1

Žalobkyně, ACEA SpA, je kapitálovou společností vlastněnou z 51 % obcí Řím (Itálie). Vznikla v roce 1997 po přeměně komunálního podniku téhož názvu. Stejně jako posledně uvedený podnik je žalobkyně činná jak v odvětví elektřiny, jakožto dodavatel služeb veřejného osvětlení, výroby, přenosu, distribuce a prodeje energie, tak v odvětví vody v rozsahu, v němž poskytuje služby jímání, přívodu a dodávek pitné vody a odvádění a úpravy odpadních vod.

2

Legge no 142 ordinamento delle autonomie locali (zákon č. 142 o organizaci místních samospráv, ze dne 8. června 1990, GURI č. 135 ze dne 12. června 1990, dále jen „zákon č. 142/90“) zavedl v Itálii reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení veřejných služeb, zejména v odvětvích dodávek vody, plynu, elektřiny a v odvětví dopravy. Článek 22 uvedeného zákona, ve znění změn, stanovil možnost, aby obce za účelem poskytování veřejných služeb zakládaly společnosti různých právních forem. Mezi nimi je uvedeno zakládání obchodních společností nebo společností s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (dále jen „společnosti podle zákona č. 142/90“). Žalobkyně je společností podle zákona č. 142/90.

3

V tomto kontextu byly podle článku 9a legge no 488 di conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 1o luglio 1986, no 318, recante provvedimenti urgenti per la finanza locale (zákona č. 488, kterým se přeměňuje v zákon a mění nařízení s mocí zákona č. 318 ze dne 1. července 1986, kterým se zavádějí naléhavá opatření na podporu místních rozpočtů, ze dne 9. srpna 1986, GURI č. 190 ze dne 18. srpna 1986), mezi roky 1994 a 1998 společnostem podle zákona č. 142/90, které byly poskytovateli veřejných služeb, u Cassa Depositi e Prestiti (dále jen „CDDPP“) poskytnuty půjčky se zvláštní úrokovou sazbou (dále jen „půjčky CDDPP“).

4

Podle ustanovení čl. 3 bodů 69 a 70 legge no 549 (su) misure di razionalizzazione della finanza pubblica (zákona č. 549 o racionalizačních opatřeních v oblasti veřejných rozpočtů ze dne 28. prosince 1995, běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 29. prosince 1995, dále jen „zákon č. 549/95“) ve spojení s decreto-legge no 331 (su) armonizzazione delle disposizioni in materia di imposte sugli oli minerali, sull’alcole, sulle bevande alcoliche, sui tabacchi lavorati e in materia di IVA con quelle recate da direttive CEE e modificazioni conseguenti a detta armonizzazione, nonché disposizioni concernenti la disciplina dei centri autorizzati di assistenza fiscale, le procedure dei rimborsi di imposta, l’esclusione dall’ILOR dei redditi di impresa fino all’ammontare corrispondente al contributo diretto lavorativo, l’istituzione per il 1993 di un’imposta erariale straordinaria su taluni beni ed altre disposizioni tributarie (nařízením s mocí zákona č. 331 o harmonizaci daňových právních předpisů v různých oblastech ze dne 30. srpna 1993, GURI č. 203 ze dne 30. srpna 1993, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 331/93“), byla mimoto ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 zavedena následující opatření:

5

Na základě stížnosti ohledně uvedených opatření požádala Komise dopisy ze dne 12. května, 16. června a 21. listopadu 1997 italské orgány v tomto ohledu o informace.

6

Dopisem ze dne 17. prosince 1997 poskytly italské orgány část požadovaných informací. Krom toho se na žádost italských orgánů konala schůze dne 19. ledna 1998.

7

Dopisem ze dne 17. května 1999 oznámila Komise italským orgánům své rozhodnutí o zahájení postupu podle čl. 88 odst. 2 ES. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. C 220, s. 14).

8

Komise poté, co obdržela připomínky od zúčastněných třetích osob a od italských orgánů, požádala několikrát uvedené orgány o dodatečné informace. Rovněž se konaly schůzky mezi jednak Komisí, a jednak italskými orgány, jakož i zúčastněnými třetími osobami.

9

Některé společnosti podle zákona č. 142/90, jako je žalobkyně, společnost AEM SpA a Azienda Mediterranea Gas e Acqua SpA (AMGA), které navíc podaly žalobu na neplatnost proti rozhodnutí, které je předmětem této věci (věci T-301/02 a T-300/02), zejména tvrdily, že dotčené tři druhy opatření nepředstavují státní podpory.

10

Italské orgány a Confederazione Nazionale dei Servizi (Confservizi), konfederace seskupující zejména společnosti podle zákona č. 142/90 a zvláštní obecní podniky v Itálii, se k tomuto stanovisku v podstatě připojily.

11

Naproti tomu, Bundesverband der deutschen Industrie eV (BDI), německé sdružení průmyslu a poskytovatelů souvisejících služeb, mělo za to, že by dotčená opatření mohla vést k narušení hospodářské soutěže nejen v Itálii, ale rovněž v Německu.

12

Stejně tak Gas-it, italské sdružení soukromých provozovatelů v odvětví distribuce plynu, prohlásilo, že dotčená opatření, zejména tříleté osvobození od korporační daně, představují státní podpory.

13

Dne 5. června 2002 přijala Komise rozhodnutí 2003/193/ES o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek společnostem podle zákona č. 142/90 (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21; dále jen „napadené rozhodnutí“; citace z uvedeného rozhodnutí použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem).

14

Komise především zdůrazňuje, že se její přezkum týká pouze režimů podpor s obecnou působností zavedených spornými opatřeními, a nikoli individuálních podpor poskytnutých různým podnikům, takže její přezkum v napadeném rozhodnutí je obecný a abstraktní. V tomto ohledu prohlašuje, že Italská republika „neposkytla žádné daňové výhody na individuálním základě a neoznámila [jí] žádný konkrétní případ podpory spolu s uvedením veškerých informací nezbytných pro jeho posouzení“. Komise uvádí, že v důsledku toho má za to, že je povinna provést obecný a abstraktní přezkum dotčených režimů, pokud jde jak o jejich kvalifikaci, tak o jejich slučitelnost se společným trhem (body 42 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15

Podle Komise jsou půjčky CDDPP a tříleté osvobození od korporační daně státními podporami. Poskytnutí takových zvýhodnění ze státních prostředků společnostem podle zákona č. 142/90 má totiž za účinek posílení jejich postavení z hlediska hospodářské soutěže ve srovnání se všemi ostatními podniky, které chtějí poskytovat téže služby (body 48 až 75 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dotčená opatření jsou neslučitelná se společným trhem, neboť nesplňují ani podmínky podle čl. 87 odst. 2 a 3 ES, ani podmínky podle čl. 86 odst. 2 ES, a navíc porušují článek 43 ES (body 94 až 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16

Naproti tomu osvobození od poplatků za převody podle Komise nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vzhledem k tomu, že povinnost platit tyto poplatky vzniká při založení nového hospodářského subjektu nebo při převodu aktiv mezi různými hospodářskými subjekty. Komunální podniky, na straně jedné, a společnosti podle zákona č. 142/90, na straně druhé, přitom svou podstatou představují tentýž hospodářský subjekt. Jejich osvobození od uvedených poplatků je tudíž odůvodněno povahou nebo vnitřní strukturou systému (body 76 až 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

17

Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

Osvobození od poplatků za převody […] nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].

Článek 2

Tříleté osvobození od korporační daně […] a zvýhodnění vyplývající z půjček [CDDPP …] představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].

Tyto podpory nejsou slučitelné se společným trhem.

Článek 3

Itálie přijme veškerá nezbytná opatření, aby protiprávně poskytnuté podpory uvedené v článku 2 získala od příjemců zpět.

Navrácení se provede bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva, pokud umožňují okamžité a účinné provedení [napadeného] rozhodnutí.

Podpory, které mají být navráceny, zahrnují úroky od data, kdy byly protiprávní podpory poskytnuty příjemcům, až do data jejich skutečného navrácení. Tyto úroky se vypočtou na základě referenční sazby použitelné pro výpočet subvenčního ekvivalentu v rámci regionálních podpor.

[…]“

18

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. září 2002 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

19

Společnost ACSM Como SpA požádala podáním došlým dne 29. listopadu 2002 a společnost AEM – Azienda Energetica Metropolitana Torino SpA podáním došlým 2. prosince 2002 o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně. Usnesením ze dne 12. května 2003 předseda pátého rozšířeného senátu Soudu (v dřívějším složení) těmto návrhům na vstup vedlejší účastnice do řízení vyhověl. Vedlejší účastnice předložily své spisy vedlejšího účastníka a ostatní účastnice řízení k němu předložily svá vyjádření ve stanovených lhůtách.

20

Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 6. ledna 2003 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu.

21

Dne 14. března 2003 předložila žalobkyně své vyjádření k námitce nepřípustnosti.

22

Dne 8. srpna 2002 podala proti napadenému rozhodnutí rovněž Italská republika žalobu na neplatnost k Soudnímu dvoru, zapsanou do rejstříku pod číslem C-290/02. Soudní dvůr konstatoval, že tato žaloba a žaloby ve věcech T-292/02, T-297/02, T-300/02, T-301/02 a T-309/02 mají tentýž předmět, totiž zrušení napadeného rozhodnutí, a jsou spojené, neboť žalobní důvody uvedené v každé z těchto věcí se ve značné míře překrývají. Usnesením ze dne 10. června 2003 Soudní dvůr přerušil řízení ve věci C-290/02 podle čl. 54 třetího pododstavce svého statutu až do vydání rozhodnutí Soudu, kterým se ukončuje řízení ve věcech T-292/02, T-297/02, T-300/02, T-301/02 a T-309/02.

23

Usnesením ze dne 8. června 2004 Soudní dvůr rozhodl o tom, že postoupí věc C-290/02 Soudu, který se stal příslušný k rozhodnutí o žalobách podaných členskými státy proti Komisi v souladu s ustanoveními článku 2 rozhodnutí Rady 2004/407/ES, Euratom ze dne 26. dubna 2004, kterým se mění články 51 a 54 Protokolu o statutu Soudního dvora (Úř. věst. L 132, s. 5; Zvl. vyd. 01/05, s. 85). Uvedená věc tak byla zapsána do rejstříku v kanceláři Soudu pod číslem T-222/04.

24

Usnesením ze dne 5. srpna 2004 rozhodl Soud o spojení námitky nepřípustnosti uplatněné Komisí s věcí samou.

25

Na základě zprávy soudce-zpravodaje rozhodl Soud (osmý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu písemně položil účastnicím řízení otázky, na které tyto účastnice odpověděly ve stanovené lhůtě.

26

Usnesením předsedkyně osmého rozšířeného senátu Soudu ze dne 13. března 2008 byly podle článku 50 jednacího řádu věci T-292/02, T-297/02, T-300/02, T-301/02, T-309/02, T-189/03 a T-222/04 spojeny pro účely ústní části řízení.

27

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 16. dubna 2008.

28

Žalobkyně podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení navrhuje, aby Soud:

29

Komise navrhuje, aby Soud:

30

Komise především zpochybňuje právní zájem žalobkyně na podání žaloby v rozsahu, v němž její žaloba směřuje ke zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí, který se týká půjček CDDPP. Žalobkyně totiž nebyla jejich příjemcem.

31

Komise dále zpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně. Žalobkyně není napadeným rozhodnutím osobně dotčena ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

32

Komise v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí musí být kvalifikováno jako obecně závazný akt v rozsahu, v němž se týká režimu podpor, a tedy neurčeného a neurčitelného počtu podniků vymezených na základě takového obecného kritéria, jako je skutečnost, že patří k určité kategorii podniků. Podle ní obecná závaznost, a tedy normativní povaha aktu, není zpochybněna možností více či méně přesně určit počet nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se v určitý okamžik uplatňuje, pokud je nesporné, že se toto uplatnění uskutečňuje na základě objektivní právní nebo faktické situace definované aktem ve vztahu k jeho účelu.

33

Podle Komise, aby byl jednotlivec osobně dotčen obecně závazným aktem, musí tento akt zasahovat do jeho zvláštních práv, nebo orgán, který je jeho autorem, musí být povinen zohlednit důsledky tohoto aktu pro postavení uvedeného jednotlivce. Komise však má za to, že tomu tak v projednávaném případě není. Napadené rozhodnutí totiž mělo důsledky pro postavení všech podniků, které měly z dotčených opatření prospěch. V důsledku toho nedošlo k porušení zvláštních práv určitých podniků, které by se mohly odlišovat od všech ostatních podniků, které měly z dotčených opatření prospěch. Krom toho Komise při přijetí napadeného rozhodnutí ani nebyla povinna, ani nemohla zohlednit důsledky svého rozhodnutí pro postavení konkrétního podniku. Ani prohlášení o neslučitelnosti podpory, ani příkaz k navrácení podpory obsažené v napadeném rozhodnutí se nevztahují na situaci jednotlivých příjemců.

34

Podle Komise je její rozbor potvrzen judikaturou v oblasti státních podpor, podle níž skutečnost, že je určitý subjekt příjemcem režimu podpor prohlášeného za neslučitelný se společným trhem, nemůže stačit k prokázání osobního dotčení ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

35

Novější věci ustálenou judikaturu nezpochybňují. Podle Komise nelze řešení přijaté v rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise (C-15/98 a C-105/99, Recueil, s. I-8855, dále jen „rozsudek Sardegna Lines“), uplatnit v případě všech žalob podaných příjemci režimu podpor, který byl prohlášen za protiprávní a neslučitelný a u něhož bylo nařízeno navrácení podpor. Tento závěr je nutný především tehdy, byl-li dotčený režim podpor stejně jako v projednávané věci přezkoumán abstraktním způsobem. Mimoto ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Sardegna Lines, byla žalobkyně ve skutečnosti příjemcem individuální podpory, neboť se jednalo o zvýhodnění poskytnuté aktem přijatým na základě místního právního předpisu, který se vyznačoval širokým volným uvážením. Uvedená situace navíc byla předmětem pečlivého přezkumu během formálního vyšetřovacího řízení.

36

Skutkové okolnosti v projednávané věci se rovněž liší od skutkových okolností ve věci, ve které byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise (C-298/00 P, Recueil, s. I-4087, dále jen „rozsudek Alzetta“), v rozsahu, v němž Komise v projednávané věci neznala ani přesný počet, ani totožnost příjemců dotčených podpor, neměla k dispozici veškeré relevantní informace, ani neznala výši podpory poskytnuté v každém jednotlivém případě. Mimoto se v projednávaném případě použije tříleté osvobození od korporační daně bez dalšího, zatímco podpory dotčené ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Alzetta, byly poskytnuty prostřednictvím následného aktu.

37

V rozporu s tvrzeními žalobkyně není pro účely přípustnosti důležitá znalost totožnosti podniku, ale skutečnost, že pozornost Komise byla zaměřena na charakteristické znaky konkrétního případu, které mohly odůvodnit individuální přezkum. V napadeném rozhodnutí přitom Komise uvedla, že jí nebyla poskytnuta žádná informace, která by dokládala, že dotčená opatření ve vztahu k žalobkyni nepředstavovala podpory nebo představovala existující podpory nebo podpory slučitelné se společným trhem.

38

Každopádně ani skutečnost, že se žalobkyně účastnila formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES, ani příkaz k navrácení podpor obsažený v napadeném rozhodnutí podle Komise nestačí k individualizaci žalobkyně. Vzhledem totiž k tomu, že nejsou přípustné ve smyslu článku 230 ES žaloby podané potenciálními příjemci oznámeného režimu podpor, mělo by tomu tak být také v případě žalob podaných příjemci neoznámeného režimu podpor.

39

Konečně, prohlášení žaloby podané žalobkyní v projednávané věci za nepřípustnou neporušuje zásadu účinné soudní ochrany, neboť procesní prostředky stanovené v článcích 241 ES a 234 ES jsou dostatečné (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C-50/00 P, Recueil, s. I-6677).

40

Pokud jde o její aktivní legitimaci, žalobkyně v podstatě tvrdí, že je osobně dotčena, jelikož je společností podle zákona č. 142/90, a tedy podnikem, pro něhož byl určen režim podpor zpochybněný v napadeném rozhodnutí.

41

V souladu s čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí určenému jiné osobě pouze tehdy, pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.

42

Podle ustálené judikatury může jiná fyzická nebo právnická osoba, než je adresát rozhodnutí, tvrdit, že je jím osobně dotčena, pouze tehdy, pokud se jí toto rozhodnutí dotýká z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a z tohoto důvodu ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise, C-321/95 P, Recueil, s. I-1651, body 7 a 28).

43

Soudní dvůr tak rozhodl, že žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, podaná podnikem v zásadě nemůže být přípustná, jestliže je tímto rozhodnutím podnik dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k dotčenému odvětví a svého postavení potenciálního příjemce uvedeného režimu. Takové rozhodnutí je totiž ve vztahu k žalobci obecně závazným opatřením, které se uplatní v objektivně vymezených situacích a které zakládá právní účinky pro určitou kategorii osob vymezených obecně a abstraktně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 15, a rozsudek Alzetta, bod 36 výše, bod 37 a citovaná judikatura).

44

Soudní dvůr však v bodech 34 a 35 rozsudku Sardegna Lines, bod 34 výše, rovněž rozhodl, že jelikož byl podnik Sardegna Lines rozhodnutím dotčeným v uvedené věci dotčen nejen jakožto podnik v odvětví námořní dopravy na Sardinii, který byl potenciálně příjemcem režimu podpor pro sardinské provozovatele plavidel, ale rovněž ve svém postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla v rámci tohoto režimu poskytnuta a jejíž navrácení Komise nařídila, byl uvedeným rozhodnutím osobně dotčen a jeho žaloba směřující proti němu byla přípustná (viz v tomto smyslu rovněž rozsudek Alzetta, bod 36 výše, bod 39).

45

Je tudíž třeba ověřit, zda je žalobkyně v postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla poskytnuta v rámci režimu podpor v určitém odvětví a jejíž navrácení Komise nařídila (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. září 2007, Salvat père & fils a další v. Komise, T-136/05, Sb. rozh. s. II-4063, bod 70).

46

V tomto ohledu je třeba zaprvé podotknout, že z odpovědi žalobkyně na písemné otázky Soudu k tomuto tématu vyplývá, že je opravdu skutečným příjemcem individuální podpory poskytnuté v rámci dotčeného režimu podpor. Žalobkyně totiž tvrdí, že měla prospěch z tříletého osvobození od korporační daně v letech 1998 a 1999. Toto tvrzení nebylo Italskou republikou popřeno.

47

Zadruhé, z článku 3 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise nařídila navrácení dotčené podpory.

48

Z předcházejícího vyplývá, že žalobkyně je napadeným rozhodnutím osobně dotčena v rozsahu, v němž se jedná o tříleté osvobození od korporační daně.

49

Pokud jde o bezprostřední dotčení žalobkyně, musí být žalobkyně v rozsahu, v němž článek 3 napadeného rozhodnutí ukládá Italské republice, aby přijala veškerá nezbytná opatření, aby protiprávně poskytnutou podporu uvedenou v článku 2 uvedeného rozhodnutí získala od příjemců zpět, a v němž žalobkyně tuto podporu obdržela a bude jí muset vrátit, považována za bezprostředně dotčenou tímto rozhodnutím (viz v tomto smyslu rozsudek Salvat père & fils a další v. Komise, bod 45 výše, bod 75).

50

Naproti tomu, jak vyplývá z žaloby a z odpovědi žalobkyně na otázky položené Soudem, nebyla žalobkyně v posuzovaném období příjemcem půjček CDDPP.

51

Je tudíž třeba konstatovat, že žalobkyně nemůže být považována za osobně dotčenou napadeným rozhodnutím, nakolik se jedná o půjčky CDDPP.

52

Z veškerých předcházejících úvah vyplývá, že projednávaná žaloba je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, která se týká tříletého osvobození od korporační daně.

53

Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje pět žalobních důvodů, které vycházejí:

54

V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně zejména tvrdí, že byly porušeny článek 88 ES a nařízení č. 659/1999. Žalobkyně má za to, že Komise provedla abstraktní a neúplné šetření, jelikož se držela „obecného a abstraktního přezkumu“ dotčeného opatření, aniž by konkrétně posoudila jednotlivé situace. Napadené rozhodnutí tudíž není dostatečně odůvodněno.

55

Podle žalobkyně se dotčené opatření v praxi vztahovalo na řadu navýsost rozličných situací, jak z právního, tak faktického hlediska, a uplatňovalo se ve vztahu k podnikům značně rozdílné velikosti. Žalobkyně uvádí, že tyto podniky vyvíjely činnost v různých hospodářských odvětvích, podléhaly rozdílné právní regulaci a vyznačovaly se z hlediska hospodářské soutěže odlišnými tržními podmínkami.

56

Žalobkyně uznává, že Komise má pravomoc přezkoumat režim podpor, aniž by musela provést rozbor podpor poskytnutých na základě tohoto režimu v jednotlivých případech. Žalobkyně se však domnívá, že Komise, pokud neprovedla podrobnější přezkum, nemohla dospět k závěru, že dotčené opatření poskytuje „citelné zvýhodnění příjemcům ve srovnání s jejich soutěžiteli“. Prokázání existence zvýhodnění je přitom nezbytně nutné za účelem kvalifikace určitého opatření jako státní podpory (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise, zvaný „Maribel ‚a‘ a ‚b‘ “, C-75/97, Recueil, s. I-3671, bod 48).

57

V tomto ohledu se žalobkyně domnívá, že Komise ve své žalobní odpovědi provedla konkrétní posouzení různých dotčených odvětví, aby napravila závažné nedostatky ve vyšetřování dané věci a v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Toto opožděné posouzení by mělo být Soudem zamítnuto.

58

Podle žalobkyně Komise přiznává nedostatečnost svého přezkumu. Jednak totiž v bodech 72, 85 a 126 odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňuje, že individuální podpory mohou být posouzeny jako slučitelné se společným trhem na základě pravidla de minimis nebo z důvodu, že se jedná o existující podpory nebo také o podpory, které budou posouzeny jako slučitelné se společným trhem z důvodů, které jsou vlastní konkrétnímu případu. Krom toho Komise tvrdí, že italské orgány neposkytly dostatečné informace k tomu, aby provedla individuální přezkum situace příjemců. Žalobkyně toto posledně uvedené tvrzení popírá. I kdyby bylo třeba připustit tento údajný nedostatek informací, byla Komise podle žalobkyně povinna znovu požádat o informace předtím, než přijala napadené rozhodnutí, které si ostatně vyžádalo dlouhou dobu vyšetřování, totiž pět let.

59

Vedlejší účastnice se připojují ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně, pokud jde o projednávaný žalobní důvod.

60

Komise především tvrdí, že z důvodu obecné a abstraktní povahy dotčených opatření, různorodosti situací, na něž se uvedená opatření vztahují, a z důvodu nedostatku úplných a věrohodných informací o jednotlivých příjemcích se musela omezit na přezkum dotčených opatření, přičemž posouzení jednotlivých případů ponechala na fázi provedení napadeného rozhodnutí. Každopádně, v reakci na argument žalobkyně týkající se délky vyšetřování má Komise za to, že neměla žádný důvod požádat o dodatečné informace a dále tak prodloužit řízení.

61

Úvodem je třeba připomenout, že projednávaná věc se týká režimu podpor s obecnou působností, a nikoliv individuální podpory.

62

V případě režimu podpor se přitom Komise za účelem ověření, zda tento režim obsahuje prvky podpory, může omezit na zkoumání obecných a abstraktních charakteristických znaků dotčeného režimu, aniž by byla povinna přezkoumat každý konkrétní případ použití (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano, C-148/04, Sb. rozh. s. I-11137, bod 67 a citovaná judikatura).

63

V projednávaném případě je nejprve třeba konstatovat, že dotčený režim podpor se týká zvláštní kategorie podniků, totiž společností podle zákona č. 142/90. Skutečnost, že je podnik takovou společností, je jedinou podmínkou vyžadovanou pro to, aby tento podnik mohl být příjemcem v rámci uvedeného režimu.

64

Dále je třeba konstatovat, že uplatnění tříletého osvobození od korporační daně se netýká jen konkrétních služeb. Jak totiž přiznala žalobkyně, podniky, na něž se uvedený režim vztahuje, vyvíjí činnost ve velmi rozličných hospodářských odvětvích. V projednávané věci se přitom jedná o jediný režim podpor vztahující se na mnohá odvětví, a nikoli o různé režimy podpor odlišené v závislosti na dotčené činnosti nebo na dotčeném trhu. Z tohoto důvodu nebyla Komise za účelem posouzení účinků tříletého osvobození od korporační daně povinna zvážit každý druh činnosti nebo trhu (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise, 248/84, Recueil, s. 4013, bod 18; Maribel „a“ a „b“, bod 56 výše, bod 48, a ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, C-310/99, Recueil, s. I-2289, body 89 až 91).

65

Z výše zmíněné judikatury rovněž vyplývá, že Komise není povinna přezkoumat režim podpor současně s posouzením jednotlivých případů jeho uplatnění tím spíše, že by taková povinnost mohla snížit účinnost její kontrolní pravomoci v oblasti státních podpor. Komise tudíž není povinna z úřední povinnosti žádat o informace týkající se konkrétních případů uplatnění dotčeného režimu. V důsledku toho musí být uvedená výtka zamítnuta.

66

Konečně, napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno. Vyplývá z něj totiž, že Komise zdůraznila, že se její přezkum pouze týkal režimů podpor zavedených spornými opatřeními, a nikoli individuálních podpor poskytnutých různým podnikům. Z předcházejícího navíc vyplývá, že se Komise může za účelem posouzení, zda uvedený režim zahrnuje státní podpory a zda jsou tyto podpory slučitelné se společným trhem, omezit na rozbor obecných a abstraktních charakteristických znaků režimu podpor.

67

Z přecházejícího vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut.

68

V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že tříleté osvobození od korporační daně nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES a že Komise v tomto ohledu porušila povinnost odůvodnění.

69

Tento žalobní důvod se člení na dvě části.

70

V rámci první části žalobkyně připomíná, že před tím, než může být učiněn závěr, že režim podpor narušuje hospodářskou soutěž ve smyslu článku 87 ES, musí být splněna podmínka, že podniky, které jsou příjemci v rámci uvedeného režimu, skutečně vyvíjejí činnost na konkurenčním trhu.

71

Žalobkyně v podstatě uvádí, že když bylo tříleté osvobození od korporační daně v platnosti, a dokonce i následně, nebylo poskytování jednotlivých místních veřejných služeb otevřeno hospodářské soutěži. Odvětví prodeje elektrické energie, v němž měl každý podnik vyrábějící elektrickou energii povinnost prodeje majiteli monopolu, bylo liberalizováno až v roce 1999 díky provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Úř. věst. 1997, L 27, s. 20; Zvl. vyd. 12/02, s. 3). Distribuce plynu pak byla liberalizována až v roce 2000, když byla v Itálii provedena směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/30/ES ze dne 22. června 1998 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem (Úř. věst. L 204, s. 1; Zvl. vyd. 12/02, s. 28). Navíc, distribuce elektrické energie, odvětví dálkového vytápění, jakož i trh služeb v odvětví vody byly vyňaty z hospodářské soutěže. Z těchto okolností tedy vyplývá, že dotčená odvětví místních veřejných služeb byla liberalizována až po uplynutí období uplatňování tříletého osvobození od korporační daně.

72

Mimoto v době uplatňování tříletého osvobození od korporační daně bylo možné soutěžit v rámci poskytování místních veřejných služeb jen výjimečně.

73

Žalobkyně rovněž tvrdí, že podniky, které měly prospěch z tříletého osvobození od korporační daně, se mohly účastnit nabídkových řízení týkajících se zajišťování provozování služeb mimo svou zeměpisnou oblast původu pouze ve velmi vzácných případech, a nikdy v odvětví elektřiny. Zakázek zadaných například v odvětví vody totiž bylo velmi málo, měly nízkou hodnotu a netýkaly se zadání služby jako takové.

74

Podle žalobkyně nemohlo tříleté osvobození od korporační daně narušit hospodářskou soutěž ze tří následujících důvodů: zaprvé, společnosti podle zákona č. 142/90 nemohly podle právních předpisů upravujících dotčená odvětví samy volně stanovit ceny; zadruhé, byly jim uděleny dlouhodobé koncese nebo zakázky, jejichž platnost v době platnosti tříletého osvobození od korporační daně nevypršela; zatřetí, jejich zisky byly z převážné části určeny k zajištění příjmů příslušných obcí a byly rozděleny akcionářům.

75

Nelze tudíž podle žalobkyně tvrdit, že trhy dotčené tříletým osvobozením od korporační daně, pokud jde o odvětví, v nichž vyvíjí svou činnost, byly konkurenční.

76

V rámci druhé části žalobkyně v podstatě tvrdí, že jelikož prokázala neexistenci hospodářské soutěže na posuzovaných trzích, stala se otázka existence ovlivnění obchodu mezi členskými státy nadbytečnou.

77

V tomto ohledu má za to, že tvrzení Komise v bodě 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož „trh koncesí na ‚místní veřejné služby‘ je trhem otevřeným hospodářské soutěži Společenství“, je apodiktické a abstraktní.

78

Navíc se žalobkyně domnívá, že s ohledem na neexistenci důkazů ohledně omezení obchodu mezi členskými státy Komise nesplnila svou povinnost odůvodnit vyčerpávajícím způsobem kvalifikaci tříletého osvobození od korporační daně jako státní podpory. V napadeném rozhodnutí se Komise čistě abstraktně a hypoteticky zamýšlela nad rizikem, které by pro hospodářskou soutěž vyplývalo z rozšíření okruhu činností společností podle zákona č. 142/90 na jiné činnosti, než jsou činnosti v rámci veřejných koncesí, nebo z daňových zvýhodnění, z nichž měly tyto společnosti prospěch, aniž by nějak ověřila, zda skutkové okolnosti odpovídají skutečnosti, a aniž by provedla správný rozbor jednotlivých hospodářských odvětví.

79

Vedlejší účastnice řízení se připojují ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně.

80

Komise zpochybňuje veškeré uplatněné argumenty a má za to, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno.

81

Úvodem je třeba připomenout, že kvalifikace opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Zaprvé se musí jednat o zásah státu nebo ze státních prostředků. Zadruhé, tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí se musí jednat o selektivní výhodu. Začtvrté, tento zásah musí narušit nebo musí být způsobilý narušit hospodářskou soutěž (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C-280/00, Recueil, s. I-7747, dále jen „rozsudek Altmark“, body 74 a 75 a citovaná judikatura, a ze dne 3. března 2005, Heiser, C-172/03, Sb. rozh. s. I-1627, bod 27).

82

V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že nejsou splněny podmínky týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy a dopadu na hospodářskou soutěž.

83

Komise v rámci svého posouzení obou těchto podmínek není povinna prokázat skutečný dopad podpor na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale je povinna pouze přezkoumat, zda tyto podpory mohou tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž (viz rozsudek Unicredito Italiano, bod 62 výše, bod 54 a citovaná judikatura).

84

Rovněž je třeba připomenout, že v případě režimu podpor se může Komise omezit na zkoumání charakteristických znaků dotčeného režimu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí posoudila, zda na základě bližších podmínek, které tento program stanoví, z něj mohou mít prospěch především podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy (rozsudek Itálie v. Komise, bod 64 výše).

85

Krom toho je třeba připomenout, že každá podpora poskytnutá podniku, který provozuje svou činnost na trhu Společenství, může způsobit narušení hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy (viz rozsudek Soudu ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava v. Komise, T-92/00 a T-103/92, Recueil, s. II-1385, bod 72 a citovaná judikatura).

86

Mimoto neexistuje žádný práh nebo procentní podíl, při jejichž nedosažení lze mít za to, že obchod mezi členskými státy není ovlivněn. Poměrně malá výše podpory nebo poměrně malá velikost podniku, který je příjemcem, totiž a priori nevylučují, že může být ovlivněn obchod mezi členskými státy (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, zvaný „Tubemeuse“, C-142/87, Recueil, s. I-959, bod 43; ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C-278/92 až C-280/92, Recueil, s. I-4103, bod 42, a rozsudek Altmark, bod 81 výše, bod 81).

87

Navíc Soudní dvůr uvedl, že není nijak vyloučeno, že veřejná dotace poskytnutá podniku, který pouze poskytuje služby místní nebo regionální dopravy a neposkytuje služby v dopravě mimo území svého státu původu, by nicméně mohla mít dopad na obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Pokud totiž členský stát poskytne podniku veřejnou dotaci, může být díky ní poskytování služeb v dopravě uvedeným podnikem zachováno nebo se může zvýšit s tím důsledkem, že šance podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby v dopravě na trhu tohoto státu se zmenší (rozsudek Altmark, bod 81 výše, body 77 a 78).

88

Pokud jde v projednávané věci o podmínku týkající se ovlivnění hospodářské soutěže, je třeba konstatovat, že i když žalobkyně skutečně tvrdila, že společnosti podle zákona č. 142/90 nejsou činné na konkurenčních trzích, a to zejména s odkazem na vlastní odvětví, v němž je činná, neposkytla žádný platný důkaz, o který by opřela tvrzení, podle něhož odvětví místních veřejných služeb nebyla v rozhodné době otevřena hospodářské soutěži. V tomto ohledu je třeba připomenout, že se v projednávané věci jedná o režim podpor vztahující se na mnohá odvětví, a nikoli o různé režimy podpor, z nichž každý se týká konkrétního odvětví.

89

Skutečnost, že se dotčený režim podpor použije pouze ve vztahu ke společnostem podle zákona č. 142/90 bez ohledu na jejich činnost, a okolnost, že tyto podniky jsou skutečně činné v různých hospodářských odvětvích, včetně těch, která jsou otevřena hospodářské soutěži, dostatečně umožňují dospět k závěru, že dotčené opatření může samo o sobě ovlivnit hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy.

90

K tomu je třeba podotknout, že – jak uvedla Komise v bodech 73 a 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí – některá dotčená odvětví, jako jsou odvětví farmaceutických výrobků, odpadu, plynu, elektřiny a vody, se v okamžiku vstupu dotčených opatření v platnost vyznačovala určitou mírou hospodářské soutěže.

91

Nadto je třeba konstatovat, že v odvětvích, v nichž jsou činné společnosti podle zákona č. 142/90, spolu podniky soupeří o získání koncesí na poskytování místních veřejných služeb v jednotlivých obcích a že trh uvedených koncesí je trhem otevřeným hospodářské soutěži (body 67 a 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

92

Tvrzení vycházející z neexistence hospodářské soutěže, a tedy dopadu na obchod mezi státy z důvodu, že ve skutečnosti byly dotčené služby přímo zadány společnostem podle zákona č. 142/90, musí být zamítnuto. Přímé zadání jednak nevyvrací zjištění učiněné v předcházejících bodech, podle něhož se dotčený trh vyznačoval přinejmenším určitou mírou hospodářské soutěže. Krom toho dané tvrzení spíše prokazuje omezující účinky dotčených opatření na hospodářskou soutěž, a nikoli neexistenci hospodářské soutěže na dotčeném trhu. Jak totiž zdůrazňuje Komise v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze vyloučit, že samotná existence podpory ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 byla pro obce pobídkou, aby jim služby spíše svěřily přímo, než aby udílely koncese v rámci otevřených řízení.

93

Pokud jde právě o otázku, zda dotčená opatření narušila nebo mohla narušit míru hospodářské soutěže existující na trhu, je třeba konstatovat, že dotčená opatření posílila soutěžní postavení společností podle zákona č. 142/90 ve srovnání se všemi ostatními italskými nebo zahraničními podniky, které jsou činné na dotčeném trhu. Jak správně uvádí Komise v bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podniky, které nemají právní formu kapitálové společnosti a jejichž kapitál není z většiny vlastněn místními územně správními celky, jsou znevýhodněny, pokud se chtějí účastnit nabídkového řízení týkajícího se zadání poskytování určité služby na určitém území.

94

Navíc není činnost společností podle zákona č. 142/90 omezena na odvětví místních veřejných služeb. Dotčené opatření tudíž může usnadnit rozšíření činnosti uvedených společností na jiné trhy, které jsou otevřeny hospodářské soutěži, a zakládat tak narušující účinky i v jiných odvětvích, než je odvětví místních veřejných služeb. V tomto ohledu ze zákona č. 142/90, jak byl vyložen ze strany Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), rozsudek č. 4989 ze dne 6. května 1995, a Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), rozsudek č. 4586 ze dne 3. září 2001, vyplývá, že společnosti podle zákona č. 142/90 mohou vyvíjet činnost na jiném území jak v Itálii, tak v zahraničí, a v jiných oblastech, než jsou oblasti veřejných služeb uvedené v jejich stanovách, ledaže by to v citelné míře odčerpalo jejich zdroje a prostředky a mohlo způsobit újmu příslušnému územně správnímu celku.

95

Z předcházejícího vyplývá, že dotčené opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

96

Pokud jde o podmínku týkající se ovlivnění obchodu mezi státy, je nejprve třeba připomenout, že skutečnost, že pouze společnosti podle zákona č. 142/90 jsou činné na svém vnitrostátním trhu nebo na území svého původu, není rozhodná. Obchod mezi státy je totiž dotčeným opatřením ovlivněn tehdy, pokud se sníží šance podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby na italském trhu (viz bod 87 výše).

97

Komise proto právem v bodě 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že dotčené opatření mohlo vytvořit překážku pro zahraniční podniky, které se hodlají usadit v Itálii nebo zde nabízet své služby, a že tedy ovlivnilo obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

98

Dotčené opatření totiž jednak způsobuje újmu zahraničním podnikům, které podávají nabídku za účelem získání místních koncesí na veřejné služby v Itálii, jelikož veřejné podniky, které jsou příjemci v rámci dotčeného režimu, mohou nabízet konkurenčnější ceny než jejich domácí soutěžitelé nebo soutěžitelé ve Společenství, které z něj prospěch nemají. Krom toho dotčené opatření činí pro podniky z jiných členských států investice do odvětví místních veřejných služeb v Itálii (například převzetím většinové kapitálové účasti) méně atraktivní, jelikož odkoupené podniky nemají z dotčeného opatření prospěch (nebo by mohly tento prospěch ztratit) z důvodu povahy jejich nových akcionářů (viz bod 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

99

Z předcházejícího vyplývá, že se Komise nedopustila pochybení, když se domnívala, že v projednávané věci byly podmínky týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy a narušení hospodářské soutěže splněny.

100

Co se týče údajného nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně těchto dvou podmínek, je třeba připomenout, že Komise sice stručně, ale jasně v bodech 62 až 64, 69, 73 a 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila důvody, proč měla za to, že tříleté osvobození od korporační daně mohlo narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy. Mimoto, jak již bylo uvedeno, Komise není povinna prokázat skutečné účinky již poskytnutých podpor (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C-301/87, Recueil, s. I-307, bod 33).

101

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut.

102

V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně podpůrně tvrdí, že dotčené opatření je existující podporou, a že tudíž Komise porušila článek 88 ES a čl. 1 písm. b) bod i) a v) nařízení č. 659/1999. Rovněž se dovolává toho, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nedostatečně odůvodněno.

103

Žalobní důvod se člení na dvě části.

104

V rámci první části se žalobkyně domnívá, že se jedná o existující podpory ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999, neboť na dotčených trzích byla v posuzovaném období hospodářská soutěž vyloučena. Společnosti podle zákona č. 142/90 totiž mohly vyvíjet činnost pouze na území své příslušnosti a ve výlučném režimu. Dotčené opatření se proto každopádně stalo státní podporu nejdříve po údajném otevření dotyčných odvětví hospodářské soutěži.

105

V rámci druhé části, která vychází z čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 659/1999, žalobkyně tvrdí, že provozování služeb veřejného zájmu ze strany obcí a komunálních podniků v režimu monopolu bylo od daní osvobozeno od začátku minulého století.

106

Podle žalobkyně existovala kontinuita jednak mezi daňovým režimem, z něhož měly prospěch obce a komunální podniky z důvodu provozování místních veřejných služeb, a jednak tříletým osvobozením od korporační daně ve prospěch společností podle zákona č. 142/90. Komunální podniky a společnosti podle zákona č. 142/90 totiž představovaly v podstatě tentýž subjekt.

107

Komise tedy nesplnila povinnost prokázat, že se nové opatření dotklo „podstaty původního režimu“, což je základní podmínkou pro to, aby existující podpora mohla být kvalifikována jako nová podpora ve smyslu rozsudku Soudu ze dne 30. dubna 2002, Government of Gibraltar v. Komise (T-195/01 a T-207/01, Recueil, s. II-2309). Dotčená daňová zvýhodnění nebyla změněna ani nebyla rozšířena kategorie příjemců.

108

Časové rozlišení, které Komise zavedla mezi režimem pro komunální podniky a režimem pro společnosti podle zákona č. 142/90, nelze přijmout, neboť komunální podniky měly i nadále prospěch z dřívějšího daňového režimu až do své přeměny na společnosti podle zákona č. 142/90, která byla uskutečněna až při zavedení nového daňového režimu. Společnosti podle zákona č. 142/90 tudíž mezi roky 1990 a 1993 nikdy neměly povinnost odvádět daň z příjmů.

109

Žalobkyně má za to, že argumentace Komise je rozporná, jelikož nejprve pro účely osvobození od poplatků za převody připouští hospodářskou a materiální totožnost společností podle zákona č. 142/90 a bývalých komunálních podniků, a pak tuto totožnost v rámci rozboru tříletého osvobození od korporační daně opomíjí.

110

Podle žalobkyně ani znění čl. 22 odst. 3 zákona č. 142/90, ani vnitrostátní judikatura citovaná Komisí nerozlišují mezi společnostmi podle zákona č. 142/90 a komunálními nebo zvláštními podniky, pokud jde o věcnou a územní oblast působnosti.

111

Vedlejší účastnice řízení se připojují ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně.

112

Komise se domnívá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut.

113

Ve svém rozsudku ze dne 9. srpna 1994, Namur-Les assurances du crédit (C-44/93, Recueil, s. I-3829), Soudní dvůr rozhodl, že jak z obsahu, tak z účelu ustanovení článku 88 ES vyplývá, že za existující podpory ve smyslu odstavce 1 uvedeného článku musí být považovány podpory, které existovaly přede dnem vstupu Smlouvy o ES v platnost, a podpory, které mohly být řádně provedeny za podmínek stanovených v čl. 88 odst. 3 ES, včetně podmínek vyplývajících z výkladu tohoto článku Soudním dvorem v rozsudku ze dne 11. prosince 1973, Lorenz (120/73, Recueil, s. 1471, body 4 až 6), zatímco za nové podpory podléhající povinnosti oznámení stanovené v tomto posledně uvedeném ustanovení musí být považována opatření, která směřují k zavedení nebo ke změně podpor, přičemž se změna může týkat existujících podpor nebo původních záměrů oznámených Komisi.

114

Pokud jde o existující podpory, čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999 převzal a zakotvil pravidla stanovená judikaturou.

115

Podle znění tohoto ustanovení představují existující podporu:

116

Dále, podle čl. 1 písm. c) uvedeného nařízení musí být jakákoliv změna existující podpory považována za novou podporu.

117

V podstatě jsou novými podporami opatření, která směřují k zavedení podpor nebo ke změně existujících podpor. Zejména pokud se změna dotýká vlastní podstaty původního režimu, je tento režim přeměněn v nový režim podpor. O takovou podstatnou změnu se však nemůže jednat v případě, že je nový prvek od původního režimu jasně oddělitelný (rozsudek Government of Gibraltar, bod 107 výše, body 109 až 111).

118

V projednávané věci je nesporné, že tříleté osvobození od korporační daně nespadá do působnosti druhého, třetího ani čtvrtého případu uvedeného v čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999, podle nichž může být opatření podpory považováno za existující podporu. Navíc se těchto případů žalobkyně ani nedovolávala.

119

Soud se domnívá, že je vhodné nejprve přezkoumat druhou část tohoto žalobního důvodu.

120

Pokud jde o první z případů uvedených v čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999, je třeba nejprve konstatovat, že tříleté osvobození od korporační daně bylo zavedeno nařízením s mocí zákona č. 331/93 a zákonem č. 549/95. V roce 1990, když zákon č. 142/90 zavedl reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení místních veřejných služeb, včetně možnosti zakládat společnosti s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí, nebylo pro tyto společnosti stanoveno žádné osvobození od daně z příjmů.

121

Každá společnost podle zákona č. 142/90 vzniklá mezi rokem 1990 a vstupem článku 66 nařízení s mocí zákona č. 331/93 v platnost dne 30. srpna 1993 totiž byla povinna odvádět daň z příjmů.

122

V důsledku toho, jak správně tvrdila Komise v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí, musel italský zákonodárce, aby na společnosti podle zákona č. 142/90 rozšířil daňový režim použitelný na místní územně správní celky, přijmout nové právní předpisy několik desítek let po vstupu Smlouvy o ES v platnost.

123

Mimoto, i kdyby bylo připuštěno, že osvobození od daní pro komunální podniky bylo zavedeno před vstupem Smlouvy o ES v platnost a že zůstalo v platnosti až do roku 1995, nic to nemění na tom, že společnosti podle zákona č. 142/90 se podstatně odlišují od komunálních podniků. Rozšíření existujících daňových zvýhodnění pro komunální a zvláštní podniky na novou kategorii příjemců, jako je kategorie společností podle zákona č. 142/90, přitom představuje oddělitelnou změnu původního režimu. Jak je totiž uvedeno v rozsudku Consiglio di Stato č. 4586 ze dne 3. září 2001, existují právní rozdíly mezi společnostmi podle zákona č. 142/90 a komunálními podniky zejména z důvodu, že prvně uvedené nepodléhají přísnému územnímu omezení uloženému druhým uvedeným a že oblasti činnosti prvně uvedených jsou mnohem rozsáhlejší. Jak již bylo zdůrazněno v bodě 94 výše, společnosti podle zákona č. 142/90 tak mohou vyvíjet činnost mimo příslušné území jak v Itálii, tak v zahraničí a v jiných oblastech než v oblasti veřejné služby, která je stanovena v jejich stanovách, ledaže by jim to v citelné míře odčerpalo zdroje a prostředky a mohlo způsobit újmu příslušnému územně správnímu celku.

124

V důsledku toho, jak vysvětluje Komise v bodě 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když společnosti podle zákona č. 142/90 nastoupily do práv a povinností komunálních podniků, právní předpisy, které určují jejich věcný a zeměpisný rozsah činnosti, se podstatně změnily.

125

Je tudíž nutné dospět k závěru, že tříleté osvobození od korporační daně zavedené ustanoveními čl. 3 bodu 70 zákona č. 549/95, ve spojení s čl. 66 bodem 14 nařízení s mocí zákona č. 331/93, nespadá do působnosti čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 659/1999.

126

Pokud jde o první část tohoto žalobního důvodu, která se zakládá na čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999, je třeba uvést, že toto ustanovení lze použít pouze na opatření, která při svém provedení nepředstavovala podporu. V tomto ohledu stačí konstatovat, jak uvádí Komise v bodech 83 až 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dotčené opatření bylo zavedeno v okamžiku, kdy byly dané trhy každopádně – přestože je velmi pravděpodobné, že v různé míře – otevřeny hospodářské soutěži. Je tudíž třeba mít za to, že tříleté osvobození od korporační daně nespadá do působnosti čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999.

127

Tento závěr není zpochybněn tvrzením žalobkyně, podle něhož byla výroba elektrické energie liberalizována až v roce 1999. Je totiž třeba připomenout, že se v projednávané věci jedná o režim podpor určený zvláštní kategorii podniků vztahující se na vícero odvětví. Z tohoto důvodu nelze po Komisi požadovat, aby provedla přezkum pro jednotlivá odvětví. To nevylučuje, že by některé konkrétní případy mohly být považovány za existující podpory. To je důvod, proč Komise uvedenou možnost v napadeném rozhodnutí zohlednila (bod 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

128

Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že odůvodnění je nedostatečné.

129

Konečně, pokud jde o údajný rozpor mezi přezkumem osvobození od poplatků za převody a přezkumem tříletého osvobození od korporační daně, který spočívá v tom, že komunální podniky a společnosti podle zákona č. 142/90 jsou, či nejsou považovány za hospodářsky a svou podstatou oddělené subjekty, je třeba poznamenat, že v napadeném rozhodnutí Komise, která se opírala o informace poskytnuté italskou vládou, uvedla, že se domnívala, že první osvobození bylo odůvodněno povahou a vnitřní strukturou dotčeného systému. Aniž by bylo nutné se vyjadřovat k opodstatněnosti tohoto posouzení, je třeba uvést, že skutečnost, že se Komise případně dopustila omylu v případě osvobození od poplatků za převody, neznamená, že je třeba zrušit jinou část napadeného rozhodnutí.

130

S ohledem na předcházející je třeba třetí žalobní důvod zamítnout.

131

V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila pochybení, když vyloučila, že by dotčené opatření bylo státní podporou slučitelnou se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES. Slučitelnost dotčeného opatření se společným trhem podle tohoto ustanovení podle žalobkyně vyplývá z toho, že umožnilo restrukturalizaci komunálních podniků a přechod ke konkurenčnímu trhu. Komise tudíž v napadeném rozhodnutí projednávaný případ chybně posoudila.

132

Mimoto rozbor provedený Komisí v napadeném rozhodnutí je rozporný, jelikož nepovažovala za relevantní dřívější rozhodnutí připomenutá podniky, které se účastnily správního řízení, jako je rozhodnutí Komise ze dne 10. listopadu 1999 o přechodných opatřeních s cílem zrušit osvobození od korporační daně pro obecní podniky v dopravě (Úř. věst. C 379, s. 11), a rozhodnutí 2000/410/ES ze dne 22. prosince 1999 o režimu podpor, který Francie zamýšlí provést ve prospěch francouzského přístavního odvětví (Úř. věst. 2000, L 155, s. 52). Stejně jako v projednávané věci měla daňová opatření dotčená v obou těchto rozhodnutích za cíl zajistit přechod z monopolního režimu k liberalizovanému režimu.

133

Žalobkyně tvrdí, že bez přijetí dotčeného opatření by nikdy nebyla uskutečněna přeměna komunálních podniků na kapitálové společnosti. Uvedené opatření bylo nezbytně nutné k podpoře otevření místních veřejných služeb hospodářské soutěži při zajištění transparentnosti finančních vztahů mezi veřejnými orgány a poskytovateli služeb. Dotčené opatření reagovalo na základní požadavek zajistit přechodné období za účelem restrukturalizace těchto podniků, aniž by však byla ohrožena kontinuita výkonu veřejné služby. Žalobkyně rovněž tvrdí, že odůvodnění je v tomto ohledu nedostatečné.

134

Vedlejší účastnice řízení se připojují ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně.

135

Komise má za to, že tento žalobní důvod není relevantní. Dotčené opatření totiž bylo prohlášeno za neslučitelné se společným trhem, neboť porušuje článek 43 ES, což nebylo žalobkyní zpochybněno. Podpůrně Komise zpochybňuje opodstatněnost tohoto žalobního důvodu.

136

Především je třeba připomenout, že Komise v oblasti čl. 87 odst. 3 ES disponuje širokou posuzovací pravomocí (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. února 1987, Deufil v. Komise, 310/85, Recueil, s. 901, bod 18). Přezkum soudu Společenství se tedy musí omezit na ověření, zda byla dodržena procesní pravidla a povinnost odůvodnění, jakož i na ověření věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci.

137

Podle ustálené judikatury musí být dále podpory podnikům v nesnázích, aby byly prohlášeny za slučitelné se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, vázány na soudržný restrukturalizační plán, který musí být předložen Komisi se všemi nezbytnými podrobnostmi (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C-17/99, Recueil, s. I-2481, bod 45).

138

Pokud jde v projednávané věci o odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyplývá z něj, že Komise na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES ověřila, zda mohla být podpora posouzena jako slučitelná se společným trhem, zaprvé, z hlediska pokynů Společenství o státní podpoře na záchranu a restrukturalizaci podniků v nesnázích (Úř. věst. 1999, C 288, s. 2), a dále, nezávisle na uvedených pokynech. V tomto ohledu vysvětlila důvody, na jejichž základě dospěla k negativnímu závěru (bod 97 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí).

139

Dále, ze spisu jasně vyplývá, že podmínky vyžadované pro to, aby se na tříleté osvobození od korporační daně mohla vztahovat výjimka stanovená v čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, nebyly splněny. Tříleté osvobození od korporační daně nemělo za cíl obnovit výdělečnost příjemců a nebylo vyhrazeno pro podniky v nesnázích. I za předpokladu, že by tomu tak bylo, nebyl předložen žádný restrukturalizační plán ani žádné opatření s cílem kompenzovat narušení hospodářské soutěže, která jsou s poskytnutím dotčených podpor nutně spjata. Podle judikatury přitom musí být podpory podnikům v nesnázích, aby byly prohlášeny za slučitelné se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, vázány na soudržný restrukturalizační plán, který musí být předložen Komisi se všemi nezbytnými podrobnostmi (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C-17/99, Recueil, s. I-2481, bod 45).

140

Pokud jde o tvrzení, že dotčené opatření usnadnilo přechod od systému monopolního trhu k systému konkurenčního trhu, je třeba uvést, že žalobkyně nedokládá, jak dotčené opatření vedlo ke zintenzivnění hospodářské soutěže. Jak již totiž bylo uvedeno, dotčené trhy se již vyznačovaly určitou mírou hospodářské soutěže, a dotčené opatření tedy mohlo narušit hospodářskou soutěž.

141

Pokud jde o údajný rozpor mezi přístupem sledovaným v projednávané věci a přístupem přijatým v jiných rozhodnutích Komise, je třeba uvést, že z obou rozhodnutí, na něž se žalobkyně odvolává, vyplývá, že dotčené situace nejsou srovnatelné se situací v projednávané věci. Co se týče rozhodnutí ze dne 10. listopadu 1999, jak správně tvrdila Komise, příjemcům daňového osvobození v uvedené věci bylo zakázáno účastnit se nabídkových řízení mimo jejich příslušné území do doby, než budou otevřeny jejich vlastní domácí trhy. Co se týče rozhodnutí 2000/410, bylo poskytnutí dotčených podpor v tomto případě podmíněno uskutečněním investic za účelem převodu a nahrazení stávajícího vybavení.

142

Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

143

V rámci tohoto žalobního důvodu se žalobkyně dovolává protiprávnosti příkazu určeného Italské republice, aby od příjemců získala zpět podporu poskytnutou na základě režimů prohlášených za neslučitelné se společným trhem, jakož i porušení zásad ochrany legitimního očekávání a proporcionality. Tento žalobní důvod se člení na dvě části.

144

Podle žalobkyně ukládá článek 3 napadeného rozhodnutí Italské republice, aby získala zpět veškeré podpory, jejichž příjemci byly společnosti podle zákona č. 142/90, přestože Komise uznala možnost, že některé podpory, aniž by je však identifikovala, nebudou neslučitelné se společným trhem. Podle žalobkyně je tak Italská republika povinna provést velmi složitý rozbor skutkových okolností, přičemž posuzovací pravomoc v rámci tohoto rozboru zdaleka přesahuje její pravomoc, a čelí riziku, že přistoupí k navracení v případě opatření, která podpory nepředstavují, nebo představují existující podpory nebo také podpory, které mohou být slučitelné nebo prohlášeny za slučitelné pozdějším rozhodnutím Komise.

145

Podle žalobkyně by Komise vzhledem k neexistenci procesního rámce, který by doprovázel její příkaz k navrácení podpor, měla buď sama podrobně přezkoumat jednotlivé případy, v nichž by mohl být příkaz k navrácení podpory skutečně vydán, nebo se omezit na posouzení režimu abstraktním způsobem. V tomto posledně uvedeném případě by měla od vydání příkazu k navrácení poskytnutých podpor upustit.

146

Žalobkyně poukazuje na rozpor mezi tvrzením Komise ohledně možnosti, aby vnitrostátní orgány považovaly individuální podpory za slučitelné se společným trhem (bod 126 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a tvrzením o výlučné pravomoci Komise k posouzení slučitelnosti státních podpor se společným trhem.

147

Nezpochybňuje odkaz na rozsudek Itálie v. Komise, bod 64 výše, ale tvrdí, že je třeba určit okamžik, v němž musí být proveden konkrétní rozbor jednotlivých případů: tímto okamžikem by měl být okamžik přijetí rozhodnutí Komisí.

148

Žalobkyně mimoto namítá, že judikatura citovaná Komisí se vztahuje pouze na případy, v nichž bylo na rozdíl od případu dotčeného v projednávané věci nemožné sporné podpory odlišit s ohledem na různé situace jednotlivých příjemců. Soudní dvůr tak ve dvou rozsudcích Komisi výslovně sankcionoval za to, že nerozlišovala mezi přezkoumanými podporami s ohledem na skutkové okolnosti (rozsudky ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise, C-351/98, Recueil, s. I-8031, a ze dne 13. února 2003, Španělsko v. Komise, C-409/00, Recueil, s. I-1487).

149

Vedlejší účastnice řízení se připojují ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně.

150

Komise zpochybňuje veškeré argumenty předložené žalobkyní.

151

Žalobkyně tvrdí, že příkaz k navrácení podpor uvedený v článku 3 napadeného rozhodnutí je stižen neplatností z důvodu porušení obecných zásad ochrany legitimního očekávání a proporcionality ze strany Komise.

152

Žalobkyně se domnívá, že mnohé faktory u ní přispěly k vytvoření skutečného očekávání spojeného s legalitou dotčeného opatření, totiž přesvědčení, že oba po sobě jdoucí daňové režimy byly totožné, s jednáním italských orgánů a konečně s jednáním Komise, jelikož formální vyšetřovací řízení zahájila až čtyři roky po přijetí dotčeného opatření a jelikož během uvedeného řízení neodpověděla na argumenty předložené žalobkyní ani během tříletého vyšetřování nevyužila své přikazovací pravomoci, kterou jí svěřují články 10 a 11 nařízení č. 659/1999.

153

Každopádně, z důvodu přijetí tříletého osvobození od korporační daně italským zákonodárcem nemohla žalobkyně za období od roku 1997 do roku 1999 zaplatit korporační daň, neboť nelze od podniku očekávat, že by platil daně, které nejsou stanoveny vnitrostátními právními předpisy.

154

Konečně, žalobkyně podotýká, že z důvodu zásadní změny tržních podmínek a situace podniků nemůže navrácení podpor zjevně vést k navrácení do původního stavu, a není tudíž odůvodněné. Mimoto z tříletého osvobození od korporační daně neměly prospěch společnosti podle zákona č. 142/90, ale obce, které jsou jejich akcionáři.

155

Vedlejší účastnice řízení se připojují ke stanovisku a argumentaci žalobkyně, pokud jde o tuto část žalobního důvodu.

156

Komise zpochybňuje veškeré argumenty uplatněné žalobkyní.

157

Jak bylo připomenuto v bodě 62 výše, může se Komise podle ustálené judikatury v případě režimu podpor omezit na rozbor charakteristických znaků daného režimu.

158

Z judikatury rovněž vyplývá, že záporné rozhodnutí týkající se režimu podpor nemusí obsahovat rozbor podpor poskytnutých na základě tohoto režimu v jednotlivých případech. Teprve až ve fázi navracení podpor bude nezbytné přezkoumat konkrétní situaci každého dotčeného podniku (rozsudek Itálie v. Komise, bod 64 výše, bod 91).

159

Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zrušení protiprávní podpory prostřednictvím navrácení této podpory, jakož i případného zaplacení příslušných úroků, je logickým důsledkem konstatování její neslučitelnosti se společným trhem (rozsudky Soudního dvora Tubemeuse, bod 86 výše, bod 66; ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise, C-169/95, Recueil, s. I-135, bod 47, a ze dne 29. června 2004, Komise v. Rada, C-110/02, Sb. rozh. s. I-6333, bod 41).

160

K tomu je rovněž třeba uvést, že uvedená judikatura se použije jak ve vztahu k individuální podpoře, tak ve vztahu k podporám poskytnutým v rámci režimu podpor.

161

Obecný a abstraktní rozbor režimu podpor však nevylučuje, že v konkrétním případě nebude částka poskytnutá na základě tohoto režimu spadat pod zákaz stanovený v čl. 87 odst. 1 ES, například z důvodu, že na konkrétní poskytnutí podpory se vztahuje pravidlo de minimis. Tato úvaha vysvětluje výhrady uvedené v bodech 72, 85 a 126 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

162

V případě, že Komise přijme rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou se společným trhem, je úloha vnitrostátních orgánů sice omezena na provedení tohoto rozhodnutí a uvedené orgány v tomto ohledu nedisponují žádným volným uvážením (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1977, Steinicke & Weinlig, 78/76, Recueil, s. 595, bod 10). To však vnitrostátním orgánům nebrání v tom, aby při provádění uvedeného rozhodnutí tyto výhrady zohlednily. Proto v rozporu s tím, co tvrdila žalobkyně, nařizuje Komise pouze navrácení podpor ve smyslu článku 87 ES, a nikoli částek, které třebaže byly vyplaceny v rámci dotčeného režimu, podpory nepředstavují nebo představují existující podpory nebo podpory slučitelné na základě nařízení o blokové výjimce nebo jiného rozhodnutí Komise.

163

Pokud jde o údajnou protiprávnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že Italská republika je povinna určit, která konkrétní opatření představují podpory, je třeba uvést, že takový rozbor by byl případně proveden v rámci dialogu s Komisí v souladu s článkem 10 ES. Mimoto pojem „podpora“ je právní povahy a musí být vykládán na základě objektivních kritérií. Navíc je vnitrostátní soud příslušný k výkladu pojmů „podpora“ a „existující podpora“ a bude moci rozhodnout o případných zvláštnostech toho či onoho případu použití, popřípadě po položení předběžné otázky Soudnímu dvoru.

164

Kdyby byla nadto přijata úvaha žalobkyně, podle níž abstraktní posouzení režimu podpor bez podrobného přezkumu jednotlivých případů použití nemůže vést k vydání příkazu k navrácení podpor, znamenalo by to, že by byla systematicky vyloučena možnost získat zpět protiprávně vyplacené podpory, a že by tedy byly články 87 ES a 88 ES zbaveny svého smyslu. V takovém případě by Komise, která je jediným orgánem příslušným k posouzení slučitelnosti podpor se společným trhem, nemohla mnohé případy použití režimů podpor přezkoumat.

165

Pokud jde o výtku vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že podniky, které jsou příjemci podpory, mohou mít legitimní očekávání ohledně řádného poskytnutí podpory v zásadě jen tehdy, pokud byla poskytnuta při dodržení postupu stanoveného v článku 88 ES. S řádnou péčí postupující hospodářský subjekt totiž musí být obvykle schopen se ujistit, že byl tento postup dodržen (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise, bod 159 výše, bod 51). Není však vyloučeno, že by za výjimečných okolností mohlo u příjemce protiprávní podpory vzniknout legitimní očekávání ohledně řádné povahy této podpory (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, Komise v. Německo, C-5/89, Recueil, s. I-3437, bod 16).

166

V projednávané věci přitom dotčený režim podpor nebyl Komisi oznámen v rozporu s článkem 88 ES a žalobkyně se nedovolává žádné výjimečné okolnosti, která by mohla údajné legitimní očekávání odůvodnit. Zejména, tvrzení týkající se přesvědčení, že existuje totožnost mezi oběma po sobě jdoucími daňovými režimy, již bylo Soudem zamítnuto jako neopodstatněné (viz bod 123 výše) a každopádně nepředstavuje výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala neprovedení navrácení dotčené podpory. Dále, jakákoli zřejmá nečinnost Komise – což není v projednávané věci prokázáno – není významná, pokud jí nebyl režim podpor oznámen (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2004, Demesa a Territorio Histórico de Álava v. Komise, C-183/02 P a C-187/02 P, Sb. rozh. s. I-10609, bod 52). Konečně, pokud jde o tvrzení týkající se článků 10 a 11 nařízení č. 659/1999, je třeba konstatovat, že Komise není bez dalšího povinna zúčastněnému členskému státu přikázat pozastavení vyplácení neoznámené podpory.

167

Ze všeho přecházejícího vyplývá, že pátý žalobní důvod musí být rovněž zamítnut.

168

S ohledem na veškeré předcházející úvahy je třeba žalobu zamítnout.

169

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

170

Podle čl. 87 odst. 4 třetího pododstavce jednacího řádu ponesou vedlejší účastnice řízení vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (osmý rozšířený senát)

rozhodl takto: