1.

Mirja Juuri devět let pracovala v závodní kantýně kovodělného podniku ve Finsku. Když její zaměstnavatel převedl provoz kantýny na jinou společnost, pracovní podmínky M. Juuri se zhoršily. Právo Společenství nabízí řešení situace této pracovnice, avšak vnitrostátní soud má pochybnosti týkající se výkladu daných právních předpisů. Konkrétně směrnice 2001/23/ES týkající se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů ( 2 ) přisuzuje v případě, jako je případ M. Juuri, odpovědnost novému zaměstnavateli. Soudní dvůr má určit rozsah této odpovědnosti a z ní plynoucí hospodářské účinky.

2.

Směrnice 2001/23/ES je součástí takzvaného „sociálního práva Společenství“. Tato část právního řádu zaručuje pracovníkům minimální práva, aniž je dotčena možnost členských států úroveň ochrany zvýšit. Složitost vlastní otázce právní úpravy vnitrostátních trhů práce přispěla k tomu, že uvedený právní předpis byl přijat po dosažení širokého konsenzu, a proto jeho ustanovení, která jsou otevřená a nejasná, vyžadují časté zásahy Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce.

3.

Sociální právo Společenství se kromě toho vyznačuje členitou strukturou. Tvoří jej soubor určitých pravidel určených k řešení zvláštních problémů vznikajících v průběhu pracovního poměru. Metaforicky řečeno se nám jeví jako souostroví ( 3 ), jehož ostrovy nejsou vždy navzájem propojeny pomocí mostů. V projednávané věci se má Soudní dvůr vyjádřit k otázkám vzniklým na jednom z těchto ostrovů ( 4 ). Existuje tedy určité nebezpečí, že bude vyhověno směrnici, která je předmětem tohoto výkladu, nikoliv však zbývajícím směrnicím, s nimiž existuje spojitost. Je tedy třeba postupovat co nejpřísněji a neopomíjet vzájemné vztahy projevující se v nesourodé oblasti sociálního práva, která je však soudržnější, než se na první pohled zdá.

4.

Dne 5. dubna 1994 se Mirja Juuri stala zaměstnankyní společnosti Rautaruukki Oyj (dále jen „převodce“) v Hämeenlinna (Finsko), kde pracovala v závodní kantýně. Její pracovní poměr byl dne změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou.

5.

Přestože se její činnost omezovala na práci v kantýně, vztahovala se na M. Juuri kolektivní smlouva kovodělného průmyslu, která platila do dne 31. ledna 2003 a která se každoročně automaticky prodlužovala, ledaže by ji jedna ze smluvních stran vypověděla nejpozději dva měsíce před uplynutím platnosti. Vypovězení nebylo nezbytné, neboť dne byla podepsána nová odvětvová smlouva, která nabyla účinnosti dne .

6.

Téhož dne, po zrušení předchozí smlouvy, převedl převodce provoz kantýny na společnost Amica Ravintolat Oy (dále jen „nabyvatel“). Po provedení převodu začali zaměstnanci vykonávat svou pracovní činnost ve prospěch nabyvatele, avšak na základě nové kolektivní smlouvy, v daném případě kolektivní smlouvy pro odvětví ubytování a restaurací.

7.

Mirja Juuri nesouhlasila s tím, aby se na její pracovní poměr vztahovala smlouva pro odvětví ubytování a restaurací, měla za to, že se na ni vztahuje smlouva kovodělného průmyslu. Zaměstnankyně tvrdí, že změna statusu pro ni znamenala snížení mzdy o 300 eur měsíčně, jakož i převedení na jiná místa výkonu práce. Nabyvatel naopak uznal, že na základě nové smlouvy došlo u M. Juuri k řadě změn, mimo jiné k výkonu pracovní činnosti na jiných pracovištích, ačkoli pouze dočasně, a ke snížení mzdy o 100 eur měsíčně v důsledku poměrného zkrácení pracovní doby.

8.

Na základě uvedených změn v systému kolektivní smlouvy se M. Juuri rozhodla vypovědět dne 19. února 2003 pracovní poměr. S odkazem na finské pracovněprávní předpisy požadovala po nabyvateli soudní cestou náhradu za dovolenou odpovídající výpovědní lhůtě a další náhradu ve výši mzdy za čtrnáct měsíců za neoprávněné ukončení pracovní smlouvy. Dne Helsingin Käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) žalobu M. Juuri zamítl. O rok později, dne , potvrdil Helsingin Hovioikeus (odvolací soud v Helsinkách) výrok soudu prvního stupně, avšak M. Juuri se obrátila na Korkein Oikeus (nejvyšší soud), který požádal Soudní dvůr o výklad směrnice 2001/23.

9.

Směrnice 2001/23 stanoví soubor minimálních podmínek za účelem zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů. Pro spor mezi M. Juuri a nabyvatelem jsou relevantní čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 2.

„Článek 3

[…]

3.   Po převodu nabyvatel zachová pracovní podmínky sjednané v kolektivní smlouvě za stejných podmínek, jaké tato smlouva stanovila pro převodce, až do dne rozvázání kolektivní smlouvy nebo skončení její platnosti nebo do vstupu v platnost nebo nabytí účinnosti jiné kolektivní smlouvy.

Členské státy mohou omezit dobu pro zachování pracovních podmínek, avšak s výhradou, že tato doba nebude kratší než jeden rok.

[…]

Článek 4

[…]

2.   Je-li skončena pracovní smlouva nebo rozvázán pracovní poměr v důsledku podstatné změny pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance způsobené převodem, je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny.“

10.

Podle předkládacího usnesení Korkein Oikeus článek 2 kapitoly 6 Työsopimuslaki (zákon o pracovních smlouvách) stanoví, že „pracovní smlouva uzavřená na dobu neurčitou nebo z jiných důvodů časově neomezená pracovní smlouva je ukončena výpovědí, kterou je třeba oznámit druhé smluvní straně“.

11.

Podle kapitoly 7 článku 6, která provádí čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23 do finského právního řádu, „ je v případě, kdy byla pracovní smlouva ukončena kvůli podstatnému zhoršení pracovních podmínek zaměstnance v důsledku převodu podniku, třeba vycházet ze skutečnosti, že pracovní poměr ukončil zaměstnavatel“.

12.

Podle kapitoly 8 čl. 1 odst. 2 Työsopimuslaki může zaměstnanec ukončit pracovní smlouvu, pokud zaměstnavatel hrubě poruší závazky, které jsou pro pracovní poměr zásadní, až do uplynutí výpovědní lhůty.

13.

Podle článku 5 Työehtosopimuslaki (zákon o kolektivních smlouvách), pokud byl vlastník podniku smluvní stranou kolektivní smlouvy nebo jí byl jiným způsobem vázán, přecházejí všechna jeho práva a povinnosti vyplývající z kolektivní smlouvy na jeho nástupce. Nabyvatel je tak povinen dodržovat ustanovení kolektivní smlouvy zavazující převodce až do ukončení její platnosti a poté dodržovat kolektivní smlouvu, kterou je vázán podle článku 4 Työehtosopimuslaki.

14.

Kapitola 12 článek 2 Työsopimuslaki stanoví nárok zaměstnance na náhradu škody vůči zaměstnavateli z důvodu neoprávněného ukončení pracovní smlouvy, přičemž je zaměstnavatel povinen zaplatit náhradu škody tehdy, pokud při ukončení pracovní smlouvy nedodržel důvody stanovené v Työsopimuslaki, a rovněž tehdy, pokud zaměstnanec pracovní smlouvu ukončil sám.

15.

V kapitole 12 uvádí článek 2 Työsopimuslaki meze pro náhradu škody pro zaměstnance, a to mezi třemi a čtyřiadvaceti měsíčními mzdami.

16.

Pokud zaměstnavatel ukončil pracovní smlouvu z věcných a důležitých důvodů, nemá zaměstnanec podle kapitoly 12 článku 2 Työsopimuslaki nárok na náhradu škody, avšak i v tomto případě má nárok na mzdu a ostatní dávky během výpovědní doby. Pokud se prokáže, že zaměstnavatel měl mimořádně závažné důvody k okamžitému ukončení pracovní smlouvy, nemá zaměstnanec nárok na mzdu nebo ostatní dávky plynoucí z pracovního poměru.

17.

V téže kapitole 12 článek 1 Työsopimuslaki ukládá zaměstnavateli, pokud porušil nebo zanedbal úmyslně nebo z nedbalosti závazky vyplývající z pracovní smlouvy nebo z Työsopimuslaki, náhradu škody vzniklé zaměstnanci.

18.

Usnesením ze dne 24. srpna 2007 položil Korkein Oikeus ve sporu mezi na M. Juuri a nabyvatelem následující předběžné otázky:

19.

Vlády Finska a Maďarska, jakož i Komise předložily vyjádření ve lhůtě stanovené článkem 23 statutu Soudního dvora.

20.

Soudní dvůr na svém zasedání dne 29. dubna 2008 rozhodl o položení dvou písemných otázek finské vládě; odpovědi na tyto otázky došly kanceláři Soudního dvora dne .

21.

Obě otázky položené finským nejvyšším soudem se týkají téhož jevu: změny pracovněprávního režimu po ukončení platnosti kolektivní smlouvy kovodělného průmyslu. Tento výchozí bod není tak nesporný, jak by se mohlo zdát, neboť obě vlády, které v tomto řízení o předběžné otázce předložily vyjádření, jakož i Komise, se jím zabývaly ve svých písemnostech. Článek 4 odst. 2 směrnice 2001/23 se uplatní v případě, že je potvrzena oprávněnost změny ustanovení upravujících pracovní poměr. Pokud by byla tato změna v rozporu s čl. 3 odst. 3 uvedené směrnice, byla by považována za neoprávněnou a její účinky by byly jiné. Je tedy namístě objasnit skutkové okolnosti věci v původním řízení, a dospět tak k určení případné neoprávněnosti, neboť platnost kolektivní smlouvy, která se na M. Juuri původně vztahovala, byla ukončena téhož dne, kdy došlo k převodu podniku. Tato shoda okolností vyvolala u Soudního dvora pochybnosti, které jej vedly k položení otázek ( 5 ) finské vládě, a mne vedou k tomu, abych změnil formulaci otázek Korkein Oikeus ( 6 ).

22.

Mám za to, že v projednávané věci je vhodné obě otázky vnitrostátního soudu sloučit, což po analýze všeho, co se týká posloupnosti kolektivních smluv, umožní přezkoumat dopady v oblasti náhrady škody podle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice.

23.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr změnil formulaci obou předběžných otázek takto:

24.

Článek 3 odst. 3 směrnice 2001/23 je nástrojem ochrany pracovníků, který zaměstnancům poskytuje právní jistotu v případě, že zaměstnavatel přistoupí k převodu podniku. Existuje před převodem kolektivní smlouva, zaměstnanci se jí mohou dovolávat až do dne skončení její platnosti nebo až do dne „vstupu nové kolektivní smlouvy […] v platnost“. Členské státy mohou omezit dobu pro zachování pracovních podmínek, avšak s výhradou, že tato doba nebude kratší než jeden rok ( 7 ).

25.

Směrnice 2001/23 hledá rovnováhu mezi stabilitou pracovněprávního poměru a pružným jednáním zaměstnavatele. Práva zaměstnanců jsou zachována i po převodu, a to po stanovenou dobu. Po skončení platnosti uvedených práv je zaměstnanec oprávněn přijmout v tomto ohledu rozhodnutí na základě čl. 4 odst. 2. Podle tohoto ustanovení může zaměstnavatel přistoupit k rozvázání pracovního poměru, pokud převod způsobil „podstatnou změnu pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance ( 8 )“. Judikatura ostatně i přes imperativní povahu ustanovení směrnice 2001/23 takové změny připouští v případě, že je povoluje vnitrostátní právní řád v běžném pracovním poměru bez ohledu na to, zda došlo k převodu, či nikoliv ( 9 ).

26.

Článek 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 nefungují jako dva navzájem oddělené celky ( 10 ). Pokud zákonodárce Společenství přiznává zaměstnanci právo rozvázat pracovní poměr, děje se tak v důsledku zhoršení vztahů se zaměstnavatelem, způsobeného změnou v normativní oblasti. Zdá se zjevné, že článek 3, přestože zachovává původní práva zaměstnanců, umožňuje změnu pracovněprávního režimu. Právě z důvodu stanovení této změny přisuzuje směrnice 2001/23 odpovědnost za rozvázání pracovního poměru zaměstnavateli ( 11 ). Tímto způsobem je kompenzována skutečnost, že právní předpis, který zakazuje změnu pracovních podmínek, připouští výjimky. Přenesením odpovědnosti na nabyvatele lze zachovat práva zaměstnance, alespoň ve finanční oblasti ( 12 ).

27.

V rámci druhé předběžné otázky bude třeba přezkoumat důsledky rozvázání pracovního poměru na náhradu škody podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23, ale v této fázi je třeba uvést část odůvodnění na podporu následující úvahy.

28.

S ohledem na zachování práv zaměstnanců stanovené čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 vzniká členským státům pozitivní povinnost, kterou lze přenést na zaměstnavatele. V případě splnění podmínek, které toto ustanovení ukládá, jsou pracovní podmínky zaměstnance zachovány i po převodu podniku, a to na neurčitou dobu, nebo s jistými omezeními na dobu určitou ( 13 ). V případě porušení tohoto článku je však zaměstnanec oprávněn požadovat, a to i soudní cestou, status, který mu pracovní právo přiznávalo před převodem podniku, nebo odpovídající finanční kompenzaci ( 14 ). Tento posledně jmenovaný případ se řeší podle hmotněprávních a procesních pravidel vnitrostátního pracovního práva, vždy však s ohledem na účel směrnice 2001/23, kterým je stanovit cíl, jehož mají vnitrostátní právní předpisy dosáhnout.

29.

V této souvislosti je zjevné, že dotčené ustanovení nepřímo a prostřednictvím uložení minimálních podmínek zavádí dvojí režim náhrady škody při ukončení pracovního poměru. V prvním případě rozváže zaměstnanec svůj pracovní poměr, přičemž jsou splněny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23. Ve druhém případě rozváže zaměstnanec svůj pracovní poměr v důsledku porušení uvedeného článku. Závažnost obou případů není stejná, neboť ve druhém případě je zaměstnanec ponechán bez podpory, takže by mělo vnitrostátní pracovní právo postupovat vůči zaměstnavateli přísněji. Stejně by se mělo postupovat také v situaci, kdy byl při formálním dodržení čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 došlo k obcházení zákona, což se mohlo stát v projednávané věci, avšak vzhledem k tomu, že má povahu řízení o předběžné otázce, přísluší její objasnění vnitrostátnímu soudu.

30.

Posouzení obcházení zákona vyžaduje znalost skutkových okolností, které však Soudní dvůr pokaždé nezná ( 15 ). Judikatura ( 16 ) nicméně věnuje zvláštní pozornost sporům, v nichž jeden z účastníků řízení jedná zneužívajícím způsobem ( 17 ). Tato citlivost se projevila i ve věcech týkajících se sociálního práva Společenství, konkrétně uplatňování směrnice 2001/23. Ve věci Bork ( 18 ) se Soudní dvůr setkal s propuštěním všech zaměstnanců podniku, po němž okamžitě následoval převod podniku a opětovné přijetí do pracovního poměru většiny bývalých zaměstnanců, ovšem za méně výhodných podmínek. Soudní dvůr podle obvyklého postupu poukázal na to, že vnitrostátnímu soudu přísluší posouzení skutkových okolností a následné uplatnění právních předpisů Společenství, přičemž označil kritéria, jimiž se mají řídit rozhodnutí předkládajícího soudu, který musí zvážit „objektivní okolnosti, za nichž došlo k propuštění, a zejména v takovém případě, jako je ten projednávaný, v němž propuštění nabylo účinku krátce před uskutečněním převodu a v němž byli dotčení zaměstnanci znovu zaměstnáni nabyvatelem podniku ( 19 )“. Na základě těchto důvodů vydal Soudní dvůr rozsudek potvrzující uplatnění směrnice 2001/23 v takové situaci, jaká je dotčena v původním řízení ( 20 ).

31.

Z rozsudku Bork vyplývá, že Soudní dvůr přiznává vnitrostátnímu orgánu široký rozhodovací prostor, který mu později odejme. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní soud schvaluje kvalifikaci právních předpisů Společenství, které jsou pro vyřešení případu relevantní, na základě zvláštních kritérií, která jsou mu uložena, analýza skutkových okolností je omezena a vnitrostátnímu soudu je svěřena nevděčná úloha. Tato praxe Soudního dvora není podle mého názoru správná. Přinejmenším se jedná o umělou techniku, která staví účastníky řízení o předběžné otázce do nejistého postavení a je hnána neuhasitelnou touhou stát v popředí, přičemž nedostatečně respektuje institucionální autonomii, která by měla být vnitrostátním soudům přiznána ( 21 ). V projednávané věci lze tomuto typu komunikace zabránit, aniž by tím utrpěla autorita Soudního dvora nebo výsady Korkein Oikeus.

32.

I když vnitrostátnímu soudu přísluší zjistit, zda šlo o obcházení zákona v případě, že bylo datum převodu podniku shodné s datem ukončení kolektivní smlouvy, finská vláda předložila Soudnímu dvoru další zajímavé poznatky. Bylo zjištěno, že původní smlouvy zavazující M. Juuri a jejího zaměstnavatele přestala platit v den převodu. Nebyla mlčky prodloužena, neboť o několik měsíců dříve byla podepsána nová odvětvová kolektivní smlouva nahrazující předchozí smlouvu v plném rozsahu. Mezi podepsáním nové smlouvy a jejím vstupem v platnost uběhla pouze velmi krátká doba, sotva měsíc a půl. Jednání převodce v době před převodem, zejména pozornost věnovaná zaměstnancům a jejich zástupcům, rovněž osvětluje způsob, jakým byla tato operace provedena. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby posoudil, zda tato posloupnost smluv, jakož i doba, která mezitím uplynula, a údaje poskytnuté zaměstnancům, umožňují učinit závěr, že se převodce a nabyvatel dopustili obcházení zákona, a tím i porušení předpisů, které zakazují změnu pracovních podmínek v případě převodu podniků.

33.

Předkládající soud se musí při analýze skutkových okolností řídit jasnými pravidly stanovenými Soudním dvorem, aby přijal z právního hlediska správné řešení. Soud Společenství nesmí se svou spoluprací otálet, proto opakuji argumenty upřesněné v bodech 29 až 32 tohoto stanoviska: pokud Korkein Oikeus na základě svých skutkových a právních poznatků stanovil, že došlo k obcházení zákona, pak došlo i k porušení čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23. V případě porušení tohoto ustanovení je nutno uplatnit restriktivní výklad čl. 4 odst. 2 uvedeného právního textu. Za takových okolností se zaměstnavatel dopustil vědomého protiprávního jednání, což opravňuje ke zvýšení jeho odpovědnosti.

34.

V důsledku toho mám za to, a odpovídám tím i na první předběžnou otázku, že čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 brání tomu, aby byla platnost pracovních podmínek dohodnutých prostřednictvím kolektivní smlouvy ukončena v okamžiku skončení platnosti této smlouvy, pokud se převod daného podniku časově shoduje s ukončením platnosti smlouvy a pokud se převodce s nabyvatelem dopustili obcházení zákona. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit, zda skutečnost, že se datum převodu podniku shoduje s datem skončení platnosti kolektivní smlouvy, představuje obcházení zákona.

35.

Nyní je namístě upřesnit dosah a meze této odpovědnosti, což vyžaduje výklad čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23.

36.

Vlády Finska a Maďarska, jakož i Komise se shodují, že daný čl. 4 odst. 2 upravuje pouze otázku odpovědnosti v případě podstatné změny pracovních podmínek. Směrnice 2001/23 tedy nepřináší zaměstnancům dotčeným převodem podniku konkrétní výhody, řeší pouze jejich právní status. Tento postoj se opírá o myšlenku, že uvedená směrnice představuje nástroj minimální harmonizace, jehož výklad vyžaduje, aby byl vnitrostátnímu zákonodárci přiznán široký rozhodovací prostor ( 22 ). Přestože tento postoj v podstatě sdílím, mám za to, že výkladem uvedeného ustanovení je nutno se zabývat hlouběji. Skutečnost, že Společenství zahájilo minimální harmonizaci, neznamená, že a priori není nutno poskytovat zaměstnancům žádnou formu finanční ochrany. K jasnému vysvětlení nelze dospět jinak než podrobným přezkumem tohoto textu, při němž je nutno zabývat se postupně jednotlivými součástmi tohoto předpisu.

37.

Předpoklad, který opravňuje zaměstnance k tomu, aby rozvázal svůj pracovní poměr a odpovědnost za to přičetl zaměstnavateli, je uveden v první části čl. 4 odst. 2, kde je stanoveno, že musí jít o důsledek „podstatné změny pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance“ způsobené převodem.

38.

Orgánem, který může nejlépe ze všech posoudit, zda v projednávané věci došlo k podstatné změně v neprospěch M. Juuri, je vnitrostátní soud. Přestože finský právní řád stanoví bezesporu opatření, která umožňují, aby se Korkein Oikeus vyjádřil v tom či onom smyslu, judikatura Soudního dvora nabízí měřítka, s jejichž pomocí je možno určit, zda došlo ke zhoršení podmínek ( 23 ). Ve věci Merckx a Neuhuys ( 24 ) rozvázali dva zaměstnanci svůj pracovní poměr v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23, když jim jejich zaměstnavatel odmítl zaručit zachování jejich bývalé mzdy vázané na dosahovaný obrat. Soudní dvůr se rozhodl pro přímou kvalifikaci skutkových okolností a prohlásil, že „změna výše mzdy vyplácené zaměstnanci je jednou z podstatných změn pracovních podmínek ve smyslu tohoto ustanovení, i když je odměna vázána zejména na dosažený obrat ( 25 )“.

39.

O několik let později umožnil rozsudek vydaný ve věci Delahaye ( 26 ) Soudnímu dvoru vyjádřit se znovu k „podstatným změnám“ pracovních podmínek, avšak z jiného pohledu, než tomu bylo ve věci Merckx a Neuhuys. Ve sporu mezi zaměstnankyní a jejím novým zaměstnavatelem týkajícím se snížení mzdy o 37 %, nedal rozsudek vnitrostátnímu soudu konkrétní odpověď a omezil se pouze na konstatování, že „použití vnitrostátních pravidel, kterými se řídí postavení státních zaměstnanců, zahrnuje snížení pracovního příjmu zaměstnanců dotčených převodem. Na takové snížení, pokud je podstatné, se musí nahlížet jako na podstatnou změnu pracovních podmínek v neprospěch dotčených zaměstnanců ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice“ ( 27 ).

40.

Rozsudek Delahaye, na rozdíl od rozsudku Merckx a Neuhuys, upouští od kvalifikace skutkových okolností původního řízení, avšak důrazněji vyjadřuje nezbytnost „podstatné“ povahy změny. Obě rozhodnutí však byla vydána v podobném kontextu, který se vyznačoval snížením mzdy, v jehož důsledku zaměstnanec rozvázal jednostranně svůj pracovní poměr. Abychom zjistili, co směrnice 2001/23 rozumí výrazem „podstatný“, je nutno uchopit subjektivní smysl tohoto slova, a to z pohledu zaměstnance, v jeho právní a hospodářské dimenzi. V případě volby objektivní roviny uvedeného výrazu a zohlednění prvků nesouvisejících s individuálním postavením zaměstnance, existuje riziko neslučitelnosti dosažených závěrů s cílem směrnice 2001/23. V obou výše přezkoumávaných rozsudcích předložil Soudní dvůr vnitrostátnímu soudu další, rovněž relevantní prvky ve prospěch jednostranného rozvázání pracovní smlouvy. Ve věci Delahaye byl v rozsudku zmíněn počet odsloužených let navrhovatelky s cílem zohlednit veškeré okolnosti týkající se dané zaměstnankyně ( 28 ). Bod 38 rozsudku Merckx a Neuhuys sice nepoukazuje na další relevantní skutečnosti, avšak zdůrazňuje, že situace obou navrhovatelů nedošla újmy pouze v oblasti mezd, neboť v důsledku převodu podniku byli rovněž přemístěni na jiné pracoviště ( 29 ).

41.

Soudní dvůr se tedy zřejmě rozhodl, aniž by to však výslovně prohlásil, pro subjektivní definici výrazu „podstatná změna“, přičemž zvážil skutkové a právní okolnosti týkající se zaměstnance, který rozvázal svůj pracovní poměr na základě čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23. Vnitrostátnímu soudu přísluší kvalifikace těchto okolností v souladu s měřítky uvedenými v rozsudcích Merckx a Delahaye. Pokud tato měřítka uplatníme na věc M. Juuri, zjistíme, že mzda M. Juuri se snížila přiměřeně k délce pracovní doby. Změna kolektivní smlouvy mohla kromě toho způsobit další normativní změny, které by měly být přezkoumány v původním řízení, neboť se jedná o dodatečné skutečnosti, nezbytné pro zhodnocení skutečného dosahu vzniklých změn. Nelze opomenout ani příležitostné a sporadické přemisťování M. Juuri na jiné pracoviště. Vnitrostátní soud je povinen zhodnotit, zda v právním a hospodářském kontextu, který se týká M. Juuri, představují všechny uvedené faktory podstatnou změnu pracovních podmínek.

42.

Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23, je-li prokázána podstatná změna pracovních podmínek, „je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny“. Navrhovatelka v původním řízení má za to, že tyto výrazy zahrnují nejen přičtení odpovědnosti, ale i zmocnění týkající se výše náhrady škody. V řízení, z něhož vychází projednávané předběžné otázky, se Korkein Oikeus dotazuje na rozsah odškodnění M. Juuri v případě, že by směrnice 2001/23 překročila rámec pouhého přičtení odpovědnosti, přičemž váhá mezi odškodněním za neoprávněné propuštění podle finského práva a odškodněním za výpovědní dobu, kterou musí zaměstnavatel dodržet.

43.

Shoduji se s finskou a maďarskou vládou, jakož i s Komisí v názoru, že směrnice 2001/23 se zabývá pouze a výhradně přičtením odpovědnosti. Kdyby zákonodárce Společenství chtěl určit finanční dopad rozvázání pracovního poměru, vyjádřil by to jasně. Cílem čl. 4 odst. 2 je přičtení odpovědnosti, nikoliv určení jejích právních následků. Tato teze se opírá o gramatickou i teleologickou analýzu směrnice 2001/23, jakož i dalších dokumentů harmonizujících sociální právo Společenství ( 30 ).

44.

Filologický výklad není pro právníka nejvhodnějším nástrojem, ale vždy představuje první krok na cestě k cíli. Právo Společenství, jako právní řád zpracovaný v široké škále úředních jazyků, nachází závažné argumenty v přesném znění svých ustanovení ( 31 ). Tato výhoda se občas mění v nevýhodu, někdy až ve zmatek, když je potřeba rozhodnout o právních předpisech použitelných v konkrétním sporu ( 32 ). Projednávaný spor patří do této druhé kategorie, v níž vícejazyčnost vytváří spíše nepřehlednou situaci než transparentnost. Takto se to jeví při studiu výrazů použitých v čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23.

45.

Závěrečná část ustanovení doslova uvádí, že „je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny“. Španělské znění odkazuje, stejně jako znění francouzské, české a německé, na přičtení odpovědnosti ( 33 ). Ostatní překlady tohoto článku stanoví odpovědnost zaměstnavatele, aniž by se zmínily o přičtení. Tak je tomu v italském, portugalském, polském, bulharském a anglickém znění, v nichž například rozvázání pracovního poměru „è considerata come dovuta alla responsabilità del datore di lavoro ( 34 ). Některá znění tedy kladou důraz na přičtení, jiné na odpovědnost samotnou ( 35 ). Uplatníme-li široký výklad, texty zaměřené na „odpovědnost“ odrážejí vůli zákonodárce Společenství, která přesahuje pouhý rámec přičtení, a nechávají přitom působit vlastní smysl slov, jimž dává hospodářský obsah právo Společenství, nikoliv vnitrostátní právo.

46.

V souladu s tím, co jsem již sdělil v úvodu této části, opakuji, že gramatický výklad přináší mnohdy spíše zmatek než jasný konsenzus. Doslovné znění psaných právních předpisů nabývá zvláštního důrazu, pokud jeho analýza vede k jejich srozumitelnému posouzení, ale nikoli v případech, jako je případ projednávané věci, kde mají slova a jejich překlady odlišné a dokonce i protichůdné důsledky. Nedomnívám se, že by jemné významové rozdíly některých jazykových znění mohly mít významné právní dopady; naopak mám za to, že tato cesta nás spíše vede do slepé uličky.

47.

Zdánlivá volnost, s níž jsou v různých oficiálních překladech používány výrazy „přičtení“ a „odpovědnost“, mne přivádí k domněnce, že klíč nespočívá v přesném znění tohoto právního předpisu, ale v jeho účelu.

48.

Cílem směrnice 2001/23 i ostatních právních předpisů v oblasti sociálního práva Společenství je ochrana zaměstnanců na evropském vnitřním trhu. Dynamiku ochrany poskytované směrnicí nejslabšímu článku pracovního poměru, je třeba přezkoumat v jejím kontextu, tedy v kontextu zavádění harmonizované úrovně ochrany ve Společenství, kdy rozdíly v právních předpisech nesmí bránit volnému pohybu výrobních faktorů ( 36 ). Ustanovení sociálního práva představují složité právní předpisy, a kvůli svým cílům, jakož i kvůli své povaze a účinkům. Nikoli náhodou se v tomto rámci používají směrnice nebo dokonce směrnice stanovící minimální pravidla, jejichž ustanovení ponechávají prostor pro vyšší ochranu ve vnitrostátním měřítku ( 37 ).

49.

Ochranné zaměření se projevuje v odůvodnění směrnice 2001/23, která byla přijata „na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména“ za účelem „zachování jejich práv ( 38 )“. Za tímto účelem se zákonodárce rozhodl odstranit rozdíly „v rozsahu ochrany zaměstnanců v této oblasti“ přetrvávající ve členských státech ( 39 ). Soudní dvůr a jeho generální advokáti zdůrazňovali při výkladu směrnice 2001/23 její sociální aspekty. Generální advokát G. Cosmas ve svém stanovisku k věci Luigi Spano uznal, že „jde o právní předpisy, jejichž účel je zcela jasně sociální ( 40 )“; toto tvrzení nalezlo v judikatuře Soudního dvora značnou odezvu ( 41 ).

50.

Tento sociální cíl se však pojí i s dalšími iniciativami. Směrnice 2001/23, stejně jako její předchůdkyně, směrnice 77/187, otevřeně hledá rovnováhu mezi ochranou pracovníků a podporou pružnosti organizace podniků ( 42 ). Za tímto účelem se evropská ustanovení pokoušela zmírnit přísnost některých vnitrostátních právních předpisů, jejichž uplatňování mělo často podíl nejen na ztížené restrukturalizaci v některých odvětvích, ale i na vzniku překážek volného pohybu a spravedlivé hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Sladění těchto zájmů je zjevné při porovnání původního znění vydaného Komisí ( 43 ) se zněním přijatým Radou. Konečné znění vykazuje veliký důraz na sladění ochrany pracovníků a podpory opatření zaměřených na reorganizaci podniků, což zjevně vyplývá i z článků, o nichž se jedná v projednávané věci. V bodech 25 až 29 tohoto stanoviska uvádím, že práva zaměstnanců mohou být po převodu podniku zachována, a to na dobu neurčitou nebo určitou. Směrnice 2001/23 přiznává nabyvateli značný prostor pro činnost související se změnami pracovních podmínek zaměstnanců, avšak vyrovnává tuto pružnost souborem opatření ve prospěch zaměstnanců, zejména možností jednostranného rozvázání pracovního poměru. Tímto řešením dochází k vyrovnání zájmů obou stran, neboť směrnice 2001/23 navíc stanoví, že pokud se v důsledku převodu zhorší pracovní podmínky zaměstnance, pak je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byl pracovní poměr ukončen. Sama Komise již v roce 1974 v návrhu směrnice potvrdila, že článek 4 přiznává pouze odpovědnost a vnitrostátním právním řádům ponechává úkol tuto odpovědnost vymezit ( 44 ).

51.

Rovnováhy mezi ochranou zaměstnanců a pružností podniku je dosaženo v okamžiku, kdy je režim odškodnění přenechán vnitrostátnímu právnímu řádu. Směrnice 2001/23, právní předpis, který stanoví minima a umožňuje, aby jeho pravidla byla posilována na vnitrostátní úrovni, nabízí rozumné řešení. Na jednu stranu poskytuje zaměstnancům jistotu, že pokud dojde ke zhoršení jejich pracovních podmínek, obdrží od nabyvatele náhradu škody. Na druhou stranu pak přiznává vnitrostátnímu právnímu řádu úlohu upřesnit hospodářský obsah odškodnění. S ohledem na cíl směrnice 2001/23 jsem přesvědčen, že její čl. 4 odst. 2 stanoví přičtení odpovědnosti zaměstnavatele, nikoliv její charakteristiku.

52.

Existují i další důvody ve prospěch restriktivního výkladu uvedeného čl. 4 odst. 2, a to důvody systematické povahy. Soubor právních předpisů v oblasti sociálního práva Společenství ukazuje, jakým záměrem byly orgány při schvalování směrnice 2001/23 vedeny, neboť, pokud zamýšlely stanovit režim náhrady škody, na nějž by navrhovatelka v projednávané věci měla nárok, učinily to zcela jasně. A contrario sensu je tedy nutno vyvodit, že čl. 4 odst. 2 stanoví pouze odpovědnost zaměstnavatele, aniž by ji definoval.

53.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) ( 45 ), jejíž ustanovení přepracovala celý soubor právních předpisů Společenství týkajících se zákazu diskriminace, stanoví ve svém článku 18 členským státům povinnost vytvořit nástroje k zajištění náhrady škod vzniklých v důsledku diskriminace. V zásadě dává přednost tomu, aby byla zaváděna opatření „nezbytná […] pro zajištění skutečné a účinné náhrady nebo vyrovnání škody“, a to způsobem, který je „odrazující a přiměřený“. Tohoto ustanovení obsahuje zjevný prvek dopadu práva Společenství na vnitrostátní právní řády, zejména v otázce pracovního práva a práva na náhradu škody ( 46 ). Stejně tak směrnice 2006/54, která nejen přičítá odpovědnost zaměstnavateli, ale navíc, vedena cílem chránit práva obětí diskriminace, zakazuje rovněž stanovení horní hranice ( 47 ). To je zcela odlišné od účinků čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23.

54.

Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování ( 48 ), nabízí obdobné řešení, neboť ve svém článku 8 stanoví podobnými pojmy, jaké užívá směrnice 2006/54, že členské státy mají zavést „nezbytná opatření pro zajištění skutečné a účinné náhrady nebo vyrovnání, jak je členské státy upravují, škody, kterou utrpěla osoba poškozená v důsledku diskriminace […], a to způsobem, který je odrazující a přiměřený utrpěné škodě.“ Toto ustanovení klade vůči vnitrostátním právním řádům kladné i záporné požadavky, neboť v závěru stanoví, že „taková náhrada nebo vyrovnání nesmějí být omezeny stanovením horní hranice předem“.

55.

Ostatní harmonizující ustanovení sociálního práva se k povinnosti náhrady za jednání zaměstnavatele nevyjadřují. Směrnice 2001/23 je explicitní, nicméně není tak jasná jako směrnice 2004/113 a 2006/54, což mne přivádí k názoru, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23, který stanoví kritérium pro přičtení odpovědnosti, nikoliv však autonomní režim týkající se takové odpovědnosti, je spravedlivým způsobem vyvážen. Zbývá doplnit, jak jsem již uvedl v bodech 25 až 29 tohoto stanoviska, že články 3 a 4 směrnice 2001/23 se vzájemně doplňují, takže mám za to, že při jejich použití lze uplatňovat různé způsoby výkladu.

56.

Uvedl jsem, že rozvázání pracovního poměru na základě dodržení čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/23 vyžaduje odlišný přístup než rozvázání pracovního poměru vycházející z porušení tohoto ustanovení. Existuje zde rozdíl v jednání zaměstnavatele, který v závislosti na okolnostech vyžaduje odstupňovaný výklad čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23. Tento důsledek vyplývá z judikatury Soudního dvora, který v souladu se zásadou účinnosti a zásadou rovnocennosti vyžaduje od vnitrostátních soudů určitý stupeň procesní a věcné ochrany, a to i v oblastech, které jsou předmětem minimální harmonizace ( 49 ). Pokud tedy nabyvatel dodržel při převodu podniku článek 3, ale pracovní poměr byl rozvázán na základě čl. 4 odst. 2, určení odpovědnosti se řídí obecnými pravidly vnitrostátního pracovního práva. V opačném případě mám za to, že čl. 4 odst. 2, přestože nestanoví zvláštní režim náhrady škod, ukládá členským státům, aby uplatnily individualizovaný přístup i ve svém vnitrostátním právu.

57.

Soudní dvůr by neměl Korkein Oikeus sdělit, který z režimů náhrady škod je vhodnější v případě rozhodnutí o žalobě M. Juuri. Měl by mu však poskytnout pokyny a ukázat mu, že směrnice 2001/23 zavádí dva stupně odpovědnosti. Právní řád Společenství neposuzuje konkrétní finanční řešení, ale usiluje o to, aby jasně odlišné situace měly totožné právní následky ( 50 ). Vnitrostátnímu soudu přísluší zvolit nejvhodnější řešení otázky odpovědnosti, a to na základě měřítka podle výše uvedeného článku 3, ve spojení s rovněž uvedeným čl. 4 odst. 2.

58.

Na druhou předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět tak, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23 musí být vykládán jako ustanovení o přičtení odpovědnosti. Právní řád Společenství však vyžaduje, aby byla tato odpovědnost odstupňována v závislosti na tom, zda byl dodržen článek 3 směrnice 2001/23. Vnitrostátní soud má za tímto účelem použít polehčující či přitěžující kritéria odpovědnosti stanovená ve svém vnitrostátním právním řádu.

59.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Korkein Oikeus takto: