ROZSUDEK SOUDU

29. dubna 2004(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelová dohoda – Trh grafitových elektrod – Stanovení cen a rozdělení trhů – Metoda stanovování pokut – Souběh sankcí – Pokyny o metodě stanovování pokut – Použitelnost – Závažnost a doba trvání protiprávního jednání – Přitěžující okolnosti – Polehčující okolnosti – Schopnost zaplatit – Spolupráce během správního řízení – Platební podmínky“

Ve spojených věcech T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01,

Tokai Carbon Co. Ltd, se sídlem v Tokiu (Japonsko), zastoupená původně G. Van Gervenem, T. Franchoem a M. De Gravem, poté Van Gervenem a T. Franchoem, advokáty, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

SGL Carbon AG, se sídlem ve Wiesbadenu (Německo), zastoupená M. Klusmannem, F. Wiemerem a C. Canenbleyem, advokáty,

Nippon Carbon Co. Ltd, se sídlem v Tokiu (Japonsko), zastoupená H. Gilliamsem, advokátem,

Showa Denko KK, se sídlem v Tokiu (Japonsko), zastoupená M. Dolmansem, P. Werdmullerem, advokáty, a J. Temple-Langem, solicitor,

GrafTech International Ltd, původně UCAR International Inc., se sídlem ve Wilmingtonu, Delaware (Spojené státy), zastoupená K. Lasokem, QC, a B. Hartnettem, barrister, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

SEC Corp., se sídlem v Amagasaki, Hyogo (Japonsko), zastoupená K. Platteauem, advokátem,

The Carbide/Graphite Group Inc., se sídlem v Pittsburghu (Spojené státy), zastoupená původně M. Seimetzem a J. Brücherem, poté P. Grundem, advokáty, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené W. Möllsem a P. Hellströmem a ve věci T‑246/01 W. Wilsem, jako zmocněnci, ve spolupráci ve věci T‑239/01 s H.‑J. Freundem, advokátem, a ve věcech T‑244/01, T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01 s J. Flynnem a C. Kilroy, barristers, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalované,

jejímž předmětem jsou návrhy na úplné nebo částečné zrušení rozhodnutí Komise 2002/271/ES ze dne 18. července 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP – Věc COMP/E-1/36.490 – Grafitové elektrody (Úř. věst. L 100, s. 1),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (druhý senát),

ve složení N. J. Forwood, předseda, J. Pirrung a A. W. H. Meij, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne

3. července 2003,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu a řízení

1        Rozhodnutím 2002/271/ES ze dne 18. července 2001 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP – Věc COMP/E-1/36.490 – Grafitové elektrody (Úř. věst. L 100, s. 1, dále jen „Rozhodnutí“) Komise konstatovala účast různých podniků na řadě dohod a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „dohoda o EHP“) v odvětví grafitových elektrod.

2        Grafitové elektrody se používají především pro výrobu oceli v elektrických obloukových pecích. Výroba oceli v elektrických obloukových pecích spočívá v podstatě v recyklaci, kterou je odpadová ocel přeměněna na novou ocel, na rozdíl od klasického procesu výroby ze surového železa vyrobeného ve vysokých pecích ze železné rudy. V elektrické obloukové peci se na roztavení ocelového šrotu používá devět elektrod spojených do skupin po třech. Z důvodu intenzity tavení je přibližně každých osm hodin spotřebovaná jedna elektroda. Výroba elektrody trvá přibližně dva měsíce. Grafitové elektrody nelze v procesu výroby ničím nahradit.

3        Poptávka po grafitových elektrodách přímo souvisí s výrobou oceli v elektrických obloukových pecích. Hlavními zákazníky jsou ocelářské podniky, které představují přibližně 85 % poptávky. V roce 1998 představovala světová produkce surové oceli 800 milionů tun, z čehož bylo 280 milionů tun vyrobeno v elektrických obloukových pecích. Během posledních 20 let nabyla výroba prostřednictvím elektrických obloukových pecí na významu (35 % světové produkce v roce 1998 oproti 18 % před 20 lety).

4        Cena grafitových elektrod je stanovena v národní měně za tunu. V roce 1998 činila cena 5600 německých marek (DEM) (přibližně 2863 eur) za tunu. U velkých elektrod se cena zvyšuje o 15 až 30 %.

5        Technologická zlepšení v osmdesátých letech umožnila podstatné snížení spotřeby elektrod na tunu vyrobené oceli. Ocelářský průmysl prošel v tomto období významnou restrukturalizací. Pokles poptávky po elektrodách vedl k restrukturalizaci světového elektrodového průmyslu. Bylo zavřeno několik závodů.

6        V roce 2001 zásobovalo evropský trh s grafitovými elektrodami devět západních výrobců: společnost SGL Carbon AG (dále jen „SGL“) usazená v Německu a společnost UCAR International Inc. (dále jen „UCAR“) usazená ve Spojených státech, které společně uspokojovaly více než [...](1) poptávky, dva menší evropští výrobci, společnosti VAW Aluminium AG (dále jen „VAW“) a Conradty, usazené v Německu, které mají společně přibližně [...] % trhu. Společnost Carbide/Graphite Group Inc. (dále jen „C/G“), s podílem ve výši přibližně 7 %, zásobovala evropský trh ze Spojených států. Japonští výrobci Showa Denko KK (dále jen „SDK“), Tokai Carbon Co. Ltd. (dále jen „Tokai“), Nippon Carbon Co. Ltd. (dále jen „Nippon“) a SEC Corp. (dále jen „SEC“) měli společně na evropském trhu podíl ve výši 3 až 4 %.

7        Podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), provedli úředníci Komise dne 5. června 1997 souběžná neohlášená šetření v prostorách společností SGL, Conradty a VAW v Německu a UCAR ve Francii.

8        Téhož dne provedli agenti Federal Bureau of Investigation (Federálního úřadu pro vyšetřování) (FBI) ve Spojených státech prohlídky prostor několika výrobců. Po těchto prohlídkách byla zahájena trestní stíhání proti společnostem SGL, SDK, Tokai a UCAR pro protiprávní kartelovou dohodu. Všichni obvinění se přiznali ke skutkům, které jim byly vytýkány, a souhlasili se zaplacením pokuty stanovené pro společnost SGL na 135 milionů amerických dolarů (USD), pro společnost UCAR na 110 milionů USD, pro společnost SDK na 32,5 milionu USD a pro společnost Tokai na 6 milionů USD, zatímco na společnost C/G se vztahovala amnestie. Později se přiznaly rovněž společnosti SEC a Nippon a souhlasily se zaplacením pokut stanovených na 4,8 milionu (SEC) a 2,5 milionu USD (Nippon).

9        V lednu 2000 byla japonská společnost Mitsubishi Corp., která měla v období let 1991 až 1995 podíl ve výši 50 % na kapitálu společnosti UCAR, rovněž obviněna z trestného činu ve Spojených státech. V únoru 2001 byla společnost Mitsubishi odsouzena za podporu a pomoc při protiprávní kartelové dohodě mezi výrobci grafitových elektrod. Byla jí uložena pokuta ve výši 134 miliony USD.

10      Proti společnostem SGL, UCAR, C/G a SDK byly ve Spojených státech jménem skupiny odběratelů podány žaloby na náhradu trojnásobku škody (triple damages).

11      V Kanadě byla v březnu 1999 uložena společnosti UCAR pokuta ve výši 11 milionů kanadských dolarů (CAD) za porušení kanadského zákona o hospodářské soutěži. V červenci 2000 se SGL přiznala k protiprávnímu jednání a souhlasila se zaplacením pokuty ve výši 12,5 milionu CAD za totéž porušení. V červnu 1998 podali výrobci oceli v Kanadě proti společnostem SGL, UCAR, C/G a SDK občanskoprávní žaloby pro protiprávní kartelovou dohodu.

12      Dne 24. ledna 2000 zaslala Komise dotčeným podnikům oznámení námitek. Správní řízení skončilo dne 18. července 2001 přijetím Rozhodnutí, kterým bylo žalujícím podnikům a VAW vytknuto, že na celosvětové úrovni určily ceny a rozdělily národní a regionální trhy s dotčeným výrobkem podle zásady „domácí výrobce“: UCAR byla odpovědná za Spojené státy a za určité části Evropy, SGL byla odpovědná za zbývající část Evropy; SDK, Tokai, Nippon a SEC byly odpovědné za Japonsko a za určité části Dálného východu, zatímco C/G, která působila na americkém a evropském trhu, v podstatě pouze kopírovala ceny stanovené UCAR a SGL.

13      Podle téhož Rozhodnutí byly základními zásadami kartelové dohody následující zásady:

–        ceny grafitových elektrod měly být určeny na celosvětové úrovni;

–        rozhodnutí týkající se cen každé společnosti měla být přijímána výlučně prezidentem nebo generálními řediteli;

–        „domácí výrobce“ měl určit tržní cenu na svém „území“ a ostatní výrobci měli tuto cenu „následovat“;

–        co se týče „nedomácích trhů“, tedy trhů, na kterých neexistoval žádný „domácí“ výrobce, ceny byly určovány dohodou;

–        „nedomácí“ výrobci neměli vykonávat žádnou agresivní hospodářskou soutěž a měli se stáhnout z „domácích“ trhů jiných výrobců;

–        kapacita nesměla být zvyšována (japonští výrobci měli snížit svou kapacitu);

–        nesmělo dojít k žádným převodům technologie mimo okruh výrobců podílejících se na kartelu.

14      V Rozhodnutí se dále uvádí, že výše uvedené základní zásady byly realizovány setkáními kartelu, která se konala na několika úrovních: setkání „manažerů“, „pracovní“ setkání, setkání skupiny evropských výrobců (bez japonských podniků), národní nebo regionální setkání věnovaná specifickým trhům a dvoustranné kontakty mezi podniky.

15      Pokud jde o dobu trvání kartelové dohody, článek 1 výroku Rozhodnutí stanoví počátek protiprávního jednání v případě všech dotčených podniků – s výjimkou společnosti C/G, v jejímž případě byl počátek stanoven na leden 1993 – na květen 1992. Pokud jde o ukončení protiprávního jednání, byla stanovena tato data: březen 1998 v případě společností SGL a UCAR, únor 1998 v případě společností Tokai, Nippon a SEC, duben 1997 v případě společnosti SDK, konec roku 1996 v případě společnosti VAW a listopad 1996 v případě společnosti C/G.

16      Na základě skutkových zjištění a právních posouzení provedených v Rozhodnutí uložila Komise dotčeným podnikům pokuty, jejichž výše byla stanovena v souladu s metodou uvedenou v pokynech o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171, dále jen „pokyny“), jakož i ve sdělení o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“).

17      Článek 3 výroku Rozhodnutí ukládá následující pokuty:

         SGL: 80,2 milionu eur;

         UCAR: 50,4 milionu eur;

         VAW: 11,6 milionu eur;

         SDK: 17,4 milionu eur;

         Tokai: 24,5 milionu eur;

         Nippon: 12,2 milionu eur;

         SEC: 12,2 milionu eur;

         C/G: 10,3 milionu eur.

18      Článek 4 výroku ukládá dotyčným podnikům, aby pokuty zaplatily ve lhůtě tří měsíců počínaje ode dne oznámení Rozhodnutí, v opačném případě jsou povinny zaplatit úrok ve výši 8,04 %.

19      Rozhodnutí bylo jednotlivým žalobkyním doručeno v období mezi 24. a 30. červencem 2001.

20      Rozhodnutí bylo doručeno společně s průvodním dopisem ze dne 23. července 2001, ve kterém byla uvedena výše uložené pokuty a platební podmínky (dále jen „dopis z července“). V dopise bylo uvedeno, že po uplynutí lhůty pro platbu určené v Rozhodnutí přistoupí Komise k vymáhání předmětné částky, avšak v případě podání žaloby k Soudu Komise nepodnikne žádné kroky k výkonu Rozhodnutí pod podmínkou, že byl uhrazen úrok ve výši 6,04 % a byla zřízena bankovní záruka.

21      Dopis z července byl doručen společnosti SGL dne 24. července a společnosti UCAR dne 26. července 2001. Na připomínky společnosti UCAR k platebním podmínkám odpověděla Komise dopisem ze dne 9. srpna 2001 (dále jen „dopis ze srpna“), když odmítla návrh směřující k zaplacení pokuty v neúplné výši a nezohlednění dlužných úroků i zástavní právo k majetku společnosti UCAR k zajištění platby pokuty. Dopis ze srpna byl doručen společnosti UCAR dne 10. srpna 2001.

22      Za těchto okolností podaly podniky, kterým bylo Rozhodnutí určeno, s výjimkou společnosti VAW, samostatnými návrhy došlými kanceláři Soudu v období mezi 1. a 9. říjnem 2001, projednávané žaloby.

23      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (druhý senát) o zahájení ústní části řízení a o tom, že položí účastnicím řízení několik otázek. Účastnice řízení na ně odpověděly ve stanovené lhůtě. Poté po vyslechnutí účastnic řízení k tomuto bodu spojil předseda druhého senátu usnesením ze dne 5. června 2003 všech sedm projednávaných věcí pro účely ústní části řízení a rozsudku v souladu s článkem 50 jednacího řádu Soudu. Krom toho rozhodl o přiznání důvěrného zacházení s některými dokumenty ze spisů. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu, s výjimkou společnosti C/G, která se jednání nezúčastnila, byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. července 2003.

24      Podáním došlým kanceláři Soudu dne 26. září 2003 podala společnost GrafTech International Ltd (dříve UCAR) návrh na odklad vykonatelnosti Rozhodnutí a na vydání předběžných opatření týkajících se podmínek platby pokuty stanovených v dopisech z července a ze srpna (věc T‑246/01 R). V návaznosti na vzetí návrhu na předběžná opatření společností GrafTech zpět rozhodl předseda Soudu usnesením ze dne 24. března 2004 o vyškrtnutí věci T‑246/01 R z rejstříku Soudu a uložil společnosti GrafTech, aby nesla náklady řízení vynaložené v této věci.

 Návrhová žádání účastnic řízení

25      Tokai (T‑236/01) navrhuje, aby Soud:

–        zrušil článek 3 (a v případě potřeby článek 4) Rozhodnutí v rozsahu, v němž jí ukládá pokutu ve výši 24,5 milionu eur, či podpůrně podstatně snížil výši pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

26      SGL (T‑239/01) navrhuje, aby Soud:

–        zrušil Rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká;

–        podpůrně snížil náležitým způsobem výši uložené pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

27      Nippon (T‑244/01) navrhuje, aby Soud:

–        zrušil článek 1 Rozhodnutí v rozsahu, v němž je v něm konstatováno, že se účastnila protiprávního jednání v rozporu s článkem 81 ES a čl. 53 odst. 1 dohody o EHP během období od května 1992 do března 1993;

–        zrušil článek 3 Rozhodnutí v rozsahu, v němž je jí v něm uložena pokuta ve výši 12,2 milionu eur;

–        podpůrně, podstatně snížil výši pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

28      SDK (T‑245/01) navrhuje, aby Soud:

–        zrušil čl. 3 písm. d) Rozhodnutí;

–        podpůrně, snížil výši pokuty na 2,95 milionu eur nebo na jakoukoliv jinou částku, kterou bude Soud považovat za přiměřenou;

–        vyzval Komisi na základě čl. 65 písm. b) jednacího řádu, aby předložila veškeré dokumenty týkající se stanovení uložené pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

29      UCAR (T‑246/01) navrhuje, aby Soud:

–        nařídil důkazní opatření, která se ukážou nezbytná;

–        zrušil článek 3 Rozhodnutí v rozsahu, v němž je jí v něm uložena pokuta, nebo podpůrně snížil její výši;

–        zrušil článek 4 Rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká, nebo podpůrně, změnil podmínky platby pro dlužnou pokutu v souladu s ustanoveními obsaženými v příloze 50 žaloby;

–        zrušil dopis z července nebo podpůrně změnil v něm zmíněné podmínky v souladu s ustanoveními obsaženými v příloze 50 žaloby;

–        zrušil dopis ze srpna nebo podpůrně změnil v něm zmíněné podmínky v souladu s ustanoveními obsaženými v příloze 50 žaloby;

–        nařídil jakékoliv jiné opatření, které se bude jevit jako spravedlivé;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

30      SEC (T‑251/01) navrhuje, aby Soud:

–        zrušil článek 3 Rozhodnutí v rozsahu, v němž je jí v něm uložena pokuta ve výši 12,2 milionu eur;

–        podpůrně podstatně snížil výši pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

31      C/G (T‑252/01) navrhuje, aby Soud:

–        zrušil Rozhodnutí v rozsahu, v němž je jí v něm uložena pokuta;

–        podpůrně, snížil výši její pokuty;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

32      Ve věcech T‑236/01, T‑239/01, T‑245/01, T‑251/01 a T‑252/01 Komise navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

33      Ve věcech T‑244/01 a T‑246/01 Komise navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        zvýšil pokutu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

34      Ve většině věcí se žalobkyně v podstatě domáhají pouze zrušení nebo snížení výše uložených pokut, když uvádějí, že Komise nezohlednila pokuty již uložené v jiných zemích a chybně použila své pokyny a dělení o spolupráci, aniž by zpochybňovaly věcnou správnost skutkových zjištění uvedených v Rozhodnutí. Některé žaloby však směřují mimoto ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu a jsou založeny na žalobních důvodech, které vycházejí z protiprávnosti Rozhodnutí v plném rozsahu, nebo na žalobních důvodech, které vycházejí z pochybení Komise při zjišťování protiprávních jednání. Konečně jsou ve dvou věcech zpochybněny podmínky platby uložených pokut.

35      Je tak třeba nejprve přezkoumat návrhová žádání, jejichž cílem je zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu nebo zrušení některých skutkových zjištění obsažených v tomto Rozhodnutí. Poté budou přezkoumána návrhová žádání, která směřují ke zrušení článku 3 Rozhodnutí nebo ke snížení pokut stanovených na základě pokynů a sdělení o spolupráci. Nakonec budou přezkoumány žalobní důvody týkající se podmínek platby pokut.

A –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu nebo ke zrušení některých skutkových zjištění

1.     K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu

a)     Věc T‑239/01

36      SGL je jedinou žalobkyní, která se formálně primárně domáhá zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu v části, v níž se jí týká. Žalobní důvody na podporu těchto návrhových žádání vycházejí z několika procesních vad.

 K údajnému odmítnutí úplného přístupu ke spisu

37      SGL vytýká Komisi, že jí odepřela přístup k jejím interním dokumentům a že jí neposkytla žádný seznam ani žádné nedůvěrné shrnutí uvedených dokumentů ani jejích dokumentů obsahujících obchodní tajemství a důvěrné údaje. Z důvodu tohoto porušení jejích práv obhajoby nebylo možné, aby měla celkový přehled o kontaktech, které se odehrály mezi Komisí a ostatními dotčenými podniky v rámci jejich spolupráce. V důsledku toho je třeba Rozhodnutí zrušit.

38      V tomto ohledu Soud připomíná, že podle ustálené judikatury je Komise povinna dotčeným podnikům zpřístupnit celý vyšetřovací spis – s výjimkou dokumentů obsahujících obchodní tajemství jiných podniků nebo jiné důvěrné informace, jakož i s výjimkou interních dokumentů Komise – aby se mohly užitečně bránit proti námitkám vůči nim vzneseným v oznámení námitek (viz rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 170 a citovaná judikatura).

39      Pokud SGL před Soudem tvrdí, že jí měla Komise předat alespoň seznam nebo nedůvěrné shrnutí svých dokumentů obsahujících tajné či důvěrné informace, je třeba konstatovat, že v průběhu správního řízení nepodala žalobkyně žádost v tomto smyslu. Její dopis ze dne 9. března 2000 a její odpověď ze dne 4. dubna 2000 na oznámení námitek totiž odkazují výlučně na interní dokumenty Komise; ve svém dopise ze dne 9. března SGL dokonce uznala, že jí Komise poskytla seznam dokumentů, do nichž lze nahlédnout. Za těchto okolností Komise nebyla ze svého vlastního podnětu povinna zpřístupnit dané seznamy a shrnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, dále jen „rozsudek Cement“, bod 383).

40      Pokud jde o žádost o přístup k interním dokumentům, které Komise není povinna zpřístupnit (rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 170), je třeba připomenout, že toto omezení přístupu je odůvodněno potřebou zajistit řádné fungování Komise v oblasti boje proti protiprávním jednáním porušujícím pravidla hospodářské soutěže stanovená Smlouvou; interní dokumenty mohou být zpřístupněny, pouze pokud to vyžadují výjimečné okolnosti projednávané věci, na základě vážných indicií, které má poskytnout dotčená strana, a to jak před soudem Společenství, tak i v rámci správního řízení vedeného Komisí (viz rozsudek Cement, bod 39 výše, bod 420 a citovaná judikatura). Když přitom SGL obecně tvrdí, že z interních dokumentů Komise by mohlo vyplývat, že při posuzování její spolupráce byla znevýhodněna ve srovnání s ostatními podniky, neposkytuje vážné indicie, ze kterých by vyplývaly okolnosti, které by vyžadovaly přístup k dotčeným dokumentům.

41      Komise mimoto zdůraznila, aniž byla v tomto ohledu rozporována společností SGL, že dokumenty týkající se spolupráce podniků nebyly součástí jejího interního spisu, ale nacházely se ve vyšetřovacím spise, ke kterému měly podniky přístup. Nakonec, jak vyplývá z několika výtek podaných proti stanovení její pokuty (viz bod 384 a následující dále), SGL ve skutečnosti provedla srovnání své spolupráce se spoluprací ostatních účastníků kartelové dohody, což potvrzuje tvrzení Komise.

42      Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že nezpřístupnila své interní dokumenty společnosti SGL a nepředala jí seznam nebo nedůvěrná shrnutí uvedených dokumentů.

43      V důsledku toho musí být žalobní důvod zamítnut.

 K údajně nedefinitivní povaze oznámení námitek

44      SGL tvrdí, že oznámení námitek ze dne 24. ledna 2000 nebylo konečné. I když Komise dopisem ze dne 4. května 2000 konstatovala, že odpovědi některých podniků na toto oznámení jsou nepřesné a vnitřně rozporné, nenahradila jej před přijetím Rozhodnutí. SGL tedy nemohla vykonat své právo být vyslechnuta ke konečnému výsledku vyšetřování.

45      V tomto ohledu Soud připomíná, že žádné ustanovení Komisi nezakazuje zpřístupnit dotčeným osobám po zaslání oznámení námitek nové písemnosti, o kterých se domnívá, že podporují její tvrzení, s tou výhradou, že podniky musí mít čas nutný pro předložení svého stanoviska v tomto ohledu (viz rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 190 a citovaná judikatura).

46      V projednávané věci Komise připouští, že některé odpovědi na oznámení námitek byly vnitřně rozporné a týkaly se jiných podniků. Z tohoto důvodu zpřístupnila nedůvěrnou verzi těchto odpovědí a podnikům umožnila, aby podaly své připomínky k této verzi během slyšení, které se konalo 25. května 2000. Z této skutečnosti však nevyvodila žádný přitěžující závěr.

47      Podle ustálené judikatury musí oznámení námitek dotčeným osobám umožňovat skutečně zjistit, jaké chování jim Komise vytýká, přičemž tento požadavek je dodržen, když konečné rozhodnutí dotčeným osobám nepřičítá protiprávní jednání, která nebyla uvedena v oznámení námitek, a obsahuje pouze skutkové okolnosti, ke kterým se dotčené osoby měly příležitost vyjádřit (rozsudek Soudu ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T‑213/00, Recueil, s. II‑913, dále jen „rozsudek FETTCSA“, bod 109). V projednávané věci přitom nic společnosti SGL nebránilo, aby srovnala oznámení námitek se zněním Rozhodnutí, aby ověřila, zda Komise vycházela z nových námitek, které nebyly obsaženy v oznámení námitek a ke kterým se SGL před přijetím Rozhodnutí nemohla vyjádřit. SGL se však takového rozporu mezi oznámením námitek a Rozhodnutím nedovolává.

48      V každém případě stačí, aby Komise umožnila podnikům se konkrétně vyjádřit k připomínkám vzneseným ve vztahu k oznámení námitek. V projednávané věci SGL nevytýká Komisi, že porušila její právo být vyslechnuta v tomto konkrétním bodě. Stěžuje si pouze na ústní povahu vyjádření připuštěných Komisí, aniž však prokazuje, že pouze písemné připomínky by jí umožnily užitečně bránit své stanovisko.

49      Tento žalobní důvod musí být v důsledku toho zamítnut.

 K údajně protiprávní zprávě úředníka pro slyšení

50      Soud konstatuje, že dne 28. května 2001 předložil úředník pro slyšení na základě článku 15 rozhodnutí Komise 2001/462/ES, ESUO ze dne 23. května 2001 o mandátu úředníků pro slyšení v určitých řízeních ve věcech hospodářské soutěže (Úř. věst. L 162, s. 21; Zvl. vyd. 08/02, s. 151) konečnou zprávu, která uváděla následující:

„Návrh Rozhodnutí nevznáší zvláštní připomínky týkající se práva být vyslechnut. Dotčené podniky nepoukázaly na žádnou procesní vadu. Návrh Rozhodnutí neobsahuje žádnou námitku, ke které by dotčené podniky nemohly předem zaujmout stanovisko.“

51      V tomto kontextu SGL tvrdí, že úředník pro slyšení chybně konstatoval, že nepoukazuje na žádnou procesní vadu. Rozhodnutí samo uznává, že si SGL stěžovala na neúplný přístup ke spisu. V rozporu s článkem 8 rozhodnutí 2001/462 úředník pro slyšení nerozhodl o žádosti o přístup ke spisu podané společností SGL v odpověď na oznámení námitek. Jeho konečná zpráva tedy obsahovala vady, které mohly ovlivnit v neprospěch společnosti SGL výsledek porad kolegia členů Komise. Úředník pro slyšení se ani nezabýval odpověďmi některých podniků na oznámení námitek, které byly vnitřně rozporné a obsahovaly obvinění, vůči kterým se SGL mohla vyjádřit pouze ústně při slyšení. I když SGL poukázala na tento způsob postupu, zpráva úředníka pro slyšení tuto procesní vadu neuvádí.

52      Soud připomíná, že podle bodů 2, 3 a 8 odůvodnění rozhodnutí 2001/462 musí Komise zajistit, aby právo dotčených osob být vyslechnut bylo zaručeno v celém řízení o hospodářské soutěži; musí svěřit provádění správních řízení nezávislé osobě, jejíž bezúhonnost přispívá k objektivitě, průhlednosti a účinnosti těchto jednání. Na základě článku 15 a čl. 16 odst. 1 uvedeného rozhodnutí úředník pro slyšení připraví konečnou zprávu o dodržování práva na slyšení, která také vezme v úvahu, zda se návrh rozhodnutí zabývá pouze námitkami, u kterých byla stranám poskytnuta příležitost oznámit svá stanoviska, a která se připojí k návrhu rozhodnutí předloženému Komisi, aby se zajistilo, že při přijímání rozhodnutí je Komise plně informována o „všech důležitých informacích“ týkajících se průběhu řízení a dodržování práva na slyšení.

53      Jak vyplývá z výše uvedených ustanovení, úředník pro slyšení není povinen shromáždit veškeré procesní výtky, které byly předloženy dotčenými osobami v průběhu správního řízení. Je povinen oznámit kolegiu členů Komise pouze námitky, které jsou relevantní pro posouzení legality průběhu správního řízení. Jak bylo přitom uvedeno výše, dva žalobní důvody předložené společností SGL ve vztahu k jejímu přístupu k interním dokumentům Komise a odpovědím na oznámení námitek nejsou opodstatněné. Úředník pro slyšení jakožto objektivní a nezávislý úředník proto nebyl povinen oznámit kolegiu členů Komise tyto dvě irelevantní výtky.

54      V důsledku toho je třeba tento žalobní důvod zamítnout.

55      Z toho vyplývá, že žádný z žalobních důvodů, kterými SGL tvrdí, že Rozhodnutí je postiženo formálními vadami, nelze přijmout.

b)     Věc T‑246/01

56      UCAR, ačkoli nepředložila formální návrhová žádání směřující ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu, ve své žalobě tvrdí, že Rozhodnutí je třeba „zrušit v plném rozsahu či částečně“. Když Komise nepřezkoumala roli společností Mitsubishi a Union Carbide, jejích mateřských společností v letech 1992 až 1995, při vytváření kartelové dohody a během počáteční doby jejího fungování, porušila svou povinnost provést nestranné vyšetřování a její práva obhajoby. Ve své replice však UCAR uvedla, že se nedomáhá zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu z důvodu porušení podstatné procesní náležitosti, ale zrušení nebo snížení výše pokuty, která jí byla uložena v článku 3 Rozhodnutí. Podle společnosti UCAR byla výše uvedená část její žaloby podána výlučně v tomto, právě uvedeném, kontextu.

57      Soud z toho vyvozuje závěr, že žaloba podaná společností UCAR nesměřuje ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu. Výtka vycházející z toho, že Komise nevzala v úvahu roli společností Mitsubishi a Union Carbide při účasti společnosti UCAR na dotčené kartelové dohodě, bude tedy přezkoumána v rámci žalobních důvodů předložených společností UCAR proti stanovení její pokuty.

2.     K návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení článku 1 Rozhodnutí a některých skutkových zjištění obsažených v tomto Rozhodnutí

a)     K žalobnímu důvodu vycházejícímu ve věci T‑239/01 z chybného zjištění týkajícího se provádění centrálního systému dohledu

58      V rámci skupiny žalobních důvodů vycházejících z chybného stanovení její pokuty SGL vytýká Komisi, že ji diskriminovala ve vztahu ke společnosti SDK, když snížila pokutu uloženou tomuto podniku z toho důvodu, že oznámil existenci a fungování centrálního systému dohledu (Central Monitoring System, dále jen „CMS“) prováděného v rámci kartelové dohody. SGL tvrdí, že tento systém nebyl nikdy používán. Informovala o tom Komisi ve své odpovědi na oznámení námitek.

59      V tomto ohledu Soud konstatuje, že SGL ve své žalobě uvádí, že se ve své odpovědi na oznámení námitek výslovně zdržela zpochybnění skutečností, tak jak byly uvedeny Komisí. V této odpovědi SGL nicméně opravila některá skutková zjištění; pokud jde o CMS, uvedla, že „centrální systém dohledu nebyl […] nikdy uskutečněn“.

60      Soud připomíná, že i přes odpověď SGL měla Komise v Rozhodnutí v tomto bodě za to, že zjištěné protiprávní jednání spočívalo zejména v zavedení mechanismu kontroly a provádění kartelových dohod (bod 2 odůvodnění). Popsala podrobnosti CMS (body 72, 73, 91 a 92 odůvodnění), když uvedla, že tvrzení společnosti SGL bylo vyvráceno listinnými důkazy a prohlášeními ostatních výrobců, jako jsou Tokai a UCAR. Žalobní odpověď Komise odkazuje na tyto části Rozhodnutí, zatímco replika společnosti SGL se omezuje stále na tvrzení, že CMS nebyl realizován.

61      Za okolností projednávané věci nestačí skutečnost, že se SGL omezila na obecné opakování pouhého nepodloženého tvrzení týkajícího se neuskutečnění CMS, k platnému oslabení skutkových zjištění v opačném smyslu obsažených v Rozhodnutí.

62      Žalobní důvod podaný proti skutkovým zjištěním týkajícím se uplatňování CMS je tedy třeba zamítnout.

b)     K žalobnímu důvodu vycházejícímu ve věci T‑236/01 z chybného zjištění světového charakteru kartelové dohody

63      V rámci žalobního důvodu vycházejícího z toho, že Komise nesprávně vycházela z jejího celkového obratu, Tokai tvrdí, že zeměpisný trh grafitových elektrod nemá světový charakter. V každém případě Komise relevantní zeměpisný trh patřičně nezanalyzovala. Ve svém rozhodnutí ze dne 4. ledna 1991 (Mitsubishi/UCAR, IVM024) přijatém na základě nařízení o kontrole spojování podniků totiž Komise dospěla k závěru, že trh grafitových elektrod je trhem Společenství.

64      V tomto ohledu Soud připomíná výslovné prohlášení samotné společnosti Tokai v její žalobě, podle kterého není cílem její žaloby zpochybnit věcnou správnost skutkových zjištění učiněných v Rozhodnutí. Skutková zjištění, podle kterých byl předmětem kartelové dohody světový trh grafitových elektrod, jsou přitom obsažena jak v Rozhodnutí (viz například body 14 až 18, 46, 47, 49, 51, 71, 72 a 73 odůvodnění), tak i v oznámení námitek (body 33, 34, 35, 37, 39, 59, 60 a 61). Z toho vyplývá, že samotná podstata kartelové dohody spočívala podle zjištění Komise v uspořádání odvětví grafitových elektrod ve světě podle systému tří „pilířů“: SGL jako zástupce pro Evropu, UCAR pro Spojené státy a SDK, Tokai, Nippon a SEC pro Japonsko (bod 47 odůvodnění Rozhodnutí). Mimoto mezi základními zásadami kartelové dohody zjištěnými Komisí byla zásada „domácího výrobce“, který měl stanovit ceny na svém území, zatímco ostatní výrobci jej následovali (viz body 12 a 13 výše) s tím upřesněním, že „nedomácí“ výrobci se měli stáhnout z „domácích“ trhů ostatních výrobců (bod 50 odůvodnění Rozhodnutí). Nakonec Komise uvedla příklad americké společnosti C/G, která aniž měla jakoukoliv výrobní lokalitu mimo Spojené státy, získala přibližně 7% podíl na trhu v Evropě a přibližně třetinu své výroby prodávala v EHP (body 16, 30 a 85 odůvodnění Rozhodnutí), což Komise považovala za důkaz existence světového trhu a skutečnosti, že i „nedomácí“ výrobce mohl narušit fungování kartelové dohody.

65      Projednávaný žalobní důvod je přitom zjevně neslučitelný s uznáním právě uvedených skutkových zjištění ze strany Tokai, která Tokai platně nezpochybnila ani při správním řízení, ani před Soudem. Tento žalobní důvod, který je v této souvislosti nahrazen ostatními důvody vycházejícími z chybného stanovení pokut, směřuje spíše k posouzení skutečného dopadu jednání Tokai na hospodářskou soutěž v EHP Komisí. Tokai totiž v rámci těchto žalobních důvodů zdůrazňuje zcela konkrétně své pasivní jednání a neexistenci svého hospodářského zájmu prodávat dotčený výrobek na evropském trhu. Skutečný dosah žalobního důvodu tedy spočívá ve výtce Komisi, že v rámci stanovení výše pokuty uložené Tokai nevzala v úvahu výlučně pasivní roli Tokai.

66      Tento závěr není vyvrácen odkazem Tokai na rozhodnutí ze dne 4. ledna 1991 (Mitsubishi/UCAR, IVM024), ve kterém se Komise v oblasti spojování podniků domnívala, že trh grafitových elektrod je trhem Společenství. V tomto ohledu stačí uvést, že toto rozhodnutí bylo přijato v jiné souvislosti, než je souvislost projednávané věci a že bylo přijato před vyšetřováním Komise v projednávané věci i před dobou trvání protiprávního jednání konstatovanou v Rozhodnutí. Přitom právě odhalení kartelu od roku 1997, na kterém se Tokai účastnila, umožnilo Komisi konstatovat, že si účastníci kartelu rozdělili trh grafitových elektrod ve světovém měřítku. Odkaz na rozhodnutí ze dne 1991 je tedy neúčinný.

67      V důsledku toho je třeba žalobní důvod zamítnout v části, v níž zpochybňuje skutková zjištění týkající se světového charakteru trhu grafitových elektrod.

c)     K žalobnímu důvodu vycházejícímu ve věci T‑239/01 z chybného zjištění doby trvání protiprávního jednání

68      V rámci skupiny žalobních důvodů vycházejících z chybného stanovení její pokuty SGL vytýká Komisi, že zaprvé konstatovala, aniž měla důkaz, příliš dlouhou dobu trvání její účasti na protiprávním jednání: Komise nesprávně konstatovala, že SGL pokračovala v protiprávním jednání po šetření v červnu 1997, a to až do února/března 1998. V důsledku toho je stanovení její pokuty chybné, jelikož obsahuje zvýšení za toto období. Mimoto Komise chybně považovala údajné pokračování protiprávního jednání po šetření za přitěžující okolnost ke škodě SGL. V této souvislosti SGL tvrdí, že setkání, která se konala v rámci kartelové dohody po spornou dobu, se netýkala evropského trhu, ale pouze asijských trhů, o čemž již informovala Komisi při správním řízení. Důkazy dovolávané Komisí na podporu jejího tvrzení nejsou důvěryhodné.

69      SGL poukazuje zadruhé na chybné zjištění v bodě 57 odůvodnění Rozhodnutí, podle kterého se evropská skupina kartelové dohody dále scházela od roku „1999“. Domnívá se, že nelze vyloučit, že tato chyba měla negativní vliv na stanovení výše její pokuty. Mimoto v bodě 124 odůvodnění Rozhodnutí Komise tvrdí, že existují indicie, které umožňují dospět k závěru, že v roce 2001 nebylo protiprávní jednání stále ukončeno. SGL navrhuje, aby Soud v rámci organizačního procesního opatření přezkoumal, zda chybné číslo 1999 bylo předáno kolegiu členů Komise za účelem přijetí Rozhodnutí. 

70      Pokud jde o první část žalobního důvodu předloženého SGL, je třeba připomenout sled událostí a přesné znění připomínek formulovaných SGL v odpověď na zjištění Komise.

71      Zaprvé, v odpověď na žádost Komise o informace společnost SGL memorandem ze dne 8. června 1999 prohlásila, že nejvýznamnější výrobci grafitových elektrod, mezi které patří SGL a UCAR, jednali ve vzájemné shodě v oblasti hospodářské soutěže v letech 1992 „až 1998“. Dále uvedla výčet setkání, ke kterým došlo v rámci kartelové dohody. Pokud jde o setkání, která se konala po červnu 1997, uvedla vždy jednou větou setkání v červenci 1997 v Malajsii, setkání v listopadu 1997 v Hongkongu a setkání v únoru 1998 v Bangkoku, když poznamenala, že předmětem těchto setkání byla výhradně asijská témata.

72      Zadruhé, v oznámení námitek ze dne 24. ledna 2000 je uvedeno, že protiprávní jednání vytýkané SGL pokračovalo až do března 1998 s tím, že je upřesněno, že setkání v Hongkongu a Bangkoku se týkala aktualizace tabulek CMS týkajících se objemů prodeje pro všechny regiony a všechny trhy a že SGL a UCAR informovaly japonské účastníky kartelové dohody o cenách nově uplatňovaných v Evropě (body 78 a 79). Podle oznámení námitek mimoto docházelo k dvoustranným kontaktům mezi SGL a UCAR alespoň do března 1998 (bod 80). Většina těchto zjištění vycházela z prohlášení bývalého obchodního ředitele pro Evropu UCAR p. [...]. Oznámení námitek obsahuje konečně objemný seznam přiložených dokumentů, které byly použity jako důkazy, včetně prohlášení p. [...].

73      Zatřetí, odpověď SGL ze dne 4. dubna 2000 na oznámení námitek poté, co v ní SGL potvrdila, že skutkový základ oznámení námitek v zásadě („grundsätzlich“) nezpochybňuje, pouze odkazuje na memorandum ze dne 8. června 1999 a nevyjadřuje se k novým zjištěním a listinným důkazům týkajícím se sporné doby trvání protiprávního jednání, tak jak byly uvedeny v oznámení námitek. Obzvláště nezpochybnila prohlášení p. [...], i když k tomuto prohlášení měla SGL přístup.

74      Před Soudem SGL nedodala žádné podstatné skutečnosti ke své argumentaci před zahájením soudního řízení. Pouze tvrdila, že hodnota prohlášení p. [...] by měla být podstatně relativizována s ohledem na okolnosti, které předcházely jeho vypracování. Tato poznámka se týká skutečnosti uvedené Komisí, že poté, co UCAR propustila p. [...], podmínila jakékoliv smírné řešení sporu o propuštění zahájeného posledně uvedeným podmínkou, že bude souhlasit se spoluprácí s Komisí v rámci jejího vyšetřování.

75      Nicméně, znění doplňujícího prohlášení (supplemental statement) p. [...], ze kterého Komise zejména vycházela, neobsahuje nic, co by mohlo odůvodňovat podezření vznesená SGL: skutečnosti, které uvádí, jsou konkrétní a nejsou vnitřně rozporné; p. [...] uvádí jména několika zástupců ostatních účastníků kartelové dohody, mezi kterými jsou p. [...] ze společnosti SGL a p. [...] ze společnosti UCAR, takže pravdivost jeho prohlášení mohla být ověřena při slyšení těchto osob jako svědků. SGL však nežádala, aby byly tyto osoby předvolány; neobrátila se ani na Komisi v průběhu správního řízení, aby jí sdělila vyvracející prohlášení, například ze strany jejího bývalého obchodního ředitele, p. [...]. Konečně z prohlášení p. […], které bylo rovněž předáno Komisi na žádost UCAR, vyplývá, že cílem jeho prohlášení nebylo vyvinit UCAR ke škodě ostatních účastníků kartelové dohody proto, aby byl příznivě vyřešen jeho spor s UCAR. Pan [...] totiž uvádí, že jeho nadřízení v podniku věděli o jeho protiprávních jednáních a tato jednání schválili.

76      Z toho vyplývá, že se SGL nepodařilo právně dostačujícím způsobem prokázat, že skutková zjištění Komise týkající se její účasti na protiprávním jednání během období od června 1997 do března 1998 (body 91 až 93 odůvodnění Rozhodnutí) jsou chybná. První část žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

77      Pokud jde o druhou část podanou proti bodu 57 odůvodnění Rozhodnutí, Komise připustila, že věta obsažená v oznámené německé verzi Rozhodnutí, podle které k setkání evropské skupiny v rámci kartelové dohody docházelo „od roku 1999“, je překlep. Zjevný charakter této chyby přitom vyplývá ze srovnání s anglickou verzí Rozhodnutí, tedy jiným závazným zněním (kromě znění německého), která správně uvádí rok „1992“. Krom toho, německá verze bodu 57 odůvodnění (s chybným datem roku 1999) je sama o sobě nesrozumitelná: podle UCAR totiž dotčená setkání byla ukončena „přibližně po roce“ (tedy v roce 2000 podle chybného znění), přičemž evropští výrobci měli podle UCAR za to, že již nebylo nutné se setkávat v průběhu roku „1993“. Tato věta zjevně dává smysl pouze tehdy, je-li referenčním rokem rok 1992.

78      Nakonec a zvláště, článek 1, jakož i body 3, 114 a 155 odůvodnění Rozhodnutí jasně označují březen 1998 jako konec protiprávního jednání, kterého se dopustila SGL. Toto zjištění není vyvráceno bodem 124 odůvodnění Rozhodnutí, podle kterého protiprávní jednání případně neskončilo ani v roce 2001. Tato část totiž nemění skutková zjištění týkající se doby trvání protiprávního jednání, ale pouze odůvodňuje článek 2 výroku Rozhodnutí, který – z důvodu obezřetnosti – nařizuje dotčeným podnikům, aby neprodleně ukončily uvedená protiprávní jednání, pokud tak již neučinily.

79      Z důvodu svého zjevného charakteru nemohl překlep zasáhnout zájmy SGL, pokud jde o stanovení její pokuty: kapitola „Doba trvání protiprávní jednání“, obsažená v části Rozhodnutí věnované stanovení pokut, uvádí měsíce „únor/březen 1998“ jakožto konec protiprávního jednání, kterého se dopustily SGL, UCAR, Tokai, Nippon a SEC (bod 155 odůvodnění).

80      V důsledku toho taková chyba nemůže odůvodnit zrušení skutkových zjištění týkajících se doby trvání protiprávního jednání, kterého se dopustila SGL. Za těchto okolností není třeba vydat organizační procesní opatření navržené SGL.

81      Obě části žalobního důvodu předloženého SGL je tedy třeba zamítnout.

d)     K žalobním důvodům vycházejícím ve věci T‑244/01 z porušení podstatných procesních náležitostí z důvodu neexistence dostatečných důkazů o účasti Nippon na protiprávním jednání během období od května 1992 do března 1993 a nedostatku odůvodnění v tomto ohledu

 Argumenty účastnic řízení

82      Na podporu svých návrhových žádání směřujících k částečnému zrušení článku 1 Rozhodnutí Nippon tvrdí, že důkazní břemeno náleží Komisi, vydává-li rozhodnutí obviňující podnik z porušení ustanovení práva Společenství. V projednávané věci není zjištění v Rozhodnutí, podle kterého se Nippon účastnila protiprávního jednání od května 1992 do března 1993, podpořeno dostatečnými a nezvratnými důkazy. Pokud totiž Komise tvrdí, že se Nippon účastnila setkání konaných během tohoto období, není toto tvrzení prokázáno. Obvinění Komise zcela vycházelo z prohlášení učiněných některými z konkurentů Nippon (SDK, UCAR a SGL) pouze s cílem získat prospěch ze sdělení o spolupráci. Za těchto okolností Komise nebyla oprávněna přiznat těmto prohlášením, jejichž důvěryhodnost je omezená, jakoukoliv průkazní hodnotu.

83      Pokud jde o první setkání „manažerů“, které se konalo v Londýně dne 21. května 1992, Nippon tvrdí, že zjištění v Rozhodnutí, podle kterého Tokai zastupovala zájmy žalobkyně, není podpořeno žádným důkazem. V rozsudku Cement (bod 39 výše, body 2773 až 2782) přitom Soud rozhodl, že neprokáže-li Komise, že účastník dal příkazy k tomu, aby byl zastoupen na setkání, není oprávněna vyvodit, že se tento účastník skutečně účastnil nebo byl zastoupen, a že souhlasil s dohodou uzavřenou během tohoto setkání. Podle žalobkyně je třeba takové uvažování přijmout i v projednávané věci. Komise konkrétně neposkytuje žádný důkaz, který by prokazoval, že žalobkyně dala skutečně příkaz Tokai, aby ji při tomto setkání zastupovala.

84      Pokud se Komise dovolává prohlášení SDK o setkání, které se zjevně konalo v rámci úvodních kontaktů před setkáním, které se konalo dne 21. května 1992, Nippon nechápe, jak by odkaz na setkání, které se konalo před vytvořením kartelové dohody, mohl případně prokazovat její tvrzení. Pokud jde o prohlášení učiněné SGL, je obecné bez jakéhokoliv odlišení a představuje zobecněné přiznání SGL, pokud jde o její vlastní účast na údajném protiprávním jednání od roku 1992 do roku 1998. Toto prohlášení nelze vykládat tak, že se týká účasti Nippon na různých setkáních, která se konala v průběhu sporného období. Neuvádělo ani, že zájmy žalobkyně byly zastoupeny Tokai.

85      Nippon dodává, že nepřesná prohlášení učiněná UCAR, podle kterých se uvedeného setkání účastnili „někteří japonští konkurenti“ a „několik japonských konkurentů“, nemohou sloužit jako základ pro tvrzení Komise, že Nippon byla zastoupena konkrétním podnikem, který se tohoto setkání účastnil.

86      Pokud jde o „pracovní“ setkání konaná dne 25. května a 19. září 1992, Nippon tvrdí, že zjištění Komise týkající se její přítomnosti na těchto setkáních zcela vycházejí z nepřesných a nekonsistentních prohlášení učiněných konkurenty žalobkyně. V Rozhodnutí Komise neposkytuje v tomto ohledu žádný faktický ani listinný důkaz.

87      Pokud jde konkrétněji o setkání konané v Curychu dne 25. května 1992, údajná přítomnost Nippon vychází pouze z prohlášení SDK, která tvrdí, že se setkání účastnili „zástupci Nippon“, aniž uvádí, kdo ji ve skutečnosti při této příležitosti zastupoval. Naopak ve svých prohlášeních týkajících se ostatních společností, SDK uvádí tuto informaci podrobně. Pokud jde o prohlášení UCAR, tato společnost vůbec setkání v Curychu nezmiňuje. Prohlášení SGL neuvádí přítomnost Nippon na tomto setkání.

88      Pokud jde o setkání konané v Luganu dne 19. září 1992, je údajná přítomnost Nippon opět zcela založena na pouhém prohlášení SGL. Toto prohlášení je v rozporu s prohlášeními SDK a UCAR, která setkání v Luganu nezmiňují.

89      V rozsahu, v němž Rozhodnutí tvrdí, že stvrzenky o cestovních výdajích předložené Nippon prokazují její přítomnost na daných setkáních (bod 48 odůvodnění), Nippon připomíná, že předala Komisi tyto stvrzenky v návaznosti na formální žádost o informace na základě článku 11 nařízení č. 17. Komise však nemá pravomoc shromažďovat informace mimo území Společenství. Tyto informace byly proto shromážděny protiprávně a nemohou sloužit jako základ pro prokázání účasti Nippon na údajném protiprávním jednání. V každém případě, žádost zaslaná v projednávané věci Nippon nesplňovala požadavky stanovené nařízením č. 17, jelikož Komise neuvedla sankce stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. b), jak ukládá čl. 11 odst. 3 nařízení č. 17. Nakonec tyto stvrzenky o cestovních výdajích neprokazují účast Nippon na setkáních, která se konala od května 1992 do března 1993.

90      Nippon tvrdí, že ve své korespondenci s Komisí nikdy nepřipustila svou přítomnost na jakémkoliv setkání organizovaném v průběhu období od května 1992 do března 1993. V tomto ohledu zdůrazňuje, že její dopisy ze dne 30. března a 17. května 2000 v odpověď na oznámení námitek je třeba chápat v kontextu jejího dopisu ze dne 18. prosince 1998.

91      V uvedeném dopise Nippon odpověděla na žádost Komise učiněnou s cílem zjistit, zda se Nippon účastnila setkání organizovaných kartelovou dohodou. Odpověď byla jasná a podrobná ve vztahu ke každému z období uvedených Komisí. Nippon přitom nezmínila žádné setkání v průběhu období od května 1992 do března 1993, i když se Komise výslovně na toto období dotázala.

92      Nippon připouští, že ve svém dopise ze dne 30. března 2000 uznala, že její zaměstnanci či manažeři se „několikrát“ účastnili mezinárodních schůzek mezi konkurenty, a prohlásila, že se nebude ke své přítomnosti na setkáních vyjadřovat. Toto obecné prohlášení však nelze vykládat jako přiznání k tomu, že se Nippon účastnila všech setkání, zejména těch, která se konala právě během období od května 1992 do března 1993.

93      Ve svém následujícím dopise ze dne 17. května 2000 Nippon objasnila, že „v podstatě“ nezpochybňuje skutečnosti uvedené v oznámení námitek. Tento dopis však neznamenal, že se Nippon účastnila všech setkání. Naopak výslovně připomněla svůj dopis ze dne 18. prosince 1998, a zopakovala tedy, že se Nippon účastnila pouze některých setkání.

94      Nippon dodává, že Rozhodnutí není v tomto ohledu náležitě odůvodněno. I kdyby totiž byla její přítomnost během tohoto období prokázána, Komise neposkytla důvod, proč je zvýšení základní částky pokuty odůvodněno s ohledem na skutečnost, že pokuta uložená žalobkyni byla rovněž zvýšena z důvodu údajného pokračování protiprávního jednání po vyšetřování Komise. Rozhodnutí toto dvojí zvýšení nevysvětluje.

95      Pokud jde o návrhová žádání Komise směřující k tomu, aby Soud zvýšil výši pokuty uložené žalobkyni, žalobkyně má za to, že se jedná o nepřiměřený a neopodstatněný návrh.

96      Komise zdůrazňuje, že před podáním své žaloby k Soudu Nippon nikdy nezpochybnila svou účast na setkáních organizovaných od května 1992 do března 1993. Naopak se dovolávala toho, že nezpochybnila skutečnosti, na kterých Komise založila svá tvrzení, aby jí byla snížena pokuta na základě sdělení o spolupráci. V každém případě účast Nippon na dotčených setkáních je prokázána prohlášeními SDK a SGL.

97      Komise připouští, že nemá k dispozici stvrzenky o cestovních výdajích Nippon vztahující se ke spornému období. Nicméně s ohledem na výše uvedené důkazy nebylo nutné se těmito stvrzenkami zabývat.

98      Nakonec Komise navrhuje, aby Soud zvýšil na základě své pravomoci v plné jurisdikci pokutu uloženou Nippon. V rozporu se svou odpovědí na oznámení námitek totiž Nippon nyní zpochybňuje zjištění týkající se doby trvání její účasti. Podle Komise by zvýšení pokuty mělo odpovídat alespoň snížení ve výši 10 % poskytnutému Nippon na základě sdělení o spolupráci.

 Závěry Soudu

99      Úvodem je třeba připomenout, že v Rozhodnutí (bod 113 odůvodnění) Komise omezila své posouzení s ohledem na pravidla hospodářské soutěže, jakož i zohledněnou dobu trvání při stanovení pokuty na období od května 1992, tedy data prvního setkání „manažerů“ v Londýně, v jehož průběhu byly přijaty základní zásady, které měly vést ke kartelizaci trhu. Podle Komise nemá skutečnost, že se Nippon tohoto setkání neúčastnila, význam, jelikož byla zastoupena Tokai a sama se účastnila prvního „pracovního“ setkání, které se konalo pouze o čtyři dny později.

100    Za účelem posouzení dosahu projednávaného žalobního důvodu s ohledem na toto zjištění je třeba znovu připomenout sled jednotlivých fází správního řízení a zanalyzovat znění dokumentů předložených Komisí i prohlášení učiněných společností Nippon.

101    V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že v odpověď na žádost Komise o informace společnost Nippon dopisem ze dne 18. prosince 1998 poskytla informace o cestách svého generálního ředitele, p. [...], a některých jiných manažerů. Je skutečností, že tento dopis nezmiňuje žádnou cestu během sporného období.

102    Zadruhé oznámení námitek ze dne 24. ledna 2000 v bodech 36, 37, 39, 40 a 101 uvádí s odkazem na prohlášení SGL, SDK a UCAR:

–        že účastníky prvního setkání „manažerů“, které se konalo dne 21. května 1992 v Londýně, byly SGL, UCAR, Mitsubishi, SDK a Tokai, „přičemž Tokai zastupovala rovněž zájmy Nippon a SEC“, a že při tomto setkání byla stanovena základní pravidla kartelové dohody;

–        že po tomto setkání následovalo téměř neprodleně „pracovní“ setkání v Curychu dne 25. května 1992, kterého se účastnili zástupci všech podniků, kterým bylo určeno oznámení námitek, včetně Nippon, a v jehož průběhu byl světový trh grafitových elektrod přezkoumáván region po regionu (Dálný východ, Střední východ a Afrika, Západní Evropa, Východní Evropa, Latinská Amerika a Severní Amerika) a byly rozděleny podíly na trhu;

–        že Nippon a SEC nemohou tvrdit, že se setkání konaného dne 21. května 1992 neúčastnily, jelikož se nechaly obě zastoupit Tokai a samy se účastnily prvního „pracovního“ setkání, které se konalo již o čtyři dny později;

–        že druhé „pracovní“ setkání se konalo v Luganu dne 19. září 1992 „za přítomnosti japonských výrobců“, v jehož průběhu byly těmto výrobcům sděleny minimální ceny pro evropský trh a rovněž byly stanoveny objemy, jakož i množstevní omezení pro každý region.

103    Zatřetí byla odpověď Nippon na oznámení námitek vypracována dne 30. března 2000, aniž Nippon konzultovala vyšetřovací spis Komise, i když Komise ve dnech 14. až 23. února 2000 k tomuto spisu poskytla přístup (bod 38 odůvodnění Rozhodnutí); Nippon se ani neúčastnila slyšení, které Komise zorganizovala dne 25. května 2000 (bod 40 odůvodnění Rozhodnutí). V této odpovědi Nippon připouští, že se její zástupci „několikrát“ zúčastnili mezinárodních setkání mezi konkurenty, a prohlašuje, že „pokud jde o počáteční fázi [kartelové dohody]“, neúčastnila se všech setkání, i když k tomu byla vyzvána. Dále zdůrazňuje „ve vztahu k oznámení námitek“, že „z faktického hlediska nezpochybňuje svou účast na setkáních“ a že s Komisí spolupracuje v co největším možném rozsahu.

104    Začtvrté následující dopis ze dne 17. května 2000, kterým Nippon žádá o použití sdělení o spolupráci, připomíná s odkazem na bod 6 odpovědi ze dne 30. března 2000, že Nippon „v podstatě nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění učiněných v oznámení námitek“. Jako příklad své úplné spolupráce s Komisí uvádí zejména svůj dopis ze dne 18. prosince 1998, když podotýká, že v něm jsou uvedena všechna setkání, kterých se její zástupci účastnili. Nakonec výslovně uvádí, že po únoru 1998 protiprávní jednání ukončila.

105    Listinné písemnosti, které byly shrnuty, nemohou podpořit tvrzení zastávané Nippon. Je totiž sice skutečností, že Nippon ze své vlastní iniciativy netvrdila (dopis ze dne 18. prosince 1998), že se účastnila setkání zorganizovaných během relevantního období, následné oznámení námitek však obsahovalo velmi konkrétní informace o její účasti a jejím zastoupení společností Tokai v průběhu těchto setkání s tím, že uvádělo navíc, že při těchto příležitostech byly diskutovány klíčové otázky pro fungování kartelové dohody. Tyto informace byly založeny na prohlášeních jiných podniků než Nippon. Nippon tedy musela rozumně při čtení oznámení námitek dospět k závěru, že Komise přikládá těmto prohlášením větší význam a důvěryhodnost než dopisu Nippon ze dne 18. prosince 1998.

106    Za těchto okolností, pokud Nippon nesouhlasila s tvrzeními týkajícími se její účasti a jejího zastoupení na setkáních zorganizovaných během relevantního období, tak jak byly uvedeny v oznámení námitek, ani s významem a důkazní hodnotou prohlášení SGL, SDK a UCAR, o která Komise opřela svá tvrzení, měla je zpochybnit ve své odpovědi na oznámení námitek. Pouze takové konkrétní zpochybnění již v této fázi správního řízení by Komisi poskytlo možnost prohloubit její vyšetřování a pokusit se předložit dodatečné důkazy.

107    Dopisy Nippon ze dne 30. března a 17. května 2000 přitom neobsahují žádné zpochybnění těchto tvrzení a výše uvedených prohlášení. Naopak, ve snaze dosáhnout snížení pokuty Nippon zdůrazňuje svou ochotu spolupracovat a prohlašuje, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění v oznámení námitek. Jediná konkrétní poznámka týkající se doby trvání protiprávního jednání se týká konečné fáze, a sice ukončení veškerého protiprávního jednání po únoru 1998. V tomto kontextu mohla být neexistence zpochybnění týkajícího se prvních deseti měsíců protiprávního jednání – ve spojení s nekonzultováním vyšetřovacího spisu Komise ze strany Nippon a její nepřítomnosti na slyšení organizovaném Komisí – rozumně Komisí vykládána v tom smyslu, že Nippon v rámci své spolupráce poskytnuté Komisi hodlá usnadnit Komisí její úkol, který spočívá v prokázání doby trvání protiprávního jednání, tím, že souhlasí se zjištěními týkajícími se jeho začátku a upřesňuje pouze jeho ukončení.

108    Pokud jde o to, zda se Nippon může vrátit k této spolupráci a před Soudem tvrdit, že se protiprávního jednání neúčastnila v období od května 1992 do března 1993, je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora v případě neexistence výslovného uznání ze strany stíhaného podniku musí Komise skutkové okolnosti prokázat, přičemž podnik může v rámci sporného řízení rozvinout jakékoli důvody obhajoby, které se mu zdají být užitečné (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, C‑297/98 P, Recueil, s. I‑10101, bod 37). A contrario lze z toho vyvodit, že tak tomu nemůže být v případě, že dotčený podnik výslovným, jasným a přesným způsobem uznal skutková zjištění: připustil-li tento podnik výslovně v rámci správního řízení věcnou správnost skutečností, které mu Komise vytýká v oznámení námitek, je tyto skutečnosti třeba považovat za prokázané s tím, že podnik je již v zásadě nemůže zpochybnit v rámci sporného řízení před Soudem.

109    V projednávané věci však byla účast Nippon na dané kartelové dohodě v období od května 1992 do března 1993 Komisí vyvozena nikoliv z jasného a přesného prohlášení Nippon výslovně se vztahujícímu k tomuto období, ale ze souboru skutečností, jako jsou její objektivní jednání ve vztahu ke Komisi při správním řízení a její spíše obecná prohlášení o nezpochybnění. Za těchto okolností nemůže být Nippon bráněno, aby před Soudem tvrdila, že tento soubor skutečností byl chybně vyložen v tom smyslu, že prokazuje její účast během výše uvedeného období.

110    Toto opožděné zpochybnění však nemůže mít význam z hlediska věci samé. Jak totiž bylo konstatováno výše, Komise byla oprávněna se domnívat, že Nippon, která měla k dispozici důkazy předložené v oznámení námitek, nezpochybnila svou účast na kartelové dohodě během relevantního období. V důsledku toho se Komise mohla před Soudem omezit na připomenutí jednání Nippon při správním řízení a uvedených důkazů spočívajících zejména v prohlášeních SGL, SDK a UCAR. Tato prohlášení – která byla v odpověď na písemnou otázku Soudu předložena Komisí ve stručné verzi – přitom umožňují právně dostačujícím způsobem prokázat účast Nippon na kartelové dohodě během relevantního období.

111    Z toho vyplývá, že Komise nebyla před Soudem povinna nově provést důkazy a vyjádřit se k argumentům předloženým poprvé Nippon před Soudem za účelem oslabení výše uvedených důkazů. Obzvláště argumentace Nippon týkající se jejích stvrzenek o cestovních výdajích může být považována za irelevantní. Úkol Komise, který spočívá v prokázání protiprávního jednání a který byl usnadněn v průběhu správního řízení jednáním a prohlášeními Nippon, tedy nebyl objektivně ztížen následným zpochybněním Nippon před Soudem.

112    Nelze však opomenout, že Komise proti veškerému očekávání, které mohla rozumně přikládat objektivní spolupráci Nippon při správním řízení, byla povinna vypracovat a předložit před Soudem svou obranu vztahující se ke zpochybnění protiprávních skutečností, o kterých se právem domnívala, že je Nippon již nezpochybní. Za těchto okolností se Soud domnívá, že je třeba, aby vykonal svou pravomoc v plné jurisdikci, která je mu svěřena na základě článku 17 nařízení č. 17, a zvýšil pokutu uloženou Nippon o 2 procentní body (viz bod 457 dále).

113    Tento závěr nenaráží na rozsudek Soudu ze dne 28. února 2002, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise (T‑354/94, Recueil, s. II‑843, bod 85). V tomto rozsudku Soud poté, co mu Soudní dvůr věc vrátil v rámci kasačního opravného prostředku, rozhodl, že riziko, že podnik, kterému byla snížena výše pokuty za jeho spolupráci, následně podá žalobu na neplatnost rozhodnutí, které jej sankcionuje za jeho porušení pravidel hospodářské soutěže, a před Soudem nebo Soudním dvorem bude mít úspěch, je běžným důsledkem výkonu opravných prostředků stanovených Smlouvou; proto pouhá skutečnost, že tento podnik měl před soudy úspěch, nemůže odůvodnit nové posouzení rozsahu snížení, které mu bylo poskytnuto. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v rozsudku Soudu ze dne 14. května 1998, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise (T‑354/94, Recueil, s. II‑2111), proti kterému byl podán kasační opravný prostředek, nebylo rozhodnuto o náležitém charakteru snížení pokuty z titulu spolupráce poskytnuté podnikem, a mimoto, že v rozsudku Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise (C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925), který částečně zrušil tento rozsudek, nebylo o problematice uvedeného snížení pokuty rovněž rozhodováno. Vzhledem k této zvláštní procesní situaci nelze skutečnost, že Soud odmítl ve výše uvedeném rozsudku ze dne 28. února 2002 provést „nové posouzení rozsahu poskytnutého snížení […]“, vykládat v tom smyslu, že Soud nemůže za žádných okolností při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci zvýšit výši pokuty uložené podniku, který poté, co mu byla pokuta snížena za to, že nezpochybnil věcnou správnost skutkových zjištění učiněných Komisí při správním řízení, zpochybní pravdivost těchto zjištění poprvé před Soudem.

114    Pokud Nippon dále tvrdí, že bod 48 odůvodnění Rozhodnutí chybně uvádí, že její stvrzenky o cestovních výdajích prokazují její přítomnost na setkání „manažerů“ a na „pracovních“ setkáních, stačí připomenout, že znění uvedeného bodu odůvodnění, podle kterého je účast zástupců Tokai, Nippon a SEC na uvedených setkáních „uznána těmito společnostmi či potvrzena jejich stvrzenkami o cestovních výdajích“. S ohledem na okolnost, že Nippon objektivně uznala, že se účastnila kartelové dohody po celou dobu jejího trvání, nelze tuto část vykládat v tom smyslu, že Komise chtěla založit účast na protiprávním jednání v období od května 1992 do března 1993 společnosti Nippon pouze na stvrzenkách o cestovních výdajích této společnosti.

115    Nakonec výtka vycházející z nedostatku odůvodnění není podána ani proti Rozhodnutí v plném rozsahu, ani proti skutkovému zjištění týkajícímu se výše uvedeného období účasti. Je podána pouze proti zvýšení základní částky pokuty uložené Nippon o 55 %. V důsledku toho, i kdyby tato výtka byla opodstatněná, nezpůsobovala by zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu nebo daného skutkového zjištění, ale vedla by pouze ke změně Rozhodnutí, pokud jde o zvýšení o 55 %.

116    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvody vycházející z porušení podstatných procesních náležitostí z důvodu neexistence dostatečných důkazů o účasti Nippon na protiprávním jednání během období od května 1992 do března 1993 a nedostatku odůvodnění, je třeba zamítnout.

117    Přezkum první skupiny žalobních důvodů ukázal, že žádná skutečnost uvedená žalobkyněmi neodůvodňuje zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu ani zrušení skutkových zjištění v tomto Rozhodnutí obsažených. V důsledku toho je třeba návrhová žádání směřující k úplnému zrušení Rozhodnutí či k částečnému zrušení jeho článku 1 zamítnout.

118    Při následujícím přezkumu návrhových žádání a žalobních důvodů podaných proti stanovení pokut budou tudíž zohledněna veškerá uvedená skutková zjištění.

B –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení článku 3 Rozhodnutí nebo ke snížení uložených pokut

1.     K žalobním důvodům vycházejícím z porušení zásady zákazu souběhu sankcí a povinnosti Komise zohlednit dříve uložené sankce, jakož i z nedostatku odůvodnění v tomto ohledu

a)     Argumenty účastnic řízení

119    Všechny žalobkyně, s výjimkou C/G, tvrdí, že svým odmítnutím odečíst od pokut uložených Rozhodnutím výši pokut již uložených ve Spojených státech a v Kanadě, jakož i částku náhrady škody, která již byla v těchto zemích zaplacena, Komise porušila pravidlo zakazující souběh sankcí za stejné protiprávní jednání. Toto pravidlo vychází ze zásad ekvity a proporcionality zakotvených v ústavním právu Společenství; bylo potvrzeno článkem 50 listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1), a články 54 až 58 úmluvy k provedení Schengenské dohody mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ze dne 14. června 1985 (Úř. věst. L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 3), podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu (Lucembursko). Zásada non bis in idem je rovněž zakotvena článkem 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), podepsané dne 4. listopadu 1950 v Říme, ve znění výkladu podaného zejména rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. května 2001, Fischer v. Rakousko.

120    Jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 14. prosince 1972, Boehringer v. Komise (7/72, Recueil, s. 1281), Komise je povinna započíst sankci uloženou orgány třetí země, jsou-li skutková zjištění uplatňovaná proti žalující společnosti Komisí na straně jedné a těmito orgány na straně druhé totožná. Tak je tomu právě v projednávaném případě, jelikož na rozdíl od věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek ze dne 14. prosince 1972, byla kartelová dohoda sankcionovaná americkými a kanadskými orgány svým předmětem, územním umístěním a trváním totožná s kartelovou dohodou sankcionovanou Komisí.

121    Nezohlednění zásady započtení mimoto porušuje rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1969, Walt Wilhelm a další (14/68, Recueil, s. 1, bod 11), jakož i rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 1995, Sotralentz v. Komise (T‑149/89, Recueil, s. II‑1127, bod 29), a ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 96), podle kterých obecný požadavek ekvity vyžaduje, aby při stanovení výše pokuty Komise zohlednila sankce, které již byly stejnému podniku uloženy za stejný skutek.

122    V tomto ohledu SGL zpochybňuje posouzení obsažené v Rozhodnutí, podle kterého pokuty uložené ve Spojených státech a v Kanadě zohlednily pouze protisoutěžní účinky kartelové dohody v oblasti pravomoci těchto orgánů (body 179 a 180 odůvodnění Rozhodnutí). K prokázání toho, že totožné skutky byly sankcionovány ve Spojených státech a v Evropě, SGL odkazuje na zjištění uvedená v Rozhodnutí. Body 14, 17, 18, 71 až 73, 106 a 149 odůvodnění tohoto Rozhodnutí tak prokazují, že Komise obecně připustila, že protiprávní jednání byla tvořena dohodami na světové úrovni založenými na globálním plánu, kterých se účastnily dotčené podniky. Komise netvrdila, že skutky, za které uložila pokuty, tvoří události oddělitelné od skutků, které již byly sankcionovány ve Spojených státech. Pokud jde o věcnou výtku, na kterou odkazuje sankce uložená žalobkyni ve Spojených státech, z transakce (plea agreement) potvrzené před soudem vyplývá, že dotčené dohody o cenách a množstevních omezeních existovaly „ve Spojených státech a v jiných zemích“, a to od roku 1992 do června 1997.

123    SGL dodává, že trestní sankce, která jí byla uložena ve Spojených státech ve výši 135 milionů USD, již překračuje maximální výši sankcí (10 % celkového obratu) stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Komise jí proto nemohla uložit doplňující sankci ve výši 80,2 milionu eur.

124    SGL navíc zdůrazňuje, že tím, že Komise nezapočetla sankce již uložené v ostatních zemích, porušila oznámení učiněné bývalým generálním ředitelem generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž, p. Alexandrem Schaubem, který v průběhu setkání dne 1. prosince 1998 slíbil, že při stanovení pokuty Komise zohlední sankce uložené ve Spojených státech.

125    Žalobkyně mají mimoto za to, že Komise porušila zásadu zákazu souběhu sankcí s ohledem na jejich celkový obrat, který zahrnuje obrat dosažený ve Spojených státech a v Kanadě. Tento obrat byl totiž již zohledněn americkými a kanadskými orgány za účelem stanovení jimi uložených pokut. K tomu, aby bylo zabráněno dvojí sankci, bylo podle žalobkyň tedy třeba, aby Komise zohlednila pouze část obratu, která pocházela z prodejů grafitových elektrod v Evropě.

126    Žalobkyně dodávají, že Komise porušila odrazující účinek již uložených pokut. Opomenula totiž při stanovení výše pokut zohlednit skutečnost, že žalobkyně již byly ve třetích zemích odsouzeny k pokutám a náhradě škody dostatečně vysokým k tomu, aby se nedopustily nového protiprávního jednání v rozporu s právem hospodářské soutěže. Žalobkyně proto byly již dostatečně sankcionovány.

127    Nakonec Tokai a Nippon vytýkají Komisí, že Rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně neodůvodnila. Zaprvé se nevypořádala s argumentem Tokai týkajícím se zásady non bis in idem předloženým v její odpovědi na oznámení námitek a tento argument zdůraznil nutnost náležitého „územního umístnění“ pro stanovení pokuty. Zadruhé měla podle Nippon povinnost uvést odůvodnění v projednávané věci zvláštní význam, jelikož Komise uložila pokuty stanovené v závislosti na celkovém obratu, přičemž tato metoda představuje novou fázi v rozhodovací praxi Komise.

128    Komise v podstatě uvádí, že pokuty uložené orgány třetích států sankcionují pouze porušení jejich vnitrostátního práva hospodářské soutěže a že nejsou příslušné k uložení sankcí za porušení práva hospodářské soutěže Společenství. Okolnost, že různé orgány přezkoumávaly tytéž skutky, je irelevantní, jelikož stejný skutek může tvořit protiprávní jednání z hlediska několika právních řádů.

129    Pokud jde o odrazující charakter pokut, Komise připomíná, že základním kritériem pro stanovení pokuty je závažnost protiprávního jednání. Nic neumožňuje dospět k závěru, že pokuty musí být sníženy, protože žalobkyně již byly dostatečně odrazeny sankcemi uloženými v jiných zemích. Žalobkyně byly sankcionovány, protože nerespektovaly pravidla hospodářské soutěže Společenství tím, že se dopustily protiprávního jednání v Evropě. Tato pravidla hospodářské soutěže je třeba brát stejně vážně jako pravidla jiných zemí proto, aby bylo dosaženo zamýšleného odrazujícího účinku.

b)     Závěry Soudu

130    Z judikatury vyplývá, že zásada non bis in idem zakotvená rovněž v čl. 4 protokolu č. 7 EÚLP je obecnou zásadou práva Společenství, jejíž dodržování zajišťuje soud (rozsudky Soudního dvora ze dne 5. května 1966, Gutmann v. Komise ESAE, 18/65 a 35/65, Recueil, s. 149, 172, a ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, dále jen „rozsudek LVM“, bod 59, jakož i rozsudek Boehringer v. Komise, bod 120 výše, bod 3).

131    V oblasti práva hospodářské soutěže Společenství tato zásada zakazuje, aby byl podnik Komisí opětovně sankcionován nebo stíhán pro protisoutěžní chování, za něž mu již byla uložena sankce nebo za něž byl shledán odpovědným, a to dřívějším rozhodnutím Komise, proti kterému již nelze podat žalobu.

132    Judikatura nicméně připustila možnost kumulovat sankce, jednu podle práva Společenství, druhou vnitrostátní, jako důsledek dvou paralelních řízení, majících rozdílný účel, jejichž přípustnost vyplývá ze zvláštního systému rozdělení pravomocí mezi Společenství a členské státy v oblasti kartelových dohod. Důsledkem obecného požadavku ekvity však je, že Komise je při stanovení částky pokuty povinna zohlednit sankce, které již byly stejnému podniku uloženy za stejné skutky, pokud se jedná o sankce uložené za porušení práva kartelových dohod členského státu, a tedy ke kterým došlo na území Společenství (rozsudek Walt Wilhelm a další, bod 121 výše, bod 11, a rozsudek Boehringer v. Komise, bod 120 výše, bod 3; rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Tréfileurope v. Komise, T‑141/89, Recueil, s. II‑791, bod 191, a rozsudek Sotralentz v. Komise, bod 121 výše, bod 29).

133    Pokud žalobkyně tvrdí, že uložením pokuty za účast na kartelové dohodě již sankcionované americkými a kanadskými orgány Komise porušila zásadu non bis in idem, podle které stejné osobě nelze uložit druhou sankci za totéž protiprávní jednání, je třeba připomenout, že soud Společenství připustil, že vůči podniku mohou být platně vedena dvě souběžná řízení pro totéž protiprávní jednání, a mohou mu být tedy uloženy dvě různé sankce, jedna příslušným orgánem dotčeného členského státu a druhá orgánem Společenství. Tato možnost souběhu sankcí je odůvodněna skutečností, že uvedená řízení sledují odlišné cíle (rozsudky Walt Wilhelm a další, bod 121 výše, bod 11; Tréfileurope v. Komise, bod 132 výše, bod 191, a Sotralentz v. Komise, bod 121 výše, bod 29).

134    Za těchto podmínek nemůže být zásada non bis in idem tím spíše použita v takovém případě, jako je projednávaný případ, kde zahájená řízení a sankce uložené Komisí na jedné straně a americkými a kanadskými orgány na straně druhé nesledují zjevně tytéž cíle. Pokud jde totiž v prvním případě o ochranu nenarušené hospodářské soutěže na území Evropské unie nebo v EHP, v druhém případě se sledovaná ochrana týká amerického nebo kanadského trhu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1970, Buchler v. Komise, 44/69, Recueil, s. 733, body 52 a 53). Použití zásady non bis in idem je totiž podmíněno nejen totožností protiprávních skutků a sankcionovaných osob, ale rovněž jednotností chráněného právního zájmu (stanoviska generálního advokáta p. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci C‑213/00 P předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, I‑230, bod 89).

135    Tento závěr je podpořen dosahem zásady zákazu souběhu sankcí, jak byla zakotvena v článku 4 protokolu č. 7 EÚLP. Ze znění uvedeného článku vyplývá, že účelem této zásady je pouze zakázat vnitrostátnímu soudu, aby soudil nebo trestal trestný čin, za který již byla dotčená osoba osvobozena nebo odsouzena v tomtéž státě. Zásada non bis in idem naopak nezakazuje, aby osoba byla více než jednou stíhána nebo odsouzena za stejné skutkové jednání ve dvou nebo více státech. V důsledku toho je rozsudek Fischer v. Rakousko dovolávaný SGL irelevantní pro projednávaný spor, jelikož byl vydán na základě článku 4 protokolu č. 7 EÚLP a týká se dvou odsouzení uložených v rámci téže země.

136    Je třeba rovněž zdůraznit, že se žalobkyně nedovolávaly žádné úmluvy nebo normy mezinárodního práva, která by zakazovala orgánům nebo soudům různých států, aby stíhaly a odsoudily stejnou osobu za tytéž skutky. Takový zákaz dnes může být stanoven jen v rámci velmi úzké mezinárodní spolupráce vedoucí k přijetí takových společných pravidel, jaká jsou obsažena ve výše uvedené Úmluvě k provedení Schengenské dohody. V tomto ohledu žalobkyně neuvedly žádnou závaznou dohodu mezi Společenstvím a třetími státy, jako jsou Spojené státy nebo Kanada, která by takový zákaz stanovila.

137    Je sice pravda, že článek 50 výše uvedené listiny základních práv stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona. Je však třeba konstatovat, že tento předpis se použije pouze na území Unie a že výslovně vymezuje dosah práva vymezeného ve svém článku 50 na případy, kdy bylo rozhodnutí o osvobození či o odsouzení přijato na tomto území.

138    Z toho vyplývá, že v rozsahu, v němž se žalobkyně dovolávají porušení zásady non bis in idem z důvodu, že za dotčenou kartelovou dohodu byla rovněž uložena sankce mimo území Společenství nebo že Komise v Rozhodnutí zohlednila jejich celkový obrat, který zahrnuje obrat dosažený ve Spojených státech a Kanadě, již zohledněný americkými a kanadskými orgány pro stanovení pokut, je třeba tuto výtku zamítnout.

139    Pokud žalobkyně tvrdí, že Komise nerespektovala rozsudek Boehringer v. Komise, bod 120 výše, podle kterého je Komise povinna od pokuty odečíst sankci uloženou orgány třetí země, pokud jsou skutečnosti uvedené proti žalujícímu podniku Komisí na straně jedné a těmito orgány na straně druhé totožné, je třeba připomenout, že v tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl následující (bod 3):

„[...] pokud jde o otázku, zda může být Komise rovněž povinna započíst sankci uloženou orgány třetího státu, bylo by třeba jí rozhodnout pouze tehdy, pokud skutky uplatněné v projednávané věci proti žalobkyni Komisí na jedné straně a americkými orgány na straně druhé jsou totožné.“

140    Z této části zjevně vyplývá, že, Soudní dvůr stanovil – aniž řešil otázku, zda je Komise povinna započítat sankci uloženou orgány třetího státu v případě, že skutky vytýkané podniku Komisí a uvedenými orgány jsou totožné – že totožnost skutků, které podniku vytýká Komise a orgány třetího státu, jsou předběžnou podmínku výše uvedené otázky.

141    Krom toho s přihlédnutím ke zvláštní situaci, vyplývající jednak z úzké vzájemné závislosti vnitrostátních trhů členských států a společného trhu, jednak ze zvláštního systému rozdělení pravomocí mezi Společenství a členské státy v oblasti kartelových dohod na tomtéž společném trhu, Soudní dvůr poté, co připustil možnost dvojího stíhání, rozhodl s ohledem na případnou dvojí sankci, která z něj vyplývá, že je nutné zohlednit první represivní rozhodnutí v souladu s požadavkem ekvity (rozsudek Walt Wilhelm a další, bod 121 výše, bod 11, a stanovisko generálního advokáta p. Mayrase předcházející rozsudku Boehringer v. Komise, bod 120 výše, Recueil, s. 1293, 1301 až 1303).

142    Taková situace přitom v projednávaném případě zcela zřejmě nenastala. Při neexistenci tvrzení výslovného smluvního ustanovení ukládajícího Komisi povinnost při stanovení částky pokuty zohlednit sankce již uložené témuž podniku za stejné skutky orgány nebo soudy třetího státu, jako jsou Spojené státy nebo Kanada, proto žalobkyně nemohou Komisi platně vytýkat, že v projednávaném případě tuto údajnou povinnost nedodržela.

143    V každém případě, i pokud by bylo dovozováno a contrario z rozsudku Boehringer v. Komise, bod 120 výše, že Komise je skutečně povinna započíst jakýkoli trest uložený orgány třetího státu v případě, že skutky vytýkané dotčenému podniku Komisí a uvedenými orgány jsou totožné, je třeba připomenout, že nehledě na skutečnost, že v rozsudku vyneseném proti SGL ve Spojených státech je uvedeno, že účelem kartelové dohody v odvětví grafitových elektrod bylo omezit výrobu a zvýšit ceny těchto výrobků „ve Spojených státech a v jiných zemích“, nebylo nijak prokázáno, že trest uložený ve Spojených státech se týká jednání kartelu nebo jeho účinků v jiných zemích než ve Spojených státech (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Boehringer v. Komise, bod 6), a zejména v EHP, což by ostatně zasahovalo do územní působnosti Komise. Tato úvaha platí stejně i pro trest uložený v Kanadě.

144    Pokud jde o odrazující účinek již uložených pokut, je třeba zdůraznit, že podle judikatury pravomoc Komise ukládat pokuty podnikům, které úmyslně nebo z nedbalosti porušily ustanovení čl. 81 odst. 1 ES nebo článku 82 ES, představuje jeden z prostředků svěřených Komisi, aby mohla plnit úkol dohledu, který jí svěřuje právo Společenství. Tento úkol zahrnuje povinnost provádět obecnou politiku směřující k uplatňování v oblasti hospodářské soutěže zásad stanovených ve Smlouvě a v tomto smyslu směrovat chování podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 105).

145    Z toho plyne, že Komise má pravomoc rozhodovat o výši pokut s cílem posílit jejich odrazující účinek, pokud jsou protiprávní jednání stejného typu stále poměrně častá, byť jejich protiprávnost byla ustanovena od počátku politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže, z důvodu zisku, který z nich mohou mít určité dotyčné podniky (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 108).

146    Žalobkyně nemohou platně tvrdit, že se v jejich případě nejednalo o žádné odrazení z toho důvodu, že již byly za tytéž skutky odsouzeny soudy třetích států. Tato argumentace žalobkyň je totiž smíšena s argumentací týkající se porušení zásady zákazu souběhu sankcí, která byla zamítnuta výše.

147    Mimoto, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, cíl spočívající v odrazení, který je Komise oprávněna sledovat při stanovení výše pokuty, má zajistit, aby podniky dodržovaly pravidla hospodářské soutěže upravená Smlouvou, pokud jde o výkon jejich činností uvnitř Společenství nebo EHP. Odrazující povaha pokuty uložené z důvodu porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže proto nemůže být určena pouze v závislosti na konkrétní situaci podniku, který byl shledán odpovědným, ani v závislosti na tom, zda podnik dodržel pravidla hospodářské soutěže stanovená ve třetích státech mimo EHP.

148    Komise tedy byla oprávněna uložit SGL pokutu v dostatečně odrazující výši v mezích stanovených čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, aniž byla povinna zohlednit americké a kanadské sankce pro účely stanovení těchto mezí.

149    Pokud jde o žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury musejí z odůvodnění aktu jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, aby mohly vykonat svá práva obhajoby a soud Společenství mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudky Soudu ze dne 20. října 1999, Swedish Match Philippines v. Rada, T‑171/97, Recueil, s. II‑3241, bod 82 a citovaná judikatura, a ze dne 12. července 2001, UK Coal v. Komise, T‑12/99 a T‑63/99, Recueil, s. II‑2153, bod 196).

150    V projednávané věci je přitom v bodech 179 až 183 odůvodnění Rozhodnutí výslovně zamítnuta argumentace, kterou SGL předložila v průběhu správního řízení s cílem dosáhnout uplatnění zásady non bis in idem. Komise tak uvedla, že podle jejího názoru se tato zásada neuplatní ve vztahu k sankcím uloženým americkými a kanadskými orgány. I kdyby nebylo v těchto bodech odůvodnění zaujato stanovisko ke konkrétnímu argumentu Tokai (viz bod 127 výše) a přístup Komise by skutečně představoval novou fázi v její rozhodovací praxi, nic žalobkyním nebránilo, aby si užitečně zajistily obranu svých zájmů před Soudem prostřednictvím uplatnění všech žalobních důvodů a argumentů, které se jim zdají být relevantní pro zpochybnění tvrzení Komise. Mimoto Soud mohl vykonat svůj přezkum tím, že rozhodl o různých aspektech zásady non bis in idem.

151    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvody vycházející z porušení zásady zákazu souběhu sankcí a povinnosti Komise zohlednit dříve uložené sankce, jakož i nedostatku odůvodnění v tomto bodě je třeba zamítnout.

152    Pokud jde o zvláštní výtku SGL, podle které jí příslušný generální ředitel Komise slíbil, že na pokutu uloženou Komisí budou započteny americké sankce, žalobkyně se dovolává zásady ochrany svého legitimního očekávání. Tato zásada se vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, kdy u něj správa Společenství vyvolala podloženou naději (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. března 1987, Van den Bergh en Jurgens v. Komise, 265/85, Recueil, s. 1155, bod 44, a ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise, C‑152/88, Recueil, s. I‑2477, bod 26), přičemž nikdo se nemůže dovolávat porušení této zásady v případě, že mu správa neposkytla přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění (rozsudky Soudu ze dne 6. července 1999, Forvass v. Komise, T‑203/97, Recueil FP, s. I‑A-129, II‑705, bod 70 a citovaná judikatura, a ze dne 18. ledna 2000, Mehibas Dordtselaan v. Komise, T‑290/97, Recueil, s. II‑15, bod 59).

153    V tomto ohledu stačí připomenout, že Rozhodnutí bylo přijato kolegiem členů Komise v souladu se zásadou kolegiality zakotvenou článkem 1 jednacího řádu Komise ze dne 29. listopadu 2000 (Úř. věst. L 308, s. 26; Zvl. vyd. 01/03, s. 213), a nikoliv generálním ředitelem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise, T‑31/99, Recueil, s. II‑1881, bod 104). Mimoto SGL nemohla rozumně očekávat, že by Rozhodnutí, které jí ukládá pokutu jako sankci za její účast na aktivní kartelové dohodě na světové úrovni na trhu grafitových elektrod, mohlo být přeneseno jakožto „řídící nebo správní opatření“ ve smyslu článku 14 jednacího řádu na generálního ředitele příslušného v oblasti hospodářské soutěže. V důsledku toho nemohl generální ředitel jakkoliv poskytnout společnosti SGL „přesná ujištění z oprávněného a důvěryhodného zdroje“, pokud jde o započtení sankcí, které jí byly uloženy ve Spojených státech a v Kanadě, jelikož jeho pravomoc spočívá pouze v předkládání návrhů kolegiu, které kolegium může přijmout či zamítnout.

154    Mimoto se zdá, že SGL sama pochybovala o přesnosti ujištění údajně poskytnutých p. Schaubem dne 1. prosince 1998. Ve své odpovědi ze dne 4. dubna 2000 na oznámení námitek se totiž SGL uvedených ujištění nedovolává, ale naopak vytýká Komisi, že neuvedla, zda a v jakém rozsahu zohlední z hlediska zásady non bis in idem sankce již uložené ve Spojených státech. V každém případě, SGL netvrdila, že byla motivována sporným slibem p. Schauba ke spolupráci s Komisí a k uznání věcné správnosti vytýkaných skutků.

155    Z toho vyplývá, že výtku vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání ve vztahu k započtení sankce uložené SGL ve Spojených státech je třeba rovněž zamítnout.

2.     K žalobním důvodům vycházejícím z porušení pokynů, protiprávnosti pokynů a nedostatku odůvodnění v tomto bodě

a)     Úvodní poznámky k právnímu rámci, v němž byly pokuty uloženy žalobkyním

156    Podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 „Komise může podnikům […] uložit rozhodnutím pokuty ve výši od 1000 [eur] do 1 000 000 [eur] nebo v částce tuto výši přesahující, ale nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce všemi podniky, které se na porušení [protiprávním jednání] podílely, pokud úmyslně nebo z nedbalosti […] poruší čl. [81] odst. 1 […] Smlouvy“. V tomtéž ustanovení je stanoveno, že „při stanovení výše pokuty se bere v úvahu závažnost a trvání daného porušení [doba trvání daného protiprávního jednání]“.

157    Toto ustanovení poskytuje Komisi prostor pro posouzení při stanovení pokut (rozsudek Soudu ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T‑229/94, Recueil, s. II‑1689, bod 127), který je vlastní zejména její obecné politice v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, body 105 a 109). V tomto rámci za účelem zajištění transparentnosti a objektivní povahy svých rozhodnutí v oblasti pokut Komise přijala v roce 1998 pokyny. Jedná se o nástroj, který má v souladu s normami vyšší právní síly upřesnit kritéria, která hodlá používat v rámci výkonu své posuzovací pravomoci; z toho vyplývá omezení této vlastní pravomoci (rozsudek Soudu ze dne 30. dubna 1998, Vlaams Gewest v. Komise, T‑214/95, Recueil, s. II‑717, bod 89), jelikož je věcí Komise, aby respektovala indikativní pravidla, která si sama uložila (rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise, T‑380/94, Recueil, s. II‑2169, bod 57).

158    V projednávané věci podle bodů 126 až 144 odůvodnění Rozhodnutí Komise uložila pokuty všem žalobkyním za zjištěné protiprávní jednání v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 dohody o EHP. Z těchto bodů odůvodnění vyplývá, že pokuty byly uloženy na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a že Komise − ačkoli Rozhodnutí na pokyny výslovně neodkazuje − určila výši pokut na základě způsobu výpočtu pokut stanoveného v pokynech.

159    Podle této metody použije Komise při stanovení výše pokut, které mají být uloženy dotyčným podnikům, jako výchozí bod částku stanovenou v závislosti na závažnosti protiprávního jednání. Při hodnocení závažnosti protiprávního jednání je třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost relevantního zeměpisného trhu (bod 1 A první pododstavec). V tomto rámci se protiprávní jednání zařadí do jedné ze tří kategorií, a sice „méně závažná protiprávní jednání“, pro která jsou předpokládané pokuty 1000 eur až 1 milion eur, „závažná protiprávní jednání“, pro která jsou předpokládané pokuty 1 milion eur až 20 milionů eur, a „velmi závažná protiprávní jednání“, pro která jsou předpokládané pokuty nad 20 milionů eur (bod 1 A druhý pododstavec první až třetí odrážka). V každé z těchto kategorií navrhovaný rozsah pokut podle pokynů umožní, aby se na podniky použilo rozdílné zacházení podle povahy protiprávního jednání, kterého se dopustily (bod 1 A třetí pododstavec). Rovněž je nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou schopnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odrazující účinek (bod 1 A čtvrtý pododstavec).

160    V rámci každé ze tří takto vymezených kategorií protiprávního jednání je podle Komise v některých případech nezbytné zvážit určenou částku, aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu, a aby se v důsledku toho přizpůsobil výchozí bod základní částky (dále jen „výchozí částka“) zvláštní povaze každého podniku (bod 1 A šestý pododstavec).

161    Pokud jde o faktor týkající se délky trvání protiprávního jednání, pokyny rozlišují mezi krátkodobými protiprávními jednáními (obecně kratšími než jeden rok), za která částka určená podle závažnosti protiprávního jednání nemůže být zvýšena, střednědobými protiprávními jednáními (obecně jeden až pět roků), za která může být tato částka zvýšena až o 50 %, a dlouhodobými protiprávními jednáními (obecně déle než pět roků), za která může být uvedená částka zvýšena o 10 % za každý rok (bod 1 B první pododstavec první až třetí odrážka).

162    Pokyny jako příklad dále uvádějí seznam přitěžujících a polehčujících okolností, které mohou být vzaty v úvahu za účelem zvýšení nebo snížení základní částky.

163    Nakonec pokyny upřesňují, že konečná částka vypočítaná podle této metody (základní částka zvýšená nebo snížená o příslušné procentní body) nemůže v žádném případě překročit 10 % celosvětového obratu podniků, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 [bod 5 písm. a)]. Navíc pokyny stanoví, že po provedení výše uvedených výpočtů je třeba podle okolností vzít v úvahu určité objektivní faktory, např. zvláštní hospodářské souvislosti, jakékoli hospodářské nebo finanční výnosy, které případně získali účastníci protiprávního jednání, zvláštní povahu dotyčných podniků a jejich skutečnou schopnost zaplatit v určitých sociálních souvislostech, a v souladu s tím je třeba upravit zamýšlené pokuty [bod 5 písm. b)].

164    V tomto kontextu je třeba posoudit, jak tvrdí žalobkyně, zda jsou pokuty uložené v článku 3 Rozhodnutí nadměrné a byly stanoveny na základě špatné metodologie.

165    V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv Komise disponuje za účelem stanovení částky každé pokuty posuzovací pravomocí, aniž by musela používat přesný matematický vzorec (rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‑150/89, Recueil, s. II‑1165, bod 59), Soud nicméně na základě článku 17 nařízení č. 17 rozhoduje s pravomocí v plné jurisdikci ve smyslu článku 229 ES o žalobách podaných proti rozhodnutím, kterými Komise stanoví pokutu, a může v důsledku toho uloženou pokutu zrušit, snížit nebo zvýšit. V tomto rámci může jeho posouzení přiměřenosti pokuty bez ohledu na případná zjevně nesprávná posouzení Komise odůvodňovat předložení a zohlednění doplňujících informací, které nejsou v rozhodnutí Komise uvedeny (rozsudek SCA Holding v. Komise, bod 108 výše, bod 55).

b)     K výchozím částkám uvedeným v Rozhodnutí v závislosti na závažnosti protiprávního jednání

 Shrnutí Rozhodnutí

166    V bodech 129 až 154 odůvodnění Rozhodnutí Komise stanovila výchozí částku každé pokuty v závislosti na závažnosti protiprávního jednání. V tomto kontextu zohlednila:

–        povahu protiprávního jednání (rozdělení trhů a stanovování cen ve významném průmyslovém odvětví), když se domnívala, že se jedná o velmi závažné protiprávní jednání v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 dohody o EHP;

–        skutečný dopad protiprávního jednání na trh grafitových elektrod v EHP, když se domnívala, že ceny byly nejen dohodnuty, ale rovněž oznámeny a uplatňovány s tím, že uplatňované ceny (zejména zvyšování cen) v širokém rozsahu odpovídaly cenám, o kterých rozhodl kartel, po dobu šesti let;

–        velikost relevantního zeměpisného trhu, když uvedla, že se kartel vztahuje k celému společnému trhu a po jeho vytvoření na celý trh EHP.

167    S ohledem na tyto faktory se Komise domnívala, že dotčené podniky se dopustily „velmi závažného protiprávního jednání“.

168    Dále, aby Komise zohlednila skutečnou hospodářskou schopnost každého podniku způsobit závažnou škodu hospodářské soutěži a s ohledem na rozdílnou velikost dotčených podniků, Komise uplatnila odlišné zacházení. Za tímto účelem rozdělila dotčené podniky do třech kategorií, když vycházela z celkového obratu každého podniku z prodeje relevantního výrobku. Srovnání bylo založeno na údajích týkajících se obratu přičitatelnému danému výrobku za poslední rok protiprávního jednání, a sice rok 1998, tak jak vyplývají z tabulky uvedené v bodě 30 odůvodnění Rozhodnutí:

Společnost	Celkový obrat z grafitových elektrod (1998, v milionech eur) + podíl na světovém trhu grafitových elektrod (1992–1998)		Obrat v EHP z grafitových elektrod (1998) + podíl na trhu grafitových elektrod v EHP (1992–1998)		Celkový celosvětový obrat (2000, v milionech eur)
SGL	[…]	[… %]	[…]	[… %]	1262
UCAR	[…]	[… %]	[…]	[… %]	841
VAW	[…]	[… %]	[…]	[… %]	3693
C/G	[…]	[… %]	[…]	[… %]	225
SDK	[…]	[… %]	[…]	[… %]	7508
Tokai	[…]	[… %]	[…]	[… %]	652
SEC	[…]	[… %]	[…]	[… %]	155
Nippon	[…]	[… %]	[…]	[… %]	189

169    Vzhledem k údajům v této tabulce byly společnosti SGL a UCAR, dva hlavní výrobci grafitových elektrod na světové úrovni a na úrovni EHP, zařazeny do první kategorie (výchozí částka ve výši 40 milionů eur). Společnosti C/G, SDK a Tokai s mnohem nižšími podíly na trhu na světové úrovni (mezi 5 a 10 %) byly zařazeny do druhé kategorie (výchozí částka ve výši 16 milionů eur). Společnosti VAW, SEC a Nippon, jejichž podíly na světovém trhu byly nižší než 5 %, byly zařazeny do třetí kategorie (výchozí částka ve výši 8 milionů eur).

170    Konečně, aby byla zohledněna velikost a celkové zdroje VAW a SDK, vynásobila Komise výchozí částku VAW koeficientem 1,25, aby získala částku 10 milionů eur, a v případě výchozí částky SDK – považované za zdaleka největší z podniků dotčených Rozhodnutím – koeficientem 2,5, aby získala částku 40 milionů eur.

 Argumenty účastnic řízení

171    SGL popírá použitelnost pokynů, když tvrdí, že způsob stanovení pokut, který upravují, se zcela odchyluje od předchozího přístupu, když není uplatňována přiměřenost k obratu. Pouze sankce přiměřená celkovému obratu je přitom slučitelná s článkem 15 nařízení č. 17. Jinak by podniky, jako je SGL, které dosahují svého obratu především díky prodeji relevantního výrobku, byly znevýhodněny ve srovnání s podniky, které dosahují největší část svého obratu prostřednictvím jiných výrobků.

172    UCAR naopak Komisi vytýká, že zohlednila celkový obrat jako kritérium relativního významu dotčených podniků. Tento způsob potrestal UCAR, americkou společnost, jelikož úroveň jejích hospodářských činností ve Spojených státech se nutně odrazila na jejím celkovém obratu.

173    SGL dále poukazuje na nedostatek transparentnosti a nedostatek odůvodnění, pokud jde o stanovení třech kategorií, do kterých byly dotčené podniky zařazeny, zejména v případě volby částek a kritérií pro zařazení. Takto stanovené částky jsou svévolné, jelikož z Rozhodnutí nevyplývá, zda Komise vycházela z celkového obratu dotčených podniků nebo z jejich obratu dosaženého prostřednictvím relevantního výrobku. Mimoto velmi vysoká výchozí částka ve výši 40 milionů eur, stanovená pro SGL v závislosti na závažnosti protiprávního jednání, je neslučitelná s předchozí rozhodovací praxí Komise.

174    Komise rovněž neprokázala, že kartelová dohoda vedla konkrétně ke skutečnému zvýšení cen. Nevzala v úvahu, že existuje alternativní vysvětlení pro zvyšování cen, ke kterým došlo v letech 1992 až 1996: při ochromující strukturální krizi počátkem 90. let byly ceny mnohem nižší než prodejní náklady; následná zvýšení byla proto nezbytná pro přežití odvětví a za účelem investic do zlepšení kvality. Mimoto Komise sama uznává (bod 139 odůvodnění Rozhodnutí), že je obtížné zjistit, zda a v jakém rozsahu by ceny byly v případě neexistence kartelové dohody odlišné. 

175    SGL dodává, že Komise odůvodnila značné výchozí částky pouze nezbytností zajistit „odrazující účinek“ (body 146, 148 a 152 odůvodnění Rozhodnutí). Nevzala tak v úvahu skutečnost, že zásada ekvity vyžaduje, aby byly rovněž zohledněny okolnosti vlastní každému podniku, jako jsou aspekty zvláštní prevence a přiměřenosti.

176    Čtyři japonské žalobkyně a společnost C/G, pro které nebyl EHP „domácím trhem“, tvrdí, že Komise namísto toho, aby přičetla rozdílný význam celkovým obratům a podílům na světovém tru pro relevantní výrobek, měla vycházet z obratů a podílů na trhu v EHP. Pouze taková metoda by respektovala omezenou územní pravomoc Komise a umožnila by posoudit skutečnou schopnost každého podniku závažně narušit hospodářskou soutěž v EHP.

177    Podíly na trhu v EHP Tokai [... %], Nippon [… %], SDK [... %], SEC [... %] a C/G [... %] byly přitom pouze marginální ve srovnání s podíly SGL a UCAR; jejich účast na evropských činnostech kartelové dohody byla výlučně pasivní. V tomto kontextu provádějí mnohá srovnání mezi výchozími, základními a konečnými částkami jim uložených pokut s odpovídajícími čísly vůdců kartelu SGL a UCAR a mezi jednotlivými obraty dotčených podniků, aby prokázaly nadměrnou výši svých sankcí ve srovnání s jejich hospodářskou přítomností v EHP. Navíc srovnávají metodu stanovení pokut použitou Komisí s údajně spravedlivější metodou použitou americkými orgány.

178    Upřesňují, že jejich okrajová a pasivní přítomnost na trhu EHP nijak nevyplývá z účinků kartelové dohody, ale je důsledkem autonomních rozhodnutí, která přijaly, ostatně dlouho před začátkem období, ve kterém docházelo k protiprávnímu jednání, v jejich vlastním hospodářském zájmu. Komisi se nepodařilo prokázat, že neprodávaly relevantní výrobek v EHP právě z důvodu kartelové dohody. Neprokázala zejména to, že by jejich podíly na trhu nebo jejich prodeje v EHP byly v případě neexistence kartelové dohody mnohem vyšší.

179    Tokai, Nippon, SEC a C/G dodávají, že i podle logiky použité Komisí a bylo-li by přijato stanovení jejich výchozí částky na základě celkového obratu, které dosáhly v roce 1998 s relevantním výrobkem, jejich zařazení Komisí do tří výše uvedených kategorií a stanovení odpovídajících částek (40 milionů, 16 milionů a 8 milionů eur) porušují zásady proporcionality a rovného zacházení. Jejich výchozí částka je totiž proporcionálně, tedy ve srovnání s celkovými obraty a podíly na světovém trhu, mnohem vyšší než výchozí částka SGL, UCAR a SDK.

180    Pokud jde o individuální účast C/G na protiprávním jednání, C/G dále uvádí, že její situace se odlišuje v několika bodech od situace ostatních účastníků kartelové dohody. V tomto ohledu se dovolává kromě své okrajové role několika skutečností, ze kterých vyvozuje, že její jednání nemohlo být kvalifikováno jako „velmi závažné“.

181    SDK vytýká Komisi, že uměle navýšila její pokutu dodatečným použitím faktoru odrazení ve výši 2,5, což zvýšilo její výchozí částku o 24 miliony eur. Takový faktor nebyl přitom použit ani na vůdce kartelové dohody ani na účastníky kartelové dohody s významnějšími podíly na trhu v EHP ani na podniky, které bránily vyšetřování Komise a pokračovaly v protiprávním jednání i po tomto vyšetřování. Jedná se tedy o dvojí diskriminační a nepřiměřenou sankci pouze společnosti SDK, třebaže násobící koeficient použitý na VAW činil pouze 1,25 a zvýšil částku pro tuto společnost pouze o 2 miliony eur.

182    Pokud se Komise dovolává její velikosti a jejích celkových zdrojů (body 152 až 154 odůvodnění Rozhodnutí), SDK s odkazem na hospodářský znalecký posudek tvrdí, že hospodářská síla nezávisí na velikosti jako takové. Na jedné straně velké společnosti s podíly na trhu omezenými na relevantní trh, jako je SDK, neměly žádnou sílu díky své přítomnosti na jiných trzích, které nemají spojitost s relevantním trhem. Na straně druhé velký konglomerát se slabým finančním postavením rovněž nelze považovat za hospodářsky silný pouze z důvodu jeho velikosti. Podnik s omezeným podílem na trhu týkající se relevantního výrobku nemá z kartelové dohody větší prospěch pouze z důvodu skutečnosti, že prodává rovněž výrobky, které nemají spojitost s kartelovou dohodou a které touto dohodou proto nejsou dotčeny. V každém případě, i kdyby bylo třeba faktor odrazení použít, musí tento faktor závist na situaci na trhu EHP, na kterém má SDK pouze marginální postavení, a je přitom třeba zohlednit výlučně pravděpodobnost objevení kartelové dohody a plánované zisky účastníků této dohody.

183    Podle SDK je použití násobícího koeficientu 2,5 rovněž neslučitelné s několika předchozími rozhodnutími Komise. Komise tedy posuzuje jednotlivé věci nekonsistentně. Nakonec, práva obhajoby SDK byla porušena, jelikož nebyla vyslechnuta k důvodům a kritériím volby násobícího koeficientu 2,5.

184    Všechny japonské žalobkyně poukazují na nedostatečné odůvodnění k jednotlivým bodům, které byly právě shrnuty.

185    Podle Komise vyplývá z důvodů uvedených v Rozhodnutí a z judikatury, že žádný ze žalobních důvodů není opodstatněný.

186    Zvláště pokud jde o rozdělení podniků do tří kategorií a stanovení výchozích částek, Komise zpochybňuje, že vycházela výlučně z celkového obratu dosaženého prodejem relevantního výrobku. Výchozím bodem pro stanovení pokut byla závažnost protiprávního jednání (povaha a dopad, jakož i velikost relevantního zeměpisného trhu). Obraty a podíly na trhu na světové úrovni sloužily pouze jako základ pro stanovení významu podniků účastnících se kartelové dohody v EHP. Přístup Komise tedy zohlednil mnoho skutečností a v žádném případě tedy nepředstavuje pouhé stanovení na základě obratů.

187    Pokud jde o násobící koeficient 2,5 použitý na výchozí částku stanovenou pro SDK, Komise zpochybňuje argument, že tato úprava měla způsobit doplňující odrazující účinek. Naopak, faktor úpravy odráží pouze skutečnost, že různé finanční zdroje vyžadují různé pokuty, mají-li působit rovnocenný odrazující účinek. To s sebou přináší odlišné zacházení s účastníky kartelové dohody. V případě velkých konglomerátů, jako je konglomerát, jehož součástí je SDK, nestačí použít obrat na trhu, na kterém došlo k protiprávnímu jednání.

188    Pokud jde o samotné číslo 2,5, Komise tvrdí, že nevychází z celkového obratu skupiny, do které žalobkyně patřila. Jedná se spíše o hrubé přizpůsobení s přihlédnutím k velikosti SDK a jejím celkovým zdrojům s tím, že byla zdaleka největším podnikem, kterého se týkalo Rozhodnutí.

 Závěry Soudu

–       K použitelnosti pokynů pro stanovení obratu, který je třeba použít

189    Pokud se SGL dovolává neslučitelnosti pokynů s předchozí rozhodovací praxí Komise, která vycházela z celkového obratu, je třeba upřesnit, že sankce, které Komise může uložit za protiprávní jednání v rozporu pravidly hospodářské soutěže Společenství, jsou definovány článkem 15 nařízení č. 17, přijatým před spácháním protiprávního jednání. Jak přitom vyplývá z bodů 159 až 164 výše, podle metody stanovené v pokynech dochází ke stanovování výše pokut podle dvou kritérií uvedených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, a sice závažnosti protiprávního jednání a délky jeho trvání při současném dodržení maximální výše ve vztahu k obratu každého podniku stanovené týmž ustanovením (rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 231).

190    V důsledku toho pokyny nepřekračují právní rámec sankcí, tak jak je definován tímto ustanovením (rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 232).

191    Změna, kterou mohlo přijetí pokynů způsobit vůči předchozí správní praxi Komise, nepředstavuje změnu právního rámce, který stanovuje výši pokut, jež mohou být uloženy, a není změnou v rozporu s obecnou zásadou zákazu zpětné účinnosti zákonů nebo zásadou právní jistoty. Předchozí praxe Komise totiž sama o sobě netvoří právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, jelikož tento rámec je definován výlučně nařízením č. 17. Krom toho s ohledem na prostor pro uvážení, který nařízení č. 17 ponechává Komisi, nelze zavedení nové metody stanovování pokut, jež může vést k obecnému zvýšení pokut, považovat za retroaktivní zvýšení pokut, tak jak jsou stanoveny v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 (rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, body 233 až 235).

192    Mimoto skutečnost, že Komise v minulosti použila pokuty určité úrovně na určité typy protiprávních jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích stanovených nařízením č. 17, pokud je to nezbytné k zajištění uplatňování politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 109). Účinné použití pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže naopak vyžaduje, aby Komise mohla kdykoliv přizpůsobit úroveň pokut potřebám této politiky (rozsudky Musique diffusion française a další v. Komise, uvedený výše, bod 109, a LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, body 236 a 237).

193    Z toho vyplývá, že výtka vycházející z nepoužitelnosti pokynů musí být zamítnuta.

194    V důsledku toho je odkaz čtyř japonských žalobkyň a C/G na americké, údajně spravedlivější, metody stanovování pokut neúčinný, jelikož Komise mohla legitimně použít metodu stanovování stanovenou v pokynech.

–       K obratu použitému Komisí pro účely stanovení výchozí částky

195    Pokud je Komisi vytýkáno, že nestanovila jednotlivé výchozí částky za použití buď obratu dosaženého prostřednictvím prodejů grafitových elektrod v EHP, nebo celkového obratu dosaženého prostřednictvím všech výrobků, je třeba připomenout, že jediná výslovná zmínka o obratu obsažená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 se týká nejvyšší hranice, kterou výše pokuty nemůže překročit a že tato hranice je považována za hranici vztahující se k celkovému obratu (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 119). Při dodržení této hranice může Komise v zásadě stanovit pokutu na základě obratu dle své volby, pokud jde o zeměpisnou oblast a dotyčné výrobky (rozsudek Cement, bod 39 výše, bod 5023), aniž by musela použít přesnou výši celkového obratu nebo obratu dosaženého na relevantním zeměpisném nebo výrobkovém trhu. Jestliže pokyny nestanoví výpočet pokut v závislosti na zjištěném obratu, nebrání pak ani tomu, aby byl takový obrat vzat v úvahu za podmínky, že volba učiněná Komisí není založena na zjevně nesprávném posouzení.

196    V projednávané věci na rozdíl od argumentu SGL z bodů 149 až 151 odůvodnění Rozhodnutí zjevně vyplývá, že se Komise rozhodla použít celkový obrat dosažený prostřednictvím prodeje relevantního výrobku, aby vyjádřila prostřednictvím výchozích částek povahu protiprávního jednání, jeho skutečný dopad na trh, jakož i rozsah zeměpisného trhu vzhledem k velkým rozdílům ve velikosti mezi účastníky kartelové dohody.

197    S ohledem na samotnou povahu kartelové dohody přitom byla Komise oprávněna použít tento obrat, aniž se dopustila nesprávného posouzení, jelikož umožňoval zohlednit „hospodářskou možnost [skutečnou hospodářskou schopnost] původců protiprávního jednání způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům“ ve smyslu bodu 1 A čtvrtého pododstavce pokynů.

198    Podle zjištění uvedených v Rozhodnutí byla totiž kartelová dohoda světového rozsahu a zahrnovala mimo stanovení cen i rozdělení trhů podle zásady „domácího výrobce“: výrobci nepocházející z EHP se měli namísto agresivní hospodářské soutěže na trhu EHP z tohoto trhu, který nebyl „jejich domácím trhem“, stáhnout (viz body 64 a 67 výše). Pokud by Komise stanovila výchozí částku pro Tokai, SDK, Nippon, SEC a C/G na základě jejich nízkého obratu v EHP dosaženého prostřednictvím relevantního výrobku, odměnila by je za to, že se podrobily jedné ze základních zásad kartelové dohody a že souhlasily s tím, že nebudou konkurovat na trhu EHP, třebaže jejich jednání v souladu s touto zásadou kartelové dohody umožňovalo „domácím“ výrobcům v Evropě, a sice zejména SGL a UCAR, stanovit jednostranně ceny v EHP. Tímto japonské žalobkyně a C/G narušily hospodářskou soutěž na trhu EHP bez ohledu na jejich skutečný obrat na tomto trhu.

199    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že světová kartelová dohoda vytýkaná v Rozhodnutí způsobila újmu spotřebitelům v EHP, protože zejména SGL a UCAR mohly zvýšit své ceny v EHP, aniž by byly ohrožovány japonskými žalobkyněmi a C/G, které mohly jednat stejně na základě zásady vzájemnosti na světové úrovni na svých trzích, a sice na jedné straně v Japonsku a Dálném východě, na straně druhé ve Spojených státech. Jelikož jedním z cílů kartelové dohody bylo bránit konkurenčním silám „nedomácích“ výrobců v působení v EHP, účast těchto výrobců byla nutná pro řádné fungování kartelové dohody jako celku, tedy na ostatních regionálních trzích světa. V důsledku toho skutečný dopad protiprávního jednání spáchaného všemi účastníky kartelové dohody, včetně žalobkyň, pro které EHP nebyl „domácí trh“, na EHP, spočíval v jejich podílu na celkovém účinném fungování kartelové dohody, přičemž každý ze třech „pilířů“ – Spojené státy, EHP, Dálný východ/Japonsko – byl zásadní pro skutečné fungování kartelové dohody na světové úrovni.

200    Je třeba dodat, že skutečnost, že Komise má pouze omezenou sankční pravomoc na území EHP, nebrání tomu, aby vzala v úvahu celkový obrat dosažený prodejem relevantního výrobku, aby posoudila hospodářskou schopnost účastníků kartelové dohody způsobit újmu hospodářské soutěži v rámci EHP. Komise může toto posouzení provést ze stejného titulu jako zohledňuje v souladu s článkem 15 nařízení č. 17 a k tomuto článku se vztahující judikaturou finanční schopnost sankcionovaného podniku na základě jeho celkového celosvětového obratu.

201    Je skutečností, že ustálená judikatura brání tomu, aby byl jednomu nebo více druhům obratu připisován nepřiměřený význam v poměru k ostatním posuzovaným skutečnostem tak, aby stanovení přiměřené pokuty nemohlo být výsledkem jednoduchého výpočtu, který je založen na celkovém obratu, zejména pokud dotčené výrobky mají pouze malý podíl na tomto obratu (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, body 120 a 121, a rozsudek Soudu ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise, T‑77/92, Recueil, s. II‑549, bod 94). Soud tak už ve výše uvedeném rozsudku Parker Pen v. Komise přijal žalobní důvod založený na porušení zásady proporcionality z důvodu, že Komise nevzala v úvahu skutečnost, že obrat dosažený u výrobků dotčených protiprávním jednáním byl v poměru k celkovému objemu prodejů uskutečněných dotčeným podnikem relativně nízký.

202    Čtyři japonské žalobkyně a C/G se dovolávají této judikatury, když odkazují na svou slabou přítomnost v EHP. Nicméně řešení přijaté Soudem v rozsudku Parker Pen v. Komise, bod 201 výše, se týká stanovení konečné částky pokuty, a nikoliv jako v projednávané věci výchozí částky stanovené s ohledem na závažnost protiprávního jednání. V projednávané věci přitom Komise vůbec nezaložila konečnou částku pokut pouze na celkovém obratu, ale zohlednila celou řadu skutečností jiných než obrat, a pokud jde o výchozí částku, právě celkový obrat nebyl zohledněn. Dovolávaná judikatura je proto irelevantní (viz v tomto smyslu rozsudek ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 153 výše, bod 156). 

203    Pokud se C/G dále domnívá, že její účast na protiprávním jednání nelze posoudit za „velmi závažnou“ z důvodu zvláštnosti její situace v EHP, stačí uvést, že zvláštní údaje vlastní danému podniku mohou samozřejmě představovat přitěžující či polehčující okolnosti (body 2 a 3 pokynů) nebo odůvodňovat konečnou úpravu pokuty [bod 5 písm. b) pokynů]. Jestliže však při hodnocení závažnosti protiprávního jednání Komise vychází z jeho dopadu na trh, v souladu s bodem 1 A prvním a druhým pododstavcem pokynů, účinky, jež mají být v tomto ohledu zohledněny, jsou účinky celého protiprávního jednání, kterého se účastnily všechny podniky (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, body 150 až 152), takže zohlednění individuálního jednání nebo údajů vlastních každému podniku není v tomto ohledu relevantní. Zvláštní skutečnosti předložené C/G jsou tedy v této souvislosti irelevantní.

204    Z toho vyplývá, že žalobní důvody vycházející z chybného stanovení obratu pro účely stanovení výchozí částky je třeba zamítnout.

–       Ke skutečnému dopadu kartelové dohody na zvyšování cen a podílů na trhu některých účastníků kartelové dohody

205    Pokud japonské žalobkyně a C/G tvrdí, že jejich protiprávní jednání nemělo „skutečný dopad“ v EHP ve smyslu bodu 1 A předposledního pododstavce pokynů z toho důvodu, že nerealizace prodeje relevantního výrobku vycházela z jejich autonomních rozhodnutí přijatých před kartelovou dohodou, je třeba uvést, že tato argumentace je v rozporu s povahou vlastní kartelové dohodě spočívající v rozdělení trhů na světové úrovni a ve skutečnosti, že žalobkyně platně nezpochybnily skutková zjištění Komise v tomto ohledu.

206    Žalobkyně totiž připustily základní zásady kartelové dohody, podle kterých měly být ceny za relevantní výrobek stanoveny na světové úrovni a „nedomácí“ výrobci se měli stáhnout z trhů vyhrazených pro „domácí“ výrobce (bod 50 odůvodnění Rozhodnutí). Mimoto Komise konstatovala, že tyto základní zásady byly prováděny různými setkáními kartelové dohody (body 51 až 93 odůvodnění Rozhodnutí), aniž by výše uvedené žalobkyně tato zjištění platně zpochybnily.

207    Pokud jde o skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na trh a hospodářskou soutěž, je třeba vzít tento dopad v úvahu v souladu s bodem 1 A prvním pododstavcem pokynů, „pokud jej lze měřit“. V projednávané věci neagresivní jednání pěti výše uvedených žalobkyň v EHP věrně odpovídalo zásadám a řádnému fungování kartelové dohody. Lze tedy jen obtížně „měřit“, v jakém rozsahu překračuje skutečný dopad protiprávního jednání spáchaného těmito žalobkyněmi, a sice jejich neagresivita na trhu EHP, čistě smluvní úroveň, a sice jejich závazek zůstat pasivní.

208    Pro platné zpochybnění skutečného dopadu protiprávního jednání nestačí ani dovolávat se „alternativních vysvětlení“ jednání odpovídajícího protiprávním dohodám, a sice autonomních rozhodnutí údajně přijatých v hospodářském zájmu podniků. Pojetí „alternativních vysvětlení“ totiž může sloužit pouze k vyloučení existence jednání ve vzájemné shodě, lze-li paralelní a pasivní jednání vysvětlit jinými legálními důvody než je jednání ve vzájemné shodě mezi dotčenými podniky (viz rozsudek Soudu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, bod 75 a citovaná judikatura Soudního dvora). V projednávané věci protiprávní jednání pěti výše uvedených žalobkyň zdaleka nepředstavovalo pouhé paralelní jednání, ale odpovídalo přesně koluzním dohodám, jejichž existenci ani obsah tyto žalobkyně nezpochybnily.

209    Jak Komise dále správně zdůraznila, cílem kartelové dohody bylo zajistit stabilitu světového trhu, aby bylo umožněno zvyšování cen ve vzájemné shodě. Když pět výše uvedených žalobkyň souhlasilo, že nebude působit na trhu EHP, významně tím přispěly ke stabilitě světového trhu, což mělo za následek způsobení vážné újmy hospodářské soutěži v EHP. Protiplněním za ochranu zajištěnou společnostmi SGL a UCAR těmto žalobkyním na jejich „domácích“ trzích byl jejich slib zůstat mimo EHP. Pokud by tento slib neměl žádnou hodnotu, nebylo by nutné, aby se tyto žalobkyně účastnily kartelové dohody.

210    Podle zjištění obsažených v Rozhodnutí dotčená kartelová dohoda nebyla evropskou kartelovou dohodou, ke které se připojilo několik japonských a amerických účastníků, ale jednalo se o kartelovou dohodu aktivní na světové úrovni. K vyloučení rizika narušení řádného fungování kartelové dohody se každý účastník zavázal respektovat podíly na trhu nabyté na světové úrovni i přes případné tendence a budoucí vývoj, a zajistit tak pravidelné zvyšování cen v každém regionu světa, zvyšování, která by v případě neexistence zásady „domácího“ výrobce mohla podporovat přístup „nedomácích“ výrobců do regionů vyznačujících se přítomností „domácích“ výrobců.

211    Odkaz žalobkyň na jejich autonomní rozhodnutí přijatá v jejich hospodářském zájmu soustředit se na své „domácí“ trhy je tedy irelevantní. Okolnosti, které vedly k takovým rozhodnutím, se totiž mohou kdykoliv změnit, takže závazek zůstat mimo určitý region, který v daném okamžiku nepředstavoval hospodářský zájem, je stále platný. Navíc i když je obtížné si představit, jaký by byl vývoj na daném trhu v případě neexistence kartelové dohody prováděné na tomto trhu, takovéto předpovědi jsou obzvláště problematické v případě rozdělení trhů podle zásady „domácího“ výrobce, která účastníkům kartelové dohody ukládá, aby byli pasivní v některých zeměpisných regionech.

212    V každém případě se v takovém případě nestačí zabývat podíly na trhu, které by „nedomácí“ výrobci mohli rozumně nabýt v případě neexistence kartelové dohody na trhu vyhrazenému jinému účastníkovi kartelové dohody. Nelze totiž vyloučit, že v případě neexistence jistoty přiznané kartelovou dohodou by „domácí“ výrobce pod pouhou hrozbou přístupu ostatních výrobců na tento trh uplatňoval natolik nízké ceny, aby se tito ostatní výrobci rozhodli zůstat mimo tento trh, aniž by na něm získali jakýkoliv podíl na trhu. V takové situaci by přitom svobodná hospodářská soutěž prospěla spotřebitelům prostřednictvím snížení cen, aniž se jakkoliv vyvinuly podíly na trhu.

213    Komise se tedy právem domnívala, že pasivní jednání pěti daných žalobkyň v EHP bylo skutečným důsledkem kartelové dohody, takže se tyto žalobkyně rovněž účastnily „velmi závažného protiprávního jednání“.

214    Tato skutečnost platí i pro zvyšování cen způsobená kartelovou dohodou mezi roky 1992 a 1996. Pokud se SGL dovolává „alternativních vysvětlení“ v tomto ohledu, stačí znovu připomenout, že se projednávaný případ netýká případu pouhého „paralelního jednání“. Mimoto body 136 a 137 odůvodnění Rozhodnutí shrnují skutková zjištění Komise týkající se stanovení cílových cen a skutečných zvyšování cen na základě základní zásady kartelové dohody, podle které byly ceny grafitových elektrod stanoveny na světové úrovni (body 50 a 61 až 70 odůvodnění Rozhodnutí). Z toho vyplývá, že ceny dohodnuté na setkáních kartelu byly postupně uplatňovány vůči kupujícím a zvýšily se téměř o 50 % v letech 1992 a 1996. Tato konkrétní a podrobná zjištění nebyla SGL zpochybněna. Komise tedy platně prokázala spojitost mezi zvyšováním cen a prováděním protiprávních dohod osmi účastníky kartelové dohody, kteří kontrolovali téměř 90 % světového trhu grafitových elektrod (bod 135 odůvodnění Rozhodnutí) a kteří se dohodli na výši cen po dobu pěti až šesti let (bod 3 odůvodnění Rozhodnutí), rozdělili si trhy a přijali celou řadu souvisejících opatření (bod 2 odůvodnění Rozhodnutí).

215    Z toho vyplývá, že žalobní důvody vycházející z nezohlednění skutečného dopadu kartelové dohody na zvyšování cen a podíly na trhu některých účastníků kartelové dohody nelze přijmout.

–       K rozdělení účastníků kartelové dohody do tří kategorií a ke stanovení příslušných výchozích částek

216    Pokud jde o výtku vycházející ze svévolného a nadměrného charakteru výchozích částek, a zejména částky 40 milionů eur stanovené pro SGL z důvodu, že tato vysoká částka je neslučitelná s předchozí rozhodovací praxí Komise, stačí připomenout, že Komise při stanovování výše pokut disponuje určitým prostorem pro uvážení s cílem směrovat chování podniků tak, aby dodržovaly pravidla hospodářské soutěže (rozsudek Deutsche Bahn v. Komise, bod 157 výše, bod 127). Skutečnost, že Komise v minulosti použila pokuty určité úrovně na určité typy protiprávních jednání, ji tedy nemůže zbavit možnosti tuto úroveň kdykoli zvýšit, aby bylo zajištěno provádění politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 109) a zvýšen odrazující účinek pokut (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‑327/94, Recueil, s. II‑1373, bod 179) (viz body 191 a 192 výše). Z toho vyplývá, že výtka vycházející ze změny praxe ohledně úrovně základních částek musí být zamítnuta.

217    Co se týče rozdělení účastníků kartelové dohody do několika kategorií, což s sebou přineslo paušalizování výchozí částky pokuty stanovené podnikům náležejícím do téže kategorie, je třeba poukázat na to, že takový přístup Komise, i když nebere v úvahu rozdíly ve velikosti podniků téže kategorie, nemůže být v zásadě považován za protiprávní. Komise totiž není při stanovení výše pokut povinna v případě, že uděluje pokuty více podnikům, které se dopustily stejného protiprávního jednání, zajistit, aby se do konečných částek pokut promítlo rozlišování mezi dotčenými podniky, pokud jde o jejich celkový obrat (viz rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 385 a citovaná judikatura).

218    Komise se tedy nedopustila skutkového ani právního omylu, když ve fázi stanovení závažnosti protiprávního jednání rozdělila žalobkyně do kategorií.

219    Nicméně platí, že takové rozdělení do kategorií musí dodržovat zásadu rovného zacházení, podle které je zakázáno zacházet se stejnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 406). V témže smyslu stanoví pokyny v bodě 1 A šestém pododstavci, že „značný“ nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu, je jednoznačně takové povahy, že odůvodňuje rozlišení za účelem posouzení závažnosti protiprávního jednání. Podle judikatury výše pokut musí být alespoň přiměřená ve vztahu ke skutečnostem zohledněným při posuzování závažnosti protiprávního jednání (rozsudek Soudu ze dne 12. července 2001, Tate & Lyle a další v. Komise, T‑202/98, T‑204/98 a T‑207/98, Recueil, s. II‑2035, bod 106).

220    Pokud tedy Komise rozdělí dotyčné podniky do kategorií za účelem stanovení výše pokut, musí být stanovení prahových hodnot pro jednotlivé takto určené kategorie soudržné a objektivně odůvodněno (rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 416, a rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 298).

221    V tomto ohledu je třeba podotknout, že se Komise, když měla při přijímání svých pokynů pouze takovou volnost, jakou má při stanovování výše pokut, a tato volnost se musí řídit „koherentní a nediskriminační politikou, která je v souladu s cíli sledovanými při ukládání sankcí za porušování pravidel hospodářské soutěže“, zavázala řídit těmito zásadami při stanovení výše pokut v případě protiprávního jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.

222    Je tedy třeba přezkoumat, zda stanovení prahových hodnot rozdělujících do tří kategorií určených Komisí na základě tabulky uvedené v bodě 30 odůvodnění Rozhodnutí (bod 168 výše) je v projednávané věci soudržné a objektivně odůvodněno.

223    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z bodů 148 až 151 odůvodnění Rozhodnutí zjevně vyplývá, že pro vytvoření tří kategorií a pro stanovení jednotlivých výchozích částek Komise vycházela z jediného kritéria, a sice obratů a konkrétních podílů na trhu, kterých účastníci kartelové dohody dosáhli prodejem relevantního výrobku na světovém trhu. Za tímto účelem Komise použila obraty za rok 1998 a vývoj podílů na trhu v letech 1992 až 1998, tak jak vyplývají z výše uvedené tabulky. Mimoto se zdá, že použitá aritmetická metoda spočívala v rozdělení na části o velikosti přibližně [...] % podílů na trhu, přičemž každá část odpovídala částce přibližně 8 milionů eur. SGL a UCAR s podílem na trhu přibližně [...] tak byla stanovena výchozí částka ve výši [...] 40 milionů pro každou společnost. VAW, SEC a Nippon, jejichž podíl na trhu nedosahoval 5 %, bylo stanoveno 8 milionů pro každou společnost, zatímco částka stanovená pro SDK, C/G a Tokai s podílem na trhu mezi 5 a 10 % činí 16 milionů pro každou společnost.

224    Pokud jde o výchozí bod této metody, a sice zvolení částí ve výši 8 milionů eur za účelem dosažení maximální částky 40 milionů eur uložené SGL a UCAR, je skutečností, že Komise v Rozhodnutí nijak neuvádí, z jakých důvodů zvolila částku 40 milionů eur pro podniky zařazené do první kategorie. Tato volba Komise však nemůže být považována za svévolnou a nepřekračuje meze široké posuzovací pravomoci, kterou v dané oblasti disponuje.

225    Pokyny totiž umožňují stanovit za „velmi závažná“ protiprávní jednání částku nad 20 milionů eur. Horizontální kartelové dohody o cenách byly přitom vždy považovány za součást nejzávažnějších protiprávních jednání porušujících právo hospodářské soutěže Společenství, a mohou být tedy samy o sobě kvalifikovány jako „velmi závažné“ (rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 262). Tato skutečnost tedy platí dvojnásob pro kartelovou dohodu dotčenou v projednávaném případě, kdy se jednalo o kartel o cenách i o rozdělení trhů, který se vztahoval na celé území společného trhu a EHP. 

226    Je třeba dodat, že relevantní obraty SGL a UCAR činily […] milionů a […] milionů eur, přičemž jejich podíly na trhu se pohybovaly ve výši […] až […] % a […] až […] %. Komise se tedy správně domnívala, že je třeba tyto dva podniky zařadit do stejné soudržné kategorie, která odpovídá průměrnému obratu […] milionů eur a průměrnému podílu na trhu v přibližné výši […] %.

227    Vzhledem k tomu, že je tak konstatována řádnost první kategorie a pro ni příslušné výchozí částky, je třeba přezkoumat, zda druhá kategorie, složená ze společností SDK, C/G a Tokai, byla vytvořena soudržným a objektivně odůvodněným způsobem. V tomto ohledu se zdá, že aritmetická metoda použitá Komisí vede k soudržnému výsledku, pokud jde o SDK, jejíž relevantní obrat a podíl na trhu činí [...] milionů eur a přibližně [...] %. Vztah mezi SDK na jedné straně a kategorií složenou z SGL a UCAR na straně druhé tak lze přibližně vyčíslit na 1 : 2,5, což odůvodňuje stanovení výchozí částky ve výši 16 milionů eur ve vztahu k SDK (40 : 2,5).

228    Naopak zařazení SDK a Tokai do stejné kategorie – třebaže obrat a podíl na trhu Tokai činí pouze [...] milionů eur a přibližně [...] %, tedy polovinu relevantních údajů pro SDK – překračuje meze toho, co může být připuštěno z pohledu zásad proporcionality a rovného zacházení tím spíše, že rozdíl ve velikosti mezi Tokai a SDK, náležejících do stejné kategorie, je větší než rozdíl mezi Tokai a Nippon (obrat: [...] milionů eur a podíl na trhu: přibližně [...] %), které náleží do dvou odlišných kategorií. Na rozdíl od tvrzení Komise tak nelze takový způsob zařazení považovat za soudržný (viz v tomto smyslu rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, body 415, 422 a 426).

229    Pokud jde o ověření, zda přístup Komise může být objektivně odůvodněný, je třeba připomenout, že se Rozhodnutí poté, co odkazuje na celkový obrat dosažený každým podnikem z prodeje relevantního výrobku v roce 1998 a na podíly na světovém trhu (body 149 a 150 odůvodnění), omezuje na uvedení, že „C/G, SDK a Tokai s mnohem nižšími podíly na trhu na světové úrovni (mezi 5 a 10 %) [než SGL a UCAR] byly zařazeny do druhé kategorie“ (bod 150 odůvodnění). V této části však není uveden žádný zvláštní důvod, který by Komisi umožňoval i přes výše uvedené rozdílné velikosti spojit Tokai právě s SDK, a nikoliv s Nippon.

230    Před Soudem Komise tvrdila, že při stanovení tří kategorií a jednotlivých výchozích částek použila spíše rozpětí velikosti než aritmetické vzorce, jelikož pokuta nemusí být přiměřená obratu daného podniku, ale závažnosti a době trvání protiprávního jednání. V každém případě kartelová dohoda jako celek měla značný dopad v EHP, takže i účastník se skromným podílem na trhu mohl významně k tomuto výsledku přispět. Podíl na trhu a obrat tedy neodrážejí nutně celkový rozsah dopadu účasti každého účastníka kartelové dohody na hospodářskou soutěž. Komise konečně nebyla povinna jakkoliv odlišit podniky na základě jejich obratu; pokud tak učinila, nelze jí tudíž vytýkat, že nepoužila striktní vztah mezi příslušnými obraty.

231    Tuto argumentaci nelze přijmout. Jelikož se Komise rozhodla použít na projednávaný případ metodu rozlišování stanovenou v pokynech, byla povinna tuto metodu respektovat, ledaže by specificky objasnila důvody, které případně odůvodňují odchylku v konkrétním bodě (rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 271). Jelikož účastníci kartelové dohody byli podle Rozhodnutí zařazeni do kategorií pouze na základě svých obratů a svých podílů na trhu, nemůže se Komise před Soudem užitečně dovolávat své vlastní metody rozlišování a tvrdit, že se jednalo o spíše obecná rozpětí velikosti a že ani podíl na trhu, ani obrat nutně neodrážejí dopad účasti každého podniku na hospodářskou soutěž. Rozhodnutí mimoto neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by vysvětlovala, proč tento posledně uvedený argument odůvodňoval spojení Tokai právě s SDK, a nikoliv s Nippon.

232    Je sice pravda, že Komise může zohlednit mnoho skutečností při stanovení konečné částky pokuty a že není povinna za tímto účelem použít matematické vzorce, nic to však nemění na tom, že jestliže považovala za vhodné a spravedlivé použít v určité fázi tohoto stanovování číselné výpočty, musí svou vlastní metodu použít správným, soudržným a zvláště nediskriminačním způsobem. Jakmile se Komise dobrovolně rozhodla použít takovou aritmetickou metodu, je vázána jejími inherentními pravidly vůči všem účastníkům stejné kartelové dohody, ledaže to výslovně odůvodní.

233    Z výše uvedeného vyplývá, že zařazení Tokai do stejné kategorie jako SDK nelze přijmout. Při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci se Soud domnívá, že je sice třeba přijmout obecnou logiku Komise a zachovat zařazení účastníků kartelové dohody do kategorií. Je nicméně třeba zrušit druhou kategorii a zařadit především SDK a Tokai do dvou různých kategorií, přičemž SDK bude zachována výchozí částka 16 milionů eur stanovená Komisí, zatímco Tokai se stanoví výchozí částka na 8 milionů eur.

234    V důsledku toho již není třeba rozhodnout o dvou doplňujících žalobních důvodech předložených Tokai, aby získala výchozí částku ve výši 8 milionů eur, žalobních důvodech, které vycházely z toho, že Komise neposkytla žádný platný údaj ohledně velikosti relevantního trhu a opomenula, že podíl na trhu Tokai byl lehce pod prahovou hodnotou 5 %.

235    Stále při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci se Soud zadruhé domnívá, že C/G s obratem [...] milionů eur a podílem na trhu přibližně [...] % je natolik blízká Tokai z hlediska velikosti na relevantním světovém trhu, že je třeba ji zařadit do stejné kategorie jako Tokai. V důsledku toho se výchozí částka pro C/G stanoví rovněž na 8 milionů eur.

236    Pokud jde o bývalou třetí kategorii, složenou z Nippon, SEC a VAW, zdá se dostatečně soudržná z hlediska rozdílné velikosti jak tří dotčených podniků, tak ve vztahu k podnikům sousedící kategorie (Tokai a C/G). Je tedy třeba zachovat tuto kategorii menších podniků jako takovou.

237    Nicméně průměrný obrat ([...] milionů eur) a průměrný podíl na trhu (přibližně [...] %) této kategorie dosahují pouze poloviny průměrných odpovídajících údajů sousedící kategorie, složené z Tokai a C/G, a desetinu údajů první kategorie, složené z SGL a UCAR. V důsledku toho se Soud při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci domnívá, že je třeba stanovit výchozí částku pro každou z žalobkyň, Nippon a SEC, na 4 miliony eur.

–       K „faktoru odrazení“ použitému v Rozhodnutí

238    Je třeba nejprve uvést, že tvrzení SGL, podle kterého se Komise namísto zohlednění okolností vlastních podniku pouze snažila vůči ní prosadit odrazující účinek, není skutkově podložené. Komise totiž uvedla dostatečně odrazující úroveň výchozích částek, pouze když připomenula obecná pravidla pro stanovování pokut (body 146 a 148 odůvodnění Rozhodnutí). Konkrétní úprava těchto částek za účelem specificky odrazujícího účinku byla provedena pouze ve vztahu k VAW a SDK (body 152 až 154 odůvodnění Rozhodnutí), zatímco ve vztahu ke společnosti SGL taková úprava provedena nebyla.

239    Pokud jde o výtku SDK, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může Komise při výpočtu pokuty podniku zohlednit zejména jeho velikost a hospodářskou sílu (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 120, a rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2001, Acerinox v. Komise, T‑48/98, Recueil, s. II‑3859, body 89 a 90). Pokud jde dále o měření finanční schopnosti účastníků kartelové dohody, judikatura uznala relevanci celkového obratu (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, body 85 a 86), a ve svém rozsudku ABB Asea Brown Boveri v. Komise (bod 153 výše, body 154, 155 a 162 až 167), Soud dokonce uznal legalitu zásady násobícího koeficientu ve výši právě 2,5, když zdůraznil možnost Komise zohlednit dostatečně odrazující účinek uložené pokuty.

240    Za těchto okolností je třeba výtku vycházející z porušení práv obhajoby SDK zamítnout. V bodě 110 oznámení námitek totiž Komise uvedla, „že měla v úmyslu „stanovit pokuty na úrovni dostatečné pro odrazení“. SDK si byla přitom zjevně vědoma znění čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a svého vysokého celkového obratu. Mimoto SDK mohla dovodit z Rozhodnutí Komise 1999/60/ES ze dne 21. října 1998 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES [IV/35.691/E-4 – Předizolované trubky (Úř. věst. L 24, s. 1, dále jen „rozhodnutí o předizolovaných trubkách“)], ve kterém byl použit vůči společnosti Asea Brown Boveri právě násobitel 2,5, že není vyloučeno, že Komise vůči ní použije násobitel takového řádu. Nic proto SDK nebránilo v tom, aby se v průběhu správního řízení odvolala na svoji velikost, jakož i na své finanční zdroje a vyjádřila se k odrazujícímu účinku sankce, kterou mohla Komise proti ní přijmout.

241    S ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 239 výše se tedy Komise mohla správně domnívat, že pro SDK je vzhledem k jejímu značnému celkovému obratu ve srovnání s ostatními účastníky kartelové dohody snadnější shromáždit finanční prostředky potřebné k zaplacení její pokuty, což za účelem dosažení dostatečně odrazujícího účinku této pokuty odůvodňuje použití násobícího koeficientu. Žádný z argumentů předložených SDK v opačném smyslu nelze přijmout.

242    Zaprvé, ačkoliv je pravda, že pouhá velikost podniku není automaticky znakem jeho finanční síly, toto obecné zjištění je v projednávané věci irelevantní, jelikož SDK se totiž na rozdíl od ostatních žalobkyň nedovolávala své finanční neschopnosti zaplatit uloženou pokutu. Zadruhé, když SDK tvrdí, že spravedlivá pokuta může směřovat pouze k náhradě škody způsobené volné hospodářské soutěži, a že by za tímto účelem měla být posouzena pravděpodobnost odhalení kartelové dohody, jakož i zisky jejích účastníků, dovolává se hypotetických a příliš nejistých parametrů pro posouzení skutečných finančních zdrojů podniku.

243    V každém případě tato argumentace SDK nemůže vyvrátit pravidlo, podle kterého protiprávní jednání, jehož se dopustí podnik s významnými finančními zdroji, může být v zásadě potrestáno poměrně větší pokutou, než je pokuta uložená podniku, který se dopustil téhož protiprávního jednání, ale nedisponuje takovými zdroji. Pokud jde konečně o odkaz na ostatní podniky, které byly sankcionovány méně závažně, byť se nacházely ve srovnatelných situacích jako SDK, stačí připomenout, že Komise není za podmínky respektování maximální výše čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 povinna zachovávat praxi zastávanou v oblasti stanovování výše pokut.

244    Vzhledem k tomu, že možnost uložení násobícího koeficientu SDK byla tedy uznána, je třeba přezkoumat, zda je číslo 2,5 slučitelné se zásadami proporcionality a rovného zacházení.

245    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že jediným spojovacím bodem v Rozhodnutí umožňujícím přezkoumat opodstatněnost čísla 2,5 použitého na SDK je jeho srovnání s číslem 1,25 použitým na VAW, a to ve vztahu k číslům a důvodům obsaženým v bodech 30 a 152 až 154 odůvodnění Rozhodnutí (viz body 168 a 170 výše).

246    Z toho vyplývá, že Komise považovala za spravedlivé v případě VAW zvýšit výchozí částku, „aby byla zohledněna velikost a celkové zdroje“ podniku. Jelikož obraty a podíly na trhu týkající se prodeje výrobku na světové úrovni v letech 1992 až 1998 byly přitom již použity za účelem odlišení účastníků kartelové dohody z titulu závažnosti protiprávního jednání a vzhledem k tomu, že čísla týkající se trhu EHP jsou v projednávané souvislosti irelevantní, jedinou skutečností, která může odůvodňovat toto zjištění ve vztahu k VAW je její celkový celosvětový obrat dosažený v roce 2000, který – jak vyplývá z tabulky obsažené v bodě 30 odůvodnění Rozhodnutí – je třikrát vyšší než obrat SGL. Pokud jde o číslo 1,25 stanovené pro VAW, zjevně se zdá, že jediným skutečným násobícím koeficientem je číslo 0,25 přičtené k číslu 1, jelikož vynásobení číslem 1 má zcela neutrální účinek.

247    Pokud jde o situaci SDK, Rozhodnutí uvádí, že „je zdaleka největší z dotčených podniků“, což je důvod, pro který musela být její výchozí částka vynásobena koeficientem 2,5 (bod 154 odůvodnění). Jedinou skutečností, která odůvodňuje tento popis SDK, je její celkový celosvětový obrat dosažený v roce 2000, který je dvakrát vyšší než obrat VAW a šestkrát vyšší než obrat SGL. Podle logiky, kterou Komise sama použila v případě VAW, bylo tedy třeba vynásobit výchozí částku SDK dvojnásobkem zvýšení skutečně použitého na VAW, aby byla zohledněna její dvojnásobná velikost a její dvojnásobné celkové zdroje. Jediným násobícím koeficientem, který splňuje toto kritérium, je přitom koeficient 0,5 (2 x 0,25) přičtený k číslu 1.

248    Žádný z argumentů předložených Komisí v opačném smyslu nemůže tento závěr vyvrátit. Rozhodnutí neobsahuje jiné zjištění než zjištění týkající se velikosti a celkových zdrojů podniku, které odůvodňuje použití násobícího koeficientu vyššího než 1,5 na společnost SDK. Konkrétně nevysvětluje, proč okolnosti projednávané věci vyžadovaly použití násobícího koeficientu na SDK šestkrát vyššího, než byl koeficient použitý na VAW, i když její obrat relevantní pro tuto operaci byl pouze dvakrát vyšší než obrat VAW. Pokud Komise před Soudem prohlásila, že nevycházela z přesného obratu SDK, ale provedla jednoduchou hrubou úpravu, aby byl dán určitý směr, stačí konstatovat, že tato argumentace je vyvrácena jak čísly, tak i důvody poskytnutými v tomto ohledu v Rozhodnutí. Komise se tedy od nich nemůže před Soudem odchýlit (viz bod 232 výše). V každém případě tato argumentace nemůže odůvodňovat použití násobícího koeficientu 2,5.

249    Vzhledem k výše uvedenému se Soud při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci domnívá, že je třeba vynásobit výchozí částku stanovenou pro SDK koeficientem 1,5, čímž je dosaženo částky 24 miliony eur.

–       K odůvodnění Rozhodnutí

250    Z ustálené judikatury vyplývá, že z odůvodnění individuálního rozhodnutí musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek uvést odůvodnění musí být posuzován podle okolností případu. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na znění dotčeného aktu, ale také s ohledem na kontext, v němž byl daný akt přijat (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63).

251    S ohledem na informace poskytnuté v bodech 129 až 154 odůvodnění Rozhodnutí o stanovení pokut z titulu závažnosti protiprávního jednání, pokyny, jakož i judikaturu a rozhodovací praxi v dané oblasti, diskutované účastnicemi řízení před Soudem, je třeba konstatovat, že žalobkyně byly v plném rozsahu schopny předložit četné žalobní důvody vycházející z protiprávnosti ve věci samé, pokud jde o prvky pro stanovení pokut týkající se závažnosti protiprávního jednání. Jestliže tvrdí, že některý z těchto prvků není dostatečně odůvodněný, poukazují současně na chybný či svévolný charakter tohoto prvku a předkládají údaje, které Komise dle jejich názoru měla vzít v úvahu. Za těchto okolností nebyly žalobkyně vystaveny situaci, ve které by je nedostatek vyčerpávajícího odůvodnění ze strany Komise zbavoval náležité soudní ochrany (viz v tomto smyslu rozsudek UK Coal v. Komise, bod 149 výše, bod 206).

252    V každém případě Soudní dvůr rozhodl, že Komise splní svou povinnost uvést odůvodnění, jestliže ve svém rozhodnutí uvede prvky posouzení, které jí umožnily vymezit dobu trvání spáchaného protiprávního jednání, aniž byla povinna v něm uvádět podrobnější popis nebo číselné údaje týkající se metody stanovování pokuty (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise, C‑279/98 P, Recueil, s. I‑9693, body 38 až 47, a rozsudek Sarrió v. Komise, bod 239 výše, body 76 a 80).

253    Z toho vyplývá, že žalobní důvody vycházející z nedostatku odůvodnění je třeba zamítnout.

254    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvody předložené SGL a UCAR je třeba zamítnout, zatímco výchozí částky ostatních žalobkyň se stanoví následovně: pro Tokai a C/G ve výši 8 milionů eur pro každou, pro SEC a Nippon ve výši 4 miliony eur pro každou a pro SDK ve výši 24 miliony eur.

c)     K základním částkám stanoveným v Rozhodnutí v závislosti na době trvání protiprávního jednání

 Shrnutí Rozhodnutí

255    V bodech 155 až 157 odůvodnění Rozhodnutí Komise uvedla, že SGL, UCAR, Tokai, Nippon a SEC porušovaly v období od května 1992 do února – března 1998 čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 dohody o EHP. Vzhledem k tomu, že se dopustily dlouhodobého protiprávní jednání v délce pěti let a devíti až desíti měsíců, byly jejich výchozí částky stanovené na základě závažnosti protiprávního jednání zvýšeny o 55 %. Podle Komise se SDK a VAW dopustily střednědobého protiprávního jednání v délce čtyř let a sedmi až jedenácti měsíců, a proto byly jejich výchozí částky zvýšeny o 45 %. Jelikož se C/G dopustila střednědobého protiprávního jednání v délce tří let a deseti měsíců, byla její výchozí částka zvýšena o 35 %.

 Věc T‑239/01

256    SGL tvrdí, že zvýšení její výchozí částky o 55 % za dobu trvání protiprávního jednání v délce pěti let a deseti měsíců je v rozporu s rozhodnutím o předizolovaných trubkách (citovaným v bodě 240 výše), ve kterém Komise použila za dobu trvání protiprávního jednání v délce pěti let zvýšení pouze o 40 %.

257    SGL dodává, že kartely týkající se množstevních omezení, kvalifikované v pokynech jakožto „velmi závažná“ protiprávní jednání trvají pravidelně několik let. Tento rys dlouhého trvání je vlastní protiprávním jednáním tohoto druhu. V důsledku toho nelze s kartelem týkajícím se množstevních omezení, který má ze své povahy trvalý charakter, zacházet, pokud jde o jeho dobu trvání, stejně jako s protiprávním jednáním, které je, jako například zneužití dominantního postavení, samo o sobě „velmi závažné“ i v případě kratšího trvání. Dobu trvání kartelu týkajícího se množstevních omezení tedy lze legálně zohlednit pouze tehdy, je-li zjevně delší než obvyklá doba trvání tohoto druhu protiprávního jednání. V tomto ohledu SGL zpochybňuje legalitu pokynů v části, v níž stanoví dobu trvání protiprávního jednání stejně bez ohledu na jeho povahu.

258    V tomto ohledu Soud nejprve připomíná, že žalobní důvod předložený SGL proti skutkovým zjištěním Komise týkajícím se doby trvání protiprávního jednání byl zamítnut výše (body 71 až 77).

259    Co se týče námitky protiprávnosti vznesené v této souvislosti, je třeba poznamenat, že čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 stanoví výslovně, že je namístě při stanovení výše pokuty vzít v úvahu „závažnost a trvání daného porušení [doba trvání daného protiprávního jednání]“. Ve světle tohoto ustanovení a rovněž za předpokladu, že kartely týkající se množstevních omezení jsou ze své podstaty konstruovány jako trvající, nelze Komisi zakázat, aby brala v každém jednotlivém případě v úvahu jejich délku trvání. Stačí mít na mysli kartelové dohody, které byly navzdory skutečnosti, že měly trvat dlouhodobě, odhaleny Komisí nebo vyzrazeny účastníkem po krátké době jejich skutečného fungování. Jejich narušující účinek je tak nezbytně nižší než v případě, že skutečně dlouho fungovaly. V důsledku toho je v každém případě nutno rozlišovat mezi dobou trvání protiprávního jednání a jeho závažností, jak vyplývá z jeho povahy (viz v tomto smyslu rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 283).

260    Komise byla tedy oprávněna stanovit v bodě 1 B třetím pododstavci pokynů, že ve srovnání s předchozí praxí bude zvýšení pokuty u dlouhodobých protiprávních jednání citelně větší, s cílem ukládat účinné sankce za omezení hospodářské soutěže, „které dlouhodobě poškozovalo“ spotřebitele.

261    Nic tudíž nebrání tomu, aby Komise zohlednila pokyny za účelem zvýšení výchozí částky stanovené v případě SGL o 55 % z titulu doby trvání protiprávního jednání v délce pěti let a devíti měsíců. 

262    Tento závěr není zpochybněn rozhodnutím o předizolovaných trubkách, ve kterém Komise použila pouze 40% zvýšení pro dobu trvání protiprávního jednání o délce pěti let. V daném případě se totiž jednalo o zvláštní vyvážení, které bylo výslovně odůvodněno zvláštními okolnostmi věci: na počátku doby trvání protiprávního jednání byla koluzní ujednání neúplná nebo měla omezený účinek; poté byla po určitou dobu přerušena a své konečné podoby dosáhla až po několika letech (bod 170 odůvodnění rozhodnutí o předizolovaných trubkách). Situace SGL přitom není těmito zvláštními okolnostmi poznamenána.

263    Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z nezohlednění doby trvání protiprávního jednání konstatované proti SGL je třeba zamítnout.

 Věc T‑246/01

–       Argumenty účastnic řízení

264    Pokud jde o závěrečnou dobu fungování kartelové dohody, UCAR tvrdí, že poskytla sama důkazy o své účasti na protiprávním jednání po neohlášených šetřeních provedených Komisí v červnu 1997, zejména důkazy, které Komisi umožnily prokázat setkání kartelové dohody v období od listopadu 1997 do 13. února 1998, jakož i zachování dvoustranných kontaktů až do března 1998. Na základě jejího návrhu nového sdělení o spolupráci zveřejněného v roce 2001 Komise nemohla tyto informace použít, aby zvýšila její pokutu o 55 %. V tomto návrhu totiž Komise navrhla, že poskytne-li podnik důkazy o skutečnostech dříve neznámých Komisi, které mají přímý dopad na závažnost nebo předpokládanou dobu trvání protiprávního jednání, Komise je nezohlední pro stanovení výše pokuty uložené podniku, který je poskytl. Jedná se o vhodný přístup, který měla Komise sledovat. V každém případě jej Soud může zohlednit na základě své pravomoci v plné jurisdikci.

265    UCAR na základě toho dospívá k závěru, že důkazy o její účasti na kartelové dohodě po setkání v dubnu 1997 neměly být zohledněny, což by snížilo dobu trvání jejího protiprávního jednání na čtyři roky a jedenáct měsíců. Její výchozí částka by tedy měla být zvýšena nanejvýše o 45 % z důvodu doby trvání.

266    Pokud jde o počáteční dobu trvání kartelové dohody (1992 až 1995), UCAR zdůrazňuje, že Komise měla zvýšit pokutu společnostem Mitsubishi a Union Carbide, jejím mateřským společnostem v rozhodné době, a nikoliv UCAR. Tyto společnosti totiž UCAR ovládaly a hrály důležitou roli při navázání prvních kontaktů mezi konkurenty a usnadnění účasti UCAR na kartelové dohodě. UCAR upřesňuje, že z právního hlediska ji Mitsubishi a Union Carbide ovládaly až do roku 1995. V rámci rekapitalizace provedené v lednu 1995 ji Mitsubishi a Union Carbide doslovně „vyloupily“ a způsobily její zadlužení. Komise však nikdy nevyšetřovala roli Mitsubishi a Union Carbide. Mimoto Rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění týkající se problematiky ovládání UCAR ze strany Mitsubishi a Union Carbide během sporného období.

267    UCAR dodává, že Komise měla rovněž zohlednit, že po neohlášených šetřeních se správní rada UCAR prostřednictvím systematického a intenzivního interního šetření snažila aktivně odhalit a ukončit veškeré protiprávní kontakty s konkurenty.

268    Pokud jde o závěrečnou dobu trvání kartelové dohody, Komise zdůrazňuje, že její nová politika v oblasti spolupráce nebyla v okamžiku Rozhodnutí ještě přijata. UCAR proto nemůže zakládat legitimní očekávání z hlediska skutečnosti, že Komise použije takovou politiku. Skutečnost, že si Komise uvědomuje, že se její politika v oblasti spolupráce může změnit a zlepšit, jí mezitím nezakazuje uplatňovat platné předpisy. Před formálním přijetím svého návrhu na změnu dovolávaného UCAR tedy Komise nebyla povinna tento návrh vzít v úvahu.

269    Otázky vznesené UCAR ve vztahu k roli Mitsubishi a Union Carbide nebyly uvedeny ani v její odpovědi na oznámení námitek, ani v žádném okamžiku řízení zahájeného u Komise. Do doby podání své žaloby jednala tak, jako kdyby plně uznávala, že porušila pravidla hospodářské soutěže a že si zasluhuje pokutu; netvrdila, že by neměla být sankcionována za protiprávní jednání spáchané po roce 1995, protože její jednání mělo být přičteno Mitsubishi a Union Carbide.

270    I v dopise zaslaném Komisi dne 23. února 2001, ke kterému byl připojen protokol z řízení proti Mitsubishi ve Spojených státech, neuvedla UCAR žádný z argumentů předložených před Soudem. V důsledku toho i v tomto období, i když měla k dispozici všechny relevantní důkazy, netvrdila, že role zastávaná Mitsubishi měla nějaký vliv na zjištěné skutečnosti týkající se její účasti na protiprávním jednání. Dopis se týkal spíše otázky skutečné schopnosti UCAR zaplatit.

271    Pokud jde o Union Carbide, UCAR nikdy netvrdila, že se tato společnost přímo účastnila protiprávního jednání. Union Carbide nebyla jasně obviněna ani před Soudem, s výjimkou týkající se finančních výhod, které tato společnost měla údajně mít z kartelové dohody.

272    Komise se tedy domnívá, že by Soud při výkonu své plné jurisdikce v oblasti pokut měl zvýšit pokutu uloženou UCAR z důvodu této změny stanoviska, kterou Komise považuje za nepřijatelnou ze strany podniku, kterému byla podstatně snížena pokuta na základě sdělení o spolupráci z toho důvodu, že nezpochybňovala tvrzení Komise.

–       Závěry Soudu

273    Pokud jde o výtku týkající se závěrečné doby trvání kartelové dohody, vychází výlučně z návrhu nového sdělení o spolupráci, který nebyl v okamžiku přijetí Rozhodnutí (18. července 2001) dokonce ani zveřejněn v Úředním věstníku; tento návrh byl totiž zveřejněn v Úředním věstníku až 21. července 2001 (Úř. věst. 205, s. 18). Pokud jde o nové „oznámení [sdělení] Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů“, které ve svém bodě 23 posledním pododstavci schválilo návrh dovolávaný UCAR, v Úředním věstníku bylo zveřejněno až 19. února 2002 (Úř. věst. 45, s. 3) a nahrazuje na základě svého bodu 28 původní sdělení o spolupráci z roku 1996 až od 14. února 2002. Za těchto okolností je zřejmé, že se Komise nedopustila žádného pochybení, když v rámci Rozhodnutí nepoužila novou politiku v oblasti spolupráce dovolávanou UCAR.

274    Pokud UCAR tvrdí, že Soud může zohlednit nové sdělení o spolupráci z roku 2002 jakožto výraz zásady ekvity, je třeba podotknout, že Soud ji skutečně v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci může zohlednit jako doplňující informaci, která nebyla uvedena v Rozhodnutí (rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, bod 108 výše, bod 55). Za podmínek projednávané věci se však Soud domnívá, že není třeba, aby vykonal svou pravomoc ve smyslu snížení sazby použité na UCAR z důvodu doby trvání její účasti na protiprávním jednání.

275    Z odpovědí na písemnou otázku Soudu a z diskuse při jednání totiž vyplývá, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že důkazní materiály, které UCAR jako první podnik poskytla Komisi, pokrývají období pouze od poloviny listopadu 1997 do března 1998. I když byla doba trvání účasti UCAR na protiprávním jednání omezena na období od května 1992 do poloviny listopadu 1997, jedná se stále o dlouhodobou účast, a sice pět a půl roku, pro kterou bod 1 B první pododstavec pokynů umožňuje stanovit dodatečnou částku stanovenou na základě použití sazby 55 %. Mimoto Komise již zohlednila všechny důkazní materiály poskytnuté UCAR, které jí umožnily prokázat „některé významné stránky věci“, když jí snížila pokutu o 40 % na základě sdělení o spolupráci (body 200 až 202 odůvodnění Rozhodnutí), což představuje – vedle snížení o 70 % poskytnutého SDK za to, že poskytla první důkazní materiály o celé kartelové dohodě (bod 217 odůvodnění Rozhodnutí) – druhé největší snížení ze všech provedených snížení z tohoto důvodu.

276    Zásada ekvity tedy nevyžaduje, aby byla ve vztahu k závěrečné době trvání kartelové dohody provedena oprava sazby 50 % použité na UCAR z titulu doby trvání její účasti na protiprávním jednání.

277    Pokud jde o opatření, která správní rada UCAR přijala po šetřeních Komise, aby bylo ukončeno protiprávní jednání, stačí uvést, že úsilí ukončit protiprávní jednání nelze automaticky postavit naroveň jeho konečnému ukončení. Je pravda, že UCAR nezpochybnila skutkové zjištění Komise, podle kterého se účastnila kartelové dohody v letech 1997 a 1998. Pravomoc Komise sankcionovat podnik, dopustil-li se protiprávního jednání, přitom předpokládá pouze protiprávní jednání osoby, která je obecně oprávněna jednat na účet podniku (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 97). Jednání správní rady UCAR je tedy irelevantní pro zohlednění doby trvání protiprávního jednání.

278    Pokud jde o výtku týkající se počáteční doby trvání kartelové dohody (1992 až 1995), během které byla UCAR ovládaná společnostmi Mitsubishi a Union Carbide, je nesporné, že se UCAR jakožto „UCAR International Inc.“ účastnila sporné kartelové dohody od května 1992 do března 1998. Komise uložila pokutu za toto protiprávní jednání právě této společnosti UCAR International Inc., a nikoliv fyzickým nebo právnickým osobám, které jí údajně ovlivňovaly. V důsledku toho nebyla povinna zohlednit změny, ke kterým mohlo dojít v průběhu doby trvání protiprávního jednání ve složení právních či hospodářských majitelů společnosti.

279    Okolnost, že UCAR tvořila případně hospodářskou jednotku s Mitsubishi nebo Union Carbide, takže nemohla přijímat autonomní rozhodnutí, což Komise zpochybňuje, nehraje v této souvislosti žádnou roli. Tato okolnost by byla relevantní pouze tehdy, pokud by Komise využila své možnosti sankcionovat mateřskou společnost UCAR za jednání UCAR, jak ostatně učinila v případě VAW (body 117 až 123 odůvodnění Rozhodnutí), s odkazem na rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise (bod 113 výše, body 26 až 29). V projednávané věci se naopak nejedná o to, zda jednání UCAR mohlo být přičteno někomu jinému (rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757, dále jen „rozsudek Krupp“, bod 189), jelikož se Komise rozhodla sankcionovat pouze společnost UCAR.

280    Projednávaný případ se netýká ani otázek, ke kterým může vést hospodářské nástupnictví při ovládání podniku, je-li třeba určit toho, kdo odpovídá za jednání podniku, a sice převodce nebo nabyvatel (rozsudek Soudu vydaný po kasačním opravném prostředku a vrácení věci ve věci Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 113 výše, body 60 a 70; rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, body 101 až 108). I když je pravda, že použití pravidla stanoveného judikaturou, podle kterého „je na fyzické nebo právnické osobě, která řídila podnik v okamžiku, kdy došlo k protiprávnímu jednání, aby nesla odpovědnost za toto protiprávní jednání, i když v okamžiku přijetí rozhodnutí, kterým je toto protiprávní jednání konstatováno, již za podnik nese odpovědnost jiná osoba“ (výše uvedený rozsudek HFB a další v. Komise, bod 103), se může za určitých podmínek jevit obtížným, Komise v projednávané věci sankcionovala pouze podnik UCAR, a nebyla tedy povinna přezkoumat otázky týkající se toho, kdo UCAR provozuje a ovládá.

281    V každém případě pravidlo stanovené judikaturou, které bylo právě uvedeno, musí být vykládáno v tom smyslu, že podnik – to znamená hospodářská jednotka zahrnující osobní, hmotné a nehmotné prvky (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1962, Mannesmann v. Vysoký úřad, 19/61, Recueil, s. 675, 705 a 706) – je řízen orgány stanovenými jeho právním statutem a každé rozhodnutí, které mu ukládá pokutu, může být určeno statutárnímu řídícímu orgánu podniku (správní rada, představenstvo, předseda, ředitel atd.), i když jeho finanční následky nesou v konečném výsledku jeho majitelé. Toto pravidlo by bylo porušeno, kdyby se od Komise, když se zabývá protiprávním jednáním podniku, vyžadovalo, aby vždy ověřila, kdo je majitelem, který má rozhodující vliv na podnik, aby mohla uložit sankce pouze tomuto majiteli.

282    Jestliže UCAR tvrdí, že byla „vyloupena“ svými bývalými majiteli Mitsubishi a Union Carbide, kteří ji nutili, aby vytvořila kartelovou dohodu, za kterou je nyní sankcionována, Komise správně uvedla, že řešení tohoto střetu je třeba hledat ve vztazích mezi Mitsubishi a Union Carbide na jedné straně a UCAR, jakož i jejími stávajícími majiteli na straně druhé, a nikoliv na úrovni použití práva hospodářské soutěže Komisí. I kdyby Mitsubishi a Union Carbide tak skutečně využily UCAR jako nástroje sloužícího k dosahování zisku z jednání sporné kartelové dohody, byla by Komise oprávněna uložit pokutu pouze tomuto nástroji, ale přitom UCAR nebo její majitelé mohou podat žaloby na náhradu škody proti Mitsubishi a Union Carbide. Mimoto UCAR se skutečně na Mitsubishi a Union Carbide obrátila ve Spojených státech, aby se domohla prostředků, které jí byly údajně odebrány (bod 42 odůvodnění Rozhodnutí).

283    Pokud UCAR dále tvrdí, že Komise měla přezkoumat roli Mitsubishi a Union Carbide při vytváření kartelové dohody, stačí připomenout, že i kdyby situace jiného hospodářského subjektu, kterému nebylo Rozhodnutí určeno, byla obdobná situaci UCAR, neumožňuje takové zjištění podle ustálené judikatury vyloučit existenci protiprávního jednání zjištěného proti UCAR, jelikož toto protiprávní jednání bylo správně prokázáno na základě listinných důkazů. Jelikož UCAR porušila článek 81 ES, nemůže se vyhnout sankci z důvodu, že ostatním hospodářským subjektům, jako jsou Mitsubishi a Union Carbide nebyla uložena pokuta, pokud – jak je tomu v projednávaném případě – situace těchto posledně uvedených není předmětem řízení před Soudem (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307, body 146 a 197; rozsudek Acerinox v. Komise, bod 239 výše, body 156 a 157, a rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, KE KELIT v. Komise, T‑17/99, Recueil, s. II‑1647, bod 101).

284    Za těchto okolností je skutečnost, že byla Mitsubishi ve Spojených státech v únoru 2001 odsouzena za to, že zvýhodňovala a podporovala kartelovou dohodu mezi výrobci grafitových elektrod a že jí byla uložena pokuta ve výši 134 miliony USD (bod 42 odůvodnění Rozhodnutí), irelevantní pro přezkum stanovení pokuty uložené UCAR. Není rovněž nutné přezkoumat, zda Komise byla včas informována o účasti Mitsubishi a Union Carbide na kartelové dohodě a zda byla UCAR skutečně ovládána Mitsubishi nebo Union Carbide.

285    Nakonec vzhledem k tomu, že Komise byla oprávněná sankcionovat podnik, který se přímo podílel na dotčeném protiprávním jednání, a sice UCAR, nebyla povinna odůvodnit tuto volbu uvedením důvodů, proč nesankcionovala Mitsubishi a Union Carbide. Komise proto neporušila povinnost uvést odůvodnění, která jí přísluší na základě článku 253 ES.

286    Není naopak třeba vyhovět návrhovým žádáním Komise směřujícím ke zvýšení pokuty uložené UCAR.

287    Z výše uvedeného totiž vyplývá, že Komise nebyla před Soudem povinna nově provést důkazy, pokud jde o dobu trvání účasti UCAR na protiprávním jednání konstatovaném v Rozhodnutí. Pokud jde o žalobní důvod vycházející z toho, že nebyla vzata v úvahu role Mitsubishi a Union Carbide v letech 1992 až 1995, mohla se Komise omezit na předložení právních argumentů, které byly právě uvedeny.

288    Mimoto již v únoru a v dubnu 2001, tedy před přijetím Rozhodnutí, UCAR předala Komisi důkazy týkající se účasti zejména Mitsubishi na kartelové dohodě, která byla předmětem vyšetřování Komise. Rozhodnutí rovněž uvádí tvrzení UCAR, podle kterého její původní mateřské společnosti, Union Carbide a Mitsubishi, měli z kartelu prospěch (bod 204 odůvodnění). Za těchto okolností nelze tvrdit, že UCAR zpochybnila poprvé před Soudem věcnou správnost skutkových zjištění týkajících se doby trvání její účasti na protiprávním jednání ve smyslu bodu E odst. 4 druhého pododstavce sdělení o spolupráci. UCAR spíše provedla právní rekvalifikaci listinných důkazů, které již předložila Komisi v průběhu správního řízení.

289    I z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvody předložené SGL a UCAR je třeba zamítnout.

290    Pokud jde o ostatní žalobkyně, kterým byly sníženy výchozí částky stanovené na základě závažnosti protiprávního jednání, Soud nevidí žádný důvod odchýlit se od sazeb použitých Komisí z důvodu doby trvání jejich účasti na protiprávním jednání. V důsledku toho se základní částky stanovené v bodě 158 odůvodnění Rozhodnutí opravují následovně: Tokai = 12,4; Nippon = 6,2; SEC = 6,2; SDK = 34,8; C/G = 10,8.

d)     K přitěžujícím okolnostem

 Shrnutí Rozhodnutí

291    V případech SGL, UCAR, Tokai, SEC a Nippon se Komise domnívala, že je závažnost protiprávního jednání posílena skutečností, že tyto společnosti pokračovaly v tomto zjevném a nesporném protiprávním jednání i po šetřeních provedených Komisí. Jiná přitěžující okolnost byla konstatována ohledně SGL a UCAR z důvodu skutečnosti, že byly dvěma vůdci a návodci kartelu. Konečně Komise kvalifikovala jako přitěžující okolnost snahu společnosti SGL bránit řízení Komise upozorněním ostatních podniků na nadcházející šetření. Komise proto zvýšila základní částku o 85 % pro SGL, o 60 % pro UCAR a o 10 % pro Tokai, SEC a Nippon (body 160, 164, 187, 192, 209 a 210 odůvodnění Rozhodnutí).

 Věci T‑244/01 a T‑251/01

292    Nippon a SEC vytýkají Komisi, že zvýšila jejich pokutu o 10 % z důvodu jejich údajného pokračování v protiprávním jednání i po šetřeních provedených v červnu 1997. Nicméně dopisem ze dne 15. prosince 1997 zaslaným japonským výrobcům Komise prohlásila, že tito výrobci nejsou danou kartelovou dohodou bezprostředně dotčeni. Teprve o dva roky později oznámením námitek je Komise informovala o svém podezření týkajícím se jejich případné účasti na kartelové dohodě. Nippon a SEC tedy měly legitimní očekávání ohledně toho, že nebudou sankcionovány za období po šetřeních z června 1997, jelikož Komise nemohla tvrdit, že měly ukončit protiprávní jednání v návaznosti na šetření, která se jich netýkala. Nippon a SEC se mimo jiné dovolávají nedostatku odůvodnění v tom, že Rozhodnutí se nijak nezabývá problematikou jejich legitimního očekávání.

293    SEC dodává, že zvýšení její výchozí částky o 55 % z důvodu doby trvání protiprávního jednání pokrývalo již období po uvedených šetřeních. Dodatečným zvýšením o 10 % tedy byla sankcionována dvakrát za svou účast na protiprávním jednání během tohoto období.

294    V tomto ohledu Soud připomíná, že je nesporné, že se Nippon a SEC účastnily protiprávního jednání až do února 1998. Výše uvedeným dopisem ze dne 15. prosince 1997 byly informovány, že Komise vyšetřuje kartelovou dohodu, a k tomuto datu si není vědoma, že by se jí rovněž přímo účastnily. Nelze se tedy domnívat, že dotčený dopis vytvořil u Nippon a SEC podložené naděje, a tím méně přesná ujištění o tom, že nebudou sankcionovány (viz bod 152 výše). Nippon a SEC musely naopak očekávat, že jakmile Komise zjistí jejich účast na kartelu, bude je sankcionovat za jejich účast na protiprávním jednání se zohledněním zejména skutečnosti, že protiprávní jednání neukončily, jakmile se dozvěděly o skutečnosti, že Komise vyšetřuje kartelovou dohodu.

295    Nemůže se jednat ani o dvojí sankci SEC za dotčené období. Zvýšení o 55 % se týká pouze doby trvání dotčeného protiprávního jednání, zatímco zvýšení o 10 % má sankcionovat dodatečnou protiprávní snahu SEC, která se projevila v pokračování protiprávního jednání i přesto, že byla informována o tom, že Komise zahájila cílené vyšetřování týkající se tohoto protiprávního jednání.

296    Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že Rozhodnutí specificky neodůvodnila, pokud jde o problematiku případného legitimního očekávání Nippon a SEC, tím méně, že tento nedostatek odůvodnění v Rozhodnutí nebránil oběma žalobkyním, aby předložily svou argumentaci v tomto bodě.

297    V důsledku toho je třeba žalobní důvody předložené společnostmi Nippon a SEC zamítnout.

 Věci T‑239/01 a T‑246/01

298    UCAR tvrdí, že Komise nesprávně považovala za přitěžující okolnosti pokračování protiprávního jednání po jejích šetřeních v červnu 1997, jelikož správní rada UCAR vynaložila značné úsilí proto, aby byla jakákoliv koluzní činnost ukončena. Mimoto jí Komise neměla přičíst odpovědnost za vytvoření a provádění kartelové dohody, jelikož skutečnými návodci kartelové dohody byly Mitsubishi a Union Carbide. Konečně SGL byla jediným skutečným vůdcem kartelové dohody. Pokud se Komise snaží přičíst tuto roli rovněž UCAR, není oprávněna vycházet z událostí před začátkem dotčeného období, a sice z událostí předcházejících květnu 1992.

299    SGL zdůrazňuje, že zvýšení její základní částky o 85 % z důvodu přitěžujících okolností je zcela nepřiměřené a neslučitelné s předchozí rozhodovací praxí Komise, když k takto vysokému zvýšení nikdy nedošlo. Upřesňuje, že zaprvé žádné zvýšení nebylo možné z důvodu údajného pokračování v protiprávním jednání po šetřeních v červnu 1997, jelikož Komise v tomto ohledu nepředložila dostatečný důkaz. Zadruhé skutečnost, že SGL upozornila ostatní účastníky kartelové dohody na tato nadcházející šetření, nemůže být sankcionována zvýšením pokuty. Článek 15 nařízení č. 17 totiž umožňuje ukládat pokuty pouze za porušení článků 81 ES a 82 ES nebo za nedodržení některé z podmínek a povinností uložených v souladu s článkem 8 nařízení č. 17. Dotčená upozornění přitom taková porušení právních předpisů nepředstavovala.

300    Na tato upozornění se nevztahují ani pokyny, jejichž bod 2 druhá odrážka stanoví zvýšení pouze v případě snah bránit Komisi „v provádění šetření“. Upozornění přitom byla učiněna před zahájením šetření. V každém případě byla SGL diskriminována ve vztahu k UCAR. UCAR totiž dokonce zničila přitěžující dokumenty, aniž ji za to Komise sankcionovala z důvodu přitěžující okolnosti. Podle SGL je takové zničení dokumentů závažnější než ústní upozornění týkající se případných šetření.

301    V tomto ohledu Soud připomíná, že podle ustálené judikatury, pokud se protiprávního jednání dopustilo více podniků, je namístě přezkoumat v rámci stanovení výše pokut závažnost účasti každého z nich na protiprávním jednání, což zejména předpokládá prokázání jejich rolí v protiprávním jednání po dobu jejich účasti na něm (rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 203 výše, bod 150, a rozsudek Soudu ze dne 17. prosince 1991, Enichem Anic v. Komise, T‑6/89, Recueil, s. II‑1623, bod 264). Z toho vyplývá zejména to, že role „vůdce“ v případě jednoho nebo více podniků v rámci kartelové dohody musí být zohledněna pro účely výpočtu výše pokuty v rozsahu, v jakém podniky, které takovou roli zastávaly, musejí z tohoto důvodu nést zvláštní odpovědnost v porovnání s ostatními podniky (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Finnboard v. Komise, C‑298/98 P, Recueil, s. I‑10157, bod 45).

302    V souladu s těmito zásadami bod 2 pokynů, nazvaný přitěžující okolnosti, zahrnuje demonstrativní výčet okolností, které mohou způsobit zvýšení základní částky pokuty, mezi kterými je uvedena zejména „úloha vůdce nebo podněcovatele protiprávního jednání“.

303    V projednávané věci si již v průběhu správního řízení SGL a UCAR vzájemně vytýkaly, že byly vůdcem a návodcem kartelové dohody (body 161 a 188 odůvodnění Rozhodnutí). Nicméně se zdá, že Komise právně dostačujícím způsobem v Rozhodnutí prokázala, že SGL a UCAR byly téměř shodně dvěma společnými podněcovateli kartelu, kteří již od prvních kontaktů v roce 1991 vytvořili jeho základní zásady a zorganizovali první setkání „manažerů“ v květnu 1992 (body 44 až 51 odůvodnění Rozhodnutí).

304    V této souvislosti Komisi nic nebránilo, aby zohlednila přípravné fáze na samotném vytvoření kartelové dohody, aby zjistila hospodářskou situaci, která předcházela a vysvětlovala vytvoření kartelové dohody nebo aby prokázala a posoudila roli účastníků kartelové dohody při jejím navrhování, vytváření a provádění. Mimoto ze stejného důvodu Komise může zohlednit fázi po uplynutí doby trvání samotného protiprávního jednání, aby posoudila na základě sdělení o spolupráci nebo případných polehčujících okolností skutečnou spolupráci podniků při oznámení jejich kartelové dohody.

305    Podle zjištění Komise se společné vedení kartelové dohody společnostmi SGL a UCAR projevilo rovněž v oblasti stanovení cen v EHP, jejich „domácím“ trhu, jelikož SGL iniciovala zvýšení cen ve Skandinávii a v Německu, zatímco UCAR tak učinila ve Francii a ve Spojeném království, přičemž obě společnosti rozhodovaly případ od případu, kdo se chopí iniciativy v Itálii a ve Španělsku (body 62 a 66 odůvodnění Rozhodnutí).

306    Tato zjištění nebyla platně zpochybněna ani společností UCAR, ani společností SGL.

307    UCAR opakuje svou argumentaci založenou na roli společností Mitsubishi a Union Carbide, když tvrdí, že tyto dvě společnosti byly ve skutečnosti návodci – a do roku 1995, vedoucími – kartelu. V tomto bodě stačí připomenout, že Mitsubishi a Union Carbide nepatří mezi podniky, jejichž účast na kartelové dohodě byla zjištěna a sankcionována Komisí, a že se neúčastní s ní souvisejících sporů před Soudem. Odkaz na společnosti Mitsubishi a Union Carbide tedy nemůže vyvrátit závěr, že společnosti SGL a UCAR byly mezi účastníky kartelové dohody Komisí označeny za návodce a vůdce.

308    Pokud jde o odkaz společnosti UCAR na úsilí její správní rady, aby bylo ukončeno protiprávní jednání, stačí rovněž odkázat na to, co bylo uvedeno výše ohledně doby trvání protiprávního jednání: toto úsilí nemohlo zabránit tomu, aby UCAR zastoupená osobami oprávněnými k jednání na účet podniku skutečně pokračovala v protiprávním jednání po šetřeních provedených v červnu 1997.

309    Pokud jde o argument SGL, že zvýšení o 85 % je nadměrné a vyšší než zvýšení obecně uplatňované v předchozích rozhodnutích Komise, nemůže se jednat o porušení zásady proporcionality ani zásady rovného zacházení. V tomto ohledu postačí připomenout, že podle ustálené judikatury má Komise při stanovování výše každé pokuty posuzovací pravomoc a není povinna v této souvislosti používat přesný matematický vzorec (rozsudek Martinelli v. Komise, bod 165 výše, bod 59). Skutečnost, že role návodce zastávaná jednou společností v jiných věcech byla sankcionována určitým zvýšením tedy neznamená, že tuto sazbu nebude již možné překročit v budoucnu bez ohledu na okolnosti daného případu (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, body 106 a 109).

310    V rámci výkonu pravomoci v plné jurisdikci se Soudu nezdá nepřiměřené ani diskriminační použít pro SGL zvýšení o 50 % za její roli vedoucího (stejně jako 50 % použitých pro UCAR), zvýšení o 10 % za její pokračování v protiprávním jednání po červnu 1997 (stejně jako 10 % použitých pro UCAR, SEC, Nippon a Tokai) a zvýšení o 25 % za to, že upozornila ostatní účastníky kartelu na nadcházející šetření Komise.

311    Ohledně dvou posledně uvedených bodů je třeba připomenout, že žalobní důvod předložený SGL proti skutkovým zjištěním Komise týkajícím se doby trvání její účasti na kartelové dohodě, zejména pokračování v protiprávním jednání po šetřeních, byl zamítnut (viz body 70 až 76 výše). Komise tak právem provedla zvýšení o 10 % z důvodu pokračování v protiprávním jednání.

312    Skutečnost, že SGL upozornila jiné podniky na nadcházející šetření, je namístě považovat za přitěžující okolnost (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Sarrió v. Komise, T‑334/94, Recueil, s. II‑1439, bod 320). V rozporu s tvrzením SGL nejde o specifické a samostatné protiprávní jednání neupravené Smlouvou ani nařízením č. 17, ale o chování, které zvyšuje závažnost původního protiprávního jednání. Upozorněním ostatních účastníků kartelové dohody se SGL snažila zatajit existenci kartelové dohody a zachovat její účinnost, což se jí až do března 1998 dařilo.

313    V této souvislosti je odkaz SGL na čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 17 – ze kterého vyvozuje, že zákonodárce Společenství chtěl sankcionovat pouze maření šetření zahájených Komisí, a nikoliv jednání, která šetření předcházela – irelevantní. Toto ustanovení se totiž týká maření jako samostatného protiprávního jednání nezávislého na existenci kartelové dohody, což ostatně vysvětluje relativně mírnou sankci ve výši 100 až 5000 eur stanovenou za tímto účelem. V projednávaném případě však bylo cílem upozornění SGL zajistit pokračování kartelové dohody, která nesporně představovala zjevné a nesporné protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže Společenství.

314    Zohlednění uvedených upozornění jakožto přitěžující okolnosti není ani v rozporu s bodem 2 pokynů. Z pouhého znění tohoto bodu („například“ a „jiné“) totiž vyplývá, že seznam stanovených přitěžujících okolností není taxativní.

315    Pokud jde konečně o zásadu rovného zacházení, které se SGL dovolává ve srovnání s UCAR – jejíž skartace dokumentů nebyla zohledněna jako přitěžující okolnost – nemůže změnit povahu výše uvedených upozornění jako přitěžující okolnosti. Tato upozornění tím, že byla určena ostatním podnikům, totiž překračovala čistě vnitřní sféru SGL a jejich cílem bylo zmařit celé šetření Komise s cílem zabezpečit další trvání kartelové dohody, zatímco UCAR skartovala své dokumenty s cílem zabránit odhalení její účasti na kartelové dohodě. Jedná se o dva zcela odlišné druhy jednání, a z tohoto důvodu Komisi nemůže být vytýkáno, že se srovnatelnými situacemi zacházela odlišně.

316    I kdyby mimoto Komise nesprávně zvýhodnila společnost UCAR tím, že jí nezvýšila pokutu, nebyla by tím dotčena přitěžující povaha jednání společnosti SGL. SGL si přitom nemůže legitimně stěžovat na zvýšení pokuty uložené společnosti UCAR ani se dovolávat ve svůj prospěch případné protiprávnosti spáchané ve prospěch UCAR (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, bod 216 výše, bod 160).

317    Při jednání SGL dále tvrdila, že skutečnost, že upozornila ostatní podniky na nadcházející dotčená šetření, nelze považovat za přitěžující okolnost, protože výchozím bodem těchto upozornění byla samotná Komise. SGL tak odkazuje na sdělení UCAR o úniku informací uvnitř útvarů Komise, jejíž jmenovitě uvedený úředník informoval společnost SGL o nadcházejících neohlášených šetřeních v prostorách účastníků kartelu. V tomto ohledu je zřejmé, že tyto informace za předpokladu, že by byly skutečně poskytnuty, by nemohly být nijak přičítány Komisi jakožto výraz její oficiální politiky v oblasti hospodářské soutěže. Jednalo by se o podvodná jednání zaměstnance s cílem podpořit fungování kartelu. V důsledku toho se SGL nemůže platně dovolávat těchto jednání za účelem minimalizace závažnosti svého vlastního jednání.

318    Vzhledem k tomu, že je třeba veškeré žalobní důvody předložené společnostmi Nippon, SEC, UCAR a SGL zamítnout, sazby použité Komisí na základní částky stanovené pro tyto žalobkyně zůstanou zachovány.

319    Pokud jde o žalobkyně, jejichž částky byly změněny z důvodu doby trvání protiprávního jednání, za účelem zohlednění přitěžujících okolností stanovených Komisí je třeba stanovit následující výše: Tokai = 13,64; Nippon = 6,82; SEC = 6,82.

e)     K polehčujícím okolnostem

 Shrnutí Rozhodnutí

320    Komise se domnívala, že žádná polehčující okolnost neodůvodňuje snížení základní částky v případech SGL, UCAR, Tokai, SEC, Nippon a SDK. Naopak v případě C/G provedla 40% snížení z důvodu výlučně pasivní role podniku a jeho částečného neprovádění protiprávních dohod (body 165, 166, 193 až 198, 211 až 215 a 234 až 238 odůvodnění Rozhodnutí).

 Věci T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01, T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01

–       Argumenty účastnic řízení

321    C/G se domnívá, že jí měla být pokuta snížena o více než 40 %, které jí přiznala Komise. Zdůrazňuje svou okrajovou a pasivní roli na kartelové dohodě. Měla pouze dvoustranné kontakty se společností SGL a nebyla pozvána na setkání „manažerů“ nebo na „pracovní“ setkání ani na místní setkání; nikdo ji dokonce o konání těchto setkání neinformoval. Žádný z jiných účastníků kartelové dohody ji neoznačil za účastníka protiprávního jednání. Navíc se neúčastnila ani ústředního systému dozoru vytvořeného k provedení kartelové dohody, ani systému kódů za účelem zakrytí totožnosti účastníků kartelové dohody. Stanovení jejích cen nebylo vyhrazeno – na rozdíl od jedné ze zásad kartelové dohody – nejvyšší úrovni vedení uvnitř podniku. Dále jednala způsobem, který byl v přímém rozporu s jinou základní zásadou kartelové dohody, když zvýšila svou výrobní schopnost a prodeje na trhu EHP.

322    C/G mimoto tvrdí, že v roce 1994 prodala svou výrobní technologii čínskému výrobci za 4 miliony USD. Tento převod technologie, neslučitelný se zájmy kartelu, vedl k takovému znepokojení u SGL, že si na něj SGL u C/G stěžovala. Nakonec ze svého vlastního podnětu ukončila své vztahy s kartelovou dohodou před zahájením šetření Komisí. C/G dodává, že jednala pod hospodářským tlakem způsobeným její zvláštní situací výrobce závislého na ostatních účastnících kartelu, a mimoto se dovolává strukturálního nadbytku průmyslu grafitových elektrod v 70. a 80. letech, která vedla ke značným pádům cen.

323    K tomuto posledně uvedenému bodu SGL upřesňuje, že strukturální krize odvětví grafitových elektrod je srovnatelná s krizí, ke které došlo v odvětví oceli začátkem 90. let a která se dotkla stejným způsobem výrobců oceli a výrobců grafitových elektrod. Ve svých rozhodnutích o trubkách a bezešvých ocelových trubkách ze dne 8. prosince 1999 a o přirážce za slévání ze dne 21. ledna 1998 Komise přitom kvalifikovala tuto krizi za polehčující okolnost. Tuto kvalifikaci nelze s ohledem na stejnou hospodářskou krizi v projednávaném případě zamítnout.

324    UCAR odkazuje rovněž na katastrofální hospodářskou situaci odvětví a připomíná, že jak Komise ve své předchozí rozhodovací praxi, tak i Soud se domnívaly, že taková situace může představovat polehčující okolnost. UCAR se mimoto domnívá, že její příkladné interní šetření s cílem odhalit protiprávní jednání a ukončit jej co nejdříve by si zasluhovalo, aby bylo uznáno za polehčující okolnost. V této souvislosti se C/G dovolává zavedení programu, který měl její obchodní politiku uvést do souladu s právem hospodářské soutěže.

325    UCAR dodává, že dotčená kartelová dohoda jí nepřinesla žádnou finanční výhodu z toho důvodu, že Mitsubishi a Union Carbide „sklidily“ veškerý zisk dosažený kartelovou dohodou. Mimoto měla Komise zohlednit značné částky, které UCAR zaplatila svým zákazníkům ve Spojených státech z titulu náhrady škody za uměle vysoké ceny během doby trvání protiprávního jednání.

326    Nippon, SEC a Tokai zdůrazňují svou pasivní roli v rámci kartelové dohody. Nippon připomíná, že se neúčastnila prvních setkání kartelu, při kterých byly stanoveny základní zásady rozdělení trhů; i při ostatních setkáních, kterých se skutečně účastnila, zůstala zcela pasivní. SEC zdůrazňuje, že se nikdy neúčastnila žádného setkání „manažerů“; na této úrovni byla pouze dvakrát zastoupena společností Tokai. Mimoto Komise považovala za aktivní pouze roli společností Tokai a SDK, a nikoliv roli společnosti SEC (bod 212 odůvodnění Rozhodnutí). Navíc v konkrétním případě společnosti SEC, nejmenšího japonského podniku, neexistuje žádná příčinná souvislost mezi světovou kartelovou dohodou a závazkem nejednat v EHP. Tokai tvrdí, že se aktivně neúčastnila koluzních dohod týkajících se evropského trhu a neúčastnila se žádného ze setkání evropské skupiny. Při setkáních „manažerů“ a „pracovních“ setkáních, kterých se účastnila, nebyla uzavřena žádná dohoda o evropských cenách.

327    Nippon a Tokai se zejména domnívají, že s nimi mělo být zacházeno stejně jako se společností C/G, jelikož stejně jako C/G nesnížily objem svých prodejů v EHP, a neprováděly tak zcela kartelové dohody.

328    Konečně Nippon, SEC a Tokai vytýkají Komisi, že v Rozhodnutí nevysvětlila, proč jim nepřiznala žádnou polehčující okolnost. Porušila tak článek 253 ES.

329    Komise popírá všechny žalobní důvody a argumenty předložené žalobkyněmi.

–       Závěry Soudu

330    Nejprve je třeba připomenout, že podle bodu 3 první odrážky pokynů může „výlučně pasivní nebo následovnická role“ podniku při protiprávním jednání, pokud je prokázána, představovat polehčující okolnost.

331    V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že mezi skutečnostmi, které mohou ukazovat na pasivní roli podniku v kartelové dohodě, lze zohlednit výrazně sporadičtější účast podniku na schůzkách ve srovnání s běžnými účastníky kartelové dohody (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, BPB de Eendracht v. Komise, T‑311/94, Recueil, s. II‑1129, bod 343), jakož i existenci výslovných prohlášení učiněných v tomto smyslu zástupci ostatních podniků, které se účastnily protiprávního jednání (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Weig v. Komise, T‑317/94, Recueil, s. II‑1235, bod 264). V každém případě je třeba zohlednit veškeré relevantní okolnosti projednávaného případu.

332    Pokud jde o jednání společnosti C/G, Rozhodnutí tato kritéria splňuje. Jak vyplývá z jeho bodů 81 až 86 a 234 až 238 odůvodnění, Komise dostatečně ohodnotila a nahradila pasivní roli společnosti C/G v rámci kartelové dohody snížením pokuty o 40 %, aniž jí byla povinna poskytnout vyšší sazbu snížení. Podle zjištění Komise totiž C/G – i když se neúčastnila setkání „manažerů“ a „pracovních“ setkání kartelu – měla nicméně dvoustranné kontakty s ostatními účastníky kartelu a využívala informace, které od nich získala o rozhodnutích přijatých „domácími výrobci“ v oblasti stanovení cen v rámci kartelové dohody. Mimoto ve své žalobě C/G výslovně prohlásila, že nezpochybňuje ani existenci kartelové dohody, ani svou účast na této dohodě. Tento závěr není vyvrácen okolností, že ceny C/G nebyly stanoveny na nejvyšší úrovni jejího vedení; s ohledem na pasivní a „následovnickou“ roli společnosti C/G je úroveň vedení, na níž byly stanoveny její ceny, které pouze sledovaly ceny stanovené ostatními účastníky kartelu, irelevantní.

333    Pokud jde o roli společností Tokai, SEC a Nippon, Komise mohla správně odlišit tuto roli od role společnosti C/G, jelikož se tito japonští výrobci skutečně účastnili několika setkání „manažerů“ a „pracovních“ setkání (body 49 až 56 odůvodnění Rozhodnutí). Skutková zjištění Komise týkající se této účasti nebyla zpochybněna společností SEC, ani společností Tokai, zatímco zpochybnění zjištění týkajících se období od května 1992 do března 1993 ze strany společnosti Nippon bylo zamítnuto (viz body 100 až 116 výše). Pokud se přitom podnik účastnil, i když zde nehrál aktivní roli, jednoho nebo několika setkání s protisoutěžním cílem, musí být považován za podnik účastnící se kartelové dohody, ledaže by prokázal, že se otevřeně distancoval od sporného kartelu (rozsudek Cement, bod 39 výše, bod 3199 a citovaná judikatura). Tokai, SEC a Nippon netvrdí, že by se otevřeně stavěly proti vytvoření a provádění sporného kartelu.

334    Například při „pracovním“ setkání v Curychu byl světový trh grafitu přezkoumáván region po regionu, včetně Dálného východu, a podíly na trhu byly přiděleny rovněž japonským výrobcům. Při setkání ve Vídni si účastníci opět vyměnili informace o trhu grafitových elektrod region po regionu (body 51, 53 a 71 odůvodnění Rozhodnutí).

335    Nepasivní povaha jednání společností SEC a Nippon není zpochybněna skutečností, že byly na jednom či dvou setkáních zastoupeny společností Tokai: zdaleka se otevřeně nebránily takovému „nevhodnému vměšování“ do jejich obchodní politiky, ale spíše souhlasily s tímto zastoupením a své přistoupení ke kartelové dohodě potvrdily tím, že se účastnily, zastoupené svými vlastními zaměstnanci, ostatních setkání, která se dotýkala jejich zájmů, což zjevně nebyl případ setkání evropské skupiny složené z „domácích“ výrobců odpovědných za EHP, a z toho důvodu stačilo informovat japonské účastníky kartelu o evropských cenách stanovených při těchto setkáních. S ohledem na světovou povahu kartelu, který přiznal japonským výrobcům roli soustředění se na svůj „domácí“ trh v Asii, se tedy Komise mohla právem domnívat, že při protiprávním jednání nehrály pasivní roli. Za těchto okolností nebyla povinna v Rozhodnutí uvést důvody, proč jim z tohoto důvodu nepřiznala žádnou polehčující okolnost.

336    V rozporu s výtkou vycházející z nedostatečného snížení pokuty C/G z důvodu jejího částečného neprovádění protiprávních dohod Komise dostatečně zohlednila skutečnost, že C/G zvýšila své prodeje na trhu EHP, čímž porušila základní zásadu kartelu, která spočívala v omezení prodejů na „nedomácích“ trzích (bod 235 odůvodnění Rozhodnutí). Nebyla v tomto ohledu povinna zohlednit navíc zvýšení výrobní schopnosti C/G. Komise totiž prohlásila ve své žalobní odpovědi, aniž jí v tomto ohledu C/G odporovala v replice, že výrobní schopnost C/G se v podstatě nezměnila během doby trvání protiprávního jednání u ní konstatované (1993 až 1996). Krom toho je možné se domnívat, že zvýšení evropských prodejů dostatečně odráží, pokud jde o trh EHP, jakékoliv případné zvýšení výrobní schopnosti.

337    V této souvislosti se Nippon a Tokai dovolávají zásady rovného zacházení, když tvrdí, že se nacházejí ve stejné situaci jako C/G, které byla poskytnuta „náhrada“ za to, že zvýšila objem svých prodejů v EHP.

338    Argument společnosti Nippon je třeba zamítnout, jelikož žalobkyně pouze tvrdí, že „nesnížila objem svých prodejů v rámci EHP“, aniž by poskytovala jakékoliv vyčíslení. Komise přitom mohla právem odlišit nepodpořené tvrzení společnosti Nippon, že zachovala objem prodejů od nezpochybněné skutečnosti, že C/G více než zdvojnásobila své prodeje v letech 1993 až 1996.

339    Pokud jde o případ společnosti Tokai, která tvrdí, že se v roce 1996 usadila na německém trhu, jednom z „domácích“ trhů SGL a UCAR, a že čtyřnásobně zvýšila své prodeje v EHP v letech 1992 až 1997 (z 200 tun v roce 1992 na 900 tun v roce 1997), je třeba konstatovat, že na rozdíl od C/G získala Tokai pouze minimální podíl na trhu v EHP, a sice méně než 2 %, zatímco podíl na trhu C/G činil téměř 8 %. Za těchto okolností se mohla Komise právem domnívat, aniž se dopustila nesprávného posouzení a porušila zásadu rovného zacházení, že jestliže Tokai neprováděla protiprávní dohody, nedosahovalo toto neprovádění prahovou hodnotu přiměřené účinnosti ve smyslu bodu 3 druhé odrážky pokynů. Soud se nedomnívá, že je třeba změnit tento závěr, ani v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci.

340    Totéž platí, pokud jde o argumentaci společnosti C/G, že v roce 1994 prodala svou výrobní technologii čínskému výrobci za 4 miliony USD, a to v rozporu s jednou základních zásad kartelu (bod 50 poslední odrážka odůvodnění Rozhodnutí). Podrobnosti o tomto převodu technologie totiž nebyly společností C/G uvedeny v průběhu správního řízení – když její prohlášení ze dne 11. října 1999 a její odpověď ze dne 6. dubna 2000 na oznámení námitek obsahovaly pouze jednu větu v tomto smyslu – takže Komise se nedopustila pochybení, když je odmítla zohlednit v Rozhodnutí. Soud nevidí důvod ke změně závěru Komise ani v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci, a to tím méně že plánovaný závod v Číně nebyl nikdy postaven.

341    Konečně skutečnost, že C/G dobrovolně ukončila protiprávní jednání před zahájením šetření Komise byla dostatečně zohledněna při stanovení doby trvání protiprávního jednání zjištěné ve vztahu ke společnosti C/G (bod 157 odůvodnění Rozhodnutí). C/G se zejména nemůže dovolávat bodu 3 třetí odrážky pokynů, jelikož podnět k ukončení jejího protiprávního jednání nebyl dán zásahem Komise.

342    Pokud jde o ostatní argumenty směřující ke snížení pokuty z důvodu polehčujících okolností, je třeba je rovněž všechny zamítnout.

343    Zaprvé skutečnost, že C/G a UCAR zavedly v návaznosti na šetření zahájené Komisí program slučitelnosti s pravidly práva hospodářské soutěže a poté zahájily interní šetření s cílem ukončit protiprávní jednání, nemění nic na existenci protiprávního jednání, které bylo konstatováno. Pouhá okolnost, že v některých případech Komise zohlednila ve své předchozí rozhodovací praxi taková opatření jako polehčující okolnosti, proto neznamená, že je povinna postupovat stejným způsobem v každém případě (rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 357, a ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, Recueil, s. II‑1989, body 417 a 419). Tato skutečnost platí tím spíše tehdy, představuje-li dotčené protiprávní jednání jako v projednávaném případě zjevné porušení čl. 81 odst. 1 písm. a) a c) ES. Jelikož mimoto interní šetření společnosti UCAR podpořilo její spolupráci s Komisí, Komise tuto skutečnost zohlednila tím, že snížila pokutu o 40 % na základě svého sdělení o spolupráci.

344    Pokud jde zadruhé o argument společnosti C/G vycházející z hospodářského tlaku, který byl na ni vykonáván, jediné upřesnění poskytnuté žalobkyní v tomto ohledu se týká kontaktů, které měla se společností SGL v roce 1996 (bod 82 odůvodnění Rozhodnutí), tedy po provádění kartelové dohody. Stačí připomenout, že se C/G svobodně rozhodla dodržovat rozhodnutí účastníků kartelové dohody v oblasti cen. Netvrdila, že na ni byl činěn nátlak, aby přistoupila ke kartelové dohodě; mimoto, i kdyby tomu tak bylo, mohla o tom informovat příslušné orgány namísto toho, aby se ke kartelové dohodě přidala. Argument je tedy třeba zamítnout.

345    Tato skutečnost platí i zatřetí v případě odkazu společností C/G, SGL a UCAR na strukturální krizi odvětví grafitových elektrod. V tomto ohledu postačí připomenout, že Soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2002, Lögstör Rör v. Komise, T‑16/99, Recueil, s. II‑1633, vydaném ve věci Předizolované trubky, rozhodl, že Komise není povinna posoudit špatný finanční stav dotčeného odvětví jakožto polehčující okolnost. Soud rovněž potvrdil, že Komise nemusí nutně pokračovat v dodržování své praxe jen proto, že v předchozích věcech zohlednila hospodářskou situaci v odvětví jako polehčující okolnost (rozsudek Soudu ze dne 10. března 1992, ICI v. Komise, T‑13/89, Recueil, s. II‑1021, bod 372). Jak totiž Komise správně uvedla, kartely zpravidla vznikají v okamžiku, kdy odvětví zakouší těžkosti. Pokud bychom následovali logiku žalobkyň, měla by být pokuta snižována pravidelně téměř ve všech případech. Není tedy dále nutno ověřit, zda okolnosti projednávaného případu a okolnosti, které vedly k jiným rozhodnutím, ve kterých byly strukturální krize považovány za polehčující okolnosti, byly vskutku srovnatelné.

346    Začtvrté a podpůrně, argumentace SGL spočívající v závěru o existenci krize obzvláště se dotýkající výrobců grafitových elektrod z důvodu krize prodělané průmyslem ocelových trubek, není přesvědčivá. V tomto ohledu Komise zdůraznila, aniž jí bylo v tomto ohledu odporováno, že objem oceli vyrobené v elektrické peci se zvýšil ze 196 milionů tun v roce 1987 na 270 milionů tun v roce 1997 (bod 9 odůvodnění Rozhodnutí). Z toho lze vyvodit, že případné snížení celkové výroby oceli se v první řadě netýkalo výroby elektrooceláren, ale výroby tradičních oceláren (body 4, 5, 9 a 10 odůvodnění Rozhodnutí).

347    Zapáté, pokud jde o hospodářskou výhodu, kterou měly z kartelové dohody pouze společnosti Mitsubishi a Union Carbide, a nikoliv UCAR, skutečnost, že podnik nemá prospěch z protiprávního jednání, nemůže bez rizika, že uložená pokuta ztratí svoji odrazující povahu, zakládat polehčující okolnost (viz v tomto smyslu rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, body 340 až 342 a citovaná judikatura). Taková neexistence hospodářské výhody nijak neomezuje závažnost spáchaného protiprávního jednání. Mimoto, jestliže UCAR kritizuje jednání společností Mitsubishi a Union Carbide, musí uplatnit svá práva vůči těmto společnostem, jak již učinila podáním stížnosti ve Spojených státech.

348    Pokud se UCAR nakonec dovolává občanskoprávních transakcí uzavřených ve Spojených státech a v Kanadě, tyto transakce nemění rovněž nic na závažnosti spáchaného protiprávního jednání a nelze je tedy zohlednit jako polehčující okolnosti. Když Komise zohlednila v rozhodnutí o předizolovaných trubkách náhradu škody zaplacenou konkurentovi, jehož vyloučení z trhu Společenství představovalo jeden z hlavních cílů kartelové dohody, tento konkurent byl usazen ve Společenství a patřil tedy mezi hospodářské subjekty chráněné právem hospodářské soutěže Společenství. Tato okolnost neukládá Komisi zohlednit ve prospěch společnosti UCAR náhradu škody poskytnutou zákazníkům ve Spojených státech a v Kanadě z důvodu ztrát vzniklých na těchto trzích. Dotčené transakce nemají vliv na protiprávní jednání, kterého se UCAR dopustila v EHP.

349    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvody a argumenty předložené společnostmi Tokai, C/G, SGL, Nippon, UCAR a SEC je třeba zamítnout.

f)     K maximální výši pokut a schopnosti zaplatit některých žalobkyň ve smyslu bodu 5 pokynů

 Věci T‑239/01 a T‑245/01

350    S připomenutím, že základní pokuta stanovená pro UCAR byla snížena o 15,2 %, aby byla dodržena maximální výše 10 % celkového obratu UCAR (bod 199 odůvodnění Rozhodnutí), SDK a SGL vytýkají Komisi, že tuto úpravu ve prospěch společnosti UCAR provedla před použitím sdělení o spolupráci, tedy v mezitímní fázi jejího postupu stanovení pokut, a nikoliv na konci tohoto postupu. Pokuty uložené ostatním účastníkům kartelové dohody přitom tímto způsobem sníženy nebyly. SDK a SGL poukazují na toto nerovné zacházení a požadují stejné snížení své pokuty, aby byl zachován soudržný a přiměřený vztah s pokutou společnosti UCAR.

351    SDK dodává, že byla nadměrně sankcionována, jelikož její celkový obrat značně přesahuje obrat dosažený prodejem grafitových elektrod; je tedy sankcionována, protože rozvíjí více činností, které se netýkají prodeje relevantního výrobku. Pokud by činnost společnosti SDK v oblasti grafitových elektrod tvořila odlišný podnik, použití prahové hodnoty 10 % by vedlo ke snížení konečné pokuty na 6,6 milionu eur.

352    V tomto ohledu Soud konstatuje, že když Komise použila v případě společnosti UCAR maximální výši 10 % nikoliv na „konečnou částku pokuty“, ale v předchozí fázi, tedy před použitím sdělení o spolupráci, nerespektovala znění bodu 5 písm. a) pokynů. Jelikož se Komise rozhodla použít v projednávaném případě metodu stanovenou v pokynech, byla povinna tuto metodu respektovat při stanovení výše pokut, ledaže by konkrétně objasnila důvody, pro které se od nich případně v určitém bodě odchýlila (viz judikatura citovaná v bodě 157 výše a rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 271).

353    Když se bod 199 odůvodnění Rozhodnutí omezuje na odkaz na maximální výši pokut stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, neobsahuje zvláštní odůvodnění, proč se Komise odchýlila od pokynů. Komise však před Soudem uvedla, že neprovedla snížení ve výši 15,2 % ve prospěch UCAR, protože se domnívala, že protiprávní jednání, kterého se dopustila, zasluhovalo sankci nižší než sankce ostatních účastníků kartelové dohody, ale protože chtěla zohlednit skutečnost, že pouze v případě UCAR základní částka stanovená před použitím sdělení o spolupráci překračovala o 15,1 milionu eur, tedy o 15,2 % maximální stanovenou výši. Za těchto okolností se Komise domnívala, že bylo třeba předjímat použití této maximální výše, aby bylo zajištěno, že sdělení o spolupráci může mít v plné míře užitečný účinek: pokud základní částka výrazně přesáhne hranici 10 % před použitím uvedeného sdělení a uvedená hranice bude moci být okamžitě uplatněna, bude podnik mnohem méně motivován k tomu, aby spolupracoval s Komisí, neboť konečná pokuta bude v každém případě snížena na 10 % bez ohledu na to, zda podnik spolupracuje, či nikoliv.

354    Soud se domnívá, že toto vysvětlení odůvodňuje přístup zvolený Komisí v případě UCAR. Odůvodnění k tomuto přístupu nemuselo být obsaženo v samotném Rozhodnutí, jelikož dotčený přístup nezasahoval nepříznivě do právního postavení dotčeného podniku, a sice UCAR. I kdyby uvedené opatření příznivé pro UCAR bylo protiprávní z důvodu nedostatku odůvodnění, SDK a SGL by se nemohly dovolávat této protiprávnosti, k níž došlo ve prospěch jiného podniku (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, bod 216 výše, bod 160).

355    V každém případě je nesporné, že SDK a SGL nebyly ve srovnatelné situaci se situací společnosti UCAR z hlediska celkových obratů, jelikož základní částka pro ně stanovená nepřekračovala maximální výši před použitím sdělení o spolupráci. V důsledku toho nemohou platně tvrdit, že Komise byla na základě zásady rovného zacházení povinna jim přiznat stejné snížení jako snížení ve prospěch společnosti UCAR. Z toho vyplývá, že žalobní důvody vycházející z porušení této zásady je třeba zamítnout.

356    Totéž platí i o žalobním důvodu předloženém SDK, podle kterého by její pokuta byla značně snížena, pokud by její činnosti v oblasti grafitových elektrod tvořily odlišný podnik. Tento žalobní důvod vychází ze spekulací zcela nesouvisejících se skutečným právním statusem společnosti, který musela Komise zohlednit, když použila v souladu s ustálenou judikaturou (viz například rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, body 118 a 119, a rozsudek Cement, bod 39 výše, bod 5022), maximální výši 10 % na celkový obrat (veškeré výrobky společně) SDK. Jestliže si SDK zvolila „jednotnou“ vertikální strukturu své společnosti, mohla ji Komise vzít pouze na vědomí a předpokládat, že tato struktura byla v hospodářském zájmu SDK. Mimoto v současné fázi není nijak známo, jaký by byl přesný statut a postavení „odlišného podniku“ v rámci skupiny SDK. Tento žalobní důvod je tedy třeba rovněž zamítnout.

 Věci T‑239/01, T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01

–       Argumenty účastnic řízení

357    SEC tvrdí, že její pokuta odpovídá 11,3 % jejího celkového obratu dosaženého v roce 1999 a překračuje tedy prahovou hodnotu 10 % stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

358    SGL se domnívá, že Komise nebyla oprávněna stanovit její pokutu na základě jejího obratu dosaženého v roce 2000. Tento obrat se zvýšil o 180 milionů eur v návaznosti na nabytí jiné společnosti v lednu 2000. Rozsudek Cement, bod 39 výše, bod 5045, přitom brání zohlednění zvýšení obratu po ukončení protiprávního jednání (březen 1998). V této souvislosti si SGL stěžuje na nadměrně dlouho dobu trvání správního řízení; vzniklé prodlení způsobilo újmu jejím finančním zájmům, jelikož její obrat za rok 1999 byl nižší než obrat za rok 2000.

359    SGL dodává, že maximální výše 10 % je absolutní v tom smyslu, že ji nelze překročit „mezitímními“ částkami (výchozí a základní) stanovenými Komisí v průběhu jejího postupu stanovení pokut. Opačné uvažování uvedené Soudem v rozsudku LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, je chybné.

360    SGL nakonec vytýká Komisi, že nezohlednila její velmi obtížnou finanční situaci. Toto opomenutí porušilo bod 5 písm. b) pokynů.

361    UCAR a C/G se rovněž dovolávají své neschopnosti pokutu zaplatit. Zdůrazňují obtížnou situaci odvětí grafitových elektrod a své nejisté finanční postavení.

362    V této souvislosti UCAR připomíná vysoké zadlužení, které jí společnosti Mitsubishi a Union Carbide způsobily v rámci její restrukturalizace v roce 1995. Odkazuje mimoto na vysoké pokuty, které jí byly uloženy americkými a kanadskými orgány. V současné době nemá UCAR možnost půjčit si více peněžních prostředků, jelikož její úvěrové linky byly zmrazeny. UCAR připomíná, že Komise ve své předchozí rozhodovací praxi opakovaně zohledňovala rentabilitu adresátů jejích rozhodnutí buď při stanovení výše pokut, nebo při stanovení platebních podmínek. V projednávané věci však jednala v rozporu se svou vlastní praxí.

363    C/G dodává, že ji finanční obtíže přinutily k tomu, aby krátce po přijetí Rozhodnutí podala návrh na zahájení konkurzního řízení ve Spojených státech.

364    Komise popírá žalobní důvody a argumenty předložené žalobkyněmi.

–       Závěry Soudu

365    Pokud jde o žalobní důvod předložený společností SEC, stačí připomenout, že prahová hodnota 10 % stanovená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 se vztahuje k hospodářskému roku, který předchází přijetí rozhodnutí, a sice v projednávané věci k roku 2000 (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, bod 239 výše, bod 85, a rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 506). SEC však výslovně připouští, že pro rok 2000 byla uvedená prahová hodnota v jejím případě dodržena. Žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

366    Pokud SGL tvrdí, že Komise byla povinna stanovit její pokutu na základě celkového obratu za rok 1999, když tento obrat byl o hodně nižší než obrat za rok 2000, stačí připomenout, že výchozím bodem pro stanovení pokut byly celkové obraty dosažené v roce 1998 prodejem relevantního výrobku a podíly na trhu dotčených podniků v letech 1992 až 1998 (body 30, 149 a 150 odůvodnění Rozhodnutí). Tato čísla se nevztahují ani k roku 1999, ani k roku 2000. Argument SGL je proto neúčinný.

367    Z ustálené judikatury dále vyplývá, že se maximální výše 10 % uvedená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 vztahuje k celkovému obratu dotyčného podniku, jelikož pouze tato skutečnost určuje jeho význam a vliv na trh (viz rozsudek Cement, bod 39 výše, bod 5022 a citovaná judikatura). Mimoto na výše uvedenou maximální výši je třeba snížit pouze v konečném výsledku uloženou pokutu v souladu s uvedeným článkem 15; toto ustanovení nezakazuje Komisi používat v průběhu svého stanovení pokuty mezitímní částku převyšující tuto hranici, pokud ji však v konečném výsledku uložená pokuta nepřekračuje (rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, body 287 a 288). V případě SGL je konečná pokuta 80,2 milionu eur nižší než maximální výše 10 % vztažená jak k roku 1999 (980 milionů eur), tak k roku 2000 (1262 miliony eur). Argumenty SGL vycházející z nadměrně dlouhé doby trvání správního řízení a z rozsudku Cement (bod 5045) jsou tedy irelevantní.

368    Kritika vznesená ve vztahu k rozsudku LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, není opodstatněná. Jestliže SGL odkazuje na trestní právo, které soudu neumožňuje překročit maximální výši stanovenou pro daný trestný čin, je třeba zdůraznit, že žádné ustanovení práva Společenství nestanoví minimální či maximální správní sankce za jednotlivá protiprávní jednání v rozporu s právem hospodářské soutěže. Komise tedy v zásadě může volně stanovit výši pokut sankcionujících taková protiprávní jednání v závislosti na jejich závažnosti a době jejich trvání. Jediné maximální omezení sankční pravomoci přiznané Komisi se týká finanční schopnosti dotčeného podniku ve vztahu k jeho celkovému obratu. Nic tedy nebrání tomu, aby Komise při čistě mezitímních výpočtech vztahujících se k závažnosti a době trvání protiprávního jednání překročila maximální výši 10 % stavenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

369    Pokud jde o obtížnou situaci odvětví grafitových elektrod, nejedná se o „zvláštní“ hospodářské souvislosti ve smyslu bodu 5 písm. b) pokynů. Jak bylo uvedeno výše, ke vzniku kartelů dochází zejména v době, kdy odvětví prochází obtížemi. Jestliže toto zjištění neodůvodnilo přiznání polehčující okolnosti (viz bod 345 výše), nemůže odůvodnit ani snížení pokuty v této souvislosti.

370    Tato skutečnost platí, i pokud jde o nejistou finanční situaci SGL, UCAR a C/G. Podle ustálené judikatury není totiž Komise povinna při stanovení výše pokuty zohlednit ztrátovou finanční situaci dotyčného podniku, jelikož by uznání takové povinnosti vedlo k udělení neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou méně přizpůsobené podmínkám trhu (rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 308; rozsudek HFB a další v. Komise, bod 280 výše, bod 596, a rozsudek FETTCSA, bod 47 výše, bod 351 a citovaná judikatura). Skutečnost, že se Komise ve své předchozí rozhodovací praxi domnívala, že je třeba zohlednit finanční obtíže daného podniku, neznamená, že by byla povinna učinit stejný závěr v pozdějším rozhodnutí (rozsudek FETTCSA, body 353 a 354).

371    Tuto judikaturu nelze zpochybnit bodem 5 písm. b) pokynů, podle kterého je třeba vzít v úvahu skutečnou platební schopnost podniku. Tato schopnost totiž hraje roli pouze v rámci „zvláštních sociálních souvislostí“, jež představují následky, které by mělo zaplacení pokuty zejména na úrovni zvýšení nezaměstnanosti nebo zhoršení stavu hospodářských odvětví na předcházejících a navazujících trzích ve vztahu k dotyčného podniku. V tomto ohledu žalobkyně nepředložily nic, co by umožnilo posoudit uvedenou „zvláštní sociální souvislost“.

372    Krom toho skutečnost, že opatření přijaté orgánem Společenství vyvolá úpadek nebo likvidaci daného podniku, není sama o sobě zakázána právem Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 15. ledna 1986, Komise v. Belgie, 52/84, Recueil, s. 89, bod 14, a ze dne 2. července 2002, Komise v. Španělsko, C‑499/99, Recueil, s. I‑6031, bod 38). Ačkoliv likvidace podniku v jeho stávající právní formě může ohrozit finanční zájmy vlastníků, akcionářů nebo držitelů podílů, neznamená to, že osobní, hmotné a nehmotné složky podniku rovněž ztratily svou hodnotu.

373    Při jednání SGL tvrdila, že nezohlednění špatné finanční situace podniku Komisí je v rozporu s veškerou praxí z nedávné doby Komise, která ve svém rozhodnutí K(2002) 5083 v konečném znění ze dne 17. prosince 2002 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o EHP (COMP/E-2.37.667 – Speciální grafity) výslovně snížila pokutu uloženou SGL z důvodu vážné finanční situace podniku. Podle SGL by tedy mělo být stejné snížení poskytnuto v projednávané věci.

374    V tomto ohledu stačí podotknout, že rozhodnutí ze dne 17. prosince 2002 zohlednilo finanční situaci SGL i skutečnost, že tomuto podniku již byla uložena značná pokuta za jeho účast na kartelu na trhu grafitových elektrod, přičemž se Komise domnívala, že „za těchto zvláštních okolností se nezdá nutné uložit celou výši pokuty za účelem zajištění účinného odrazení“ (bod 558 odůvodnění). SGL se tedy nemůže užitečně dovolávat této zvláštnosti rozhodnutí ze dne 17. prosince 2002 a vytýkat Komisi právní omyl či zjevně nesprávné posouzení tím, že se v současném kontextu, který se nevyznačuje zvláštností, neodchýlila od judikatury uvedené v bodě 370 výše.

375    Pokud C/G uvádí dále své hospodářské nedostatky, které měla Komise zohlednit, a sice neexistenci výrobního závodu mimo Spojené státy a neschopnost poskytovat technické služby vysoké úrovně, své vysoké náklady na pracovní sílu, špatnou kvalitu svých výrobků a vertikální integraci svých výrobních činností, Komise správně uvedla, že se tyto nedostatky odrazily v obratu, a tedy i v zařazení společnosti C/G do kategorie, pro kterou byla stanovena výchozí částka nižší než částka pro SGL a UCAR. Jelikož C/G i přes tyto nedostatky mohla zvýšit objem svých prodejů v Evropě, byla jí významně snížena pokuta z důvodu polehčujících okolností. V důsledku toho není v této souvislosti odůvodněné žádné další snížení pokuty.

376    Odkazy UCAR na sankce, které jí byly uloženy ve Spojených státech a v Kanadě, jakož i na škodlivé jednání Mitsubishi a Union Carbide pouze opakují v této souvislosti žalobní důvody, které již byly zamítnuty výše. Stačí tedy připomenout, že UCAR neprokázala, že byla „ve zvláštních sociálních souvislostech“, které vyžadovaly, aby jí Komise alespoň zčásti neuložila pokutu. Pokud jde o jednání společností Mitsubishi a Union Carbide, které nebyly označeny a sankcionovány v Rozhodnutí jakožto původci protiprávního jednání, nic Komisi neukládalo, aby z tohoto důvodu snížila pokutu UCAR, jejíž role původce protiprávního jednání byla konstatována, a aby tak zbavila společnost UCAR nutnosti podat u příslušných vnitrostátních soudů žaloby na náhradu finanční újmy údajně vzniklé jednáním obou těchto společností.

377    Vzhledem k tomu, že žádný z žalobních důvodů a argumentů předložených v této souvislosti nebyl přijat, stanovené základní částky se nemění.

3.     K žalobním důvodům vycházejícím z porušení sdělení o spolupráci

378    SGL, UCAR a C/G tvrdí, že jim Komise nedostatečně snížila pokuty na základě bodu D sdělení o spolupráci.

379    Podle tohoto bodu D „pokud podnik spolupracuje, aniž jsou splněny všechny podmínky uvedené v [bodech] B a C, má nárok na 10% až 50% snížení výše pokuty, která by mu byla uložena, pokud by ke spolupráci nedošlo“ (odstavec 1), a „tak tomu může být zejména tehdy, pokud:

–        před odesláním oznámení námitek podnik poskytne Komisi informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání existence spáchaného protiprávního jednání,

–        po obdržení oznámení námitek podnik informuje Komisi, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění.“ (odstavec 2) (neoficiální překlad).

380    V Rozhodnutí Komise použila bod D odst. 2 první odrážku sdělení o spolupráci na případy SGL (body 169 a 172 až 175 odůvodnění), UCAR (body 200 až 202 odůvodnění) a C/G (body 239 a 240 odůvodnění).

a)     Věc T‑239/01

 Shrnutí Rozhodnutí

381    Komise snížila pokutu SGL o 30 %, protože SGL spolupracovala již od raného stadia řízení (body 167 až 169 a 175 odůvodnění). SGL však ve skutečnosti nespolupracovala po prvních kontaktech v dubnu 1998, takže jí Komise musela zaslat formální žádost o informace a upomínku, ve které si vyhradila právo přijmout formální rozhodnutí na základě čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17. V odpověď SGL předala prohlášení týkající se její účasti na kartelu ze dne 8. června 1999 (bod 173 odůvodnění). Komise se domnívala, že spolupráce podniků musí být spontánní a nesmí spadat do rámce výkonu vyšetřovací pravomoci. V důsledku toho představuje podstatná část informací poskytnutých v prohlášení ze dne 8. června 1999 fakticky odpověď SGL na formální žádost Komise o informace. Za spontánní přispění ve smyslu sdělení o spolupráci byly považovány pouze informace, které šly nad rámec toho, co bylo požadováno na základě článku 11 (bod 174 odůvodnění).

 Argumenty účastnic řízení

382    SGL tvrdí, že nebyla povinna odpovědět na některé otázky uvedené v žádosti Komise o informace, neboť by tím svědčila ve svůj vlastní neprospěch. Ve svém prohlášení ze dne 8. června 1999 nicméně poskytla úplné a přesné odpovědi. S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Funke ze dne 25. února 1993, řada A č. 256/A, odstavec 44) byla SGL dokonce oprávněna odmítnout jakkoli přispět k prokázání své viny. Když se Komise chybně domnívala, že SGL byla povinna odpovědět na všechny položené otázky, podhodnotila její dobrovolnou spolupráci.

383    SGL dodává, že Komise měla rovněž zohlednit její odpověď ze dne 30. července 1997 na žádost o informace. Touto odpovědí SGL potvrdila, že upozornila třetí osoby na nadcházející šetření Komise. Tato žádost o informace měla za cíl získat přiznání SGL týkající se protiprávního jednání, takže SGL nebyla v žádném případě povinna na ni odpovědět. Její dobrovolné přiznání se tedy mělo promítnout ve formě významnějšího snížení pokuty.

384    SGL se domnívá, že její prohlášení ze dne 8. června 1999 bylo učiněno ve stejné fázi správního řízení, ve které došlo ke spolupráci ze strany společností SDK a UCAR. Skutkové okolnosti uvedla stejně podrobně jako tyto společnosti, přičemž dosah a obsah informací byly objektivně rovnocenné. V důsledku toho nemohla Komise přiznat spolupráci poskytnuté společností SGL nižší hodnotu, než jakou přiznala spolupráci z dřívější doby ze strany společností SDK a UCAR (rozsudek Krupp, bod 279 výše, bod 237 a následující).

385    SGL mimoto tvrdí, že ji Komise diskriminovala ve vztahu ke společnostem UCAR, C/G a SDK.

386    Zaprvé skutečnost, že pokuta uložená společnosti UCAR byla snížena o 40 %, zatímco pokuta společnosti SGL byla snížena pouze o 30 %, představuje nerovné zacházení, jelikož spolupráce ze strany UCAR nepřekračovala podstatně její vlastní spolupráci. Od počátku informovala Komisi co nejdříve o svém úmyslu spolupracovat, když zdůrazňovala že paralelní trestní řízení probíhající proti ní ve Spojených státech jí brání, aby Komisi písemně sdělila veškeré faktické podrobnosti o kartelové dohodě. Musela vyčkat na uzavření soudního narovnání (plea agreement) v květnu 1999 proto, aby mohla Komisi předat své prohlášení ze dne 8. června 1999. UCAR a SDK přitom rovněž vyčkaly na uzavření takovýchto soudních narovnání před tím, než Komisi předaly své informace. SGL tedy nesmí být znevýhodněna skutečností, že SDK a UCAR byly schopny uzavřít svá soudní narovnání dříve, jelikož SGL neměla žádný vliv na jednání amerických orgánů. SGL dodává, že prohlášení dvou spolupracovníků společnosti UCAR předaná Komisi dne 25. března 1999 nelze považovat za spolupráci podniku, jelikož pouze podnik samotný může být řízením dotčen a být povinen ke spolupráci. Mimoto hodnota spolupráce společnosti UCAR byla nižší než ta, kterou jí Komise přiznala.

387    Zadruhé snížení pokuty o 40 % přiznané společnosti C/G odráželo nesprávné posouzení v tom, že částečné neprovádění protiprávních dohod ze strany společnosti C/G bylo považováno za odůvodnění takového snížení. C/G se totiž chovala srovnatelným způsobem jako ostatní účastníci kartelové dohody.

388    Zatřetí se Komise dopustila nerovného zacházení na úkor společnosti SGL, když snížila na základě bodu C sdělení o spolupráci výši pokuty uložené SDK o 70 %. Rozhodnutí však neuvádělo, zda byly podmínky uvedeného sdělení skutečně v případě společnosti SDK splněny a nebyly splněny v případě společnosti SGL. V každém případě přispění SDK neodůvodňovalo značné příznivé zacházení s tímto podnikem.

389    Komise odpovídá, že většina skutečností sdělených společností SGL za účelem posouzení rozsahu její spolupráce jsou údaje, které byla povinna poskytnout v souladu s článkem 11 nařízení č. 17, a sice data, místa, účastníci a způsoby přípravy a organizace setkání s konkurenty, čísla a dodávky grafitových elektrod ve Společenství a tabulky týkající se vývoje cen. V důsledku toho musely být tyto veškeré údaje ponechány stranou při použití sdělení o spolupráci. I kdyby SGL nebyla povinna některé informace vyžádané dne 31. března 1999 poskytnout, není třeba nadhodnocovat její přispění. Komise totiž již dne 8. června 1999, kdy obdržela prohlášení SGL, disponovala většinou relevantních informací díky spolupráci ze strany společnosti SDK a dvou vysoce postavených spolupracovníků společnosti UCAR. V každém případě SGL nedala podnět ke spolupráci, ale pouze odpověděla na žádost o informace.

390    Odkaz společnosti SGL na rozsudek Krupp (bod 279 výše) je irelevantní, jelikož časový průběh odpovědí poskytnutých ve věci Krupp odpovídal pořadí, ve kterém se Komise dotazovala dotčených podniků; podle Soudu za těchto podmínek pouhá okolnost, že jeden z těchto podniků jako první uznal vytýkané skutečnosti, když odpověděl jako první na položené otázky, nemůže představovat objektivní důvod pro to, aby vůči podnikům uplatňovala rozdílné zacházení. V projednávané věci naopak pořadí, ve kterém Komise obdržela dokumenty, neodpovídá pořadí, ve kterém se dotazovala společností SGL, SDK a UCAR.

391    Komise dodává, že jí SGL poskytla neúplnou odpověď na otázku, které podniky SGL informovala o nadcházejících šetřeních: SGL neuvedla, že informovala také UCAR. Mohla přitom bez problémů informovat Komisi, že upozornila tři podniky, aniž současně připustila existenci protiprávního jednání. Upozornit jiné podniky, že dojde k šetřením, totiž nepředstavuje samo o sobě porušení článku 81 ES.

392    Pokud SGL Komisi vytýká, že ji diskriminovala ve vztahu ke společnostem UCAR, C/G a SDK, Komise odpovídá, že UCAR přispěla ke zjištění protiprávního jednání více než SGL. Pokud jde o roli C/G, Komise zdůrazňuje, že pasivní povaha jednání C/G a zvýšení jejích prodejů v Evropě si zasluhovalo, aby jí byla snížena pokuta o 40 % z důvodu polehčujících okolností. Situace C/G a situace SGL tedy nejsou nijak srovnatelné. Tato skutečnost platí stejně při srovnání se společností SDK. Na rozdíl od společnosti SGL byl na společnost SDK použit bod C sdělení o spolupráci, jelikož byla první společností, která skutečně poskytla důkazní materiály určující pro prokázání existence kartelové dohody a od dubna 1997 se kartelu neúčastnila.

393    Komise uvádí, že SGL při správním řízení nezpochybnila výtku, podle které pokračovala v protiprávním jednání po šetřeních a že toto faktické nezpochybnění bylo zohledněno při 30% snížení její pokuty. Před Soudem však SGL poprvé popřela, že by po uvedených šetřeních v protiprávním jednání pokračovala. Tímto zpětně omezila rozsah své spolupráce. Další snížení pokuty Soudem v rámci výkonu jeho pravomoci v plné jurisdikci by tak nebylo vhodné.

 Závěry Soudu

394    Pokud jde o výtku vycházející z porušení zásady rovného zacházení, podle ustálené judikatury musí Komise v rámci svého posouzení spolupráce dotčených podniků dodržovat tuto zásadu, k jejímuž porušení dojde tehdy, je-li se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (rozsudek Krupp, bod 279 výše, bod 237, a rozsudek ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 153 výše, bod 240 a citovaná judikatura).

395    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že SDK a C/G nejsou v situaci srovnatelné se situací společnosti SGL.

396    Komise totiž v Rozhodnutí konstatovala, že se C/G neúčastnila setkání „manažerů“ ani „pracovních“ setkání, že pouze následovala ceny stanovené ostatními členy kartelu a že v rozporu s jednou ze základních zásad kartelu (zásada „domácího výrobce“) zvýšila své prodeje v Evropě. SGL tato skutková zjištění nezpochybnila (body 81 až 86 odůvodnění Rozhodnutí) ani netvrdila, že jednala způsobem srovnatelným se způsobem jednání společnosti C/G, který byl právě popsán.

397    Pokud jde o situaci společnosti SDK, na kterou byl použit bod C sdělení o spolupráci a byla jí snížena pokuta o 70 %, SGL netvrdí, že se na ni měl rovněž použít bod C; pouze uvádí, že Rozhodnutí neuvádí, proč byly v případě společnosti SDK splněny podmínky bodu C a proč nebyly splněny v případě společnosti SGL. Jak bylo přitom uvedeno výše, Komise platně konstatovala, že SGL byla jedním z návodců a vůdců kartelu; mimoto SGL ani netvrdí, že byla prvním podnikem, který poskytl důkazy určující pro prokázání existence kartelu. V důsledku toho nebyly podmínky stanovené v bodě B písm. b) a e), ve spojení s bodem C sdělení o spolupráci, společností SGL splněny. SGL tedy nemůže být nijak snížena pokuta podle uvedeného bodu C, takže její argumentace týkající se SDK je neúčinná.

398    Neúčinný je rovněž argument vycházející z toho, že přispění SDK – stejně jako UCAR – mělo ve skutečnosti nižší hodnotu, než jakou konstatovala Komise, a nijak neodůvodňovalo přiznané snížení pokuty. Snahou o znehodnocení spolupráce ostatních podniků se totiž SGL snaží nikoliv tvrdit, že její vlastní spolupráce měla stejnou hodnotu jako spolupráce poskytnutá jiným podnikem, a že si tedy zasluhuje stejné snížení, jaké bylo poskytnuto tomuto podniku, ale poukázat na údajně příliš příznivé zacházení, tedy protiprávní, s těmito podniky. Tato argumentace tedy nemůže vést k vyššímu snížení její pokuty.

399    Pokud jde o to, zda spolupráce poskytnutá společností SGL odměněná 30% snížením měla objektivně hodnotu srovnatelnou se spoluprací poskytnutou společností UCAR, odměněnou 40% snížením, ze spisu před Soudem vyplývá, že SGL a UCAR poskytly obě jakožto návodci a vůdci kartelu užitečné a podrobné informace, které značně usnadnily úkol Komise, s tím, že podstatná část spolupráce společnosti SGL byla poskytnuta o několik měsíců později než spolupráce dvou spolupracovníků společnosti UCAR, p. [...] a p. [...], kteří byli společností UCAR vyzváni, aby předali své výpovědi Komisi, takže Komise mohla právem přičíst tuto spolupráci samotnému podniku UCAR.

400    V této souvislosti nemůže SGL užitečně tvrdit, že její spolupráce byla „zpožděna“ paralelním řízením ve Spojených státech. Jak Komise správně uvedla (bod 172 odůvodnění Rozhodnutí), dala SGL před spoluprácí s Komisí přednost vyčkání na ukončení amerického řízení na vlastní riziko a nebezpečí v naději, že obdrží mírnější sankci, takže musela očekávat, že Komise již byla informována ostatními podniky, a že přispění SGL tak ztratilo svou informační hodnotu.

401    Dále je třeba konstatovat, že zásadní důvod, proč Komise snížila pokutu společnosti SGL pouze o 30 %, je uveden v bodě 174 odůvodnění Rozhodnutí: podle Komise si podnik zaslouží snížení pokuty pouze tehdy, pokud je jeho spolupráce „spontánní“ a nenáleží do rámce „výkonu vyšetřovací pravomoci“; vzhledem k tomu, že „podstatná část informací poskytnutých [společností SGL] fakticky představuje odpověď společnosti SGL na formální žádost Komise o informace, [byly] za spontánní přispění ve smyslu sdělení považovány pouze informace obsažené v prohlášení, které šly nad rámec toho, co bylo požadováno na základě článku 11“. SGL krom toho předala své prohlášení ze dne 8. června 1999 pouze po zaslání upomínky, ve které si Komise vyhradila právo přijmout formální rozhodnutí na základě čl. 11 odst. 5 (bod 173 odůvodnění Rozhodnutí). Komise, odkazujíc na rozsudek Soudního dvora ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise (374/87, Recueil, s. 3283, body 27, 28 a 32 až 35), tedy nezohlednila informace, o kterých se domnívala, že jí je SGL v každém případě musela poskytnout v odpovědi na žádost o informace nebo rozhodnutí nařizující pod hrozbou sankcí předložení požadovaných informací.

402    V této souvislosti je třeba zdůraznit, že právo zcela nevypovídat, kterého se dovolává SGL na podporu toho, aby nemusela odpovědět na žádnou žádost o informace, nemůže být uznáno. Uznání takového práva by totiž šlo nad rámec toho, co je nezbytné pro ochranu práv obhajoby podniků, a představovalo by neodůvodněnou překážku plnění úkolu Komise dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu. Právo nevypovídat může být přiznáno, pouze pokud by byl dotyčný podnik povinen poskytnout odpovědi, kterými by byl veden k tomu, že by připustil existenci protiprávního jednání, jehož existenci má prokázat Komise (rozsudek Soudu ze dne 20. února 2001, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‑112/98, Recueil, s. II‑729, body 66 a 67).

403    Za účelem zachování užitečného účinku článku 11 nařízení č. 17 má proto Komise právo ukládat podnikům, aby poskytly veškeré nezbytné informace týkající se skutkových okolností, které jim mohou být známy a aby jí podle potřeby předaly dokumenty s nimi související, které mají v držení, i když mohou sloužit k prokázání protisoutěžního jednání (viz rozsudek Mannesmannröhren-Werke v. Komise, bod 402 výše, bod 65 a citovaná judikatura).

404    Tato pravomoc Komise získávat informace zakotvená rozsudky Orkem v. Komise a Mannesmannröhren-Werke v. Komise, body 401 a 402 výše, neodporuje ani čl. 6 odst. 1 a 2 EÚLP (rozsudek Mannesmannröhren-Werke v. Komise, uvedený výše, bod 75), ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

405    I když Soudní dvůr rozhodl (rozsudek LVM, bod 130 výše, bod 274), že po rozsudku Orkem v. Komise, bod 401 výše, došlo v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kterou Soudní dvůr musí vzít v úvahu, k novému vývoji v rozsudku Funke, bod 382 výše, rozsudku Saunders v. Spojené království ze dne 17. prosince 1996 (Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 1996-VI, s. 2044, [odstavce] 69, 71 a 76) a rozsudku J. B. v. Švýcarsko ze dne 3. května 2001 (Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2001-III, s. 455, [odstavce] 64 až 71), Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku LVM neprovedl obrat ve své judikatuře.

406    V každém případě povinnost odpovědět na čistě skutkové otázky položené Komisí a vyhovět jejím žádostem o předložení již existujících dokumentů, nemůže porušit základní zásadu dodržování práv obhajoby, jakož i základní zásadu práva na spravedlivý proces, které v oblasti práva hospodářské soutěže poskytují ochranu rovnocennou ochraně zaručené článkem 6 EÚLP. Nic totiž adresátovi žádosti o informace nebrání, aby později v rámci správního řízení nebo v řízení před soudem Společenství prokázal, že skutkové okolnosti uvedené v jeho odpovědích nebo v předložených dokumentech mají jiný význam nežli ten, který jim připisuje Komise (rozsudek Mannesmannröhren-Werke v. Komise, bod 402 výše, body 77 a 78).

407    Pokud se dále jedná o to, v jakém rozsahu byla SGL povinna odpovědět v souladu s výše uvedenou judikaturou na žádost o informace ze dne 31. března 1999, je namístě konstatovat, že, vedle otázek čistě skutkových a žádostí o předložení již existujících dokumentů, požadovala Komise popis předmětu a průběhu několika setkání, kterých se SGL zúčastnila, jakož i výsledky/závěry těchto setkání, přičemž bylo jasné, že Komise měla podezření, že předmětem uvedených setkání bylo omezení hospodářské soutěže. Z toho vyplývá, že takovou žádostí mohla SGL vést k přiznání své účasti na protiprávním jednáním porušujícím pravidla hospodářské soutěže Společenství.

408    Stejné zjištění platí, pokud jde o žádosti směřující k získání zápisů z uvedených setkání, pracovních a přípravných dokumentů, které se jich týkají, ručně psaných poznámek s nimi souvisejících, poznámek a závěrů vztahujících se k těmto setkáním, plánovacích a diskusních dokumentů, jakož i návrhů na provádění zvýšení cen uskutečněných v letech 1992 až 1998.

409    Jelikož SGL nebyla povinna odpovídat na tento druh otázek obsažených v žádosti o informace ze dne 31. března 1999, musí být skutečnost, že v těchto bodech podnik nicméně informace poskytl, považována za jeho dobrovolnou spolupráci, která může odůvodnit snížení pokuty na základě sdělení o spolupráci.

410    Tento závěr nemůže být vyvrácen argumentem Komise, podle kterého dotčené informace nebyly poskytnuty spontánně, ale jako odpověď na žádost o informace. Bod D odst. 2 první odrážka sdělení o spolupráci totiž nevyžaduje spontánní akt učiněný pouze z iniciativy dotyčného podniku, a vyžaduje pouze informace, které přispívají „k potvrzení“ existence protiprávního jednání, kterého se podnik dopustil. Krom toho i bod C, který se týká významnějšího snížení pokuty, nežli je snížení uvedené v bodě D, umožňuje zohlednit poskytnutou spolupráci „poté, kdy Komise provedla šetření na základě rozhodnutí u podniků tvořících kartel“. Proto okolnost, že žádost o informace byla zaslána SGL na základě čl. 11 odst. 1 nařízení č. 17, nemůže být určující pro snížení významu spolupráce poskytnuté podnikem na základě bodu D odst. 2 první odrážky sdělení o spolupráci tím méně, že taková žádost je aktem méně omezujícím nežli šetření prováděné na základě rozhodnutí.

411    Z toho vyplývá, že Komise popřela význam spolupráce poskytnuté v této souvislosti společností SGL.

412    Pokud Komise vytýká společnosti SGL, že jí poskytla neúplnou odpověď na otázku, které podniky SGL informovala o nadcházejících šetření Komise v červnu 1997, je pravda, že dopisem ze dne 30. července 1997 omezila SGL své přiznání na VAW a další podnik, aniž uvedla, že rovněž informovala UCAR. Nicméně sama Komise zdůraznila, že upozornění učiněné společností SGL zvyšuje závažnost protiprávního jednání, což vedlo k uložení pokuty, jejíž odrazující účinek byl významnější než obvykle, a odůvodňovalo to, že bylo považováno za přitěžující okolnost, jelikož toto jednání SGL vytvořilo nezbytné podmínky k zachování činnosti kartelu a prodloužení jeho nepříznivých účinků. Jeví se tedy, že SGL nemusela Komisi informovat o tom, že upozornila jiné podniky. Tyto informace totiž mohly zpřísnit sankci, kterou Komise hodlala SGL uložit. Komise tedy rovněž v tomto bodě popřela význam jednání SGL tím, že jí vytkla, že poskytla neúplnou odpověď.

413    Nakonec z Rozhodnutí vyplývá, že žádný z dotčených podniků, včetně společnosti SGL, nezpochybnil věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila oznámení námitek (bod 41 odůvodnění). I když přitom bod 168 odůvodnění opakuje v zásadě úplné znění bodu D sdělení o spolupráci a Komise výslovně přiznala společnostem Tokai, SEC a Nippon za nezpochybnění skutkových zjištění snížení pokuty o 10 % na základě uvedeného bodu D odst. 2 druhé odrážky (body 219 a 222 odůvodnění), nepoužila totéž ustanovení na společnost SGL a pokutu SGL snížila pouze podle bodu D odst. 2 první odrážky (bod 175 odůvodnění).

414    V odpověď na písemnou otázku Soudu se Komise snažila vysvětlit toto opomenutí tím, že uvedla, že když se spolupráce podniků omezila na nezpochybnění skutkových zjištění, přistoupila ke snížení založenému pouze na tomto druhu spolupráce a odkázala výslovně na bod D odst. 2 druhou odrážku sdělení o spolupráci, zatímco v případě podniků, které spolupracovaly také podle první odrážky tohoto ustanovení, a sice SGL, UCAR, VAW a C/G, přistoupila pouze k jednomu snížení, které seskupovalo tyto dva druhy spolupráce; toto jediné snížení bylo výlučně a chybně založeno na první odrážce. V každém případě z kontextu Rozhodnutí jasně vyplývá, že snížení přiznané SGL bylo založeno jak na jejím poskytnutí informací a dokumentů, tak na jejím nezpochybnění skutkových zjištění.

415    V tomto ohledu stačí uvést, že toto objasnění bylo vyjádřeno poprvé před Soudem zástupci Komise a že není vůbec uvedeno v Rozhodnutí přijatém kolegiem členů Komise. Přitom posouzení nezpochybnění skutkových zjištění ze strany SGL mělo být obsaženo v bodech odůvodnění týkajících se spolupráce podniku, jak bylo výslovně uvedeno – vedle bodu 41 odůvodnění, který se týká popisu průběhu správního řízení – v bodech 219 a 222 odůvodnění ve vztahu ke společnostem Tokai, SEC a Nippon (viz v tomto smyslu rozsudek ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 153 výše, bod 244). S ohledem na část Rozhodnutí, která se týká SGL, může tedy Soud pouze konstatovat, že Komise podniku neumožnila mít prospěch z ustanovení bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci, i když SGL splnila podmínky tohoto ustanovení.

416    Z výše uvedeného vyplývá, že Komise v různých ohledech nezohlednila význam spolupráce poskytnuté společností SGL před přijetím Rozhodnutí. Při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci se Soud domnívá, že je třeba z tohoto důvodu snížit pokutu uloženou společnosti SGL o 10 %, které se přičtou k 30 % již přiznaným Komisí.

417    Pokud Komise navrhuje, aby Soud toto snížení neprovedl z toho důvodu, že SGL zpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění, která předtím připustila během správního řízení, poprvé před Soudem, je třeba konstatovat, že SGL ve skutečnosti Komisi vytýká, že nesprávně konstatovala pokračování protiprávního jednání po červnu 1997. K tomu se vztahující zjištění Komise v podstatě vycházejí z objektivního jednání podniku během správního řízení, a spíše z obecnějších prohlášení o nezpochybnění skutkových zjištění. Před Soudem se SGL v podstatě omezila na tvrzení, že se Komise mýlila, pokud jde o smysl jejího jednání a jejích prohlášení. Za účelem zamítnutí této výtky se Komise mohla omezit na připomenutí tohoto jednání a prohlášení společnosti SGL, jakož i časového průběhu správního řízení (viz body 71 až 77 výše). Úkol Komise spočívající v prokázání protiprávních skutků, který byl usnadněn v průběhu správního řízení jednáním a prohlášeními společnosti SGL, tedy nebyl objektivně ztížen následným zpochybněním skutkových zjištění společností SGL před Soudem.

418    Nelze však opomenout, že Komise byla proti veškerému očekávání, které mohla rozumně opírat o objektivní spolupráci SGL během správního řízení, povinna vypracovat a předložit obranu před Soudem s cílem zpochybnit protiprávní skutky, o kterých se právem domnívala, že je již SGL nezpochybní. Za těchto okolností se Soud domnívá, že je třeba vykonat pravomoc v plné jurisdikci, která je mu přiznána článkem 17 nařízení č. 17 a snížit snížení pokuty přiznané společnosti SGL o 2 procentní body. Toto snížení pokuty tedy činí pouze 8 %.

419    Jak bylo rozhodnuto v bodě 113 výše, tento závěr není v rozporu s rozsudkem Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise.

420    Z toho vyplývá, že konečná výše pokuty uložené společnosti SGL musí být snížena na 69,114 milionu eur.

b)     Věc T‑246/01

 Shrnutí Rozhodnutí

421    Komise snížila pokutu o 40 %, protože UCAR – i když nebyla první společností, která poskytla určující důkazní materiály – v širokém rozsahu přispěla k prokázání některých významných aspektů věci a byla první společností, která uznala existenci protiprávních kontaktů s konkurenty v odpověď na formální žádost o informace (body 200 až 202 odůvodnění).

 Argumenty účastnic řízení

422    UCAR tvrdí, že snížení pokuty, které jí Komise přiznala ve výši 40 %, je nedostatečné ve srovnání s 30% snížením přiznaným SGL a 70% snížením přiznaným SDK. Z důvodu skutečnosti, že UCAR spolupracovala v co největším možném rozsahu s Komisí, měla právo na co největší možné snížení. UCAR totiž poskytla informace určující pro pochopení fungování kartelové dohody. Díky informacím od SDK měla sice Komise důkaz o existenci kartelové dohody. UCAR však poskytla důkazy, které zaplnily četné mezery v informacích Komise.

423    UCAR vytýká Komisi, že zaprvé nezohlednila nezávislé a důkladné interní šetření, které provedla její správní rada, aby prokázala a sdělila Komisi veškeré relevantní skutečnosti. Toto šetření bylo rozhodující, protože se její generální ředitel a obchodní ředitel pro Evropu kartelové dohody přímo účastnili a měli prostředky, jak zabránit sdělení informací.

424    Zadruhé UCAR sdělila Komisi všechny relevantní informace bezprostředně poté, co se dozvěděla o tom, že se sama dopustila protiprávního jednání. Pracovala se zaměstnanci Komise za účelem vypracování žádosti o informace na základě článku 11 nařízení č. 17. UCAR totiž vyjádřila svou zdrženlivost předat Komisi písemnosti, neboť existovalo riziko, že tyto dokumenty budou použity v paralelních řízeních zahájených proti UCAR ve Spojených státech. UCAR tedy navrhla Komisi, že jí informace předá ústně. V červnu 1998 jí Komise zaslala žádost o informace navrženou ve shodě s UCAR tak, aby se vztahovala k ústním informacím již poskytnutým Komisi. Po ukončení řízení zahájených ve Spojených státech UCAR v červnu 1999 dobrovolně předala Komisi všechny relevantní informace.

425    UCAR zatřetí připomíná, že informovala Komisi, že upozornění na její neohlášená šetření pocházela z kontaktů mezi SGL a jedním, jmenovitě uvedeným, úředníkem Komise. Šetření vedené proti tomuto úředníkovi vyústilo v trestní řízení. UCAR dodává, že její spolupráce týkající se upozornění proti těmto neohlášeným šetřením hrála významnou roli při posuzování závažnosti protiprávního jednání, kterého se dopustila SGL.

426    Komise tvrdí, že snížení pokuty o 40 % přiznané UCAR se nachází v rozmezí 10 a 50 % stanoveném bodem D odst. 1 sdělení o spolupráci. UCAR se nepodařilo prokázat, že se Komise dopustila zjevného pochybení v tomto bodě. Spolupráce poskytnutá UCAR byla v Rozhodnutí dostatečně uznána s tím, že výhradně ústní informace nemohly být použity jako důvěryhodné důkazy.

427    Pokud jde o roli UCAR z hlediska zjištění případných úniků informací z útvarů Komise, Komise tvrdí, že je třeba odlišit dva aspekty poskytnuté pomoci. Zaprvé ji UCAR informovala, že SGL upozornila ostatní podniky; tato skutečnost spadá do sporného protiprávního jednání a Komise ji zohlednila jako přitěžující okolnost při stanovení pokuty uložené SGL, zatímco tato spolupráce UCAR byla zohledněna v rámci snížení její pokuty o 40 %. Zadruhé informace o možném zapojení úředníka Komise nebyla relevantní pro použití sdělení o spolupráci na protiprávní jednání, kterého se UCAR dopustila, v rámci tohoto řízení, jelikož tato informace Komisi nepomohla obvinit účastníky kartelové dohody.

 Závěry Soudu

428    Pokud UCAR tvrdí, že snížení její pokuty bylo nedostatečné ve srovnání se snížením přiznaným SGL a SDK, nestačí tato argumentace k prokázání zjevně nesprávného posouzení Komise. SDK totiž byla pokuta snížena na základě bodu C sdělení o spolupráci. Její situace tedy není srovnatelná se situací UCAR, které byla pokuta snížena na základě bodu D a která netvrdí, že splnila podmínky bodu C. Pokud jde o SGL, UCAR podrobně neprokázala, že její vlastní spolupráce odměněná 40% snížením, měla daleko větší hodnotu, než měla spolupráce SGL, odměněná 30% snížením. Odkaz UCAR na paralelní řízení ve Spojených státech nemůže prokazovat, že Komise nevzala v úvahu hodnotu její spolupráce během správního řízení před ní probíhajícího (viz bod 400 výše).

429    Argument UCAR vycházející z interního šetření její správní rady nelze rovněž přijmout. V rozsahu, v němž se toto šetření projevilo spoluprací UCAR, Komise tuto skutečnost zohlednila tím, že snížila pokutu o 40 %. Provedení interního šetření jako takové neodůvodňuje zvýšení této sazby. Nelze totiž opomenout, že paralelně s tímto šetřením jiní zástupci UCAR na účet společnosti pokračovali v protiprávním jednání i po neohlášených šetřeních Komise.

430    Pokud jde o ústní kontakty mezi UCAR a Komisí, Komise v odpověď na písemnou otázku Soudu uvedla, že ústní informace poskytnuté UCAR dne 25. března, 2. dubna a 11. června 1998 byly podrobně zaznamenány v interních sděleních vypracovaných úředníky Komise. Tato sdělení nejsou součástí vyšetřovacího spisu ve věci. V rozhodné době si totiž UCAR nepřála, aby informace, které byly poskytnuty ústně, byly použity jako důkazy. Komise z toho vyvodila, že tyto ústní informace netvoří platné důkazní materiály ve smyslu bodu D odst. 2 první odrážky sdělení o spolupráci, což je důvod, proč nebyla UCAR snížena pokuta specificky za to, že je poskytla.

431    Toto tvrzení nelze přijmout. Na jedné straně totiž výše uvedené ustanovení stanoví, že nejen „dokumenty“, ale také „informace“ mohou sloužit jako „důkazní materiály“, které přispějí k potvrzení existence protiprávního jednání. Z toho vyplývá, že uvedené informace nemusejí být nutně poskytovány v písemné podobě. Na straně druhé praktická užitečnost čistě ústní informace je nezpochybnitelná, pokud Komisi umožní například nalézt přímé důkazy o protiprávním jednání nebo pokud Komisi z důvodu své přesnosti podpoří v tom, aby pokračovala v šetření, které by bez této informace při neexistenci dostatečných důkazů dostupných v tomto okamžiku ukončila.

432    V projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedených interních sdělení UCAR ústně poskytla zejména jména jiných podniků, účastníků kartelové dohody, jména několika zástupců takových účastníků, kódy používané k zakrytí kontaktů (viz bod 59 odůvodnění Rozhodnutí), jakož i několik dat a míst setkání, včetně účastníků, zorganizovaných v rámci kartelové dohody. Tyto informace již Komisi umožnily zaslat podnikům označeným UCAR žádosti o informace, ve kterých je vyzvala, aby potvrdily, zda se jejich jmenovitě uvedení zástupci účastnili setkání uvedených UCAR, a oznámila jim tak, že již má k dispozici jistý zdroj informací, což mohlo vést podniky, kterým byly žádosti určeny, ke spolupráci s Komisí od této rané fáze šetření.

433    Vzhledem k tomu, že ústní informace poskytnuté UCAR byly následně potvrzeny písemnými prohlášeními předloženými samotným podnikem nebo z jeho podnětu (prohlášení p. [...] a p. [...]), zdá se, že UCAR spolupracovala ve dvou fázích: nejprve v rámci několika ústních sdělení, poté předložením listinných důkazů. Tím, že Komise nezohlednila ústní informace poskytnuté UCAR v březnu, dubnu a červnu 1998, popřela tedy význam spolupráce podniku.

434    Pokud jde o roli UCAR při zjištění případného úniku informací z útvarů Komise, Komise při jednání potvrdila své stanovisko, že toto zjištění jí nepomohlo obvinit účastníky kartelové dohody. Sdělení o spolupráci má za cíl pouze odměnit spolupracující podnik za poskytnutí důkazů, které by jinak vedly k uložení sankcí tomuto podniku. Zdroj dotčených upozornění v projednávané věci přitom není součástí protiprávního jednání, za které byla UCAR uložena pokuta.

435    Toto tvrzení nelze přijmout. Snížení pokuty je totiž možné poskytnout, pokud jakákoli spolupráce umožnila Komisi shledat existenci protiprávního jednání s menšími obtížemi, a případně jej ukončit (rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise, bod 108 výše, bod 36). Je pravda, že sdělení o spolupráci stanoví ve svém bodě A odst. 3 pouze snížení „pokuty, [kterou by podniky spolupracující s Komisí] jinak musely uhradit“ (neoficiální překlad), tento bod však neukládá, aby se každá individuální informace vztahovala k protiprávnímu jednání v rozporu s právem hospodářské soutěže, které lze sankcionovat samostatně. Pro použití sdělení o spolupráci stačí, aby se podnik ochotný spolupracovat vystavil sankcím odhalením své účasti na protiprávním jednání, zatímco pro účely případného snížení pokuty závisí jednotlivé informace na jejich potřebnosti pro Komisi při plnění jejího úkolu spočívajícího v prokázání existence protiprávního jednání a jeho ukončení.

436    V tomto posledně uvedeném ohledu je zřejmé, že neloajální úředník Komise je schopen narušovat poslání své instituce tím, že podporuje účastníky protiprávního kartelu. Může tak značně ztížit šetření vedené Komisí, například zničením důkazních materiálů nebo jejich manipulací tím, že informuje účastníky kartelu o nadcházejícím neohlášeném šetření a sdělí jim vyšetřovací strategii Komise. V důsledku toho je třeba informaci o existenci takového úředníka v zásadě považovat za informaci, která může usnadnit úkol Komise spočívající v prokázání existence protiprávního jednání a jeho ukončení. Užitečnost takové informace je obzvláště důležitá, pokud je poskytnuta na začátku šetření zahájeného Komisí o případných protiprávních jednáních.

437    V projednávané věci UCAR uvedla ve své žalobě a v příloze 47 k žalobě skutkové podrobnosti týkající se úniku informací z útvarů Komise, když zejména upřesnila, že o nich informovala Komisi v lednu 1999, že zasáhl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a že v Itálii bylo zahájeno proti dotčenému úředníkovi trestní řízení. Během celé písemné části řízení před Soudem a dále v odpověď na písemnou otázku Soudu Komise nezpochybnila žádnou z těchto skutkových okolností. Teprve při jednání Komise poprvé tvrdila, že interní šetření provedené v této souvislosti bylo bezvýsledné a že úředník označený UCAR stále pracuje na Komisi. V současné době tedy není možné označit úředníka za odpovědného za daný únik informací.

438    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise, na kterou se v lednu 1999 obrátila UCAR, měla informovat UCAR nejpozději při přijetí Rozhodnutí, zda zohlední uvedenou informaci v rámci použití sdělení o spolupráci. Vzhledem k tomu, že Soud nemůže ověřit, zda interní šetření Komise s cílem odhalit daného úředníka bylo provedeno řádně a zda vedlo ke správnému výsledku, může pouze vyvodit nutné následky z procesního jednání Komise: faktické zpochybnění uvedené poprvé při jednání je třeba kvalifikovat za nový důvod obrany a zamítnout jako opožděné na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu. Soud je tedy povinen vycházet ze skutečností, tak jak byly uvedeny UCAR, a připustit, že informace o úniku informací z útvarů Komise byla pro Komisi objektivně užitečná při vyřizování spisu týkajícího se kartelu existujícího na trhu grafitových elektrod. Když Komise tuto informaci nezohlednila, nevzala tedy v úvahu spolupráci poskytnutou UCAR.

439    Stejně tak je tomu, co se týče skutečnosti, že Komise použila na UCAR výlučně bod D odst. 2 první odrážku sdělení o spolupráci (bod 202 odůvodnění Rozhodnutí), i když UCAR nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění, o která Komise opřela své oznámení námitek (bod 41 odůvodnění Rozhodnutí) (viz v tomto smyslu body 413 až 415 výše).

440    Z výše uvedeného vyplývá, že Komise v různých ohledech nezohlednila význam spolupráce poskytnuté UCAR před přijetím Rozhodnutí. Při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci se Soud domnívá, že je třeba z tohoto důvodu snížit pokutu uloženou UCAR o 10 %, které se přičtou k 40 % již přiznaným Komisí.

441    Z toho vyplývá,že konečná částka pokuty uložené UCAR musí být stanovena na 42,05 milionu eur.

c)     Věc T‑252/01

 Shrnutí Rozhodnutí

442    Komise snížila pokutu C/G o 20 %, protože jí C/G poskytla určité informace. C/G však nemá nárok na vyšší snížení. I když poskytla Komisi od července 1998 určité dokumenty týkající se kontaktů mezi konkurenty, až v říjnu 1999 předala prohlášení, ve kterém nicméně zůstala nejednoznačná ohledně své role v kartelu. Podle názoru Komise nepředstavuje odpověď podniku ze dne 21. července 1999 na formální žádost o informace na základě článku 11 nařízení č. 17 spontánní přispění ve smyslu sdělení o spolupráci (body 239 a 240 odůvodnění).

 Argumenty účastnic řízení

443    C/G vytýká Komisi, že se dopustila pochybení, když jí snížila na základě její spolupráce pokutu pouze o 20 %. C/G totiž Komisi poskytla veškeré relevantní informace. Mimoto nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění, které Komise uvedla v jejím oznámení námitek. Podle C/G byla tato spolupráce cennější než spolupráce ostatních adresátů Rozhodnutí, kterým byly pokuty sníženy stejně či více.

444    C/G upřesňuje, že ve skutečnosti byly veškeré důkazy proti ní poskytnuty jí samotnou. Bez její spolupráce by Komise tyto důkazy nezískala. Pokud Komise tvrdí, že C/G obvinily rovněž ostatní podniky, C/G zdůrazňuje, že prohlášení ostatních podniků představují pouze vratké a váhavé předpoklady.

445    C/G mimoto srovnává svou vlastní situaci se situací Conradty, která na rozdíl od C/G odmítla s Komisi spolupracovat, což Komisi nezabránilo, aby uložila pokutu C/G, a nikoliv Conradty. Nakonec si C/G stěžuje, že SGL byla za spolupráci snížena pokuta o 30 % a VAW o 20 %, i když SGL upozornila VAW, stejně jako ostatní podniky na nadcházející neohlášená šetření Komise. Není logické, aby byla SGL jakožto vedoucímu kartelové dohody pokuta snížena více než jí.

446    Komise připomíná, že C/G byla pokuta snížena o 20 %, které spadají do rozmezí mezi 10 a 50 %. Její legitimní očekávání tak bylo respektováno.

447    Pokud C/G tvrdí, že sama poskytla všechny proti ní použité důkazy, Komise zdůrazňuje, že již měla k dispozici důkazy poskytnuté SGL, VAW a UCAR, které rovněž osvědčily účast C/G na protiprávním jednání. V této souvislosti uvádí prohlášení SGL, které obsahuje přímý zápis ze setkání mezi SGL a C/G, na kterém byla diskutována otázka „stále rostoucích amerických vývozů“ na evropský trh. Toto prohlášení bylo potvrzeno prohlášením UCAR a jejích zaměstnanců.

448    Pro Komisi jsou situace C/G na jedné straně a situace Conradty, SGL a VAW na straně druhé zcela odlišné: Conradty nespolupracovala a Komisi se nepodařilo prokázat její účast na protiprávním jednání. SGL byla pokuta snížena, protože poskytla přesné informace o fungování kartelové dohody, zatímco přispění C/G se v podstatě týkalo povahy její vlastní účasti. Konečně C/G byla posledním podnikem, který předložil prohlášení v době, kdy téměř všechny informace o kartelové dohodě, zejména informace poskytnuté SGL a VAW, již byly Komisi známy.

 Závěry Soudu

449    Pokud C/G srovnává svou vlastní situaci se situací Conradty, stačí uvést, že sama C/G uznala svou účast na protiprávním jednání, zatímco Conradty – stejně jako Mitsubishi a Union Carbide – nebyla uvedena v Rozhodnutí jako původce protiprávního jednání a neúčastní se sporů před Soudem týkajících se Rozhodnutí. Odkaz na Conradty tedy nemůže odůvodnit žádné další snížení pokuty ve prospěch C/G.

450    Argumentace vycházející ze srovnání C/G se společnostmi SGL a VAW rovněž nemůže odůvodnit takové snížení. Nejenže C/G zdaleka neprokázala podrobně, že její vlastní spolupráce byla ve srovnání se spoluprací těchto dvou podniků podceněna, ale pouze znehodnocuje jejich spolupráci.

451    Pokud jde o tvrzení C/G, že sama poskytla téměř veškeré důkazy použité proti ní, což Komise zpochybnila, před Soudem se ukázalo, že důkazy dovolávané Komisí odlišné od těch, které C/G sama poskytla, spočívaly ve dvou prohlášeních UCAR, podle kterých „p. [...] předpokládal na základě prohlášení učiněných p. [...] [ze SGL], že p. [...] udržuje své kontakty s […] C/G“ a „zástupce UCAR […] se domnívá, že SGL měla pravděpodobně přímé kontakty […] případně s německým zmocněncem C/G“, prohlášení p. [...], který „předpokládal, že p. [...] měl kontakty s […] C/G“, a prohlášení SGL, podle kterého bylo při setkání mezi zástupci SGL a C/G, ke kterému došlo na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem dne 21. listopadu 1996, diskutováno neustávající zvyšování amerických vývozů do Evropy a byly vyměněny informace o evropském trhu.

452    Jediná konkrétní informace překračující úroveň pouhých předpokladů je přitom obsažena v prohlášení SGL týkajícím se setkání konaného dne 21. listopadu 1996. Účast C/G na protiprávním jednání, tak jak je jí vytýkána v Rozhodnutí, byla však ukončena právě v listopadu 1996. Z toho vyplývá, že C/G ve skutečnosti poskytla soubor důkazů relevantních z hlediska povahy a doby trvání její účasti na konstatovaném protiprávním jednání. Když jí Komise snížila pokutu pouze o 20 %, zjevně popřela význam dobrovolné spolupráce poskytnuté v tomto ohledu C/G.

453    Stejně tak je tomu, co se týče skutečnosti, že Komise použila na C/G výlučně bod D odst. 2 první odrážku sdělení o spolupráci (bod 239 odůvodnění Rozhodnutí), i když C/G nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění, o která Komise opřela své oznámení námitek (bod 41 odůvodnění Rozhodnutí) (viz v tomto smyslu body 413 až 415 výše).

454    Nakonec, když se Komise domnívala, že odpověď C/G na formální žádost o informace nepředstavuje spontánní přispění ve smyslu sdělení o spolupráci, což snižuje její hodnotu, rovněž podhodnotila spolupráci C/G (viz v tomto smyslu bod 410 výše).

455    Z výše uvedeného vyplývá, že Komise v různých ohledech popřela význam spolupráce poskytnuté C/G před přijetím Rozhodnutí. Při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci se Soud domnívá, že je třeba z tohoto důvodu snížit pokutu uloženou C/G o 20 %, které se přičtou k 20 % již přiznaným Komisí.

456    V důsledku toho musí být konečná částka pokuty uložené C/G stanovena na 6,48 milionu eur.

457    Z výše uvedeného vyplývá, že konečná částka pokuty uložené SGL musí být stanovena na 69,114 milionu eur, UCAR na 42,05 milionu eur a C/G na 6,48 milionu eur. Soud naopak nevidí žádný důvod odchýlit se od sazeb použitých Komisí na ostatní žalobkyně z důvodu sdělení o spolupráci, s výjimkou Nippon, jejíž pokuta se snižuje nikoliv o 10 %, ale z důvodu jejího pozdního zpochybnění doby trvání protiprávního jednání (viz bod 112 výše) pouze o 8 % tak, aby byla stanovena na 6,2744 milionu eur.

458    Vzhledem k přezkumu, který Soud provedl výše, musí být pokuty stanovené v článku 3 Rozhodnutí sníženy následovně:

–        pokuta uložená SGL se snižuje na 69,114 milionu eur;

–        pokuta uložená UCAR se snižuje na 42,05 milionu eur;

–        pokuta uložená Tokai se snižuje na 12,276 milionu eur;

–        pokuta uložená SDK se snižuje na 10,44 milionu eur;

–        pokuta uložená C/G se snižuje na 6,48 milionu eur;

–        pokuta uložená Nippon se snižuje na 6,2744 milionu eur;

–        pokuta uložená SEC se snižuje na 6,138 milionu eur.

C –  K návrhovým žádáním předloženým ve věcech T‑239/01 a T‑246/01 směřujícím ke zrušení článku 4 Rozhodnutí, jakož i dopisů z července a srpna

1.     Argumenty účastnic řízení

459    SGL se domáhá zrušení článku 4 Rozhodnutí, když zpochybňuje legalitu úrokové sazby a uvádí, že byla stanovena bez jakéhokoliv odkazu na právní základ. Připomíná, že Rozhodnutí jí bylo předáno dopisem Komise ze dne 23. července 2001, ve kterém jí Komise informovala, že po uplynutí lhůty splatnosti bude svou pohledávku vymáhat za použití úrokové sazby ve výši 8,04 %, když uvedla, že v případě předložení věci Soudu se zdrží vymáhání pohledávky po dobu soudního řízení za podmínky, že SGL odsouhlasí použití úrokové sazby ve výši 6,04 % a zřídí bankovní záruku. SGL rovněž zpochybňuje legalitu této úrokové sazby. Domnívá se, že cílem práva uplatnit úroky z prodlení je pouze zabránit protiprávním žalobám a zajistit, aby podniky, které platí „v prodlení“ nebyly zvýhodněny. Pokud tedy Komise může odkazovat na sazební podmínky skutečně uplatňované v praxi, není odůvodněné zvýšit ještě jednou o 3,5 procentní body takovou tržní sazbu. Jedná se o zakázanou úrokovou sazbu, která působí bez právního základu jako doplňkový trest sankcionující využití prostředku soudní ochrany.

460    UCAR se rovněž domáhá zrušení článku 4 Rozhodnutí, když tvrdí, že v Rozhodnutí není uvedeno nic o tom, že byla vzata v úvahu její schopnost zaplatit, i když poskytla Komisi podrobné informace o své obtížné finanční situaci. UCAR prohlašuje, že není schopna zaplatit ani pokutu ve lhůtě stanovené v článku 4, ani úrokovou sazbu použitelnou v případě prodlení s platbou. Komise nezohlednila skutečnou schopnost UCAR zaplatit v rámci zvláštních sociálních souvislostí v rozporu se svými vlastními pokyny. Podpůrně se UCAR domáhá, aby byl článek 4 nahrazen povinností UCAR poskytnout zajištění ke svým nemovitostem, které nejsou předmětem zástavního práva. Úrokovou sazbu je tedy třeba zrušit nebo značně snížit.

461    UCAR se mimoto domáhá zrušení dopisu ze dne 23. července 2001, kterým jí bylo předáno Rozhodnutí a ve kterém byla stanovena výše uložené pokuty, jakož i platební podmínky. Zpochybňuje zejména podmínku, podle které v případě předložení věci Soudu nebude přistoupeno k vymáhání pohledávky vůči podniku za podmínky, že bude zaplacena úroková sazba ve výši 6,04 % a bude zřízena bankovní záruka.

462    UCAR se nakonec domáhá zrušení dopisu ze dne 9. srpna 2001, kterým Komise v odpověď na vyjádření předložené UCAR ohledně platebních podmínek odmítla přijmout návrh splátkového kalendáře i zástavní právo k věcem ve vlastnictví UCAR k zajištění platby pokuty.

463    Komise odpovídá, že uložení zvýšení o 3,5 % nad refinanční sazbu Evropské centrální banky je v souladu s její obvyklou praxí a nepřekračuje to, co je nezbytné k zabránění vyhýbavým úkonům. Tvrdí, že při stanovení podmínek platby nebo lhůty splatnosti pokuty není povinna zohlednit schopnost podniku zaplatit. Nebyla ani povinna jakkoliv článek 4 odůvodnit.

464    Komise se domnívá, že návrhy směřující ke zrušení dopisů z července a srpna jsou nepřípustné. Ve svém dopise z července učinila UCAR nabídku, kterou UCAR mohla přijmout, či odmítnout. Tento dopis neměl žádné závazné právní účinky, které by mohly poškodit zájmy UCAR. Dopis ze srpna rovněž nepředstavuje akt, jehož účelem je vyvolat závazné právní účinky. Odmítnutí platebních podmínek navržených UCAR v tomto dopise totiž UCAR ponechalo přesně ve stejné právní situaci, ve které se nacházela před tímto dopisem, tedy situaci, do které se dostala na základě článku 4 Rozhodnutí.

465    Pokud jde o věc samou, Komise připomíná, že judikatura připustila její praxi spočívající v požadavku na zřízení bankovní záruky s úroky, když uvádí, že žalobce se může vyhnout zřízení bankovní záruky pouze za zvláštních okolností. UCAR přitom neprokázala existenci zvláštních okolností, které by odůvodnily zrušení podmínky týkající se bankovní záruky. Podle Komise je právním prostředkem vhodným ke zpochybnění jejího stanoviska o zřízení bankovní záruky návrh na předběžná opatření na základě článků 242 ES a 243 ES.

466    UCAR odpovídá, že dopis z července stanoví podmínky vztahující se k provedení Rozhodnutí, které nejsou v samotném Rozhodnutí určeny. V důsledku toho by tento dopis měl být soudně přezkoumatelný. Dopis ze srpna obsahuje stanovisko Komise k tomu, zda mohou být přijaty platba pokuty ve splátkách a zřízení zajištění k aktivům společnosti. Dopis tedy nepotvrzuje předchozí rozhodnutí, ale poprvé stanoví, že okolnosti daného případu nejsou zvláštní, aby odůvodňovaly alternativní platební podmínky.

467    Pokud jde o věc samou, UCAR vytýká Komisi, že trvala na zřízení bankovní záruky, aniž přezkoumala, zda okolnosti daného případu nejsou takové, že lze považovat za vhodné jiné zajištění. V této souvislosti připomíná, že vlastní aktiva ve Francii, která nejsou předmětem zástavního práva ve prospěch jejích bank a jejichž hodnota převyšuje 50 milionů USD. Komise přitom ve svém dopisu ze srpna pouze tvrdí, že nevezme v úvahu žádný jiný návrh než návrh na úplné zaplacení pokuty nebo na zřízení bankovní záruky. Toto odmítnutí zohlednit zvláštní situaci UCAR neodůvodnila. UCAR dodává, že zřízení bankovní záruky, na rozdíl od zřízení věcného zajištění, porušuje její povinnosti vyplývající z úvěrových vztahů sjednané s jejími financujícími bankami.

2.     Závěry Soudu

468    Pokud jde o přípustnost návrhů směřujících ke zrušení dopisů z července a srpna, je třeba nejprve definovat přesný cíl těchto návrhů.

469    V tomto ohledu je skutečností, že před tím, než UCAR dne 26. července 2001 obdržela dopis z července a Rozhodnutí, obrátila se na Komisi, aby prodiskutovala případné platební podmínky v případě, že by jí byla uložena pokuta, přičemž Komise tento návrh na diskusi v této fázi odmítla. Za těchto okolností je třeba UCAR přiznat oprávněný zájem na tom, aby byly přezkoumány nové skutečnosti – ve vztahu k článku 4 Rozhodnutí – obsažené v těchto dopisech, a sice výše zvýhodněné sazby 6,04 %, jakož i podmínky, které jí umožňovaly tuto sazbu získat. Tento přezkum se týká otázky, zda může Komise platně odmítnout poskytnout UCAR sazbu ve výši 6,04 % z důvodu, že UCAR nezřídila bankovní záruku nebo zda Komise měla přijmout zajištění alternativně nabídnuté UCAR.

470    Je-li totiž nepochybné, že legalita sazby 8,04 % uložené v článku 4 Rozhodnutí je soudně přezkoumatelná (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 8. října 1996, Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, T‑24/93 až T‑26/93 a T‑28/93, Recueil, s. II‑1201, bod 250), musí být UCAR rovněž oprávněna napadnout alternativně stanovenou sazbu 6,04 %, jakož i podmínky získání této sazby stanovené v dopisech z července a srpna. Za tímto účelem jí musí být zejména umožněno poukázat na porušení zásady rovného zacházení Komisí v případě, že Komise vůči ní odmítla použít zvýhodněnou sazbu, když současně tuto sazbu přiznala jinému podniku, který se nacházel ve stejné situaci jako UCAR.

471    Tato skutečnost platí rovněž pokud jde o žalobu podanou SGL, která, aniž by formálně napadla dopis z července, zpochybňuje legalitu sazby 6,04 % stanovené v tomto dopise.

472    Je naopak skutečností, že Komise dosud k okamžiku podání žaloby T‑246/01 nepřistoupila k vymáhání uložené pokuty ani v nucenému výkonu Rozhodnutí na základě článku 256 ES a článků 104 až 110 jednacího řádu Soudu. V důsledku toho je třeba jakýkoliv návrh směřující k přezkumu konkrétního použití platebních podmínek ve vztahu k UCAR (nahrazení článku 4 Rozhodnutí splátkovým kalendářem, aktuální úroková sazba, lhůty splatnosti) považovat za předčasný, jelikož k okamžiku podání žaloby není známo, jaká bude situace UCAR v případě a v okamžiku, kdy Komise přistoupí k vymáhání pokuty nebo k nucenému výkonu Rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 144 výše, bod 135). Jelikož zvláště UCAR k tomuto datu nepodala pod hrozbou blížícího se vymáhání pokuty návrh na předběžné opatření ve smyslu článků 242 ES a článku 104 a následujících jednacího řádu, nelze se před Soudem v jiném řízení domáhat, aby rozhodl o tom, zda poměření dotčených zájmů brání použití uvedených platebních podmínek před vydáním rozsudku v hlavním řízení o legalitě pokuty uložené UCAR z toho důvodu, že toto použití by ohrozilo existenci podniku.

473    Návrhy předložené v tomto smyslu UCAR je proto třeba odmítnout jako nepřípustné.

474    Pokud jde o věc samou, je třeba konstatovat, že SGL ani UCAR nepředložily žalobní důvod vycházející z porušení zásady rovného zacházení.

475    Dále, podle ustálené judikatury (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, body 141 až 143; rozsudek Soudu ze dne 14. července 1995, CB v. Komise, T‑275/94, Recueil, s. II‑2169, body 46 až 49, a rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, body 395 a 396) pravomoc, kterou má Komise na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, zahrnuje oprávnění určit datum splatnosti pokut a datum, od kterého začínají běžet úroky z prodlení, stanovit sazbu těchto úroků a podmínky výkonu jejího rozhodnutí a současně případně požadovat zřízení bankovní záruky pokrývající částku uložených pokut a příslušné úroky. Pokud by Komise takovou pravomoc neměla, mohla by výhoda, kterou by podniky mohly mít z prodlení se zaplacením pokut, vést k oslabení sankcí uložených Komisí v rámci jejího úkolu dohledu nad uplatňováním pravidel hospodářské soutěže. Uplatnění úroků z prodlení se zaplacením pokut je tak odůvodněno potřebou zajistit, aby Smlouva nebyla zbavena svého užitečného účinku praktikami jednostranně prováděnými podniky, které jsou v prodlení se zaplacením jim uložených pokut, a vyloučit, aby tyto podniky byly zvýhodněny vůči podnikům, které zaplatí jim uložené pokuty ve stanovené lhůtě splatnosti.

476    V této souvislosti přiznala judikatura Komisi právo stanovit úroky z prodlení ve výši tržní sazby zvýšené o 3,5 procentního bodu (rozsudek CB v. Komise, bod 475 výše, bod 54; rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 38 výše, bod 397, a rozsudek Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, bod 470 výše, bod 250), a v případě zřízení bankovní záruky, ve výši tržní sazby zvýšené o 1,5 procentního bodu (výše uvedený rozsudek CB v. Komise, bod 54). V těchto rozsudcích toleroval Soud úroky z prodlení ve výši 7,5 %, 13,25 % a 13,75 % s upřesněním, že Komise je oprávněna použít vyšší referenční bod, než činí sazba nabízená běžnému dlužníkovi, která je použitelná na trhu, v rozsahu, v jakém je to nezbytné k odrazení od vyhýbání se zaplacení pokuty (výše uvedený rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 398).

477    Za těchto okolností Komise nepřekročila v projednávané věci prostor pro volné uvážení, který má při stanovování sazby úroků z prodlení. SGL a UCAR měly jakožto opatrné a obezřetné hospodářské subjekty znát rozhodovací praxi Komise a výše uvedenou judikaturu. Nemohly očekávat, že vůči nim Komise použije mírnější úrokové sazby. V této souvislosti – která není předmětem článků 242 ES a 256 ES ani článků 104 až 110 jednacího řádu – Komise nebyla zejména povinna zohlednit finanční situaci UCAR (viz body 370 až 372 a 472 výše).

478    Pokud jde konkrétněji o povinnost UCAR zřídit bankovní záruku, Soud rozhodl, že Komise tím, že poskytla možnost odkladu okamžitého zaplacení pokuty za podmínky zřízení bankovní záruky s cílem zajistit platbu pokuty a příslušných úroků, poskytuje dotyčnému podniku zvýhodnění, které nevyplývá ani z ustanovení Smlouvy, ani z nařízení č. 17 (rozsudek CB v. Komise, bod 475 výše, bod 82). Toto zvýhodnění je posíleno okolností, že úroková sazba uložená v případě zřízení bankovní záruky je nižší než sazba vyžadovaná v případě nezaplacení pokuty (výše uvedený rozsudek CB v. Komise, bod 83).

479    Vzhledem k této judikatuře nebyla Komise povinna přijmout návrh UCAR směřující k získání dodatečného zvýhodnění, a sice zrušení podmínky spočívající ve zřízení bankovní záruky a její nahrazení věcným zajištěním. Bankovní záruka má totiž větší kvalitu než jakákoliv jiná forma zajištění, jelikož v případě nezaplacení se stačí obrátit na banku za účelem okamžitého získání zaručené částky, zatímco vymáhání hodnoty jiného zajištění se může ukázat nejisté a může vyžadovat úsilí a dodatečné lhůty. Soudní dvůr přitom v jiné souvislosti přiznal orgánům Společenství právo zavést mechanismus jednoduchého a účinného ručení (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. listopadu 1987, Maizena, 137/85, Recueil, s. 4587, bod 10). Komise není sama bankou a nemá ani infrastrukturu, ani odborné útvary banky, které jsou nezbytné pro zhodnocení dotčeného zajištění a pro ověření podmínek jeho případného uplatnění v případě nezaplacení. Byla tedy oprávněna bez zvláštního odůvodnění odmítnout přijetí věcného zajištění nabízeného UCAR.

480    Pokud jde konečně o údajnou nemožnost UCAR získat bankovní záruku, je třeba konstatovat, že toto tvrzení žalobkyně není podloženo právně dostačujícím způsobem. Žalobkyně totiž nepředložila žádný dokument vydaný jejími financujícími bankami, který by prokazoval, že požádala o zřízení bankovní záruky týkající se její pokuty s tím, aby mohla nadále čerpat bankovní úvěry k financování běžné činnosti společnosti, a že taková žádost byla zamítnuta z důvodu jejích finančních obtíží. Mimoto UCAR neprokázala, že nemohla získat na základě věcného zajištění nabídnutého Komisi bankovní záruku zřízenou jinou finanční institucí než jejími financujícími bankami.

481    Vzhledem k tomu, že žádný ze žalobních důvodu a argumentů předložených v této souvislosti nebyl přijat, je třeba v rozsahu, v němž jsou návrhová žádání směřující ke zrušení článku 4 Rozhodnutí, jakož i dopisů z července a srpna přípustná, tato žádání zamítnout jako neopodstatněná.

 Ke znovuotevření ústní části řízení

482    Spisem ze dne 9. ledna 2004 GrafTech International Ltd, dříve UCAR, požádala o znovuotevření ústní části řízení ve věci T‑246/01. Na podporu svého návrhu připomněla, že se během správního řízení před Komisí a při sporném řízení před Soudem domáhala své neschopnosti zaplatit pokutu z důvodu své obtížné finanční situace zhoršené sankcemi, které jí byly uloženy orgány třetích států. I když tak prokázala svou neschopnost zaplatit ve smyslu bodu 5 písm. b) pokynů, Komise vůči ní odmítla použít toto ustanovení z důvodu, že by snížení pokuty přiznané z tohoto důvodu vedlo k udělení neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou nejméně přizpůsobené podmínkám trhu. Ve svém rozhodnutí ze dne 3. prosince 2003 v řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (COMP 38.359 − Výrobky na bázi uhlíku a grafitu k elektrickým a mechanickým aplikacím) přitom Komise přijala radikálně odlišné stanovisko ohledně schopnosti zaplatit ve smyslu výše uvedeného bodu 5 písm. b).

483    S odkazem na tiskovou zprávu Komise z téhož dne UCAR v tomto ohledu upřesňuje, že Komise snížila částku pokuty, která by byla jinak uložena SGL o 33 % z toho důvodu, že této společnosti již byly uloženy vysoké pokuty za účast na dvou předchozích kartelových dohodách a nacházela se v obtížné finanční situaci. Podle UCAR je v projednávané věci nutné znovuotevřít ústní část řízení za účelem vyzvání Komise, aby uvedla, zda nadále trvá na svém odmítnutí vůči UCAR, a v případě, že ano, aby vysvětlila, jak je toto odmítnutí v souladu s přístupem, který přijala ve svém rozhodnutí ze dne 3. prosince 2003.

484    Ve vztahu k této argumentaci se Soud domnívá, že není třeba nařídit v souladu s článkem 62 svého jednacího řádu znovuotevření ústní části řízení. Soud, který má v této oblasti diskreční pravomoc, totiž musí návrhu na znovuotevření ústní části řízení vyhovět, pouze pokud jej dotčený účastník řízení zakládá na takových skutečnostech, které by mohly rozhodujícím způsobem ovlivnit výsledek sporu a které nemohl uplatnit před koncem ústní části řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, body 127 a 128). I když se UCAR nemohla při ústní části řízení dne 3. července 2003 dovolávat výše uvedeného rozhodnutí Komise ze dne 3. prosince 2003, je toto rozhodnutí v této souvislosti irelevantní. Jak totiž vyplývá z judikatury citované v bodě 370 výše, Komise nemá povinnost při stanovení výše pokuty vzít v úvahu ztrátovou finanční situaci dotčeného podniku, a to bez ohledu na to, že za zvláštních okolností dané věci může tuto situaci zohlednit.

485    V důsledku toho je třeba návrh na znovuotevření ústní části řízení zamítnout.

 K nákladům řízení

486    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Na základě prvního pododstavce odstavce 3 téhož ustanovení může Soud rozdělit náklady, pokud mají účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch.

487    V projednávaném případě, ve věcech T‑239/01 a T‑246/01, vzhledem k tomu, že žalobkyně neměly ve značné části svých návrhových žádání úspěch, Soud na základě spravedlivého posouzení okolností věci rozhodl, že SGL ponese sedm osmin vlastních nákladů řízení a nahradí sedm osmin nákladů řízení vynaložených Komisí a že Komise ponese osminu vlastních nákladů řízení a nahradí osminu nákladů řízení vynaložených SGL, zatímco UCAR ponese čtyři pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí čtyři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí a že Komise ponese pětinu vlastních nákladů řízení a nahradí pětinu nákladů řízení vynaložených UCAR.

488    Ve věcech T‑245/01 a T‑252/01 vzhledem k tomu, že žalobkyně měly v nezanedbatelné části svých návrhových žádání úspěch, Soud na základě spravedlivého posouzení okolností věci rozhodl, že SDK a C/G ponesou tři pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí tři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí a že Komise ponese dvě pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí dvě pětiny nákladů řízení vynaložených žalobkyněmi.

489    Ve věcech T‑236/01, T‑244/01 a T‑251/01 vzhledem k tomu, že účastnice řízení měly úspěch stejným způsobem, Soud na základě spravedlivého posouzení okolností věci rozhodl, že Tokai, Nippon a SEC ponesou polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených Komisí, zatímco Komise ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyněmi.

Z těchto důvodů

SOUD (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Ve věci T‑236/01, Tokai Carbon v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 12 276 000 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        každá z účastnic řízení ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených protistranou.

2)      Ve věci T‑239/01, SGL Carbon v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 69 114 000 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        žalobkyně ponese sedm osmin vlastních nákladů řízení a nahradí sedm osmin nákladů řízení vynaložených Komisí a Komise ponese osminu vlastních nákladů řízení a nahradí osminu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

3)      Ve věci T‑244/01, Nippon Carbon v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 6 274 400 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        každá z účastnic řízení ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených protistranou.

4)      Ve věci T‑245/01, Showa Denko v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 10 440 000 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        žalobkyně ponese tři pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí tři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí a Komise ponese dvě pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí dvě pětiny nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

5)      Ve věci T‑246/01, GrafTech International, dříve UCAR International v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 42 050 000 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        žalobkyně ponese čtyři pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí čtyři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí a Komise ponese pětinu vlastních nákladů řízení a nahradí pětinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

6)      Ve věci T‑251/01, SEC Corp. v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 6 138 000 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        každá z účastnic řízení ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených protistranou.

7)      Ve věci T‑252/01, The Carbide/Graphite Group v. Komise:

–        výše pokuty uložené žalobkyni článkem 3 rozhodnutí 2002/271 se stanoví na 6 480 000 eur;

–        ve zbývající části se žaloba zamítá;

–        žalobkyně ponese tři pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí tři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí a Komise ponese dvě pětiny vlastních nákladů řízení a nahradí dvě pětiny nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Forwood

Pirrung

Meij

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. dubna 2004.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

H. Jung

J. Pirrung

Obsah

Skutkový základ sporu a řízení

Návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

A –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu nebo ke zrušení některých skutkových zjištění

1.  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení Rozhodnutí v plném rozsahu

a)  Věc T‑239/01

K údajnému odmítnutí úplného přístupu ke spisu

K údajně nedefinitivní povaze oznámení námitek

K údajně protiprávní zprávě úředníka pro slyšení

b)  Věc T‑246/01

2.  K návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení článku 1 Rozhodnutí a některých skutkových zjištění obsažených v tomto Rozhodnutí

a)  K žalobnímu důvodu vycházejícímu ve věci T‑239/01 z chybného zjištění týkajícího se provádění centrálního systému dohledu

b)  K žalobnímu důvodu vycházejícímu ve věci T‑236/01 z chybného zjištění světového charakteru kartelové dohody

c)  K žalobnímu důvodu vycházejícímu ve věci T‑239/01 z chybného zjištění doby trvání protiprávního jednání

d)  K žalobním důvodům vycházejícím ve věci T‑244/01 z porušení podstatných procesních náležitostí z důvodu neexistence dostatečných důkazů o účasti Nippon na protiprávním jednání během období od května 1992 do března 1993 a nedostatku odůvodnění v tomto ohledu

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

B –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení článku 3 Rozhodnutí nebo ke snížení uložených pokut

1.  K žalobním důvodům vycházejícím z porušení zásady zákazu souběhu sankcí a povinnosti Komise zohlednit dříve uložené sankce, jakož i z nedostatku odůvodnění v tomto ohledu

a)  Argumenty účastnic řízení

b)  Závěry Soudu

2.  K žalobním důvodům vycházejícím z porušení pokynů, protiprávnosti pokynů a nedostatku odůvodnění v tomto bodě

a)  Úvodní poznámky k právnímu rámci, v němž byly pokuty uloženy žalobkyním

b)  K výchozím částkám uvedeným v Rozhodnutí v závislosti na závažnosti protiprávního jednání

Shrnutí Rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K použitelnosti pokynů pro stanovení obratu, který je třeba použít

–  K obratu použitému Komisí pro účely stanovení výchozí částky

–  Ke skutečnému dopadu kartelové dohody na zvyšování cen a podílů na trhu některých účastníků kartelové dohody

–  K rozdělení účastníků kartelové dohody do tří kategorií a ke stanovení příslušných výchozích částek

–  K „faktoru odrazení“ použitému v Rozhodnutí

–  K odůvodnění Rozhodnutí

c)  K základním částkám stanoveným v Rozhodnutí v závislosti na době trvání protiprávního jednání

Shrnutí Rozhodnutí

Věc T‑239/01

Věc T‑246/01

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Soudu

d)  K přitěžujícím okolnostem

Shrnutí Rozhodnutí

Věci T‑244/01 a T‑251/01

Věci T‑239/01 a T‑246/01

e)  K polehčujícím okolnostem

Shrnutí Rozhodnutí

Věci T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01, T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Soudu

f)  K maximální výši pokut a schopnosti zaplatit některých žalobkyň ve smyslu bodu 5 pokynů

Věci T‑239/01 a T‑245/01

Věci T‑239/01, T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Soudu

3.  K žalobním důvodům vycházejícím z porušení sdělení o spolupráci

a)  Věc T‑239/01

Shrnutí Rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

b)  Věc T‑246/01

Shrnutí Rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

c)  Věc T‑252/01

Shrnutí Rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

C –  K návrhovým žádáním předloženým ve věcech T‑239/01 a T‑246/01 směřujícím ke zrušení článku 4 Rozhodnutí, jakož i dopisů z července a srpna

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

Ke znovuotevření ústní části řízení

K nákladům řízení

---

* Jednací jazyky: němčina a angličtina.

---

1 – Skryté důvěrné údaje.