ROZSUDEK SOUDU (prvního senátu)

6. února 2007

Spojené věci T-246/04 a T-71/05

Jacques Wunenburger

v.

Komise Evropských společenství

„Úředníci – Hodnotící posudky – Hodnotící období 1997/1999 a 1999/2001 – Posudek o vývoji služebního postupu – Hodnotící období 2001/2002 – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Žaloba na náhradu škody – Právo na obhajobu“

Předmět: Žaloba, jejímž předmětem jsou jednak návrhy na zrušení návrhů hodnotících posudků žalobce za období 1997/1999 a 1999/2001 a posudku o vývoji služebního postupu žalobce za hodnotící období 2001/2002, a jednak návrhy na náhradu údajně utrpěných škod.

Rozhodnutí: Rozhodnutí ze dne 11. září 2003 o vypracování posudku o vývoji služebního postupu žalobce za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002 se zrušuje. Komisi se ukládá zaplatit žalobci částku 2 500 eur doplněnou k částce 2 500 eur již přiznané orgánem oprávněným ke jmenování za prodlení při vypracování hodnotících posudků za období 1997/1999 a 1999/2001 a symbolickou částku jedno euro za prodlení při vypracování posudku o vývoji služebního postupu za období 2001/2002. Žaloby se ve zbývající části zamítají. Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Přípravný akt

(Služební řád, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Návrh na náhradu škody předložený spolu s návrhem na zrušení

(Služební řád, články 90 a 91)

3.      Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek

(Služební řád, článek 43)

4.      Úředníci – Povýšení – Srovnávací přezkum zásluh

(Služební řád, články 43 a 45)

5.      Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu

(Služební řád, článek 43)

6.      Úředníci – Hodnocení – Posudek o vývoji služebního postupu

(Služební řád, články 43 a 45)

1.      Akty a opatřeními, které se nepříznivě dotýkají určité osoby ve smyslu článků 90 a 91 služebního řádu, jsou pouze akty a opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, a které obsahují konečné stanovisko orgánu. Pokud jde o akty nebo rozhodnutí, jež jsou přijímány postupem zahrnujícím několik fází, zejména po skončení interního řízení, jsou za napadnutelné akty považována jen ta opatření, která obsahují konečné stanovisko orgánu po skončení tohoto řízení, s vyloučením mezitímních opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí.

Návrh hodnotícího posudku je přípravným aktem, který nevyvolává žádné právní účinky, které by se mohly přímo dotýkat zájmů dotčeného úředníka, a nepředstavuje tudíž akt, který by nepříznivě zasahoval do jeho právního postavení.

(viz body 41 až 43)

Odkazy: Soud, 24. června 1993, Seghers v. Rada, T‑69/92, Recueil, s. II‑651, bod 28; Soud, 28. září 1993, Yorck von Wartenburg v. Parlament, T‑57/92 a T‑75/92, Recueil, s. II‑925, bod 36; Soud, 15. června 1994, Pérez Jiménez v. Komise, T‑6/93, Recueil FP, s. I‑A‑155 a II‑497, bod 34; Soud, 22. března 1995, Kotzonis v. HSV, T‑586/93, Recueil, s. II‑665, bod 29; Soud, 17. prosince 2003, McAuley v. Rada, T‑324/02, Recueil FP, s. I‑A‑337 a II‑1657, bod 28

2.      Bez ohledu na skutečnost, že žaloba na neplatnost a žaloba na náhradu škody jsou samostatnými procesními prostředky, návrh na náhradu škody je nepřípustný, má-li žaloba na náhradu škody úzký vztah k žalobě na neplatnost, která byla mimoto prohlášena za nepřípustnou. Tak je tomu tehdy, směřuje-li návrh na náhradu škody výhradně k odstranění následků aktu, kterého se týkala žaloba na neplatnost, která byla sama prohlášena za nepřípustnou, zejména je-li jediným předmětem žaloby na náhradu škody nahrazení ztráty odměny, ke které by nedošlo, kdyby bylo vyhověno žalobě na neplatnost.

Nicméně, jsou-li základem obou žalob odlišné akty nebo jednání správních útvarů, nemůže být žaloba na náhradu škody stavěna na roveň žalobě na neplatnost, i když oba akty vedou ke stejným finančním dopadům pro žalobce, takže nepřípustnost návrhu na zrušení nezpůsobuje nepřípustnost návrhu na náhradu škody.

(viz body 46 až 48)

Odkazy: Soudní dvůr, 12. prosince 1967, Collignon v. Komise, 4/67, Recueil, s. 469, 480; Soudní dvůr, 24. června 1971, Vinck v. Komise, 53/70, Recueil, s. 601, body 8 až 15; Soudní dvůr, 13. července 1972, Heinemann v. Komise, 79/71, Recueil, s. 579; Soudní dvůr, 14. února 1989, Bossi v. Komise, 346/87, Recueil, s. 303; Soud, 24. ledna 1991, Latham v. Komise, T‑27/90, Recueil, s. II‑35, bod 38; Soud, 28. června 2005, Ross v. Komise, T‑147/04, Sb. VS s. I‑A‑171 a II‑771, bod 39 a uvedená judikatura

3.      Správní útvar musí dbát na pravidelné sepsání hodnotících posudků ke dnům uvedeným ve služebním řádu a na jejich řádné vypracování, a to jak z důvodů řádné správy, tak z důvodu ochrany zájmů úředníků. Prodlení, ke kterému dojde při vypracování hodnotících posudků, totiž může samo o sobě způsobit úředníkovi újmu z pouhého důvodu, že jeho služební postup může být ovlivněn neexistencí takového posudku v okamžiku, kdy mají být přijata rozhodnutí, která se ho týkají. Úředníkovi, jehož osobní spis je nepřesný a neúplný, vzniká z tohoto důvodu nemajetková újma, související se stavem nejistoty a obav ohledně jeho profesní budoucnosti, ve kterém se nachází. Při neexistenci zvláštních okolností odůvodňujících zjištěná prodlení se správní útvar dopouští služebního pochybení, které může zakládat jeho odpovědnost.

(viz body 64 a 65)

Odkazy: Soudní dvůr, 18. prosince 1980, Gratreau v. Komise, 156/79 a 51/80, Recueil, s. 3943, bod 15; Soudní dvůr, 6. února 1986, Castille v. Komise, 173/82, 157/83 a 186/84, Recueil, s. 497, bod 36; Soud, 8. listopadu 1990, Barbi v. Komise, T‑73/89, Recueil, s. II‑619, bod 41; Soud, 28. května 1997, Burban v. Parlament, T‑59/96, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑331, body 44 a 50; Soud, 12. června 2002, Mellone v. Komise, T‑187/01, Recueil FP, s. I‑A‑81 a II‑389, body 77 a 78

4.      Hodnotící posudek představuje prvek hodnocení, který je nezbytný pro každé posuzování služebního postupu úředníka jeho nadřízenými. I když úředník nemá nárok na povýšení, nelze nicméně vyloučit, že neexistence hodnotícího posudku v okamžiku relevantního hodnotícího období může mít dopad na jeho služební postup.

Mimoto, ačkoli je pravda, že za výjimečných okolností může být neexistence hodnotícího posudku vyvážena jinými informacemi o zásluhách úředníka, tyto informace musejí splňovat určité podmínky, přičemž prokázání jejich naplnění přísluší žalovanému orgánu. V každém případě, hodnotící posudek, který není konečný a je dotyčným zpochybněn, nemůže být sám o sobě zdrojem jiných informací.

(viz body 70 až 72)

Odkazy: Soudní dvůr, 17. prosince 1992, Moritz v. Komise, C‑68/91 P, Recueil, s. I‑6849, bod 16; Soud, 5. října 2000, Rappe v. Komise, T‑202/99, Recueil FP, s. I‑A‑201 a II‑911, body 38, 40, 52 a 56; Soud, 7. května 2003, Den Hamer v. Komise, T‑278/01, Recueil FP, s. I‑A‑139 a II‑665, bod 95

5.      Dojde-li v určitém případě současně ke změně systému hodnocení, přidělení dotyčnému nových funkcí, s nimiž jsou spojeny obsahově odlišné služební povinnosti a vysoký stupeň odpovědnosti, nemohou být případné rozdíly vnímané mezi hodnoceními úředníka ve dvou po sobě jdoucích hodnotících posudcích kvalifikovány jako „zhoršení“ vyžadující zvláštní odůvodnění.

(viz bod 95)

6.      Právo úředníka na obhajobu je porušeno tehdy, nedodrží-li správní útvar při hodnotícím postupu bezdůvodně formální náležitosti stanovené vnitřní směrnicí o zvláštních podmínkách úředníků pracujících ve specifické službě, které se váží k uvedení v posudku o vývoji služebního postupu stanovisek získaných v rámci předepsaných konzultací, takže hodnocený úředník neměl možnost smysluplně vyjádřit svůj názor k takovému stanovisku.

Pouhý odkaz v posudku o vývoji služebního postupu na skutečnost, že došlo k takovým konzultacím, nestačí k tomu, aby dotčeného úředníka upozornil na existenci stanoviska, jehož uvedení v posudku je oprávněn vyžadovat.

Je-li stanovisko týkající se úředníka zařazeného do vysoké platové třídy, který zastupuje Unii jako vedoucí delegace, zvláště negativní, a může-li tedy snižovat jeho hodnocení, musí o něm být tento úředník jasně a jednoznačně informován, aby k němu mohl smysluplně vyjádřit svůj názor.

Nicméně, aby porušení práv na obhajobu způsobilo neplatnost, je třeba, aby v případě, kdy by k této vadě nedošlo, mohlo řízení vést k odlišnému výsledku.

(viz body 134 a 147 až 149)

Odkazy: Soudní dvůr, 29. října 1980, Van Landewyck a další v. Komise, 209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil, s. 3125, bod 47; Soudní dvůr, 21. března 1990, Belgie v. Komise, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 48; Soud, 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑223, bod 39