Věc T-196/06

Edison SpA

v.

Evropská komise

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Peroxid vodíku a perboritan sodný – Rozhodnutí konstatující porušení článku 81 ES – Přičitatelnost protiprávního jednání – Povinnost uvést odůvodnění“

Shrnutí rozsudku

1.      Hospodářská soutěž – Předpisy Společenství – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Mateřská společnost a dceřiné společnosti – Hospodářská jednotka – Kritéria posouzení

(Článek 81 ES)

2.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o použití pravidel hospodářské soutěže – Rozhodnutí týkající se většího počtu adresátů – Nezbytnost dostatečného odůvodnění zejména ve vztahu k subjektu, který musí nést odpovědnost za protiprávní jednání

(Články 81 ES a 253 ES)

3.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o použití pravidel hospodářské soutěže – Odůvodnění založené na skutečnosti neuvedené v oznámení námitek – Nepřípustnost

(Články 81 ES a 253 ES)

4.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o použití pravidel hospodářské soutěže – Zhojení chybějícího odůvodnění v průběhu soudního řízení – Nepřípustnost

(Články 81 ES a 253 ES)

5.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí o použití pravidel hospodářské soutěže – Zohlednění skutečností přinášejících informace neobsažené v rozhodnutí uznávajícím podnik odpovědným za účelem posouzení legality jeho odůvodnění – Nepřípustnost

(Články 81 ES a 253 ES)

1.      Chování dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, jež tyto dva právní subjekty spojují. V takové situaci totiž mateřská společnost a její dceřiná společnost tvoří část stejné hospodářské jednotky, a proto podle článku 81 ES tvoří jeden podnik.

V konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, může tato mateřská společnost vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti a existuje vyvratitelná domněnka, podle níž uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti.

Za těchto podmínek postačí k předpokladu, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku své dceřiné společnosti, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál této dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může činit mateřskou společnost odpovědnou za dotčené protiprávní jednání, s výjimkou případu, kdy tato mateřská společnost, které náleží danou domněnku vyvrátit, předloží dostatečné důkazy schopné prokázat, že její dceřiná společnost jedná na trhu nezávisle.

Za účelem posouzení, zda dceřiná společnost určuje samostatně své chování na trhu, je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které spojují tuto dceřinou společnost s mateřskou společností a které se mohou lišit případ od případu, a nemohou být tedy předmětem taxativního výčtu.

(viz body 26–30)

2.      Pokud se jedná o odůvodnění rozhodnutí Komise, jímž je aplikován článek 81 ES, není Komise povinna se vyjádřit ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné strany, ale stačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí. Především není povinna zaujmout postoj k těm skutečnostem, které jsou zjevně irelevantní nebo nemají žádný nebo mají jednoznačně druhořadý význam.

Pokud je rozhodnutí, jímž je aplikován článek 81 ES, určeno více osobám a řeší otázku přičitatelnosti protiprávního jednání, musí obsahovat dostatečné odůvodnění ve vztahu ke každé z osob, jimž je určeno, a zejména ve vztahu k těm z nich, které podle uvedeného rozhodnutí musejí nést odpovědnost za uvedené protiprávní jednání. Takové rozhodnutí tak musí ohledně mateřské společnosti, jež je činěna odpovědnou za protiprávní jednání své dceřiné společnosti, obsahovat podrobný popis důvodů, které mohou odůvodnit přičitatelnost protiprávního jednání této společnosti.

V tomto kontextu, pokud se mateřská společnost dovolává nejen skutečnosti, že tvoří holding, který řídil její dceřinou společnost jako pouhou finanční investici prostřednictvím další holdingové společnosti, jež se nacházela mezi nimi, ale rovněž uvádí řadu konkrétních okolností charakterizujících vazby mezi dotčenými společnostmi v okamžiku protiprávního jednání, a že důkazy, jež předkládá, se neomezují na tvrzení, ale obsahují podrobné informace o fungování holdingu doplněné o prohlášení vedoucích pracovníků dotčených společností, výměny korespondence s třetími stranami, jakož i několik vnitřních dokumentů dotčených společností pocházejících z doby protiprávního jednání, je Komise povinna se vyjádřit k této argumentaci a přezkoumat, zda s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb mezi dotčenými společnostmi, mateřská společnost prokázala, že se její dceřiná společnost na trhu chovala nezávislým způsobem, jakož i uvést důvody, proč má za to, že žalobkyní předložené důkazy nestačí k vyvrácení dotčené domněnky. Povinnost Komise odůvodnit své rozhodnutí ohledně této otázky jasně vyplývá z vyvratitelné povahy domněnky o výkonu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na svojí 100% dceřinou společnost, jejíž vyvrácení vyžaduje, aby mateřská společnost předložila důkaz o veškerých hospodářských, organizačních a právních vazbách mezi ní a její dceřinou společností.

(viz body 57–58, 71, 73, 75–77)

3.      Skutečnost, která nebyla uvedena v oznámení námitek a k níž se podnik, jemuž je určeno rozhodnutí Komise konstatující porušení pravidel hospodářské soutěže, neměl možnost během správního řízení vyjádřit, nelze vůči tomuto podniku uplatnit. V důsledku toho se jí Komise nemůže dovolávat v odůvodnění svého rozhodnutí.

(viz bod 83)

4.      Odůvodnění rozhodnutí Komise, jímž je aplikován článek 81 ES, musí být zúčastněné straně sděleno v zásadě současně s  tímto rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení. Chybějící odůvodnění tedy nemůže být zhojeno skutečností, že se dotyčná strana seznámí s důvody rozhodnutí v průběhu řízení. Dotčené chybějící odůvodnění proto nelze zhojit v průběhu řízení.

(viz body 89–90)

5.      Jde-li o žaloby směřující proti rozhodnutím Komise ukládajícím pokuty podnikům za porušení pravidel hospodářské soutěže, je Tribunál příslušný k posouzení přiměřené povahy výše pokut v rámci pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Zatímco při tomto posouzení může být důvodné za určitých podmínek přihlédnout ke skutečnostem přinášejícím doplňující informace, tato úvaha se neuplatní v rámci přezkumu dodržení povinnosti odůvodnit rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, pokud je toto rozhodnutí podrobeno přezkumu legality.

Ačkoliv tedy Tribunál může konstatovat porušení povinnosti uvést odůvodnění, jehož se Komise dopustila v rámci určení pokut uložených za protiprávní jednání podle článku 81 odst. 1ES, a zároveň uvést, že v rozsahu, v němž má být řešení přijaté Komisí ve věci samé potvrzeno, toto porušení nemá za následek zrušení napadeného rozhodnutí, ani změnu výše pokut, toto posouzení nelze převzít, pokud jde o kontrolu legality rozhodnutí Komise v rozsahu, v němž jím byl dotčený podnik shledán odpovědným.

(viz body 91–93)

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)

16. června 2011(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Peroxid vodíku a perboritan sodný – Rozhodnutí konstatující porušení článku 81 ES – Přičitatelnost protiprávního jednání – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑196/06,

Edison SpA, se sídlem v Miláně (Itálie), zastoupená M. Siragusou, R. Casatim, M. Berettou, P. Merlinem a E. Bruti Liberatim, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené V. Di Buccim a F. Amatem, dále Di Buccim a V. Bottkou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně a podpůrně návrh na snížení výše pokuty,

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),

ve složení V. Vadapalas (zpravodaj), zastupující předseda, M. Prek, A. Dittrich, L. Truchot, a K. O’Higgins, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. září 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Žalobkyně, společnost Edison SpA (dříve společnost Montedison SpA), je společností založenou podle italského práva, která do 20. prosince 2000 prostřednictvím společnosti Montecatini SpA kontrolovala 100 % kapitálu společnosti Ausimont SpA vyrábějící peroxid vodíku (dále jen „PV“) a perboritan sodný (dále jen „PS“).

2        Mezi prosincem 2000 a květnem 2002 byla společnost Ausimont většinově kontrolována žalobkyní. V květnu 2002 byla Ausimont prodána skupině Solvay SA a od 1. ledna 2003 se stala společností Solvay Solexis SpA.

3        V listopadu 2002 společnost Degussa AG informovala Komisi Evropských společenství o existenci kartelové dohody na trzích PV a PS a požádala o uplatnění oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, 2002, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155).

4        Společnost Degussa Komisi poskytla hmotné důkazy, které jí ve dnech 25. a 26. března 2003 umožnily provést šetření v prostorách některých podniků.

5        Dne 26. ledna 2005 Komise zaslala žalobkyni a dalším dotčeným podnikům oznámení námitek.

6        Po slyšení dotčených podniků Komise přijala rozhodnutí K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 ohledně postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Chemicals Holding AB, EKA Chemicals AB, Degussa, žalobkyni, FMC Corp., FMC Foret SA, Kemira Oyj, L’Air liquide SA, Chemoxal SA, SNIA SpA, Caffaro Srl, Solvay, Solvay Solexis, Total SA, Elf Aquitaine SA et Arkema SA (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. L 353, s. 54). Rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 8. května 2006.

 Napadené rozhodnutí

7        Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že jeho adresáti se podíleli na jediném a trvajícím jednání porušujícím článek 81 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) ohledně PV a navazujícího produktu PS (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

8        Konstatované protiprávní jednání spočívalo především v tom, že si soutěžitelé vzájemně vyměňovali hospodářsky významné a důvěrné informace týkající se trhů a podniků, omezovali a kontrolovali výrobu a její možné i skutečné kapacity, rozdělovali si podíly na trhu a zákazníky a rovněž stanovovali a monitorovali dodržování cílových cen.

9        Žalobkyně byla shledána odpovědnou za protiprávní jednání „společně a nerozdílně“ se společností Solvay Solexis (bod 423 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

10      Pro účely výpočtu částek pokuty Komise uplatnila metodologii uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3).

11      Komise určila základní částky pokut podle závažnosti a doby trvání protiprávního jednání (bod 452 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž toto protiprávní jednání kvalifikovala jako velmi závažné (bod 457 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

12      Na základě uplatnění rozdílného zacházení byly žalobkyně a společnost Solvay Solexis zařazeny do třetí a předposlední kategorie odpovídající výchozí částce 20 milionů eur (body 460 až 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

13      Za účelem zachování dostatečného odrazujícího účinku byla výchozí částka vynásobena koeficientem 1,5 a to s ohledem na vysoký obrat žalobkyně. Vzhledem k tomu, že společnost Solvay Solexis byla prodána jinému podniku, tento koeficient nebyl na její pokutu uplatněn (bod 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Vzhledem k tomu, že žalobkyně se podle Komise účastnila protiprávního jednání od 12. května 1995 do 31. prosince 2000, tedy během období pěti let a sedmi měsíců, výše její pokuty byla na základě této doby trvání navýšena o 55 % (bod 467 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15      Z důvodu přitěžujících okolností Komise zvýšila o 50 % částku pokuty žalobkyně s přihlédnutím k opakování protiprávního jednání konstatovaného v rozhodnutí Komise 94/599/ES ze dne 27. července 1994 v řízení podle článku [81 ES] (věc 31.865 – PVC) (Úř. věst. L 239, s. 14) (body 469 a 496 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16      Podle čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) Komise snížila částku pokuty uložené společně a nerozdílně společnosti Solvay Solexis na částku představující 10 % jejího celkového obratu v roce 2005 (bod 498 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

17      Článek 1 písm. e) a n) napadeného rozhodnutí uvádějí, že žalobkyně a společnost Solvay Solexis porušily čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o EHP tím, že se podílely na protiprávním jednání od 12. května 1995 do 31. prosince 2000.

18      V článku 2 písm. c) napadeného rozhodnutí Komise žalobkyni uložila pokutu ve výši 58,125 milionů eur, v rámci které je společnost Solvay Solexis „společně a nerozdílně“ odpovědná do výše částky 25,619 milionů eur.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

19      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu žalobkyně podala dne 19. července 2006 projednávanou žalobu.

20      Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu se změnilo, byl soudce zpravodaj přidělen k šestému senátu a po vyslechnutí stran byla projednávaná věc předána šestému rozšířenému senátu.

21      Vzhledem k překážce na straně dvou soudců rozšířeného senátu určil předseda Tribunálu na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu pro doplnění senátu jiné dva soudce

22      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 2. září 2010.

23      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí dotýká;

–        podpůrně zrušil nebo snížil částku jí uložené pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

24      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 Úvodní poznámky

25      Vzhledem k tomu, že argumentace žalobkyně na podporu návrhového žádání směřujícího ke zrušení v podstatě směřuje proti konstatování její odpovědnosti za protiprávní jednání její dceřiné společnosti, úvodem je třeba připomenout relevantní judikaturu v tomto ohledu.

26      Podle ustálené judikatury může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, jež tyto dva právní subjekty spojují (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑97/08 P, Sb. rozh. s. I‑8237, bod 58 a citovaná judikatura).

27      V takové situaci totiž mateřská společnost a její dceřiná společnost tvoří část stejné hospodářské jednotky, a proto podle článku 81 ES tvoří jeden podnik (rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 26 výše, bod 59).

28      V konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, tato mateřská společnost může vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti a existuje vyvratitelná domněnka, podle níž uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti (viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 26 výše, bod 60 a citovaná judikatura).

29      Za těchto podmínek postačí k předpokladu, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na obchodní politiku své dceřiné společnosti, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál této dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může činit mateřskou společnost odpovědnou za dotčené protiprávní jednání, s výjimkou případu, kdy tato mateřská společnost, které náleží danou domněnku vyvrátit, předloží dostatečné důkazy schopné prokázat, že její dceřiná společnost jedná na trhu nezávisle (viz v tomto smyslu rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 26 výše, bod 61 a citovaná judikatura).

30      Za účelem posouzení, zda dceřiná společnost určuje samostatně své chování na trhu, je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které spojují tuto dceřinou společnost s mateřskou společností a které se mohou lišit případ od případu, a nemohou být tedy předmětem taxativního výčtu (rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 26 výše, bod 74, viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise, T‑112/05, Sb. rozh. s. II‑5049, bod 65).

31      V projednávané věci Komise v bodech 370 až 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomenula, že mateřská společnost může být považována za odpovědnou za protiprávní jednání dceřiné společnosti v rozsahu, v němž tato dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu. Komise upřesnila, že je oprávněná předpokládat, že 100% kontrolovaná dceřiná společnost se v zásadě řídí pokyny mateřské společnosti, přičemž mateřská společnost nicméně může tuto domněnku opačným důkazem vyvrátit.

32      Ohledně přičitatelnosti protiprávního jednání společnosti Ausimont žalobkyni, Komise nejprve v bodě 416 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že se jednalo o její dceřinou společnost, jež byla v okamžiku protiprávního jednání „přímo kontrolována“.

33      V bodě 417 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odkázala na argumenty, kterými žalobkyně toto přičtení popírá.

34      V bodě 418 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že na rozdíl od tvrzení, které předložila žalobkyně, úplná kontrola dceřiné společnosti postačí ke stanovení odpovědnosti mateřské společnosti v případě, že neexistuje argument vyvracející domněnku, jež z dané kontroly vyplývá.

35      Následně, pokud jde o argumenty, které žalobkyně předložila na podporu nezávislosti společnosti Ausimont, Komise v bodech 419 až 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „jiné skutečnosti naznačovaly opak“, a odkázala na podmínky účasti vedoucích pracovníků žalobkyně na schůzce se zástupci společnosti Degussa z března 1994 a dále na totožnost jednoho člena správní rady společnosti Ausimont a správní rady společnosti Montecatini, jakož i na podmínky restrukturalizace skupiny v prosinci roku 2000. Komise má v bodě 422 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že „další skutečnosti“ předložené žalobkyní, zejména její neinformovanost o kartelové dohodě, k vyvrácení domněnky nestačí.

36      Závěrem Komise určila odpovědnost žalobkyně s přihlédnutím k jejímu „zapojení […] do obchodních operací společnosti Ausimont“ a k její 100% účasti na kapitálu posledně uvedené (bod 423 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

37      Žalobkyně toto posouzení popírá a uvádí v podstatě tři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení jejího práva na obhajobu, zadruhé z porušení povinnosti uvést odůvodnění a zatřetí z porušení článku 81 ES.

38      Tribunál má za to, že nejprve je třeba přezkoumat druhý žalobní důvod.

 K údajnému porušení povinnosti uvést odůvodnění

 Argumenty účastnic řízení

39      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že konstatování její 100% účasti na kapitálu společnosti Ausimont dostatečně neodůvodňuje, proč jí může být přičtena odpovědnost za dotčené protiprávní jednání a že odůvodnění napadeného rozhodnutí je rozporné a nedostatečné, co se týče dvou dalších prvků uvedených v bodech 419 až 421 odůvodnění tohoto rozhodnutí.

40      Zejména pokud jde o schůzku ze dne 16. března 1994 uvedenou v bodě 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně ve své odpovědi ze dne 13. dubna 2006 Komisi předložila několik informací prokazujících, že podmínky dotčené schůzky nemohly vést ke vzniku její odpovědnosti za dotčené protiprávní jednání, ale naopak potvrzovaly nezávislost její dceřiné společnosti.

41      Žalobkyně dále tvrdí, že ve své odpovědi na oznámení námitek předložila důkazy o nezávislosti společnosti Ausimont. Komise tyto důkazy zamítla jako nedostatečné, aniž uvedla důvody tohoto zamítnutí. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu stiženo absolutním nedostatkem odůvodnění. Komise totiž ve skutečnosti nepřezkoumala ani jednu ze skutkových a právních otázek, které žalobkyně uvedla, aby prokázala nezávislost společnosti Ausimont.

42      S ohledem na tyto důkazy nemohla Komise založit své závěry na „čistě formálním důkazu“, nepřímém vlastnictví veškerého kapitálu společnosti Ausimont a pouze na dvou skutkových okolnostech, a sice schůzce ze dne 16. března 1994 a na totožnosti jednoho z členů správní rady společností Ausimont a Montecatini. K argumentům, které Komise přednesla poprvé v průběhu řízení, nelze v tomto ohledu přihlédnout.

43      Vzhledem k tomu, že Komise přičetla žalobkyni odpovědnost na základě domněnky, měla pečlivě analyzovat skutečnosti, které žalobkyně předložila. Jejich neodůvodněné zamítnutí vedlo ke změně dotčené vyvratitelné domněnky na nevyvratitelnou domněnku implikující objektivní odpovědnost žalobkyně.

44      Jako odpověď Komise uvádí, že úplná kontrola společnosti Ausimont žalobkyní vedla k domněnce, že žalobkyně vykonává rozhodující vliv na jednání této dceřiné společnosti. Skutečnosti citované v bodech 420 a 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí slouží jako další nepřímé důkazy takového vlivu, který vyplývá již z dotčené domněnky.

45      Pokud jde o první skutečnost, z informací společnosti Degussa a žalobkyně vyplývá, že společně organizovaly schůzku ze dne 16. března 1994, prezident společnosti Ausimont byl přitom přizván „bez ohlášení“. Jeho hlavním cílem bylo jednat o možném nákupu aktiv společnosti Ausimont v dotčeném odvětví společností Degussa, jakož i o plánu společnosti Ausimont postavit novou továrnu v Bitterfeldu (Německo). Skutečnost, že tuto schůzku organizovala žalobkyně, představuje nepřímý důkaz o jejím vlivu na činnost společnosti Ausimont.

46      Na rozdíl od tohoto argumentu žalobkyně ze zápisu společnosti Degussa vyplývá, že se obecně jednalo rovněž o odvětví PV a PS. Tento nepřímý důkaz podporuje prezident společnosti Ausimont. Ačkoli dotčená schůzka proběhla přibližně rok před začátkem protiprávního jednání, není důvod se domnívat, že nevypovídá o vztazích mezi žalobkyní a společností Ausimont během protiprávního jednání, jelikož struktura skupiny se mezitím nezměnila.

47      Pokud jde o druhou skutečnost, fakt, že prezident společnosti Ausimont byl členem správní rady společnosti Montecatini, představuje nepřímý důkaz o vůli žalobkyně zajistit stabilitu kontrolního řetězce mezi ní a společností Ausimont.

48      Argument žalobkyně vycházející z neexistence osobní vazby mezi ní a společností Ausimont mimoto vyvrací skutečnost, jež vyplývá z odpovědi společnosti Solvay Solexis na žádost o informace, že prezident a jeden člen správní rady žalobkyně byli během části období protiprávního jednání členy správní rady společnosti Ausimont. Ačkoliv se jedná o skutečnost, jež není součástí napadeného rozhodnutí, Komise tvrdí, že je oprávněná se na ni v rámci odpovědi na argument žalobkyně odvolat.

49      Pokud jde o důvody zamítnutí protidůkazu, Komise uvádí, že její povinnost uvést odůvodnění nezahrnuje povinnost přezkoumat veškeré skutkové a právní otázky, které byly během správního řízení projednávány. Komise tvrdí, že žádný z důkazů, které žalobkyně uplatnila ve své odpovědi na oznámení námitek, nebyl s to prokázat nezávislost společnosti Ausimont.

50      Komise tvrdí, že své rozhodnutí právně dostatečným způsobem odůvodnila a že zejména dostatečně vysvětlila důvody, proč argumenty žalobkyně zamítla. Především v bodech 419 až 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí odpověděla na argumenty žalobkyně, podle nichž byla společnost Ausimont nezávislá a zdůraznila v tomto ohledu opačné nepřímé důkazy, a sice schůzku ze dne 16. března 1994 a funkci, kterou vykonával prezident společnosti Ausimont ve správní radě společnosti Montecatini.

51      Informace, jež žalobkyně předložila, byly v každém případě nedostačující. Fakt, že činnost dceřiné společnosti nepředstavuje hlavní činnost skupiny, není relevantní indicií. Závazek žalobkyně při ozdravení skupiny logicky vedl k jejímu zapojení do nejdůležitějších strategických rozhodnutí, konkrétně zabránění, aby tato rozhodnutí mohla ozdravení skupiny poškodit. Skutečnost, že mateřská společnost se přímo nebo nepřímo nestará o běžné řízení činností dceřiné společnosti, nezávislost posledně uvedené neprokazuje. Pro konstatování rozhodujícího vlivu postačí, že jsou základní strategická rozhodnutí dceřiné společnosti ovlivňována mateřskou společností.

52      Kontrola skupiny, již žalobkyně popsala, vykonávaná prostřednictvím tří výborů, které se každý trimestr setkávaly s vedením dceřiných společností, nelze zaměňovat s řízením činností čistě finančním holdingem. Podle prohlášení prezidenta společnosti Ausimont, ostatně byla žalobkyně informována o „plánech a o rozpočtu skupiny Ausimont“, o „obecných cílech“, jakož i o „obecných zásadách v oblasti lidských zdrojů“ a starala se o „pokrytí finančních potřeb“ společnosti Ausimont za účelem realizace jejích nejdůležitějších strategických plánů.

53      Skutečnost, že podle stanov společnosti měla správní rada společnosti Ausimont širokou diskreční pravomoc v oblasti obchodních činností, nepředstavuje zejména ve vztahu k základním strategickým rozhodnutím důkaz o její nezávislosti. Žalobkyně totiž zasahovala do strategických rozhodnutí ohledně projektů společnosti Ausimont nové továrny v Bitterfeldu nebo společného podniku ve Spojených státech.

54      Údajná neexistence indicií o tomto zasahování v zápisech z jednání správních rad žalobkyně nebo společnosti Ausimont, které ostatně nebyly předloženy, nestačí vzhledem k tomu, že se výkon takového vlivu nutně nemusí v takových zápisech objevit.

55      I za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, pokud jde o zamítnutí argumentů předložených žalobkyní v její odpovědi na oznámení námitek, je podle Komise nevhodné zrušit dané rozhodnutí vzhledem k tomu, že toto zrušení může vést pouze k nahrazení zrušeného rozhodnutí novým rozhodnutím s totožným obsahem (rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2006, FNCBV a další v. Komise, T‑217/03 a T‑245/03, Sb. rozh. s. II‑4987, bod 363).

 Závěry Tribunálu

56      Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63 a citovaná judikatura).

57      Komise není povinna vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné strany, ale stačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí. Především není povinna zaujmout postoj k těm skutečnostem, které jsou zjevně irelevantní nebo nemají žádný nebo mají jednoznačně druhořadý význam (rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, Recueil, s. II‑2197, bod 64; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 56 výše, bod 64).

58      Pokud, jak je tomu v projednávaném případě, je rozhodnutí v rámci použití článku 81 ES určeno více osobám a řeší otázku přičitatelnosti protiprávního jednání, musí obsahovat dostatečné odůvodnění ve vztahu ke každé z osob, jimž je určeno, a zejména ve vztahu k těm z nich, které podle uvedeného rozhodnutí musejí nést odpovědnost za uvedené protiprávní jednání. Takové rozhodnutí tak musí ohledně mateřské společnosti, jež je činěna odpovědnou za protiprávní jednání své dceřiné společnosti, obsahovat podrobný popis důvodů, které mohou odůvodnit přičitatelnost protiprávního jednání této společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‑327/94, Recueil, s. II‑1373, body 78 až 80).

59      Z bodů 416 až 423 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že přičtení protiprávního jednání žalobkyni spočívá na konstatování skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na společnost Ausimont, který vyplývá z domněnky vázané na její úplnou kontrolu dané dceřiné společnosti prostřednictvím společnosti, která se mezi nimi nachází, tato domněnka přitom podle Komise nebyla žalobkyní vyvrácena.

60      Žalobkyně tvrdí, že pokud jde o konstatování její odpovědnosti, Komise v napadeném rozhodnutí neuvedla dostatečné důvody, především v rozsahu, v němž nevysvětlila důvody zamítnutí skutečností, jež byly předloženy za účelem vyvrácení domněnky.

61      Je třeba poznamenat, že ze spisu vyplývá, že žalobkyně, za účelem prokázání nezávislosti společnosti Ausimont, uplatnila ve své odpovědi na oznámení námitek specifickou argumentaci.

62      Nejprve tvrdí, že v okamžiku protiprávního jednání byla v pozici neprovozního holdingu ve velmi různorodé skupině a upřesňuje, že činnost výrobce a dodavatele elektřiny převzala až v roce 2002. V tomto ohledu předložila souhrn přiznání k DPH (daň z přidané hodnoty) týkajících se činnosti její vlastní společnosti, jakož i činnosti společnosti, skrze niž kontrolovala společnost Ausimont, tedy společnosti Montecatini, po celou dobu trvání protiprávního jednání.

63      Žalobkyně uvedla, že činnost holdingu nezahrnovala účast ve vedení dceřiných společností, jejich kontrola přitom byla omezena na ověřování finančních výsledků prostřednictvím vnitřních a vnějších auditů. V tomto ohledu se opírá o dokumenty vypracované jejími správními orgány, které se týkají organizace vnitřního auditu a které pochází z období protiprávního jednání.

64      Následně se odvolala na zvláštní podmínky finanční krize skupiny a uvedla, že celé vedení skupiny bylo v roce 1993 nahrazeno a že její nové vedení zavedlo plán na omezení nestrategických činností skupiny pro období od roku 1993 do roku 2001, jehož cílem bylo snížit finanční nerovnováhu a předejít úpadku. Žalobkyně uvedla, že tento plán zahrnoval absolutní samostatnost v řízení společností ve skupině a společnosti Ausimont především, vzhledem k tomu, že byla aktivní v oblasti, jež nebyla považována za zásadní a v níž docházelo k utlumení.

65      Na podporu této argumentace žalobkyně uvedla informace ohledně fungování své skupiny, jež byla v roce 1995 složena z 932 společností aktivních v různých hospodářských odvětvích a která prošla významnou reorganizací dokončenou v roce 2002, jejímž cílem byla koncentrace činností v odvětví energetiky.

66      Mimoto poskytla několik důkazů, a sice dopis z roku 1995 adresovaný jedním ze svých vedoucích pracovníků třetím osobám, který především uvádí, že „ustálenou politikou [bylo] delegovat veškeré provozní řízení na společnosti [ve skupině]“, prohlášení bývalého prezidenta společnosti Ausimont svědčící o její nezávislosti v oblasti obchodní politiky, kopii stanov společnosti Ausimont, podle nichž její správní rada měla „nejširší pravomoc v oblasti běžného a mimořádného řízení společnosti“ a „oprávnění k provedení všech úkonů, které považovala za vhodné pro realizaci jejího předmětu podnikání“, jakož i zápis správní rady společnosti Ausimont ze dne 27. května 1996 svěřující prezidentovi této společnosti „plnou moc a oprávnění k běžnému a mimořádnému řízení společnosti“.

67      Žalobkyně také uvedla, že společnost Ausimont měla za účelem nezávislého řízení k dispozici veškeré struktury a nezbytné služby, že zápisy ze schůzí její správní rady neobsahovaly žádnou indicii o jednání ohledně obchodních politik dceřiných společností a že zápisy ze schůzí správní rady společnosti Ausimont neobsahovaly žádný odkaz na případné pokyny, které ohledně obchodních politik přijala, nabídla přitom, že na žádost Komise veškeré dokumenty předloží.

68      Závěrem žalobkyně odkázala na prohlášení společnosti Solvay Solexis, které převzala ve své odpovědi na žádost Komise o informace a které tvoří součást správního spisu, z nichž vyplývá, že správní rada společnosti Ausimont měla ohledně obchodní činnosti širokou rozhodovací pravomoc v okamžiku protiprávního jednání.

69      V bodě 417 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise rozebrala argumentaci, kterou žalobkyně předložila.

70      Následně v bodě 419 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že „argument, který [žalobkyně] ohledně nezávislosti [své dceřiné společnosti] předložila“ byl v rozporu se skutečnostmi uvedenými v bodech 420 a 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nakonec v bodě 422 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že „ostatní důkazy“, jež žalobkyně předložila, k vyvrácení dotčené domněnky nestačí.

71      Je třeba uvést, že toto odůvodnění se nezabývá argumentací uplatněnou žalobkyní, ale pouze odkazuje na další nepřímé důkazy uvedené v bodech 420 a 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V důsledku toho výše uvedené důvody napadeného rozhodnutí nevysvětlují důvody, proč má Komise za to, že žalobkyní předložené důkazy nestačí k vyvrácení dotčené domněnky.

72      Mimoto je třeba uvážit, že i kdyby Komise nebyla povinna se vyjádřit ke všem skutečnostem, jichž se zúčastněné strany dovolávají, zejména pokud jsou zjevně irelevantní nebo nemají žádný nebo mají jednoznačně druhořadý význam (viz bod 57 výše), v projednávané věci nelze, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, skutečnosti uplatňované žalobkyní považovat ve vztahu k posouzení nezávislosti společnosti Ausimont za bezvýznamné.

73      Je totiž třeba podotknout, že žalobkyně se dovolávala nejen skutečnosti, že tvoří holding, který řídil svou dceřinou společnost jako pouhou finanční investici prostřednictvím další holdingové společnosti, jež se nacházela mezi nimi, ale rovněž uplatňovala řadu konkrétních okolností charakterizujících vazby mezi dotčenými společnostmi v okamžiku dotčeného protiprávního jednání.

74      Žalobkyně především podrobně namítala, že nové vedení holdingu, které po finanční krizi v roce 1993 stanulo v čele skupiny, přijalo opatření k reorganizaci, která zahrnovala rozhodnutí ponechat společnostem skupiny nezávislost v jednání, a to s přihlédnutím k cílům holdingu v souvislosti s krizí, a dále ke značné různorodosti činností skupiny.

75      Důkazy předložené žalobkyní se ostatně neomezovaly na tvrzení, ale obsahovaly podrobné informace o fungování holdingu doplněné o prohlášení vedoucích pracovníků dotčených společností, výměny korespondence s třetími stranami, jakož i několik vnitřních dokumentů dotčených společností pocházejících z doby protiprávního jednání.

76      Za těchto podmínek byla Komise povinna se vyjádřit k opačné argumentaci žalobkyně a přezkoumat, zda s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb mezi dotčenými společnostmi, žalobkyně prokázala, že se její dceřiná společnost na trhu chovala nezávislým způsobem.

77      Povinnost Komise odůvodnit své rozhodnutí ohledně této otázky jasně vyplývá z vyvratitelné povahy dotčené domněnky, jejíž vyvrácení vyžadovalo, aby žalobkyně předložila důkaz o veškerých hospodářských, organizačních a právních vazbách mezi ní, prostřední společností a dceřinou společností.

78      Kromě toho nedostatek dotčeného odůvodnění nemůže být zhojen odkazem na nepřímé důkazy uvedené v bodech 420 a 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

79      Pokud jde o podmínky účasti představitelů žalobkyně na schůzce ze dne 16. března 1994, jež vedla především k jednáním ohledně pokračování v investičním projektu společnosti Ausimont a jednáním o případném zastavení jejích činností (bod 420 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je třeba podotknout, že nelze vyloučit, že zasahování mateřské společnosti do strategických rozhodnutí její dceřiné společnosti je ukazatelem výkonu rozhodujícího vlivu.

80      Jelikož Komise uplatnila dotčenou schůzku jako důkaz výkonu vlivu na společnost, k opačným argumentům, které žalobkyně přednesla ve své odpovědi na žádost o informace ze dne 13. dubna 2006, jež jí byla zaslána dne 4. dubna 2006, tedy méně než měsíc před přijetím napadeného rozhodnutí, se nevyjádřila.

81      V tomto ohledu je třeba podotknout, že žalobkyně v uvedené odpovědi, s odkazem na poznámku společnosti Degussa týkající se předmětné schůzky, na prohlášení jednoho ze svých bývalých vedoucích pracovníků a na prohlášení bývalého prezidenta společnosti, uvedla zejména, že její vedoucí pracovníci, kteří se předmětné schůzky účastnili, právě vstoupili do svých funkcí v návaznosti na vážné finanční problémy, že posledně jmenovaní tuto schůzku považovali za zdvořilostní setkání a že nebyli schopni vést informované jednání. Žalobkyně namítala, že její společnost se v rozhodné době nacházela pod správou „kontrolovanou“ věřitelskými bankami, které se staly jejími hlavními akcionáři a které musely schválit všechny investice převyšující určitý práh, což v každém případě odůvodňuje přítomnost vedoucích pracovníků holdingu na jednáních ohledně dotčeného investičního projektu a a fortiori na jednáních týkajících se případného zastavení činností společnosti Ausimont. Závěrem zdůraznila, že dotčená schůzka předcházela o více než rok počátku protiprávního jednání, a nemohla tedy sloužit jako přímý důkaz vlivu vykonávaného během protiprávního období.

82      Komise však na tyto argumenty neodpověděla a omezila se na konstatování, že žalobkyně sice „potvrdila, že zájem na společnosti Ausimont byl čistě finanční, ale předložila pouze jedno prohlášení [bývalého prezidenta společnosti Ausimont], které nepřináší nové informace vedoucí ke změně jejího obvinění“ (bod 420 a poznámka pod čarou č. 391 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

83      Dále, pokud jde o skutečnost uplatněnou v bodě 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sice totožnost jednoho člena správní rady společnosti Ausimont a správní rady společnosti Montecatini, je třeba uvést, jak to připustila Komise ve své žalobní odpovědi, že skutečnost, která nebyla uvedena v oznámení námitek a k níž se žalobkyně neměla možnost během správního řízení vyjádřit, nelze vůči žalobkyni uplatnit (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T‑191/98, T‑212/98 až T‑214/98, Recueil, s. II‑3275, bod 162, a citovaná judikatura). V důsledku toho se jí Komise nemůže dovolávat v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

84      I když v bodě 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise také odkázala na určité okolnosti restrukturalizace skupiny v prosinci 2000, je třeba poznamenat, že tyto skutečnosti se týkají především prodeje společnosti Ausimont do skupiny Solvay, jenž se uskutečnil po skončení protiprávního jednání. Komise však neupřesňuje, v čem okolnosti uvedeného prodeje obsahují jakoukoliv indicii vlivu vykonávaného v okamžiku protiprávního jednání žalobkyní na jednání společnosti Ausimont.

85      Za těchto podmínek odkaz Komise na skutečnosti uvedené v bodech 420 a 421 odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže zpochybnit relevanci argumentace žalobkyně vycházející z nezávislosti společnosti Ausimont, a proto nepředstavuje dostatečný důvod k zamítnutí této argumentace.

86      Co se týče argumentu Komise vycházejícího z existence dalších nepřímých důkazů o vlivu žalobkyně na společnost Ausimont, a sice skutečnosti, že prezident a jeden člen správní rady žalobkyně byli v průběhu části období protiprávního jednání členy správní rady společnosti Ausimont, jakož i zapojení žalobkyně do projektu společnosti Ausimont ohledně společného podniku ve Spojených státech, je třeba poznamenat, že tyto skutečnosti nebyly v napadeném rozhodnutí uvedeny, a nemohou tak nedostatek odůvodnění Komise zhojit.

87      Ohledně výše uvedeného, je třeba mít za to, že Komise se nevyjádřila podrobně k důkazům předloženým žalobkyní za účelem vyvrácení domněnky vyplývající z její účasti na kapitálu společnosti Ausimont a neodůvodnila tak právně dostatečným způsobem její závěr stran přičitatelnosti dotčeného protiprávního jednání žalobkyni.

88      V rozsahu, v němž Komise v žalobní odpovědi tvrdí, že opačné důkazy uplatněné žalobkyní byly k prokázání nezávislosti společnosti Ausimont každopádně nedostatečné, je třeba uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá žádný prvek posouzení dotčených skutečností Komisí, což v tomto ohledu brání přezkumu opodstatněnosti napadeného rozhodnutí.

89      Kromě toho je třeba připomenout, že odůvodnění musí být zúčastněné straně sděleno v zásadě současně s rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, chybějící odůvodnění tedy nemůže být zhojeno skutečností, že se dotyčná strana seznámí s důvody rozhodnutí v průběhu řízení (rozsudky Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 463, a Tribunálu ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise, T‑25/04, Sb. rozh. s. II‑3121, bod 220).

90      Dotčené chybějící odůvodnění proto nelze zhojit v průběhu řízení.

91      V tomto ohledu se Komise nemůže platně odvolávat na rozsudek FNCBV v. Komise (bod 55 výše, body 362 až 363), v němž Tribunál konstatoval porušení povinnosti uvést odůvodnění, jehož se dopustila v rámci určení pokut uložených za protiprávní jednání podle článku 81 odst. 1 ES, a zároveň uvedl, že pokud má být řešení přijaté tímto orgánem ve věci samé potvrzeno, toto porušení nemá za následek zrušení napadeného rozhodnutí, ani změnu výše pokut.

92      Je třeba poznamenat, že posledně uvedené posouzení, které Tribunál provedl v rámci výkonu pravomoci přezkumu v plné jurisdikci, již má v oblasti peněžitých sankcí, nelze v projednávané věci převzít, pokud jde o přezkum legality napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise v napadeném rozhodnutí určila odpovědnost žalobkyně za dotčené protiprávní jednání.

93      Zatímco při posouzení přiměřenosti výše pokut, jež Tribunál provádí v rámci výkonu pravomoci přezkumu v plné jurisdikci, může být důvodné za určitých podmínek přihlédnout ke skutečnostem přinášejícím doplňující informace, tato úvaha se neuplatní v rámci přezkumu dodržení povinnosti odůvodnit rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, pokud je toto rozhodnutí podrobeno přezkumu legality (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, C‑297/98 P, Recueil, s. I‑10101, body 54 a 55).

94      S ohledem na výše uvedené je třeba vyhovět žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění a vyhovět návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.

95      Následkem toho není důvodné se vyjadřovat k prvnímu a třetímu žalobnímu důvodu.

 K nákladům řízení

96      Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Komise K (2006) 1766 v konečném znění ze dne 3. května 2006 ohledně postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/F/38.620 – peroxid vodíku a perboritan) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti Edison SpA.

2)      Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Vadapalas

Prek

Dittrich

Truchot

O’Higgins

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. června 2011.

Podpisy.

---

*      Jednací jazyk: italština.