Věc T-357/02 RENV

Freistaat Sachsen (Německo)

v.

Evropská komise

„Státní podpory – Podpory poskytované orgány spolkové země Sasko – Podpora coachingu, účasti na veletrzích a výstavách, spolupráce a designu – Rozhodnutí určující, že režim podpor je z části slučitelný a z části neslučitelný se společným trhem – Režim podpor malým a středním podnikům – Nevyužití posuzovací pravomoci – Povinnost uvést odůvodnění“

Shrnutí rozsudku

1.      Podpory poskytované státy – Ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Narušení hospodářské soutěže – Kritéria pro posouzení – Režim podpor

(Článek 87 odst. 1 ES; nařízení Komise č. 70/2001 článek 5)

2.      Podpory poskytované státy – Zákaz – Výjimky – Kategorie podpor definované nařízením, které mohou být považovány za slučitelné se společným trhem – Nařízení č. 70/2001 o podporách malým a středním podnikům – Možnost přezkoumat podporu z hlediska kritérií vymezených v čl. 87 odst. 3 ES

(Článek 87 odst. 3 ES a článek 88 odst. 3 ES; nařízení Komise č. 70/2001)

3.      Podpory poskytované státy – Zákaz – Výjimky – Podpory, které mohou být považovány za slučitelné se společným trhem – Posuzovací pravomoc Komise – Možnost přijmout pokyny – Individuální posouzení přesahující rámec – Přípustnost

(Článek 87 odst. 3 ES)

4.      Podpory poskytované státy – Zákaz – Výjimky – Podpory, které mohou být považovány za slučitelné se společným trhem – Posuzovací pravomoc Komise – Soudní přezkum – Meze

[Článek. 87 odst. 3, písm. c) ES]

5.      Podpory poskytované státy – Zákaz – Výjimky – Podpory ve prospěch oblastí postižených rozdělením Německa – Rozsah výjimky – Restriktivní výklad

[Článek. 87 odst. 1 a 2, písm. c) ES]

6.      Podpory poskytované státy – Zákaz – Výjimky – Podpory, které mohou být považovány za slučitelné se společným trhem – Provozní podpory – Vynětí

1.      Pro účely kvalifikace vnitrostátního opatření jako státní podpory není třeba prokazovat skutečný dopad podpory na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale pouze zkoumat, zda podpora může tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž. Komise se v případě programu podpor může konkrétně omezit na zkoumání charakteristik předmětného programu, aby posoudila, zda z důvodu vysokých částek nebo procentních podílů podpor, charakteru podporovaných investic nebo jiných podmínek, které tento program stanoví, zajišťuje příjemcům podstatnou výhodu ve srovnání s jejich konkurenty a mohou z něj mít prospěch především podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy.

V případě podpory ve prospěch malých a středních podniků, jejíž intenzita se pohybuje mezi 50 a 80 % v závislosti na podprogramu a oblasti, kde se nachází podnik – příjemce podpory, je zjevné, že je způsobilá narušit hospodářskou soutěž v rámci Společenství. Podle článku 5 nařízení č. 70/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům jsou totiž podpory malým a středním podnikům slučitelné se společným trhem pouze v případě, že nepřesahují 50 % nákladů na služby, které jim byly poskytnuty.

(viz body 30–32)

2.      Cílem nařízení č. 70/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům je prohlásit za slučitelné se společným trhem z hlediska čl. 87 odst. 3 ES a rovněž zprostit povinnosti oznámení podle čl. 88 odst. 3 ES každou jednotlivou podporu a režim podpory ve prospěch malých a středních podniků, které splňují požadavky vymezené v tomto nařízení. To neznamená, že žádná jiná podpora ve prospěch malých a středních podniků nemůže být v návaznosti na oznámení učiněné členským státem v souladu s čl. 88 odst. 3 ES prohlášena za slučitelnou se společným trhem po přezkumu provedeném Komisí z hlediska kritérií vymezených v čl. 87 odst. 3 ES. Bod 4 odůvodnění nařízení totiž připomíná, že „[t]ímto nařízením není dotčena možnost členských států oznámit poskytnutí podpory malým a středním podnikům“ a „[t]ato oznámení budou hodnocena Komisí zejména s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v tomto nařízení“.

(viz body 42–43)

3.      Komise může stanovit obecná prováděcí pravidla upravující uplatnění posuzovací pravomoci, která je jí svěřena čl. 87 odst. 3 ES. Uvedené posuzovací pravomoci se však nemůže vzdát při rozhodování o konkrétním případu, a konkrétně v případech, které výslovně neupravila či opomněla upravit v uvedených obecných prováděcích pravidlech. Tato posuzovací pravomoc proto není vyčerpána přijetím takových obecných pravidel a případnému individuálnímu posouzení nad rámec uvedených pravidel v zásadě nic nebrání za podmínky, že Komise respektuje nadřazená právní pravidla jako jsou pravidla ve Smlouvě či obecné principy práva Společenství.

(viz bod 44)

4.      Posouzení programu podpor ze strany Komise se musí nezbytně zakládat na skutečnostech, hospodářských analýzách a důkazech předložených žalobcem ve správním řízení ve fázi před přijetím napadeného rozhodnutí. Přezkum složitých hospodářských posouzení provedeného Komisí, který vykonávají soudy Společenství, se musí nezbytně omezovat na prověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a zneužití pravomoci.

(viz bod 55)

5.      Článek 87 odst. 2 písm. c) ES, který se týká podpor poskytovaných hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, musí být vykládán restriktivně v tom smyslu, že hospodářským znevýhodněním způsobeným rozdělením Německa se rozumí pouze znevýhodnění způsobená v některých německých oblastech izolací, která byla vyvolána zřízením fyzických hranic, jako je přerušení komunikací či ztráta odbytišť v důsledku přerušení obchodních vztahů mezi dvěma částmi německého území. Na podporu tvrzení, že podpory, jejichž intenzita přesahuje intenzitu stanovenou v nařízení č. 70/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům, jsou slučitelné s čl. 87 odst. 3 ES, tedy nelze použít obecný odkaz na hospodářské důsledky rozdělení Německa.

(viz body 78–79)

6.      Získání nových trhů i úsilí setrvat na trhu jsou součástí běžné strategie každého podniku, který usiluje o to, aby se dlouhodobě udržel na trhu. K umožnění této stálé a rozsáhlé přítomnosti na trhu jsou přitom potřebné výdaje a státní podpory poskytnuté za tímto účelem nutně snižují běžné výdaje malých a středních podniků. Tyto příspěvky tedy spadají do kategorie provozních podpor neslučitelných se společným trhem.

(viz body 102, 105)

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

14. července 2011(*)

„Státní podpory – Podpory poskytované orgány spolkové země Sasko – Podpora coachingu, účasti na veletrzích a výstavách, spolupráce a designu – Rozhodnutí určující, že režim podpor je z části slučitelný a z části neslučitelný se společným trhem – Režim podpor malým a středním podnikům – Nevyužití posuzovací pravomoci – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑357/02 RENV,

Freistaat Sachsen (Německo), zastoupený T. Lübbigem, advokátem,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené K. Grossem, V. Kreuschitzem a T. Maxianem Ruscheem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení čl. 2 druhého pododstavce a článků 3 a 4 rozhodnutí Komise 2003/226/ES ze dne 24. září 2002 o režimu podpor zamýšleném Německem – „Program ve prospěch malých a středních podniků – Zlepšení výkonnosti saských podniků“ – Podprogramy 1 (coaching), 4 (účast na veletrzích a výstavách), 5 (spolupráce) a 7 (podpora designu) (Úř. věst. 2003, L 91, s. 13),

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

ve složení O. Czúcz (předseda), E. Cremona, I. Labucka (zpravodajka), S. Frimodt Nielsen a K. O’Higgins, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. června 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        V rámci programu ministerstva hospodářství a práce spolkové země Sasko, jehož cílem je zlepšení výkonnosti malých a středních podniků usazených na území této spolkové země, poskytlo Sasko osobám, které zde vykonávají svobodné povolání, jakož i malým a středním podnikům, které zde mají své sídlo nebo provozovnu, nevratné dotace na projekty podporující rozvoj hospodářství. Tyto dotace byly upraveny režimem podpor, který byl poprvé oznámen Komisi Evropských společenství v průběhu roku 1992, byl tímto orgánem schválen a následně po nových schváleních několikrát prodloužen. Tyto podpory měly zlepšit výrobní a konkurenční schopnosti malých a středních podniků.

2        Dopisem ze dne 29. prosince 2000, došlým Komisi dne 3. ledna 2001, oznámila Spolková republika Německo novou verzi tohoto režimu podpor.

3        Dne 12. ledna 2001 přijala Komise nařízení (ES) č. 70/2001 o použití článků 87 [ES] a 88 [ES] na státní podpory malým a středním podnikům (Úř. věst. L 10, s. 33, Zvl. vyd. 08/02, s. 141, dále jen „nařízení o výjimce pro MSP“), které vstoupilo v platnost dne 2. února 2001. Od svého vstupu v platnost nařízení o výjimce pro MSP ruší a nahrazuje pokyny Společenství ke státní podpoře malým a středním podnikům (Úř. věst. C 213, 1996, s. 4). Uvedené nařízení definuje kritéria, která musejí splňovat jednotlivé podpory a režimy podpor malým a středním podnikům, aby byly slučitelné se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 ES, a vyjímá ty, které těmto kritériím odpovídají, z oznamovací povinnosti podle čl. 88 odst. 3 ES. V bodě 4 odůvodnění nařízení je uvedeno, že „[t]ímto nařízením není dotčena možnost členských států oznámit poskytnutí podpory malým a středním podnikům. Tato oznámení budou hodnocena Komisí zejména s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v samotném nařízení. Pokyny ke státní podpoře malým a středním podnikům [přijaté Komisí] budou zrušeny dnem vstupu v platnost tohoto nařízení, protože se [jím] nahrazují.

4        V bodě 16 odůvodnění nařízení o výjimce pro MSP je mimoto uvedeno následující: „S přihlédnutím k dohodě Světové obchodní organizace (WTO) o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, by toto nařízení nemělo vyjímat podporu vývozu nebo podporu, která zvýhodňuje domácí výrobky před dováženými. Podpora na pokrytí nákladů na účast na obchodních veletrzích nebo nákladů na studie nebo na poradenské služby, nezbytná pro uvedení nového výrobku nebo výrobku stávajícího na nový trh, obvykle nepředstavuje podporu vývozu.“

5        Komise dopisem ze dne 5. února 2001 položila německým orgánům otázky ohledně uplatňování nařízení o výjimce pro MSP a informovala jej, že režim dotčených podpor nebude přezkoumán ve zrychleném řízení.

6        V průběhu měsíce prosince 2001 zahájila Komise formální vyšetřovací řízení ohledně části opatření stanovených oznámeným režimem podpor, a sice ohledně opatření v rámci podprogramů „Coaching“, „Účast na veletrzích a výstavách“, „Spolupráce“ a „Podpora designu“ (dále společně jen „čtyři dotčené podprogramy“). Komise naopak rozhodla nevznášet námitky vůči dalším oznámeným opatřením.

7        Po ukončení přezkumu přijala Komise dne 24. září 2002 rozhodnutí 2003/226/ES o režimu podpor zamýšleném Německem – „Program ve prospěch malých a středních podniků – Zlepšení výkonnosti saských podniků“ – Podprogramy 1 (Coaching), 4 (Účast na veletrzích a výstavách), 5 (Spolupráce) a 7 (Podpora designu) (Úř. věst. 2003, L 91, s. 13, dále jen „napadené rozhodnutí“). Komise byla zaprvé toho názoru, že opatření stanovená oněmi čtyřmi podprogramy představovala státní podpory. Zadruhé upřesnila, že aby tyto podpory mohly být považovány za slučitelné se společným trhem, musely by spadat do působnosti nařízení o výjimce pro MSP a dodržovat prahy intenzity stanovené tímto nařízením, s výjimkou provozních podpor stanovených podprogramem „Spolupráce“, které považovala za neslučitelné se společným trhem.

8        Tribunál rozsudkem ze dne 3. května 2007, Freistaat Sachsen v. Komise (T‑357/02, Sb. rozh. s. II‑1261), vyhověl návrhu žalobce, Freistaat Sachsen, znějícímu na zrušení několika ustanovení napadeného rozhodnutí (článek 2 druhý pododstavec a články 3 a 4).

9        V návaznosti na kasační opravný prostředek podaný Komisí Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Freistaat Sachsen (C‑334/07 P, Sb. rozh. s. I‑9465) rozsudek Tribunálu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení po vrácení věci k dalšímu řízení

10      Věc byla přidělena čtvrtému rozšířenému senátu Tribunálu.

11      V souladu s čl. 119 odst. 1 písm. a) a b) jednacího řádu Tribunálu předložil žalobce a Komise písemná vyjádření.

12      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu vyzval účastníky řízení, aby písemně odpověděli na otázky. Účastníci řízení této žádosti vyhověli ve stanovených lhůtách.

13      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 30. června 2010.

14      Žalobce navrhuje, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí.

15      Komise navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

16      V písemných vyjádřeních následujících po vrácení věci k dalšímu řízení se účastníci nevyjádřili k otázce nákladů řízení. V písemnostech v prvostupňovém řízení žalobce navrhoval, aby Tribunál uložil Komisi náhradu nákladů řízení a posledně uvedená navrhovala, aby Tribunál uložil náhradu nákladů řízení žalobci.

 Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

17      Žalobce se na podporu své žaloby původně dovolával pěti žalobních důvodů:

–        prvního, vycházejícího z formální protiprávnosti napadeného rozhodnutí, která plyne z toho, že Komise nepoužila na dotčený režim podpor zrychlené schvalování;

–        druhého, vycházejícího z hmotněprávní protiprávnosti napadeného rozhodnutí vyplývající ze skutečnosti, že nařízení o výjimce pro MSP nebylo v projednávaném případě použitelné;

–        třetího, vycházejícího z toho, že dotčený režim podpor mohl být schválen na základě pokynů Společenství ke státní podpoře malým a středním podnikům;

–        čtvrtého, vycházejícího z toho, že Komise neuplatnila svou posuzovací pravomoc při přezkumu dotčeného režimu podpor, jakož i z toho, že porušila povinnost uvést odůvodnění;

–        pátého, vycházejícího z toho, že Komise neprokázala, že hospodářská soutěž byla skutečně nebo potenciálně narušena dotčeným režimem podpor, jakož i z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

18      Tribunál výše uvedeným rozsudkem Freistaat Sachsen v. Komise zamítnul první žalobní důvod, vyhověl druhému žalobnímu důvodu a rozhodl, že tři zbývající důvody není třeba přezkoumávat.

19      Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Freistaat Sachsen dospěl k závěru, že jelikož žalobní důvod vycházející z toho, že použití nařízení o výjimce pro MSP na sporné rozhodnutí má zpětný charakter, není opodstatněný, je třeba se vyjádřit pouze k čtvrtému a pátému žalobnímu důvodu uplatněnému žalobcem před Tribunálem. Soudní dvůr proto vrátil věc zpět Tribunálu, aby rozhodl o těchto dvou žalobních důvodech.

20      Poněvadž se pátý důvod týká kvalifikace předmětných opatření jako státní podpory a čtvrtý důvod slučitelnosti opatření kvalifikovaných jako státní podpory se společným trhem, bude pátý důvod přezkoumán před čtvrtým.

 Právní otázky

 K pátému důvodu vycházejícímu z toho, že Komise neprokázala, že hospodářská soutěž byla skutečně či potenciálně narušena režimem podpor, jakož i z porušení povinnosti uvést odůvodnění

 Argumenty účastníků řízení

21      Žalobce tvrdí, že Komise měla v souladu s čl. 87 odst. 1 ES prokázat, v čem v daném případě spočívalo narušení hospodářské soutěže. V napadeném rozhodnutí žádné tvrzení neumožňovalo dojít k závěru, že předmětný režim státních podpor byl za daných okolností způsobilý narušit hospodářskou soutěž, nebo s určitostí konstatovat, že došlo k naplnění znaků takového porušení. Komise pouze zmínila, že oznámená opatření jsou jako státní podpora způsobilá narušit hospodářskou soutěž (bod 52 napadeného rozhodnutí) a že intenzita státní podpory přesahující 50 % vedla k „nepřiměřenému narušení hospodářské soutěže“ (bod 60 napadeného rozhodnutí). Na podporu tohoto tvrzení se žalobce dovolává rozsudku Tribunálu ze dne 28. listopadu 2008, Hôtel Cipriani a další v. Komise (T‑254/00, T‑270/00 a T‑277/00, Sb. rozh. s. II‑3269), a zejména jeho bodu 230, který upřesňuje, že „co se týče víceodvětvových režimů podpory, z judikatury vyplývá, že Komise se může omezit na prostudování charakteristik dotčeného programu, aby posoudila, zda z důvodu vysokých částek nebo procentních podílů podpor, charakteru podporovaných investic nebo jiných podmínek, které tento program stanoví, zajišťuje příjemcům podstatnou výhodu vzhledem k jejich soutěžitelům a může podstatně prospět podnikům, které se účastní obchodu mezi členskými státy.“

22      Podle žalobce Komise tvrdí, že povinnost nést polovinu nákladů podporuje účinnost a návratnost státní podpory, aby z toho dovodila, že podmínky obchodování by byly narušeny státní podporou s vyšší intenzitou (body 60, 67 a 71 napadeného rozhodnutí). Takové tvrzení založené na 50% stropu podpory by se však dalo použít na jakýkoli strop dotací a nepostačuje tedy na podporu závěrů Komise.

23      Komise tím, že založila toto posouzení na nařízení o výjimce pro MSP, podle žalobce opomněla dostatečným způsobem prokázat narušení hospodářské soutěže, jelikož podle judikatury Soudního dvora je takové prokázání nezbytné nejen z hlediska požadavku uvést odůvodnění ve smyslu článku 253 ES, ale představuje též uplatnění kritérií čl. 87 odst. 1 ES.

24      Nedostatečné vyjádření Komise ke kritériu narušení hospodářské soutěže mimoto představuje porušení článku 253 ES odůvodňující zrušení napadeného rozsudku.

25      Komise zpochybňuje argumenty předložené žalobcem.

 Závěry Tribunálu

26      V rámci projednávaného důvodu žalobce uvádí dva úzce spojené argumenty. Jednak Komise podle něj nedostatečným způsobem odůvodnila svůj závěr, že hospodářská soutěž byla režimem předmětných podpor skutečně nebo potenciálně narušena, a dále toto odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí (konkrétně v bodě 52) podle jeho názoru neumožňuje k takovému závěru dojít.

27      Co se zaprvé týče otázky, zda je odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně jednoho ze znaků státní podpory dostatečné, je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou, na získání těchto vysvětlení mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. (viz rozsudek Tribunálu ze dne 22. října 2008, TV 2/Danmark a další v. Komise, T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, Sb. rozh. s. II‑2935, bod 178 a citovaná judikatura).

28      Je rovněž namístě konstatovat, že Komise v bodě 52 napadeného rozhodnutí uvádí následující:

„Všechny čtyři podprogramy […] spadají pod ustanovení čl. 87 odst. 1 [ES…] z následujících důvodů: stanoví poskytnutí podpor ze státních zdrojů podnikům, které vyrábí zboží či poskytují služby, které jsou předmětem obchodování v rámci Společenství, přičemž tyto podpory umožňují příjemcům vylepšit jejich celkovou finanční situaci a pozici na trhu. Je nutno dojít k závěru, že dotčená opatření jsou způsobilá narušit hospodářskou soutěž, a tedy i ovlivnit obchodování mezi členskými státy. Německo toto konstatování nevyvrátilo.“

29      Výše zmíněný bod též požaduje, aby byly v daném případě naplněny všechny znaky státní podpory a dovozuje narušení hospodářské soutěže zejména ze skutečnosti, že „podniky příjemci podpory vyrábí zboží či poskytují služby, které jsou předmětem obchodování v rámci Společenství a [že] tyto podpory umožňují příjemcům vylepšit jejich celkovou finanční situaci a pozici na trhu“.

30      Zadruhé je ohledně otázky, zda Komise oprávněně dospěla k závěru, že v daném případě došlo k omezení hospodářské soutěže, namístě připomenout judikaturu, podle níž není za účelem kvalifikace vnitrostátního opatření jako státní podpory třeba prokazovat skutečný dopad podpory na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale pouze zkoumat, zda podpora může tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 30. dubna 2009, Komise v. Itálie a Wam, C‑494/06 P, Sb. rozh. s. I‑3639, bod 50).

31      Konkrétně se Komise v případě takového programu podpor, jako je program v projednávané věci, může omezit na zkoumání charakteristik předmětného programu, aby posoudila, zda z důvodu vysokých částek nebo procentních podílů podpor, charakteru podporovaných investic nebo jiných podmínek, které tento program stanoví, zajišťuje příjemcům podstatnou výhodu ve srovnání s jejich konkurenty a mohou z něj mít prospěch především podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise, 248/84, Recueil, s. 4013, bod 18).

32      Podle bodu 52 napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 2 „Popis podpory“ a bodem 3 „Důvody pro zahájení řízení“ se intenzita zamýšlené podpory pohybovala mezi 50 a 80 % v závislosti na podprogramu a oblasti, kde se nacházel podnik – příjemce podpory. Podle článku 5 nařízení o výjimce pro MSP jsou však státní podpory malým a středním podnikům slučitelné se společným trhem pouze v případě, že nepřesahují 50 % nákladů na služby, které jim byly poskytnuty. Je tedy zjevné, že státní podpora takové intenzity je způsobilá narušit hospodářskou soutěž v rámci Společenství.

33      S ohledem na výše uvedené je proto třeba projednávaný důvod zamítnout v plném rozsahu.

 Ke čtvrtému důvodu vycházejícímu z toho, že Komise neuplatnila svoji posuzovací pravomoc při přezkumu dotčeného režimu podpor, jakož i z toho, že porušila povinnost uvést odůvodnění

34      Tento důvod se dělí na pět částí. V rámci první části žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je protiprávní, neboť Komise se omezila na posouzení souladu dotčeného režimu státních podpor ve vztahu ke kritériím pro posouzení vymezeným v nařízení o výjimce pro MSP. V rámci druhé, třetí, čtvrté a páté části žalobce Komisi vytýká, že nesprávně posoudila ony čtyři dotčené podprogramy, a porušila přitom rovněž povinnost uvést odůvodnění.

 K první části vycházející z posouzení slučitelnosti režimu dotčených podpor pouze z hlediska nařízení o výjimce pro MSP

–       Argumenty účastníků řízení

35      Žalobce tvrdí, že Komise se nemůže vzdát své posuzovací pravomoci. Aniž zpochybňuje rozsah posuzovací pravomoci Komise při přezkumu slučitelnosti režimů podpor, které jsou jí oznámeny členským státem, se společným trhem, žalobce tvrdí, že tento přezkum podléhá určitým omezením, mezi které patří v první řadě povinnost tuto pravomoc uplatnit. Na podporu své argumentace se žalobce dovolává pojmu neuplatnění posuzovací pravomoci objevujícího se v německém právu pod pojmem „Ermessenausfall“ nebo „Ermessensnichtgebrauch“, které zakládají protiprávnost stejně jako v rakouském správním právu. Ve Francii taková situaci odpovídá pojem „excès du pouvoir négatif“, zatímco v common law spadá neuplatnění posuzovací pravomoci orgánem, který se přesto, že je vázán vlastní praxí nebo pokyny, zdrží přezkumu v jednotlivém případě, do „doktríny ultra vires“. Povinnost uplatnit posuzovací povinnost podle žalobce nezaniká přijetím závazných ustanovení upravujících pokyny určené Komisi.

36      V projednávané věci žalobce Komisi vytýká, že zkoumala jednotlivá opatření podpory pouze z hlediska kritérií obsažených v nařízení o výjimce pro MSP, jako kdyby toto nařízení vyčerpávajícím způsobem upravovalo veškeré režimy podpor ve prospěch malých a středních podniků. Komise podle žalobce tím, že posoudila intenzitu podpor poskytnutých v podprogramech jako příliš vysokou, podle žalobce pouze zopakovala ustanovení nařízení o výjimce pro MSP místo toho, aby navíc uplatnila vlastní posuzovací pravomoc. Podmínky pro podpory ve prospěch MSP tedy ztížila tím, že omezila výši náhrady nákladů na 50 %, a tím, že se zároveň odchýlila od vlastní rozhodovací praxe. Jelikož Komise vyšla výhradně z obecných úvah nařízení o výjimce pro MSP, aniž zohlednila zvláštní okolnosti daného případu, neuplatnila tedy podle názoru žalobce svou posuzovací pravomoc.

37      V tomto ohledu žalobce zdůrazňuje, že z bodu 4 odůvodnění nařízení o výjimce pro MSP vyplývá, že jeho cílem není vyčerpávajícím způsobem upravit poskytování podpory malým a středním podnikům. Cílem tohoto nařízení tudíž není snížit rozsah posuzovací pravomoci Komise a zakonzervovat kritéria použitelná na tato opatření podpory. Cílem nařízení o výjimce pro MSP je podle žalobce pouze zjednodušit a zefektivnit postup při dohledu nad uvedenými opatřeními.

38      Tím, že Komise postupovala tímto způsobem, jde podle žalobce proti vlastní rozhodovací praxi týkající se případů, které svým předmětem spadají pod nařízení o výjimce pro MSP, avšak nevztahuje se na ně výjimka vymezená v tomto nařízení. Z této praxe plyne, že Komise se prostřednictvím individuálních výjimek na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES velmi často vyslovuje k ojedinělým případům nebo k opatřením státních podpor, na něž nedopadá nařízení o výjimce pro MSP. V uvedených případech Komise zejména potvrdila, někdy i výslovně, že přezkum případ od případu se nesmí omezovat na přezkum na základě nařízení o výjimce pro MSP uplatněného analogicky, ale musí být uskutečněn přímo na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

39      Žalobce rovněž uvádí, že Komise se vzhledem ke zvláštní hospodářské situaci Saska, bývalého území Německé demokratické republiky, měla při přezkumu opatření podpory odchýlit od podmínek vymezených v nařízení o výjimce pro MSP, anebo měla přinejmenším vysvětlit, proč se při přezkumu od těchto podmínek neodchýlila. V této otázce žalobce Komisi vytýká, že opomněla přijmout stanovisko k podrobnému zdůvodnění přednesenému v průběhu správního řízení.

40      Komise tedy podle jeho názoru měla oznámený režim podpor povolit a přezkoumat jej přímo ve světle kritérií vymezených v čl. 87 odst. 3 ES.

41      Komise argumenty přednesené žalobcem zpochybňuje.

–       Závěry Tribunálu

42      Nejprve je namístě zdůraznit, že cílem nařízení o výjimce pro MSP je prohlásit za slučitelné se společným trhem z hlediska čl. 87 odst. 3 ES a rovněž zprostit povinnosti oznámení podle čl. 88 odst. 3 ES každou jednotlivou podporu a režim podpory ve prospěch malých a středních podniků, které splňují požadavky vymezené v tomto nařízení. To neznamená, že žádná jiná podpora ve prospěch malých a středních podniků nemůže být v návaznosti na oznámení učiněné členským státem v souladu s čl. 88 odst. 3 ES prohlášena za slučitelnou se společným trhem po přezkumu uskutečněném Komisí z hlediska kritérií vymezených v čl. 87 odst. 3 ES.

43      Tato možnost je výslovně připomenuta v bodu 4 odůvodnění nařízení o výjimce pro MSP, podle něhož „[t]ímto nařízením není dotčena možnost členských států oznámit poskytnutí podpory malým a středním podnikům“ a „[t]ato oznámení budou hodnocena Komisí zejména s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v tomto nařízení“. Příslovce „zejména“ jasně naznačuje, že kritéria stanovená v nařízení o výjimce pro MSP nejsou jedinými kritérii, z jejichž hlediska může Komise posuzovat projekty podpor, které jí jsou oznámeny, což ostatně potvrzuje i anglické (in particular) a německé (in erster Linie) znění tohoto bodu odůvodnění.

44      Je třeba též uvést, že i když Komise může stanovit obecná prováděcí pravidla upravující uplatnění posuzovací pravomoci, která je jí svěřena čl. 87 odst. 3 ES, nemůže se při posuzování konkrétního případu uvedené posuzovací pravomoci vzdát, konkrétně v případech, které výslovně neupravila či opomněla upravit v uvedených obecných prováděcích pravidlech. Tato posuzovací pravomoc proto není vyčerpána přijetím takových obecných pravidel a případnému individuálnímu posouzení nad rámec uvedených pravidel v zásadě nic nebrání za podmínky, že Komise respektuje nadřazená právní pravidla jako jsou pravidla ve Smlouvě či obecné principy práva Společenství (rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2007, Fachvereinigung Mineralfaserindustrie v. Komise, T‑375/03, nezveřejněný ve Sbírce, bod 141).

45      V návaznosti na oznámení předmětného opatření podpory Spolkovou republikou Německo byla proto Komise povinna přezkoumat slučitelnost těchto opatření se společným trhem při uplatnění posuzovací pravomoci, kterou jí svěřuje Smlouva.

46      V tomto ohledu je nutné konstatovat, že Komise tuto posuzovací pravomoc uplatnila v rámci napadeného rozhodnutí, zejména když zkoumala slučitelnost podprogramu „Coaching“ se společným trhem – jak z hlediska kritérií stanovených v nařízení o výjimce pro MSP, tak na základě čl. 87 odst. 3 písm. a) a c) ES (body 57 až 65 napadeného rozhodnutí).

47       Tato analýza, která se zakládá na zkušenostech Komise v této oblasti z doby, kdy bylo přijato napadené rozhodnutí, tj. v září 2002, nemůže být zpochybněna tím, že Komise mohla následně přijmout rozhodnutí zohledňující jiná kritéria než kritéria uvedená v napadeném rozhodnutí, zejména u oznámených podpor, které nespadají do působnosti nařízení o výjimce pro MSP.

48      Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce nemůže tvrdit, že Komise v projednávané věci odmítla uplatnit svou posuzovací pravomoc k přezkumu různých argumentů, které jí byly případně předneseny v průběhu správního řízení pro účely prokázání slučitelnosti různých opatření podpory se společným trhem. Argumenty týkající se výsledku tohoto přezkumu a odůvodnění uvedeného v tomto ohledu budou přezkoumány v rámci ostatních částí tohoto důvodu.

49      První část čtvrtého důvodu musí být tedy zamítnuta.

 K druhé části vycházející nesprávného posouzení podprogramu „Coaching“ a z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

–       Argumenty účastníků řízení

50      Žalobce Komisi vytýká, že posoudila podprogram „Coaching“ jako neslučitelný se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 písm. c) ES proto, že strop podpory pro malé podniky byl stanoven na 65 %, aniž přistoupila k posouzení zvláštností situace v Sasku a režimu oznámených podpor. Komise rovněž nevysvětlila, v čem povinnost podniků nést polovinu nákladů zvyšovala účinnost a návratnost oznámeného režimu podpor. Žalobce poukazuje na to, že ještě devět měsíců před oznámením režimu sporných podpor Komise povolila opatření podpory srovnatelná s opatřeními přiznanými spolkovou zemí Duryňsko na základě programu „Richtlinien des Freistaates Thüringen zur einzelbetrieblichen Technologieförderung“ (Úř. věst. 2000, C 266, s. 4). Uplatnění její posuzovací pravomoci podle žalobce implikuje, že Komise podrobným způsobem vysvětlí, které nové zkušenosti ji vedly ke změně rozhodovací praxe. Ačkoli tedy Komise tvrdila, že uplatnila svou širokou posuzovací pravomoc tím, že ověřovala, zda může být povolen strop státní podpory dosahující 65 %, vzápětí zamítla tuto možnost pouze proto, že intenzita překračující 50 % přesahovala částku nezbytnou k pobídnutí podniků vynaložit náklady na „coaching“.

51      Žalobce tvrdí, že strop podpory ve výši 50 % podle článku 5 nařízení o výjimce pro MSP neupravuje vyčerpávajícím způsobem podpory na poradenské služby malým a středním podnikům a že na základě bodu 11 odůvodnění uvedeného nařízení nelze tyto posledně jmenované podrobit týmž kritériím. Jelikož čl. 5 písm. a) nařízení o výjimce pro MSP stanoví intenzitu podpory pro střední podniky na 50 %, musí být vyšší náhrada pro malé podniky Komisí povolena při uplatnění její posuzovací pravomoci. Komise tvrzením, že bod 11 odůvodnění odkazuje pouze na zvláštní situaci poskytnutí investiční podpory mimo podporované oblasti, nevysvětlila, proč by možnost rozlišit malé a středními podniky neměla existovat u externích poradenských služeb.

52      Komise podle žalobce tím, že měla za to, že finanční zatížení podniků bylo mírné, opomenula skutečnost, že velký počet saských podniků disponuje pouze velmi omezeným kapitálem a má problém sjednat si úvěr, což Komise sama uznala.

53      Žalobce je toho názoru, že okolnost, že Komise nezohlednila skutečnost, že podpory, které mohly být povoleny sporným režimem podpor, jsou v případě nových podniků omezeny na částku ve výši 400 či 500 eur za den práce, mohla přispět k „nesprávnému poskytnutí“ určitých podpor. Napadené rozhodnutí tudíž podle něj podněcovalo k využití nákladné podpory namísto toho, aby umožnilo diferencovanější přístup, který dovoloval předmětný program.

54      Komise zpochybňuje argumenty přednesené žalobcem.

–       Závěry Tribunálu

55      Touto částí žalobce v podstatě Komisi vytýká, že neposoudila dotčený program navzdory velkému počtu informací předložených v tomto ohledu. Nejprve je třeba uvést, že takové posouzení se musí nezbytně zakládat na skutečnostech, hospodářských analýzách a důkazech předložených žalobcem ve správním řízení ve fázi před přijetím napadeného rozhodnutí. Dále podle ustálené judikatury platí, že přezkum složitých hospodářských posouzení Komise, jako jsou posouzení provedené v projednávané věci, který vykonávají soudy Společenství, se musí nezbytně omezovat na prověření toho, že byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a zneužití pravomoci (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 279, a ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services v. Komise, C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, Sb. rozh. s. I‑9291, bod 85).

56      Ohledně nedostatečného odůvodnění, kterého se žalobce rovněž dovolává, je třeba připomenout, že jak již bylo uvedeno v bodě 27 výše, odůvodnění vyžadované článkem 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho vyplývat úvahy orgánu. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti. Odůvodnění přitom musí být posuzováno s ohledem nejen na jeho znění, ale také na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz výše uvedený rozsudek TV 2/Danmark a další v. Komise, bod 178, a citovaná judikatura).

57      V projednávané věci bylo v bodě 35 napadeného rozhodnutí uvedeno, že Komise přezkoumala podprogram „Coaching“ v rozsahu, v němž stanoví maximální intenzitu podpory na 65 % pro malé podniky v oblastech čelících zvláštním problémům. Nařízení o výjimce pro MSP přitom stanoví maximální intenzitu podpory na 50 % hrubých nákladů [článek 5 písm. a) uvedeného nařízení].

58      Vyjádření, kterých se dovolává spolková republika Německo, jsou podrobně rozebrána v bodech 57 až 65 napadeného rozhodnutí. Komise v nich uvádí, že podprogram byl analyzován nejen v souvislosti s jeho slučitelností s nařízením MSP, ale rovněž na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES. Při této analýze Komise konstatovala, že podle jejích zkušeností intenzita podpory přesahující 50 % překračovala částku nezbytnou k podnícení podniků vynaložit předmětné náklady a že pro veškeré malé i střední podniky bylo vhodné uplatnit jednotnou sazbu, ať už se jednalo o malé či střední podniky v podporovaných oblastech, či nikoli. Komise uvádí, že na rozdíl od investičních podpor nemají podpory na „coaching“ přímý ani trvalý dopad na rozvoj oblasti nebo na tvorbu zaměstnání, takže v podporovaných oblastech není nutné povolovat vyšší intenzity podpory. Komise v každém případě uvádí, že rozlišovat mezi malými a středními podniky je možné v rámci intenzit stanovených nařízením MSP.

59      Tyto úvahy Komise jasně odrážejí její postup, a splňují tudíž kritéria stanovená ustálenou judikaturou pro povinnost uvést odůvodnění připomenutá v bodě 27 výše.

60      U příkladu týkajícího se podpor povolených ve spolkové zemi Duryňsko je třeba vzít v úvahu upřesnění poskytnuté Komisí ohledně doby (30 měsíců), která uplynula mezi přijetím dvou dotčených rozhodnutí. Komise mimoto oprávněně uvádí, že tyto dva případy nelze srovnávat vzhledem ke skutečnosti, že povolené opatření podpory se nevztahovalo ke „coachingu“, a zejména vzhledem k tomu, že nařízení o výjimce pro MSP obsahující kritéria pro posouzení uplatněná v napadeném rozhodnutí ještě nebylo k datu přijetí rozhodnutí týkajícího se podpor spolkové zemi Duryňsko v platnosti.

61      Ohledně výkladu, který žalobce dává čl. 5 písm. a) nařízení o výjimce pro MSP ve spojení s bodem 11 odůvodnění nařízení, je třeba konstatovat, že znění uvedeného bodu odůvodnění nijak nenasvědčuje tomu, že by k zaručení rozdílného zacházení s malými a středními podniky bylo nezbytné nebo přípustné přesáhnout intenzitu podpory stanovenou nařízením MSP. Jak oprávněně uvádí Komise, odlišit malé a střední podniky je možné, aniž se překročí hranice 50 %, jestliže podpory o takové intenzitě získají pouze malé podniky. Komise v každém případě, jak bylo konstatováno v bodě 48 výše, nezaložila své posouzení pouze na nařízení o výjimce pro MSP, a proto tento argument žalobce musí být zamítnut jako irelevantní.

62      K argumentu žalobce, podle něhož napadené rozhodnutí podněcuje k využívání nákladnější podpory (viz bod 53 výše), je třeba uvést, že je nelogický nejen z hospodářského hlediska, ale odporuje rovněž argumentu žalobce týkajícímu se nedostatečnosti vlastních zdrojů saských malých a středních podniků. Podnik, který nemá dostatečné finanční zdroje, si totiž mezi dvěma nabídkami o stejné kvalitě nevybere dražší službu vzhledem ke skutečnosti, že bude povinen za ni zaplatit nejméně 50 % ceny.

63      Proto je namístě konstatovat, že žalobce neposkytl důkazy a informace, na jejichž základě by bylo možné dojít k závěru, že předmětné podpory mohou být z důvodu zvláštních okolností považovány za slučitelné se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 ES, třebaže zjevně překračují intenzitu podpory stanovenou v nařízení o výjimce pro MSP.

64      Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že vyšší intenzity podpor než intenzity stanovené nařízením o výjimce pro MSP nelze považovat za slučitelné se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

65      Je tedy namístě zamítnout druhou část čtvrtého důvodu v celém rozsahu.

 Ke třetí části vycházející z nesprávného posouzení podprogramu „Účast na veletrzích a výstavách“ a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

–       Argumenty účastníků řízení

66      Žalobce Komisi vytýká, že považovala podprogram „Účast na veletrzích a výstavách“ za neslučitelný se společným trhem v rozsahu, v němž stanovil, že k účasti na veletrhu může být poskytnuta podpora až třikrát. Komise tento závěr založila na čl. 5 písm. b) nařízení o výjimce pro MSP, které stanoví výjimku jen pro první účast podniku na konkrétním veletrhu či výstavě, takže opakovaná podpora by byla neslučitelná se společným trhem.

67      Žalobce je toho názoru, že Komise neuplatnila svou posuzovací pravomoc, jelikož se nechala vést ustanoveními nařízení o výjimce pro MSP, aniž jakkoli uvedla, v čem opakovaná účast na veletrzích a výstavách nevyhovovala požadavkům i v těchto výjimečných případech. Podle žalobce použití obratu „opětné uplatnění posuzovací pravomoci by na tomto konstatování nic nezměnilo“ v bodě 67 napadeného rozhodnutí prokazuje, že Komise tuto pravomoc neuplatnila.

68      Žalobce rovněž uplatňuje, že Komise nesprávným způsobem vyložila pojem „podobnost trhu“. U státních podpor na výzkum a rozvoj Komise určuje intenzitu povolené podpory ve vztahu k míře podobnosti trhu. V případě vzdálené podobnosti trhu lze připustit 100% intenzitu podpory. Odkaz na údajnou „podobnost trhu“ účastí na veletrzích a výstavách nestačí k odůvodnění omezení podpory na jednu účast. Komise se měla vyslovit k míře podobnosti trhu účasti na veletrzích a výstavách v rámci porovnání s ostatními situacemi, které vedly k poskytnutí podpory, aby tak uplatnila svoji posuzovací pravomoc z hlediska těchto skutečností.

69      Omezení podpory na jednu účast na veletrzích a výstavách rovněž není odůvodnitelné z hospodářského hlediska. Žalobce Komisi vytýká, že nezohlednila předložené důkazy prokazující, že pouhá jedna opakovaná účast na témže veletrhu či výstavě mohla zvýšit příležitost zviditelnit se na trhu, zejména v případě, kdy cílem takové účasti bylo proniknout na cizí trhy. Saské malé a střední podniky obecně nemají kapitál potřebný k účasti na veletrhu či výstavě. Podpora omezená na jednu účast by tedy nestačila k dosažení cíle podpory zamýšleného nařízením o výjimce pro MSP, kterým je přístup na potenciální trhy (bod 5 odůvodnění). Z podniků, které se účastnily veletrhů či výstav v rámci společných německých stánků, by se jich bez podpor 60 % nezúčastnilo. Potřeba účasti saských podniků na veletrzích a výstavách je rovněž odůvodněna znatelně nižším podílem vývozu, než je národní průměr.

70      Z důvodu přechodu z plánovaného hospodářství k tržnímu musely podle žalobce saské podniky překonat mnohé překážky k vstupu na trh. Podpora účasti malých a středních podniků na zahraničních veletrzích a výstavách tedy z hlediska hospodářské politiky představuje zásadní cíl režimu oznámených podpor, díky němuž mohly mít podniky přístup na světové trhy.

71      Komise podle žalobce v napadeném rozhodnutí neuvedla žádný z jím přednesených argumentů ani žádný z argumentů přednesených Spolkovou republikou Německo, a nezohlednila ani zvláštní hospodářskou situaci Saska.

72      Komise argumenty předložené žalobcem zpochybňuje.

–       Závěry Tribunálu

73      Účastníci se rozcházejí v otázce financování opakované účasti na veletrzích a výstavách. Žalobce uvádí, že Komise neuplatnila svou posuzovací pravomoc, když považovala financování až tří takových účastí, jak zamýšlí předmětný podprogram, za neslučitelné se společným trhem. Žalobce rovněž tvrdí, že Komise nezdůvodnila, proč je opakované financování neslučitelné se společným trhem i ve výjimečných případech.

74      V tomto ohledu je nutné uvést, že Komise uplatila kritéria obsažená v nařízení o výjimce pro MSP a dospěla k názoru, že dotčený podprogram porušoval čl. 5 písm. b) nařízení o výjimce pro MSP a nemohl být ani považován za slučitelný se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

75      Sám žalobce odůvodnil potřebu podpory obtížností přechodu k tržnímu hospodářství v Sasku, která se odráží v nedostatečném kapitálu potřebném pro malé a střední podniky, jakož i ve znatelně nižším podílu vývozu ve srovnání s národním průměrem. Cílem opakované účasti na veletrzích a výstavách je podle žalobce proniknutí na zahraniční trhy.

76      Ohledně argumentů spojených s přechodem k tržnímu hospodářství je nutné konstatovat, že se omezují na obecné odkazy na obtížnou hospodářskou situaci v Sasku.

77      Je třeba též připomenout, že podobné argumenty byly vzneseny v rámci mnohých sporů ohledně čl. 87 odst. 2 písm. c) ES, který se týká podpor poskytovaných hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, jsou-li potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením.

78      Soudní dvůr přitom tento článek vyložil restriktivně, když upřesnil, že „čl. [87] odst. 2 písm. c) [ES], aniž [je] popřena povaha tohoto ustanovení jako výjimky i jeho kontext a cíle, které sleduje, neumožňuje plně kompenzovat hospodářské zaostávání nových spolkových zemí, byť je jakkoli nesporné“ a že „hospodářským znevýhodněním způsobeným rozdělením Německa se rozumí pouze znevýhodnění způsobená v některých německých oblastech izolací, která byla vyvolána zřízením fyzických hranic, jako je přerušení komunikací či ztráta odbytišť v důsledku přerušení obchodních vztahů mezi dvěma částmi německého území“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003, Freistaat Sachsen a další v. Komise, C‑57/00 P a C‑61/00 P, Recueil, s. I‑9975, body 23 a 42).

79      Toto zvláštní ustanovení Smlouvy je vykládáno restriktivním způsobem a obecný odkaz na hospodářské důsledky rozdělení Německa proto nemůže sloužit jako odůvodnění pro slučitelnost podpor, jejichž intenzita přesahuje intenzitu stanovenou v nařízení o výjimce pro MSP, s čl. 87 odst. 3 ES.

80      K argumentu žalobce, podle něhož měla Komise porovnat míru podobnosti trhu veletrhů a výstav dotčených v dané věci a jiných situací vedoucích k poskytnutí podpory, je třeba uvést, že takové srovnání není nezbytně nutné. Podobnost trhu je objektivní, a nikoli relativní kritérium. V tomto ohledu je nutné konstatovat, že veletrhy a výstavy jsou událostmi obchodního charakteru, kde je nabízen nejen velký výběr zboží a služeb, ale jsou rovněž doprovázeny nejrůznějšími propagačními programy a nabízejí početné služby veřejnosti s cílem přitáhnout velké množství návštěvníků. Veletrhy a výstavy jsou proto úzce spojeny s trhem, resp. jsou s ním zaměnitelné.

81      Z toho plyne, že Komise v napadeném rozhodnutí oprávněně kvalifikovala předmětná opatření jako opatření „zaměřená na trh“.

82      Jak Komise uvádí v bodě 66 napadeného rozhodnutí, příjemce podpory po účasti na takové události musí být s to učinit rozhodnutí s vědomím užitečnosti opakované účasti na vlastní náklady.

83      Ohledně argumentů žalobce, jež se váží k nižšímu podílu vývozu, než je národní průměr, a k potřebě proniknout na mezinárodní trhy, je třeba připomenout, že i když nařízení o výjimce pro MSP, jak je uvedeno v bodě 16 odůvodnění nařízení, obecně nevyjímá podporu vývozu, nejsou náklady na účast na obchodních veletrzích obvykle považovány za podporu vývozu (viz bod 4 výše). Předmětné podpory jsou tedy v zásadě slučitelné s nařízením o výjimce pro MSP. Avšak i když je zřejmé, že malé a střední podniky se účastní veletrhů s cílem propagovat své výrobky a že tato účast jim umožňuje případně zvýšit podíl vývozu, což je v kontextu projednávané věci možné, obecné odkazy na nízký podíl spolkové země Sasko na vývozu neodůvodňují vyšší intenzitu podpor, než je intenzita stanovená nařízením o výjimce pro MSP.

84      Z toho důvodu Komise oprávněně dospěla k názoru, že vyšší intenzity podpor než intenzity stanovené nařízením o výjimce pro MSP nelze považovat za slučitelné se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

85      Ohledně povinnosti uvést odůvodnění je třeba připomenout, že Komise v bodech 66 a 67 napadeného rozhodnutí uvedla, že dotčený podprogram porušoval čl. 5 písm. b) nařízení o výjimce pro MSP v tom smyslu, že vynětí se použije pouze při první účasti podniku na daném veletrhu nebo výstavě a hrubá podpora účasti nesmí překročit 50 % nákladů. Toto omezení Komise vysvětluje potřebou zaručit podněcující účinek podpory, jelikož po první spolufinancované účasti lze u malého či středního podniku oprávněně očekávat, že bude s to ocenit užitečnost opakované účasti na vlastní náklady. Komise rovněž vysvětluje, že opatření zaměřené na trh, jako je účast na veletrhu či výstavě, které překračuje 50% strop podpory, by nemělo být považováno za slučitelné se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 ES.

86      Tyto úvahy Komise jasně odrážejí její postup, a splňují tudíž kritéria stanovená ustálenou judikaturou pro povinnost uvést odůvodnění připomenutá v bodě 27 výše.

87      Je tedy namístě třetí část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout.

 Ke čtvrté části vycházející z nesprávného posouzení podprogramu „Spolupráce“ a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

–       Argumenty účastníků řízení

88      Žalobce Komisi vytýká, že dospěla k závěru, že podprogram „Spolupráce“ stanovil provozní podpory, a musel být proto přezkoumán ve světle pokynů k vnitrostátní regionální podpoře (Úř. věst. 1998, C 74, s. 9, dále jen „pokyny“), které především vyžadují, aby tyto podpory byly časově omezeny a postupně snižovány.

89      Žalobce je toho názoru, že ačkoli Komise tvrdí opak, nepředstavují propagační opatření provozní podporu, jelikož možná náhrada nájmu kanceláří pro spolupráci či mezd zaměstnanců nenahrazuje prostředky na provoz a obecně nesnižuje běžné výdaje. Stanovená opatření podle žalobce subvencují pouze nové a dodatečné náklady ve vztahu k externí spolupráci podniku.

90      V tomto ohledu je žalobce toho názoru, že Komise jednala v rozporu s vlastní zavedenou praxí, jelikož již v programu oznámeném v roce 1992 byly podpory na „zaměstnanecké, materiální a cestovní výdaje“ subjektu, který měl zavést společné opatření a provozovny, nahrazovány „ve spravedlivé výši“.

91      Žalobce je toho názoru, že cílem postupného snižování podpory je udržet podněcující charakter podpory bez vytvoření závislosti. V projednávaném případě přitom byla podpora omezena natolik, že nemohla vytvořit žádnou závislost. Odstupňováním částek podle něj podpora pozbývá podněcujícího charakteru.

92      Dále tvrdí, že Komise nikdy striktně neuplatnila bod 4. 17 pokynů, když zohledňovala další skutečnosti, které by umožnily upustit od postupného snižování podpory.

93      Žalobce připomíná podmínky stanovené v bodě 16 odůvodnění a v čl. 1 odst. 2 písm. b) nařízení o výjimce pro MSP a uvádí, že založení prodejního seskupení v zahraničí není totéž jako vytvoření a provozování distribuční sítě ve smyslu uvedeného nařízení, jelikož hlavním cílem těchto prodejních seskupení bylo vyhodnotit šance na úspěch na nových trzích. Průzkum nových trhů a navázání prvních obchodních kontaktů prostřednictvím prodejního seskupení by mělo být povoleno, jelikož propagace zavedení výrobků se nepovažuje za vývozní podporu. „Přímý charakter“ nezbytný k existenci vývozní podpory ostatně není naplněn.

94      Komise se mimoto podle žalobce rovněž dopustila nesprávného posouzení, když přípustnou intenzitu podpory omezila na 50 %. Poukázáním na argumenty rozvedené v rámci předchozích výtek žalobce zdůrazňuje, že Komise neanalyzovala zvláštnosti saského hospodářství, které je charakteristické malými podniky. Žalobce rovněž zpochybňuje závěry Komise, podle nichž byla opatření stanovená v rámci podprogramu „Spolupráce“ „zaměřená na trh“. Upřesňuje, že studie proveditelnosti představovaly pouze předběžné studie určené k vyhodnocení potenciálu spolupráce.

95      Žalobce je toho názoru, že Komise neměla na základě své rozhodovací praxe konstatovat, že založení prodejního seskupení v zahraničí je neslučitelné se společným trhem, protože již povolila opatření mnohem bližší distribuci v zahraničí v pravém slova smyslu, která podporovala přímo uzavírání smluv, než jsou opatření v projednávané věci.

96      Ohledně vyjádření Komise v bodě 69 napadeného rozhodnutí, podle něhož má Spolková republika Německo „úplnou volnost k provedení opatření ,Vytvoření kanceláří pro účely spolupráce v Německu‘“ jako podpory de minimis, žalobce tvrdí, že takový postup není vhodný, když se jedná konkrétně o propagaci spolupráce, jestliže například okruh potenciálních příjemců, kteří chtějí spolupracovat, podléhá neustálým změnám a není obecně dostatečně známý či vymezitelný na počátku uvedené propagace. Přístup případ od případu tedy není vhodný a Komise měla tuto otázku rovněž zvážit.

97      Komise zpochybňuje argumenty přednesené žalobcem.

–       Závěry Tribunálu

98      Hlavní argument žalobce se týká zamýšlených funkcí a činností kanceláří pro spolupráci a prodejních seskupení. Žalobce uvádí, že uvedená seskupení je potřeba odlišit od obchodních zastoupení a že podpory stanovené předmětným podprogramem, které se týkají kanceláří pro účely spolupráce, nelze považovat za provozní podpory.

99      Je třeba rovněž uvést, že účastníci řízení nepředložili faktické informace týkající se zřízení, geografického umístění, druhu činností a výsledků dosažených kanceláří pro účely spolupráce a prodejními seskupeními.

100    Je však málo pravděpodobné, že by malý či střední podnik v oblasti, jež ještě trpí následky spojenými s přechodem k tržnímu hospodářství, a kterému chybí vlastní kapitál, investoval do kanceláře pro účely spolupráce či prodejního seskupení, jejichž činnosti se přímo netýkají získání nových trhů.

101    Z dokumentů poskytnutých Komisí v dodatcích k odpovědím na původní otázky Tribunálu mimoto jasně vyplývá, že cílem zakládání takových kanceláří je propagace vývozu, jehož financování je protiprávní nejenom podle Smlouvy, ale i podle dohody WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, jak bylo konstatováno v bodě 70 napadeného rozhodnutí.

102    Ohledně kvalifikace předmětných provozních podpor je namístě uvést, že získání nových trhů i úsilí setrvat na trhu jsou součástí běžné strategie každého podniku, který usiluje o to, aby se dlouhodobě udržel na trhu. K umožnění této stálé a rozsáhlé přítomnosti na trhu jsou přitom potřebné výdaje a státní podpory poskytnuté za tímto účelem nutně snižují běžné výdaje malých a středních podniků. Tyto příspěvky tedy spadají do kategorie provozních podpor.

103    Konečně je pak v případě možnosti povolit předmětné podpory vzhledem k praxi, které se dovolává žalobce, potřeba považovat za dostatečná upřesnění poskytnutá Komisí, zejména že platnost mapy regionálních podpor v Německu uplynula dnem 31. prosince 2003, zatímco předmětný program měl být ukončen později. Komise ostatně v předchozích rozhodnutích rovněž vysvětlila, že se od zásady postupného snižování podpory odchyluje jen ve výjimečných případech.

104    Argument žalobce týkající se nařízení de minimis je třeba zamítnout jako irelevantní, jelikož úvahy Komise týkající se tohoto nařízení byly v napadeném rozhodnutí zmíněny pouze podpůrně.

105    Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že Komise oprávněně dospěla k názoru, že za slučitelné s společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES nelze považovat ani vyšší intenzity podpor než intenzity stanovené nařízením o výjimce pro MSP. Komise mimoto oprávněně dospěla k názoru, že podprogram „Spolupráce“ je neslučitelný se společným trhem v rozsahu, v němž stanoví provozní podpory.

106    K odůvodnění obsaženému v napadeném rozhodnutí ohledně podprogramu „Spolupráce“ a v rozsahu, v němž žalobce neuplatnil v této otázce zvláštní argument, je třeba uvést, že Komise analyzovala odděleně podpory na zřízení a provoz kanceláří pro účely spolupráce v Německu a podpory na zřízení prodejních seskupení uvnitř a vně Společenství. Komise zaprvé kvalifikovala podpory na zřízení a provoz kanceláří pro účely spolupráce v Německu jako provozní podpory, které je potřeba přezkoumat ve světle pokynů a které musejí bez výjimky splňovat všechny podmínky stanovené v pokynech, zejména v bodě 4.17. Komise dále vysvětluje, z jakých důvodů nebyly tyto podmínky naplněny. Komise zadruhé kvalifikovala podpory na zřízení prodejních seskupení pověřených pomocí malým a středním podnikům při průzkumech zahraničních trhů a průniku na tyto trhy jako vývozní podpory, které z působnosti nařízení o výjimce pro MSP vyňal čl. 1 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení. Komise dodala, že maximální intenzity podpor ve výši 80 % k propagaci opatření zaměřených na trh v rámci tohoto podprogramu porušovaly podmínky obchodování v míře odporující společnému zájmu, a že tato stránka opatření nemohla být považována za slučitelnou se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

107    Tyto úvahy jasně odrážejí postup Komise, a splňují tudíž kritéria stanovená ustálenou judikaturou pro povinnost uvést odůvodnění připomenutá v bodě 27 výše.

108    Čtvrtou část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout v celém rozsahu.

 K páté části vycházející z nesprávného posouzení podprogramu „Podpora designu“ a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

–       Argumenty účastníků řízení

109    Žalobce ohledně podprogramu „Podpora designu“ tvrdí, že Komise rovněž bere jako jediné kritérium intenzitu podpor stanovenou nařízením o výjimce pro MSP a odkazuje na argumenty rozvedené ohledně téže otázky u ostatních podprogramů. Komise podle žalobce pochybila v tom, že neuplatnila svou posuzovací pravomoc.

110     Komise zpochybňuje argumenty předložené žalobcem.

–       Závěry Tribunálu

111    Žalobce v rámci této části nepředložil zvláštní argumenty a omezil se na odkaz na argumentaci týkající se ostatních podprogramů.

112    Jelikož argumenty žalobce byly v rámci předchozích částí zamítnuty, je vzhledem ke skutečnosti, že Komise považuje předmětný podprogram za neslučitelný se společným trhem z „analogických důvodů“, jako jsou důvody uvedené u ostatních podprogramů, rovněž třeba ohledně této části konstatovat, že Komise oprávněně dospěla k názoru, že vyšší intenzity podpor než intenzita stanovená nařízením o výjimce pro MSP nelze považovat za slučitelné se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

113    Ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí týkajícího se předmětného podprogramu je namístě uvést, že Komise v bodě 41 uvedla, že „podpory [uvedeného] podprogramu […] spadají v zásadě pod článek 5 (poradenské služby a jiné služby a činnosti) nařízení [o výjimce pro MSP], ale jelikož tento podprogram stanoví intenzity podpory, které též překračují strop 50 % stanovený v čl. 5 [písm.] b), má Komise vážné pochybnosti o jejich slučitelnosti se společným trhem“. Komise rovněž v bodě 73 napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že z obdobných důvodů, jako jsou důvody uvedené u ostatních podprogramů, odporuje podprogram „Podpora designu“ nařízení o výjimce pro MSP, a jelikož stanoví intenzitu hrubé podpory překračující 50 % na využití poradenských služeb, je neslučitelný se společným trhem.

114    Bez zvláštních argumentů uplatněných žalobcem je namístě konstatovat, že výše uvedené úvahy Komise jasně odrážejí její postup, takže splňují kritéria stanovená ustálenou judikaturou pro povinnost uvést odůvodnění připomenutá v bodě 27 výše.

115    Pátou část čtvrtého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

116    Vzhledem k výše uvedenému obsahuje napadené rozhodnutí jako celek analýzu slučitelnosti předmětných podprogramů se Smlouvou a je právně dostatečně odůvodněno.

117    Čtvrtý důvod proto musí být zamítnut v celém rozsahu.

118    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu je třeba v celém rozsahu zamítnout.

 K nákladům řízení

119    Komisi byla v rozsudku Tribunálu uložena náhrada nákladů řízení. Soudní dvůr ve svém rozsudku rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Tribunálu tedy přísluší, aby v tomto rozsudku rozhodl o veškerých nákladech souvisejících s jednotlivými řízeními, v souladu s článkem 121 jednacího řádu.

120    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je namístě mu uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Freistaat Sachsen (Německo) ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení před Tribunálem i Soudním dvorem vynaložené Evropskou komisí.

Czúcz

Cremona

Labucka

Frimodt Nielsen

O’Higgins

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. července 2011.

Podpisy.

---

** Jednací jazyk: němčina