1

Podnik Kahla Porzellan GmbH (dále jen „Kahla I“), který vyrábí nádobí z porcelánu a jemné keramiky, sídlí ve spolkové zemi Durynsko, v jednom z regionů, ve kterém lze případně poskytovat podpory podle čl. 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy o ES.

2

Kahla I byla založena v roce 1990 přeměnou kombinátu dřívější Německé demokratické republiky (NDR) VEB Vereinigte Porzellanwerke Kahla na dvě společnosti, z nichž jednou se stala Kahla I, kterou Treuhandanstalt (dále jen „THA“) privatizovala v dubnu 1991. Kahla I oznámila dne 9. srpna 1993, že podala insolvenční návrh a insolvenční řízení bylo zahájeno dne .

3

Podnik Kahla/Thüringen Porzellan GmbH (dále jen „Kahla II“ nebo „žalobkyně“) byl založen v listopadu 1993 panem G. R. V lednu 1994 převzal nemovitosti, stroje a zařízení, jakož i 380 zaměstnanců společnosti Kahla I v úpadku.

4

Prodej stálých aktiv Kahla I schválila THA, které byla tato aktiva prodána zpět, jakož i její právní nástupce Bundesanstalt für vereinigungsbedingte Sonderaufgaben (BvS).

5

Smlouva o prodeji aktiv Kahla I stanovila celkovou cenu 7,391 milionů německých marek (DEM). Cena za zařízení ve výši 2,05 milionů DEM měla být financována z dotace od spolkové země Durynsko ve výši 2,5 milionů DEM. Zákonná práva, ochranné známky, chráněné zapsané vzory a know-how byly převedeny za symbolických 1 DEM, zatímco údaje o zákaznících a stav objednávek byly převedeny bezúplatně. Cena požadovaná za skladové zásoby činila 2,136 milionů DEM a stálá aktiva měla být prodána, při osvobození od daně, za částku 3,205 milionů DEM. Cena zásob byla následně snížena, celková zaplacená cena činila 6,727 milionů DEM.

6

Dne 5. března 1994, státní podnik Thüringen Industriebeteiligungs GmbH & Co. KG (dále jen „TIB“), kontrolovaný spolkovou zemí Durynsko, převzal podíl na kapitálu žalobkyně ve výši 49 %. Dne prodala TIB tento podíl G. R. a jeho synovi za cenu, která byla vyšší než cena, kterou TIB zaplatila v březnu 1994.

7

Poté, co obdržela stížnosti a po korespondenci a schůzkách se zástupci Spolkové republiky Německo, Komise zahájila dne 15. listopadu 2000 řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 ES ve věci podpor ad hoc poskytnutých Kahla I a žalobkyni. Rozhodnutí Komise o zahájení řízení bylo dne oznámeno Spolkové republice Německo a zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství dne (Úř. věst. C 185, s. 45). Komise vyzvala Spolkovou republiku Německo, aby jí předala všechny dokumenty, informace a údaje nezbytné pro posouzení slučitelnosti podpor. Obzvláště se jednalo o údaje umožňující zjistit, zda Kahla I a žalobkyně byly nezávislými podniky, nebo zda musí být žalobkyně považována za nástupnický podnik, nebo za „záchranné řešení“. Jednalo se kromě jiného o informace umožňující zjistit, zda byly určité podpory slučitelné se schválenými režimy podpor. Konečně se jednalo o všechny existující plány restrukturalizace týkající se Kahla I a žalobkyně, popisující uskutečněné nebo zamýšlené investice a všechny další náklady restrukturalizace financované státními podporami, komentující rozvahy a výsledovky (pro Kahla I) a popisující vývoj kapacit, jakož i údaje umožňující zjistit, zda investor přispěl. Komise vyzvala zúčastněné strany, aby jí předložily svá vyjádření ohledně dotčené podpory.

8

Dopisem ze dne 26. března 2001 odpověděla Spolková republika Německo na výzvu k poskytnutí informací tím, že předložila údaje k dotčeným podporám a informovala Komisi o nových podporách. Dne si Komise vyžádala dodatečné informace, které obdržela dne a . Dne Komise obdržela vyjádření žalobkyně.

9

Dopisem ze dne 28. listopadu 2001 (Úř. věst. 2002, C 26, s. 19) oznámila Komise Spolkové republice Německo rozhodnutí o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení na podpory, které nebyly v souladu se schválenými režimy podpor, jakož i na podpory, o kterých nebyla dříve informována. Komise vyzvala zúčastněné strany, aby předložily svá vyjádření.

10

Dne 10. prosince 2001 byl případ projednán se zástupci Spolkové republiky Německo a podniku.

11

Dne 30. ledna 2002 Spolková republika Německo podala vyjádření k rozhodnutí o rozšíření řízení a poskytla podrobné informace. Dopisem ze dne žalobkyně předala Komisi svá vyjádření.

12

Poté, co dostala novou stížnost, která tvrdila, že žalobkyně obdržela další podpory, požádala Komise dopisem ze dne 30. dubna 2002 Spolkovou republiku Německo o doplňující informace, které obdržela dne .

13

Po schůzce dne 24. července 2002 se zástupci Spolkové republiky Německo podala tato dne další vysvětlení. Dne se vyjádřila žalobkyně a dopisem ze dne předložila nová vyjádření Spolková republika Německo.

14

Na základě formálního vyšetřovacího řízení přijala Komise dne 30. října 2002 rozhodnutí K(2002) 4040 konečné o státní podpoře poskytnuté Německem ve prospěch Kahla I a Kahla II, které bylo Německu oznámeno dne a žalobkyni dne .

15

Po podání projednávané žaloby (viz bod 39 níže) sdělila Komise Spolkové republice Německo dopisem ze dne 13. května 2003 změnu rozhodnutí ze dne , zejména jeho článku 1 v rozsahu, v němž se příkaz k navrácení týká opatření 22, bodů 34, 37, 99, 101, 103 a 171 odůvodnění, týkajících se opatření 16 a bodů 146 a 147 odůvodnění, týkajících se opatření 32. Komise přijala v důsledku toho nové rozhodnutí, a sice rozhodnutí 2003/643/ES ze dne o státní podpoře poskytnuté Německem ve prospěch Kahla I a Kahla II (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadené rozhodnutí bylo oznámeno žalobkyni dne a zveřejněno dne (Úř. věst. L 227, s. 12).

16

V napadeném rozhodnutí Komise posuzuje odděleně finanční opatření poskytnutá orgány veřejné moci Kahla I a žalobkyni. V bodě 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomíná, že po rozšíření vyšetřovacího řízení dospěla k závěru, že Kahla I a žalobkyně jsou různé právní subjekty a že žalobkyně byla považována za „záchrannou společnost“, neboť byla založena G. R. jako „plášťová společnost“, aby pokračovala v činnostech Kahla I, která se nacházela v likvidaci, a aby převzala její aktiva.

17

Pokud jde o Kahla I, Komise uvádí v bodě 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že od doby jejího založení až do jejího úpadku jí orgány veřejné moci poskytly finanční opatření v celkové částce 115,736 milionů DEM (opatření 1 až 10).

18

Pokud jde o žalobkyni, Komise identifikuje 23 finančních pomocí, které jí byly poskytnuty mezi rokem 1994 a 1999 v celkové částce 39,028 milionů DEM (opatření 11 až 33). Mezi těmito opatřeními, popsanými v bodech 34 až 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou obsažena zejména následující:

19

Komise se zaprvé domnívá, že finanční opatření ve prospěch žalobkyně představují podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES a má v této souvislosti za to, že veřejné instituce nejednaly jako investoři v tržním hospodářství.

20

Obecně Komise poznamenává v bodech 94 až 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že ze dvou zpráv poradenských kanceláří, a sice zprávy Rölfs Bühler Stümpges Hauck & Partner (dále jen „RBSH&P“) z listopadu 1993 a zprávy Arthur Andersen (dále jen „AA“) z ledna 1994 vyplývá, že cílem vlády spolkové země a jejích finančních institucí bylo udržení úrovně zaměstnanosti. Krom toho poradci předpokládali přinejmenším dva ztrátové roky a neanalyzovali žádná případná protiplnění za účast veřejných orgánů.

21

Pokud jde konkrétněji o převzetí podílu ze strany TIB ve výši 49 % na kapitálu žalobkyně (opatření 11), Komise upřesňuje v bodech 98 a 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že podle poradců byla případná rizika vysoká. Poznamenává v tomto ohledu, že nebyla učiněna žádná opatření, aby se jim čelilo a že ani nebyla provedena analýza budoucích příjmů. Podmínky účasti TIB nebyly krom toho srovnatelné s podmínkami poskytnutými G. R. V této souvislosti Komise upřesňuje, že v rozporu s vyjádřeními Spolkové republiky Německo G. R. neinvestoval do žalobkyně 2,055 milionů DEM, ale pouze 0,055 milionů DEM. Zbývající 2 miliony DEM pocházely ze státních prostředků ve formě dvou půjček poskytnutých G. R., které Komise považuje za dvě opatření podpory ve prospěch žalobkyně (viz bod 24 níže), z nichž jedna byla zahrnuta v záruce dané státem pro banku poskytující půjčku (opatření 16) a druhá byla zaručena hypotékou na stálá aktiva žalobkyně (půjčka ve výši 1,8 milionů DEM, která byla předmětem opatření 17). Riziko převzaté TIB, která dala žalobkyni k dispozici 1,975 milionů DEM ve formě účasti, bylo jasně vyšší než riziko soukromého investora. Tento měl navíc právo od smlouvy odstoupit, kdyby majetková účast TIB nebo jiná opatření nebyla účinná.

22

Pokud jde o další opatření ve prospěch žalobkyně, Komise poznamenává v bodě 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že vzhledem ke zvláštní situaci podniku a ke skutečnosti, že podnik působí na trhu vyznačujícím se strukturálními nadměrnými kapacitami, poskytl by investor v tržním hospodářství finanční podporu jen za podmínek, které mají tyto skutečnosti na zřeteli.

23

Pokud se jedná konkrétně o podílovou půjčku poskytnutou ze strany TIB (opatření 12), Komise v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenává, že úroková sazba činila 12 %, ale byla poskytnuta, aniž by se požadovalo jakékoli zajištění a za úrokovou sazbu 0 % na období nejméně prvních dvou let, přičemž výše úroků byla omezena na 50 % ročního zisku. Krom toho půjčka nebyla spojena s dodatečnými hlasovacími právy a nebyla stanovena žádná riziková prémie pro vyrovnání rizik předpokládaných poradci.

24

Pokud jde o různé půjčky poskytnuté veřejnými bankami (mezi nimi dvě půjčky poskytnuté G. R. a opatření 21), Komise v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenává, že byly všechny poskytnuty za nižší než referenční úrokovou sazbu a že pokud byla poskytnuta zajištění, pak pocházela buď od orgánů veřejné moci, nebo byla opakovaně použita tatáž aktiva jako zajištění pro různé půjčky. Pokud jde konkrétněji o půjčku EKH (opatření 16), Komise v bodě 103 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenává, že byla zajištěna státem, a nikoliv osobní zárukou a že i kdyby byla osobní záruka poskytnuta, byla by oproti všem ostatním zajištěním druhořadá a kryla by jen velmi malou část možná vysokého rizika nesplacení. V bodě 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise poznamenává, že i když byla poskytnuta přímo G. R., účelem této půjčky byla podpora podniku, a že tedy musí být považována za podporu ve prospěch žalobkyně.

25

Zadruhé Komise zkoumá obtíže žalobkyně.

26

Nejdříve upřesňuje v bodech 106 a 107 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně je „záchranným řešením“, a sice ve východní části Německa nově založeným podnikem, který převzal aktiva společnosti v úpadku. Podle Komise nejsou „záchranná řešení“ srovnatelná s jinými nově založenými podniky, protože tyto společnosti, které převezmou aktiva společnosti v úpadku a pokračují v její činnosti, a to zpravidla, aniž by dříve provedly jakoukoli přijatelnou restrukturalizaci, dědí řadu strukturálních nedostatků a potřebují podstatné změny, aby mohly fungovat v tržním hospodářství. Komise vysvětluje, že s ohledem na zvláštní situaci nových spolkových zemí schválila pružnou a velkorysou koncepci, která umožňuje, aby „záchranná řešení“ využívala podpory na restrukturalizaci, a poznamenává, že tento postup je stanoven v poznámce pod čarou 10 sdělení Komise 1999/C 288/02 o pokynech Společenství o státní podpoře na záchranu a restrukturalizaci podniků v nesnázích (Úř. věst. C 288, s. 2, dále jen „pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1999“).

27

Komise dále upřesňuje v bodech 108 až 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobkyně byla v období od roku 1994 do konce roku 1996 podnikem v nesnázích až do doby, kdy s nejvyšší pravděpodobností díky poskytnuté podpoře poprvé dosáhla mírně kladného výsledku a podíl vlastního kapitálu začal růst.

28

Komise poznamenává v bodech 108 a 109 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že je splněna obecná podmínka stanovená v bodě 2.1 sdělení Komise 94/C 368/05 o pokynech Společenství o státní podpoře na záchranu a restrukturalizaci podniků v nesnázích (Úř. věst. C 368, s. 12, dále jen „pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994“), a připomíná, že podnikem v nesnázích se rozumí podnik, který se nemůže zotavit prostřednictvím vlastních zdrojů nebo finančních prostředků vlastníků podílů nebo cizího kapitálu. Podle Komise je tato situace jednak konstatovaná v době založení žalobkyně a v době poskytnutí podpory ve zprávách vypracovaných RBSH&P a AA, které považují žalobkyni za podnik v nesnázích a doporučují její restrukturalizaci, a jednak je potvrzena skutečností, že podnik nikdy neobdržel finanční prostředky od soukromých bank bez státní podpory.

29

Poté, co v bodě 110 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnila, že některé z ukazatelů uvedených v pokynech o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994 nejsou použitelné na nově založené podniky, Komise v bodech 111 až 113 odůvodnění upřesňuje, že nízká čistá hodnota aktiv, příliš vysoký počet zaměstnanců, peněžní tok a vysoké zadlužení podniku dokládají, že žalobkyně byla v okamžiku poskytnutí podpory podnikem v nesnázích. Krom toho Komise v bodě 114 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje, že používáním zvláštního odpisového systému (opatření 33) sice mohly vzniknout vyšší ztráty, žalobkyně by však bez státní podpory jistě utrpěla podstatně vyšší ztráty a pravděpodobně by z trhu zmizela.

30

Komise v bodech 115 a 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenává, že její závěr nemůže změnit ex post skutečnost, že obtíže žalobkyně byly díky poskytnutí značných podpor v krátké době překonány. Zpochybňuje tak obsah zprávy ze dne 21. ledna 2002 předložené Spolkovou republikou Německo a připomíná, že zprávy dostupné v roce 1994 dospěly k závěru, že podpora státu byla naprosto určující pro sanaci podniku.

31

Zatřetí Komise zkoumá, zda podpory poskytnuté žalobkyni jsou v souladu se schválenými režimy podpor, uplatněnými Spolkovou republikou Německo.

32

Po ukončení tohoto přezkumu dospěla Komise v bodě 148 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že vícero opatření poskytnutých žalobkyni, mezi nimi opatření 17 (viz bod 21 výše), představují existující podpory, které nemusí znovu posuzovat.

33

Komise se naopak v bodech 128 a 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívá, že dotace spolkové země Durynsko (opatření 15) není v souladu s režimem, podle kterého byla údajně poskytnuta, protože žalobkyně byla v okamžiku udělení dotace podnikem v nesnázích. Upřesňuje, že v rozšířeném formálním vyšetřovacím řízení omylem uvedla, že schválený režim se použije jen na malé a střední podniky (MSP), ale že Spolková republika Německo právem upozornila na to, že také velké podniky mají za určitých podmínek nárok na podpory v rámci tohoto režimu. Komise poznamenává, že z oblasti působnosti tohoto režimu jsou naopak výslovně vyňaty podniky v nesnázích, a připomíná, že přijala zamítavé rozhodnutí ohledně tohoto režimu z důvodu jeho zneužívání, neboť byl zejména používán na podniky v nesnázích, v rozporu se zvláštními ustanoveními schválenými Komisí [rozhodnutí Komise 2003/225/ES ze dne 19. června 2002, o programu spolkové země Durynsko ve prospěch investic pro MSP a jeho použití v jednotlivých případech (Úř. věst. 2003, L 91, s. 1)] (neoficiální překlad).

34

Pokud jde o půjčku EKH (opatření 16), Komise upřesňuje v bodě 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že není v souladu s programem podpory vlastního kapitálu, na základě kterého byla údajně poskytnuta, protože žalobkyně nebyla MSP.

35

Pokud jde o dotace na podporu zaměstnanosti spojené s investicemi do ochrany životního prostředí (opatření 26), Komise se v bodech 134 až 139 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívá, že nespadají pod článek 249h Arbeitsförderungsgesetz (zákon na podporu zaměstnanosti, dále jen „AFG“), což je režim, který schválila jako režim nepředstavující režim podpor. Komise poznamenává, že jak Spolková republika Německo vysvětlila v dopise ze dne 29. července 1994, jsou jednak příjemci opatření uvedených v článku 249h AFG v oblasti sanace a zlepšování životního prostředí veřejnoprávní právnické osoby, především územně správní celky (města, kraje, obce atd.), a také podniky pod správou THA, a jednak opatření, která jsou v zájmu soukromého podniku, nejsou způsobilá pro podporu. Přitom v době poskytnutí těchto dotací byla žalobkyně soukromým podnikem. Krom toho Komise poznamenává, že část dotací byla poskytnuta spolkovou zemí Durynsko, ačkoliv je byl oprávněn poskytovat pouze Bundesanstalt für Arbeit (spolkový úřad práce). Krom toho dotace žalobkyni zvýhodňovaly, protože byly uděleny na likvidaci starých zařízení. Navíc podle Komise německý zákon zahrnuje jednoznačně selektivní složku, která neumožňuje dotčené opatření hodnotit jako všeobecné opatření.

36

Začtvrté Komise zkoumá opatření spadající údajně pod pravidlo „de minimis“. Pokud jde zejména o období od roku 1997 do roku 1999 (body 152 až 154 odůvodnění napadeného rozhodnutí), Komise zpochybňuje, že opatření 30 a část opatření 32 spadají pod pravidlo „de minimis“. Představují proto podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

37

Pokud jde zapáté o slučitelnost podpory se společným trhem, Komise v bodech 157 až 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomíná, co se týče podpor poskytnutých až do konce roku 1996, že žalobkyně byla až do roku 1996 podnikem v nesnázích. Má za to, že tyto podpory nepředstavují v důsledku toho regionální podpory slučitelné se společným trhem. Komise má dále za to, že podmínky stanovené pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994, uplatněné Spolkovou republikou Německo, jak vyplývá z bodu 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nejsou v projednávaném případě splněny. Komise jednak upřesňuje, že Spolková republika Německo přes opakované výzvy nikdy nepředložila konečnou verzi jakéhokoliv plánu restrukturalizace ani neuvedla, která restrukturalizační opatření byla skutečně učiněna, a jednak, že soukromý příspěvek k celkovým nákladům restrukturalizace nelze pokládat za podstatný, přičemž čistě soukromé povahy byl pouze příspěvek G. R. ve výši 0,055 milionů DEM. Ohledně podpor ad hoc poskytnutých po roce 1997 se Komise domnívá v bodech 175 až 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že nemohou být považovány za slučitelné se společným trhem ve smyslu pokynů k vnitrostátní regionální podpoře (Úř. věst. 1998, C 74, s. 9).

38

S ohledem na všechna výše uvedená posouzení Komise v čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí prohlašuje za neslučitelné se společným trhem kapitálovou účast a podílovou půjčku od TIB (opatření 11 a 12), záruky spolkové země Durynsko ve výši 90 % (opatření 13, 14, 23 a 30), dotace od spolkové země Durynsko (opatření 15), půjčku na vlastní kapitál od státní banky (opatření 16), půjčku od státní banky (opatření 21), dotace na podporu zaměstnanosti (opatření 26), opatření pro začlenění zaměstnanců, na účast na veletrzích a výstavách a na reklamu (opatření 27) a opatření na výzkum a vývoj, začlenění zaměstnanců, účast na veletrzích a snižování nákladů (opatření 32). V článku 2 odst. 1 napadeného rozhodnutí Komise ukládá Spolkové republice Německo přijmout všechna opatření nezbytná k tomu, aby od žalobkyně získala zpět podpory uvedené v čl. 1 odst. 2 uvedeného rozhodnutí.

39

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 22. ledna 2003 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

40

Podáním došlým kanceláři Soudu dne 30. dubna 2003 požádala Spolková republika Německo o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně.

41

Podáním došlým kanceláři Soudu dne 5. května 2003 požádala spolková země Durynsko (Freistaat Thüringen) o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně.

42

Usnesením předsedy pátého rozšířeného senátu ze dne 9. července 2003 bylo těmto návrhům vyhověno.

43

Po změnách rozhodnutí Komise ze dne 30. října 2002 předložila žalobkyně, podáním došlým kanceláři Soudu dne , repliku zohledňující tuto změnu.

44

Spolková republika Německo předložila svůj spis vedlejší účastnice dne 25. srpna 2005.

45

Spolková země Durynsko předložila svůj spis vedlejší účastnice dne 10. září 2003.

46

Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (pátý rozšířený senát) rozhodl jednak přijmout organizační procesní opatření tím, že vyzval účastnice řízení, aby písemně odpověděly na otázky a předložily dokumenty, a jednak zahájit ústní část řízení. Účastnice řízení vyhověly žádosti Soudu ve stanovené lhůtě.

47

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 19. října 2006.

48

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

49

Spolková republika Německo, vedlejší účastnice, navrhuje, aby Soud:

50

Spolková země Durynsko, vedlejší účastnice, navrhuje, aby Soud:

51

Komise navrhuje, aby Soud:

52

Na podporu své žaloby vznáší žalobkyně čtyři žalobní důvody směřující ke zrušení.

53

Tři první žalobní důvody vycházejí z porušení článků 87 ES a 88 ES, zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání, pokud jde o dotace na investice od spolkové země Durynsko (opatření 15) a dotace na podporu zaměstnanosti spojené s investicemi do ochrany životního prostředí (opatření 26).

54

Čtvrtý žalobní důvod vychází v zásadě ze skutkových omylů a zjevně nesprávných posouzení. Žalobkyně dělí čtvrtý žalobní důvod do šesti částí týkajících se zaprvé věcně nesprávných skutkových zjištění; zadruhé kvalifikace podniku v nesnázích; zatřetí posouzení chování TIB s ohledem na kritérium soukromého investora; začtvrté pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci; zapáté vrácení půjčky, která je předmětem opatření 22 a zašesté podpory zvané „de minimis“ v období od roku 1997 do roku 1999 (opatření 32). Komise nicméně tím, že přijala napadené rozhodnutí, zejména zrušila příkaz k navrácení půjčky, která je předmětem opatření 22 (viz bod 15 výše). Krom toho se účastnice řízení po přijetí napadeného rozhodnutí dohodly na výpočtu dotací, které jsou předmětem opatření 32. V odpovědi na otázku Soudu potvrdily, že již nemají sporné body ohledně opatření 32 (podpora zvaná „de minimis“ mezi lety 1997 a 1999), což bylo zaznamenáno do protokolu. Proto není třeba zkoumat dvě poslední části čtvrtého žalobního důvodu.

55

Soud přezkoumá společně tři první žalobní důvody, které mají vliv pouze na opatření 15 a 26 a dále nezávisle čtvrtý žalobní důvod, který se týká dalších opatření uvedených v napadeném rozhodnutí.

56

Žalobkyně tvrdí, že dotace na investice od spolkové země Durynsko byla udělena v souladu se schváleným obecným režimem podpor, a představuje tedy existující podporu. Poukazuje na to, že Komise zavedla se zpětnou účinností dodatečné podmínky ve schváleném režimu a podpůrně uvádí, že nemůže být považována za podnik v nesnázích.

57

Žalobkyně tvrdí, že program spolkové země Durynsko ve prospěch investic pro MSP byl použitelný na všechny podniky bez omezení, a tedy na podniky v nesnázích a „záchranná řešení“. Taková omezení nevyplývají ani z povolujícího dopisu Komise ze dne 26. listopadu 1993, ani ze sdělení zveřejněného ve zkrácené formě v Úředním věstníku. Z tohoto zveřejnění naopak vyplývá, že se program vztahoval právě na nově založené podniky, jako žalobkyně, a že jedním z jeho cílů bylo poskytnout podporu na zahájení činnosti.

58

Žalobkyně má za to, že upřesnění poskytnutá Spolkovou republikou Německo ve sdělení ze dne 26. srpna 1993 byla určena pouze k vysvětlení oznámeného režimu a nemohla změnit jasné znění programu. Pokud se Komise domnívala, že oznámený text se týkal určitých situací, které nechtěla povolit, měla zahájit formální vyšetřovací řízení a vyžadovat v tomto rámci změnu režimu nebo stanovit povinnost individuálního oznámení. V každém případě sdělení ze dne nevylučovalo použití programu na případy, jako byla žalobkyně, která nabyla aktiva podniku a modernizovala je.

59

Podle žalobkyně nemůže být omezení programu vyvozeno ani z jeho schválení jako režimu podpor pro regionální účel. Naopak podniky v nesnázích mohou v souladu s rozhodovací praxí Komise získat podpory pro regionální účel [rozhodnutí Komise 1999/157/ES ze dne 22. dubna 1998 o státní podpoře ve prospěch Triptis Porzellan GmbH i. GV, Durynsko (Úř. věst. L 52, s. 48) a rozhodnutí Komise 2003/383/ES ze dne , o státní podpoře C 44/01 (dříve NN 147/98) poskytnuté Německem ve prospěch Technische Glaswerke Ilmenau GmbH (Úř. věst. L 140, s. 30)], jak je zřejmé rovněž v napadeném rozhodnutí. Rovněž tak „záchranné řešení“, které spadá pod poznámku 10 pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1999, může nárokovat dotace spolkové země Durynsko, protože toto ustanovení nevylučuje podporu nově založených podniků z titulu regionálních podpor. Žalobkyně v této souvislosti poznamenává, že neobdržela dotace na investice pro účely restrukturalizace, ale na způsobilé investice v souladu se schváleným programem.

60

Rovněž poznamenává, že jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, program nebyl přes svůj název ani omezen na MSP, protože ho Komise povolila i pro větší podniky.

61

Pokud jde o rozhodnutí 2003/225, které se týká zneužití programu, žalobkyně tvrdí, že Komise výslovně vyhradila přezkum použití režimu na žalobkyni pro napadené rozhodnutí a že tedy není možné rozhodnutí 2003/225 vůči ní namítat.

62

Žalobkyně konečně uvádí, že přezkum Komise se musí omezit na ověření, zda posouzení vnitrostátních orgánů ohledně slučitelnosti podpory s režimem, na základě kterého byla poskytnuta, je stiženo zjevným pochybením.

63

Spolková republika tvrdí, že i když sdělení německé vlády ze dne 26. srpna 1993 nezahrnovalo podpory na záchranu a restrukturalizaci, Komise stále neprokázala, že sporná dotace nedodržela podmínky schváleného programu podpory. Podle Spolkové republiky Německo je třeba zkoumat, z ex ante perspektivy z května 1994, zda dotace na sporné investice může být kvalifikována jako podpora na záchranu a restrukturalizaci, která vylučuje použití programu. Spolková republika Německo má v tomto ohledu za to, že jelikož jde o případ nově založeného podniku, který vzhledem k tomu, že není podnikem v nesnázích, nemůže požívat podporu na restrukturalizaci, pak udělení dotace na investice dodržovalo podmínky programu, protože se nejednalo o podporu na restrukturalizaci.

64

Spolková země Durynsko plně podporuje stanovisko žalobkyně a kritizuje obzvláště skutečnost, že Komise zavedla umělou dělící čáru mezi podporou pro regionální účel a podporou na restrukturalizaci.

65

Komise odpovídá, že Spolková republika Německo výslovně upřesnila ve sdělení ze dne 26. srpna 1993, že podniky v nesnázích byly vyňaty z působnosti režimu a že vyplývá jasně ze samotného oznámeného režimu, jakož i z odkazu zveřejněného v Úředním věstníku, že podpory na záchranu a restrukturalizaci nebyly zahrnuty.

66

Žalobkyně tvrdí, že je nově založeným podnikem, který nikdy nebyl, ani podle obchodního plánu ani v průběhu svého skutečného vývoje, podnikem v nesnázích.

67

Uvádí zaprvé, že podle zásady trvale uplatňované Komisí nemůže být nově založený podnik považován za podnik v nesnázích, i když převezme aktiva společnosti v platební neschopnosti. Krom toho kvalifikaci všech „záchranných řešení“ jako podniků v nesnázích nelze z poznámky 10 pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1999 vyvodit. Podle žalobkyně je zjevně nepřesné mít za to, že všechna „záchranná řešení“ ve východním Německu, která nabyla aktiva při likvidaci, jsou podniky v nesnázích a neslo by to s sebou diskriminaci nově založených podniků ve východním Německu oproti podnikům ve zbývající části Evropské unie.

68

Žalobkyně zadruhé uvádí, že byla založena nezávislým investorem, uznávaným odborníkem v oblasti, který neměl nic do činění s obtížemi Kahla I. Komise nepředložila žádný důkaz na podporu svého tvrzení, podle kterého žalobkyně byla skutečně „dědicem“ obtíží společnosti v platební neschopnosti Kahla I. Podle žalobkyně neexistují věcné indicie, které by umožňovaly dospět k závěru, že byla součástí téže „hmotné entity“ jako Kahla I. Navíc v souladu s judikaturou není možné bez rozlišení považovat dva podniky za tutéž „právní jednotku“. Žalobkyně tvrdí, že nepokračovala v činnosti podniku v platební neschopnosti, ale že pouze nabyla za tržní cenu aktiva při příležitosti konkurzního řízení a použila je v rámci soudržného a rozumného obchodního plánu, který se díky zcela jiné struktuře a zcela jiné marketingové strategii týká velmi odlišných zákazníků na zcela jiném trhu. Krom toho skutečnost, že žalobkyně dále investovala do nakoupených použitých strojů neprokazuje, že žalobkyně „zdědila“ obtíže Kahla I.

69

Žalobkyně zatřetí tvrdí, že zpráva vypracovaná RBSH&P, jakož i zpráva kanceláře AA, popisují založení nového podniku. Tyto zprávy nepředstavují restrukturalizační plány, a nemohou tedy dokládat tvrzení, podle kterého byla žalobkyně již založena jako podnik v nesnázích. Obchodní plány podle žalobkyně ukazují, že se nepředpokládalo, že nový podnik bude mít nesnáze. Právě naopak, poradci konstatovali ex ante, že obchodní plán byl hospodářsky realistický. Tato hodnocení jsou přesná, dokonce velmi skromná, protože podnik zažil rozvoj korunovaný úspěchem, který šel značně nad původní očekávání, což potvrzuje odborný posudek kanceláře auditorů Saale/Revision. Žalobkyně ve své replice požaduje, aby byl k této otázce vyslechnut znalec pověřený Soudem.

70

Žalobkyně začtvrté tvrdí, že z přezkumu kritérií uvedených v bodě 2.1 pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994 nebo v bodech 4 a následujících pokynů z roku 1999 vyplývalo, že nebyla podnikem v nesnázích.

71

Komise tím, že podrobně nepřezkoumala každé z těchto kritérií, nejednala v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí. Podle žalobkyně Komise ve skutečnosti uznala, že většina kritérií pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci, jako je snížení výnosnosti, zvyšující se ztráty, snižující se peněžní tok a rostoucí úrokové platby nebyla v projednávaném případě splněna nebo tvrdila, že nebyla rozhodující pro posouzení nového podniku.

72

Žalobkyně má za to, že v rozporu s tvrzením Komise neodpovídají údaje v obchodním plánu některým kritériím pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci. Naopak čistá účetní hodnota, peněžní tok a úrokové platby se vyvíjely, jak ukazuje odborný posudek kanceláře Saale/Revision, podle odhadů v obchodním plánu.

73

Pokud jde o čistou účetní hodnotu, Komise neposkytla důkazy, že tato byla pro zdravý podnik neobvykle nízká. Přitom žalobkyně již prokázala, že čistá účetní hodnota neukazovala na žádné finanční nebo hospodářské obtíže. Žalobkyně tvrdí, že prokázala, že nabytá aktiva jí umožnila vybudovat výnosný podnik, jak podle jeho plánů (ex ante), tak podle ještě úspěšnějších číselných údajů jeho skutečných výsledků (ex post). Podle žalobkyně nevypovídá způsob financování aktiv nikterak o tom, zda se čistá účetní hodnota vyvinula negativně nebo zda byla od začátku příliš nízká pro životaschopný podnik. Navíc Komise konstatovala, že aktiva byla nabyta za tržní cenu, a nevysvětlila, jak tato čistá účetní hodnota mohla být příliš nízká, když přece odpovídala tržní hodnotě.

74

Dále peněžní tok a úrokové platby zapsané v obchodním plánu musí být považovány za obvyklé. Obchodní plán jistě nestanovil, že se peněžní tok zhorší nebo že se úrokové platby stanou příliš vysokými.

75

Pokud jde o peněžní tok, žalobkyně tvrdí, že u „start up“ podniku je vždy nízký nebo na začátku dokonce negativní. Navíc žalobkyně poukazuje na to, že neexistuje žádný důkaz toho, že „cash-flow“ byl pro provozní činnosti žalobkyně příliš nízký. Obtíže s hotovostí se nepředpokládaly a při provádění plánu se skutečně nevyskytly. Krom toho v rozporu s názorem Komise, „cash-flow“ společnosti pochází z provozních činností, a nikoliv z podpor a v každém případě zdroj „cash-flow“ nemůže prokázat jeho příliš nízkou úroveň, protože i po odečtení všech podpor by podnik vykázal kladný „cash-flow“.

76

Pokud jde o úrokové platby, žalobkyně tvrdí, že nevyplývaly z úvěrů z důvodu hospodářských obtíží v minulosti, což je domněnka, o kterou se opírají kritéria pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci. Tyto platby naopak vyplývaly pouze z investic do výrobního hmotného majetku, které jsou v rámci uspokojivého obchodního plánu v krátké době výnosné, jak potvrzuje skutečný vývoj její činnosti. Komise se snažila ignorovat tuto skutečnost tím, že uplatnila údajnou nezbytnost hodnocení ex ante.

77

Žalobkyně rovněž zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého byl počet zaměstnanců příliš vysoký. Připomíná, že společnost při převzetí činnosti zaměstnala pouze 380 z 696 zaměstnanců podniku Kahla I v roce 1993. Pokud jde o nízké snížení počtu zaměstnanců na 322 na začátku roku 1996, nevyplývá z hospodářských obtíží, ale ze zavedení účinnější organizace, která vyplynula z první fáze činnosti a po uskutečnění prvních investic.

78

Pokud jde o ztráty, se kterými poradci počítali pro roky 1994–1996, žalobkyně vytýká Komisi, že nepřezkoumala, zda se jedná o ztráty spojené se strukturou podniku a tvrdí, že se jednalo o ztráty spojené se zahájením činnosti. Podle žalobkyně nebylo provedení obchodní plánu doprovázeno žádnou provozní ztrátou; jednalo se pouze o účetní ztráty vyplývající z využití výjimečných daňových odpisů v souladu se schváleným režimem podpory. Kdyby žalobkyně přistoupila k odpisům v souladu s obecnými pravidly použitelnými v této oblasti, vykazovala by od prvního roku zisky. To vyplývá podle žalobkyně z vysvětlení, které poskytla v průběhu formálního vyšetřovacího řízení a ze zprávy účetního znalce, kterou předložila.

79

Žalobkyně zapáté tvrdí, že podnik nebyl v nesnázích již z toho důvodu, že pobírá veřejné finanční prostředky. Tento bludný kruh by vedl k tomu, že každý podnik, který požívá podporu na investice pro nákup použitého zboží, je podnikem v nesnázích. Přitom, pokud existuje plán zahrnující program financování, jenž obsahuje dostatečná ustanovení proti předvídatelným rizikům, aby podnik mohl existovat bez podpory po ukončení fáze založení, tak takto založený podnik nemůže být považován za podnik v nesnázích.

80

Navíc TIB a G. R. dali podniku v podstatné výši k dispozici své vlastní finanční prostředky, které nemohou být považovány za podporu. Pokud jde o finanční prostředky poskytnuté G. R., žalobkyně tvrdí, že pro odpověď na otázku, zda je podnik v nesnázích, nemůže být určující způsob financování investora, který stojí za tímto podnikem. Pokud jde o finanční prostředky poskytnuté TIB, žalobkyně má za to, že nemohou být považovány za podporu, a tvrdí, že kvalifikace těchto finančních prostředků jako státní podpory by v každém případě neměla žádný vliv na legalitu jiných dotací nebo na slučitelnost dotace na investice s režimem, na základě kterého byla udělena.

81

Spolková země Durynsko obzvláště poznamenává, že fáze, během které se žalobkyně údajně nacházela v nesnázích, byla obzvláště krátká a vysvětluje dále, že k zapsání žalobkyně na seznam podniků v nesnázích v rámci jiného řízení došlo z nedopatření, které Spolková republika Německo následně opravila.

82

Komise se domnívá, že argumentace vznesená žalobkyní a Spolkovou zemí Durynsko musí být v plném rozsahu zamítnuta jako neopodstatněná.

83

Žalobkyně uvádí, že Komise zavedla a posteriori do schváleného režimu nové podmínky, které byly pro ni nevýhodné, a že tedy Komise změnila se zpětnou účinností a k její škodě svůj právní názor v rozporu se zásadou právní jistoty. Vzhledem k tomu, že podpory poskytnuté v rámci schválených programů nevyžadují povolení, musí případná omezení vyplývat buď z režimu samotného, nebo z rozhodnutí o schválení.

84

Spolková republika Německo má za to, že je v rozporu s právní jistotou, že Komise ex post neschvaluje výklad příslušného vnitrostátního orgánu vyplývající z relevantní perspektivy ex ante, který se opírá o právo v oblasti podpor platné v okamžiku poskytnutí podpory. V této souvislosti Spolková republika Německo uvádí, že je rozumné, v perspektivě ex ante z května 1994, kvalifikovat žalobkyni jako nově založený podnik, který nespadá pod pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994, a který proto neobdržel podporu na restrukturalizaci ve formě dotace na investice. Dále v souladu s bodem 18 písm. i) přílohy sdělení Komise z roku 1979, nazvaného „Způsoby použití zásad koordinace na režimy podpor pro regionální účel“ (Úř. věst. 1979, C 31), „může být investice do stálých aktiv uskutečněná ve formě převzetí podniku, který byl uzavřen nebo by byl uzavřen bez tohoto převzetí rovněž považována za počáteční investici“(neoficiální překlad). Konečně, protože žalobkyně nabyla aktiva za tržní cenu, nevylučují pokyny pro podporu na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994 spornou dotaci na investice poskytnutou pro nabytí těchto aktiv z kvalifikace jako podpory pro regionální účel.

85

Spolková země Durynsko se připojuje k argumentaci žalobkyně a doplňuje, že Komise se musí v souladu se zásadou právní jistoty omezit na konstatování, zda případně vnitrostátní orgán zneužil schválený program.

86

Komise odpovídá, že napadené rozhodnutí nezměnilo se zpětnou účinností právní postavení žalobkyně, protože působnost opatření byla od začátku omezena.

87

Žalobkyně uplatňuje porušení zásady ochrany legitimního očekávání v rozsahu, v němž Komise nezohledňuje, že schválení programu, tak jak bylo zveřejněno, neumožňuje odhalit přísná omezení, která použila v rámci napadeného rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že hospodářský subjekt vykonávající své činnosti s péčí řádného hospodáře může předpokládat existující povahu podpory, jestliže jsou všechny podmínky schváleného programu splněny.

88

Protože ve znění programu nebo jeho schválení nebylo obsaženo žádné omezení, žalobkyně je nemohla odhalit i při použití veškeré nezbytné řádné péče. Dostupné zveřejnění v Úředním věstníku neposkytovalo žádnou indicii, která by v žalobkyni vzbudila pochybnost o obsahu schváleného programu. Neměla tedy ani důvod, ani právní povinnost informovat se u Komise, aby zjistila, zda podmínky programu byly skutečně splněny.

89

Navíc má žalobkyně za to, že s řádnou péčí postupující hospodářský subjekt nemohl předpokládat, že Komise odchýlením se od své ustálené praxe a v rozporu se samotným zněním pokynů, které zveřejnila, kvalifikuje nově založený podnik jako podnik v nesnázích.

90

Komise zpochybňuje všechny argumenty vznesené žalobkyní.

91

Žalobkyně v podstatě zpochybňuje posouzení Komise, podle kterého dotace na investice, která je předmětem opatření 15, není pokryta programem spolkové země Durynsko ve prospěch investic pro MSP.

92

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, jakmile je jednou obecný režim podpory schválen, individuální opatření provádějící tento režim nemusejí být Komisi oznamována, ledaže by Komise v tomto směru učinila výhrady v rozhodnutí o schválení. Vzhledem k tomu, že individuální podpory jsou pouze individuálními opatřeními provádějícími obecný režim podpor, jsou faktory, které by Komise měla vzít v úvahu pro jejich posouzení, tytéž jako faktory, které použila při přezkumu obecného režimu. Je tedy zbytečné, aby Komise zkoumala individuální podpory (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 1994, Itálie v. Komise, C-47/91, Recueil, s. I-4635, bod 21).

93

Podporu, která představuje striktní a předvídatelné použití podmínek stanovených v rozhodnutí o schválení obecného režimu, je tedy nutno považovat za existující podporu, která nemusí být oznámena Komisi ani přezkoumána s ohledem na článek 87 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. května 2002, ARAP a další v. Komise, C-321/99 P, Recueil, s. I-4287, bod 83, a rozsudek Soudu ze dne , Ferriere Nord v. Komise, T-176/01, Sb. rozh. s. II-3931, bod 51).

94

Naopak, pokud tato opatření nejsou zahrnuta uplatněným obecným režimem, představují nové podpory, jejichž slučitelnost se společným trhem musí přezkoumat Komise.

95

Dále je třeba uvést, že rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje slučitelnost podpory s dotyčným režimem spadá do výkonu její povinnosti dbát nad používáním článků 87 ES a 88 ES. Z tohoto důvodu nepředstavuje přezkum slučitelnosti podpory s tímto režimem ze strany Komise iniciativu překračující rámec jejích pravomocí. Proto v rozporu s tvrzením žalobkyně nemůže být posouzení Komise omezeno posouzením vnitrostátních orgánů, které podporu poskytly.

96

Soud má za to, že přezkum dalších tvrzení vycházejících z porušení článků 87 ES a 88 ES musí být uskutečněn ve dvou krocích. Nejdříve je třeba ověřit přesný dosah programu spolkové země Durynsko a následně, s přihlédnutím k tomuto přezkumu, to, zda podpora poskytnutá žalobkyni splňovala podmínky pro poskytnutí stanovené uvedeným programem.

97

Je třeba připomenout, že program spolkové země Durynsko ve prospěch investic pro MSP byl oznámen Spolkovou republikou Německo dne 1. července 1993 jako režim pro regionální účel.

98

V souladu se zněním směrnice upravující program spolkové země Durynsko a údaji uvedenými ve formuláři oznámení této směrnice, byli příjemci způsobilými podle tohoto režimu obecně MSP ve zpracovatelském odvětví a jiné srovnatelné podniky ve spolkové zemi Durynsko. Odchylně od výše uvedeného pravidla mohly být nicméně i větší podniky příjemci podpory podle programu.

99

Podle výše uvedené směrnice tyto podpory pokrývaly investice jakékoliv povahy a za jakýmkoliv účelem, s výjimkou podpory pro výzkum a vývoj. Náklady uznatelné podle programu, jak byly uvedeny v bodě 11 formuláře oznámení, pokrývaly jak výrobní investice (s výjimkou nabývání pozemků), tak investice uskutečňované v rámci programu restrukturalizace.

100

Ze znění směrnice a z formuláře oznámení rovněž vyplývá, že podpora byla vázána na plán a že mohla být poskytnuta jen za podmínky, že „existuje dlouhodobý a stálý plán s ohledem na dotace placené podle této směrnice a že toto je potvrzeno bankou podniku v rámci celkových opatření financování“.

101

Spolková republika Německo uplatnila v oznámení programu ustanovení čl. 87 odst. 2 písm. c) ES ve spojení s čl. 87 odst. 3 písm. a) ES a odůvodnila slučitelnost podpor se společným trhem tím, že odkázala na zvláštní obtíže, se kterými se setkávají MSP ve východním Německu z důvodu přechodu na tržní hospodářství. V této souvislosti upřesnila, že „zchátralost budov a zařízení zděděných z minulé doby plánovaného hospodářství a obecný nedostatek financí ved[ly] k neúměrným finančním potřebám [MSP] v Durynsku, a ohrožova[ly] tak […] jejich přístup na trh za spravedlivých podmínek“. Opatření v této souvislosti směřovala k obnově tradiční struktury MSP ve spolkové zemi Durynsko.

102

Komise, která se domnívala, že jsou třeba další objasnění ve vztahu k pojmu „program restrukturalizace“ uvedenému v bodě 11 formuláře oznámení (viz bod 99 výše), požádala dopisem ze dne 3. srpna 1993 Spolkovou republiku Německo o doplňující informace.

103

V odpovědi na tuto žádost Spolková republika Německo uvedla ve svém sdělení ze dne 26. srpna 1993 (dále jen „sdělení ze dne “), které došlo Komisi dne , následující:

„Pokud jde o bod 11 oznámení (pojem ‚restrukturalizace‘), byl zjevně špatně pochopen. [Německá] vláda upřesňuje, že tento program podpory neumožňuje poskytnout podporu na záchranu a restrukturalizaci. Pro tyto zvláštní účely již spolková země Durynsko oznámila odděleně dvě směrnice […]. Podmínky způsobilosti pro podporu odpovídají duchu a znění nařízení týkajících se strukturálních fondů Společenství. […] Jak již bylo uvedeno v [oznámení] ze dne 1. července 1993, cílem těchto opatření je podpořit [MSP] privatizované po roce 1989, které i když jsou zdravé, se nachází v neutěšené finanční situaci, při nezbytných investicích a úsilí o přizpůsobení se zvýšeným požadavkům trhu. ‚Program restrukturalizace‘ musí být chápán v tomto kontextu jako program podpory na investice za účelem vytvoření nového podniku, růstu a modernizace.“

104

Konečně dopisem ze dne 26. listopadu 1993, Komise rozhodla, přičemž odkázala výslovně na sdělení ze dne , že nevznese námitky ohledně provádění oznámeného programu.

105

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Spolková republika Německo dala Komisi před tím, než tato režim schválila, údaje zaprvé ohledně finanční situace příjemců, jimž byl program určen, přičemž upřesnila, že se jednalo o podniky privatizované pro roce 1989, které „i když jsou zdravé, se nachází v neutěšené finanční situaci“.

106

K tomuto je třeba konstatovat, že odkaz na „neutěšenou finanční situaci“ způsobilých podniků, vykládán restriktivně s ohledem zejména na jeho znění, kontext a cíle (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Německo v. Komise,C-277/00, Recueil, s. I-3925, body 20 a 21 a citovaná judikatura) nemůže být považován na odkaz na podniky v nesnázích. Je třeba totiž zdůraznit, jak Spolková republika vysvětlila v oznámení režimu, že podniky spolkové země Durynsko, jako ostatně většina podniků z bývalé NDR, měly zvláštní obtíže z důvodu přechodu z hospodářství plánovaného na tržní. Odkaz na „neutěšenou finanční situaci“, ve které se mohli případně nacházet příjemci způsobilí podle programu je třeba chápat v této souvislosti. Použití výrazu „neutěšená finanční situace“ tak odkazuje na problémy spojené s přechodem z plánovaného hospodářství na tržní hospodářství, a nikoliv na problémy charakteristické pro podnik v nesnázích. To vyplývá rovněž z nerozlučného spojení mezi výrazem „neutěšená finanční situace“ a „zdravé podniky“ použitého v téže větě. Výrazem „zdravý podnik“ má být totiž jasně poukázáno na to, že finanční slabost způsobilých podniků nemohla být taková, aby podnik přestal být považován za zdravý.

107

Je rovněž třeba uvést, že ve sdělení ze dne 26. srpna 1993 poskytla Spolková republika Německo zadruhé informace ohledně povahy podpor poskytnutých podle režimu tím, že upřesnila, že „program neumožň[oval] poskytnutí podpory na záchranu a restrukturalizaci“.

108

Toto upřesnění spojené se skutečností, že spolková země Durynsko rovněž oznámila program zvláště určený na záchranu a restrukturalizaci podniků v nesnázích, musí být v okolnostech projednávaného případu vykládáno jako údaj, který potvrzuje, že program vylučoval podniky v nesnázích. Není totiž logické mít za to, že záměrem Spolkové republiky Německo nebylo vyloučit z programu podniky v nesnázích, když výslovně vylučovala podpory, které jsou pro ně zvláště určené.

109

Není tedy třeba určit, zda mohly být podpory na investice ve prospěch podniků v nesnázích v rozhodné době poskytnuty jako podpory na regionální účel, jak tvrdí žalobkyně a Spolková republika Německo, protože Spolková republika Německo tím, že ve sdělení ze dne 26. srpna 1993 jednak upřesnila, že se režim vztahoval na zdravé podniky, a jednak, že neumožňoval poskytnutí podpor na záchranu a restrukturalizaci, výslovně z režimu vyloučila podniky v nesnázích.

110

Žalobkyně má nicméně za to, že sdělení ze dne 26. srpna 1993 nemůže změnit znění programu, tak jak byl oznámen Komisi dne . Přitom sdělení ze dne je součástí schváleného programu, jelikož Komise považovala doplňující informace a upřesnění programu za relevantní k tomu, aby rozhodla o nevznesení námitek proti provedení oznámeného záměru. Komise tedy nebyla povinna zahájit formální vyšetřovací řízení, jak tvrdí žalobkyně, aby požadovala v tomto rámci změnu programu nebo oznámení určitých případů jeho použití. Jelikož Spolková republika Německo poskytla upřesnění, která Komisi v rámci prvního přezkumu umožnila nabýt přesvědčení, že je oznámený záměr slučitelný se Smlouvou, bylo zahájení formálního řízení nadbytečné, dokonce bezpředmětné.

111

S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Komise mohla mít oprávněně za to, že podniky v nesnázích byly vyloučeny z působnosti programu spolkové země Durynsko.

112

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise má za to, že dotace udělená žalobkyni nesplňuje podmínky programu spolkové země Durynsko z důvodu, že žalobkyně byla v období od roku 1994 do konce roku 1996 podnikem v nesnázích, až do doby, než poprvé dosáhla mírně kladného výsledku a podíl vlastního kapitálu začal růst (body 118 a 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

113

Komise uvádí v napadeném rozhodnutí, že s ohledem na zprávy dostupné v daném okamžiku považovala podle své ustálené praxe žalobkyni, která byla „záchranné řešení“, za podnik v nesnázích (bod 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

114

Naopak žalobkyně poukazuje na to, že obdržela dotace určené ve prospěch zahájení činnosti podniku a že byla od začátku hospodářsky životaschopná.

115

Je třeba nejdříve připomenout, že přezkum, který Komise musí provést, zahrnuje zohlednění a posouzení skutečností a komplexních hospodářských okolností. Vzhledem k tomu, že soud Společenství nemůže nahradit Komisi při posuzování skutečností a komplexních hospodářských okolností, musí se přezkum Soudu tedy omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a překročení pravomoci (viz rozsudek Soudu ze dne 11. května 2005, Saxonia Edelmetalle v. Komise, T-111/01 a T-133/01, Sb. rozh. s. II-1579, bod 91 a citovaná judikatura).

116

V projednávané věci byla finanční situace žalobkyně v okamžiku, kdy byla sporná podpora poskytnuta, posouzena v napadeném rozhodnutí na základě dvou zpráv poradenských kanceláří, které byly dostupné v době založení žalobkyně, a sice zprávy kanceláře RBSH&P ze dne 29. listopadu 1993 a zprávy vypracované AA dne .

117

Zpráva RBSH&P měla za cíl vypracování obchodního plánu pro zřízení podniku jako „záchranného řešení“ pro podnik Kahla I v úpadku, který zahájil svou činnost dne 1. ledna 1994. Tento plán, vypracovaný ve spolupráci s G. R., měl sloužit jako základ pro rozhovory mezi insolvenčním správcem, spolkovou zemí Durynsko, spolkovou vládou, bankami a případnými investory.

118

Obchodní plán se vyznačoval vícero skutečnostmi. Bylo zejména stanoveno, že podnik zřízený jako „záchranné řešení“ převezme základní obchodní činnost Kahla I, a sice výrobu porcelánu pro domácnosti, která měla být dále rozvinuta v odvětví prvotřídního porcelánu pro domácnosti a porcelánu pro hotely. Tento plán stanovil převzetí všech zásob a 380 zaměstnanců, jakož i použití hmotného majetku Kahla I (pozemky, stavby, stroje a zařízení) považovaného za nezbytný pro řádné fungování „záchranného řešení“. K posledně uvedenému bodu poradci uvedli, že aby se překonala nezbytná fáze restrukturalizace v očekávání případného investora, musí se během prvních čtyř let dát tento hmotný majetek zdarma k dispozici budoucí společnosti. Obchodní plán se dále vyznačoval uskutečněním prvních investic na náhradu, rozšíření a racionalizaci. Konečně spočíval na účasti G. R. jakožto referenčního společníka, jehož kapitálový vklad činil 50000 DEM, jakož i na kapitálovém vkladu tichého společníka ve výši 9,5 milionů DEM.

119

Pokud jde o zprávu kanceláře AA, byla uskutečněna na žádost TIB, aby se zhodnotila její účast jako případného společníka na „záchranném řešení“. Tato zpráva zkoumala obchodní plán, jak byl vypracován kanceláří RBSH&P, přičemž zohlednila podstatné změny, ke kterým mezitím došlo v základní struktuře. Obchodní plán se zakládal zejména na předpokladech, že jednak s účastí TIB nebudou spojena hlasovací práva a dojde k finančnímu závazku ve výši 7,95 milionů DEM, který v případě úspěchu plánu umožní zajistit 365 pracovních míst přinejmenším do roku 1997, a jednak, že hmotný majetek Kahla I uvedený první zprávou bude získán za celkovou částku 5,2 milionů DEM. V této zprávě bylo stanoveno, že část tohoto hmotného majetku, a sice zařízení a stroje nezbytné pro fungování podniku, bude financována dotčenou dotací na investice spolkové země Durynsko.

120

Je třeba zdůraznit, že v rozporu s tvrzením žalobkyně, hodnotili poradci rizika spojená s obchodním plánem jako vysoká. Jak totiž vyplývá ze zprávy RBSH&P, zbývalo definovat vícero prvků struktury a poradci zdůrazňovali opravdu velké obtíže, na které plán narážel. Zpráva vypracovaná AA měla zase za to, že cíle, které si podnik vytyčil, byli velmi ambiciózní a že existovalo velké množství rizik, která mohla vést k neúspěchu plánu. Podle poradců, kteří vypracovali posledně uvedenou zprávu, analýzy ukazovaly, že i slabá odchylka od vyčíslených cílů by mohla znamenat neúspěch záchranného plánu.

121

S ohledem na tyto zprávy se Soud domnívá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že se v bodě 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že pomoc orgánů veřejné moci byla určující k tomu, aby se v návaznosti na proces restrukturalizace zajistila životaschopnost žalobkyně.

122

Jak totiž jednoznačně vyplývá ze zprávy vypracované RBSH&P, podnik „nebyl schopen sám nést náklady financování, které byly velmi vysoké s ohledem na předpokládaný obrat, spojené s procesem restrukturalizace (potřeby investic, nové plány prostorů, předimenzovanost výrobních zařízení atd.)“. Poradci krom toho zdůraznili, že „nezbytnost tohoto procesu restrukturalizace má svůj původ v minulosti, a ‚záchranné řešení‘ ji tedy nemůže vyřešit“ a že „pomoc orgánů veřejné moci v okamžiku potřeby kapitálové dotace, prostřednictvím regionálních záruk spolkové země nebo jiných, [byla] nezbytnou podmínkou pro přizpůsobení struktur [Kahla] požadavkům tržního hospodářství“.

123

Okolnost vznesená žalobkyní, podle které byla nově založeným podnikem, který převzal pouze určité části Kahla I a jehož činnost se přesměrovala, nemůže vyvrátit závěr, podle kterého se žalobkyně musela restrukturalizovat, aby se zajistila její životaschopnost. Z obou zpráv totiž vyplývá, že přesměrování činností na výnosnější odvětví prvotřídního porcelánu pro domácnosti a porcelánu pro hotely, vyžadovalo zejména předchozí uskutečnění investic na nahrazení, rozšíření a racionalizaci. Přitom sami poradci kvalifikovali tento čtyřletý proces přizpůsobení jako restrukturalizaci.

124

Pokud jde o argumentaci žalobkyně, podle které jednak podnik v zásadě disponoval i bez podpor vlastními finančními prostředky v podstatné výši, a jednak byly veřejné finanční prostředky poskytnuty v rámci schváleného režimu, nemůže být přijata.

125

Jednak je třeba připomenout, jak Komise konstatovala v napadeném rozhodnutí, aniž by jí v tomto bodě žalobkyně protiřečila, že celkové náklady nezbytných opatření navržených poradci činily podle zprávy kanceláře RBSH&P 30,945 milionů DEM a podle zprávy kanceláře AA, 27,727 milionů DEM (bod 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z toho vyplývá, že pro zajištění životaschopnosti žalobkyně byly celkové náklady navržených opatření jasně vyšší než finanční prostředky vložené jejími akcionáři (viz výše bod 118 na konci).

126

Krom toho údajná slučitelnost dotací udělených žalobkyni se společným trhem nemůže vyvrátit závěr, podle kterého životaschopnost žalobkyně závisela na pomoci orgánů veřejné moci. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise nevyvodila obtíže, ve kterých se nacházela žalobkyně, ze skutečnosti, že obdržela podpory. Naopak Komise měla za to, že tato okolnost pouze potvrzuje, že se žalobkyně nacházela v nesnázích. Navíc skutečnost, že žalobkyně nemohla obdržet finanční prostředky od bank bez státní podpory (viz body 24 a 28 výše), což žalobkyně nezpochybňuje, ukazuje, že z důvodu situace podniku jí nebyly finanční instituce ochotny poskytnout prostředky za tržních podmínek. Rovněž pokud jde o soukromého investora, příspěvek G. R. nebyl zajištěn, protože měl právo odstoupit od smlouvy, pokud podnik neobdrží předpokládané prostředky.

127

Pokud jde o pravidla použitelná v okamžiku udělení dotace na investice spolkové země Durynsko, je třeba uvést, že je nesporné, že pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994, použité Komisí v projednávaném případě, jsou výrazem obvyklé praxe Komise v oblasti podpor na restrukturalizaci, jak je definovaná v bodech 227, 228 a 177 osmé zprávy Komise o politice hospodářské soutěže z roku 1979 a schválená Soudním dvorem (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise, 323/82, Recueil, s. 3809; ze dne , Belgie v. Komise, 234/84, Recueil, s. 2263, a ze dne , Francie v. Komise,C-301/87, Recueil, s. I-307).

128

S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že se Komise právem domnívala, že definice obsažená v bodě 2.1 pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994, podle které se podnik v nesnázích „nemůže zotavit prostřednictvím vlastních zdrojů nebo finančních prostředků vlastníků podílů nebo cizího kapitálu“, odpovídá skutečnostem projednávaného případu.

129

Pokud jde o argumentaci žalobkyně vycházející z ukazatelů uvedených v pokynech o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994, je třeba připomenout, že význam přiznaný Komisí tendenčním ukazatelům nutně nezbavuje jiné typy ukazatelů jejich relevance (rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Regione autonoma della Sardegna v. Komise, T-171/02, Sb. rozh. s. II-2123, bod 111).

130

Komise se tak mohla, aniž by se dopustila zjevně nesprávného posouzení, opřít o ukazatele, jako je nízká čistá účetní hodnota a peněžní tok nebo vysoké zadlužení, aby konstatovala, že žalobkyně byla podnikem v nesnázích. S ohledem na celkové náklady nezbytných opatření navržených poradci v jejich příslušných zprávách, nemůže být posouzení, podle kterého byla čistá účetní hodnota a peněžní tok příliš nízké, aby zajistily financování těchto opatření, a tedy životaschopnost žalobkyně, považováno za zjevně nesprávné. Navíc žalobkyně neprokazuje, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že měla za to, že žalobkyně nemohla bez podpory státu nést taková finanční břemena.

131

Pokud jde o počet zaměstnanců nového podniku, zprávy poradců ho považují za slučitelný s úspěchem obchodního plánu žalobkyně. Nicméně jak Komise upřesnila v bodě 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pomoc veřejných orgánů byla vázána na zachování počtu zaměstnanců. Z obou zpráv poradců krom toho vyplývá, že úroveň počtu zaměstnanců byla ovlivněna sociálními úvahami. Zpráva kanceláře RBSH&P krom toho poznamenává, že obrat na zaměstnance, který měla žalobkyně v prvním roce dosáhnout, byl nižší než obrat, který keramický průmysl dosahoval v předchozích letech. Nacházel se tedy pod průměrem. To není charakteristické pro politiku nového podniku, která sleduje cíl výnosnosti.

132

Pokud jde konečně o ztráty předpokládané poradci, je třeba připomenout, že Komise upřesnila v bodě 114 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „podnik by bez státní podpory utrpěl podstatně vyšší ztráty a pravděpodobně by z trhu zmizel“, a že je proto skutečnost, že používáním zvláštního odpisového systému mohly vzniknout vyšší ztráty, bez významu. Za těchto podmínek je tvrzení žalobkyně, podle kterého pokud by přistoupila k odpisům v souladu s obecnými pravidly použitelnými v této oblasti, vykazovala by od prvního roku zisky, irelevantní. Toto tvrzení je krom toho v rozporu s tvrzením, podle kterého se jednalo o ztráty související se zahájením činností.

133

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Komise se nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že konstatovala, že žalobkyně byla podnikem v nesnázích.

134

Proto se Soud domnívá, že Komise měla správně za to, že v projednávaném případě nebyly splněny podmínky umožňující poskytnutí podpory na investice pro MSP a že platba spolkové země Durynsko ve formě dotace ve výši 2,5 milionů DEM nebyla slučitelná s rozhodnutím o schválení režimu. V důsledku toho měla Komise právem za to, že tato dotace měla být kvalifikována jako nová podpora ve smyslu čl. 88 odst. 3 ES.

135

Je tedy třeba zamítnout všechny argumenty týkající se porušení článků 87 ES a 88 ES, pokud jde o dotace na investice spolkové země Durynsko (opatření 15).

136

Je třeba připomenout, že cílem základního požadavku právní jistoty v jeho různých projevech je zajistit předvídatelnost právních situací a vztahů podléhajících právu Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 1996, Duff a další, C-63/93, Recueil, s. I-569, bod 20, a rozsudek Soudu ze dne , Oliveira v. Komise,T-73/95, Recueil, s. II-381, bod 29).

137

Soud se domnívá, že v projednávaném případě nedošlo k porušení zásady právní jistoty.

138

Zaprvé tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise napadeným rozhodnutím zavedla se zpětnou účinností dodatečné podmínky ve vztahu k podmínkám v rozhodnutí o schválení programu spolkové země Durynsko ve prospěch investic pro MSP, není opodstatněné. Z bodů 97 až 111 výše totiž vyplývá, že Komise se při svém posouzení slučitelnosti dotace, která je předmětem opatření 15, striktně omezila na podmínky stanovené v rozhodnutí ze dne 26. listopadu 1993 o schválení programu spolkové země Durynsko.

139

Zadruhé je třeba zamítnout argumentaci Spolkové republiky Německo, podle které v zásadě Komise ex post neschválila výklad příslušného vnitrostátního orgánu vyplývající z relevantní perspektivy ex ante, který se opíral o právo v oblasti podpor platné v okamžiku poskytnutí podpory a rozumně považoval žalobkyni za nově založený podnik, který nespadá pod pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994.

140

V tomto ohledu je třeba připomenout kontext, ve kterém byl program spolkové země Durynsko schválen Komisí. Zejména je třeba připomenout, že Spolková republika Německo tím, že upřesnila, že program se jednak vztahoval na zdravé podniky, a jednak neumožňoval poskytnutí podpor na záchranu a restrukturalizaci, výslovně z režimu vyloučila podniky v nesnázích (viz bod 109 výše).

141

Proto i kdyby, jak tvrdí Spolková republika Německo, mohly být podpory na investice ve prospěch podniků v nesnázích poskytnuty podle oznámeného programu jako podpory na regionální účel, bylo jasné, že takové podniky nemohou být s ohledem na sdělení ze dne 26. srpna 1993 příjemci podpory v souladu se schváleným programem.

142

Navíc okolnost, že nové podniky nejsou obecně příjemci podpory na záchranu a restrukturalizaci, nemůže v návaznosti na sdělení ze dne 26. srpna 1993 představovat prvek nejistoty ohledně dosahu programu, který vylučuje ze své působnosti podniky v nesnázích bez ohledu na skutečnost, že se jedná o nově založené podniky.

143

V každém případě tvrzená nejasnost, i kdyby byla prokázána, nemůže s ohledem na svůj velmi omezený rozsah narušovat právní jistotu.

144

Z toho vyplývá, že Komise nejednala v rozporu s touto zásadou, když konstatovala, že dotace udělená žalobkyni nesplňovala podmínky programu spolkové země Durynsko z důvodu, že žalobkyně byla v rozhodné době podnikem v nesnázích.

145

V důsledku toho musí být zamítnuty všechny argumenty týkající se porušení zásady právní jistoty, pokud jde o dotace na investice spolkové země Durynsko (opatření 15).

146

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se právo domáhat se ochrany legitimního očekávání, které představuje jednu ze základních zásad Společenství, vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, ze které vyplývá, že správa Společenství tím, že mu poskytla konkrétní ujištění, u něj vyvolala podloženou naději. Taková ujištění jsou tvořena, bez ohledu na formu, ve které jsou sdělena, přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů (rozsudek Soudu ze dne 21. července 1998, Mellett v. Soudní dvůr, T-66/96 a T-221/97, Recueil FP, s. I-A-449 a II-1305, body 104 a 107). Naproti tomu se nikdo nemůže dovolávat porušení této zásady, pokud neexistují konkrétní ujištění, která by mu správa poskytla (rozsudky Soudu ze dne , Mehibas Dordtselaan v. Komise,T-290/97, Recueil, s. II-15, bod 59, a ze dne , Innova Privat-Akademie v. Komise, T-273/01, Recueil, s. II-1093, bod 26).

147

V projednávané věci žalobkyně hlavně tvrdí, že se její legitimní očekávání zakládalo na existující povaze podpory.

148

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soud totiž upřesnil, že není možné připustit, aby Komise uložila sankci spočívající v navrácení podpor na úkor příjemce podpor, který dodržel podmínky podpor uložené Komisí v rozhodnutí o schválení (rozsudek Soudu ze dne 28. února 2002, Kvaerner Warnow Werft v. Komise, T-227/99 a T-134/00, Recueil, s. II-1205, bod 92).

149

Nicméně, jak se již konstatovalo v bodě 134 výše, dotace na investice udělená žalobkyni nedodržuje přesně podmínky stanovené v rozhodnutí o schválení programu spolkové země Durynsko.

150

Pokud jde o neuvedení výslovného omezení v dotyčném režimu, jak byl zveřejněn v Úředním věstníku, Soud uvádí, že toto nemůže zakládat legitimní očekávání žalobkyně ohledně bezvadnosti dotace na investice od spolkové země Durynsko. Žalobkyně totiž nebyla osvobozena od toho, aby se informovala o bezvadnosti podpory, která jí byla poskytnuta. V každém případě okolnost vznesená žalobkyní nemůže být nijak přirovnávána k případným konkrétním ujištěním Komise ve smyslu, že sporný program byl použitelný na podniky v nesnázích.

151

Pokud jde o argument, podle kterého nově založené podniky nemohly být v rozhodné době považovány za podniky v nesnázích, je třeba uvést, že tato okolnost nesmí být vykládána v tom smyslu, že se nemohly nacházet, tak jako žalobkyně, v obtížné situaci.

152

Z toho vyplývá, že všechny argumenty týkající se porušení zásady ochrany legitimního očekávání musí být zamítnuty jako neopodstatněné, pokud se jedná o dotace na investice spolkové země Durynsko.

153

Žalobkyně zpochybňuje zaprvé posouzení Komise, podle kterého opatření provedená žalobkyní nejsou v souladu s režimem článku 249h AFG.

154

Žalobkyně tvrdí, že podle jednoznačného znění článku 249h AFG mohou tato opatření provádět soukromé podniky a nikoliv jen podniky pod správou THA. Toto potvrzují ustanovení, které Komise zná, jako prováděcí oběžník ze dne 27. ledna 1993 a čl. 92 odst. 2 třetí pododstavec AFG. Podle žalobkyně omezení působnosti režimu pouze na podniky THA nevyplývá ani z rozhodnutí Komise o schválení, ani z odkazu zveřejněného v Úředním věstníku nebo ze sdělení Spolkové republiky Německo ze dne , jejíž vysvětlení nemohou v každém případě změnit jednoznačný dosah znění představujícího základ režimu. K tomu by byla nezbytná buď výslovná změna provedená Spolkovou republikou Německo, nebo zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

155

Ve fázi repliky žalobkyně předložila znalecký posudek na podporu svého tvrzení, podle kterého měla právo provést opatření podle článku 249h AFG, což učinila, aby zaměstnala předtím nezaměstnané pracovníky a tedy ve veřejném zájmu. Žalobkyně požaduje, aby byl k tomuto bodu vyslechnut tehdejší ředitel Arbeitsamt Jena (úřad práce v Jeně, Německo).

156

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že opatření, které provedla podle článku 249h AFG nepředstavovala státní podporu.

157

Nejdříve tvrdí, že státní opatření nemůže představovat státní podporu z důvodu, že bylo provedeno soukromým podnikem, a nikoliv veřejným podnikem. Podle žalobkyně podniky THA rovněž provedly opatření podle článku 249h AFG ve vlastních závodech.

158

Dále žalobkyně zpochybňuje, že byla z důvodu provedení opatření zvýhodněna, a požaduje, aby byl v této souvislosti vyslechnut G. R. Podle žalobkyně jí byly z důvodu uvedených opatření vráceny jen náklady odpovídající mzdám placeným pouze zaměstnancům zaměstnaným v rámci provedení těchto opatření nebo použitému materiálu. Opatření byla podle ní provedena za účelem pomoci nezaměstnaným a nebyla by provedena bez článku 249h AFG. Nepřímá výhoda nebyla rovněž prokázána. Pouze část odklízecích prací byla nezbytná pro přípravu investic a krom toho náklady na výkon těchto prací byly jasně nižší než její osobní přínos (613031,01 DEM), takže jakákoliv případná výhoda již byla vyrovnána. Pokud jde o odklízecí práce, které nebyly nezbytné, neuskutečnila by je vůbec nebo by je uskutečnila v delším období bez dodatečných nákladů. Žalobkyně krom toho zpochybňuje, že tyto práce již byly uskutečněny společností Kahla I. Podle žalobkyně sama navrhla Komisi, aby navštívila pozemek nebo jej nechala jakýmkoliv jiným způsobem ohodnotit, aby určila, zda byla skutečně zvýhodněna. Přitom zástupci Komise potvrdili, že disponovala všemi informacemi nezbytnými za tímto účelem. Podle žalobkyně posudek, který předloží, zpochybňuje stručná a neodůvodněná tvrzení Komise.

159

Žalobkyně doplňuje, že podle článku 242s AFG byl stejný režim použitelný na podniky dřívějších spolkových zemí, a že proto ustanovení článku 249h ve spojení s článkem 242s AFG představují obecné opatření.

160

Konečně tvrdí, že skutečnost, že Komise v roce 1997 schválila změněný článek 249h AFG jako státní podporu, nemůže být uplatňována jako důkaz existence prvků státní podpory ve všech opatřeních přijatých podle článku 249h AFG.

161

Komise odpovídá, že opatření nespadají pod článek 249h AFG, protože žalobkyně nebyla jedním ze správců uvedených sdělením německé vlády ze dne 29. července 1994, které navíc upřesnilo, že opatření nesmí být vázána na jakékoliv osobní zájmy. Komise poznamenává, že žalobkyně provedla dotčená opatření, aby vyčistila svůj vlastní pozemek a že představují státní podporu v její prospěch

162

Žalobkyně poukazuje na to, že Komise zavedla a posteriori do schváleného režimu nové podmínky, které byly pro ni nevýhodné, a že tedy Komise změnila se zpětnou účinností a k její škodě svůj právní názor v rozporu se zásadou právní jistoty. Vzhledem k tomu, že podpory poskytnuté v rámci schválených programů nevyžadují povolení, musí případná omezení vyplývat buď z režimu samotného, nebo z rozhodnutí o schválení.

163

Komise zpochybňuje všechny argumenty předložené žalobkyní.

164

Žalobkyně tvrdí, že když Komise konstatovala, že článek 249h AFG neobsahuje prvky podpory, mohl se hospodářský subjekt, který postupuje s řádnou péčí, při provádění opatření přijatých na základě tohoto ustanovení spoléhat na skutečnost, že opatření neobsahují prvek podpory vyžadující zvláštní povolení Komise.

165

Žalobkyně tvrdí, že všechny podmínky článku 249h AFG a jeho prováděcích ustanovení byly splněny, a požaduje, aby byl v případě pochybností o tom ustanoven znalec. Podle žalobkyně Komise sama vytvořila situaci očekávání, protože to, že se toto ustanovení omezuje na podniky THA, by musela výslovně uvést v dopise o schválení nebo ve zveřejnění v Úředním věstníku. Pokud jde o skutečnost, že žalobkyně kromě spolkového státu pobírala dotace od spolkové země Durynsko, žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že opatření přijatá spolkovým státem neobsahovala prvky podpory, rozumný průmyslník mohl vycházet ze zásady, že totéž platí ohledně finančních prostředků spolkové země Durynsko.

166

Komise zpochybňuje všechny argumenty žalobkyně.

167

Pokud jde o otázku, zda dotace na podporu zaměstnanosti udělené žalobkyni představují prováděcí opatření článku 249h AFG, je třeba úvodem připomenout, že přijetím tohoto ustanovení, které vstoupilo v platnost dne 1. ledna 1993, německý zákonodárce přijal novou právní úpravu týkající se vytvoření pracovních míst, omezenou na území bývalé NDR.

168

Podle čl. 249h odst. 1AFG, „[Spolkový úřad práce] může podpořit zaměstnávání nezaměstnaných v rámci úkolů, jejichž výkon […] směřuje ke zlepšení životního prostředí, sociálních služeb nebo pomoci mládeži tím, že udělí dotace zaměstnavatelům“.

169

Podle čl. 249h odst. 3 AFG, úkoly, které směřují k ozdravění okolního prostředí či zlepšení životního prostředí, sociálních služeb nebo pomoci mládeži mohou být podporovány na základě těchto ustanovení prostřednictvím dotací přispívajících na náklady na mzdy pracovníků, které úřad práce umístil u zaměstnavatelů, jestliže musí být tyto úkoly z důvodů ozdravění nebo zlepšení provedeny rychle a jestliže nemohou být uskutečněny bez podpůrných opatření stanovených tímto ustanovením […] Obecně mohou být v oblasti ozdravění okolního prostředí nebo zlepšení životního prostředí podporovány pouze úkoly, jejichž provedení je svěřeno průmyslovému nebo obchodnímu podniku, to platí zejména pro úkoly veřejnoprávních právnických osob. Výjimečně mohou být podporovány úkoly provedené samotným poskytovatelem, jestliže je není možné jinak provést.

170

Po vícero žádostech o informace byla Komise informována, zejména sdělením Spolkové republiky Německo ze dne 2. prosince 1992, o prvcích zakládajících tuto právní úpravu.

171

Spolková republika Německo rovněž předala Komisi sdělením ze dne 11. května 1993 oběžník správní rady spolkového úřadu práce „na podporu zaměstnanosti opatřeními zlepšení životního prostředí, sociálních služeb a sociální pomoci mládeži a dětem“ ze dne , který obsahuje katalog příkladů opatření způsobilých pro podporu stanovenou článkem 249h AFG.

172

Krom toho byly sděleními Spolkové republiky Německo ze dne 4. října 1993 a podány doplňující informace ohledně režimu článku 249h AFG.

173

S přihlédnutím k výše uvedeným informacím Komise rozhodla dopisem ze dne 13. ledna 1995, že nevznese námitky vůči provádění uvedených opatření, „protože tato opatření nespadají pod ustanovení čl. [87] odst. 1 ES“.

174

Žalobkyně v zásadě tvrdí, že provedla opatření na podporu zaměstnanosti na základě ustanovení článku 249h AFG a že v tomto rámci byli zaměstnáni nezaměstnaní na práce zlepšení životního prostředí, jako je odstranění šrotu a sutě pocházející z činností bývalého konglomerátu VEB Vereinigte Porzellanwerke Kahla.

175

Přitom Komise měla v napadeném rozhodnutí, s přihlédnutím ke sdělení Spolkové republiky Německo ze dne 29. července 1994, za to, že soukromé podniky nebyly způsobilé pro opatření uvedená v článku 249h AFG a že opatření, která byla přijata v zájmu podniku, nemohla požívat podporu stanovenou tímto ustanovením (bod 134 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

176

V tomto ohledu je nejdřív třeba zamítnout argument žalobkyně, podle kterého Komise v zásadě neměla právo opřít se o sdělení německé vlády ze dne 29. července 1994. Ze skutečností uvedených výše totiž vyplývá, že doplňující informace a upřesnění obsažené v tomto sdělení a výslovně zmíněné v rozhodnutí o schválení byly zohledněny Komisí, která je považovala za relevantní pro konstatování, že zkoumaná opatření nepředstavují podporu ve smyslu článku 87 ES. Jsou tedy relevantní k ověření přesného dosahu schváleného režimu. Komise tedy nebyla povinna zahájit formální vyšetřovací řízení, jak tvrdí žalobkyně, aby v tomto rámci vyžadovala změnu oznámeného režimu. Jelikož Spolková republika Německo poskytla upřesnění, která Komisi v rámci prvního přezkumu umožnila nabýt přesvědčení, že zkoumaná opatření nepředstavují podporu ve smyslu článku 87 ES, bylo by zahájení formálního řízení nadbytečné, dokonce bezpředmětné.

177

Je třeba tedy s přihlédnutím ke sdělení ze dne 29. července 1994 zkoumat, zda úkoly vykonané žalobkyní mohly požívat podporu stanovenou článkem 249h AFG.

178

Zaprvé je třeba připomenout, že Spolková republika Německo uvedla ve sdělení ze dne 29. července 1994, že „iniciátory opatření přijatých podle článku 249h AFG v oblasti ekologického ozdravění a zlepšení životního prostředí jsou veřejnoprávní právnické osoby, a obzvláště územně správní celky (zejména města, okresy, obce), jakož i podniky pod správou [THA] a jiná zařízení, například renovační společnosti nebo společnosti na podporu práce a zaměstnanosti. Podnik, kterému je zadána zakázka, není iniciátorem opatření. Opatření sloužící osobním zájmům, to znamená opatření, která představují výhodu pro iniciátora opatření, nejsou způsobilá podle AFG“.

179

Krom toho ze sdělení ze dne 29. července 1994 vyplývá, že „iniciátoři“ byli povinni svěřit práce prováděcímu podniku, jak Spolková republika Německo předtím vysvětlila zejména ve sdělení ze dne , zmíněném rovněž v rozhodnutí Komise o schválení. Spolková republika Německo v tomto posledně uvedeném sdělení upřesnila, že „podle čl. 249h odst. 3 třetí věty AFG [byly] jedinými pracemi způsobilými pro podporu v oblasti sanace a zlepšování životního prostředí (sanace starých zátěží) v zásadě ty, jejichž provedení [bylo] svěřeno spolkovému podniku průmyslové nebo obchodní povahy (Wirtschaftsunternehmen) [a že] zpravidla [jsou] tyto práce předmětem nabídkového řízení zahájeného odpovědným orgánem (například spolková země, obce, podniky pod správou THA)“.

180

Z výše uvedeného přímo vyplývá, že soukromé podniky nebyly způsobilé jako „iniciátoři“ opatření podle článku 249h AFG v oblasti životního prostředí. Toto ustanovení se totiž týkalo soukromých podniků jen nepřímo, v rozsahu, v němž „iniciátoři“ byli povinni svěřit provádění prací průmyslovému nebo obchodnímu podniku.

181

Zadruhé je třeba připomenout, že Spolková republika Německo ve sdělení ze dne 29. července 1994 nejdříve upřesnila, že tato „opatření neslouží osobním zájmům, to znamená, že jsou přijata doplňkově, v obecném zájmu. […] To znamená, že opatření přijatá v zájmu podniku nejsou způsobilá“. Dále upřesnila, že „příklady zaznamenané v katalogu spadají do oblastí spojených s přímou správou rizik, kterým je vystaveno obyvatelstvo (například asanace obchodních parků) nebo se zlepšením kvality života obyvatelstva (demoliční práce, odstranění znečistěných stavebních odpadů díky recyklačním zařízením spadajícím za tímto účelem pod opatření asanace […]). Tato opatření jsou nezbytná s ohledem na úklid a přípravu průmyslových prostor, aby se omezila nebo odstranila přímá rizika. Předcházejí vlastnímu obhospodařování průmyslových prostor a bez nich by k tomuto obhospodařování z důvodu rizik pro životní prostředí nedošlo.“

182

Opatřeními způsobilými podle režimu jsou proto práce v obecném zájmu, které by nebyly uskutečněny, kdyby opatření podpory stanovená v článku 249h AFG neexistovala.

183

Žalobkyně neuvádí žádnou skutečnost, která by umožnila stanovit, z jakého důvodu jí byly dotace na podporu zaměstnanosti uděleny, ale omezuje se v zásadě na uplatnění, že z důvodu těchto opatření jí byly vráceny pouze mzdové náklady vyplacené pracovníkům zaměstnaným v rámci prací způsobilých podle článku 249h AFG.

184

Soud nicméně konstatuje, že žalobkyně nespadá do okruhu „iniciátorů“ opatření podle článku 249h AFG, a že jí proto nemohly být sporné dotace z tohoto důvodu uděleny. Jakožto soukromý podnik totiž žalobkyně mohla požívat podporu stanovenou článkem 249h AFG pouze v rozsahu, v němž vykonávala práce ve veřejném zájmu, jež jí iniciátor opatření svěřil.

185

Není proto třeba určit, zda, jak tvrdí žalobkyně, provedla sporná opatření, aby zaměstnala předtím nezaměstnané pracovníky. Kromě sociálního cíle uvedeného článkem 249h AFG požaduje totiž toto ustanovení, aby byly práce, kterými byli nezaměstnaní pověřeni, ještě i úkoly veřejného zájmu.

186

Navíc práce provedené žalobkyní na vlastních pozemcích nemohou být považovány za spojené s přímou správou rizik, jimž je vystaveno obyvatelstvo, nebo se zlepšením kvality života obyvatelstva, a tedy za opatření obecného zájmu ve smyslu článku 249h AFG. Okolnost, že oběžník ze dne 27. ledna 1993 uváděl jako opatření způsobilé pro podporu stanovenou článkem 249h AFG odstraňování suti a šrotu na průmyslových, obchodních nebo řemeslně užívaných plochách, nemůže vyvrátit závěr, podle kterého práce provedené žalobkyní nebyly v obecném zájmu. Z katalogu příkladů opatření způsobilých pro podporu stanovenou článkem 249h AFG uvedeného oběžníkem ze dne totiž vyplývá, že v oblasti životního prostředí jsou opatření na úrovni podniku, jako je ekologická asanace budov a jiných staveb, odklízecí práce, rozebrání zařízení, demolice staveb, základů a budov, spojena se sanací opuštěných ploch.

187

Konečně, pokud jde o znalecký posudek předložený žalobkyní ve fázi repliky, je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že tato informace nebyla předložena a nemohla být z tohoto důvodu vzata v úvahu při vypracování napadeného rozhodnutí, není možné se jí dovolávat pro zpochybnění jeho legality (viz výše uvedený rozsudek Belgie v. Komise, body 11 a 16).

188

Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise měla právem za to, že sporné dotace nebyly v souladu s režimem stanoveným v článku 249h AFG.

189

Je třeba připomenout, že článek 87 ES má za cíl zabránit tomu, aby byl ovlivněn obchod mezi členskými státy v důsledku zvýhodnění poskytovaných veřejnými orgány, která v různých formách narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise, 173/73, Recueil, s. 709, bod 26).

190

Je proto třeba zkoumat dotčené dotace na podporu zaměstnanosti s ohledem na podmínky, jimž čl. 87 odst. 1 ES podřizuje kvalifikaci vnitrostátního opatření jako státní podpory, tedy financování takového opatření státem nebo ze státních prostředků, existenci zvýhodnění podniku, selektivitu uvedeného opatření, jakož i dopad posledně uvedeného na obchod mezi členskými státy a z toho vyplývající narušení hospodářské soutěže.

191

Nejdříve je třeba zamítnout v plném rozsahu argumentaci vycházející z toho, že článek 249h AFG nespadá pod čl. 87 odst. 1 ES. Jak totiž vyplývá z bodů 167 až 188 výše, dotace udělené žalobkyni nejsou v souladu s článkem 249h AFG, jediným opatřením, které Komise nepovažovala za státní podporu.

192

Pokud jde zaprvé o požadavek, podle kterého musí být podpora poskytnuta ze státních prostředků a přičitatelná státu, je nesporné, že je v projednávaném případě splněn, protože žalobkyně obdržela 1,549 milionů DEM od spolkového úřadu práce a spolkové země Durynsko, to znamená veřejných orgánů.

193

Pokud jde zadruhé o existenci výhody ve prospěch určitých podniků, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je pojem „státní podpora“ obecnější než pojem „dotace“, protože zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a které tak, aniž by byly dotacemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 15. března 1994, Banco Exterior, C-387/92, Recueil, s. I-877, bod 13, a ze dne , Ecotrade, C-200/97, Recueil, s. I-7907, bod 34).

194

Z toho vyplývá, že zásah veřejných orgánů směřující k osvobození od této zátěže se jeví jako hospodářská výhoda, která je uvedena čl. 87 odst. 1 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 20. listopadu 2003, GEMO, C-126/01, Recueil, s. I-13769, bod 33). Tak je tomu v projednávaném případě u finanční zátěže vzniklé odstraněním sutě a šrotu, která musí být považována za náklad vyplývající z hospodářské činnosti podniku.

195

Je třeba dále zdůraznit, jak Spolková republika Německo upřesnila ve sdělení ze dne 29. července 1994, že „nabídkové řízení týkající se opatření spadajících pod článek 249h AFG se uskutečňuje v souladu s platnými právními ustanoveními. […] Zakázka se zadává tomu, kdo nabídne nejvíc. Iniciátor opatření musí odůvodnit celkové financování. Podpory podle článku 249h AFG [přidělované spolkovým úřadem práce] se předávají iniciátorovi, přičemž ten platí podporu na mzdové náklady provádějícího podniku pro zaměstnané pracovníky […] Zvýhodnění podniku pověřeného asanací tedy neexistuje.“

196

Přitom v projednávaném případě žalobkyně nevykonávala práce obecného zájmu zadané iniciátorem v rámci nabídkového řízení, ale naopak byla osvobozena od části nákladů (mzdové náklady) připadajících na práce, které provedla ve vlastním zájmu. Okolnost, že provedla opatření, aby zaměstnala pracovníky předtím nezaměstnané, nemůže pracím, které provedla, propůjčit povahu obecného zájmu.

197

Navíc nezávisle na otázce, zda opatření, které žalobkyně provedla, mohou být přirovnána k opatřením přijatým podle článku 249h AFG, je třeba zdůraznit, že sociální povaha státních zásahů nestačí k tomu, aby se na ně bez dalšího nevztahovala kvalifikace jako podpory ve smyslu článku 87 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise,C-310/99, Recueil, s. I-2289, bod 50).

198

Skutečnost, že žalobkyně přispěla k financování prací pro odstranění sutě a šrotu na svém pozemku, není v projednávaném případě relevantní. Jak uvádí Komise, zůstává skutečností, že žalobkyně skutečně nenesla část nákladů, která odpovídá výši dotace, již obdržela, bez ohledu na skutečnost, že podle svého tvrzení financovala část těchto prací.

199

Pokud jde zatřetí o selektivitu, je třeba zamítnout argumentaci žalobkyně vycházející z toho, že stejný režim byl použitelný na podniky v bývalých spolkových zemích. Tímto argumentem se žalobkyně snaží ve skutečnosti prokázat obecný dosah článku 249h AFG. Přitom v projednávaném případě vyvstává otázka, zda dotace udělené žalobkyni mimo jakýkoliv režim měly selektivní povahu. Za těchto podmínek stačí uvést, že žalobkyně, jak uvádí Komise, požívala úlev, na které neměly nárok jiné podniky.

200

Pokud jde o požadavek, podle kterého musí začtvrté režim podpor ovlivňovat obchod mezi členskými státy a narušovat nebo moci narušit hospodářskou soutěž, z bodu 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Komise domnívala, aniž by jí žalobkyně protiřečila, že trh s porcelánem je vysoce konkurenčním evropským trhem produktů, který trpí nadměrnou kapacitou, a že proto hrozí nebezpečí, že finanční prospěch zvýhodňující jeden podnik vůči jeho konkurentům naruší hospodářskou soutěž a nepříznivě ovlivní obchod mezi členskými státy.

201

V důsledku toho je třeba konstatovat, že dotace na podporu zaměstnanosti udělené žalobkyni představují státní podporu ve smyslu článku 87 ES.

202

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musely být tyto dotace právem kvalifikovány jako nová podpora ve smyslu čl. 88 odst. 3 ES.

203

Z toho vyplývá, že všechny argumenty týkajících se porušení článků 87 ES a 88 ES, pokud jde o dotace na podporu zaměstnanosti, jež jsou předmětem opatření 26, musí být zamítnuty v plném rozsahu jako neopodstatněné.

204

Žalobkyně tvrdí, že Komise napadeným rozhodnutím zavedla se zpětnou účinností dodatečné podmínky ve vztahu k podmínkám v rozhodnutí o schválení týkajícím se článku 249h AFG.

205

Přitom z bodů 167 až 188 výše vyplývá, že toto tvrzení není opodstatněné. Komise se totiž striktně omezila na posouzení, zda jsou dotace na zaměstnanost v opatření 26 slučitelné s podmínkami stanovenými v rozhodnutí ze dne 13. ledna 1995 o schválení článku 249h AFG. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Komise v uvedeném rozhodnutí výslovně uvedla sdělení Spolkové republiky Německo upřesňující dosah článku 249h AFG, zejména sdělení ze dne , které v napadeném rozhodnutí správně vyložila a použila na dotčené dotace.

206

Z toho vyplývá, že argumentace ohledně porušení zásady právní jistoty, pokud jde o dotace na zaměstnanost, jež jsou předmětem opatření 26, musí být zamítnuta.

207

Žalobkyně v zásadě tvrdí, že dotace v opatření 26 spadají pod článek 249h AFG. Jak ale bylo uvedeno v bodech 167 až 188 výše, dotace na zaměstnanost v opatření 26 nejsou v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí o schválení týkajícím se článku 249h AFG.

208

Pokud jde o údajné neuvedení výslovného omezení v článku 249h AFG a v odkazu zveřejněném v Úředním věstníku, Soud s ohledem na zásady vyslovené v bodě 146 výše uvádí, že toto nemůže zakládat legitimní očekávání žalobkyně v bezvadnost udělení dotací v opatření 26. Tato okolnost totiž nemůže být v žádném případě přirovnávána k případným konkrétním ujištěním Komise v tom smyslu, že soukromé podniky mohou požívat podporu podle článku 249h AFG.

209

Z toho vyplývá, že argumentace ohledně porušení zásady ochrany legitimního očekávání, pokud jde o dotace na zaměstnanost, jež jsou předmětem opatření 26, musí být zamítnuta.

210

Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným skutkovým zjištěním, které mělo vliv na závěr, že TIB nejednala jako investor v tržním hospodářství a že osobní příspěvek G. R. na náklady restrukturalizace nebyl podstatný.

211

Zaprvé žalobkyně zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého nebylo stanoveno protiplnění za účast TIB v podniku (opatření 11 a 12) a má za to, že je to v rozporu se zjištěními, které učinila sama Komise v napadeném rozhodnutí. Pokud jde zejména o převzetí podílu na kapitálu žalobkyně ve výši 49 % (opatření 11), žalobkyně tvrdí, že podle smlouvy („Gesellschaftsvertrag“) ze dne 23. března 1994 mohl G. R. odkoupit podíl TIB prostřednictvím platby ročních úroků ve výši 6 % ode dne zaplacení, ke kterému došlo na konci roku 1999. Pokud jde o podílovou půjčku poskytnutou TIB (opatření 12), žalobkyně tvrdí, že musela hradit ročně úroky ve výši 12 %, omezené na polovinu ročního zisku, a že tyto úroky byly placeny žalobkyní až do splacení půjčky na konci roku 1999.

212

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným skutkovým zjištěním v rozsahu, v němž se týká finančních prostředků daných k dispozici podniku ze strany G. R. Žalobkyně tvrdí, že zjištění, podle kterého půjčka ve výši 0,2 milionů DEM (opatření 16) uzavřená G. R. k financování jeho podílu na kapitálu žalobkyně požívala státní záruku, je nesprávné. Taková záruka nikdy neexistovala, protože G. R. a jeho manželka byli osobně a nerozdílně odpovědni za tuto půjčku. Krom toho G. R. financoval úroky a odpisy kapitálu týkající se této půjčky, jakož i půjčky ve výši 1,8 milionů DEM, kterou rovněž uzavřel k financování své účasti na podniku, což má větší hodnotu než pouhá záruka. Ve své replice žalobkyně poznamenává, že Komise uznala, že půjčky se netýkala záruka ve výši 90 % ve prospěch žalobkyně, ale nicméně opominula skutečnost, že spolkový stát souhlasil s poskytnutím této záruky bance financující celý program.

213

Komise zpochybňuje všechny argumenty vznesené žalobkyní.

214

Pokud jde zaprvé o finanční prostředky dané žalobkyni k dispozici TIB (opatření 11 a 12), je třeba nejdříve konstatovat, že Komise v bodě 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdila, že „zprávy […] neanalyzují eventuální protiplnění za majetkovou účast orgánů, jak by tomu muselo být u každého investora v tržním hospodářství“.

215

I když je pravda, že tato formulace může zmást, když naznačuje, že nebylo stanoveno žádné protiplnění, pokud jde o účast TIB (opatření 11 a 12), je třeba konstatovat, že tato část se obecně vztahuje na finanční podporu poskytnutou žalobkyni všemi státními finančními institucemi, zatímco prostředky dané žalobkyni k dispozici TIB jsou předmětem zvláštního přezkumu v bodě 98 odůvodnění a následujících napadeného rozhodnutí (viz body 20 a 21 výše).

216

Pokud jde obzvláště o protiplnění za převzetí podílu na kapitálu žalobkyně ve výši 49 % (opatření 11), Komise v bodě 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že okolnost, že TIB prodala svou účast o pět let později G. R. a jeho synovi za vyšší cenu, než sama zaplatila v roce 1994, nemění nic na skutečnosti, že TIB se nechovala jako soukromý investor. Krom toho upřesnila, že rizika byla vysoká, že ani nebyla provedena analýza budoucích příjmů a že zisk, kterého TIB skutečně dosáhla, byl malý.

217

Z toho vyplývá, že Komise měla za to, že odkoupení podílu TIB ze strany G. R. nepředstavovalo odpovídající protiplnění s ohledem na kritérium soukromého investora. Z toho vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého Komise konstatovala v napadeném rozhodnutí, že nebylo stanoveno protiplnění za převzetí účasti TIB v podniku, není opodstatněný.

218

Pokud jde o protiplnění za podílovou půjčku poskytnutou TIB žalobkyni (opatření 12), Komise učinila v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí následující zjištění:

„je nutno konstatovat, že dohodnutá úroková sazba činila 12 %, avšak výše úroků byla omezena na 50 % ročního [příjmu]. Ve zprávách již bylo zdůrazněno, že [žalobkyně] nedosáhne žádných zisků nejméně během prvních dvou let. K tomu skutečně došlo. Nebyla dohodnuta zvýšená úroková sazba za účelem vyrovnání za roky, za které byly platby úroků nepravděpodobné. TIB tedy vědomě poskytla podílovou půjčku, která nebyla spojena s žádnými dodatečnými hlasovacími právy, aniž by požadovala jakékoli zajištění a za úrokovou sazbu 0 % na období nejméně dvou let. Nebyla dohodnuta žádná riziková prémie pro vyrovnání rizik předvídaných ve zprávě, na jejímž základě byla poskytnuta podílová půjčka […]“.

219

Z této části vyplývá, že Komise měla za to, že dohodnutí úrokové sazby ve výši 12 % ročně nepředstavovalo s ohledem na kritérium soukromého investora odpovídající protiplnění k podílové půjčce poskytnuté TIB. Z toho vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého Komise konstatovala v napadeném rozhodnutí, že nebylo stanoveno protiplnění za podílovou půjčku poskytnutou TIB žalobkyni, není opodstatněný.

220

Pokud jde zadruhé o finanční prostředky vložené do podniku G. R., je třeba připomenout, že Komise měla v napadeném rozhodnutí za to, že dvě půjčky poskytnuté G. R. v celkové výši 2 milionů DEM představovaly dvě opatření podpory ve prospěch žalobkyně (viz body 21 a 24 výše).

221

Žalobkyně v zásadě tvrdí, že k půjčce, která byla předmětem opatření 16, nebyla poskytnuta záruka v její prospěch a že G. R. byl sám odpovědný za úroky a odpisy dvou půjček, které dojednal a díky kterým financoval svou účast na kapitálu žalobkyně.

222

V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise v písemnostech připustila, že nesprávně konstatovala v rozhodnutí ze dne 30. října 2002, že půjčka, která je předmětem opatření 16, byla zajištěna zárukou spolkové země Durynsko ve výši 90 % (opatření 13). Soud konstatuje, že tato chyba je napravena v napadeném rozhodnutí, ve kterém Komise v bodě 99 odůvodnění upřesnila, že na půjčku, jež je předmětem opatření 16, „se vztahovala záruka spolkové vlády pro poskytující banku Deutsche Ausgleichsbank“.

223

Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého G. R. nesl platbu úroků a vrácení kapitálu připadající na dvě půjčky, je třeba poznamenat, že Komise nikdy netvrdila, že G. R. nebyl odpovědný za tyto půjčky. Naopak konstatovala, že půjčky byly poskytnuty G. R. Proto se zdá zjevné, jak správně uvádí Komise, že byl odpovědný za platbu úroků a vrácení kapitálu.

224

Pokud jde o další tvrzení žalobkyně, Soud poznamenává, že se vztahují spíše k údajnému nesprávnému posouzení, kterého se Komise dopustila ohledně účasti TIB v podniku a použití pokynů o podpoře na záchranu a restrukturalizaci, a musí být tedy zkoumány v rámci jiných částí tohoto žalobního důvodu.

225

S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba zamítnout první část tohoto žalobního důvodu jako neopodstatněnou.

226

Žalobkyně poznamenává, že i když její kvalifikace jako podniku v nesnázích hraje hlavní roli ve fázi přezkumu dotace na investice (opatření 15), tato kvalifikace ovlivňuje rovněž posouzení jiných opatření podpory, zejména převzetí podílu a podílové půjčky TIB (opatření 11 a 12). Podle žalobkyně je toto posouzení rovněž důvodem toho, že Komise odmítá použití pokynů k vnitrostátní regionální podpoře.

227

Komise odpovídá, že její posouzení ohledně kvalifikace žalobkyně jako podniku v nesnázích není chybné a odkazuje na vysvětlení, které poskytla dříve.

228

Je třeba konstatovat, že se žalobkyně omezuje na připomenutí vlivu, který měla kvalifikace jako podniku v nesnázích na přezkum vícero opatření podpory, jakož i na použitelnost pokynů k vnitrostátní regionální podpoře.

229

Přitom stačí připomenout, jak je konstatováno v bodě 133 výše, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že se v bodě 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že žalobkyně byla od roku 1994 až do konce roku 1996 podnikem v nesnázích.

230

Je tudíž třeba zamítnout druhou část tohoto žalobního důvodu.

231

Žalobkyně poukazuje na to, že napadené rozhodnutí, které uvádí, že se TIB nechovala jako soukromý investor, je v tomto ohledu stiženo zjevně nesprávným posouzením.

232

Žalobkyně tvrdí, že se TIB rozhodla pro investici po důkladném znaleckém posudku obchodního plánu svěřeném kancelářím RBSH&P a AA. Podle žalobkyně tyto posudky zjevně zohlednily hospodářská rizika spojená se založením podniku a stanovily investiční a organizační opatření k zajištění úspěchu podniku, jak prokazuje současná hospodářská situace žalobkyně. V případě pochyb v tomto ohledu mohla Komise ustanovit nezávislého znalce. Žalobkyně tvrdí, že udržení pracovních míst byl pouze druhotný cíl TIB, který je jasně zdůrazněn ve zprávě kanceláře AA, protože pro veřejný podnik hraje významnou úlohu. Zprávy tedy nepopisovaly restrukturalizaci a v každém případě tato skutečnost nevylučovala soulad účasti TIB s podmínkami trhu. Navíc se podle žalobkyně jedná o bludný kruh, protože Komise vyvodila tuto nezbytnost ze skutečnosti, že finanční prostředky, které TIB přinesla podniku, představovaly státní podporu.

233

Žalobkyně tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Komise, bylo ve smlouvě („Gesellschaftsvertrag“) ze dne 23. března 1994 stanoveno, že účast TIB bude doprovázet přiměřené protiplnění. Jednak G. R. mohl odkoupit podíl TIB (opatření 11) prostřednictvím platby ročních úroků ve výši 6 % ode dne zaplacení. K tomu došlo na konci roku 1999. Krom toho podílová půjčka (opatření 12) měla vynášet úroky ve výši 12 % ročně. Žalobkyně vysvětluje, že omezení výše úroků na polovinu ročního zisku je obvyklou obecnou doložkou v případě půjček společníků, aby se vyhnulo tomu, že by podnik ve fázi zahájení činnosti musel nést břemeno placení úroků, které by mohlo ohrozit jeho úspěch. Nízká míra těchto úroků je vyrovnána, tak jako v projednávaném případě, vyšší úrokovou sazbou v případě ziskových let. Toto omezení tedy odpovídá zájmu, který měla TIB, jakožto společník, na hospodářském úspěchu žalobkyně, a odpovídá neexistenci jakékoliv platby úroků a dividend G. R. Jelikož byla úroková sazba stanovena na 12 %, má žalobkyně za to, že Komise nemůže tvrdit, že strany nestanovily rizikovou prémii. TIB dostávala od žalobkyně vyšší úroky až do splacení půjčky na konci roku 1999.

234

Žalobkyně rovněž zpochybňuje posouzení Komise, podle kterého se G. R. nepodílel na kapitálu žalobkyně za stejných podmínek jako TIB. G. R. investoval do podniku 2,055 milionu DEM, z nichž 2 miliony byly financovány dvěma půjčkami, které uzavřel (opatření 16 a 17). Podle žalobkyně je při posouzení účasti soukromého investora třeba zohlednit i tyto prostředky, a nikoliv jen částku 0,055 milionů DEM. Pokud jde o půjčku, která je předmětem opatření 16, žalobkyně tvrdí, že nebyla kryta státní zárukou a že G. R. nesl celé riziko spojené se splacením půjčky. Pokud jde o půjčku, která je předmětem opatření 17 a za kterou G. R. odpovídal osobně a společně se žalobkyní, tato tvrdí, že skutečnost, že byla zaručena hypotékou na pozemek, který jí patřil, není relevantní, protože tato hypotéka nepocházela z veřejných zdrojů. Navíc obě půjčky byly poskytnuty v rámci programu podpory na založení podniku, který Komise povolila a žalobkyně vytýká Komisi, že vůči podnikatelům, kteří se spolehli na podpory, namítá, že nepředstavují plnohodnotné investory. Podle žalobkyně je poskytnutí podpory druhotné ve vztahu k úplné a celkové účasti investora, jehož samotná existence je ve hře. G. R. tak byl způsobilejší představovat referenčního investora než velký podnik, který by v případě neúspěchu nebyl vážně existenčně ohrožen.

235

Komise se domnívá, že argumentace vznesená žalobkyní, pokud jde o účast TIB v podniku, musí být v plném rozsahu zamítnuta jako neopodstatněná.

236

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může zásah orgánů veřejné moci do kapitálu podniku v jakékoliv formě představovat státní podporu (viz rozsudek Soudu ze dne 11. července 2002, HAMSA v. Komise, T-152/99, Recueil, s. II-3049, bod 125 a citovaná judikatura).

237

Aby se určilo, zda převzetí podílu TIP na kapitálu žalobkyně ve výši 49 % (opatření 11) a podílová půjčka ve výši 6 milionů DEM, kterou poskytla žalobkyni (opatření 12) mají povahu státní podpory, je relevantní uplatnit kritérium soukromého investora v tržním hospodářství uvedené ve sporném rozhodnutí, které žalobkyně ostatně nezpochybnila. Je tak třeba posoudit, zda by za podobných okolností mohl být soukromý investor s velikostí, kterou je možné srovnat s velikostí veřejného investora, motivován uskutečnit tak významnou transakci.

238

V tomto ohledu bylo upřesněno, že i když chování soukromého investora, se kterým musí být srovnán zásah veřejného investora sledujícího cíle hospodářské politiky, není nezbytně chováním běžného investora, který vkládá kapitál za účelem dosažení výnosnosti ve více méně krátkém období, musí být přinejmenším chováním soukromého holdingu nebo soukromého seskupení podniků sledujícího strukturální, globální nebo sektorovou politiku a musí být určováno perspektivami výnosnosti v delším období (viz výše uvedený rozsudek HAMSA v. Komise, bod 126 a citovaná judikatura). Krom toho srovnání mezi chováním veřejných a soukromých investorů musí být provedeno ve vztahu k přístupu, který by měl v rámci dotčené transakce soukromý investor s ohledem na dostupné informace a předvídatelný vývoj v dané době (rozsudek Soudu ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T-228/99 a T-233/99, Recueil, s. II-435, body 244 až 246).

239

Je třeba rovněž připomenout, že posouzení Komisí otázky, zda opatření splňuje kritérium soukromého operátora v tržním hospodářství, vyžaduje komplexní ekonomické posouzení. Při přijímání aktu, který s sebou nese takové posouzení, má Komise rozsáhlou posuzovací pravomoc a soudní přezkum, byť je v zásadě úplný, pokud jde o otázku, zda opatření spadá do působnosti čl. 87 odst. 1 ES, se omezuje na prověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, neexistence nesprávného právního posouzení, věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, jakož i neexistence zneužití pravomoci. Soudu zejména nepřísluší nahrazovat svým ekonomickým posouzením posouzení orgánu, který rozhodnutí vydal (viz rozsudek Soudu ze dne 8. července 2004, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, T-198/01, Sb. rozh. s. II-2717, bod 97 a citovaná judikatura).

240

Ve světle těchto zásad je nutno přezkoumat napadené rozhodnutí.

241

Zaprvé není možné Komisi vytýkat, že měla s ohledem na dvě zprávy poradenských kanceláří dostupné v době založení žalobkyně, a sice zprávu kanceláře RBSH&P ze dne 29. listopadu 1993 a zprávu vypracovanou AA ze dne , za to, že cílem TIB bylo udržet zaměstnanost.

242

Soud totiž konstatuje, že podle zprávy vypracované AA, určené k tomu, aby TIB mohla zhodnotit svou účast v podniku, bylo jejím cílem udržení zaměstnanosti a poradci museli, jak ostatně připouští žalobkyně, vypracovat obchodní plán při zohlednění této úvahy. Zajisté nic nebrání tomu, aby veřejné podniky zohlednily sociální, regionální nebo sektorové politiky. Nicméně kapitálový vklad ze strany veřejných orgánů musí být posuzován podle kritéria soukromého investora bez ohledu na jakékoliv sociální úvahy nebo regionální či sektorovou politiku (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 21. ledna 1999, Neue Maxhütte Stahlwerke a Lech-Stahlwerke v. Komise, T-129/95, T-2/96 a T-97/96, Recueil, s. II-17, bod 120 a citovaná judikatura).

243

Zadruhé je třeba uvést, že pro závěr, že převzetí podílu TIB a podílová půjčka nebyly v souladu s chováním soukromého investora, Komise právem zkoumala situaci žalobkyně v okamžiku zásahu veřejných orgánů, jakož i hospodářské perspektivy podniku.

244

V tomto ohledu Soud poznamenává, že v rozporu s tvrzením žalobkyně Komise správně posoudila situaci podniku v okamžiku zásahu TIB. Jak vyplývá z bodů 116 až 133 výše, týkajících se kvalifikace jako podniku v nesnázích, žalobkyně musela přistoupit k procesu restrukturalizace, aby zajistila svou životaschopnost, jak v dané době konstatovali poradci.

245

I když je pravda, že okolnost, že žalobkyně musela být pro zajištění své životaschopnosti restrukturována, nemůže určovat, jak tvrdí žalobkyně, povahu zásahu TIB neslučitelnou s podmínkami trhu, nemění to nic na tom, že když se jedná o kapitálový vklad do podniku v nesnázích, je riziko sporné investice ovlivněno obtížemi, ve kterých se takový podnik nachází.

246

Žalobkyně v této souvislosti tvrdí, že účast TIB se uskutečnila na základě důkladného znaleckého posudku obchodního plánu a že poradci, kteří přezkoumali rizika, dospěli k závěru, že plán má veškeré šance na úspěch. V tomto ohledu je třeba nejdříve uvést, že podle poradců závisel úspěch obchodního plánu žalobkyně ve velké míře na rozhodnutí regionálních orgánů v rámci strukturální politiky spolkové země Durynsko hospodářsky podporovat jediného výrobce porcelánu v regionu, v projednávaném případě žalobkyni. Navíc Soud konstatuje, že i když zprávy vypracované RBSH&P a AA předpokládaly opatření za účelem zajištění životaschopnosti podniku, z obou zpráv vyplývá, že poradci považovali obchodní plán za velmi rizikový. Navíc v rozporu s tvrzením žalobkyně rizika identifikovaná poradci nebyla riziky existujícími před provedením opatření. Poradci totiž měli za to, že řada rizik přetrvávala a že úspěch obchodního plánu nebyl zcela zajištěn. Navíc je třeba konstatovat, že posouzení poradců v příslušných zprávách se týkají spíše úvah o životaschopnosti podniku než úvah o výnosnosti, které obvykle řídí průmyslovou a obchodní strategii soukromých hospodářských subjektů (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2000, Alitalia v. Komise, T-296/97, Recueil, s. II-3871, bod 84).

247

S přihlédnutím jednak k situaci podniku v okamžiku přiznání dotyčných opatření, a jednak k perspektivám vývoje je možné mít za to, že se TIB řídila úvahami sociální a regionální povahy, které jsou typické pro chování státu jako veřejné moci a nikoliv jako tržního subjektu.

248

Zatřetí je třeba uvést, že Komise měla vzhledem k hospodářským perspektivám žalobkyně k tomuto datu za to, že protiplnění za účast TIB v podniku nebylo odpovídající. Tato úvaha nemůže být kvalifikována jako zjevně nesprávná.

249

Pokud jde zaprvé o protiplnění za převzetí podílu na kapitálu žalobkyně ve výši 49 % (opatření 11), Komise měla správně za to, že nebyla provedena analýza budoucích příjmů. Je třeba v tomto ohledu připomenout, že posouzení poradců ve zprávách daných k dispozici TIB před tím, než tato získala podíl na kapitálu žalobkyně, se netýkala úvah o výnosnosti. Soud tak konstatuje, že analýza případných předpokládaných příjmů nebyla předmětem zpráv poradců.

250

Argument vznesený žalobkyní, podle kterého podle smlouvy („Gesellschaftsvertrag“) ze dne 23. března 1994 mohl G. R. odkoupit podíl TIB prostřednictvím platby ročních úroků ve výši 6 %, nemůže vyvrátit závěr Komise. Tato okolnost totiž nemůže být přirovnána k analýze budoucích příjmů, jelikož žalobkyně netvrdí, že G. R. se zavázal v každém případě získat uvedený podíl. Krom toho žalobkyně neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla zpochybnit posouzení Komise, podle kterého byl zisk skutečně dosažený TIB velmi malý. V tomto ohledu jednak Soud poznamenává, že referenční úrokové sazby uvedené v bodě 101 odůvodnění napadeného rozhodnutí a týkající se různých úvěrů poskytnutých žalobkyni, jsou vyšší než 6 %. Krom toho, jak Komise konstatovala v bodě 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí, částka 1,975 milionu DEM, kterou TIB dala k dispozici žalobkyni ve formě podílu, představuje vlastní kapitál, který se v případě platební neschopnosti stane pohledávkou nižšího pořadí. Z toho vyplývá, že zisk rovnající se 6 % ročním úrokům, jako je ten stanovený ve smlouvě („Gesellschaftsvertrag“) ze dne , nemůže být považován za odpovídající protiplnění za převzetí podílu TIB na kapitálu žalobkyně.

251

Pokud jde zadruhé o protiplnění stanovené za podílovou půjčku (opatření 12), Komise uvedla v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že i když byla úroková sazba stanovena na 12 %, byla tato půjčka poskytnuta, aniž by se požadovalo jakékoli zajištění a za úrokovou sazbu 0 % na období nejméně prvních dvou let. Připomíná rovněž, že výše úroků byla omezena na 50 % ročního příjmu. Přitom dvě zprávy stanovily, že přinejmenším první dva roky budou ztrátové. Nebyla dohodnuta žádná zvýšená úroková sazba za účelem vyrovnání za roky, za které byly platby úroků nepravděpodobné. Krom toho půjčka nebyla spojena s dodatečnými hlasovacími právy a nebyla stanovena žádná riziková prémie pro vyrovnání rizik předpokládaných poradci.

252

Žalobkyně neuvádí žádnou skutečnost, která by umožnila mít za to, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že se domnívala, že takové protiplnění nebylo odpovídající. Zaprvé žalobkyně nemůže tvrdit, aniž by si protiřečila, že stanovení úrokové sazby ve výši 12 % umožnilo jednak vyrovnat ztrátové roky, a jednak zohlednit rizika transakce. Přitom je třeba konstatovat, že s ohledem na obrat předvídaný pro první neztrátové roky takovéto vyrovnání nemohlo být plánováno, protože výše úroků byla stále shora omezena na 50 % zisku. Dále je třeba uvést, že Komise zohlednila rovněž skutečnost, že nebylo stanoveno žádné zajištění a že půjčka nebyla spojena s dodatečnými právy, což žalobkyně nezpochybňuje.

253

Začtvrté Komise zdůraznila, že G. R. nemohl být považován za soukromého investora, se kterými by TIB byla srovnatelná (bod 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

254

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle praxe Komise potvrzené judikaturou, pokud se zásah orgánů veřejné moci uskuteční současně se značným zásahem soukromých hospodářských subjektů za srovnatelných podmínek, existenci podpory lze vyloučit (rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 1996, Air Francie v. Komise, T-358/94, Recueil, s. II-2109, body 148 a 149). Nicméně Soudní dvůr a Soud měly za to, že pokud se soukromé investice v témže podniku uskuteční až po přidělení veřejných prostředků, existenci podpory nelze vyloučit (viz k tomuto bodu výše uvedený rozsudek ze dne , Francie v. Komise, bod 40).

255

V projednávaném případě žalobkyně v zásadě tvrdí, že G. R. investoval 2,055 milionů DEM do kapitálu žalobkyně, z nichž 2 miliony byly financovány dvěma půjčkami, které uzavřel.

256

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 102 a 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise měla za to, aniž by jí žalobkyně protiřečila, že tyto dvě půjčky nebyly poskytnuty za tržních podmínek a že, i když byly poskytnuty G. R., byly ve skutečnosti určeny na podporu žalobkyně. Přitom tato kvalifikace dvou půjček jako dvou opatření podpory poskytnutých žalobkyni (opatření 16 a 17) vylučuje možnost považovat tyto prostředky za vklad G. R. z jeho vlastních zdrojů. Proto vklad G. R. z jeho vlastních zdrojů byl pouze 0,055 milionů DEM.

257

Je třeba připomenout, že Komise rovněž zohlednila skutečnost, že TIB jednak vložila 1,975 milionů DEM ve formě podílu, a jednak G. R. měl právo odstoupit od smlouvy, jestliže se převzetí podílu ze strany TIB a poskytnutí podílové půjčky, jakož i obecně poskytnutí jiných podpor neuskuteční, zatímco TIB toto právo neměla.

258

Je tedy možné mít za to, že přínos soukromého kapitálu byl spíše důsledkem hospodářské podpory státu než výsledkem rozhodnutí přijatého obezřetným investorem, který se rozhodl investovat, protože byl přesvědčen o perspektivách výnosnosti své investice (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Alitalia v. Komise, bod 93). Za těchto podmínek nemůže být vklad veřejných prostředků považován za slučitelný s kritériem soukromého investora.

259

Skutečnost, že G. R. byl povinen vrátit dvě půjčky, nemůže vyvrátit tento závěr. Jednak, jak bylo uvedeno v bodě 256 výše, žalobkyně nevznáší argumenty s cílem zpochybnění posouzení Komise, podle kterého dvě půjčky, i když poskytnuté G. R., představují dvě opatření podpory ve prospěch žalobkyně. Krom toho, i kdyby tato okolnost musela být vykládána v tom smyslu, že soukromý investor převzal určité riziko tím, že se podílel na kapitálu žalobkyně, z bodů 256 a 257 vyplývá, že toto riziko bylo rozhodně nižší než riziko převzaté TIB.

260

S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že se v bodě 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že se TIB nechovala jako soukromý investor v tržním hospodářství, ani tím, že v důsledku toho kvalifikovala převzetí podílu (opatření 11) a podílovou půjčku (opatření 12) jako státní podporu ve prospěch žalobkyně.

261

Je tudíž třeba zamítnout třetí část tohoto žalobního důvodu.

262

Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž uvádí, že opatření poskytnutá od roku 1994 do konce roku 1996 nejsou slučitelná s pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci, je stiženo zjevně nesprávným posouzením v tomto ohledu.

263

Pokud jde zaprvé o údajnou neexistenci plánu restrukturalizace, žalobkyně nejdříve tvrdí, že toto posouzení je neslučitelné se zjištěním, podle kterého zprávy poradců dostupné v rozhodné době uváděli restrukturalizaci. Podle žalobkyně se měla Komise opřít o obchodní plán vypracovaný před založením žalobkyně kanceláří RBSH&P se souhlasem G. R. a ověřený kanceláří AA. Tento plán byl krom toho úspěšně uskutečněn. Žalobkyně dále tvrdí, že Komise znala všechna kritéria obchodního plánu, a zejména podrobnou analýzu situace na trhu, výrobků a zákazníků, které měl nový podnik získat; konkrétní prognózy ohledně předpokládaného a skutečného obratu; různé scénáře, pokud jde o „cash-flow“ v různých finančních strukturách; všechna předpokládaná a provedená finanční opatření, včetně vkladu soukromých a veřejných prostředků; plánované a uskutečněné investice a konečně použití prostředků vyplývající z výročních zpráv podniku. Pokud jde o financování stanovené pro založení podniku, žalobkyně tvrdí, že Spolková republika Německo sdělila dne 15. března 2001 Komisi investiční plán týkající se investicí od roku 1994 do roku 2000 a že její sdělení ze dne podrobněji vysvětlovalo obsah plánu vypracovaného kanceláří RBSH&P. Malé změny provedené v celkovém plánu financování vyplynuly podle žalobkyně z rozhodnutí nabýt, a nikoliv najmout hmotný majetek.

264

V případě potíží s pochopením se Komise mohla obrátit na znalce nebo požádat o vysvětlení německou vládu či žalobkyni. Přitom během celého formálního vyšetřovacího řízení Komise nepoložila jedinou konkrétní otázku ohledně obtíží s pochopením různých prvků obchodního plánu nebo jeho celkového kontextu. Krom toho generální ředitel pro hospodářskou soutěž výslovně potvrdil v roce 2002, že disponuje všemi informacemi nezbytnými pro přezkum věci.

265

Pokud jde zadruhé o posouzení Komise ohledně soukromého příspěvku na celkové náklady restrukturalizace, žalobkyně tvrdí, že TIB, G. R. a ona sama poskytli značný příspěvek. Žalobkyně nejdříve tvrdí, že TIB se podílela na jejím kapitálu za tržních podmínek, a že proto prostředky, které jí dala k dispozici (opatření 11 a 12), musely být považovány za soukromý příspěvek. Dále tvrdí, že Komise měla zohlednit jako soukromý příspěvek G. R. nikoliv jen vklad 0,055 milionů DEM, ale rovněž prostředky poskytnuté ve formě půjčky ve výši 2 milionů DEM, protože G. R. za ni odpovídal. G. R. se ostatně vzdal vyžadování úroků od žalobkyně, což je třeba rovněž zohlednit. Podle žalobkyně byly tyto platby úroků stanoveny. Konečně má žalobkyně za to, že Komise měla zohlednit okolnost, že kladný peněžní tok byl jak z pohledu plánu, tak ve skutečnosti rozhodující pro úspěch jejího rozvoje. Jednalo se o prostředky, které měla podle obchodního plánu získat sama žalobkyně prodejem svých výrobků a které byly k dispozici podniku pro účely jeho rozvoje, přičemž G. R. se vzdal jakéhokoliv rozdělení zisku až do roku 1999.

266

Komise popírá, že se dopustila nesprávného posouzení tím, že měla za to, že neexistoval hodnověrný a soudržný plán restrukturalizace založený na realistických předpokladech ohledně budoucích provozních podmínek žalobkyně, a tvrdí, že podpory nemohly být schváleny i proto, že podnik přispěl jen zanedbatelně na náklady restrukturalizace.

267

Žalobkyně v zásadě zpochybňuje zjištění Komise, podle kterého opatření poskytnutá žalobkyni mezi rokem 1994 a koncem roku 1996 nejsou slučitelná se společným trhem s ohledem na pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994.

268

Nejdříve je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že čl. 87 odst. 3 ES přiznává Komisi širokou posuzovací pravomoc pro schválení podpory na základě výjimky z obecného zákazu uvedeného v odstavci 1 tohoto článku v rozsahu, v němž v tomto případě posouzení slučitelnosti,nebo neslučitelnosti státní podpory se společným trhem vyvolává problémy vyžadující zohlednění a posouzení komplexních ekonomických skutečností a okolností (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, Recueil, s. I-3547, bod 36). Jelikož soud Společenství nemůže nahradit svým posouzením skutkového stavu, zejména ekonomické povahy, posouzení autora rozhodnutí, přezkum Soudu se musí v tomto ohledu omezit na prověření dodržování procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (rozsudek Soudu ze dne , Graphischer Maschinenbau v. Komise, T-126/99, Recueil, s. II-2427, bod 32, a ze dne , Pollmeier Malchow v. Komise, T-137/02, Sb. rozh. s. II-3541, bod 52).

269

Je třeba rovněž připomenout, že podle ustálené judikatury je nutno legalitu aktu Společenství posuzovat na základě skutkového a právního stavu, který existoval v době přijetí aktu, a je třeba zkoumat komplexní posouzení, která Komise provedla jen na základě informací, kterými disponovala v okamžiku provádění těchto posouzení (rozsudky Soudu ze dne 6. října 1999, Salomon v. Komise, T-123/97, Recueil, s. II-2925, bod 48, a výše uvedený Graphischer Maschinenbau v. Komise, bod 33).

270

Konečně Komise si může stanovit obecné směry pro výkon své posuzovací pravomoci prostřednictvím aktů, jako jsou dotčené pokyny, pokud tyto akty obsahují informativní pravidla o přístupu sledovaném tímto orgánem a neodchylují se od ustanovení Smlouvy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Řecko v. Komise, C-278/00, Recueil, s. I-3997, bod 98 a citovaná judikatura). Napadené rozhodnutí tedy musí být zkoumáno s ohledem na tato pravidla.

271

V projednávaném případě Komise přezkoumala podpory poskytnuté žalobkyni s ohledem na pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994, které vymezují kritéria pro posouzení slučitelnosti podpory na restrukturalizaci podniku v nesnázích.

272

Pokyny vyžadují, aby podpory na restrukturalizaci byly součástí plánu, jehož schválení podléhá třem hmotněprávním podmínkám: musí umožnit návrat podniku k životaschopnosti, bránit protiprávním narušením hospodářské soutěže a zajistit přiměřenost podpory ve vztahu k nákladům a výhodám restrukturalizace. Takové podpory tak musí být doprovázeny skutečným plánem restrukturalizace a mohou být poskytnuty jen tehdy, když může být prokázáno, že udržení provozu podniku a obnova jeho výnosnosti slouží co nejlépe zájmům Společenství

273

Je věcí Soudu, aby ověřil, zda byly v projednávaném případě tyto požadavky dodrženy.

274

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že pro účely závěru, že podmínky vymezené pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci nebyly splněny, se Komise opřela zaprvé o neexistenci plánu restrukturalizace.

275

Je třeba v tomto ohledu uvést, že plán restrukturalizace musí obsahovat přesné a spolehlivé údaje, jakož i veškerá upřesnění umožňující posoudit, zda hmotněprávní podmínky vymezené pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci byly splněny.

276

V napadeném rozhodnutí Komise vysvětlila, že „[Spolková republika Německo] přes opakované výzvy Komise nikdy nepředložila konečnou verzi plánu restrukturalizace […] nebo neuvedla údaje o tom, která restrukturalizační opatření byla skutečně učiněna“ (bod 169 odůvodnění). Krom toho v bodě 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla vícero zjištění na odůvodnění tohoto závěru. Komise tak vzala na vědomí, že první zpráva byla vypracována před uskutečněním prodeje aktiv a druhá byla určena výhradně pro TIB, aby se mohla rozhodnout o účelnosti převzetí majetkové účasti v podniku. Komise ostatně upřesnila, že navržená opatření a jejich náklady se v jednotlivých zprávách lišily a ani se neshodují s náklady, které Spolková republika Německo uvedla v „investičním plánu“ a náklady podrobně popsanými v tabulce 5 napadeného rozhodnutí, na jejichž základě byla podpora údajně poskytnuta. Navíc Komise poznamenala, že seznam opatření určených pro financování těchto nákladů v obou zprávách opomíjel četná opatření podpory, která byla podniku skutečně poskytnuta (tabulka 4 napadeného rozhodnutí), což platí také pro „investiční plán“. Komise měla tedy za to, že plán buď nebyl konečným plánem, nebo že podnik obdržel neúměrně vysoké podpory.

277

Analýza Komise v tomto ohledu není stižena zjevně nesprávným posouzením.

278

Ze spisu totiž vyplývá, že zpráva vypracovaná RBSH&P a zpráva vypracovaná AA se liší pokud jde o analýzu nákladů navržených opatření a že nezohledňují celou finanční pomoc skutečně poskytnutou žalobkyni během doby, kdy byla v nesnázích. Posouzení poradců jsou krom toho v rozporu s náklady uvedenými Spolkovou republikou Německo v investičním plánu. Za těchto podmínek byla Komise oprávněna konstatovat, že podpory poskytnuté žalobkyni nebyly spojeny s plánem restrukturalizace.

279

Žalobkyně nevznáší žádný argument, který by mohl vyvrátit tento závěr a omezuje se na obecné uvedení skutečností, které mají být dle ní plánem restrukturalizace, aniž by nicméně uvedla, v jakém dokumentu se nachází. Navíc žalobkyně neposkytuje žádná objasnění ohledně rozporů mezi třemi dokumenty zkoumanými Komisí v napadeném rozhodnutí.

280

V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, závěr o neexistenci plánu restrukturalizace neprotiřečí posouzení Komise, podle kterého žalobkyně provedla projekt restrukturalizace. Skutečnost, že Komise konstatovala, že zprávy vypracované RBSH&P a AA stanovily opatření určená na restrukturalizaci podniku, nemůže přiznat těmto zprávám vyčerpávající povahu. Navíc podpora poskytnutá podniku v nesnázích nemůže být prohlášena za slučitelnou se společným trhem pouze z důvodu, že byla předvídána restrukturalizační opatření, i když tato restrukturalizace byla tak jako v projednávaném případě provedena úspěšně. Je třeba v tomto ohledu uvést, že k tomu, aby Komise mohla posoudit, zda dotčené podpory mohou ovlivnit podniky, které je čerpaly, v jejich chování tak, aby přispěly k uskutečnění cíle uvedeného v čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, je nezbytné ověřit, zda plán restrukturalizace splňuje všechny hmotněprávní podmínky stanovené pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci.

281

Je třeba rovněž zamítnout argumentaci žalobkyně, podle které, když měla Komise za to, že dostupné informace nebyly úplné, měla požádat o vysvětlení německé orgány. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Komise ve svém rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení ohledně podpor poskytnutých žalobkyni, vyzvala Spolkovou republiku Německo, aby jí poskytla plán restrukturalizace (viz bod 7 výše) týkající se žalobkyně. Krom toho v rozhodnutí rozšířit formální vyšetřovací řízení (viz bod 9 výše), Komise konstatovala, že žalobkyně nepředložila žádný plán restrukturalizace. V důsledku toho měla stejné pochybnosti jako při zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Je tedy třeba konstatovat, že posouzení Komise ohledně neexistence plánu restrukturalizace, které se zdaleka nevyznačuje tím, že Komise nedisponovala informacemi nezbytnými k tomu, aby mohla posoudit slučitelnost podpor, zdůrazňuje skutečnost, že podmínky, kterým musí odpovídat podpora na restrukturalizaci, aby byla schválena v souladu s pokyny, zejména existence soudržného plánu restrukturalizace v okamžiku poskytnutí podpory, nebyly splněny. Za těchto podmínek je takový argument nepodložený.

282

Komise měla zadruhé za to, že soukromý příspěvek na celkové náklady restrukturalizace nemůže být považován za podstatný.

283

Žalobkyně nezpochybňuje, že příjemci musí v souladu s pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci z roku 1994 obvykle přispět podstatným způsobem na restrukturalizaci z jejich vlastních prostředků nebo vnějším financováním obdrženým za tržních podmínek.

284

Je třeba konstatovat, že se Komise v projednávaném případě jednak opřela o skutečnost, že za neexistence přesného seznamu nákladů restrukturalizace nebylo možné tvrdit, že soukromý příspěvek byl podstatný, a jednak o zjištění, že pouze částka 0,055 milionu DEM může být považována za příspěvek soukromého investora.

285

Soud se domnívá, že toto posouzení není stiženo zjevným pochybením.

286

Nejdříve je zjevné, že za neexistence soudržného a věrohodného plánu restrukturalizace Komise nemohla posoudit rozsah a povahu soukromého příspěvku na celkové náklady restrukturalizace. Dále argumenty uplatněné žalobkyní nemohou zpochybnit posouzení Komise v bodě 171 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého pouze přínos G. R. ve výši 0,055 milionů DEM měl čistě soukromou povahu.

287

Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého prostředky vložené TIB musí být považovány za soukromý vklad, je třeba konstatovat, jak to vyplývá z bodů 236 až 260 výše, že podíl TIB na kapitálu žalobkyně nebyl spojen s podmínkami, které by byly rozumné pro soukromého investora, a že proto prostředky, které TIB poskytla žalobkyni (opatření 11 a 12) musí být považovány za státní podporu. Peněžní tok nemůže být přirovnáván k příspěvku přijímajícího podniku. Kladný peněžní tok je totiž v případě restrukturalizace podniku v nesnázích pouze výsledkem podpory poskytnuté příjemci, a z tohoto důvodu nemůže být považován za účast na nákladech restrukturalizace. Pokud jde dále o prostředky údajně vložené soukromým investorem, stačí připomenout, že žalobkyně neprokázala, že dvě půjčky díky kterým G. R. financoval svou majetkovou účast na kapitálu žalobkyně (opatření 16 a 17), nepředstavovaly státní podpory ve prospěch žalobkyně. Konečně žalobkyně neuvedla během správní fáze přezkumu ani v rámci tohoto řízení žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že se soukromý investor vzdal požadování úroků. Proto Komise právem nepovažovala tyto skutečnosti za prokázané.

288

I z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že zjištění Komise ohledně přiměřenosti podpory k nákladům na restrukturalizaci byla zjevně nesprávná.

289

V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že s ohledem na všechny výše uvedené úvahy se Komise mohla oprávněně domnívat, že podmínky stanovené pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci nebyly splněny.

290

Z toho vyplývá, že čtvrtá část žalobního důvodu musí být zamítnuta.

291

Celý čtvrtý žalobní důvod tedy musí být zamítnut, jakož i žaloba v plném rozsahu.

292

Žalobkyně zaprvé požaduje, aby byl vyslechnut oprávněný znalec k otázce, zda obchodní plány vypracované nezávislými poradci v okamžiku založení žalobkyně předpokládaly obtíže, zadruhé, aby byl tehdejší ředitel úřadu práce v Jeně vyslechnut ohledně účelu opatření, které žalobkyně provedla na základě článku 249h AFG, a zatřetí, aby byli společník a správce žalobkyně vyslechnuti k otázce, zda v rámci provedení opatření na základě článku 249h AFG žalobkyně sama nesla část nákladů, zda by opatření byla uskutečněna i bez uvedeného ustanovení a zda byly práce již provedeny před založením žalobkyně.

293

Komise se v tomto ohledu nevyjádřila.

294

V projednávaném případě považuje Soud věc na základě přezkumu spisu za dostatečně objasněnou a má za to, že v důsledku toho není třeba přistoupit k požadovaným organizačním procesním opatřením.

295

Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu Soudu může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese z výjimečných důvodů vlastní náklady. V projednávaném případě je třeba poznamenat, že i když žalobkyně neměla úspěch v návrhových žádáních směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí, Komise změnila po podání této žaloby rozhodnutí ze dne 30. října 2002 uvedené v žalobě a přijala nové rozhodnutí, které představuje napadené rozhodnutí. Žalobkyně v důsledku toho částečně upravila odůvodnění svých tvrzení a změnila svá návrhová žádání. Krom toho se po přijetí napadeného rozhodnutí účastnice řízení shodly na výši dotace, které jsou předmětem opatření 32. Žalobkyně a žalovaná na otázku Soudu potvrdily, že ohledně tohoto opatření již nejsou mezi hlavními účastnicemi řízení sporné body.

296

V okolnostech projednávaného případu budou dotčené okolnosti správně zohledněny rozhodnutím, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a nahradí třetinu nákladů řízení vynaložených Komisí. Komise ponese tedy dvě třetiny vlastních nákladů řízení.

297

Spolková země Durynsko ponese vlastní náklady řízení.

298

Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. V důsledku toho ponese Spolková republika Německo vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (pátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

Skutkový základ sporu

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

A – K prvnímu, druhému a třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení článků 87 ES a 88 ES, zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání

1. Pokud jde o dotace na investice spolkové země Durynsko (opatření 15)

a) Argumenty účastnic řízení

K porušení článků 87 ES a 88 ES

– K podmínkám použití režimu

– Ke kvalifikaci žalobkyně jako podniku v nesnázích

K porušení zásady právní jistoty

K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

b) Závěry Soudu

K porušení článků 87 ES a 88 ES

– K dosahu schváleného režimu

– K dotaci udělené žalobkyni

K porušení zásady právní jistoty

K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

2. Co se týče dotací na podporu zaměstnanosti spojených s investicemi do ochrany životního prostředí (opatření 26)

a) Argumenty účastnic řízení

K porušení článků 87 ES a 88 ES

K porušení zásady právní jistoty

K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

b) Závěry Soudu

K porušení článku 87 ES a 88 ES

– K souladu s režimem článku 249h AFG

– Ke kvalifikaci dotací na podporu zaměstnanosti jako státní podpory

K porušení zásady právní jistoty

K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

B – Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného skutkového zjištění nebo právního posouzení

1. K nesprávnému zjištění skutkového stavu

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

2. Ke kvalifikaci žalobkyně jako podniku v nesnázích

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

3. K nesprávnému posouzení účasti TIB v podniku (opatření 11 a 12)

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

4. K posouzení podpor s ohledem na pokyny o podpoře na záchranu a restrukturalizaci

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

K organizačním procesním opatřením požadovaným žalobkyní

K nákladům řízení