STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

L. A. GEELHOEDA

přednesené dne 19. ledna 2006 (1)

Věc C‑308/04 P

SGL Carbon AG

proti

Komisi Evropských společenství

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Grafitové elektrody – Článek 81 odst. 1 ES – Pokuty – Pokyny o metodě stanovování pokut – Sdělení o spolupráci“

1.     SGL Carbon AG (dále jen „SGL“) podala v projednávané věci kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise (T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, dále jen „napadený rozsudek“).

I –    Relevantní právní úprava

A –    Článek 81 ES a nařízení č. 17

2.     Článek 81 ES zakazuje „veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu“.

3.     Komise je oprávněna sankcionovat takové jednání uložením pokut podnikům, které se na něm podílejí.

4.     Článek 15 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy(2) (dále jen „nařízení č. 17“), stanoví:

„1. Komise může svým rozhodnutím uložit podnikům nebo sdružením podniků pokuty od 100 do 5 000 zúčtovacích jednotek tehdy, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[…]

b)      při odpovědi na žádost podle čl. 11 odst. 3 nebo 5 […] poskytnou nesprávné informace […]

2. Komise může podnikům nebo sdružením podniků uložit rozhodnutím pokuty ve výši od 1 000 do 1 000 000 zúčtovacích jednotek nebo v částce tuto výši přesahující, ale nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce všemi podniky, které se na porušení podílely, a pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

a)      poruší čl. [81] odst. 1 a článek [82] Smlouvy, […] 

Při stanovení výše pokuty se bere v úvahu závažnost a trvání daného porušení.“

B –    Pokyny

5.     Sdělení Komise nazvané „Pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO“(3) (dále jen „Pokyny“) ve své preambuli stanoví:

„Zásady uvedené v […] pokynech by měly zajistit průhlednost a nestrannost rozhodnutí Komise, co se týče podniků i Soudního dvora, při zachování volnosti rozhodování svěřené Komisi příslušnými právními předpisy udělovat pokuty v rozsahu 10 % celkového obratu. Tato volnost se však musí řídit koherentní a nediskriminační politikou, která je v souladu s cíli sledovanými při ukládání sankcí za porušování pravidel hospodářské soutěže:

Nová metoda stanovování výše pokuty se bude řídit následujícími pravidly, která vycházejí ze základní částky, jež bude zvýšena s ohledem na přitěžující okolnosti, nebo snížena s ohledem na polehčující okolnosti.“

C –    Sdělení o spolupráci

6.     Ve svém sdělení o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod(4), (dále jen „sdělení o spolupráci“) Komise vymezila podmínky, za kterých mohou být podniky, které s ní spolupracují v průběhu jejího šetření kartelové dohody, osvobozeny od pokuty nebo mohou mít nárok na snížení pokuty, kterou by jinak musely zaplatit, jak stanoví bod A odst. 3 uvedeného sdělení.

7.     Podle bodu A odst. 5 tohoto sdělení:

„Spolupráce podniku s ní je pouze jednou z mnoha skutečností, k nimž Komise při stanovení pokuty přihlíží. […]“ (neoficiální překlad)

D –    Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

8.     Článek 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) stanoví:

„1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.“

II – Skutkový základ sporu a sporné rozhodnutí

9.     V napadeném rozsudku Soud shrnul skutkový základ žaloby, která mu byla podána, takto:

„1. Rozhodnutím 2002/271/ES […] Komise konstatovala účast různých podniků na řadě dohod a jednáních ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen ‚dohoda o EHP‘) v odvětví grafitových elektrod.

2. Grafitové elektrody se používají především pro výrobu oceli v elektrických obloukových pecích. Výroba oceli v elektrických obloukových pecích spočívá v podstatě v recyklaci, kterou je odpadová ocel přeměněna na novou ocel, na rozdíl od klasického procesu výroby ze surového železa vyrobeného ve vysokých pecích ze železné rudy. V elektrické obloukové peci se na roztavení ocelového šrotu používá devět elektrod spojených do skupin po třech. Z důvodu intenzity tavení je přibližně každých osm hodin spotřebovaná jedna elektroda. Výroba elektrody trvá přibližně dva měsíce. Grafitové elektrody nelze v procesu výroby ničím nahradit.

3. Poptávka po grafitových elektrodách přímo souvisí s výrobou ocele v elektrických obloukových pecích. Hlavními zákazníky jsou ocelářské podniky, které představují přibližně 85 % poptávky. V roce 1998 představovala světová produkce surové oceli 800 milionů tun, z čehož bylo 280 milionů tun vyrobeno v elektrických obloukových pecích […].

[…]

5. Technologická zlepšení v osmdesátých letech umožnila podstatné snížení spotřeby elektrod na tunu vyrobené ocele. Ocelářský průmysl prošel v tomto období významnou restrukturalizací. Pokles poptávky po elektrodách vedl k restrukturalizaci světového elektrodového průmyslu. Bylo zavřeno několik závodů.

6. V roce 2001 zásobovalo evropský trh s grafitovými elektrodami devět západních výrobců […].

7. Podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 […] provedli úředníci Komise dne 5. června 1997 souběžná neohlášená šetření […].

8. Téhož dne provedli agenti Federal Bureau of Investigation (Federálního úřadu pro vyšetřování) (FBI) ve Spojených státech prohlídky prostor několika výrobců. Po těchto prohlídkách byla zahájena trestní stíhání proti SGL […] pro protiprávní kartelovou dohodu. Všichni obvinění se přiznali ke skutkům, které jim byly vytýkány, a souhlasili se zaplacením pokuty [stanovené] pro SGL na 135 milionů USD […].

[…]

10. Proti SGL […] byly ve Spojených státech jménem skupiny odběratelů podány žaloby na náhradu trojnásobku škody (triple damages).

11. V Kanadě […] v červenci 2000 se SGL přiznala k protiprávnímu jednání a souhlasila se zaplacením pokuty ve výši 12,5 milionů CAD za stejné protiprávní jednání. V červnu 1998 podali výrobci oceli v Kanadě proti SGL žaloby pro protiprávní kartelovou dohodu.

12. Dne 24. ledna 2000 zaslala Komise dotčeným podnikům oznámení námitek. Správní řízení skončilo dne 18. července 2001 přijetím rozhodnutí, kterým bylo žalujícím podnikům vytknuto, že […] na celosvětové úrovni určily ceny a rozdělily národní a regionální trhy s dotčeným výrobkem podle zásady ‚domácí výrobce‘: UCAR a SGL byly odpovědné za Spojené státy; UCAR byla navíc odpovědná za některé části Evropy a SGL za zbývající část Evropy; […].

13. Podle rozhodnutí byly základními zásadami kartelové dohody následující zásady:

–       ceny grafitových elektrod měly být určeny na celosvětové úrovni;

–       rozhodnutí týkající se cen každé společnosti měla být přijímána výlučně prezidentem nebo generálními řediteli;

–       ‚domácí výrobce‘ měl určit tržní cenu na svém ‚území‘ a ostatní výrobci měli tuto cenu ‚následovat‘;

–       co se týče ‚nedomácích trhů‘, tedy trhů, na kterých neexistoval žádný ‚domácí‘ výrobce, ceny byly určovány dohodou;

–       ‚nedomácí‘ výrobci neměli vykonávat žádnou agresivní hospodářskou soutěž a měli se stáhnout z ,domácích‘ trhů jiných výrobců;

–       kapacita nesměla být zvyšována (japonští výrobci měli snížit svou kapacitu);

–       nesmělo dojít k žádným převodům technologie mimo okruh výrobců podílejících se na kartelové dohodě.

14. V rozhodnutí se dále uvádí, že výše uvedené základní zásady byly realizovány setkáními kartelu, která se konala na několika úrovních: setkání ‚manažerů‘, ‚pracovní‘ setkání, setkání skupiny evropských výrobců (bez japonských podniků), národní nebo regionální setkání věnovaná specifickým trhům a dvoustranné kontakty mezi podniky.

[…]

16. Na základě skutkových zjištění a právních posouzení provedených v rozhodnutí uložila Komise dotčeným podnikům pokuty, jejichž výše byla vypočtena v souladu s metodou uvedenou v [Pokynech] […]

17. Článek 3 výroku rozhodnutí ukládá tyto pokuty:

–       SGL: 80,2 milionů eur;

[…]

18. Článek 4 výroku ukládá dotyčným podnikům, aby pokuty zaplatily ve lhůtě tří měsíců počínaje ode dne oznámení rozhodnutí, v opačném případě jsou povinny zaplatit úrok ve výši 8,04 %.“

III – Řízení před Soudem a napadený rozsudek

10.   Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 20. října 2001 SGL a jiné podniky, kterým bylo sporné rozhodnutí určeno, podaly proti uvedenému rozhodnutí žalobu.

11.   Napadeným rozsudkem Soud zejména rozhodl:

„[…]

(2) Ve věci T‑239/01 SGL Carbon v. Komise:

–       výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 69 114 000 eur;

–       ve zbývající části se žaloba zamítá;

[…]“

IV – Ke kasačnímu opravnému prostředku

12.   SGL Carbon navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       uznal důvody uvedené v prvním stupni a částečně zrušil rozsudek ve věci T‑239/01 v rozsahu, ve kterém zamítá žalobu směřující proti článkům 3 a 4 rozhodnutí Komise ze dne 18. července 2001;

–       podpůrně snížil přiměřeně pokutu uloženou navrhovatelce článkem 3 rozhodnutí Komise, jakož i úroky splatné po dobu jakéhokoli soudního řízení a úroky z prodlení stanovené článkem 4 uvedeného rozhodnutí ve spojení s dopisem Komise ze dne 23. července 2001;

–       rovněž podpůrně vrátil věc Soudu pro účely vydání nového rozsudku se zřetelem na právní názor Soudního dvora;

–       uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

13.   Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       kasační opravný prostředek zamítl;

–       uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

V –    Důvody opravného prostředku a hlavní argumenty účastnic řízení

14.   SGL uplatňuje sedm důvodů opravného prostředku:

–       první důvod opravného prostředku vychází z údajného porušení zásady ne bis in idem.

–       druhý důvod opravného prostředku se týká stanovení základní částky, přesněji skutečnosti, že nedošlo k jejímu snížení.

–       třetí důvod opravného prostředku souvisí s 25% zvýšením základní částky (s ohledem na přitěžující okolnosti) z důvodu upozornění jiných účastníků kartelové dohody před šetřením v roce 1997.

–       čtvrtý důvod opravného prostředku vychází z nedodržení horní hranice sankce stanovené ve výši 10 % celkového obratu, jak stanoví čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

–       pátý důvod opravného prostředku se týká porušení práv obhajoby na základě nedostatečného přístupu k dokumentům.

–       šestý důvod opravného prostředku se týká schopnosti navrhovatelky zaplatit pokutu (nezohlednění její snížené platební schopnosti).

–       sedmý důvod opravného prostředku souvisí se stanovením úroků z prodlení.

VI – Rozbor

 Úvodní poznámky

15.   Navrhovatelka v projednávané věci, stejně jako navrhovatelka ve věci C‑298/04 P, ke které rovněž přednesu dnes své stanovisko, předložila důvody opravného prostředku týkající se některých prvků pokuty. Ve věci C‑289/04 P se důvody opravného prostředku týkají zejména násobitele odrazení. V projednávané věci se důvody opravného prostředku týkají spíše některých aspektů procesu stanovení pokut.

16.   Nejprve proto uvedu některé obecné poznámky ohledně judikatury související s politikou stanovení pokut Komise.

17.   Zaprvé, Soudní dvůr v často uváděném rozsudku Musique Diffusion française a další v. Komise(5) potvrdil, že úkol Komise jistě zahrnuje povinnost vyšetřit a potrestat jednotlivá protiprávní jednání, avšak rovněž povinnost sledovat obecnou politiku směřující k uplatnění zásad stanovených Smlouvou ve věcech hospodářské soutěže a řídit jednání podniků ve světle těchto zásad(6).

18.   Při posouzení závažnosti protiprávního jednání za účelem stanovení výše pokuty musí Komise rovněž zohlednit nejen konkrétní okolnosti věci, ale také kontext, ve kterém k dotčenému protiprávnímu jednání došlo, a musí zajistit, aby její opatření měla potřebný odrazující účinek, zejména pokud jde o druhy protiprávního jednání, které jsou obzvláště škodlivé z hlediska dosažení cílů Společenství(7).

19.   Soudní dvůr proto v uvedeném rozsudku konstatoval, že základním cílem ukládání pokut je zajistit uplatňování soutěžní politiky Společenství.

20.   Z uvedeného a následujících rozsudků vyplývá, že je třeba přihlížet k celé řadě faktorů, že Komise není povinna používat přesný matematický vzorec, že Komise může přihlížet k celkovému obratu podniku i k obratu na určitém území či obratu určitých výrobků, pokud jeden z těchto faktorů nebude nepřiměřený s ohledem na jiné faktory, a že stanovení přiměřené výše pokuty tedy nemůže být výsledkem jednoduchého výpočtu celkového obratu.

21.   Komise má navíc při stanovení a ukládání pokut značnou volnost rozhodování, musí však přihlížet k obecným zásadám práva Společenství a nesmí překročit horní hranici obratu stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Pokud navíc Komise zveřejní pokyny, kterými stanoví určitá praktická pravidla, nesmí se od těchto pokynů v jednotlivých případech odchýlit, aniž by uvedla důvody slučitelné se zásadou rovného zacházení. Komise může samozřejmě své pokyny upravit, pouze však po datu jejich přijetí.

22.   Komise mezitím zveřejnila pokyny. Uvedené pokyny více či méně odrážejí judikaturu soudních orgánů Společenství. Metoda výpočtu stanovená v pokynech byla předmětem nedávného rozsudku nazvaného „Předizolované trubky“(8). V této souvislosti Soudní dvůr konstatoval, že „metoda výpočtu podporovaná pokyny stanoví zohlednění velkého množství faktorů při posuzování závažnosti porušení při stanovení výše pokuty, mezi něž patří zejména výnosy získané protiprávním jednáním nebo potřeba zajistit odrazující účinek pokut, patrně lépe odpovídá zásadám stanoveným v nařízení č. 17, jak byly vyloženy Soudním dvorem, zejména ve výše uvedeném rozsudku Musique Diffusion française a další v. Komise, než tvrzená předchozí praxe Komise, jíž se navrhovatelky dovolávají, v níž hrál relevantní obrat přednostní a poměrně mechanickou roli“(9). Konstatoval rovněž, že „[…] pokyny obsahují různé pružné prvky, které umožňují Komisi výkon její posuzovací pravomoci v souladu s ustanoveními článku 15 nařízení č. 17, jak byla vyložena Soudním dvorem […]“(10).

23.   Podle pokynů Komise posuzuje výši pokuty v několika krocích. Prvním krokem je stanovení základní částky na základě závažnosti protiprávního jednání (méně závažné, závažné nebo velmi závažné) a jeho trvání (krátkodobé, střednědobé nebo dlouhodobé). Komise nejprve stanoví výchozí částku v závislosti na závažnosti protiprávního jednání. Pokud existuje značný nepoměr mezi velikostmi dotčených podniků, může je zařadit do skupin podle jejich velikosti a stanovit rozdílnou výchozí částku pro každou skupinu, aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku. Komise posoudí závažnost dotčeného protiprávního jednání a před tím, než přistoupí k posouzení doby jeho trvání, může pokutu zvýšit tak, aby měla dostatečný odrazující účinek (uplatnění „násobitele odrazení“). Po zvýšení pokuty na základě doby trvání zváží další faktor, a to přitěžující a polehčující okolnosti.

24.   Dále, pokud je spolupráce podniku s Komisí považována za spolupráci na základě sdělení o spolupráci, dalším krokem je uplatnění takového sdělení.

25.   Pokud je překročena hranice 10 % stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, může Komise nejprve snížit částku pokuty (na základě výpočtu založeného na pokynech) na takovou nejvyšší úroveň před uplatněním sdělení o spolupráci tak, aby dosáhla plného účinku takového sdělení.

26.   V projednávané věci Komise rozdělila dotčené podniky do tří kategorií podle jejich relativního významu na dotčeném trhu, v závislosti na celosvětovém obratu a podle podílů na trhu. Přiměřené základní částky pokut byly stanoveny ve výši 40 miliónů eur, 16 miliónů eur a 8 miliónů eur. SGL byla zařazena do nejvyšší kategorie. Základní částka byla zvýšena o 55 % s ohledem na dobu trvání protiprávního jednání SGL. V dalším kroku Komise zvýšila základní částku o 85 % s ohledem na přitěžující okolnosti; z této částky bylo 25 % přičteno skutečnosti, že SGL upozornila ostatní účastníky kartelové dohody na blížící se šetření. Žádné polehčující okolnosti nebyly shledány. Komise poté snížila pokutu o 30 % na základě sdělení o spolupráci. Soud částku pokuty snížil, neboť Komise nepřihlédla správně ke spolupráci SGL. Tento aspekt tvoří předmět kasačního opravného prostředku ve věci C‑301/04 P, ke které rovněž přednesu dnes své stanovisko. Jak jsem již uvedl, opravný prostředek v projednávané věci je do značné míry zaměřen na jednotlivé kroky v rámci procesu stanovení pokut.

27.   Než se budu zabývat jednotlivými důvody opravného prostředku, je namístě uvést, že v rámci opravného prostředku je účelem přezkoumání ze strany Soudního dvora, zaprvé, určit, v jakém rozsahu Soud přihlédl, právně odpovídajícím způsobem, ke všem zásadním faktorům pro posouzení závažnosti určitého jednání ve světle článku 81 ES a článku 15 nařízení č. 17 a, zadruhé, posoudit, zda se Soud právně dostačujícím způsobem vypořádal se všemi argumenty navrhovatelky směřujícími ke zrušení nebo snížení pokuty.

28.   Soudnímu dvoru navíc při rozhodování o právních otázkách v rámci opravného prostředku nepřísluší nahradit z důvodu spravedlnosti svým vlastním posouzením posouzení Soudu, který uplatňuje svou neomezenou působnost při rozhodování o výši pokut uložených podnikům za porušení práva Společenství.

29.   Důvody opravného prostředku je tedy namístě shledat nepřípustnými, pokud směřují k obecnému přezkoumání pokut.

A –    K prvnímu důvodu opravného prostředku vycházejícímu z porušení zásady ne bis in idem

30.   SGL v řízení v prvním stupni uplatňovala, že Komise tím, že odmítla snížit pokuty stanovené sporným rozhodnutím Komise o částku pokut, které již byly dříve uloženy ve Spojených státech a Kanadě, porušila pravidlo zakazující souběžné uložení sankcí za stejné protiprávní jednání.

31.   V souvislosti s uvedeným tvrzením Soud nejprve připomněl dřívější judikaturu, podle které je zásada ne bis in idem obecnou zásadou práva Společenství, a rovněž skutečnost, že v oblasti hospodářské soutěže tato zásada brání Komisi uložit žalovanému sankci nebo proti němu zahájit řízení s ohledem na protisoutěžní jednání, za které již byl dříve potrestán.

32.   Soud v bodě 134 napadeného rozsudku rozhodl, že zásada ne bis in idem se v projednávané věci nepoužije, neboť provedené řízení a pokuty uložené Komisí, na straně jedné, a orgány Spojených států a Kanady, na straně druhé, zjevně nesledovaly stejný účel. Cílem prvně jmenované bylo ochránit volnou hospodářskou soutěž v Evropské unii nebo EHP, zatímco snahou posledně jmenovaných bylo ochránit trh ve Spojených státech nebo Kanadě. Použití zásady ne bis in idem je podmíněno nejen tím, že je sankce ukládána za stejné protiprávní jednání a stejným osobám, nýbrž i jednotou právem chráněných hodnot. Tento závěr je podpořen i oblastí působnosti zásady, že za stejný čin nelze uložit trest dvakrát, již stanoví článek 4 protokolu č. 7 k EÚLP. Ze znění článku 4 totiž jasně vyplývá, že zamýšleným účinkem zásady je pouze zabránit soudům jakéhokoli státu ve stíhání nebo potrestání protiprávního jednání, za které již byla dotčená osoba osvobozena nebo odsouzena ve stejném státě. Na druhé straně, zásada ne bis in idem nevylučuje, aby osoba byla stíhána nebo potrestána za stejné jednání více než jednou ve dvou nebo více různých státech(11).

33.   Soud rovněž zdůraznil, že žalobkyně se nedovolávaly žádné úmluvy nebo normy mezinárodního práva, která by zakazovala orgánům nebo soudům různých států, aby stíhaly a odsoudily stejnou osobu za tytéž skutky, a konstatoval, že „takový zákaz dnes může být stanoven jen v rámci velmi úzké mezinárodní spolupráce vedoucí k přijetí takových společných pravidel, jaká jsou obsažena ve výše uvedené Úmluvě k provedení Schengenské dohody. Žalobkyně neuvedly žádnou závaznou dohodu mezi Společenstvím a třetími státy, jako jsou Spojené státy nebo Kanada, která by takový zákaz stanovila.“(12)

34.   Soud uznal, že „článek 50 Listiny základních práv stanoví, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Listina však má zjevně být uplatňována pouze na území Evropské unie a dosah práva stanoveného v článku 50 je výslovně omezen na případy, kdy byla osoba poprvé osvobozena nebo odsouzena v rámci Evropské unie.“(13)

35.   SGL rovněž Komisi vytýkala nesprávný výklad rozsudku ve věci Boehringer Mannheim v. Komise(14), ve kterém bylo potvrzeno, že Komise má povinnost započíst trest uložený orgány třetího státu, pokud stíhá žalobkyni za stejné jednání, za které ji stíhaly dotčené orgány.

36.   V této souvislosti Soud připomněl úvahy Soudního dvora v uvedeném rozsudku (bod 3), kde je upřesněno, že „[j]e namístě pouze rozhodnout, zda Komise může být nucena započíst trest uložený orgány třetího státu do nového trestu, pokud je v dotčeném případě jednání žalobkyně vytýkané Komisí, na straně jedné, a orgány [Spojených států amerických], na straně druhé, totožné“, a konstatoval, že „z uvedené pasáže vyplývá, že Soudní dvůr ještě nerozhodoval o otázce, zda je Komise povinna započíst sankci uloženou orgány třetího státu v případě, že skutky vytýkané podniku Komisí a uvedenými orgány jsou totožné, avšak stanovil totožnost skutků, které podniku vytýká Komise a orgány třetího státu, jako předběžnou podmínku výše uvedené otázky“(15).

37.   Soud poté poznamenal, že „s ohledem na konkrétní situaci, která vyplývá ze značné provázanosti mezi vnitrostátními trhy členských států a společným trhem a ze zvláštního systému rozdělení působnosti mezi Společenství a členské státy, pokud jde o kartelové dohody na stejném území, zejména na společném trhu, Soudní dvůr, uznávaje možnost vedení dvou různých řízení a s přihlédnutím k možnosti dvojího potrestání z nich vyplývajících, konstatoval, že je nutné v souladu s požadavkem spravedlnosti přihlížet k prvnímu rozhodnutí o uložení trestu […]. Okolnosti projednávané věci jsou však zjevně jiné. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuplatňují žádné výslovné ustanovení úmluvy vyžadující, aby Komise při stanovení výše pokuty zohledňovala tresty, které již byly stejnému podniku uloženy za stejné jednání orgány nebo soudy třetího státu, jako jsou Spojené státy nebo Kanada, nemohou v projednávané věci Komisi oprávněně vytýkat, že nesplnila jakoukoli takovou údajnou povinnost.“(16)

38.   V každém případě, uvedl dále Soud, „i pokud by bylo dovozováno a contrario z  rozsudku Boehringer v. Komise, že Komise je skutečně povinna započíst jakýkoli trest uložený orgány třetího státu, v případě, že skutky vytýkané dotčenému podniku Komisí a skutky vytýkané prvně jmenovanými orgány jsou totožné, je třeba připomenout, že nehledě na skutečnost, že v rozsudku vyneseném proti SGL ve Spojených státech je uvedeno, že účelem kartelové dohody v odvětví grafitových elektrod bylo omezit výrobu a zvýšit ceny těchto výrobků ‚ve Spojených státech a v jiných zemích‘, nebylo nijak prokázáno, že trest uložený ve Spojených státech se týká jednání kartelu nebo jeho účinků v jiných zemích, než ve Spojených státech, (viz k tomuto účinku rozsudek Boehringer v. Komise) a zejména v EHP, jehož rozšíření by se navíc zjevně dotklo územní působnosti Komise. Tato úvaha platí stejně i pro rozsudek vydaný v Kanadě“.(17)

39.   V projednávané věci SGL vytýká Soudu, že ve svém rozsudku neshledal porušení zásady ne bis in idem (nebo podpůrně obecného požadavku spravedlnosti) ze strany Komise proto, že nepřihlédl k sankci, která byla před přijetím sporného rozhodnutí Komise již dříve uložena SGL ve Spojených státech.

40.   SGL tvrdí, že Komise byla povinna započíst pokuty dříve uložené orgány třetích států za stejné protiprávní jednání. To vyplývá ze zásady ne bis in idem a v každém případě ze zásady proporcionality. V této souvislosti SGL vytýká Soudu nesprávný výklad rozsudku Boehringer Mannheim v. Komise. SGL argumentuje, že existují dva možné výklady zásady ne bis in idem, striktní a širší. Striktní výklad – přinejmenším v rámci Společenství – naznačuje skutečný zákaz v tom směru, že druhé stíhání a sankce jsou vyloučeny, pokud byla za stejné protiprávní jednání již dříve sankce uložena. Při širším výkladu, který je relevantní zejména ve věcech projednávaných orgány třetích států, je namístě zásadu ne bis in idem vykládat jako povinnost započíst nebo zohlednit tresty uložené v zahraničí.

41.   SGL dále tvrdí, že jsou splněny všechny tři podmínky pro použití zásady ne bis in idem (stejný subjekt, stejné skutky a stejné právem chráněné hodnoty). Pokuty byly uloženy SGL, která je samostatnou a nezávislou právnickou osobou, skutky jsou totožné (celosvětová kartelová dohoda) a totožné jsou i právem chráněné zájmy v Evropě a ve Spojených státech.

42.   SGL napadá závěr Soudu, že provedená řízení a pokuty uložené Komisí, na straně jedné, a orgány Spojených států, na straně druhé, zjevně nesledovaly stejný cíl. V této souvislosti se SGL dovolává stanoviska generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera předneseného k věci Aalbong Portland a další v. Komise(18). SGL tvrdí, že toto odůvodnění lze použít i pro třetí státy. Má za to, že oba dotčené právní řády mají za cíl zajistit volnou hospodářskou soutěž. SGL tvrdí, že zásada teritoriality není relevantní z hlediska otázky, zda existuje „idem“, nýbrž je relevantní pouze s ohledem na působnost Komise stíhat protiprávní jednání. Není sice pochyb o tom, že mohou existovat souběžná řízení směřující k prosazení hospodářské soutěže, je však třeba zohledňovat pokuty již uložené orgány třetích států.

43.   I pokud by se zásada ne bis in idem ve vztahu k třetím státům nepoužila, Komise a Soud měly zohlednit již uložené pokuty. To vyplývá ze zásady proporcionality nebo požadavku spravedlnosti formulovaného v rozsudku Wilhelm(19).

44.   SGL rovněž tvrdí, že použití zásady ne bis in idem není podmíněno existencí jakékoli mezinárodní dohody. Na podporu tohoto argumentu se opírá o existenci některých vnitrostátních právních řádů, jež tuto zásadu uznávají i při neexistenci jakékoli vzájemné mezinárodní dohody.

45.   Komise souhlasí s názorem Soudu.

Posouzení právních otázek

46.   Otázkou možného porušení zásady ne bis in idem se nedávno zabýval generální advokát Tizzano ve svém stanovisku k věci Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise(20). V uvedené věci byly rovněž uloženy sankce Komisí i orgány Spojených států a Kanady. Ve svém rozsudku v uvedené věci(21) Soud došel ke stejnému závěru jako v projednávané věci, tedy že zásada ne bis in idem se nepoužije a neexistují žádné důvody, na jejichž základě by Komise byla povinna započíst pokuty již uložené uvedenými orgány.

47.   Ve svém stanovisku generální advokát Tizzano uvedl, že neexistuje žádné ustanovení mezinárodního práva veřejného, jež by bránilo orgánům či soudům jiných států ve stíhání a odsouzení osoby na základě stejných skutků, a že mnohostranné dohody, které potvrzují zásadu ne bis in idem, obecně omezují její použitelnost na soudní rozhodnutí ve stejném státě. V této souvislosti odkázal na čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, na článek 4 Protokolu č. 7 k EÚLP a na judikaturu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a některých vnitrostátních ústavních soudů. Konstatoval rovněž, že i v takovém integrovaném celku, jakým je Společenství, je zásada ne bis in idem uznávána jen z toho důvodu, že ji upravují takové dohody, jako Úmluva k provedení Schengenské dohody.

48.   Generální advokát Tizzano však rovněž konstatoval, že i pokud by skutečně taková obecná právní zásada existovala (tedy, že osoba nesmí být potrestána za stejný čin vícekrát v různých státech), musí být splněny tři podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora. Souhlasí se Soudem, že jedna z těchto tří podmínek, tedy jednota právem chráněného zájmu, nebyla splněna, neboť nelze mít za to, že by právo hospodářské soutěže Spojených států a soutěžní právo Společenství chránilo stejnou právní hodnotu. Argumentoval, a já s ním souhlasím, že politika ukládání pokut Komise má za cíl chránit volnou hospodářskou soutěž na společném trhu, který je z podstaty věci odlišný od zájmu chráněného orgány třetích států.

49.   S výše uvedenými úvahami souhlasím. Neexistuje totiž žádná mezinárodní norma, která by Společenství zakazovala uložit pokutu v případech, kdy jiný orgán již dříve uložil pokuty za porušení soutěžních předpisů, nebo uložit sníženou pokutu. Zadruhé, zásada ne bis in idem se obvykle uplatňuje pouze v jednom státě. Zatřetí, neexistuje žádná dvoustranná dohoda mezi Společenstvím a Spojenými státy či Kanadou. Stávající dohody o spolupráci týkající se otázek hospodářské soutěže(22) tento aspekt neřeší. I pokud by však byla zásada ne bis in idem použitelná, musí být současně splněny tři výše uvedené podmínky. Souhlasím s Komisí a Soudem, že třetí podmínka vycházející ze stejného právem chráněného zájmu není splněna. Kartel se dopouští protiprávního jednání v každém státu, ve kterém působí. Skutečnost, že kartelová dohoda funguje v celosvětovém měřítku, tedy nemění nic na tom, že právo hospodářské soutěže Spojených států a soutěžní právo Společenství jsou zaměřeny především na účinky kartelové dohody na jejich vlastním území. Vzhledem k tomu, že tyto tři podmínky nejsou splněny, vnitrostátní právní řády, kterých se dovolává SGL a ve kterých by cizí rozhodnutí bylo považováno za srovnatelné s vnitrostátním rozsudkem, nejsou relevantní.

50.   Pokud jde o obecný požadavek spravedlnosti, mám za to, že výše uvedené rozsudky Wilhelm a další a Boehringer Mannheim v. Komise nelze bez dalšího použít v případě třetích států. Nehledě na tuto skutečnost, rozsudek Wilhelm a další – a stejně tak rozsudek Boehringer Mannheim v. Komise – striktně řečeno otázku ne bis in idem neřeší; zvláštností uvedené věci je, že ačkoli ji dotčené orgány řešily z jiného hlediska, k protiprávnímu jednání došlo na území Společenství. Bylo tedy namístě přihlížet k překrytí územní působnosti a požadovat, aby druhý úřad pro hospodářskou soutěž zohlednil při ukládání jakékoli další peněžité sankce dříve uloženou pokutu(23). Tento důvod ve vztahu k třetím státům neexistuje, neboť se jedná o odlišné státy z územního hlediska. Skutečnost, že Komise není povinna zohledňovat pokuty dříve uložené v třetím státě, neznamená, že nemá možnost tak učinit; pokud však neexistuje vzájemnost, nelze mít za to, že by Komise byla povinna takovou pokutu započíst.

51.   Závěrem bych chtěl zdůraznit, že jednotlivé právní řády jsou odlišné a výsledkem existence takových různých právních řádů je stanovení právních parametrů tržního jednání, jež mají různý obsah i oblast působnosti; protiprávní jednání má tedy nejen různé či odlišné důsledky v různých právních řádech, avšak i v rámci jediného právního řádu musí být jeho důsledky posuzovány podle dopadů v uvedeném právním řádu.

52.   Pokud by byl přijat názor uplatňovaný SGL, pojem teritoriality, který je nedílnou součástí veřejného hospodářského práva, by ztratil svůj význam. Předpisy upravující podmínky tržního jednání podniků by tak byly na celém světě stejné, což zjevně není pravdou.

B –    K druhému důvodu opravného prostředku

53.   Svým druhým důvodem opravného prostředku, který se týká závěrů Soudu s ohledem na určení základních částek pokuty, SGL vytýká Soudu, že nesnížil tuto základní částku ve vztahu k SGL, ačkoli by tak měl učinit, pokud by použil nediskriminačním způsobem závazná kritéria výpočtu, která sám stanovil.

54.   V této souvislosti SGL odkazuje na změnu zařazení ostatních účastníků kartelové dohody, která vedla k výsledné nižší základní částce pokuty. SGL zaprvé zpochybňuje přípustnost výpočtu průměrného obratu a podílů na trhu ve stejné kategorii, neboť má za to, že tržní vliv každého podniku by měl být posouzen samostatně pro dotyčný podnik, a nikoli na konsolidovaném základě. SGL zadruhé argumentuje, že rozdíl mezi jejím podílem na trhu a podílem UCAR je příliš velký, aby bylo opodstatněné zařadit tyto dvě společnosti do stejné kategorie. Nejvyšší rozdíl v podílech na trhu přesahuje procentní hranice stanovené Komisí v jejím rozhodnutí. Základní částka by tedy měla být upravena. Zatřetí, změna zařazení některých jiných členů byla provedena v případech, kdy rozdíl mezi podíly na trhu byl menší.

Posouzení právních otázek

55.   Zaprvé, je třeba připomenout, že Komise má širokou posuzovací pravomoc při stanovení výše pokuty a že není povinna za tímto účelem použít přesný matematický vzorec. Přísluší nicméně soudním orgánům Společenství, aby ověřily, zda Komise nepřekročila hranice své posuzovací pravomoci. Konečně, podle ustálené judikatury Soudnímu dvoru při rozhodování o právních otázkách v rámci řízení o opravném prostředku nepřísluší nahradit z důvodu spravedlnosti svým vlastním posouzením posouzení Soudu, který uplatňuje svou neomezenou působnost při rozhodování o výši pokut uložených podnikům za porušení práva Společenství(24).

56.   Napadeným rozsudkem Soud rozhodl, že rozdělení do kategorií jako takové je přípustné. Rozhodl rovněž, že pokud jsou podniky rozděleny do kategorií pro účely stanovení částek, práh pro každou takto stanovenou kategorii musí být ucelený a objektivně odůvodněný. Soud poté přezkoumal, zda prahy odlišující tři kategorie podniků byly určeny uceleně a objektivně.

57.   Jak vysvětlil Soud a jak vyplývá z rozhodnutí Komise, při určení tří kategorií a při stanovení rozdílných základních částek vycházela Komise z jediného kritéria, a to skutečného obratu a podílů na trhu dosažených členy kartelové dohody prostřednictvím prodejů dotčeného výrobku na světovém trhu. Použila údaje o obratu za rok 1998 a změny v podílech na trhu v letech 1992 až 1998. Použila metodu výpočtu založenou na násobcích určitého procentního podílu na trhu, který odpovídal určené částce v euro. Základní částka byla tedy „odstupňována“. Ve světle jejích podílů na trhu byla tedy pro SGL, stejně jako pro UCAR, stanovena základní částka 40 miliónů eur. Soud došel k závěru, že volba odstupňovaných základních částek, jež vedla ke stanovení základní částky 40 milionů eur pro podniky patřící do první kategorie, nebyla svévolná a nepřekračovala hranice posuzovací pravomoci, kterou má Komise v této oblasti. Soud dále potvrdil zařazení SGL a UCAR Komisí do stejné kategorie s ohledem na jejich relevantní obraty a podíly na trhu.

58.   SGL nenapadá základní částku zvolenou pro první kategorii, nýbrž samotné své zařazení do první kategorie. Uplatňuje, že Soud se odchýlil od metody, kterou sám stanovil, což zakládá buď porušení zákazu diskriminace nebo nesprávné posouzení.

59.   Tento názor nesdílím. Zaprvé, Soud nenahradil metodu Komise svou vlastní. Soud pouze ověřil, zda Komise uplatňovala tuto metodu řádně a uceleně. Jak je uvedeno výše, tuto metodu, na jejímž základě jsou účastníci kartelové dohody zařazeni do různých kategorií a v jejímž důsledku je pro všechny podniky v každé kategorii stanovena paušální základní částka, Soud potvrdil. Ověřil a potvrdil i prahy mezi kategoriemi. Přezkoumal rovněž, zda seskupení podniků do jedné kategorie bylo dostatečně ucelené z hlediska rozdílů ve velikosti a ve srovnání s ostatními kategoriemi. Řídil se tedy obecnou logikou systému uplatňovaného Komisí pro účastníky kartelové dohody.

60.   Pokud jde o první kategorii, Soud potvrdil skutečnost, že Komise s ohledem na velikost společností zařadila SGL a UCAR do stejné kategorie. Změnil pouze klasifikaci některých podniků zařazených do druhé kategorie, neboť tyto podniky se svou velikostí příliš odlišovaly od jiných podniků v dané kategorii. Tyto podniky byly proto zařazeny do třetí kategorie. Původní třetí kategorie byla z tohoto důvodu dále rozdělena a vytvořena kategorie čtvrtá, aby byla zachována rovnováha v rámci metody uplatňované Komisí. Tím však nebyla SGL dotčena.

61.   SGL ve skutečnosti napadá celý systém zařazení do skupin, neboť podle jejího tvrzení by se každý rozdíl v podílech na trhu nebo obratech měl projevit samostatnou „kategorií“ pro každý podnik, který se podílel na kartelové dohodě, a tedy samostatnou základní částkou. Tím by však byla narušen celý systém kategorií, ze kterého vyplývá použití určitých rozpětí. Jak Soud správně uvedl, rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií z hlediska určení závažnosti protiprávních jednání je namístě, a to i přesto, že takový přístup opomíjí rozdíly ve velikosti podniků zařazených do stejné kategorie, pokud metoda používaná pro vytvoření kategorií odpovídá zásadě rovného zacházení a tedy požadavku, aby prahy pro každou z určených kategorií byly ucelené a objektivně odůvodněné.

62.   Druhý důvod opravného prostředku musí být zamítnut.

C –    K třetímu důvodu opravného prostředku

63.   SGL tvrdí, že 25% zvýšení základní částky pokuty, odpovídající 15,5 miliónům eur, z důvodu upozornění ostatních účastníků kartelové dohody před zahájením kontroly Komise bylo protiprávní. Tím, že potvrdil závěr Komise, Soud porušil zásadu nulla poena sine lege, zásadu in dubio pro reo a zásadu rovného zacházení.

64.   Tyto důvody opravného prostředku se týkají bodů 312 až 317 a 436 až 438 napadeného rozsudku. Komise svým rozhodnutím zvýšila základní částku o 25 %, neboť měla za to, že snaha SGL bránit šetření Komise upozorněním ostatních společností na blížící se šetření představovala vážnou přitěžující okolnost.

65.   V řízení před Soudem SGL uvedla, že takové upozornění nemůže být sankcionováno zvýšením pokuty, neboť se nejedná o protiprávní jednání. Dále zdůraznila, že upozornění bylo založeno na informacích získaných od úředníka Komise. UCAR, která po tomto upozornění přezkoumala své spisy a skartovala či odstranila inkriminující dokumenty, nebyla navíc Komisí za toto jednání postižena.

66.   Soud konstatoval, že „skutečnost, že SGL upozornila jiné podniky na nadcházející šetření, je namístě považovat za přitěžující okolnost (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Sarrió v. Komise, T‑334/94, Recueil, s. II‑1439, bod 320). V rozporu s tvrzením SGL nejde o specifické a samostatné protiprávní jednání neupravené Smlouvou ani nařízením č. 17, ale o chování, které zvyšuje závažnost původního protiprávního jednání. Upozorněním ostatních účastníků kartelové dohody se SGL snažila zatajit existenci kartelové dohody a zachovat její účinnost, což se jí až do března 1998 dařilo.“(25)

67.   V této souvislosti Soud rovněž rozhodl, že odkaz SGL na čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 17 je nerelevantní, jelikož toto ustanovení se týká obstrukcí jako samostatných protiprávních jednání nezávislých na existenci kartelové dohody, zatímco cílem upozornění SGL bylo zabezpečit další trvání kartelové dohody, která nesporně představovala zjevné a nesporné protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže Společenství(26).

68.   Pokud jde o zásadu rovného zacházení, které se SGL dovolává ve srovnání s UCAR, jejíž skartace dokumentů nebyla zohledněna jako přitěžující okolnost, Soud upřesnil, že nemůže změnit povahu upozornění jako přitěžující okolnosti. Soud konstatoval, že „tato upozornění tím, že byla určena ostatním podnikům, překračovala čistě vnitřní sféru SGL Carbon a jejich cílem bylo zmařit celé šetření Komise s cílem zabezpečit další trvání kartelové dohody, zatímco UCAR skartovala své dokumenty s cílem zabránit odhalení její účasti na kartelové dohodě. Jedná se od dva zcela odlišné druhy jednání a z tohoto důvodu Komisi nemůže být vytýkáno, že se srovnatelnými situacemi zacházela odlišně.“

69.   Jak je uvedeno výše, na podporu svého návrhu na zrušení této části napadeného rozsudku se SGL opírá o tři důvody opravného prostředku.

70.   Pokud jde o údajné porušení zásady nulla poena sine lege, SGL odkazuje na článek 7 EÚLP a čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv. Dovolává se rovněž judikatury Soudního dvora, podle které nelze uložit sankci, i pokud nemá trestní povahu, není-li založena na jasném a jednoznačném právním základě. SGL argumentuje, že zvýšení základní částky pokuty z důvodu upozornění ostatních účastníků kartelové dohody je v rozporu s touto zásadou, neboť dotčená upozornění nebyla v rozporu s žádným zákazem. Nejedná se o prvek čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 17 ani je nelze považovat za prvek zákazu stanoveného v článcích 81 ES a 82 ES a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Navrhovatelka tvrdí, že nařízení č. 17 a nové nařízení č. 1/2003 stanoví sankce pouze v případě obstrukcí při šetření na místě. Pokud nebyl vydán příkaz k šetření, neexistuje ani norma zakazující skartaci dokumentů. Neexistuje žádná norma zakazující upozornit ostatní účastníky kartelové dohody. Komise a Soud tedy nemohou obejít tento právní stav tím, že zvýší pokutu na základě nesprávné klasifikace tohoto jednání jako přitěžující okolnosti.

71.   SGL uplatňuje, že Soud rovněž porušil zásadu in dubio pro reo, neboť založil své posouzení na předpokladech. V této souvislosti upozorňuje, že rozsudek Sarrió v. Komise nelze v projednávané věci použít, neboť zatajení není prvkem kartelové dohody mezi jejími účastníky. Zadruhé, předpoklady Soudu, tedy, že SGL upozornila ostatní účastníky kartelové dohody ve snaze zatajit existenci takové dohody a zachovat její účinnost a že se jí to až do března 1998 dařilo, nebyly prokázány ani nejsou přípustné.

72.   SGL konečně tvrdí, že zvýšení pokuty z důvodu upozornění ostatních účastníků kartelové dohody zakládá diskriminaci s ohledem na skutečnost, že UCAR nebyla uložena pokuta za skartování dokumentů.

73.   Komise má za to, že první a třetí důvod opravného prostředku jsou nepřípustné. V každém případě by tyto tři důvody opravného prostředku měly být zamítnuty. Pokud jde o údajnou neexistenci právního základu, Komise tvrdí, že SGL opomíjí skutečnost, že Komise neuložila pokutu konkrétně za upozornění ostatních účastníků kartelové dohody, nýbrž že takové jednání považovala za přitěžující okolnost pro účely výpočtu pokuty. Pokud jde o údajné diskriminační zacházení, Komise upřesňuje, že upozornění ostatních účastníků kartelové dohody není srovnatelné se skartováním dokumentů. V této souvislosti Komise tvrdí, že SGL se neomezila jen na zatajení nebo skartování vlastních dokumentů nebo na nevyhotovení kompromitujících dokumentů, nýbrž rovněž pomohla zmařit šetření jiných podniků. Komise konečně argumentuje, že důvod opravného prostředku týkající se údajných předpokladů Soudu není přesvědčivý.

Posouzení právních otázek

74.   V rámci řízení o opravném prostředku přísluší Soudnímu dvoru ověřit, zda se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení nebo nesprávného odůvodnění nebo zkreslení důkazů.

75.   V napadeném rozsudku Soud určil, že zvýšení pokuty z důvodu upozornění jiných podniků není patrně nepřiměřené ani diskriminační a potvrdil kvalifikaci obstrukčního jednání SGL ze strany Komise.

76.   V této souvislosti je nutné ověřit tvrzení SGL, že neexistuje právní základ pro uložení sankce za obstrukce, s výjimkou šetření Komise nařízeného rozhodnutím Komise podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17.

77.   Mám za to, že Soudní dvůr správně rozhodl, že nejde o specifické a samostatné protiprávní jednání, ale o chování, které zvyšuje závažnost původního protiprávního jednání. Skutečnost, že čl. 15 odst. 1 se týká určitých obstrukčních jednání za konkrétních okolností, která představují samostatná protiprávní jednání, neznamená, že takové jednání za jiných okolností nemůže přispět k závažnosti porušení článku 81 ES nebo článku 82 ES.

78.   Pokud jde o posledně uvedené jednání, právní základ pro zvýšení pokuty je upraven v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17(27). Tvrzení SGL je tedy chybné, pokud jde o údajnou neexistenci právního základu. Nedošlo k porušení zásady nulla poena sine lege.

79.   V této souvislosti připomínám ustálenou judikaturu, podle které je výše pokuty stanovena podle závažnosti (původního) protiprávního jednání, závažnost protiprávního jednání se určuje s ohledem na několik faktorů a Komise má volnost rozhodování při stanovení (prvků) pokut a může rovněž kdykoli upravit výši pokut s cílem zajistit soulad s pravidly hospodářské soutěže. Zohlednění přitěžujících okolností při stanovení pokuty je v souladu s úlohou Komise zabezpečit soulad s pravidly hospodářské soutěže. V této souvislosti rovněž odkazuji na demonstrativní výčet přitěžujících okolností uvedený v bodu 2 pokynů.

80.   Seznam přitěžujících okolností odůvodňujících zvýšení pokuty není taxativní, jak vyplývá z poslední odrážky, to však nemusí být relevantní. Odpověď na otázku, zda existují přitěžující okolnosti odůvodňující zvýšení pokuty bude záviset na okolnostech každého jednotlivého případu. Je zjevné, že přitěžující okolnosti odůvodňující zvýšení pokuty musí [být prvkem protiprávního jednání nebo musí] dostatečně souviset s protiprávním jednáním. Například v případě recidivy musí být zjevné, že se dotčený podnik již dopustil protiprávního jednání stejného druhu. Pokud tomu tak je, jeho další účast na podobném protiprávním jednání zvyšuje závažnost dotčeného protiprávního jednání. Totéž platí pro výnosy z protiprávního jednání. Tyto výnosy představují jeden z faktorů, které je třeba zohlednit při posuzování závažnosti protiprávního jednání. Pokud je objektivně možné odhadnout výši neoprávněných výnosů, projeví se ve zvýšení částky pokuty. Totéž lze říci o obstrukcích či upozornění ostatních účastníků kartelové dohody, která mají obstrukční účinek.

81.   Účastník kartelové dohody, který byl jakkoli informován o možném blízkém šetření může reagovat různě: 1) může upozornit ostatní účastníky a navrhnout ukončení kartelové dohody, 2) může upozornit ostatní účastníky a navrhnout další trvání kartelové dohody, z čehož vyplývají nutná opatření směřující k zatajení kartelové dohody, jako je skartování inkriminujících dokumentů, a 3) namísto upozornění ostatních účastníků může využít politiky spolupráce uplatňované Komisí a s posledně jmenovanou spolupracovat.

82.   Nelze tedy konstatovat, že by upozornění ostatních účastníků kartelové dohody na blízké šetření nevyhnutelně zvyšovalo závažnost protiprávního jednání; mám však za to, že v projednávané věci Komise a Soud měly možnost k takovému závěru dojít. Ve své dřívější judikatuře Soud potvrdil závěry Komise, podle kterých skutečnost, že podniky si jsou nejen vědomy protiprávnosti svého jednání, avšak činí opatření k jeho zatajení, zvyšuje závažnost protiprávního jednání. Upozornění v projednávané věci jsou s tímto závěrem v souladu. V projednávané věci SGL, významná evropská účastnice kartelové dohody, upozornila na blízké šetření ostatní (evropské) účastníky kartelové dohody. Bylo rovněž zjištěno, že uvedená varování měla dopad na šetření Komise související s uvedenou kartelovou dohodou, neboť od doby, kdy Komise provedla úvodní šetření v objektech podniků zúčastněných na kartelové dohodě, došlo ke ztrátě řady důkazních prostředků. Pokud jde o Komisi, tyto skutečnosti představovaly objektivní důvody pro kvalifikaci takového upozornění jako přitěžující okolnosti, která odůvodňovala zvýšení pokuty. Tvrzení SGL, že jediným účelem varování ostatních účastníků kartelové dohody bylo udělat na tyto účastníky dojem, považuji za nepřesvědčivé. Účinky upozornění naznačují něco jiného. Soud tedy mohl dojít k závěru, že účelem upozornění bylo zatajit existenci kartelové dohody a zabezpečit její další trvání, a že do určitého okamžiku se to dařilo, aniž by porušil zásadu in dubio pro reo. Jak jsem uvedl v předchozím bodu, SGL totiž mohla rovněž po zjištění možnosti blízkého šetření zvolit variantu spolupráce s Komisí na základě sdělení o spolupráci; v takovém případě by mohla být pokuta snížena mnohem více. Její rozhodnutí spolupracovat bylo přijato mnohem později. Až v pozdější fázi se rovněž rozhodla kartelovou dohodu ukončit.

83.   Důvod opravného prostředku vycházející z diskriminace musí rovněž být zamítnut. Je důležité rozlišovat, jak učinil Soud, mezi vnějšími a vnitřními účinky jednání. Neexistuje totiž žádná obecná povinnost archivovat inkriminující dokumenty. Za účelem zabránění odhalení své účasti na kartelové dohodě, mohou tedy dotčené podniky přijmout interní rozhodnutí o skartování takových dokumentů (pokud není součástí jejich plánu systematické zatajování, jako tomu bylo ve věci Sarrió v. Komise). Takové jednání nelze jako takové považovat za přitěžující okolnost. Upozornění ostatních účastníků kartelové dohody však má účinky přesahující čistě vnitřní sféru. Jejich cílem je zmařit celé šetření Komise. Soud proto správně konstatoval, že se jedná od dva zcela odlišné druhy jednání a z tohoto důvodu Komisi nemůže být vytýkáno, že se srovnatelnými situacemi zacházela odlišně.

D –    K čtvrtému důvodu opravného prostředku

84.   Svým čtvrtým důvodem opravného prostředku SGL uplatňuje, že 1) Soud v bodech 366 až 368 napadeného rozsudku nezohlednil, že (předběžná) výše pokuty stanovené Komisí přesahuje horní hranici pokuty stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení, 2) že se jedná o porušení zásady nulla poena sine lege, a 3) zásady rovného zacházení, a navíc v této souvislosti 4) nebylo uvedeno dostatečné odůvodnění.

85.   SGL tvrdí, že Soud nezohlednil skutečnost, že část obratu za rok 2000 bylo třeba přičítat jiné společnosti, kterou SGL převzala začátkem roku 2000, tedy po skončení protiprávního jednání (v březnu 1998). V této souvislosti se SGL dovolává rozsudku nazvaného „Cement“(28). SGL rovněž odkazuje na svou stížnost týkající se délky správního řízení; výsledné prodlení nepříznivě ovlivnilo její finanční zájmy. Komise tedy měla zohlednit údaje o obratu za rok 1999.

86.   Dále, bez ohledu na řadu žalobních důvodů uplatňovaných u Soudu ponechal totiž uvedený soud otevřenou otázku, zda měla Komise vycházet z obratů v roce 1999 (980 miliónů eur) nebo z obratů v roce 2000 (1,08 nebo 1,26 miliardy eur). Tím, že považoval za jediné rozhodující kritérium skutečnost, že výsledná pokuta nepřesahuje 10 % celosvětového obratu, tedy po zohlednění jakýchkoli přitěžujících nebo polehčujících okolností a po jakémkoli snížení pokuty na základě spolupráce, a že shledal předložené argumenty týkající se nadměrně dlouhého správního řízení a rozsudek Cement nerelevantními(29), Soud nezohlednil skutečnost, že Komise uplatnila pro UCAR 10% hranici obratu za hospodářský rok, jež předcházel použití sdělení o spolupráci. Soud tedy v bodu 353 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že SGL nebyla ve stejném postavení jako UCAR. SGL tvrdí, že předpoklad Soudu je nesprávný. S ohledem na celkový obrat SGL v roce 1999, stejně jako její obrat v roce 2000, snížený o obrat přičtený Keramchemie, byla 10% hranice překročena před uplatněním sdělení o spolupráci. Soud tedy nebyl oprávněn ponechat otázku relevantního roku obratu otevřenou.

87.   SGL zadruhé napadá závěry Soudu uvedené v bodu 368 napadeného rozsudku, kde Soud konstatuje, že žádné ustanovení práva Společenství nestanoví správní sankce, ať už minimální nebo maximální, pro různé kategorie protiprávních jednání, a Komise tedy má v zásadě volnost při určování výše pokut v závislosti na závažnosti a trvání protiprávního jednání, pokud výsledná částka pokuty nepřekročí 10% omezení stanovené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. V této souvislosti SGL uplatňuje, s ohledem na článek 7 EÚLP a čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv, že 10% hranice, která představuje nepřekročitelnou horní hranici pokuty, nesmí být překročena za žádných okolností a že platí i pro předběžné výpočty pokuty.

88.   SGL zatřetí rovněž uplatňuje porušení zásady rovného zacházení, neboť Komise v případě UCAR snížila částku přesahující hranici 10 % obratu před uplatněním sdělení o spolupráci. V této souvislosti SGL upřesňuje, stejně jako Soud v bodu 232 napadeného rozsudku, že Komise musí uplatňovat svou vlastní metodu správně, uceleně a zejména nediskriminačně. Komise tedy nesprávně konstatovala, že pouze v případě UCAR překročila základní částka určená před uplatněním sdělení o spolupráci nejvyšší povolenou hranici.

89.   SGL konečně tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když neshledal porušení povinnosti uvést odůvodnění. Narozdíl od názoru vyjádřeného Soudem SGL tvrdí, že Komise měla v rozhodnutí uvést důvody, proč v případě UCAR snížila výši pokuty před uplatněním sdělení o spolupráci a neučinila tak v případě SGL. Argumentuje, že přístup Komise znevýhodnil SGL, neboť její situace byla obdobná. Komise proto porušila článek 253 ES.

90.   Komise připomíná, že Soud již tyto argumenty správně odmítl v bodech 366 až 368 napadeného rozsudku. Tvrdí, že ani pokuta uložená Komisí ani pokuta snížená Soudem nepřesahuje 10% hranici stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

Posouzení právních otázek

91.   Pokud jde o údajné nesprávné posouzení ze strany Soudu, chtěl bych uvést následující poznámky. Přístup Komise ke stanovení pokut již byl vysvětlen výše. Jak Soud správně konstatoval, rozdělení do třech skupin bylo založeno na obratech za rok 1998, tedy rok, ve kterém skončilo protiprávní jednání, a na podílech na trhu v předchozích letech. Nelze tedy uplatňovat, že Soud se touto otázkou nezabýval. Dále, jak správně uvádí Komise, existuje rozdíl mezi výpočtem pokuty, na straně jedné, a zajištěním, aby po provedení výpočtu částka pokuty nepřesahovala 10% hranici stanovenou v nařízení č. 17, na straně druhé. Rok rozhodný pro takový výpočet nemusí být stejný. Jak již bylo vysvětleno, výpočet pokuty je založen na údajích za rok 1998. Při určení, zda bylo dosaženo horní hranice, Komise zohlednila obraty za rok 2000, které představují správný referenční bod podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Nedochází tedy ani k rozporu s rozsudkem Cement.

92.   Soud odmítl tvrzení, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. SGL nepředkládá žádný nový přesvědčivý argument o pochybení Soudu v této souvislosti.

93.   Pokud jde o argumenty týkající se porušení zásady nulla poena sine lege, odkazuji na nedávný rozsudek vydaný v řízení o opravném prostředku ve věci „Předizolované trubky“(30). Uvedený rozsudek ujasňuje, že čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nebrání Komisi, aby pro účely výpočtu použila předběžnou částku přesahující takovou hranici ani nevylučuje použití předběžných výpočtů, které zohledňují závažnost a dobu trvání protiprávního jednání, u částky přesahující uvedenou hranici(31). Pouze konečná pokuta uložená podniku tedy nesmí přesahovat uvedenou 10% hranici.

94.   Nedošlo ani k porušení zákazu diskriminace. Soud na základě obratů SGL a UCAR jednoduše došel k závěru, že postavení SGL nebylo obdobné.

95.   SGL není dotčena skutečností, že Komise ve vlastním rozhodnutí nevysvětlila, proč snížila částku pokuty uložené UCAR před uplatněním sdělení o spolupráci.

E –    K pátému důvodu opravného prostředku

96.   Tímto důvodem opravného prostředku SGL uplatňuje, že nebyl dostatečně zohledněn význam některých dokumentů, ke kterým jí nebyl umožněn přístup. Na základě svého tvrzení učiněného v řízení v prvním stupni SGL uplatňuje, že v rozhodnutí Soudu byly poprvé použity nové inkriminující dokumenty, kterých si nebyla vědoma a ke kterým neměla dříve možnost se vyjádřit.

97.   SGL tvrdí, že závěry Soudu jsou rozporné. Soud zaprvé konstatoval, že dokumenty týkající se spolupráce podniků nebyly součástí interního spisu Komise, ale nacházely se v jejím vyšetřovacím spise, ke kterému měly podniky přístup(32). Poté však bylo zjištěno, že interní spis obsahoval informace poskytnuté UCAR a týkající se spolupráce podniků, jež měly důkazní hodnotu a které Soud v každém případě použil jako důkazní prostředky, a které mohly být užitečné pro její obhajobu(33).

98.   Až v průběhu řízení před Soudem se SGL dozvěděla, že UCAR informovala Komisi, že v této věci zasáhl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) v souvislosti s úředníkem, jenž byl údajně odpovědný za únik informací, a že bylo v Itálii zahájeno proti dotčenému úředníkovi trestní stíhání(34). SGL předpokládá, že tyto informace rovněž tvořily součást interního spisu Komise a mohly být užitečné pro její obhajobu.

99.   SGL má za to, že tyto dokumenty rovněž nelze klasifikovat jako interní, a tedy nepřístupné dokumenty. To vyplývá ze sdělení Komise o vnitřním jednacím řádu pro zacházení s žádostmi o nahlédnutí do spisů(35). Z uvedeného sdělení a z judikatury(36) rovněž SGL dovozuje, že důkazní prostředky musí být včas zpřístupněny. V rozporu s názorem Soudu(37) tedy nebylo nutné žádat o seznam nebo nedůvěrné shrnutí dokumentů obsahujících tajné nebo důvěrné informace. Komise tedy měla nepřístupné dokumenty označit.

100. Ze stejného důvodu má SGL za to, že zpráva úředníka pro slyšení je postižena vadami. Podle výše uvedeného sdělení, pokud jde o přístup ke spisu, klasifikace interních (nepřístupných) spisů podléhá kontrole ze strany úředníka pro slyšení, který případně osvědčí, že dokumenty v něm obsažené jsou „interní dokumenty“(38). Zpráva nezmiňuje žádné námitky ze strany SGL. Soud tedy rovněž neprávem rozhodl, že úředník pro slyšení je povinen oznámit kolegiu členů Komise pouze námitky, které jsou relevantní pro posouzení legality průběhu správního řízení. SGL tvrdí, že závěrečná zpráva by byla zbytečná, pokud by musela obsahovat pouze opodstatněné námitky.

Posouzení právních otázek

101. V rozsahu, ve kterém SGL uplatňuje, že její dopis Komisi obsahuje, kromě žádosti o poskytnutí přístupu k interním dokumentům Komise, rovněž žádost o seznam a nedůvěrné shrnutí dokumentů obsahujících tajné nebo důvěrné informace, musí být její návrh odmítnut. Navrhovatelka nezpochybňuje právní otázku, nýbrž skutkový poznatek. V této souvislosti Soud určil, že žádost SGL se netýká seznamu nebo nedůvěrného shrnutí.

102. V rozsahu, ve kterém SGL tvrdí, že konečná zpráva úředníka pro slyšení je postižena vadami, je toto tvrzení třeba rovněž zamítnout. Zaprvé, co se týče argumentu navrhovatelky o nesprávném zařazení některých dokumentů jako dokumentů interních, v rozhodné době neměl úředník pro slyšení povinnost ověřit, zda bylo zařazení interních dokumentů správné, či ne. Taková kontrola se provádí pouze „v případě nutnosti“, jak vyplývá ze znění části II bodu A odst. 2 sdělení. SGL tuto otázku nepředložila úředníkovi pro slyšení, nýbrž pouze vytkla Komisi, že jí neumožnila přístup k jejímu internímu spisu ani neposkytla seznam nebo shrnutí dokumentů označených jako důvěrné. Zadruhé, Soud se již správně zabýval těmito žalobními důvody v bodech 50 až 54 napadeného rozsudku. SGL nepředložila žádný nový relevantní argument.

103. Pokud jde o dokumenty týkající se spolupráce podniků, je třeba připomenout, že Soud tyto dokumenty použil na podporu návrhu UCAR na podstatnější snížení pokuty, a to na základě informací, které poskytla posledně jmenovaná Komisi, byť jen ústně (a které byly uvedeny v interním sdělení vypracovaném úředníky Komise, avšak nebyly zařazeny do vyšetřovacího spisu Komise). V této souvislosti Soud rozhodl, že v rámci politiky spolupráce uplatňované Komisí mají význam i jiné než listinné informace, avšak takové inkriminující dokumenty proti SGL nepoužil. SGL nevysvětlila, jak mohlo být v této souvislosti dotčeno její právo obhajoby. Totéž platí i pro údajný interní dokument týkající se šetření ze strany OLAF. Je navíc namístě připomenout, že SGL přiznala Komisi svou účast na kartelové dohodě a sama s Komisí spolupracovala v rámci politiky spolupráce.

104. Kromě toho, i pokud by Komise byla povinna tyto dokumenty nebo alespoň jejich existenci oznámit, z ustálené judikatury totiž vyplývá, že pouhé neoznámení dokumentu je porušením práv obhajoby pouze tehdy, pokud může dotyčný podnik prokázat zaprvé, že Komise vycházela z tohoto dokumentu na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání, a zadruhé, že tuto námitku lze prokázat pouze odkazem na uvedený dokument. Dále, pokud by existovaly důkazní materiály, jichž si účastníci byli vědomi v průběhu správního řízení a které konkrétně podporovaly sdělení Komise, skutečností, že inkriminující dokument neoznámený dotčené osobě nebyl připuštěn jako důkaz, by nebyla dotčena platnost námitek přijatých ve sporném rozhodnutí. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že je na dotyčném podniku, aby prokázal, že závěr, k němuž dospěla Komise ve svém rozhodnutí, by byl jiný, pokud by dokument, který nebyl tomuto podniku oznámen a ze kterého Komise vycházela při zjištění protiprávního jednání, nebyl připuštěn jako důkaz(39).

105. Jak je uvedeno výše, SGL uplatňuje, že jí nebyl umožněn dostatečný přístup ke spisu v souvislosti se spoluprací jiných podniků, avšak nevysvětluje, jak tím mohlo být dotčeno její postavení.

F –    K šestému důvodu opravného prostředku (platební schopnost)

106. Tímto důvodem opravného prostředku napadá SGL kategorické rozhodnutí nezohlednit její oslabenou platební schopnost při výpočtu výše pokuty. SGL tvrdí, že nezohlednění této skutečnosti představuje porušení zásady proporcionality a porušuje její svobodu nakládat s majetkem. SGL argumentuje, že sankce uložené na základě práva hospodářské soutěže nesmí ohrozit existenci těch, kterým jsou sankce ukládány, a že provozuschopnost podniku musí být kritériem, podle něhož je třeba posuzovat přiměřenost a vhodnost sankcí v jednotlivých případech. Tvrdí, že je obecně nepřijatelné soustředit se na ty části podniku, které mohou být zachráněny po úpadku způsobeném uložením pokuty. SGL má za to, že každá pokuta musí být vypočtena tak, aby tím nebyl vynesen ekonomický „trest smrti“.

107. Ve sporném rozhodnutí Komise nejprve přezkoumala finanční situaci SGL a poté došla k závěru, že není namístě upravit výši pokuty. Tento závěr byl potvrzen Soudem. Soud konstatoval, že podle ustálené judikatury Komise není povinna při stanovení výše pokuty zohlednit ztrátovou finanční situaci dotyčného podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k udělení neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu. Soud upozornil, že povinnost zohlednit skutečnou platební schopnost podniku ve smyslu bodu 5 písm. b) pokynů se uplatní pouze v rámci „zvláštních sociálních souvislostí“, které tvoří následky, které by mělo zaplacení pokuty zejména na úrovni zvýšení nezaměstnanosti nebo zhoršení stavu hospodářských odvětví na předcházejících a navazujících trzích ve vztahu k dotyčnému podniku. Připomněl rovněž, že skutečnost, že opatření přijaté orgánem Společenství vede k úpadku nebo likvidaci dotčeného podniku, není jako taková právem Společenství zakázána(40).

Posouzení právních otázek

108. Tvrzení SGL, která Soudu vytýká, že odmítl její argument, že Komise měla zohlednit její schopnost zaplatit pokutu a stanovila výši pokuty na úrovni ohrožující její existenci, nelze přijmout. Jak Soud správně konstatoval, Komise není povinna při stanovení výše pokuty zohlednit ztrátovou finanční situaci dotyčného podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k udělení neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu(41).

109. Nelze přijmout ani argument, že Komise měla zohlednit pokuty již uložené orgány třetích států, které oslabily platební schopnost. Ačkoli je platební schopnost odlišná od zásady ne bis in idem, v obou případech není Komise povinna zohlednit pokuty uložené orgány třetích států.

110. Platební schopnost tedy není relevantním kritériem při stanovení pokut. To neznamená, že Komise nemůže oslabenou platební schopnost zohlednit. Ve svých rozsudcích týkajících se platební schopnosti Soudní dvůr pouze konstatoval, že Komise není povinna zohlednit finanční situaci dotyčného podniku. Nezakázal Komisi tak učinit.

111. Platební schopnost je nyní konkrétně uvedena v pokynech Komise, bodu 5 písm. b) pod názvem „Obecné poznámky“. Jak Soud správně uvedl v bodu 371 svého rozsudku, tato skutečnost nezpochybňuje rozhodnutí učiněná v této souvislosti. Zadruhé, pokud pokyny stanoví, že je třeba zohledňovat skutečnou platební schopnost pachatele v konkrétním případě a odpovídajícím způsobem upravit výši pokut, toto ustanovení „je podmíněno okolnostmi“ a, jak správně poznamenal Soud, „zvláštními sociálními souvislostmi“. Taková úprava tedy není automatická.

112. SGL rovněž nesouhlasí s tím, že by bylo přípustné, aby sankce vedly k jejímu odchodu z trhu. Tvrdí, že se jedná o porušení její svobody nakládat s majetkem a odkazuje v této souvislosti na články 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie. Zpochybňuje rovněž paralelu s judikaturou o státní podpoře.

113. Co se týče odkazu na svobodný výkon hospodářských činností a vlastnické právo, je namístě uvést, že tato svoboda a toto právo podléhají omezením. Nedávají tedy v žádném případě „carte blanche“ kartelovým dohodám a neumožňují obhajobu v případě odhalení kartelové dohody.

114. Pokud jde o paralelu se státní podporou, Soud pouze učinil obecnou poznámku, odkazuje v této souvislosti na judikaturu v oblasti státní podpory, že skutečnost, že opatření přijaté orgánem Společenství vede k úpadku nebo likvidaci dotyčného podniku, není jako taková právem Společenství zakázána. Tato poznámka je sama o sobě správná a SGL ji nemůže zpochybnit. Dodávám ještě, že z pojmu účinné volné soutěže vyplývá, mimo jiné, že méně efektivní účastníci trhu jsou obvykle nuceni trh opustit. Je rovněž známo, že v důsledku kartelových dohod mohou takoví neefektivní účastníci vydržet déle. Úprava státní podpory a úprava hospodářské soutěže tedy mají společné to, že jejich účelem je zaručit existenci soutěžních trhů a v tomto smyslu je cílem obou úprav předejít újmě nebo ji napravit, ačkoli tak činí různými prostředky. Komise při stanovení pokut může rovněž zohlednit jejich účinky a případně sníženou platební schopnost. Pokuta, jejíž výše přesahuje platební schopnost společnosti a způsobuje porušení jejích závazků a v konečném důsledku úpadek, je totiž neúčinná. V projednávané věci však Komise zjistila finanční situaci navrhovatelky a neshledala žádný důvod k neuložení navrhované pokuty. Skutečnost, že pokuta má nepříjemné dopady v tom směru, že je nutno přijmout interní opatření k zajištění potřebných prostředků, navíc není věcí Komise.

115. Soud rovněž správně upřesnil, že SGL nemůže opírat své argumenty o rozhodnutí „o zvláštních grafitech“(42). V uvedeném rozhodnutí Komise zohlednila oslabenou platební schopnost. Tvrzení SGL, že Komise je proto povinna učinit totéž i v projednávané věci, je chybné. V tomto pozdějším rozhodnutí Komise zohlednila platební schopnost SGL právě vzhledem k již dříve uložené vysoké pokutě a vzhledem k tomu, že nebylo patrně nutné uložit pokutu v plné výši za účelem dosažení dostatečného odrazujícího účinku. Soud tedy správně konstatoval, že se Komise nedopustila právního pochybení ani zjevně nesprávného posouzení.

116. Tento důvod opravného prostředku musí být zamítnut.

G –    K sedmému důvodu opravného prostředku (důvod opravného prostředku týkající se úroků z prodlení)

117. V řízení před Soudem SGL napadla legalitu výše úroků a rovněž legalitu výše úroků uplatněné v případě, že podnik předložil bankovní záruku. SGL uznává, že Komise je oprávněna stanovit výši úroků s cílem zabránit zneužití „pozdních“ plateb a zvýhodnění podniků vyplývající z takových plateb, pouze však v rozsahu, ve kterém se takové úroky skutečně uplatňují v praxi. SGL tvrdí, že neexistují žádné důvody pro zvýšení úroků používaných na trhu o dalších 3,5 procentního bodu.

118. Svým sedmým důvodem opravného prostředku SGL uplatňuje, že Soud se nezabýval všemi výtkami, které vznesla, a rozhodl namísto toho na základě výtky, která nebyla vznesena.

119. Tento důvod opravného prostředku není opodstatněný.

120. Soud ve svém rozsudku odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž pravomoc přiznaná Komisi podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 zahrnuje pravomoc určit datum splatnosti pokut a datum, od něhož vzniká povinnost platit úroky, jakož i pravomoc určit výši těchto úroků a stanovit podrobnou úpravu pro provedení jejího rozhodnutí, případně prostřednictvím požadavku na předložení bankovní záruky kryjící jistinu uložených pokut a úroky. Pokud by totiž Komise tuto pravomoc neměla, podniky by mohly využívat zvýhodnění z pozdních plateb, čímž by byl oslaben účinek sankcí. Úrok z prodlení z pokut je tedy odůvodněný.

121. Soud dále odkázal na judikaturu, ve které potvrdil správnost stanovení úroku z prodlení ve výši používané na trhu a navýšené o 3,5 procentního bodu a v případě poskytnutí bankovní záruky ve výši uplatňované na trhu a navýšené o 1,5 procentního bodu, a ve které potvrdil správnost výše úroků až do 13,75 %, a konstatoval, že Komise je v rozsahu potřebném pro odrazení od pozdního zaplacení pokuty oprávněna zvolit si jako východisko vyšší částku, než je průměrný úrok na trhu požadovaný při úvěrech (viz body 475 a 476). Soud konečně dospěl k závěru, že Komise při stanovení zpochybňované výše úroků nepřekročila svou diskreční pravomoc.

122. Mám za, to že Soud se nedopustil nesprávného právního posouzení.

VII – Závěry

123. Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr:

„–      kasační opravný prostředek zamítl;

–      uložil SGL náhradu nákladů řízení.“

---

1 – Původní jazyk: angličtina.

---

2 – Úř. věst. 1962, 13, s. 204.

---

3 – Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171.

---

4 – Úř. věst. 1996, C 207, s. 4.

---

5 – Rozsudek ze dne 7. června 1983 (100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825).

---

6 – Tamtéž, bod 105.

---

7 – Tamtéž, bod 106.

---

8 – Rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425).

---

9– Bod 260.

---

10– Bod 267.

---

11 – Viz body 134 a 135.

---

12 – Bod 136.

---

13 – Bod 137.

---

14 – Rozsudek ze dne 14. prosince 1972 (7/72, Recueil, s. 1281).

---

15 – Body 139 a 140.

---

16 – Body 141 a 142.

---

17 – Bod 143.

---

18 – Viz body 91 až 94 stanoviska, (rozsudek ze dne 6. ledna 2004, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123).

---

19 – Rozsudek ze dne 13. února 1969 (14/68, Recueil, s. 11).

---

20 – Stanovisko přednesené dne 7. června 2005 (rozsudek ze dne 18. května 2006, C‑397/03 P, Sb. rozh. s. I‑4429).

---

21 – Rozsudek ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise (T‑224/00, Recueil, s. II‑2597).

---

22 – Dohoda mezi Evropskými společenstvími a vládou Spojených států amerických o používání zásad aktivní zdvořilosti při prosazování jejich pravidel hospodářské soutěže ze dne 4. června 1998, Úř. věst. 1998, L 173, s. 28, a dohoda z roku 1991 (Úř. věst. 1995, L 95, s. 47).

---

23 – Poté, co vstoupilo v platnost nařízení Rady č. 1/2003 byla tato judikatura do značné míry nahrazena. Viz rovněž Wouter P. L. Wils, „The principles of Ne Bis in Idem in EC Antitrust Enforcement: A Legal and Economic Analysis“, ve World Competition 2003.

---

24 – Rozsudek „Předizolované trubky“, uvedený výše v poznámce 8, body 244 a 245, a tam uvedená judikatura.

---

25 – Viz bod 312 napadeného rozsudku.

---

26 – Tamtéž, bod 313.

---

27 – Viz bod 293 rozsudku „Předizolované trubky“ uvedeného výše v poznámce 8.

---

28 – Rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise (T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 5045).

---

29 – Bod 367 napadeného rozsudku.

---

30 – Rozsudek uvedený výše v poznámce 8.

---

31 – Viz bod 278 napadeného rozsudku.

---

32 – Bod 41 napadeného rozsudku.

---

33 – Body 430 až 433 napadeného rozsudku.

---

34 – Viz bod 437 napadeného rozsudku.

---

35 – Úř. věst. 1997, C 23, s. 3.

---

36 – Rozsudek ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise (T‑30/91, Recueil, s. II‑1775).

---

37 – Viz bod 39 napadeného rozsudku.

---

38 – Viz část II bod A odst. 2 sdělení.

---

39 – Rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, uvedený výše v poznámce 18, body 71 až 73 a tam uvedená judikatura.

---

40 – Viz body 370 až 372 napadeného rozsudku.

---

41 – Viz rozsudek Předizolované trubky a odkazy na rozsudek ze dne 8. listopadu 1983, IAZ a další v. Komise (96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, Recueil, s. 3369).

---

42 – Rozhodnutí C(2002) 5083 konečném ze dne 17. prosince 2002.