1. 

V projednávané věci je Soudní dvůr vyzván k tomu, aby rozhodl o kasačním opravném prostředku podaném Komisí Evropských společenství proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise (T-10/02, Recueil FP. s. I-A-2-129 a II-A-2-609, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud stanovil výši finančního vyrovnání, které má Komise zaplatit M.-C. Girardot na základě mezitímního rozsudku Soudu ze dne 31. března 2004, Girardot v. Komise (T-10/02, Recueil FP, s. I-A-109 a II-483, dále jen „mezitímní rozsudek“).

2.

Podle článku 236 ES má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním nebo pracovním řádu.

3.

Služební řád úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“), ve znění použitelném z hlediska skutkového základu sporu v prvním stupni, ve svém čl. 29 odst. 1 stanoví:

„Orgán oprávněný ke jmenování před obsazením volného místa zejména zváží:

a teprve potom se řídí postupy pro výběrové řízení založené na kvalifikačních předpokladech nebo na zkouškách, nebo na kvalifikačních předpokladech i zkouškách. Postup při výběrovém řízení stanoví příloha III.

Tento postup se může rovněž dodržet i za účelem vytvoření rezervy pro budoucí přijímání pracovníků.“

4.

Pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (dále jen „PŘOZ“), ve znění použitelném z hlediska skutkového základu sporu v prvním stupni, ve svém čl. 2 písm. d) stanoví, že pro účely zmíněného pracovního řádu se „dočasnými zaměstnanci“ rozumí „zaměstnanci přijatí za účelem obsazení dočasných nebo stálých pracovních míst placených z prostředků na výzkum a investice a zahrnutí do seznamu pracovních míst přiloženého k rozpočtu dotyčného orgánu“.

5.

Článek 8 čtvrtý a pátý pododstavec PŘOZ mimo jiné stanoví, že dočasní zaměstnanci kategorie A nebo B, na něž se vztahuje čl. 2 písm. d) PŘOZ a kteří mají plnit úkoly vyžadující vědecké nebo technické znalosti a schopnosti, jsou přijímáni nejvýše na dobu pěti let a jejich smlouvy nelze obnovit na dobu určitou více než jednou. Další obnovení musí být na dobu neurčitou.

6.

Článek 47 PŘOZ stanoví:

„Kromě případu úmrtí končí pracovní poměr dočasných zaměstnanců:

[…]

7.

Případy rozvázání pracovní smlouvy bez výpovědní doby jsou vymezeny v článcích 48 až 50 PŘOZ.

8.

Podle rekonstrukce skutečností, kterou provedl Soud, M.-C. Girardot nastoupila dne 1. února 1996 do služebního poměru u Komise jako národní přidělený odborník. Toto postavení si zachovala až do 31. ledna 1999.

9.

Smlouvou ze dne 15. ledna 1999, uzavřenou na dobu dvou let a později obnovenou dodatkem ke smlouvě na dobu jednoho roku, byla M.-C. Girardot přijata jako dočasná zaměstnankyně ve smyslu čl. 2 písm. d) PŘOZ. V tomto postavení byla přidělena nejdříve na generální ředitelství Komise „Průmysl“ a poté na generální ředitelství „Informační společnost“.

10.

Dne 26. července 2000 generální ředitelství Komise „Personál a administrativa“ zveřejnilo oznámení o volném pracovním místě, které uvádělo, že v rámci rozhodnutí týkajícího se nové politiky ohledně výzkumných pracovníků Komise organizuje vnitřní výběrová řízení za účelem vytvoření seznamů uchazečů vhodných na přijetí, mezi nimi vnitřní výběrové řízení COM/T/R/ST/A/2000 vztahující se k platovým třídám A 8/A 5, A 4 a A 3 kategorie A odměňovaných z prostředků určených na vědu a techniku rozpočtu na výzkum a investice.

11.

Marie-Claude Girardot podala přihlášku do vnitřního výběrového řízení COM/T/R/ST/A/2000 uspořádaného za účelem vytvoření seznamů uchazečů vhodných na přijetí, ale tato přihláška byla odmítnuta z důvodu, že M.-C. Girardot nesplňovala všechny podmínky pro připuštění do výběrového řízení ( 2 ).

12.

Dne 9. a 12. února 2001 generální ředitelství „Personál a administrativa“ zveřejnilo dvě oznámení o volných stálých pracovních místech odměňovaných z prostředků určených na výzkum. Dopisem ze dne 20. února 2001 M.-C. Girardot projevila zájem jednak o pracovní místo kategorie A zveřejněné v oznámení o volném pracovním místě ze dne 9. února 2001 s označením COM/2001/CCR/16/R a jednak o sedm dalších pracovních míst kategorie A zveřejněných v oznámení o volném pracovním místě ze dne 12. února 2001.

13.

Dopisem ze dne 15. března 2001 Komise sdělila M.-C. Girardot, že „nem[ohla] přijmout její žádost“ o pracovní místo zveřejněné dne 9. února 2001.

14.

Pokud jde o dalších sedm pracovních míst, dopisem ze dne 13. března 2001 Komise sdělila M.-C. Girardot, že její žádost „nem[ohla] být zohledněna“ z důvodu, že tato pracovní místa „mohou být obsazena pouze zaměstnanci ve služebním poměru u Komise, kteří úspěšně absolvovali výběrové řízení“. Na každé pracovní místo Komise přijala žádosti o pracovní místo sedmi jiných uchazečů, kteří byli všichni dočasnými zaměstnanci a všichni byli uvedeni na seznamu uchazečů vhodných na přijetí sestaveném na základě vnitřního výběrového řízení COM/T/R/ST/A/2000, a každého z nich jmenovala na pracovní místo, o nějž projevili zájem.

15.

Dne 8. června 2001 M.-C. Girardot podala stížnost proti rozhodnutím o zamítnutí jejích žádostí o pracovní místo obsaženým v těchto dvou dopisech. Tato stížnost byla konkludentně zamítnuta.

16.

Soud svým mezitímním rozsudkem zrušil rozhodnutí Komise o zamítnutí žádosti M.-C. Girardot o pracovní místo z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že Komise náležitě přezkoumala zásluhy dotčené osoby předtím, než zamítla její žádost o pracovní místo a než přijala žádosti jiných uchazečů ( 3 ).

17.

Soud nicméně zamítl návrhová žádání M.-C. Girardot směřující ke zrušení rozhodnutí o jmenování uchazečů přijatých na dotčená pracovní místa ( 4 ). Poté, co Soud zvážil zájmy M.-C. Girardot, správního orgánu a jmenovaných třetích osob, „jak mu ukládaly zásady proporcionality a ochrany legitimního očekávání“, dospěl totiž k závěru, že zrušení rozhodnutí o jmenování na dotčená pracovní místa by představovalo nadměrnou sankci za protiprávnost, které se dopustila Komise tím, že náležitě nepřezkoumala zásluhy jediného uchazeče o zmíněná pracovní místa ( 5 ).

18.

Soud nicméně připomenul, že za účelem zajištění užitečného účinku zrušujícího rozsudku v zájmu žalobkyně může soud Společenství využít pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, která mu přísluší ve sporech majetkoprávní povahy, a i bez návrhu uložit žalovanému orgánu zaplacení náhrady újmy ( 6 ) nebo vyzvat uvedený orgán, aby poskytl právům žalobkyně náležitou ochranu.

19.

Soud v projednávaném případě vyzval účastníky řízení, aby se dohodli na spravedlivém finančním vyrovnání za protiprávní zamítnutí žádosti M.-C. Girardot o pracovní místo, které musí zohlednit to, že dotčená osoba se již nemůže účastnit dalšího řízení, vzhledem k tomu, že nemůže a ani není oprávněna projevit svůj zájem o volná pracovní místa tím, že odpoví na oznámení o volném pracovním místě „speciálně ve výzkumné oblasti“. Soud upřesnil, že v případě, že se účastníci řízení nedohodnou, musejí mu do tří měsíců ode dne vyhlášení mezitímního rozsudku předložit svá vyčíslená návrhová žádání.

20.

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení se nemohli dohodnout na spravedlivém finančním vyrovnání, dne 6. září 2004 předložili svá vyčíslená návrhová žádání.

21.

Marie-Claude Girardot navrhla stanovit částku tohoto vyrovnání na 2687994 eur, podpůrně na 432887 eur a ještě podpůrněji na 250248 eur, navýšené o soudně stanovené úroky.

22.

Komise navrhla stanovit tuto částku na 23917,43 eur vzhledem k tomu, že měla za to, že je přiměřené přiznat M.-C. Girardot „jednak čistou odměnu za tři měsíce vyplacenou jako odměnu za minimální výpovědní dobu stanovenou v [čl. 47 odst. 2 písm. a) PŘOZ], a sice 18917,43 eur, jakožto náhradu za ztrátu šance nastoupit na jedno z osmi dotčených pracovních míst, a jednak 5000 eur jakožto náhradu za ztracenou šanci účastnit se nového řízení o obsazení volného pracovního místa“ ( 7 ). Tato částka měla být navýšená o vyrovnávací úroky, jež vzniknou v období mezi vyhlášením mezitímního rozsudku a skutečným zaplacením dlužné částky, jakož i o symbolické jedno euro jakožto náhrada za morální újmu ( 8 ).

23.

Napadeným rozsudkem Soud jednak stanovil částku finančního vyrovnání, kterou měla Komise zaplatit M.-C. Girardot, na 92785 eur, navýšenou o úroky plynoucí ode dne 6. září 2004 ve výši stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní operace refinancování, zvýšené o dva body, a jednak uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

24.

Předtím, než upřesnil způsob výpočtu, na základě kterého došel k této částce, Soud nejdříve připomenul, že rozhodnutí Komise, která byla mezitímním rozsudkem zrušena, určitým a nevratným způsobem zbavila dotčenou osobu, s ohledem na nemožnost obnovit situaci před jejich přijetím, možnosti, aby byly její jednotlivé žádosti o pracovní místo přezkoumány a aby jedna z nich byla přijata ( 9 ). Poté upřesnil, že ztráta šance zastávat uvolněné pracovní místo u orgánu Společenství a šance mít s tím související finanční výhody představuje majetkovou újmu, na čemž se účastníci řízení shodli ( 10 ). Soud nakonec v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku uvedl, že pro posouzení rozsahu újmy související se ztrátou šance, která je předmětem sporu mezi účastníky řízení v projednávaném případě, je třeba „určit rozdíl mezi odměnou, kterou by M.-C. Girardot pobírala, kdyby se její šance, že její žádost o pracovní místo bude přijata, uskutečnila, a odměnou, kterou skutečně pobírala poté, co byla její žádost o pracovní místo protiprávně zamítnuta, a následně případně ohodnotit ve formě procentního podílu šanci M.-C. Girardot, že se zmíněná možnost uskuteční“.

25.

Pokud jde o konkrétní ohodnocení finančního vyrovnání v projednávaném případě, Soud zaprvé vypočítal rozdíl mezi odměnou vyplývající z finančních podmínek pracovního místa, které mohla M.-C. Girardot zastávat, kdyby ji Komise přijala, a její skutečnou odměnou, přičemž rozdíl byl vypočítán z čistých částek po zdanění ( 11 ). Pokud jde konkrétněji o období, za nějž mělo být toto srovnání provedeno, Soud měl za to, že aby bylo možné zohlednit všechny možnosti rozvázání pracovního poměru upravené v čl. 47 odst. 2 a článcích 48 až 50 PŘOZ, uvedené období mohlo být stanoveno ex aequo et bono na pět let, včetně výpovědní doby, ode dne, kdy nabylo účinnosti jmenování uchazečů přijatých Komisí v řízení o obsazení volných pracovních míst, z něhož byla M.-C. Girardot protiprávně vyloučena, a sice na období mezi 1. dubnem 2001 a 31. březnem 2006 ( 12 ). Na základě číselných údajů poskytnutých M.-C. Girardot Soud určil ex aequo et bono rozsah újmy související se ztrátou odměny za toto období na částku 185570 eur.

26.

Zadruhé, pokud jde o ohodnocení šance M.-C. Girardot, že její žádost o pracovní místo bude přijata, ve formě procentního podílu, Soud nejdříve zkoumal, zda žádosti o pracovní místo, které předložila, splňovaly podmínky vyžadované k tomu, aby mohly být zohledněny, v oznámeních o volných pracovních místech, na nějž odpověděla, za účelem, aby se ujistil, že šance, které byla dotčená zbavena, mohla být považována za skutečnou ( 13 ). Soud v tomto ohledu připomenul, že podle mezitímního rozsudku tomu tak bylo ( 14 ).

27.

Zatřetí Soud přezkoumal, zda šance, které byla M.-C. Girardot zbavena, mohla být považována za jistou v tom smyslu, že neměla-li dotčená jistou šanci na získání jednoho z dotčených pracovních míst, měla na něj alespoň vážnou šanci ( 15 ).

28.

V této souvislosti a s ohledem na obsah spisu Soud uvedl, že nelze mít za to, že Komise, která nesporně mohla upřednostňovat rozšíření svého výběru, by po skončení první fáze řízení o obsazení volných pracovních míst upraveném v čl. 29 odst. 1 služebního řádu určitě přijala jednu z žádostí M.-C. Girardot o pracovní místo, a že tedy M.-C. Girardot měla jistou šanci na to, že dostane smlouvu dočasného zaměstnance ve smyslu čl. 2 písm. d) PŘOZ a že bude mít finanční výhody z jejího plnění. Soud měl nicméně za to, že M.-C. Girardot měla alespoň vážnou šanci, které byla zbavena z důvodu zamítnutí jejích žádostí o pracovní místo, aniž by je Komise prokazatelně přezkoumala ( 16 ).

29.

Při následném zvažování dodatečných okolností, které mohly snížit šanci M.-C. Girardot, že její žádost o pracovní místo bude přijata, a okolností, které mohly uvedenou šanci zvýšit ( 17 ), Soud dospěl k závěru, že M.-C. Girardot „měla nakonec vážnou šanci, že její žádost o jedno z pracovních míst, o něž projevila zájem, nebo o jakékoliv jiné pracovní místo, o nějž by se poté ucházela, bude přijata“ ( 18 ) a ex aequo et bono použil na rozdíl odměny ve výši 185570 eur koeficient rovný 0,5 určený k tomu, aby vyjádřil existenci vážné šance (50 %) na získání jednoho z těchto pracovních míst. Výše spravedlivého finančního vyrovnání byla tedy stanovena na 92785 eur ( 19 ).

30.

Co se týče dodatečné majetkové újmy a morální a tělesné újmy dovolávaných M.-C. Girardot, Soud měl v bodě 123 napadeného rozsudku za to, že účelem spravedlivého finančního vyrovnání je splnění povinností vyplývajících z mezitímního rozsudku a zajištění náležité ochrany práv M.-C. Girardot tím, že se jí ex aequo et bono nahradí nemožnost obnovit stav existující před protiprávností, jíž se dopustila Komise. Soud tedy usoudil, že vzhledem k tomu, že nebyla podána předchozí žádost o náhradu újmy, předmětem náhrady nemůže být jakákoliv další újma, kterou tato protiprávnost mohla dotčené osobě způsobit, a proto argumenty týkající se jiných újem tvrzených M.-C. Girardot nejsou relevantní ( 20 ). Soud rozhodl, že v každém případě pro stanovení výše spravedlivého finančního vyrovnání nemohou být zohledněny žádné další tvrzené újmy ( 21 ). Pokud jde zvláště o morální újmu spočívající v ovlivnění psychického zdraví a vzniku depresivního stavu M.-C. Girardot, jakož i o domnělou tělesnou újmu vyplývající ze zjištěné protiprávnosti, Soud uvedl, že M.-C. Girardot nepředložila žádný důkaz potvrzující existenci takových újem ( 22 ).

31.

Svým kasačním opravným prostředkem Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

32.

Marie-Claude Girardot navrhuje, aby Soudní dvůr:

33.

Komise vznáší jediný důvod kasačního opravného prostředku směřující ke zrušení, jenž vychází z toho, že metoda, kterou použil Soud v napadeném rozsudku k výpočtu ztráty šance, představuje porušení článku 236 ES a podmínek založení odpovědnosti Komise, přičemž uvádí, že cílem jejího kasačního opravného prostředku je, aby Soudní dvůr rozhodl o způsobu výpočtu ztráty šance na to, že M.-C. Girardot bude přijata Komisí, když tato přijala protiprávní rozhodnutí, čímž zbavila dotčenou toho, aby její žádost o pracovní místo byla přijata. Jak ve svých písemnostech, tak na jednání dodala, že cíl, který sleduje kasační opravný prostředek, spočívá v tom, aby Soudní dvůr uvedl jednotné právní odůvodnění a jednotnou metodu pro výpočet ztráty šance získat pracovní místo.

34.

Komise upřesňuje, že nechce tvrdit, že protiprávnost rozhodnutí, kterými byly zamítnuty jednotlivé žádosti M.-C. Girardot o pracovní místo, nezpůsobila újmu, kterou je možné nahradit. Tvrdí totiž, že přijímá myšlenku, že ztráta šance získat pracovní místo představuje majetkovou újmu.

35.

Komise však zdůrazňuje, že skutečnou a určitou újmou, která vznikla dotčené osobě, je újma, jež vyplývá z toho, že Komise nepřezkoumala její žádosti o pracovní místo, a nikoliv újma, která vyplývá z hypotetické ztráty odměny za období vymezené také hypotetickým způsobem.

36.

Podle Komise by úvaha vyložená v bodě 58 napadeného rozsudku, podle níž je pro posouzení rozsahu újmy související se ztrátou šance třeba určit rozdíl mezi odměnou, kterou by M.-C. Girardot pobírala, kdyby se šance, že její žádost o pracovní místo bude přijata, uskutečnila, a odměnou, kterou skutečně pobírala poté, co byly protiprávně zamítnuty její žádosti o pracovní místo, znamenala vyčíslit majetkovou újmu, která již není újmou související se ztrátou šance na přijetí, a zkreslila by pojem ztráty šance na pojem ztráty jistoty získat pracovní místo. Přitom podle názoru Komise je nesporné, že v oblasti přijímání zaměstnanců má široký prostor pro uvážení.

37.

Komise se domnívá, že takové nesprávné právní posouzení je potvrzeno zaprvé skutečností, že pro výpočet ztráty odměny Soud zohlednil odměnu, kterou dotčená osoba mezitím pobírala. Přitom kdyby dotčená vykonávala během tohoto mezitímního období zaměstnání lépe odměňované než to, které mohla získat v Komisi během téhož období, nevznikla by jí žádná ztráta na odměně, ačkoliv by přesto ztratila šanci. Metoda výpočtu použitá Soudem je tudíž nelogická a může vést k diskriminaci. Zadruhé Komise tvrdí, že nesprávné právní posouzení, které zmiňuje, je potvrzeno také posouzením, uvedeným rovněž v bodě 58 napadeného rozsudku, podle něhož výše majetkové újmy, vypočítané jako rozdíl v pobírané odměně, může být „případně“ ohodnocena ve formě procentního podílu představujícího uskutečnění šance dotčené osoby na to, že bude přijata. Tento předpoklad úvahy uvedené v napadeném rozsudku podle Komise ukazuje, že Soud se snažil vyčíslit újmu vzniklou z hypotetické ztráty odměny, protože skutečnost, že dotčená osoba ztratila pouze šanci na přijetí, není automatická („případně“). Zatřetí, Soud se uchýlil k náhodným domněnkám, aby mohl vyčíslit stupeň pravděpodobnosti přijetí dotčené osoby. Přitom jak uvedl bod 57 mezitímního rozsudku, dotčená neměla žádný nárok na přijetí. Napadený rozsudek je tím, že nejdříve vypočítal majetkovou újmu, jako kdyby dotčená tento nárok měla, v rozporu s mezitímním rozsudkem.

38.

Podle Komise je třeba ze všech těchto úvah vyvodit, že výpočet újmy vyplývající ze ztráty šance na přijetí měl nutně spočívat na jiném základě než který použil Soud, a v žádném případě nemohl být proveden ve vztahu ke ztrátě odměny, jež předpokládá (hypotetickou, a nikoliv jasnou) jistotu přijetí. Na jednání Komise dodala, že újmou, která vyplývá z protiprávního jednání spočívajícího v tom, že nepřezkoumala žádost o pracovní místo, nemůže být ztráta odměny.

39.

Komise proto vyzývá Soudní dvůr, aby v souladu s druhou větou prvního pododstavce článku 61 statutu Soudního dvora prohlásil, že újma vzniklá M.-C. Girardot z důvodu chyby, které se dopustila Komise, když nepřezkoumala její žádost o jedno z dotčených pracovních míst, a která vedla ke ztrátě šance na přijetí, může být spravedlivě nahrazena poskytnutím paušální částky odpovídající čistému platu za tři měsíce, což je částka, kterou by Komise musela vyplatit během výpovědní doby při výpovědi smlouvy na dobu určitou, která činí v projednávaném případě 18917,43 eur, navýšené o rovněž paušální částku 5000 eur, jejímž cílem je nahradit okolnost, že dotčená se poté nemohla účastnit dalšího řízení o přijetí.

40.

Marie-Claude Girardot navrhuje odmítnout hlavní kasační opravný prostředek jako nepřípustný nebo jej v každém případě zamítnout jako neopodstatněný.

41.

Co se týče přípustnosti, namítá zaprvé to, že podle judikatury je pouze Soud příslušný k tomu, aby ohodnotil újmu vyplývající ze ztráty šance. Domnívá se, že pokud Komise nevytýká Soudu, že nespecifikoval kritéria použitá pro ohodnocení újmy, která jí vznikla, quod non, není oprávněna kritizovat posouzení Soudu a a fortiori očekávat, že Soudní dvůr vydá zásadní rozhodnutí o metodě, která musí být použita pro výpočet náhrady majetkové újmy vyplývající ze ztráty šance. V tomto ohledu existuje ostatně velký počet různých situací, které lze posuzovat jenom případ od případu. Zadruhé M.-C. Girardot tvrdí, že důvod kasačního opravného prostředku, podle něhož Soud nahradil ztrátu jistoty, a nikoliv ztrátu šance, je nepřípustný, protože tento důvod nebyl vznesen v prvním stupni před Soudem.

42.

Co se týče věci samé, M.-C. Girardot úvodem zdůrazňuje, že pokud způsob, jakým Soud v napadeném rozsudku posoudil rozsah újmy, neodpovídá způsobu, jakým postupoval v jiných věcech, je to proto, že situace nebyly podobné.

43.

Pokud jde zaprvé o skutečný a určitý charakter újmy, M.-C. Girardot připomíná, že ve vztahu k újmě vyplývající ze ztráty šance měl Soud příležitost upřesnit, že požadavek skutečného charakteru újmy je splněn, pokud žalobce prokáže, že uvedené šance jej zbavilo protiprávní jednání vytýkané orgánu (rozsudek Soudu ze dne 21. března 1996, Farrugia v. Komise, T-230/94, Recueil, s. II-195, bod 43). V projednávaném případě je přitom již nesporné, že to, že Komise protiprávně zamítla přezkoumat žádosti M.-C. Girardot o pracovní místo, ji zbavilo šance jednak na přijetí jedné nebo několika z nich a jednak na to, aby později účinně projevila svůj zájem o jakékoliv jiné pracovní místo, pokud by ještě byla oprávněna tak učinit.

44.

Zadruhé pokud jde o domnělé zkreslení pojmu ztráty šance na ztrátu jistoty, M.-C. Girardot poznamenává, že přístup použitý v napadeném rozsudku a spočívající v sečtení výhod, které by mohla mít, kdyby byla přijata, a poté v určení procentního podílu šance na přijetí, je klasickým přístupem, který Soud již použil v rozsudku ze dne 5. října 2004, Eagle a další v. Komise ( 23 ), a na který odkazuje belgická právní nauka. Tato metoda nezkresluje pojem ztráty šance, ale je přizpůsobena náhradě újmy vyplývající ze ztráty šance, u níž není již pojmově jisté, zda se uskuteční.

45.

Zatřetí, co se týče diskriminace vyplývající z metody použité Soudem, M.-C. Girardot se domnívá, že kritika Komise ponechává zcela bez povšimnutí druhou část úvahy Soudu, která slouží právě k určení faktoru, jenž musí být použit na ztrátu odměny zjištěnou v případě, kdyby se šance uskutečnila, a který odpovídá pravděpodobnosti, že šance se uskuteční. Kromě toho se zdá spravedlivé, aby při stejné pravděpodobnosti přijetí byla uchazeči, kterému vznikla větší ztráta příjmu, poskytnuta vyšší náhrada než uchazeči, který utrpěl nižší ztrátu odměny. Vzhledem k tomu, že tito uchazeči se nenacházejí ve srovnatelné situaci, nemůže být konstatováno žádné nedodržení zásady rovného zacházení.

46.

Podle judikatury Soudního dvora, jestliže má spor mezi úředníkem nebo dočasným zaměstnancem a orgánem, pro který pracuje nebo pracoval, týkající se náhrady újmy, svůj původ v pracovním poměru mezi dotčenou osobou a orgánem, spadá do působnosti článku 236 ES, jakož i služebního řádu a nevztahuje se na něj působnost článků 235 ES a 288 ES ( 24 ).

47.

Z judikatury týkající se sporů o náhradu újmy v oblasti veřejné služby Společenství rovněž vyplývá, že založení mimosmluvní odpovědnosti Společenství předpokládá splnění tří kumulativních podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence újmy a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou újmou ( 25 ). V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že Soud se neodchýlil od této judikatury, když uvedl, že k uplatnění nároků na vyrovnávací úroky musejí úředníci prokázat pochybení orgánu, skutečnou existenci určité a vyčíslitelné újmy, jakož i příčinnou souvislost mezi pochybením a tvrzenou újmou ( 26 ).

48.

Tyto podmínky, jejichž splnění bylo konstatováno v mezitímním i v napadeném rozsudku, což je v projednávaném případě částečně zpochybňováno Komisí, jsou tedy v zásadě obdobné podmínkám, kterými se řídí mimosmluvní odpovědnost Společenství podle článku 288 ES.

49.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že na rozdíl od čl. 288 odst. 2 ES neodkazuje článek 236 ES ani služební řád na pravidlo, podle něhož Společenství musí nahradit škody způsobené jeho orgány „v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států“.

50.

Vzhledem k tomu, že mimosmluvní odpovědnost Společenství se nicméně jak v případě článku 288 ES, tak v případech článku 236 ES a služebního řádu, řídí podobnými nepsanými zásadami, nic podle mého názoru nebrání tomu, aby byl proveden přezkum právních řádů členských států za účelem ověření ne-li existence obecných zásad společných právním řádům členských států, tak alespoň toho, že některé z nich uznávají právní konstrukce, které mohou inspirovat soud Společenství. Stručný přezkum vnitrostátních právních řádů se ostatně v projednávaném případě může ukázat zajímavým, pokud jde o definici, kterou používají pro ztrátu šance, a nahraditelnost, kterou jí přiznávají, jakož i pokud jde o metodu, kterou některé z těchto právních řádů používají k ohodnocení rozsahu újmy vyplývající z takové ztráty. Tento přezkum umožňuje také lépe pochopit přístup zaujatý Soudem v projednávané věci, který zcela jistě zohlednil některé vnitrostátní právní řády a jenž se ve světle těchto právních řádů nejeví tak „nelogický“, jak tvrdí Komise v kasačním opravném prostředku.

51.

Přezkum právních řádů členských států v době návrhu na zahájení řízení před Soudem, tedy v roce 2003, neumožňuje vyvození obecné zásady společné těmto právním řádům, podle níž ztráta šance na přijetí představuje nahraditelnou újmu, která může být nadto nahrazena na základě společných nebo podobných podmínek.

52.

Některé vnitrostátní právní řády (a sice dánský, německý, rakouský, portugalský, finský a švédský právní řád) totiž v zásadě nepřipouštějí, aby ztráta šance na přijetí mohla být nahrazena, i když některé z nich (zejména dánský, portugalský a finský právní řád) stanovují různé formy vyrovnání, které případně mohou být pro protiprávně vyloučeného uchazeče příznivější ( 27 ).

53.

Pojem ztráta šance a její nahraditelnost jako taková, zvláště v pracovněprávních sporech nebo ve sporech z vnitrostátní veřejné služby, jsou naopak uznány v belgickém, řeckém, španělském, francouzském, irském, italském, lucemburském a nizozemském právním řádu, jakož i v právním řádu Spojeného království.

54.

Podle těchto právních řádů je pojem ztráta šance v podstatě definován jako zklamaná naděje na získání výhody nebo na vyloučení toho, že se uskuteční riziko. Pokud jde alespoň o ztrátu šance získat očekávanou výhodu, o což se jedná v projednávané věci (ztráta šance na přijetí), společným prvkem vnitrostátních právních řádů, které ji uznávají, je to, že vzniká za okolností, v nichž dochází k náhodné události, jejíž výskyt způsobí výsledek, který nebyl vůbec očekáván. Navíc tyto právní řády obecně vyžadují, aby ztracená šance byla dostatečně vážná v tom smyslu, že pravděpodobnost jejího uskutečnění musí být vysoká. Dostatečně vážný charakter ztracené šance tak představuje nástroj měření určitosti vzniklé újmy.

55.

Co se týče ohodnocení újmy způsobené ztrátou šance, bez ohledu na morální nebo majetkový charakter újmy ( 28 ), vnitrostátní soudy provádějí posouzení podle zásady ekvity. V Belgii je hospodářská hodnota ztracené šance předmětem ohodnocení ex aequo et bono v tom smyslu, že poté, co soud zjistí, že neexistují přesné poznatky k ohodnocení újmy, svědomitě zohlední všechny okolnosti, které mohou mít vliv na její výpočet ( 29 ). Některá rozhodnutí ohodnocují újmu tak, že na hodnotu ztraceného příjmu použijí procentní podíl odpovídající ztracené šanci. Například v oblasti veřejné služby byla újma vzniklá úředníkovi, který ztratil vážnou šanci na povýšení, ohodnocena na 50 % rozdílu mezi platem, který by úředník pobíral po tomto povýšení, a platem, který pobíral bez tohoto povýšení ( 30 ). Pokud jde o Francii, jsou-li splněny podmínky, zejména podmínka ztráty vážné šance, která jako jediná může představovat určitou újmu, správní soud určí výši náhrady újmy s ohledem na kritérium, podle něhož náhrada újmy musí být přiměřená hodnotě ztracené šance a nemůže být stejná jako výhoda, ke které by šance vedla, kdyby se uskutečnila ( 31 ). Pokud jde o určení výše náhrady újmy přiznané poškozenému, správní soud může v rámci návrhu na náhradu škody přistoupit k souhrnnému ohodnocení výše újem, přičemž dbá na dodržení zásady plné náhrady újmy ( 32 ) nebo, ve specifickém případě, kdy je poškozenému navrácen nárok (například opětovné začlenění nebo nové zařazení do platové třídy), může přistoupit k ohodnocení újmy na základě rozdílu mezi platem, který by úředník pobíral, kdyby zůstal činný, a odměnami, které skutečně obdržel ( 33 ). V Itálii Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) potvrdil metodu, která zohledňuje rozdíl mezi platem, který by pracovník pobíral v případě uskutečnění šance na povýšení, a platem, který skutečně obdržel, a rozhodl, že je oprávněné přiznat pracovníkovi procentní podíl této částky, který odpovídá možnosti být povýšen ( 34 ). Ve Spojeném království, v rámci pracovního práva, bylo vyčíslení ztráty šance získat pracovní místo provedeno ohodnocením šance na získání tohoto pracovního místa v procentech a použitím tohoto procentního podílu na výši hypoteticky ušlého platu ( 35 ).

56.

Zdá se, že tyto metody inspirovaly Soud v projednávané věci. Komise v hlavním kasačním opravném prostředku uplatňuje, že judikatura Soudu se vyznačuje určitou nekonzistencí, jednak pokud jde o uznání ztráty šance za újmu, kterou je možné zcela nahradit, a jednak co se týče výpočtu újmy, která vyplývá ze ztráty šance v různých věcech.

57.

Je nesporně pravda, že ve sporech jiných než týkajících se veřejné služby Společenství měl Soud za to, že újma vyplývající ze ztráty šance, která nebyla skutečná ani určitá, nemůže být předmětem náhrady. Ve sporech týkajících se veřejných zakázek se tak Soud kloní k názoru, že újma, která vyplývá z ušlého zisku z důvodu porušení práva Společenství Komisí v rámci nabídkového řízení, předpokládá nárok žalobce na zadání zakázky ( 36 ). V takové situaci Soud rozhodl, že újma vyplývající z ušlého zisku tvrzeného vyloučeným uchazečem, není ani skutečná ani určitá, jelikož nelze učinit závěr, že by mu zakázka byla určitě zadána ( 37 ). Podobný přístup, i když méně kategorický, zaujal Soud také ve výše uvedeném rozsudku Farrugia v. Komise ( 38 ), který z obdobných důvodů zamítl návrhové žádání žalobce, podle něhož mu vznikla značná újma z toho důvodu, že ztratil jedinečnou šanci pokračovat ve studiích a výzkumu z důvodu protiprávního zamítnutí jeho žádosti o stipendium na výzkum, které mu podle platných právních předpisů Společenství Komise měla přiznat.

58.

Nicméně se zdá, že Soud ve sporech v oblasti veřejné služby neprojevil stejnou přísnost, když v judikatuře, která je přinejmenším většinová, uznal nahraditelnost ztráty šance na přijetí nebo povýšení ( 39 ). V těchto věcech Soud způsobem někdy nejasným dospěl k závěru, že vzniklá újma byla morální ( 40 ) nebo majetkové ( 41 ) povahy, přičemž pokud jde o způsob výpočtu újmy, použil buď metodu spočívající na rozdílu v odměňování ( 42 ) nebo způsob náhrady ex aequo et bono ( 43 ).

59.

Majetková povaha újmy vzniklé z důvodu ztráty šance na vývoj služebního postupu se zdá být potvrzena výše uvedeným rozsudkem Rada v. de Nil a Impens vydaným na základě kasačního opravného prostředku.

60.

V prvním stupni měl Soud v bodě 47 rozsudku ze dne 26. června 1996, de Nil a Impens v. Rada ( 44 ), za to, že žalobci prokázali existenci nároku na náhradu újmy vyplývající z toho, že nebyli nově zařazeni do kategorie B ve stejné době jako ostatní úspěšní uchazeči vnitřního výběrového řízení uspořádaného Radou Evropské unie, jelikož i přesto, že po svém novém zařazení neměli nárok na povýšení, v každém případě ztratili šanci na to, aby se jejich služební postup v budoucnosti vyvíjel srovnatelným způsobem jako služební postup úspěšných uchazečů zmíněného výběrového řízení. Kromě této majetkové újmy Soud vyhověl návrhu žalobců na náhradu utrpěné morální újmy související s dlouhotrvajícím stavem nejistoty, v němž se nacházeli, pokud jde o vývoj jejich služebního postupu. Soud tudíž ex aequo et bono souhrnně ohodnotil majetkovou a morální újmu na částku 500000 BEF.

61.

Na základě kasačního opravného prostředku podaného Radou Soudní dvůr zrušil tento rozsudek Soudu v rozsahu, v němž přiznával žalobcům nárok na náhradu údajně utrpěné morální újmy. Poté, co Soudní dvůr konstatoval, že soudní řízení dovoluje vydat v této otázce konečné rozhodnutí, zamítl návrh žalobců týkající se náhrady morální újmy. Soudní dvůr naopak odmítl kritiku vyjádřenou Radou ohledně toho, že Soud připustil existenci majetkové újmy. V bodě 28 výše uvedeného rozsudku Rada v. Nil a Impens a s výslovným odkazem na bod 47 rozsudku Soudu tak upřesnil, že „a priori není možné vyloučit, že úředníkům, kteří neuspěli v […] [dotčeném] výběrovém řízení a kteří stejně jako žalobci uspěli ve druhém výběrovém řízení […], vznikla majetková újma spočívající ve skutečnosti, že se jejich služební postup v budoucnosti nebude vyvíjet srovnatelným způsobem jako služební postup úspěšných uchazečů [dotčeného] výběrového řízení, kvůli tomu, že nemohou být nově zařazeni od 1. ledna 1991“.

62.

Nevidím žádné překážky toho, aby obdobné posouzení bylo provedeno, pokud jde o ztrátu šance na přijetí, jako je ztráta šance dotčená v projednávané věci ( 45 ). Je ostatně třeba uvést, že v hlavním kasačním opravném prostředku Komise nezpochybňuje, že ztráta šance na přijetí může být nahrazena, a přes určité kritické poznámky k judikatuře Soudu „přijímá myšlenku“, že újma, která vyplývá z takové ztráty, je majetkové povahy, jak bylo konstatováno v bodě 56 napadeného rozsudku.

63.

Komise nicméně ve svém kasačním opravném prostředku tvrdí, že nemůže přijmout metodu použitou Soudem k vyčíslení takové újmy. Zdůrazňuje, že Soud tím, že vyčíslil ztrátu šance na základě rozdílu mezi odměnou, kterou by dotčená osoba pobírala, kdyby byla přijata, a odměnou, kterou skutečně obdržela, zkreslil pojem ztráty šance. Metoda použitá Soudem, která se zakládá na rozdílu v odměňování, podle ní určuje hypotetickou újmu a nahrazuje újmu vyplývající ze ztráty jistoty, a nikoliv ze ztráty šance na získání pracovního místa. Komise na jednání rovněž upřesnila, že nezbytná příčinná souvislost mezi protiprávností a vzniklou újmou nesplňuje podmínky stanovené judikaturou, a sice podmínku existence přímé příčinné souvislosti mezi spáchanou protiprávností a újmou.

64.

Před posouzením opodstatněnosti této teze, argumentace vyložená Komisí přináší, jak jasně ukázala M.-C. Girardot (viz bod 41 tohoto stanoviska), předběžný problém její přípustnosti, což je otázka, kterou je třeba nyní přezkoumat.

65.

Úvodem je třeba připomenout, že, podle judikatury, pokud Soud konstatoval existenci újmy, je pouze on příslušný k tomu, aby v mezích návrhu posoudil způsob a rozsah náhrady zmíněné újmy ( 46 ). Soudní dvůr nicméně upřesnil, že k tomu, aby mohl provést soudní přezkum rozsudků Soudu, musejí být tyto rozsudky dostatečně odůvodněné a zvláště uvádět kritéria zohledněná pro účely stanovení zvolené částky ( 47 ).

66.

V projednávaném případě obsahuje hlavní kasační opravný prostředek určitě několik nejasností, pokud jde o kritiku, kterou vyslovuje ve vztahu k napadenému rozsudku.

67.

Jednak v něm totiž Komise vysvětluje, že jejím cílem je, aby se Soudní dvůr zabýval způsobem výpočtu použitým v napadeném rozsudku k náhradě újmy způsobené ztrátou šance. S ohledem na výše uvedenou judikaturu by přitom měly být tyto části důvodu hlavního kasačního opravného prostředku prohlášeny za nepřípustné nebo, jak již Soudní dvůr měl příležitost učinit ( 48 ), by měly být nově kvalifikovány jako namítající neexistenci nebo nedostatečnost odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o kritéria zohledněná při stanovení náhrady újmy, tak, aby tyto části důvodu měly užitečný účinek.

68.

Kromě toho se Komise nicméně neomezuje na zpochybnění rozsahu náhrady újmy, ale podle mého názoru ve svém jediném důvodu kasačního opravného prostředku na podporu svých návrhových žádání identifikuje skutečné nesprávné právní posouzení, kterým je údajně stižen napadený rozsudek.

69.

Aniž by totiž zpochybnila a aniž by vůbec mohla zpochybnit v mezitímním rozsudku provedené zjištění existence újmy způsobené protiprávností, k níž došlo, Komise v podstatě uvádí, že náhrada přiznaná Soudem v napadeném rozsudku se týká nikoliv újmy zjištěné v mezitímním rozsudku, ale naopak jiné újmy, a sice ztráty jistoty zastávat pracovní místo a ztráty příslušné odměny. V tomto ohledu tedy Komise tvrdí, že když Soud přijal kritizovanou metodu, zkreslil tím podmínky založení mimosmluvní odpovědnosti Společenství, a to buď tím, že nahradil újmu, která neměla skutečný a určitý charakter, nebo tím, že chybně posoudil stupeň příčinné souvislosti mezi protiprávností, k níž došlo, a vzniklou újmou. Jinými slovy, ačkoliv je sice pravda, že Soud zjistil existenci újmy, nahradil nikoliv tuto újmu, ale jinou újmu, která nesplňovala podmínky stanovené judikaturou k tomu, aby byla nahraditelná. Taková otázka, která je určitě právní povahy, nemůže být podle mého názoru vyloučena z přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku.

70.

Nemůže být rovněž tvrzeno, v rozporu s tvrzením M.-C. Girardot uvedeným v její námitce nepřípustnosti, že argumentace Komise, pokud jde o kritiku skutečného a určitého charakteru újmy, je nepřípustná, protože nebyla předložena v prvním stupni. Je totiž zřejmé, že zjištění kritizovaná Komisí se poprvé objevují v napadeném rozsudku, což musí vést k zamítnutí tvrzení M.-C. Girardot o novém charakteru důvodu ( 49 ).

71.

Navrhuji tedy prohlásit hlavní kasační opravný prostředek za přípustný, s tou výhradou, že části důvodu zmíněného kasačního opravného prostředku kritizující rozsah náhrady újmy budou vykládány tak, že se týkají neexistence nebo nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku.

72.

Komise v podstatě s odkazem na bod 58 napadeného rozsudku kritizuje skutečnost, že majetková újma byla vypočítána na základě kritéria rozdílu odměny, čímž byla ztráta šance zkreslena na ztrátu jistoty získat pracovní místo. Podle ní je nesprávné právní posouzení Soudu potvrzeno jinými okolnostmi, jak bylo uvedeno v bodě 37 tohoto stanoviska.

73.

Tato kritika podle mého názoru vychází z částečně nesprávného výkladu napadeného rozsudku.

74.

Nesporně je třeba připustit, že posouzení, které je uvedeno v bodě 58 napadeného rozsudku, je stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

75.

Je třeba připomenout, že v tomto bodě odůvodnění napadeného rozsudku Soud vyložil, jak bude postupovat při ohodnocení rozsahu újmy vzniklé M.-C. Girardot. Za tímto účelem tak uvedl, že je třeba „určit rozdíl mezi odměnou, kterou by M.-C. Girardot pobírala, kdyby se její šance, že její žádost o pracovní místo bude přijata, uskutečnila, a odměnou, kterou skutečně pobírala poté, co byla její žádost o pracovní místo zamítnuta, a následně případně ohodnotit ve formě procentního podílu šanci, kterou měla M.-C. Girardot na to, že se zmíněná možnost uskuteční“ ( 50 ).

76.

Vzhledem k tomu, že Soud začíná druhou část svého uvažování slovním spojením „případně“, zdá se, že má za to, že tato fáze je nepovinná, zatímco z právního hlediska se v případě ztráty šance na přijetí taková fáze jeví jako povinná.

77.

Je totiž třeba připomenout, že ztráta šance představuje sama o sobě újmu, jak ostatně Komise připouští. Pokud jde o ztrátu šance na přijetí, újmu nepředstavují očekávané částky, ale naděje na jejich získání. Soud musí vzít při přiznávání náhrady škody v úvahu význam této naděje, která musí být, jak vyžaduje judikatura, vážná. Šance musela být skutečná. V tomto ohledu se jedná o použití zásady náhrady určité újmy, neboť jistou není očekávaná nadcházející událost ani budoucí vývoj, ale ztráta šance na to, že tato událost nebo vývoj nastane. Posouzení šance, kterou měla M.-C. Girardot na přijetí své žádosti o pracovní místo, nemůže být nepovinné, protože je součástí samotné definice pojmu ztráty šance.

78.

Nesprávné právní posouzení Soudu nicméně podle mého názoru nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku. Je totiž nesporné, že v bodech 96 až 122 tohoto rozsudku Soud skutečně in concreto posoudil šanci, jež byla ostatně kvalifikována jako vážná, kterou měla M.-C. Girardot na získání pracovních míst, ohledně nichž předložila své žádosti, takže nelze mít za to, jak nesprávně tvrdí Komise, že majetková újma zjištěná v napadeném rozsudku je rovna pouze rozdílu mezi odměnou, kterou by M.-C. Girardot pobírala, kdyby jedna z jejích žádostí o pracovní místo byla Komisí přijata, a odměnou, kterou skutečně pobírala.

79.

V tomto ohledu nemůže být kritika Komise směřující proti tomu, že Soud v napadeném rozsudku zohlednil ztrátu odměny jako kritérium k posouzení ztráty šance na přijetí, přijata.

80.

Jak líčí Komise, je pravda, že M.-C. Girardot neměla nárok na přijetí. Toto tvrzení není napadeným rozsudkem popřeno. Soud jej dokonce výslovně potvrdil v bodě 72 napadeného rozsudku, což, na rozdíl od toho, co tvrdila Komise, tudíž vylučuje rozpor mezi napadeným rozsudkem a bodem 57 mezitímního rozsudku.

81.

Neexistence nároku na přijetí nicméně neznamená, že pro posouzení majetkové újmy vyplývající ze ztráty šance na přijetí nemůže být zohledněno kritérium odměny, pokud toto posouzení zohledňuje také stupeň šance, že se takové přijetí uskuteční, a pokud je prováděno s ohledem na návrhy účastníků řízení, jak to učinil Soud v napadeném rozsudku.

82.

Zjištěná protiprávnost, a sice neprokázání toho, že byl proveden srovnávací přezkum zásluh, totiž zcela jistě zmařila šanci M.-C. Girardot na získání pracovních míst, o něž měla zájem, a tedy i šanci pobírat příslušnou odměnu. Přitom když Soud použil metodu, která má za základ očekávanou odměnu, váženou vážnou šancí M.-C. Girardot na získání takové odměny, použil pouze kritéria pro založení mimosmluvní odpovědnosti Společenství v konkrétním rámci ztráty šance na přijetí.

83.

Navíc je zajímavé, že alternativní metoda navrhovaná Komisí spočívá také na kritériu odměny v tom smyslu, že navrhuje nahradit M.-C. Girardot újmu poskytnutím finančního vyrovnání stanoveného ve výši čisté odměny za tři měsíce vyplacené jakožto odměna za minimální výpovědní dobu stanovenou v čl. 47 odst. 2 písm. a) PŘOZ.

84.

I  kdyby takové vyrovnání, které vychází z předpokladu, že Komise by měla právo jednostranně a bez odůvodnění ukončit pracovní smlouvu M.-C. Girardot hned poté, co se tato smlouva stane účinnou ( 51 ), bylo možné, nic to nemění na tom, že je založeno na stejném kritériu, jaké použil Soud. Komise od něj nakonec upustila, pouze pokud jde o stanovení rozsahu újmy, což, jak již bylo uvedeno v tomto stanovisku, spadá do výlučné působnosti soudu rozhodujícího ve věci samé. Jinými slovy, jelikož Komise připouští relevanci kritéria odměny pro náhradu ztráty šance na přijetí, a to i jako východiska své vlastní metody výpočtu, nemůže již v rámci kasačního opravného prostředku kritizovat způsob a rozsah náhrady vzniklé újmy.

85.

Kromě toho, jak zdůraznila Komise, metoda, kterou navrhuje, má za cíl jednotným způsobem nahradit ztrátu šance na přijetí. Tento přístup však jednak směřuje k tomu, že není zohledněn nezbytně individuální charakter újmy způsobené protiprávností, které se dopustil orgán Společenství, a jednak s sebou nese nebezpečí narušení odrazujícího charakteru finančního vyrovnání tím, že vede správu k tomu, aby zvažovala dodržování pravidel, která jsou pro ni závazná, a přijetí protiprávního jednání, jehož cenu předem zná.

86.

Uložit soudu rozhodujícímu ve věci samé jednotnou metodu, jak navrhuje Komise, by jej zcela jistě zbavilo velké části pravomoci vykonat soudní přezkum v plné jurisdikci, která mu umožňuje rozhodnout ex aequo et bono a hledat nejvhodnější náhradu vzniklé újmy. Kdyby byl přístup navrhovaný Komisí přijat, mohl by v konečném důsledku vést soud rozhodující ve věci samé k nedodržení zásady plné náhrady újmy ( 52 ).

87.

Tyto úvahy mne vedou rovněž k zamítnutí tvrzení Komise ohledně nedodržení zásady rovného zacházení, ke kterému vede metoda použitá Soudem. Kromě toho, že taková kritika se týká rozsahu újmy, nezohledňuje totiž nezbytný prostor pro uvážení, který musí mít soud rozhodující ve věci samé při ohodnocení nejvhodnější náhrady vzniklé újmy.

88.

Konečně je třeba zamítnout také výtky Komise týkající se rozsahu náhrady újmy stanoveného v napadeném rozsudku, které je třeba, jak bylo upřesněno v bodech 67 a 71 tohoto stanoviska, vykládat jako uplatňující neexistenci nebo nedostatečnost odůvodnění, tj. výtky týkající se především období pěti let použitého v napadeném rozsudku pro výpočet rozdílu mezi očekávanou odměnou M.-C. Girardot, kdyby její žádosti o pracovní místo byly přijaty, a odměnou, kterou skutečně obdržela. Stačí totiž konstatovat, že Soud tím, že upřesnil jednak v bodě 62 napadeného rozsudku začátek srovnávacího období na den nabytí účinnosti jmenování přijatých uchazečů a jednak v bodě 63 až 78 zmíněného rozsudku ukončení zmíněného období, přičemž zohlednil všechny skutkové a právní poznatky, kterými by se řídil vztah mezi dotčenou osobou a Komisí, kdyby ji Komise přijala, dostatečně vysvětlil důvody, které jej vedly k použití uvedeného období.

89.

S ohledem na výše uvedené navrhuji hlavní kasační opravný prostředek zamítnout.

90.

Svým vzájemným kasačním opravným prostředkem M.-C. Girardot namítá, že Soud porušil právo Společenství tím, že se několikrát dopustil zjevně nesprávného posouzení. První z těchto nesprávných posouzení se týká stanovení období, které má být zohledněno pro výpočet rozdílu odměny, v rozsahu, v němž v bodě 80 napadeného rozsudku Soud odmítl zohlednit ztrátu šance na služební postup v Komisi. Přitom podle M.-C. Girardot by nebyla možnost jmenování po jejím přijetí nejistá. Období, které mělo být zohledněno, mělo tedy být nutně delší než období pěti let, které použil Soud. Druhé zjevně nesprávné posouzení Soudu se týká stanovení rozdílu odměny. Když Soud zohlednil čistou měsíční odměnu, odpovídající v průměru poslední odměně vyplacené Komisí, přehlédl v bodě 85 napadeného rozsudku skutečnost, že M.-C. Girardot měla větší šanci být přijata na pracovní místo platové třídy A4 než na pracovní místo platové třídy A5, protože pět z osmi pracovních míst, ohledně nichž podala svou žádost, byla pracovní místa platové třídy A4. Třetí z těchto zmíněných nesprávných posouzení se týká pravděpodobnosti uskutečnění šance na přijetí, protože když Soud stanovil šanci, kterou měla M.-C. Girardot na získání pracovního místa v Komisi, na 50 %, přehlédl jednak to, že předložení žádosti o osm pracovních míst je skutečností, která mohla zvýšit její šanci na přijetí, a jednak to, že vážná šance neodpovídá šanci jedné ku dvěma. Konečně čtvrté zjevně nesprávné posouzení spočívá v tom, že v bodech 133 až 138 napadeného rozsudku Soud nezohlednil všechny skutečnosti zakládající morální a tělesnou újmu, ačkoliv lékařská potvrzení přiložená ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku potvrzují depresivní syndrom, kterým trpěla poté, co Komise protiprávně zamítla její žádosti o pracovní místo.

91.

Komise na jednání namítla, že vzájemný kasační opravný prostředek je nepřípustný.

92.

Z článku 225 ES a z prvního pododstavce článku 58 statutu Soudního dvora vyplývá, že jedině Soud je příslušný jednak zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a jednak tento skutkový stav posoudit. Pokud Soud zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace zmíněných skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Soud vyvodil ( 53 ).

93.

V projednávaném případě, jak zopakovala M.-C. Girardot na jednání, se vzájemný kasační opravný prostředek omezuje, pokud jde o tři první důvody, na nichž je založen, na zpochybnění posouzení určitých skutečností Soudem v rámci použití metody výpočtu, kterou tento Soud použil pro určení újmy vzniklé M.-C. Girardot z důvodu ztráty šance na přijetí na pracovní místo dočasného zaměstnance u Komise, aniž by bylo tvrzeno nebo mohlo být identifikováno zkreslení těchto skutečností. Kromě toho, jak již bylo uvedeno, jedině Soud je příslušný posoudit způsob a rozsah náhrady vzniklé újmy ( 54 ). Z tohoto dvojího důvodu by měly být takové důvody vzájemného kasačního opravného prostředku odmítnuty jako nepřípustné.

94.

Pokud jde o čtvrtý důvod vzájemného kasačního opravného prostředku, kterým M.-C. Girardot vytýká Soudu, že nezohlednil lékařská potvrzení, která mu předložila, zdá se mi přípustný, vzhledem k tomu, že nesměřuje proti nesprávnému posouzení důkazů, ale proti tvrzenému porušení povinnosti přezkoumat údajně předložené důkazy, které by mohly prokázat existenci jiné než majetkové újmy způsobené protiprávním jednáním Komise. Stejně jako Soudní dvůr v rámci kasačního opravného prostředku přisoudil opodstatněnost důvodu vycházejícímu z neúplného přezkumu skutkových okolností ( 55 ), důvod vycházející z toho, že Soud nepřezkoumal důkazy, by podle mého názoru měl být také předmětem přezkumu Soudního dvora.

95.

Z důvodů vyložených dále mám nicméně za to, že tento důvod vzájemného kasačního opravného prostředku by měl být zamítnut jako nerelevantní nebo v každém případě jako neopodstatněný.

96.

Pokud jde o nerelevantní charakter zmíněného důvodu, z bodů 123 až 125 napadeného rozsudku ve spojení s body 133 a 138 tohoto rozsudku vyplývá, že zamítnutí tělesné újmy a nároku týkajícího se narušení duševního zdraví a vzniku depresivního stavu M.-C. Girardot na základě toho, že nepředložila důkazy potvrzující existenci těchto újem, je založeno na důvodu uvedeném jen pro úplnost, jak potvrzuje druhá věta bodu 125 napadeného rozsudku, který začíná výrazem „[v] každém případě“ ( 56 ). Hlavní odůvodnění uvedené v bodech 123 až 125 napadeného rozsudku, ve vztahu, k němuž M.-C. Girardot nenamítá žádné nesprávné právní posouzení, spočívá na úvaze, že předmětem finančního vyrovnání je pouze náhrada majetkové újmy vyplývající ze ztráty šance na přijetí způsobené protiprávním jednáním Komise, a nikoliv náhrada, v případě, že nebyla podána předběžná žádost o náhradu, jakékoliv další újmy, které zmíněné protiprávní jednání mohlo kromě toho M.-C. Girardot způsobit, takže Soud mohl v první větě bodu 125 napadeného rozsudku rozhodnout, že argumenty týkající se těchto dalších tvrzených újem nejsou relevantní.

97.

V každém případě, pokud jde o neopodstatněný charakter tohoto důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku, je třeba konstatovat, že všechna lékařská potvrzení přiložená ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku, na nichž M.-C. Girardot zakládá svůj nárok, byla vyhotovena po vyhlášení napadeného rozsudku, a že M.-C. Girardot tedy neprokazuje, že když Soud v bodech 133 a 138 napadeného rozsudku poznamenal, že neprokázala existenci újem, jichž se dovolávala, mimo jiné za pomoci lékařských potvrzení, dopustil se nesprávného právního posouzení při použití pravidel týkajících se důkazního břemene a předkládání důkazů nebo porušil právo Společenství tím, že nezohlednil důkazy, když mu tyto nebyly ani předloženy ( 57 ).

98.

Ze všech těchto důvodů mám za to, že vzájemný kasační opravný prostředek by měl být zčásti odmítnut jako nepřípustný a zčásti zamítnut jako nerelevantní nebo neopodstatněný.

99.

Za těchto podmínek navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl jak hlavní kasační opravný prostředek, tak vzájemný kasační opravný prostředek.

100.

Podle čl. 122 prvního pododstavce jednacího řádu, jestliže není kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 69 odst. 2 téhož jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 tohoto řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že M.-C. Girardot požadovala náhradu nákladů řízení a Komise podle mého názoru nemůže mít ve svém jediném důvodu kasačního opravného prostředku úspěch, bylo by důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení o hlavním opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala, aby každý účastník řízení nesl vlastní náklady tohoto řízení, a M.-C. Girardot nemůže mít podle mého názoru úspěch ve svých důvodech vyjádřených na podporu vzájemného kasačního opravného prostředku, bylo by důvodné rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení o vzájemném kasačním opravném prostředku, v souladu s návrhem Komise a s čl. 69 odst. 3 jednacího řádu použitelným na řízení o kasačním opravném prostředku na základě článku 118 tohoto řádu.

101.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: