1. 

Právní rámec tohoto kasačního opravného prostředku tvoří směrnice Rady 89/552/EHS ( 2 ) týkající se provozování televizního vysílání na společném trhu, jež má za cíl zajistit volný pohyb televizních služeb mezi jednotlivými členskými státy.

2. 

Článek 3a této směrnice umožňuje členskému státu rozhodnout, že události, jimž přikládá zásadní společenský význam, jako jsou olympijské hry nebo mistrovství světa v kopané, musí být na jeho území šířeny ve volně dostupném televizním vysílání a být přístupné velké části obyvatelstva. Tento článek stanovuje, že opatření přijatá členskými státy za tímto účelem musí být oznámena Komisi Evropských společenství, která ověří jejich slučitelnost s právem Společenství.

3. 

Má-li Komise za to, že jsou tato opatření slučitelná s právem Společenství, zveřejní je v Úředním věstníku Evropských společenství a toto zveřejnění zavazuje ostatní členské státy zajistit dodržování těchto opatření subjekty provozujícími televizní vysílání usazenými na jejich území, které vysílají do členského státu, jenž tato opatření přijal.

4. 

V rozsudku ze dne 15. prosince 2005, Infront WM v. Komise ( 3 ), Soud prvního stupně Evropských společenství prohlásil za přípustnou a opodstatněnou žalobu, kterou podala společnost Infront WM AG, dříve KirchMedia WM AG ( 4 ), proti rozhodnutí Komise ze dne 28. července 2000 přijatému na základě článku 3a směrnice, v němž konstatovala slučitelnost opatření oznámených Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska s právem Společenství.

5. 

Soud dospěl k názoru, že rozhodnutí, v němž Komise konstatovala zmíněnou slučitelnost, vskutku představuje napadnutelný akt. Rozhodl též, že Infront, jejíž činnost spočívá v nákupu a opětném prodeji práv na vysílání sportovních událostí, byla tímto rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena, jelikož byla držitelem výhradních vysílacích práv pro roky 2002 a 2006 a státy na evropském kontinentě ohledně závěrečné fáze mistrovství světa v kopané organizovaného Mezinárodní fotbalovou federací (FIFA), které patří k událostem zásadního významu uvedeným v opatřeních oznámených Komisi Spojeným královstvím.

6. 

V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku Komise nezpochybňuje analýzu Soudu, podle níž rozhodnutí, které byla povinna přijmout v rámci postupu stanoveného článkem 3a směrnice, skutečně představuje napadnutelný akt. Naproti tomu zpochybňuje posouzení, podle něhož je Infront bezprostředně a osobně dotčena rozhodnutím konstatujícím slučitelnost opatření oznámeného Spojeným královstvím s právem Společenství.

7. 

V tomto stanovisku vyložím, že se Soud podle mého názoru nedopustil nesprávného právního posouzení ohledně aktivní legitimace Infrontu k podání žaloby.

8.

Článek 3a byl do směrnice vložen směrnicí 97/36. Zní takto:

„1.   Každý členský stát může v souladu s právem Společenství přijímat opatření, aby zajistil, že subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, nevysílají na základě výhradních práv události, jimž členský stát přikládá zásadní společenský význam, způsobem, který zbavuje významnou část veřejnosti zmíněného členského státu možnosti sledovat tyto události v přímém přenosu nebo ze záznamu ve volně dostupném televizním vysílání. V této souvislosti členský stát vypracuje seznam vnitrostátních a jiných událostí, jimž přikládá zásadní společenský význam. Tento seznam vypracuje jasným a průhledným způsobem v přiměřené a účelné lhůtě. Přitom členský stát rovněž určí, zda tyto události mají být v celku nebo částečně přenášeny v přímém přenosu nebo, je-li to nezbytné nebo vhodné z objektivních důvodů veřejného zájmu, zda mají být v celku nebo částečně přenášeny ze záznamu.

2.   Členské státy neprodleně oznámí Komisi všechna opatření, která podle odstavce l přijaly nebo zamýšlejí přijmout. Ve lhůtě tří měsíců po oznámení Komise ověří, zda jsou opatření slučitelná s právem Společenství, a sdělí je ostatním členským státům. Vyžádá si stanovisko [kontaktního] výboru zřízeného podle článku 23a [skládajícího se ze zástupců příslušných orgánů členských států]. Přijatá opatření neprodleně zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství a nejméně jednou ročně zveřejní souhrnný seznam opatření přijatých členskými státy.

3.   Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých vnitrostátních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, vykonávaly výhradní práva, která nabudou po vyhlášení této směrnice, tak aby významná část veřejnosti v jiném členském státě nebyla zbavena možnosti sledovat v celku nebo částečně v přímém přenosu nebo, je-li to nezbytné nebo vhodné z objektivních důvodů veřejného zájmu, v celku nebo částečně ze záznamu ve volně dostupném televizním vysílání v souladu s ustanoveními přijatými tímto jiným členským státem podle odstavce 1 události, které tento jiný členský stát určil v souladu s předchozími odstavci.“

9.

Pojem „subjekt televizního vysílání“ je v čl. 1 písm. b) směrnice definován jako „fyzická nebo právnická osoba, která má redakční odpovědnost za skladbu televizních pořadů ve smyslu písmene a) a tyto pořady vysílá nebo dává vysílat třetí osobou“.

10.

Skutková zjištění obsažená v napadeném rozsudku, která považuji za nezbytná pro pochopení právního problému nastoleného žalobou Komise, jsou následující.

11.

Podnikatelská činnost společnosti Infront spočívá v nabývání, správě a prodeji vysílacích práv na sportovní události, přičemž tato práva zpravidla nakupuje od pořadatelů těchto událostí. Takto získaná práva dále prodává subjektům televizního vysílání.

12.

Na Infront byla její mateřskou společností převedena výhradní práva na vysílání utkání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA pro státy evropského kontinentu s výjimkou Spolkové republiky Německo, jakož i pro Ruskou republiku, další bývalé sovětské republiky a Turecko, která její mateřská společnost zakoupila od FIFA za minimální cenu 1,4 miliardy švýcarských franků.

13.

Spojené království oznámilo Komisi dne 25. září 1998 a poté dopisem ze dne 5. května 2000 opatření obsahující seznam událostí významných pro společnost tohoto členského státu, přijatá v souladu s čl. 3a odst. 1 směrnice.

14.

Dopisem ze dne 14. července 2000 adresovaným Komisi Infront uplatňovala, že seznam vytvořený Spojeným královstvím neměl být schválen z důvodu jeho neslučitelnosti s čl. 3a směrnice i s jinými ustanoveními práva Společenství. Zejména tvrdila, že tento seznam nebyl vytvořen jasným a transparentním postupem, že obsahoval události, které neměly zásadní význam pro britskou společnost, a že byl konzultační proces na vnitrostátní úrovni i na úrovni Společenství stižen závažnými vadami; krom toho vytýkal retroaktivní povahu dané právní úpravy.

15.

Dne 28. července 2000 zaslal generální ředitel generálního ředitelství Komise pro vzdělání a kulturu Spojenému království dopis, v němž uvedl, že opatření oznámená tímto členským státem týkající se televizního pokrytí událostí národního významu pro Spojené království Komise nezpochybňuje.

16.

Dopisem ze dne 7. listopadu 2000 sdělila Infront Komisi, že se dozvěděla o tomto schválení a poukázala na zásah do svého vlastnického práva.

17.

Dne 18. listopadu 2000 Komise zveřejnila v souladu s čl. 3a odst. 2 směrnice daná opatření. Tato opatření zahrnují výňatky z právních předpisů Spojeného království a seznam událostí zásadního společenského významu pro tento členský stát, mezi nimiž je uvedena závěrečná fáze mistrovství světa FIFA.

18.

Dopisem ze dne 22. ledna 2001 tento orgán v odpovědi na žádosti Infrontu předložené v dopisech ze dne 7. a 22. prosince 2000 této společnosti sdělil, že je postup ověřování opatření oznámených Spojeným královstvím uzavřen a že seznam událostí je považován za slučitelný s právem Společenství.

19.

Dne 12. února 2001 podala Infront k Soudu žalobu s cílem dosáhnout částečného nebo úplného zrušení rozhodnutí Komise přijatého na základě článku 3a zmíněné směrnice, v němž byl konstatován soulad opatření oznámených Spojeným královstvím s právem Společenství.

20.

Podáním ze dne 11. června 2001 vznesla Komise námitku nepřípustnosti této žaloby na základě článku 114 jednacího řádu Soudu.

21.

Soud si vyhradil, že o této námitce nepřípustnosti rozhodne spolu s věcí samou. Vyhověl rovněž návrhu Dánského království, Francouzské republiky a Spojeného království, jakož i Evropského parlamentu a Rady Evropské unie na vstup do řízení jakožto vedlejších účastníků na podporu návrhových žádání Komise.

22.

Dánské království vzalo svůj návrh na vstup do řízení zpět. Rada nepředložila spis vedlejšího účastníka.

23.

Soud měl za to, že napadeným aktem byl dopis ze dne 28. července 2000, jímž Komise informovala Spojené království o tom, že opatření přijatá tímto členským státem na základě článku 3a uvedené směrnice jsou v souladu s právem Společenství.

24.

Připomněl, že podle ustálené judikatury představují akty nebo rozhodnutí, jež mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES, opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, nezávisle na své formě ( 5 ).

25.

Soud se domníval, že napadený dopis měl právní účinky pro členské státy, jelikož stanovil, že opatření oznámená Komisi budou zveřejněna v Úředním věstníku, přičemž toto zveřejnění má za následek spuštění mechanismu vzájemného uznávání podle čl. 3a odst. 3 směrnice. Uvedl, že zveřejnění umožňuje členským státům, aby se s těmito opatřeními seznámily a mohly splnit povinnosti, které pro ně vyplývají z uvedeného ustanovení ( 6 ).

26.

Podle Soudu udílí čl. 3a odst. 2 směrnice Komisi rozhodovací pravomoc, třebaže uvedené ustanovení výslovně nepraví, že tento orgán přijímá „rozhodnutí“ ( 7 ).

27.

Poté Soud zkoumal aktivní legitimaci Infrontu. Dospěl k závěru, že Infront byla z následně uvedených důvodů napadeným dopisem bezprostředně a osobně dotčena.

28.

Soud nejprve připomněl, že podle ustálené judikatury musí akt Společenství k tomu, aby se dotýkal jednotlivce bezprostředně ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, mít bezprostřední účinky na právní postavení dotyčné osoby a jeho provedení musí mít čistě automatický charakter a vyplývat pouze z právní úpravy Společenství bez použití prováděcích předpisů ( 8 ).

29.

Poté zkoumal, zda byla Infront bezprostředně dotčena ve smyslu této judikatury ve dvou případech, které uvedla ve své žalobě, a sice zaprvé v případě, kdy jsou vysílací práva pro utkání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA, která vlastní pro roky 2002 a 2006, prodávána za účelem jejich vysílání ve Spojeném království subjektu televizního vysílání, který podléhá jurisdikci tohoto členského státu, a zadruhé v případě, kdy si přeje prodat tato práva subjektu usazenému v jiném členském státě.

30.

Co se týče prvního případu, měl Soud za to, že Infront nebyla bezprostředně dotčena napadeným aktem, jelikož skutečnost, že opatření oznámená Spojeným královstvím byla schválena Komisí, nemá vliv na jejich použitelnost v tomto členském státě ( 9 ).

31.

V tomto ohledu uvedl, že tato opatření vstoupila ve zmíněném členském státě v platnost ještě dříve, než byla oznámena Komisi, a tudíž se tam mohly jejich účinky projevit již před tímto oznámením. Z toho vyvodil, že Komise nemohla napadeným dopisem udělit Spojenému království předchozí povolení k přijetí těchto opatření ani zpětně schválit jejich účinek, ale pouze umožnila tomuto státu jejich uznání ostatními členskými státy ( 10 ).

32.

Pokud jde o druhý případ, Soud uvedl, že členský stát (jiný, než Spojené království), na jehož území je usazen subjekt televizního vysílání, který získal vysílací práva, jejichž držitelem byla Infront, je povinen zajistit, aby tento subjekt neobcházel opatření schválená Komisí, přičemž uvedená povinnost vyplývá z napadeného dopisu, který ex nunc potvrzuje platnost těchto opatření za účelem jejich vzájemného uznání ostatními členskými státy ( 11 ).

33.

Soud z toho vyvodil, že se projednávaná věc liší od věci, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem Soudu ze dne 13. prosince 2000, DSTV v. Komise ( 12 ), na kterou se odvolává Komise ohledně čl. 2 odst. 2 druhého pododstavce směrnice, který upravuje provádění následné kontroly slučitelnosti opatření přijatých členským státem s cílem zakázat na svém území šíření vysílání pocházejících z jiného členského státu s právem Společenství.

34.

Napadený dopis podle něj po zveřejnění zmíněných opatření neponechává vnitrostátním orgánům žádný prostor k uvážení v rámci plnění jejich povinností. Podle Soudu totiž, „[a]čkoli jsou podmínky kontroly, již jsou vnitrostátní orgány povinny provést v rámci mechanismu vzájemného uznávání, určeny každým členským státem v rámci mechanismu vzájemného uznávání, nemění to nic na tom, že tyto orgány musí zajistit, aby subjekty televizního vysílání dodržovaly podmínky vysílání takových dotčených událostí, jako jsou události definované členským státem v jeho opatřeních, jež Komise schválila a zveřejnila v Úředním věstníku ( 13 )“.

35.

Následně Soud prozkoumal argument Komise, podle něhož pouze subjekty provozující televizní vysílání usazené ve Spojeném království měly zájem na zakoupení vysílacích práv pro závěrečnou fázi mistrovství světa FIFA od Infrontu.

36.

Komise totiž tvrdila, že i v případě, že by její předběžné ověření oznámených opatření vedlo ostatní členské státy k tomu, aby se ubezpečily, že subjekty provozující televizní vysílání, na něž se vztahuje jejich pravomoc, respektují seznam událostí zásadního společenského významu, bylo by to v projednávané věci bezpředmětné. Podle tohoto orgánu si nelze představit, že by Infront převedla sublicence na svá televizní práva týkající se Spojeného království subjektu televizního vysílání, který není usazen ve Spojeném království, neboť tato práva se udělují na vnitrostátním základě. Na vnitrostátní úrovni pocházejí příjmy subjektů televizního vysílání z reklamy zaměřené na vnitrostátní veřejnost, poplatků z vnitrostátních licencí nebo vnitrostátního předplatného placené televize. Vzhledem k tomu, že zájmem těchto subjektů je tedy vysílání pro vnitrostátní veřejnost, souhlasily by s nákupem vysílacích práv, jejichž majitelem je Infront, za velmi vysokou cenu pouze ty subjekty, které zasáhnou značnou část vnitrostátního obyvatelstva. Jelikož tedy případní držitelé sublicencí takových práv pro Spojené království jsou subjekty, které spadají do pravomoci britských orgánů, bezprostředně se Infrontu dotýkají pouze vnitrostátní opatření ( 14 ).

37.

Komise v tomto kontextu rovněž uvádí, že trh televizního vysílání ve Spojeném království je jedním z trhů s největší hospodářskou soutěží v Evropě a že 25 % subjektů televizního vysílání působících v daném odvětví má licenci ve Spojeném království ( 15 ).

38.

Soud uvedl:

39.

Z předchozího Soud vyvodil, že je Infront bezprostředně dotčena napadeným dopisem v tom, že tento dopis umožňuje uplatnění mechanismu vzájemného uznávání opatření, jež oznámilo Spojené království, ostatními členskými státy.

40.

Soud nejprve připomněl, že podle ustálené judikatury mohou jiné subjekty než adresáti rozhodnutí tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, pokud jsou tímto rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát tohoto rozhodnutí.

41.

Poté uvedl, že Infront drží pro roky 2002 a 2006 výhradní vysílací práva pro závěrečnou fázi mistrovství světa FIFA, které je jednou z událostí uvedených v seznamu událostí zásadního společenského významu přijatém Spojeným královstvím a schváleném Komisí, a že subjekty provozující televizní vysílání, které spadají do pravomoci jiných členských států, musí nutně uzavřít smlouvu se společností Infront jakožto makléřem s vysílacími právy pro tuto událost, aby mohly získat licenci na její televizní vysílání ( 16 ).

42.

Uvedl, že opatření přijatá Spojeným královstvím stanoví pro tyto subjekty omezení, co se týče podmínek, za nichž mohou nabývat výhradní práva na vysílání, takže tato opatření, třebaže nejsou výslovně určena společnosti Infront, omezují její možnost volně nakládat se svými právy ( 17 ).

43.

Připomněl, že Infront zakoupila daná výhradní práva před vstupem článku 3a směrnice v platnost, a tedy a fortiori před přijetím napadeného dopisu, takže je tímto dopisem dotčena z důvodu své zvláštní vlastnosti ( 18 ).

44.

Soud rozhodl, že napadený dopis byl stižen podstatnou formální vadou, jelikož byl přijat, aniž by bylo konzultováno kolegium členů Komise a generální ředitel, který je podepsal, neobdržel od tohoto kolegia žádné zvláštní zmocnění ( 19 ).

45.

Podle výroku napadeného rozsudku se rozhodnutí Komise obsažené v jejím dopise Spojenému království zrušuje a žaloba ve zbývající části zamítá, Francouzská republika, Spojené království a Parlament ponesou náklady Infrontu spojené se svým vedlejším účastenstvím, Komise ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení Infrontu s výjimkou výše uvedených nákladů a vedlejší účastníci ponesou vlastní náklady řízení.

46.

Komise žádá Soud, aby zrušil napadený rozsudek, rozhodl o žalobě Infrontu podané ve věci, v níž byl vynesen uvedený rozsudek, určením její nepřípustnosti a uložil Infrontu náhradu nákladů v uvedené věci a ohledně projednávaného kasačního opravného prostředku.

47.

Infront v podstatě navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení, a to i v případě, že by byl kasační opravný prostředek prohlášen v souladu s čl. 69 odst. 3 jednacího řádu za opodstatněný vzhledem k tomu, že Komise zpochybňuje napadený rozsudek pouze zčásti.

48.

Komise zpochybňuje závěry Soudu, podle nichž je Infront napadeným aktem bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu článku 230 čtvrtého pododstavce ES, podle nějž každá fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají. Prozkoumám postupně obě tyto výhrady.

49.

Komise tvrdí, že Soud neprokázal, že byly splněny obě podmínky požadované judikaturou, podle nichž na jedné straně musí sporný akt ovlivnit právní situaci žalobce a na druhé straně musí mít jeho uplatnění čistě automatický charakter.

50.

Co se týče první podmínky, Komise především tvrdí, že Soud nevysvětlil, jak by mohl napadený akt ovlivnit hospodářskou situaci Infrontu jinak než nepřímo.

51.

Uvádí, že tento akt ve svém důsledku vyžaduje od členských států, aby ukládaly subjektům provozujícím televizní vysílání povinnosti, jež by je mohly odradit od zakoupení vysílacích práv pro události uvedené v oznámených opatřeních, anebo je přimět k nabytí práv za cenu nižší, než jakou by byly ochotny zaplatit, kdyby takováto opatření neexistovala. Společnost provozující placené televizní vysílání by se mohla rozhodnout, že nechce získat vysílací práva takovýchto událostí, jestliže mají být vysílány i subjektem provozujícím volně dostupné televizní vysílání, které lze přijímat na 95 % území Spojeného království. Infront tudíž má méně potenciálních nabyvatelů, a proto se nachází v méně příznivém obchodním postavení. Jedná se ovšem pouze o nepřímé hospodářské důsledky. Její právní postavení zůstává nezměněno.

52.

Podpůrně pro případ, že by k bezprostřednímu dotčení žalobce postačovalo, aby určitý akt ovlivňoval jeho hospodářskou situaci, vytýká Komise Soudu, že nevyložil, jaké jsou skutečné obchodní důsledky napadeného aktu pro zprostředkovatele, jako je Infront. Ve skutečnosti jsou tyto důsledky naprosto nejisté, protože podle vědomostí Komise se nikdy nenašel subjekt televizního vysílání usazený v jiném členském státě než ve Spojeném království, který by byl ochoten zaplatit za práva vysílání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA ve Spojeném království částku očekávanou společností Infront. K realizaci takovéto investice za podmínek, kdy příjmy subjektu televizního vysílání pocházejí z reklamy zaměřené na diváky určitého členského státu, z vnitrostátních licenčních poplatků nebo vnitrostátního předplatného, by totiž potenciální nabyvatel musel mít dostatečně vysoké pokrytí britského území anebo zájem o přeorientování své činnosti tímto směrem.

53.

Soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení, když od Infrontu nepožadoval předložení důkazu zmíněných hospodářských důsledků a navíc naznačil, že Komise neodůvodnila své tvrzení ohledně specifičnosti trhu televizního vysílání ve Spojeném království. Tvrzením, že toto stanovisko Komise zbavuje čl. 3 odst. 3 směrnice veškerého užitečného účinku, Soud též podal nesprávný výklad tohoto ustanovení, jelikož by to znamenalo, že by se pro každou událost určenou členským státem musely v ostatních členských státech nutně najít subjekty provozující televizní vysílání, jež by si přály zakoupit výhradní práva na vysílání této události v členském státě, který ji označil.

54.

Co se týče druhé podmínky, podle níž musí mít uplatňování napadeného aktu čistě automatický charakter a vyplývat pouze z právní úpravy Společenství bez uplatnění prováděcích předpisů, Soud nesprávně posoudil účinek čl. 3a odst. 3 směrnice.

55.

Podle Komise jsou události a způsob jejich vysílání – v přímém přenosu nebo ze záznamu, ve výběru nebo v plném rozsahu – bezpochyby určovány oznamujícím členským státem, a tudíž rozhodnutím konstatujícím soulad těchto opatření s právem Společenství. Nicméně navzdory tomu, co tvrdil Soud v bodě 146 napadeného rozsudku, toto rozhodnutí nezbavuje vnitrostátní orgány prostoru pro uvážení při plnění jejich povinností. Plnění povinností vymezených oznamujícím státem závisí do značné míry na právních předpisech a koncepci příslušných vnitrostátních orgánů.

56.

Reálnost těchto rozdílů lze ukázat na příkladu věci TV Danmark 1, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem Court of Appeal a rozsudkem House of Lords ohledně plnění, ve Spojeném království, povinností vymezených Dánským královstvím týkajících se událostí, které pro tento členský stát mají zásadní společenský význam.

57.

Podle britského systému postačuje, když subjekt provozující bezplatné televizní vysílání dostupné většině obyvatelstva oznamujícího členského státu má adekvátní možnost zakoupit dotyčná výhradní práva. Naopak v dánském systému nemůže subjekt televizního vysílání, který zakoupil výhradní práva vysílání, těchto práv využít, pokud není s to přijmout opatření zajišťující potřebné pokrytí prostřednictvím jiných subjektů vysílání, ledaže prokáže, že to není rozumně možné.

58.

Bylo by tudíž mylné tvrdit, že provádění rozhodnutí přijatého Komisí podle čl. 3a odst. 2 směrnice je čistě automatické a vyplývá pouze z právní úpravy Společenství.

59.

Infront tuto analýzu zpochybňuje a tvrdí, že Soud měl právem za to, že se jí napadený akt bezprostředně dotýká.

60.

Jak připomněl Soud, má jednotlivec být považován za bezprostředně dotčeného aktem Společenství, jestliže má akt jednak bezprostřední účinky na právní postavení tohoto jednotlivce, a jednak jeho provádění má čistě automatický charakter a vyplývá pouze z právní úpravy Společenství bez použití prováděcích předpisů ( 20 ).

61.

Komise vytýká Soudu, že nedoložil splnění obou těchto podmínek.

62.

Zaprvé, co se týče účinků napadeného aktu na postavení Infrontu, Komise především uplatňuje, že měl tento akt pro zmíněnou společnost pouze nepřímé hospodářské důsledky a že její právní postavení zůstalo nezměněno. Tuto analýzu nesdílím z následujících důvodů.

63.

Jak uvedl Soud v bodě 165 napadeného rozsudku, je Infront v důsledku opatření oznámených Spojeným královstvím, a tudíž i napadeného aktu zbaven možnosti volně nakládat svými právy televizního vysílání pro závěrečnou fázi mistrovství světa FIFA pro roky 2002 a 2006. Na základě tohoto aktu je společnosti Infront znemožněno udělit tato výhradní vysílací práva stanici placené televize usazené v jiném členském státě než ve Spojeném království, která si přeje dotyčnou událost vysílat v tomto státě. Byla jí uložena povinnost zaručit, aby byla zmíněná práva přístupná též subjektu provozujícímu volně dostupné vysílání, které může přijímat velká část britského obyvatelstva.

64.

Důsledky napadeného aktu pro situaci Infrontu proto nespočívají jenom ve škodě čistě hospodářské povahy utrpěné v důsledku snížení tržní hodnoty jeho práv na vysílání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA pro roky 2002 a 2006. Projevují se též zásahem do jeho vlastnického práva formou omezení jeho práva udělovat výhradní licence. Soud tudíž podle mého názoru správně a v souladu s příslušnou judikaturou konstatoval, že napadený akt ovlivnil právní situaci Infrontu.

65.

Komise rovněž podpůrně uplatňuje, že napadený akt ve skutečnosti neměl pro Infront žádné důsledky, protože v žádném jiném členském státě kromě Spojeného království není usazen subjekt televizního vysílání, který by přicházel v úvahu jakožto nabyvatel práv na vysílání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA za účelem jejího vysílání ve Spojeném království. Krom toho Soud svým výrokem, že tyto skutečnosti musí prokázat Komise, obrátil důkazní břemeno a dopustil se nesprávného právního posouzení při hodnocení rozsahu působnosti článku 3a směrnice.

66.

Jsem toho názoru, že se tato argumentace Komise týká spíše zjišťování, zda společnost Infront měla zájem na podání žaloby, než podmínky, podle níž musela být bezprostředně dotčena napadeným aktem. Tato argumentace znamená totiž totéž co tvrdit, že by zrušení uvedeného aktu nepřineslo Infrontu žádnou výhodu, neboť mimo Spojené království v žádném případě neexistuje žádný potenciální nabyvatel vysílacích práv nacházejících se v držení Infrontu.

67.

Podle ustálené judikatury je kromě splnění podmínek uvedených v článku 230 ES zapotřebí, aby měl jednotlivec zpochybňující určitý akt Společenství zájem na podání žaloby, což znamená, že musí mít právní zájem na jeho zrušení. To předpokládá, že žaloba musí být ve svých důsledcích schopna zjednat prospěch straně, jež ji podala ( 21 ).

68.

Bezpochyby je v souladu s názorem Komise povinností žalobce dokázat, že splňuje i tuto podmínku přípustnosti své žaloby ( 22 ). Nedostatek zájmu na podání žaloby představuje zároveň nesplnění nepominutelných podmínek řízení ( 23 ). Kromě toho Komise právem zastává názor, že z čl. 3a odst. 3 směrnice nelze vyvodit, že by se pro každou událost určenou členským státem musely v ostatních členských státech nutně najít subjekty provozující televizní vysílání, jež by si přály zakoupit výhradní práva na vysílání této události v členském státě, jenž ji určil.

69.

Ze systému zavedeného článkem 3a směrnice totiž vyplývá, že členský stát, který se rozhodne využít možnost, již mu toto ustanovení otevírá, a sestavit tak seznam událostí, které musí být šířeny jeho území ve volně dostupném televizním vysílání, dosažitelném pro převážnou část obyvatelstva, je povinen tento seznam oznámit Komisi, nezávisle na tom, zda existuje reálná možnost, že budou výhradní práva na přenos těchto událostí skutečně nabyta subjekty provozujícími televizní vysílání, které jsou usazeny v jiném členském státě.

70.

Přesto se nedomnívám, že by Soud přenesl důkazní břemeno nebo nesprávně vyložil čl. 3a směrnice.

71.

Jak jsem již uvedl, co se týče důkazního břemene, sice platí, že jednotlivec, který chce dosáhnout zrušení aktu Společenství, musí prokázat svůj právní zájem na podání žaloby, avšak skutečností zůstává, že tento požadavek nemůže Komisi stejně jako žádného jiného účastníka soudního řízení zbavit povinnosti podat důkaz skutečností, na něž se odvolává.

72.

V projednávané věci Komise v rámci své námitky nepřípustnosti žaloby podané společností Infront tvrdila, že trh televizního vysílání ve Spojeném království patří k trhům s nejvýraznější hospodářskou soutěží v Evropě a že 25 % subjektů provozujících televizní vysílání má licenci v tomto členském státě. Na základě tohoto tvrzení uvedla, že si lze stěží představit, že by Infront postoupila svá práva na televizní vysílání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA subjektu televizního vysílání, který není usazen ve Spojeném království.

73.

Soud podle mého názoru nepřenesl důkazní břemeno ohledně právního zájmu na podání žaloby, když konstatoval, že zmíněná tvrzení ohledně zvláštností televizního trhu ve Spojeném království nelze brát na zřetel, protože nejsou podepřena důkazy.

74.

Komise měla o to větší povinnost doložit opodstatněnost takovýchto tvrzení, jelikož je Infront popírala a před soudem označila několik potenciálních nabyvatelů svých vysílacích práv, kteří jsou usazeni v jiných členských státech než ve Spojeném království.

75.

Ohledně odůvodnění napadnutého rozsudku, podle nějž argumentace Komise zbavuje článek 3a směrnice veškerého užitečného účinku, se nedomnívám, že by se jednalo o nesprávný výklad uvedeného ustanovení.

76.

Toto odůvodnění totiž reaguje na argumentaci Komise shrnutou v bodě 120 napadeného rozsudku, podle níž by vzhledem ke skutečnosti, že příjmy subjektů televizního vysílání pocházejí z reklamy zaměřené na vnitrostátní veřejnost, poplatků z vnitrostátních licencí nebo vnitrostátního předplatného placené televize, mohly s nabytím výhradních vysílacích práv nacházejících se v držení Infrontu souhlasit pouze subjekty zasahující velkou část vnitrostátního obyvatelstva, a tudíž usazené v Spojeném království.

77.

Tímto tvrzením, že reálnou schopnost k zakoupení těchto práv vykazují vzhledem k velmi vysoké ceně výhradních práv pro vysílání takových sportovních událostí, jako je závěrečná fáze mistrovství světa FIFA, jakož i k původu zdrojů subjektů provozujících televizní vysílání, pouze subjekty usazené na území členského státu, který využil možnost danou článkem 3a směrnice, Komise zpochybňuje skutečný užitek postupu vzájemného uznávání zřízeného tímto ustanovením.

78.

Mají-li totiž schopnost nabývat výhradních práv na vysílání takovýchto událostí pouze subjekty provozující televizní vysílání usazené na území členského státu, který rozhodl, že určené sportovní události musí být předmětem vysílání pro nejširší veřejnost, zbavuje to užitku postup stanovený v čl. 3a odst. 3 směrnice, jehož cílem je zajistit dodržování opatření přijatých tímto členským státem subjekty provozujícími televizní vysílání usazenými na území jiných členských států.

79.

Soud tedy neuvedl, že by, jak tvrdí Komise ve svém kasačním opravném prostředku, čl. 3a odst. 3 směrnice znamenal, že by se pro jakoukoli událost označenou členským státem musely v ostatních členských státech nutně najít subjekty provozující televizní vysílání, jež by si přály zakoupit výhradní práva na její vysílání. Reagoval na argumentaci Komise, podle níž pro takové sportovní události, jako jsou ty, pro něž drží práva televizního vysílání Infront, neexistují kromě subjektů provozujících vnitrostátní televizní vysílání další možní nabyvatelé těchto výhradních vysílacích práv.

80.

Z toho plyne, že Soud neopomněl prokázat, že byla splněna podmínka, podle níž je napadeným aktem dotčeno právní postavení Infrontu.

81.

Co se dále týče druhé podmínky stanovené judikaturou, podle níž má mít uplatnění napadeného aktu čistě automatický charakter a vyplývat pouze z právní úpravy Společenství bez použití prováděcích předpisů, jsem toho názoru, že se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení ani svým závěrem, že tato podmínka byla rovněž splněna.

82.

Jak uvádí Komise, ponechává sice čl. 3a odst. 3 směrnice ostatním členským státům prostor pro uvážení při uplatňování opatření přijatých některým členským státem a zveřejněných Komisí. Tento prostor pro uvážení ovšem nemůže zpochybnit aktivní žalobní legitimaci Infrontu.

83.

Při zkoumání této podmínky je totiž třeba posoudit příčinný vztah mezi účinky na právní postavení žalobce a aktem Společenství, jehož zrušení žalobce požaduje. Podmínka kladená judikaturou je splněna, jsou-li tyto účinky přímými následky samotného aktu. Tak je tomu podle judikatury tehdy, ukládá-li předmětný akt svým adresátům, aby tyto účinky přivodili ( 24 ), anebo je-li možnost neuposlechnout a takové účinky nepřivodit, nabízející se adresátům tohoto aktu čistě teoretická, protože není jakýchkoli pochyb o jejich vůli vyvolat důsledky, jež jsou s tímto aktem v souladu ( 25 ).

84.

V projednávané věci Soud v bodě 146 napadeného rozsudku správně uvedl, že napadený akt neponechává svým adresátům žádný prostor pro uvážení, jelikož jim ukládá přivodit pro právní postavení Infrontu důsledky vytýkané touto společností.

85.

Jak jsem již ukázal, spočívají tyto účinky v omezení její schopnosti převést výhradní vysílací práva pro závěrečnou fázi mistrovství světa FIFA na subjekt televizního vysílání usazený v jiném členském státě než ve Spojeném království. Tyto účinky jsou vskutku přímým důsledkem napadeného aktu, neboť bezprostředně vyplývají z opatření přijatých Spojeným královstvím, jejichž cílem bylo vynutit, aby byla tato událost šířena na jeho území ve volně dostupném televizním vysílání, které je přístupné velké části obyvatelstva.

86.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zastávám názor, že zmiňovaný závěr Soudu, podle něhož je Infront napadeným aktem bezprostředně dotčen, není stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení a že žaloba Komise musí být v tomto bodě zamítnuta jako neopodstatněná.

87.

Komise uplatňuje, že úvahy Soudu jsou nesnadno pochopitelné.

88.

Podle Komise je Infront napadeným aktem dotčena pouze co se týče její objektivní vlastnosti držitele výlučných práv, který nabyl práva na vysílání některé z událostí uvedených v britských opatřeních. Poukazuje na to, že Soud neuvedl, že by napadený akt představoval ve vztahu k držiteli práva soubor individuálních rozhodnutí. Zdůrazňuje též, že tento akt je určen výhradně jen subjektům provozujícím televizní vysílání a povinnosti ukládá pouze jim. Držitelé práv jsou vystaveni pouze ekonomickým důsledkům a Soud v předchozích věcech rozhodl, že to nepředstavuje skutečnost postačující k individualizaci jednotlivce ( 26 ). Komise se v tomto ohledu domnívá, že se projednávaná věc liší od věcí, v nichž bylo rozhodnuto rozsudky Piraiki-Patraiki a další v. Komise ( 27 ), Extramet Industrie v. Rada ( 28 ) a Codorniu v. Rada ( 29 ), kde šlo o zvláštní případy.

89.

Komise tvrdí, že se Infront nenachází v jiném postavení než ostatní držitelé výhradních práv na vysílání různých událostí určených Spojeným královstvím. Čelí běžnému obchodnímu riziku, což nepostačuje k získání aktivní žalobní legitimace.

90.

Komise konečně uplatňuje, že by Infront mohla zpochybňovat britská opatření u některého soudu Spojeného království, takže ji nepřípustnost podání žaloby k soudům Společenství nezbavuje práva na podání opravného prostředku k soudnímu orgánu.

91.

Infront zpochybňuje argumenty Komise a tvrdí, že Soud správně konstatoval, že je napadeným aktem osobně dotčena.

92.

Nesdílím posouzení Komise ohledně nedostatku jasnosti úvah Soudu ani ohledně obsahu těchto úvah.

93.

Soud především správně připomněl, že jiní jednotlivci než ti, jimž je rozhodnutí určeno, mohou tvrdit, že jsou tímto rozhodnutím osobně dotčeni pouze tehdy, pokud jsou tímto rozhodnutím zasaženi z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byli individualizováni adresáti tohoto rozhodnutí ( 30 ).

94.

Připomeňme si, že Soud dále vyložil, že Infront tuto podmínku splňuje, přičemž k tomu dospěl na základě analýzy spočívající v podstatě na níže uvedených třech hlediscích. Zaprvé má Infront výhradní práva na televizní vysílání závěrečné fáze mistrovství světa FIFA pro roky 2002 a 2006, jež se nachází na seznamu událostí zásadního společenského významu přijatého Spojeným královstvím a schváleného napadeným aktem Komise. Zadruhé těchto práv nabyla před přijetím uvedeného aktu, ba dokonce dříve, než vstoupil v platnost článek 3a směrnice. Zatřetí zmíněný akt, třebaže se neobrací na společnost Infront, omezuje její schopnost volně nakládat uvedenými právy ve vztahu k subjektu televizního vysílání usazenému v jiném členském státě než ve Spojeném království.

95.

Zastávám názor, že tyto závěry Soudu nejsou stiženy žádnou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

96.

Z judikatury totiž vyplývá, že má-li být jednotlivec považován za osobně dotčeného aktem Společenství, který mu není určen, musí být identifikován nebo identifikovatelný k okamžiku přijetí onoho aktu ( 31 ). Z analýzy Soudu vyplývá, že společnost Infront byla k okamžiku přijetí napadeného právního aktu řádně identifikovatelná Komisí, jelikož byla výhradním držitelem práva na vysílání závěrečné fáze Světového poháru FIFA pro roky 2002 a 2006, jedné z událostí zařazených na seznam opatření oznámených Spojeným královstvím.

97.

Dále, jestliže, jak tvrdí Komise, újma čistě hospodářské povahy v zásadě nepostačuje k tomu, aby mohla být danému jednotlivci přiznána aktivní legitimace k podání žaloby na zrušení aktu Společenství, je třeba připomenout, že se Soud nedomníval, že by byla Infront osobně dotčena napadeným aktem jenom proto, že pro ni tento akt měl negativní hospodářské důsledky. V bodě 165 napadeného rozsudku vyložil, že zmíněný akt omezil možnost Infrontu volně převést svá výhradní práva na vysílání dotyčné události na stanici placené televize usazenou mimo Spojené království přející si tuto událost vysílat ve Spojeném království.

98.

Soud jinak řečeno konstatoval, že měl napadený akt dopad na vlastnické právo Infrontu.

99.

Uznání přípustnosti žaloby Infrontu je podle mého názoru v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž může jednotlivec zpochybňovat legalitu aktu Společenství, jestliže tento akt mění práva, kterých tento jednotlivec nabyl před jeho přijetím.

100.

Soudní dvůr takto rozhodl ve výše zmíněném rozsudku Toepfer a Getreide-Import Gesellschaft v. Komise, v němž poprvé uznal, že jednotlivec může být osobně dotčen rozhodnutím určeným členskému státu ( 32 ). Toto řešení přijal též v rozsudku Bock v. Komise ( 33 ), jakož i v rozsudcích Agricola commerciale olio a další v. Komise a Savma v. Komise ( 34 ).

101.

V rozsudku CAM v. EHS ( 35 ) Soudní dvůr rovněž připustil, že má jednotlivec aktivní žalobní legitimaci, jestliže se napadené opatření vztahuje na situaci trvající v okamžiku jeho přijetí a zpochybní práva nabytá pro budoucí činnosti ( 36 ).

102.

Vyjádření této judikatury lze nalézt i ve výše uvedeném rozsudku Codorniu v. Rada, na který odkazuje Komise, kde společnost založená podle španělského práva, vlastnící od roku 1924 ochrannou známku Gran Cremant de Codorniu, požadovala zrušení článku nařízení Rady, kterým jí bylo v dlouhodobém horizontu zakázáno používat označení „crémant“ ( 37 ).

103.

Tuto judikaturu lze podle mého názoru použít obdobně i v projednávané věci, neboť Infront nabyla výhradní práva na vysílání mistrovství světa FIFA před přijetím napadeného aktu, ba dokonce, jak zdůraznil Soud, ještě před tím, než vstoupil v platnost článek 3a směrnice, na jejímž základě byl tento akt přijat.

104.

Proto zastávám názor, že vzhledem ke zmíněné judikatuře Soud správně rozhodl, že Infront byla napadeným dopisem osobně dotčena. Kasační opravný prostředek musí být i v rozsahu, v němž se týká tohoto závěru rovněž zamítnut jako neopodstatněný.

105.

Přijme-li Soudní dvůr mou analýzu, bude muset Komise podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož řádu, a s ohledem na návrh Infrontu nahradit náklady řízení.

106.

S ohledem na předchozí úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: