1

Svým kasačním opravným prostředkem se D. Gordon domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 7. února 2007, Gordon v. Komise (T-175/04, dosud nezveřejněný ve Sb. VS, dále jen „napadený rozsudek“), kterým tento soud jednak rozhodl, že již není třeba rozhodovat o žalobě na neplatnost podané navrhovatelem proti rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 11. prosince 2003 (dále jen „sporné rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 potvrzujícímu jeho posudek o vývoji služebního postupu (dále jen „PVSP“) za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002, z důvodu neexistence právního zájmu na podání žaloby, a jednak jako nepřípustný zamítl jeho návrh směřující k získání náhrady škody, která mu údajně vznikla.

2

Na základě článku 43 služebního řádu úředníků Evropských společenství, ve znění platném v době rozhodné z hlediska sporného skutkového stavu (dále jen „služební řád“), podléhá způsobilost, výkonnost a chování každého úředníka ve službě, s výjimkou úředníků v platových třídách A1 a A2, pravidelným posudkům vypracovaným nejméně jednou za dva roky, za podmínek stanovených každým orgánem, v souladu s ustanoveními článku 110 služebního řádu.

3

Dne 26. dubna 2002 přijala Komise rozhodnutí týkající se obecných prováděcích ustanovení pro článek 43 služebního řádu (dále jen „obecná prováděcí ustanovení“) a rozhodnutí týkající se obecných prováděcích ustanovení pro článek 45 služebního řádu. Byl tak zaveden nový systém hodnocení. Z přechodného ustanovení uvedeného v čl. 4 odst. 1 těchto ustanovení vyplývá, že se první hodnotící období uskutečněné podle tohoto nového systému vztahuje na období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002.

4

Podle čl. 5 odst. 3 obecných prováděcích ustanovení pro článek 45 služebního řádu je úředník v zásadě povýšen tehdy, pokud jednak součet jeho bodů za zásluhy, které odpovídají číselnému hodnocení vyplývajícímu z PVSP, a jednak součet prioritních bodů, které mu jsou uděleny podle článků 6, 7 a 9 uvedených ustanovení za jedno nebo více období, překračuje „prahovou hodnotu pro povýšení“.

5

Postup hodnocení úředníků, vyhotovení PVSP, jakož i jeho zpochybnění jsou upraveny především v článcích 7 a 8 obecných prováděcích ustanovení.

6

Článek 7 odst. 2 těchto ustanovení uvádí, že „na konci hodnotícího období provede hodnotitel formální rozhovor s držitelem místa a zkoumá jeho výkonnost, způsobilost, kterou ukázal, a jeho chování ve službě; projedná s ním jeho potřeby v oblasti vzdělávání a další vývoj jeho služebního postupu […]. Tento každoroční formální rozhovor je jedním ze základních úkolů hodnotitele“. (neoficiální překlad)

7

Článek 7 odst. 5 uvedených ustanovení uvádí, že „[…] pokud držitel místa není spokojen s obsahem posudku, okamžitě o tom informuje hodnotitele a s uvedením důvodů prohlásí v oddíle ‚poznámky‘, že si přeje vést rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem. Ve lhůtě pěti pracovních dní spolupodepisující úředník provede s dotčenou osobou rozhovor s cílem dosažení dohody, na jejímž základě posudek buď změní, nebo potvrdí, a předá jej znovu dotčené osobě. Ve lhůtě pěti pracovních dní držitel místa posudek svým podpisem schválí a předá jej hodnotiteli, který jej bezodkladně podepíše […]“. (neoficiální překlad)

8

Odstavec 6 téhož článku 7 stanoví, že „[j]estliže držitel místa nesouhlasí s rozhodnutím spolupodepisujícího úředníka, může jej ve lhůtě pěti pracovních dní požádat o to, aby záležitost předložil smíšenému hodnotícímu výboru uvedenému v článku 8“. (neoficiální překlad)

9

Článek 8 odst. 5 obecných prováděcích ustanovení uvádí, že „[a]čkoli výbor nemůže nahrazovat činnost hodnotitelů týkající se hodnocení práce dotčené osoby, ověří, zda byl posudek vyhotoven spravedlivě, objektivně a v souladu s obvyklými pravidly hodnocení. Rovněž ověřuje, že byly řádně dodrženy postupy [při vedení rozhovoru, lhůty atd.]. Za tímto účelem provede konzultace, které považuje za užitečné“. (neoficiální překlad)

10

Článek 8 odst. 7 těchto ustanovení stanoví, že „stanovisko hodnotícího výboru, které je oznámeno držiteli místa, jakož i hodnotiteli a spolupodepisujícímu úředníkovi, je předáno reviznímu hodnotiteli. Ve lhůtě tří pracovních dní revizní hodnotitel posudek buď potvrdí, nebo změní a následně jej předá dotčené osobě. Jestliže se revizní hodnotitel odchýlí od doporučení obsažených ve stanovisku smíšeného hodnotícího výboru, je povinen své rozhodnutí odůvodnit. Smíšený hodnotící výbor obdrží kopii posudku. Posudek se tímto považuje za konečný“. (neoficiální překlad)

11

Článek 53 služebního řádu zní následovně:

„Úředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78, odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém orgán oprávněný ke jmenování [(dále jen ‚OOJ‘)] zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti.“

12

Článek 78 služebního řádu uvádí:

„Za podmínek stanovených v článcích 13 až 16 přílohy VIII má úředník nárok na invalidní důchod, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu v jeho funkčním zařazení.

[…]“

13

Příloha VIII služebního řádu stanoví podmínky důchodového režimu. Články 13 až 16 její kapitoly 3, nazvané „Invalidní důchod“, znějí následovně:

„Článek 13

S výhradou ustanovení čl. 1 odst. 1 má úředník ve věku mladším než šedesát pět let, který je kdykoliv v době získání nároku na důchod uznán výborem pro otázky invalidity za osobu s úplnou trvalou invaliditou, která mu brání ve výkonu služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu v jeho služebním zařazení, a který musel z tohoto důvodu skončit svůj služební poměr ve Společenstvích, po dobu trvání pracovní neschopnosti nárok na invalidní důchod uvedený v článku 78 služebního řádu. Invalidní a starobní důchod nesmí být vypláceny současně.

Článek 14

Nárok na invalidní důchod vzniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po odchodu úředníka do důchodu podle článku 53 služebního řádu.

Pokud již úředník nesplňuje požadavky pro výplatu důchodu, musí být přeřazen na první volné místo v jeho kategorii nebo službě odpovídající jeho služebnímu zařazení, za předpokladu, že splňuje požadavky na uvedené pracovní místo. Pokud nabídnuté místo odmítne, zachová si právo nastoupit na další volné místo odpovídající služebnímu zařazení v jeho kategorii nebo službě za stejných podmínek; pokud odmítne podruhé, může být odvolán; v takovém případě se použijí ustanovení článku 16 přílohy VIII.

Pokud úředník pobírající invalidní důchod zemře, zaniká nárok na tento důchod na konci kalendářního měsíce, ve kterém zemřel.

Článek 15

Pokud úředník, který pobírá invalidní důchod, nedosáhl věku šedesáti let, může ho orgán nechat pravidelně vyšetřit, aby se ujistil, že nadále splňuje požadavky pro vyplácení tohoto důchodu.

Článek 16

Pokud se úředník, který pobírá invalidní důchod, vrátí do svého orgánu nebo do kterékoli jiného orgánu Společenství, započte se doba, po kterou pobíral invalidní důchod, pro účely stanovení starobního důchodu bez povinnosti doplatit příspěvky.“

14

Rozhodné skutečnosti jsou popsány v bodech 7 až 12 napadeného rozsudku takto:

15

Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 7. května 2004 podal navrhovatel žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí a návrh na náhradu škody.

16

Dne 1. března 2005 podala Komise návrh na nevydání rozhodnutí ve věci, pokud se jedná o žalobu navrhovatele na neplatnost v důsledku jeho odchodu do důchodu, přičemž tvrdila, že úředník, který odešel do důchodu z důvodu své trvalé invalidity považované za úplnou, již nemá právní zájem na podání žaloby proti svému PVSP, jelikož podle judikatury je jeho jediným účelem vytvořit základnu pro budoucí rozhodnutí týkající se jeho služebního postupu. Komise rovněž zpochybnila přípustnost návrhu na náhradu škody. Usnesením ze dne 10. června 2005 si Soud vyhradil rozhodnout o návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci spolu s věcí samou a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později.

17

Napadeným rozsudkem rozhodl Soud o žalobě na neplatnost sporného rozhodnutí, jakož i o návrhu na náhradu škody navrhovatele a konečně o jím navrhovaných organizačních procesních opatřeních.

18

Soud rozhodl, že již není třeba rozhodnout o žalobě na neplatnost sporného rozhodnutí z důvodů uvedených v bodech 27 až 39 napadeného rozsudku:

19

Soud návrh na náhradu škody odmítl jako nepřípustný z následujících důvodů, uvedených v bodech 42 až 45 napadeného rozsudku:

20

Soud měl za to, že návrh žalobce směřující k tomu, aby Komise předložila různé písemnosti, totiž zápis z jednání smíšeného hodnotícího výboru, dva nejpříznivější a dva nejméně příznivé PVSP týkající se úředníků jeho odboru za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002, jakož i dokument obsahující oficiální kvantitativní normy překladatelských oddělení za uvedené období, nemá pro rozhodnutí sporu význam, a musí proto být zamítnut.

21

Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:

22

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a navrhovateli byla uložena náhrada veškerých nákladů řízení.

23

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatel čtyři důvody. První tři důvody podporují tento kasační opravný prostředek v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí Soudu o žalobě na neplatnost, čtvrtý v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí Soudu o návrhu na náhradu škody.

24

Navrhovatel uvádí, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením potud, pokud měl Soud za to, že zaprvé PVSP může mít pro posuzovaného úředníka význam jedině tehdy, jestliže ho ještě čeká profesní kariéra, zadruhé, že odchod do důchodu z důvodu invalidity se rovná definitivnímu skončení služebního poměru, a zatřetí, že právo na účinnou soudní ochranu v případě nemoci z povolání nepřiznává právo domáhat se žalobou zrušení sporného rozhodnutí.

25

Zaprvé navrhovatel tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nezohlednil správnou funkci PVSP.

26

Navrhovatel uvádí, že judikatura, o kterou se Soud opřel v bodě 28 napadeného rozsudku, již není relevantní, jelikož se týká bývalého systému hodnocení platného před rokem 2003, podle něhož hodnotící posudek hrál pro povýšení pouze doplňkovou roli. Současný systém hodnocení však podle navrhovatele obsahuje aritmetickou vazbu s povýšením nebo propuštěním a mnohem větší manévrovací prostor pro zrychlení nebo zpomalení služebního postupu. Podle navrhovatele není v rámci tohoto nového systému vhodné jako „interní“ kvalifikovat dokument, který má značný objektivní význam. Mimoto role úředníka v procesu hodnocení nemůže být snížena na druhořadou úroveň v porovnání s rolí správy.

27

Zadruhé navrhovatel tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že mylně posoudil důsledky invalidity. Soud totiž invaliditu vyložil jako definitivní stav. Z článku 14 přílohy VIII služebního řádu však jasně vyplývá, že invalidita není nevratným stavem, což se ostatně odráží v praxi, podle které jsou případy invalidity obvykle každé dva roky přezkoumávány lékařskou službou Komise.

28

Navrhovatel mimoto zdůrazňuje, že zatímco rozhodnutí o odchodu do důchodu z důvodu invalidity vydané vůči němu dne 15. února 2005 bylo přijato na dva roky, jeho obnovení uskutečněné v průběhu roku 2007 lékařskou službou Komise bylo omezeno na jeden rok, což ukazuje, že jeho opětovné povolání do služby nebylo pouze hypotetické, takže jeho právní zájem na zrušení sporného rozhodnutí vznikl a trvá.

29

Zatřetí navrhovatel tvrdí, že Soud nezohlednil důsledky obecné zásady účinné soudní ochrany.

30

Navrhovatel uvádí, že v projednávaném případě lékaři nevyloučili možnost, že invalidita, kterou trpí, je způsobena povoláním. Výbor pro otázky invalidity se však před rozhodnutím o této otázce rozhodl počkat na názor příslušných orgánů, tedy podle navrhovatele na názor Soudu. Skutečnost, že Soud nerozhodl o meritu věci, znamená, že situace je z hlediska jak navrhovatele, tak i lékařské služby Komise, jakož i výboru pro otázky invalidity zablokována.

31

Přitom rozhodnutí v otázce, zda je invalidita způsobena povoláním, určuje podmínky, za kterých by navrhovatel mohl opětovně nastoupit do služby nebo, v opačném případě, výši jeho invalidního důchodu. Za těchto podmínek navrhovatel uvádí, že nemůže být tvrzeno, že jeho právní zájem na podání žaloby je pouze hypotetický a že o této otázce je třeba rozhodnout pouze v případě opětovného nástupu do služby.

32

Navrhovatel tvrdí, že jelikož právo na účinnou soudní ochranu představuje základní právo, nemohou být dotčená právní ustanovení a právní okolnosti vykládány a uplatňovány restriktivně.

33

Co se týče prvního důvodu, Komise zpochybňuje argument navrhovatele, podle kterého úvahy Soudu v bodě 28 napadeného rozsudku nejsou relevantní, jelikož se týkají spíše systému hodnocení, který se používal před rokem 2003, nežli v současnosti platného systému.

34

Komise nejprve uvádí, že se dotčený PVSP týká období před rokem 2003, totiž období mezi 1. červencem 2001 a 31. prosincem 2002. Komise má tudíž za to, že navrhovatel odkazuje spíše na systém hodnocení zavedený od července 2001.

35

Komise tvrdí, že vždy existovala souvislost mezi hodnocením úředníků a jejich povýšením. Tak tomu je i v současnosti, protože příslušná ustanovení nového služebního řádu přijatého v průběhu roku 2004 jsou nadále uvedena v kapitole nazvané „Posudky, postup do vyššího stupně a povýšení“. Podle Komise by v případě neexistence vazby mezi hodnocením a povýšením úředníků hodnotící posudek pozbyl užitku. Komise se domnívá, že navrhovatel na podporu svého názoru nepředložil žádný seriózní argument, neodvolal se na žádnou údajně důležitou změnu v pravidlech ani neuvedl žádný nový vývoj v judikatuře.

36

Pokud jde o druhý důvod týkající se důsledků odchodu do důchodu z důvodu invalidity, Komise uvádí, že se navrhovatel omezuje na uplatnění článku 14 přílohy VIII služebního řádu, aniž by jakkoli zmínil její články 53 a 78. Jak však vyplývá z napadeného rozsudku, uvedený článek 14 nemůže být vykládán izolovaně. Služební řád totiž jasně rozlišuje mezi dočasnou invaliditou (článek 59) a trvalou invaliditou (článek 53). Zatímco dočasná invalidita opravňuje k volnu z důvodu nemoci, vede trvalá invalidita k odchodu dotyčného úředníka do důchodu.

37

Komise má za to, že skutečnost, že lékařská služba obnovila své rozhodnutí, pokud se jedná o invaliditu navrhovatele, na období jednoho roku, není rozhodná pro účely posouzení závažnosti invalidity. Interval mezi lékařskými vyšetřeními totiž nemůže být přijat jako kritérium pro určení, zda je invalidita úředníka dočasná, nebo trvalá. Jestliže případ invalidity spadá do článku 78 služebního řádu, měla by být tato invalidita považována za trvalou. Mimoto bez ohledu na článek 14 přílohy VIII služebního řádu by invalidita měla být považována za trvalou, dokud trvá.

38

Pokud jde o třetí důvod týkající se porušení práva na účinnou soudní ochranu, Komise tvrdí, že je založen na nesprávném předpokladu. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatel, nepřísluší totiž Soudu rozhodnout o příčině invalidity konstatované v jeho případě. Komise tvrdí, že se jedná o lékařskou otázku, která spadá do kompetence lékařského orgánu, totiž lékaře OOJ nebo lékařské komise podle článku 19 a následujících prováděcích pravidel k článku 73 služebního řádu. Z toho vyplývá, že pokud výbor pro otázky invalidity odložil rozhodnutí o příčině této invalidity až do rozhodnutí „příslušných orgánů“, odkazuje tento výbor na stanovisko lékařských orgánů, a nikoli na napadený rozsudek.

39

Komise dodává, že navrhovatel měl kdykoli možnost zahájit řízení na základě článku 73 služebního řádu za účelem určení, zda uvedená invalidita byla způsobena povoláním. Nebyl tak v tomto ohledu nijak zbaven soudní ochrany.

40

Mimoto Komise tvrdí, že Soud navrhovatele nezbavil soudní ochrany ani pokud jde o dotčený PVSP, jelikož zcela nevylučuje možnost, že by navrhovatel mohl mít zájem na jeho zpochybnění později v případě, že by znovu nastoupil do služby.

41

Nejprve je třeba zdůraznit, že Komise má stejně jako všechny orgány Společenství zvláštní povinnost transparentnosti, pokud jde o hodnocení, postup do vyššího stupně a povýšení jejích zaměstnanců, jejíž dodržování je zajištěno formálním postupem stanoveným v článcích 43 a 46 služebního řádu.

42

Z toho důvodu je PVSP zásadním dokumentem při hodnocení pracovníků zaměstnaných orgány, poněvadž umožňuje provést posouzení způsobilosti, výkonnosti a chování úředníka, jak uvádí článek 43 služebního řádu. Tento posudek je vypracován nejméně jednou za dva roky za podmínek stanovených každým orgánem, v souladu s ustanoveními článku 110 služebního řádu.

43

Mimoto, jak zdůraznil generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, představuje PVSP nadřízenými provedené hodnocení toho, jak úředník plnil jemu svěřené povinnosti, a jeho chování ve službě během dotyčného období.

44

Zaprvé je třeba uvést, že PVSP totiž, bez ohledu na svou budoucí užitečnost, představuje písemný a formální důkaz, pokud jde o kvalitu práce konané úředníkem. Takové posouzení není pouhým popisem práce odvedené v dotyčném období, nýbrž obsahuje rovněž hodnocení lidských kvalit, které posuzovaný prokázal při výkonu své pracovní činnosti.

45

Každý úředník má tudíž nárok na spravedlivé a přiměřené hodnocení své práce. Proto musí mít úředník v souladu s právem na účinnou soudní ochranu, každopádně právo zpochybnit svůj PVSP z důvodu jeho obsahu nebo proto, že nebyl vypracován podle pravidel předepsaných služebním řádem.

46

Zadruhé, i když je pravda, že úředník, který se podle zjištění výboru pro otázky invalidity nachází ve stavu úplné a trvalé pracovní neschopnosti, odchází nuceně do důchodu podle článků 53 a 78 služebního řádu, odlišuje se situace takového úředníka od situace úředníka, který dosáhl důchodového věku, odstoupil z funkce nebo byl propuštěn, jelikož se nejedná o nevratný stav.

47

Úředník s takovou invaliditou totiž s ohledem na znění článku 16 přílohy VIII služebního řádu jednoho dne může znovu vstoupit do svého služebního poměru v orgánu Společenství. V tomto ohledu musí být obecné ustanovení článku 53 služebního řádu vykládáno ve spojení se zvláštními ustanoveními článků 13 až 15 přílohy VIII služebního řádu. Činnost úředníka, který byl prohlášen za osobu s invaliditou, je pouze přerušena, jelikož vývoj jeho situace v rámci orgánů závisí na trvání podmínek odůvodňujících tuto invaliditu, což může být přezkoumáno v pravidelných časových intervalech.

48

V projednávaném případě nebyly u navrhovatele považovány veškeré podmínky požadované k odůvodnění nuceného odchodu do důchodu z důvodu úplné trvalé invalidity, podle článku 13 přílohy VIII služebního řádu, za definitivně splněné. Potvrzuje to skutečnost, že lékařská služba Komise pověřená přezkumem invalidního stavu navrhovatele obnovila prohlášení o jeho invaliditě dne 31. ledna 2007 pouze na jeden další rok, a nikoli na dva roky, jak tomu bylo v původním rozhodnutí výboru pro otázky invalidity ze dne 1. února 2005. To ukazuje, že možnost opětovného nástupu navrhovatele do služby nebyla pouze hypotetická, nýbrž reálná.

49

Jestliže úředník uznaný za osobu s úplnou trvalou invaliditou může znovu nastoupit do služby v orgánech, má právo rovnocenné právu činného úředníka, aby jeho PVSP byl vyhotoven spravedlivě, objektivně a v souladu s pravidly řádného hodnocení.

50

V případě opětovného nástupu do služby by PVSP byl užitečný pro vývoj úředníka v rámci jeho služby nebo orgánů Společenství. Představoval by konkrétní a formální důkaz jeho způsobilosti a zkušenosti v rámci orgánu, kterého by se mohl dovolávat. Nadřízeným by rovněž umožňoval porovnat zásluhy kandidátů na případné povýšení nebo přeložení.

51

V důsledku toho je třeba mít za to, že úředník ve stavu úplné trvalé invalidity podle článků 53 a 78 služebního řádu má nadále právní zájem na zpochybnění PVSP.

52

Jelikož z prohlášení o trvalé úplné invaliditě D. Gordona nelze vyvodit, že jednoho dne nemůže znovu nastoupit do služby v orgánech Společenství, nemůže být vyloučeno, že by se dotčeného PVSP po případném opětovném nástupu do služby v těchto orgánech dovolával.

53

Vzhledem ke všem těmto úvahám je třeba oba první důvody kasačního opravného prostředku považovat za opodstatněné. Je tudíž třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž je v něm rozhodnuto, že již není třeba rozhodnout o návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, aniž by bylo nezbytné zkoumat třetí důvod, který nemůže způsobit zrušení v širším rozsahu.

54

Navrhovatel tvrdí, že Soud neprávem rozhodl, že je jeho návrh na náhradu škody nepřípustný z důvodu, že nebyly upřesněny povaha a rozsah škody. Uvádí totiž, že podle judikatury Soudu citované v samotném napadeném rozsudku není za zvláštních okolností nezbytné v žalobě uvádět přesný rozsah škody a výši škody, která má být nahrazena.

55

Navrhovatel rovněž uvádí, že nikdy neočekával ani se nedomáhal rozhodnutí o náhradě škody bez rozhodnutí o žalobě na neplatnost. Upřesňuje, že si ve své replice v řízení u Soudu výslovně vyhradil právo zahájit jakékoli řízení s cílem získat náhradu škody, kterou utrpěl s ohledem na očekávaný rozsudek Soudu.

56

Navrhovatel má za to, že z důvodu zvláštních okolností a komplexnosti situace může být rozhodnutí o náhradě škody přijato teprve poté, co Soudní dvůr rozhodne o žalobě na neplatnost.

57

Navrhovatel již však uvedl, že pokud Soudní dvůr shledá, že se navrhovatel skutečně stal obětí nespravedlivého hodnocení a že mu byla skutečně způsobena závažná křivda, a proto jeho kariéra skutečně utrpěla nenapravitelné škody, není náhrada škody v řádu 1,5 milionu eur přehnaná.

58

Komise tvrdí, že možnost být zproštěn povinnosti upřesnit v žalobě přesný rozsah vzniklé škody představuje výjimku. Z bodu 44 napadeného rozsudku vyplývá, že Soud měl za to, že na případ navrhovatele se taková výjimka nevztahuje. Podle Komise navrhovatel před Soudem netvrdil, že jeho případ jakkoli představuje skutečnost, jež by mu umožňovala odchýlit se od obecného pravidla. Mimoto ve svém kasačním opravném prostředku navrhovatel neuvedl, proč Soud pochybil, když uplatnil toto obecné pravidlo. Komise z toho tudíž vyvozuje, že argument navrhovatele bude čelit nové námitce nepřípustnosti z důvodu chybějícího odůvodnění dokládajícího postoj žalobce.

59

Komise krom toho popírá argument navrhovatele, podle kterého Soud neměl rozhodnout o otázce náhrady škody, jelikož navrhovatel oznámil svůj záměr zahájit později samostatné řízení s cílem získat náhradu škody, která mu údajně vznikla. Toto tvrzení totiž není doloženo spisem řízení v prvním stupni.

60

Je třeba konstatovat, že Soud odmítl návrhová žádání směřující k náhradě škody jako nepřípustná, jelikož se navrhovatel jednak omezil na požadavek náhrady škody z důvodu újmy způsobené jeho služebnímu postupu, zdraví a dobrým životním podmínkám, aniž by vyčíslil výši újmy nebo dostatečně určitě uvedl okolnosti, které by umožnily určit rozsah této škody, a jednak, co se týče nemajetkové újmy – kromě toho, že navrhovatel škodu vůbec nevyčíslil – neumožnil Soudu ani posoudit rozsah a povahu této újmy.

61

V tomto ohledu stačí uvést, že otázka, zda výše náhrady škody požadované navrhovatelem jím byla dostatečně odůvodněna, vyžaduje posouzení skutečností, které nespadá do příslušnosti Soudního dvora, která se týká pouze přezkumu dodržení právních pravidel v napadeném rozsudku (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. února 1996, Buralux a další v. Rada, C-209/94 P, Recueil, s. I-615, bod 21).

62

Mimoto, jak uvedl generální advokát v bodě 78 svého stanoviska, v případě, že Soudní dvůr projedná právní spor a rozhodne ve věci samé, představuje návrh na přiznání odškodnění ve výši 1,5 milionu eur nový návrh, který je ve smyslu článku 113 jednacího řádu Soudního dvora nutné shledat nepřípustným.

63

V důsledku toho je třeba kasační opravný prostředek navrhovatele odmítnout jako nepřípustný v rozsahu, v němž napadá zamítnutí jeho návrhu na náhradu škody Soudem.

64

Článek 61 první pododstavec druhá věta statutu Soudního dvora stanoví, že jestliže Soudní dvůr zruší rozhodnutí Soudu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. O takový případ se jedná v projednávané věci, pokud jde o žalobu na neplatnost.

65

Navrhovatel se domáhá zaprvé zrušení sporného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 potvrzující jeho PVSP za období od 1. července do 31. prosince 2002.

66

Na podporu této žaloby uplatňuje navrhovatel v probíhajícím řízení tři důvody, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí a práva na obhajobu.

67

V tomto ohledu navrhovatel tvrdí, že v interním přezkumném řízení proti dotčenému PVSP došlo k několika vadám řízení. Navrhovatel tvrdí, že zejména řádně neproběhl druhý stupeň tohoto řízení, spočívající v přezkumu formálních a materiálních náležitostí tohoto PVSP smíšeným hodnotícím výborem.

68

Podle navrhovatele se tak výbor při přezkumu omezil na procesní aspekt, aniž by se zabýval věcí samou. Jelikož neproběhl formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem, doporučil uvedený výbor provedení tohoto rozhovoru. Spis navrhovatele však nebyl po uskutečnění uvedeného rozhovoru zaslán zpět témuž výboru, aby tento výbor mohl rozhodnout také o tom, zda byl PVSP vypracován spravedlivě, objektivně a v souladu s obvyklými pravidly hodnocení, jak předepisuje čl. 8 odst. 5 obecných prováděcích ustanovení.

69

Toto opomenutí představuje podle navrhovatele závažnou vadu interního přezkumného řízení. Smíšený hodnotící výbor je totiž vzhledem ke svému složení jediným přezkumným orgánem, v jehož rámci zaměstnanci vykonávající téže služební povinnosti jako navrhovatel mohli přezkoumat jeho posudek. Navíc má podle navrhovatele stanovisko výboru velkou důležitost, poněvadž, pokud se revizní hodnotitel od tohoto stanoviska odchýlí, je povinen své rozhodnutí odůvodnit.

70

Komise tvrdí, že navrhovatel nemůže argumentovat tím, že se smíšený hodnotící výbor omezil na konstatování, že neproběhl formální rozhovor s úředníkem spolupodepisujícím PVSP, neboť navrhovatel tento výbor neinformoval, že se tento rozhovor uskutečnil dne 25. března 2003.

71

Ze spisu vyplývá, že smíšený hodnotící výbor nezaujal stanovisko k obsahu dotčeného PVSP, ačkoli má povinnost tak učinit, pokud, jak tomu je v projednávaném případě, mu je posudek předložen k přezkoumání. Tento výbor totiž ve svém stanovisku předaném reviznímu hodnotiteli dne 11. dubna 2003 pouze konstatoval že formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem neproběhl a že tato skutečnost je v rozporu s článkem 7 obecných prováděcích ustanovení.

72

Revizní hodnotitel tudíž nemohl rozhodnout o interním opravném prostředku navrhovatele ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003, dokud smíšený hodnotící výbor nevyjádřil své stanovisko k obsahu dotčeného PVSP, a tento posudek se proto nestal konečným.

73

Jak zdůraznil generální advokát v bodě 96 svého stanoviska, revizní hodnotitel tím, že ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 rozhodl tímto způsobem, nakládal s právem navrhovatele na přezkum u smíšeného hodnotícího výboru tak, jako by se jednalo o čistě formální fázi. Přitom, pokud je smíšenému hodnotícímu výboru posudek předložen k přezkoumání, představuje přezkum obsahu dotyčného PVSP podstatnou formální náležitost, neboť jednak je uvedený výbor jediným orgánem činným v posuzovacím řízení, jehož členy jsou zástupci zaměstnanců, a jednak musejí být stanoviska tohoto výboru zohledněna revizním hodnotitelem.

74

Ukazuje se tedy, že skutečnost, že se smíšený hodnotící výbor nevyjádřil k obsahu dotčeného PVSP podle článku 8 obecných prováděcích ustanovení, představuje podstatné porušení postupu vyhotovování PVSP, které zasahuje do práv navrhovatele.

75

Proto, aniž by bylo třeba rozhodnout o ostatních důvodech uplatněných na podporu žaloby na neplatnost, je třeba sporné rozhodnutí zrušit.

76

Podle článku 122 jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

77

Podle čl. 69 odst. 2 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho článku 118, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že D. Gordon požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení v obou stupních.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: