This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62006CC0076
Opinion of Mr Advocate General Bot delivered on 1 March 2007. # Britannia Alloys & Chemicals Ltd v Commission of the European Communities. # Appeals - Competition - Agreements, decisions and concerted practices - Fines - ‘Preceding business year’ for determining the turnover on which the calculation of the fine is based. # Case C-76/06 P.
Stanovisko generálního advokáta - Bot - 1 března 2007.
Britannia Alloys & Chemicals Ltd proti Komisi Evropských společenství.
Kasační opravný prostředek - Hospodářská soutěž - Kartelová dohoda - Pokuty - Hospodářský rok relevantní pro určení obratu, na jehož základě je stanovena pokuta.
Věc C-76/06 P.
Stanovisko generálního advokáta - Bot - 1 března 2007.
Britannia Alloys & Chemicals Ltd proti Komisi Evropských společenství.
Kasační opravný prostředek - Hospodářská soutěž - Kartelová dohoda - Pokuty - Hospodářský rok relevantní pro určení obratu, na jehož základě je stanovena pokuta.
Věc C-76/06 P.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2007:128
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 1. března 2007(1)
Věc C‑76/06 P
Britannia Alloys & Chemicals Ltd
proti
Komisi Evropských společenství
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelová dohoda – Trh s fosfátem zinku – Článek 81 ES – Pokuta – Článek 15 odst. 2 nařízení č. 17 – Pokyny o metodě stanovování pokut – Legální maximální výše pokuty – Relevantní obrat – Předchozí hospodářský rok – Rovné zacházení – Zásada právní jistoty“
1. Předmětem projednávané věci je kasační opravný prostředek podaný společností Britannia Alloys & Chemicals Ltd (dále jen „Britannia“ nebo „navrhovatelka“) proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 29. listopadu 2005, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise Evropských společenství (dále jen „napadený rozsudek“)(2).
2. Napadeným rozsudkem Soud zamítl žalobu na neplatnost podanou navrhovatelkou proti rozhodnutí Komise 2003/437/ES(3), kterým byla společnost Britannia sankcionována na základě čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3, dále jen „Dohoda o EHP“) za to, že se účastnila trvající dohody a/nebo jednání ve vzájemné shodě v odvětví fosfátu zinku. Na podporu této žaloby navrhovatelka uplatňovala porušení čl. 15 odst. 2 nařízení Rady č. 17(4), jakož i porušení zásad proporcionality, rovného zacházení a právní jistoty. Britannia vytýkala Komisi Evropských společenství, že pro účely určení maximální výše pokuty, která jí byla uložena, Komise zohlednila obrat, kterého dosáhla v jiném hospodářském roce, než který předcházel přijetí sporného rozhodnutí.
3. V projednávaném kasačním opravném prostředku navrhovatelka v podstatě Soudu vytýká, že se dopustil různých nesprávných právních posouzení, když se domníval, že Komise mohla použít takovou metodu pro stanovování pokut. Vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl o tom, zda Soud takovým postupem v napadeném rozsudku porušil čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, jakož i zásady rovného zacházení a právní jistoty.
4. V tomto stanovisku tvrdím, že se Soud nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise byla oprávněna pro účely stanovení maximální výše pokuty použitelné na navrhovatelku použít jiný hospodářský rok, než který předcházel přijetí sporného rozhodnutí.
5. Konstatuji naopak, že Soud porušil povinnost uvést odůvodnění, která pro něj vyplývá z článků 36 a 53 statutu Soudního dvora, když neodpověděl na argument předložený navrhovatelkou v rámci Soudu podané žaloby na neplatnost. V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby zrušil napadený rozsudek v tomto ohledu. Jelikož to soudní řízení dovoluje, vyzývám Soudní dvůr, aby spor přezkoumal a vydal sám konečné rozhodnutí ve věci žalobního důvodu předloženého v prvním stupni směřujícího ke zrušení. Tvrdím, že tento důvod není opodstatněný, a s ohledem na skutečnosti již konstatované Soudem v napadeném rozsudku navrhuji Soudnímu dvoru zamítnout žalobu na neplatnost podanou Britannia.
I – Právní rámec
6. Článek 81 ES zakazuje „veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu“.
7. V případě porušení tohoto ustanovení může Komise v souladu s čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 „podnikům nebo sdružením podniků uložit rozhodnutím pokuty ve výši od [1 000 eur] do [1 milionu eur] nebo v částce tuto výši přesahující, ale nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním [hospodářském] roce všemi podniky, které se na porušení podílely“.
8. Za účelem zajištění transparentnosti a objektivní povahy svých rozhodnutí jak vůči podnikům, tak vůči soudu Společenství zveřejnila Komise v roce 1998 pokyny, ve kterých stanoví metodu pro stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17(5).
9. Pokyny ve svém bodě 1 uvádí, že pro stanovení výše pokut se základní částka stanoví podle kritérií stanovených v tomto ustanovení, a sice závažnosti a délky protiprávního jednání.
10. Při hodnocení závažnosti protiprávního jednání je třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost relevantního zeměpisného trhu (bod 1 A první pododstavec pokynů). Protiprávní jednání se tak zařadí do jedné ze tří kategorií, a sice „méně závažná protiprávní jednání“, za která může být uložena pokuta v rozmezí 1 000 eur a 1 milion eur, „závažná protiprávní jednání“, za která se výše pokuty může pohybovat v rozmezí 1 milionu eur a 20 milionů eur, jakož i „velmi závažná protiprávní jednání“, za která může uvedená výše překračovat 20 milionů eur (bod 1 A druhý pododstavec první až třetí odrážka). V každé z těchto kategorií, a zejména u kategorií závažných a velmi závažných protiprávních jednání, navrhovaný rozsah pokut umožní, aby se na podniky použilo diferencované zacházení podle povahy protiprávního jednání, kterého se dopustily (bod 1 A, třetí pododstavec). Bude rovněž nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou možnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odrazující účinek (bod 1 A čtvrtý pododstavec).
11. Lze také brát v úvahu skutečnost, že velké podniky obvykle mají právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které jim umožní lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži (bod 1 A pátý pododstavec).
12. Uvnitř každé ze tří výše uvedených kategorií může Komise v některých případech zvážit určenou částku, aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu, a upravit v důsledku toho základní částku podle zvláštní povahy každého podniku (bod 1 A šestý pododstavec).
13. Pokud jde o faktor týkající se délky trvání protiprávního jednání, pokyny rozlišují mezi „krátkodobými protiprávními jednáními“ (obecně kratšími než jeden rok), za která částka určená podle závažnosti protiprávního jednání nemůže být zvýšena, „střednědobými protiprávními jednáními“ (obecně jeden až pět roků), za která může být tato částka zvýšena až o 50 %, a „dlouhodobými protiprávními jednáními“ (obecně déle než pět roků), za která může být uvedená částka zvýšena o 10 % (bod 1 B první pododstavec první až třetí odrážka).
14. Pokyny jako příklad dále uvádějí seznam přitěžujících a polehčujících okolností, které mohou být vzaty v úvahu za účelem zvýšení nebo snížení základní částky, a poté odkazují na sdělení Komise ze dne 18. července 1996 o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod(6).
15. Jako obecnou poznámku bod 5 písm. a) první pododstavec pokynů upřesňuje, že konečná částka vypočítaná podle této metody (základní částka zvýšená nebo snížená o příslušné procentní body) nemůže v žádném případě překročit 10 % celosvětového obratu podniků, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Podle bodu 5 písm. a) druhého pododstavce pokynů účetní období, na jehož základě se určuje celosvětový obrat, musí být pokud možno období odpovídající účetnímu období, které předcházelo roku přijetí rozhodnutí, nebo pokud tyto údaje za uvedené účetní období nejsou k dispozici, pak za období, které bezprostředně předcházelo.
16. Navíc bod 5 písm. b) pokynů stanoví, že po provedení výše uvedených výpočtů je třeba podle okolností vzít v úvahu určité objektivní faktory, např. zvláštní hospodářské souvislosti, jakékoli hospodářské nebo finanční výnosy, které získali účastníci protiprávního jednání, zvláštní povahu dotyčných podniků a jejich skutečnou možnost zaplatit v určitých sociálních souvislostech, a v souladu s tím je třeba upravit pokuty.
17. Z toho vyplývá, že podle metody stanovené v pokynech dochází ke stanovování výše pokut podle dvou kritérií uvedených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, a sice závažnosti protiprávního jednání a délce jeho trvání při současném dodržení maximální výše ve vztahu k obratu každého podniku stanovené týmž ustanovením.
II – Skutkový rámec
18. Skutkový stav, tak jak vyplývá z napadeného rozsudku, lze shrnout následujícím způsobem.
19. Britannia, společnost založená podle anglického práva, je dceřinou společností M. I. M. Holdings Ltd (dále jen „MIM“), společnosti založené podle australského práva. Britannia vyráběla a prodávala výrobky na bázi zinku, včetně fosfátu zinku. V březnu 1997 Trident Alloys Ltd (dále jen „Trident“), samostatná společnost zřízená vedením Britannia, odkoupila od Britannia podnik s činnostmi v oblasti zinku za 14 359 072 GBP. Posledně uvedená společnost nadále existuje jako dceřiná společnost MIM, přestala však vykonávat veškerou hospodářskou činnost, a nemá tedy již žádný obrat.
20. V roce 2001 patřila většina světového trhu s fosfátem zinku pěti evropským výrobcům: a sice Dr. Hans Heubach GmbH & Co. KG (dále jen „Heubach“), James M. Brown Ltd (dále jen „James Brown“), Société Nouvelle des Couleurs Zinciques SA (dále jen „SNCZ“), Trident (původně Britannia) a Union Pigments AS (původně Waardals AS) (dále jen „Union Pigments“).
21. Ve dnech 13. a 14. května 1998 Komise provedla současně a bez předchozího upozornění šetření v provozovnách Heubach, SNCZ a Trident na základě čl. 14 odst. 2 nařízení č. 17.
22. Dne 11. prosince 2001 přijala Komise sporné rozhodnutí, kterým navrhovatelce uložila pokutu ve výši 3,37 milionů eur z důvodu porušení čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.
23. V tomto rozhodnutí Komise uvádí, že kartelová dohoda mezi Britannia (od 15. března 1997 Trident), Heubach, James Brown, SNCZ a Union Pigments existovala mezi 24. březnem 1994 a 13. květnem 1998. Dohoda se omezila na běžný fosfát zinku. Účastníci kartelové dohody se zaprvé dohodli na rozdělení trhu s prodejními kvótami pro výrobce. Zadruhé na každém jednání určovali „nejnižší“ nebo „doporučené“ ceny a obecně je dodržovali. Zatřetí v určitém rozsahu došlo k rozdělení zákazníků.
24. Výrok sporného rozhodnutí zní následovně:
„Článek 1
Společnosti Britannia […], Heubach […], James […] Brown, [SNCZ], Trident […] a [Union Pigments] porušily ustanovení čl. 81 odst. 1 Smlouvy a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP tím, že se účastnily trvající dohody a/nebo jednání ve vzájemné shodě v odvětví fosfátu zinku.
Délka trvání protiprávního jednání byla následující:
[…]
b) pokud jde o Britannia […]: od 24. března 1994 do 15. března 1997;
c) pokud jde o Trident […]: od 15. března 1997 do 13. května 1998.
[…]
Článek 3
Za protiprávní jednání uvedené v článku 1 se ukládají následující pokuty:
a) Britannia […]: 3,37 milionů eur;
b) […] Heubach […]: 3,78 milionů eur;
c) James […] Brown […]: 940 000 eur;
d) [SNCZ]: 1,53 milionů eur;
e) Trident […]: 1,98 milionů eur;
f) [Union Pigments]: 350 000 eur.
[…]“
25. Za účelem stanovení základní částky pokut Komise vzala v úvahu v souladu s metodologií uvedenou v pokynech všechny relevantní skutkové okolnosti, a zvláště závažnost, jakož i délku trvání protiprávního jednání.
26. Ve sporném rozhodnutí Komise kvalifikovala protiprávní jednání jako „velmi závažné“. Výrobci fosfátu zinku úmyslně vymysleli, vedli a podporovali kartelovou dohodu mající omezit hospodářskou soutěž na relevantním trhu ke škodě svých zákazníků, jakož i široké veřejnosti. Podle tohoto rozhodnutí protiprávní jednání ovlivňovalo rovněž celé území Evropského hospodářského prostoru. Závěrem a s ohledem na význam navrhovatelky na relevantním trhu se Komise domnívala, že částka 3 miliony eur představuje přiměřený základ pro stanovení výše pokuty.
27. Pokud jde o délku trvání protiprávního jednání, Komise měla za to, že se jednalo o dva roky a jedenáct měsíců (od 24. března 1994 do 15. března 1997), což představuje protiprávní jednání o průměrné délce. Měla tudíž za to, že bylo odůvodněné zvýšit základní částku o 25 %, čímž byla výše pokuty stanovena na 3,75 milionů eur(7).
28. Komise dále připomněla, že podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nemůže pokuta, jež má být uložena každému dotyčnému podniku, v žádném případě přesáhnout 10 % jejich světového obratu. Pro účely stanovení maximální výše pokuty uložené navrhovatelce Komise „vzala v úvahu její celkový obrat v hospodářském roce, který skončil dne 30. června 1996, který je posledním dostupným údajem vztahujícím se k úplnému roku běžné hospodářské činnosti“(8). Jelikož tento obrat činil 55 713 550 eur(9), vrchní hranice pokuty byla stanovena na přibližně 5,5 milionů eur. Vzhledem k tomu, že základní částka pokuty byla před použitím sdělení o spolupráci nižší než tato maximální výše, Komise ji z tohoto důvodu nesnížila.
29. Nakonec Komise v případě Britannia schválila snížení o 10 % podle sdělení o spolupráci(10).
30. Konečná částka pokuty uložené navrhovatelce tak dosáhla 3,37 milionů eur(11).
III – Žaloba u Soudu a napadený rozsudek
31. Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 21. února 2002 podala Britannia žalobu směřující k částečnému zrušení sporného rozhodnutí a podpůrně ke snížení výše pokuty uložené uvedeným rozhodnutím.
32. Bod 16 napadeného rozsudku zní následovně:
„Žalobkyně se dovolává jediného žalobního důvodu. Tento žalobní důvod se dělí na tři části, ve kterých žalobkyně uplatňuje, že Komise tím, že pro účely výpočtu maximální výše 10 % obratu použila obrat, který žalobkyně dosáhla v předchozím hospodářském roce, který skončil dne 30. června 1996, porušila:
– čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a zásadu proporcionality;
– zásadu rovného zacházení;
– zásadu právní jistoty.“
33. Napadeným rozsudkem Soud tuto žalobu zamítl.
IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení
34. Kasačním opravným prostředkem podaným dne 7. února 2006 Britannia navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil rozsudek v rozsahu, ve kterém zamítá návrh podaný navrhovatelkou, pokud jde o sporné rozhodnutí;
– zrušil článek 3 sporného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se týká Britannia;
– podpůrně, změnil článek 3 sporného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se týká navrhovatelky, tak, že bude zrušena nebo podstatně snížena pokuta uložená navrhovatelce;
– podpůrně, vrátil věc zpět Soudu k vydání rozsudku, který by byl v souladu s rozsudkem Soudního dvora týkajícím se právních otázek, a
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
35. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– odmítl důvody kasačního opravného prostředku a návrhová žádání považovaná za nepřípustná v kasační odpovědi;
– podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou, a
– uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.
V – Právní analýza
36. Domnívám se, že se navrhovatelka dovolává čtyř důvodů kasačního opravného prostředku vycházejících zaprvé z porušení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, zadruhé z porušení zásady rovného zacházení, zatřetí z porušení zásady právní jistoty a začtvrté z nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku.
37. Tyto důvody kasačního opravného prostředku přezkoumám postupně.
A – K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17
38. Předtím, než se budu zabývat opodstatněností tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, bych rád učinil dvě úvodní poznámky.
39. První poznámka se týká mezí soudního přezkumu vykonávaného Soudním dvorem v rámci kasačního opravného prostředku.
40. Z čl. 225 odst. 1 ES a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezen na právní otázky.
41. Podle ustálené judikatury je jedině Soud příslušný jednak zjistit skutkový stav, kromě případů, kdy věcná nesprávnost těchto zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a jednak tento skutkový stav posoudit. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslování důkazů předložených Soudu, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku(12).
42. Naopak je nesporné, že pokud Soud zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Soud vyvodil(13).
43. V rámci zvláště provádění článku 81 ES a článku 15 nařízení č. 17 z ustálené judikatury vyplývá, že Soudní dvůr musí přezkoumat, zda Soud právně dostačujícím způsobem odpověděl na všechny argumenty směřující ke zrušení nebo snížení pokuty. Naopak Soudnímu dvoru nepřísluší, aby z důvodů spravedlnosti svými závěry nahrazoval závěry Soudu, který při výkonu svého přezkumu v plné jurisdikci rozhodl o výši pokut uložených podnikům z důvodu porušení práva Společenství těmito podniky(14).
44. Druhá poznámka se týká rozsahu prostoru pro volné uvážení, který má Komise, ukládá-li pokutu na základě článku 15 nařízení č. 17.
45. Z ustálené judikatury vyplývá, že Komise má ohledně metody stanovení výše pokuty širokou posuzovací pravomoc. V tomto rámci může zohlednit několik skutečností při dodržení hranic uvedených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17(15).
46. Výkon této posuzovací pravomoci je nicméně ohraničen pravidly chování, která si Komise přijetím pokynů stanovila. Tyto posledně uvedené pokyny sice nepředstavují právní pravidlo, které správa musí dodržovat, Soudní dvůr se nicméně domnívá, že se Komise nemůže od těchto pravidel odchýlit, aniž by byla případně sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo také ochrana legitimního očekávání(16).
47. Ve světle těchto úvah je třeba ověřit, zda Soud správně posoudil výkon uvedené posuzovací pravomoci Komisí.
48. Tímto důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, připomínám, že Soud porušil čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, když rozhodl, že Komise byla oprávněna pro účely stanovení maximální výše pokuty použít jiný hospodářský rok, než který předcházel přijetí sporného rozhodnutí.
49. Ze znění kasačního opravného prostředku se domnívám, že se Britannia dovolává na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku několika argumentů.
50. Před přezkoumáním jejich opodstatněnosti je třeba připomenout, že podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 může Komise uložit podniku z důvodu porušení čl. 81 odst. 1 ES pokutu ve výši od 1 000 eur do 1 milionu eur, přičemž tato posledně uvedená výše může dosahovat 10 % obratu dosaženého v předchozím hospodářském roce dotčeným podnikem.
51. Zaprvé, navrhovatelka vytýká Soudu, že se odchýlil od znění čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, jakož i od judikatury soudu Společenství, když rozhodl, že Komise byla oprávněna za výjimečných okolností použít jiný hospodářský rok, než který předcházel přijetí sporného rozhodnutí. Pojem „předchozí hospodářský rok“ obsažený v uvedeném ustanovení se totiž v souladu s ustálenou judikaturou vztahuje k úplnému finančnímu roku přecházejícímu datu přijetí rozhodnutí Komise(17). Podle Britannia se tedy Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když nevzal v úvahu její obrat dosažený v hospodářském roce, který skončil dne 30. června 2001.
52. Stejně jako Komise se domnívám, že tento argument není opodstatněný.
53. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že pro výklad ustanovení práva Společenství je namístě vzít do úvahy nejen jeho znění, ale zároveň kontext, ve kterém se nachází, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(18).
54. Zdá se mi přitom, že Soud v napadeném rozsudku správně vycházel z cílů sledovaných zákonodárcem Společenství v rámci sankcionování protiprávních jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže, jakož i z judikatury stanovené soudem Společenství za účelem výkladu čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
55. Nejprve je třeba uvést, že v bodě 37 napadeného rozsudku Soud odkázal na výše uvedený rozsudek Cimenteries CBR a další v. Komise a na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise(19), za účelem upřesnění, že pojem „předchozí účetní rok“ v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 se v zásadě vztahuje k poslednímu úplnému finančnímu roku každého z dotyčných podniků k datu přijetí napadeného rozhodnutí.
56. Soud poté založil svou analýzu v bodech 35 a 36 napadeného rozsudku na cíli čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Připomíná, že cílem tohoto ustanovení je „udělit Komisi pravomoc ukládat pokuty, aby mohla plnit úkol dohledu, který jí svěřuje právo Společenství“(20). Sankce stanovené v uvedeném ustanovení představují, připomínám, klíčový nástroj, který má Komise k tomu, aby v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. g) ES zajistila v Evropském společenství zavedení „systému zajišťujícího, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž“. Peněžité sankce uplatňované na praktiky, které vyžadují přísné sankcionování, sledují dvojí účel. Musí především umožnit potrestat podniky z důvodu protiprávního jednání, kterého se dopustily, a poté je odradit od spáchání takového protiprávního jednání, aby napravily budoucí jednání v zájmu větší hospodářské účinnosti(21).
57. Při stanovování výše pokut musí Komise, která je tak pověřená obranou hospodářského veřejného zájmu, zajistit odrazující povahu svého jednání. Za tímto účelem se může obecně rozhodnout zvýšit výši pokut uložených podnikům. Komise může rovněž v každém konkrétním případě přizpůsobit výši pokuty za účelem zohlednění sledovaného dopadu na podnik, jemuž je pokuta uložena.
58. Za účelem zajištění dostatečného odrazujícího účinku je nezbytné, aby tato výše nebyla ani zanedbatelná, ani naopak nadměrná s ohledem na finanční schopnost dotčeného podniku. Podle mého názoru je tak zásadní, aby Komise mohla v rámci svého výpočtu použít obrat, který odpovídá skutečné finanční situaci podniku.
59. S přihlédnutím k těmto cílům se Soud v bodě 38 napadeného rozsudku dle mého názoru správně domníval, že stanovení legální maximální výše pokuty předpokládá nejen, že Komise má k dispozici obrat dosažený v posledním hospodářském roce před přijetím sporného rozhodnutí, ale také, aby tyto údaje byly za úplný rok běžné hospodářské činnosti v období dvanácti měsíců.
60. Domnívám se, že toto chápání čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 není chybné. Dle mého názoru zamezuje nadměrné normativní rigiditě na újmu účinnosti sankcí a užitečnému účinku článku 81 ES. Jak totiž ukáži, finanční situace každého podniku může vykazovat zvláštnosti, a vyzývat tak Komisi v některých případech ke zvýšené bdělosti. Dle mého názoru musí metoda stanovení legální maximální výše sankce brát v úvahu tyto zvláštnosti, aby byla zejména zachována odrazující povaha pokuty.
61. V napadeném rozsudku Soud dle mého názoru uvádí tři typy situací.
62. První situací je situace podniku, který v hospodářském roce, který předcházel přijetí rozhodnutí Komise, dosáhl obratu za úplný rok běžné hospodářské činnosti. V takovém případě, jak uvádí Soud v bodě 49 napadeného rozsudku, Komise musí použít tento obrat za účelem stanovení maximální výše pokuty, a to i přes značné snížení celkových příjmů podniku ve srovnání s předchozími lety způsobené obtížným hospodářským prostředím, pojistnou událostí nebo stávkou.
63. Druhou situací je situace, ve které použití pouze hospodářského roku, který předcházel přijetí rozhodnutí Komise, Komisi neumožňuje správně posoudit prostředky podniku. Jak uvádí Soud v bodě 39 napadeného rozsudku, tak tomu může být v případě podniku, který neschválil nebo neoznámil svou účetní závěrku před přijetím rozhodnutí. V těchto případech a v souladu s bodem 5 písm. a) druhým pododstavcem pokynů má Komise právo použít hospodářský rok, který bezprostředně předcházel, představující období dvanácti měsíců.
64. Konečně třetí situací je situace podniku, který nedosáhl v hospodářském roce, který předcházel přijetí rozhodnutí Komise, žádného obratu. Taková situace může být způsobena například restrukturalizací podniku, který převedl veškeré své obchodní činnosti, ačkoliv nadále právně existuje. Pokud podnik nevykonával hospodářskou činnost v předchozím hospodářském roce, obrat za toto období v rozporu s tím, co požaduje judikatura, neumožňuje Komisi určit význam tohoto podniku(22). Tato situace může být rovněž způsobena podvodným jednáním podniku, který se rozhodne neoprávněně použít svůj obrat, aby zabránil tomu, že mu bude uložena pokuta z důvodu jeho protiprávního jednání.
65. Je třeba konstatovat, že v této situaci použití pouze hospodářského roku, který předcházel přijetí rozhodnutí, Komisi neumožňuje správně posoudit prostředky podniku a zajistit dostatečnou odrazující povahu pokuty.
66. Plně tedy sdílím analýzu Soudu uvedenou v bodě 48 napadeného rozsudku, podle které pro stanovení maximální výše uvedené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 musí mít Komise „k dispozici obrat za úplný rok běžné hospodářské činnosti v období dvanácti měsíců“. Tato analýza je plně v souladu s judikaturou Soudního dvora(23) a podílí se na sledování cílů sankcionování a odrazování od protiprávních jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže.
67. V důsledku toho se domnívám, že se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise byla oprávněna použít na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 poslední úplný rok, který předcházel přijetí sporného rozhodnutí, a sice rok, který skončil dne 30. června 1996.
68. Zadruhé, Britannia Soudu v podstatě vytýká, že nepoužil „alternativní peněžitou hranici“ stanovenou v první části čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
69. Navrhovatelka jednak tvrdí, že při neexistenci obratu jí Komise mohla uložit jako alternativní opatření pouze pokutu mezi 1 000 eur a 1 milionem eur. Tento výklad je v souladu s cílem uvedeného čl. 15 odst. 2, jehož cílem je zamezit tomu, aby pokuty byly nepřiměřené významu podniku(24). Mimoto přestože maximální hranice 10 % je stanovena odkazem na obrat, první část čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 výslovně nestanoví ani nepředpokládá, že obrat existuje.
70. Krom toho Britannia vytýká Soudu, že vzal v úvahu cíl spočívající v odrazení uvedený v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 v rámci posouzení výše maximální částky pokuty stanovené Komisí. Podle navrhovatelky totiž stanovení základní částky (podle kritérií závažnosti a délky trvání protiprávního jednání) a stanovení její maximální výše sledují dva odlišné cíle. Z výše uvedeného rozsudku Dansk Rørindustri a další v. Komise totiž vyplývá, že maximální výše stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 „má zabránit pokutám na příliš vysoké nebo nepřiměřené úrovni“, a „má tak odlišný a samostatný účel ve srovnání s účelem kritérií závažnosti a délky trvání protiprávního jednání“(25). Soud se tudíž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 44 napadeného rozsudku rozhodl, že se Komise mohla domnívat, že pokuta ve výši 1 milionu eur nebyla v projednávaném případě dostatečná.
71. Je třeba jednak uvést, že argument Britannia týkající se posouzení Soudu ohledně odrazující povahy pokuty ve výši 1 milionu eur není dle mého názoru přípustný.
72. Stejně jako Komise se totiž domnívám, že přezkum tohoto argumentu spadá do posouzení skutkového stavu, které Soudní dvůr není v souladu s tím, co jsem uvedl v bodech 40 a 41 tohoto stanoviska, oprávněn v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku přezkoumat.
73. Krom toho se domnívám, že argumenty týkající se použití alternativní peněžité hranice nejsou opodstatněné.
74. Domnívám se totiž, že stanovení maximální výše sankce není pouhou otázkou volby mezi maximální pokutou 1 milionu eur a maximální výší stanovenou odkazem na obrat podniku. Je nesporné, že v rámci metody výpočtu musí Komise dodržet maximální výši týkající se obratu stanoveného v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Nicméně v rámci mezí stanovených uvedeným ustanovením má Komise širokou posuzovací pravomoc a může zohlednit, jak Soudní dvůr připomenul, „několik skutečností“(26). V rozporu s tím, co přitom tvrdí navrhovatelka, se domnívám, že cíl spočívající v odrazení je sledován jak v rámci stanovování základní částky pokuty, tak při stanovování její maximální výše. Tento cíl je totiž vlastní samotnému přijetí nařízení č. 17(27) a vévodí znění čl. 15 odst. 2 tohoto nařízení. Za těchto podmínek a pokud se výše pokuty pohybuje pod maximální hranicí stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, může Komise dle mého názoru při výkonu své posuzovací pravomoci zohlednit cíl spočívající v odrazení v rámci dotčeného stanovování pokuty.
75. Soud se dle mého názoru právem domníval, že Komise mohla v rámci posouzení maximální výše pokuty navrhovatelce vzít v úvahu cíl spočívající v odrazení uvedený v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
76. S přihlédnutím k těmto úvahám se domnívám, že druhý argument navrhovatelky musí být prohlášen částečně za nepřípustný a částečně za neopodstatněný.
77. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby první důvod kasačního opravného prostředku odmítl jako částečně nepřípustný a zamítl jako částečně neopodstatněný.
B – K druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení
78. Při analýze kasačního opravného prostředku se domnívám, že navrhovatelka předkládá na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku tři argumenty.
79. Před přezkumem jejich opodstatněnosti je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení představuje obecnou právní zásadu, kterou je Komise povinna respektovat v rámci řízení zahájeného na základě článku 81 ES.
80. Podle ustálené judikatury, na kterou Soud v bodě 60 napadeného rozsudku správně odkázal, tato zásada brání tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné(28).
81. Zaprvé, navrhovatelka tvrdí, že Soud porušil zásadu rovného zacházení, když měl za to, že Komise s ní mohla zacházet odlišně než s podniky SNCZ a Union Pigments, které se rovněž účastnily kartelové dohody.
82. Domnívám se, že tento argument není opodstatněný.
83. Z napadeného rozsudku totiž jasně vyplývá, že tyto podniky, na rozdíl od navrhovatelky, stále vykonávaly obchodní činnosti na trhu s fosfátem zinku v době, kdy Komise přijala sporné rozhodnutí. Jejich obrat dosažený v hospodářském roce, který předcházel přijetí tohoto rozhodnutí, tedy Komisi umožnil posoudit finanční prostředky těchto podniků a stanovit tak jejich hospodářský význam, což nebyl případ společnosti Britannia.
84. Tyto skutečnosti stačí ke zjištění, že se navrhovatelka nacházela skutečně v situaci odlišné od situace SNCZ a Union Pigments.
85. Za těchto podmínek se domnívám, že Soud právem rozhodl, že Komise mohla s navrhovatelkou zacházet odlišně než s uvedenými podniky.
86. Mimoto podotýkám, že soud Společenství uznal, že v rámci stanovování pokut ukládaných na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 je určité rozlišení mezi podniky, kterých se týká rozhodnutí Komise, vlastní uplatňování metody zvolené pokyny(29). Tyto pokyny totiž Komisi umožňují individualizovat sankci v závislosti na jednání a rysech vlastních podnikům za účelem zajištění účinnosti pravidel Společenství pro hospodářskou soutěž.
87. V důsledku toho se mi zdá, že tento argument může být zamítnut jako neopodstatněný.
88. Zadruhé, navrhovatelka uplatňuje, že Soud porušil zásadu rovného zacházení, když rozhodl, že s ní Komise mohla zacházet odlišně než s podniky, jako byly Anic SpA, DSM a UCAR International Inc., uvedenými v dřívějších rozhodnutích Komise(30). Podle ní Soud v bodě 61 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že její situace nebyla srovnatelná se situací těchto podniků.
89. Navrhovatelka dodává, že Komise pro účely stanovení maximální výše pokuty vždy použila hospodářský rok, který předcházel přijetí rozhodnutí, bez ohledu na skutečnost, zda činnosti, kterých se kartelová dohoda týkala, byly převedeny a zda se obrat dosažený v tomto roce snížil ve srovnání s obratem dosaženým před převodem činností. Ve svém rozhodnutí „grafitové elektrody“ tak Komise stanovila maximální výši pokuty na základě obratu dosaženého UCAR International Inc. v hospodářském roce, který předcházel přijetí rozhodnutí, a sice 841 milionů eur, ačkoliv tento obrat byl o hodně nižší než obrat, kterého dosáhla v posledním roce trvání protiprávního jednání, a sice 1 022 milionů eur.
90. Komise tvrdí, že tento argument je nepřípustný, jelikož spadá do posouzení skutkového stavu, které nemůže být Soudním dvorem v rámci kasačního opravného prostředku přezkoumáno(31).
91. S touto analýzou nesouhlasím. Je sice pravda, že jedině Soud je příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu, z ustálené judikatury nicméně vyplývá, že Soudní dvůr je příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Soud vyvodil(32).
92. Tímto argumentem Britannia vyzývá Soudní dvůr, aby přezkoumal právní důsledky, které Soud mohl vyvodit ze skutečností zjištěných v rozhodnutích, které se jí týkají, pokud jde o srovnatelnost situací mezi podniky a dodržení zásady rovného zacházení.
93. Jelikož navrhovatelka neuplatňuje žádné zkreslení skutkového stavu Soudem, je tudíž věcí Soudního dvora posoudit, zda Soud mohl správně rozhodnout, že situace Britannia nebyla srovnatelná se situací podniků Anic SpA a DSM, a že s ní tudíž v důsledku toho nemohlo být zacházeno stejně na základě zásady rovného zacházení.
94. V rozporu s Komisí tedy navrhuji Soudnímu dvoru, aby prohlásil tento argument za přípustný.
95. Jak jsem uvedl, navrhovatelka se domnívá, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 61 napadeného rozsudku rozhodl, že její situace nebyla srovnatelná se situací uvedených podniků.
96. Pouhé přečtení tohoto bodu 61 stačí ke zjištění, že uvedený argument není opodstatněný. Bod 61 zní následovně:
„První argument žalobkyně, vycházející z toho, že se Komise odchýlila od své předchozí praxe, je neopodstatněný. Nenachází se totiž v situaci, která je srovnatelná se situacemi podniků [uvedených v rozhodnutích „polypropylen“ a „PVC“], jelikož v hospodářském roce, který předchází napadenému rozhodnutí, nedosáhla žádného obratu. Nemůže tedy vyžadovat, aby s ní bylo zacházeno stejně jako s podniky v dřívějších věcech.“
97. Odůvodnění Soudu umožňuje pochopit důvody vedoucí k odmítnutí argumentu předloženého navrhovatelkou(33). Jak Soud uvedl, navrhovatelka nedosáhla v hospodářském roce, který předcházel přijetí sporného rozhodnutí, žádného obratu. Jedná se přitom o určující skutečnost, která dle mého názoru Soudu umožnila se domnívat, že se navrhovatelka skutečně nacházela v situaci odlišné od situace podniků Anic SpA a DSM. Za těchto podmínek se domnívám, že Soud právem rozhodl, že Komise mohla se společností Britannia zacházet odlišně než s uvedenými podniky.
98. V každém případě se mi zdá, že případné zkušenosti získané z rozhodnutí „polypropylen“, „PVC“ a „grafitové elektrody“ nelze v rámci projednávaného sporu použít, a to ze dvou důvodů.
99. Z ustálené judikatury, kterou Soudní dvůr připomněl ve svém výše uvedeném rozsudku JCB Service v. Komise, jednak vyplývá, že „předchozí rozhodovací praxe Komise nevytváří právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, a že rozhodnutí týkající se jiných věcí mají ohledně existence diskriminace orientační povahu“(34). Jak totiž upřesňuje Soudní dvůr, zkušenosti získané z této praxe „mohou mít pouze orientační povahu, jelikož podrobné údaje o věcech jako trhy, výrobky, země, podniky a dotčená období nejsou identické“(35). Mimoto je třeba uvést, že rozhodnutí „polypropylen“ a „PVC“, na která navrhovatelka odkazuje, byla přijata v době, kdy dosud nebyly vydány pokyny.
100. Krom toho Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že skutečnost, že Komise v minulosti uplatnila pokuty v určité výši na různé druhy protiprávních jednání, nemůže Komisi zbavovat možnosti zvýšit tuto výši v mezích stanovených nařízením č. 17, je-li to nezbytné za účelem zajištění účinnosti pravidel Společenství hospodářské soutěže(36). Za těchto podmínek se mi zdá, že podnik dotčený správním řízením zahájeným na základě článku 81 ES nemůže nabýt legitimní očekávání ohledně skutečnosti, že s ním bude Komise zacházet stejně jako s podnikem nacházejícím se ve srovnatelné situaci.
101. Za těchto podmínek navrhuji Soudnímu dvoru, aby tento argument zamítl jako neopodstatněný.
102. Zatřetí, navrhovatelka Soudu vytýká, že v bodě 63 napadeného rozsudku rozhodl, že by došlo k neodůvodněné diskriminaci v její prospěch ve vztahu ke společnosti Trident, pokud by Komise nepoužila obrat dosažený v hospodářském roce, který předcházel přijetí rozhodnutí.
103. Tento argument je zjevně irelevantní.
104. Za účelem odmítnutí druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení se napadený rozsudek opírá pouze o okolnost, že se navrhovatelka nachází v situaci odlišné od situace podniků účastnících se kartelové dohody, a sice Union Pigments a SNCZ, jakož i podniků, ohledně kterých byla vedena předchozí řízení Komise, a sice Anic SpA a DSM.
105. V důsledku toho se domnívám, že zjištění Soudu v bodě 63 napadeného rozsudku nemá v tomto ohledu vliv.
106. Jelikož je tento důvod dle mého názoru nadbytečný, výtky, které navrhovatelka směřuje proti tomuto zjištění, nemohou vést ke zrušení napadeného rozsudku, a jsou v důsledku toho irelevantní(37).
107. Za těchto podmínek navrhuji Soudnímu dvoru, aby zamítl tento druhý důvod kasačního opravného prostředku v plném rozsahu jako neopodstatněný.
C – K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty
108. Navrhovatelka tvrdí, že Soud porušil zásadu právní jistoty, když rozhodl, že se Komise nedopustila právních omylů, když použila jiný hospodářský rok než rok, který předcházel spornému rozhodnutí, aby stanovila maximální výši 10 % obratu.
109. Britannia připomíná, že tato zásada je zakotvena v čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Říme (dále jen „EÚLP“). Navrhovatelka uvádí, že uvedená zásada je rovněž uznána v článku 11 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000(38).
110. Britannia zdůrazňuje, že systém pokut zavedený nařízením č. 17 má „trestní povahu“(39), na kterou se vztahuje čl. 7 odst. 1 EÚLP, a v tomto ohledu existuje obecná právní zásada, která ukládá nevykládat ustanovení týkající se protiprávních jednání a trestů extenzívně na úkor stíhané osoby(40).
111. Mimoto Soud rozhodl, že „sankce uložené podniku za protiprávní jednání porušující pravidla hospodářské soutěže musí odpovídat sankcím, jež byly stanoveny v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo“(41). Soud se rovněž domníval, že „Komise nemá pravomoc měnit nařízení č. 17 nebo se od něj odchýlit, byť obecnými pravidly, která si stanoví sama pro sebe“(42).
112. Soudní dvůr ostatně rozhodl, že zásada právní jistoty se uplatní s obzvláštní přísností vůči právní úpravě, která může způsobovat finanční důsledky(43).
113. V důsledku toho navrhovatelka tvrdí, že Komise nemohla překročit meze stanovené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Podle navrhovatelky nebylo předvídatelné z hlediska jednoznačného znění tohoto ustanovení, že Komise použije jiný hospodářský rok než hospodářský rok, který předcházel přijetí rozhodnutí. Zásada právní jistoty naopak Komisi ukládala uložit navrhovatelce pokutu v rozmezí 1 000 eur a 1 milionu eur, tak jak je stanoveno v první části uvedeného ustanovení.
114. Podle Britannia Soud vytvořil situaci, ve které je pro podniky nemožné určit relevantní rok příslušný pro účely stanovení maximální použitelné výše pokuty, a tudíž i jasné a přesné maximální výše pokuty, která jim může být uložena(44).
115. Navrhovatelka totiž zdůrazňuje, že posouzení týkající se existence „běžné hospodářské činnosti“ podniku je subjektivní a že existuje velká nejistota ohledně situací patřících mezi „výjimečné okolnosti“. Tvrdí přitom, že Komise není oprávněna si svévolně zvolit relevantní rok podle takovýchto kritérií.
116. Komise se domnívá, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut, jelikož pouze reformuluje argumenty předložené Britannia v prvním důvodu kasačního opravného prostředku.
117. V každém případě Komise uvádí, že výklad čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 byl zcela předvídatelný, jelikož maximální výše stanovená tímto ustanovením se vztahuje k obratu dosaženému za hospodářský rok, který předcházel přijetí rozhodnutí, a navrhovatelka takového obratu nedosáhla. Komise zdůrazňuje, že zásada předvídatelnosti pokut znamená, že podniky musí být schopny posoudit důsledky svých úkonů předtím, než je vykonají. Podotýká, že v projednávaném případě nebyl obrat Britannia v den, kdy se rozhodla dopustit se protiprávního jednání, velmi odlišný od obratu použitého pro stanovení maximální výše pokuty (55,7 milionů eur za rok, který skončil dne 30. června 1996). Podle Komise tak navrhovatelka mohla posoudit v okamžiku protiprávního jednání výši pokuty, kterou by musela zaplatit, byla-li by kartelová dohoda objevena a potrestána. Komise mimoto uvádí, že zvláštní situace Britannia, a sice její právní existence, ale nulový obrat, ukazovala na zvláštní problém, o kterém musela posledně uvedená vědět. Nicméně navrhovatelka tento bod neuvedla ve své odpovědi na sdělení námitek, které jí byla zasláno.
118. Domnívám se, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný.
119. Zdá se mi totiž, že argumenty dovolávané Britannia jsou reformulací argumentů již předložených na podporu prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícího z porušení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Jelikož jsem se domníval, že tyto argumenty nejsou opodstatněné, domnívám se, že argumenty předložené navrhovatelkou na podporu tohoto třetího důvodu kasačního opravného prostředku nejsou rovněž opodstatněné.
120. Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr nesouhlasil s tímto stanoviskem, pro doplnění tyto argumenty přezkoumám.
121. Britannia v podstatě tvrdí, že metoda výpočtu použitá Komisí v rámci použití čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nebyla předvídatelná v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání.
122. Před přezkoumáním opodstatněnosti tohoto argumentu chci připomenout požadavky vyplývající ze zásady právní jistoty.
123. Tato zásada je logickým následkem zásady legality a představuje základní zásadu práva Společenství. Jak uvedl Soud v bodě 69 napadeného rozsudku, tato zásada „vyžaduje, aby právní normy byly jasné a přesné, a jejím cílem je zajistit předvídatelnost právních situací a vztahů v rámci práva Společenství“(45). Z ustálené judikatury vyplývá, že „tento požadavek právní jistoty se uplatní s obzvláštní přísností vůči právní úpravě, která může způsobovat finanční důsledky“(46).
124. Jak uvedla navrhovatelka, uvedená zásada byla zakotvena v čl. 7 odst. 1 EÚLP, jakož i v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Unie, která, připomínám, není právně závazná(47).
125. Článek 7 odst. 1 EÚLP, který přebírá znění čl. 11 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, zní následovně:
„Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.“
126. Zdůrazňuji, že soud Společenství není příslušný k posouzení legality metody výpočtu použité Komisí z hlediska čl. 7 odst. 1 EÚLP, jelikož ustanovení této úmluvy nejsou jako taková součástí práva Společenství(48).
127. Soudní dvůr nicméně opakovaně rozhodl, že základní práva jsou nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje(49). V rámci tohoto poslání Soudní dvůr vychází z ústavních tradic společných členským státům, ale také z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily(50). V tomto ohledu se Soudní dvůr domníval, že EÚLP přísluší zvláštní význam(51).
128. Z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva a soudu Společenství musí mít norma ukládající trest – trestněprávní norma nebo správní předpis ukládající správní sankci – určité vlastnosti.
129. Jakákoli právní norma, zvláště ukládá-li nebo umožňuje-li uložit sankce, musí být především založena na jasném a jednoznačném právním základě(52).
130. Tato norma musí být dále jasná a přesná(53).
131. Soud Společenství se totiž domnívá, že osoby dotčené předmětnou právní úpravou musí být schopny jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti, které pro ně vyplývají z této úpravy, a postupovat podle toho(54). Podle Soudního dvora se tento požadavek vztahuje nejen na normy, které stanoví skutkovou podstatu protiprávního jednání, ale také na normy, které definují důsledky protiprávního jednání porušujícího právní normy(55). Zákon tedy musí jasně definovat protiprávní jednání a tresty za něj.
132. Podle Evropského soudu pro lidská práva se jasnost zákona posuzuje nejen z hlediska znění relevantního ustanovení, ale také z hlediska upřesnění provedených existující a zveřejněnou judikaturou(56).
133. Tato právní úprava musí být konečně přístupná a předvídatelná(57).
134. Evropský soud pro lidská práva se domnívá, že dotčená osoba musí být schopna za okolností daného případu přiměřeně předvídat důsledky, které mohou z určitého jednání nastat(58).
135. Předvídatelnost zákona nebrání tomu, aby tato osoba byla přivedena k využití odborných rad za účelem posouzení takových důsledků(59). Nebrání ani tomu, aby zákon přiznal správnímu orgánu posuzovací pravomoc. V tomto případě požadavek předvídatelnosti předpokládá, že rozsah a podmínky výkonu této pravomoci musí být přesně vymezeny s ohledem na dotčený legitimní cíl poskytnout jednotlivci náležitou ochranu proti svévolnému jednání(60).
136. Mimoto čl. 7 odst. 1 EÚLP nevyžaduje, aby znění dotčeného ustanovení bylo natolik přesné, aby důsledky, které mohou z protiprávního jednání porušujícího toto ustanovení nastat, bylo možné předvídat s absolutní jistotou(61). Podle Evropského soudu pro lidská práva je třeba zamezit nadměrné normativní rigiditě, aby bylo správním orgánům umožněno přizpůsobit se změnám situace. To rovněž umožňuje individualizovat použitelný trest. Zásada legality sice vyžaduje přesné a objektivní posouzení jednání, nicméně zásada individualizace vyžaduje, aby volba sankce byla přizpůsobena v závislosti na okolnostech vlastních každé osobě.
137. Tyto vlastnosti, a sice jasnost právních norem, předvídatelnost sankcí a individualizace těchto sankcí, jsou také zárukami nezbytnými k zajištění účinnosti politiky vedené zákonodárcem Společenství.
138. Po připomenutí těchto skutečností je namístě ověřit, zda metoda výpočtu použitá Komisí v projednávaném sporu byla přiměřeně předvídatelná.
139. V tomto ohledu se Soud v bodě 73 napadeného rozsudku domníval, že navrhovatelka mohla jasně předvídat, že jí bude uložena pokuta, jelikož protiprávní jednání porušující pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže, kterého se dopustila, bylo zjevné. Soud rovněž rozhodl, že bylo předvídatelné, že tato pokuta bude stanovena nejen podle závažnosti a délky trvání protiprávního jednání, ale rovněž podle okolností, ve kterých se podnik nachází.
140. S touto analýzou plně souhlasím z následujících důvodů.
141. Zaprvé, ačkoliv čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 ponechává Komisi široký prostor pro volné uvážení, zdá se mi nicméně, že omezuje jeho výkon tím, že zavádí objektivní kritéria, která musí Komise respektovat. Na základě znění uvedeného ustanovení má pokuta, kterou lze uložit, vyčíslitelnou a maximální výši, stanovenou v závislosti na každém podniku pro každý případ protiprávního jednání, takže maximální výši pokuty, kterou lze uložit danému podniku, lze dle mého názoru stanovit předem.
142. Zadruhé, výkon posuzovací pravomoci Komise je omezen pravidly chování, která si sama v pokynech uložila. I když tyto posledně uvedené pokyny nepředstavují právní normu, kterou je správní orgán v každém případě povinen dodržovat, soud Společenství se domníval, že nicméně stanoví pravidlo chování, od kterého se Komise nemůže odchýlit, aniž by byla sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení, ochrana legitimního očekávání nebo právní jistota(62).
143. Jak rozhodl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Dansk Rørindustri a další v. Komise, pokyny zajišťují právní jistotu dotčených podniků a umožňují jim seznámit se s metodami výpočtu používanými Komisí při provádění čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17(63). Pokud byla Komise po několik let kritizována za neprůhlednost při stanovování pokut, zveřejnění pokynů umožnilo zvýšit transparentnost jejích rozhodnutí(64).
144. Zatřetí, je třeba připomenout, že na základě článku 229 ES a článku 17 nařízení č. 17 Soudní dvůr a Soud vykonávají soudní přezkum v plné jurisdikci, pokud jde o žaloby podané proti rozhodnutím Komise ukládajícím pokutu. Mohou tedy nejen zrušit tato rozhodnutí, ale také zrušit, snížit nebo zvýšit uloženou pokutu. Správní praxe Komise tak podléhá plnému přezkumu soudem Společenství. V tomto ohledu umožnil přezkum vykonávaný soudem Společenství prostřednictvím ustálené a zveřejněné judikatury vyjasnit kritéria a metodu výpočtu, které je Komise povinna použít při stanovení výše pokuty. Soud Společenství tak v ustálené judikatuře, na kterou ostatně odkazuje navrhovatelka, upřesnil, že pojem „hospodářský rok, který předcházel přijetí rozhodnutí“ se vztahuje v zásadě k poslednímu úplnému roku každého z dotčených podniků k datu přijetí napadeného rozhodnutí.
145. Na rozdíl od toho, co tvrdí Britannia, se tedy nedomnívám, že Komise má neomezený prostor pro volné uvážení, který by jí umožňoval si „svévolně“ zvolit hospodářský rok, na kterém založí stanovení maximální výše pokuty(65).
146. S přihlédnutím ke skutečnostem, které jsem právě připomněl, se mi zdá, že navrhovatelka mohla rozumně předvídat metodu výpočtu použitou Komisí případně za využití právního poradenství.
147. V každém případě bych chtěl dodat, že cíle spočívající v sankcionování a odrazení sledované zákonodárcem Společenství podle mého názoru odůvodňují zamezení tomu, aby se podniky mohly předem přesně seznámit s výší pokuty, která jim může být uložena, a to ze dvou důvodů.
148. Jednak se mi zdá důležité, aby podniky nebyly schopny vyhodnotit zisk, který by jim mohl vzniknout z jejich účasti na protiprávním jednání s přihlédnutím k výši takové pokuty.
149. Krom toho se domnívám, že je třeba zamezit situacím, ve kterých se budou podniky pokoušet zneužívat své prostředky, když se budou domnívat, že při neexistenci obratu jim bude uložena nižší pokuta či jim nebude uložena žádná pokuta.
150. V projednávaném sporu, jak správně uvedl Soud v bodě 73 napadeného rozsudku, nemohla zásada právní jistoty navrhovatelce poskytovat záruku, že se ukončením své obchodní činnosti vyhne pokutě.
151. S přihlédnutím k těmto skutečnostem se tedy domnívám, že skutečnost, že se Britannia nemohla předem a s „absolutní jistotou“ seznámit s relevantním rokem příslušným pro účely stanovení maximální použitelné výše pokuty, a tudíž ani s maximální pokutou, která jí mohla být uložena, nepředstavuje porušení zásady právní jistoty.
152. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby zamítl třetí důvod kasačního opravného prostředku jako neopodstatněný.
D – K čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku
153. Navrhovatelka tvrdí, že napadený rozsudek neodpovídá na její argument vycházející z nerovného zacházení s Karageorgis, jedním z podniků dotčených rozhodnutím Komise 1999/271/ES(66). Tento argument výslovně předložila před Soudem a Soud jej ostatně uvedl v bodě 55 napadeného rozsudku.
154. Britannia uvádí, že v rozhodnutí „řecké trajekty“ se Karageorgis stáhla z trhu před přijetím rozhodnutí Komisí. Jelikož obrat tohoto podniku za hospodářský rok, který předcházel přijetí rozhodnutí, nebyl k dispozici, Komise uplatnila první část čl. 15 odst. 2 nařízení č, 17, aby jí uložila pokutu 1 milion eur. Podle navrhovatelky je její situace v projednávaném případě velmi podobná situaci uvedeného podniku. V důsledku toho se domnívá, že by se neměla nacházet v méně výhodné situaci než Karageorgis a mělo by s ní být v každém případě zacházeno stejně.
155. Důvod kasačního opravného prostředku předložený Britannia se vztahuje k formálnímu požadavku odůvodnění. Jeho cílem je potrestání nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku. Tento důvod kasačního opravného prostředku je přípustný, jelikož v souladu s ustálenou judikaturou představuje otázka, zda Soud odpověděl na žalobní důvody a důvody obrany účastníků řízení a řádně odůvodnil svůj rozsudek, právní otázku, která může být jako taková uplatňována v rámci kasačního opravného prostředku(67).
156. Nejprve připomínám, že podle článku 36 statutu Soudního dvora použitelného na Soud na základě článku 53 uvedeného statutu „[r]ozsudky musí být odůvodněny“.
157. Podle Soudního dvora musí z odůvodnění rozsudku jasně a jednoznačně vyplývat úvahy Soudu, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí rozhodnutí, a Soudní dvůr mohl vykonávat svůj soudní přezkum(68). Pokud jde o žalobu založenou na článku 230 ES, požadavek odůvodnění zjevně předpokládá, že Soud přezkoumá žalobní důvody směřující ke zrušení uplatněné žalobkyní a uvede důvody, které vedou k odmítnutí důvodu nebo ke zrušení napadeného aktu. Při provádění článku 81 ES a článku 15 nařízení č. 17 se Soudní dvůr konkrétně domnívá, že mu přísluší ověřit, zda Soud právně dostačujícím způsobem odpověděl na všechny argumenty, jichž se žalobkyně dovolávala za účelem zrušení nebo snížení pokuty(69).
158. Soudní dvůr nicméně stanovil meze této povinnosti odpovědět na dovolávané žalobní důvody v rozsudku ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise(70). Domníval se, že odůvodnění rozsudku musí být posouzeno s ohledem na okolnosti projednávaného případu(71) a nemůže vyžadovat, aby Soud odpověděl „podrobně na každý argument dovolávaný žalobcem, zvláště není-li dostatečně jasný a přesný a nespočívá na podrobných důkazních materiálech“(72).
159. Po připomenutí těchto skutečností je třeba přezkoumat, zda Soud opomenul odpovědět na dotčený argument předložený navrhovatelkou, a případně, zda byl na tento argument povinen odpovědět.
160. Zaprvé navrhovatelka uplatnila, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, když s ní zacházela odlišně ve vztahu jednak k podnikům dotčeným rozhodnutími „polypropylen“ a „PVC“, a jednak k podniku Karageorgis dotčenému rozhodnutím „řecké trajekty“. Britannia rovněž vytýkala Komisi, že s ní zacházela odlišně ve vztahu k podnikům SNCZ a Union Pigments, které se rovněž účastnily kartelové dohody.
161. Soud uvedl argumenty předložené navrhovatelkou v bodech 54 až 56 napadeného rozsudku. Zatímco bod 54 uvedeného rozsudku shrnuje argumenty, které vycházejí z rozhodnutí „polypropylen“ a „PVC“, bod 55 uvádí uvažování navrhovatelky vycházející z analýzy rozhodnutí „řecké trajekty“. Pokud jde o bod 56, tento shrnuje argumenty Britannia týkající se zacházení Komise s podniky SNCZ a Union Pigments.
162. Soud odmítl tyto argumenty z následujících důvodů:
„61 První argument žalobkyně, vycházející z toho, že se Komise odchýlila od své předchozí praxe, je neopodstatněný. Nenachází se totiž v situaci, která je srovnatelná se situacemi podniků ve věcech uvedených v bodě 54 [napadeného rozsudku], jelikož v hospodářském roce, který předcházel napadenému rozhodnutí, nedosáhla žádný obrat. Nemůže tedy vyžadovat, aby s ní bylo zacházeno stejně jako s podniky v dřívějších věcech.
62 Druhý argument žalobkyně, vycházející z údajného rozlišování mezi ní na jedné straně a SNCZ a Union Pigments na straně druhé, musí být rovněž odmítnut […] Jelikož nulový obrat vedl ke klamné představě o významu žalobkyně, Komise právem použila dřívější finanční rok, a tedy právem zacházela se žalobkyní odlišně než s SNCZ a Union Pigments.
[…]
64 Je tedy namístě zamítnout druhou část jediného žalobního důvodu.“
163. Pouhé přečtení stačí ke zjištění, že Soud opomenul odpovědět na argument navrhovatelky vycházející z údajného porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k situaci podniku Karageorgis. Tento argument byl přesto výslovně předložen Britannia v bodech 3.3.3 až 3.3.6 její žaloby podané v prvním stupni a jako takový uveden Soudem v bodě 55 napadeného rozsudku.
164. Soudní dvůr se sice domníval, že Soud není povinen odpovědět na argumenty, které nejsou „dostatečně jasné a přesné“(73).
165. Nicméně v projednávaném případě se mi zdá, že dotčený argument splňoval tyto znaky, a umožňoval tedy Soudu zaujmout stanovisko.
166. V žalobě, kterou Britannia podala v prvním stupni, totiž jasně uvedla důvody, proč považovala svou situaci za srovnatelnou se situací podniku Karageorgis uvedeného v rozhodnutí „řecké trajekty“(74). Mimoto na podporu své argumentace jasně označila body odůvodnění uvedeného rozhodnutí, ve kterých Komise uvedla metodu výpočtu použitou pro účely stanovení maximální výše pokuty použitelné na podnik Karageorgis(75).
167. V důsledku toho mám za to, že Soud nesplnil povinnost uvést odůvodnění, která pro něj vyplývá z článků 36 a 53 statutu Soudního dvora, když opomenul odpovědět na argument předložený navrhovatelkou.
168. Z tohoto důvodu tedy navrhuji Soudnímu dvoru, aby prohlásil tento důvod kasačního opravného prostředku za opodstatněný a napadený rozsudek zrušil.
VI – Řešení sporu
169. Článek 61 první pododstavec statutu Soudního dvora stanoví, že je-li opravný prostředek opodstatněný, zruší Soudní dvůr rozhodnutí Soudu. V tomto případě může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Soudu k rozhodnutí.
170. V projednávaném případě se domnívám, že v rozsahu, v němž jsem navrhl zrušení, toto zrušení soudní řízení dovoluje(76). Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby přezkoumal spor a vydal sám konečné rozhodnutí ve věci důvodu dovolávaného Britannia v prvním stupni.
VII – K žalobě v prvním stupni
171. Britannia navrhuje zrušení sporného rozhodnutí a dovolává se několika důvodů kasačního opravného prostředku, z nichž jeden vychází z porušení zásady rovného zacházení.
172. V rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Komise tuto zásadu nedodržela, když s ní zacházela odlišně než s podnikem Karageorgis uvedeným v rozhodnutí „řecké trajekty“.
173. Britannia totiž tvrdí, že její situace byla srovnatelná se situací uvedeného podniku, jelikož se oba podniky stáhly z trhu několik let před přijetím rozhodnutí Komise. Nicméně v rozhodnutí „řecké trajekty“ Komise poté, co zjistila, že neměla k dispozici žádnou informaci o obratu podniku Karageorgis za hospodářský rok, který předcházel přijetí rozhodnutí, uložila uvedenému podniku v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení (EHS) č. 4056/86(77) pokutu 1 milion ECU(78).
174. Tím, že Komise stanovila maximální výši pokuty navrhovatelce odkazem na jiný hospodářský rok, než který předcházel přijetí sporného rozhodnutí, se tedy odchýlila od své předchozí praxe, porušujíc tak v projednávaném sporu zásadu rovného zacházení.
175. Nedomnívám se, že je tento důvod kasačního opravného prostředku opodstatněný.
176. Jsem totiž toho názoru, že zkušenosti získané z rozhodnutí „řecké trajekty“ nemohou být dovolávány v rámci projednávaného sporu, a to z důvodů, které jsem již uvedl v bodech 99 a 100 tohoto stanoviska.
177. Ačkoliv je situace podniku Karageorgis blízká situaci Britannia(79), z ustálené judikatury vyplývá, že předchozí rozhodovací praxe Komise nemůže vytvářet právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže. Soudní dvůr totiž opakovaně rozhodl, že rozhodnutí týkající se jiných věcí mají ohledně existence diskriminace orientační povahu, jelikož podrobné údaje o věcech jako trhy, výrobky, země, podniky a dotčená období nejsou identické. Tak je tomu přitom v případě věci uvedené navrhovatelkou.
178. Mimoto Soudní dvůr rovněž rozhodl, že Komise není vázána úrovní pokut uložených v minulosti za různé druhy protiprávního jednání a může tuto úroveň zvýšit v mezích stanovených nařízením č. 17, je-li to nezbytné k zajištění účinnosti pravidel hospodářské soutěže Společenství(80). V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že podniky, vůči nimž se vede správní řízení, jež může vyústit v pokutu, nemohou nabýt legitimního očekávání, že Komise nepřekročí úroveň pokut používanou dříve ani očekávání ohledně metody jejich výpočtu(81). Podle Soudního dvora uvedené podniky tedy „musejí vzít v úvahu možnost, že se Komise kdykoli rozhodne zvýšit úroveň výše pokut ve srovnání s úrovní používanou v minulosti“(82).
179. Za těchto podmínek se mi zdá, že takový podnik, jako je Britannia, vůči kterému se vedlo správní řízení zahájené na základě článku 81 ES, nemohl nabýt legitimního očekávání, že s ním bude Komise zacházet stejně jako s podnikem Karageorgis uvedeným v předchozím rozhodnutí.
180. S ohledem na tyto skutečnosti se domnívám, že Komise neporušila zásadu rovného zacházení.
181. V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby tento důvod kasačního opravného prostředku směřující ke zrušení zamítl.
VIII – K nákladům řízení
182. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise v projednávaném případě náhradu nákladů řízení od navrhovatelky požadovala a navrhovatelka neměla ve většině svých důvodů kasačního opravného prostředku úspěch, je dle mého názoru namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení v probíhajícím řízení o kasačním opravném prostředku.
183. Mimoto článek 122 jednacího řádu stanoví, že je-li opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. V projednávaném případě z přezkumu žalobního důvodu předloženého navrhovatelkou v prvním stupni vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k zacházení s podnikem Karageorgis (uvedeným v rozhodnutí „řecké trajekty“) nevyplynul žádný důvod, který by mohl vést ke zrušení sporného rozhodnutí. V důsledku toho nevidím důvody ke změně výroku napadeného rozsudku.
184. Za těchto podmínek je namístě uložit navrhovatelce náhradu nákladů řízení jak v tomto stupni, tak v řízení zahájeném u Soudu.
IX – Závěry
185. S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:
„1) Rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 29. listopadu 2005, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise (T‑33/02), se zrušuje v rozsahu, v němž nepřezkoumal argument vycházející z porušení zásady rovného zacházení mezi společností Britannia Alloys & Chemicals Ltd a podnikem Karageorgis uvedeným v rozhodnutí Komise 1999/271/ES ze dne 9. prosince 1998 v řízení podle článku [81] Smlouvy o ES (IV/34.466 – Řecké trajekty).
2) Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá.
3) Žaloba na neplatnost podaná k Soudu prvního stupně Evropských společenství směřující ke zrušení rozhodnutí Komise 2003/437/ES ze dne 11. prosince 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP – Věc COMP/E-1/37.027 – Fosfát zinku se zamítá.
4) Britannia Alloys & Chemicals Ltd se ukládá náhrada nákladů řízení jak v tomto stupni, tak v řízení zahájeném u Soudu prvního stupně Evropských společenství.“
1 – Původní jazyk: francouzština.
2 – T‑33/02, Sb. rozh. s. II‑4973.
3 – Rozhodnutí ze dne 11. prosince 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP – Věc COMP/E-1/37.027 – Fosfát zinku (Úř. věst. L 153, s. 1, dále jen „sporné rozhodnutí“).
4 – Nařízení ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1216/1999 ze dne 10. června 1999 (Úř. věst. L 148, s. 5, dále jen „nařízení č. 17“). Je třeba uvést, že toto nařízení bylo nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).
5 – Pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“).
6 – Úř. věst. C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“.
7 – Body 311 a 313 odůvodnění sporného rozhodnutí.
8 – Bod 345 odůvodnění sporného rozhodnutí a jeho poznámka pod čarou 197.
9 – Bod 50 odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
10 – Bod 366 odůvodnění sporného rozhodnutí.
11 – Bod 370 odůvodnění uvedeného rozhodnutí.
12 – Viz zejména rozsudek ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další (C‑136/92 P, Recueil, s. I‑1981, body 47 až 49).
13 – Viz zejména rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 23); ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další (C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, bod 41), a ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise (C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 51).
14 – Viz zejména rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, body 244 a 245, jakož i uvedená judikatura).
15 – Rozsudek ze dne 29. června 2006, SGL Carbon v. Komise (C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, bod 46 a uvedená judikatura).
16 – Rozsudek ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise (C‑167/04 P, Sb. rozh. s. I‑8935, body 207 a 208, jakož i uvedená judikatura).
17 – Navrhovatelka odkazuje na rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise (T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 5009).
18 – Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco (C‑491/01, Recueil, s. I‑11453, bod 203 a uvedená judikatura).
19 – C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, bod 85.
20 – Soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise (100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 105), jakož i na rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise (T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, bod 105).
21 – Soudní dvůr velmi brzy v rozsudku ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise (41/69, Recueil, s. 661), uznal, že účelem sankcí stanovených v článku 15 nařízení č. 17 „je potlačovat projevy protiprávního jednání, jakož i předcházet jejich opakování“ (bod 173).
22 – Bod 42 napadeného rozsudku.
23 – Odkazuji na judikaturu uvedenou v poznámce pod čarou 17 tohoto stanoviska.
24 – Britannia odkazuje zejména na rozsudek ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise (T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, Sb. rozh. s. II-10), ve kterém Soudní dvůr upřesnil, že „maximální výše má zejména chránit podniky proti nadměrné výši pokuty, která by mohla vést ke zničení jejich hospodářské podstaty. Z toho vyplývá, že maximální hranice se vztahuje nikoliv k období, ve kterém došlo k sankcionovanému protiprávnímu jednání, které může být předcházet datu uložení pokuty o několik let, ale k období blízkému tomuto datu“ (bod 389).
25 – Body 281 a 282.
26 – Výše uvedený rozsudek SGL Carbon v. Komise (body 46 a 47).
27 – Viz zejména desátý bod odůvodnění nařízení č. 17, který upřesňuje, že „zachovávání článků [81 ES] a [82 ES] a plnění povinností uložených podnikům a sdružením podniků tímto nařízením musí být vynutitelné prostřednictvím pokut a penále“.
28 – Viz zejména výše uvedený rozsudek Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise (bod 69 a uvedená judikatura).
29 – Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise (T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 285).
30 – Viz rozhodnutí Komise 86/398/EHS ze dne 23. dubna 1986 v řízení podle článku [81 Smlouvy o ES] (IV/31.149 – Polypropylen) (Úř. věst. L 230, s. 1, dále jen „rozhodnutí ,polypropylen‘“); rozhodnutí Komise 94/599/ES ze dne 27. července 1994 v řízení podle článku [81] Smlouvy o ES (IV/31 865 – PVC) (Úř. věst. L 239, s. 14, dále jen „rozhodnutí ,PVC‘“) a rozhodnutí Komise 2002/271/ES ze dne 18. července 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP – Věc COMP/E-1/36.490 – Grafitové elektrody (Úř. věst. 2002, L 100, s. 1, dále jen „rozhodnutí ,grafitové elektrody‘“).
31 – Bod 48 kasační odpovědi.
32 – Viz judikatura uvedená v poznámce pod čarou 13 tohoto stanoviska.
33 – Je třeba uvést, že podle ustálené judikatury „povinnost odůvodnění neukládá Soudu, aby poskytl vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou ze všech úvah uvedených účastníky sporu. Odůvodnění tedy může být konkludentní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které byla dotčená opatření přijata, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj soudní přezkum“ [rozsudek ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 372 a uvedená judikatura)].
34 – Bod 205. Viz rovněž rozsudek Soudu ze dne 18. července 2005, Scandinavian Airlines System v. Komise (T‑241/01, Sb. rozh. s. II‑2917, bod 87 a uvedená judikatura).
35 – Viz bod 201 výše uvedeného rozsudku JCB Service v. Komise.
36 – Rozsudek ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise (C‑196/99 P, Recueil, s. I‑11005, bod 81 a uvedená judikatura).
37 – Viz zejména rozsudky ze dne 7. listopadu 2002, Hirschfeldt v. AEE (C‑184/01 P, Recueil, s. I‑10173, bod 48), a ze dne 8. května 2003, T. Port v. Komise (C‑122/01 P, Recueil, s. I‑4261, bod 17), jakož i, pokud jde o nejnovější judikaturu, usnesení ze dne 12. prosince 2006, Autosalone Ispra v. Komise (C‑129/06 P, Sb. rozh. s. I‑131, bod 17 a uvedená judikatura).
38 – Úř. věst. C 364, s. 1. Tato Listina je obsažena v části II Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která k dnešnímu dni dosud nevstoupila v platnost (Úř. věst. 2004, C 310, s. 41).
39 – Navrhovatelka odkazuje na stranu 885 stanoviska soudce B. Vesterdorfa jmenovaného generálním advokátem ve věci Rhône‑Poulenc v. Komise (rozsudek Soudu ze dne 24. října 1991, T‑1/89, Recueil, s. II‑867).
40 – Navrhovatelka odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1996, X (C‑74/95 a C‑129/95, Recueil, s. I‑6609, bod 25), a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP, rozsudek EK v. Turecko ze dne 7. února 2002, § 51 a 55).
41 – Výše uvedený rozsudek LR AF 1998 v. Komise (bod 221).
42 – Tamtéž (bod 222).
43 – Navrhovatelka odkazuje na rozsudek ze dne 15. prosince 1987, Nizozemsko v. Komise (326/85, Recueil, s. 5091, bod 24).
44 – Navrhovatelka odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2004, Slob (C‑236/02, Recueil, s. I‑1861), který upřesňuje, že „[právní jistota] zejména vyžaduje, aby taková právní úprava, jako je dotčená právní úprava, která může vést k ukládání sankcí dotčeným hospodářským subjektům, byla jasná a přesná tak, aby tyto subjekty mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho“ (bod 37).
45 – Soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 1996, Duff a další (C‑63/93, Recueil, s. I‑569, bod 20), a rozsudek Soudu ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise (T‑229/94, Recueil, s. II‑1689, bod 113).
46 – Viz zejména rozsudek ze dne 26. října 2006, Koninklijke Coöperatie Cosun (C‑248/04, Sb. rozh. s. I‑10211, bod 79 a uvedená judikatura).
47 – V rozsudku ze dne 15. ledna 2003, Philip Morris International a další v. Komise (T‑377/00, T‑379/00, T‑380/00, T‑260/01 a T‑272/01, Recueil, s. II‑1), Soud nicméně uvedl, že tato Listina „prokazuje význam práv, která stanoví, v právním řádu Společenství“ (bod 122).
48 – Viz zejména rozsudek Soudu ze dne 20. února 2001, Mannesmannröhren-Werke v. Komise (T‑112/98, Recueil, s. II‑729, bod 59).
49 – Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 22. října 2002, Roquette Frères (C‑94/00, Recueil, s. I‑9011, body 23 a 24). Připomínám, že podle čl. 6 odst. 2 EU „Unie ctí základní práva zaručená [EÚLP] a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství“.
50 – Posudek 2/94 ze dne 28. března 1996 (Recueil, s. I‑1759, bod 33) a rozsudek ze dne 29. května 1997, Kremzow (C‑299/95, Recueil, s. 2629, bod 14).
51 – Výše uvedený rozsudek Kremzow (bod 14).
52 – Viz zejména výše uvedený rozsudek Koninklijke Coöperatie Cosun (bod 80 a uvedená judikatura).
53 – Viz ESLP, rozsudek Coëme a další v. Belgie ze dne 22. června 2000, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2000‑VII, § 145.
54 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 9. července 1981, Gondrand Frères a Garancini (169/80, Recueil, s. 1931, bod 17); ze dne 18. listopadu 1987, Maizena a další (137/85, Recueil, s. 4587, bod 15); ze dne 13. února 1996, Van Es Douane Agenten (C‑143/93, Recueil, s. I‑431, bod 27) a výše uvedený rozsudek X (bod 25).
55 – Viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek X (body 22 a 25).
56 – Viz zejména ESLP, rozsudek G v. France ze dne 27. září 1995, řada A č. 325‑B, § 25.
57 – Viz ESLP, rozsudek Baskaya a Okçuoglu v. Turecko ze dne 8. července 1999, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1999‑IV, s. 308, § 36.
58 – Viz ESLP, rozsudky Margareta a Roger Andersson v. Švédsko ze dne 25. února 1992, řada A č. 226‑A, § 75, a Cantoni v. Francie ze dne 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996‑V, § 35. Soudní dvůr odkázal na tuto posledně uvedenou judikaturu ve výše uvedeném rozsudku Dansk Rørindustri a další v. Komise (bod 219).
59 – Výše uvedený rozsudek Cantoni v. Francie (§ 35).
60 – Viz zejména ESLP, rozsudek Kruslin v. Francie ze dne 24. dubna 1990, řada A č. 176‑A, § 27, 29 a 30, jakož i výše uvedený rozsudek Margareta a Roger Andersson v. Švédsko, § 75.
61 – Viz rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise (T‑43/02, Sb. rozh.II‑3435, bod 79).
62 – Viz výše uvedené rozsudky Soudního dvora Dansk Rørindustri a další v. Komise (body 209 až 212), jakož i JCB Service v. Komise (body 207 a 208).
63 – Bod 213.
64 – Je zajímavé si povšimnout, že během prvních třiceti let, během kterých Komise prováděla nařízení č. 17, neexistovala žádná jasná směrnice upravující její jednání. V důsledku této situace došlo k nedostatku transparentnosti metod používaných Komisí při správním řízení s logickým následkem zvýšeného počtu žalob na neplatnost podaných podniky proti rozhodnutím přijatým Komisí. V rozsudku ze dne 6. dubna 1995, Tréfilunion v. Komise (T‑148/89, Recueil, s. II‑1063), Soud tedy uvedl, že je „žádoucí, aby se podniky – aby mohly zaujmout své stanovisko s plnou znalostí věci – mohly podrobně seznámit, podle systému, který bude Komise považovat za vhodný, se způsobem stanovení pokuty, která jim byla uložena [rozhodnutím za protiprávní jednání porušující pravidla hospodářské soutěže], aniž by za tímto účelem byly nuceny podat soudní žalobu proti [uvedenému rozhodnutí]“ (bod 142).
65 – Odkazuji na výraz použitý navrhovatelkou v bodě 6.5 kasačního opravného prostředku.
66 – Rozhodnutí ze dne 9. prosince 1998 v řízení podle článku [81] Smlouvy o ES (IV/34.466 – Řecké trajekty) (Úř. věst. 1999, L 109, s. 24, dále jen „rozhodnutí ,řecké trajekty‘“).
67 – Viz zejména rozsudek ze dne 7. května 1998, Somaco v. Komise (C‑401/96 P, Recueil, s. I‑2587, bod 53 a uvedená judikatura).
68 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. května 1998, Rada v. De Nil a Impens (C‑259/96 P, Recueil, s. I‑2915, body 32 až 34), a ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise (C‑449/98 P, Recueil, s. I‑3875, bod 70), jakož i usnesení ze dne 19. července 1995, Komise v. Atlantic Container Line a další [C‑149/95 P(R), Recueil, s. I‑2165, bod 58]; ze dne 14. října 1996, SCK a FNK v. Komise [C‑268/96 P(R), Recueil, s. I‑4971, bod 52], a ze dne 25. června 1998, Nizozemské Antily v. Rada [C‑159/98 P(R), Recueil, s. I‑4147, bod 70].
69 – Viz judikatura uvedená v poznámce pod čarou 14 tohoto stanoviska.
70 – C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611.
71 – Tamtéž (bod 120).
72 – Tamtéž (bod 121). Viz rovněž rozsudek ze dne 11. září 2003, Belgie v. Komise (C‑197/99 P, Recueil, s. I‑8461, bod 81).
73 – Viz bod 158 tohoto stanoviska.
74 – Bod 3.3.6 žaloby.
75 – Bod 3.3.4 žaloby.
76 – Viz body 153 až 168 tohoto stanoviska.
77 – Nařízení Rady ze dne 22. prosince 1986, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článkům 85 [81] a 86 [82] Smlouvy v námořní dopravě (Úř. věst. L 378, s. 4; Zvl. vyd. 07/01, s. 241), ve znění nařízení č. 1/2003. Znění čl. 19 odst. 2 uvedeného nařízení je totožné se zněním čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
78 – Bod 167 odůvodnění rozhodnutí „řecké trajekty“, uvedený navrhovatelkou v bodě 3.3.4 její žaloby.
79 – Z rozhodnutí „řecké trajekty“ ze dne 9. prosince 1998 vyplývá, že Karageorgis ukončila svou činnost v lednu 1993, tedy téměř šest let před přijetím napadeného rozhodnutí, a uzavřela všechny své pobočky v Řecku. Komise neměla žádnou informaci o obratu dosaženém tímto podnikem v roce 1997 (bod 167 odůvodnění rozhodnutí).
80 – Výše uvedený rozsudek Aristrain v. Komise (bod 81 a uvedená judikatura).
81 – Výše uvedený rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise (bod 228).
82 – Tamtéž (bod 229).