STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 5. prosince 2006(1)

Věc C‑367/05

Norma Kraaijenbrink

„Článek 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (ÚPSD) – Zásada ne bis in idem – Pojem ‚tentýž čin‘ – Článek 56 ÚPSD – Přihlédnutí k dřívějším sankcím – Skutková jednání trestaná v jednom členském státě – Právo trestat související skutková jednání spáchaná v jiném členském státě“

1.     Jaký význam má v kontextu legalizace výnosů z obchodu s omamnými nebo psychotropními látkami společný úmysl při zjišťování, zda skutková jednání, pro která je obžalovaný stíhán ve dvou různých členských státech, jsou „týmž činem“ ve smyslu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (dale jen „ÚSPD“)(2)? Zahrnuje tento pojem i skutková jednání neznámá orgánům činným v trestním řízení prvního členského státu? A pokud je ve druhém členském státě zahájeno další trestní stíhání, které vyústí v odsouzení, musí příslušný soud rozhodující o trestu přihlédnout k trestu uloženému v prvním členském státě? To jsou v podstatě otázky předložené Soudnímu dvoru belgickým Hof van Cassatie (kasační soud).

 Příslušné právní předpisy

 ÚSPD

2.     Podle článku 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie(3) (dále jen „Protokol“) je 13 členských států zmocněno mezi sebou navázat posílenou spolupráci v rámci tzv. „schengenského acquis“.

3.     Podle přílohy k Protokolu, která vymezuje „schengenské acquis“, je jeho součástí mimo jiné Dohoda podepsaná dne 14. června 1985 v Schengenu mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích(4) (dále jen „Schengenská dohoda“), a zejména ÚPSD.

4.     Protokol stanoví, že ode dne vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost, tedy od 1. května 1999, je schengenské acquis okamžitě použitelné pro 13 členských států uvedených v článku 1 uvedeného Protokolu, včetně Nizozemska a Belgie(5).

5.     Články 54 až 58 ÚPSD spolu tvoří kapitolu 3 s názvem „Zákaz dvojího trestu“ (ne bis in idem) hlavy III, která se týká „Policie a bezpečnost[i]“.

6.     Článek 54 stanoví, že „osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, [proti níž dřívější stíhání v jedné smluvní straně skončilo konečným rozhodnutím,] nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

7.     Článek 55 odst. 1 opravňuje smluvní stranu, aby „[p]ři ratifikaci, přijetí nebo schválení této úmluvy [prohlásila], že [..] není vázána článkem 54“, jestliže skutková jednání, na která se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, byla spáchána zcela nebo částečně na jejím území, představují trestný čin proti bezpečnosti státu nebo jiným stejně důležitým zájmům této smluvní strany nebo byla spáchána veřejným činitelem této smluvní strany při porušení jeho povinností vyplývajících z jeho funkce.

8.     Článek 56 stanoví, že „[z]ahájí-li smluvní strana další stíhání osoby, která již byla za tentýž trestný čin pravomocně odsouzena druhou smluvní stranou, [proti níž dřívější stíhání za tentýž čin v druhé smluvní straně skončilo konečným rozhodnutím,] započítává se doba odnětí svobody na území této druhé smluvní strany z důvodu téhož trestného činu do sankce, která bude případně stanovena. Umožňují-li to vnitrostátní právní předpisy, přihlíží se rovněž i k jiným sankcím než trestům odnětí svobody, které již byly vykonány“.

9.     Článek 58 stanoví, že „[v]ýše uvedená ustanovení neodporují použití širších vnitrostátních právních předpisů upravujících zásadu zákazu dvojího řízení v téže věci [ne bis in idem] ve vztahu k soudním rozhodnutím vyneseným v zahraničí“.

10.   Podle čl. 71 odst. 1, který se nachází v kapitole 6 ÚPSD s názvem „Omamné látky“, se „[s]mluvní strany […] zavazují, že […] přijmou v souladu se stávajícími úmluvami OSN […] veškerá opatření nezbytná pro předcházení nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami a jeho potlačování“. Článek 71 odst. 2 požaduje po smluvních státech, aby „s využitím správních a trestněprávních opatření“ předcházely nedovolenému vývozu omamných a psychotropních látek, jejich prodeji, dodávání nebo obchodování s nimi, a potlačovaly jej. Podle čl. 71 odst. 5 se po smluvních stranách požaduje, aby učinily „vše, co je v jejich moci, pro předcházení negativním následkům […] nedovolené poptávky [po omamných a psychotropních látkách] a boj proti nim“.

 Jednotná úmluva OSN o omamných látkách z roku 1961

11.   Jednotná úmluva OSN o omamných látkách uzavřená v New Yorku v roce 1961, ve znění Protokolu z roku 1972, (dále jen „Jednotná úmluva“) je součástí acquis Evropské unie podle hlavy VI SEU. Členské státy buď jsou smluvními stranami této úmluvy, nebo mají závazek stát se její smluvní stranou po přistoupení k EU.

12.   Článek 36 odst. 1 písm. a) Jednotné úmluvy s názvem „Trestněprávní ustanovení“ stanoví, že s výhradou svých ústavních předpisů učiní každá smluvní strana opatření nutná k tomu, aby některé protiprávní činy související s drogami, mimo jiné nabídka k prodeji, distribuce nebo jakékoliv jiné činy, které by podle názoru této smluvní strany odporovaly ustanovením Jednotné úmluvy, byly považovány za trestné činy, jsou-li spáchány úmyslně, a aby na vážné případy byly vyměřeny přiměřené tresty, zejména vězení nebo jiné tresty odnětí svobody.

13.   Podle čl. 36 odst. 2 písm. a) bodu i) a ii) bude s výhradou ústavních předpisů smluvní strany, jejího právního řádu a národního zákonodárství každý z těchto trestných činů považován za zvláštní trestný čin, bude-li spáchán v rozličných zemích, a finanční operace související s těmito činy budou také trestnými činy v souladu s čl. 36 odst. 1.

 Vnitrostátní právní úprava

14.   Nizozemská vláda při jednání uvedla, že v rozhodné době v trestním zákoníku Nizozemska neexistovalo zvláštní ustanovení postihující legalizaci výnosů z trestné činnosti. Do roku 2002 však legalizace výnosů z obchodu s drogami spadala do působnosti článku 416 trestního zákoníku Nizozemska, podle kterého je trestným činem podílnictví nakládat s odcizeným majetkem nebo s výnosy z tohoto majetku. Aby mohla být osoba odsouzena za tento trestný čin, je třeba, aby si osoba nakládající s odcizeným majetkem byla vědoma toho, že byl získán spácháním závažného trestného činu. Obchodování s nedovolenými drogami se za takový trestný čin považuje.

15.   Článek 505 belgického trestního zákoníku zakazuje nabývání majetku získaného trestným jednáním ve smyslu čl. 42 odst. 3 zákoníku, jakož i jeho držení, prodej, obchodování a nakládání s ním. Na základě těchto ustanovení jsou nakládání s výnosy z nedovoleného obchodu s drogami a jejich legalizace v Belgii zakázány.

16.   Článek 65 belgického trestního zákoníku stanoví:

„Pokud stejné jednání zakládá více trestných činů nebo pokud několik trestných činů projednávaných současně před stejným soudem vykazuje navazující a pokračující úmysl, bude uložen trest pouze za nejzávažnější trestný čin.

Pokud soud shledá, že trestné činy, které jsou předmětem dřívějšího konečného rozsudku, a jiná skutková jednání, která se před ním projednávají a která – za předpokladu, že byla prokázána – takovému rozsudku předcházejí, spolu vykazují navazující a pokračující protiprávní úmysl, přihlédne při stanovení trestu k trestu již dříve uloženému. Pokud se trest již dříve uložený jeví jako dostatečný pro potrestání všech spáchaných trestných činů, vysloví se soud o vině a odkáže v rozsudku na již uložený trest. Souhrnný trest uložený podle tohoto článku nesmí přesáhnout horní hranici trestu stanoveného pro nejzávažnější trestný čin.“(6)

 Vnitrostátní řízení a předběžné otázky

17.   V prosinci 1988 byla N. Kraaijenbrink, státní příslušnice Nizozemska, odsouzena před Arrondissementsrechtbank Middelburg (okresní soud v Middelburgu), Nizozemsko, k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců za několik trestných činů podílnictví podle článku 416 trestního zákoníku Nizozemska, v souvislosti s výnosy z obchodu s drogami mezi říjnem 1994 a květnem 1995 v Nizozemsku(7).

18.   V dubnu 2001 Correctionele Rechtbank te Gent (trestní soud v Gentu) v Belgii odsoudil N. Kraaijenbrink k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvou let za spáchání několika trestných činů podle článku 505 belgického trestního zákoníku, jelikož v Belgii směnila prostředky získané z obchodu s omamnými látkami v Nizozemsku mezi listopadem 1994 a únorem 1996. Tento rozsudek byl potvrzen trestním senátem Hof van Beroep te Gent (odvolací soud v Gentu) v březnu 2005.

19.   S odvoláním na článek 71 ÚPSD a čl. 36 odst. 2 písm. a) bod i) a ii) Jednotné úmluvy oba soudy v Belgii rozhodly, že se odvolatelka nemůže dovolávat článku 54 ÚPSD. Byly toho názoru, že trestné činy podílnictví v souvislosti s výnosy z obchodu s drogami spáchané v Nizozemsku a transakce spáchané v Belgii, které spočívaly v legalizaci výnosů z tohoto nedovoleného obchodu s omamnými látkami v Nizozemsku, musejí být považovány za odlišné skutky. Takto bylo rozhodnuto nehledě na jednotný úmysl, který se vztahoval k trestným činům legalizace výnosů z trestné činnosti v Nizozemsku i Belgii.

20.   Během následného dovolacího řízení u Hof van Cassatie N. Kraaijenbrink tvrdila, že trestnímu řízení v Belgii brání překážka na základě zásady ne bis in idem podle článku 54 ÚPSD.

21.   Hof de Cassatie rozhodl přerušit řízení a požádat Soudní dvůr, aby rozhodl o následujících předběžných otázkách:

„1)      Musí být článek 54 ÚPSD ve spojení s článkem 71 téže Úmluvy vykládán v tom smyslu, že trestné činy spočívající v získávání nebo držení v Nizozemsku nebo převodu z Nizozemska peněžních prostředků v cizí měně pocházejících z obchodu s omamnými látkami (které byly v Nizozemsku stíhány a u nichž bylo dosaženo odsouzení za podílnictví podle článku 416 trestního zákoníku), které se přitom liší od trestných činů spočívajících v tom, že peněžní prostředky z obchodu s omamnými látkami získané v Nizozemsku byly směněny ve směnárnách v Belgii (přičemž tyto činy byly v Belgii stíhány jako podílnictví a další jednání v souvislosti s majetkem pocházejícím z trestné činnosti podle článku 505 trestního zákoníku), mají být rovněž pokládány za ,tentýž čin‘ ve smyslu výše uvedeného článku 54, pokud soud zjistí, že jsou spojeny jednotným úmyslem, a představují tudíž z právního hlediska jediný skutek?

2)       V případě kladné odpovědi na první otázku:

Musí být obrat ,nesmí být pro tentýž čin stíhána‘ v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody vykládán v tom smyslu, že pokud se ,týmž činem‘ rozumí i různá skutková jednání, která jsou spojena jednotným úmyslem, a představují proto jediný skutek, znamená to, že obviněný z trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v Belgii již nemůže být stíhán od okamžiku, kdy byl odsouzen v Nizozemsku za jiné trestné činy spáchané s týmž úmyslem, bez ohledu na všechny ostatní trestné činy, jež byly spáchány ve stejném období, které však byly v Belgii známy nebo stíhány teprve po nabytí právní moci zahraničního rozsudku, proti kterému již nelze podat opravný prostředek, nebo musí být vykládán tak, že v takovém případě může soud, který rozhoduje ve věci samé, potrestat tyto ostatní související činy s přihlédnutím k již uloženým trestům, s výjimkou případů, kde se mu tyto tresty jeví jako dostatečné pro potrestání všech spáchaných trestných činů, a s tím, že souhrn uložených trestů nesmí překročit horní hranici nejtěžšího trestu?“

22.   Norma Kraaijenbrink, Česká republika, Polsko, Rakousko, Řecko, Španělsko a Komise předložily písemná vyjádření. Ústní vyjádření byla učiněna N. Kraaijenbrink, Rakouskem, Řeckem, Španělskem a Komisí na jednání dne 4. července 2006. Nizozemsko se vyjádřilo až na jednání. Stejně jako ve věci Kretzinger(8) byla písemná vyjádření předložena před vydáním rozsudku ve věci Van Esbroeck(9). Jednání se však konalo až po vydání rozsudku v této věci.

 Posouzení

 Úvodní poznámky

23.   Zaprvé, ze spisu vyplývá, že obžalovaná byla odsouzena za podílnictví a legalizaci výnosů z nedovoleného obchodu s omamnými látkami jak v Belgii, tak v Nizozemsku. Jak uvedlo několik účastníků řízení, z předkládacího rozhodnutí však není jasné, zda peněžní prostředky, které byly předmětem podílnictví a které byly legalizovány v obou zemích, pocházely ze stejných nedovolených obchodů s omamnými látkami nebo byly součástí stejných výnosů z trestné činnosti.

24.   Zadruhé, předkládající soud uvádí, že jelikož jsou „směna peněžních prostředků ve směnárnách [v Belgii] pocházejících z obchodu s omamnými látkami a získávání peněžních prostředků z obchodu s omamnými látkami [v Nizozemsku] […] spojeny jednotným úmyslem obchodovat s nedovoleným zbožím“, představovala by tato skutková jednání ve smyslu článku 65 belgického trestního zákoníku jediný skutek. Jinými slovy, pokud by byla jednání, na nichž se zakládala odsouzení v Nizozemsku a Belgii, posouzena pouze z hlediska belgického práva, byla by označena za jediný skutek na základě společného úmyslu, kterým jsou vedena.

 První otázka

25.   Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda dva odlišné trestné činy spáchané ve dvou různých členských státech, přitom však spojené společným protiprávním úmyslem, spadají pod pojem „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Také si přeje vědět, zda se odpovědi na tuto otázku dotkne článek 71 ÚPSD a Jednotná úmluva, na niž se tam nepřímo odkazuje, které se týkají povinností členských států v boji proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami.

26.   Předkládací rozhodnutí hovoří o „trestných činech“ spíše než o „skutkových jednáních“. V rozsudku Van Esbroeck Soudní dvůr uvedl, že chráněné právní zájmy nebo právní kvalifikace dotčených skutkových jednání nejsou pro účely článku 54 ÚPSD relevantní. Proto je vhodné první otázku přeformulovat tak, aby se dotazovala na to, jaký význam má společný protiprávní úmysl pro určení, zda skutková jednání, pro která je obviněný stíhán ve dvou různých členských státech, představují „tentýž čin“ pro účely článku 54 ÚPSD.

 Posouzení

–       „Tentýž čin“

27.   Jak jsem již uvedla ve svém stanovisku ve věci Kretzinger(10), záležitosti, které jsou předmětem první otázky, již byly vyjasněny v rozsudku Van Esbroek(11) a potvrzeny následující judikaturou(12). Z této judikatury vyplývá, že při určení, zda se použije článek 54 ÚPSD, má význam pouze kritérium totožnosti podstatných skutkových okolností, chápané jako „existence souboru konkrétních okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny“(13). Pro toto posouzení je podle Soudního dvora nezbytné „určit, zda dotčené podstatné skutkové okolnosti představují soubor skutečností neoddělitelně spojených v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem“(14).

28.   Proto souhlasím s většinou účastníků řízení, kteří předložili vyjádření, že společný protiprávní úmysl, kterým jsou vedena podstatná skutková jednání, není sám o sobě dostatečný, aby tato jednání byla posouzena jako „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Jak jsem uvedla ve svém stanovisku ve věci Kretzinger(15), může být společný úmysl skutečně hlediskem, které je třeba vzít v úvahu. Nicméně tato skutková jednání musí být rovněž spojena v čase a v prostoru.

29.   Jak již Soudní dvůr rovněž uvedl v rozsudku Van Esbroek(16), vnitrostátní soud musí na základě skutkových okolností jednotlivého případu rozhodnout, zda jsou dotčená skutková jednání vzájemně neoddělitelně spojena. Pro účely původního řízení však může být užitečné, pokud Soudní dvůr v tomto ohledu poskytne určitá vodítka.

30.   Tento úkol není vzhledem ke stručnosti předkládacího rozhodnutí jednoduchý. Předkládající soud uvádí, že v původním řízení nebylo s konečnou platností prokázáno, zda peněžní prostředky legalizované v Belgii, v souvislosti s nimiž byla N. Kraaijenbrink odsouzena nizozemským soudem za podílnictví, pochází z obchodu s omamnými látkami v Nizozemsku. Nicméně s odvoláním na zjištění nižších belgických soudů trvá N. Kraaijenbrink na tom, že transakce, jejichž prostřednictvím byla legalizace výnosů z trestné činnosti v Nizozemsku a Belgii uskutečněna, se týkaly týchž peněžních prostředků pocházejících z téhož nedovoleného obchodu.

31.   Legalizace výnosů z trestné činnosti obecně představuje řetězec finančních transakcí za účelem skrytí nelegálního původu peněz a jejich znovu uvedení do oběhu v podobě legální měny. Peněžní částka se obvykle legalizuje prostřednictvím několika transkací, z nichž některé mohou zahrnovat směnu peněz uskutečněnou rychle po sobě na různých místech. Výsledná peněžní částka je pak často nižší než částka původní a může být v jiné měně.

32.   Souhlasím s Komisí, že pokud by se transakce, jimiž měly být výnosy legalizovány, týkaly v Belgii peněžních prostředků, které mají neoddělitelnou souvislost s peněžními prostředky, s nimiž bylo nakládáno v Nizozemsku a s nimiž v souvislosti byla N. Kraaijenbrink v Nizozemsku odsouzena za podílnictví, byly by „týmž činem“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Tak by tomu mohlo být například v případě, že by peníze, které byly legalizovány v druhém členském státě, byly součástí původních výnosů z nedovoleného obchodu s drogami v prvním členském státě, avšak v pozdějších fázích řetězce operací, jimiž byly tyto výnosy legalizovány. Kromě společného protiprávního úmyslu, který je těmto jednáním společný, by tato jednání byla spojena materiálně, v prostoru a v čase.

33.   Pokud naopak „špinavé“ peníze, které N. Kraaijenbrink legalizovala v Belgii, nemají nic společného se „špinavými“ penězi, s nimiž bylo nakládáno v Nizozemsku, nejsou tato skutková jednání neoddělitelně spojena, přestože se obě týkají nedovolených obchodů s drogami a sdílejí společný protiprávní úmysl, totiž získat peněžní prospěch z výnosů z trestné činnosti. Bylo by tomu tak například v případě, že by výnosy pocházely z trestných činů souvisejících s drogami spáchaných na různých místech v různé době a že by se podílnictví spáchané v souvislosti s nimi nebo jejich legalizace uskutečnila v jiné době, dostatečně vzdálené na to, aby byla narušena časová spojitost.

34.   Ve věci Van Straaten(17) se předkládající soud v podstatě ptal, zda dva případy držení heroinu ve dvou členských státech představují „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD, pokud se první případ týkal malé části, která byla součástí větší zásilky heroinu, z jejíhož držení byl pachatel obviněn v druhém členském státě, přičemž obviněnými spolupachateli těchto činů v těchto dvou členských státech byly rozdílné osoby.

35.   Soudní dvůr rozhodl, že „[p]okud jde o trestné činy týkající se omamných látek, není [jako podmínka aplikace článku 54 ÚPSD] vyžadováno, aby množství dotčené drogy v obou dotyčných smluvních státech nebo osoby, které se údajně činu v obou státech účastnily, byly totožné“(18). Není tedy vyloučeno, aby situace, ve které taková totožnost chybí, přesto představovala soubor skutkových okolností, které jsou svou samotnou povahou neoddělitelně spojeny(19).

36.   Musím začít poukazem na to, že doslovné uplatnění těchto závěrů na jakýkoliv trestný čin v souvislosti s obchodem s drogami by mohlo přinést nechtěné důsledky. Odsouzení za držení malého množství drog nebo nakládání s ním v jednom členském státě by nemělo podle mého názoru automaticky bránit dalšímu trestnímu řízení v souvislosti s držením podstatně větších množství stejných drog nebo nakládání s nimi ve státě jiném, bez ohledu na to, zda tvoří část stejné zásilky(20). Vhodnější se zdá chápat právě citované závěry z rozsudku Van Straaten jako uplatnění v konkrétním případě obecného pravidla, podle kterého úplná jednota podstatných skutkových okolností – v tomto případě množství drog a totožnost spolupachatelů – není podmínkou pro uplatnění článku 54 ÚPSD. Tyto závěry spíše poskytují vnitrostátnímu soudu prostor pro uvážení při hodnocení, co se rozumí „týmž činem“ podle okolností daného případu.

37.   S těmito výhradami je rozsudek Van Straaten oporou pro názor, že rozdíl v množství, s nimiž bylo nakládáno v Nizozemsku a Belgii, sám o sobě nebrání, aby dotčený čin byl považován za tentýž pro účely článku 54 ÚPSD. Nicméně, jak jsem již řekla, tato „neoddělitelná spojitost“ je skutečností, o které musí rozhodnout vnitrostátní soud na základě důkazů, kterými disponuje v původním řízení.

38.   Pro úplnost dodávám, že podle článku 58 ÚPSD mohou členské státy v rámci vnitrostátního práva uplatňovat příznivější výklad zásady ne bis in idem. Z toho vyplývá, že by nebylo v rozporu s článkem 54 ÚPSD, kdyby bylo vnitrostátní právo vykládáno tak, že dotčená skutková jednání mají být považována za tentýž čin, za který byla N. Kraaijenbrink stíhána v Nizozemsku, jelikož sdílejí tentýž úmysl, i když se nezakládají na stejných skutkových okolnostech pro účely článku 54 ÚPSD.

–       Článek 71 ÚPSD a čl. 36 odst. 2 Jednotné úmluvy

39.   Co se týče článku 71 ÚPSD a čl. 36 odst. 2 Jednotné úmluvy, většina účastníků řízení uvádí, že ani jeden z nich není z hlediska výkladu článku 54 ÚPSD relevantní. Já sdílím jejich názor.

40.   Je pravda, že čl. 36 odst. 2 Jednotné úmluvy, na kterou článek 71 ÚPSD odkazuje, požaduje, aby trestné činy spadající do jeho působnosti spáchané v rozličných zemích byly považovány za zvláštní trestné činy. Avšak za předpokladu, že legalizace výnosů z obchodu s drogami je trestným činem spadajícím do působnosti čl. 36 odst. 2(21), Soudní dvůr výslovně uvedl v rozsudku Van Esbroek, že „článek 71 [ÚPSD] neobsahuje žádnou skutečnost, která by směřovala k omezení rozsahu působnosti uvedeného článku 54“(22). Podle názoru Soudního dvora „[z] toho vyplývá, že odkaz učiněný v článku 71 ÚPSD na stávající úmluvy OSN nelze chápat tak, že je překážkou uplatnění zásady ne bis in idem uvedené v článku 54 ÚPSD, který zabraňuje pouze více stíháním jedné osoby pro tentýž čin, aniž by tak v schengenském prostoru způsobil depenalizaci“(23).

41.   Podle mého názoru platí tyto závěry i ve vztahu k tomuto případu. Článek 71 ÚPSD, který je formulován velmi obecně a stanoví pro smluvní strany obecnou povinnost trestat veškeré trestné činy týkající se obchodu s omamnými látkami, nestanoví žádnou výjimku ze zásady ne bis in idem v této oblasti ani nedovoluje, aby byl trestný čin související s drogami v kontextu Schengenu dvakrát trestán.

42.   Co se týče Jednotné úmluvy, byla přijata na mezivládní konferenci v roce 1961 a měla se uplatňovat ve vztahu k suverénním nezávislým státům. Komise podle mého názoru přesvědčivě tvrdí, že by bylo nevhodné uplatňovat Jednotnou úmluvu v rámci Schengenského prostoru, který byl vytvořen o 30 let později s cílem dosáhnout hlubší integrace v oblasti policejní a soudní spolupráce mezi jeho smluvními stranami(24).

43.   V takovém integrovaném prostoru založeném na zásadě vzájemné důvěry(25) ve kterém mají být opatření v boji proti nedovolenému obchodu s omamnými látkami postupně přijata na nadnárodní spíše než národní úrovni(26), ztrácí povinnost stanovená v článku 36 Jednotné úmluvy považovat za zvláštní trestné činy spáchané v rozličných zemích svůj smysl. Podle mého názoru lze povinnost přijmout nezbytná opatření v boji proti nedovolenému obchodu s omamnými látkami v souladu se stávajícími úmluvami OSN stanovenou smluvním stranám v článku 71 ÚPSD uplatňovat pouze v rozsahu, v němž tyto úmluvy mají význam v kontextu Schengenských dohod.

44.   Proto se domnívám, že výraz „tentýž čin“ v článcích 54 a 56 ÚPSD vyžaduje totožnost podstatných skutkových okolností, chápanou jako soubor konkrétních okolností neoddělitelně spojených v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem. Existence společného protiprávního úmyslu může mít určitý význam při hodnocení, zda jsou naplněna tato tři kritéria, sama o sobě však kritériem není. Článek 71 ÚPSD nebo čl. 36 odst. 2 Jednotné úmluvy OSN o omamných látkách z roku 1961 na tento výklad nemají vliv.

 Druhá otázka

45.   Druhá otázka je kladena pouze pro případ (kladné) odpovědi na první otázku v tom smyslu, že společný úmysl je sám o sobě dostačující podmínkou pro to, aby byly trestné činy posouzeny jako „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Jak jsem uvedla, nemyslím si, že by tomu tak bylo. Nicméně navrhuji zběžně posoudit i druhou otázku pro případ, že by se Soudní svůr rozhodl na první otázku odpovědět kladně.

46.   Formulace druhé otázky není přesná a může být vykládána různě. Podle mého názoru zahrnuje dvě části.

47.   Zaprvé chce předkládající soud vědět, zda za předpokladu, že pojem „tentýž čin“ v článku 54 ÚPSD zahrnuje skutková jednání, která jsou odlišná, ale spojená týmž protiprávním úmyslem, může tento pojem zahrnovat i jiné trestné činy spáchané ve stejném období, které s trestným činem potrestaným v prvním rozsudku souvisejí nebo byly spáchány v návaznosti na něj, které však ve druhém členském státě vešly ve známost nebo v souvislosti s nimiž bylo trestní stíhání zahájeno až po prvním rozsudku, nebo zda může soud ve druhém členském státě vynést odsuzující rozsudek za tyto jiné související činy.

48.   Pro případ, že by bylo poslední tvrzení správné, se předkládající soud v druhé části své otázky ptá, zda má soud v druhém členském státě při stanovení trestu, který má být uložen podle vnitrostátního práva, přihlédnout k trestům již uloženým v prvním členském státě.

49.   Podle mého názoru se musí odpověď na první část otázky zakládat na stejných úvahách, které jsem rozvedla v odpovědi na první otázku. Použijeme-li rozsudek Van Esbroek, uplatní se článek 54 ÚPSD, pokud jsou skutková jednání zakládající související trestné činy neoddělitelně spojeny v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem s jednáními, s nimiž v souvislosti byl vynesen odsuzující rozsudek v prvním členském státě, za předpokladu, že jsou splněny všechny další podmínky(27). Pokud tomu tak není, může vnitrostátní soud obžalovaného za tyto související trestné činy soudit, jelikož skutková jednání, jichž se měl dopustit, pod pojem „tentýž čin“ podle tohoto ustanovení nespadají.

50.   Skutečnost, že související skutková jednání nebyla v té době známa nebo nebyla předmětem rozhodnutí v soudním řízení v prvním členském státě, tento závěr nezpochybňuje. Judikatura Soudního dvora k pojmu „tentýž čin“ v článku 54 ÚPSD neobsahuje žádnou skutečnost, která by směřovala k omezení jeho působnosti na skutková jednání, která byla v příslušné době známa orgánům činným v trestním řízení nebo příslušným soudům v prvním členském státě. Proto soudům druhého členského státu nic nebrání v tom, aby shledaly, že tato skutková jednání byla „neoddělitelně spojena“ s jednáními, která byla předmětem dřívějšího řízení, a aby je proto považovaly za „tentýž čin“.

51.   Naopak Soudní dvůr v rozsudku Van Straaten(28) uvedl, že článek 54 ÚPSD nevyžaduje, aby všechny skutkové okolnosti posuzované v obou řízeních byly totožné. V tomto případě nebránily okolnosti, které nebyly posouzeny soudem v prvním členském státě, ale byly posouzeny soudem ve státě druhém(29), Soudnímu dvoru v tom, aby shledal, že dotčená skutková jednání mohou být posouzena jako „tentýž čin“ podle článku 54 ÚPSD.

52.   Stejné úvahy mohou být použity i v současném případě. Skutková jednání související s hlavními jednáními posuzovanými v dřívějším řízení nebo na ně navazující, která sama o sobě nebyla v tomto řízení posouzena, spadají pod pojem „tentýž čin“ pro účely článku 54 ÚPSD, pokud jsou všechna skutková jednání navzájem neoddělitelně spojena v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem. Zda je tomu na základě skutkových okolností tak, přísluší rozhodnout vnitrostátnímu soudu.

53.   Druhá část této otázky v podstatě zní, zda soud, před kterým se vede druhé řízení, má přihlédnout k sankcím uloženým v prvním řízení za tentýž čin, pokud se rozhodne obžalovaného za tato související nebo navazující skutková jednání potrestat.

54.   Je jasné, že pokud jsou tato související nebo navazující skutková jednání považována za „tentýž čin“ ve smyslu článku 54 ÚPSD a jsou-li splněny všechny další podmínky, nemůže soud, před kterým se vede druhé řízení, obžalovaného trestně stíhat ani, a fortiori, potrestat. Otázka, zda by mělo být přihlédnuto k dřívějším sankcím, proto nevyvstává.

55.   Jiný případ nastává tam, kde, přestože jsou související nebo navazující skutková jednání považována za tentýž čin, nejsou splněny další podmínky pro uplatnění článku 54 ÚPSD(30). V takovém případě je k odpovědi na druhou část otázky třeba dospět ve světle jak obecné zásady započtení, tak článku 56 ÚPSD. Připomínám, že článek 56 ÚPSD požaduje po smluvní straně, jež trestně stíhá osobu, proti níž dřívější stíhání za tentýž čin v druhé smluvní straně skončilo konečným rozhodnutím, aby započetla dobu odnětí svobody na území této druhé smluvní strany z důvodu téhož trestného činu do sankce, která bude případně stanovena. Toto ustanovení rovněž po členských státech požaduje, aby v rozsahu, v němž to umožňují vnitrostátní právní předpisy, přihlížely i k jiným sankcím než trestům odnětí svobody.

56.   Při jednání dala Komise jasně najevo, že podle jejího názoru odráží článek 56 ÚPSD obecnou zásadu trestního práva, totiž princip proporcionality, který se uplatní všude tam, kde se neuplatní zásada ne bis in idem stanovená v článku 54 ÚPSD.

57.   Toto tvrzení bylo vehementně odmítáno Nizozemskem. Tvrdilo, že se zásada započtení obsažená v článku 56 ÚPSD omezuje jen na případy, ve kterých platí výjimky podle čl. 55 odst. 1 ÚPSD. V ostatních případech je záležitostí vnitrostátního práva, zda se tato zásada použije, či nikoliv. Přijetí tvrzení Komise by znamenalo skrytou harmonizaci vnitrostátního trestního práva a obcházení ustanovení ÚPSD.

58.   Nemohu najít mezi články 55 a 56 ÚPSD žádnou slovní nebo logickou spojitost, která by takový výklad podpořila. Co je podstatnější, souhlasím s názorem Komise, že v právu EU existuje obecná zásada započtení(31), podle které musí být dřívější sankce zohledněny, pokud je pachatel trestán v druhém řízení za tentýž čin(32).

59.   Pokud jsem mohla zjistit, je tato zásada v různých podobách nejen součástí trestního práva každého členského státu(33), ale její existence byla uznána i Soudním dvorem v kontextu souběžného stanovení vnitrostátních sankcí a sankcí Společenství v soutěžním právu. V rozsudku Wilhelm uvedl Soudní dvůr, že pokud „by možnost vedení dvou zvláštních řízení vedla k uložení po sobě následujících sankcí [za tentýž čin], obecný požadavek ekvity … požaduje, aby při stanovení případné sankce bylo přihlédnuto k jakémukoliv předchozímu rozhodnutí ukládajícímu sankci“(34). Tato judikatura byla následně potvrzena v rozsudku Boehringer Mannheim, ve kterém Soudní dvůr uvedl, že „při stanovení výše pokuty musí Komise přihlédnout k sankcím, které stejný podnik již nese za stejné jednání, pokud byly uloženy sankce za porušení kartelového práva členského státu a tedy spáchaného na území Společenství“(35). Soud prvního stupně tuto judikaturu věrně následuje(36).

60.   Přestože k této otázce ještě neexistuje ustálená judikatura(37), domnívám se, že zásada započtení může být považována za obecnou zásadu trestního práva ve všech členských státech, a tím i za obecnou zásadu práva Společenství, která vychází z požadavků ekvity a zásady proporcionality v trestním soudnictví(38).

61.   Zásada započtení je podle mého názoru svým pojetím odlišná od zásady ne bis in idem, ačkoli jsou obě odrazem obecného požadavku ekvity nebo spravedlnosti v trestním řízení(39). Zásada započtení má samozřejmě význam pouze tehdy, pokud se z jakéhokoliv důvodu neuplatní zásada ne bis in idem, přestože skutkové okolnosti, na nichž se trestní stíhání zakládá, jsou totožné(40). Jinak musí soud, před kterým bylo zahájeno druhé trestní řízení, toto řízení zastavit z důvodu rozporu se zásadou ne bis in idem.

62.   Z výše řečeného vyplývá, že článek 56 ÚPSD pouze kodifikuje zásadu započtení pro účely Schengenu. Pokud je tento můj závěr správný, vyplývají z něj dva důsledky. Zaprvé, nehledě na článek 56 ÚPSD by se zásada započtení uplatňovala jako obecná zásada práva Společenství. Zadruhé, jako obecná zásada právní je tato zásada v hierarchii norem nadřazená článku 56 ÚPSD. V důsledku toho je skutečnost, že se působnost tohoto ustanovení omezuje na tresty týkající se odnětí svobody, překonána širší působností obecné zásady: ke všem uloženým a vykonaným sankcím za tentýž čin v prvním členském státě by mělo být přihlíženo v trestním řízení v druhém členském státě.

63.   Proto jsou vnitrostátní trestní soudy čistě na základě práva EU povinny v případě, že se neuplatní zásada ne bis in idem, ve fázi stanovení výše trestu přihlédnout k sankcím, ať již spočívají v odnětí svobody, či nikoliv, které již byly vůči obžalovanému za tentýž čin uloženy a byly vykonány (nebo je již vykonat nelze) v jiných členských státech. Bude tomu tak v případě uplatnění výjimek podle článku 55 ÚPSD, ale i v případě, že bylo v prvním členském státě vyneseno konečné rozhodnutí, ale podmínka výkonu trestu uvedená v článku 54 ÚPSD dosud nebyla splněna(41).

64.   Nicméně pro případ, že Soudní dvůr nepřijme tvrzení ohledně existence takové obecné zásady započtení, je podle mého názoru jasné, že by se článek 56 ÚPSD přesto uplatnil. Členské státy, které jsou stranami Schengenské dohody, jsou povinny předchozí doby odnětí svobody odpykané obžalovaným v jiných členských státech odečíst od trestu odnětí svobody uloženého v kontextu Schengenu.

65.   V tomto ohledu nesouhlasím se zužujícím výkladem článku 56 ÚPSD ze strany vlády Nizozemska. Obecná formulace tohoto ustanovení neobsahuje žádnou skutečnost, která by směřovala k omezení jeho působnosti na případy, ve kterých se uplatní čl. 55 odst. 1 ÚPSD. Z doslovného výkladu naopak jasně vyplývá, že by se mělo uplatnit v případech, ve kterých bylo z jakéhokoliv důvodu zahájeno trestní stíhání vůči stejnému obviněnému v členském státě, přestože dřívější stíhání v jiném členském státě za tentýž čin skončilo konečným rozhodnutím(42).

66.   Předchozí rozbor se samozřejmě uplatní tehdy, je-li obžalovaný podruhé souzen a trestán za tentýž čin v jiném členském státě, aniž by se mohl dovolat článku 54 ÚPSD. Pokud tato skutková jednání nejsou posouzena jako „tentýž čin“, nevzniká z článku 56 ÚPSD ani, v souladu s mým tvrzením, z obecné zásady započtení žádná povinnost.

67.   Pro úplnost dodávám, že právo EU nebrání vnitrostátním soudům, před kterými probíhá druhé řízení, aby uplatnily příznivější vnitrostátní pravidla trestání v případech, kdy se neuplatní ani článek 54, ani článek 56 ÚPSD nebo zásady v nich obsažené z důvodu, že dotčená skutková jednání nejsou vnitrostátním soudem shledána „týmž činem“ jako skutková jednání, které posuzoval soud, před kterým proběhlo první řízení.

68.   Tento závěr vyplývá z obecné zásady subsidiarity a svěřených pravomocí. Navíc jak uvádí Komise, poslední věta článku 56, jakož i článek 58 ÚPSD výslovně umožňují členským státům uplatnit v kontextu schengenského acquis vnitrostátní právní předpisy s příznivějším výkladem zásady ne bis in idem a zásady započtení.

69.   Proto se domnívám, že pojem „tentýž čin“ v článku 54 a 56 ÚPSD zahrnuje související nebo navazující skutková jednání ve vztahu k hlavním skutkovým jednáním posuzovaným v řízení v prvním členském státě, která nebyla v tomto řízení posouzena, pokud jsou tato jednání navzájem neoddělitelně spojena v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem. Právo EU nebrání členským státům v uplatňování příznivějších pravidel trestního práva vůči obžalovanému, než jsou pravidla stanovená v článcích 54 až 57 ÚPSD.

 Závěry

70.   S ohledem na výše uvedené mám za to, že by Soudní dvůr měl na otázky podané Hof van Cassatie odpovědět takto:

„–      Výraz ,tentýž čin‘ v článcích 54 a 56 ÚPSD vyžaduje totožnost podstatných skutkových okolností chápanou jako soubor konkrétních okolností neoddělitelně spojených v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem. Článek 71 ÚPSD nebo čl. 36 odst. 2 Jednotné úmluvy OSN o omamných látkách z roku 1961 na tento výklad nemají vliv.

–      Existence společného protiprávního úmyslu může mít význam při hodnocení, zda jsou naplněna uvedená tři kritéria, sama o sobě však kritériem není.

–      Související nebo navazující skutková jednání ve vztahu k hlavním skutkovým jednáním posuzovaným v řízení v prvním členském státě, která nebyla v tomto řízení posouzena, spadají pod pojem ,tentýž čin‘ pro účely článku 54 ÚPSD, pokud jsou tato jednání neoddělitelně spojena v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem.

–      Právo EU každopádně nebrání členským státům v uplatňování pravidel příznivějších vůči obžalovanému, než jsou pravidla stanovená v článcích 54 a 56 ÚPSD.“

---

1 – Původní jazyk: angličtina.

---

2 – Úř. věst. 2000 L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9.

---

3 – Připojený Amsterodamskou smlouvou ke Smlouvě o Evropské unii („SEU“) a ke Smlouvě o založení Evropského společenství.

---

4 – Úř. věst. 2000, L 239, s. 13; Zvl. vyd. 19/02, s. 3.

---

5 – Článek 2 odst. 1 první pododstavec. Soudní dvůr má pravomoc k výkladu ustanovení ÚPSD díky článku 35 Smlouvy o EU.

---

6 –       Můj vlastní překlad. Původní text zní: „Lorsque un même fait constitue plusieurs infractions ou lorsque différentes infractions soumises simultanément au même juge du fond constituent la manifestation successive et continue de la même intention délictueuse, la peine la plus forte sera seule prononcée. Lorsque le juge de fond constate que des infractions ayant antérieurement fait l'objet d'une décision définitive et d'autres faits dont il est saisi et qui, à les supposer établis, sont antérieurs à ladite décision et constituent avec les premières la manifestation successive et continue de la même intention délictueuse, il tient compte, pour la fixation de la peine, des peines déjà prononcées. Si celles-ci lui paraissent suffire à une juste répression de l'ensemble des infractions, il se prononce sur la culpabilité et renvoie dans sa décision aux peines déjà prononcées. Le total des peines prononcées en application de cet article ne peut excéder le maximum de la peine la plus forte.“

---

7 – Stejným rozsudkem byla N. Kraaijenbrink rovněž odsouzena za úmyslná porušení nizozemského opiového zákona mezi říjnem 1994 a únorem 1997.

---

8 – Věc C‑288/05, rozsudek ze dne 18. července 2007, Sb. rozh. s. I‑6441, ve které jsem rovněž dnes přednesla své stanovisko.

---

9 – Rozsudek ze dne 9. března 2006, C‑436/04, Sb. rozh. s. I‑2333.

---

10 – Citováno v poznámce pod čarou 8 výše, body 35 až 37.

---

11 – Citováno v poznámce pod čarou 9 výše. Viz také bod 22 výše.

---

12 – Viz rozsudky Soudního dvora ze dne 28. září 2006 ve věci Van Straaten (C‑150/05, Sb. rozh. s. I‑9327) a  Gasparini (C‑467/04, Sb. rozh. s. I‑9199).

---

13 – Bod 36.

---

14 – Bod 38.

---

15 – Bod 39.

---

16 – Bod 38.

---

17 – Citováno v poznámce pod čarou 12 výše.

---

18 – Bod 49.

---

19 – Bod 50.

---

20 – Proto mám pochybnosti o tom, že by nakládání s 50 gramy heroinu v jednom členském státě a pěti kilogramy stejné drogy ve státě jiném mělo být pokládáno za tentýž čin, i když jsou tato dvě množství součástí stejné zásilky.

---

21 – Podle názoru Komise tomu tak není. Vzhledem k tomu, jak široké je pojetí čl. 36 odst. 2 (viz bod 11 výše), lze se s tímto názorem stěží ztotožnit.

---

22 – Bod 40.

---

23 – Bod 41.

---

24 – Ve stejném smyslu viz stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jarabo Colomera ve věci Van Esbroek, citováno v poznámce pod čarou 9 výše, body 53 až 58.

---

25 – Viz rozsudek ze dne 11. února 2003 ve spojených věcech Gözütok a Brügge (C‑187/01 a C‑385/01, Recueil s. I‑1345, body 32 a 33).

---

26 – Viz článek 70 a čl. 71 odst. 3 ÚPSD, které smluvním stranám ukládají, aby zvýšily úsilí spolupracovat v boji proti nedovolenému obchodu s omamnými látkami.

---

27 – Co se týče dalších podmínek pro uplatnění článku 54 ÚPSD, totiž, že musí existovat konečné rozhodnutí (podmínka „konečného rozhodnutí“) a že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána trestní sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána (podmínka „výkonu trestu“), viz moje stanoviska ve věci Kretzinger, citováno v poznámce pod čarou 8, a Gasparini, citováno v poznámce pod čarou 12 výše.

---

28 – Citováno v poznámce pod čarou 12 výše.

---

29 – Totiž držení dalších čtyř kilogramů heroinu a účastenství jiného spolupachatele.

---

30 – Viz poznámku pod čarou 27 výše.

---

31 – Této zásadě se také říká zásada „zohlednění“ (viz např. M. Fletcher, „Some developments to the ne bis in idem principle in the EU: Criminal proceedings against Hüssein Gözütok and Klaus Brügge“ [2003] 66 Modern Law Review 769, v poznámce pod čarou č. 5) nebo „zásada zúčtovací“ (viz J. Vervaele, „The transnational ne bis in idem principle in the EU: Mutual Recognition and equivalent protection of human rights“, [2005] Utrecht Law Review Vol. I, Issue 2, [December], 100, na s. 106 a 107).

---

32 – Zároveň bych měla dodat, že rozumím obavě Nizozemska, aby nebylo trestní právo harmonizováno „zadními vrátky“ (viz, v tomto smyslu, moje stanovisko ve věci Gasparini, citováno v poznámce pod čarou 12 výše), a tuto obavu sdílím. Jak vysvětluji níže, zdá se mi, že původ zásady započtení, která je odvozena od požadavků ekvity, je v právu EU třeba hledat v roce 1969 a rozsudku Soudního dvora ze dne 13. února 1969, Wilhelm (14/68, Recueil, s. 1).

---

33 – Viz také body 64 až 70 mého stanoviska ve věci Kretzinger, citováno v poznámce pod čarou 8.

---

34 – Citováno v poznámce pod čarou 32 výše, bod 11.

---

35 – Rozsudek ze dne 14. prosince 1972, Boehringer Mannheim v. Komise (7/72, Recueil, s. 1281, bod 3).

---

36 – Rozsudek ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midlands v. Komise (T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, bod 87 a judikatura tam citovaná). Viz také rozsudek ze dne 27. září 2006, Roquette Frères v. Komise (T‑322/01, Sb. rozh. s. II‑0000, body 279 až 292).

---

37 – Přestože předchozí judikatura odkazuje na požadavky „ekvity“, což podle mého názoru nutně znamená, že se zásada započtení uplatňuje univerzálně, dosud Soudní dvůr výslovně nerozhodl, že by díky této zásadě byla Komise při určování výše sankce podle soutěžních pravidel ES povinna započíst sankci uloženou třetí zemí. Ve dvou nedávných případech projednávaných v řízení o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr ani nepotvrdil, ani nevyvrátil univerzální charakter zásady započtení; tyto případy rozhodl na základě jiných důvodů. Viz rozsudek prvního senátu Soudního dvora ze dne 18. května 2006, Archer Daniels Midland v. Komise (C‑397/03 P, Sb. rozh. s. I‑4429, bod 52); obdobně postupoval i druhý senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 29. června 2006, SGL Carbon v. Komise (C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, bod 27). Z bodu 33 téhož rozsudku však zřejmě vyplývá, že Soudní dvůr univerzální charakter zásady započtení odmítl.

---

38 – Tato zásada je zmíněna jako základní právo v čl. II‑109 odst. 3 návrhu Ústavy EU, tzn. jako součást Listiny základních práv Unie. Toto ustanovení s názvem „Zásady zákonnosti a přiměřenosti trestných činů a trestů“ stanoví, že „výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu“.

---

39 – Ve stejném smyslu viz stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jarabo Colomera ve věci Van Straaten, citováno v poznámce pod čarou č. 12 výše, v bodě 58. Stejné stanovisko zdá se zaujal Soudní dvůr v rozsudcích SGL Carbon a Archer Daniels Midland Co., oba citovány v poznámce pod čarou č. 37 výše. Úzká spojitost mezi těmito dvěma zásadami zřejmě vysvětluje, proč je článek 56 ÚPSD obsažen společně s článkem 54 v Kapitole 3 Hlavy III ÚPSD s názvem „Zákaz dvojího trestu“ (ne bis in idem). Nicméně, jak jsem již zmínila v poznámce pod čarou 29 svého stanoviska ve věci Kretzinger, nemělo by to nic měnit na závěru, že oba představují dvě na sobě nezávislé zásady práva EU. Viz také J-L. de la Cuesta, „Concurrent national and international criminal jurisdiction and the principle 'ne bis in idem' – General Report [of the XVII International Congress of Penal Law]“, International Review of Penal Law, Vol. 73, 2002/3-4, 707, s. 717 a 724.

---

40 – Viz bod 63 níže.

---

41 – Viz moje stanovisko ve věci Kretzinger, citováno v poznámce pod čarou 8 výše, bod 72.

---

42 – Viz bod 63 výše.