Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62007CJ0198

    Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. prosince 2008.
    Donal Gordon v. Evropská komise.
    Věc C-198/07 P.

    Sbírka rozhodnutí 2008 I-10701;FP-I-B-2-00025
    Sbírka rozhodnutí – Veřejná služba 2008 II-B-2-00193

    ECLI identifier: ECLI:EU:C:2008:761

    ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

    22. prosince 2008 ( *1 )

    „Kasační opravný prostředek — Posudek o vývoji služebního postupu — Žaloba na neplatnost — Právní zájem na podání žaloby — Úředník s úplnou trvalou invaliditou“

    Ve věci C-198/07 P,

    jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora, podaný dne 6. dubna 2007,

    Donal Gordon, bývalý úředník Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupený J. Sambonem, P.-P. Van Gehuchtenem a P. Reyniersem, avocats,

    účastník řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatel),

    přičemž dalším účastníkem řízení je:

    Komise Evropských společenství, zastoupená J. Currallem a H. Krämerem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

    žalovaná v prvním stupni,

    SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

    ve složení K. Lenaerts, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, E. Juhász (zpravodaj), G. Arestis a J. Malenovský, soudci,

    generální advokát: Y. Bot,

    vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

    po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. října 2008,

    vydává tento

    Rozsudek

    1

    Svým kasačním opravným prostředkem se D. Gordon domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 7. února 2007, Gordon v. Komise (T-175/04, dosud nezveřejněný ve Sb. VS, dále jen „napadený rozsudek“), kterým tento soud jednak rozhodl, že již není třeba rozhodovat o žalobě na neplatnost podané navrhovatelem proti rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 11. prosince 2003 (dále jen „sporné rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 potvrzujícímu jeho posudek o vývoji služebního postupu (dále jen „PVSP“) za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002, z důvodu neexistence právního zájmu na podání žaloby, a jednak jako nepřípustný zamítl jeho návrh směřující k získání náhrady škody, která mu údajně vznikla.

    Právní rámec

    Ustanovení týkající se hodnocení úředníků

    2

    Na základě článku 43 služebního řádu úředníků Evropských společenství, ve znění platném v době rozhodné z hlediska sporného skutkového stavu (dále jen „služební řád“), podléhá způsobilost, výkonnost a chování každého úředníka ve službě, s výjimkou úředníků v platových třídách A1 a A2, pravidelným posudkům vypracovaným nejméně jednou za dva roky, za podmínek stanovených každým orgánem, v souladu s ustanoveními článku 110 služebního řádu.

    3

    Dne 26. dubna 2002 přijala Komise rozhodnutí týkající se obecných prováděcích ustanovení pro článek 43 služebního řádu (dále jen „obecná prováděcí ustanovení“) a rozhodnutí týkající se obecných prováděcích ustanovení pro článek 45 služebního řádu. Byl tak zaveden nový systém hodnocení. Z přechodného ustanovení uvedeného v čl. 4 odst. 1 těchto ustanovení vyplývá, že se první hodnotící období uskutečněné podle tohoto nového systému vztahuje na období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002.

    4

    Podle čl. 5 odst. 3 obecných prováděcích ustanovení pro článek 45 služebního řádu je úředník v zásadě povýšen tehdy, pokud jednak součet jeho bodů za zásluhy, které odpovídají číselnému hodnocení vyplývajícímu z PVSP, a jednak součet prioritních bodů, které mu jsou uděleny podle článků 6, 7 a 9 uvedených ustanovení za jedno nebo více období, překračuje „prahovou hodnotu pro povýšení“.

    5

    Postup hodnocení úředníků, vyhotovení PVSP, jakož i jeho zpochybnění jsou upraveny především v článcích 7 a 8 obecných prováděcích ustanovení.

    6

    Článek 7 odst. 2 těchto ustanovení uvádí, že „na konci hodnotícího období provede hodnotitel formální rozhovor s držitelem místa a zkoumá jeho výkonnost, způsobilost, kterou ukázal, a jeho chování ve službě; projedná s ním jeho potřeby v oblasti vzdělávání a další vývoj jeho služebního postupu […]. Tento každoroční formální rozhovor je jedním ze základních úkolů hodnotitele“. (neoficiální překlad)

    7

    Článek 7 odst. 5 uvedených ustanovení uvádí, že „[…] pokud držitel místa není spokojen s obsahem posudku, okamžitě o tom informuje hodnotitele a s uvedením důvodů prohlásí v oddíle ‚poznámky‘, že si přeje vést rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem. Ve lhůtě pěti pracovních dní spolupodepisující úředník provede s dotčenou osobou rozhovor s cílem dosažení dohody, na jejímž základě posudek buď změní, nebo potvrdí, a předá jej znovu dotčené osobě. Ve lhůtě pěti pracovních dní držitel místa posudek svým podpisem schválí a předá jej hodnotiteli, který jej bezodkladně podepíše […]“. (neoficiální překlad)

    8

    Odstavec 6 téhož článku 7 stanoví, že „[j]estliže držitel místa nesouhlasí s rozhodnutím spolupodepisujícího úředníka, může jej ve lhůtě pěti pracovních dní požádat o to, aby záležitost předložil smíšenému hodnotícímu výboru uvedenému v článku 8“. (neoficiální překlad)

    9

    Článek 8 odst. 5 obecných prováděcích ustanovení uvádí, že „[a]čkoli výbor nemůže nahrazovat činnost hodnotitelů týkající se hodnocení práce dotčené osoby, ověří, zda byl posudek vyhotoven spravedlivě, objektivně a v souladu s obvyklými pravidly hodnocení. Rovněž ověřuje, že byly řádně dodrženy postupy [při vedení rozhovoru, lhůty atd.]. Za tímto účelem provede konzultace, které považuje za užitečné“. (neoficiální překlad)

    10

    Článek 8 odst. 7 těchto ustanovení stanoví, že „stanovisko hodnotícího výboru, které je oznámeno držiteli místa, jakož i hodnotiteli a spolupodepisujícímu úředníkovi, je předáno reviznímu hodnotiteli. Ve lhůtě tří pracovních dní revizní hodnotitel posudek buď potvrdí, nebo změní a následně jej předá dotčené osobě. Jestliže se revizní hodnotitel odchýlí od doporučení obsažených ve stanovisku smíšeného hodnotícího výboru, je povinen své rozhodnutí odůvodnit. Smíšený hodnotící výbor obdrží kopii posudku. Posudek se tímto považuje za konečný“. (neoficiální překlad)

    Ustanovení týkající se úředníků uznaných za osoby s invaliditou

    11

    Článek 53 služebního řádu zní následovně:

    „Úředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78, odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém orgán oprávněný ke jmenování [(dále jen ‚OOJ‘)] zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti.“

    12

    Článek 78 služebního řádu uvádí:

    „Za podmínek stanovených v článcích 13 až 16 přílohy VIII má úředník nárok na invalidní důchod, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu v jeho funkčním zařazení.

    […]“

    13

    Příloha VIII služebního řádu stanoví podmínky důchodového režimu. Články 13 až 16 její kapitoly 3, nazvané „Invalidní důchod“, znějí následovně:

    „Článek 13

    S výhradou ustanovení čl. 1 odst. 1 má úředník ve věku mladším než šedesát pět let, který je kdykoliv v době získání nároku na důchod uznán výborem pro otázky invalidity za osobu s úplnou trvalou invaliditou, která mu brání ve výkonu služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu v jeho služebním zařazení, a který musel z tohoto důvodu skončit svůj služební poměr ve Společenstvích, po dobu trvání pracovní neschopnosti nárok na invalidní důchod uvedený v článku 78 služebního řádu. Invalidní a starobní důchod nesmí být vypláceny současně.

    Článek 14

    Nárok na invalidní důchod vzniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po odchodu úředníka do důchodu podle článku 53 služebního řádu.

    Pokud již úředník nesplňuje požadavky pro výplatu důchodu, musí být přeřazen na první volné místo v jeho kategorii nebo službě odpovídající jeho služebnímu zařazení, za předpokladu, že splňuje požadavky na uvedené pracovní místo. Pokud nabídnuté místo odmítne, zachová si právo nastoupit na další volné místo odpovídající služebnímu zařazení v jeho kategorii nebo službě za stejných podmínek; pokud odmítne podruhé, může být odvolán; v takovém případě se použijí ustanovení článku 16 přílohy VIII.

    Pokud úředník pobírající invalidní důchod zemře, zaniká nárok na tento důchod na konci kalendářního měsíce, ve kterém zemřel.

    Článek 15

    Pokud úředník, který pobírá invalidní důchod, nedosáhl věku šedesáti let, může ho orgán nechat pravidelně vyšetřit, aby se ujistil, že nadále splňuje požadavky pro vyplácení tohoto důchodu.

    Článek 16

    Pokud se úředník, který pobírá invalidní důchod, vrátí do svého orgánu nebo do kterékoli jiného orgánu Společenství, započte se doba, po kterou pobíral invalidní důchod, pro účely stanovení starobního důchodu bez povinnosti doplatit příspěvky.“

    Skutečnosti předcházející sporu

    14

    Rozhodné skutečnosti jsou popsány v bodech 7 až 12 napadeného rozsudku takto:

    „7

    Žalobce byl v okamžiku podání žaloby úředníkem zařazeným do platové třídy LA5 na generálním ředitelství (GŘ) ‚Překlady‘ u Komise.

    8

    Dne 11. března 2003 večer žalobce obdržel svůj PVSP za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002. Dne 12. března 2003 dopoledne požádal spolupodepisujícího úředníka o rozhovor ve smyslu čl. 7 odst. 5 [obecných prováděcích ustanovení]. Od odpoledne si potom vzal dovolenou v délce dvou a půl dne. Téhož dne spolupodepisující úředník potvrdil uvedený PVSP, poté, co v něm poznamenal, že ‚[nebylo] možné [rozhovor požadovaný žalobcem] provést, neboť tento od odpoledne 12. [března] 2003 [byl] na dovolené‘.

    9

    Dne 25. března 2003 proběhl rozhovor žalobce se spolupodepisujícím úředníkem. Ještě téhož dne byla věc na žádost žalobce […] předložena smíšenému hodnotícímu výboru. Dne 11. dubna 2003 vydal [smíšený hodnotící výbor] své stanovisko. Toto stanovisko uvádí, že ‚[smíšený hodnotící výbor] konstatuje, že formální rozhovor neproběhl, [a] [p]roto […] doporučuje reviznímu hodnotiteli, aby vyzval spolupodepisujícího úředníka k uskutečnění uvedeného formálního rozhovoru‘. K dalšímu rozhovoru žalobce se spolupodepisujícím úředníkem došlo dne 14. dubna 2003.

    10

    Dne 25. dubna 2003 proběhl rozhovor žalobce s revizním hodnotitelem. Dne 28. dubna 2003 revizní hodnotitel vydal své rozhodnutí. Potvrdil dotčený PVSP, přičemž uvedl jednak to, že ‚[bylo] upřesněno, že [žalobce] dne 12. března [2003] požádal o formální rozhovor, [že] však tento rozhovor neproběhl z důvodu dovolené, o niž dotčený požádal […], a vzhledem k původnímu termínu, do kdy mělo být ukončeno hodnocení (15. března 2003)‘, a jednak to, že ‚poté [proběhly] dva rozhovory se spolupodepisujícím úředníkem dne 25. března a dne 14. dubna 2003‘. Přípisem z téhož dne sdělil revizní hodnotitel své rozhodnutí předsedovi [smíšeného hodnotícího výboru]. V tomto přípise uvedl důvody, proč nemohl proběhnout formální rozhovor, o nějž žalobce žádal, a dodal, že ‚[bylo] vydáno stanovisko spolupodepisujícího úředníka […] s ohledem na tyto okolnosti a důvody uplatněné dotčenou osobou a po vyslechnutí přímého nadřízeného.‘ Krom toho uvedl, že ‚[d]va formální rozhovory se spolupodepisujícím úředníkem [proběhly] dne 25. března 2003 […] a dne 14. dubna 2003‘.

    11

    Dne 25. července 2003 podal žalobce podle článku 90 služebního řádu stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003, kterým se potvrzuje jeho PVSP. Tato stížnost byla ze strany OOJ zamítnuta [sporným rozhodnutím], které bylo žalobci oznámeno dne 2. února 2004 […]

    12

    Poté, co výbor pro otázky invalidity dne 1. února 2005 zjistil, že žalobce ‚je osobou s úplnou trvalou invaliditou, která mu brání ve výkonu služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu v jeho služebním zařazení‘, rozhodl OOJ rozhodnutím ze dne 15. února 2005, že žalobce ‚odchází do důchodu a bude pobírat příspěvek v invaliditě stanovený podle ustanovení čl. 78 [třetího] pododstavce […] služebního řádu‘. Toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 28. února 2005.“

    Řízení před Soudem a napadený rozsudek

    15

    Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 7. května 2004 podal navrhovatel žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí a návrh na náhradu škody.

    16

    Dne 1. března 2005 podala Komise návrh na nevydání rozhodnutí ve věci, pokud se jedná o žalobu navrhovatele na neplatnost v důsledku jeho odchodu do důchodu, přičemž tvrdila, že úředník, který odešel do důchodu z důvodu své trvalé invalidity považované za úplnou, již nemá právní zájem na podání žaloby proti svému PVSP, jelikož podle judikatury je jeho jediným účelem vytvořit základnu pro budoucí rozhodnutí týkající se jeho služebního postupu. Komise rovněž zpochybnila přípustnost návrhu na náhradu škody. Usnesením ze dne 10. června 2005 si Soud vyhradil rozhodnout o návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci spolu s věcí samou a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později.

    17

    Napadeným rozsudkem rozhodl Soud o žalobě na neplatnost sporného rozhodnutí, jakož i o návrhu na náhradu škody navrhovatele a konečně o jím navrhovaných organizačních procesních opatřeních.

    Rozhodnutí Soudu o žalobě na neplatnost

    18

    Soud rozhodl, že již není třeba rozhodnout o žalobě na neplatnost sporného rozhodnutí z důvodů uvedených v bodech 27 až 39 napadeného rozsudku:

    „27

    Zaprvé je třeba připomenout, že při přezkumu právního zájmu na podání žaloby, který je nezbytným předpokladem její přípustnosti, je sice rozhodující okamžik podání této žaloby (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1963, Forges de Clabecq v. Vysoký úřad, 14/63, Recueil, s. 719, 748, a usnesení [Soudu ze dne 30. listopadu 1998,] N v. Komise, [T-97/94, Recueil FP, s. I-A-621 a II-1879], bod 23), nicméně tato skutečnost nemůže Soudu bránit v rozhodnutí, že již není třeba rozhodnout o žalobě, pokud žalobce, který původně měl právní zájem na podání žaloby, v důsledku určité události nastalé v době po podání uvedené žaloby úplně ztratil osobní zájem na zrušení [napadeného] rozhodnutí. Žalobce se totiž může domáhat zrušení rozhodnutí žalobou jedině tehdy, když u něj přetrvá osobní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí (rozsudky Soudu ze dne 24. dubna 2001, Torre a další v. Komise, T-159/98, Recueil FP, s. I-A-83 a II-395, bod 30; ze dne 31. května 2005, Dionyssopoulou v. Rada, T-105/03, [Sb. VS s. I-A-137 a II-621], bod 18, a ze dne 8. prosince 2005, Rounis v. Komise, T-274/04, [Sb. VS s. I-A-407 a II-1849], body 21 a 22). Mimoto musí žalobce podle ustálené judikatury prokázat vzniklý a trvající právní zájem na zrušení napadeného aktu tím způsobem, že pokud se zájem, jehož se dovolává, týká budoucího právního stavu, musí prokázat, že již nyní je jisté, že tento stav bude narušen (rozsudky Soudu ze dne 17. září 1992, NBV a NVB v. Komise, T-138/89, Recueil, s. II-2181, bod 33; ze dne 14. dubna 2005, Sniace v. Komise, T-141/03, Sb. rozh. s. II-1197, bod 26, a usnesení Soudu ze dne 17. října 2005, First Data a další v. Komise, T-28/02, [Sb. rozh. s. II-4119], body 42 a 43).

    28

    Zadruhé je u žalob na zrušení PVSP třeba připomenout, že PVSP je dokument interní povahy, který má v prvé řadě správě pravidelně zprostředkovávat informace o tom, jak její úředníci plní své služební povinnosti (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 3. července 1980, Grassi v. Rada, 6/79 a 97/79, Recueil, s. 2141, bod 20, a Soudu ze dne 28. května 1997, Burban v. Parlament, T-59/96, Recueil FP, s. I-A-109 a II-331, bod 73), což tedy hraje z pohledu úředníka významnou roli pro vývoj jeho služebního postupu, zejména pokud jde o přeložení a povýšení. Z toho vyplývá, že PVSP se v zásadě dotýká zájmu posuzovaného pouze za předpokladu, že ho ještě čeká profesní kariéra, tedy dokud zcela neskončil jeho služební poměr. Proto tedy úředník nemá po skončení služebního poměru oprávněný zájem na podání žaloby či pokračování ve sporu proti svému PVSP, ledaže prokáže, že zvláštní okolnost odůvodňuje trvání osobního zájmu na zrušení PVSP (viz v tomto smyslu výše uvedené usnesení N v. Komise, bod 26, a výše uvedený rozsudek Dionyssopoulou v. Rada, bod 20).

    29

    V projednávané věci Komise uvádí, že služební poměr žalobce skončil jeho odchodem do důchodu z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti ve smyslu článku 78 služebního řádu, a proto žalobce ztratil v souladu s výše uvedenou judikaturou zájem na dalším pokračování ve své žalobě. Podle názoru žalobce však v daném případě nelze z uvedené judikatury vycházet, a sice ze dvou důvodů. Zaprvé se zde podle něj nejedná o skončení služebního poměru s konečnou platností, neboť podle článku 14 přílohy VIII služebního řádu může znovu nastoupit do služby, jakmile to umožní jeho zdravotní stav. Zadruhé nebyl jeho odchod do důchodu dobrovolný a došlo k němu teprve po podání projednávané žaloby. Za těchto okolností by podle jeho názoru měl být upřednostněn jeho nárok na právní ochranu před ostatními úvahami a ten by mu měl současně umožnit dosáhnout vydání rozsudku o tom, zda je napadený PVSP v souladu s právem. S ohledem na tyto skutečnosti má za to, že stále trvá jeho osobní zájem na zrušení uvedeného PVSP.

    30

    Co se týče zaprvé otázky, zda služební poměr dotčeného úředníka skončil s konečnou platností, když odešel do důchodu v důsledku trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti, je třeba uvést, že i když článek 14 přílohy VIII služebního řádu připouští, že úředník, jenž odešel do důchodu z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti, může znovu nastoupit do služby, je trvalá neschopnost plnit služební povinnosti podle zákonodárce důvodem pro ukončení profesní kariéry dotyčného úředníka. Článek 53 služebního řádu stanoví, že ‚úředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78, odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém [OOJ] zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti.‘ Odchod do důchodu navíc patří mezi důvody skončení služebního poměru s konečnou platností podle článku 47 služebního řádu, a to i pokud k odchodu do důchodu dojde z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti. Pokud jde o otázku konečné platnosti skončení služebního poměru, spojuje tak zákonodárce s uvedenou neschopností plnit služební povinnosti stejné důsledky jako s jinými důvody skončení služebního poměru, o jehož konečné platnosti není pochyb, jako je odstoupení, propuštění pro nezpůsobilost nebo odvolání z funkce.

    31

    Ze systematiky služebního řádu je tedy zřejmé, že odchod do důchodu z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti podle článků 53 a 78 je třeba považovat za skutečnost, která v zásadě vede k ukončení profesní kariéry úředníka. Tím se tedy odlišuje od volna z důvodu nemoci ve smyslu článku 59 služebního řádu, které nenarušuje plynulý běh profesní kariéry úředníka, který přechodně nemůže vykonávat své služební povinnosti.

    32

    Soud má tudíž za to, že odchod žalobce do důchodu ve smyslu článku 78 služebního řádu jej podle výše uvedené judikatury zbavuje právního zájmu na zrušení napadeného PVSP, jelikož běh jeho profesní kariéry u Komise byl definitivě zastaven.

    33

    Tento závěr není vyvrácen, jestliže žalobce argumentuje možností opětovného nástupu do služby podle článku 14 přílohy VIII služebního řádu. Je totiž třeba připomenout, že žalobce musí prokázat vzniklý a trvající zájem na zrušení napadeného právního aktu a že, pokud se odvolává na zájem, který se týká právní situace vzniklé v budoucnu, musí prokázat, že je již nyní jisté, že tato situace bude narušena. Je však třeba konstatovat, že opětovný nástup žalobce do služby Komise představuje pouze událost, která eventuálně nastat může, ale nemusí. Jedná se tedy o čistě hypotetický zájem, nedostatečný pro zjištění, zda se právní situace žalobce zhoršila, protože sporný PVSP nebyl zrušen (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1987, Stroghili v. Účetní dvůr, 204/85, Recueil, s. 389, bod 11).

    34

    Pokud jde zadruhé o skutečnost, že odchod do důchodu nebyl dobrovolný a došlo k němu teprve po podání předmětné žaloby, je třeba nejprve uvést, že Soud již rozhodl, že úředník nemá oprávněný zájem na zrušení svého hodnotícího posudku, jestliže jeho služební poměr skončil propuštěním pro nezpůsobilost nebo odvoláním z funkce, které se po podání žaloby stalo definitivním (výše uvedené usnesení N v. Komise, bod 27, a rozsudek Soudu ze dne 21. února 2006, V v. Komise, T-200/03 a T-313/03, [Sb. VS s. I-A-2-00015 a II-A-2-00057], bod 184). Z judikatury tedy vyplývá, že skutečnost, zda služební poměr skončil dobrovolně, či nedobrovolně, není rozhodná pro posouzení otázky, zda je dán právní zájem na podání žaloby. Pokud jde dále o časovou souvislost mezi odchodem do důchodu a podáním žaloby, je třeba připomenout, že podle judikatury citované výše v bodě 27 nemůže skutečnost, že právní zájem na podání žaloby zanikl teprve po jejím podání, zabránit Soudu v konstatování, že již není třeba rozhodnout o žalobě (rozsudek [Soudu ze dne 13. prosince 1990,] Moritz v. Komise, [T-20/89, Recueil, s. II-769], bod 16; výše uvedené rozsudky Dionyssopoulou v. Rada, bod 18, a Rounis v. Komise, bod 21).

    35

    S ohledem na předcházející je třeba konstatovat, že změna napadeného PVSP, o niž žalobce usiluje, by v zásadě neměla žádný dopad na jeho kariéru, která byla ukončena ke dni 28. února 2005. Žalobce tedy musí prokázat existenci zvláštní okolnosti prokazující, že má i nadále osobní a trvající právní zájem na podání žaloby na neplatnost (výše uvedené usnesení N v. Komise, body 26 a 27).

    36

    Je třeba uvést, že žalobce sice popírá konečnou platnost skončení svého služebního poměru, neuvádí však žádnou zvláštní okolnost ve smyslu výše uvedeného usnesení N v. Komise. Naproti tomu tvrdí, že musí být uznán jeho zájem na zrušení napadeného PVSP, aby bylo zaručeno, že bude respektováno jeho právo na účinnou soudní ochranu.

    37

    V tomto ohledu stačí uvést, že právo na účinnou soudní ochranu zahrnuje pouze právo obrátit se na soud s tím, aby se zabýval takovými právními akty vydanými orgány Společenství, které poškozují zájmy žalobce, a tím nepříznivě zasahují do jeho právního postavení (viz v tomto smyslu usnesení Soudního dvora ze dne 1. října 2004, Pérez Escolar v. Komise, C-379/03 P, […], body 41 a 42, a usnesení Soudu ze dne 2. června 2003, Forum 187 v. Komise, T-276/02, Recueil, s. II-2075, bod 50). V projednávaném případě je však třeba konstatovat, že do právního postavení žalobce nyní z důvodu jeho odchodu do důchodu nepříznivě nezasahuje ani [sporné] rozhodnutí, ani napadený PVSP, a to dokud znovu nenastoupí do služby. Z toho vyplývá, že aniž by nyní bylo nutné rozhodnout o relevanci argumentu žalobce, pokud by byl tento argument vznesen na podporu případné žaloby v případě, že žalobce znovu nastoupí do služby, je třeba mít za to, že z práva na účinnou soudní ochranu nelze odvodit právo žalobce žádat Soud, aby rozhodl o projednávané žalobě na neplatnost.

    38

    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že žalobce neprokázal existenci trvajícího zájmu na podání žaloby. Není tedy třeba rozhodnout o návrhových žádáních na neplatnost dotčeného PVSP.

    39

    Pokud jde o návrhová žádání směřující k tomu, aby Soud prohlásil obecná prováděcí ustanovení a přechodnou příručku nebo nyní platná ustanovení za protiprávní, je třeba poznamenat, že jak sám žalobce správně uvádí, tato žádání představují námitky protiprávnosti vznesené v rámci žaloby na neplatnost. Není proto třeba v tomto ohledu rozhodnout.“

    Rozhodnutí Soudu o návrhu na náhradu škody

    19

    Soud návrh na náhradu škody odmítl jako nepřípustný z následujících důvodů, uvedených v bodech 42 až 45 napadeného rozsudku:

    „42

    Je třeba připomenout, že podle článku 21 statutu [Soudního dvora], jenž se použije na řízení před Soudem na základě čl. 53 prvního pododstavce téhož statutu, a podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu musí každá žaloba uvádět předmět sporu a obsahovat stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Aby byly tyto požadavky splněny, musí žaloba směřující k náhradě škody údajně způsobené orgánem Společenství obsahovat prvky, které umožní určit jednání, které žalobce orgánu vytýká, důvody, proč se domnívá, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním a škodou, která mu údajně vznikla, jakož i povahu a rozsah této škody. Naproti tomu žaloba směřující k získání libovolné náhrady škody postrádá nezbytné upřesnění, a musí být tedy považována za nepřípustnou (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. prosince 1971, Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Rada, 5/71, Recueil, s. 975, bod 9; usnesení Soudu ze dne 1. července 1994, Osório v. Komise, T-505/93, Recueil FP, s. I-A-179 a II-581, bod 33, a [ze dne 15. února 1995,] Moat v. Komise [T-112/94, Recueil FP, s. I-A-37 a II-135], bod 32).

    43

    V projednávané věci se žalobce omezil na vymáhání náhrady škody z důvodu újmy způsobené jeho služebnímu postupu, jeho zdraví a jeho dobrým životním podmínkám, aniž by vyčíslil výši újmy nebo dostatečně určitě uvedl okolnosti, které by umožnily určit rozsah této škody. Jeho žaloba totiž v tomto směru neobsahuje žádná další upřesnění než skutečnost, že ‚[z]jevně nesprávné posouzení a zneužití pravomoci, jehož se dopustil spolupodepisující úředník, [způsobily] žalobci značnou škodu, pokud jde o jeho kariérní vyhlídky‘ a že ‚ [t]ato situace [uškodila] jeho dobré pověsti a jeho zdraví, přičemž tyto škody [vznikly] vedle újmy způsobené jeho profesním vyhlídkám‘.

    44

    Soud již sice dříve rozhodl, že za zvláštních okolností není nezbytné v žalobě uvádět přesný rozsah škody a výši škody, která má být nahrazena (rozsudky Soudu ze dne 10. července 1990, Automec v. Komise, T-64/89, Recueil, s. II-367, body 75 až 77, a ze dne 20. září 1990, Hanning v. Parlament, T-37/89, Recueil, s. II-463, bod 82), přesto je v projednávaném případě třeba uvést, že žalobce neprokázal, ba ani se nedovolával existence takových okolností (viz v tomto smyslu výše uvedená usnesení Osório v. Komise, bod 35, a Moat v. Komise, bod 37).

    45

    Mimoto, co se týče nemajetkové újmy, je třeba zdůraznit, že kromě toho, že žalobce škodu vůbec nevyčíslil, neumožnil Soudu ani posoudit rozsah a povahu této újmy. Ať již je však náhrada nemajetkové újmy požadována symbolicky, anebo za účelem dosažení skutečného odškodnění, přísluší žalobci upřesnit povahu údajné nemajetkové újmy ve vztahu k vytýkanému jednání Komise a provést odhad, byť přibližný, celého rozsahu této škody (výše uvedené usnesení Moat v. Komise, bod 38, a rozsudek Soudu ze dne 29. ledna 1998, Affatato v. Komise, T-157/96, Recueil FP, s. I-A-41 a II-97, bod 38).“

    Rozhodnutí Soudu, pokud jde o návrh na organizační procesní opatření podaný navrhovatelem

    20

    Soud měl za to, že návrh žalobce směřující k tomu, aby Komise předložila různé písemnosti, totiž zápis z jednání smíšeného hodnotícího výboru, dva nejpříznivější a dva nejméně příznivé PVSP týkající se úředníků jeho odboru za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002, jakož i dokument obsahující oficiální kvantitativní normy překladatelských oddělení za uvedené období, nemá pro rozhodnutí sporu význam, a musí proto být zamítnut.

    Návrhová žádání účastníků řízení u Soudního dvora

    21

    Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:

    zrušil napadený rozsudek a rozhodl o jím podané žalobě;

    konstatoval existenci vlastního zájmu navrhovatele na jeho PVSP nezávisle na zájmu správy v tomto ohledu;

    konstatoval, že invalidita není pojmově stavem nevratným a že ji jako takovou posuzuje a zabývá se jí lékařská služba Komise;

    přiznal navrhovateli právo na soudní ochranu, pokud jde o dotyčný PVSP;

    mimoto vyhověl jeho návrhu na náhradu škody, a přiznat mu z toho důvodu odškodnění ve výši 1,5 milionu eur a

    uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

    22

    Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a navrhovateli byla uložena náhrada veškerých nákladů řízení.

    Ke kasačnímu opravnému prostředku

    23

    Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatel čtyři důvody. První tři důvody podporují tento kasační opravný prostředek v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí Soudu o žalobě na neplatnost, čtvrtý v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí Soudu o návrhu na náhradu škody.

    K žalobním důvodům týkajícím se rozhodnutí Soudu o žalobě na neplatnost proti spornému rozhodnutí

    Argumentace účastníků řízení

    24

    Navrhovatel uvádí, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením potud, pokud měl Soud za to, že zaprvé PVSP může mít pro posuzovaného úředníka význam jedině tehdy, jestliže ho ještě čeká profesní kariéra, zadruhé, že odchod do důchodu z důvodu invalidity se rovná definitivnímu skončení služebního poměru, a zatřetí, že právo na účinnou soudní ochranu v případě nemoci z povolání nepřiznává právo domáhat se žalobou zrušení sporného rozhodnutí.

    25

    Zaprvé navrhovatel tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nezohlednil správnou funkci PVSP.

    26

    Navrhovatel uvádí, že judikatura, o kterou se Soud opřel v bodě 28 napadeného rozsudku, již není relevantní, jelikož se týká bývalého systému hodnocení platného před rokem 2003, podle něhož hodnotící posudek hrál pro povýšení pouze doplňkovou roli. Současný systém hodnocení však podle navrhovatele obsahuje aritmetickou vazbu s povýšením nebo propuštěním a mnohem větší manévrovací prostor pro zrychlení nebo zpomalení služebního postupu. Podle navrhovatele není v rámci tohoto nového systému vhodné jako „interní“ kvalifikovat dokument, který má značný objektivní význam. Mimoto role úředníka v procesu hodnocení nemůže být snížena na druhořadou úroveň v porovnání s rolí správy.

    27

    Zadruhé navrhovatel tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že mylně posoudil důsledky invalidity. Soud totiž invaliditu vyložil jako definitivní stav. Z článku 14 přílohy VIII služebního řádu však jasně vyplývá, že invalidita není nevratným stavem, což se ostatně odráží v praxi, podle které jsou případy invalidity obvykle každé dva roky přezkoumávány lékařskou službou Komise.

    28

    Navrhovatel mimoto zdůrazňuje, že zatímco rozhodnutí o odchodu do důchodu z důvodu invalidity vydané vůči němu dne 15. února 2005 bylo přijato na dva roky, jeho obnovení uskutečněné v průběhu roku 2007 lékařskou službou Komise bylo omezeno na jeden rok, což ukazuje, že jeho opětovné povolání do služby nebylo pouze hypotetické, takže jeho právní zájem na zrušení sporného rozhodnutí vznikl a trvá.

    29

    Zatřetí navrhovatel tvrdí, že Soud nezohlednil důsledky obecné zásady účinné soudní ochrany.

    30

    Navrhovatel uvádí, že v projednávaném případě lékaři nevyloučili možnost, že invalidita, kterou trpí, je způsobena povoláním. Výbor pro otázky invalidity se však před rozhodnutím o této otázce rozhodl počkat na názor příslušných orgánů, tedy podle navrhovatele na názor Soudu. Skutečnost, že Soud nerozhodl o meritu věci, znamená, že situace je z hlediska jak navrhovatele, tak i lékařské služby Komise, jakož i výboru pro otázky invalidity zablokována.

    31

    Přitom rozhodnutí v otázce, zda je invalidita způsobena povoláním, určuje podmínky, za kterých by navrhovatel mohl opětovně nastoupit do služby nebo, v opačném případě, výši jeho invalidního důchodu. Za těchto podmínek navrhovatel uvádí, že nemůže být tvrzeno, že jeho právní zájem na podání žaloby je pouze hypotetický a že o této otázce je třeba rozhodnout pouze v případě opětovného nástupu do služby.

    32

    Navrhovatel tvrdí, že jelikož právo na účinnou soudní ochranu představuje základní právo, nemohou být dotčená právní ustanovení a právní okolnosti vykládány a uplatňovány restriktivně.

    33

    Co se týče prvního důvodu, Komise zpochybňuje argument navrhovatele, podle kterého úvahy Soudu v bodě 28 napadeného rozsudku nejsou relevantní, jelikož se týkají spíše systému hodnocení, který se používal před rokem 2003, nežli v současnosti platného systému.

    34

    Komise nejprve uvádí, že se dotčený PVSP týká období před rokem 2003, totiž období mezi 1. červencem 2001 a 31. prosincem 2002. Komise má tudíž za to, že navrhovatel odkazuje spíše na systém hodnocení zavedený od července 2001.

    35

    Komise tvrdí, že vždy existovala souvislost mezi hodnocením úředníků a jejich povýšením. Tak tomu je i v současnosti, protože příslušná ustanovení nového služebního řádu přijatého v průběhu roku 2004 jsou nadále uvedena v kapitole nazvané „Posudky, postup do vyššího stupně a povýšení“. Podle Komise by v případě neexistence vazby mezi hodnocením a povýšením úředníků hodnotící posudek pozbyl užitku. Komise se domnívá, že navrhovatel na podporu svého názoru nepředložil žádný seriózní argument, neodvolal se na žádnou údajně důležitou změnu v pravidlech ani neuvedl žádný nový vývoj v judikatuře.

    36

    Pokud jde o druhý důvod týkající se důsledků odchodu do důchodu z důvodu invalidity, Komise uvádí, že se navrhovatel omezuje na uplatnění článku 14 přílohy VIII služebního řádu, aniž by jakkoli zmínil její články 53 a 78. Jak však vyplývá z napadeného rozsudku, uvedený článek 14 nemůže být vykládán izolovaně. Služební řád totiž jasně rozlišuje mezi dočasnou invaliditou (článek 59) a trvalou invaliditou (článek 53). Zatímco dočasná invalidita opravňuje k volnu z důvodu nemoci, vede trvalá invalidita k odchodu dotyčného úředníka do důchodu.

    37

    Komise má za to, že skutečnost, že lékařská služba obnovila své rozhodnutí, pokud se jedná o invaliditu navrhovatele, na období jednoho roku, není rozhodná pro účely posouzení závažnosti invalidity. Interval mezi lékařskými vyšetřeními totiž nemůže být přijat jako kritérium pro určení, zda je invalidita úředníka dočasná, nebo trvalá. Jestliže případ invalidity spadá do článku 78 služebního řádu, měla by být tato invalidita považována za trvalou. Mimoto bez ohledu na článek 14 přílohy VIII služebního řádu by invalidita měla být považována za trvalou, dokud trvá.

    38

    Pokud jde o třetí důvod týkající se porušení práva na účinnou soudní ochranu, Komise tvrdí, že je založen na nesprávném předpokladu. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatel, nepřísluší totiž Soudu rozhodnout o příčině invalidity konstatované v jeho případě. Komise tvrdí, že se jedná o lékařskou otázku, která spadá do kompetence lékařského orgánu, totiž lékaře OOJ nebo lékařské komise podle článku 19 a následujících prováděcích pravidel k článku 73 služebního řádu. Z toho vyplývá, že pokud výbor pro otázky invalidity odložil rozhodnutí o příčině této invalidity až do rozhodnutí „příslušných orgánů“, odkazuje tento výbor na stanovisko lékařských orgánů, a nikoli na napadený rozsudek.

    39

    Komise dodává, že navrhovatel měl kdykoli možnost zahájit řízení na základě článku 73 služebního řádu za účelem určení, zda uvedená invalidita byla způsobena povoláním. Nebyl tak v tomto ohledu nijak zbaven soudní ochrany.

    40

    Mimoto Komise tvrdí, že Soud navrhovatele nezbavil soudní ochrany ani pokud jde o dotčený PVSP, jelikož zcela nevylučuje možnost, že by navrhovatel mohl mít zájem na jeho zpochybnění později v případě, že by znovu nastoupil do služby.

    Závěry Soudního dvora

    41

    Nejprve je třeba zdůraznit, že Komise má stejně jako všechny orgány Společenství zvláštní povinnost transparentnosti, pokud jde o hodnocení, postup do vyššího stupně a povýšení jejích zaměstnanců, jejíž dodržování je zajištěno formálním postupem stanoveným v článcích 43 a 46 služebního řádu.

    42

    Z toho důvodu je PVSP zásadním dokumentem při hodnocení pracovníků zaměstnaných orgány, poněvadž umožňuje provést posouzení způsobilosti, výkonnosti a chování úředníka, jak uvádí článek 43 služebního řádu. Tento posudek je vypracován nejméně jednou za dva roky za podmínek stanovených každým orgánem, v souladu s ustanoveními článku 110 služebního řádu.

    43

    Mimoto, jak zdůraznil generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, představuje PVSP nadřízenými provedené hodnocení toho, jak úředník plnil jemu svěřené povinnosti, a jeho chování ve službě během dotyčného období.

    44

    Zaprvé je třeba uvést, že PVSP totiž, bez ohledu na svou budoucí užitečnost, představuje písemný a formální důkaz, pokud jde o kvalitu práce konané úředníkem. Takové posouzení není pouhým popisem práce odvedené v dotyčném období, nýbrž obsahuje rovněž hodnocení lidských kvalit, které posuzovaný prokázal při výkonu své pracovní činnosti.

    45

    Každý úředník má tudíž nárok na spravedlivé a přiměřené hodnocení své práce. Proto musí mít úředník v souladu s právem na účinnou soudní ochranu, každopádně právo zpochybnit svůj PVSP z důvodu jeho obsahu nebo proto, že nebyl vypracován podle pravidel předepsaných služebním řádem.

    46

    Zadruhé, i když je pravda, že úředník, který se podle zjištění výboru pro otázky invalidity nachází ve stavu úplné a trvalé pracovní neschopnosti, odchází nuceně do důchodu podle článků 53 a 78 služebního řádu, odlišuje se situace takového úředníka od situace úředníka, který dosáhl důchodového věku, odstoupil z funkce nebo byl propuštěn, jelikož se nejedná o nevratný stav.

    47

    Úředník s takovou invaliditou totiž s ohledem na znění článku 16 přílohy VIII služebního řádu jednoho dne může znovu vstoupit do svého služebního poměru v orgánu Společenství. V tomto ohledu musí být obecné ustanovení článku 53 služebního řádu vykládáno ve spojení se zvláštními ustanoveními článků 13 až 15 přílohy VIII služebního řádu. Činnost úředníka, který byl prohlášen za osobu s invaliditou, je pouze přerušena, jelikož vývoj jeho situace v rámci orgánů závisí na trvání podmínek odůvodňujících tuto invaliditu, což může být přezkoumáno v pravidelných časových intervalech.

    48

    V projednávaném případě nebyly u navrhovatele považovány veškeré podmínky požadované k odůvodnění nuceného odchodu do důchodu z důvodu úplné trvalé invalidity, podle článku 13 přílohy VIII služebního řádu, za definitivně splněné. Potvrzuje to skutečnost, že lékařská služba Komise pověřená přezkumem invalidního stavu navrhovatele obnovila prohlášení o jeho invaliditě dne 31. ledna 2007 pouze na jeden další rok, a nikoli na dva roky, jak tomu bylo v původním rozhodnutí výboru pro otázky invalidity ze dne 1. února 2005. To ukazuje, že možnost opětovného nástupu navrhovatele do služby nebyla pouze hypotetická, nýbrž reálná.

    49

    Jestliže úředník uznaný za osobu s úplnou trvalou invaliditou může znovu nastoupit do služby v orgánech, má právo rovnocenné právu činného úředníka, aby jeho PVSP byl vyhotoven spravedlivě, objektivně a v souladu s pravidly řádného hodnocení.

    50

    V případě opětovného nástupu do služby by PVSP byl užitečný pro vývoj úředníka v rámci jeho služby nebo orgánů Společenství. Představoval by konkrétní a formální důkaz jeho způsobilosti a zkušenosti v rámci orgánu, kterého by se mohl dovolávat. Nadřízeným by rovněž umožňoval porovnat zásluhy kandidátů na případné povýšení nebo přeložení.

    51

    V důsledku toho je třeba mít za to, že úředník ve stavu úplné trvalé invalidity podle článků 53 a 78 služebního řádu má nadále právní zájem na zpochybnění PVSP.

    52

    Jelikož z prohlášení o trvalé úplné invaliditě D. Gordona nelze vyvodit, že jednoho dne nemůže znovu nastoupit do služby v orgánech Společenství, nemůže být vyloučeno, že by se dotčeného PVSP po případném opětovném nástupu do služby v těchto orgánech dovolával.

    53

    Vzhledem ke všem těmto úvahám je třeba oba první důvody kasačního opravného prostředku považovat za opodstatněné. Je tudíž třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž je v něm rozhodnuto, že již není třeba rozhodnout o návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, aniž by bylo nezbytné zkoumat třetí důvod, který nemůže způsobit zrušení v širším rozsahu.

    K důvodu týkajícímu se rozhodnutí Soudu o návrhu na náhradu škody

    Argumentace účastníků řízení

    54

    Navrhovatel tvrdí, že Soud neprávem rozhodl, že je jeho návrh na náhradu škody nepřípustný z důvodu, že nebyly upřesněny povaha a rozsah škody. Uvádí totiž, že podle judikatury Soudu citované v samotném napadeném rozsudku není za zvláštních okolností nezbytné v žalobě uvádět přesný rozsah škody a výši škody, která má být nahrazena.

    55

    Navrhovatel rovněž uvádí, že nikdy neočekával ani se nedomáhal rozhodnutí o náhradě škody bez rozhodnutí o žalobě na neplatnost. Upřesňuje, že si ve své replice v řízení u Soudu výslovně vyhradil právo zahájit jakékoli řízení s cílem získat náhradu škody, kterou utrpěl s ohledem na očekávaný rozsudek Soudu.

    56

    Navrhovatel má za to, že z důvodu zvláštních okolností a komplexnosti situace může být rozhodnutí o náhradě škody přijato teprve poté, co Soudní dvůr rozhodne o žalobě na neplatnost.

    57

    Navrhovatel již však uvedl, že pokud Soudní dvůr shledá, že se navrhovatel skutečně stal obětí nespravedlivého hodnocení a že mu byla skutečně způsobena závažná křivda, a proto jeho kariéra skutečně utrpěla nenapravitelné škody, není náhrada škody v řádu 1,5 milionu eur přehnaná.

    58

    Komise tvrdí, že možnost být zproštěn povinnosti upřesnit v žalobě přesný rozsah vzniklé škody představuje výjimku. Z bodu 44 napadeného rozsudku vyplývá, že Soud měl za to, že na případ navrhovatele se taková výjimka nevztahuje. Podle Komise navrhovatel před Soudem netvrdil, že jeho případ jakkoli představuje skutečnost, jež by mu umožňovala odchýlit se od obecného pravidla. Mimoto ve svém kasačním opravném prostředku navrhovatel neuvedl, proč Soud pochybil, když uplatnil toto obecné pravidlo. Komise z toho tudíž vyvozuje, že argument navrhovatele bude čelit nové námitce nepřípustnosti z důvodu chybějícího odůvodnění dokládajícího postoj žalobce.

    59

    Komise krom toho popírá argument navrhovatele, podle kterého Soud neměl rozhodnout o otázce náhrady škody, jelikož navrhovatel oznámil svůj záměr zahájit později samostatné řízení s cílem získat náhradu škody, která mu údajně vznikla. Toto tvrzení totiž není doloženo spisem řízení v prvním stupni.

    Závěry Soudního dvora

    60

    Je třeba konstatovat, že Soud odmítl návrhová žádání směřující k náhradě škody jako nepřípustná, jelikož se navrhovatel jednak omezil na požadavek náhrady škody z důvodu újmy způsobené jeho služebnímu postupu, zdraví a dobrým životním podmínkám, aniž by vyčíslil výši újmy nebo dostatečně určitě uvedl okolnosti, které by umožnily určit rozsah této škody, a jednak, co se týče nemajetkové újmy – kromě toho, že navrhovatel škodu vůbec nevyčíslil – neumožnil Soudu ani posoudit rozsah a povahu této újmy.

    61

    V tomto ohledu stačí uvést, že otázka, zda výše náhrady škody požadované navrhovatelem jím byla dostatečně odůvodněna, vyžaduje posouzení skutečností, které nespadá do příslušnosti Soudního dvora, která se týká pouze přezkumu dodržení právních pravidel v napadeném rozsudku (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. února 1996, Buralux a další v. Rada, C-209/94 P, Recueil, s. I-615, bod 21).

    62

    Mimoto, jak uvedl generální advokát v bodě 78 svého stanoviska, v případě, že Soudní dvůr projedná právní spor a rozhodne ve věci samé, představuje návrh na přiznání odškodnění ve výši 1,5 milionu eur nový návrh, který je ve smyslu článku 113 jednacího řádu Soudního dvora nutné shledat nepřípustným.

    63

    V důsledku toho je třeba kasační opravný prostředek navrhovatele odmítnout jako nepřípustný v rozsahu, v němž napadá zamítnutí jeho návrhu na náhradu škody Soudem.

    K žalobě u Soudu

    64

    Článek 61 první pododstavec druhá věta statutu Soudního dvora stanoví, že jestliže Soudní dvůr zruší rozhodnutí Soudu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. O takový případ se jedná v projednávané věci, pokud jde o žalobu na neplatnost.

    Argumentace účastníků řízení

    65

    Navrhovatel se domáhá zaprvé zrušení sporného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 potvrzující jeho PVSP za období od 1. července do 31. prosince 2002.

    66

    Na podporu této žaloby uplatňuje navrhovatel v probíhajícím řízení tři důvody, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí a práva na obhajobu.

    67

    V tomto ohledu navrhovatel tvrdí, že v interním přezkumném řízení proti dotčenému PVSP došlo k několika vadám řízení. Navrhovatel tvrdí, že zejména řádně neproběhl druhý stupeň tohoto řízení, spočívající v přezkumu formálních a materiálních náležitostí tohoto PVSP smíšeným hodnotícím výborem.

    68

    Podle navrhovatele se tak výbor při přezkumu omezil na procesní aspekt, aniž by se zabýval věcí samou. Jelikož neproběhl formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem, doporučil uvedený výbor provedení tohoto rozhovoru. Spis navrhovatele však nebyl po uskutečnění uvedeného rozhovoru zaslán zpět témuž výboru, aby tento výbor mohl rozhodnout také o tom, zda byl PVSP vypracován spravedlivě, objektivně a v souladu s obvyklými pravidly hodnocení, jak předepisuje čl. 8 odst. 5 obecných prováděcích ustanovení.

    69

    Toto opomenutí představuje podle navrhovatele závažnou vadu interního přezkumného řízení. Smíšený hodnotící výbor je totiž vzhledem ke svému složení jediným přezkumným orgánem, v jehož rámci zaměstnanci vykonávající téže služební povinnosti jako navrhovatel mohli přezkoumat jeho posudek. Navíc má podle navrhovatele stanovisko výboru velkou důležitost, poněvadž, pokud se revizní hodnotitel od tohoto stanoviska odchýlí, je povinen své rozhodnutí odůvodnit.

    70

    Komise tvrdí, že navrhovatel nemůže argumentovat tím, že se smíšený hodnotící výbor omezil na konstatování, že neproběhl formální rozhovor s úředníkem spolupodepisujícím PVSP, neboť navrhovatel tento výbor neinformoval, že se tento rozhovor uskutečnil dne 25. března 2003.

    Závěry Soudního dvora

    71

    Ze spisu vyplývá, že smíšený hodnotící výbor nezaujal stanovisko k obsahu dotčeného PVSP, ačkoli má povinnost tak učinit, pokud, jak tomu je v projednávaném případě, mu je posudek předložen k přezkoumání. Tento výbor totiž ve svém stanovisku předaném reviznímu hodnotiteli dne 11. dubna 2003 pouze konstatoval že formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem neproběhl a že tato skutečnost je v rozporu s článkem 7 obecných prováděcích ustanovení.

    72

    Revizní hodnotitel tudíž nemohl rozhodnout o interním opravném prostředku navrhovatele ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003, dokud smíšený hodnotící výbor nevyjádřil své stanovisko k obsahu dotčeného PVSP, a tento posudek se proto nestal konečným.

    73

    Jak zdůraznil generální advokát v bodě 96 svého stanoviska, revizní hodnotitel tím, že ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 rozhodl tímto způsobem, nakládal s právem navrhovatele na přezkum u smíšeného hodnotícího výboru tak, jako by se jednalo o čistě formální fázi. Přitom, pokud je smíšenému hodnotícímu výboru posudek předložen k přezkoumání, představuje přezkum obsahu dotyčného PVSP podstatnou formální náležitost, neboť jednak je uvedený výbor jediným orgánem činným v posuzovacím řízení, jehož členy jsou zástupci zaměstnanců, a jednak musejí být stanoviska tohoto výboru zohledněna revizním hodnotitelem.

    74

    Ukazuje se tedy, že skutečnost, že se smíšený hodnotící výbor nevyjádřil k obsahu dotčeného PVSP podle článku 8 obecných prováděcích ustanovení, představuje podstatné porušení postupu vyhotovování PVSP, které zasahuje do práv navrhovatele.

    75

    Proto, aniž by bylo třeba rozhodnout o ostatních důvodech uplatněných na podporu žaloby na neplatnost, je třeba sporné rozhodnutí zrušit.

    K nákladům řízení

    76

    Podle článku 122 jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

    77

    Podle čl. 69 odst. 2 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho článku 118, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že D. Gordon požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení v obou stupních.

     

    Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

     

    1)

    Rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 7. února 2007, Gordon v. Komise (T-175/04), se zrušuje v rozsahu, v němž Soud rozhodl, že není třeba rozhodnout o žalobě na neplatnost podané D. Gordonem.

     

    2)

    Kasační opravný prostředek se odmítá jako nepřípustný v rozsahu, v němž napadá zamítnutí žaloby na náhradu škody v uvedeném rozsudku Soudu.

     

    3)

    Rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 11. prosince 2003, jímž se zamítá stížnost D. Gordona proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 potvrzujícímu jeho posudek o vývoji služebního postupu za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002, se zrušuje.

     

    4)

    Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada nákladů řízení vynaložených D. Gordonem v řízení před Soudním dvorem Evropských společenství a před Soudem prvního stupně Evropských společenství.

     

    Podpisy.


    ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

    Top