ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

19. června 1990 (*)

„Práva vyplývající z ustanovení práva Společenství – Ochrana poskytovaná vnitrostátními soudy – Pravomoc vnitrostátních soudů nařídit předběžné opatření v případě, kdy je podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce“

Ve věci C‑213/89,

jejímž předmětem je žádost, kterou Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS zaslal House of Lords, směřující k získání, ve sporu projednávaném před tímto soudem mezi

The Queen

a

Secretary of State for Transport, na žádost : Factortame Ltd a dalších,

rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu práva Společenství ohledně rozsahu pravomoci vnitrostátních soudů k nařizování předběžných opatření, jsou-li dotčena práva přiznaná právem Společenství,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení O. Due, předseda, Sir Gordon Slynn, C. N. Kakouris, F. A. Schockweiler, M. Zuleeg, předsedové senátů, G. F. Mancini, R. Joliet, J. C. Moitinho de Almeida, G. C. Rodríguez Iglesias, F. Grévisse, M. Díez de Velasco, soudci,

generální advokát: G. Tesauro

vedoucí kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za vládu Spojeného království T. J. G. Prattem, Principal Assistant Treasury Solicitor, jako zmocněncem, ve spolupráci se Sirem Nicholasem Lyellem, QC, Solicitor General, Christopherem Bellamym, QC, a Christopherem Vajdou, barrister,

–        za irskou vládu Louisem J. Dockerym, Chief State Solicitor, jako zmocněncem, ve spolupráci s Jamesem O‘Reillyem, SC, z irské advokátní komory,

–        za Factortame Ltd a další Davidem Vaughannem, QC, Geraldem Barlingerem, barrister, Davidem Andersonem, barrister, a Stephenem Swabeyem, solicitor, z advokátní kanceláře Thomas Cooper & Stibbard,

–        za Komisi p. Götzem zur Hausen, právním poradcem a Peterem Oliverem, členem její právní služby, jako zmocněnci,

vzhledem ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření vlády Spojeného království, Factorame Ltd a dalších, společnosti Rawlings (Trawling) Ltd, zastoupené N. Forwoodem, QC, a Komise na jednání k přednesu řečí konaném dne 5. dubna 1990,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 17. května 1990,

vydává tento

Rozsudek

1        Rozsudkem ze dne 18. května 1989, došlým Soudnímu dvoru dne 10. července 1989, položil House of Lords na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se výkladu práva Společenství a týkající se rozsahu pravomoci vnitrostátních soudů nařizovat předběžná opatření, jsou-li dotčena práva přiznaná právem Společenství.

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi Secretary of State for Transport a společností Factortame Ltd a jinými společnostmi, které se řídí právem Spojeného království, jakož i členy představenstev a akcionáři těchto společností, z nichž většina jsou španělští státní příslušníci (dále jen „odvolatelé v původním řízení“).

3        Ze spisu vyplývá, že dotčené společnosti jsou vlastníky nebo provozovateli 95 rybářských lodí, které byly zapsány v rejstříku britských lodí na základě Merchant Shipping Act 1894 (zákon o obchodní plavbě z roku 1894). Padesát tři těchto lodí bylo původně zaregistrováno ve Španělsku a plulo pod španělskou vlajkou, ale k různým datům od roku 1980 byly tyto lodě zapsány v britském rejstříku. Zbývajících 42 lodí bylo vždy registrováno ve Spojeném království, ale tyto lodě byly v různých obdobích, zejména od roku 1983, zakoupeny dotčenými společnostmi.

4        Právní režim týkající se registrace britských rybářských lodí byl zásadně změněn částí II Merchant Shipping Act 1988 (zákon o obchodní plavbě z roku 1988, dále jen „zákon z roku 1988“), a Merchant Shipping (Registration of Fishing Vessels) Regulations 1988 (nařízení z roku 1988 týkající se zápisu rybářských lodí, dále jen „nařízení z roku 1988“; S.I. 1988, č. 1926). Je nesporné, že Spojené království přikročilo k této změně proto, aby skoncovalo s praktikami zvanými „quota hopping“, totiž s postupem, který podle vlády Spojeného království spočívá ve „vykrádání“ rybolovných kvót přidělených Spojenému království loděmi plujícími sice pod britskou vlajkou, ale ve skutečnosti nikoliv britskými.

5        Zákon z roku 1988 stanovil vytvoření nového rejstříku, ve kterém napříště musí být zapsány všechny britské rybářské lodě, včetně těch, které již byly zapsány ve starém obecném rejstříku na základě zákona o obchodní plavbě z roku 1894. V novém rejstříku však mohou být zapsány pouze rybářské lodě, které splňují podmínky uvedené v článku 14 zákona z roku 1988.

6        Tento článek stanoví ve svém odstavci 1, že s výhradou výjimky stanovené ministrem dopravy může být do nového rejstříku zapsána rybářská loď pouze pokud:

„a)      je vlastněná britským občanem,

b)      je provozována ze Spojeného království a její užívání je řízeno a kontrolováno ze Spojeného království a

c)      nájemce, rejdař nebo provozovatel lodi je způsobilou osobou nebo společností“.

Podle odstavce 2 uvedeného článku je rybářská loď pokládána za majetek britského vlastníka, jestliže právní vlastnictví (legal ownership) je jako celek drženo jednou nebo více způsobilými osobami nebo způsobilou společností a jestliže skutečné vlastnictví (beneficial ownership) lodě náleží jedné nebo více způsobilým společnostem nebo nejméně ze 75 % jedné nebo více způsobilým osobám; odstavec 7 téhož článku upřesňuje, že „způsobilou osobou“ se rozumí osoba, která je britským státním příslušníkem, s trvalým pobytem a bydlištěm ve Spojeném království a „způsobilou společností“ společnost zřízená ve Spojeném království a mající tam své sídlo, jejíž kapitál je nejméně ze 75 % ve vlastnictví jedné nebo více způsobilých osob nebo společností a nejméně 75 % jejích členů představenstva je tvořeno způsobilými osobami.

7        Zákon a nařízení z roku 1988 vstoupily v platnost dnem 1. prosince 1988. Nicméně na základě článku 13 zákona byla platnost zápisů do rejstříku učiněných podle předchozího zákona přechodně prodloužena do 31. března 1989.

8        Dne 4. srpna 1989 předložila Komise Soudnímu dvoru žalobu podle článku 169 Smlouvy o EHS směřující k tomu, aby bylo určeno, že Spojené království uložením podmínek týkajících se státního občanství, které stanoví článek 14 zákona z roku 1988, nesplnilo své povinnosti podle článků 7, 52 a 221 Smlouvy o EHS. Tato žaloba je předmětem věci 246/89, která je v současné době projednávána. Samostatným podáním, došlým kanceláři Soudního dvora téhož dne, žádala Komise Soudní dvůr o vydání předběžného opatření nařizujícího Spojenému království, aby pozastavilo uplatnění těchto podmínek týkajících se státní příslušnosti, pokud jde o státní příslušníky jiných členských států a rybářské lodě, které až do 31. března 1989 prováděly rybolov pod britskou vlajkou a s britským povolením rybolovu. Usnesením ze dne 10. října 1989 ve věci 246/89 R, Komise v. Spojené království (Recueil, s. 3125), předseda Soudního dvora této žádosti vyhověl. Na základě tohoto usnesení přijalo Spojené království královské nařízení měnící článek 14 zákona z roku 1988 s účinností od 2. listopadu 1989.

9        V době zahájení řízení, které vyvolalo spor v původním řízení, neodpovídalo 95 rybářských lodí odvolatelů v původním řízení přinejmenším jedné z podmínek registrace stanovených článkem 14 zákona z roku 1988, a tyto lodě proto nemohly být zapsány do nového rejstříku.

10      Vzhledem k tomu, že tyto lodě měly být od l. dubna 1989 zbaveny práva rybolovu, napadly zmíněné společnosti slučitelnost části II zákona z roku 1988 s právem Společenství prostřednictvím žádosti o soudní přezkum, kterou předložily dne 16. prosince 1988 High Court of Justice, Queen‘s Bench Division; rovněž žádaly o nařízení předběžného opatření pro celé období, během kterého nebude s konečnou platností rozhodnuto o jejich žádosti o soudní přezkum.

11      Rozsudkem ze dne 10. března 1989 Divisional Court Queen‘s Bench Division: i) rozhodl o přerušení řízení a zaslal Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS žádost o rozhodnutí o předběžné otázce o otázkách práva Společenství vyvstalých v průběhu řízení; ii) nařídil jako předběžné opatření pozastavení uplatňování části II zákona a nařízení z roku 1988 vůči žadatelkám.

12      Dne 13. března 1989 se Secretary of State for Transport odvolal proti usnesení Divisional Court nařizujícímu předběžné opatření. Rozsudkem ze dne 22. března 1989 Court of Appeal rozhodl, že podle vnitrostátního práva nemají soudy pravomoc pozastavit prostřednictvím předběžného opatření účinnost zákona. V důsledku toho usnesení Divisional Court zrušil.

13      House of Lords, jemuž byl spor předložen, vynesl svůj výše zmíněný rozsudek dne 18. května 1989. Tímto rozsudkem nejprve shledal, že tvrzení odvolatelů v původním řízení, pokud jde o nenapravitelnou škodu, kterou by utrpěli v případě nepovolení požadovaného předběžného opatření a úspěchu jejich hlavního návrhu, jsou opodstatněná. Rozhodl však, že na základě vnitrostátního práva nemají britské soudy pravomoc nařizovat předběžná opatření v případě, jako je ten, o který jde ve věci v původním řízení; na překážku je zde konkrétněji staré pravidlo common law, podle kterého nemůže být vydáno žádné předběžné opatření vůči Koruně, tedy vůči vládě, ve spojení s právní domněnkou, podle které jsou vnitrostátní zákony v souladu s právem Společenství, dokud není rozhodnuto o jejich slučitelnosti s tímto právem.

14      House of Lords si poté položil otázku, zda bez ohledu na zmíněné pravidlo vnitrostátního práva mají britské soudy pravomoc nařizovat předběžná opatření vůči Koruně na základě práva Společenství.

15      Maje tedy za to, že spor vyvolává otázku výkladu práva Společenství, House of Lords rozhodl na základě článku 177 Smlouvy o EHS přerušit řízení do doby, než Soudní dvůr rozhodne o těchto předběžných otázkách:

„1)      Pokud

i)      se v řízení před vnitrostátním soudem účastník dovolává práv majících podle práva Společenství přímý účinek (,dovolávaná práva‘),

ii)      použití vnitrostátního předpisu výslovně zbavuje automaticky tohoto účastníka dovolávaných práv,

iii)      existují závažné argumenty jak příznivé, tak nepříznivé existenci dovolávaných práv a vnitrostátní soud požádal o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 177 ohledně toho, zda dovolávaná práva existují, či nikoliv,

iv)      vnitrostátní právo předpokládá, že dotčený vnitrostátní předpis je slučitelný s právem Společenství, pokud a dokud jeho neslučitelnost nebyla zjištěna,

v)      vnitrostátní soud nemá pravomoc vydat předběžné opatření na ochranu dovolávaných práv tak, že by pozastavil účinnost předmětného vnitrostátního předpisu, dokud není rozhodnuto o předběžné otázce,

vi)      je-li konečně rozhodnutí o předběžné otázce nakonec ve prospěch dovolávaných práv, účastník, který by se těchto práv mohl dovolávat, pravděpodobně utrpí nenapravitelnou škodu, pokud toto předběžné opatření na ochranu dovolávaných práv nebylo nařízeno,

je třeba mít za to, že právo Společenství

a)      ukládá vnitrostátnímu soudu nařídit toto předběžné opatření na ochranu dovolávaných práv, nebo

b)      uděluje soudu pravomoc nařídit takové předběžné opatření na ochranu dovolávaných práv?

2)      V případě záporné odpovědi na otázku 1 a) a kladné na otázku 1 b), jaká jsou měřítka, která mají být použita pro rozhodnutí otázky, zda nařídit takové předběžné opatření na ochranu dovolávaných práv, anebo jej zamítnout?“

16      Podrobnější výklad skutečností sporu v původním řízení, průběhu řízení a vyjádření předložených Soudnímu dvoru je uveden ve zprávě k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou opakovány níže jen v míře nezbytné pro sled úvah Soudního dvora.

17      Ze spisu a zejména z předkládacího rozhodnutí a výše popsaného průběhu řízení ve věci před vnitrostátními soudy prvního a druhého stupně vyplývá, že předběžnou otázkou usiluje vnitrostátní soud v podstatě o to, aby se dozvěděl, zda vnitrostátní soud, který se ve sporu týkajícím se práva Společenství domnívá, že jedinou překážkou, která se staví proti tomu, aby nařídil předběžné opatření je pravidlo vnitrostátního práva, musí od použití tohoto pravidla upustit.

18      Pro odpověď na tuto otázku je vhodné připomenout, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 9. března 1978, Simmenthal (106/77, Recueil, s. 629), prohlásil, že pravidla přímé použitelnosti práva Společenství „musí působit plně a jednotným způsobem účinky ve všech členských státech od svého vstupu v platnost a po celou dobu své platnosti“ (bod 14) a že „na základě zásady přednosti práva Společenství mají ustanovení Smlouvy a přímo použitelné akty orgánů ve svých vztazích s vnitrostátním právem členských států za následek […], že pouhým svým vstupem v platnost činí bez dalšího nepoužitelným jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které by s nimi bylo v rozporu“ (bod 17).

19      Podle judikatury Soudního dvora přísluší vnitrostátním soudům, aby uplatněním zásady spolupráce uvedené v článku 5 Smlouvy, zajistily právní ochranu, která pro účastníky řízení vyplývá z přímého účinku práva Společenství (viz naposledy rozsudky ze dne 10. července 1980, Ariete, 811/79, Recueil, s. 2545, a Mireco, 826/79, Recueil, s. 2559).

20      Soudní dvůr rovněž rozhodl, že s požadavky vlastními samotné povaze práva Společenství by bylo neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu, či jakákoli právní, správní nebo soudní praxe, které by měly za následek oslabení účinnosti práva Společenství tím, že by odmítaly soudci příslušnému pro použití tohoto práva pravomoc učinit v samotném okamžiku tohoto použití vše, co je nezbytné, pro to, aby byly ponechány stranou vnitrostátní legislativní ustanovení případně tvořící překážku, byť jen dočasnou, pro plnou účinnost norem Společenství (výše uvedený rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal, body 22 a 23).

21      Je třeba dodat, že plná účinnost práva Společenství by byla stejně tak oslabena, jestliže by pravidlo vnitrostátního práva mohlo zabránit soudu rozhodujícímu spor, který se řídí právem Společenství, nařídit předběžné opatření za účelem zajištění plné účinnosti soudního rozhodnutí, které má být vydáno ohledně existence práv dovolávaných podle práva Společenství. Z toho vyplývá, že soudce, který by za těchto okolností nařídil předběžné opatření, pokud by nenarazil na pravidlo vnitrostátního práva, je povinen od použití tohoto pravidla upustit.

22      Tento výklad je potvrzen systémem zavedeným článkem 177 Smlouvy o EHS, jehož užitečný účinek by byl oslaben, pokud by vnitrostátní soud, který přeruší řízení do té doby, než Soudní dvůr odpoví na jeho předběžnou otázku, nemohl nařídit předběžné opatření, dokud nevydá své rozhodnutí na základě odpovědi Soudního dvora.

23      Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že právo Společenství musí být vykládáno v tom smyslu, že domnívá-li se vnitrostátní soud, kterému je předložen spor týkající se práva Společenství, že jedinou překážkou, která brání tomu, aby nařídil předběžné opatření, je pravidlo vnitrostátního práva, musí od použití tohoto pravidla upustit.

 K nákladům řízení

24      Náklady vzniklé vládě Spojeného království, irské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky hlavního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, k rozhodnutí o nákladech řízení je příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu položil House of Lords rozsudkem ze dne 18. května 1989, rozhodl takto:

Právo Společenství musí být vykládáno v tom smyslu, že domnívá-li se vnitrostátní soud, kterému je předložen spor týkající se práva Společenství, že jedinou překážkou, která brání tomu, aby nařídil předběžné opatření, je pravidlo vnitrostátního práva, musí od použití tohoto pravidla upustit.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. července 1990.

* Jednací jazyk: angličtina.