Věc C-312/04

Komise Evropských společenství

v.

Nizozemské království

„Nesplnění povinnosti státem – Vlastní zdroje Společenství – Nevyřízené karnety TIR – Řízení směřující k výběru cla na vstupu – Nedodržení – Nepřevedení odpovídajících příslušných vlastních zdrojů a nezaplacení úroků z prodlení“

Shrnutí rozsudku

1.        Žaloba pro nesplnění povinnosti – Povinnost členských států – Vlastní zdroje Evropských společenství

(Nařízení Rady č. 1552/89, článek 3)

2.        Volný pohyb zboží – Tranzitní režim Společenství – Přeprava uskutečněná v rámci karnetu TIR

(Nařízení Rady č. 719/91, čl. 10 odst. 3; nařízení Komise č. 1593/91, čl. 2 odst. 2)

3.        Vlastní zdroje Evropských společenství – Stanovení a poskytnutí členskými státy

(Nařízení Rady č. 1552/89, články 2 a 6)

1.        Článek 3 nařízení č. 1552/89, kterým se provádí rozhodnutí 88/376 o systému vlastních zdrojů Společenství, týkající se povinnosti členských států uchovávat podklady vztahující se ke stanovení a poskytování vlastních zdrojů, nezakotvuje promlčecí lhůtu pro uhrazení vlastních zdrojů, ale pouze stanoví povinnost členských států uchovávat uvedené podklady po minimální stanovenou dobu. Použití slova „minimální“ ohledně lhůty pro uchovávání podporuje skutečnost, že úmyslem zákonodárce Společenství nebylo zavést promlčecí lhůtu.

Žaloba pro nesplnění povinnosti podaná po uplynutí této lhůty je tedy přípustná.

(viz bod 32)

2.        Z článku 10 odst. 2 nařízení č. 719/91 o používání karnetů TIR a ATA ve Společenství jako tranzitních dokladů, z čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1593/91, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 719/91, a z čl. 11 odst. 2 celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží v rámci karnetů TIR ve vzájemném spojení vyplývá, že žádost o zaplacení celních dluhů, které vznikly nesrovnalostmi, k nimž došlo během nebo při takové přepravě, musí být zaslána v případě neuvolnění v zásadě do tří let od data přijetí karnetu TIR, přičemž tato lhůta činí čtyři roky v případě uvolnění, které bylo získáno protizákonně. Podle čl. 10 odst. 3 nařízení č. 719/91 a čl. 2 odst. 2 nařízení č. 1593/91 se uvedené lhůty použijí jak ve vztahu k držiteli, tak i ve vztahu k záručnímu sdružení.

Nicméně, jelikož cílem čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1593/91 je zajistit jednotné a řádné uplatňování ustanovení v oblasti zaplacení celního dluhu v zájmu rychlého a účinného poskytování vlastních zdrojů Společenství, musí ke sdělení o porušení předpisů nebo nesrovnalosti držiteli karnetu TIR a záručnímu sdružení příslušnými orgány dojít co nejrychleji, a sice jakmile se celní orgány o uvedeném porušení předpisů nebo nesrovnalosti dozví, tedy případně dlouho před uplynutím maximálních lhůt jednoho roku nebo v případě protizákonného postupu dvou let, uvedených v čl. 11 odst. 1 úmluvy TIR. Ze stejných důvodů musí být žádost o zaplacení ve smyslu čl. 11 odst. 2 téže úmluvy zaslána, jakmile jsou celní orgány schopny tuto žádost zaslat, tedy případně před uplynutím lhůty dvou let od sdělení porušení předpisů nebo nesrovnalosti dotčeným osobám.

(viz body 52–55)

3.        Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89, kterým se provádí rozhodnutí 88/376 o systému vlastních zdrojů Společenství, se nárok Společenství na vlastní zdroje stanoví, „jakmile“ o splatné částce příslušné orgány vyrozumí dlužníka, vyrozumění se učiní, jakmile je dlužník znám a jakmile může být výše nároku vypočtena příslušnými správními orgány v souladu s příslušnými předpisy Společenství, tedy v projednávaném případě s nařízením č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, nařízením č. 719/91 o používání karnetů TIR a ATA ve Společenství jako tranzitních dokladů, a s nařízením č. 1593/91, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 719/91, jakož i s celní úmluvou o mezinárodní přepravě zboží v rámci karnetů TIR. Žádost o zaplacení podle čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR je tak třeba považovat za vyrozumění ve smyslu článku 2 nařízení č. 1552/89.

Mimoto podle čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 1552/89 mají členské státy povinnost zaúčtovat nároky „stanovené podle článku 2“ téhož nařízení nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven, buď na účet A, nebo za předpokladu splnění určitých podmínek na účet B.

V důsledku toho jsou členské státy povinny stanovit nárok Společenství na vlastní zdroje, jakmile jsou jejich celní orgány schopny vypočítat částku cla odpovídající celnímu dluhu a určit dlužníka, a tedy poukázat uvedené nároky na účty v souladu s článkem 6 nařízení č. 1552/89.

(viz body 58, 60–61)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

5. října 2006 (*)

„Nesplnění povinnosti státem – Vlastní zdroje Společenství – Nevyřízené karnety TIR – Řízení směřující k výběru cla na vstupu – Nedodržení – Nepřevedení odpovídajících příslušných vlastních zdrojů a nezaplacení úroků z prodlení“

Ve věci C‑312/04,

jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, podaná dne 23. července 2004,

Komise Evropských společenství, zastoupená G. Wilmsem a A. Weimarem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Nizozemskému království, zastoupenému H. G. Sevenster a J. G. M. van Bakel, jako zmocněnkyněmi,

žalovanému,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení P. Jann, předseda senátu, K. Schiemann, N. Colneric, J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj) a E. Levits, soudci,

generální advokátka: C. Stix-Hackl,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Nizozemské království tím, že:

–        v době do 1. ledna 1992 v řadě případů, ve kterých byly předpokládány nesrovnalosti ve vztahu k přepravě na podkladě karnetu TIR, s řádnou péčí nevyvíjelo činnosti nezbytné k rychlému stanovení nároků Společenství na vlastní zdroje,

–        v období od 1. ledna 1992 do roku 1994 (včetně) v řadě případů, ve kterých byly předpokládány nesrovnalosti ve vztahu k přepravě na podkladě karnetu TIR, bylo v prodlení se stanovením nároků Společenství na vlastní zdroje, a tyto vlastní zdroje proto Komisi poskytlo opožděně,

–        odmítá zaplatit s tím spojené úroky z prodlení,

nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a článku 11 nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1552/89 ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. L 155, s. 1).

 Právní rámec

 Úmluva TIR

2        Celní úmluva o mezinárodní přepravě zboží v rámci karnetů TIR (dále jen „úmluva TIR“) byla podepsána v Ženevě (Švýcarsko) dne 14. listopadu 1975. Nizozemské království je stranou této úmluvy, jakož i Evropské společenství, které ji schválilo nařízením Rady (EHS) č. 2112/78 ze dne 25. července 1978 (Úř. věst. L 252, s. 1; Zvl. vyd. 02/01, s. 208). Uvedená úmluva vstoupila pro Společenství v platnost dne 20. června 1983 (Úř. věst. L 31, s. 13).

3        Úmluva TIR zejména stanoví, že zboží přepravované na podkladě karnetu TIR, který zavádí, nepodléhá u pohraničních celnic placení nebo složení dovozních nebo vývozních cel a poplatků.

4        K provedení těchto výhod úmluva TIR vyžaduje, aby bylo zboží doprovázeno během celé doby přepravy jednotným dokladem, karnetem TIR, který má sloužit ke kontrole dodržování předpisů při přepravě. Vyžaduje rovněž, aby bylo na přepravu poskytnuto zajištění sdruženími schválenými smluvními stranami podle ustanovení článku 6 této úmluvy.

5        Článek 6 odst. 1 úmluvy TIR tak stanoví:

„Každá smluvní strana může za podmínek a záruk, které sama stanoví, zmocnit některá sdružení, aby přímo, nebo prostřednictvím odpovídajících sdružení vydávala karnety TIR a vystupovala jako ručitel.“

6        Karnet TIR se skládá z řady listů složených z útržkového listu č. 1 a útržkového listu č. 2 s kmenovými listy, na kterých jsou obsaženy všechny nezbytné informace. Dvojice útržkových listů je použita pro každé průchozí území. Na začátku přepravy se kmenový list č. 1 předloží celnici odeslání; k vyřízení operace dojde návratem kmenového listu č. 2 od celnice výstupu na témže celním území. Tento postup se opakuje pro každé průchozí území použitím jednotlivých dvojic útržkových listů, které jsou součástí téhož karnetu.

7        Karnety TIR tiskne a distribuuje International Road Transport Union (Mezinárodní unie silniční dopravy, dále jen „IRU“), se sídlem v Ženevě. Vydání uživatelům zajišťují záruční sdružení každého státu oprávněná k tomuto účelu správními orgány smluvních stran. Karnet TIR je vydán záručním sdružením země odeslání, přičemž zajištění je poskytnuto IRU a skupinou pojistitelů ve Švýcarsku.

8         Článek 8 úmluvy TIR stanoví:

„1. Záruční sdružení se zavazuje zaplatit splatná dovozní nebo vývozní cla a poplatky zvýšené o případné úroky z prodlení, které měly být zaplaceny podle celních zákonů a nařízení země, ve které byl porušen předpis, týkající se operace TIR. Toto sdružení ručí za zaplacení výše uvedených částek společně a nerozdílně s osobami, které je dluží.

2. Jestliže v případech uvedených v odstavci 1 tohoto článku zákony a nařízení smluvní strany nestanoví placení dovozních nebo vývozních cel a poplatků, zavazuje se záruční sdružení zaplatit za týchž podmínek částku rovnající se výši dovozních nebo vývozních cel a poplatků zvýšených o případné úroky z prodlení.

3. Každá smluvní strana stanoví pro každý karnet TIR maximální výši částek, jejichž zaplacení lze na záručních sdruženích požadovat podle ustanovení uvedených odstavců 1 a 2.

4. Záruční sdružení je odpovědné vůči orgánům země, v které se nachází celnice odeslání, od okamžiku, kdy celnice přijme karnet TIR. V dalších zemích, kterými operace přepravy zboží na podkladě karnetů TIR prochází, začíná tato odpovědnost, jakmile je zboží dovezeno […]

5. Odpovědnost záručního sdružení se vztahuje nejen na zboží uvedené v karnetu TIR, nýbrž také na zboží, které ač není v karnetu uvedeno, je uloženo v celně uzavřeném prostoru silničního vozidla nebo v celně uzavřeném kontejneru; tato odpovědnost se nevztahuje na žádné jiné zboží.

6. Pro stanovení cel a poplatků zmíněných v odstavcích 1 a 2 tohoto článku platí údaje o zboží uvedené v karnetu TIR, nebude-li prokázán opak.

7. Při nastalé splatnosti částek uvedených v odstavcích 1 a 2 tohoto článku příslušné orgány mají podle možnosti žádat o zaplacení osobu nebo osoby, které je přímo dluží, dříve než svůj nárok uplatní vůči záručnímu sdružení.“

9        Podle článku 11 úmluvy TIR:

„1. Jestliže karnet TIR nebyl uvolněn nebo byl uvolněn s výhradami, nejsou příslušné orgány oprávněny požadovat na záručním sdružení zaplacení částek uvedených v odstavcích 1 a 2 článku 8, pokud do jednoho roku od přijetí karnetu TIR těmito orgány neuvědomily tyto orgány písemně sdružení o neuvolnění nebo o uvolnění s výhradou. Toto ustanovení platí rovněž v případě, kdy uvolnění bylo získáno neoprávněně nebo protizákonně, avšak v takovém případě je lhůta dvouletá.

2. Žádost o zaplacení částek uvedených v odstavcích 1 a 2 článku 8 se zasílá záručnímu sdružení nejdříve tři měsíce ode dne, kdy toto sdružení bylo uvědomeno o neuvolnění karnetu, o jeho uvolnění s výhradou nebo o jeho uvolnění získaném neoprávněně nebo protizákonně, a nejpozději do dvou let od téhož dne. V případech, které však ve shora uvedené dvouleté lhůtě byly předány soudu, se zasílá žádost o zaplacení do roka ode dne, kdy se soudní rozhodnutí stalo vykonatelným.

3. K zaplacení požadovaných částek má záruční sdružení tříměsíční lhůtu ode dne, ke kterému mu byla žádost o zaplacení zaslána. Zaplacené částky budou sdružení vráceny, jestliže se do dvou let ode dne uvedeného na žádosti o zaplacení celním orgánům prokáže, že při dané přepravní operaci nebyly porušeny předpisy.“

 Celní předpisy Společenství

10      Článek 10 nařízení Rady (ES) č. 719/91 ze dne 21. března 1991 o používání karnetů TIR a ATA ve Společenství jako tranzitních dokladů (Úř. věst. L 78, s. 6), použitelného v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1993, stanoví:

„1. Tímto článkem není dotčena platnost zvláštních opatření vyplývajících z Úmluvy TIR a Úmluvy ATA týkajících se odpovědnosti záručních sdružení při použití karnetu TIR nebo ATA.

2.      Jestliže se během přepravy na podkladě karnetu TIR nebo tranzitu na podkladě karnetu ATA nebo v souvislosti s nimi zjistí, že v určitém členském státě byly spáchány porušení předpisů nebo nesrovnalosti, uloží tento členský stát clo a ostatní dávky, které se případně za dané zboží vybírají podle předpisů Společenství nebo vnitrostátních předpisů, aniž jsou dotčena trestněprávní opatření.

3.Jestliže nelze zjistit, na kterém území byly porušení předpisů nebo nesrovnalosti spáchány, považují se za spáchané v členském státě, v němž byly zjištěny, není-li celním orgánům v určené lhůtě uspokojivě prokázáno řádné provedení režimu nebo místo, na kterém byly porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně spáchány.

[…]“ (neoficiální překlad)

11      Podle článku 2 nařízení Komise (EHS) č. 1593/91 ze dne 12. června 1991, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 719/91 (Úř. věst. L 148, s. 11), použitelného rovněž v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1993:

„1.      Jestliže se během dopravy [přepravy] uskutečňované na podkladě karnetu TIR nebo tranzitu na podkladě karnetu ATA nebo v souvislosti s nimi zjistí, že došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalostem, sdělí celní orgány tuto skutečnost držiteli karnetu TIR nebo karnetu ATA a záručnímu sdružení ve lhůtě stanovené v čl. 11 odst. 1 Úmluvy TIR nebo v čl. 6 odst. 4 Úmluvy ATA.

2.      Důkaz o řádném uskutečnění přepravy na podkladě karnetu TIR nebo tranzitu na podkladě karnetu ATA ve smyslu čl. 10 odst. 3 prvního pododstavce nařízení (EHS) č. 719/91 je nutno předložit ve lhůtě uvedené v čl. 11 odst. 2 Úmluvy TIR nebo v čl. 7 odst. 1 a 2 Úmluvy ATA.

[…]“ (neoficiální překlad)

12      Článek 10 odst. 1 a 2 nařízení č. 719/91 a čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 1593/91 byly s účinností od 1. ledna 1994 nahrazeny čl. 454 odst. 1 a 2 a čl. 455 odst. 1 a 2 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „prováděcí nařízení“), přičemž obsah je v podstatě shodný.

13      Článek 457 prováděcího nařízení stanoví:

„Jestliže zásilka vstoupila na celní území Společenství nebo začíná dopravu [přepravu] u celního úřadu odeslání na celním území Společenství, odpovídá záruční sdružení podle čl. 8 odst. 4 Úmluvy TIR celním orgánům každého členského státu, přes jehož území se zboží na podkladě karnetu TIR dopravuje až do místa výstupu z celního území Společenství nebo až do místa určení nacházejícího se na tomto celním území.“

 Režim vlastních zdrojů Společenství

14      Článek 2 nařízení č. 1552/89, obsažený v hlavě I nazvané „Obecná ustanovení“, stanoví:

„1. Pro účely použití tohoto nařízení se nárok Společenství na vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom stanoví, jakmile o splatné částce příslušný orgán členského státu vyrozumí dlužníka. Vyrozumění se učiní, jakmile je dlužník znám a jakmile může být výše nároku vypočtena příslušnými správními orgány v souladu s příslušnými předpisy Společenství.

[…]“ (neoficiální překlad)      

15      Článek 3 první a druhý pododstavec nařízení č. 1552/89, jež jsou součástí téže hlavy I, stanoví:

„Členské státy přijmou veškerá vhodná opatření, aby zajistily, že podklady pro stanovení a poskytování vlastních zdrojů budou uchovávány nejméně po dobu tří kalendářních let od konce roku, k němuž se vztahují.

Pokud se na základě prověrky podkladů vztahujících se ke stanovení vlastních zdrojů, kterou provedou vnitrostátní orgány samy nebo společně s Komisí, ukáže, že je nutno provést opravu, musí být podklady uchovány i po uplynutí lhůty stanovené v prvním pododstavci po dostatečně dlouhou dobu umožňující opravu provést a zkontrolovat.“ (neoficiální překlad)

16      Článek 6 odst. 1 a 2 písm. a) a b) nařízení č. 1552/89, obsažený v hlavě II, nazvané „Účtování vlastních zdrojů“, stanoví:

„1.      Účty vlastních zdrojů vede ministerstvo financí každého členského státu nebo jiný subjekt pověřený každým členským státem a jsou členěny podle jednotlivých druhů vlastních zdrojů.

2.      a)     Nároky stanovené podle článku 2 se, aniž je dotčeno písmeno b) tohoto odstavce, účtují [účet obecně nazývaný ,účet A‘] nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven.

         b)     Stanovené nároky nezaúčtované podle písmene a), protože dosud nejsou uhrazeny a nebylo na ně poskytnuto žádné zajištění, se poukáží na zvláštní účet ve lhůtě stanovené v písmenu a) [účet obecně nazývaný ,účet B‘]. Členské státy mohou takto postupovat také v případě, že proti stanoveným nárokům, na něž bylo poskytnuto zajištění, jsou vzneseny námitky a jejich výše by se mohla po vyřešení vzniklých sporů změnit.“ (neoficiální překlad)

17      Článek 9 nařízení č. 1552/89, obsažený v hlavě III, nazvané „Poskytování vlastních zdrojů“, stanoví:

„1.      Postupem podle článku 10 poukáže každý členský stát vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise u ministerstva financí nebo jiného subjektu, který každý členský stát určí.

Tento účet je veden bezplatně.

2.      Komise poukázané částky přepočte a vede je na svých účtech […]“ (neoficiální překlad)      

18      Podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1552/89, který je součástí téže hlavy III:

„Po odečtení 10 % na náklady spojené s vybíráním vlastních zdrojů podle čl. 2 odst. 3 rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom se vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) zmíněného rozhodnutí připisují na příslušné účty nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven podle článku 2 tohoto nařízení.

Nicméně nároky uváděné na zvláštních účtech [B] podle čl. 6 odst. 2 písm. b) musí být zaúčtovány nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byly nárokované částky uhrazeny.“ (neoficiální překlad)

19      Na základě článku 11 nařízení č. 1552/89, obsaženého rovněž v uvedené hlavě III:

„V případě jakéhokoli zpoždění v připisování částek [prodlení v poukázání částek] na účet uvedený v čl. 9 odst. 1 zaplatí dotyčný členský stát úrok vypočtený podle úrokové míry uplatňované ke dni uplynutí lhůty na peněžním trhu daného členského státu na krátkodobé operace veřejného financování zvýšené o dva procentní body. Tato úroková míra se zvyšuje o 0,25 procentního bodu za každý měsíc prodlení. Takto zvýšená sazba se použije na celou dobu prodlení.“ (neoficiální překlad)

 Postup před zahájením soudního řízení

20      Podle Komise v rámci kontroly provedené jejími zaměstnanci na celním ředitelství v Rotterdamu (Nizozemí) dne 2. října 1997 bylo zjištěno prodlení ve stanovování vlastních zdrojů z cel. Tato zjištění se týkala nevyřízených karnetů TIR, které byly přijaty v období 1991–1993 a pro něž byly nizozemskými úřady zaslány opožděně platební výměry, jelikož, v 15 zjištěných případech, byly uvedené platební výměry vydány průměrně až dva a půl roku po přijetí těchto karnetů, přičemž orgány zjistily, že útržkový list č. 2 uvedených karnetů nebyl vrácen celnímu úřadu odeslání.

21      Dopisem ze dne 18. prosince 1997 Komise o svých závěrech informovala Nizozemské království, poté dopisy ze dne 9. března 1998 a 6. ledna 2000 tento členský stát požádala, aby Komisi poskytl částku 267 682,43 NLG jako úroky z prodlení na základě článku 11 nařízení č. 1552/89. Komise tvrdí, že pro výpočet těchto úroků z prodlení použila nejzazší lhůtu patnácti měsíců od potvrzení dotčených dokumentů stanovenou k vyrozumění dlužníka o dlužném clu, lhůtu, která vyplývá z článku 455 prováděcího nařízení a článku 11 úmluvy TIR.

22      Ve svých odpovědích ze dne 15. dubna 1998 a 7. března 2000 nizozemské orgány odmítly žádost o zaplacení úroků z prodlení z důvodů, že tato žádost není z právního hlediska opodstatněná a že je mimoto na základě čl. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1552/89 promlčená ohledně některých dotčených případů, přičemž jeden z nich se týkal roku 1986.

23      Co se týče údajného prodlení vytýkaného zaměstnanci Komise, nizozemské orgány tvrdí, že neexistuje právní základ, na základě kterého by bylo možné přistoupit k vymáhání dlužných částek od držitele dokumentu TIR před ukončením vyšetřování. K zaúčtování částek může tudíž dojít až po ukončení vyšetřování. Z tohoto důvodu nelze podle těchto orgánů překročení tříměsíční lhůty stanovené v čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR v očekávání výsledku vyšetřování považovat za opožděné zaúčtování zakládající možnost požadovat úroky z prodlení.

24      Komise, nesouhlasíc s argumentací nizozemských orgánů, zaslala dne 18. října 2002 Nizozemskému království výzvu dopisem. V tomto dopise uvádí své stanovisko, založené na ustanoveních právních předpisů Společenství použitelných v letech 1991 až 1993, ohledně prodlení s poskytováním vlastních zdrojů v důsledku dlouhotrvající nečinnosti nizozemských orgánů ohledně operací TIR, kterých se týká probíhající řízení. Komise má s ohledem na obtíž při stanovení konkrétního data pro úroky z prodlení týkající se operací TIR provedených před rokem 1992 za to, že za toto období není třeba platit úroky z prodlení z důvodu neexistence závazné lhůty pro vymáhání dotčených nároků, ale že nizozemské orgány nicméně neučinily potřebné kroky pro ochranu finančních zájmů Společenství. Ohledně operací TIR provedených po 1. lednu 1992 tento orgán po nizozemských orgánech požaduje, aby podle článku 11 nařízení č. 1552/89 bez odkladu zaplatily částku úroků z prodlení ve výši 110 239,17 eur.

25      Ve své odpovědi ze dne 19. prosince 2002 nizozemské orgány setrvaly na svém stanovisku.

26      Dne 11. července 2003 vydala Komise odůvodněné stanovisko, ve kterém přebírá argumentaci obsaženou ve své výzvě dopisem. Vyzvala Nizozemské království k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby vyhovělo odůvodněnému stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení. Vláda tohoto členského státu odpověděla na odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 10. září 2003, ve kterém opakuje své již dříve předložené argumenty.

27      Za těchto podmínek se Komise rozhodla podat projednávanou žalobu.

 K žalobě

 K přípustnosti

 Argumenty účastníků řízení

28      Nizozemská vláda tvrdí, že žaloba je nepřípustná. Žaloba je promlčena na základě článku 3 nařízení č. 1552/89, podle kterého mají členské státy povinnost uchovávat podklady pro stanovení a poskytování vlastních zdrojů nejméně po dobu tří kalendářních let od konce roku, k němuž se vztahují. Z toho vyplývá, že Komise má k dispozici stejnou lhůtu pro zahájení řízení nebo pro podání žaloby proti členskému státu, jelikož v opačném případě by posledně uvedený neměl žádnou možnost obrany. V projednávaném případě, jelikož neexistuje právní základ pro prodloužení této lhůty, jež je přípustné pouze pro případ, že by se na základě kontroly provedené Komisí ve stejné lhůtě dospělo k opravě, nizozemské orgány měly povinnost uchovávat podklady týkající se období dotčených v tomto řízení pouze do konce roku 1997. Skutečnost, že nizozemské orgány dosud nepřistoupily ke zničení podkladů, nemění nic na použití promlčecí lhůty.

29      Žádost Komise je mimoto v každém případě nepřípustná ohledně období do 1. ledna 1992, jelikož Komise nemá žádný právní zájem na podání žaloby týkající se tohoto období. Jelikož má za to, že za uvedené období není třeba platit žádné úroky z prodlení, Komise se pouze domáhá, aby Soudní dvůr prohlásil, že nizozemské orgány opožděně stanovily a zaplatily dlužné vlastní zdroje. Takový návrh je třeba považovat za nepřípustný, jelikož přijaté rozhodnutí by nezměnilo právní postavení Nizozemského království.

30      Co se týče prvního důvodu nepřípustnosti, Komise uplatňuje, že jediným cílem článku 3 nařízení č. 1552/89 je povinné uchovávání podkladů, a to po dobu „nejméně“ tří let, a že tento článek nezakotvuje žádnou promlčecí lhůtu pro uhrazení vlastních zdrojů. I pokud by se připustilo, že uvedený článek 3 je třeba vykládat tak, že zakotvuje promlčecí lhůtu, ta v projednávaném případě nebyla překročena, jelikož nizozemské orgány byly v dané lhůtě informovány, že jsou v prodlení. Komise totiž tuto informaci sdělila nizozemským orgánům dopisem ze dne 18. prosince 1997, přičemž žádost o zaplacení úroků z prodlení zaslaná Komisí se vztahovala ke karnetům TIR přijatým v roce 1993, u nichž ke skutečnému stanovení a poskytnutí došlo během let 1994 a 1995. Podklady týkající se vlastních zdrojů stanovených v letech 1994 a 1995 měly být tedy podle článku 3 nařízení č. 1552/89 uchovávány do konce roku 1997, respektive roku 1998. Mimoto, lhůtu stanovenou v témže článku 3 lze prodloužit, pokud je nutno provést opravu dotčených stanovení. V důsledku toho, jelikož výsledek kontroly provedené Komisí vyústil v nezbytnost takových oprav, nedošlo k promlčení.

31      Co se týče druhého důvodu nepřípustnosti, Komise má za to, že povaha řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 ES umožňuje právě určení, že členský stát nesplnil své povinnosti, aniž by tím však bylo změněno jeho právní postavení.

 Závěry Soudního dvora

32      Pokud jde o první důvod nepřípustnosti, je namístě uvést, že, na rozdíl od tvrzení nizozemské vlády, článek 3 nařízení č. 1552/89 nezakotvuje promlčecí lhůtu pro uhrazení vlastních zdrojů. Toto ustanovení pouze stanoví povinnost členských států uchovávat podklady vztahující se ke stanovení a poskytování vlastních zdrojů po minimální stanovenou dobu, jež může být případně prodloužena o dobu umožňující provést opravu a tuto opravu zkontrolovat, pokud kontrola provedená vnitrostátními orgány, samostatně nebo ve spolupráci s Komisí, ukáže nutnost provedení takové opravy. Použití slova „minimální“ ohledně tříleté lhůty pro uchovávání podporuje skutečnost, že úmyslem zákonodárce Společenství nebylo zavést promlčecí lhůtu.

33      Navíc je nepochybné, že nizozemské orgány nepřistoupily ke zničení podkladů týkajících se operací dotčených v probíhajícím řízení, takže Nizozemské království nemůže namítat jakékoli porušení práv obhajoby.

34      Tento důvod obrany tedy musí být zamítnut.

35      Pokud jde o druhý důvod nepřípustnosti vycházející z nedostatku právního zájmu na určení nesplnění povinnosti, pokud jde o období před 1. lednem 1992, při neexistenci žádosti o zaplacení úroků z prodlení, stačí připomenout, že nedodržení povinnosti uložené pravidlem práva Společenství členským státem zakládá samo o sobě nesplnění povinnosti (viz zejména rozsudek ze dne 12. června 2003, Komise v. Itálie, C‑363/00, Recueil, s. I‑5767, bod 47).

36      Jelikož i tento důvod obrany je neopodstatněný, je třeba jej zamítnout a prohlásit žalobu za přípustnou v plném rozsahu.

 K věci samé

 Argumenty účastníků řízení

37      Komise uvádí, že členské státy musí přistupovat s řádnou péčí k vymáhání vlastních zdrojů Společenství tak, aby jí je poskytly rychle. To při uplatnění úmluvy TIR znamená, že členský stát musí co nejdříve po přijetí karnetu TIR prokázat, zda byly spáchány nesrovnalosti ohledně jím kryté přepravy. Pokud tomu tak je, musí o tom informovat uživatele, a po uplynutí doby, během které tento může předložit důkaz, že přeprava byla provedena řádně nebo k nesrovnalosti došlo jinak, musí členský stát přistoupit k vymáhání dotčeného cla.

38      Komise podotýká, že v rámci probíhajícího řízení rozlišuje mezi obdobím před 1. lednem 1992 a obdobím od tohoto data až do roku 1994 s tím, že článek 11 úmluvy TIR byl použitelný po celou tuto dobu. Pokud jde o období před 1. lednem 1992, nevyžaduje od nizozemské vlády zaplacení úroků z prodlení. Podle Komise se totiž až do posledně uvedeného data uplatnil pouze článek 11 úmluvy TIR a nebylo možné stanovit konkrétní datum, ke kterému měly příslušné orgány přistoupit k vymáhání, jelikož úmluva TIR, jež se netýká uživatele režimu, nýbrž záručního sdružení, nestanoví lhůtu pro sdělení nesrovnalostí uživateli režimu ani lhůtu, během které může posledně uvedený předložit důkaz, že k porušení došlo jinak, nebo že k němu vůbec nedošlo. Nizozemské orgány nicméně nevěnovaly nezbytnou pozornost ochraně finančních zájmů Společenství. Členské státy mají přitom povinnost vyvíjet činnosti nezbytné k rychlému stanovení nároků Společenství na vlastní zdroje s řádnou péčí. Pokud během dnů následujících po předpokládaném ukončení skutečné přepravní operace není orgánu přijímajícímu karnety doručen útržkový list č. 2 karnetu TIR ani žádný jiný dokument, dotčené orgány musí včas přijmout opatření vhodná k ochraně finančních zájmů Společenství. Platební výměry byly v případech dotčených v probíhajícím řízení přitom zaslány v období dvou let a čtyř měsíců až dvou let a deseti měsíců od přijetí karnetu TIR. Takovou lhůtu nelze považovat za slučitelnou s vyžadovanou řádnou péčí.

39      Naopak, co se týče období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1993, Komise poznamenává, že článek 10 nařízení č. 719/91 a článek 2 nařízení č. 1593/91, ve spojení s článkem 11 úmluvy TIR, stanovily zvláštní lhůty, ve kterých členské státy měly přijmout nezbytná opatření ke zjištění porušení. Okamžik, od kterého začíná lhůta běžet, a rozsah „lhůty, která má být stanovena“, během které lze předložit důkaz o řádnosti operace nebo o místě, kde došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti, v souladu s čl. 10 odst. 3 nařízení č. 719/91, je možné vyvodit z článku 2 nařízení č. 1593/91 ve spojení s článkem 11 úmluvy TIR.

40      Podle Komise z těchto ustanovení vyplývá, že pokud celní úřad odeslání neobdrží v předepsané lhůtě (stanovené v odůvodněném stanovisku nejvýše jeden měsíc) útržkový list č. 2 karnetu TIR nebo jakýkoli jiný dokument z celnice výstupu, musí o tom informovat uživatele režimu a záruční sdružení ve lhůtě jednoho roku od přijetí uvedeného karnetu, přičemž tato lhůta činí dva roky v případě uvolnění karnetu TIR získaného neoprávněně nebo protizákonně. Dotčená osoba má tři měsíce na to, aby předložila důkaz o neexistenci nesrovnalostí nebo o místě, kde k nim skutečně došlo. V případě neexistence důkazu se nesrovnalost považuje za spáchanou v členském státu, ve kterém se nachází celní úřad odeslání, a tento stát musí přistoupit k vymáhání celního dluhu.

41      Možnost členských států nepřistoupit k vymáhání v nejbližším možném termínu stanoveném v čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR, nýbrž až později, před uplynutím maximální dvouleté lhůty zakotvené ve zmíněném ustanovení, má podle Komise význam pouze ve vztahu mezi orgány tohoto státu a dlužníkem. V rámci systému vlastních zdrojů musí být vyrozumění dlužníkovi provedeno ihned poté, co je tato osoba známa a je stanovena částka dluhu, což je rovněž okamžik, od kterého mohou dotčené orgány vymáhat dlužné částky na základě použitelných právních předpisů Společenství. Zákonodárce Společenství zjevně zamýšlel vytvořit systém, jenž by umožnil předložit legální důkaz o nesrovnalosti operace TIR od okamžiku objevení první známky její existence.

42      Komise dodává, že v souladu s čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89 je nárok Společenství na uvedené vlastní zdroje stanoven v okamžiku, kdy je příslušné orgány členského státu vyrozumí dlužníka o výši nároku. Toto vyrozumění se učiní, jakmile je dlužník znám a jakmile může být výše nároku vypočtena příslušnými správními orgány v souladu s příslušnými předpisy Společenství. Jelikož z předchozích úvah vyplývá, že příslušné orgány mohou přistoupit k vymáhání do jednoho roku a tří měsíců po přijetí karnetu TIR a že dlužníka, jakož i výši nároku je třeba považovat za známé nejpozději s koncem této lhůty, vyrozumění podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89 musí být provedeno nejpozději 15 měsíců po přijetí uvedeného karnetu. Po uplynutí této lhůty se nárok Společenství na dotčené vlastní zdroje považuje za stanovený.

43      Podle Komise mají členské státy povinnost poukázat stanovené nároky na obecný účet Komise v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89, pokud, jako v projednávaném případě, dotčený členský stát nevede zvláštní účet (účet B) ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) téhož nařízení. Poukázání vlastních zdrojů musí být uskutečněno nejpozději tentýž pracovní den (článek 10 nařízení č. 1552/89), takže v projednávaném případě jsou dlužné rovněž úroky z prodlení na základě článku 11 téhož nařízení, jelikož nizozemské orgány poskytly Komisi dotčené vlastní zdroje opožděně, když přistoupily k uhrazení až v průměru jeden rok po uplynutí maximální patnáctiměsíční lhůty.

44      Nizozemská vláda uvádí, že pokud jde o období před rokem 1992, použil se pouze článek 11 úmluvy TIR a toto ustanovení neobsahuje žádnou lhůtu pro vymáhání celního dluhu členskými státy. Komise neupřesňuje, co rozumí pod pojmem „řádné péče“ ani neupřesňuje údajné nesplnění povinnosti a neprokazuje jej. Navíc neexistuje právní základ pro vymáhání, dokud není skončeno vyšetřování týkající se spáchání porušení předpisů nebo nesrovnalosti. V určitých případech mohou mezi přijetím karnetu TIR a zasláním platebního výměru platně uplynout více než dva roky.

45      Pokud jde o období mezi 1. lednem 1992 a 31. prosincem 1993, uvedená vláda uplatňuje, že lhůty, které se měly podle Komise použít – kromě toho že nejsou určeny k úpravě vztahů celních orgánů s tímto orgánem, nýbrž pouze vztahů s procesními subjekty – je v praxi nemožné dodržet. Jak stanoví čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89, orgány členských států nemají povinnost poukázat na účet dlužné částky a přistoupit k vymáhání dotčených cel před ukončením vyšetřování (tedy řízení o vymáhání a posteriori). Až do tohoto okamžiku není dotčený členský stát schopen zjistit nesrovnalost, místo, kde k ní došlo, vznik celního dluhu, příslušný stát a výši cel. Pouhé neobdržení útržkového listu č. 2 karnetu TIR může vést nanejvýš k závěru o domněnce nesrovnalosti, avšak pravomoc k vymáhání může vzniknout pouze tehdy, pokud jsou nesrovnalost a místo, kde byla spáchána, prokázány.

46      Mimoto podle nizozemských orgánů čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1593/91 ve spojení s čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR nasvědčuje tomu, že držitel karnetu TIR musí mít nejméně tři měsíce a nejvýše dva roky pro předložení důkazu o řádnosti provedené přepravy. Komise nesprávně zaměňuje minimální lhůtu stanovenou v čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR za lhůtu maximální. Nejen, že by držitel karnetu TIR měl mít možnost předložit požadovaný důkaz, ale dotčený členský stát by měl mít rovněž čas nezbytný k posouzení takto předloženého důkazu.

47      Pokud by bylo tvrzení Komise přijato, pak by nizozemská vláda chtěla uplatnit výjimečné okolnosti související s dotčeným obdobím, a to obtíže spojené se správným uplatněním systému TIR.

48      Co se týče výkladu článků 10 a 11 nařízení č. 1552/89, uvedená vláda tvrdí, že všechny údaje nejsou již pojmově známy na konci tříměsíční lhůty, takže v tomto okamžiku nemůže existovat povinnost poukázání částek na účet. Nemůže tudíž existovat ani povinnost zaslat dlužníkovi vyrozumění. Tato vláda dochází k závěru, že nedošlo ani k opožděnému připsání celního dluhu na účet Komise, ani, v důsledku toho, k prodlení s převedením vlastních zdrojů Komisi, takže nejsou dlužné úroky na základě článku 11 téhož nařízení.

 Závěry Soudního dvora

49      Nejprve je třeba přezkoumat žalobní důvod Komise v rozsahu, v němž se týká období, během kterého se použila zvláštní ustanovení nařízení č. 719/91 a č. 1593/91 v oblasti vymáhání celního dluhu.

–       Ke karnetům TIR přijatým mezi 1. lednem 1992 a 31. prosincem 1993

50      V souladu s čl. 10 odst. 2 nařízení č. 719/91, jestliže se během přepravy na podkladě karnetu TIR nebo v souvislosti s ní zjistí, že v určitém členském státě byly spáchány porušení předpisů nebo nesrovnalosti, uloží tento členský stát clo a ostatní dávky, které se případně za dané zboží vybírají podle předpisů Společenství nebo vnitrostátních předpisů, aniž jsou dotčena trestněprávní opatření. V případě takového zjištění sdělí celní orgány na základě čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1593/91 tuto skutečnost držiteli karnetu TIR a záručnímu sdružení ve lhůtě stanovené v čl. 11 odst. 1 Úmluvy TIR, a sice ve lhůtě jednoho roku od přijetí karnetu TIR těmito orgány v případě neuvolnění, přičemž tato lhůta je dvouletá v případě uvolnění, které bylo získáno neoprávněně nebo protizákonně.

51      Na základě čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR se žádost o zaplacení zasílá záručnímu sdružení nejdříve tři měsíce ode dne, kdy toto sdružení bylo uvědomeno o neuvolnění karnetu nebo o jeho uvolnění získaném neoprávněně nebo protizákonně, a nejpozději do dvou let od téhož dne, s výjimkou případů, které ve shora uvedené dvouleté lhůtě byly předány soudu, kdy se žádost o zaplacení zasílá do roka ode dne, kdy se soudní rozhodnutí stalo vykonatelným.

52      Z uvedených ustanovení ve vzájemném spojení vyplývá, že žádost o zaplacení celního dluhu musí být zaslána v případě neuvolnění v zásadě do tří let od data přijetí karnetu TIR, přičemž tato lhůta činí čtyři roky v případě uvolnění, které bylo získáno protizákonně.

53      Článek 8 odst. 7 úmluvy TIR upřesňuje, že příslušné orgány mají podle možnosti žádat o zaplacení osobu nebo osoby, které je přímo dluží, dříve než svůj nárok uplatní vůči záručnímu sdružení. Mimoto z čl. 10 odst. 3 nařízení č. 719/91 a čl. 2 odst. 2 nařízení č. 1593/91 vyplývá, že v rozsahu, v němž nerozlišují mezi držitelem karnetu TIR a záručním sdružením, pokud jde o možnost předložit důkaz o řádnosti operace provedené na podkladě karnetu TIR, výše uvedené lhůty tří a čtyř let se použijí jak ve vztahu k držiteli, tak i ve vztahu k záručnímu sdružení (viz v tomto smyslu ohledně článků 454 a 455 prováděcího nařízení zejména rozsudek ze dne 23. března 2000, Met-Trans a Sagpol, C‑310/98 a C‑406/98, Recueil, s. I‑1797, bod 49).

54      Je třeba nicméně upřesnit, že jelikož cílem čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1593/91 je zajistit jednotné a řádné uplatňování ustanovení v oblasti zaplacení celního dluhu v zájmu rychlého a účinného poskytování vlastních zdrojů Společenství (viz obdobně zejména rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Nizozemsko, C‑460/01, Sb. rozh. s. I‑2613, body 60, 63, 69 a 70), ke sdělení o porušení předpisů nebo nesrovnalosti musí v každém případě dojít co nejrychleji, a sice jakmile se celní orgány o uvedeném porušení předpisů nebo nesrovnalosti dozví, tedy případně dlouho před uplynutím maximálních lhůt jednoho roku nebo v případě protizákonného postupu dvou let, uvedených v čl. 11 odst. 1 úmluvy TIR.

55      Ze stejných důvodů musí být žádost o zaplacení ve smyslu čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR zaslána, jakmile jsou celní orgány schopny tuto žádost zaslat, tedy případně před uplynutím lhůty dvou let od sdělení porušení předpisů nebo nesrovnalosti dotčeným osobám.

56      V projednávaném případě je nepochybné, že sporné žádosti o zaplacení byly zaslány méně než tři roky po datu přijetí karnetů TIR, tedy před uplynutím maximální lhůty tří let od uvedeného přijetí. Komise navíc ohledně operací týkajících se karnetů TIR přijatých v letech 1992 a 1993, kterých se týká probíhající řízení, neprokázala, že žádost o zaplacení nebyla zaslána co nejrychleji, tedy jakmile byly celní orgány schopny tuto žádost zaslat.

57      Jelikož se Komise nedomáhá, aby bylo určeno nesplnění povinností vyplývajících z ustanovení nařízení č. 719/91 a č. 1593/91, nýbrž porušení článků 2, 6, 9, 10 a 11 nařízení č. 1552/89, je třeba ještě ověřit, zda Nizozemské království porušilo svým jednáním uvedená ustanovení.

58      Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89 se nárok Společenství na vlastní zdroje stanoví, „jakmile“ o splatné částce příslušné orgány vyrozumí dlužníka, vyrozumění se učiní, jakmile je dlužník znám a jakmile může být výše nároku vypočtena příslušnými správními orgány v souladu s příslušnými předpisy Společenství (viz zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Nizozemsko, bod 85), tedy, v projednávaném případě s nařízením Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“), nařízeními č. 719/91 a č. 1593/91, jakož i s úmluvou TIR. Žádost o zaplacení podle čl. 11 odst. 2 úmluvy TIR je tak třeba považovat za vyrozumění ve smyslu článku 2 nařízení č. 1552/89.

59      Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 59 rozsudku ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko (C‑392/02, Sb. rozh., s. I‑9811), z článků 217, 218 a 221 celního kodexu vyplývá, že výše uvedené podmínky jsou splněny tehdy, pokud mají celní orgány k dispozici nezbytné skutečnosti, a tudíž mohou vypočítat částku cla odpovídající celnímu dluhu a určit dlužníka (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Nizozemsko, uvedený výše, bod 71 a Komise v. Německo, C‑104/02, Sb. rozh., s. I‑2689, bod 80). Členské státy se nemohou vyhnout tomu, aby stanovily pohledávky, i když proti nim mají námitky, neboť jinak by bylo připuštěno, že jednáním členského státu bude narušena finanční rovnováha Společenství (výše uvedený Komise v. Dánsko, bod 60).

60      Článek 6 odst. 1 nařízení č. 1552/89 stanoví, že členské státy jsou povinny vést účty vlastních zdrojů u ministerstva financí nebo jiného subjektu pověřeného každým členským státem. Podle odstavce 2 písmene a) a b) téhož článku mají členské státy povinnost zaúčtovat nároky „stanovené podle článku 2“ téhož nařízení nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven, buď na účet A, nebo, za předpokladu splnění určitých podmínek, na účet B.

61      V důsledku toho jsou členské státy povinny stanovit nárok Společenství na vlastní zdroje, jakmile jsou jejich celní orgány schopny vypočítat částku cla odpovídající celnímu dluhu a určit dlužníka (výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 61), a tedy poukázat uvedené nároky na účty v souladu s článkem 6 nařízení č. 1552/89.

62      V projednávaném případě není nizozemským orgánům vytýkáno nezaúčtování celního dluhu ihned po jeho zjištění, ale opožděné stanovení a sdělení dotčených nároků, což je důvod, jenž musí být s ohledem na předchozí úvahy zamítnut. Za těchto podmínek Komise neprokázala, že k zaúčtování došlo opožděně.

63      Pro účely poskytování vlastních zdrojů čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1552/89 stanoví, že postupem podle článku 10 uvedeného nařízení poukáže každý členský stát vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise. V souladu s odstavcem 1 tohoto posledně uvedeného ustanovení po odečtení nákladů spojených s vybíráním vlastních zdrojů se vlastní zdroje připisují nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byl nárok stanoven podle článku 2 tohoto nařízení, s výhradou nároků poukazovaných na účet B na základě čl. 6 odst. 2 písm. b) téhož nařízení, které musí být zaúčtovány nejpozději v první pracovní den po 19. dni druhého měsíce následujícího po měsíci, v němž byly nárokované částky „uhrazeny“.

64      Je nepochybné, že během sporného období nizozemské orgány nevedly účet B, zatímco však není tvrzeno, že uvedené orgány nepřevedly na účet Komise sporné částky ve lhůtě stanovené v článku 10 nařízení č. 1552/89 po zaúčtování nároků.

65      Za těchto podmínek neexistuje povinnost zaplatit úroky z prodlení na základě článku 11 nařízení č. 1552/89.

66      V důsledku toho je třeba zamítnout žalobní důvod Komise v rozsahu, v němž se týká karnetů TIR přijatých během let 1992 a 1993.

–       Ke karnetům TIR přijatým v roce 1991

67      Pokud jde o karnety TIR přijaté v roce 1991, tedy před 1. lednem 1992, Komise uplatňuje, že se použil pouze článek 11 úmluvy TIR a že nebylo možné uvést přesné datum, od kterého měly příslušné orgány přistoupit k vymáhání. Nizozemské orgány nevěnovaly nicméně dostatečnou pozornost ochraně finančních zájmů Společenství. Pokud během dnů následujících po předpokládaném ukončení skutečné tranzitní operace není orgánu přijímajícímu karnety doručen útržkový list č. 2 karnetu TIR ani žádný jiný dokument, dotčené orgány musí včas lhůtě přijmout opatření vhodná k ochraně finančních zájmů Společenství. Platební výměr byl v případech dotčených v probíhajícím řízení přitom zaslán v období dvou let a čtyř měsíců až dvou let a deseti měsíců od přijetí karnetu TIR. Takovou lhůtu nelze považovat za slučitelnou s vyžadovanou řádnou péčí.

68      Jak bylo uvedeno v bodu 54 tohoto rozsudku, členské státy mají povinnost zajistit rychlé a účinné poskytování vlastních zdrojů Společenství. Komise nicméně neprokázala, že nizozemská vláda nevynaložila veškerou péči nezbytnou k rychlému stanovení nároků na vlastní zdroje v případech předpokládané nesrovnalosti týkající se přeprav provedených na podkladě karnetu TIR přijatého před 1. lednem 1992, jichž se týká toto řízení. Komise se totiž omezila na obecné tvrzení, že zaslání žádosti o zaplacení průměrně dva a půl roku po přijetí karnetu TIR není slučitelné s mírou pozornosti, kterou je potřeba věnovat ochraně finančních zájmů Společenství.

69      V důsledku toho je třeba žalobní důvod Komise vycházející z porušení článků 2, 6, 9, 10 a 11 nařízení č. 1552/89 v rozsahu, v němž se týká karnetů TIR přijatých během roku 1991, zamítnout ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené výše ohledně karnetů TIR přijatých po 1. lednu 1992, a tudíž je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

70      Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Nizozemské království požadovalo náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: nizozemština.