ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

9. září 2003 (*)

„Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 93/104/ES – Pojmy ‚pracovní doba‘ a ‚doba odpočinku‘ – Služba (‚Bereitschaftsdienst‘) zajištěná lékařem v nemocnici“

Ve věci C‑151/02,

jejímž předmětem žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Landesarbeitsgericht Schleswig Holstein (Německo) směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Landeshauptstadt Kiel

a

Norbert Jaeger,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby, (Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197), a zejména jejího čl. 2 bodu 1 a článku 3,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, M. Wathelet, R. Schintgen (zpravodaj) a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, J. N. Cunha Rodrigues a A. Rosas, soudci,

generální advokát: D. Ruiz Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za Landeshauptstadt Kiel, W. Weißlederem, Rechtsanwalt,

–        za M. Jaeger, F. Schrammem, Rechtsanwalt,

–        za německou vládu W. D. Plessingem a M. Lummou, jako zmocněnci,

–        za dánskou vládu J. Moldem, jako zmocněncem,

–        za nizozemskou vládu H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní,

–        za vládu Spojeného království, P. Ormond, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s K. Smith, barrister,

–        za Komisi Evropských společenství A. Aresuem a H. Kreppelem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

s ohledem na písemná vyjádření Landeshauptstadt Kiel, zastoupené W. Weißlederem, M. Bechtoldem a D. Secklerem, Rechtsanwälte, M. Jaeger, zastoupený F. Schrammem, neměcké vlády zastoupené W. D. Plessingem, francouzské vlády zastoupené C. Lemairem, jako zmocněncem, nizozememské vlády, zastoupené N. A. J. Belem, jako zmocněncem, vlády Spojeného království, zastoupené P. Ormond, ve spolupráci s K. Smith, Komise, zastoupené H. Kreppelem a F. Hoffmeisterem, jako zmocněncem, na jednání konaném dne 25. února 2003,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. dubna 2003,

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 12. března 2002, pozměněným usnesením ze dne 25. března 2002, které došly Soudnímu dvoru dne 26. dubna 2002, Landesarbeitsgericht Schleswig-Holstein položil na základě článku 234 ES čtyři předběžné otázky týkající se výkladu směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197), a zejména jejího čl. 2 bodu 1 a článku 3.

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi Landeshauptstadt Kiel (dále jen „město Kiel“) a N. Jaegerem ohledně vymezení pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ ve smyslu směrnice 93/104 v rámci služby („Bereitschaftsdienst“) zajištěné lékařem v nemocnici.

 Právní rámec

 Právní úprava Společenství

3        V souladu se svým článkem 1 směrnice 93/104 stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví v oblasti úpravy pracovní doby a vztahuje se na všechna odvětví činnosti, veřejná i soukromá, s výjimkou letecké, železniční, silniční, námořní a vnitrozemské říční a jezerní dopravy, mořského rybolovu, ostatních prací na volném moři a činností lékařů při jejich vzdělávání.

4        Pod názvem „Definice“ článek 2 téže směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

1.      ‚pracovní dobou‘ rozumí jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svoji činnost nebo povinnosti, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi;

2.      ‚dobou odpočinku‘ rozumí jakákoli doba, která není pracovní dobou;

[…]“

5        Oddíl II směrnice 93/104 upravuje opatření, která členské státy přijmou k zajištění toho, aby každý pracovník měl nárok zejména na minimální denní odpočinek a minimální odpočinek v týdnu, a upravuje též maximální délku týdenní pracovní doby.

6        Podle článku 3 zmíněné směrnice, nazvané „Denní odpočinek“:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu jedenácti po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.“

7        Co se týče maximální délky týdenní pracovní doby, článek 6 téže směrnice stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků

[…]

nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů 48 hodin.“

8        Článek 15 směrnice 93/104 stanoví:

„Tato směrnice se nedotýká práva členských států používat nebo zavést právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, nebo napomáhat nebo umožňovat uplatňování kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.“

9        Článek 16 zmíněné směrnice tak uvádí:

„Členské státy mohou stanovit

[…]

2) pro použití článku 6 (maximální týdenní pracovní doba) referenční období nepřesahující čtyři měsíce.

[…]“

10      Tatáž směrnice stanoví řadu odchylek od několika svých základních pravidel s přihlédnutím ke zvláštnostem určitých činností a za splnění určitých podmínek. V tomto ohledu článek 17 stanoví:

„1. Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3, 4, 5, 6, 8 a 16, pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, zejména v případě

a)      vrcholových řídících pracovníků nebo jiných osob majících pravomoc nezávisle rozhodovat,

b)      pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky, nebo

c)      pracovníků vykonávajících náboženské obřady v kostelech a náboženských společenstvích.

2.      Prostřednictvím právních a správních předpisů nebo prostřednictvím kolektivních smluv a dohod mezi sociálními partnery mohou být za předpokladu, že dotyčným pracovníkům jsou poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku a že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta odpovídající ochrana, přijaty odchylky

2.1      od článků 3, 4, 5, 8 a 16

[…]

c)      v případě činností zahrnujících nutnost nepřetržité služby nebo výroby, jako jsou zejména

i)      služby týkající se přijímání, léčení nebo péče poskytované v nemocnicích nebo podobných ústavech, ubytovacích zařízeních a věznicích;

[…]

iii)      služby tisku, rozhlasu, televize, kinematografické produkce, poštovní a telekomunikační služby, ambulance, požární služby a služby civilní ochrany;

[…]

3. Prostřednictvím kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery členského státu nebo regionu, nebo v souladu s pravidly stanovenými v těchto smlouvách prostřednictvím kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery na nižší úrovni mohou být provedeny odchylky od článků 3, 4, 5, 8 a 16.

[…]

Odchylky stanovené v prvním a druhém pododstavci jsou povoleny za podmínky, že dotyčným pracovníkům jsou přiznány rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo, ve výjimečných případech, pokud z objektivních důvodů není možné přiznat takové doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta odpovídající ochrana.

[…]“

11      Článek 18 směrnice 93/104 zní následovně:

„1. a)          Členské státy přijmou právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 23. listopadu 1996 nebo zajistí, aby do tohoto dne byla přijata nezbytná opatření dohodou sociálních partnerů, přičemž členské státy jsou povinny přijmout všechna nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit výsledky uložené touto směrnicí.

b)      i)      Členské státy však mají možnost neuplatňovat článek 6 při dodržování obecné zásady bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků a za předpokladu, že přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby

–        žádný zaměstnavatel nevyžadoval, aby pracovník pracoval déle než 48 hodin během období sedmi dnů, vypočteného jako průměr pro referenční období uvedené v čl. 16 bodě 2, bez předchozího souhlasu pracovníka s vykonáváním takové práce,

–        žádnému pracovníkovi nevznikla ze strany zaměstnavatele újma, protože nesouhlasí s takovou prací,

–        zaměstnavatel vedl aktualizované záznamy o všech pracovnících, kteří vykonávají takovou práci,

–        záznamy byly dány k dispozici příslušným orgánům, které mohou z důvodů spojených s bezpečností práce nebo ochranou zdraví pracovníků zakázat nebo omezit možnost překročení maximální týdenní pracovní doby,

–        zaměstnavatel poskytl příslušným orgánům na jejich žádost informace o případech, kdy pracovníci dali souhlas k práci přesahující 48 hodin v období sedmi dnů, vypočtené jako průměr pro referenční období uvedené v čl. 16 bodě 2.

[…]“

 Vnitrostátní právní úprava

12      Německé pracovní právo rozlišuje pracovní službu („Arbeitsbereichtschaft“), pracovní pohotovost („Bereitschaftsdienst“) a příslužbu („Rufbereitschaft“).

13      Tyto tři pojmy nejsou vymezeny dotčenou vnitrostátní právní úpravou, ale jejich charakteristiky vyplývají z judikatury.

14      Pracovní služba („Arbeitsbereichtschaft“) představuje situaci, kdy pracovník musí být k dispozici svému zaměstnavateli na pracovišti a krom toho musí být neustále připraven, aby mohl ihned zasáhnout v případě potřeby.

15      Během pracovní pohotovosti („Bereitschaftsdienst“) je pracovník povinen být přítomen na místě určeném zaměstnavatelem uvnitř či mimo jeho zařízení a být připraven převzít službu na žádost zaměstnavatele, ale je mu dovoleno odpočívat nebo být činný, jak si přeje, pokud není zapotřebí jeho profesních služeb.

16      Příslužba („Rufbereitschaft“) je charakteristická tím, že pracovník není povinen být v pohotovosti na místě určeném zaměstnavatelem, ale stačí, aby byl k dosažení v jakémkoli okamžiku, aby mohl vykonávat své profesní úkoly v krátké lhůtě na zavolání.

17      V německém právu je pouze služba („Arbeitsbereichtschaft“) považována za v zásadě představující pracovní dobu v plném rozsahu. Naproti tomu pracovní pohotovost („Bereitschaftsdienst“) a příslužba („Rufbereitschaft“) jsou kvalifikovány jako doba odpočinku s výjimkou té části služby, kdy pracovník skutečně vykonával profesní úkoly.

18      V Německu je právní úprava pracovní doby a doby odpočinku obsažena v Arbeitszeitgesetz (zákon o pracovní době) ze dne 6. června 1994 (BGBl. 1994 I, s. 1170, dále jen „ArbZG“), který byl přijat za účelem provedení směrnice 93/104.

19      Článek 2 odst. 1 ArbZG vymezuje pracovní dobu jako období mezi začátkem a koncem práce, s výjimkou přestávek.

20      Podle článku 3 ArbZG:

„Denní pracovní doba pracovníků nesmí přesáhnout osm hodin. Může být prodloužena až na deset hodin za podmínky, že nepřesáhne průměrně osm hodin v období šesti kalendářních měsíců nebo 24 týdnů.“

21      Článek 5 ArbZG stanoví:

„(1) Pracovníci musí mít povinně na konci své denní pracovní doby nárok na odpočinek po dobu nejméně 11 po sobě jdoucích hodin.

(2) Délka odpočinku upravená v odstavci 1 může být zkrácena o maximálně jednu hodinu v nemocnicích a jiných léčebných institucích, institucích lékařské péče a pomoci osobám, v hotelích, restauracích a podobných zařízeních, v dopravních podnicích, v rozhlasových podnicích a v zemědělství a chovu, pokud každé zkrácení je nahrazeno prodloužením alespoň jedné jiné doby odpočinku v kalendářním měsíci nebo čtyřech týdnech na 12 hodin.

(3) Odchylně od odstavce 1 zkrácení doby odpočinku způsobená zásahem během pracovní pohotovosti („Bereitschaftsdienst“) nebo příslužby („Rufbereitschaft“) mohou být v nemocnicích či jiných léčebných institucích, institucích lékařské péče a pomoci osobám nahrazena jindy, pokud tyto zásahy nepřesáhnou polovinu doby odpočinku.

[…]“

22      Článek 7 ArbZG zní následovně:

„(1)      Prostřednictvím kolektivní smlouvy nebo podnikové dohody založené na kolektivní smlouvě je možné:

1. odchylně od odstavce 3,

a)      prodloužit pracovní dobu nad 10 hodin denně i bez náhrady, obsahuje-li pracovní doba pravidelně a ve značné míře doby pracovní služby („Arbeitsbereichtschaft“),

b)      určit jinou dobu náhrady,

c)      prodloužit pracovní dobu až na 10 hodin denně bez náhrady v délce maximálně 60 dnů ročně,

[…]

(2) Je-li zdraví pracovníků chráněno prostřednictvím rovnocenného náhradního odpočinku, kolektivní smlouva nebo podniková dohoda založená na kolektivní smlouvě může stanovit:

1. že se odchylně od čl. 5 odst. 1 přizpůsobí doba odpočinku v případě pracovní pohotovosti („Bereitschaftsdienst“) nebo příslužby („Rufbereitschaft“) zvláštnostem těchto služeb a zejména že se jindy nahradí zkrácení doby odpočinku, během které jsou pracovníci povoláni pracovat;

[…]

3. v oblasti léčby, péče a pomoci osobám se přizpůsobí ustanovení článků 3 a 4 a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 2, aby odpovídala zvláštnostem těchto činností a zajišťovala blaho těchto osob;

4. v oblasti spolkové správy, správy Länder, obcí a dalších organismů, institucí a nadací veřejného práva nebo v případech jiných zaměstnavatelů, kteří podléhají ustanovením kolektivní smlouvy použitelné na veřejnou správu nebo kolektivní smlouvy zásadně podobné, přizpůsobit ustanovení článků 3 a 4 a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 2, aby odpovídala zvláštnostem těchto činností.

[…]“

23      Článek 25 ArbZG stanoví:

„Pokud v den nabytí účinnosti tohoto zákona, existující kolektivní smlouva nebo kolektivní smlouva, která má nadále účinky po tomto dni, obsahují možnost odchylné úpravy podle čl. 7 odst. 1 nebo 2 […], podle kterých jsou překročena maxima stanovená v uvedených ustanoveních, tyty normy nejsou dotčeny. Podnikové dohody založené na kolektivních smlouvách jsou postaveny naroveň kolektivním smlouvám upraveným v první větě […]“

24      Bundesangestelltentarifvertrag (kolektivní smlouva zaměstnanců ve veřejné službě v Německu, dále jen „BAT“) stanoví zejména následující:

„Článek 15  Běžná pracovní doba

(1) Běžná pracovní doba je v průměru 38 a půl hodiny (s vyloučením přestávek) týdně. Průměrná týdenní pracovní doba je v zásadě počítána za období 8 týdnů. […]

(2) Běžná pracovní doba může být prodloužena

a)      až na 10 hodin denně (v průměru 49 hodin týdně), zahrnuje-li pravidelně pracovní službu („Arbeitsbereichtschaft“) v průměrné délce alespoň 2 hodin denně,

b)      až na 11 hodin denně (v průměru 54 hodin týdně), zahrnuje-li pravidelně pracovní službu („Arbeitsbereichtschaft“) v průměrné délce alespoň 3 hodin denně,

c)       pouze přítomen na pracovišti, aby v případě potřeby vykonával požadovanou práci.

[…]

(6a) Zaměstnanec je povinen na pokyn zaměstnavatele se zdržovat mimo běžnou pracovní dobu na určitém místě určeném zaměstnavatelem nebo může být povolán do práce na základě potřeby [pohotovost („Bereitschaftsdienst“)]. Zaměstnavatel může nařídit pracovní pohotovost pouze tehdy, lze-li očekávat určité pracovní zatížení a podle nabyté zkušenosti převládá nepracovní doba.

Pro účely výpočtu odměny přítomnost zaručená po dobu služby („Bereitschaftsdienst“), včetně zásahů, je převedena na pracovní hodiny na procentuálním základě, který prakticky představuje průměrnou délku požadované práce; odpracované hodiny práce takto vypočtené jsou placeny jako přesčasové hodiny. […]

Místo zaplacení mohou být odpracované hodiny vypočtené za takových podmínek před koncem třetího kalendářního měsíce nahrazeny získáním rovnocenné doby volného času (náhradní odpočinek) […]“

25      Souběžně s čl. 15 odst. 6a BAT se sociální partneři dohodli na zvláštních ustanoveních („Sonderregelungen“) pro personál hospitalizačních a lékařských center, pečovatelských zařízení a porodnic a dalších center a nemocničních zařízení (dále jen „SR 2a“). Zvláštní ustanovení pro lékaře a lékaře-zubaře center a zařízení upravených v SR 2a (dále jen „SR 2c“) znějí takto:

„Číslo 8

Co se týče čl. 15 odst. 6a […]

Pohotovost („Bereitschaftsdienst“), příslužba („Rufbereitschaft“)

[…]

(2) Pro účely výpočtu odměny přítomnost zaručená po dobu služby („Bereitschaftsdienst“), včetně zásahů, je převedena na pracovní hodiny:

a)      Přítomnost zaručená po dobu služby („Bereitschaftsdienst“) je převedena na pracovní hodiny na procentuálním základě, který prakticky představuje průměrnou délku požadované práce:

Kategorie	Požadovaná práce během služby („Bereitschaftsdienst“)	Převod na čas
A	od 0 do 10 %	15 %
B	více než 10 až 25 %	25 %
C	více než 25 až 40 %	40 %
D	více než 40 až 49 %	55 %

Pracovní pohotovost („Bereitschaftsdienst“) spadající do kategorie A je překlasifikována do kategorie B, pokud zkušenost prokazuje, že během pohotovosti musí zúčastněná osoba zasáhnout více než třikrát v rozmezí v průměru od 22 hodin do 6 hodin.

b) Navíc doba přítomnosti strávená při každé pracovní pohotovosti („Bereitschaftsdienst“) je přeměněna následovně na základě počtu pracovních pohotovostí vykonaných zúčastněnou osobou během kalendářního měsíce:

Počet pracovních pohotovostí („Bereitschaftsdienst“) během kalendářního měsíce	Přeměna na odpracované dny
Od 1 do 8 pohotovostí	25 %
Od 9 do 12 pohotovostí	35 %
Od 13 pohotovostí	45 %

[…]

(7) Nemůže být nařízeno za kalendářní měsíc

–        více než 7 pracovních pohotovostí („Bereitschaftsdienste“) v kategoriích A a B,

–        více než 6 pracovních pohotovostí („Bereitschaftsdienste“) v kategoriích C a D.

Je dovoleno dočasně překročit tento počet, pokud by [při jeho dodržení] nebylo zaručeno sledování pacienta. […]

[…]“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

26      Z předkládacího usnesení vyplývá, že účastníci původního řízení si odporují v tom, zda doba strávená pracovní pohotovostí („Bereitschaftsdienst“), kterou organizuje město Kiel v jím spravované nemocnici, musí být považována za pracovní dobu nebo za dobu odpočinku. Spor projednávaný před předkládajícím soudem se týká výlučně aspektů pracovního práva vztahujících se k době pracovní pohotovosti, a nikoli k podmínkám jejího odškodnění.

27      Norbert Jaeger pracuje od 1. května 1992 jako lékař asistent na chirurgickém oddělení výše zmíněné nemocnice. Jeho služba představuje ¾ běžné týdenní pracovní doby (tedy 28,875 hodin za týden). Krom toho má povinnost, na základě dohody zajistit pracovní pohotovost spadající do kategorie D č. 8 odst. 2 SR 2c. V pracovní smlouvě se účastníci původního řízení věci dohodli na použití BAT.

28      Norbert Jaeger pravidelně vykonává 6 pracovních pohotovostí za měsíc, což je nahrazeno z části poskytnutím volného času a z části zaplacením příplatku k odměně.

29      Pracovní pohotovost navazuje na běžnou pracovní dobu a trvá 16 hodin v týdnu, 25 hodin v sobotu (od 8:30 v sobotu ráno do 9:30 v neděli ráno) a 22:45 min v neděli (od 8:30 v neděli ráno do 7:15 v pondělí ráno).

30      Pracovní pohotovosti jsou organizované následujícím způsobem: Norbert Jaeger je přítomen na klinice a poskytuje své profesní služby v případě potřeby. V nemocnici má místnost s postelí, kde může spát, pokud nejsou služby vyžadovány. Vhodnost tohoto ubytování je předmětem sporu. Je naopak nesporné, že doba, po kterou je vyžadováno, aby N. Jaeger vykonal profesní úkoly, představuje v průměru 49 % služby.

31      Norbert Jaeger se domnívá, že pracovní pohotovost, kterou vykonává jako asistující lékař nebo lékař pohotovostní služby v rámci pohotovosti, musí být plně považována za pracovní dobu ve smyslu ArbZG z důvodu přímého použití směrnice 93/104. Výklad, který Soudní dvůr podal ohledně pojmu „pracovní doba“ ve svém rozsudku ze dne 3. října 2000, Simap (C‑303/98, Recueil, s. I‑7963), použitelný na projednávanou věc, která se týká v podstatě obdobné situace. Zejména nátlak při pohotovosti ve Španělsku ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Simap, je srovnatelný s nátlakem, kterému je vystaven. V důsledku toho je čl. 5 odst. 3 ArbZG v rozporu se směrnicí 93/104, a tím nepoužitelný. Zúčastněná osoba dodává, že město Kiel není oprávněno se dovolávat odchylných ustanovení článku 17 této směrnice, který upravuje výjimky týkající se samotné doby odpočinku nezávisle na pojmu „pracovní doba“.

32      Město Kiel naopak tvrdí, že podle ustáleného výkladu vnitrostátních soudů a většiny právní nauky fáze nečinnosti během pracovní pohotovosti musí být považovány za dobu odpočinku, a nikoli za pracovní dobu. Jakýkoli jiný výklad by zbavoval čl. 5 odst. 3 a čl. 7 odst. 2 ArbZG smyslu. Krom toho výše uvedený rozsudek Simap není použitelný na projednávanou věc; dotyční španělští lékaři totiž vykonávali své činnosti na plný úvazek ve službě první pomoci, zatímco němečtí lékaři jsou vyzváni ke splnění profesních úkolů maximálně 49 % v průměru doby služby. Vnitrostátní právní úprava, která zavádí odchylky vzhledem k pracovní době, je zahrnuta pod čl. 17 odst. 2 směrnice 93/104 a členské státy disponují širokým prostorem pro volné uvážení. Bylo by zbytečné výslovně citovat článek 2 této směrnice v článku 17 této směrnice, jelikož článek 2 obsahuje pouze definice.

33      V prvním stupni Arbeitsgericht Kiel (Německo) vyhověl v rozsudku ze dne 8. listopadu 2001 návrhu N. Jaeger, když se domníval, že pracovní pohotovosti, které posledně jmenovaný vykonal v nemocnici v Kiel, musí být vyúčtovány v plném rozsahu jako pracovní doba ve smyslu článku 2 ArbZG.

34      Město Kiel předložilo tedy spor Landesarbeitsgericht Schleswig-Holstein.

35      Tento soud podotýká, že pojem „pracovní pohotovost“ („Bereitschaftsdienst“) není v ArbZG výslovně definován. Týká se povinnosti být přítomen v místě stanoveném zaměstnavatelem a být připraven ke splnění profesních úkolů okamžitě v případě potřeby. Nevyžaduje se „aktivní pozornost“ („wache Achtsamkeit“) a mimo dobu účinné činnosti může pracovník odpočívat nebo se zaměstnávat jiným způsobem. Během pracovní pohotovosti pracovník neposkytuje své profesní služby sám od sebe, nýbrž tak činí na příkaz svého zaměstnavatele.

36      Norbert Jaeger vykonává takovou pracovní pohotovost, která je v německém právu vyúčtována jako doba odpočinku, a nikoli jako pracovní doba, vyjma části výše zmíněné pohotovosti, během které pracovník skutečně vykonával své profesní činnosti. Tato koncepce vychází z čl. 5 odst. 3 a čl. 7 odst. 2 ArbZG. Skutečnost, že zkrácení doby odpočinku z důvodu plnění svých úkolů během pracovní pohotovosti může být nahrazeno v jinou dobu, značí, že tato skutečnost se počítá jako doba odpočinku, pokud není zúčastněná osoba skutečně povolána k poskytnutí svých profesních služeb. Toto bylo záměrem vnitrostátního zákonodárce, neboť z přípravných prací na ArbZG vyplývá, že pracovní doba může následovat po pracovní pohotovosti.

37      Předkládající soud se domnívá, že v projednávaném případě je důležité určit, zda pracovní pohotovost má být považována za pracovní dobu v plném rozsahu, i když dotyčný skutečně neplnil své profesní úkoly, ale naopak je mu dovoleno spát během takovéto pohotovosti. Tato otázka nebyla položena, a tudíž Soudní dvůr na ni neodpověděl ve výše uvedeném rozsudku Simap.

38      V případě, kdy není možné podat na tuto otázku jasnou odpověď, řešení sporu závisí na tom, zda čl. 5 odst. 3 ArbZG je v rozporu s čl. 2 body 1 a 2 směrnice 93/104.

39      Konečně s přihlédnutím k podpůrnému návrhu – směřujícímu k určení, že N. Jaeger není povinen v rámci povinností vymezených jeho smlouvou pracovat v obvyklé službě a pracovní pohotovosti včetně přesčasových hodin po dobu delší 10 hodin denně a delší než 48 hodin v průměru týdně – a za předpokladu, že město Kiel se opírá o čl. 5 odst. 3 a čl. 7 odst. 2 ArbZG, je nutné rozhodnout, zda tato ustanovení spadají do prostoru pro volné uvážení, který směrnice 93/104 přiznává členským státům a sociálním partnerům.

40      V případě, že totiž musí být pracovní pohotovost považována za pracovní dobu v plném rozsahu a že vnitrostátní organizace této služby bude shledána v rozporu s článkem 3 směrnice 93/104 z důvodu, že doba odpočinku 11 hodin po sobě jdoucích může být nejen zkrácena, ale též přerušena, německá právní úprava může být přesto pokryta čl. 17 odst. 2 této směrnice.

41      Pokud vnitrostátní právní úprava nebo použitelná kolektivní smlouva zaručují pracovníkům dostatečnou dobu odpočinku – i přes skutečnost, že pracovní pohotovost je jimi považována za dobu odpočinku – cíle směrnice 93/104, tj. zajistit bezpečnost a zdraví pracovníků ve Společenství, mohou být zachovány.

42      Jelikož Landesarbeitsgericht Schleswig-Holstein se domníval, že za těchto podmínek řešení sporu, který je mu předložen, vyžaduje výklad práva Společenství, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být pracovní pohotovost (‚Bereitschaftsdienst‘) vykonaná pracovníkem v nemocnici obecně považována za pracovní dobu ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 93/104/ES s přihlédnutím zvláště ke skutečnosti, že pracovníku je povoleno spát během doby, kdy jeho služby nejsou vyžadovány?

2)      Je vnitrostátní právní úprava, které pokládá za dobu odpočinku, pokud služby zúčastněné osoby nejsou vyžadovány, pracovní pohotovost (‚Bereitschaftsdienst‘) spočívající pro tuto osobu v povinnosti zdržovat se v místnosti dané k dispozici v nemocnici a pracovat, pokud je o to požádána, v rozporu s článkem 3 směrnice 93/104/ES?

3)      Je vnitrostátní právní úprava, která stanoví v nemocnicích a v jiných institucích poskytujících léčbu, péči nebo pomoc osobám zkrácení doby denního odpočinku 11 hodin, s možností náhrady v jiném okamžiku pracovní doby vykonané během pracovní pohotovosti (‚Bereitschaftsdienst‘) nebo příslužby (‚Rufbereitschaftdienst‘), aniž by byla přesažena polovina doby odpočinku, v rozporu se směrnicí 93/104/ES?

4)      Je vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě kolektivní smlouva nebo podniková dohoda založená na kolektivní smlouvě může v případě pracovní pohotovosti (‚Bereitschaftsdienst‘) a příslužby (‚Rufbereitschaftdienst‘), přizpůsobit dobu odpočinku zvláštnostem těchto služeb, a zejména stanovit, že zkrácení doby odpočinku, které nastane, jsou-li zúčastněné osoby povolány k práci při těchto službách, jsou nahrazena v jiném okamžiku, v rozporu se směrnicí 93/104/ES?

 K předběžným otázkám

43      Úvodem je namístě připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší v rámci řízení zahájeného podle článku 234 ES, rozhodnout o slučitelnosti vnitrostátních právních norem s právem Společenství, ani vykládat vnitrostátní právní a správní předpisy, je nicméně příslušný k tomu, aby poskytl předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu týkající se práva Společenství, které umožní předkládajícímu soudu posoudit takovou slučitelnost za účelem rozhodnutí věci, která je mu předložena (viz zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1993, Hünermund a další, C‑292/92, Recueil, s. I‑6787, bod 8; ze dne 3. května 2001, Verdonck a další, C‑28/99, Recueil, s. I‑3399, bod 28, a ze dne 27. listopadu 2001, Lombardini a Mantovani, C‑285/99 a C‑286/99, Recueil, s. I‑9233, bod 27).

 K první a druhé otázce

44      S přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno v předcházejícím bodě, musí být první dvě otázky, jež je třeba přezkoumat společně, chápány v podstatě jako dotaz, zda směrnice 93/104 musí být vykládána v tom smyslu, že je třeba považovat pracovní pohotovost („Bereitschaftsdienst“), kterou lékař vykonává, podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, za představující v plném rozsahu pracovní dobu ve smyslu této směrnice, přestože je zúčastněné osobě povoleno odpočívat na pracovním místě během doby, kdy nejsou její služby vyžadovány, takže brání právní úpravě členského státu, která kvalifikuje dobu odpočinku jako dobu nečinnosti pracovníka v rámci pracovní pohotovosti.

45      Za účelem zodpovězení těchto takto přeformulovaných otázek je namístě bez dalšího konstatovat, že jak z článku 118a Smlouvy o ES (články 117 až 120 Smlouvy o ES byly nahrazeny články 136 až 143 ES), které představují právní základ směrnice 93/104, tak z prvního, čtvrtého, sedmého a osmého bodu odůvodnění této směrnice i ze samotného znění jejího čl. 1 odst. 1 vyplývá, že jejím cílem je stanovit minimální požadavky ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků sblížením vnitrostátní právní úpravy zejména délky pracovní doby (viz rozsudek ze dne 26. června 2001, BECTU, C‑173/99, Recueil, s. I‑4881, bod 37).

46      Podle stejných ustanovení tato harmonizace na úrovni Společenství v oblasti úpravy pracovní doby směřuje k záruce lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků, tím, že požívají minimální doby odpočinku – zejména denní a týdenní – a doby vhodných přestávek, a tím, že stanoví maximální délku pracovního týdne (viz výše uvedené rozsudky Simap, bod 49 a BECTU, bod 38).

47      V tomto kontextu z charty Společenství základních sociálních práv pracovníků, přijaté na zasedání Evropské rady ve Štrasburku dne 9. prosince 1989 a zvláště jejích odstavců 8 a 19 prvního pododstavce, zmíněným ve čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 93/104, vyplývá, že každému pracovníkovi musí být vytvořeny uspokojivé bezpečné a zdravé podmínky v jeho pracovním prostředí a že má právo na odpočinek v týdnu, jehož trvání musí být postupně harmonizováno v souladu s vnitrostátními zvyklostmi.

48      Pokud jde konkrétněji o pojem „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 93/104, je nutné připomenout, že v bodě 47 výše uvedeného rozsudku Simap Soudní dvůr uvedl, že tato směrnice definuje zmíněný pojem jako jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svoji činnost nebo povinnosti, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, a že stejný pojem musí být chápán jako protiklad odpočinku, jelikož tyto dva pojmy se navzájem vylučují.

49      V bodu 48 výše uvedeného rozsudku Simap Soudní dvůr rozhodl, že charakteristické znaky zmíněného pojmu „pracovní doba“ jsou přítomny v době pohotovosti, kterou vykonávají lékaři týmu první pomoci v regionu Valence (Španělsko) podle režimu fyzické přítomnosti v lékařském zařízení. Soudní dvůr totiž konstatoval ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, že nebylo zpochybněno, že během doby pohotovosti podle tohoto režimu první dvě podmínky vyjádřené v definici pojmu „pracovní doba“ jsou splněny, a mimoto rozhodl, že i když se činnost skutečně vykonávaná liší podle okolností, povinnost těchto lékařů být přítomen a k dispozici na pracovním místě, aby poskytl své profesní služby, musí být považovaná za výkon jejich povinností.

50      Soudní dvůr dodal, v bodu 49 výše uvedeného rozsudku Simap, že tento výklad je v souladu s cílem směrnice 93/104, jímž je zajistit bezpečnost a zdraví pracovníků tím, že požívají minimální doby odpočinku a doby vhodných přestávek, a vynětí doby pohotovosti podle režimu fyzické přítomnosti z pojmu „pracovní doba“ ve smyslu této směrnice by vážně ohrozilo výše zmíněný cíl.

51      V bodu 50 výše uvedeného rozsudku Simap Soudní dvůr mimoto upřesnil, že odlišně vychází ze situace, ve které lékaři týmu první pomoci vykonávají pohotovosti podle systému, který vyžaduje, aby byly nepřetržitě dosažitelní, aniž by měli povinnost být přítomni v lékařském zařízení. I když jsou k dispozici zaměstnavateli tím, že musí být dosažitelní, je nicméně pravda, že v této situaci mohou lékaři nakládat se svým časem s menšími překážkami a věnovat se vlastním zájmům, takže pouze doba skutečného poskytnutí služeb první pomoci musí být považována za „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 93/104.

52      Poté, co Soudní dvůr v bodu 51 výše uvedeného rozsudku Simap uvedl, že přesčasové hodiny spadají pod pojem „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 93/104, dospěl k závěru v bodu 52 stejného rozsudku, že doba pohotovosti, kterou vykonávali lékaři týmu první pomoci podle režimu fyzické přítomnosti v lékařském zařízení, musí být považována v plném rozsahu za pracovní dobu a případně jako přesčasy ve smyslu zmíněné směrnice, zatímco pokud jde o pohotovosti podle systému nepřetržité dosažitelnosti, pouze doba skutečného poskytování služeb první pomoci je považovaná za pracovní dobu (viz ve stejném smyslu usnesení ze dne 3. července 2001, CIG, C‑241/99, Recueil, s. I‑5139, body 33 a 34).

53      Je nutné konstatovat, že jednak je nesporné, že lékař plnící takové povinnosti jako jsou povinnosti věci v původním řízení, vykonává pohotovost podle režimu fyzické přítomnosti v lékařském zařízení.

54      Krom toho ani rámec, ani povaha činnosti tohoto lékaře nevykazuje podstatné odlišnosti ve srovnání s činnostmi ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Simap, které by mohly zpochybnit výklad Soudního dvora směrnice 93/104 v tomto rozsudku.

55      V tomto ohledu nemůže být odlišnost těchto činností platně prokázána tvrzením, že ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Simap, lékaři přidělení k týmu první pomoci byli podrobeni pracovní době nepřerušené, která mohla dosáhnout až 31 hodin bez nočního odpočinku, zatímco pokud jde o takovou pohotovost jako ve věci v původním řízení, příslušná vnitrostátní právní úprava zaručuje, že údobí, kdy je zúčastněná osoba povolána plnit profesní úkoly, nepřesahuje 49 % celkové doby pohotovosti, takže může zůstat nečinná během více než poloviny této doby.

56      Jak generální advokát zdůraznil v poznámce pod čarou č. 3 svého stanoviska, ze španělské právní úpravy nevyplývá ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Simap, že lékaři, kteří zajišťují pohotovost v nemocnici, musí zůstat vzhůru a činní během celé doby pohotovosti. Stejný závěr lze též vyvodit z bodů 15, 31 a 33 stanoviska generálního advokáta ve zmíněné věci.

57      Krom toho, týká-li se číslo 49 %, které se vyskytuje ve vnitrostátní právní úpravě ve věci v původním řízení, průměru vypočteného za určitou dobu, doby skutečného poskytování služeb během pohotovosti, je nicméně rovněž pravda, že během této doby může být lékař povolán k poskytnutí služeb tak často a tak dlouho, jak je to nutné, aniž by zmíněná právní úprava stanovila v tomto ohledu jakékoli omezení.

58      V každém případě pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ ve smyslu směrnice 93/104 nesmí být vykládány na základě Požadavků různých právních úprav členských států, ale jsou to pojmy práva Společenství, které je vhodné definovat podle objektivních charakteristických znaků s odkazem na systém a účelnost zmíněné směrnice, jak to Soudní dvůr učinil v bodech 48 a 50 výše uvedeného rozsudku Simap. Pouze takovýto autonomní výklad může zajistit této směrnici její plnou účinnost a jednotné uplatňování zmíněných pojmů ve všech členských státech.

59      Tudíž okolnost, že definice pojmu „pracovní doba“ odkazuje na „vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti“ neznamená, že členské státy mohou jednostranně vymezit dosah tohoto pojmu. Členské státy též nejsou podřízeny nějakým podmínkám, ať již jde o právo pracovníků na pracovní dobu a souvztažně na dobu odpočinku, ke kterým se náležitě přihlíží, neboť toto právo vyplývá přímo z ustanovení této směrnice. Jakýkoli jiný výklad by mařil cíl směrnice 93/104, kterým je harmonizace ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků prostřednictvím minimálních požadavků (viz rozsudek ze dne 12. listopadu 1996, Spojené království v. Rada, C‑84/94, Recueil, s. I‑5755, body 45 a 75).

60      Skutečnost, že ve výše uvedeném rozsudku Simap Soudní dvůr výslovně nerozhodl o možnosti lékařů, kteří vykonávají pracovní pohotovost podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, odpočívat, spát během doby, kdy nejsou vyžadovány jejich služby, není v tomto ohledu relevantní.

61      Takovéto doby profesní nečinnosti jsou tedy vlastní pracovní pohotovosti, jež lékaři vykonávají podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, vzhledem k tomu, že na rozdíl od běžné pracovní doby závisí nutnost naléhavých zásahů na okolnostech a nemusí být předem plánovaná.

62      V poslední větě bodu 48 výše uvedeného rozsudku Simap se Soudní dvůr výslovně odvolával na tuto charakteristiku, z čehož nutně vyplývá, že je součástí předpokladu, že lékaři vykonávající pohotovost a přítomní v nemocnici nevykonávají skutečně a nepřetržitě své profesní činnosti během celé doby pohotovosti.

63      Podle Soudního dvora jsou určujícím faktorem pro zjištění, zda charakteristické znaky pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 93/104 jsou přítomny u pohotovosti, jež lékaři vykonávají v nemocnici samé, je skutečnost, že jsou nuceni být fyzicky přítomni v místě určeném zaměstnavatelem a být k jeho dispozici, aby mohli okamžitě poskytnout své služby v případě potřeby. Jak vyplývá z bodu 48 výše uvedeného rozsudku Simap, je namístě považovat tyto povinnosti, které znemožňují dotčeným lékařům zvolit si místo pobytu během čekací doby, za spadající do výkonu jejich povinností.

64      Tento závěr nemění skutečnost, že zaměstnavatel poskytne lékaři místnost určenou k odpočinku, v níž může pobývat tak dlouho, dokud jeho profesní služby nejsou vyžadovány.

65      Je třeba dodat, jak již Soudní dvůr rozhodl v bodu 50 výše uvedeného rozsudku Simap, ve srovnání s lékařem podle režimu příslužby, který předpokládá pouze trvalou dostupnost tohoto lékaře, aniž by vyžadoval jeho fyzickou přítomnost v lékařském zařízení, lékař, který musí být k dispozici svého zaměstnavatele v místě jím určeném, během celé doby pohotovosti je podroben citelně závažnějším omezením, neboť musí pobývat vzdálený od svého rodinného i sociálního prostředí a požívá daleko menší volnosti v nakládání s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány. Za těchto podmínek pracovník, který je k dispozici v místě určeném zaměstnavatelem, nemůže být považován za pracovníka, který je na odpočinku během doby pracovní pohotovosti, během níž skutečně nevykonává profesní činnost.

66      Tento výklad není zpochybněn námitkami vycházejícími z následků hospodářské či organizační povahy, které podle pěti členských států, jež předložily svá vyjádření na základě článku 20 statutu ES Soudního dvora, rozšiřují na případ, o jaký jde ve sporu v původním řízení, řešení zakotvené ve výše uvedeném rozsudku Simap.

67      Krom toho z pátého bodu odůvodnění směrnice 93/104 vyplývá, že „zlepšení bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví pracovníků v práci je cíl, který nesmí být podřízen úvahám ryze ekonomické povahy“.

68      Z předcházejících úvah vyplývá, že závěr, k němuž Soudní dvůr dospěl ve výše uvedeném rozsudku, podle kterého doba pohotovosti, jež vykonají lékaři týmu první pomoci podle režimu fyzické přítomnosti v lékařském zařízení, musí být považována v plném rozsahu za pracovní dobu ve smyslu směrnice 93/104 nezávisle na tom, zda zúčastněné osoby své profesní povinnosti skutečně vykonávaly, což platí stejně pro pracovní pohotovost, podle stejného režimu, vykonanou takovým lékařem jako je N. Jaeger v nemocnici, kde je zaměstnán.

69      Za těchto podmínek směrnice 93/104 brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je ta dotčená v původním řízení, na základě které jsou doby pracovní pohotovosti, během nichž není lékař skutečně povolán, aby splnil své profesní úkoly, a během nichž nemůže odpočívat, ale musí být přítomen a zůstat k dispozici v místě určeném zaměstnavatelem s výhledem poskytnutí služeb v případě nutnosti nebo, když je požádán o zásah, považovány za dobu odpočinku.

70      Tento výklad je totiž jediným výkladem, který je slučitelný s cílem směrnice 93/104, kterým je zaručit účinnou ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, tím, že požívají minimální doby odpočinku. Tento výklad je nutno přijmout tím spíše, jde-li o lékaře, jež zajišťují pracovní pohotovost v lékařském zařízení, vzhledem k tomu, že doby, během nichž jejich služby nejsou vyžadovány, aby zasáhli v naléhavých případech, mohou případně být krátkého trvání nebo může dojít k jejich častým přerušením, a není tedy vyloučeno, že zúčastněné osoby musí zasahovat i v jiných než naléhavých případech, aby sledovaly stav pacientů umístěných pod dohled, nebo aby plnily úkoly administrativního rázu.

71      Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je namístě odpovědět na první a druhou otázku tak, že směrnice 93/104 musí být vykládána v tom smyslu, že pohotovost („Bereitschaftsdienst“), jež lékař vykonává podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, musí být považována v plném rozsahu za pracovní dobu ve smyslu této směrnice, přestože zúčastněná osoba může odpočívat na pracovišti během doby, kdy její služby nejsou vyžadovány, takže brání právní úpravě členského státu, jež kvalifikuje odpočinek jako dobu nečinnosti pracovníka v rámci takovéto pracovní pohotovosti.

 K třetí a čtvrté otázce

72      Svou třetí a čtvrtou otázkou, jež je namístě zkoumat společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda směrnice 93/104 musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, která, jde-li o pracovní pohotovost vykonávanou podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, dovoluje, v případě kolektivní smlouvy nebo podnikové dohody založené na kolektivní smlouvě, zkrácení denní doby odpočinku z 11 hodin při náhradě „v jiném okamžiku doby práce vykonávané během pohotovosti“.

73      Z kontextu, v jakém byly položeny třetí a čtvrtá otázka, vyplývá, že předkládající soud si klade otázku ohledně slučitelnosti ustanovení čl. 5 odst. 3 a čl. 7 odst. 2 prvního pododstavce ArbZG s požadavky směrnice 93/104.

74      V tomto ohledu se bez dalšího zdá, že taková vnitrostátní ustanovení, jako jsou ta zmíněná předkládajícím soudem, činí rozdíl podle toho, zda pracovník skutečně vykonává, či nikoli práci během pracovní pohotovosti, neboť pouze doby činnosti skutečně vykonané během této pohotovosti jsou předmětem náhrady, zatímco doby této pohotovosti, kdy pracovník není činný, jsou považovány za doby odpočinku.

75      Jak vyplývá z odpovědi na první dvě otázky, musí být pracovní pohotovosti vykonané lékařem v nemocnici, která jej zaměstnává, považovány v plném rozsahu za pracovní dobu, nezávisle na okolnosti, že během této pohotovosti pracovník nevykonává trvale skutečnou činnost. V důsledku toho směrnice 93/104 brání právní úpravě členského státu, která stanoví doby nečinnosti pracovníka během pracovní pohotovosti, již vykonává ve zdravotnickém zařízení, naroveň době odpočinku, a která tak poskytuje náhradu pouze za dobu, kdy zúčastněná osoba skutečně vykonávala profesní činnost.

76      Za účelem podání užitečné odpovědi Soudním dvorem předkládajícímu soudu, je třeba též upřesnit požadavky směrnice 93/104, co se týká doby odpočinku, a zkoumat zejména to, zda a případně do jaké míry vnitrostátní ustanovení, jako jsou čl. 5 odst. 3 a čl. 7 odst. 2 první pododstavec ArbZG, mohou spadat pod výjimku upravenou touto směrnicí.

77      V tomto kontextu článek 3 této směrnice zakotvuje právo, aby všichni pracovníci měli nárok na minimální denní odpočinek po dobu jedenácti po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.

78      Pokud jde o článek 6 výše zmíněné směrnice, ten stanoví povinnost členských států přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků průměrná délka pracovní doby pro každé období 7 dnů nepřekračovala včetně přesčasů 48 hodin.

79      Ze samotného znění výše zmíněných ustanovení vyplývá, že s nimi je v zásadě neslučitelná taková vnitrostátní právní úprava, jako je ta dotčená v původním řízení, jež povoluje, že pracovní doba může trvat přibližně 30 hodin bez přerušení, pokud doba pohotovosti předchází nebo následuje okamžitě po běžné službě, nebo více než 50 hodin za týden včetně pracovních pohotovostí. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, kdyby výše zmíněná právní úprava spadala pod výjimky upravené směrnicí 93/104.

80      Ze systému zavedeného touto směrnicí vyplývá, že pokud článek 15 této směrnice obecně dovoluje použití nebo zavedení vnitrostátních ustanovení, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, výše zmíněná směrnice naopak ve svém článku 17 upřesňuje, že pouze určitá ustanovení taxativně stanovená mohou být předmětem odchylek upravených členskými státy nebo sociálními partnery.

81      Zaprvé je přitom významné, že článek 2 směrnice 93/104 se nevyskytuje mezi ustanoveními, od nichž se lze výslovně odchýlit.

82      Tato skutečnost potvrzuje zjištění v bodech 58 a 59 tohoto rozsudku, podle kterých definice ve zmíněném článku 2 nemohou být volně vykládány členskými státy.

83      Zadruhé článek 6 směrnice 93/104 je zmíněný pouze v jejím čl. 17 odst. 1, i když je zřejmé, že toto ustanovení upravuje činnosti, které nemají nic společného s činnostmi, jež plní lékař při pracovní pohotovosti, kterou vykonává podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici.

84      Článek 18 odst. 1 písm. b), i) směrnice 93/104 sice stanoví, že členské státy mají možnost neuplatňovat článek 6 při dodržování obecné zásady bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků a za splnění určitých kumulativních podmínek upravených ve zmíněném ustanovení.

85      Nicméně, jak německá vláda výslovně potvrdila při jednání, je zřejmé, že Spolková republika Německo nevyužila této možnosti odchylky.

86      Zatřetí článek 3 směrnice 93/104 je naopak zmíněný v několika odstavcích článku 17 této směrnice a zejména v odst. 2 bodu 2.1, ustanovení, jež je relevantní ve věci v původním řízení, neboť upravuje pod písm. c), i) „činnosti zahrnující nutnost nepřetržité služby […], zvláště jde-li o […] služby týkající se přijímání, léčení nebo péče poskytované v nemocnicích nebo podobných ústavech […]“.

87      Zvláštnosti vlastní organizaci týmů pracovních pohotovostí v nemocnicích a podobných ústavech jsou tedy uznány směrnicí 93/104, jelikož tato směrnice stanoví ve svém článku 17 možnosti se od nich odchýlit.

88      Soudní dvůr se tak v bodu 45 výše uvedeného rozsudku Simap domníval, že činnost lékařů týmu první pomoci může spadat pod odchylky upravené ve zmíněném článku, pokud jsou splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení (viz výše uvedené usnesení CIG, bod 31).

89      Je namístě v tomto ohledu podotknout, že protože existují výjimky z režimu Společenství v oblasti úpravy pracovní doby zavedeného směrnicí 93/104, odchylky upravené v článku 17 této směrnice musí být vykládány tak, že jejich dosah je omezen na to, co je přísně nutné pro ochranu zájmů, které tyto odchylky dovolují chránit.

90      Krom toho podle samotného čl. 17 odst. 2 směrnice 93/104 je uplatnění takovéto odchylky, zvláště pokud jde o délku denního odpočinku stanovenou v článku 3 této směrnice, výslovně podmíněno tomu, že dotyčným pracovníkům jsou poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku a že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta odpovídající ochrana. Podle odstavce 3 zmíněného článku 17 se uplatní stejné podmínky v případě odchylek od zmíněného článku 3 prostřednictvím kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery členského státu nebo regionu, nebo v souladu s pravidly stanovenými v těchto smlouvách prostřednictvím kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery na nižší úrovni.

91      Jednak tedy, jak již bylo uvedeno v bodu 81 tohoto rozsudku, článek 17 směrnice 93/104 nedovoluje odchýlit se od definic pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“, které se vyskytují v článku 2 této směrnice, považující za odpočinek dobu nečinnosti lékaře, jenž je povinen vykonávat pracovní pohotovost v nemocnici samé, zatímco tato doba musí být považována za plnou součást pracovní doby ve smyslu výše zmíněné směrnice.

92      Krom toho je třeba připomenout, že cílem směrnice 93/104 je bezpečnost a účinná ochrana zdraví pracovníků. S přihlédnutím k tomuto základnímu cíli musí každý pracovník mít nárok zvláště na přiměřený odpočinek, který musí být nejen skutečný a umožňovat zúčastněným osobám, aby se zotavily z únavy způsobené prací, ale též musí nabýt ochranného charakteru, aby se co možno nejvíce snížilo nebezpečí narušení bezpečnosti a zdraví pracovníků, které může představovat nahromadění pracovní doby bez nutného odpočinku.

93      V tomto ohledu z bodu 15 výše uvedeného rozsudku Spojené království v. Rada vyplývá, že pojmy „bezpečnost“ a „zdraví“ ve smyslu článku 118a Smlouvy, na němž je založena směrnice 93/104, musí být vykládán široce, jako zahrnující všechny faktory fyzické či jiné schopné ovlivnit zdraví a bezpečnost pracovníka v pracovním prostředí, a zejména některé aspekty úpravy pracovní doby. Ve stejném bodu zmíněného rozsudku Soudní dvůr mimo jiné poznamenal, že takovýto výklad se opírá o preambuli Ústavy Světové zdravotnické organizace, jako úplný celkový stav pohody fyzické, duševní a sociální, společenské, a ne pouze stav spočívající v neexistenci nemoci či neduhu.

94      Z předcházejícího vyplývá, že „rovnocenná doba náhradního odpočinku“, ve smyslu čl. 17 odst. 2 a 3 směrnice 93/104 musí k tomu, aby odpovídala jak podmínkám tak účelu této směrnice, jak je upřesněn v bodu 92 tohoto rozsudku, být charakterizovaná skutečností, že během této doby není pracovník podroben vzhledem ke svému zaměstnavateli žádným povinnostem, jež by mu zabránily se volně a bez přerušení věnovat svým vlastním zájmům, aby se vyrovnaly účinky práce na bezpečnost a zdraví dotyčného. Takováto doba odpočinku musí následovat bezprostředně po pracovní době, kterou mají nahradit, aby se předešlo stavu únavy nebo přepracování pracovníka z důvodu nahromadění pracovních dob po sobě následujících.

95      K zajištění účinné ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníka musí být učiněno opatření jakožto obecné pravidlo k pravidelnému střídání pracovní doby a doby odpočinku. Aby si pracovník mohl skutečně odpočinout, musí mít možnost vzdálit se z pracovního místa na určený počet hodin, které musí nejen po sobě následovat, ale též následovat přímo po pracovní době, aby se dotyčný mohl uvolnit a zbavit se únavy z výkonu svých povinností. Tento požadavek je o to více nezbytný, když odchylně od obecného pravidla je běžná denní pracovní doba prodloužena výkonem pracovní pohotovosti.

96      Naproti tomu řada pracovních dob vykonaných, aniž by mezi nimi byly vloženy doby nezbytného odpočinku, může v daném případě, způsobit pracovníku újmu nebo přinejmenším nebezpečí přetížení jeho fyzických schopností, což též ohrožuje jeho zdraví a bezpečnost, takže doba odpočinku přiznaná po zmíněné době nemůže řádně zajistit ochranu dotčených zájmů. Jak bylo shledáno v bodu 70 tohoto rozsudku, je toto nebezpečí o to více skutečné, když jde o pracovní pohotovost, již vykonává lékař ve zdravotnickém zařízení, a fortiori když se tato služba přidává k běžné pracovní době.

97      Za těchto podmínek prodloužení denní pracovní doby, k němuž mohou členské státy nebo sociální partneři přistoupit na základě článku 17 směrnice 93/104 tím, že zkrátí dobu odpočinku přiznanou pracovníkům během jednoho pracovního dne, zejména u služeb v nemocnicích a podobných ústavech, musí být poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku v určitém počtu hodin po sobě následujících, jež odpovídají provedenému zkrácení a na něž musí mít pracovník nárok předtím, než začne následující pracovní dobu. Poskytnutí takových dob odpočinku v „jiném okamžiku“, nepředstavuje obecně přímý vztah s prodlouženou pracovní dobou z důvodu vykonání přesčasů, přičemž se nebere vhodně ohled na nutnost dodržovat obecné zásady ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků, jež jsou základem režimu úpravy pracovní doby, který stanovilo Společenství.

98      Pouze ve zcela výjimečných případech článek 17 umožňuje, aby byla pracovníku poskytnuta „jiná odpovídající ochrana“, pokud není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku.

99      V projednávaném případě není tvrzeno ani uplatňováno, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, by mohla být jedním z těchto případů.

100    Zkrácení doby denního odpočinku po dobu 11 po sobě jdoucích hodin povolené směrnicí 93/104 v určitých případech a při dodržení určitých podmínek nemůže v žádném případě mít za následek překročení maximální délky týdenní pracovní doby, jak je stanovená v článku 6 této směrnice tím, že pracovník je povinen vykonávat svou činnost během více než průměrně 48 hodin, včetně přesčasů, pro každé období 7 dnů, i když tato doba zahrnuje dobu pracovní pohotovosti, jež čítá doby, během nichž pracovník skutečně nevykonával své profesní činnosti, přestože byl přítomný v pracovním místě.

101    Jak bylo podotknuto v bodu 83 tohoto rozsudku, článek 17 neumožňuje se odchýlit od článku 6, jde-li o takové činnosti, jako jsou činnosti ve věci v původním řízení.

102    S přihlédnutím k předcházejícím úvahám je namístě dojít k závěru, že vnitrostátní ustanovení, která se vyskytují v čl. 5 odst. 3 a 7 odst. 2 prvním pododstavci ArbZG nespadají pod odchylky upravené směrnicí 93/104.

103    Za těchto okolností je třeba odpovědět na třetí a čtvrtou otázku tak, že směrnice 93/104 musí být vykládána v tom smyslu, že:

–      za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, brání právní úpravě členského státu, jež jde-li o pracovní pohotovost vykonávanou podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, umožňuje v odpovídajícím případě prostřednictvím kolektivní smlouvy nebo podnikové dohody založené na takové kolektivní smlouvě poskytnout náhradu pouze za doby pohotovosti, během nichž pracovník skutečně vykonával pracovní činnost;

–      aby spadala pod ustanovení čl. 17 odst. 2 bodu 2.1 písm. c) bodu i) této směrnice upravující odchylky, zkrácení doby denního odpočinku po dobu 11 po sobě jdoucích hodin kvůli výkonu pracovní pohotovosti, která se přidává k běžné pracovní době, je podmíněno tím, že dotčeným pracovníkům jsou poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku v době bezprostředně následující po příslušné pracovní době;

–      mimoto takovéto zkrácení doby denního odpočinku nemůže v žádném případě přesáhnout maximální délku týdenní pracovní doby stanovenou v článku 6 výše zmíněné směrnice.

 K nákladům řízení

104    Výdaje vzniklé německé, dánské, francouzské, nizozemské vládě, vládě Spojeného království a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodující o otázkách, které mu byly podány Landesarbeitsgericht Schleswig-Holstein usnesením ze dne 12. března 2002, pozměněným usnesením ze dne 25. března 2002, rozhodl takto:

1)      Směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládána v tom smyslu, že je třeba považovat pracovní pohotovost („Bereitschaftsdienst“), již lékař vykonává podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, v plném rozsahu za pracovní dobu ve smyslu této směrnice, i když je dovoleno, aby zúčastněná osoba odpočívala na pracovišti během doby, kdy nejsou její služby vyžadovány, s cílem, že tato směrnice brání právní úpravě členského státu, která kvalifikuje doby nečinnosti pracovníka v rámci takovéto pracovní pohotovosti jako doby odpočinku.

2)      Směrnice 93/104 musí být rovněž vykládána v tom smyslu, že:

–        za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, brání právní úpravě členského státu, jež jde-li o pracovní pohotovost vykonávanou podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, umožňuje v odpovídajícím případě prostřednictvím kolektivní smlouvy nebo podnikové dohody založené na takové kolektivní smlouvě poskytnout náhradu pouze za doby pohotovosti, během nichž pracovník skutečně vykonával pracovní činnost;

–        aby spadala pod ustanovení čl. 17 odst. 2 bodu 2.1 písm. c) bodu i) této směrnice upravující odchylky, zkrácení doby denního odpočinku po dobu 11 po sobě jdoucích hodin kvůli výkonu pracovní pohotovosti, která se přidává k běžné pracovní době, je podmíněno tím, že dotčeným pracovníkům jsou poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku v době bezprostředně následující po příslušné pracovní době;

–        mimoto takovéto zkrácení doby denního odpočinku nemůže v žádném případě přesáhnout maximální délku týdenní pracovní doby stanovenou v článku 6 výše zmíněné směrnice.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. září 2003.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

R. Grass

G. C. Rodríguez Iglesias

---

* Jednací jazyk: němčina.