Věc C-552/03 P

Unilever Bestfoods (Ireland) Ltd, původně Van den Bergh Foods Ltd

v.

Komise Evropských společenství

„Kasační opravný prostředek – Články 85 a 86 Smlouvy o ES (nyní články 81 ES a 82 ES) – Zmrzlinářské výrobky určené k okamžité spotřebě – Poskytování mrazicích pultů prodejcům – Výhradní doložka – Právo na spravedlivý proces – Důkazní břemeno“

Usnesení Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 28. září 2006          

Shrnutí usnesení

1.     Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Narušení hospodářské soutěže

[Smlouva o ES, čl. 85 odst. 1 (nyní čl. 81 odst. 1 ES)]

2.     Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Narušení hospodářské soutěže

[Smlouva o ES, čl. 85 odst. 1 (nyní čl. 81 odst. 1 ES)]

3.     Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Zákaz – Vynětí

[Smlouva o ES, čl. 85 odst. 3 (nyní čl. 81 odst. 3 ES)]

4.     Hospodářská soutěž – Předpisy Společenství – Posouzení slučitelnosti výhradní doložky s právem Společenství učiněné vnitrostátními soudy

5.     Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Zneužití – Pojem

[Smlouva o ES, článek 86 (nyní článek 82 ES)]

1.     Smluvní omezení stanovená prodejcům souborem distribučních dohod zahrnujících výhradní doložku a umožňujících prodejcům vypovědět kdykoliv v krátké lhůtě jejich dohody musejí být posouzena nejen čistě formálně z právního hlediska, ale také s přihlédnutím ke konkrétním hospodářským souvislostem těchto dohod. Pakliže možnost vypovědět distribuční dohody nijak nebrání jejich skutečnému provádění po dobu, kdy této možnosti nebylo využito, je tudíž třeba přihlédnout ke skutečné délce trvání těchto dohod, aby bylo možné posoudit jejich účinky na relevantní trh.

(viz body 2, 54–55)

2.     Při posouzení účinků dohody na hospodářskou soutěž je nutné zohlednit hospodářské a právní souvislosti, které stojí na pozadí této dohody a v nichž může tato dohoda spolu s dalšími dohodami působit kumulativní účinek na hospodářskou soutěž. Pro účely posouzení, zda více distribučních smluv zahrnujících výhradní doložku brání přístupu na dotyčný trh, je tak třeba vymezit povahu a význam veškerých obdobných smluv, které k několika tuzemským výrobcům připoutávají velký počet prodejen. Dopad těchto sítí smluv na přístup na trh závisí v tomto ohledu zejména na počtu prodejen takto spoutaných s výrobci v porovnání s těmi, které takto spoutané nejsou, na době trvání sjednaných závazků a na množství výrobků, které jsou předmětem těchto závazků.

(viz body 84–85)

3.     V případě, že je požadováno vynětí na základě čl. 85 odst. 3 Smlouvy (nyní čl. 81 odst. 3 ES), náleží v prvé řadě dotyčným podnikům, aby Komisi předložily takové důkazy, jimiž lze prokázat, že dotčená dohoda splňuje podmínky uvedené v tomto ustanovení.

(viz bod 102)

4.     Soudy Společenství nemohou být vázány posouzením slučitelnosti výhradní doložky v distribuční dohodě s právem Společenství učiněným vnitrostátním soudem.

(viz bod 128)

5.     Pojem „zneužití dominantního postavení“ je objektivním pojmem, který sleduje takové jednání podniku s dominantním postavením, jež může ovlivnit strukturu trhu, kde právě kvůli přítomnosti takového podniku je úroveň hospodářské soutěže již oslabena, a jež ve svém důsledku brání zachování stávající úrovně hospodářské soutěže na trhu nebo rozvoji této hospodářské soutěže, a to za použití jiných prostředků, než které ovládají obvyklou soutěž výrobků nebo služeb na základě činnosti hospodářských subjektů. V tomto ohledu skutečnost, že smlouvy byly uzavřeny na žádost smluvních partnerů podniku, který zaujímá dominantní postavení, nemůže vyloučit tuto kvalifikaci.

(viz bod 129)

USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)

28. září 2006(*)

„Kasační opravný prostředek – Články 85 a 86 Smlouvy o ES (nyní články 81 ES a 82 ES) – Zmrzlinářské výrobky určené k okamžité spotřebě – Poskytování mrazicích pultů prodejcům – Výhradní doložka – Právo na spravedlivý proces – Důkazní břemeno“

Ve věci C‑552/03 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora dne 24. prosince 2003,

Unilever Bestfoods (Ireland) Ltd, původně Van den Bergh Foods Ltd, se sídlem v Dublinu (Irsko), zastoupená M. Nicholsonem a M. Rowem, solicitors, ve spolupráci s M. Biesheuvelem a M. De Gravem, advocaten, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),

přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou:

Komise Evropských společenství, zastoupená W. Wilsem, B. Dohertym a A. Whelanem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

Masterfoods Ltd, se sídlem v Dublinu, zastoupená P. Collinsem a M. Levittem, solicitors,

Richmond Ice Cream Ltd, původně Richmond Frozen Confectionery Ltd, se sídlem v Northallerton (Spojené království), zastoupená I. Forresterem, QC, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

vedlejší účastnice řízení v první stupni,

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),

ve složení J. Malenovský, předseda senátu, J.‑P. Puissochet (zpravodaj) a U. Lõhmus, soudci,

generální advokátka: J. Kokott,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

po vyslechnutí generální advokátky,

vydává toto

Usnesení

1       Unilever Bestfoods (Ireland) Ltd, původně Van den Bergh Foods Ltd a ještě předtím nazývaná HB Ice Cream Ltd (dále jen „HB“), se svým kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 23. října 2003, Van den Bergh Foods v. Komise (T‑65/98, Recueil, s. II‑4653, dále jen „napadený rozsudek“), jímž Soud zamítl její žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí Komise 98/531/ES ze dne 11. března 1998 v řízení podle článků 85 a 86 Smlouvy (Věci č. IV/34.073, č. IV/34.395 a č. IV/35.436 – Van den Bergh Foods Limited) (Úř. věst. L 246, s. 1, dále jen „sporné rozhodnutí“). HB se též domáhá, aby Soudní dvůr zrušil sporné rozhodnutí, nebo podpůrně, aby vrátil věc k projednání Soudu.

 Skutkový základ sporu

2       Skutkový základ sporu, jakož i sporné rozhodnutí, řízení a návrhová žádání učiněná před Soudem jsou shrnuty v bodech 2 až 40 napadeného rozsudku, na něž se tímto odkazuje. Podstata věci vyplývá z níže převzatých bodů uvedeného rozsudku:

„2      [HB], 100% dceřiná společnost skupiny Unilever, je hlavním výrobcem zmrzlinářských výrobků v Irsku, a to zejména zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě prodávaných v baleních po jednom kuse. HB poskytuje již řadu let prodejcům zmrzlinářských výrobků ,bezplatně‘ nebo za nepatrné nájemné mrazicí pulty, k nimž si ponechává vlastnické právo, ovšem pod podmínkou, že jsou tyto pulty užívány výhradně k uchovávání zmrzlinářských výrobků dodaných HB (dále jen ,výhradní doložka‘). Z ustanovení standardní smlouvy o užívání mrazicích pultů vyplývá, že každá smluvní strana může tuto smlouvu vypovědět kdykoli v dvojměsíční výpovědní lhůtě. HB zajišťuje na vlastní náklady údržbu svých mrazicích pultů krom případů zanedbání ze strany prodejce.

3      Masterfoods Ltd (dále jen ,Mars‘), dceřiná společnost americké společnosti Mars Inc., pronikla na irský trh se zmrzlinářskými výrobky v roce 1989.

4      Řada prodejců, kterým HB poskytla mrazicí pulty, začala od léta roku 1989 v těchto pultech uchovávat a vystavovat výrobky Mars, načež je HB vyzvala k dodržování výhradní doložky.“

3       Následoval spor mezi Mars a HB, který byl předložen irským soudům a v němž byl mimo jiné vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2000, Masterfoods a HB (C‑344/98, Recueil, s. I‑11369), a to v rámci řízení o předběžné otázce položené Supreme Court (Irsko).

4       V napadeném rozsudku Soud rovněž shledal:

„9      Souběžně s těmito řízeními vedenými před irskými soudy podala Mars dne 18. září 1991 proti HB stížnost ke Komisi [Evropských společenství] na základě článku 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204). Tato stížnost se týkala poskytování mrazicích pultů HB, které měly být užívány výhradně pro výrobky této značky, velkému počtu prodejců.

10      Dne 22. července 1992 podala proti HB stížnost ke Komisi též Valley Ice Cream (Ireland) Ltd.

11      Dne 29. července 1993 Komise v oznámení námitek zaslaném HB uvedla, že distribuční systém této společnosti je v rozporu s články 85 a 86 Smlouvy [o ES, nyní články 81 ES a 82 ES] […].

12      V návaznosti na jednání s Komisí navrhla HB, přestože s jejím názorem nesouhlasila, změny týkající se zejména svého distribučního systému, na jejichž základě by se na ni mohlo vztahovat vynětí podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy. Dne 8. března 1995 byly tyto změny oznámeny Komisi, která v tiskové zprávě ze dne 10. března 1995 uvedla, že prima facie by se na jejich základě mohlo na HB vztahovat vynětí. Dne 15. srpna 1995 bylo v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. C 211, s. 4) zveřejněno sdělení podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17.

13      Komise, jež měla za to, že změny nepřinesly očekávaný výsledek, pokud jde o svobodný přístup do prodejen, zaslala HB dne 22. ledna 1997 nové oznámení námitek […]. HB vyjádřila své stanovisko k uplatněným námitkám.

14      Dne 11. března 1998 vydala Komise sporné rozhodnutí.

[…]

15      Ve sporném rozhodnutí má Komise za to, že distribuční dohody HB obsahující výhradní doložku nejsou slučitelné s články 85 a 86 Smlouvy. Relevantní výrobkový trh definuje jako trh se zmrzlinářskými výrobky určenými k okamžité spotřebě, prodávanými v baleních po jednom kuse a za relevantní zeměpisný trh považuje Irsko (body 138 a 140 odůvodnění). Komise konstatuje, že HB zaujímá na relevantním trhu mimořádně silné postavení, o čemž svědčí zejména podíl, jaký si na tomto trhu již po řadu let udržuje (viz bod 21 dále). Tuto sílu dokresluje též rozsah distribuce co do počtu (79 %) a hodnoty (94 %) předmětných výrobků HB v průběhu měsíců srpna a září 1995, jakož i proslulost značky a rozsah a popularita jejího sortimentu. Postavení HB na tomto trhu je krom toho znázorněno silou Unilever nejen na ostatních trzích se zmrzlinářskými výrobky v Irsku (zmrzlinářské výrobky prodávané k odnosu s sebou a restaurační odvětví), ale také na mezinárodních trzích se zmrzlinářskými výrobky a na trzích s hluboce zmraženými výrobky a se spotřebním zbožím obecně (bod 141 odůvodnění).

16      Komise uvádí, že soubor distribučních dohod HB týkajících se mrazicích pultů umístěných v prodejnách ve svém důsledku omezuje schopnost prodejců, kteří tyto dohody uzavřeli, ve svých obchodech uchovávat a dávat do prodeje výrobky okamžité spotřeby vyráběné konkurenčními dodavateli, pokud jediný mrazicí pult či pulty určené k uchovávání zmrzlinářských výrobků k okamžité spotřebě dodala HB, pokud je málo pravděpodobné, že umístěný mrazicí pult či pulty HB budou nahrazeny jedním či více mrazicími pulty, které by byly ve vlastnictví prodejce či které by dodala konkurence, a pokud není výnosné vyčleňovat další plochu k umístění nového mrazicího pultu. Domnívá se, že toto omezení ve svém důsledku znemožňuje konkurenčním dodavatelům prodávat své výrobky v těchto prodejnách, což omezuje hospodářskou soutěž mezi dodavateli na relevantním trhu (bod 143 odůvodnění). […] Podle Komise bylo posouzení těchto omezujících účinků provedeno s přihlédnutím k účinkům všech podobných sítí dohod o poskytování mrazicích pultů uzavřených jinými dodavateli zmrzlinářských výrobků na relevantním trhu a rovněž s ohledem na všechny ostatní podmínky příznačné pro tento trh (body 144 a 145 odůvodnění).

17      Komise následně vyčíslila omezující účinky distribučních dohod HB, aby tak prokázala jejich rozsah. V tomto ohledu uvádí, že omezující účinky sítí dohod o poskytování mrazicích pultů vyhrazených pouze pro výrobky dodavatele jsou důsledkem nedostatku prostoru, s nímž se prodejny nevyhnutelně potýkají. […]

18      Komise tvrdí, že pouze malá část prodejců v Irsku, a sice 17 % podle studie agentury Lansdowne, vlastní mrazicí pulty, které nepodléhají podmínce výhradního užívání. […] Pokud jde o ostatní prodejny, tedy 83 % podle studie agentury Lansdowne, v nichž dodavatelé umístili mrazicí pulty, má Komise za to, že ostatní dodavatelé do nich nemají přímý přístup za účelem prodeje svých výrobků, aniž by byli nuceni nejdříve překonat značné překážky. Tvrdí, že ,[k]aždý výrobce, který [by již nebyl] v dané prodejně zastoupen, tak z ní bude vyloučen‘ a že ,[p]řestože toto vyloučení není absolutní v tom smyslu, že prodejci není smlouvou bráněno prodávat výrobky jiných výrobců, lze nicméně říci, že prodejna je nepřístupná v tom smyslu, že pro konkurenční dodavatele je značně obtížné do ní získat přístup‘ (bod 149 odůvodnění).

19      Komise konstatuje, že jediný či jediné mrazicí pulty určené k uchovávání zmrzlinářských výrobků pro okamžitou spotřebu umístěné v přibližně 40 % všech prodejen v Irsku dodala HB (bod 156 odůvodnění). Uvádí, že ,[d]odavatel, který má v úmyslu prodávat své zmrzlinářské výrobky pro okamžitou spotřebu v prodejně (tedy nově příchozí prodejce do této prodejny), která je již vybavena alespoň jedním mrazicím pultem vyhrazeným jinému dodavateli, tak může učinit pouze za předpokladu, že tato prodejna bude vlastnit mrazicí pult, který nepodléhá podmínce výhradního užívání [...], nebo že přesvědčí prodejce o výměně již umístěného vyhrazeného mrazicího pultu nebo o umístění dalšího mrazicího pultu vedle již umístěného vyhrazeného mrazicího pultu či mrazicích pultů‘ (bod 157 odůvodnění). Na základě studie agentury Lansdowne se domnívá (body 158 až 183 odůvodnění), že je málo pravděpodobné, že by prodejci přijali některé z těchto opatření, pokud již mají jeden nebo více mrazicích pultů od HB, a vyslovuje závěr, že 40 % takovýchto prodejen je de facto svázáno s HB (bod 184 odůvodnění). Přístup do těchto prodejen je v důsledku toho ostatním dodavatelům odepřen v rozporu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

20      Ve sporném rozhodnutí se rovněž konstatuje, že dohody obsahující výhradní doložku nemohou být podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy vyňaty, protože nepřispívají ke zlepšení distribuce výrobků (body 222 až 238 odůvodnění), nevyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících (body 239 a 240 odůvodnění), nejsou nezbytné k dosažení zmíněných výhod (bod 241 odůvodnění) a umožňují HB, aby do značné míry vyloučila hospodářskou soutěž na relevantním trhu (body 242 až 246 odůvodnění).

21      Pokud jde o použití článku 86 Smlouvy, Komise se domnívá, že HB zaujímá na relevantním trhu dominantní postavení zejména z toho důvodu, že po dlouhou dobu měla na tomto trhu více než 75% podíl co do objemu a hodnoty (body 259 a 261 odůvodnění).

22      Komise má za to, že ,HB zneužívá svého dominantního postavení na relevantním trhu v tom smyslu, že vybízí prodejce [...], kteří nemají vlastní mrazicí pult k uchovávání zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě nebo nemají mrazicí pult či pulty od jiného dodavatele zmrzlinářských výrobků než HB, aby přistoupili na dohody o poskytnutí mrazicích pultů, na něž se vztahuje podmínka výhradního užívání‘, a že ,[t]oto porušování článku 86 se děje formou nabídky poskytnutí mrazicích pultů prodejcům a údržby těchto zařízení, aniž by z toho pro prodejce vyplývaly přímé náklady‘ (bod 263 odůvodnění).“

 Napadený rozsudek

5       Podle bodu 41 napadeného rozsudku uplatnila HB sedm žalobních důvodů směřujících ke zrušení sporného rozhodnutí „vycházejících zaprvé ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, jež vedlo k nesprávnému právnímu posouzení, zadruhé z porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, zatřetí z porušení čl. 85 odst. 3 Smlouvy, začtvrté z porušení článku 86 Smlouvy, zapáté z porušení vlastnických práv v rozporu s obecnými zásadami práva a s článkem 222 Smlouvy [o ES, nyní článek 295 ES], zašesté z porušení článku 190 Smlouvy o ES (nyní článek 253 ES) a zasedmé z porušení základních právních zásad Společenství a z porušení podstatných formálních náležitostí“.

6       Soud přezkoumal společně první dva žalobní důvody HB, jimiž tato vytýkala Komisi, že se dopustila řady zjevných pochybení, když posuzovala, zda a do jaké míry došlo k rozdělení relevantního trhu v důsledku distribučních dohod uzavřených touto společností s prodejci usazenými v Irsku (dále jen „distribuční dohody“).

7       V bodě 80 napadeného rozsudku Soud uvedl, že na prvním místě musí ověřit, zda Komise dostačujícím způsobem prokázala, že výhradní doložka ve skutečnosti působí jako výhradní koupě vnucená některým prodejnám, a zda správně vyčíslila míru rozdělení relevantního trhu, jež z toho vyplývalo. Upřesnil, že na druhém místě je třeba případně ověřit, zda je míra rozdělení dostatečně vysoká k tomu, aby zakládala porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy. V tomto ohledu Soud v bodě 82 uvedeného rozsudku uvedl, že se nelze omezit na účinky výhradní doložky posuzované osamoceně a pouze s odkazem na smluvní omezení stanovená distribučními dohodami. V bodě 83 téhož rozsudku shledal:

„[…] v souladu s judikaturou je třeba zkoumat, zda ze všech podobných dohod uzavřených na relevantním trhu a z dalších hospodářských a právních souvislostí, které stojí na pozadí dotčených dohod, vyplývá, že jejich kumulativním účinkem je znepřístupnění tohoto trhu pro nové soutěžitele. Pakliže z posouzení vyplyne, že tomu tak není, jednotlivé dohody tvořící soubor dohod nemohou narušovat hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Pakliže se naopak na základě posouzení ukáže, že přístup na trh je obtížný, bude nutné následně analyzovat, v jaké míře se sporné dohody podílejí na vzniklém kumulativním účinku, přičemž je třeba mít na paměti, že zakázané jsou pouze dohody, které se na případném rozdělení trhu podílejí podstatnou měrou (viz [rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991], Delimitis, [C‑234/89, Recueil, s. I‑935], body 23 a 24, a [rozsudek Soudu ze dne 8. června 1995,] Langnese-Iglo v. Komise, [T‑7/93, Recueil, s. II‑1533], bod 99).“

8       Na základě nezpochybněných údajů ze studií, o něž se opírala Komise, Soud v bodě 86 napadeného rozsudku konstatoval, že v pouhých 17 % prodejen zmrzlinářských výrobků k okamžité spotřebě vlastní prodejci mrazicí pulty, v nichž tak mohou být uchovávány zmrzlinářské výrobky bez ohledu na značku. V ostatních prodejnách, které představují 83 % celkového počtu prodejen, jsou mrazicí pulty ve vlastnictví dodavatelů zmrzlinářských výrobků a v těchto mrazicích pultech mohou být uchovávány pouze zmrzlinářské výrobky značky dodavatele. Ze spisu, z nějž vycházel Soud, mimoto vyplývá, že HB vlastní více než 60 % mrazicích pultů patřících dodavatelům.

9       Soud rovněž v bodě 87 napadeného rozsudku konstatoval, že největších prodejů zmrzlinářských výrobků k okamžité spotřebě je dosahováno v malých prodejnách, kde kvůli omezené ploše lze jen stěží umístit další mrazicí pult. Soud v tomto ohledu odmítl argumenty HB, jimiž mělo být prokázáno, že Komise přecenila prostorová omezení. V bodech 89 a 90 uvedeného rozsudku Soud potvrdil posouzení Komise, podle kterého „bezplatné“ poskytnutí mrazicích pultů ze strany HB, popularita jejích výrobků a rozsah jejího sortimentu, jakož i zisk dosažený z prodeje těchto výrobků nevybízely prodejce mající pouze jeden nebo více mrazicích pultů náležejících HB k tomu, aby svou situaci změnili, přičemž v tomto ohledu zdůraznil dominantní postavení této společnosti na trhu.

10     Za účelem potvrzení, že výhradní doložka vede k omezování hospodářské soutěže, Soud v bodech 93 až 98 napadeného rozsudku vycházel z různých skutkových okolností, zejména ze skutečnosti, že Mars se podařilo v průběhu roku, kdy prodejci uvedenou doložku téměř nedodržovali, dosáhnout 42% podílu na trhu co do objemu, který následně opět klesl na 20 % v návaznosti na usnesení o nařízení předběžného opatření vůči Mars vydané High Court (Irsko) v roce 1990, jímž bylo této společnosti zakázáno vybízet prodejce k uchovávání zmrzlinářských výrobků v mrazicích pultech patřících HB. V uvedeném bodě 98 tak Soud konstatoval následující:

„[…] Komise se správně domnívala, že s ohledem na zvláštnosti dotčeného výrobku a na hospodářské souvislosti projednávaného případu má síť distribučních dohod HB a ,bezplatné‘ poskytování mrazicích pultů podléhající podmínce výhradního užívání na prodejce značně odrazující účinek, pokud jde o umístění vlastního mrazicího pultu nebo mrazicího pultu jiného výrobce, a de facto tak svazují prodejny, které mají pouze mrazicí pulty od HB, tedy 40 % prodejen na relevantním trhu. I přesto, že prodejci mající pouze mrazicí pulty od HB mají teoreticky možnost prodávat zmrzlinářské výrobky jiných výrobců, má ve skutečnosti výhradní doložka za následek omezení obchodní svobody prodejců, pokud jde o volbu výrobků, které budou ve svých prodejnách prodávat.“

11     Soud mimo jiné v bodech 99 až 104 napadeného rozsudku odmítl různé argumenty HB, které měly dokazovat, že podíl prodejen nepřístupných konkurenci jiných zmrzlinářských výrobků než výrobků od HB nebyl 40 %, jak uvedla Komise ve sporném rozhodnutí, nýbrž pouze 6 %, a neměl za následek značné omezení hospodářské soutěže na relevantním trhu.

12     V bodě 105 téhož rozsudku Soud dodal:

„Pokud jde o argument HB založený na tom, že výhradní užívání mrazicího pultu na základě výhradní doložky nelze považovat za výhradní užívání, které by bylo prodejnám vnuceno, protože prodejci mají možnost své distribuční dohody s HB kdykoli vypovědět, Soud má za to, že tato možnost nijak nebrání účinnému provádění předmětných dohod po dobu, kdy této možnosti nebylo využito. Soud proto musí pro účely posouzení účinků distribučních dohod na relevantním trhu přihlédnout k jejich skutečné době trvání (viz obdobně výše uvedený rozsudek Langnese-Iglo v. Komise, bod 111). […] Jak již však prokázala Komise, […] k vypovězení distribučních dohod HB [dochází] v průměru každých osm let. Z toho vyplývá, že argument vycházející z možnosti vypovědět distribuční dohody HB není přesvědčivý, jelikož tato možnost ve skutečnosti nijak nesnižuje míru rozdělení relevantního trhu.“

13     Soud též odmítl argument HB, podle kterého lze porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy prokázat teprve poté, co bude na základě „pravidla rozumného uvážení“ ověřeno, že případné omezení volnosti prodejců představuje omezení hospodářské soutěže.

14     V bodech 108 až 111 napadeného rozsudku Soud dále shledal, že mimo vymezenou část sítě distribučních dohod týkající se přibližně 40 % veškerých prodejen na trhu vedou k rozdělení relevantního trhu též sítě dohod zavedené na tomto trhu jinými dodavateli zmrzlinářských výrobků než HB, a to v tom smyslu, že prodejce podrobují obdobným podmínkám, byť tito dodavatelé nemají na relevantním trhu stejné postavení ani stejnou popularitu jako HB. Soud na základě toho učinil závěr, že se tyto sítě dohod dotýkají ve skutečnosti 83 % prodejen na uvedeném trhu.

15     Soud dále v bodech 113 až 118 napadeného rozsudku dospěl k názoru, že vedle stupně závislosti, který je důsledkem sítí distribučních dohod, též další hospodářské a právní souvislosti, které stojí na pozadí těchto dohod, a to zejména investice spočívající v nabytí souboru mrazicích pultů, jež mají být umístěny v prodejnách, k zajištění stálé úrovně distribuce výrobků určitého dodavatele, jakož i skutečnost, že ostatní dodavatelé zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě mají pouze velmi omezený podíl na relevantním trhu, dokládají, že distribuční dohody mohou značně narušovat hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy a podstatnou měrou se podílejí na rozdělení relevantního trhu.

16     Soud proto odmítl první dva žalobní důvody, jichž se HB dovolávala na podporu své žaloby.

17     Pokud jde o třetí žalobní důvod HB vycházející z nesprávného právního posouzení při uplatňování čl. 85 odst. 3 Smlouvy, Soud v bodě 138 napadeného rozsudku shledal, že Komise analyzovala distribuční dohody z pohledu všech čtyř podmínek zakotvených v uvedeném ustanovení.

18     Co se týče první z těchto podmínek, podle níž dohody, které by mohly být vyňaty ze zákazu stanoveného v čl. 85 odst. 1 Smlouvy, musejí „[přispívat] ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku“, Soud v bodě 139 napadeného rozsudku připomněl následující:

„[…] zlepšení nelze ztotožňovat s každou výhodou, jakou partneři z dohody získají v rámci své výrobní nebo distribuční činnosti. Toto zlepšení s sebou musí přinášet zejména citelné a objektivní výhody, které jsou s to vyvážit nevýhody, jaké dohoda představuje v oblasti hospodářské soutěže (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, Recueil, s. 429, 502, a výše uvedený rozsudek Langnese-Iglo v. Komise, bod 180).“

19     Soud v bodech 140 a 141 napadeného rozsudku shledal, že při posuzování distribučních dohod z hlediska první podmínky uvedené v čl. 85 odst. 3 Smlouvy vzala Komise správně v úvahu překážky způsobené na relevantním trhu výhradní doložkou a z toho plynoucí oslabení hospodářské soutěže. Soud v bodě 142 uvedeného rozsudku zdůraznil, že výhody, jaké tyto dohody přinášejí, vyplývají z „bezplatného“ poskytování mrazicích pultů prodejcům a že jich lze dosáhnout i bez výhradní doložky.

20     Soud též v bodě 143 napadeného rozsudku uvedl, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení ve své analýze, podle které je málo pravděpodobné, že pokud by byla možnost stanovit výhradní doložku omezena, HB by zcela přestala poskytovat mrazicí pulty prodejcům.

21     Soud proto v bodě 144 napadeného rozsudku shledal, že první z podmínek obsažených v čl. 85 odst. 3 Smlouvy nebyla splněna, a odmítl třetí žalobní důvod, jehož se HB dovolávala na podporu své žaloby.

22     Pokud jde o čtvrtý žalobní důvod HB vycházející z nesprávného právního posouzení při uplatňování článku 86 Smlouvy, Soud v bodě 156 napadeného rozsudku potvrdil analýzu Komise, podle níž je tato společnost neopominutelným partnerem pro celou řadu prodejců na relevantním trhu, kde zaujímá dominantní postavení. V bodě 158 uvedeného rozsudku tedy připomněl, že HB nese zvláštní odpovědnost za to, že svým chováním neohrozí účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž na společném trhu.

23     Soud v bodě 159 napadeného rozsudku shledal, že poskytování mrazicích pultů s podmínkou výhradního užívání sice představuje běžnou praxi na relevantním trhu, kterou nelze za běžných podmínek konkurenčního trhu zakázat, avšak hodnocení bude odlišné, jakmile z důvodu dominantního postavení některého z hospodářských subjektů bude na uvedeném trhu hospodářská soutěž omezena. Soud proto dospěl k názoru, že se Komise oprávněně domnívala, že HB zneužívá svého dominantního postavení na relevantním trhu tím, že vybízí prodejce, aby přistoupili na dohody o poskytnutí mrazicích pultů podléhajících výhradní doložce.

24     V bodě 161 napadeného rozsudku Soud odmítl argument opírající se o stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, Recueil, s. I‑7791), protože Komise ve sporném rozhodnutí neuplatňovala, že by mrazicí pulty patřící HB byly „základními prostředky“, a protože toto rozhodnutí HB neukládá, aby převedla určité aktivum nebo uzavřela smlouvy s osobami, jež si sama nezvolila.

25     Soud též v bodě 162 napadeného rozsudku odmítl argument HB, podle nějž Komise v rámci své analýzy článku 86 Smlouvy pouze opakovaně použila skutečnosti zakládající porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

26     Pokud jde o pátý žalobní důvod vycházející z nesprávného právního posouzení, jehož se Komise měla dopustit nedodržením vlastnických práv a porušením článku 222 Smlouvy, Soud v bodě 171 napadeného rozsudku shledal, že sporné rozhodnutí nezbavuje HB jejího vlastnického práva k souboru mrazicích pultů a nebrání jí ve využívání tohoto majetku jeho pronajímáním za obchodních podmínek ani neobsahuje žádné nepatřičné omezení výkonu jejího vlastnického práva.

27     Soud mimoto v bodě 172 napadeného rozsudku odmítl argument HB založený na nevýhodách spojených se stanovením zvláštního nájemného za používání mrazicích pultů patřících této společnosti. Soud též odmítl argument HB, podle nějž je tato společnost znevýhodněna ve srovnání se svými soutěžiteli, kteří by mohli nadále bezplatně poskytovat mrazicí pulty prodejcům, přičemž zdůraznil, že na rozdíl od distribučních dohod jejích soutěžitelů se distribuční dohody HB podstatnou měrou podílejí na rozdělení relevantního trhu a navíc působí v rámci dominantního postavení jednoho z hospodářských subjektů.

28     Soud zamítl šestý žalobní důvod, jehož se HB dovolávala na podporu své žaloby a který vycházel z porušení článku 190 Smlouvy. Soud v bodě 178 napadeného rozsudku zejména zdůraznil, že Komise právně dostačujícím způsobem zdůvodnila změnu svého původně příznivého stanoviska obsaženého v jejím sdělení ze dne 15. srpna 1995, jelikož změny, které HB navrhla ohledně svého distribučního systému, nepřinesly očekávané výsledky, pokud jde o volný přístup do prodejen.

29     Soud též zamítl sedmý žalobní důvod, jehož se HB dovolávala na podporu své žaloby a který vycházel z porušení základních právních zásad Společenství.

30     Soud v tomto ohledu v bodech 193 a 194 napadeného rozsudku nejprve odmítl argument HB týkající se porušení legitimního očekávání, přičemž zdůraznil zejména skutečnost, že Komise neposkytla HB přesná ujištění o účincích závazků oznámených dopisem ze dne 8. března 1995 a že sdělení ze dne 15. srpna 1995 vyjadřuje pouze předběžný postoj Komise, který lze ještě změnit, zejména aby se zohlednily připomínky třetích osob.

31     V bodech 197 až 200 napadeného rozsudku Soud rovněž zamítl části žalobního důvodu HB týkající se porušení zásad subsidiarity, loajální spolupráce a právní jistoty.

32     Soud v bodě 202 napadeného rozsudku shledal, že sporné rozhodnutí neomezuje nepatřičným nebo nepřiměřeným způsobem vlastnické právo HB k jejím mrazicím pultům a není ani svévolným nebo diskriminačním zásahem do její schopnosti čelit konkurenci ostatních dodavatelů. V bodě 205 uvedeného rozsudku Soud rovněž odmítl argument HB ohledně nepřiměřenosti článku 4 sporného rozhodnutí, ve kterém je tato společnost vyzývána, aby neprodleně ustala v protiprávních jednáních a nepřijímala opatření se stejným účelem nebo účinkem.

33     Konečně v bodě 207 napadeného rozsudku Soud odmítl argument HB vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a z nedostatečného odůvodnění sporného rozhodnutí, jakož i argument týkající se nutnosti nadále pokračovat v jednáních k nalezení řešení v návaznosti na selhání „domluvy z roku 1995“.

34     Soud tedy zamítl žalobu HB v plném rozsahu a uložil jí náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí. Soud rovněž uložil Mars a Richmond Ice Cream Ltd (dále jen „Richmond“) náhradu vlastních nákladů řízení.

 Návrhová žádání účastnic řízení

35     HB ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       zrušil v plném rozsahu nebo částečně napadený rozsudek s výjimkou bodu 3 výroku uvedeného rozsudku, v němž se ukládá Mars a Richmond náhrada vlastních nákladů řízení;

–       zrušil v plném rozsahu nebo částečně rozhodnutí Komise, nebo podpůrně vrátil věc k projednání Soudu a

–       uložil Komisi náhradu nákladů řízení v obou stupních.

36     Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný a zamítnut jako neopodstatněný a aby byla HB uložena náhrada nákladů probíhajícího řízení.

37     Mars a Richmond též navrhují, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla HB uložena náhrada nákladů řízení.

 Ke kasačnímu opravnému prostředku

38     Článek 119 jednacího řádu stanoví, že pokud je kasační opravný prostředek zcela nebo z části zjevně nepřípustný nebo zjevně neopodstatněný, může Soudní dvůr kdykoliv na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta tento opravný prostředek usnesením s odůvodněním odmítnout.

 K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy

39     Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku HB zpochybňuje analýzu Soudu, podle níž výhradní doložka může značně narušit hospodářskou soutěž a podílí se na rozdělení relevantního trhu. Tento důvod se člení na dvě části. V první části HB tvrdí, že analýza Soudu týkající se účinku výhradní doložky na hospodářskou soutěž je nesprávná a že napadený rozsudek je v tomto ohledu nedostatečně odůvodněn. V druhé části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku uplatňuje, že se Soud dopustil pochybení, když analyzoval posouzení podílu soutěžitelů HB na rozdělení trhu.

 K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastnic řízení

40     HB zpochybňuje analýzu Soudu, podle které výhradní doložka narušuje prodejcům jejich možnost volby.

41     HB tvrdí, že pro posouzení omezujícího účinku výhradní doložky na hospodářskou soutěž je irelevantní skutečnost, že prodejci uplatňují v praxi jen zřídkakdy svou možnost vypovědět distribuční dohody. HB v tomto ohledu odkazuje zejména na výše uvedený rozsudek Delimitis.

42     HB zpochybňuje „objektivní a přesné indicie“, z nichž Soud vycházel v bodech 93 až 95 napadeného rozsudku ve snaze prokázat, že v Irsku existuje poptávka po zmrzlinářských výrobcích ostatních dodavatelů, jsou-li dostupné, jakož i skutečnost, zmíněnou v bodě 97 uvedeného rozsudku, že velké množství prodejců je ochotno uchovávat zmrzlinářské výrobky určené k okamžité spotřebě od různých dodavatelů za předpokladu, že by k tomu mohli použít jediný mrazicí pult. HB rovněž v této souvislosti upozorňuje na nedostatek odůvodnění. Dále zdůrazňuje, že důkazy, jež uplatnila Richmond v průběhu jednání před Soudem a které se týkají jejích zkušeností z trhu ve Spojeném království, byly předloženy příliš pozdě, a že proto nejsou přípustné, a zároveň jsou pro účely analýzy relevantního trhu nepřesné a irelevantní.

43     HB rovněž poukazuje na rozpor mezi bodem 92 napadeného rozsudku, v němž se upřesňuje, že prodejci skladují zmrzlinářské výrobky jiných značek vedle zmrzlinářských výrobků HB v jednom a tomtéž mrazicím pultu, mají-li možnost tak učinit, a bodem 94 téhož rozsudku, který odkazuje na studii, podle níž téměř 40 % prodejců je ochotno skladovat jiné zmrzlinářské výrobky než od HB, pokud by již výhradní doložka nebyla zahrnuta do distribučních dohod, takže podle této studie 60 % prodejců uvedlo, že by nebyli ochotni skladovat zmrzlinářské výrobky jiných výrobců než HB, kdyby výhradní doložka neexistovala.

44     HB tvrdí, že vypovězení výhradních doložek v žádném případě neznamená vypovězení distribučních dohod nebo dohod o poskytování uzavíraných s dotyčnými prodejci, jak to Soud naznačil v bodech 89 a 111 napadeného rozsudku.

45     HB mimoto uvádí, že napadený rozsudek je nedostatečně odůvodněn, jelikož v něm chybí posouzení systému prémií, jejž uplatňuje na prodejce mající vlastní mrazicí pult (dále jen „systém prémií“). Ve své replice tvrdí, že existence tohoto systému prémií není předkládána coby samostatný žalobní důvod, nýbrž jako součást širšího žalobního důvodu směřujícího proti spornému rozhodnutí, podle nějž Komise a Soud správně nezohlednili možnosti soutěžitelů získat přístup na trh. HB trvá na významu tohoto argumentu, jaký mu byl připisován v uvedené replice a na jednání před Soudem.

46     Komise, Mars a Richmond se domnívají, že argumenty HB jsou ryze skutkové povahy, a tudíž nepřípustné, a že jsou zároveň neopodstatněné.

47     Mars a Richmond podotýkají, že v souladu s výše uvedeným rozsudkem Delimitis musí být na základě čl. 85 odst. 1 Smlouvy posouzena skutečná doba trvání distribučních dohod. Richmond dále zdůrazňuje, že se Soud nespokojil s konstatováním teoretické možnosti prodejců skladovat výrobky soutěžitelů ve svých prodejnách, nýbrž správně analyzoval existenci reálných a konkrétních možností nabízených soutěžitelům, pokud jde o přístup na relevantní trh.

48     Richmond tvrdí, že výpočet výše jejího podílu na trhu ve Spojeném království je správný.

49     Komise připomíná, že se systém prémií uplatňuje od roku 1995 z jejího vlastního podnětu, neboť nesouhlasila s tím, že HB účtuje náklady na mrazicí pult všem prodejcům, aniž rozlišuje, zda prodejci používají mrazicí pult patřící této společnosti, či nikoli.

50     Komise a Richmond tvrdí, že až do této fáze řízení HB nehovořila o systému prémií jako o skutečnosti, která sama o sobě odůvodňuje zrušení sporného rozhodnutí, a že v tomto smyslu je takový argument nepřípustný. Komise dodává, že HB ve skutečnosti poukazovala na existenci tohoto systému prémií pouze na podporu svého argumentu, který byl analyzován Soudem v bodech 113 a 114 napadeného rozsudku a podle nějž existence tohoto systému prémií neváže dodání zmrzlinářských výrobků na poskytnutí mrazicích pultů. Mars poznamenává, že odkazy HB na uvedené rozhodnutí a na žalobu se týkají pouze reálného fungování systému prémií a neobsahují žádný právní argument.

51     Komise a Richmond zdůrazňují, že Soud není povinen odpovědět v plném rozsahu na všechna tvrzení každé z účastnic řízení. Komise v tomto ohledu odkazuje na rozsudky ze dne 10. prosince 1998, Schröder a další v. Komise, C‑221/97 P, Recueil, s. I‑8255, bod 24, a ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 121).

52     Mars mimoto uplatňuje, že systém prémií nemá takový účinek, o jakém hovoří HB, pokud jde o otevření relevantního trhu, a že výše uvedený rozsudek Delimitis nevyžaduje, aby Komise nebo Soudní dvůr zkoumaly situaci v porovnání s prodejnami, které nejsou nepřístupné. Richmond se také domnívá, že prémie poskytovaná v rámci tohoto systému nestačila k tomu, aby prodejce přiměla k nákupu vlastního mrazicího pultu.

–       Závěry Soudního dvora

53     K posouzení účinků dohody na hospodářskou soutěž je nutné zohlednit hospodářské a právní souvislosti, které stojí na pozadí této dohody a v nichž může tato dohoda spolu s dalšími dohodami působit kumulativní účinek na hospodářskou soutěž (viz zejména rozsudky ze dne 12. prosince 1967, Brasserie de Haecht, 23/67, Recueil, s. 525, 537, a Delimitis, uvedený výše, bod 14).

54     Jak Soud upřesnil v bodě 84 napadeného rozsudku, vyplývá z toho, že smluvní omezení stanovená prodejcům musejí být posouzena nejen čistě formálně z právního hlediska, ale také s přihlédnutím ke konkrétním hospodářským souvislostem distribučních dohod.

55     Soud se proto nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 105 napadeného rozsudku shledal, že pakliže možnost vypovědět distribuční dohody nijak nebrání jejich skutečnému provádění po dobu, kdy této možnosti nebylo využito, je třeba přihlédnout ke skutečné délce trvání těchto dohod, aby bylo možné posoudit jejich účinky na relevantní trh.

56     Argument HB uplatněný v tomto ohledu je proto zjevně neopodstatněný.

57     Krom toho Soudnímu dvoru v rámci kasačního opravného prostředku nepřísluší vyjadřovat se k posouzení skutkových poznatků a důkazních materiálů provedenému Soudem, s výhradou případu jejich zjevného zkreslení tímto Soudem (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další, C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, bod 40 a tam uvedená judikatura).

58     HB však tím, že zpochybňuje jednotlivé skutkové okolnosti, o něž se Soud v bodech 93 až 95 napadeného rozsudku opíral při zjišťování účinku výhradní doložky na relevantním trhu, zároveň zpochybňuje též Soudem provedené posouzení skutkového stavu, aniž by mimoto prokázala, že Soud provedl nepřesné zjištění skutkového stavu nebo v tomto ohledu zkreslil důkazy.

59     Krom toho otázka, zda vypovězení výhradní doložky v praxi znamená vypovězení distribučních dohod, či nikoli, je rovněž otázkou skutkové povahy.

60     Z toho vyplývá, že argumenty HB k těmto bodům jsou zjevně nepřípustné.

61     HB rovněž nepředkládá žádnou závažnou skutečnost, která by dokládala existenci rozporu mezi bodem 92 napadeného rozsudku, kde se uvádí, že prodejci skladují zmrzlinářské výrobky jiných značek než HB, mají-li možnost tak učinit, a bodem 94 téhož rozsudku, kde je toto tvrzení založeno zejména na zjištění, že značná část prodejců, a sice téměř 40 % z nich, v rámci studie B & A tvrdila, že by uchovávala širší sortiment výrobků, pokud by byly výhradní doložky zrušeny.

62     Z toho vyplývá, že tento argument HB je zjevně neopodstatněný.

63     Pokud se konečně jedná o argument HB, že Soud neprovedl posouzení systému prémií, je třeba připomenout, že Soud nebyl povinen, jak právem připomíná Komise, podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument předložený účastnicemi řízení, zejména pokud není dostatečně jasný a přesný a není dostatečně doložen podrobnými důkazními prostředky (viz zejména výše uvedený rozsudek Connolly v. Komise, bod 121).

64     V tomto ohledu ze spisu nevyplývá, že by systém prémií představoval ústřední argument HB uplatněný před Soudem ve snaze prokázat neexistenci protisoutěžního účinku výhradní doložky.

65     Krom toho HB v rozsahu, v němž poukazuje na význam systému prémií uplatňovaného na prodejce mající vlastní mrazicí pult, nepředkládá žádné přesné důkazy, jimiž by se dalo prokázat, že existence tohoto systému by mohla vést ke změně posouzení Soudu, pokud jde o účinek výhradní doložky na relevantním trhu.

66     Soudu proto nelze vytýkat, že neodpověděl přesněji na argument, který je třeba považovat za irelevantní s ohledem na Soudem provedenou analýzu účinku výhradní doložky na obchodní volnost prodejců zvolit si výrobky, které budou prodávat ve svých prodejnách.

67     Tento argument je proto zjevně nepřípustný.

68     Z toho vyplývá, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být odmítnuta zčásti jako zjevně nepřípustná a zčásti zamítnuta jako zjevně neopodstatněná.

 K druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastnic řízení

69     HB tvrdí, že Soud nesprávně posoudil účinek distribučních dohod uzavřených soutěžiteli HB na rozdělení relevantního trhu. Podle HB Soud nemohl dospět k závěru, že se síť dohod zavedená na tomto trhu dotýká 83 % prodejen, protože 27 % z nich objektivně není nepřístupné vzhledem k tomu, že se prodejci rozhodli převzít mrazicí pulty patřící více než jednomu dodavateli. HB také zdůrazňuje, že Soud nemohl klást na stejnou roveň její distribuční dohody a distribuční dohody jejích soutěžitelů, když posledně uvedení zejména nezaujímají totéž postavení ani se netěší stejné popularitě na trhu. Domnívá se, že Soud měl posoudit smluvní a skutečnou dobu trvání uvedených dohod. HB rovněž zpochybňuje tvrzení, podle kterého měla připustit, že 83 % maloobchodů v Irsku je nepřístupných.

70     HB ve své replice tvrdí, že Soud do značné míry nadnesl kumulativní účinek spočívající v rozdělení uvedeného trhu způsobeném sítí distribučních dohod, čímž se dopustil zkreslení důkazů.

71     HB zpochybňuje tvrzení Soudu ohledně objektivního vztahu mezi výhradním užíváním mrazicích pultů a dodáváním zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě. Domnívá se, že tato teze je v rozporu s tezí, uvedenou v bodě 143 napadeného rozsudku, podle níž poskytování mrazicích pultů velkému počtu prodejen pokrývajících celý zeměpisný trh představuje objektivní výhodu. HB mimoto tvrdí, že praxe spočívající v účtování nájemného prodejcům, kteří v Severním Irsku užívají její mrazicí pulty, odpovídá placení jmenovité částky, která většinou ani není vybírána, a taková praxe tedy nemůže potvrzovat analýzu Soudu, podle níž by tato společnost mohla stejným způsobem požadovat nájemné od prodejců usazených v Irsku, z nějž by se uhradily náklady vynaložené na poskytování a údržbu mrazicího pultu.

72     HB též zpochybňuje tvrzení Soudu obsažené v bodě 113 napadeného rozsudku, podle něhož musí být dodavatel v kontextu relevantního trhu připraven poskytnout mrazicí pult bez poplatků a zajišťovat jeho údržbu, přičemž zdůrazňuje, že Soud nebere dostatečně v úvahu jednak to, že v 17 % prodejen mají prodejci vlastní mrazicí pult, a jednak existenci systému prémií uplatňovaného na irské prodejce, kteří uchovávají zmrzlinářské výrobky od HB, ale neumístili mrazicí pulty patřící této společnosti.

73     HB konečně tvrdí, že Soud dostatečně neprokázal, že nízké tržní podíly těchto soutěžitelů jsou zčásti přičitatelné výhradní doložce, a že se rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že politika výhradního užívání mrazicích pultů patřících HB je překážkou pro vstup těchto soutěžitelů na trh.

74     Komise má za to, že argumenty HB spočívají na posouzení skutkového stavu a musejí být považovány za nepřípustné. Dodává, že jsou v každém případě neopodstatněné.

75     Komise uplatňuje, že zjištění Soudu obsažené v bodě 111 napadeného rozsudku, podle kterého se síť dohod zavedená na relevantním trhu dotýká 83 % prodejen, odráží skutečnost, že pouze 17 % prodejců má vlastní mrazicí pult, což je rozhodná skutečnost, pokud jde o existenci překážky pro vstup na tento trh.

76     Komise zpochybňuje existenci objektivního vztahu mezi výhradním užíváním mrazicího pultu patřícího HB a dodáváním zmrzlinářských výrobků a domnívá se, že argumentace této společnosti je nekonzistentní, když na jednu stranu tvrdí, že toto výhradní užívání má zásadní význam, a na druhou stranu připouští, že lze zmrzlinářské výrobky dodávat i bez této výhradní doložky. Komise zdůrazňuje, že výhody spočívající v širší dostupnosti zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě vyplývají z poskytování mrazicího pultu, a nikoli ze zmiňované výhradní doložky. Podle Komise dále nelze zcela věrohodně tvrdit, že takový podnik jako HB nemůže svým prodejcům stanovit, aby za užívání jejích mrazicích pultů platili hospodářsky odůvodněné nájemné.

77     Komise má za to, že ve sporném rozhodnutím byla prokázána existence příčinné souvislosti mezi výhradní doložkou a nízkým tržním podílem soutěžitelů HB na relevantním trhu. V této souvislosti odkazuje zejména na body 143 až 184 a 185 až 200 odůvodnění uvedeného rozhodnutí.

78     Mars a Richmond zastávají v podstatě podobnou argumentaci jako Komise.

79     Mars též zdůrazňuje, že HB nepodává důkaz o tom, že navzdory existenci sítí distribučních dohod o výhradním užívání mrazicích pultů patřících této společnosti, které se dotýkají 83 % prodejen na relevantním trhu, mají dodavatelé reálné a konkrétní možnosti, jak na tento trh proniknout nebo tam rozvíjet svou činnost.

80     Mars zpochybňuje analýzu HB, podle níž lze na základě existence objektivního vztahu mezi výhradní doložkou a dodáváním zmrzlinářských výrobků nepovažovat tuto doložku za překážku pro vstup soutěžitelů na uvedený trh. Mars uplatňuje, že jakákoli případná výhoda, pokud jde o širší dostupnost zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě, musí být posuzována v rámci celkového účinku sítě distribučních dohod.

81     Podle Mars je závěr Soudu ohledně nízkých tržních podílů soutěžitelů HB výsledkem analýzy nepříznivých dopadů výhradní doložky, která byla provedena v napadeném rozsudku.

82     Mars uplatňuje, že HB nepředložila žádný právní argument na podporu tvrzení, podle kterého Soud zkreslil důkazy tím, že značně nadnesl stupeň rozdělení relevantního trhu.

83     Richmond zdůrazňuje, že se Soud na rozdíl od tvrzení HB nedomníval, že 83 % prodejen na trhu je „nepřístupných“ konkurenci, nýbrž že se sítě distribučních dohod zavedené na trhu „dotýkají“ těchto prodejen. Domnívá se proto, že tento argument musí být odmítnut jako bezpředmětný. Dále tvrdí, že nemají-li jiní dodavatelé než HB na relevantním trhu stejnou popularitu jako HB, neznamená to nutně, že stupeň rozdělení, které se jich dotýká, tak musí být snížen.

–       Závěry Soudního dvora

84     Při posouzení účinků dohody na hospodářskou soutěž je nutné zohlednit hospodářské a právní souvislosti, které stojí na pozadí této dohody a v nichž může tato dohoda spolu s dalšími dohodami působit kumulativní účinek na hospodářskou soutěž (výše uvedené rozsudky Brasserie de Haecht, 537, a Delimitis, bod 14).

85     Pro účely posouzení, zda více smluv brání přístupu na dotyčný trh, je třeba vymezit povahu a význam veškerých obdobných smluv, které k několika tuzemským výrobcům připoutávají velký počet prodejen. Dopad těchto sítí smluv na přístup na trh závisí v tomto ohledu zejména na počtu prodejen takto spoutaných s výrobci v porovnání s těmi, které takto spoutané nejsou, na době trvání sjednaných závazků a na množství výrobků, které jsou předmětem těchto závazků (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Delimitis, bod 19).

86     V bodě 111 napadeného rozsudku Soud shledal, že Komise právem zohlednila v rámci analýzy případného kumulativního účinku nejen distribuční dohody uzavřené HB, ale také dohody týkající se mrazicích pultů podléhajících výhradní doložce, které byly uzavřeny jinými dodavateli v Irsku. Vzhledem k tomu, že tito dodavatelé poskytují prodejcům mrazicí pulty za obdobných podmínek, jaké přiznává HB, a to se stejnými prostorovými omezeními, se lze podle Soudu domnívat, že obtíže s přesvědčováním prodejců v prodejnách, kde jsou umístěny pouze mrazicí pulty patřící HB, aby tyto mrazicí pulty vyměnili nebo tam umístili další mrazicí pulty, platí pro všechny mrazicí pulty podléhající podmínce výhradního užívání, i když ostatní dodavatelé nemají na relevantním trhu stejné postavení ani se netěší stejné popularitě jako tato společnost.

87     Zpochybněním této analýzy má HB ve skutečnosti v úmyslu napadnout Soudem provedené posouzení skutkového stavu. Mimoto nepředkládá žádné skutečnosti, které by byly s to prokázat, že Soud zkreslil skutkové okolnosti nebo důkazy týkající se charakteristických rysů smluv jiných dodavatelů než HB.

88     Z toho vyplývá, že tento bod druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku HB je zjevně neopodstatněný.

89     HB krom toho nepředkládá přesné důkazy, které by mohly prokázat, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když shledal, že placení zvláštního nájemného za poskytnutí mrazicích pultů prodejcům usazeným v Severním Irsku je rozhodnou skutečností pro posouzení možnosti výběru nájemného z obdobných smluv uzavřených HB s prodejci usazenými v Irsku. Mimoto je třeba uvést, že Soud ostatně nevycházel pouze z praxe HB v Severním Irsku, ale též v bodě 114 napadeného rozsudku konstatoval, že HB právně dostačujícím způsobem neprokázala, že není praktické stanovovat zvláštní nájemné za poskytování mrazicích pultů v Irsku, což HB nezpochybňuje.

90     HB rovněž tak nepředkládá žádné důkazy, které by mohly zpochybnit posouzení Soudu učiněné v bodě 113 napadeného rozsudku, podle kterého musí být dodavatel v kontextu relevantního trhu připraven poskytnout mrazicí pult bez poplatků a zajišťovat jeho údržbu. Skutečnost, již připomněla HB, že v 17 % prodejen mají prodejci vlastní mrazicí pult, každopádně neprokazuje, že by došlo ke zkreslení skutkových okolností a důkazů předložených v této souvislosti Soudu. HB krom toho pouze odkazuje na existenci systému prémií, aniž by podala důkazy, jimiž by bylo možné prokázat, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že jej v této souvislosti ve své analýze nezohlednil.

91     Konečně analýzu, podle které jsou nízké tržní podíly soutěžitelů HB alespoň zčásti přičitatelné praxi této společnosti spočívající v poskytování svých mrazicích pultů prodejcům s výhradní doložkou, odůvodnil Soud zjištěním, že tržní podíl Mars a tržní podíly společností Valley a Leadmore v letech předcházejících vydání sporného rozhodnutí poklesly. HB dále nepředkládá žádné důkazy, jimiž by bylo možné prokázat, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že neuvedl přesné údaje ohledně příčinné souvislosti mezi výhradní doložkou a nízkými tržními podíly soutěžitelů této společnosti ani ohledně ostatních potenciálních faktorů, které by mohly objasnit nízkou úroveň těchto tržních podílů a k nimž HB ostatně nepodává žádné vysvětlení.

92     Těmito různými tvrzeními se HB ve skutečnosti snaží zpochybnit Soudem provedené posouzení skutkového stavu.

93     Z toho vyplývá, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku HB je zjevně nepřípustná, a tento důvod proto musí být v plném rozsahu zamítnut.

 K druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 85 odst. 3 Smlouvy

 Argumentace účastnic řízení

94     HB tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení při uplatňování první podmínky stanovené v čl. 85 odst. 3 Smlouvy tím, že nesprávně uplatnil důkazní břemeno.

95     HB má za to, že prokázala, že výhradní doložka poskytuje prodejcům výhodu spočívající v širší zeměpisné dostupnosti zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě a že by v případě zákazu uvedené doložky již tato výhoda nemohla být uskutečňována ve stejném poměru.

96     HB se domnívá, že za tohoto stavu je úkolem Komise dokázat, že objektivní výhoda plynoucí z distribučních dohod vyvažuje nepříznivé účinky na hospodářskou soutěž, a že se Komise může opírat pouze o dostatečně přesné a shodující se důkazy.

97     HB zpochybňuje zejména posouzení Komise, že i kdyby byla výhradní doložka zakázána, je krom nevelkého počtu případů málo pravděpodobné, že by tato společnost přestala svým zákazníkům poskytovat mrazicí pulty. V tomto ohledu tvrdí, že napadený rozsudek je v tomto bodě též nedostatečně odůvodněný.

98     Komise uplatňuje, že tímto důvodem kasačního opravného prostředku je ve skutečnosti zpochybněno posouzení skutkového stavu učiněné Soudem, a sice to, jak by se HB chovala, pokud by výhradní doložka byla zakázána, a že proto musí být považován za nepřípustný.

99     Komise tvrdí, že uvedený důvod kasačního opravného prostředku je mimoto neopodstatněný. Zdůrazňuje, že podniku, který žádá o vynětí podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy, přísluší prokázat splnění všech podmínek uvedených v tomto ustanovení a že pro přiznání vynětí nestačí konstatovat existenci některých výhod, jelikož judikatura vyžaduje, aby bylo prokázáno, že výhody vyplývající z dohody převládají nad nevýhodami. V tomto ohledu cituje výše uvedený rozsudek Consten a Grundig v. Komise. Podle Komise proto měla HB prokázat, že omezení stanovená distribučními dohodami byla podmínkou pro poskytnutí výhod a že tyto výhody převládaly nad nevýhodami ve vztahu k hospodářské soutěži. Komise se domnívá, že HB toto důkazní břemeno neunesla.

100   Komise rovněž odkazuje na body 222 až 247 odůvodnění sporného rozhodnutí, kde jsou analyzovány jednotlivé kumulativní podmínky stanovené v čl. 85 odst. 3 Smlouvy, a zdůrazňuje, že HB nezpochybnila analýzu, podle níž uvedené dohody neposkytují uživatelům spravedlivý díl z toho plynoucí výhody.

101   Mars a Richmond uplatňují v podstatě podobné argumenty jako Komise.

 Závěry Soudního dvora

102   Jak již Soud právem připomněl v bodě 136 napadeného rozsudku, v případě, že je požadováno vynětí na základě čl. 85 odst. 3 Smlouvy, náleží v prvé řadě dotyčným podnikům, aby Komisi předložily takové důkazy, jimiž lze prokázat, že dotčená dohoda splňuje podmínky uvedené v tomto ustanovení (viz zejména rozsudek ze dne 17. ledna 1984, VBVB a VBBB v. Komise, 43/82 a 63/82, Recueil, s. 19, bod 52).

103   HB tedy měla povinnost prokázat, že výhradní doložka splňuje podmínky kumulativně stanovené v čl. 85 odst. 3 Smlouvy. Pokud jde o první z těchto podmínek, HB měla zejména prokázat, že výhradní doložka přispívá ke zlepšení výroby nebo distribuce dotčených výrobků, takže pokud by byla možnost uplatnit tuto doložku omezena, toto zlepšení by již nemohlo být realizováno.

104   V bodě 143 napadeného rozsudku Soud uznal, že existenci mrazicích pultů vyhrazených k prodeji zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě ve velmi velkém počtu prodejen, pokrývajících celý zeměpisný trh a pocházejících z velké části ze sítě mrazicích pultů HB, lze považovat za objektivní výhodu v oblasti distribuce těchto výrobků. Soud však rovněž shledal, že pokud by měla být možnost uplatňovat výhradní doložku omezena, je málo pravděpodobné, že by HB definitivně přestala poskytovat prodejcům mrazicí pulty, leda v nevelkém počtu případů. Soud zejména zdůraznil, že HB neprokázala, že se Komise dopustila zjevného pochybení, když měla za to, že pro takovou společnost jako HB, která má v úmyslu udržet si své postavení na relevantním trhu, je obchodní realitou být přítomna v co největším počtu prodejen. Rovněž zdůraznil, že na rozdíl od toho, co tvrdí HB, se Komise nespokojila s pouhou domněnkou, že HB bude pokračovat v poskytování mrazicích pultů na uvedený trh, ale provedla analýzu budoucího vývoje fungování tohoto trhu po vydání sporného rozhodnutí.

105   Z napadeného rozsudku tedy vyplývá, že Komise podala přesné údaje, aby prokázala, že výhradní doložka nepřispívá ke zlepšení výroby nebo distribuce zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě a že se HB nepodařilo prokázat, že první podmínka stanovená v čl. 85 odst. 3 Smlouvy byla splněna.

106   Z toho vyplývá, že Soud neuplatnil důkazní břemeno nepatřičně a že důvod kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy je zjevně neopodstatněný.

 K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení článku 86 Smlouvy

 Argumentace účastnic řízení

107   HB tvrdí, že analýza Soudu je vzájemně si odporující, neboť Soud na jednu stranu připouští, že výhradní doložka nemá za cíl omezit hospodářskou soutěž (bod 80 napadeného rozsudku), že je běžnou praxí na relevantním trhu (bod 159 uvedeného rozsudku) a že byla přijata na žádost prodejců (bod 160 téhož rozsudku), a na druhou stranu pak konstatuje, že došlo ke zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy. HB se též domnívá, že Soud dostatečně neodůvodnil, proč dospěl k odlišnému závěru než High Court, který připustil, že výhradní doložka má obchodní opodstatnění.

108   HB rovněž tvrdí, že se Soud dvakrát dopustil nesprávného právního posouzení při použití článku 86 Smlouvy, a že je proto rovněž jeho analýza nedostatečně odůvodněná.

109   HB se jednak domnívá, že Soud neobjasňuje důvody své analýzy, podle níž výhradní doložka narušuje prodejcům jejich možnost volby, a že tato stránka argumentace Soudu je „odvozena“ ze závěrů, jež učinil z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy. HB tvrdí, že výhradní doložka je běžnou obchodní praxí, která sama o sobě neomezuje hospodářskou soutěž ani nepředstavuje zneužití a kterou Soud ve skutečnosti zpochybňuje pouze na základě jejích domnělých účinků spočívajících v rozdělení relevantního trhu, takže relevantním kritériem kontroly by měl být pouze článek 85 Smlouvy, a nikoli její článek 86.

110   HB k tomu dodává, že jelikož poskytnutí mrazicího pultu vytváří příležitost k prodeji zmrzlinářských výrobků určených k okamžité spotřebě, která by bez jejich poskytnutí neexistovala, je závěr, podle nějž je tato praxe zneužívající, nesprávný.

111   HB se domnívá, že důkazy předložené Soudu neodůvodňují domněnku, podle níž distribuční dohody brání prodejcům ve výkonu jejich svobodné volby do té míry, že vylučují poptávku po konkurenčních výrobcích.

112   HB tvrdí, že napadený rozsudek je vzájemně si odporující v tom smyslu, že v jeho bodě 108 Soud shledal, že i když je 40 % prodejen dotčeno distribučními dohodami, nepředstavuje tato skutečnost dostatečný základ pro vyslovení závěru, že došlo k narušení hospodářské soutěže, zatímco v bodě 160 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že HB ve skutečnosti způsobila narušení hospodářské soutěže, čímž porušila svou zvláštní odpovědnost, když k sobě připoutala 40 % prodejen.

113   Dále má HB za to, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když učinil závěr, že výše uvedený rozsudek Bronner se svým dosahem omezuje pouze na základní prostředky. Domnívá se totiž, že vyplývá-li z tohoto rozsudku, že vlastník může být povinen umožnit přístup třetím osobám pouze tehdy, lze-li distribuční systém považovat za tvořící základní prostředek, vyplývá z něj též, že v případě, kdy takový systém není základním prostředkem, musí být povinnost vlastníka usnadnit hospodářskou soutěž tím, že třetím osobám umožní přístup do tohoto systému, méně zavazující. Jelikož bylo uznáno, že soubor mrazicích pultů HB není základním prostředkem, dle názoru HB jí proto Komise nemůže ukládat povinnost prosazovat hospodářskou soutěž a usnadňovat přístup třetím osobám, jež by byla nejméně rovnocenná povinnosti uložené vlastníkům základních prostředků, a to tak, že by svým soutěžitelům dovolila přístup do podstatné části svého souboru mrazicích pultů.

114   HB rovněž tvrdí, že se Soud v bodě 161 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že ke splnění sporného rozhodnutí není třeba, aby tato společnost převedla aktiva nebo uzavřela smlouvy s osobami, jež si sama nezvolila, neboť se po ní požaduje, aby soutěžitelům, jež si sama nezvolila, poskytla aktiva v podobě umístění mrazicích pultů.

115   HB mimoto uplatňuje, že napadený rozsudek je v tomto ohledu nedostatečně odůvodněn.

116   Komise oponuje, že tyto argumenty jsou zčásti neopodstatněné a zčásti nepřípustné.

117   Nejprve zdůrazňuje, že úkolem Soudu je přezkoumávat legalitu sporného rozhodnutí z hlediska jeho odůvodnění, jakož i argumentů účastníků řízení a že není vázán rozsudkem vnitrostátního soudu.

118   Komise se dále domnívá, že HB neupřesňuje důvody, pro něž se měl Soud dopustit pochybení, když shledal, že analýza článku 86 Smlouvy obsažená ve sporném rozhodnutí pouze opakovaně využívá analýzy týkající se článku 85 Smlouvy.

119   Komise konečně dodává, že v rozsahu, v jakém tento argument směřuje k prokázání skutečnosti, že pokud běžnou obchodní praxi vedoucí k zablokování podstatné části relevantního trhu provádí dominantní podnik, může být analyzována pouze z hlediska článku 85 Smlouvy a nikoli článku 86 Smlouvy, jedná se zde o nový důvod kasačního opravného prostředku, který je z tohoto důvodu nepřípustný, ale též zjevně neopodstatněný.

120   Komise tvrdí, že argumenty HB týkající se jednak toho, že poskytování mrazicích pultů vytváří příležitosti k prodeji, a jednak vnitřní rozpornosti analýzy Soudu, jsou nepřípustné, poněvadž odkazují na přezkum hospodářského posouzení skutkového stavu.

121   Komise také zdůrazňuje, že Soud shledal nikoli to, že praxe jednoho dominantního podniku, který uplatňuje výhradní doložku na 40 % prodejen, nemůže sama o sobě představovat o sobě zneužití, nýbrž že je zjevným zneužitím, usiluje-li takový podnik o zajištění výhradních podmínek pro své výrobky v tak velkém podílu dostupných prodejen, který odpovídá obdobnému podílu celkového prodeje uvedených výrobků. Za těchto podmínek je argument HB neopodstatněný.

122   Komise má za to, že argument HB ohledně „základních prostředků“ je zjevně neopodstatněný, jelikož zmrzlinářské výrobky vyrobené touto společností jsou distribuovány prostřednictvím nezávislých prodejců, jimž tato společnost poskytuje za úplatu mrazicí pulty. V této souvislosti Komise zdůrazňuje, že se nejedná o aktiva, jež si HB ponechává pro vlastní potřebu, a že zneužití vyplývá z její snahy o získání kontroly nad užíváním mrazicích pultů ze strany těchto nezávislých prodejců. Dodává, že Soud správně podotkl, že sporné rozhodnutí neukládá HB povinnost převést aktivum nebo uzavřít smlouvy s osobami, jež si sama nezvolila.

123   Podle Komise článek 86 Smlouvy zakazuje praxi vyplývající ze způsobu uvádění na trh výrobků nebo služeb podnikem v dominantním postavení, jestliže uvedená praxe směřuje k tomu, aby kupujícímu odňala nebo omezila možnost volby, pokud jde o zdroje zásobování, a aby bránila zachování stávající úrovně hospodářské soutěže na trhu nebo rozvoji této hospodářské soutěže, nebo jestliže hrozí nebezpečí vyloučení soutěžitelů. V tomto ohledu cituje zejména rozsudky ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise (85/76, Recueil, s. 461), a ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise (C‑333/94 P, Recueil, s. I‑5951, bod 44).

124   Mars zdůrazňuje, že Soud v bodě 96 napadeného rozsudku připustil, jak také konstatovala Komise, že skupina Unilever, která je mateřskou společností HB, pokládala zachování výhradní doložky při užívání mrazicích pultů za klíčové pro obchodní úspěch HB a že jejím cílem bylo omezit hospodářskou soutěž. V tomto ohledu odkazuje na dokumenty citované v bodech 65 až 68 odůvodnění sporného rozhodnutí, na něž Soud odkazuje v bodě 96 napadeného rozsudku.

125   Mars krom toho tvrdí, že i když je určitá praxe na trhu běžná nebo výhradní doložka je uzavřena na žádost prodejců, neznamená to, že se nemůže jednat o zneužití ve smyslu článku 86 Smlouvy. V tomto ohledu odkazuje na výše uvedený rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 89, jakož i na rozsudky ze dne 3. července 1991, AKZO v. Komise (C‑62/86, Recueil, s. I‑3359, bod 149, a ze dne 6. dubna 1995, BPB Industries a British Gypsum v. Komise (C‑310/93 P, Recueil, s. I‑865).

126   Mars se domnívá, že Soud dostatečně odůvodnil svou analýzu, podle níž výhradní doložka narušuje prodejcům jejich možnost volby, a odkazuje v tomto ohledu zejména na body 92, 102 a 160 napadeného rozsudku. Krom toho uplatňuje, že mezi analýzou provedenou Soudem na základě článku 86 Smlouvy a bodem 108 uvedeného rozsudku nemůže být rozpor, protože tento bod je zařazen do analýzy článku 85 Smlouvy, která je v tomto směru samostatná a nezávislá.

127   Mars a Richmond tvrdí, že výše uvedený rozsudek Bronner je pro projednávaný případ irelevantní, protože se nejedná o věc týkající se přístupu třetích osob k „základním prostředkům“. Richmond rovněž zdůrazňuje, že zneužití shledané ve sporném rozhodnutí je odlišné, protože se týká praxe zavedené HB ve snaze vybídnout prodejce, aby užívali její mrazicí pulty, a nikoli skutečnosti, že by prodejci, kteří nepřistoupili na výhradní doložku, nemohli tyto mrazicí pulty užívat. Mars a Richmond se krom toho domnívají, že uvedené rozhodnutí neukládá HB, aby převedla majetek nebo uzavřela smlouvy s osobami, jež si posledně jmenovaná společnost nezvolila. Richmond dodává, že Komise je nadána pravomocí nařídit jakékoli pozitivní opatření nezbytné k tomu, aby protiprávní jednání ustalo.

 Závěry Soudního dvora

128   Je důležité uvést, že soudy Společenství nemohou být vázány posouzením slučitelnosti výhradní doložky s právem Společenství učiněným vnitrostátním soudem.

129   Pojem „zneužití dominantního postavení“ je objektivním pojmem, který sleduje takové jednání podniku s dominantním postavením, jež může ovlivnit strukturu trhu, kde právě kvůli přítomnosti takového podniku je úroveň hospodářské soutěže již oslabena, a jež ve svém důsledku brání zachování stávající úrovně hospodářské soutěže na trhu nebo rozvoji této hospodářské soutěže, a to za použití jiných prostředků, než které ovládají obvyklou soutěž výrobků nebo služeb na základě činnosti hospodářských subjektů (výše uvedený rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 91). Soudní dvůr v tomto ohledu shledal, že i když byly smlouvy uzavřeny na žádost smluvních partnerů podniku, který zaujímá dominantní postavení, nemůže tato skutečnost vyloučit kvalifikaci takového jednání jako zneužití ve smyslu článku 86 Smlouvy (viz zejména výše uvedený rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 89).

130   Rovněž je třeba upřesnit, že Soud v bodě 80 napadeného rozsudku shledal nikoli to, že výhradní doložka nemá za cíl omezit hospodářskou soutěž na relevantním trhu, nýbrž konkrétněji to, že „formálně“ není výhradní povinností koupě, která by sledovala takovýto cíl.

131   Tvrzení HB týkající se údajného rozporu v napadeném rozsudku musí být proto zamítnuto jako zjevně neopodstatněné.

132   Z ustálené judikatury krom toho vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, které tento návrh podporují specifickým způsobem (viz zejména usnesení ze dne 17. září 1996, San Marco v. Komise, C‑19/95 P, Recueil, s. I‑4435, bod 37).

133   Argument HB, že analýza Soudu, podle níž distribuční dohody narušují prodejcům jejich možnost volby, je ve skutečnosti „odvozena“ od závěru, k němuž Soud dospěl v souvislosti s čl. 85 odst. 1 Smlouvy, takže nemá žádný samostatný dosah či předmět, v tomto ohledu nesplňuje podmínky připomenuté v předchozím bodě. Takový argument zejména neumožňuje jednoznačně zjistit, zda má HB v úmyslu zpochybnit nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, opakované použití analýzy z hlediska článku 85 Smlouvy nebo samotnou zásadu použití článku 86 Smlouvy na projednávaný případ. HB rovněž pro oba posledně uvedené případy nepředkládá právní argumenty, které by tento návrh specifickým způsobem podpořily.

134   Uvedený argument HB musí být proto považován za zjevně nepřípustný.

135   Argument HB, podle nějž výhradní doložka není zneužitím ve smyslu článku 86 Smlouvy, protože vytváří příležitost k prodeji zmrzlinářských výrobků, která by jinak neexistovala, krom toho znamená, že Soudní dvůr je žádán, aby opětovně posoudil skutkové okolnosti, a proto musí být považován za zjevně nepřípustný.

136   Mezi body 108 a 160 napadeného rozsudku krom toho není rozpor, jelikož se vztahují k odlišným analýzám, které se týkají článků 85 a 86 Smlouvy. Analýza Soudu obsažená v bodě 160 uvedeného rozsudku musí být mimoto vykládána ve svém kontextu, zejména ve spojení s body 158 a 159 téhož rozsudku, v nichž je kladen důraz na existenci zvláštní odpovědnosti podniku v situaci dominantního postavení a na skutečnost, že na relevantním trhu je hospodářská soutěž již omezena z důvodu tohoto dominantního postavení. Z toho vyplývá, že tento argument HB je rovněž zjevně neopodstatněný.

137   Konečně, argument HB týkající se nesprávného uplatnění právních zásad stanovených ve výše uvedeném rozsudku Bronner je zjevně neopodstatněný, neboť sporné rozhodnutí každopádně neukládá HB povinnost převést aktivum nebo uzavřít smlouvy s osobami, jež si tato společnost sama nezvolila, což také konstatoval Soud v bodě 161 napadeného rozsudku. Jak zdůrazňuje Komise, na rozdíl od skutkového stavu věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Bronner, mrazicí pulty nepředstavují aktiva, jež si HB ponechává pro své vlastní potřeby, nýbrž jejich užívání je dobrovolně přenecháno nezávislým podnikům, které platí za jejich užívání úplatu. Tvrzení HB, že jí uvedené rozhodnutí ukládá povinnost nejméně stejně tak zavazující, jako by se jednalo o vlastníka základního prostředku, je tak zjevně neopodstatněné. V tomto ohledu se rovněž nejeví, že by Soud svou analýzu založil pouze na zjištění, že se zde nejedná o základní prostředek, ani že by v tomto bodě napadený rozsudek nedostatečně odůvodnil.

138   Z toho vyplývá, že třetí důvod kasačního opravného prostředku je zčásti zjevně nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný a musí být zamítnut.

 K čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení podstatných procesních náležitostí

 Argumentace účastnic řízení

139   HB nejprve tvrdí, že Soud porušil čl. 48 odst. 1 svého jednacího řádu, jakož i právo na spravedlivý proces tím, že připustil, aby Richmond na jednání předložila důkazy týkající se jejích zkušeností ze Spojeného království, aniž měla HB možnost se k nim vyjádřit a aniž by krom toho Richmond podala vysvětlení k důvodům jejich opožděného předložení.

140   HB dále zdůrazňuje, že vycházel-li Soud z praxe této společnosti spočívající ve vybírání nájemného za mrazicí pulty poskytnuté prodejcům usazeným v Severním Irsku, porušuje tento postup její právo na spravedlivý proces, neboť tomuto argumentu doposud nebyl přikládán zvláštní význam ani ve sporném rozhodnutí, ani ve spisu Komise před Soudem.

141   HB konečně tvrdí, že Soud ve své analýze podmínek uplatnění čl. 85 odst. 3 Smlouvy nesprávně uplatnil důkazní břemeno.

142   Pokud jde o důkazy, které poskytla Richmond, Komise tvrdí, že čl. 48 odst. 1 jednacího řádu Soudu se nepoužije na důkazní návrhy vedlejších účastníků řízení. Domnívá se, že čl. 116 odst. 6 uvedeného řádu, který posledně jmenovaným umožňuje předkládat toliko ústní vyjádření, by pozbyl svého opodstatnění, kdyby vedlejší účastníci nemohli předložit v souvislosti s těmito vyjádřeními důkazy.

143   Komise uplatňuje, že čl. 48 odst. 1 jednacího řádu Soudu každopádně stanoví pouze povinnost odůvodnění, dojde-li k opožděnému předložení důkazních návrhů, a nikoli obecný zákaz jejich předložení, takže i kdyby toto ustanovení mělo být použito na vedlejší účastníky řízení, nebyla by projednávaná věc stižena žádnou vadou, poněvadž důkazy byly navrženy vedlejším účastníkem řízení, který se na Soud obracel poprvé.

144   Komise a Mars zdůrazňují, že HB měla v průběhu jednání možnost odpovědět na důkazy, jež předložila Richmond, a že tvrzení Soudu, podle níž jsou mnozí prodejci ochotni uchovávat zmrzlinářské výrobky jiné značky než HB v jednom a tomtéž mrazicím pultu, kdyby jim bylo umožněno tak učinit, je každopádně dostatečně podepřeno ostatními důkazy, jež byly Soudu předloženy.

145   Co se týče skutečnosti, že HB stanoví nájemné za poskytnutí mrazicích pultů prodejcům usazeným v Severním Irsku, Komise uvádí, že tato společnost v žádné fázi řízení nezpochybnila údaje o této praxi uvedené v bodě 127 sporného rozhodnutí. Komise zdůrazňuje, že bod 219 tohoto rozhodnutí rovněž zmiňuje možnost HB žádat od prodejců usazených v Irsku úhradu nájemného a že celková otázka možnosti vybírat úplatu za používání mrazicího pultu byla v plném rozsahu projednána mezi účastnicemi řízení. Domnívá se dále, že Soud není povinen dopředu sdělovat závěr, k němuž by mohl dospět, nebo konkrétní skutečnosti ze spisu, o něž se hodlá opřít.

146   Mars má za to, že otázka praxe HB spočívající v účtování nájemného prodejcům usazeným v Severním Irsku nemá žádný vliv na meritorní stránku napadeného rozsudku, přičemž sporné rozhodnutí je v tomto ohledu plně a správně odůvodněno. Dále považuje tvrzení HB, podle nějž Soud porušil pravidla v oblasti důkazního břemene v rámci čl. 85 odst. 3 Smlouvy, za neopodstatněné.

147   Richmond tvrdí, že skutečnosti týkající se jejího postavení na britském trhu nelze považovat za nový důkaz a že byly uplatněny pouze k dokreslení a posílení argumentu, podle nějž by si značný počet prodejců přál ukládat zmrzlinářské výrobky další značky v jednom a tomtéž mrazicím pultu, pokud by jim to bylo umožněno. Zdůrazňuje, že úkolem Soudu je posoudit veškeré důkazy, které mu jsou předloženy, s výhradou jejich případného zkreslení. Richmond v tomto ohledu cituje rozsudek ze dne 28. května 1998, Deere v. Komise (C‑7/95 P, Recueil, s. I‑3111, bod 118). Domnívá se, že článek 116 jednacího řádu Soudu dovoluje vedlejším účastníkům předložit důkazy na podporu svých argumentů jak v písemné, tak v ústní části řízení a že důkazy, které předložila na jednání, nebyly ze strany HB zpochybněny.

 Závěry Soudního dvora

148   V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že postačuje-li některý z důvodů použitých Soudem k odůvodnění výroku jeho rozsudku, případné vady jiného důvodu, který je rovněž v předmětném rozsudku použit, nemají každopádně na uvedený výrok žádný vliv, takže důvod kasačního opravného prostředku, který na ně poukazuje, je irelevantní a musí být zamítnut (viz zejména rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. CAS Succhi di Frutta, C‑496/99 P, Recueil, s. I‑3801, bod 68 a tam uvedená judikatura).

149   V napadeném rozsudku je argument vycházející ze zkušeností Richmond ze Spojeného království pouze jedním z mnoha argumentů na podporu analýzy Soudu, podle níž velký počet prodejců ukládá v témž mrazicím pultu zmrzlinářské výrobky jiných značek než HB, je-li jim umožněno tak činit.

150   Toto tvrzení se totiž jeví být dostatečně podepřeno ostatními skutkovými okolnostmi, o něž se Soud opíral v bodech 93 až 97 napadeného rozsudku.

151   Proto je třeba tento argument HB odmítnout jako irelevantní.

152   Jak zdůrazňuje Komise, skutečnost, že HB účtuje prodejcům v Severním Irsku za užívání mrazicích pultů nájemné, již byla krom toho zmíněna v bodě 127 odůvodnění sporného rozhodnutí a obecná otázka možnosti této společnosti stanovit nájemné prodejcům, kteří užívají její mrazicí pulty, byla předmětem rozsáhlého jednání mezi účastnicemi řízení. Jak se mimoto uvádí v bodě 89 tohoto usnesení, Soud nevycházel pouze z praxe HB v Severním Irsku, aby prokázal možnost této společnosti stanovit nájemné prodejcům, kteří užívají její mrazicí pulty na relevantním trhu, ale též v bodě 114 napadeného rozsudku konstatoval, že uvedená společnost právně dostačujícím způsobem neprokázala, že by nebylo praktické stanovit zvláštní nájemné za poskytování mrazicích pultů v Irsku, což HB nezpochybňuje.

153   Proto je třeba tento argument HB zamítnout jako zjevně neopodstatněný.

154   Konečně vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v bodě 106 tohoto usnesení odmítl tvrzení HB, pokud jde o převrácení důkazního břemene Soudem v rámci čl. 85 odst. 3 Smlouvy, není namístě jej znovu posuzovat.

155   Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být proto zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

156   Vzhledem k tomu, že žádný z důvodů uplatněných na podporu kasačního opravného prostředku HB nemůže obstát, nelze než tento kasační opravný prostředek zamítnout.

 K nákladům řízení

157   Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise, Mars a Richmond požadovaly náhradu nákladů řízení a HB neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

1)      Kasační opravný prostředek se zamítá.

2)      Společnosti Unilever Bestfoods (Ireland) Ltd se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: angličtina.