1. 

Svým kasačním opravným prostředkem se Řecká republika domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně (prvního senátu) ze dne 17. ledna 2007 ve věci T-231/04, Řecká republika v. Komise ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“), v rozsahu, v němž dospěl k nesprávnému závěru, že Řecké republice vznikly finanční závazky v důsledku podepsání a ratifikace původního memoranda o porozumění uzavřeného mezi Komisí a členskými státy, v důsledku podepsání dodatečného memoranda a v důsledku jejího jednání.

2. 

V napadeném rozsudku Soud zamítl jako neopodstatněnou žalobu směřující ke zrušení aktu, kterým Komise provedla formou započtení inkaso částek, jež dlužila Řecká republika v souvislosti se svou účastí na projektech Abuja I a II, jejichž účelem bylo zřídit pro Komisi a několik členských států Evropské unie společné diplomatické zastoupení v Abuji (Nigérie).

3.

Článek 58 statutu Soudního dvora stanoví:

„Opravné prostředky k Soudnímu dvoru jsou omezeny na právní otázky. Jsou přípustné pro nepříslušnost Soudu, pro nedostatky řízení před Soudem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího opravný prostředek, či pro porušení právních předpisů Společenství Soudem […]“

4.

Článek 71 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství ( 3 ) (dále jen „finanční nařízení“), stanoví:

„1.   Zjištění pohledávky je úkon, kterým pověřená nebo dále pověřená schvalující osoba:

2.   Vlastní zdroje poskytnuté Komisi a veškeré pohledávky identifikované jako jisté, o stanovené pevné částce a splatné musí být zjištěny inkasním příkazem předloženým účetnímu a oznámením o dluhu zaslaným dlužníku, přičemž obojí vypracuje příslušná schvalující osoba. […]“

5.

Článek 72 finančního nařízení stanoví:

„1.   Schválení inkasa je úkon, při kterém vydá příslušná pověřená nebo dále pověřená schvalující osoba vystavením inkasního příkazu pokyn účetnímu vybrat zjištěnou pohledávku. […]“

6.

Článek 73 finančního nařízení stanoví:

„1.   Účetní provádí inkasní příkazy řádně vystavené příslušnou schvalující osobou. Zajistí s náležitou pečlivostí, aby Společenství obdrželo své příjmy a aby byla zachována práva Společenství.

Účetní při vybírání pohledávek Společenství do nich započítá pohledávky dlužníka vůči Společenství, pokud jsou jisté, splatné a stanovené pevnou částkou. […]“

7.

Článek 78 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství ( 4 ) (dále jen „prováděcí nařízení“) stanoví:

„Postup

1.   Zjištění pohledávky příslušnou schvalující osobou znamená uznání práva Společenství vůči dlužníku a stanovení nároku, kterým bude od dlužníka požadována úhrada dluhu.

2.   Inkasní příkaz je operací, kterou příslušná schvalující osoba dává pokyn účetnímu k inkasu zjištěné pohledávky.

3.   Oznámení o dluhu informuje dlužníka, že:

Schvalující osoba zasílá oznámení o dluhu dlužníkovi s kopií pro účetního.“

8.

Článek 79 prováděcího nařízení stanoví:

„Zjištění pohledávek

Při zjištění pohledávky se příslušná schvalující osoba ujistí, že:

9.

Článek 83 prováděcího nařízení stanoví:

„Inkaso započtením

V každém stadiu řízení v případě, že má dlužník vůči Společenství také jistou a splatnou pohledávku o stanovené částce potvrzenou platebním příkazem a poté, co uvědomí příslušnou schvalující osobu a dlužníka, inkasuje účetní pohledávku započtením.“

10.

Článek 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ( 5 ) stanoví:

„Obecné pravidlo výkladu

1.   Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.

2.   Pro účely výkladu smlouvy se kromě textu, včetně preambule a příloh, celkovou souvislostí rozumí:

3.   Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel:

4.   Výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.“

11.

Soud v napadeném rozsudku shrnul skutkový rámec žaloby, kterou projednával, takto:

12.

Řecká republika podala proti aktu započtení u Soudního dvora žalobu, která byla později postoupena Soudu a zapsána jako věc T-231/04. V řízení u Soudu se Řecká republika dovolávala jediného žalobního důvodu vycházejícího z porušení původního a dodatečného memoranda, jakož i ustanovení finančního nařízení a nařízení č. 2342/2002.

13.

V první části žalobního důvodu Řecká republika namítala porušení původního a dodatečného memoranda.

14.

Úvodem se Soud zabýval otázkou, zda má pravomoc rozhodnout o žalobě, jelikož jedna z částek, které byly započteny, spadá do působnosti hlavy V Smlouvy o EU, na níž se nevztahuje pravomoc Soudního dvora, neboť taková pravomoc není v článku 46 EU uvedena. Vzhledem k tomu, že Komise nicméně provedla inkaso sporných částek prostřednictvím aktu přijatého podle finančního nařízení a nařízení č. 2342/2002, Soud dospěl k závěru, že akt započtení spadá do práva Společenství, a proto je napadnutelný podle článku 230 ES. Soud měl proto za to, že má pravomoc rozhodnout o žalobě.

15.

Soud poté pokračoval v přezkoumávání finanční odpovědnosti Řecké republiky za projekty Abuja I a Abuja II.

16.

Pokud jde o projekt Abuja I, Řecká republika připustila, že byla povinna uhradit nájem a provozní náklady, ale popírá svoji odpovědnost za celkovou částku 72714,47 eur, kterou jí Komise přičetla. Soud uvedl, že Řecká republika neprokázala, že se Komise dopustila omylu, pokud jde o dlužnou částku. Kromě toho Řecká republika nezpochybnila řadu oznámení o dluhu, která obdržela, a nevysvětlila, proč má za to, že není dlužníkem rozdílu mezi dluhem, který připouští, a částkou požadovanou Komisí. Argument, kterým Řecká republika popírala svou odpovědnost za dluhy vztahující se k projektu Abuja I, tak nemohl být přijat.

17.

Co se týče projektu Abuja II, Soud uvedl, že Řecká republika více než šest let, a sice od 18. dubna 1994 do , dávala neustále svým jednáním ostatním partnerům najevo, že bude pokračovat v účasti na projektu Abuja II. Po podepsání dodatečného memoranda v prosinci 1998 se tohoto projektu účastnila ještě téměř další dva roky.

18.

Soud z těchto skutkových okolností vyvodil závěr, že posouzení povinností Řecké republiky nemůže být omezeno pouze na původní a dodatečné memorandum, nýbrž musí taktéž zohlednit očekávání, která uvedený členský stát vyvolal svým jednáním u svých partnerů.

19.

Soud v této souvislosti uvedl, že zásada dobré víry je pravidlem mezinárodního práva obyčejového, které je závazné pro Společenství, jakož i ostatní zúčastněné partnery, a že „v mezinárodním právu veřejném je logickým důsledkem zásady ochrany legitimního očekávání“.

20.

Soud dále uvedl, že jelikož Řecká republika podepsala původní memorandum, které rovněž ratifikovala, byla jedním z partnerů na projektu Abuja II a z toho jí vyplývaly určité zvýšené závazky spolupráce a solidarity vůči ostatním účastníkům.

21.

Soud poznamenal, že původní memorandum se týkalo přípravných fází projektu Abuja II a že po ukončení této fáze se partneři rozhodli ještě před podepsáním dodatečného memoranda pokračovat v projektu a nést náklady související s podrobným návrhem budovy. Na schůzi dne 24. února 1997, které se zúčastnili dva zástupci Řecké republiky, partneři totiž zmocnili Komisi, aby se dohodla podle potřeby s architekty na vypracování podrobných plánů, aniž by čekala na dodatečné memorandum. Soud dospěl k závěru, že tímto jednáním partneři překročili přípravné fáze, čímž nutně uzavřeli konkludentní dohodu o uskutečnění projektu. Vzhledem k tomu, že se partneři rozhodli na schůzi dne projekt uskutečnit, podle názoru Soudu již neměli možnost ukončit účast na projektu, aniž by uhradili svůj podíl předběžných a následných nákladů.

22.

Soud dále poznamenal, že ačkoli některé členské státy následně ukončily svou účast na projektu, Řecká republika nejednala v žádném ohledu tak, že by vyvolala pochybnosti o své účasti a dne 9. prosince 1998 podepsala spolu s ostatními partnery, kteří neukončili svou účast na projektu, dodatečné memorandum. Soud uvedl, že až v létě 2000 Řecká republika poprvé projevila zdrženlivost ohledně pokračování své účasti.

23.

Podle Soudu je nesporné, že Řecká republika měla právo ukončit svou účast na projektu, ale s ohledem na vývoj závazků počínaje počáteční fází a navzdory neratifikování dodatečného memoranda nemohla Řecká republika ukončit svou účast, aniž by byla odpovědná za náklady související se svou účastí na projektu Abuja II.

24.

Soud krom toho uvedl, že finanční závazky Řecké republiky vyplývaly rovněž ze znění původního memoranda, zejména z jeho čl. 15 odst. 1. Podle tohoto ustanovení se stát může zprostit finančních závazků vyplývajících z projektu, pokud nepodepíše dodatečné memorandum. Soud nicméně podotkl, že pokud stát podepsal dodatečné memorandum (jak je tomu v případě Řecké republiky), platí také opak.

25.

Pokud jde o argument, že ratifikace dodatečného memoranda je nezbytnou podmínkou k tomu, aby nabylo účinnosti, Soud uvedl, že na základě článku 14 dodatečného memoranda se toto memorandum provádí prozatímně od 1. února 1999 do října 2000. Pro Soud to znamenalo, že Řecká republika nemůže toto prozatímní provádění popírat na základě toho, že dodatečné memorandum neratifikovala.

26.

Pokud jde nakonec o argument Řecké republiky, že zvýšení nákladů na projekt lze považovat za „podstatnou změnu okolností“, která ji zprošťuje jejích finančních závazků, Soud uvedl, že pokud jde o projekt stavby budovy, zvýšení nákladů projektu není možné považovat za „podstatnou změnu okolností“. Řecká republika krom toho souhlasila se zvýšením nákladů projektu, jež bylo známé od počátku projektu Abuja II, a nevznesla žádnou námitku, když se její podíl na projektu zvýšil v důsledku ukončení účasti některých členských států v období mezi roky 1997 a 1999.

27.

Ze všech těchto důvodů měl Soud za to, že Řecká republika je odpovědna za veškeré náklady vyplývající z její účasti na projektu Abuja II.

28.

Soud proto zamítl první část žalobního důvodu jako neopodstatněnou.

29.

V druhé části žalobního důvodu Řecká republika namítala porušení finančního nařízení a nařízení č. 2342/2002.

30.

Pokud jde o tvrzení Řecké republiky, že kolem výše a odůvodnění nárokovaných částek jak pro projekt Abuja I, tak pro projekt Abuja II, panuje zjevná nejistota, Soud zdůraznil, že započtení na základě čl. 73 odst. 1 finančního nařízení není vyloučeno, jestliže je jeden z dluhů popírán nebo jestliže proběhla ohledně uvedených dluhů jednání mezi Komisí a dlužníkem, vzhledem k tomu, že v opačném případě by měl dlužník možnost neomezeně zdržovat úhradu dluhu.

31.

Soud měl za to, že přestože mohla v roce 2002 existovat určitá nejistota, pokud jde o pohledávky, Komise přistoupila k inkasu, když došla na základě komunikace, jež proběhla mezi stranami, a po novém přezkumu spisu k jasnému závěru, co se týče částek dlužných v roce 2004.

32.

Soud krom toho uvedl, že Řecká republika nepředložila žádnou skutečnost, která by prokázala, že Komise nepostupovala podle dotyčných nařízení a že neprávem došla k závěru, že pohledávka byla „jistá, stanovená pevnou částkou a splatná“. Podmínky stanovené k provedení inkasa formou započtení byly tudíž k datu napadeného aktu splněny.

33.

Soud nakonec zamítl tvrzení Řecké republiky, že Komise nebyla oprávněna provést inkaso formou zápočtu z toho důvodu, že dotčené pohledávky byly pohledávkami partnerů, a nikoliv pohledávkami Společenství, a započtení tudíž nesloužilo k ochraně finančních zájmů Společenství, která je předmětem výše uvedených nařízení. Soud byl naopak toho názoru, že dotčené pohledávky byly pohledávkami Společenství, jelikož Komise byla zmocněncem partnerů zúčastněných na projektech Abuja I a II.

34.

Soud tedy zamítl druhou část jediného žalobního důvodu jako neopodstatněnou.

35.

Řecká republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

36.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

37.

Řecká republika tvrdí, že Soud podal nesprávný výklad článků 12, 13 a 15 původního memoranda o porozumění a článku 14 dodatečného memoranda, jakož i zásad dobré víry a ochrany legitimního očekávání.

38.

Řecká republika tvrdí, že Soud nesprávně usoudil, že závazky členských států týkající se projektu Abuja II byly spíše stanoveny jednáním každého členského státu, než aby se jednalo o závazky čistě smluvního charakteru stanovené ustanoveními obou výše uvedených memorand. Při správném výkladu článků 12, 13 a 15 původního memoranda o porozumění a článku 14 dodatečného memoranda je nicméně nutno přijmout, že finanční závazky Řecké republice nevznikly, vzhledem k tomu, že pouze podepsala, ale neratifikovala dodatečné memorandum. Řecká republika tudíž memorandum neschválila, a proto podmínky stanovené pro vznik finančních závazků nebyly v případě tohoto členského státu splněny.

39.

Řecká republika tvrdí, že zásada dobré víry je relevantní pouze pro účely určení, zda se členský stát účastnil na projektu Abuja II, a nikoli pro určení závazků vyplývajících z takové účasti. Tyto závazky musí být určeny výhradně na základě smluvních ustanovení, přičemž jednání členského státu není v tomto ohledu relevantní.

40.

V této souvislosti Řecká republika tvrdí, že Soud podal nesprávný výklad článku 13 původního memoranda, který „po schválení [dodatečného memoranda]“ požaduje od dotčených členských států „úplnou úhradu nákladů, které na ně připadají“. Pouhé prozatímní provádění dodatečného memoranda není dostatečné k tomu, aby vznikly finanční závazky uvedené v článcích 12 a 13 původního memoranda, které vyžadují schválení dodatečného memoranda.

41.

Soud podal rovněž nesprávný výklad článku 14 dodatečného memoranda, z něhož jasně vyplývalo, že k tomu, aby dodatečné memorandum nabylo účinnosti, a tedy aby vznikly zúčastněným členským státům finanční závazky, bylo nutné, aby toto memorandum bylo schváleno ratifikací.

42.

Řecká republika tvrdí, že Soud podal nesprávný výklad článku 15 původního memoranda o porozumění, když měl za to, že před podepsáním dodatečného memoranda partneři konkludentně uzavřeli dne 24. února 1997 dohodu o provedení projektu a že tím byl čl. 15 odst. 1 zrušen nebo alespoň pozměněn.

43.

Komise tvrdí, že kasační opravný prostředek je nepřípustný z toho důvodu, že se zakládá na výkladu memoranda o porozumění, které není součástí práva Společenství. Kasační opravný prostředek se tedy nezakládá ani na jednom z důvodů uvedených v článku 58 statutu Soudního dvora umožňujících podat kasační opravný prostředek.

44.

Článek 58 statutu stanoví, že opravné prostředky k Soudnímu dvoru jsou omezeny na právní otázky. Toto ustanovení je chápáno tak, že pravomoc Soudního dvora rozhodnout o kasačním opravném prostředku se omezuje pouze na přezkoumání legality rozhodnutí Soudu.

45.

V projednávané věci vyvstává problém z toho důvodu, jak se vyjádřil Soud, že se „na vztahy mezi Komisí a členskými státy vyplývající z jejich spolupráce v rámci návrhu, plánování a provádění projektů Abuja I a Abuja II se vztahuje hlava V Smlouvy o EU“ ( 6 ). Nicméně jak Soud správně uvedl, že „v rámci Smlouvy o EU v jejím znění vyplývajícím z Amsterodamské smlouvy jsou pravomoci Soudního dvora uvedeny taxativně v článku 46 EU. Tento článek nestanoví žádnou pravomoc Soudního dvora v rámci ustanovení hlavy V Smlouvy o EU“ ( 7 ). Právní memorandum jako takové tudíž nespadá do pravomoci Soudního dvora.

46.

S ohledem na spor před ním probíhající měl Soud nicméně za to, že „je nesporné, že Komise provedla inkaso sporných částek prostřednictvím aktu přijatého na základě finančního nařízení a nařízení č. 2342/2002, takže akt o započtení spadá do oblasti práva Společenství“ ( 8 ).

47.

Soud měl dále za to, že „z rozsahu působnosti finančního nařízení, a zejména z jeho článku 1 vyplývá, že inkaso formou započtení upravené v jeho čl. 73 odst. 1 se vztahuje pouze na částky spadající do rozpočtu Společenství. Není přitom sporu o tom, že Komise byla oprávněna podle článku 268 ES, který stanoví zahrnutí do rozpočtu jak výdajů Komise, tak některých výdajů orgánů, které vyplývají z ustanovení Smlouvy o Evropské unii a vztahují se ke společné zahraniční a bezpečnostní politice, zahrnout do rozpočtu Společenství výdaje vynaložené na projekty Abuja I a Abuja II“ ( 9 ).

48.

Podle mého názoru Soud vyvodil správné logické závěry z článku 268 ES, který stanoví, že rozpočet Společenství zahrnuje nikoli pouze výdaje Společenství, ale rovněž výdaje orgánů, které vyplývají z ustanovení Smlouvy o Evropské unii a vztahují se ke společné zahraniční a bezpečnostní politice. Tomuto ustanovení odpovídá čl. 28 odst. 2 EU. Účelem těchto ustanovení bylo přizpůsobit do značné míry rozpočtové zacházení s takovými výdaji výdajům vynaloženým v rámci Smlouvy o ES ( 10 ). Z toho vyplývá, že čl. 73 odst. 1 finančního nařízení, který umožňuje započtení pohledávek Společenství vůči jakémukoliv dlužníkovi, který má naopak pohledávky vůči Společenství, je použitelný rovněž na výdaje, které vznikly orgánům na základě ustanovení Smlouvy o Evropské unii v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a které byly přičteny k tíži rozpočtu Společenství, stejně jako je použitelný na výdaje Společenství.

49.

Jakožto akt práva Společenství je akt o započtení předmětem přezkumu soudu Společenství podle článku 230 ES. K tomu, aby byl takový přezkum účinný a úplný, je často ( 11 ) nutné ověřit existenci dluhů, které jsou předmětem započtení. V projednávané věci musel Soud vyložit jak původní memorandum, tak i dodatečné memorandum, jelikož jejich výklad byl nezbytný k zajištění úplného soudního přezkumu legality aktu započtení.

50.

Podle mého názoru jako logický důsledek skutečnosti, že Soud byl oprávněn provést právní posouzení, pokud je o dvě memoranda o porozumění, a učinil tak, je zcela legitimní, aby se při rozhodování o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem týkal důvod kasačního opravného prostředku výkladu těchto dvou memorand. Nicméně i když se takový důvod kasačního opravného prostředku týká právní otázky, která musí být v projednávané věci přezkoumána s cílem ověřit legalitu aktu práva Společenství (aktu započtení), ve skutečnosti se tento důvod kasačního opravného prostředku nezakládá na údajném nesprávném výkladu práva Společenství. Jelikož důvody kasačního opravného prostředku, které navrhovatelka uplatňuje, se nenacházejí mezi důvody uvedenými v článku 58 statutu Soudního dvora, je nezbytné určit, zda Soudní dvůr může přesto rozhodnout o důvodech kasačního opravného prostředku založených na takových právních otázkách.

51.

V této souvislosti by se mělo zaprvé zdůraznit, že v rámci jiných řízení než je řízení o kasačním opravném prostředku, byl Soudní dvůr často vyzván k výkladu ustanovení mezinárodního práva veřejného ( 12 ).

52.

Zadruhé je třeba připomenout, že účelem řízení o kasačním opravném prostředku je poskytnout dvoustupňový systém ochrany, který zvyšuje legitimitu soudních rozhodnutí ( 13 ).

53.

Nakonec nelze vyloučit, že restriktivní výklad článku 58 statutu Soudního dvora by měl vliv na jiné druhy opravných prostředků, které se vztahují k právním otázkám, jež se striktně vzato netýkají výkladu práva Společenství. To je případ kasačních opravných prostředků proti rozsudkům Soudu na základě článku 238 ES. V takových řízeních je pravděpodobné, že Soud učiní závěry založené především, ne-li výlučně, na vnitrostátním právu použitelném na smlouvu obsahující rozhodčí doložku. Kdyby byla námitka Komise založená na článku 58 statutu Soudního dvora v projednávané věci přijata ve vztahu k závěrům týkajícím se hlavy V Smlouvy o EU, mohlo by to podle mého názoru bránit také tomu, aby se účastník podávající kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu na základě článku 238 ES úspěšně dovolal nesprávného právního posouzení týkajícího se závěrů učiněných Soudem v rámci daného vnitrostátního práva. Podle mého názoru by to bylo obtížně slučitelné se snahou poskytnout dvoustupňový systém právní ochrany.

54.

Jsem tedy toho názoru, že právní důvody týkající se výkladu memoranda o porozumění se musí považovat za důvody, které spadají do okruhu právních otázek, jež podléhají přezkumu Soudním dvorem v rámci tohoto kasačního opravného prostředku.

55.

První námitka nepřípustnosti tedy musí být zamítnuta.

56.

Komise tvrdí, že kasační opravný prostředek je nepřípustný, protože důvody kasačního opravného prostředku jsou neúčinné. Podle názoru Komise by napadený rozsudek zůstal v platnosti i v nepravděpodobném případě, kdy by oba důvody kasačního opravného prostředku byly shledány přípustnými a opodstatněnými. Komise konkrétněji tvrdí, že navrhovatelka nezpochybňuje zjištění učiněné v bodě 100 napadeného rozsudku, podle něhož pouze strany, které ukončily svou účast na projektu bez podepsání dodatečného memoranda, byly osvobozeny od finančních závazků, na rozdíl od těch stran, které dodatečné memorandum podepsaly, ale neratifikovaly jej. Podle Komise navrhovatelka nezpochybňuje ani zjištění učiněné v bodě 101 napadeného rozsudku, podle něhož Řecké republice vznikla finanční odpovědnost rovněž jako důsledek prozatímního provádění dodatečného memoranda.

57.

Ačkoli Řecká republika výslovně nenapadla zjištění učiněná v bodech 100 a 101, z její argumentace týkající se prvního důvodu kasačního opravného prostředku a částí napadeného rozsudku, na které se odvolává, jasně vyplývá, že Řecká republika zásadně nesouhlasí se zjištěními Soudu učiněnými v těchto bodech. Zaprvé, zpochybňuje právní zjištění, že na základě čl. 15 odst. 1 původního memoranda podepsání dodatečného memoranda o porozumění mělo za následek vznik jiných finančních závazků Řecké republiky, než jsou finanční závazky stran, které nepodepsaly dodatečné memorandum. Zadruhé, jelikož Řecká republika odmítla možnost, že finanční závazky vznikly před ratifikací dodatečného memoranda a výslovně uvádí, že Soud podal nesprávný výklad článku 14 dodatečného memoranda, který stanoví prozatímní provádění tohoto memoranda, nezbytně zpochybňuje to, že důsledkem prozatímního používání dodatečného memoranda na strany, které jej podepsaly, mohl být vznik finančních závazků stranám, které dodatečné memorandum podepsaly, ale neratifikovaly. První důvod kasačního opravného prostředku tudíž zjevně směřuje proti zjištěním Soudu uvedeným v bodech 100 a 101 napadeného rozsudku. Proto pokud Soudní dvůr prohlásí první důvod kasačního opravného prostředku za opodstatněný, budou v důsledku toho zjištění učiněná Soudem v bodech 100 a 101 napadeného rozsudku neplatná.

58.

Tato námitka nepřípustnosti tedy musí být zamítnuta.

59.

Zásadní otázkou v projednávané věci je, zda se Soud dopustil nesprávného posouzení, když konstatoval, že Řecká republika měla dluh vůči rozpočtu Společenství vyplývající z finančních závazků vzniklých na základě její plánované účasti na projektu Abuja II.

60.

V napadeném rozsudku Soud posoudil existenci finančních závazků ve světle znění původního a dodatečného memoranda, jakož i ve světle zásady dobré víry a ochrany legitimního očekávání. Navíc v bodech 100 a 101 napadeného rozsudku Soud uvedl, že finanční závazek vznikl na základě čl. 15 odst. 1 původního memoranda (vzhledem k tomu, že Řecká republika podepsala dodatečné memorandum) a na základě skutečnosti, že podle článku 14 dodatečného memoranda mělo být toto memorandum prozatímně prováděno s účinností od prvního dne druhého měsíce po jeho podpisu.

61.

Řecká republika tvrdí, že stanovení finančního závazku by mělo být založeno výlučně na znění smluvních ustanovení a že jednání Řecké republiky nemůže být zohledněno pro účely stanovení existence jakýchkoliv finančních závazků. Řecká republika v podstatě zastává názor, že pouze smluvní ustanovení jsou relevantní a že žádný finanční závazek nemohl vzniknout předtím, než vyjádřila svůj souhlas být vázána dodatečným memorandem, to znamená předtím, než toto memorandum ratifikovala.

62.

Úvodem je třeba připomenout, jak jsem výše uvedl v souvislosti s přípustností projednávaného kasačního opravného prostředku, že obě dotčená memoranda byla přijata na základě ustanovení hlavy V Smlouvy o Evropské unii týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, obvykle uváděné „jako druhý pilíř“ Evropské unie. Ustanovení této hlavy zakládají práva a závazky, které se řídí mezinárodním právem ( 14 ). To znamená, že z právního hlediska jsou memoranda mezinárodní dohody ( 15 ), které, jak je uvedeno v jejich preambuli, se jeví jako dohody uzavřené mezi Evropskou komisí na jedné straně a některými státy, včetně Řecké republiky, na straně druhé ( 16 ). Z povahy těchto právních nástrojů vyplývá, že se musí vykládat v souladu s pravidly mezinárodního práva veřejného ( 17 ).

63.

V tomto ohledu z mezinárodního práva obyčejového, kodifikovaného ( 18 ) v článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyplývá, že existují tři základní prvky výkladu smluv: (i) znění; (ii) kontext; a (iii) předmět a účel.

64.

V případě dotčeného memoranda je ustanovením, které je nejvíce relevantní pro účely stanovení finančních závazků strany, jež ukončuje svou účast, určitě čl. 15 odst. 1 původního memoranda. Stanoví účinky ukončení účasti partnera na projektu Abuja II. V zásadě stanoví, že rozhodne-li se jeden z partnerů ukončit svou účast na projektu Abuja II tím, že nepodepíše dodatečné memorandum, podmínky původního memoranda – včetně finančních závazků uvedených v článcích 12 a 13 tohoto memoranda – se nadále nepoužijí na partnera, který svou účast ukončil.

65.

Je jasné, že Řecká republika zpochybňuje zjištění Soudu učiněné v bodě 100 napadeného rozsudku ( 19 ), když ve svém kasačním opravném prostředku v projednávané věci uvádí, že právní postavení státu, který podepsal, ale neratifikoval dodatečné memorandum, a který proto není stranou dodatečného memoranda, není odlišné – s ohledem zvláště na finanční závazky – od právního postavení státu, který nikdy nepodepsal dodatečné memorandum.

66.

Podle mého názoru nelze tento argument přijmout.

67.

Zaprvé, čl. 15 odst. 1 původního memoranda výslovně odkazuje na podepsání původního memoranda, a nikoli na jeho ratifikaci. To znamená, že strany se dohodly, že budou připisovat zvláštní důležitost v souvislosti s ukončením účasti stran na projektu Abuja II podepsání dodatečného memoranda, a nikoli jeho ratifikaci. Tato volba budoucí události jako východiska pro vznik určitých právních účinků je nezávislá na skutečnosti, že pouze ratifikace dodatečného memoranda umožňuje, aby dodatečné memorandum vstoupilo v platnost.

68.

Nic nenasvědčuje tomu, že memorandum o porozumění muselo být ratifikováno a muselo vstoupit v platnost, aby ustanovení o ukončení účasti uvedená v čl. 15 odst. 1 původního memoranda měla právní účinky.

69.

Podle mého názoru byl tudíž Soud oprávněn učinit v bodě 100 napadeného rozsudku závěr, že finanční závazky Řecké republiky vyplývají ze znění původního memoranda. Domnívám se, že to stačí k odůvodnění toho, že rozsudek Soudu by měl být potvrzen.

70.

Zadruhé, a na podporu tohoto posledního závěru, je důležité zdůraznit, že svým podpisem Řecká republika souhlasila v souladu s článkem 14 dodatečného memoranda s tím, že toto memorandum by mělo být prozatímně prováděno s účinkem od prvního dne druhého měsíce po jeho podpisu až do jeho vstupu v platnost po ratifikaci stranami, které jej podepsaly, nebo oznámení úmyslu neratifikovat dohodu ostatním stranám.

71.

Ačkoli, jak bylo ukázáno výše, podepsání dodatečného memoranda stačí k tomu, aby čl. 15 odst. 1 původního memoranda projevil právní účinky, skutečnost, že dodatečné memorandum bylo prozatímně prováděno, má další význam pro účely určení, zda Řecká republika byla již vázána finančními závazky, když ukončila svou účast na projektu Abuja II.

72.

I když mezinárodní dohoda nemá v zásadě závazný účinek pro stát, který dohodu podepíše, až do její ratifikace ( 20 ), smluvní strany mohou stanovit, že dohoda má být prozatímně prováděna před jejím vstupem v platnost ( 21 ). Účelem takového prozatímního provádění má být odradit strany, které podepsaly dohodu, od toho, aby se vyhnuly smluvnímu režimu prostřednictvím odložení ratifikace dohody nebo jejím neratifikováním, vzhledem k tomu, že je zaváže k tomu, aby nesly náklady smluvních závazků okamžitě po podpisu dohody ( 22 ).

73.

Skutečnost, že se strany, které podepsaly dodatečné memorandum, dohodly, že se toto memorandum bude prozatímně provádět, jasně ukazuje jejich úmysl uznat finanční nebo jiné účinky, které vyplynou z prozatímního provádění memoranda až do doby, kdy strana, která podepsala dodatečné memorandum, oznámí ostatním partnerům svůj úmysl dodatečné memorandum neratifikovat.

74.

V důsledku toho se domnívám, že Soud v bodě 101 napadeného rozsudku správně usoudil, že Řecká republika nemohla toto prozatímní provádění popírat na základě toho, že memorandum neratifikovala.

75.

Z toho vyplývá, že Soud mohl v bodech 100 a 101 napadeného rozsudku správně rozhodnout, že existence finančního závazku vyplývá z čl. 15 odst. 1 původního memoranda a prozatímního provádění dodatečného memoranda.

76.

Proto není jisté, zda pro výsledek tohoto kasačního opravného prostředku je vůbec relevantní, zda Soud nesprávně použil zásady dobré víry a ochrany legitimního očekávání ve spojení s články 12, 13 a 15 původního memoranda o porozumění a s článkem 14 dodatečného memoranda o porozumění.

77.

Pro úplnost je možné v každém případě stručně uvést, že Soud se podle mého názoru mohl rovněž opřít o zásadu dobré víry, aby podpořil závěr, že finanční závazek Řecké republiky existoval jako důsledek ratifikace původního memoranda a podepsání dodatečného memoranda.

78.

Jak Soud správně uvedl, zásada dobré víry je pravidlem mezinárodního práva obyčejového, jehož existence byla uznána Stálým mezinárodním soudním dvorem založeným v rámci Společnosti národů ( 23 ). Tato zásada do jisté míry ( 24 ) odpovídá v mezinárodním právu veřejném zásadě ochrany legitimního očekávání, která existuje v právním řádu Společenství ( 25 ).

79.

Je možno dodat, že Mezinárodní soudní dvůr později uvedl, že „[j]ednou ze základních zásad, kterou se řídí vznik a výkon právních závazků bez ohledu na jejich zdroj, je zásada dobré víry“ ( 26 ).

80.

Přesnou definici ( 27 ) a funkci zásady dobré víry v mezinárodním právu veřejném však není jednoduché určit ( 28 ). Nicméně se zdá, že je nesporné, že použití zásady dobré víry na smluvní vztahy, na které se vztahuje mezinárodní právo, s sebou nese přiměřené a spravedlivé použití smluvních ustanovení na okolnosti konkrétního případu. Zásada dobré víry je především hlavní zásadou pro výklad skutkových okolností ( 29 ).

81.

Zdá se, že pro věc projednávanou Soudním dvorem má největší význam to, že dobrá víra vyžaduje, aby projevená vůle byla v souladu se skutečnou vůli, a obecněji, aby byla právní skutečnost v souladu s právním projevem (a sice v souladu s projevy právních subjektů, které vyplývají z jejich tvrzení nebo jednání) ( 30 ). Zdá se, že tento účinek zásady dobré víry se shoduje se zásadou „allegans contraria non est audiendus“, obecně známou v mezinárodním právu jako zásada estoppel ( 31 ).

82.

Vzhledem k různým skutečnostem zjištěným Soudem, prostřednictvím kterých Řecká republika od dubna 1994 do září 2000 vyvolávala u ostatních smluvních stran očekávání, že si přeje pokračovat v projektu Abuja II, se Soud na podporu svého závěru, že Řecká republika nemohla ukončit svou účast, aniž by byla odpovědna za náklady související s její účastí na projektu Abuja II, správně odvolal na zásadu dobré víry.

83.

Ve prospěch tohoto zjištění svědčí – nad rámec tohoto obecného chápání zásady dobré víry – i existence zvýšené povinnosti dobré víry ( 32 ), kterou mají členské státy Evropské unie ve svých vzájemných vztazích a ve vztazích s orgány Evropské unie, vyplývající z jejich členství v EU ( 33 ). V projednávané věci měla takovou povinnost Řecká republika ve svých vztazích s Komisí a partnerskými státy v rámci projektu Abuja II.

84.

Ze všech těchto důvodů mám za to, že první důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.

85.

Vzhledem k tomu, že se domnívám, že finanční závazky Řecké republiky vznikly již na základě ustanovení původního a dodatečného memoranda, zdá se, že pro výsledek řízení o tomto kasačním opravném prostředku není relevantní, zda Soud správně rozhodl, že takové finanční závazky vznikly rovněž z konkludentní dohody uzavřené na schůzi dne 24. února 2007.

86.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku je proto neúčinný a měl by být zamítnut.

87.

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu.

88.

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise náhradu nákladů řízení od Řecké republiky požadovala a Řecká republika neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

89.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr: