ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

25. února 2003(*)

„Sociální zabezpečení – Hospitalizace důchodce při pobytu v jiném členském státě, nežli je stát, kde má bydliště – Podmínky hrazení péče – Články 31 a 36 nařízení (EHS) č. 1408/71 – Články 31 a 93 nařízení (EHS) č. 574/72“

Ve věci C‑326/00,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES ze strany Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis (Řecko), směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
      

Idryma Koinonikon Asfaliseon (IKA)

a

Vasileiosem Ioannidisem,

rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se výkladu článků 31 a 36 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení Rady (EHS) č. 2001/83 ze dne 2. června 1983 (Úř. věst. L 230, s. 6), ve znění nařízení Rady (ES) č. 3096/95 ze dne 22. prosince 1995 (Úř. věst. L 335, s. 10), článků 31 a 93 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, ve znění nařízení č. 3096/95, článků 56 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně články 46 ES a 49 ES) a článku 60 Smlouvy o ES (nyní článek 50 ES), jakož i článku 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, M. Wathelet, R. Schintgen a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola (zpravodaj), V. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: D. Ruiz Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za Idryma Koinonikon Asfaliseon (IKA) D. G. Anastassopoulosem, jako zmocněncem ,

–        za řeckou vládu S. Spyropoulosem, I. Bakopoulosem a I. Galani Marangoudaki, jako zmocněnci,

–        za belgickou vládu A. Snoecx, jako zmocněnkyní,

–        za španělskou vládu N. Díaz Abad, jako zmocněnkyní,

–        za irskou vládu D. J. O'Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s A. M. Collinsem, BL,

–        za rakouskou vládu H. Dossim, jako zmocněncem,

–        za vládu Spojeného království R. Magrill, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s S. Moore, barrister,

–        za Komisi Evropských společenství H. Michard a M. Panayotopoulosem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření Idryma Koinonikon Asfaliseon (IKA), zastoupeného D. G. Anastassopoulosem, řecké vlády, zastoupené S. Spyropoulosem a I. Bakopoulosem, španělské vlády, zastoupené N. Díaz Abad, irské vlády, zastoupené A. M. Collinsem, nizozemské vlády, zastoupené H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní, finské vlády, zastoupené T. Pynnä, jako zmocněnkyní, vlády Spojeného království, zastoupené D. Lloyd Jonesem, QC, a Komise, zastoupené H. Michard a M. Patakia, jako zmocněnkyněmi, na jednání konaném dne 10. září 2002,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 15. října 2002,

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 31. ledna 2000, došlým Soudnímu dvoru dne 4. září 2000, položil Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis na základě článku 234 ES pět předběžných otázek týkajících se výkladu článků 31 a 36 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení Rady (EHS) č. 2001/83 ze dne 2. června 1983 (Úř. věst. L 230, s. 6), ve znění nařízení Rady (ES) č. 3096/95 ze dne 22. prosince 1995 (Úř. věst. L 335, s. 10, dále jen „nařízení č. 1408/71“), článků 31 a 93 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, ve znění nařízení č. 3096/95 (dále jen „nařízení č. 574/72“), článků 56 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně články 46 a 49 ES) a článku 60 Smlouvy o ES (nyní článek 50 ES), jakož i článku 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950.

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi V. Ioannidisem a Idryma Koinonikon Asfaliseon (Řecký ústav sociálního pojištění, dále jen „IKA“) ohledně odmítnutí ústavu IKA hradit výdaje spojené s hospitalizací V. Ioannidise při pobytu v Německu.

 Právní rámec

 Právo Společenství

3        Článek 31, obsažený v oddíle 5, nazvaném „Důchodci a jejich rodinní příslušníci“, kapitoly 1 hlavy III nařízení č. 1408/71, nazvaný „Pobyt důchodce nebo jeho rodinných příslušníků v jiném státě, než je stát, ve kterém mají bydliště“, stanoví:

„Důchodce mající nárok na důchod podle právních předpisů jednoho členského státu nebo na důchody podle právních předpisů dvou nebo více členských států, který má nárok na dávky podle právních předpisů jednoho z těchto členských států, spolu se svými rodinnými příslušníky při pobytu na území jiného členského státu, než je stát, kde mají bydliště, obdrží:

a)     věcné dávky poskytované institucí místa pobytu v souladu s jí uplatňovanými právními předpisy, na účet instituce místa bydliště důchodce;

[…]“

4        Článek 22 odst. 1, obsažený v oddíle 2, nazvaném „Zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinní příslušníci“, téže kapitoly uvedeného nařízení, stanoví:

„Zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná, která splňuje podmínky právních předpisů příslušného státu pro vznik nároku na dávky […] a:

a)     [jejíž] stav vyžaduje okamžité dávky během pobytu na území jiného členského státu,

         nebo

b)     […]

         nebo

c)     která získá povolení příslušné instituce k odjezdu na území jiného členského státu za účelem léčení přiměřeného jeho stavu,

má nárok:

i)     na věcné dávky poskytované na účet příslušné instituce institucí místa pobytu nebo bydliště podle jí uplatňovaných právních předpisů, jako by u ní byl pojištěn; doba, po kterou jsou dávky poskytovány, se však řídí právními předpisy příslušného státu;

[…]“

5        Článek 22a nařízení č. 1408/71, nazvaný „Zvláštní pravidla pro některé kategorie osob“, upřesňuje:

„Odchylně od článku 2 tohoto nařízení se čl. 22 odst. 1 písm. a) a c) vztahuje rovněž na osoby, které jsou státními příslušníky jednoho z členských států a které jsou pojištěny podle právních předpisů členského státu, a na jejich rodinné příslušníky, kteří s nimi bydlí.“

6        Čl. 31 odst. 1 a 2 nařízení č. 574/72 stanoví:

„1.   K pobírání věcných dávek na základě článku 31 nařízení [č. 1408/71] předloží důchodce instituci místa pobytu potvrzení osvědčující, že má nárok na uvedené dávky. Potvrzení, které vydává instituce místa bydliště důchodce, pokud možno před jeho opuštěním území členského státu, ve kterém má bydliště, uvádí zejména případnou maximální dobu, po kterou mohou být dávky poskytovány v souladu s právními předpisy uvedeného členského státu. Nepředloží-li důchodce uvedené potvrzení, vyžádá si je instituce místa pobytu přímo od instituce místa bydliště.

2.     Ustanovení čl. 17 odst. 6, 7 a 9 prováděcího nařízení se použijí obdobně. V tom případě se instituce místa bydliště důchodce považuje za příslušnou instituci.“

7        Podle znění čl. 17 odst. 6, 7 a 9 nařízení č. 574/72:

„6.      V případě hospitalizace oznámí instituce místa bydliště příslušné instituci do tří dnů ode dne, kdy se o ní dozví, datum přijetí do nemocnice, pravděpodobné trvání hospitalizace a datum propuštění z nemocnice. Oznámení však není nezbytné, jsou-li náklady na věcné dávky nahrazovány paušální částkou instituci místa bydliště.

7.      Instituce místa bydliště uvědomí předem příslušnou instituci o každém rozhodnutí týkajícím se poskytování věcných dávek, pokud možné nebo skutečné náklady na ně přesahují paušální částku, kterou stanoví a pravidelně aktualizuje správní komise. Příslušná instituce má lhůtu patnáct dní ode dne odeslání této informace ke vznesení případné odůvodněné námitky; není-li v této lhůtě žádná námitka vznesena, instituce místa bydliště tyto věcné dávky přizná. Pokud musí být věcné dávky poskytnuty v případě krajní naléhavosti, uvědomí o tom instituce místa bydliště neprodleně příslušnou instituci. Oznámení odůvodněné námitky není nezbytné, jsou-li náklady na věcné dávky nahrazovány paušální částkou instituci místa bydliště.

[…]

9.      Dva nebo více členských států nebo příslušné orgány těchto členských států se mohou po obdržení stanoviska správní komise dohodnout na jiných prováděcích pravidlech.“

8        Jak plyne z rozhodnutí 94/604/ES č. 153 Správní komise Evropských společenství pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků ze dne 7. října 1993 ke vzorům formulářů potřebných k provádění nařízení č. 1408/71 a 574/72 (E 001, E 103–E 127) (Úř. věst. 1994, L 244, s. 22), představuje formulář E 111 potvrzení uvedené v čl. 31 odst. 1 nařízení č. 574/72. Podle uvedeného rozhodnutí musí být tentýž formulář používán v případě uvedeném v čl. 22 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71, zatímco v případě uvedeném v čl. 22 odst. 1 písm. c) bodu i) téhož nařízení je vyžadován formulář E 112.

9        Oddíl 7 kapitoly 1 hlavy III nařízení č. 1408/71, nazvaný „Náhrada mezi institucemi“, obsahuje článek 36, který zní takto:

„1.      Věcné dávky poskytované na základě této kapitoly institucí jednoho členského státu na účet instituce jiného členského státu jsou plně nahrazeny.

2.      Náhrady uvedené v odstavci 1 se určují a provádějí postupem stanoveným prováděcím nařízením uvedeným v článku 98, buď na základě prokázaných skutečných výdajů, nebo paušální částkou.

Používají-li se paušální částky, musí být takové, aby zajistily, že se náhrada co nejvíce blíží skutečným výdajům.

3.      Dva nebo více členských států nebo příslušné orgány těchto členských států mohou stanovit jiné způsoby náhrady nebo se mohou zříci všech náhrad mezi institucemi, které podléhají jejich pravomoci.“

10      Podle článku 93 nařízení č. 574/72:

„1.      Skutečnou výši věcných dávek poskytovaných na základě […] článku 31 nařízení [č. 1408/71] nahrazuje příslušná instituce instituci, která uvedené dávky poskytovala, ve výši vyplývající z účetnictví posledně uvedené instituce.

2.      V případech uvedených […] v článku 31 nařízení [č. 1408/71] a pro účely odstavce 1 se instituce místa bydliště důchodce považuje za příslušnou instituci.

3.      Nevyplývá-li skutečná výše dávek uvedených v odstavci 1 z účetnictví instituce, která je poskytovala, a nebyla uzavřena žádná dohoda podle odstavce 6, určuje se částka, která má být nahrazena, na základě paušálních částek vypočtených ze všech příslušných faktorů získaných z dostupných údajů. Správní komise posoudí základy pro výpočet paušálních částek a rozhodne o jejich výši.

[…]

6.      Dva nebo více členských států nebo příslušné orgány těchto členských států se mohou po obdržení stanoviska správní komise dohodnout na jiných metodách posuzování částek, které mají být nahrazeny, zejména na základě paušálních částek.“

11      Článek 34 nařízení č. 574/72 stanoví:

„1.      Není-li během pobytu zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné v jiném členském státě, než je příslušný stát, možné splnit formální náležitosti stanovené v článcích […] 31 prováděcího nařízení, nahradí jeho výdaje na jeho žádost příslušná instituce v souladu se sazbami náhrad uplatňovanými institucí místa pobytu.

2.      Instituce místa pobytu musí poskytnout příslušné instituci na její žádost nezbytné informace o těchto sazbách.

Jsou-li instituce místa pobytu a příslušná instituce vázány dohodou, která stanoví buď zřeknutí se náhrady, nebo paušální náhradu dávek poskytovaných na základě […] článku 31 nařízení, musí instituce místa pobytu kromě toho převést na příslušnou instituci částku, která má být nahrazena dotyčné osobě na základě odstavce 1.

3.      V případě vysokých výdajů může příslušná instituce vyplatit dotyčné osobě přiměřenou zálohu, jakmile tato osoba předloží uvedené instituci žádost o náhradu.

4.      Odchylně od odstavců 1, 2, a 3 může příslušná instituce nahradit vynaložené výdaje v souladu s jí uplatňovanými sazbami za podmínky, že tyto sazby provedení náhrady umožňují, že výdaje, které mají být nahrazeny, nepřekračují úroveň stanovenou správní komisí a že zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná nebo důchodce souhlasí s použitím tohoto ustanovení. Výše náhrady v žádném případě nepřekročí částku skutečně vynaložených výdajů.

5.      Nestanoví-li právní předpisy státu pobytu sazby náhrady, může příslušná instituce provést náhradu za podmínek stanovených v odstavci 4, aniž by byl nutný souhlas dotyčné osoby.“

 Vnitrostátní právo

12      Vyhláška Ministerstva práce č. 33651/E.1089 ze dne 2. června 1956 o řádu nemocniční péče IKA (FEK B´ 126/3.7.1956), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „řád IKA“), obsahuje článek 3a, z něhož zejména vyplývá, že pokud nelze provést diagnózu choroby nebo poskytnout péči pojištěnci IKA v Řecku z důvodu nedostatku buďto lékařů majících potřebnou specializaci, anebo vhodných vědeckých prostředků, IKA hradí zejména veškeré výdaje na diagnózu a péči vynaložené pojištěncem v zahraničí. Hrazení nemocniční péče takto přijaté v zahraničí podléhá režimu předchozího povolení, což IKA umožňuje ověřit, že shora uvedené podmínky jsou naplněny.

13      Článek 3a odst. 4 písm. g) řádu IKA však odchylně stanoví toto:

„Ve velmi výjimečných případech může ředitel příslušného krajského orgánu po obdržení stanoviska příslušné zdravotní komise povolit hospitalizaci, ke které již v zahraničí došlo, za předpokladu, že předchozí povolení nebylo možné získat, a to buďto vzhledem k tomu, že se onemocnění objevilo náhle během dočasného pobytu pojištěnce v zahraničí, anebo vzhledem k tomu, že skutečné ohrožení jeho života vyžadovalo jeho naléhavý převoz do zahraničí. V těchto případech zdravotní komise druhého stupně vydá své stanovisko s přihlédnutím k dostupným údajům ohledně případné nemocniční péče nebo léčení poskytovaných v Řecku stejně jako k nemocniční péči nebo léčení, které byly poskytnuty v zahraničí.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

14      Vasileios Ioannidis má bydliště v Řecku, kde je příjemcem starobního důchodu vypláceného IKA. Během jednoho svého pobytu v Německu byl přijat do nemocniční péče na klinice Technické univerzity v Mnichově v době ode dne 26. listopadu do 2. prosince 1996, kde mu byl zejména zaveden katétr se srdeční sondou. Z lékařských potvrzení vydaných při této příležitosti vyplývá, že hospitalizace byla naléhavá vzhledem k opakovaným bolestem na hrudi souvisejícím s anginou pectoris.

15      Dne 6. prosince 1996 podal V. Ioannidis u zdravotní pojišťovny podniku Karstadt, usazeného v Essenu (Německo) (dále jen „německá zdravotní pojišťovna“), jako instituce místa pobytu, žádost směřující k tomu, aby tato instituce provedla úhradu, na účet IKA, výdajů vzniklých v souvislosti s uvedenou hospitalizací.

16      Německá zdravotní pojišťovna poté zaslala IKA formulář E 107 za účelem toho, aby od IKA jako příslušné instituce obdržela formulář E 112 anebo potvrzení nemožnosti vydat takový formulář.

17      Centrála IKA byla informována o tom, že V. Ioannidisovi byl příslušnou místní expoziturou IKA vydán dne 15. listopadu 1996 formulář E 111 platný na dobu ode dne 16. listopadu do 31. prosince 1996, ale vyžádala si stanovisko zdravotní komise druhého stupně (dále jen „ZKDS“) k tomu, zda je vhodné dodatečně povolit hospitalizaci, kterou dotyčný postoupil.

18      ZKDS vydala zamítavé stanovisko odůvodněné tím, že onemocnění, jímž trpěl V. Ioannidis se neprojevilo dostatečně náhlým způsobem během jeho pobytu v Německu, který by odůvodňoval okamžité přijetí k pobytu v nemocnici, a že bývalo mohlo být náležitě léčeno v Řecku. ZKDS zvláště uvedla, že onemocnění V. Ioannidise bylo chronické povahy, jak o tom svědčila různá vyšetření provedená v červnu 1996, že zhoršení jeho zdravotního stavu nebylo náhlé, neboť koronografie, které se podrobil v Řecku dne 11. listopadu 1996, odhalila stejné výsledky jako ta, která byla provedena při jeho hospitalizaci v Německu, a konečně že uvedená hospitalizace byla plánovaná.

19      IKA měl tedy za to, že podmínky stanovené čl. 3a odst. 4 písm. g) řádu IKA nebyly naplněny, a dne 18. dubna 1997 rozhodl nevydat dodatečné povolení péče poskytnuté V. Ioannidisovi. IKA mimoto vrátil formulář E 107 německé zdravotní pojišťovně, přičemž uvedl, že v daném případě nemůže vydat formulář E 112.

20      Vasileios Ioannidis podal proti tomuto odepření povolení stížnost k příslušné správní komisi IKA. Zdůraznil zejména to, že účelem jeho pobytu v Německu bylo navštívit jeho syna, který tam se svou matkou bydlí.

21      Uvedená komise shledala, že onemocnění V. Ioannidise se skutečně projevilo náhlým způsobem během uvedeného pobytu a že jeho hospitalizace byla nezbytná k zamezení skutečného ohrožení jeho života, a dne 14. července 1997 rozhodla, že v souladu s čl. 3a odst. 4 písm. g) řádu IKA je třeba dodatečně povolit spornou péči, a tudíž že IKA přísluší nést její náhradu.

22      IKA podal proti tomuto rozhodnutí žalobu na neplatnost k Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis založenou na tvrzení, že podmínky stanovené v uvedeném ustanovení nebyly v daném případě naplněny.

23      Za těchto okolností rozhodl tento soud přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)   Je ustanovení čl. 3a odst. 4 písm. g) řádu nemocniční péče IKA (Řecký ústav sociálního pojištění), ve znění platném ke dni hospitalizace odpůrce, v rozsahu, v němž stanoví jako dodatečnou podmínku pro to, aby Ústav hradil výdaje na hospitalizaci, ke které již došlo obecně vzato v nemocničních zařízeních nacházejících se v zahraničí, vydání zvláštního povolení ředitele příslušného krajského orgánu Ústavu po obdržení stanoviska zdravotní komise druhého stupně, které je udělováno ve zcela výjimečných případech, to znamená při náhlém výskytu určitého onemocnění u příjemce důchodu vypláceného Ústavem, jenž žádá náhradu těchto výdajů vynaložených během jeho dočasného pobytu v zahraničí nebo během jeho naléhavého převozu za účelem zamezení skutečnému ohrožení jeho života, v souladu s ustanoveními článků 31 a 36 nařízení Rady č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 a článků 31 a 93 nařízení Rady č. 574/72 ze dne 21. března 1972 vzhledem k tomu, že byť by bylo připuštěno, že tato ustanovení poskytují členským státům v zásadě diskreční pravomoc, když je ohledně, mimo jiné, věcných dávek při nemoci za dočasného pobytu na území členského státu jiného, než je stát, kde má důchodce bydliště, k nimž je třeba počítat nemocniční péči, opravňují k přijmutí ustanovení stanovících jako dodatečnou podmínku pro náhradu výdajů na tyto dávky vydání povolení, byť dodatečného, není ani tak naprosto jasné ani nepochybné, že uvedená ustanovení práva Společenství opravňují členské státy přijímat předpisy, které pro vydání takovéhoto povolení vyžadují bezpodmínečným způsobem naplnění podmínek, jako jsou ty, které jsou stanoveny výše uvedeným ustanovením řádu Ústavu, tedy že jsou dány okolnosti znamenající bezprostřední nezbytnost nemocniční péče?

2)     Jestliže poskytování nemocničních služeb obecně poskytovaných v nemocničních zařízeních představuje poskytování služeb ve smyslu článku 60 Smlouvy o ES, je totéž ustanovení řádu Ústavu slučitelné, pokud jde o výše uvedené otázky, s články 59 a 60 Smlouvy o ES, i pokud není v rozporu s ustanoveními výše uvedených nařízení Rady Evropských společenství?

3)     V případě záporné odpovědi na druhou otázku, je úprava zavedená předmětným ustanovením Ústavu odůvodněná důvody ochrany veřejného zdraví, v daném případě zajištěním vyvážené nemocniční služby dostupné všem osobám s bydlištěm na řeckém území, a spadá z tohoto hlediska mezi výjimky stanovené v článku 56 Smlouvy o ES?

4)     Připustíme-li, že právo na věcné dávky v nemoci a jemu přidružené právo na náhradu odpovídajících výdajů je součástí „majetku“ ve smyslu článku 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaného v Paříži dne 20. března 1952, je dotčené ustanovení řádu Ústavu, byť by na něj bylo pohlíženo z výše uvedených hledisek jako na ustanovení, které není v rozporu se shora uvedenými normami výše uvedených nařízení Společenství a Smlouvy o ES, anebo v případě, že by bylo v rozporu s těmito normami, je-li toto ustanovení odůvodněné vzhledem ke shora uvedeným důvodům, z těchto hledisek v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu?

5)     V případě záporné odpovědi na čtvrtou otázku, je úprava zavedená shora uvedeným ustanovením řádu Ústavu odůvodněná důvody veřejného zájmu souvisejícími s ochranou finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení, a spadá z tohoto důvodu mezi výjimky stanovené v čl. 1 odst. 2 dodatkového protokolu?“

 K první otázce

24      Svou první otázkou se předkládající soud v podstatě táže, zda články 31 a 36 nařízení č. 1408/71 a články 31 a 93 nařízení č. 574/72 brání vnitrostátním předpisům, které podřizují náhradu, ze strany instituce místa bydliště důchodce, nemocniční péče, jež mu byla poskytnuta při jeho pobytu v jiném členském státě, obdržení dodatečného povolení, které je vydáno, pouze pokud předchozí povolení obvykle vyžadované uvedenými vnitrostátními předpisy nebylo možné obdržet vzhledem k tomu, že předmětné onemocnění se projevilo náhlým způsobem při uvedeném pobytu, a učinilo tak nezbytným okamžité poskytnutí péče.

 K právní významnosti otázky pro původní řízení

25      IKA, stejně jako několik z vlád, které Soudnímu dvoru předložily písemná vyjádření, vyslovil pochyby, pokud jde o použitelnost článku 31 nařízení č. 1408/71 za takových skutkových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení. IKA a řecká vláda zvláště naznačily, že V. Ioannidis se měl odebrat do Německa s úmyslem postoupit tam léčení, které mu bylo poskytnuto, takže skutkový stav by podle nich měl být posuzován ve světle čl. 22 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1408/71, a nikoli z hlediska článku 31 tohoto nařízení.

26      V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora zajisté plyne, že čl. 22 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1408/71 upravuje nárok důchodce, který má bydliště v členském státě a žádá příslušnou instituci o povolení k odjezdu na území jiného členského státu za účelem léčení přiměřeného jeho stavu, na věcné dávky, zatímco článek 31 téhož nařízení upravuje nárok svědčící stejné kategorii sociálních pojištěnců na věcné dávky jestliže se uvedené dávky stanou nezbytnými během pobytu v členském státě jiném, nežli je stát jejich bydliště (viz rozsudek ze dne 31. května 1979, Pierik, 182/78, Recueil, s. 1977, body 6 a 8).

27      Je však třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 234 ES, založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, spadá posouzení skutkového stavu ve věci výlučně do pravomoci vnitrostátního soudu (viz zejména rozsudky ze dne 15. listopadu 1979, Denkavit Futtermittel, 36/79, Recueil, s. 3439, bod 12, a ze dne 16. července 1998, Durmon a Froment, C‑235/95, Recueil, s. I‑4531, bod 25). Rovněž tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 59).

28      Z toho plyne, že pouze předkládajícímu soudu přísluší provést skutková zjištění o tom, zda péče poskytnutá V. Ioannidisovi v Německu byla dotyčným plánována a zda byl jeho pobyt rozvržen za účelem léčení, což by znamenalo, že v takovém případě by bylo třeba použít, jak je připomenuto v bodě 26 tohoto rozsudku, pouze čl. 22 odst. 1 písm. c) a odst. 2 nařízení č. 1408/71, s vyloučením článku 31 téhož nařízení.

29      V daném případě se však nejeví, že by předkládající soud měl za to, že nemocniční péče dotčená v původním řízení byla dotyčným dopředu plánována a jeho pobyt v Německu byl rozvržen za účelem léčení. Tento soud naopak v líčení skutkových okolností zejména poukazuje na existenci lékařských potvrzení uvádějících, že k hospitalizaci V. Ioannidise došlo naléhavě z důvodu opakovaných bolestí na hrudníku způsobených anginou pectoris. Za těchto okolností nemůže být zpochybněna přípustnost první otázky v rozsahu, v němž se týká výkladu článku 31 nařízení č. 1408/71, a není namístě ji přeformulovat tak, aby se týkala čl. 22 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1408/71.

 K dosahu článku 31 nařízení č. 1408/71

30      Za účelem odpovědi na předběžnou otázku je třeba nejdříve upřesnit dosah článku 31 nařízení č. 1408/71.

31      V tomto ohledu je vhodné zaprvé podotknout, že na rozdíl od čl. 22 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, jenž přiznává nárok na dávky zaměstnané osobě nebo osobě samostatně výdělečně činné, jejíž „stav vyžaduje okamžité dávky během pobytu na území jiného členského státu“, článek 31 téhož nařízení, který zakotvuje obdobný nárok pro důchodce a jejich rodinné příslušníky při pobytu na území jiného členského státu, než je stát, kde mají bydliště, neobsahuje odpovídající upřesnění týkající se zdravotního stavu dotyčných osob.

32      Zadruhé je třeba připomenout, že Soudní dvůr sice rozhodl, že důchodci, byť nevykonávají výdělečnou činnost, podléhají z důvodu své účasti na režimu sociálního zabezpečení ustanovením nařízení č. 1408/71, která se vztahují na „zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné“, avšak uvedl, že je tomu tak pouze potud, pokud důchodci nejsou předmětem zvláštních ustanovení, jež se na ně vztahují (výše uvedený rozsudek Pierik, bod 4).

33      Soudní dvůr poté, co v tomto ohledu shledal, že nařízení č. 1408/71 ve svých článcích 27 až 33 stanoví zvláštní ustanovení vztahující se výlučně na důchodce, zejména upřesnil, že tato ustanovení upravují v článku 31 nárok uvedených pojištěnců na věcné dávky v případě, že se tyto dávky stanou nezbytnými během pobytu v členském státě jiném, nežli je stát bydliště (výše uvedený rozsudek Pierik, body 5 a 6).

34      Za těchto podmínek nelze na rozdíl od toho, co uváděly vlády několika členských států, tvrdit, ani že důchodci pobývající v členském státě jiném, nežli je stát jejich bydliště, spadají do působnosti čl. 22 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, ani že výklad článku 31 téhož nařízení by měl vycházet z ustanovení prvně jmenovaného článku.

35      Výklad spočívající ve sjednocení režimu zavedeného oběma shora zmíněnými ustanoveními by totiž přehlížel, jak to zejména zdůraznily belgická a finská vláda, jakož i Komise, jak odlišnosti v dikci obou ustanovení, konstatované v bodě 31 tohoto rozsudku, tak i okolnost, že zákonodárce Společenství považoval za užitečné přijmout zvláštní ustanovení pro kategorii sociálních pojištěnců tvořenou důchodci a jejich rodinnými příslušníky.

36      Na rozdíl od toho, co tvrdily irská a nizozemská vláda, nelze mít ze stejných důvodů za to, že článek 22a nařízení č. 1408/71 podřizuje důchodce režimu stanovenému čl. 22 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Ostatně takový výklad nenachází oporu ani ve znění článku 22a, který podle svého názvu stanoví „[z]vláštní pravidla pro některé kategorie osob“, ani, jak to konstatovala finská vláda, v bodech odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 3095/95 ze dne 22. prosince 1995, kterým se mění nařízení č. 1408/71, nařízení č. 574/72, nařízení (EHS) č. 1247/92, kterým se mění nařízení č. 1408/71 a nařízení (EHS) č. 1945/93, kterým se mění nařízení (EHS) č. 1247/92 (Úř. věst. L 335, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 267), jímž byl do nařízení č. 1408/71 vložen článek 22a.

37      Pokud jde o argument irské a nizozemské vlády, podle něhož bude nezbytná rovnost mezi sociálními pojištěnci zaručena pouze tehdy, bude-li použit obdobně čl. 22 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, nelze ani tento argument přijmout.

38      Jak konstatovala jak řecká vláda ve svém písemném vyjádření, tak generální advokát v bodě 32 svého stanoviska, skutečnost, že zákonodárce Společenství nezamýšlel pojmout režim vztahující se na výdělečně nečinné důchodce stejně jako režim, jenž se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, je možné vysvětlit jeho vůlí podpořit efektivní mobilitu této kategorie sociálních pojištěnců s přihlédnutím k některým rysům, jež jsou jim vlastní, mezi jiným potenciálně zvýšenou zranitelnost a závislost v oblasti zdravotní, jakož i volný čas umožňující častější pobyty v jiných členských státech.

39      Z předchozího plyne, že režim zavedený článkem 31 nařízení č. 1408/71 musí být odlišován od režimu stanoveného čl. 22 odst. 1 písm. a) téhož nařízení.

40      Článek 31 nařízení č. 1408/71 zvláště nemůže být vykládán v tom smyslu, že nárok na věcné dávky, jenž zaručuje, by byl vyhrazen pouze důchodcům, jejichž stav vyžaduje okamžité dávky během pobytu na území jiného členského státu, tj. omezen pouze na péči, jejíž okamžitá léčebná nezbytnost byla konstatována (rozsudek ze dne 2. května 1996, Paletta, C‑206/94, Recueil, s. I‑2357, bod 20), a jež by tudíž zejména nemohla být odložena až do návratu pojištěnce do jeho státu bydliště.

41      Toto ustanovení nelze ani vykládat v tom smyslu, že uvedený nárok by byl omezen pouze na případy, kde se poskytnutá péče stane nezbytnou z důvodu náhlého onemocnění. Zvláště okolnost, že péče vyžadovaná vývojem zdravotního stavu sociálního pojištěnce během jeho dočasného pobytu v jiném členském státě snad může souviset s dříve přítomnou patologií, o níž pojištěnec věděl, jakou může být chronická choroba, nemůže být dostačující k tomu, aby dotyčného zbavila nároku na výhody plynoucí z ustanovení článku 31 nařízení č. 1408/71.

42      Mimoto je třeba konstatovat, že článek 31 nařízení č. 1408/71, zejména na rozdíl od čl. 22 odst. 1 písm. c) téhož nařízení, nestanoví povolovací režim, pokud jde o poskytnutí věcných dávek, na něž zaručuje nárok důchodcům a jejich rodinným příslušníkům pobývajícím v jiném členském státě, nežli je stát jejich bydliště.

43      Ze všeho výše uvedeného plyne, že členský stát nemůže vázat poskytnutí věcných dávek zaručených článkem 31 nařízení č. 1408/71 důchodcům při pobytu v jiném, členském státě, nežli je stát jejich bydliště, na jakékoli povolovací řízení ani na požadavek, aby se onemocnění, které si vyžádalo předmětnou péči, projevilo náhlým způsobem při tomto pobytu, a učinilo tak nezbytným okamžité poskytnutí uvedené péče.

 K praktickému provádění článku 31 nařízení č. 1408/71

44      Jak vyplývá ze znění první předběžné otázky, předkládající soud si dále klade otázku dosahu článku 31 nařízení č. 574/72, což je ustanovení týkající se provádění článku 31 nařízení č. 1408/71.

45      S ohledem na okolnosti věci v původním řízení je třeba připomenout, že toto ustanovení zejména stanoví, že k pobírání věcných dávek na základě článku 31 nařízení č. 1408/71 předloží důchodce instituci místa pobytu potvrzení vydané institucí místa bydliště osvědčující, že má nárok na uvedené dávky. Totéž ustanovení nicméně upřesňuje, že pokud důchodce nepředloží uvedené potvrzení, vyžádá si je sama instituce místa pobytu od instituce místa bydliště.

46      V projednávané věci z předkládacího usnesení plyne, že V. Ioannidisovi bylo takové potvrzení, tj. formulář E 111, vydáno před jeho odjezdem do Německa.

47      Toto usnesení však neupřesňuje, jak to konstatovala irská vláda, zda byl uvedený formulář předložen německé zdravotní pojišťovně. Je ovšem třeba mít na zřeteli, že případný nedostatek takového samovolného předložení nemůže být rozhodný. V takovém případě totiž přísluší instituci místa pobytu ujistit se, že dotyčný není držitelem takového formuláře, a pokud není, vyžádat si jeho vydání u příslušné instituce, k níž dotyčný spadá, jak to stanoví článek 31 nařízení č. 574/72.

48      Ve věci v původním řízení si však německá zdravotní pojišťovna vyžádala od IKA zaslání formuláře E 112, to znamená potvrzení používaného v případě žádosti o povolení k odjezdu na území jiného členského státu za účelem léčení, v souladu s čl. 22 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1408/71.

49      Je nutno mít za to, že takový přístup je roven odepření použít článek 31 nařízení č. 1408/71, a to ať již ze strany dotyčného došlo k samovolnému předložení formuláře E 111, či nikoliv. Skutečnost, že instituce místa pobytu vyžaduje předložení formuláře E 112 namísto toho, aby se spokojila se formulářem E 111 předloženým sociálním pojištěncem nebo si vyžádala posledně jmenovaný formulář od instituce místa bydliště, totiž nutně znamená, že instituce místa pobytu má za to, že není namístě poskytnout dotyčnému věcné dávky na základě článku 31 nařízení č. 1408/71.

50      Za účelem zodpovězení otázky položené předkládajícím soudem je třeba upřesnit, že příslušná instituce místa bydliště, která předtím vydala svému pojištěnci formulář E 111, se nesmí, střetne-li se s takovým odepřením a takovým požadavkem instituce místa pobytu, spokojit, jak to jak se zdá učinila IKA ve věci v původním řízení, s tím, že považuje za dané, že podmínky pro použití článku 31 nařízení č. 1408/71 nejsou naplněny.

51      Instituce místa pobytu a instituce místa bydliště se totiž zhošťují společně úkolu provádět články 31 a 36 nařízení č. 1408/71 a články 31 a 93 nařízení č. 574/72 a jsou v souladu s články 10 ES a 84 nařízení č. 1408/71 povinny spolupracovat za účelem zajištění správného provádění shora uvedených ustanovení, a tím i plného dodržování práv udělených článkem 31 nařízení č. 1408/71 důchodcům a jejich rodinným příslušníkům za účelem usnadnění volného pohybu těchto sociálních pojištěnců (viz v obdobném smyslu rozsudky ze dne 24. října 1996, Picard, C‑335/95, Recueil, s. I‑5625, bod 18, a ze dne 10. února 2000, FTS, C‑202/97, Recueil, s. I‑883, body 51 a 56).

52      Z toho zejména vyplývá, že pokud instituce místa bydliště obdrží od instituce místa pobytu žádost o vydání formuláře E 112, když přitom předtím vydala svému pojištěnci formulář E 111, přísluší jí si ověřit, případně tak, že si vyžádá veškeré potřebné údaje od instituce místa pobytu, že zřejmé odmítnutí poskytnout věcné dávky podle článku 31 nařízení č. 1408/71 je vskutku opodstatněné. Jestliže instituce místa bydliště nabude přesvědčení, že bylo vskutku namístě použít článek 31, a tudíž i články 36 nařízení č. 1408/71 a 93 nařízení č. 574/72, týkající se náhrady mezi institucemi, přísluší jí o tom uvědomit instituci místa pobytu. Instituce místa pobytu je pak povinna přezkoumat opodstatněnost svého stanoviska a popřípadě je změnit.

 K hrazení péče pokryté článkem 31 nařízení č. 1408/71

53      Vzhledem k předmětu věci v původním řízení, jenž se týká případné existence povinnosti nahradit náklady související s hospitalizací dotyčného v členském státě jiném, nežli je stát jeho bydliště, se předkládající soud konečně zabývá, jak plyne z první předběžné otázky, dosahem článku 36 nařízení č. 1408/71 a článku 93 nařízení č. 574/72.

54      Je třeba připomenout, že podle článku 36 nařízení č. 1408/71 jsou věcné dávky poskytované institucí jednoho členského státu na účet instituce jiného členského státu plně nahrazeny, postupem stanoveným nařízením č. 574/72, buď na základě prokázaných skutečných výdajů, nebo paušální částkou, pokud oba členské státy nebo příslušné orgány těchto členských států nestanoví jiné způsoby náhrady nebo se nezřeknou všech náhrad mezi institucemi, které podléhají jejich pravomoci.

55      Článek 93 nařízení č. 574/72, jenž zajišťuje provádění tohoto ustanovení, stanoví zejména, že věcné dávky poskytované institucí místa pobytu na základě článku 31 nařízení č. 1408/71 jí nahrazuje instituce místa bydliště dotyčného a že tato náhrada se v zásadě vztahuje na skutečnou výši uvedených dávek tak, jak vyplývá z účetnictví instituce místa pobytu. Nevyplývá-li tato výše z uvedeného účetnictví a nedohodly-li se dotyčné členské státy nebo jejich příslušné orgány na jiných metodách vyčíslení, k uvedené náhradě dojde na základě paušálních částek, o jejichž výši rozhodne Správní komise Evropských společenství pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků.

56      Tato ustanovení je zpravidla třeba použít, byly-li důchodci poskytnuty věcné dávky na základě článku 31 nařízení č. 1408/71.

57      Ve věci v původním řízení však, jak bylo zdůrazněno v bodech 48 a 49 tohoto rozsudku, německá zdravotní pojišťovna odmítla V. Ioannidisovi poskytnout takovéto věcné dávky, takže z toho lze vyvodit, byť taková okolnost výslovně nevyplývá ze znění předkládacího usnesení, že dotyčný pravděpodobně hradil osobně poskytnutou péči, jejíž náhradu mu nyní IKA odmítá.

58      Z článku 34 nařízení č. 574/72 zajisté plyne, že není-li během pobytu na území členského státu, kde je poskytována péče, možné splnit formální náležitosti stanovené v článku 31 téhož nařízení, nahradí vynaložené výdaje dotyčného na jeho žádost instituce jeho místa bydliště do výše stanovené tímto ustanovením.

59      Je nicméně nutné uznat, jak to správně zdůraznili řecká vláda ve svém písemném vyjádření a generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, že odepření použití článku 31 nařízení č. 1408/71 ze strany instituce místa pobytu a její požadavek na předložení formuláře E 112 nelze považovat za nesplnění formální náležitosti stanovené v článku 31 nařízení č. 574/72.

60      Jak však plyne z bodů 50 až 52 tohoto rozsudku, příslušné instituci místa bydliště, která před tím vydala svému pojištěnci formulář E 111, přísluší, střetne-li se s takovým odepřením a takovým požadavkem, přispět k usnadnění správného provádění článku 31 nařízení č. 1408/71.

61      Z toho plyne, že pokud se jeví, že instituce místa pobytu odepřela uplatnit posledně uvedené ustanovení protiprávně a že se instituce místa bydliště poté, co byla o tomto odepření uvědomena, zdržela toho, aby přispěla – jak je její povinností – k usnadnění správného provádění tohoto ustanovení, přísluší této posledně jmenované instituci, aniž by tím byla dotčena případná odpovědnost instituce místa pobytu, nahradit přímo pojištěnci náklady na péči, které musel nést, tak aby pojištěnci byla zaručena úroveň hrazení rovnocenná té, kterou by obdržel, kdyby ustanovení uvedeného článku byla bývala dodržena (viz obdobně rozsudek ze dne 12. července 2001, Vanbraekel a další, C‑368/98, Recueil, s. I‑5363, bod 34).

62      Kromě toho, jelikož taková náhrada v tomto případě nahrazuje věcné dávky zaručené důchodcům článkem 31 nařízení č. 1408/71, členský stát nemůže podmiňovat uvedenou náhradu ani jakýmkoli povolovacím řízením, ani požadavkem, aby se onemocnění, které si vyžádalo předmětnou péči, projevilo náhlým způsobem při pobytu v jiném členském státě, a učinilo tak nezbytným okamžité poskytnutí uvedené péče.

63      S přihlédnutím ke všem předchozím úvahám je třeba odpovědět na první předběžnou otázku takto:

Článek 31 nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že nárok na věcné dávky zaručené tímto ustanovením důchodcům při pobytu v členském státě jiném, nežli je stát jejich bydliště, nepodléhá podmínce, že se onemocnění, které si vyžádalo předmětnou péči, projevilo náhlým způsobem při tomto pobytu, a učinilo tak nezbytným okamžité poskytnutí uvedené péče. Toto ustanovení tedy brání tomu, aby členský stát vázal uvedený nárok na takovou podmínku.

Článek 31 nařízení č. 1408/71 brání tomu, aby členský stát vázal nárok na věcné dávky zaručené tímto ustanovením na jakékoli povolovací řízení.

Poskytování a hrazení věcných dávek uvedených v článku 31 nařízení č. 1408/71 musí zpravidla probíhat v souladu s ustanoveními tohoto článku ve spojení s článkem 36 téhož nařízení a články 31 a 93 nařízení č. 574/72.

Pokud se jeví, že instituce místa pobytu odepřela poskytnout věcné dávky uvedené v článku 31 nařízení č. 1408/71 protiprávně a že se instituce místa bydliště poté, co byla o tomto odepření uvědomena, zdržela toho, aby přispěla – jak je její povinností – k usnadnění správného provádění tohoto ustanovení, přísluší této posledně jmenované instituci, aniž by tím byla dotčena případná odpovědnost instituce místa pobytu, nahradit přímo pojištěnci náklady na péči, které musel nést, tak aby pojištěnci byla zaručena úroveň hrazení rovnocenná té, kterou by obdržel, kdyby ustanovení uvedeného článku byla bývala dodržena.

V posledně uvedeném případě články 31 a 36 nařízení č. 1408/71 a články 31 a 93 nařízení č. 574/72 brání tomu, aby vnitrostátní předpisy podřizovaly takovou náhradu obdržení dodatečného povolení, které je vydáno, pouze pokud je prokázáno, že se onemocnění, které si vyžádalo předmětnou péči, projevilo náhlým způsobem při pobytu, a učinilo tak uvedenou péči okamžitě nezbytnou.

 Ke druhé, třetí, čtvrté a páté předběžné otázce

64      Ze znění druhé, třetí, čtvrté a páté předběžné otázky plyne, že tyto otázky byly položeny pouze pro případ, že by na první předběžnou otázku bylo odpovězeno tak, že články 31 a 36 nařízení č. 1408/71 a články 31 a 93 nařízení č. 574/72 nebrání uplatnění takových právních předpisů, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení. Vzhledem k odpovědi na první předběžnou otázku tudíž není třeba se uvedenými otázkami zabývat.

 K nákladům řízení

65      Výdaje vzniklé vládě řecké, belgické, španělské, irské, nizozemské, rakouské, finské a Spojeného království, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis usnesením ze dne 31. ledna 2000, rozhodl takto:

1)      Článek 31 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení Rady (EHS) č. 2001/83 ze dne 2. června 1983, pozměněného nařízením Rady (ES) č. 3096/95 ze dne 22. prosince 1995, musí být vykládán v tom smyslu, že nárok na věcné dávky zaručené tímto ustanovením důchodcům při pobytu v členském státě jiném, nežli je stát jejich bydliště, nepodléhá podmínce, že se onemocnění, které si vyžádalo předmětnou péči, projevilo náhlým způsobem při tomto pobytu, a učinilo tak nezbytným okamžité poskytnutí uvedené péče. Toto ustanovení tedy brání tomu, aby členský stát vázal uvedený nárok na takovou podmínku.

2)      Článek 31 nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, pozměněného nařízením č. 3096/95, brání tomu, aby členský stát vázal nárok na věcné dávky zaručené tímto ustanovením na jakékoli povolovací řízení.

3)      Poskytování a hrazení věcných dávek uvedených v článku 31 nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, pozměněného nařízením č. 3096/95, musí zpravidla probíhat v souladu s ustanoveními tohoto článku ve spojení s článkem 36 téhož nařízení a články 31 a 93 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, pozměněného nařízením č. 3096/95.

4)      Pokud se jeví, že instituce místa pobytu odepřela poskytnout věcné dávky uvedené v článku 31 nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, pozměněného nařízením č. 3096/95, protiprávně a že se instituce místa bydliště poté, co byla o tomto odepření uvědomena, zdržela toho, aby přispěla – jak je její povinností – k usnadnění správného provádění tohoto ustanovení, přísluší této posledně jmenované instituci, aniž by tím byla dotčena případná odpovědnost instituce místa pobytu, nahradit přímo pojištěnci náklady na péči, které musel nést, tak aby pojištěnci byla zaručena úroveň hrazení rovnocenná té, kterou by obdržel, kdyby ustanovení uvedeného článku byla bývala dodržena.

5)      V posledně uvedeném případě články 31 a 36 nařízení č. 1408/71, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, pozměněného nařízením č. 3096/95, a články 31 a 93 nařízení č. 574/72, v pozměněném a aktualizovaném znění nařízení č. 2001/83, pozměněného nařízením č. 3096/95, brání tomu, aby vnitrostátní předpisy podřizovaly takovou náhradu obdržení dodatečného povolení, které je vydáno, pouze pokud je prokázáno, že se onemocnění, které si vyžádalo předmětnou péči, projevilo náhlým způsobem při pobytu, a učinilo tak uvedenou péči okamžitě nezbytnou.

Rodríguez Iglesias Wathelet Schintgen

Timmermans Gulmann Edward

La Pergola Jann Skouris

Macken           Colneric

von Bahr          Cunha Rodrigues

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. února 2003.

Vedoucí soudní kanceláře          Předseda

R. Grass           G. C. Rodríguez Iglesias

---

* Jednací jazyk: řečtina.