STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

L. A. GEELHOEDA

přednesené dne 12. září 2006(1)

Spojené věci C‑403/04 P a C‑405/04 P

Sumitomo Metal Industries Ltd

a

Nippon Steel Corp.

proti

Komisi Evropských společenství

„Kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu (druhého senátu) ze dne 8. července 2004, JFE Engineering Corp. a další v. Komise Evropských společenství (T 67/00, T 68/00, T 71/00 a T 78/00), kterým se částečně ruší rozhodnutí Komise 2003/382/ES ze dne 8. prosince 1999 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc IV/E-1/35.860-B – bezešvé ocelové trubky) a snižuje částka pokuty uložené navrhovatelkám“

Obsah

I –   Úvod

II – Rozhodnutí

III – Řízení před Soudem a napadený rozsudek

IV – Řízení před Soudním dvorem

V –   Kasační opravný prostředek Sumitomo

A –   Rozsah kasačního opravného prostředku

B –   První důvod kasačního opravného prostředku: porušení práva Společenství při zjištění protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES, pokud jde o naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“

1.     Úvahy Soudu

2.     Argumenty navrhovatelky

a)     argumenty namířené proti závěru Soudu, že prohlášení p. Bechera dostatečně potvrzuje prohlášení p. Verlucy;

b)     argumenty namířené proti obrácení důkazního břemene, které údajně vyplývá z bodu 336 napadeného rozsudku (nazváno bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“);

c)     argumenty namířené proti závěru Soudu, kterým se potvrzuje, že prohlášení p. Verlucy musejí být kvalifikována jako hodnověrná.

3.     Argumenty Komise

a)     Úvodní poznámka

b)     Argumenty týkající se prohlášení p. Bechera

c)     Argumenty týkající se obrácení důkazního břemene: bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“

d)     Argumenty týkající se prohlášení p. Verlucy

4.     Posouzení

a)     Úvodní poznámky

b)     Prohlášení p. Verlucy

c)     Prohlášení p. Bechera

d)     Bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“

C –   Druhý důvod kasačního opravného prostředku – nadměrná délka řízení

1.     Argumenty navrhovatelky

2.     Argumenty Komise

3.     Posouzení

VI – Kasační opravný prostředek společnosti Nippon Steel

A –   První důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že použil nesprávný důkazní standard, ačkoli je prokázáno, že se tvrzení Komise neshodují s obchodními zájmy navrhovatelky, a jsou tedy nelogická

1.     Příslušné pasáže napadeného rozsudku

2.     Argumenty navrhovatelky

3.     Argumenty Komise

4.     Posouzení

B –   Druhý důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že použil nesprávný důkazní standard ve věci, v níž jsou listinné důkazy nejednoznačné, zatímco navrhovatelka předložila přijatelné alternativní vysvětlení sporného chování

C –   Třetí důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že použil nesprávný důkazní standard na úroveň důkazů, jíž musí být dosaženo k podepření sporných prohlášení, která Komise použila jako hlavní důkazy, ale která byla nevěrohodná, zcela nejednoznačná a v rozporu s ostatními důkazy

D –   Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení, když svou tezi o tom, že prohlášení p. Bechera ze dne 21. dubna 1997 potvrzuje prohlášení p. Verlucy ohledně údajného protiprávního jednání ve věci naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, založil na rozporných a mylných důvodech

1.     Argumenty navrhovatelky

2.     Argumenty Komise

3.     Posouzení

VII – Náklady řízení

VIII – Závěry

I –    Úvod

1.        Předmětem projednávané věci jsou kasační opravné prostředky podané společnostmi Sumitomo Metal Industries Ltd (dále jen „Sumitomo“) a Nippon Steel Corp. (dále jen „Nippon Steel“) proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 8. července 2004, JFE Engineering Corp. a další v. Komise (T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501) v rozsahu, v němž se na ně tento rozsudek vztahuje(2).

2.        Napadeným rozsudkem Soud snížil pokuty uložené navrhovatelkám rozhodnutím Komise 2003/382/ES ze dne 8. prosince 1999 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc IV/E-1/35.860-B – bezešvé ocelové trubky)(3) (dále jen „rozhodnutí“) a ve zbývající části zamítl žaloby na neplatnost tohoto rozhodnutí.

II – Rozhodnutí

3.        Rozhodnutí je určeno osmi výrobcům bezešvých ocelových trubek z nelegovaných ocelí. Čtyři z těchto osmi výrobců byly evropské podniky (dále jen „výrobci Společenství“), a sice Mannesmannröhren-Werke AG (dále jen „Mannesmann“), Vallourec SA (dále jen „Vallourec“), Corus UK Ltd (dříve British Steel, dále jen „Corus“) a Dalmine SpA (dále jen „Dalmine“). Dalšími čtyřmi adresáty rozhodnutí byly japonské podniky (dále jen „japonští výrobci“), a sice NKK Corp., Nippon Steel, Kawasaki Steel Corp. a Sumitomo.

4.        Bezešvé ocelové trubky z nelegovaných ocelí jsou používány v ropném a plynárenském průmyslu. Tyto výrobky se člení do dvou skupin.

5.        První skupinou výrobků jsou olejářské trubky, které jsou obvykle označovány jako „Oil Country Tubular Goods“ nebo „OCTG“. Tyto trubky mohou být prodávány bez závitu („hladké trubky“), nebo se závitem. Řezání závitů je operace, která slouží k tomu, aby bylo možné trubky OCTG spojit dohromady. Závit může být proveden podle standardů stanovených American Petroleum Institute (API). Závitové trubky vyrobené podle této metody jsou dále označovány jako „standardní trubky OCTG“. Závit může být též proveden podle speciálních technik, zpravidla patentovaných. V posledně jmenovaném případě se hovoří o závitu nebo spojeních „prvotřídní kvality“ nebo „prémium“. Trubky opatřené závitem podle této techniky jsou dále označovány jako „trubky OCTG prémium“.

6.        Druhá skupina výrobků je tvořena bezešvými naftovodnými trubkami („line pipe“) z nelegovaných ocelí, mezi kterými se nachází jednak trubky, které jsou vyráběny v souladu se standardními normami, a jednak trubky, které jsou vyráběny na míru v rámci speciálních projektů (dále jen „naftovodné trubky ,zvláštního provedení a využití‘ “).

7.        V listopadu 1994 se Komise Evropských společenství rozhodla prošetřit protisoutěžní chování v souvislosti s bezešvými ocelovými trubkami z nelegovaných ocelí používanými v ropném průmyslu. V prosinci roku 1994 provedla šetření u jednotlivých výrobců, mezi nimi i u společnosti Sumitomo. V době od září 1996 do prosince 1997 provedla Komise dodatečná šetření u společností Vallourec, Dalmine a Mannesmann.

Při šetření u společnosti Vallourec dne 17. září 1996 učinil p. Verluca, prezident společnosti Vallourec Oil & Gas, prohlášení (dále jen „prohlášení p. Verlucy“), které hrálo významnou roli při rozhodování.

V průběhu šetření u společnosti Mannesmann odpověděl ředitel této společnosti p. Becher na několik otázek, které mu Komise položila (dále jen „prohlášení p. Bechera“). Tato odpověď je též výslovně podkladem pro rozhodnutí.

8.        Podle rozhodnutí uzavřelo osm adresátů tohoto rozhodnutí dohodu, která zejména znamenala, že budou respektovat své domácí trhy (body 62 až 67 rozhodnutí). Podle této dohody se každá společnost zavázala, že se zdrží prodeje standardních trubek OCTG a naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“ na domácím trhu další strany dohody. Dohoda měla být uzavřena v rámci takzvaného „Evropsko-japonského klubu“. Zásada respektování domácích trhů byla označována výrazem „základní pravidla“ („Fundamentals“). Komise uvedla, že základní pravidla byla skutečně dodržována, a že tak měla dohoda protisoutěžní účinky na společný trh.

9.        Sjednaná dohoda sestávala ze tří složek; první složku tvořila základní pravidla o respektování domácích trhů, která představovala protiprávní jednání shledané v článku 1 rozhodnutí, druhou složku představovalo stanovení cen pro nabídková řízení a minimálních cen pro „zvláštní trhy“ a třetí spočívala v rozdělení dalších světových trhů, s výjimkou Kanady a Spojených států amerických, prostřednictvím rozdělovacích klíčů („sharing keys“) (bod 61 odůvodnění rozhodnutí).

10.      Komise prokazuje existenci základních pravidel na základě souboru listinných nepřímých důkazů, které jsou vyjmenovány v bodech 62 až 67 odůvodnění rozhodnutí, jakož i na základě tabulky uvedené v bodě 68 jeho odůvodnění. Podle Komise z této tabulky vyplývá, že podíl domácího výrobce na dodávkách trubek OCTG a naftovodných trubek uskutečněných adresáty rozhodnutí v Japonsku a na domácím trhu každého ze čtyř výrobců Společenství byl velmi vysoký. Komise z toho vyvozuje, že celkově byly domácí trhy skutečně stranami dohody respektovány. Pokud jde o další dvě složky dotčené dohody, Komise k nim uvádí důkazní materiály v bodech 70 až 77 odůvodnění rozhodnutí.

11.      Podle Komise (body 59 a 60 odůvodnění rozhodnutí) se Evropsko-japonský klub v letech 1977 až 1994 scházel dvakrát ročně.

12.      Komise však zjistila existenci protiprávního jednání až od roku 1990 s ohledem na dohody o vlastním omezení vývozu uzavřené mezi Komisí a japonskou vládou v letech 1977 až 1990 (bod 108 odůvodnění rozhodnutí). Protiprávní jednání podle Komise skončilo v roce 1995 (body 96 a 97 odůvodnění rozhodnutí).

13.      Část výroku rozhodnutí, která je relevantní pro potřeby projednávaných kasačních opravných prostředků, zní následovně:

„Článek 1

1.      […] Sumitomo Metal Industries Limited [a] Nippon Steel Corporation […] porušily ustanovení čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES účastí na dohodě, která mimo jiné stanovila vzájemné respektování jejich domácích trhů bezešvých standardních závitových trubek OCTG a linepipe project, a to způsobem a v míře uvedenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí.

2.      Protiprávní jednání v případě […] Sumitomo Metal Industries Limited [a] Nippon Steel Corporation […] trvalo od roku 1990 do roku 1995.

[…]

Článek 4

Podnikům uvedeným v článku 1 se z důvodu protiprávního jednání konstatovaného v tomto článku ukládají následující pokuty:

[…]

5.      Sumitomo Metal Industries Limited                   13 500 000 eur

6.      Nippon Steel Corporation                            13 500 000 eur

[…]“

III – Řízení před Soudem a napadený rozsudek

14.      Sedmi návrhy došlými kanceláři Soudu v období mezi 28. únorem a 3. dubnem 2000 podalo sedm z osmi společností, jimž byla uložena sankce, mezi nimi Sumitomo a Nippon Steel, proti rozhodnutí žalobu. Všechny se domáhaly celkového nebo částečného zrušení rozhodnutí a zrušení pokuty, která jim byla uložena, a podpůrně pro případ, že by rozhodnutí bylo v celém rozsahu nebo částečně potvrzeno, snížení uvedené pokuty.

15.      Napadeným rozsudkem Soud:

–        zrušil čl. 1 odst. 2 rozhodnutí v rozsahu, v němž stanoví existenci protiprávního jednání vytýkaného před 1. lednem 1991 a po 30. červnu 1994;

–        stanovil výši pokuty uložené každé z obou navrhovatelek na 10 935 000 eur;

–        ve zbývající části žaloby zamítl;

–        uložil každému z účastníků řízení nést vlastní náklady řízení.

IV – Řízení před Soudním dvorem

16.      Sumitomo navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zrušil, zcela nebo částečně, napadený rozsudek;

–        zrušil, zcela nebo částečně, článek 1 a články 3 až 6 rozhodnutí v rozsahu, v němž se vztahují na Sumitomo;

–        případně nařídil Komisi, aby zaplacením částky ve výši přinejmenším 1 012 332 eur odškodnila Sumitomo za nadměrnou délku řízení před Soudem;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení vynaložených u Soudu a Soudního dvora.

17.      Nippon Steel navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek;

–        zrušil rozhodnutí v rozsahu, v němž se vztahuje na Nippon Steel;

–        podpůrně, pokud bude kasační opravný prostředek prohlášen za opodstatněný pouze v rozsahu, v němž se týká zvláštních naftovodných trubek, snížil uloženou pokutu o dvě třetiny;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení vynaložených u Soudu a Soudního dvora.

18.      Komise navrhuje, aby byly oba kasační opravné prostředky zamítnuty a aby byla navrhovatelkám uložena náhrada nákladů řízení.

19.      Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 15. března 2005 byly kasační opravné prostředky podané společnostmi Sumitomo a Nippon Steel spojeny.

20.      Řeči účastnic řízení byly vyslechnuty na jednání konaném dne 8. prosince 2005.

V –    Kasační opravný prostředek Sumitomo

A –    Rozsah kasačního opravného prostředku

21.      Sumitomo ve svém podání (bod 2.3) uvádí, že v zájmu hospodárnosti přebírá argumenty, které Nippon Steel uplatnila ve svém kasačním opravném prostředku a které se týkají zároveň standardních trubek OCTG a naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“. Argumenty, které v tomto řízení uplatnila sama společnost Sumitomo, se týkají pouze odůvodnění Soudu, které vedlo k závěru, že byla zapojena do protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES, pokud jde o naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“. Sumitomo krom toho navrhuje spojení obou věcí.

22.      Domnívám se, že tuto snahu společnosti Sumitomo o rozšíření rozsahu jejího kasačního opravného prostředku tím, že se „sveze“ s návrhem jiného účastníka řízení, nelze přijmout.

23.      Na základě čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora musí kasační opravný prostředek obsahovat právní důvody a tvrzení.

24.      V rozsáhlé ustálené judikatuře Soudní dvůr stanovil, že uplatňované důvody musejí směřovat proti rozsudku Soudu(4) a že v kasačním opravném prostředku musejí být přesně uvedeny body rozsudku, v nichž se Soud dopustil porušení práva Společenství, jinak hrozí, že bude prohlášen za nepřípustný(5). Z tohoto požadavku na přesnost vyplývá zejména to, že pouhé abstraktní uvedení důvodu bez dalšího upřesnění tento požadavek nesplňuje(6).

25.      V kasačním opravném prostředku obsažený obecný odkaz na důvody a tvrzení uplatněné jinou navrhovatelkou v obdobném odvolacím řízení dle mého názoru nesplňuje tento požadavek na přesnost a určitost, i když tvrzení a důvody uvedené v tomto obdobném kasačním opravném prostředku jsou samy dále rozvedeny.

26.      I když totiž existuje mezi dvěma či více kasačními opravnými prostředky značná obsahová podobnost, což může vést k jejich spojení pro účely řízení a vyneseného rozsudku, každá navrhovatelka je nicméně povinna na základě článku 112 jednacího řádu uvést ve svém kasačním opravném prostředku přesně důvody a tvrzení, které uplatňuje vůči určitým bodům napadeného rozsudku, jakož i závěry, které z toho dle jejího mínění mají plynout(7).

27.      Přesné vymezení a upřesnění kasačního opravného prostředku je základní podmínkou řádnosti a přiměřenosti řízení zavedeného výlučně k přezkoumávání právních otázek. Taková přesnost se též vyžaduje v zájmu protistrany, která musí být jasně informována o výtkách a argumentech, které jsou vůči ní uplatňovány.

28.      Z toho tedy dovozuji, že kasační opravný prostředek společnosti Sumitomo není přípustný v rozsahu, v němž jsou v něm uplatněny výtky a argumenty, které dále rozvedla společnost Nippon Steel ve svém kasačním opravném prostředku podaném proti rozhodnutí.

B –    První důvod kasačního opravného prostředku: porušení práva Společenství při zjištění protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES, pokud jde o naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“

1.      Úvahy Soudu

29.      První žalobní důvod uplatněný navrhovatelkami v prvním stupni, vycházející ze skutečnosti, že Komise dostatečně neprokázala protiprávní jednání uvedené v článku 1 rozhodnutí, posoudil Soud v napadeném rozsudku následovně.

30.      V bodech 173 až 188 napadeného rozsudku Soud uvádí kritéria, která musí Komise při provádění důkazů dodržet.

31.      Soud dále zkoumá druhou část prvního žalobního důvodu, která se zakládá na tom, že předložené důkazy nemají žádnou důkazní sílu, a podpůrně první část téhož důvodu, podle nějž se existence dotyčné dohody neslučuje s britským offshore trhem a se situací převládající na ostatních trzích (body 189 až 337).

32.      Soud přikládá zvláštní význam prohlášení p. Verlucy ze dne 17. září 1996, doplněné o jeho prohlášení ze dne 14. října 1996 a o dokument s názvem „Šetření u společnosti Vallourec“ (dále společně jen „prohlášení p. Verlucy“). Význam těchto prohlášení spočívá ve skutečnosti, že jsou jedinými důkazními materiály, které dokazují všechny aspekty protiprávního jednání, zejména jeho délku trvání a dotčené výrobky (to znamená standardní trubky OCTG a naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“) (bod 189).

33.      V bodech 205 až 212 Soud uvádí důvody, proč považuje prohlášení p. Verlucy za hodnověrná, a přikládá jim tedy zvláštní význam.

34.      V bodech 219 až 221 Soud uzavírá své posouzení tohoto žalobního důvodu takto:

„219. Mimoto je namístě připomenout, že podle judikatury Soudu nemůže být prohlášení podniku obviněného z toho, že se účastnil na kartelové dohodě, jehož správnost je popírána několika ostatními obviněnými podniky, považováno za dostatečný důkaz existence protiprávního jednání spáchaného těmito podniky […]. Je tak namístě dospět k závěru, že navzdory jejich spolehlivé povaze musí být tato prohlášení p. Verlucy pro účely prokázání existence porušení sankcionovaného v článku 1 napadeného rozhodnutí potvrzena jinými důkazními materiály.

220.      Nicméně je namístě mít za to, že stupeň potvrzení vyžadovaného v projednávaném případě je nižší jak po stránce přesnosti, tak i intenzity, vzhledem k hodnověrnosti prohlášení p. Verlucy, než v případě, že by tato prohlášení nebyla zvláště hodnověrná. Je tak namístě mít za to, že jestliže by mělo být rozhodnuto, že soubor shodujících se nepřímých důkazů umožnil potvrdit existenci a určité zvláštní aspekty dohody o rozdělení trhů, připomínané p. Verlucou a uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí, mohla by prohlášení p. Verlucy sama o sobě postačovat v tomto případě k osvědčení ostatních aspektů […] rozhodnutí […]. Mimoto, pokud není písemnost zjevně v rozporu s prohlášeními p. Verlucy týkajícími se existence nebo podstatného obsahu dohody o rozdělení trhů, pro to, aby měla určitou hodnotu jako potvrzující prvek v rámci souboru důkazů v neprospěch, stačí, že osvědčuje významné prvky dohody, kterou popisuje […].“

35.      V bodech 222 až 331 Soud dále zkoumá ostatní důkazy uplatněné v rozhodnutí. V bodech 294 až 302 Soud přikládá zvláštní význam prohlášení učiněnému p. Becherem jménem společnosti Mannesmann.

36.      Ohledně hodnověrnosti prohlášení p. Bechera, které bylo v prvním stupni zpochybněno s tím, že se neopírá o přímou informaci, Soud v bodě 297 uvedl: „[…] jestliže jako v projednávaném případě, kdy jde o společnost Mannesmann, činí osoba, která přímo relevantní okolnosti neznala, prohlášení jakožto zástupce společnosti, kterým přiznává existenci protiprávního jednání, kterého se podle ní dopustila tato společnost i jiné podniky, opírá se nezbytně o informace poskytnuté svou společností a zvláště jejími zaměstnanci, kteří přímo předmětné jednání znali. […]“.

37.      Pokud jde o hodnověrnost prohlášení p. Bechera, Soud v bodě 302 poznamenal: „Je pravda, že okolnost, podle níž p. Becher popřel existenci vnitroevropské části Základních pravidel ve smyslu závazku k vzájemnému respektování domácích trhů mezi evropskými výrobci, oslabuje do určité míry jeho prohlášení jakožto důkazní materiál, který umožňuje doložit prohlášení p. Verlucy. Nicméně je namístě podotknout, že p. Becher jednoznačně existenci dohody o rozdělení trhů s trubkami OCTG a naftovodnými trubkami ,zvláštního provedení a využití‘ mezi evropskými a japonskými výrobci potvrdil […]. Pokud jde o tento aspekt porušení, a tedy pokud jde o skutečnost, že japonské žalobkyně byly stranami dohody o rozdělení trhů, podle jejíhož znění souhlasily s tím, že nebudou uvádět standardní trubky OCTG a naftovodné trubky ,zvláštního provedení a využití‘ na trhy Společenství, tak jeho prohlášení dokládá prohlášení p. Verlucy […]“.

38.      Soud uzavřel posouzení důkazů, které Komise uplatnila v rozhodnutí, následovně:

„332. Z většiny materiálů, které tvoří uvedený soubor nepřímých důkazů, jasně nevyplývá, na jaké bezešvé ocelové trubky se toto rozdělení vztahovalo, ale jednoznačně z nich vyplývá, že mezi uvedenými výrobky byly standardní trubky OCTG. Zvláštní odkazy na tyto výrobky v záznamech Strategické úvahy a Úvahy o smlouvě VAM, v dokumentu Rozdělovací klíč a v odpovědi společnosti Mannesmann, jakož i obecné odkazy na trubky OCTG bez dalšího upřesnění v jiných dokumentech, kterých se dovolává Komise, totiž odpovídajícím způsobem a jasně dokládají prohlášení p. Verlucy, pokud jde o skutečnost, že základní pravidla se týkala těchto výrobků.

333.      Pokud jde o naftovodné trubky ,zvláštního provedení a využití‘, pouze jediný důkazní materiál, odpověď společnosti Mannesmann učiněná p. Becherem, jednoznačně podporuje tvrzení p. Verlucy, podle něhož se nedovolená dohoda týkala také naftovodných trubek ,zvláštního provedení a využití‘. Nicméně vzhledem k zvláště prokazatelné povaze této odpovědi, jak bylo uvedeno v bodech 294 až 302 výše, je namístě mít za to, že postačuje k doložení prohlášení p. Verlucy, která jsou vzhledem k těmto výrobkům již sama o sobě velmi hodnověrná […].

334.      V každém případě již bylo rozhodnuto, že jestliže soubor shodujících se nepřímých důkazů, kterého se dovolává Komise, umožňuje prokázat existenci a některé zvláštní aspekty dohody o rozdělení trhů uváděné p. Verlucou a stanovené v článku 1 napadeného rozhodnutí, mohla by za tohoto předpokladu prohlášení p. Verlucy sama o sobě postačovat, v souladu s pravidlem vycházejícím z rozsudku Cement […] (bod 1838), a kterého se dovolává Komise […], k osvědčení ostatních aspektů napadeného rozhodnutí. V bodech 330 a 332 výše již bylo přitom shledáno, že soubor nepřímých důkazů, kterého se dovolává Komise, dostačuje k doložení prohlášení p. Verlucy ve vícero ohledech, a zejména co se týče standardních trubek OCTG.

335.      Za těchto podmínek je namístě mít za to, že p. Verluca ve svých prohlášeních hovořil jasně pravdu, a tedy že tato prohlášení postačují jakožto důkazní prostředky k prokázání skutečnosti, že dohoda o rozdělení domácích trhů členů Evropsko-japonského klubu pokrývala nejen standardní trubky OCTG, jak to potvrzují i jiné důkazní materiály, ale rovněž naftovodné trubky ,zvláštního provedení a využití‘. Není totiž žádný důvod pro předpoklad, že by p. Verluca, který přímo skutkový stav znal, měl, pokud jde o naftovodné trubky, učinit nesprávná tvrzení, zatímco jiné důkazní materiály dokládají jeho tvrzení týkající se existence dohody a jejího použití na standardní trubky OCTG.

336.      Konečně i za předpokladu, že by japonské žalobkyně mohly vyvolat pochybnost, pokud jde o specifické výrobky pokryté dohodou sankcionovanou v článku 1 napadeného rozhodnutí, což nebylo prokázáno, je namístě podotknout, že ačkoli toto rozhodnutí jako celek ukazuje, že se uvedené porušení týkalo zvláštního druhu výrobků a na podporu takového závěru uvádí důkazní materiály, nemůže skutečnost, že toto rozhodnutí neobsahuje přesný a taxativní výčet všech druhů výrobků pokrytých protiprávním jednáním, sama o sobě odůvodňovat jeho zrušení (viz obdobně, v kontextu žalobního důvodu vycházejícího z nedostatku odůvodnění, rozsudek Gruber + Weber v. Komise, bod 203 výše, bod 214). Pokud by tomu tak nebylo, mohl by se podnik vyhnout všem sankcím navzdory skutečnosti, že Komise s jistotou prokázala, že došlo k porušení, za okolností, za nichž by nebyla prokázána totožnost specifických výrobků, uvedených ve škále podobných výrobků uváděných na trh dotčeným podnikem.“

2.      Argumenty navrhovatelky

39.      Argumenty uplatněné navrhovatelkou na podporu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícího z toho, že Soud porušil právo Společenství, když dospěl k závěru, že se japonské navrhovatelky účastnily protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES, pokud jde o naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“, lze rozdělit do tří skupin:

a)      argumenty namířené proti závěru Soudu, že prohlášení p. Bechera dostatečně potvrzuje prohlášení p. Verlucy;

b)      argumenty namířené proti obrácení důkazního břemene, které údajně vyplývá z bodu 336 napadeného rozsudku (nazváno bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“);

c)      argumenty namířené proti závěru Soudu, kterým se potvrzuje, že prohlášení p. Verlucy musejí být kvalifikována jako hodnověrná.

40.      Těmito třemi částmi prvního důvodu kasačního opravného prostředku se budu zabývat v pořadí, v jakém jsou uvedeny v kasačním opravném prostředku:

a)      Prohlášení p. Bechera

41.      Pokud jde o prohlášení p. Bechera, navrhovatelky v prvé řadě uplatňují, že mu Soud přiznal nesprávnou důkazní hodnotu, když konstatoval, že toto prohlášení jednoznačně potvrzuje existenci dohody o rozdělení trhů ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

42.      Soud měl zejména zohlednit, že p. Becher ve svém prohlášení učinil dvě výhrady: a sice, že hovoří o skutečnostech, k nimž došlo ještě předtím, než se stal ředitelem společnosti Mannesmann, a že ze slov, která on sám používá, vyplývá jistá nejistota či pochybnost o tom, co mu bylo o těchto událostech sděleno(8). Předpoklad Soudu uvedený v bodě 297 napadeného rozsudku, podle nějž prohlášení p. Bechera vychází z informací poskytnutých jeho společností a zvláště jejími zaměstnanci, kteří přímo předmětné jednání znali, je v tomto ohledu ryze spekulativní a je rovněž nesprávným posouzením důkazní hodnoty.

43.      Druhé pochybení spočívá v tom, že Soud kvalifikoval prohlášení p. Bechera jako spolehlivý důkaz, který potvrzuje první prohlášení p. Verlucy, a to navzdory skutečnosti, že Soud připustil, že popření vnitroevropského aspektu základních pravidel p. Becherem bylo chybné(9).

44.      Jelikož Soud konstatoval, že prohlášení p. Bechera bylo po obsahové stránce stiženo závažnou chybou, nemohl již použít samostatně některé body tohoto prohlášení pro účely podpoření prohlášení p. Verlucy.

45.      V tomto ohledu navrhovatelky zdůrazňují, že prohlášení p. Bechera či některé jeho části již každopádně nemohly sloužit k tomu, aby výslovně podepřely prohlášení p. Verlucy (viz výše argument uvedený zaprvé), a že toto prohlášení nemá žádnou důkazní sílu k potvrzení „Rozdělovacího klíče“ pro naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“ vzhledem k tomu, že se tento klíč týkal pouze standardních trubek OCTG, jak již Soud zdůraznil v bodě 278 napadeného rozsudku(10).

46.      Třetí pochybení spočívá v rozpornosti a nedostatečnosti argumentů Soudu, na jejichž základě vyslovil závěr, že toto prohlášení mohlo sloužit k podepření zjištěného protiprávního jednání ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

47.      Kromě již výše uvedených argumentů proti takovému závěru je přístup Soudu sám o sobě rozporný vzhledem k tomu, že v bodě 220 napadeného rozsudku (bod 34 výše) vyšel ze zásady, že předmětné dokumenty mohly být připuštěny jakožto potvrzující důkazy pouze v rozsahu, v němž nejsou ve zjevném rozporu s prohlášeními p. Verlucy k zásadním bodům dohody o rozdělení trhů.

48.      Pokud jde o prohlášení p. Bechera, Soud je označil za potvrzující důkaz navzdory tomu, že toto prohlášení do značné míry odporuje tvrzení p. Verlucy, podle kterého se jednalo o vnitroevropskou dohodu. Soud neposkytl žádné odůvodnění, které by bylo s to odůvodnit natolik významné rozdíly v posouzení důkazní hodnoty dokumentů a prohlášení.

b)      Bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“

49.      Z bodu 336 napadeného rozsudku (citovaného v bodě 38 výše) vyplývá nepřípustné obrácení důkazního břemene.

50.      Podle úvahy obsažené v tomto bodě může Komise prokázat protiprávní jednání týkající se výrobku X, i když není schopna toto protiprávní jednání přesně doložit, jestliže mohla prokázat protiprávní jednání ohledně podobných výrobků uváděných na trh dotčeným podnikem. Soud obrátil důkazní břemeno, když tuto úvahu použil na podporu své teze, že Komise prokázala protiprávní jednání týkající se naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

51.      Za použití této taktiky Soud nesprávně vyložil vlastní judikaturu ve věci Gruber + Weber v. Komise(11), když připustil, že se tento rozsudek použije na projednávanou věc, přestože zde nejde o to, zda je určitý výrobek součástí kategorie výrobků, u nichž je prokázáno protiprávní jednání porušující čl. 81 odst. 1 ES, ale spíše o to, zda se Komisi podařilo v rozhodnutí prokázat takové protiprávní jednání týkající se konkrétně určeného výrobku, a sice naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

52.      Krom toho nelze připustit, že by standardní trubky OCTG a naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“ spadaly do jedné a téže kategorie výrobků. Jedná se o dvě velmi odlišné kategorie výrobků, jejichž použití a zeměpisné určení nelze srovnávat a které Komise ve svém rozhodnutí Mannesmann v. Vallourec(12) právem považovala za dva různé výrobkové trhy.

c)      Prohlášení společnosti Vallourec

53.      Třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je konkrétněji namířena proti zjištění učiněnému Soudem v bodech 219 a 220 napadeného rozsudku (citováno v bodě 34 výše), a to v rozsahu, v němž z něho vyplývá, že na základě samotného prohlášení p. Verlucy se mohlo potvrdit, že chování vytýkaná japonským výrobcům se týkají naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

54.      Zaprvé se Soud nemohl na podporu svého názoru dovolávat bodu 1838 rozsudku Cement(13). Na rozdíl od této věci, kde šlo o důkazní sílu dokumentu, který byl sepsán ihned po jednání a tvořil protokol z tohoto jednání, prohlášení p. Verlucy byla učiněna dlouho po událostech, jichž se týkají. Úvahy Soudu jsou v tomto směru v rozporu s jeho předchozím stanoviskem vyjádřeným v bodě 91 rozsudku Enso-Gutzeit v. Komise(14), podle nějž nemohou být prohlášení jediného podniku, která nejsou podepřena dalšími důkazy, považována za dostatečný důkaz o účasti dalších podniků na daném protiprávním jednání.

55.      V této souvislosti je sporný rovněž závěr učiněný Soudem v bodě 220 rozsudku (citovaný v bodě 34 výše), pokud jde o spolehlivost prohlášení p. Verlucy. Soud výslovně uvedl, že prohlášení p. Verlucy obsahují ve dvou případech chybu (v bodech 281 až 284 napadeného rozsudku) nebo nepřesnost (v bodě 349 napadeného rozsudku).

56.      Stejně tak Soud s pomocí výkladové taktiky zakryl část prohlášení p. Verlucy ze dne 18. prosince 1997, z níž by bylo možné dovodit, že jeho prohlášení týkající se uplatňování dohod na naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“ nejsou správná.

57.      S ohledem na zjištění Soudu, že sdělení p. Verlucy nejsou ve dvou bodech spolehlivá, nebylo za běžných okolností možné zajmout jiný postoj v případě třetího bodu, u nějž mohly rovněž přetrvávat závažné pochybnosti. To platí tím spíše, když se připomene, že na základě dokumentu „Rozdělovací klíč“ se dohody o rozdělení trhů vztahovaly pouze na standardní trubky OCTG a že podle výpovědi, již poskytl jeden ze zaměstnanců společnosti Dalmine, p. Jachia, se „mlčky uzavřená“ dohoda týkala pouze standardních trubek OCTG.

58.      Podle navrhovatelky je tento přístup v mnoha ohledech porušením práva Společenství:

–        zaprvé, Soud nesprávně posoudil důkazní hodnotu sdělení o jednání s JF;

–        přehlížel důkazy tvořené dokumentem „Rozdělovací klíč“ a prohlášením, které učinil p. Jachia, podle nichž se dotyčné dohody netýkaly naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“;

–        odůvodnění je nedostačující a obsahuje vnitřní rozpory;

–        Soud neprávem využil úskoku při výkladu prohlášení p. Verlucy ze dne 18. prosince 1997, čímž došlo k obrácení důkazního břemene k tíži navrhovatelky.

59.      Závěrem navrhovatelka uplatňuje, že Soud porušil právo, když připustil existenci protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, zatímco na základě dostupných důkazů nebyl schopen určit počáteční a konečné datum tohoto protiprávního jednání.

3.      Argumenty Komise

a)      Úvodní poznámka

60.      Pokud jde o argumenty navrhovatelky týkající se důkazní hodnoty prohlášení p. Bechera pro účely potvrzení prohlášení p. Verlucy, Komise předem poznamenává, že v bodě 333 (citován v bodě 38 výše) napadeného rozsudku Soud ani tak nepřecenil jako spíše podcenil pozitivní nepřímé důkazy potvrzující prohlášení p. Verlucy ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

61.      Soud zejména nepovažoval za skutečnost potvrzující prohlášení p. Verlucy to, že se několik účastníků kartelu přiznalo k jednáním uvedeným v rozhodnutí, včetně jednání týkajících se naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“. Komise v tomto ohledu hovoří o tom, že společnosti Vallourec, Dalmine a Corus výslovně nebo konkludentně uznaly skutkové okolnosti zjištěné v rozhodnutí.

b)      Argumenty týkající se prohlášení p. Bechera

62.      Komise se domnívá, že ony tři argumenty uplatněné navrhovatelkou na podporu její teze založené na tom, že Soud neprávem přiznal prohlášení p. Bechera jistou důkazní hodnotu pro účely potvrzení prohlášení p. Verlucy, která se týkala uplatňování dohody (dohod) o rozdělení trhů na naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“, představují sotva zastíraný pokus o to, aby Soudní dvůr znovu přezkoumal skutkové okolnosti v odvolacím řízení. Z tohoto důvodu by měly být prohlášeny za nepřípustné.

63.      Pro případ, že by byly prohlášeny za přípustné, měly by být zamítnuty jako zjevně neopodstatněné.

64.      První argument naznačuje jiný výklad výhrady „Pokud je mi známo“ (v původní verzi „nach meiner Kenntnis“), než jaký odůvodňují souvislosti. V projednávané věci p. Becher komentoval odlišný výklad okolností, než jaký sám zastával a který byl obsažen v dokumentu, který mu byl předložen. Tato pasáž neodhaluje žádnou výhradu, pokud jde o spolehlivost jeho vlastního prohlášení.

65.      I když p. Becher své prohlášení založil na informacích, jež mu byly sděleny pracovníky jeho podniku Mannesmann, kteří byli s dotčenými jednáními přímo obeznámeni, nemá to žádný vliv na věrohodnost jeho prohlášení. Komise v tomto ohledu odkazuje na bod 205 napadeného rozsudku, v němž Soud konstatuje, aniž by mu bylo odporováno: „[…] Odpovědi poskytnuté jménem podniku jakožto takovým mají […] věrohodnost převyšující věrohodnost, kterou mohla mít odpověď poskytnutá členem jeho personálu, bez ohledu na jeho osobní zkušenost a osobní názor […]“.

66.      Podle Komise ani druhý argument není konsistentní. Navzdory tomu, že prohlášení p. Bechera zatajuje, že dohoda o rozdělení trhů se vztahovala též na evropské účastníky navzájem, je věrohodné v rozsahu, v němž se týká naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“. Tato část prohlášení totiž zcela jistě nebyla v souladu se zájmy společnosti Mannesmann, k níž p. Becher náležel. I když určité prohlášení neusvědčuje svého autora natolik, nakolik by mohlo, přiznání v něm učiněná tím neztrácejí na věrohodnosti.

67.      Skutečnost, že p. Becher popírá existenci dohody o rozdělení trhů mezi evropskými výrobci, krom toho není sama o sobě neslučitelná s dokumentem „Rozdělovací klíč“. Tento dokument se týká pouze dohod uzavřených mezi evropskými výrobci na jedné straně a japonskými výrobci na straně druhé. O existenci vnitroevropských dohod se nezmiňuje.

68.      Třetí argument je zcela neobhajitelný. Na obranu svého názoru, podle kterého Soud připustil na základě nedostačujících a rozporných úvah, že prohlášení p. Bechera potvrzuje prohlášení p. Verlucy, odkazuje navrhovatelka na svůj první a druhý argument, které jsou rovněž tak neobhajitelné.

c)      Argumenty týkající se obrácení důkazního břemene: bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“

69.      Postoj navrhovatelky, podle kterého nelze standardní trubky OCTG a naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“ považovat za součást jednoho sortimentu srovnatelných výrobků ve smyslu rozsudku Gruber + Weber v. Komise(15), je skutkové povahy. Seznámení se s tímto tvrzením a jeho posouzení spadá do působnosti Soudu. Tento postoj proto není v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku přípustný.

70.      Tento argument se ostatně netýká nepřípustného obrácení důkazního břemene, jak to tvrdí navrhovatelka, nýbrž rozdílu v pojetí hodnocení důkazu mezi navrhovatelkou a Soudem. Tento rozdíl v názoru na skutkové okolnosti nespadá do působnosti Soudu.

d)      Argumenty týkající se prohlášení p. Verlucy

71.      Komise uplatňuje, že tato část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná, protože směřuje vůči bodu 220 napadeného rozsudku, v němž Soud konstatoval, že „jestliže by mělo být rozhodnuto, že soubor shodujících se nepřímých důkazů umožnil potvrdit existenci a určité zvláštní aspekty dohody o rozdělení trhů, připomínané p. Verlucou a uvedené v článku 1 napadeného rozhodnutí, mohla by prohlášení p. Verlucy sama o sobě postačovat v tomto případě k osvědčení ostatních aspektů […] rozhodnutí […]“.

72.      Tato část měla směřovat proti bodu 335 rozsudku, v němž Soud ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“ uvedl, že „[…] je namístě mít za to, že p. Verluca ve svých prohlášeních hovořil jasně pravdu, a tedy že tato prohlášení postačují jakožto důkazní prostředky k prokázání skutečnosti, že dohoda o rozdělení domácích trhů členů Evropsko-japonského klubu pokrývala nejen standardní trubky OCTG, jak to potvrzují i jiné důkazní materiály, ale rovněž naftovodné trubky ‚zvláštního provedení a využití‘ “.

73.      Vzhledem k tomu, že navrhovatelka neuvádí dostatečně přesně skutečnosti, které v rámci této části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vytýká, ani v této souvislosti uplatněné právní argumenty, je namístě je prohlásit za nepřípustné(16).

74.      Pro případ, že se Soudní dvůr s Komisí v dané otázce neztotožní, má Komise za to, že tato část důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i argumenty na její podporu, beztak nejsou přípustné.

75.      Cílem navrhovatelky je napadnout legalitu rozhodnutí Soudu hlavně na základě prohlášení p. Verlucy a následně podpůrně tvrdit, že toto prohlášení není dostatečně hodnověrné na to, aby mohlo sloužit za důkaz o protiprávním jednání porušujícím čl. 81 odst. 1 ES, ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

76.      První část tohoto přístupu je odsouzena k nezdaru, protože navrhovatelkami uplatňované použití judikatury vzešlé z rozsudku Enso‑Gutzeit v. Komise(17) závisí právě na skutkovém posouzení otázky, zda existují další důkazy podporující prohlášení jediné osoby.

77.      Rovněž druhá část by měla vést prima facie k vyslovení nepřípustnosti, protože nutně předpokládá, že Soudní dvůr přezkoumá skutkové okolnosti, které již posoudil Soud v prvním stupni. To platí jak pro hodnocení prohlášení, které učinil p. Jachia, tak pro uplatňovaný rozpor mezi prohlášeními p. Verlucy a prohlášením p. Bechera, jakož i pro nesoulad mezi dokumentem „Rozdělovací klíč“ trhu a prohlášeními p. Verlucy.

78.      Navrhovatelka poukazuje až na čtyři případy porušení práva při posuzování důkazní hodnoty prohlášení p. Verlucy, nedaří se jí však popsat povahu těchto protiprávních jednání, leda zpochybňováním skutkových zjištění Soudu.

79.      Podpůrně, pro případ, že by Soudní dvůr pokládal argumenty Sumitomo za přípustné, Komise uplatňuje, že v žádném z pěti případů zmíněných navrhovatelkou Soud neposoudil nesprávně důkazní hodnotu dokumentů nebo prohlášení a nepoužil je neprávem jako důkazy.

80.      Zaprvé, Soud nevyvodil nesprávné důsledky ze zřejmého rozporu mezi prohlášeními p. Verlucy a dokumentem „Rozdělovací klíč“:

–        ačkoli Soud v bodě 278 rozsudku(18) konstatoval, že se dokument „Rozdělovací klíč“ týká pouze trubek OCTG, nevyplývá z toho nutně, že nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, pokud jde o naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“;

–        ačkoli zdá se existuje jistý rozpor mezi dokumentem „Rozdělovací klíč“ a prohlášeními p. Verlucy ohledně zapojení jihoamerických výrobců, tento rozpor je jen zdánlivý, protože se uvedený dokument týkal hlavně dohod o rozdělení trhů mimo Evropu s jihoamerickými výrobci, kdežto p. Verluca se zabýval převážně evropskými trhy, kde dohody o rozdělení trhů uzavřené s těmito výrobci nefungovaly;

–        v bodech 283 a 284 napadeného rozsudku proto Soud vyslovil jediné možné závěry k tomuto zdánlivému rozporu, když konstatoval, že tento rozpor ve skutečnosti nic nemění na věrohodnosti prohlášení p. Verlucy(19).

81.      Zadruhé, Soudem provedené posouzení prohlášení učiněných před státním zástupcem v Bergamu neukazuje na žádné porušení práva:

–        názor navrhovatelky založený na tom, že Soud opomněl přihlédnout k prohlášení, které učinil p. Jachia, ve skutečnosti znamená, že nesouhlasí se Soudem provedeným posouzením důkazů, nedokládá však podrobněji skutečnosti, které mají představovat údajné porušení práva. To již samo o sobě stačí k odmítnutí tohoto argumentu nebo k tomu, aby byl prohlášen za zjevně neopodstatněný;

–        navrhovatelka krom toho již sama v prvním stupni prohlásila, že nemůže být přihlíženo k prohlášení, které učinil p. Jachia, jelikož na ně Komise neodkazovala;

–        Soud mohl považovat prohlášení p. Biasizze za významné, protože ten byl s danou problematikou přímo obeznámen; byl totiž odpovědným pracovníkem dotyčné divize společnosti Dalmine a s ohledem na přiznání úplatků zaplacených pracovníkům společnosti Agip mohl být považován za věrohodného svědka (srov. body 311 a 312 napadeného rozsudku).

82.      Zatřetí, komentář p. Verlucy k poznámkám sepsaným na jednání s JF nepodkopává věrohodnost jeho prohlášení ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení využití“:

–        p. Verluca totiž ve své odpovědi na první otázku, která mu byla položena v prosinci roku 1997, potvrdil svá ostatní sdělení;

–        ve svém komentáři k poznámkám sepsaným na jednání s JF v roce 1994 vysvětlil, že v rámci celkového uspořádání Evropsko-japonského klubu existoval „Rozdělovací klíč“ pro mezinárodní výběrová řízení týkající se standardních výrobků, a to standardních trubek OCTG;

–        to však nedokazuje, že by neexistovalo žádné protiprávní jednání v souvislosti s naftovodnými trubkami „zvláštního provedení a využití“. Určitý dokument tvořící nepřímý důkaz o protiprávním jednání totiž nemůže automaticky dokazovat neexistenci jiného protiprávního jednání;

–        kdyby krom toho bylo prohlášení p. Verlucy vykládáno nesprávně, společnost Vallourec by v této souvislosti podala žalobu na neplatnost v rozsahu, v němž se uvedené rozhodnutí týkalo naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

83.      Začtvrté je zjevné, že Soud Komisi nepřiznal výhodu pochybnosti ani neobrátil důkazní břemeno:

–        vysvětlení, které Soud údajně nesprávně podal v bodě 217 napadeného rozsudku, není dále podloženo(20). Soud totiž pouze potvrdil, což není zpochybňováno, že tato pasáž prohlášení p. Verlucy souvisí s protokolem z jednání s JF, který se týkal výlučně standardních trubek OCTG a z nějž bylo vyvozeno, že se předmětná pasáž vztahuje pouze na tyto výrobky;

–        tvrzení, že Soud v této pasáži obrátil důkazní břemeno, když prohlášení p. Verlucy posoudil jinak než navrhovatelky, je ve skutečnosti návrhem, aby Soudní dvůr pod zástěrkou právní otázky přezkoumal skutkové okolnosti.

84.      Zapáté Komise tvrdí, že nejasnost prohlášení p. Verlucy, pokud jde o okamžik ukončení protiprávního jednání, nemůže sloužit za argument proti věrohodnosti těchto prohlášení. Soud z této nepřesnosti vyvodil v bodě 349 napadeného rozsudku(21) správné důsledky: dotčená prohlášení jsou v tomto ohledu příliš nejasná a sama o sobě jsou nedostačující. Krom toho i za předpokladu, že protiprávní jednání týkající se naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“ bude považováno za prokázané v rámci Evropsko-japonského klubu, je třeba z toho dovodit, že doba, po niž toto uskupení bylo činné, určuje délku trvání protiprávního jednání u tohoto výrobku. V tomto ohledu se Komise domnívá, že odůvodnění napadeného rozsudku je nevyvratitelné.

4.      Posouzení

a)      Úvodní poznámky

85.      Z bodů 333 až 336 napadeného rozsudku, které jsou citovány výše v bodě 38 tohoto stanoviska, vyplývá, že účast navrhovatelek na protiprávním jednání porušujícím čl. 81 odst. 1 ES v případě naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“ zakládá Soud na třech alternativně položených skutečnostech:

–        prohlášení p. Verlucy jsou sama o sobě dostačujícím důkazem (body 334 a 335);

–        prohlášení p. Verlucy jsou každopádně potvrzena odpovědí p. Bechera učiněné jménem společnosti Mannesmann (bod 333);

–        nedostatek konkrétnějšího důkazu, pokud jde o konkrétní výrobek, a to o naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“, nemá žádný vliv na prokázání protiprávního jednání týkajícího se tohoto výrobku, jestliže jsou předloženy dostatečné důkazy ohledně kategorie výrobků, do níž tento výrobek patří („bod týkající se judikatury Gruber + Weber“, bod 336).

86.      Jednotlivé body uplatněného důvodu kasačního opravného prostředku posoudím ve výše uvedeném pořadí.

87.      Části důvodu kasačního opravného prostředku, které se konkrétně týkají prohlášení p. Verlucy a p. Bechera, mají společné to, že směřují ke zpochybnění důkazní hodnoty, kterou Soud těmto prohlášením přiznal, za pomoci argumentů, jejichž cílem je prokázat, že tato prohlášení nebyla hodnověrná nebo že byla přinejmenším méně hodnověrná, než se Soud domníval.

88.      Po důkladné úvaze se zde navrhovatelka snaží prokázat, a to odlišnou analýzou prohlášení p. Verlucy a p. Bechera, že z nich Soud vyvodil nesprávné důsledky a že se přitom dopustil nesprávného právního posouzení, když nesprávně posoudil jejich důkazní hodnotu.

89.      Za účelem patřičného zhodnocení argumentů navrhovatelky je nutné je přesně ocitovat (body 39 až 59 výše).

90.      Na tomto místě je třeba zdůraznit jinou zásadní námitku, totiž kdyby Soudní dvůr tento přístup připustil, musel by se částečně vrátit na začátek zkoumání a hodnocení skutkových okolností. Takovýto přezkum skutkových okolností je však výslovně vyloučen článkem 225 ES a článkem 58 statutu Soudního dvora.

91.      Proto je třeba zkoumat kriticky důvody a argumenty, které směřují proti důkazní hodnotě, kterou Soud přiznal předloženým důkazům, aby se tak předešlo situaci, kdy by představovaly skrytý důvod k přezkoumání skutkových okolností Soudním dvorem.

92.      Pouze tehdy a potud, pokud by argumenty vyvozené navrhovatelkou ze skutečností a důkazů k podepření uplatněného důvodu kasačního opravného prostředku mohly vzbuzovat určitou pochybnost, pokud jde o jejich posouzení Soudem, mohly by být tyto argumenty prohlášeny za přípustné a následně posouzeny.

93.      Přípustnost jednotlivých částí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku posoudím na základě tohoto kritéria vyvozeného z judikatury Soudního dvora(22).

b)      Prohlášení p. Verlucy

94.      Tato část důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti Soudem provedenému posouzení důkazní hodnoty prohlášení p. Verlucy (body 219 a 220 napadeného rozsudku(23)).

95.      Neztotožňuji se s názorem Komise, že navrhovatelka měla své výtky směřovat vůči bodu 335 napadeného rozsudku, a že proto nelze tomuto důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět v celém rozsahu, protože závěr Soudu v tomto bodě není napadán.

96.      V bodech 219 a 220 totiž Soud definoval předpoklady, na jejichž základě mohl po prozkoumání ostatních důkazů učinit závěr, že v souvislosti s naftovodnými trubkami „zvláštního provedení a využití“ jsou prohlášení p. Verlucy sama o sobě dostačujícím důkazem o protiprávním jednání porušujícím čl. 81 odst. 1 ES.

97.      Části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku směřují proti tomuto předpokladu, a sice že prohlášení p. Verlucy jsou natolik spolehlivá, že stačí dodatečný důkaz, aby bylo možné považovat protiprávní jednání jako takové za prokázané, a tím pádem též protiprávní jednání týkající se určeného výrobku, i když v tomto ohledu neexistuje žádný dodatečný důkaz. Pakliže by tento předpoklad nebyl obhajitelný, vytratil by se nejen základ závěrů uvedených v bodě 335, ale také základ těch závěrů, které jsou obsaženy v bodech 333 a 336.

98.      Jednotlivé argumenty, které navrhovatelka uplatňuje vůči uvedenému předpokladu, jsou dle mého názoru zčásti neopodstatněné a zčásti nepřípustné.

99.      Argument, podle nějž Soud nesprávně vyložil a uplatnil „pravidlo“ uvedené v bodě 1838 rozsudku Cement(24), dle mého mínění není opodstatněný.

100. Podle tohoto „pravidla“ se Komise může opírat o takový důkaz k prokázání porušení čl. 81 odst. 1 ES, jehož důkazní hodnota nevyvolává žádné pochybnosti a který jednoznačně potvrzuje existenci dotčeného protiprávního jednání.

101. Soudu v zásadě přísluší ověřit důkazní hodnotu dokumentu nebo prohlášení a na tomto základě je kvalifikovat.

102. Z tohoto pravidla, tak jak je uvedeno v bodě 1838 výše uvedeného rozsudku, nelze vyvodit názor, že se použije pouze na prohlášení a dokumenty, které byly učiněny a sepsány bezprostředně po událostech, jichž se týkají. Rozhodující je pouze to, že důkazní hodnota není v žádném ohledu nejednoznačná, tedy že zde nepanuje sebemenší pochybnost.

103. Snaha navrhovatelky uplatnit skutečnost, že prohlášení p. Verlucy byla učiněna až po předmětném jednání, a tvrdit tak, že uvedená prohlášení nesplňují pravidlo zakotvené v rozsudku Cement, je dle mého názoru skutkové povahy, a není tedy přípustná.

104. Pokud by se tedy připustilo, že Soud mohl kvalifikovat prohlášení p. Verlucy jako spolehlivá, mohl se též v souladu s rozsudkem Enso‑Gutzeit v. Komise(25) domnívat, že tato prohlášení stačí k prokázání protiprávního jednání v rozsahu, v němž jsou podepřena jinými důkazy, a že v daném případě tato prohlášení byla dostačující k vyslovení závěru o existenci protiprávního jednání týkajícího se určeného výrobku, který patří do dotčené kategorie výrobků.

105. Dle mého mínění jsou nepřípustné argumenty, jimiž se navrhovatelka snaží prokázat, že Soud neprávem kvalifikoval prohlášení p. Verlucy jako spolehlivá v rozsahu, v němž se týkala naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“. Zde je řeč o argumentech, které navrhovatelka vyvozuje ze Soudem provedeného posouzení údajných rozporů mezi prohlášeními p. Verlucy a dokumentem „Rozdělovací klíč“ s odůvodněním, že nebylo přihlédnuto k prohlášením, která učinil p. Jachia, a k údajným rozporům mezi prohlášeními p. Verlucy a prohlášením p. Bechera.

106. Žádný argument navrhovatelky týkající se skutkových okolností ani zdaleka nedokládá podezření, že se Soud při posuzování dotčených prohlášení a dokumentů dopustil takových pochybení, že by nesprávně zhodnotil jejich důkazní hodnotu.

107. Těmito argumenty navrhovatelka staví hodnocení dotčených prohlášení a dokumentů, jaké by si sama přála, do protikladu k důkazní hodnotě, kterou Soud těmto prohlášením přiznal. Z rozdílů mezi jejím hodnocením a hodnocením Soudu vyvozuje, že Soud provedl nesprávné hodnocení důkazů, a snaží se tak dosáhnout přezkumu skutkových okolností v odvolacím řízení, k němuž by prohlášení přípustnosti těchto argumentů vedlo.

108. Jak jsem již uvedl v bodech 90 až 93 výše, takový výsledek by byl v rozporu se zásadou, podle níž se kasační opravný prostředek musí omezit na právní přezkum.

109. Rovněž se domnívám, že argument, podle nějž Soud v bodě 217 objasnil prohlášení p. Verlucy nepřijatelným způsobem, a obrátil tak důkazní břemeno, není přípustný.

110. I zde navrhovatelka srovnává vlastní hodnocení s hodnocením Soudu, z čehož vyvozuje, že došlo k obrácení důkazního břemene, a žádá tedy, aby Soudní dvůr přezkoumal skutkové okolnosti. Tento postup je nepřípustný(26).

111. Krom toho mi není jasné, proč by skutkové zjištění uvedené v bodě 217 napadeného rozsudku, kde se upřesňuje, že „[…] p. Verluca, když činil toto prohlášení, odpovídal specificky na otázku, která se týkala Protokolu z rozhovoru s JF. […]“, mělo znamenat obrácení důkazního břemene. Totéž platí i pro zjištění, že se totéž jednání s JF týkalo pouze trubek OCTG, a závěru, který z toho vyplývá, a sice že toto prohlášení p. Verlucy se mohlo týkat jen tohoto výrobku. Pakliže tato zjištění a tento závěr podporují spolehlivost prohlášení p. Verlucy, jedná se zde o prosté posouzení skutkových okolností Soudem, které nemůže být v odvolacím řízení napadeno.

112. Pátý bod této části posuzovaného důvodu kasačního opravného prostředku rovněž posoudím jen ve stručnosti. I kdyby tento argument byl přípustný, každopádně je neopodstatněný.

113. Skutečnost, že Soud v bodě 349 konstatuje, že prohlášení p. Verlucy není dostatečně přesné, pokud jde o datum skončení protiprávního jednání, nemá žádný vliv na spolehlivost obsahu tohoto prohlášení, která byla prokázána v napadeném rozsudku a potvrzena dalšími důkazy.

114. Důsledek vyvozený z nepřesného data skončení protiprávního jednání, a sice že prohlášení p. Verlucy je v tomto ohledu příliš nespolehlivé, a nestačí tudíž k prokázání tohoto data právně dostačujícím způsobem, se mi krom toho jeví nezpochybnitelný.

c)      Prohlášení p. Bechera

115. Argumenty navrhovatelky vůči spolehlivosti prohlášení p. Bechera a potažmo vůči jeho hodnocení Soudem jako důkazu potvrzujícího prohlášení p. Verlucy, jsou dle mého názoru zčásti nepřípustné a zčásti neopodstatněné.

116. První argument založený na tom, že Soud nezohledněním dvou výhrad vyjádřených p. Becherem v jeho prohlášení nesprávně posoudil důkazní hodnotu tohoto prohlášení, je neopodstatněný.

117. Skutečnost, že p. Becher nebyl přímo obeznámen s dotyčným protiprávním jednáním, činí sama sobě pochopitelnou jeho výhradu „nach meiner Kenntnis“, a to tím spíše, že se v okamžiku, kdy byl požádán o stanovisko k dokumentu, který mu byl předložen, odvolával na zdroje své „Kenntnis“, a sice na předchozí protokoly, s nimiž se seznámil. Tato výhrada, která se vztahuje pouze ke konkrétnímu kontextu určité části jeho prohlášení, nemůže být považována za obecnou výhradu, jež by toto prohlášení zpochybňovala.

118. Spolehlivost tohoto prohlášení dále nepodrývá ani skutečnost, že se zakládá na informacích, které mu byly poskytnuty pracovníky podniku, jehož byl ředitelem. Jak uvedl Soud v bodě 205 napadeného rozsudku s poukazem na předchozí judikaturu(27), aniž by mu bylo oponováno, míra věrohodnosti odpovědí učiněných jménem podniku převyšuje míru věrohodnosti, jakou by mohla mít odpověď zaměstnance.

119. Konstatování, že když určitá osoba, která není s dotčenými okolnostmi přímo obeznámena, učiní jakožto zástupce společnosti prohlášení, jímž uzná existenci protiprávního jednání u této společnosti, jakož i u jiných společností, opírá se nutně o informace, které jí byly poskytnuty její společností a zejména jejími zaměstnanci, kteří naopak byli s předmětnými jednáními přímo obeznámeni, tedy není spekulativní. Vzhledem k značným právním a hospodářským rizikům vyplývajícím z takového prohlášení by bylo krajně riskantní činit toto prohlášení a nemít takové informace k dispozici.

120. I když je tento argument přípustný, nemá žádný vliv na důkazní hodnotu, kterou Soud přiznal prohlášení p. Bechera.

121. Druhým argumentem navrhovatelka opět činí vlastní výklad spolehlivosti, a tedy i důkazní hodnoty prohlášení p. Bechera, které následně staví do protikladu k výkladu provedenému Soudem, z čehož vyvozuje, že Soud tuto důkazní hodnotu posoudil nesprávně.

122. V tom lze sotva spatřovat cokoli jiného než skrytou snahu přimět Soudní dvůr, aby v odvolacím řízení přezkoumal skutkové okolnosti. Tento argument tedy musí být prohlášen za nepřípustný, a to na základě úvah uvedených v bodech 91 až 93(28).

123. Jen pro úplnost na tomto místě dodávám, že věcné připomínky obsažené v tomto argumentu jsou sice prima facie relevantní, jsou však zcela nedostačující jako alespoň neúplný důkaz o tom, že se Soud dopustil nesprávného posouzení důkazní hodnoty prohlášení p. Bechera. To platí jak pro důsledky, které Soud spojuje s údajným rozporem mezi prohlášením p. Bechera a dokumentem „Rozdělovací klíč“, tak pro úvahy Soudu o vlivu zatajení vnitroevropského charakteru protiprávního jednání na věrohodnost ostatních bodů tohoto prohlášení.

124. Třetí argument má potvrdit tezi založenou na tom, že závěr Soudu, podle kterého prohlášení p. Bechera podporuje prohlášení p. Verlucy ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, vychází z neúplného a rozporného odůvodnění, což navrhovatelka uplatňovala na podporu prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

125. V rozsahu, v němž jsou zde opětovně uplatňovány skutkové argumenty, tentokrát v tom smyslu, že dokládají nedostatek odůvodnění, jsou tyto argumenty zjevně nepřípustné.

126. Stejně je tomu tak u argumentu, který byl uplatněn pro doplnění a který je založen na tom, že Soud nesprávně přiznal prohlášení p. Bechera důkazní hodnotu odlišnou od té, jakou sám považoval za přípustnou (bod 220 napadeného rozsudku).

127. Tím je opět zpochybňováno posouzení Soudu, pokud jde o dopad popírání vnitroevropského charakteru p. Becherem na věrohodnost ostatních částí jeho prohlášení.

128. Z toho dovozuji, že tato část prvního důvodu kasačního opravného prostředku nemůže být přijata, a že proto závěr obsažený v bodě 333 napadeného rozsudku, a sice že se prohlášení p. Verlucy týká také naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, tím není dotčen.

d)      Bod týkající se judikatury „Gruber + Weber“

129. Třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti úvahám Soudu, které vycházejí z analogického použití bodu 214 rozsudku Gruber + Weber v. Komise(29) a které vedou k závěru, že i když se navrhovatelkám podařilo vzbudit v prvním stupni jisté pochybnosti, pokud jde o výrobky, jichž se týkala dohoda, za niž byla v rozhodnutí uložena sankce, přesto není namístě toto rozhodnutí zrušit.

130. Z formulace obsažené v úvodu tohoto bodu: „[…] i za předpokladu, že […], což nebylo prokázáno, […]“ vyplývá, že se jedná o hypotetickou úvahu, která nic nepřidává závěrům, které Soud vyvodil z bodů 333 a 335.

131. Vzhledem k tomu, že první dvě části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají postupně závěrů učiněných v bodech 333 a 335, nemohou být dle mého názoru přijaty, třetí část týkající se bodu 336 se tak stává neúčinnou, to znamená, že i kdyby byla přijata, neměla by vliv na výrok napadeného rozsudku.

132. Podle ustálené judikatury jsou takové výtky uplatňované vůči doplňujícímu právnímu odůvodnění nerelevantní(30).

133. Domnívám se tedy, že třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku nemůže být předmětem zkoumání, protože je nerelevantní.

C –    Druhý důvod kasačního opravného prostředku – nadměrná délka řízení

1.      Argumenty navrhovatelky

134. Podle navrhovatelky byla délka řízení před Soudem nadměrná, když trvala čtyři roky a tři měsíce. Konkrétněji, doba dvou let mezi ukončením písemné části řízení a rozhodnutím zahájit ústní část řízení, jakož i doba šestnácti měsíců mezi ukončením ústní části řízení a vyhlášením rozsudku, jsou nepřiměřené.

135. Soud měl takto porušit čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“).

136. Ve srovnání s věcí Baustahlgewebe v. Komise(31), v níž Soudní dvůr konstatoval, že doba pěti let a šesti měsíců v prvním stupni je porušením zásady zakotvené v čl. 6 odst. 1 EÚLP, která zaručuje účinný přístup k soudu v přiměřené lhůtě, projednávaná věc, v níž vystupuje osm podniků, z nichž sedm podalo žalobu, a která probíhá ve třech jednacích jazycích, je jednodušší než věc Baustahlgewebe v. Komise, která se týkala jedenácti žalob.

137. Doba dvou let mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení v projednávaných věcech musí být každopádně kvalifikována jako nepřiměřeně dlouhá, a to tím spíše, že procesní organizační opatření vyžadovala pouze dva měsíce.

138. Ve srovnání s průměrnou délkou řízení zahájených před Soudem v kategorii podobných věcí trvalo vyřizování projednávané věci nepřiměřeně dlouho(32).

139. Navrhovatelka tvrdí, že jí délka řízení způsobila finanční škodu v podobě dalších úroků dlužných v důsledku prodlení se zaplacením uložených pokut a dodatečných nákladů na zřízení požadované bankovní záruky, které dle jejích výpočtů činí 827 332 eur.

140. Navrhovatelka se krom toho domnívá, že náhrada ve výši 175 000 eur je dostačující vzhledem k tomu, že Soudní dvůr pokuty zmírnil.

2.      Argumenty Komise

141. Komise upozorňuje na skutečnost, že Soudní dvůr může při výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci snížit pokutu, aby tak poskytl přiměřenou náhradu za porušení právní zásady nezávislého soudního přezkumu v přiměřené lhůtě.

142. Pokud by však hypoteticky vzato Soudní dvůr uloženou pokutu zcela zrušil, neexistoval by již základ, z nějž by bylo možné škodu způsobenou navrhovatelce odečíst. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení nemůže nikdy sloužit jako prostředek k uplatnění samostatného návrhu na náhradu škody, měla navrhovatelka v tomto případě zahájit řízení na základě článku 235 ES. Bylo by ostatně nepřiměřené, jak uvádí Komise, ukládat jí v takovémto případě náhradu škody, když jí nebylo možné délku řízení přičíst.

143. Ostatně s ohledem na dané okolnosti, a sice na počet účastníků řízení, na vedlejší účastenství Kontrolního úřadu ESVO, na počet jednacích jazyků, jakož i na rozsah a složitost spisu, který byl základem pro rozhodnutí, délka řízení nebyla nadměrná, a to ani při porovnání této délky s délkou srovnatelných řízení zahájených před Soudem v dotčeném období, tedy v letech 2000 až 2004.

144. Komise mimoto zpochybňuje názor, že navrhovatelce v důsledku této údajně nadměrné délky řízení vznikla finanční škoda:

–        navrhovatelka nepřihlédla k příjmům z částky pokuty, která jí byla ponechána v průběhu řízení;

–        navrhovatelka opomněla učinit nezbytné kroky, aby v co největší míře omezila náklady spojené s uloženou pokutou.

145. Konečně navrhovatelka svůj dodatečný návrh na poskytnutí náhrady škody ve výši 175 000 eur jako přiměřené náhrady za porušení zásady řádného soudního přezkumu zakládá na nesprávném výkladu dotyčných pasáží rozsudku Baustahlgewebe v. Komise. Z bodu 31 tohoto rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr skutečně přihlédl ke škodě způsobené navrhovatelce v důsledku zaplacení zbytečných úroků.

3.      Posouzení

146. V rozsudku Baustahlgewebe v. Komise Soudní dvůr použil následující kritéria k odůvodnění nadměrné délky řízení v prvním stupni(33):

–        absolutní délka řízení;

–        význam sporu pro zúčastněné strany;

–        počet žalob a počet jednacích jazyků;

–        rozsah dokumentů a složitost uplatněných právních a skutkových otázek;

–        případné chování navrhovatelek a příslušných orgánů, které přispěly k délce řízení;

–        doba mezi ukončením písemné části řízení a rozhodnutím zahájit ústní část řízení;

–        případná prozatímní organizační procesní opatření a důkazní opatření;

–        doba mezi ukončením ústní části řízní a vyhlášením rozsudku.

147. Ve srovnání s věcí Baustahlgewebe v. Komise byla délka posuzovaného řízení v prvním stupni podstatně kratší, a to čtyři roky a tři měsíce oproti pěti letům a šesti měsícům.

148. Pokud jde o zájem navrhovatelky, situace se zásadně neliší od situace ve věci Baustahlgewebe v. Komise. Délka řízení sice nemá žádný vliv na pokračování podnikatelské činnosti navrhovatelky, může však být na újmu jejím finančním zájmům. Na tomto zjištění nic nemění skutečnost, že navrhovatelka a Komise zastávaly odlišné názory na rozsah nákladů, které vyvolala nadměrná délka řízení.

149. Počet podaných žalob (sedm) je zjevně nižší než ve věci Baustahlgewebe v. Komise (jedenáct); počet jednacích jazyků je totožný (tři).

150. Srovnávání složitosti skutkových a právních otázek, jakož i rozsahu spisových materiálů by bylo ošidné. Po posouzení rozsudků vydaných v prvním stupni bych nicméně hodnotil složitost skutkových a právních otázek uplatněných v projednávané věci jako vyšší než složitost týchž otázek ve věci Baustahlgewebe v. Komise.

151. Takřka všechny skutkové okolnosti, na nichž se zakládalo rozhodnutí Komise, byly v prvním stupni napadeny, a musely tedy být ověřeny. Důkazní hodnota dostupných prohlášení a dokumentů v dané souvislosti musela být posouzena.

152. Krom toho se probíhající řízení vyznačuje značnou rozmanitostí obtížných právních otázek, jako je účast Kontrolního úřadu ESVO nebo statut trhů offshore Společenství, konkrétně Spojeného království. Žádná z těchto otázek nebyla otázkou novou, ale odpověď na ně v kontextu skutkových okolností posuzovaného řízení vyžadovala důkladnou předchozí analýzu.

153. Ve spisu z řízení v prvním stupni nelze nalézt žádný údaj o tom, že by navrhovatelka podnikla určité kroky nebo že by o jejich provedení žádala Soud, což mohlo přispět k prodloužení řízení.

154. Mezi ukončením písemné části řízení dne 1. února 2001 a zahájením ústní části řízení dne 4. února 2003 uplynuly dva roky.

155. Soud přijal procesní organizační opatření ve dnech 18. června, 11. července a 31. července 2002.

156. Mezi ukončením ústní části řízení dne 21. března 2003 a vyhlášením rozsudku dne 8. července 2004 uplynulo téměř patnáct a půl měsíce.

157. Z předchozích úvah dovozuji, že co do pracovního vytížení představovala posuzovaná řízení pro Soud ve svém souhrnu přibližně stejnou zátěž jako skupina věcí, k níž patřila i věc Baustahlgewebe v. Komise, ale že délka řízení v prvním stupni byla v projednávané věci podstatně kratší, a sice o jeden rok a tři měsíce.

158. Dle mého názoru nelze pokládat za rozhodující to, že mezi formálním zahájením ústní části řízení a ukončením písemné části řízení uplynula doba dvou let. Zkoumání rozsáhlých spisů z řízení a důkazních dokumentů, jakož i jejich shrnutí v podrobné zprávě pro účely jednání, tj. 135 stran, které musely být přeloženy z pracovního jazyka Soudu do tří jednacích jazyků, nutně znamenají, že přípravné činnosti musejí započnout ještě předtím, než může být přijato rozhodnutí zahájit ústní část řízení.

159. Různá opatření, která Soud přijal od poloviny června 2002 v rámci organizace řízení, předpokládají předchozí analýzu spisů z řízení nebo přinejmenším některých jejich částí.

160. Doba šestnácti měsíců mezi jednáním a vyhlášením rozsudku je dlouhá, zdráhám se však ji kvalifikovat jako nadměrnou s ohledem na to, že jednání trvala dva a půl dne, a s ohledem na samotné rozsudky, jejichž délka a struktura odrážejí právní a skutkovou složitost projednávaných věcí.

161. K tomu je třeba ještě přičíst další okolnost, na niž poukázala Komise a která vyžaduje důkladnou analýzu.

162. V době, kdy řízení o projednávaných věcech probíhalo před Soudem, tedy od roku 2000 do roku 2004, se pracovní vytížení Soudu přibližně zdvojnásobilo co do počtu probíhajících věcí, a to z 520 na 1 012. Tento nárůst ukazuje, že v průběhu této doby poptávka vůči Soudu zjevně překročila dostupnou kapacitu.

163. Úměrně s nárůstem pracovního vytížení soudního orgánu roste také průměrná délka řízení. Statistiky Soudu tento jev odrážejí. Průměrná délka té kategorie řízení, k níž patří věci hospodářské soutěže, v letech 2001 až 2005 postupně vzrostla z 30 měsíců na více než 35 měsíců(34).

164. Tento jev, jehož výsledkem je, že rychlost vyřizování věcí se snižuje před orgánem, jehož pracovní vytížení překračuje jeho kapacity, vyplývá z „efektu čekárny“, který se projevuje hlavně po ukončení písemné části řízení a po ukončení ústní části řízení. V těchto okamžicích musí soudní kolegium nejprve připravit předcházející věci k ústní části řízení, nebo je uzavřít vyhlášením rozsudku, a teprve poté se může zabývat ostatními věcmi. Z tohoto hlediska skutečnost, že vyřizování projednávaných věcí zabralo podstatně méně času než vyřizování věcí, v nichž byl vydán rozsudek Baustahlgewebe v. Komise(35), naznačuje, že Soud jednal s veškerou možnou péčí.

165. V tomto kontextu nelze dobu čtyř let a tří měsíců k vyřízení těchto rozsáhlých a složitých věcí kvalifikovat jako nadměrně dlouhou.

166. Z toho dovozuji, že tento důvod kasačního opravného prostředku nelze přijmout.

167. Jen pro doplnění zdůrazňuji, že pokud poptávka po soudních rozhodnutích vůči soudnímu orgánu Společenství překračuje jeho kapacitu a již není možné přijmout interní opatření ke zvýšení produktivity, aniž by se to dotklo kvalitativních požadavků, které musí judikatura tohoto orgánu nadále splňovat, nese zákonodárce Společenství odpovědnost za zachování podmínek nezbytných k tomu, aby Soudní dvůr mohl nadále plnit úkoly, které mu ukládá článek 220 ES.

168. Niceská smlouva(36) potvrzuje, že zákonodárce Společenství tuto odpovědnost uznává, neboť přijímá různá opatření týkající se Soudu ve snaze udržet jeho kapacitu v poměru k poptávce. Na tomto místě mám na mysli zejména možnost, již poskytuje článek 224 ES, jmenovat více než jednoho soudce z každého členského státu, a pravomoc Rady podle článku 225A vytvořit soudní komory v prvním stupni.

VI – Kasační opravný prostředek společnosti Nippon Steel

A –    První důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že použil nesprávný důkazní standard, ačkoli je prokázáno, že se tvrzení Komise neshodují s obchodními zájmy navrhovatelky, a jsou tedy nelogická

1.      Příslušné pasáže napadeného rozsudku

169. Tento důvod kasačního opravného prostředku se týká bodů 173 až 188 napadeného rozsudku, kde Soud uvádí zásady týkající se důkazního břemene, jakož i standard, který v dané oblasti použil v rámci analýzy argumentů japonských výrobců.

170. Pokud jde o právní standard týkající se důkazu, který musí být předložen, aby bylo konstatováno protiprávní jednání porušující čl. 81 odst. 1 ES, Soud v bodech 179 a 180 uvádí:

„179  Je tak nutné, jak to právem připomínají japonské žalobkyně, aby Komise za účelem odůvodnění pevného přesvědčení, že k porušení došlo, uvedla přesné a shodující se důkazy (viz v tomto smyslu rozsudky CRAM a Rheinzink v. Komise, bod 57 výše, bod 20, a Celulóza II, bod 56 výše, bod 127; rozsudky SIV a další v. Komise, bod 57 výše, body 193 až 195, 198 až 202, 205 až 210, 220 až 232, 249 až 250 a 322 až 328, a Volkswagen v. Komise, bod 57 výše, body 43 a 72)“(37).

„180. Nicméně je důležité zdůraznit, že každý z důkazů podaných Komisí nemusí nezbytně se zřetelem na každý prvek porušení odpovídat těmto kritériím. Stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se orgán dovolává, odpovídá v celkovém posouzení tomuto požadavku (viz v tomto smyslu rozsudek PVC II, bod 61 výše, body 768 až 778, zvláště bod 777 potvrzen v relevantním bodě Soudním dvorem na základě kasačního opravného prostředku v jeho rozsudku ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, body 513 až 523).“

171. Důvod kasačního opravného prostředku dále směřuje proti zásadním skutečnostem, které je podle Soudu nutno prokázat, aby bylo možné připustit existenci protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES. V tomto ohledu navrhovatelka zdůrazňuje následující úryvky z bodů 181 a 185 napadeného rozsudku:

„181      […] ze samotného textu čl. 81 odst. 1 ES vyplývá, že dohody mezi podniky jsou zakázány nezávisle na jejich účincích, pokud mají protisoutěžní cíl […].“

„185      […] co se týče existence porušení, je bezvýznamné, zda uzavření dohody s protisoutěžním cílem uvedeným Komisí v článku 1 napadeného rozhodnutí bylo, či nebylo v obchodním zájmu japonských žalobkyň, jestliže je na základě důkazních materiálů obsažených ve spise Komise prokázáno, že japonské žalobkyně uvedenou dohodu skutečně uzavřely.“

2.      Argumenty navrhovatelky

172. Navrhovatelka tvrdí, že se Soud zmýlil, když nevyvodil správné právní důsledky ze skutečnosti, že japonští výrobci neměli žádný hospodářský zájem na spáchání údajného protiprávního jednání. Omyl konkrétněji spočívá v tom, že Soud nepřizpůsobil právní standard, který musí splňovat důkaz v případě protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES, zjevné neexistenci hospodářského zájmu. Soud měl pouze za to, že neexistence hospodářského zájmu nemá žádný zvláštní význam, pokud lze na základě důkazních materiálů obsažených ve spisu Komise prokázat, že sporná dohoda byla skutečně uzavřena.

173. Navrhovatelka se naopak domnívá, že:

1)      neexistence hospodářských důvodů navrhovatelky k uzavření dohody měla vést k tomu, že měly být vyžadovány přesvědčivější důkazy o existenci uvedené dohody, než by tomu bylo v opačném případě;

2)      neexistence hospodářských důvodů měla mít vliv na důsledky, které mohly být vyvozeny z nejednoznačných důkazů předložených Komisí ohledně existence dohody. Existence jiného vysvětlení pro protiprávní jednání navrhovatelky na trhu každopádně neumožňuje dovodit protiprávní jednání porušující čl. 81 odst. 1 ES;

3)      neexistence hospodářských důvodů měla mít vliv na přípustnost prohlášení, která byla učiněna jménem jiného účastníka řízení údajně zapojeného do protiprávního jednání, jakožto důkazu na podporu tvrzení Komise. Takový důkaz by měl být připuštěn pouze tehdy, pokud základní aspekty dohody (jako jsou účastníci, délka trvání, dotčené výrobky a povaha protiprávního jednání) již byly prokázány na základě důkazních materiálů nezávislých na těchto prohlášeních. V tomto ohledu navrhovatelka odkazuje na bod 91 rozsudku Enso-Gutzeit v. Komise(38).

3.      Argumenty Komise

174. Komise se domnívá, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný a každopádně neopodstatněný.

175. Komise uvádí v zásadě dva argumenty proti přípustnosti tohoto důvodu kasačního opravného prostředku:

1)      důvod kasačního opravného prostředku nemůže být připuštěn bez důkladnějšího přezkoumání skutkového posouzení provedeného Soudem, které se týkalo správnosti a důkazní hodnoty prohlášení, protokolů a ostatních předložených dokumentů (podle Komise tento argument hovoří též proti přípustnosti druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku);

2)      důvod kasačního opravného prostředku rozšiřuje rozsah kasačního opravného prostředku nad rámec žalobních důvodů uplatněných v prvním stupni, protože tehdy navrhovatelka své argumenty o neexistenci hospodářského zájmu na vývozu trubek OCTG a naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“ do Evropy pojala zcela nezávisle na hodnocení důkazní hodnoty důkazů předložených Komisí.

176. Komise má za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný, a to z následujících důvodů:

1)      Argumenty navrhovatelky se týkají účinků a obecněji relevance obchodních zájmů dotyčných podniků ve vztahu ke zjištění protiprávního jednání. V bodě 184 napadeného rozsudku Soud v souladu s platnou judikaturou(39) vyslovil názor, že dohody, jejíchž cílem je omezení hospodářské soutěže a které jsou zakázány čl. 81 odst. 1 ES, nemohou být odůvodněny analýzou ekonomického kontextu, je-li předmět těchto dohod, který představuje omezení hospodářské soutěže, nesporným způsobem prokázán listinnými důkazy(40).

2)      Nehledě na to, že tvrzení navrhovatelky, podle kterého neměla na sporné dohodě žádný obchodní zájem, bylo v prvním stupni zpochybněno, Soud se mohl tváří v tvář spisu, který obsahoval přímé důkazy o protiprávním chování navrhovatelky, spokojit s posouzením důkazů a na tomto základě konstatovat, že zákaz obsažený v čl. 81 odst. 1 ES byl porušen.

3)      Argumenty, které si navrhovatelka vypůjčila z výše uvedeného rozsudku Enso‑Gutzeit v. Komise jsou nesprávné, pokud se týkají přípustnosti prohlášení jakožto důkazů v neprospěch. V projednávané věci se nejednalo o přípustnost důkazů, nýbrž o jejich hodnověrnost v rámci použití zásady volného hodnocení důkazů(41).

4.      Posouzení

177. Argumenty Komise vůči tomuto důvodu kasačního opravného prostředku mě nepřesvědčily. Otázka, zda Soud použil správný právní standard při posuzování důkazů uplatněných na podporu existence dotčeného protiprávního jednání, je právní otázkou par excellence.

178. Ostatně způsob, jakým navrhovatelka tento důvod kasačního opravného prostředku předložila a doložila, tedy když si vypůjčila některé argumenty ze skutkového posouzení předložených důkazů provedeného Soudem, mohl budit dojem, že v prvé řadě usiluje o přezkum těchto důkazů Soudním dvorem v odvolacím řízení. Tato nešikovnost by dle mého názoru neměla vést k prohlášení nepřípustnosti.

179. O nic víc mě nepřesvědčil ani argument, podle kterého navrhovatelka rozšířila rozsah důvodů uplatněných v prvním stupni, když tvrdila, že Soud měl při posouzení důkazů přihlédnout k neexistenci obchodního zájmu navrhovatelky na sporné dohodě. Navrhovatelka měla nepochybně tento argument samostatně uplatnit v prvním stupni, avšak v rámci uplatnění zásady volného hodnocení důkazů musí být k těmto skutečnostem vyplývajícím z daného kontextu v zásadě spravedlivě přihlédnuto.

180. Při posuzování meritorní stránky tohoto důvodu kasačního opravného prostředku se omezím na otázku, zda údajná neexistence obchodních zájmů na spáchání protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES, prokázaného v rozhodnutí Komise, měla vést Soud k odlišnému hodnocení důkazů, než jak je učinil v napadeném rozsudku.

181. V tomto ohledu je třeba zkoumat, zda lze souhlasit s úvahami, jimiž se Soud řídil v bodech 179 až 188 napadeného rozsudku, tedy zda je správné rozhodnutí hodnotit nejprve důkazy předložené Komisí, a pouze podpůrně, zda se existence dotčené dohody shoduje se situací na relevantních trzích.

182. Zdá se mi, že přístup Soudu je jasný a z hlediska platné judikatury mu nelze nic vytknout.

183. V bodě 179 Soud nejprve připomíná zásadu, která vyplývá z nyní již rozsáhlé judikatury(42) a podle níž je Komise povinna shromáždit dostatečně přesné a shodující se důkazy za účelem odůvodnění přesvědčení, že k protiprávnímu jednání došlo. Soud dále v bodě 180 zdůrazňuje, opět na základě ustálené judikatury(43), že stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se Komise dovolává, ve svém souhrnu odpovídá tomuto požadavku. V bodě 181 Soud dokončuje první část svých úvah, když připomíná ustálenou judikaturu(44), podle které ze samotného textu čl. 81 odst. 1 ES vyplývá, že dohody mezi podniky jsou zakázány nezávisle na jejich účincích, pokud mají protisoutěžní cíl. V projednávaném případě Komise vycházela v prvé řadě z cíle dohody omezujícího hospodářskou soutěž, jehož existenci a rozsah se snaží prokázat pomocí velkého počtu listinných důkazů.

184. V bodě 182 Soud na základě této první části svých úvah dospěl ke zjištění, že všechny tyto skutečnosti s sebou vzhledem k první části tohoto žalobního důvodu, vycházejícího v podstatě z nedostatku protisoutěžního výsledku vyplývajícího z protiprávního jednání sankcionovaného v článku 1 napadeného rozhodnutí, potenciálně nesou rozsáhlé následky.

185. Druhá část úvah Soudu začíná konstatováním, že argumentace navrhovatelky týkající se neexistence výsledku dotčené dohody v zásadě nemůže sama o sobě, byť by měla být považována za opodstatněnou, vést ke zrušení článku 1 rozhodnutí (bod 183)(45).

186. Konkrétněji, co se týče zvláštního případu dohod, které jako dohoda zjištěná Komisí v projednávaném případě, mají za cíl respektování domácích trhů, Soud již ve svém rozsudku Cement rozhodl, že samy o sobě mají cíl omezující hospodářskou soutěž a náleží do kategorie dohod výslovně zakázaných čl. 81 odst. 1 ES a že tento cíl, jehož existence byla v rozsudku Cement nesporným způsobem prokázána listinnými důkazy, nemůže být ospravedlněn analýzou ekonomického kontextu, do kterého je protisoutěžní jednání začleněno (bod 184).

187. V tomto ohledu je tedy bezvýznamné, pokud jde o existenci protiprávního jednání, zda uzavření sporné dohody bylo, či nebylo v obchodním zájmu navrhovatelek, jestliže je na základě důkazních materiálů obsažených ve spise Komise prokázáno, že uvedenou dohodu skutečně uzavřely (bod 185).

188. Argumentace vycházející z toho, že navrhovatelky prokázaly existenci okolností, které skutkový stav prokázaný Komisí staví do jiného světla a které tak umožňují nahradit její výklad jiným přijatelným výkladem, není v projednávaném případě relevantní. Judikatura, z níž tato argumentace vychází, se vztahuje na situaci, v níž se Komise za účelem usuzování na existenci protiprávního jednání výlučně opírá o chování dotčených podniků na trhu(46) (bod 186).

189. V projednávané věci se Komise na podporu svého zjištění existence protisoutěžní dohody dovolávala listinných důkazních materiálů. Z toho vyplývá, že judikatura, na kterou navrhovatelka poukazuje, může být v projednávaném případě relevantní pouze za předpokladu, že by se Komisi na základě listinných důkazů, kterých se dovolává, nepodařilo prokázat existenci protiprávního jednání. Nestačí tedy, aby navrhovatelka předložila přijatelnou alternativu k tezi Komise, ale i namítla nedostatečnost důkazů uvedených za účelem prokázání existence protiprávního jednání (bod 187).

190. Úvahy, jimiž se Soud řídil, jsou zcela v souladu s judikaturou Soudu a Soudního dvora. Argumentace navrhovatelky vycházející z toho, že existence přijatelného výkladu dotyčného chování, tedy neexistence žádného obchodního zájmu, s sebou přináší přísnější požadavky na předkládané důkazy, by vedla k potřebě do značné míry přeformulovat judikaturu.

191. Dle mého názoru není žádný důvod měnit judikaturu. Soudní dvůr ještě nedávno prohlásil v rozsudku Aalborg Portland a další v. Komise(47) (body 55 až 57), že dokazování se může ve věcech hospodářské soutěže jevit značně obtížné vzhledem k tomu, že účastníci řízení si jsou zcela vědomi zákazu protisoutěžního chování a pokut, které jim hrozí. Proto ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody vyvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které ve svém celku mohou představovat, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení, důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže.

192. V případě, kdy se Komisi tak jako v projednávané věci podaří shromáždit velké množství listinných důkazů na podporu dotčeného protiprávního jednání, je zřejmé, že soud musí v prvé řadě posoudit tyto důkazy. Pouze ukáže-li se, že tyto důkazy jsou nedostačující, bude třeba posoudit, zda existence tohoto protiprávního jednání může být vyvozena ze shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, úzce souvisejících s chováním na trhu.

193. Navrhovatelka svou situaci vylíčila s použitím metafory vypůjčené z rozhodnutí House of Lords(48): je pravděpodobnější, že velkým hnědým zvířetem zpozorovaným v Regent’s Park bude spíše ovčácký pes než lev, a proto je třeba zvlášť dokazovat tvrzení, podle nějž se má jednat o lva.

194. Tato metafora není v projednávané věci vhodná, protože se zde nejedná o posouzení dvou možností, z nichž jedna je za daných souvislostí pravděpodobnější než druhá, ale o prokázání jediné možnosti na základě shromážděných důkazů.

195. Pokud se ukáže, že tyto důkazy stačí k prokázání existence vytýkaného protiprávního jednání, pak jsou v souladu s požadavkem na přesvědčivost důkazů.

196. Jinými slovy, je-li na základě faktografických charakteristik prokázáno, že určitý pták je kachna, bude se skutečně jednat o kachnu, a nikoli o vránu, i když v okolí nebude žádná vodní plocha.

197. Vyslovuji tedy závěr, že první důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelky nemůže být přijat.

B –    Druhý důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že použil nesprávný důkazní standard ve věci, v níž jsou listinné důkazy nejednoznačné, zatímco navrhovatelka předložila přijatelné alternativní vysvětlení sporného chování

C –    Třetí důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že použil nesprávný důkazní standard na úroveň důkazů, jíž musí být dosaženo k podepření sporných prohlášení, která Komise použila jako hlavní důkazy, ale která byla nevěrohodná, zcela nejednoznačná a v rozporu s ostatními důkazy

198. Nebudu zde opakovat argumenty, které navrhovatelka uvedla na podporu těchto dvou důvodů kasačního opravného prostředku.

199. V těchto dvou důvodech kasačního opravného prostředku navrhovatelka nejprve uvádí, že Soud použil nesprávný, tedy příliš nízký důkazní standard při hodnocení důkazů, tj. prohlášení a dokumentů, kterých se Komise dovolávala na podporu dotčeného protiprávního jednání.

200. Při zkoumání prvního důvodu kasačního opravného prostředku jsem již konstatoval, že metoda, kterou se Soud řídil při posouzení otázky, zda Komise poskytla dostačující důkazy o existenci protiprávního jednání, byla správná: Soud mohl na základě platné judikatury jednat tak, jak jednal.

201. V těchto dvou důvodech kasačního opravného prostředku se navrhovatelka snaží vyvodit ze Soudem provedeného posouzení důkazní hodnoty důkazů, že Soud použil příliš nízký důkazní standard.

202. Tuto snahu přimět Soudní dvůr, aby přezkoumal Soudem provedené posouzení skutkového stavu, nelze dle mého mínění připustit, protože překračuje rámec kasačního opravného prostředku, který se omezuje na zkoumání právních otázek.

203. Proto vyslovuji závěr, že oba tyto důvody jsou zjevně nepřípustné.

D –    Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku: Soud se dopustil nesprávného právního posouzení, když svou tezi o tom, že prohlášení p. Bechera ze dne 21. dubna 1997 potvrzuje prohlášení p. Verlucy ohledně údajného protiprávního jednání ve věci naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, založil na rozporných a mylných důvodech

1.      Argumenty navrhovatelky

204. Navrhovatelka odkazuje na bod 220 napadeného rozsudku, kde Soud uvádí: „[…] Mimoto, pokud není písemnost zjevně v rozporu s prohlášeními p. Verlucy týkajícími se existence nebo podstatného obsahu dohody o rozdělení trhů, pro to, aby měla určitou hodnotu jako potvrzující prvek v rámci souboru důkazů v neprospěch, stačí, že osvědčuje významné prvky dohody, kterou popisuje […]“.

205. Dle mínění navrhovatelky se Soud při posuzování významu prohlášení p. Bechera k potvrzení prohlášení p. Verlucy odchýlil od standardu, který sám stanovil v bodě 220 napadeného rozsudku. Tvrdil-li p. Becher, že mezi evropskými výrobci neexistovala žádná dohoda o rozdělení trhu, dostal se tím v zásadním bodě do rozporu s prohlášeními p. Verlucy. Soud zjevně opomněl tento bod zvážit, i když v bodě 302 uvedl, že tento rozpor má vliv na věrohodnost prohlášení p. Bechera. Soud měl nicméně za to, že toto prohlášení potvrzuje prohlášení p. Verlucy, pokud jde o uplatňování dohody o rozdělení trhů na naftovodné trubky „zvláštního provedení a využití“.

206. Soud tedy ve skutečnosti přijímá rozporné důkazy ohledně prohlášení p. Bechera, zatímco by v souladu s vlastním standardem pravděpodobně vyloučil stejně rozporná prohlášení, kdyby byla obsažena v dokumentech. Soud tak svévolně rozlišil mezi prohlášeními a důkazy zanesenými v dokumentech.

207. Tímto svévolným rozlišením se Soud dopustil nesprávného právního posouzení důkazní hodnoty prohlášení p. Bechera. Toto prohlášení tedy nemůže být použito k potvrzení existence dohody o rozdělení trhu ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

2.      Argumenty Komise

208. Komise podotýká, že tento důvod kasačního opravného prostředku není přípustný, jelikož se týká pouze jednoho ze tří samostatných závěrů Soudu (body 333, 334, 335 a 336), včetně dotčeného protiprávního jednání týkajícího se naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

209. Komise podpůrně tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný, protože Soud mohl řádně prokázat rozdíl mezi prohlášeními následně učiněnými ohledně dotčených protiprávních jednání a současnými listinnými důkazy.

210. Dokumenty vyhotovené v průběhu doby, po niž protiprávní jednání trvala, a předtím, než začalo vyšetřování, mají v zásadě stejnou důkazní hodnotu ve všech aspektech, jichž se týkají. V této fázi je však méně pravděpodobné, že by jejich obsah byl ovlivněn taktickými úvahami ve vztahu k šetření. Pakliže obsah takovýchto dokumentů jasně odporuje následně učiněným prohlášením, je namístě důvodně pochybovat o spolehlivosti uvedených prohlášení. V tomto případě nelze učinit závěr, že by důkazy byly konsistentní.

211. Jinak je tomu v případě prohlášení, která byla učiněna následně v průběhu vyšetřování. Některé skutečnosti jsou v nich uznány, jiné popřeny, protože se zúčastněný v průběhu šetření Komise může domnívat, že tato již získala informace o některých skutcích a okolnostech. Skutečnosti přiznané v takovém prohlášení, které jsou pro zúčastněného též zdrcující, mají zcela jistě důkazní hodnotu.

212. Tvrzení navrhovatelky by znamenalo žádat Soudní dvůr, aby konstatoval, že takovému prohlášení, které je zároveň zdrcující pro toho, kdo je činí, již nelze přisuzovat žádnou důkazní hodnotu, protože je neúplné nebo je zmírněno částečným popřením. Takové tvrzení je v rozporu s postojem Soudu, který je vyjádřen v bodech 211 a 297 napadeného rozsudku a který nebyl zpochybněn, a sice že prohlášení namířená proti zájmům toho, kdo je činí, musejí být v zásadě považována za obzvlášť hodnověrné důkazy.

3.      Posouzení

213. Z formulace první věty bodu 334(49) napadeného rozsudku: „V každém případě již bylo rozhodnuto, že jestliže […], mohla by za tohoto předpokladu prohlášení p. Verlucy sama o sobě postačovat […] k osvědčení ostatních aspektů napadeného rozhodnutí“, lze dovodit, že závěr vyslovený v bodě 333, který se opírá o prohlášení p. Bechera k potvrzení prohlášení p. Verlucy ohledně naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, je podpůrný ve vztahu k závěru vyslovenému v bodech 334 a 335, podle kterého by prohlášení p. Verlucy mohla stačit jako důkaz, že se sporné protiprávní jednání vztahuje i na tyto výrobky.

214. Vzhledem k tomu, že se důvody navrhovatelky výslovně netýkají závěru vysloveného v bodech 334 a 335, lze z toho dovodit, že i kdyby byl tento důvod přijat, nemohl by vést ke zrušení napadeného rozsudku, a nemá být tedy předmětem zkoumání, neboť je neúčinný(50).

215. Jeho podrobné posouzení tedy učiním jen pro doplnění.

216. Navrhovatelka ve skutečnosti Soudu vytýká, že použil dvojí metr, když důkazům obsaženým v dokumentech, jimž odporovala prohlášení p. Verlucy, přiřkl vyšší důkazní hodnotu než prohlášením, která se od těchto prohlášení zčásti odchylují.

217. Ztotožňuji se s Komisí, když tvrdí, že prohlášení učiněná jménem podniků v průběhu vyšetřovacího řízení po spáchání protiprávního jednání nelze z hlediska hodnocení důkazů posuzovat stejně jako písemné dokumenty sepsané v okamžiku protiprávního jednání před zahájením vyšetřování.

218. Rozumí se samo sebou, že osoby, které taková prohlášení činí, se pokusí zastřít skutečnosti, které podle nich mohou zůstat skryty. Tato prohlášení se tedy často budou jevit neúplná a mnohdy zastřená. Potud, pokud však obsahují informace v neprospěch toho, kdo je činí, lze je kvalifikovat jako spolehlivá, jak to Soud právem uvedl v bodech 211 a 297 napadeného rozsudku.

219. Tak je tomu tím spíše, když protichůdné skutečnosti v těchto různých prohlášeních jsou zjevně nezávislé na skutečnostech, v nichž se navzájem potvrzují nebo posilují.

220. V projednávané věci se prohlášení p. Verlucy a prohlášení p. Bechera liší, pokud jde o územní rozsah protiprávního jednání, a shodují se, pokud jde o jeho věcný rozsah.

221. Skutečnost, že p. Becher svým prohlášením potvrzuje, že se jeho podnik účastnil dohody o rozdělení trhů, která se týkala též naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“, a že tak svůj podnik obviňuje, tedy mohla být dostatečným důvodem pro to, aby Soud uvedené prohlášení považoval za spolehlivé, a to v rozsahu, v němž se týkalo naftovodných trubek „zvláštního provedení a využití“.

222. Z toho tedy dovozuji, že není-li tento čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelky neúčinný, pak je každopádně neopodstatněný.

VII – Náklady řízení

223. Z předcházejících úvah vyvozuji, že kasační opravné prostředky společností Sumitomo a Nippon jsou v celém rozsahu neopodstatněné.

224. Vzhledem k tomu, že Komise navrhovala, aby byla navrhovatelkám uložena náhrada nákladů řízení, těmto tedy musí být uložena náhrada nákladů řízení v souladu s čl. 122 prvním pododstavcem jednacího řádu Soudního dvora.

VIII – Závěry

225. Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr:

A – Ve věci C‑403/04 P:

„1)      prohlásil kasační opravný prostředek za neopodstatněný;

2)      uložil společnosti Sumitomo Metal Industries Ltd náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.“

B – Ve věci C‑405/04 P:

„1)      prohlásil kasační opravný prostředek za neopodstatněný;

2)      uložil společnosti Nippon Steel Corp. náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.“

---

1 – Původní jazyk: nizozemština.

---

2 – Dále jen „napadený rozsudek“.

---

3 – Úř. věst. 2003, L 140, s. 1.

---

4 – Důvody, jejichž předmětem je ve skutečnosti konání nebo opomenutí orgánu, jsou nepřípustné. Pouhé zopakování uplatňovaných důvodů by znamenalo, že se jedná o „běžný“ opravný prostředek. Viz zejména rozsudky ze dne 7. května 1998, Somaco v. Komise (C‑401/96 P, Recueil, s. I‑2587, bod 49), a ze dne 22. dubna 1999, Kernkraftwerke Lippe-Ems v. Komise (C 161/97 P, Recueil, s. I‑2057, body 76 a 77).

---

5 – Viz zejména rozsudky ze dne 10. prosince 1998, Schröder a další v. Komise (C‑221/97 P, Recueil, s. I‑8255, body 35 a 38 až 42), a ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, body 61 a 62).

---

6 – Rozsudek ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise (C‑51/92 P, Recueil, s. I‑4235, bod 113).

---

7 – Rovněž v žalobách v prvním stupni zaujal Soudní dvůr a Soud restriktivní přístup k rozšíření rozsahu kasačního opravného prostředku pomocí všeobecných odkazů. Viz výslovně rozsudek ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise (T‑31/99, Recueil, s. II‑1881, bod 113 a citovaná judikatura), jakož i zásady vyjmenované Soudním dvorem v rozsudku ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další (C‑310/97 P, Recueil, s. I‑5363, body 52 až 63). Soud tyto zásady nedávno zopakoval ve svém rozsudku ze dne 14. prosince 2005, Honeywell International v. Komise (T‑209/01, Sb. rozh. s. II‑5523, body 53 až 68).

---

8 – Dotyčná pasáž prohlášení p. Bechera zní v českém překladu následovně: „O pojmu ,Základní pravidla‘ vím pouze z předchozího chování evropských a japonských výrobců (tj. předtím, než jsem se dne 1. dubna 1995 stal ředitelem Mannesmann). Pokud je mi známo, na základě předchozích zpráv týkajících se ,základních pravidel‘, […]“.

---

9 – Podle navrhovatelek je relevantní následující pasáž prohlášení p. Bechera: „V dokumentu společnosti Dalmine, který mi byl předložen, jsou pojmy ,základní pravidla‘ použity k označení činností výroben bezešvých výrobků v Evropě. Pokud je mi známo, použití těchto pojmů je nesprávné […]“.

---

10 – Příslušná část tohoto bodu zní: „V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že v rozporu s tím, co tvrdí Komise, se dokument ‚Rozdělovací klíč‘ týká pouze bezešvých trubek OCTG, a nikoliv naftovodných trubek […]“.

---

11 – Rozsudek ze dne 14. května 1998 (T‑310/94, Recueil, s. II‑1043, bod 214).

---

12 – Rozhodnutí Komise ze dne 3. června 1997 prohlašující spojení za slučitelné se společným trhem (věc N IV/M.906 – MANNESMANN/VALLOUREC) na základě nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 (Úř. věst. 1997, C 238, s. 15).

---

13 – Rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, nazývaný „Cement“ (T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491).

---

14 – Rozsudek ze dne 14. května 1998 (T‑337/94, Recueil, s. II‑1571).

---

15 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 11.

---

16 – Komise v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 17. dubna 1997, Campo Ebro Industrial a další v. Rada (C‑138/95 P, Recueil, s. I‑2027, body 60 a 61).

---

17 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 14.

---

18 – Dotyčná pasáž bodu 278 zní: „V tomto ohledu je třeba […] uvést, že […] se dokument ‚Rozdělovací klíč‘ týká pouze bezešvých trubek OCTG, a nikoliv naftovodných trubek“.

---

19 – Relevantní části bodů 283 a 284 zní následovně:

---

„283 […] Jestliže rozpor uvedený v bodě 281 výše bezpochyby oslabuje důkazní hodnotu dokumentu ‚Rozdělovací klíč‘, jakož i v určitém rozsahu důkazní hodnotu prohlášení p. Verlucy, je jeho význam silně relativizován […]. I za předpokladu, že latinskoameričtí výrobci souhlasili s použitím ‚Rozdělovacího klíče‘ na jiných trzích než evropském trhu, je totiž nutné shledat, že jednání s těmito výrobci byla z hlediska evropských výrobců neúspěšná, takže negativní hodnocení p. Verlucy, pokud jde o jejich vyústění, skutečně odpovídá ve vztahu k této klíčové otázce dokumentu ‚Rozdělovací klíč‘.

---

284 Je namístě učinit závěr, že rozpor mezi tvrzeními p. Verlucy v jednom z jeho prohlášení a dokumentem Rozdělovací klíč, na který Komise sama v bodě odůvodnění 86 napadeného rozhodnutí poukazuje, podstatně nesnižuje hodnověrnost obou těchto důkazních materiálů.“

---

20 – Bod 217 zní: „Pokud jde o tvrzení společnosti Sumitomo vycházející z toho, že v dokumentu Šetření u společnosti Vallourec je obsažen odkaz na skutečnost, že rozdělovací klíč se používal ,pouze na standardní výrobky‘, takže naftovodné trubky, které jsou nestandardními výrobky, jím nebyly dotčené, je nutné podotknout, že p. Verluca, když činil toto prohlášení, odpovídal specificky na otázku, která se týkala Protokolu z rozhovoru s JF. Z tohoto protokolu přitom vyplývá, že se týká výlučně trubek OCTG, a nikoliv naftovodných trubek, což umožňuje předpokládat, že výklady p. Verlucy se týkají výlučně trubek OCTG“.

---

21 – Relevantní část bodu 349 zní následovně: „[…] Jestliže je […] pravdivost toho, co tvrdil p. Verluca ve vztahu k trvání porušení nepochybná, z nejasné povahy informace vztahující se k jeho konci vyplývá, že samotné jeho prohlášení nepostačuje k tomu, aby toto datum právně dostačujícím způsobem prokázalo“.

---

22 – Viz zejména rozsudky ze dne 6. ledna 2004, BAI a Komise v. Bayer (C‑2/01 P a C‑3/01 P, Recueil, s. I‑23, body 47 a 48), a ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑135, body 48 až 51).

---

23 – Citované výše v bodě 34.

---

24 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 13.

---

25 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 14.

---

26 – Viz rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 22, bod 132).

---

27 – Rozsudek ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise (T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 45).

---

28 – Generální advokát Tizzano použil stejné úvahy ve svém stanovisku k věci BAI a Komise v. Bayer (bod 36), uvedené výše v poznámce pod čarou 22.

---

29 – Uvedený v poznámce pod čarou 11.

---

30 – Z judikatury, která se mezitím rozrostla, odkazuji na rozsudky ze dne 18. března 1993, Parlament v. Frederiksen (C‑35/92 P, Recueil, s. I‑991, bod 31); ze dne 16. září 1997, Blackspur DIY a další v. Rada a Komise (C‑362/95 P, Recueil, s. I‑4775, body 18 až 23), a na usnesení ze dne 13. září 2001, Výbor zaměstnanců ECB a další v. ECB (C‑467/00 P, Recueil, s. I‑6041, body 34 až 36).

---

31 – Rozsudek ze dne 17. prosince 1998 (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 26 až 49).

---

32 – Navrhovatelka na tomto místě odkazuje na údaje z výroční zprávy – Přehled činnosti Soudního dvora a Soudu prvního stupně Evropských společenství (2003), příloha 12.

---

33 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 31, body 28 až 45.

---

34 – Nezohlednil jsem rok 2000, protože statistiky z tohoto roku jsou zkresleny značně rozsáhlými věcmi Cement (uvedenými v poznámce pod čarou 13). Vyřizování těchto věcí trvalo přibližně pět let. Byl v nich vydán rozsudek čítající 1 265 stran.

---

35 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 31.

---

36 – Úř. věst. 2001, C 80, s. 1.

---

37 –      Rozsudky Soudního dvora ze dne 28. března 1984, CRAM a Rheinzink v. Komise (29/83 a 38/83, Recueil, s. 1679); ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeytiö a další (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307, I‑1445, bod 127), a rozsudky Soudu ze dne 10. března 1992, Siv a další v. Komise (T‑68/89, T‑77/89 a T‑78/89, Recueil, s. II‑1403), a ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise (T‑62/98, Recueil, s. II‑2707).

---

38 –      Uvedený výše v poznámce pod čarou 14.

---

39 –      V téže souvislosti Komise odkazuje také na rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 22, body 55 až 57).

---

40 –      Bod 184 napadeného rozsudku zní následovně: „Co se týče zvláštního případu dohod, které jako dohoda zjištěná Komisí v projednávaném případě, mají za cíl respektování domácích trhů, Soud ve svém rozsudku Cement, bod 66 výše (body 1085 až 1088) rozhodl, že jednak samy o sobě mají cíl omezující hospodářskou soutěž a náleží do kategorie dohod výslovně zakázaných čl. 81 odst. 1 ES a jednak, že tento cíl, jehož existence byla v dotčené věci nesporným způsobem prokázána listinnými důkazy, nemůže být ospravedlněn analýzou ekonomického kontextu, do kterého je protisoutěžní jednání začleněno“.

---

41 –      Komise v tomto ohledu odkazuje na stanovisko generálního advokáta Vesterdorfa k věci Rhône-Poulenc v. Komise (rozsudek Soudu ze dne 24. října 1991, T‑1/89, Recueil, s. II‑867, část E, bod 2).

---

42 – Uvedená výše v poznámce pod čarou 37.

---

43 – Již uvedena v bodě 170 výše, v němž je citován bod 180 napadeného rozsudku.

---

44 – Viz zejména rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni (C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 123).

---

45 – Na podporu tohoto argumentu Soud odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 11. ledna 1990, Sandoz prodotti farmaceutici v. Komise (C‑277/87, Recueil, s. I‑45), a na rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Ferriere Nord v. Komise (T‑143/89, Recueil, s. II‑917, bod 30).

---

46 – Soud na tomto místě odkazuje zejména na rozsudek ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, nazývaný „PVC II“ (T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931).

---

47 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 22.

---

48 – Secretary of State for the Home Department v. Rehman [2001] UKHL47, příloha D.4, bod 5 (Lord Hoffman).

---

49 – Citován v celém rozsahu v bodě 38 tohoto stanoviska.

---

50 – Viz judikaturu uvedenou v poznámce pod čarou 30.