Věc C-460/06

Nadine Paquay

v.

Société d’architectes Hoet + Minne SPRL

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal du travail de Bruxelles)

„Sociální politika − Ochrana těhotných žen − Směrnice 92/85/EHS − Článek 10 − Zákaz výpovědi od počátku těhotenství až do konce mateřské dovolené − Ochranná doba – Rozhodnutí o výpovědi zaměstnankyně během této ochranné doby − Oznámení a provedení rozhodnutí o výpovědi po uplynutí uvedené doby − Rovné zacházení mezi pracovníky a pracovnicemi − Směrnice 76/207/EHS − Článek 2 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a článek 6 − Přímá diskriminace na základě pohlaví − Sankce“

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 11. října 2007          

Shrnutí rozsudku

1.     Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně –Směrnice 92/85 – Zákaz výpovědi –Rozsah působnosti

(Směrnice Rady 92/85 článek 10)

2.     Sociální politika – Pracovníci a pracovnice – Přístup k zaměstnání a pracovní podmínky – Rovné zacházení – Diskriminační výpověď

(Směrnice Rady 76/207, čl. 2 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a článek 6 a směrnice 92/85 článek 10 a článek 12)

1.     Článek 10 směrnice Rady 92/85/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň je nutno vykládat v tom smyslu, že nezakazuje pouze oznámení rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte během ochranné doby stanovené v odstavci 1 tohoto článku, ale rovněž přijímání opatření k přípravě takového rozhodnutí, jakými jsou hledání a plánování trvalého nahrazení dotčené zaměstnankyně, před uplynutím této doby.

(viz body 33, 38, výrok 1)

2.     Rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice Rady 76/207 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky bez ohledu na okamžik oznámení tohoto rozhodnutí o výpovědi, a to i tehdy, jestliže bylo oznámeno po uplynutí ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň. Jelikož je takové rozhodnutí o výpovědi v rozporu jak s článkem 10 směrnice 92/85, tak i s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, opatření zvolené členským státem podle článku 6 posledně uvedené směrnice jakožto sankce za porušení uvedených ustanovení musí být přinejmenším rovnocenné opatření stanovenému vnitrostátním právem k provedení článků 10 a 12 směrnice 92/85.

(viz body 42, 54, výrok 2)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

11. října 2007(*)

„Sociální politika − Ochrana těhotných žen − Směrnice 92/85/EHS − Článek 10 − Zákaz výpovědi od počátku těhotenství až do konce mateřské dovolené − Ochranná doba – Rozhodnutí o výpovědi zaměstnankyně během této ochranné doby − Oznámení a provedení rozhodnutí o výpovědi po uplynutí uvedené doby − Rovné zacházení mezi pracovníky a pracovnicemi − Směrnice 76/207/EHS − Článek 2 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a článek 6 − Přímá diskriminace na základě pohlaví − Sankce“

Ve věci C‑460/06,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím tribunal du travail de Bruxelles (Belgie) ze dne 6. listopadu 2006, došlým Soudnímu dvoru dne 17. listopadu 2006, v řízení

Nadine Paquay

proti

Société d’architectes Hoet + Minne SPRL,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení A. Rosas, předseda senátu, U. Lõhmus, J. N. Cunha Rodrigues, A. Ó Caoimh (zpravodaj), a P. Lindh, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–       za belgickou vládu L. Van den Broeck, jako zmocněnkyní,

–       za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrantem, avvocato dello Stato,

–       za Komisi Evropských společenství M. van Beekem, jako zmocněncem,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1       Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a článku 6 směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky (Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187), a článku 10 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110).

2       Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi N. Paquay (dále jen „žalobkyně“) a Société d’architectes Hoet + Minne SPRL (dále jen „žalovaná“) ve věci výpovědi dané žalobkyni.

 Právní rámec

 Právní úprava Společenství

 Směrnice 76/207

3       Jak vyplývá z jejího článku 1, má směrnice 76/207 v členských státech zavést zásadu rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, včetně postupu v zaměstnání a k odbornému vzdělávání, a pokud jde o pracovní podmínky.

4       Článek 2 odst. 1 směrnice 76/207 stanoví, že touto zásadou se rozumí vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví buď přímo, nebo nepřímo s ohledem zejména na manželský nebo rodinný stav.

5       Článek 2 odst. 3 této směrnice stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství.

6       Podle čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207 znamená uplatňování zásady rovného zacházení, pokud jde o pracovní podmínky, včetně podmínek upravujících propouštění, že mužům i ženám jsou zaručeny stejné podmínky bez diskriminace na základě pohlaví.

7       Podle článku 6 této směrnice musejí členské státy zavést do svého právního řádu nezbytná opatření, aby umožnily každé osobě, která se cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení ve smyslu článků 3, 4 a 5 téže směrnice, domáhat se nápravy soudní cestou případně poté, co se obrátila na jiné příslušné orgány.

 Směrnice 92/85

8       Z devátého bodu odůvodnění směrnice 92/85 vyplývá, že ochrana bezpečnosti a zdraví těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň by neměla vyústit v nepříznivé zacházení s nimi na trhu práce ani se nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy.

9       Podle patnáctého bodu odůvodnění téže směrnice může mít riziko výpovědi z důvodů spojených s jejich stavem škodlivé následky na tělesný a duševní stav těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, a proto je nutné stanovit zákaz výpovědi.

10     Článek 10 směrnice 92/85 zní následovně:

„K zaručení zaměstnankyním [těhotným, krátce po porodu nebo kojícím] ve smyslu článku 2 výkonu jejich práv na bezpečnost a ochranu zdraví uznaných podle tohoto článku se stanoví, že:

1)      členské státy přijmou nezbytná opatření k zákazu výpovědi dané zaměstnankyním ve smyslu článku 2 po dobu od počátku jejich těhotenství až do konce jejich mateřské dovolené uvedené v čl. 8 odst. 1, kromě výjimečných případů nesouvisejících s jejich stavem, které jsou dovoleny podle vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí a popřípadě za předpokladu, že k tomu dá příslušný orgán souhlas;

2)      je-li zaměstnankyni ve smyslu článku 2 dána výpověď během doby uvedené v bodě 1, musí zaměstnavatel uvést náležité odůvodnění písemně;

3)      členské státy přijmou nezbytná opatření k ochraně zaměstnankyň ve smyslu článku 2 před následky výpovědi, která je na základě bodu 1 protiprávní.“

11     Podle článku 12 směrnice 92/85 musejí členské státy zavést do svých vnitrostátních právních řádů veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnily všem zaměstnankyním, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, uplatnit svá práva soudní cestou nebo, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, tím, že se obrátí na jiný příslušný orgán.

12     Podle čl. 14 odst. 1 směrnice 92/85 musejí členské státy uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do dvou let po jejím přijetí, tedy do 19. října 1994.

 Vnitrostátní právní úprava

13     Podle článku 40 zákona ze dne 16. března 1971 o práci (Moniteur belge ze dne 30. března 1971, s. 3931):

„Zaměstnavatel, který zaměstnává těhotnou zaměstnankyni, nesmí činit úkony směřující k jednostrannému ukončení pracovního poměru od okamžiku, kdy byl o těhotenství informován, do uplynutí lhůty jednoho měsíce po ukončení mateřské dovolené, s výjimkou ukončení z důvodů nesouvisejících s fyzickým stavem vyplývajícím z těhotenství nebo porodu.

Důkazní břemeno ohledně těchto důvodů nese zaměstnavatel. Na žádost zaměstnankyně je zaměstnavatel povinen jí tyto důvody sdělit písemně.

Nesplňuje-li důvod výpovědi požadavky prvního pododstavce nebo není-li důvod uveden, zaměstnavatel zaplatí zaměstnankyni paušální odstupné ve výši hrubé šestiměsíční odměny, aniž by byly dotčeny náhrady dlužné zaměstnankyni v případě ukončení pracovního poměru.“

14     Zákon ze dne 4. srpna 1978 o novém zaměření hospodářství (Moniteur belge ze dne 17. srpna 1978, s. 9106) provedl do belgického práva směrnici 76/207 a jeho hlava V stanoví opatření k právní ochraně v oblasti diskriminace na základě pohlaví.

15     Článek 131 tohoto zákona stanoví, že každá osoba, která se cítí poškozena, může podat u příslušného soudu žalobu směřující k uplatnění ustanovení hlavy V tohoto zákona.

16     Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že hlava V zákona ze dne 4. srpna 1978 nestanoví v tomto ohledu žádnou zvláštní občanskoprávní sankci.

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

17     Žalobkyně, zaměstnaná od 24. prosince 1987 v architektské kanceláři žalované, byla od září do konce prosince 1995 na mateřské dovolené.

18     Její mateřská dovolená skončila dne 31. prosince 1995 a ochranná doba proti výpovědi, která běžela od počátku těhotenství do konce mateřské dovolené, uplynula podle belgického práva dne 31. ledna 1996.

19     Žalobkyni byla dána výpověď doporučeným dopisem ze dne 21. února 1996, tedy v okamžiku, kdy již skončila ochranná doba, s výpovědní dobou 6 měsíců, která počala běžet dne 1. března 1996. Žalovaná ukončila plnění smlouvy dne 15. dubna 1996 zaplacením odstupného odpovídajícího platu za zbývající část výpovědní doby.

20     Předkládající soud podotýká, že rozhodnutí o propuštění žalobkyně bylo přijato v době, kdy byla těhotná a před 31. lednem 1996, tedy před skončením ochranné doby proti výpovědi, a že toto rozhodnutí bylo během ochranné doby určitým způsobem připravováno.

21     Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žalovaná nechala během těhotenství zveřejnit v novinách dne 27. května 1995 inzerát na obsazení místa sekretářky a dne 6. června 1995 odpověděla uchazečce, že „místo je volné od poloviny září 1995 do ledna 1996“, což odpovídalo předpokládané době mateřské dovolené, „a poté od 6. srpna 1996“, tedy po uplynutí předpokládané šestiměsíční výpovědní doby v návaznosti na řádně oznámenou výpověď po uplynutí ochranné doby. Není zpochybňováno, že k 27. květnu 1995 společnost věděla o těhotenství a že se inzerát týkal pracovního místa zastávaného žalobkyní.

22     Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že žalovaná nechala zveřejnit druhý inzerát v říjnu 1995, tedy krátce po začátku mateřské dovolené, který zněl následovně: „comptabilité, McIntosch, disp. Imm., pr. carr. ds pet. équip“ („účetnictví, McIntosh, nástup ihned, možnost kariérního růstu v malém týmu“). Není zpochybňováno, že zmínka „pr. carr.“ znamená „pour [faire] carrière“ [možnost kariérního růstu], což potvrzuje, že záměrem společnosti bylo zajistit trvalé nahrazení žalobkyně a že rozhodnutí v tomto smyslu bylo přijato v době, kdy byla těhotná.

23     Co se týče důvodů výpovědi a při zohlednění skutečnosti, že důkazní břemeno nese zaměstnavatel, předkládající soud upřesnil v rozhodnutí ze dne 26. dubna 2006, že důvody, kterými se žalovaná snaží výpověď odůvodnit, a sice nepřizpůsobení se vývoji v architektuře, nejsou prokázány zejména s ohledem na skutečnost, že potvrzení vystavená dne 1. března 1996 uvádějí, že žalobkyně vždy pracovala k „úplné spokojenosti svého zaměstnavatele“. Předkládající soud měl tedy za to, že výpověď daná žalobkyni souvisí s těhotenstvím nebo přinejmenším s okolností narození dítěte.

24     Předkládající soud rovněž konstatoval, že článek 40 zákona ze dne 16. března 1971 o práci, tak jak je vykládán ve světle přípravných prací na tomto zákoně, nebrání tomu, aby bylo rozhodnutí o výpovědi přijato během ochranné doby, pokud je oznámení zaměstnankyni učiněno později než měsíc po ukončení mateřské dovolené.

25     Za těchto podmínek se tribunal du travail de Bruxelles rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba vykládat článek 10 směrnice [92/85] tak, že zakazuje pouze oznámení rozhodnutí o výpovědi během ochranné doby stanovené v odstavci 1 tohoto článku nebo zakazuje rovněž přijetí rozhodnutí o propuštění a přípravu trvalého nahrazení zaměstnankyně před uplynutím ochranné doby?

2)      Je výpověď oznámená po uplynutí ochranné doby stanovené článkem 10 směrnice 92/85, která však souvisí s mateřstvím nebo s narozením dítěte, v rozporu s čl. 2 odst. 1 (nebo čl. 5 odst. 1) směrnice [76/207] a musí být v tomto případě sankce přinejmenším rovnocenná sankci, kterou stanoví vnitrostátní právo na základě článku 10 směrnice 92/85?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

26     Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba článek 10 směrnice 92/85 vykládat v tom smyslu, že nezakazuje jenom oznámit rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte během ochranné doby stanovené v odstavci 1 tohoto článku, ale i přijmout takové rozhodnutí o propuštění a připravovat trvalé nahrazení takové zaměstnankyně před uplynutím této doby.

27     V tomto ohledu je nejprve třeba připomenout, že cílem směrnice 92/85 je zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň.

28     V této oblasti Soudní dvůr rovněž poukázal na to, že cílem sledovaným pravidly práva Společenství upravujícími rovné postavení mužů a žen v oblasti práv těhotných žen a žen krátce po porodu je ochrana pracujících žen před porodem a po porodu (viz rozsudek ze dne 8. září 2005, McKenna, C‑191/03, Sb. rozh. s. I‑7631, bod 42).

29     Již před vstupem směrnice 92/85 v platnost rozhodl Soudní dvůr, že podle zásady zákazu diskriminace, a zejména podle čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207 musí být ochrana proti propuštění ženě přiznána nejen v průběhu mateřské dovolené, ale rovněž v průběhu celého trvání těhotenství. Podle Soudního dvora se může propuštění během tohoto období týkat pouze žen, a je tedy přímou diskriminací na základě pohlaví (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. listopadu 1990, Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund, C‑179/88, Recueil, s. I‑3979, bod 15; ze dne 30. června 1998, Brown, C‑394/96, Recueil, s. I‑4185, body 24 až 27, a výše uvedený rozsudek McKenna, bod 47).

30     Právě vzhledem k riziku, které představuje případná výpověď pro tělesný a duševní stav těhotných pracovnic nebo pracovnic krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, včetně zvláště závažného rizika, že by to mohlo být důvodem k tomu, aby těhotná pracovnice dobrovolně svoje těhotenství přerušila, stanovil zákonodárce Společenství v článku 10 směrnice 92/85 zvláštní ochranu žen tím, že nařídil zákaz propuštění v období od začátku těhotenství do konce mateřské dovolené (viz rozsudky ze dne 14. července 1994, Webb, C‑32/93, Recueil, s. I‑3567, bod 21; výše uvedený rozsudek Brown, bod 18; ze dne 4. října 2001, Tele Danmark, C‑109/00, Recueil, s. I‑6993, bod 26, a výše uvedený rozsudek McKenna, bod 48).

31     Dále je třeba podotknout, že během uvedené doby nestanoví článek 10 směrnice 92/85 žádnou výjimku nebo zrušení zákazu výpovědi těhotných zaměstnankyň kromě zvláštních případů, které nesouvisejí s jejich stavem, a za podmínky, že zaměstnavatel takovou výpověď písemně odůvodní (viz výše uvedené rozsudky Webb, bod 22; Brown, bod 18, a Tele Danmark, bod 27).

32     Konečně je třeba shledat, že v rámci použití článku 10 směrnice 92/85 nemohou členské státy měnit dosah pojmu „výpověď“ a zbavit účinku rozsah ochrany, kterou toto ustanovení poskytuje, a ohrozit tak jeho užitečný účinek.

33     S ohledem na cíle sledované směrnicí 92/85, a konkrétněji s ohledem na cíle sledované článkem 10, je třeba podotknout, že zákaz výpovědi pro těhotné ženy nebo ženy krátce po porodu a kojící ženy během ochranné doby se neomezuje na oznámení rozhodnutí o výpovědi. Ochrana poskytnutá uvedeným zaměstnankyním tímto ustanovením vylučuje jak přijetí rozhodnutí o výpovědi, tak i přijetí přípravných kroků k podání výpovědi, jako jsou hledání a plánování trvalého nahrazení dotčené zaměstnankyně z důvodu těhotenství nebo narození dítěte.

34     Jak totiž správně poznamenala italská vláda, takový zaměstnavatel, jako je zaměstnavatel ve věci v původním řízení, který se rozhodne nahradit těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyni z důvodu jejího stavu a který s ohledem na její nahrazení provádí konkrétní kroky od okamžiku, kdy se dozvěděl o jejím těhotenství, sleduje přesně cíl zakázaný směrnicí 92/85, tedy dát výpověď zaměstnankyni z důvodu jejího těhotenství nebo narození dítěte.

35     Je třeba poukázat na to, že opačný výklad – omezení zákazu výpovědi na pouhé oznámení rozhodnutí o výpovědi během doby ochrany stanovené v článku 10 směrnice 92/85 – by tento článek zbavil jeho užitečného účinku a mohl by vyvolat riziko obcházení tohoto zákazu zaměstnavateli k újmě práv těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň, stanovených směrnicí 92/85.

36     Je nicméně namístě připomenout, že jak vyplývá z bodu 31 tohoto rozsudku, těhotné zaměstnankyni a zaměstnankyni krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyni může být v souladu s ustanoveními čl. 10 bodu 1 směrnice 92/85 dána výpověď během ochranné doby stanovené k tomuto ustanovení ve výjimečných případech nesouvisejících s jejich stavem, povolených vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

37     Co se kromě toho týče důkazního břemene použitelného za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, přísluší vnitrostátnímu soudci, aby uplatnil příslušná ustanovení směrnice Rady 97/80/ES ze dne 15. prosince 1997 o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví (Úř. věst 1998, L 14, s. 6; Zvl. vyd. 05/03, s. 264), která se podle svého čl. 3 odst. 1 písm. a) použije na situace, na něž se vztahuje směrnice 92/85, pokud jde o diskriminaci na základě pohlaví. Z článku 4 odst. 1 směrnice 97/80 vyplývá, že pokud se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé, nebo nepřímé diskriminaci, přísluší žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

38     Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na první otázku, že článek 10 směrnice 92/85 je třeba vykládat v tom smyslu, že nezakazuje pouze oznámení rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte během ochranné doby stanovené v odstavci 1 tohoto článku, ale rovněž přijímání opatření k přípravě takového rozhodnutí před uplynutím této doby.

 Ke druhé otázce

39     Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je jednak, zda je rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte oznámené po uplynutí ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85 v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, a jednak, zda v případě porušení těchto ustanovení směrnice 76/207 musí být opatření zvolené členským státem podle článku 6 uvedené směrnice jakožto sankce za porušení uvedených ustanovení přinejmenším rovnocenné opatření stanovenému vnitrostátním právem k provedení článků 10 a 12 směrnice 92/85.

40     Co se týče první části druhé otázky, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 29 tohoto rozsudku, že Soudní dvůr již rozhodl, že ochrana proti výpovědi musí být ženě poskytnuta nejen během mateřské dovolené, ale rovněž během celého těhotenství. Výpověď daná zaměstnankyni během jejího těhotenství nebo během její mateřské dovolené z důvodů souvisejících s těhotenstvím nebo narozením dítěte představuje přímou diskriminaci založenou na pohlaví, která je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207.

41     Jak vyplývá z odpovědi Soudního dvora na první otázku a zejména z bodů 35 a 38 tohoto rozsudku, skutečnost, že takové rozhodnutí o výpovědi je oznámeno po uplynutí ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85, je irelevantní. Každý jiný výklad čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207 by omezil rozsah ochrany poskytnuté právem Společenství těhotné ženě, ženě po porodu a kojící ženě v rozporu se uspořádáním a vývojem pravidel práva Společenství upravujících rovnost mezi muži a ženami v této oblasti.

42     Je tedy třeba odpovědět na první část druhé otázky, že rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207 bez ohledu na okamžik oznámení tohoto rozhodnutí o výpovědi, a to i tehdy, jestliže bylo oznámeno po uplynutí ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85.

43     Co se dále týče druhé části druhé otázky, je třeba připomenout, že podle článku 6 směrnice 76/207 zavedou členské státy do svého právního řádu nezbytná opatření, aby umožnily každé osobě, která se cítí poškozena takovou diskriminací, jako je diskriminace dotčená ve věci v původním řízení, která je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 této směrnice, domáhat se nápravy soudní cestou. Taková povinnost předpokládá, že dotyčná opatření jsou dostatečně účinná pro dosažení cíle sledovaného směrnicí 76/207 a že se jich dotčené osoby mohou účinně dovolávat před vnitrostátními soudy (viz rozsudek ze dne 2. srpna 1993, Marshall, C‑271/91, Recueil, s. I‑4367, bod 22).

44     Uvedený článek 6 neukládá členským státům přijmout určité opatření pro případ porušení zákazu diskriminace, nýbrž ponechává členským státům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění cíle směrnice 76/207 v závislosti na různých situacích, které mohou nastat (rozsudky ze dne 10. dubna 1984, von Colson a Kamann, 14/83, Recueil, s. 1891, bod 18, a výše uvedený rozsudek Marshall, bod 23).

45     Cílem je však dosáhnout skutečné rovnosti příležitostí, a tohoto cíle by tedy nebylo dosaženo, kdyby neexistovala opatření, kterými lze obnovit tuto rovnost, pokud tato rovnost není zabezpečena. Tato opatření tedy musejí zajistit účinnou a efektivní soudní ochranu a mít skutečný odrazující účinek na zaměstnavatele (výše uvedený rozsudek Marshall, bod 24).

46     Takové požadavky činí nutným zohlednění vlastností každého případu porušení zásady rovného zacházení. Jestliže je zvoleným opatřením k dosažení shora uvedeného cíle finanční náhrada, musí být přiměřená v tom smyslu, že musí umožnit plnou náhradu skutečně utrpěné újmy z důvodu diskriminační výpovědi podle použitelných vnitrostátních předpisů (výše uvedený rozsudek Marshall, body 25 a 26).

47     Je třeba připomenout, že v souladu s článkem 12 směrnice 92/85 jsou členské státy rovněž povinny zavést nutná opatření umožňující všem osobám, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z uvedené směrnice, včetně těch, které vyplývají z jejího článku 10, uplatnit svá práva soudní cestou. Článek 10 bod 3 směrnice 92/85 zvlášť stanoví, že členské státy jsou povinny přijmout nezbytná opatření k ochraně těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň před následky výpovědi, která je na základě bodu 1 tohoto ustanovení protiprávní.

48     Z odpovědí Soudního dvora na první otázku a první část druhé otázky vyplývá, že oznámení rozhodnutí o výpovědi přijatého z důvodu těhotenství nebo narození dítěte vůči zaměstnankyni během ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85, přijetí takového rozhodnutí během tohoto období, i bez oznámení, a příprava trvalého nahrazení této zaměstnankyně ze stejných důvodů jsou v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, jakož i s článkem 10 směrnice 92/85.

49     Přestože je třeba uznat, že členské státy nejsou podle článku 6 směrnice 76/207 ani podle článku 12 směrnice 92/85 povinny přijmout určité opatření, nic to nemění na skutečnosti, že, jak vyplývá z bodu 45 tohoto rozsudku, zvolené opatření musí zajistit účinnou a efektivní soudní ochranu, musí mít skutečný odrazující účinek na zaměstnavatele a musí být v každém případě přiměřené utrpěné újmě.

50     Jestliže se členský stát rozhodne na základě článků 10 a 12 směrnice 92/85 za účelem dosažení souladu s požadavky uloženými judikaturou Soudního dvora ohledně sankcí pro postih nedodržení povinností vyplývajících z článku 10 formou uložení určité peněžité náhrady, vyplývá z toho, jak uplatnila v projednávaném případě italská vláda, že opatření zvolené tímto členským státem v případě porušení zákazu diskriminace podle čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, ke kterému došlo za totožných okolností, musí být přinejmenším rovnocenné.

51     Je-li přitom odškodnění zvolené členským státem podle článku 12 směrnice 92/85 považováno za nezbytné pro ochranu dotyčných zaměstnankyň, je obtížné porozumět tomu, jak by mohla být nižší náhrada škody přijatá za účelem dosažení souladu s článkem 6 směrnice 76/207 považována za přiměřenou utrpěné újmě, pokud tato újma spočívá ve výpovědi za totožných okolností, která je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 této posledně uvedené směrnice.

52     Kromě toho, jak již Soudní dvůr uvedl, při volbě řešení přiměřeného k zajištění cíle směrnice 76/207 jsou členské státy povinny zajistit, aby bylo porušování práva Společenství sankcionováno podle hmotněprávních a procesních podmínek obdobným těm, které se použijí na porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti (rozsudky ze dne 21. září 1989, Komise v. Řecko, 68/88, Recueil, s. 2965, bod 24, a ze dne 22. dubna 1997, Draehmpaehl, C‑180/95, Recueil, s. I‑2195, bod 29). Toto odůvodnění se mutatis mutandis použije na porušování práva Společenství podobné povahy a závažnosti.

53     V důsledku toho je třeba odpovědět na druhou část druhé otázky, že jelikož je rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte oznámené po uplynutí ochranné doby stanovené článkem 10 směrnice 92/85 v rozporu jak s tímto ustanovením směrnice 92/85, tak i s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, opatření zvolené členským státem podle článku 6 posledně uvedené směrnice jakožto sankce za porušení uvedených ustanovení musí být přinejmenším rovnocenné opatření stanovenému vnitrostátním právem k provedení článků 10 a 12 směrnice 92/85.

54     S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na druhou otázku tak, že rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207 bez ohledu na okamžik oznámení tohoto rozhodnutí o výpovědi, a to i tehdy, jestliže bylo oznámeno po uplynutí ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85. Jelikož je takové rozhodnutí o výpovědi v rozporu jak s článkem 10 směrnice 92/85, tak i s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, opatření zvolené členským státem podle článku 6 posledně uvedené směrnice jakožto sankce za porušení uvedených ustanovení musí být přinejmenším rovnocenné opatření stanovenému vnitrostátním právem k provedení článků 10 a 12 směrnice 92/85.

 K nákladům řízení

55     Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

1)      Článek 10 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) je třeba vykládat v tom smyslu, že nezakazuje pouze oznámení rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte během ochranné doby stanovené v odstavci 1 tohoto článku, ale rovněž přijímání opatření k přípravě takového rozhodnutí před uplynutím této doby.

2)      Rozhodnutí o výpovědi z důvodu těhotenství nebo narození dítěte je v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky bez ohledu na okamžik oznámení tohoto rozhodnutí o výpovědi, a to i tehdy, jestliže bylo oznámeno po uplynutí ochranné doby stanovené v článku 10 směrnice 92/85. Jelikož je takové rozhodnutí o výpovědi v rozporu jak s článkem 10 směrnice 92/85, tak i s čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207, opatření zvolené členským státem podle článku 6 posledně uvedené směrnice jakožto sankce za porušení uvedených ustanovení musí být přinejmenším rovnocenné opatření stanovenému vnitrostátním právem k provedení článků 10 a 12 směrnice 92/85.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: francouzština.