Věc T-196/03

European Federation for Cosmetic Ingredients (EFfCI)

v.

Evropský parlament a Rada Evropské unie

„Zjevná nepřípustnost – Pojem osobně dotčeného žalobce – EHZS – Platné smlouvy – Práva duševního vlastnictví“

Usnesení Soudu (třetího senátu) ze dne 10. prosince 2004          

Shrnutí usnesení

1.     Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Normativní akt – Směrnice

(Čl. 230 pododstavec 4 ES a článek 249 ES)

2.     Žaloba na neplatnost – Žaloba podaná evropským hospodářským zájmovým sdružením – Přípustnost – Podmínky

(Čl. 230 pododstavec 4 ES; nařízení Rady č. 2137/85)

3.     Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků – Žaloba evropského hospodářského zájmového sdružení seskupujícího sdružení podniků vyrábějících chemické výrobky – Nepřípustnost

(Čl. 230 pododstavec 4 ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/15)

4.     Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Směrnice o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků – Akt, který se může bezprostředně nebo osobně dotýkat některých subjektů z důvodů smluv uzavřených před jeho účinností – Podmínky

(Čl. 230 pododstavec 4 ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/15)

5.     Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Žaloba podaná sdružením podniků, které se účastnilo procesu přijímání aktu – Přípustnost – Podmínky

(Čl. 230 pododstavec 4 ES)

6.     Evropská společenství – Soudní přezkum legality aktů orgánů Společenství – Akty s obecnou působností – Povinnost vnitrostátních soudů používat vnitrostátní procesní předpisy způsobem umožňujícím zpochybnit legalitu aktů Společenství s obecnou působností – Zahájení řízení o žalobě na neplatnost před soudem Společenství v případě nepřekonatelných překážek na úrovni vnitrostátních procesních předpisů – Vyloučení

(Čl. 230 pododstavec 4 ES)

1.     Článek 230 čtvrtý pododstavec Smlouvy o ES sice výslovně neupravuje přípustnost žalob na neplatnost podaných jednotlivci proti směrnici, ale pouze tato okolnost není dostačující, aby byly takové žaloby prohlášeny za nepřípustné. Krom toho orgány Společenství nemohou samotnou volbou formy dotčeného aktu vyloučit soudní ochranu, kterou toto ustanovení Smlouvy jednotlivcům zaručuje. Proto skutečnost, že napadený akt má svou povahou obecnou působnost a že nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu článku 249 ES, sama o sobě nepostačuje k vyloučení možnosti, aby proti němu podal jednotlivec žalobu na neplatnost.

(viz body 34, 37)

2.     Přípustnost žaloby na neplatnost podané sdružením založeným za účelem podpory kolektivních zájmů určité kategorie procesních subjektů závisí na okolnosti, není-li dán vlastní zájem na podání žaloby, zda by tuto žalobu mohli členové takového sdružení podat individuálně. Toto řešení je třeba přijmout rovněž v případě evropského hospodářského zájmového sdružení (EHZS), které má, ve smyslu článku 3 nařízení č. 2137/85 o EHZS, za cíl pouze usnadňovat nebo rozvíjet hospodářskou činnost svých členů za účelem zvýšení jejich hospodářských výsledků, takže má jen pomocnou povahu.

(viz bod 43)

3.     Žaloba na neplatnost podaná evropským hospodářským zájmovým sdružením seskupujícím dvě sdružení podniků vyrábějící chemické výrobky proti směrnici 2003/15, kterou se mění směrnice 76/768 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků, je nepřípustná.

Negativní účinky, které mají zákazy zavedené uvedenou směrnicí a označování, které tato směrnice ohledně neexistence zkoušek na zvířatech povoluje, na soutěžní postavení podniků zastoupených dotčenými sdruženími je totiž necharakterizují vůči ostatním podnikům, které nedodávají do kosmetického odvětví nebo které se omezují na tento trh, ale neprovádějí zkoušky svých přísad na zvířatech nebo nepoužívají látky klasifikované jako karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci. V tomto ohledu k tomu, aby byly některé subjekty aktem osobně dotčeny, nestačí, že jsou tímto aktem obecné působnosti hospodářsky více dotčeny než jejich soutěžitelé.

Krom toho okolnost, že tytéž podniky jsou v určitých zemích nejdůležitějšími podniky v odvětví, nemůže vést k závěru, že patří k okruhu hospodářských subjektů, které jsou individualizované a identifikovatelné na základě kritérií vztahujících se k dotčeným výrobkům nebo k vykonávaným hospodářským činnostem, jestliže může být obchodní činnost a priori vykonávána jakýmkoli podnikem, který se může aktuálně či potenciálně nacházet v totožné situaci jako tyto podniky.

Stejně tak, existence právní ochrany, jako je patent, know-how a obchodní tajemství podniků zastoupených sdruženími, které jsou členy žalujícího sdružení, je nemůže charakterizovat vůči ostatním výrobcům chemických výrobků dotčených směrnicí 2003/15. Jednak se posledně uvedení výrobci mohou stejně tak dovolávat uvedené ochrany ve svůj prospěch, jelikož výroba výrobků a jejich uvádění na trh probíhají často pod ochranou práv z duševního vlastnictví. Jednak, i když každý patent označuje výrobek, který chrání, uvedená směrnice nezamezuje použití specifického patentu, takže případné dotčení práv z duševního vlastnictví vyplývá pouze z neosobní okolnosti spočívající v tom, že jsou vyráběny látky používané kosmetickým průmyslem.

(viz body 46–47, 49, 57)

4.     Aby tvrzení smluvních závazků vedlo k přípustnosti žaloby na neplatnost proti normativnímu aktu, jako je směrnice 2003/15, kterou se mění směrnice 76/768 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků, podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, je zaprvé třeba, aby ustanovení vyšší právní síly oproti dotčenému aktu zavazovalo orgány, aby specificky přihlédly k situaci žalujících podniků oproti ostatním osobám dotčeným tímto aktem. Zadruhé je třeba, aby uvedené podniky měly již uzavřené smlouvy, jejichž plnění, stanovenému pro období provádění napadeného aktu, bylo v plném rozsahu nebo částečně zamezeno.

(viz bod 53)

5.     Jestliže skutečnost, že sdružení podniků hrálo roli v postupu, který vedl k přijetí aktu s obecnou působností, může odůvodnit přípustnost žaloby na neplatnost podané uvedeným sdružením proti takovému aktu, ačkoli členské podniky tohoto sdružení nejsou bezprostředně a osobně tímto aktem dotčeny, skutečnost dobrovolné účasti na přípravě aktu legislativní povahy v rámci postupu, který neupravuje účast jednotlivců, nemůže na rozdíl od postupu, který takovou účast upravuje, založit právo podat žalobu proti tomuto aktu.

(viz body 63–65)

6.     Vedle toho, že je věcí členských států stanovit systém žalobních prostředků a řízení, které umožní zajistit dodržování práva na účinnou soudní ochranu a vyplnit případně mezery ve Smlouvách v tomto ohledu, není přípustný výklad pravidel o přípustnosti uvedených v článku 230 Smlouvy o ES, podle kterého by musela být žaloba na neplatnost prohlášena za přípustnou, pokud je prokázáno po konkrétním přezkumu vnitrostátních procesních pravidel soudcem Společenství, že tato pravidla nedovolují jednotlivci podat žalobu, která mu umožňuje zpochybnit platnost napadeného aktu Společenství. Taková právní úprava by totiž v každém jednotlivém případě vyžadovala, aby soudce Společenství přezkoumával a vykládal vnitrostátní procesní právo, což by překročilo jeho pravomoci v rámci kontroly legality aktů Společenství.

(viz bod 70)

USNESENÍ SOUDU (třetího senátu)

10. prosince 2004 (*)

„Zjevná nepřípustnost – Pojem osobně dotčeného žalobce – EHZS – Platné smlouvy – Práva duševního vlastnictví“

Ve věci T‑196/03,

European Federation for Cosmetic Ingredients (EFfCI), se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupená K. Van Maldegem a C. Mereuem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému  J. L. Rufasem Quintanou, M. Moorem a K. Bradleym, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

a

Radě Evropské unie, zastoupené E. Karlsson a  M. C. Giorgi Fort, jako zmocněnkyněmi,

žalovaným,

jejímž předmětem je zrušení: čl. 1 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/15/ES ze dne 27. února 2003, kterou se mění směrnice Rady 76/768/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků (Úř. věst. L 66, s. 26; Zvl. vyd. 13/31, s. 144), v rozsahu, v němž do směrnice 76/768 vkládá nový čl. 4a odst. 2 a 2.1 a nový článek 4b, čl. 1 odst. 5 směrnice 2003/15 v rozsahu, v němž do čl. 6 odst. 3 směrnice 76/768 vkládá nový pododstavec,  

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍtřetí senát  

ve složení J. Azizi, předseda,  M. Jaeger a F. Dehousse, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: H. Jung,

vydává toto

Usnesení

 Právní, skutkový a procesní rámec

1       Před přijetím napadeného aktu byl čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 76/768/EHS ze dne 27. července 1976 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků (Úř. věst. L 262, s. 169; Zvl. vyd. 13/03, s. 285),

–       doplněn směrnicí Rady 93/35/EHS ze dne 14. června 1993, kterou se pošesté mění směrnice 76/768/EHS (Úř. věst. L 151, s. 32; Zvl. vyd. 13/12, s. 75), která do něj vložila bod i),

–       tento posledně uvedený bod byl sám pozměněn naposledy směrnicí Komise 2000/41/ES ze dne 19. června 2000, kterou se podruhé odkládá termín, po němž budou zakázány zkoušky na zvířatech pro přísady nebo pro kombinace přísad kosmetických prostředků (Úř. věst. L 145, s. 25; Zvl. vyd. 13/25, s. 278).

Článek 4 odst. 1 první pododstavec směrnice 76/768 zněl v důsledku toho takto:

„Bez dotčení obecných povinností vyplývajících z článku 2 členské státy zakážou uvádět na trh kosmetické prostředky obsahující:  

[...]

i) přísady nebo kombinace přísad, které byly po 30. červnu 2002 zkoušené na zvířatech za účelem dodržení požadavků této směrnice“.

2       Ještě před přijetím napadeného aktu směrnice 76/768

–       byla doplněna vložením čl. 6 odst. 3 článkem 1 směrnice Rady 88/667/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se počtvrté mění směrnice 76/768 (Úř. věst. L 382, s. 46; Zvl. vyd. 13/09, s. 293),

–       tento posledně uvedený článek byl doplněn článkem 1 bodem 9 směrnice 93/35.

V důsledku toho čl. 6 odst. 3 směrnice 76/768 stanovil:

„Členské státy provedou veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby nebyly při označování, nabízení k prodeji a propagaci kosmetických prostředků používány texty, názvy, obchodní značky, vyobrazení a názorné nebo jiné symboly, které by přisuzovaly těmto výrobkům vlastnosti, jež nemají. Kromě toho musí jakýkoli odkaz na zkoušení na zvířatech jasně uvádět, zda se provedené zkoušky týkaly konečného výrobku nebo jeho přísad.“

3       Dne 27. února 2003 Evropský parlament a Rada přijaly směrnici 2003/15/ES, kterou se mění směrnice 76/768 (Úř. věst. L 66, s. 26; Zvl. vyd. 13/31, s. 144).

4       Článek 1 směrnice 2003/15 stanoví:

„Směrnice 76/768/EHS se pozměňuje takto:

[...]

2)      Vkládají se následující články:

‚Článek 4a

1.      Aniž jsou dotčeny obecné povinnosti vyplývající z článku 2, členské státy zakáží:

 a)      uvádět na trh kosmetické prostředky, jejichž konečné složení bylo za účelem splnění požadavků této směrnice podrobeno zkoušení na zvířatech, a to jinou než alternativní metodou poté, co taková alternativní metoda byla s patřičným ohledem na rozvoj validace na úrovni OECD validována a přijata na úrovni Společenství;

b)      uvádět na trh kosmetické prostředky obsahující přísady nebo kombinace přísad, které byly za účelem splnění požadavků této směrnice podrobeny zkoušení na zvířatech, a to jinou než alternativní metodou poté, co taková alternativní metoda byla s patřičným ohledem na rozvoj validace na úrovni OECD validována a přijata na úrovni Společenství;

c)      provádět na svém území zkoušky konečných kosmetických výrobků na zvířatech za účelem splnění požadavků této směrnice;

d)      provádět na svém území zkoušky přísad nebo kombinací přísad na zvířatech za účelem splnění požadavků této směrnice, a to nejpozději do data, do něhož mají být takové zkoušky nahrazeny jednou nebo více validovanými alternativními metodami uvedenými v příloze V směrnice Rady 67/548/EHS ze dne 27. června 1967 o sbližování právních a správních předpisů týkajících se klasifikace, balení a označování nebezpečných látek nebo v příloze IX této směrnice.

Nejpozději do 11. září 2004 Komise postupem podle čl. 10 odst. 2 a po konzultaci s Vědeckým výborem pro kosmetické prostředky a nepotravinové výrobky určené spotřebiteli (SCCNFP) stanoví obsah přílohy IX.

2. Komise po konzultaci se SCCNFP a s Evropským střediskem pro validaci alternativních metod (ECVAM) a s patřičným ohledem na rozvoj validace v rámci OECD stanoví harmonogram provádění ustanovení odst. 1 písm. a), b) a d), včetně lhůt pro postupné vyřazování různých zkoušek. Harmonogram musí být zveřejněn nejpozději do 11. září 2004 a musí být zaslán Evropskému parlamentu a Radě. Lhůta pro provádění ustanovení odst. 1 písm. a), b) a d) musí být omezena na období maximálně šesti let od vstupu směrnice 2003/15/ES v platnost.

2.1 Pokud jde o zkoušky toxicity po opakované dávce, toxicity pro reprodukci a toxikokinetiky, pro něž dosud nejsou zvažovány žádné alternativy, musí být období pro provedení odst. 1 písm. a) a b) omezeno na dobu maximálně 10 let od vstupu směrnice 2003/15 v platnost.

 [...]

Článek 4b

Použití látek klasifikovaných podle přílohy I směrnice 67/548/EHS jako karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci, kategorie 1, 2 a 3, je v kosmetických prostředcích zakázáno. Za tímto účelem přijme Komise postupem podle čl. 10 odst. 2 nezbytná opatření. Látka klasifikovaná jako kategorie 3 může být použita v kosmetických prostředcích pouze tehdy, byla-li zhodnocena SCCNFP a shledána jako přijatelná pro použití v kosmetických prostředcích.‘

[...]

5)      Zrušuje se poslední věta čl. 6 odst. 3 a připojí se následující pododstavec:

‚Výrobce nebo osoba odpovědná za uvádění výrobku na trh Společenství mohou dále využít možnosti uvést na obalu výrobku nebo v jakémkoli dokumentu, poznámce, na jakékoli etiketě, kroužku nebo límcové etiketě, které výrobek doprovázejí, skutečnost, že nebyly prováděny žádné zkoušky na zvířatech, pouze tehdy, pokud výrobce ani jeho dodavatelé neprováděli ani nezadali žádné zkoušky konečného výrobku, jeho prototypu nebo jeho přísad na zvířatech a ani nepoužili žádné přísady, které byly pro účely vývoje nových kosmetických prostředků zkoušeny na zvířatech třetími osobami. Pokyny musí být přijaty postupem podle čl. 10 odst. 2 a zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie. Evropský parlament obdrží kopie návrhu opatření předložených výboru.‘

[...]“

5       Žalobkyně je evropské hospodářské zájmové sdružení (dále jen „EHZS“), které seskupuje dvě sdružení podniků vyrábějících chemické výrobky.

6       Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 3. června 2003 podala žalobkyně tuto žalobu, kterou se domáhá, aby byla částečně zrušena směrnice 2003/15.

7       Oddělenými podáními doručenými kanceláři Soudu dne 17. července a  14. srpna 2003 uplatnili žalovaní dvě námitky nepřípustnosti na základě článku 114 jednacího řádu Soudu. Žalobkyně doručila své vyjádření ohledně těchto námitek dne 29. září 2003.

 Návrhy účastníků řízení

8       Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–       prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou nebo podpůrně si vyhradil rozhodnutí o otázkách přípustnosti v rozhodnutí o věci samé;

–       zrušil článek 1 směrnice 2003/15, v rozsahu v němž vkládá do směrnice 76/768 čl. 4a odst. 2 a 2.1 a článek 4b, jakož i nový pododstavec čl. 6 odst. 3;

–       uložil žalovaným náhradu nákladů řízení.

9       Rada Evropské unie a Evropský parlament navrhují, aby Soud:

–       odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–       uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 K řízení

1.     Co se týče vyhrazení si rozhodnutí o námitkách nepřípustnosti v rozhodnutí o věci samé

 Argumenty účastníků řízení

10     Rada a Evropský parlament navrhují podle čl. 114 odst. 1 jednacího řadu, aby Soud rozhodl o nepřípustnosti žaloby bez projednání věci samé.

11     Naproti tomu žalující sdružení navrhuje, aby Soud „přezkoumal věc samou před tím, než rozhodne o přípustnosti nebo podpůrně si vyhradil rozhodnutí v rozhodnutí o věci samé“. European Federation for Cosmetic Ingredients (dále jen „EFfCI“) tvrdí, že „projednávaná věc se týká mimořádně právně složité oblasti práva, ve které je [její] právní situace [...] úzce spojená s otázkami, které vyvstávají ve věci samé“. Tato složitost je doložena nesprávným popisem žalobních důvodů, kterého se dopustil Parlament ve své námitce nepřípustnosti. Soud musí v důsledku toho přezkoumat věc samou „před nebo současně s otázkou přípustnosti“. EFfCI dodává, že tato možnost je výslovně stanovena čl. 114 odst. 4 jednacího řádu. Je ostatně doložena rozsudkem Soudu ze dne 1. prosince 1999, Boehringer v. Rada a Komise (T‑125/96 a T‑152/96 , Recueil, s. II‑3427).

 Závěry Soudu

12     Podle čl. 114 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu může Soud rozhodnout o námitce nepřípustnosti vznesené účastníkem řízení v souladu s čl. 114 odst. 1 nebo si vyhradit rozhodnutí o ní v rozhodnutí o věci samé.

13     Z rozsudku Soudního dvora ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer (C‑23/00 P, Recueil, s. I‑1873, bod 52) vyplývá, že Soudu přísluší posoudit, co je za okolností věci požadavkem řádného výkonu spravedlnosti. Soud tedy mohl v této věci na základě snahy o hospodárnost řízení výjimečně zvolit přezkoumání legality jednoho z napadených aktů před přípustností první ze dvou spojených žalob (rozsudek Boehringer v. Rada a Parlament, bod 11 výše).

14     O takovéto hospodárnosti řízení však nelze v projednávaném případě uvažovat. Argument EFfCI, podle kterého žaloba nastoluje mimořádně složité právní otázky, vybízí naopak k vyhnutí se přezkoumání věci samé, pokud by to případná nepřípustnost žaloby umožnila. V tomto ohledu není namístě vzít v úvahu argument vycházející z toto, že tato složitost a nemožnost rozhodnout okamžitě o nepřípustnosti žaloby vyplývá ze špatného pochopení žalobních důvodů Parlamentem. Parlament nevyvozuje své námitky nepřípustnosti ze způsobu, jakým pochopil tyto žalobní důvody, takže i kdyby byl způsob, jakým je nahlíží nesprávný, nečiní nezbytným vyhrazení si rozhodnutí o námitkách v rozhodnutí o věci samé.

15     Požadavek EFfCI nemůže být za těchto podmínek přijat. Žaloba na neplatnost nemůže být totiž v rozporu se svou povahou proměněna v pouhou právní konzultaci k legalitě napadené směrnice, aniž by tím byl zneužit účel článku 230 ES.

16     V důsledku toho je namístě rozhodnout ohledně nepřípustnosti bez projednání věci samé v souladu s čl. 114 odst. 1 jednacího řádu.

17     Krom toho následuje v souladu s čl. 114 odst. 3 jednacího řádu dále ústní část řízení, nerozhodne-li Soud jinak. V projednávaném případě má Soud na základě přezkoumání spisu věc za dostatečně objasněnou k tomu, aby mohl rozhodnout o žádostech předložených žalovanými, aniž by zahájil ústní část řízení. 

2.     K žádosti o důvěrnost

18     Dne 29. září 2003 EFfCI požádala podle čl. 116 odst. 2 jednacího řádu o důvěrnost pro některé dokumenty.

19     Z tohoto ustanovení vyplývá, že žádost o důvěrnost je spojena se vstoupením do řízení. Jelikož v projednávaném případě nedošlo ke vstoupení do řízení, je žádost předčasná. Není tedy na místě se k tomuto bodu vyjadřovat.

 K nepřípustnosti žaloby

1.     Argumenty účastníků řízení

20     Žalovaní mají za to, že žaloba je nepřípustná, jelikož žalobkyně není spornými ustanoveními ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce Smlouvy o ES osobně dotčena.

21     Podle nich nemůže být vyvozeno, že žalující sdružení je osobně dotčeno, ze skutečnosti, že podniky, které zastupuje, jsou napadeným aktem hospodářsky více dotčeny než ostatní, pokud je tento akt nezasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní.

22     Krom toho žalovaní uplatňují, že ve svém rozsudku ze dne 18. května 1994, Codorniu v. Rada (C‑309/89, Recueil, s. I‑1853) Soudní dvůr nedospěl k závěru, že osoba je „osobně dotčena“ pouze na základě skutečnosti, že její práva z duševního vlastnictví jsou sporným opatřením dotčena. Přípustnost žaloby vyvodil spíše z toho, že společnost Codorniu byla konfrontována s právní úpravou vyhrazující pojem „crémant“ některým francouzským a lucemburským vinařům, tj. jasně vymezenému okruhu producentů, zatímco tentýž výraz představoval její zapsanou ochrannou známku. Naproti tomu skutečnost, že EFfCI zastupuje a hájí zájmy velkého počtu společností, které vlastní patenty pro uvádění na trh látek používaných ve výrobě kosmetických prostředků, není dostatečně odlišující. Složení většiny kosmetických prostředků totiž spadá pod ochranu práv z duševního vlastnictví.

23     Navíc předpoklad, že zastupování celého odvětví umožňuje splnit podmínku osobního dotčení, by zbavil tuto podmínku veškerého smyslu.

24     Podle žalovaných z judikatury konečně vyplývá, že členské státy mají při provádění ustanovení práva Společenství zajistit úplnou a účinnou soudní ochranu, na kterou má žalobce nárok.

25     Naproti tomu EFfCI tvrdí, že je v porovnání se všemi ostatními hospodářskými subjekty osobně dotčena, jelikož následky zákazu uvedení na trh kosmetických prostředků, které jsou zkoušeny na zvířatech nebo obsahují látky klasifikované jako karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci (dále jen „KMR“), jsou citelné zejména pro podnikatelské činnosti výrobců přísad, které jsou používané v kosmetických prostředcích.

26     EFfCI uvádí, že napadená ustanovení zakážou jednak zkoušky na zvířatech chemických látek používaných k výrobě kosmetických prostředků a jednak jakékoli uvedení na trh konečných kosmetických prostředků nebo látek používaných v jejich složení, které byly takovým způsobem zkoušeny. Tyto zákazy by platily rovněž tehdy, pokud by byly zkoušky na zvířatech prováděny za účelem dodržení jiných právních úprav. Podle EFfCI se dotýkají její soutěžní situace v tom, že společnosti, které EFfCI zastupuje, jsou znevýhodněny vůči ostatním podnikům, které nepůsobí v kosmetickém odvětví, nebo vůči jiným, které uvádějí na trh přísady používané pouze v tomto průmyslu, avšak které nejsou zkoušeny na zvířatech. Znevýhodnění vyplývá z toho, že podniky, které EFfCI sdružuje, mají diverzifikované činnosti. Musejí tedy plnit rovněž jiné právní požadavky, které nařizují provádění zkoušek na zvířatech. Žalobkyně upřesňuje, že dopad těchto zákazů je ještě větší vzhledem k tomu, že inovace je pro udržení soutěžních postavení kosmetických podniků nezbytná. Tyto podniky neustále potřebují nové chemické látky „které, pro potřeby směrnice o nebezpečných látkách, musejí být podrobeny důkladným zkouškám na zvířatech“.

27     EFfCI dále uplatňuje, že „[druhé] napadené opatření má zjevný účinek na [její] právní situaci […] v tom, že již nemůže používat látky klasifikované jako KMR kategorie 1, 2 a 3 a používané ve složení kosmetických prostředků. Rovněž společnosti, které jsou členy sdružení, […] vyrábějí a poskytují v současnosti kosmetickému průmyslu chemické látky těchto kategorií“.

28     Podle EFfCI společnosti, které sdružuje, jsou dotčeny třetím napadeným opatřením v rozsahu, v němž povoluje výrobcům kosmetických prostředků používat etiketu, která uvádí, že během vývoje kosmetického prostředku a přísad, které obsahuje, nebyla provedena žádná zkouška na zvířatech. Vzhledem k tomu, že chemické látky byly téměř všechny zkoušeny na zvířatech a že alternativní metody nebudou ještě mnoho let k dispozici, EFfCI tvrdí, že od vstupu v platnost napadené směrnice budou moci společnosti, jejichž zájmy hájí, pouze zřídkakdy uplatnit neexistenci takových zkoušek. Dotčené podniky jsou tak znevýhodněny vůči ostatním hospodářským subjektům, které takový údaj budou schopny využít ve svůj prospěch. Jsou navíc vystaveny „soutěžnímu znevýhodnění v porovnání s jinými výrobci kosmetiky, kteří budou používat klamavou etiketu uvádějící, že nebyly provedeny žádné zkoušky na zvířatech“.

29     EFfCI dále tvrdí, že společnosti, které sdružuje, jsou individualizované patenty, jejichž jsou majiteli. Tyto patenty jim totiž podle ní propůjčují výhradní právo na užívání a uvádění na trh výrobků, na které se vztahují. Toto právo, jak tvrdí žalobkyně, se těší zvláštní ochraně obdobné té, ke které přihlédl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 24. června 1986, AKZO Chemie v. Komise (53/85, Recueil, s. 1965). Dotčená směrnice má přitom negativní dopady na výhody, které z toho výrobcům náleží. S odkazem na rozsudek Codorniu v. Rada, bod 22 výše, zdůrazňuje EFfCI okolnost, že právo k výhradnímu uvádění na trh výrobků, které jsou výsledkem vynálezů předcházejících přijetí dotčené směrnice, je totožné s právem, které měla společnost Codorniu na základě zápisu ochranné známky „crémant“ a které vedlo k tomu, že její žaloba byla shledána přípustnou.

30     Žalující sdružení rovněž tvrdí, že v některých případech jsou společnosti, jejichž zájmy zastupuje, nuceny rušit závazky ze smluv dříve uzavřených se svými zákazníky, což vede pro smluvní strany k těžkým ztrátám, pokud jde o vzájemnou důvěru a podíly na trhu.

31     Žalující sdružení se krom toho odvolává na skutečnost, že „se zúčastnilo správního řízení tím, že poskytovalo vědecké údaje a předkládalo své připomínky během celého postupu k přijetí“ dotčené směrnice. Má prý také nárok na zvláštní ochranu na základě článku 13 směrnice 76/768, který stanoví, že dotčení účastníci řízení jsou informováni o přesných důvodech „jakéhokoli jednotlivého [individuálního] opatření omezujícího nebo zakazujícího uvádění kosmetických prostředků na trh na základě [této směrnice]“.

32     Žalující sdružení konečně uplatňuje, že „jeho způsobilost […] chránit svá práva z duševního vlastnictví (patent) a jeho způsobilost chránit své výrobky podle existující právní úpravy Společenství (práva obhajoby) je základní právní zásada,  která musí být dodržena za všech okolností, pokud jsou ohrožena individuální práva a svobody“. Tato právní zásada „vychází z článků 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [(EÚLP), podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950]“.

2.     Závěry Soudu

 Obecné poznatky

33     Podle čl. 230 čtvrtého pododstavce Smlouvy o ES „každá fyzická nebo právnická osoba může [...] podat žalobu proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají“.

34     Čl. 230 čtvrtý pododstavec Smlouvy o ES sice výslovně neupravuje přípustnost žalob na neplatnost podaných jednotlivci proti směrnici, z judikatury však vyplývá, že pouze tato okolnost není dostačující, aby byly takové žaloby prohlášeny za nepřípustné (rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, UEAPME v. Rada, T‑135/96, Recueil, s. II‑2335, bod 63; usnesení Soudu ze dne 10. září 2002, Japan Tobacco a JT International v. Parlament a Rada, T‑223/01, Recueil, s. II‑3259, bod 28, a ze dne 6. května 2003, Vannieuwenhuyze-Morin v. Parlament a Rada, T‑321/02, Recueil, s. II‑1997, bod 21). Krom toho orgány Společenství nemohou samotnou volbou formy dotčeného aktu vyloučit soudní ochranu, kterou toto ustanovení Smlouvy jednotlivcům zaručuje (usnesení Soudu ze dne 14. ledna 2002, Association contre l’heure d’été v. Parlament a Rada, T‑84/01, Recueil, s. II‑99, bod 23, výše uvedené Japan Tobacco a JT International v. Parlament a Rada, bod 28, a výše uvedené Vannieuwenhuyze-Morin v. Parlament a Rada, bod 21). Je tedy třeba ověřit, zda se dotčená směrnice nedotýká „bezprostředně a osobně“ žalujícího sdružení ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce Smlouvy o ES.

35     S ohledem na kumulativní povahu těchto dvou podmínek má Soud za to, že je třeba nejdříve přezkoumat, zda je žalující sdružení osobně dotčeno, jelikož pokud by tomu tak nebylo, bylo by nadbytečné zkoumat, zda je dotčenou směrnicí dotčeno bezprostředně.

 K  podmínce stanovící, aby byl žalobce osobně dotčen

36     V projednávané věci není popíráno, že články 4a, 4b a čl. 6 odst. 3 druhý pododstavec, které byly vloženy do směrnice 76/768 spornými ustanoveními, jsou formulovány obecně. Tato ustanovení se použijí na objektivně stanovené situace a obsahují právní účinky vůči podnikům, které vyrábějí látky používané ve výrobě kosmetiky, tj. vůči kategorii právnických osob stanovené obecně a abstraktně.

37     Skutečnost, že napadený akt má svou povahou obecnou působnost a že nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu článku 249 ES, však sama o sobě nepostačuje k vyloučení možnosti, aby proti němu podal jednotlivec žalobu na neplatnost (rozsudky Soudního dvora Codorniu v. Rada, bod 22 výše, bod 19, a ze dne 22. listopadu 2001, Antillean Rice Mills v. Rada, C‑451/98, Recueil, s. I‑8949, bod 49; usnesení Soudu Japan Tobacco a JT International v. Parlament a Rada, bod 34 výše, bod 29, a ze dne 21. března 2003, Établissements Toulorge v. Parlament a Rada, T‑167/02, Recueil, s. II‑1111, bod 26).

38     Za určitých okolností se totiž i normativní akt, který se použije obecně na všechny dotčené hospodářské subjekty, může dotýkat osobně některých z nich, a mít tedy vůči nim povahu rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada, C‑358/89, Recueil, s. I‑2501, bod 13, a Codorniu v. Rada, bod 22 výše, bod 19; usnesení Japan Tobacco a JT International v. Parlament a Rada, bod 34 výše, bod 29). Tak tomu je, pokud je sporný akt  zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, a ze dne 1. dubna 2004, Komise v. Jégo-Quéré, C‑263/02 P, Recueil, s. I‑3425, bod 45).

39     Je tedy na místě ověřit, zda v projednávané věci skutečnosti obsažené ve spisu umožňují mít za to, že jsou tyto podmínky splněny.

40     Otázkou zaprvé je, jaký dopad může mít na přípustnost žaloby skutečnost, že federace  EFfCI má povahu EHZS.

41     Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že nemůže být přijata zásada, podle které by sdružení mohlo být z důvodu svého postavení jako zástupce určité kategorie subjektů dotčeno osobně aktem, který se dotýká obecných zájmů této kategorie (rozsudky Soudního dvora ze dne 14. prosince 1962, Confédération nationale des producteurs de fruits et légumes a další v. Rada, 16/62 a 17/62, Recueil, s. 901; ze dne 18. března 1975, Union syndicale a další v. Rada, 72/74, Recueil, s. 401; ze dne 28. října 1982, Groupement des agences de voyages v. Komise, 135/81, Recueil, s. 3799; ze dne 10. července 1986, DEFI v. Komise, 282/85, Recueil, s. 2469; usnesení Soudního dvora ze dne 5. listopadu 1986, UFADE v. Rada a Komise, 117/86, Recueil, s. 3255; usnesení Soudu ze dne 28. října 1993, FRSEA a FNSEA v. Rada, T‑476/93, Recueil, s. II‑1187, bod 25, a rozsudek Soudu ze dne 6. července 1995, AITEC a další v. Komise, T‑447/93 až T‑449/93, Recueil, s. II‑1971, bod 54).

42     Žaloba podaná sdružením však může být přípustná přinejmenším ve třech druzích situací:

–       jestliže podnikatelským sdružením právní předpis výslovně přiznává řadu oprávnění procesního charakteru; 

–       jestliže sdružení zastupuje zájmy podniků, které jsou samy aktivně legitimovány;

–       jestliže je sdružení individualizováno z důvodu dotčení jeho vlastních zájmů jako sdružení, zejména proto, že jeho postavení vyjednavače bylo dotčeno aktem, jehož zrušení se domáhá (usnesení Soudu ze dne 23. listopadu 1999, UPA v. Rada, T‑173/98, Recueil, s. II‑3357, bod 47).

43     Z toto vyplývá, že přípustnost žaloby na neplatnost podaná sdružením bez vlastní aktivní legitimace, které je založeno za účelem podpory kolektivních zájmů určité kategorie procesních subjektů, závisí na okolnosti, zda tuto žalobu mohli jeho členové podat individuálně. Toto řešení je třeba přijmout rovněž v případě EHZS. Z článku 3 nařízení Rady (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) (Úř. věst. L 199, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 83) totiž vyplývá, že takové sdružení má pouze za cíl usnadňovat nebo rozvíjet hospodářskou činnost svých členů za účelem zvýšení jejich hospodářských výsledků, takže má pouze pomocnou povahu.

44     Je tedy třeba přezkoumat, zda složky tvořící žalující sdružení, jsou napadeným aktem osobně dotčeny.

45     Soud v tomto ohledu konstatuje, že členové žalujícího sdružení jsou sami sdruženími podniků. V důsledku toho otázka, zda by tato sdružení mohla podat tuto žalobu, závisí v souladu s  judikaturou uvedenou v bodě 42 opět na zvláštních okolnostech nebo na tom, zda podniky, které je tvoří, jsou napadeným aktem osobně dotčeny.

 K otázce, zda podniky v odvětví jsou osobně dotčeny

–       Dopad dotčené směrnice na soutěžní postavení podniků v odvětví

46     EFfCI uplatňuje negativní účinky, které mají zákazy zavedené směrnicí 2003/15 a označování, které tato směrnice ohledně neexistence zkoušek na zvířatech povoluje, na soutěžní postavení podniků zastoupených oběma sdruženími, které EFfCI sdružuje.

47     Tyto negativní účinky však tyto podniky necharakterizují vůči ostatním podnikům, které nedodávají do kosmetického odvětví nebo které se omezují na tento trh, ale neprovádějí zkoušky svých přísad na zvířatech nebo nepoužívají látky klasifikované jako KMR. Aby byly některé subjekty aktem osobně dotčeny totiž nestačí, že jsou tímto aktem hospodářsky více dotčeny než jejich soutěžitelé (usnesení Soudu ze dne 15. září 1999, Van Parys a další v. Komise, T‑11/99, Recueil, s. II‑2653, body 50 a 51).

48     Dotčené podniky by byly navíc dotčeny pouze z důvodu svého objektivního postavení jako společností, které vyrábějí látky používané jak kosmetickými podniky, tak i jinými podniky, tedy stejným způsobem jako všechny ostatní subjekty nacházející se v totožné situaci v Evropském společenství (viz v tomto smyslu usnesení Soudu ze dne 25. června 1998, Sofivo a další v. Rada, T‑14/97 a T‑15/97, Recueil, s. II‑2601, bod 37, a ze dne 15. ledna 2004, Valenergol v. Rada, T‑393/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 19).

49     Kromě toho okolnost, že dotčené podniky jsou v určitých zemích nejdůležitějšími podniky v odvětví, nemůže vést k závěru, že patří k okruhu hospodářských subjektů, které jsou individualizované a identifikovatelné na základě kritérií vztahujících se k dotčeným výrobkům nebo vykonávaným hospodářským činnostem. Obchodní činnost totiž může být a priori vykonávána jakýmkoli podnikem, který se může aktuálně či potenciálně nacházet v totožné situaci jako tyto podniky (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise, 11/82, Recueil, s. 207, body 12 až 14).

50     Konečně Soud nemůže  přihlédnout k okolnosti, že podnikům, které jsou členy sdružení zastoupených žalujícím sdružením, vznikla soutěžní znevýhodnění z důvodu, že by se mohly střetnout s jinými výrobci kosmetiky, kteří využívají „klamavou etiketu“. Tato argumentace spočívá na prosté nepodložené hypotéze, podle které subjekty nebudou dodržovat své právní povinnosti. I za předpokladu, že by taková hypotéza mohla nastat, by to nezbavilo žalující sdružení povinnosti vyhovět podmínkám přípustnosti stanoveným v čl. 230 čtvrtém pododstavci Smlouvy o ES.

51     V důsledku toho je třeba ověřit, zda neexistují v projednávaném případě jiné okolnosti charakterizující podniky, které jsou členy EFfCI.

–       Existence smluvních závazků

52     S odkazem na rozsudky Soudního dvora Piraiki-Patraiki a další v. Komise, bod 49 výše, a ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise (C‑152/88, Recueil, s. I‑2477), žalující sdružení uvádí, že zákaz zkoušek na zvířatech a látek klasifikovaných jako KMR nutí podniky, které jsou členy sdružení, která hájí, rušit závazky ze smluv dříve uzavřených se zákazníky s rizikem vzniku značné hospodářské škody.

53     Jak však již Soud konstatoval ve svém usnesení Établissements Toulorge v. Parlament a Rada, bod 37 výše (bod 64), Soudní dvůr v každé této věci přezkoumal, zda byl předložen důkaz o existenci určitých zvláštních postavení nebo faktické situace vymezujících žalobce vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizujících způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu. Z těchto rozsudků a z rozsudku Soudního dvora ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Nederlandse Antillen (C‑142/00 P, Recueil, s. I‑3483) přesněji vyplývá, že k tomu, aby tvrzení smluvních závazků vedlo k přípustnosti žaloby na neplatnost, je nezbytné naplnění dvou kumulativních podmínek. Zaprvé je třeba, aby ustanovení vyšší právní síly oproti dotčenému normativnímu aktu zavazovalo orgány, aby specificky přihlédly k situaci žalobců oproti ostatním osobám dotčeným tímto aktem. Zadruhé je třeba, aby žalující podniky měly již uzavřené smlouvy, jejichž plnění, stanovenému pro období provádění sporného opatření, bylo v plném rozsahu nebo částečně zamezeno.

54     V projednávané věci však žalující sdružení zaprvé neuvádí ustanovení mající v porovnání s dotčenou směrnicí vyšší právní sílu, které by bývalo nutilo Parlament a Radu, aby přihlédly k negativním dopadům, které tato směrnice mohla mít na hospodářskou situaci podniků, které jsou členy jím zastupovaných sdružení.

55     Zadruhé nijak neprokázalo existenci platně uzavřených smluv, jejichž splnění by se z důvodu přijetí a vstupu v platnost napadeného aktu stalo nemožným.

–       Dopad práv z duševního vlastnictví

56     EFfCI dále tvrdí, že její členové jsou individualizováni zvláštní povahou práv vyplývajících z patentů, jejichž jsou majiteli, jelikož tyto patenty jim udělují, jak EFfCI uplatňuje, výhradní právo na užívání a uvádění na trh výrobků, na které se vztahují.

57     Je nicméně na místě konstatovat, že existence právní ochrany know-how a obchodních tajemství podniků zastoupených sdruženími, které jsou členy EFfCI, je nemůže charakterizovat vůči ostatním výrobcům chemických výrobků dotčených dotyčnou směrnicí. Posledně uvedení výrobci se mohou stejně tak dovolávat uvedené ochrany ve svůj prospěch, jelikož výroba a uvedení na trh probíhají často pod ochranou práv z duševního vlastnictví. Krom toho, i když každý patent označuje výrobek, který chrání, dotčená směrnice nezamezuje použití specifického patentu, takže případné dotčení práv z duševního vlastnictví vyplývá pouze z neosobní okolnosti spočívající v tom, že jsou vyráběny látky používané kosmetickým průmyslem.

58     V tomto ohledu musí být situace v rozsudku Codorniu v. Rada, bod 22 výše, odlišena od projednávaného případu. Právní úprava dotčená v této věci vyhradila označení „crémant“ vymezenému okruhu výrobců, ačkoli žalující podnik zapsal totéž označení jako ochrannou známku a používal ho dlouho před přijetím sporného nařízení. Vyčleňoval se tak vůči všem ostatním hospodářským subjektům. Spíše než požívání in abstracto práva z duševního vlastnictví to byla specificita označení, které toto právo chránilo a které bylo žalobkyni napadeným aktem svým způsobem „vyvlastněno“, jež určila řešení přijaté v rozsudku Codorniu v. Rada, bod 22 výše. Předmětem dotčené směrnice naproti tomu není vyhradit určité právo z duševního vlastnictví některým subjektům k újmě podniků, které hájí žalující sdružení.

59     EFfCI se však dovolává skutečnosti, že hájí zájmy sdružení, jejichž členové jsou společnosti, které vlastní patenty, které lze namítat vůči třetím osobám a které chrání know-how získané v důsledku stálého inovačního úsilí a které jsou nezbytné pro zachování jejich soutěžního postavení.

60     Soud má však za to, že nutnost inovace za účelem udržení soutěžního postavení   v tržním hospodářství není s to individualizovat dotyčné podniky. Konečně přinejmenším v projednávaném případě namítatelnost patentů vůči třetím osobám neodlišuje práva, která tyto patenty chrání, vůči ostatním právům, jichž jsou hospodářské subjekty obvykle nositeli a která mají stejný účinek. Tato namítatelnost tudíž neodlišuje hospodářské subjekty, které jsou majiteli patentů vůči ostatním hospodářským subjektům.

61     Z výše uvedených důvodů jako celku vyplývá, že podniky, jejichž zájmy hájí žalující sdružení, nejsou osobně dotčeny spornými ustanoveními směrnice 2003/15.

62     Tento závěr není vyvrácen rozsudkem AKZO Chemie v. Komise, bod 29 výše (bod 28), podle kterého „je obchodnímu tajemství poskytována zcela zvláštní ochrana [...]“. Ochrana, na kterou odkazuje tento rozsudek, se totiž týkala nevyzrazení tajemství v rámci soutěžní politiky podle čl. 19 odst. 3 a čl. 21 odst. 2 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3). Z toho nemůže být učiněn žádný závěr ohledně přípustnosti žaloby ve vztahu k podmínce osobního dotčení žalobce. V rozporu s tím, co tvrdí žalující sdružení, rozsudek AKZO Chemie v. Komise, bod 29 výše, tedy neumožňuje dospět k závěru, že každý, kdo je nositelem práva z duševního vlastnictví, je osobně dotčen normativním ustanovením, které se ho může dotýkat.

 K existenci procesních práv jednotlivců

–       Pokud jde o procesní práva žalujícího sdružení

63     Podle judikatury mohou zvláštní okolnosti odůvodnit přípustnost žaloby na neplatnost podané sdružením proti aktu s obecnou působností, ačkoli členové tohoto sdružení nejsou bezprostředně a osobně tímto aktem dotčeni. Tak je tomu zejména, pokud sdružení hrálo roli v postupu vedoucím k přijetí tohoto aktu (usnesení Soudu ze dne 2. dubna 2004, Gonnelli a AIFO v. Komise, T‑231/02, Recueil, s. II‑1051).

64     Žalující sdružení k tomuto bodu uplatňuje, že se zúčastnilo postupu vedoucího k přijetí napadené směrnice tím, že poskytlo vědecké údaje a předložilo své stanovisko k otázkám, které byly předmětem diskuze.

65     Nicméně skutečnost dobrovolné účasti na přípravě aktu legislativní povahy v rámci postupu, který neupravuje účast jednotlivců, nemůže na rozdíl od postupu, který takovou účast upravuje, založit právo podat žalobu proti tomuto aktu (usnesení Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1995, Asocarne v. Rada, C‑10/95 P, Recueil, s. I‑4149).

66     Navíc článek 13 směrnice 76/768, na který se žalující sdružení odvolává, mu nesvěřil právo na účast při vypracování napadeného aktu. Týká se pouze dodatečného informování podniků, které jsou dotčeny individuálními právními akty přijatými pro provedení uvedené směrnice.

67     Jelikož EFfCI neuvádí na podporu svého argumentu jiná ustanovení, je namístě mít za to, že její kroky zůstaly neformálními a že nemohou odůvodnit přípustnost žaloby na neplatnost.

–       Pokud jde o procesní práva sdružení, která jsou členy žalujícího sdružení, nebo podniků, které je tvoří

68     V tomto ohledu postačí konstatovat, že žalující sdružení se nedovolává toho, že by sdružení, která jsou jeho členy, nebo podniky, které sdružují, byly nositeli zvláštních procesních práv.

 K otázce účinné soudní ochrany

69     Poslední argument EFfCI vychází z požadavku účinné soudní ochrany.

70     V tomto ohledu je třeba připomenout, že je věcí členských států stanovit systém žalobních prostředků a řízení, které umožní zajistit dodržování práva na účinnou soudní ochranu a vyplnit případně mezery ve Smlouvách v tomto ohledu. Krom toho Soudní dvůr rozhodl, že není přípustný výklad pravidel o přípustnosti uvedených v článku 230 Smlouvy o ES, podle kterého by musela být žaloba na neplatnost prohlášena za přípustnou, pokud není prokázáno po konkrétním přezkumu vnitrostátních procesních pravidel soudcem Společenství, že tato pravidla nedovolují jednotlivci podat žalobu, která mu umožňuje zpochybnit platnost napadeného aktu Společenství. Totiž „taková právní úprava by v každém jednotlivém případě vyžadovala, aby soudce Společenství přezkoumával a vykládal vnitrostátní procesní právo, což by překročilo jeho pravomoci v rámci kontroly legality aktů Společenství“ (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, Recueil, s. I‑6677, bod 43, a Komise v. Jégo-Quéré, bod 38 výše, bod 33). Toto posouzení musí být a fortiori zamítnuto, pokud jako v projednávané věci žalobce pouze tvrdí, že ve vnitrostátním právu neexistuje procesní prostředek, který by umožňoval vnitrostátnímu soudci zpochybnit platnost dotčené směrnice (usnesení  Établissements Toulorge v. Parlament a Rada, bod 37 výše, bod 66).

 Závěry

71     Z výše uvedeného vyplývá, že žalující sdružení není spornými ustanoveními osobně dotčeno. V důsledku toho musí být rozhodnuto, že žaloba je nepřípustná, aniž by bylo nezbytné přezkoumat podmínku týkající se toho, zda byla žalobkyně napadeným aktem dotčena bezprostředně, jakož ani ostatní námitky nepřípustnosti vznesené žalovanými.

 K nákladům řízení

72     Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve sporu neúspěšná, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení v souladu s návrhy žalovaných.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Žalobkyně ponese vlastní náklady, jakož i náklady řízení vynaložené žalovanými.

Vyhotoveno v Lucemburku dne 10. prosince 2004.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

H. Jung

J. Azizi

---

* Jednací jazyk: angličtina.