28.6.2018

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 227/20

---

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úloha Turecka v uprchlické krizi

(stanovisko z vlastní iniciativy)

(2018/C 227/03)

Zpravodaj:

Dimitris DIMITRIADIS

Rozhodnutí plenárního shromáždění	22. 9. 2016
Právní základ	čl. 29 odst. 2 jednacího řádu
	stanovisko z vlastní iniciativy
Odpovědná specializovaná sekce	Vnější vztahy
Přijato ve specializované sekci	7. 11. 2017
Přijato na plenárním zasedání	14. 2. 2018
Plenární zasedání č.	532
Výsledek hlasování (pro/proti/zdrželi se hlasování):	227/6/12

1.   Závěry a doporučení

1.1.

EHSV uznává, že Turecko hraje zásadní a rozhodující úlohu při řešení tzv. uprchlické krize na Blízkém východě a v oblasti Středomoří a že se tento problém snaží řešit za pomoci svých vlastních prostředků, i když s dodatečnou pomocí EU a mezinárodního společenství.

1.2.

EHSV se domnívá, že navzdory výbušné situaci, kterou představuje tzv. uprchlická krize, se EU dosud nepodařilo zavést důvěryhodnou a účinnou společnou evropskou přistěhovaleckou politiku ani společný evropský azylový systém, a to z důvodu neopodstatněného odmítnutí některých členských států splnit své právní povinnosti stanovené v mezinárodních úmluvách i ve Smlouvách EU a povinnosti dohodnuté v rozhodnutích, jež byla jednomyslně přijata na summitech nebo zasedáních Rady ministrů. Naléhavě proto vyzývá Radu a Komisi, aby se touto otázkou zabývaly rozhodněji a aby přiměly ty členské státy, které neplní své evropské závazky, k okamžitému uskutečnění požadovaných opatření.

1.3.

EHSV důrazně odsuzuje xenofobní postoj některých členských států k uprchlické krizi a domnívá se, že je tento přístup v rozporu se základními hodnotami EU.

1.4.

EHSV opakuje, že je připraven veškerými možnými způsoby přispět k řešení uprchlické krize a spolupracovat při tom s evropskými orgány a organizacemi občanské společnosti (zaměstnavateli, pracovníky a nevládními organizacemi), jak potvrzuje významná práce, kterou již odvedl jak v podobě četných stanovisek, tak v podobě pracovních cest do zemí postižených touto humanitární katastrofou.

1.5.

Od podpisu prohlášení EU a Turecka se výrazně a neustále snižuje počet osob, které nezákonně překračují evropské hranice nebo přicházejí o život v Egejském moři. Současně však prudce zesiluje příliv do jiných jižních zemí, což je podle EHSV mimořádně znepokojivé. Výsledky členských států EU jsou i nadále neuspokojivé, a to jak co se týče znovuusídlování, tak relokace. Navzdory tomu, že byly položeny nezbytné základy pro provádění těchto programů, je současné tempo stále nižší než to, které by bylo potřebné ke splnění cílů stanovených za účelem zajištění znovuusídlení a relokace všech způsobilých osob.

1.6.

EHSV považuje za nezbytné, aby Turecko vypracovalo jednotný systém udělování mezinárodní ochrany žadatelům o azyl v souladu s mezinárodními a evropskými normami (1), v jehož rámci nebudou žadatelé o mezinárodní ochranu diskriminováni na základě země původu a všem bude poskytována stejná ochrana. Kromě jiného navrhuje odstranit zeměpisné omezení pro mimoevropské žadatele o azyl a rozlišování mezi syrskými a jinými než syrskými žadateli o azyl (2). Musí být rovněž zaručeno dodržování zásady nenavracení.

1.7.

EHSV se domnívá, že je nezbytné zlepšit podmínky ubytování v Turecku, jakož i politiky v oblasti sociální a hospodářské integrace osob, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, zejména pokud jde o přístup k zaměstnání, zdravotní péči, vzdělávání a bydlení. Zvláštní pozornost je třeba věnovat ochraně nezletilých osob a dětí bez doprovodu, především z hlediska přístupu ke vzdělávání a ochrany před nucenou prací a nucenými sňatky (3).

1.8.

EHSV požaduje, aby byly s ohledem na prohlášení EU a Turecka o uprchlících zavedeny důvěryhodné a nezávislé mechanismy monitorování a dohledu s cílem sledovat – ve spolupráci s tureckými orgány, mezinárodními nevládními organizacemi a specializovanými humanitárními organizacemi –, jak obě strany provádějí a dodržují dohodnuté podmínky podle mezinárodního a evropského práva (4).

1.9.

EHSV považuje za nezbytné posílit úlohu Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž s cílem rozbít sítě obchodující s lidmi a bojovat proti převaděčství osob v souladu s mezinárodním právem (5).

1.10.

EHSV žádá, aby členské státy, které se dosud neúčastnily postupů relokace a znovuusídlování, plnily v plném rozsahu své povinnosti a aby bylo zrychleno provádění příslušných programů. Příznivým krokem tímto směrem jsou rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a snahy Komise zajistit lepší koordinaci mezi evropskými orgány a členskými státy. Soudní dvůr Evropské unie ve svých rozhodnutích přímo odsuzuje chování některých států, které nepříjímají uprchlíky na svém území, což je podle něj v rozporu s povinností solidarity a spravedlivého rozdělení zátěže, již musejí členské státy Unie dodržovat v oblasti azylové politiky.

1.11.

EHSV je hluboce znepokojen celkovou situací v oblasti lidských práv v Turecku, a to zejména po nezdařeném pokusu o převrat. Domnívá se, že zřejmě dochází k útokům na zásady a hodnoty EU uvedené v článku 2 Smlouvy o Evropské unii ze strany současné turecké vlády (6). Tyto obavy se konkrétně týkají toho, že organizace občanské společnosti v Turecku nemohou fungovat bez překážek, obzvláště od vyhlášení výjimečného stavu. EHSV má za to, že tyto organizace hrají zásadní úlohu v humanitární situaci uprchlíků, co se týče plánování i provádění programů sloužících k integraci uprchlíků do místních společenství.

1.12.

EHSV se domnívá, že v zájmu řešení uprchlické krize sociální partneři mohou a musí hrát v Turecku přední úlohu.

1.13.

EHSV je znepokojen napětím, které v poslední době panuje ve vztazích mezi EU a Tureckem, a možnými dopady jeho případného dalšího zvýšení na provádění dohody mezi Evropou a Tureckem a evropsko-turecké vztahy obecně. EHSV je i nadále toho názoru, že by evropsko-turecké vztahy měly směřovat k zachování vyhlídek Turecka na přistoupení k EU, přičemž by mělo být plně dodržováno evropské acquis.

2.   Úvodní připomínky – od evropského programu pro migraci k dohodě ze dne 18. března 2016

2.1.

Po vypuknutí války v Sýrii, která vyvolala vážnou humanitární krizi, a s ohledem na výbušnou situaci, jež nastala v Iráku v důsledku přetrvávající politické nestability, začaly tisíce uprchlíků za nelidských podmínek překračovat tureckou hranici s konečným cílem dostat se do zemí EU, zejména ve střední Evropě. Samotné Turecko se stalo hostitelskou zemí přibližně tří milionů osob, které prošly válečnými zónami, přičemž riskovaly své životy, a pokusily se a nadále se pokoušejí nedovoleně překročit evropské hranice na cestě do Řecka, přičemž při tom opět riskují své životy.

2.2.

Turecko coby první přijímající země hrálo a nadále hraje obzvláště důležitou úlohu v tzv. uprchlické krizi, která se stala jedním z hlavních „nevyřešených“ problémů EU.

2.3.

Evropský program pro migraci, který vznikl po obtížných a zdlouhavých jednáních mezi členskými státy v květnu 2015, představoval první pokus EU řešit vážnou situaci tisíců uprchlíků riskujících své životy při překračování válečných zón a snahách přeplout Středozemní moře. Byly poprvé zavedeny pojmy, jako je relokace v rámci EU a znovuusídlení. Tento program stanoví okamžitá i dlouhodobější opatření pro zvládání mohutných migračních toků, kterým čelí EU – a zejména středomořské země –, a problémů, jež se při řešení krizí tohoto druhu objevují. K těmto opatřením patří ztrojnásobení finančních zdrojů pro agenturu Frontex, relokace uprchlíků a migrantů v zemích EU podle zvláštních kritérií a kvót, aktivace – provedená poprvé – mechanismu reakce na mimořádné události, který je stanoven v čl. 78 odst. 3 SFEU, s cílem poskytnout pomoc členským státům, jež čelí náhlému přílivu uprchlíků, a zahájení operace ve Středomoří v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky, která má rozbít sítě obchodující s lidmi a bojovat proti převaděčství osob v souladu s mezinárodním právem.

2.4.

Patří sem také prohlášení EU a Turecka z 18. března 2016, které má omezit uprchlickou krizi a jež bylo z procedurálních důvodů označeno jako neformální dohoda o nelegální migraci z Turecka do EU, která má zajistit nahrazení nelegální migrace legálními způsoby znovuusídlování uprchlíků v rámci Evropské unie (7). Mimo jiné se v něm stanoví: i) Od 20. března 2016 budou všichni „nelegální migranti“ přicházející do Řecka z Turecka navráceni do Turecka na základě bilaterální dohody mezi těmito dvěma zeměmi. ii) Všichni ti, kteří nepožádají o azyl nebo jejichž žádost bude shledána nedůvodnou nebo nepřípustnou, budou navráceni do Turecka. iii) Řecko a Turecko se za pomoci orgánů a agentur EU dohodnou na veškerých dvoustranných ujednáních nezbytných k provedení těchto dohod, mimo jiné i pokud jde o trvalou přítomnost tureckých úředníků na řeckých ostrovech a řeckých úředníků v Turecku, a to od 20. března 2016. iv) Za každého syrského občana navráceného z řeckých ostrovů do Turecka bude jeden syrský občan přesídlen do EU. v) Ve spolupráci s Komisí, agenturami EU, Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a členskými státy bude zaveden mechanismus k zajištění toho, aby byla zásada „jeden za jednoho“ uplatňována ode dne, kdy navracení započne. vi) Při znovuusídlování v EU budou mít syrští státní příslušníci v Turecku přednost před syrskými státními příslušníky v Řecku a v jejich rámci budou upřednostněni migranti, kteří dříve nevstoupili do EU ani se o vstup nepokusili.

2.5.

Komise ve svém dalším informativním přehledu o prohlášení EU a Turecka, který byl zveřejněn dne 18. března 2016 (8), zdůrazňuje, že by Turecko mohlo být označeno za „bezpečnou třetí zemi“ (9). Ke stejnému závěru dospívá Komise i ve sdělení Evropskému parlamentu a Radě o aktuálním stavu provádění prioritních opatření v rámci evropského programu pro migraci, v němž uvádí, že podle jejího názoru koncepce bezpečné třetí země – jak je definována ve směrnici o azylovém řízení – nevyžaduje, aby při uplatňování Ženevské úmluvy neexistovaly výjimky nebo geografická omezení, avšak aby v zásadě bylo možné obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou (10).

2.6.

EHSV pak vyjádřil svůj názor, že v žádném případě není možné uplatňovat koncepci bezpečné země původu, pokud není dodržována svoboda tisku nebo je porušován politický pluralismus, ani v zemích, kde dochází k pronásledování na základě pohlaví a/nebo sexuální orientace nebo příslušnosti k národnostní, etnické, kulturní či náboženské menšině. Při zařazování určité země na seznam bezpečných zemí původu musí být v každém případě mimo jiné posouzeny aktualizované informace z takových zdrojů, jako je Evropský soud pro lidská práva, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO), Rada Evropy a jiné organizace působící v oblasti lidských práv (11).

2.7.

Od podpisu prohlášení EU a Turecka se výrazně a neustále snižuje počet osob, které nezákonně překračují evropské hranice nebo přicházejí o život v Egejském moři (12). Současně však prudce zesiluje příliv do jiných jižních zemí, což je podle EHSV mimořádně znepokojivé. Výsledky členských států EU jsou i nadále neuspokojivé, a to jak co se týče znovuusídlování, tak i relokace. Navzdory tomu, že byly položeny nezbytné základy pro provádění těchto programů, je současné tempo stále nižší než to, které by bylo potřebné ke splnění cílů stanovených za účelem zajištění znovuusídlení a relokace všech způsobilých osob (13).

3.   Mechanismus bezpečné země: bezpečná třetí země a první země azylu

3.1.

Ve směrnici 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, která stanoví společné procesní normy a záruky pro osoby žádající o mezinárodní ochranu v členských státech EU, jsou definovány pojmy „bezpečná země původu“, „bezpečná třetí země“ a „první země azylu“. Směrnice konkrétně stanoví čtyři kategorie bezpečné země. Jde o první zemi azylu (článek 35), bezpečnou třetí zemi (článek 38), bezpečnou zemi původu (článek 37) a evropskou bezpečnou třetí zemi (článek 39) (14).

3.2.

Ze společného posouzení článku 39 směrnice 2013/32/EU týkajícího se evropských bezpečných třetích zemí a článku 35 této směrnice týkajícího se první země azylu vyplývá větší a menší status mezinárodní ochrany, přičemž mechanismus bezpečné třetí země podle článku 38 leží mezi nimi. Článek 39 zajišťuje nejvyšší míru ochrany, jelikož odkazuje na země, jež ratifikovaly Ženevskou úmluvu bez geografických omezení, poskytují maximální ochranu stanovenou touto úmluvou, plně provádějí článek 36 této úmluvy na svém území a podléhají kontrolním mechanismům úmluvy. V ostrém kontrastu k tomu se článek 35 směrnice omezuje na poskytnutí ochrany uprchlíkům nebo jiné dostatečné ochrany, přičemž klade důraz na uplatňování zásady nenavracení.

3.3.

Podle článku 38 směrnice 2013/32/EU je země považována za bezpečnou třetí zemi pro určitého žadatele, pokud celkově splňuje tato kritéria: a) není ohrožen život a svoboda z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů; b) dotčená země dodržuje zásadu nenavracení v souladu s Ženevskou úmluvou; c) neexistuje riziko vážné újmy pro žadatele; d) je dodržován zákaz vyhoštění dané osoby do země, kde by jí hrozilo riziko mučení či krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, jak je stanoven mezinárodním právem; e) existuje možnost požádat o přiznání postavení uprchlíka a v případě přiznání tohoto postavení obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou a f) existuje vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala. V důsledku toho v případě, že příslušné orgány vyhodnotí zemi, jako je například Turecko, jako první zemi azylu nebo bezpečnou třetí zemi pro určitého žadatele, vydají rozhodnutí zamítající žádost o mezinárodní ochranu coby nepřípustnou, aniž by prozkoumaly její věcnou stránku (15).

3.4.

Zásada nenavracení je základním kamenem systému mezinárodní ochrany uprchlíků a je zakotvena v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy z roku 1951 (16). UNHCR poukázal na to, že tento článek zavádí do této úmluvy ústřední zásadu, která nyní vstoupila do mezinárodního obyčejového práva a je tedy závazná pro všechny státy mezinárodního společenství bez ohledu na to, zda ratifikovaly Ženevskou úmluvu, či nikoliv (17).

3.5.

Na každého, kdo je uprchlíkem podle úmluvy o uprchlících z roku 1951 nebo kdo splňuje kritéria definice uprchlíka stanovené v čl. 1 písm. a) bodě 2 úmluvy o uprchlících z roku 1951, i když jeho postavení jako uprchlíka nebylo oficiálně uznáno, se tedy vztahuje ochrana udělovaná podle čl. 33 odst. 1 (18). To je obzvláště důležité v případě žadatelů o azyl, neboť je možné, že mohou být uprchlíky, a neměli by tedy být ze země azylu vyhoštěni či vypovězeni, dokud nebude přijato konečné rozhodnutí o jejich postavení (19).

4.   Turecko coby „bezpečná třetí země“

4.1.

Od roku 2011 přijalo Turecko nejvyšší počet uprchlíků ze Sýrie (přes tři miliony – 3 222 000). V Libanonu, který má přibližně 4,8 milionu obyvatel, byl ve stejné době zaregistrován více než 1 milion uprchlíků. Jordánsko přijalo třetí nejvyšší počet uprchlíků ze Sýrie (654 582), zatímco v Iráku a Egyptě se podle nejnovějších oficiálních údajů nachází 244 235, resp. 124 534 zaregistrovaných uprchlíků (20).

4.2.

Turecko ratifikovalo Ženevskou úmluvu a její protokol z roku 1967, ale zachovává geografické výjimky týkající se žadatelů o azyl ze zemí mimo Evropu. V praxi uznává pouze uprchlíky z Evropy, tj. ze zemí, které jsou členy Rady Evropy (21). V dubnu 2014 Turecko schválilo nový zákon o cizincích a mezinárodní ochraně. Tento zákon stanoví čtyři typy chráněného postavení v zemi: a) „postavení uprchlíka“ pro osoby, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy a jež jsou občany jednoho ze 47 členských států Rady Evropy; b) „podmíněné postavení uprchlíka“ pro osoby, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka a jež jsou ze zemí mimo Evropu; c) „doplňkovou ochranu“, kterou lze poskytnout evropským a mimoevropským občanům, již nesplňují kritéria Ženevské úmluvy, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka, ale v případě navrácení do země původu by jim hrozilo riziko trestu smrti, mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení nebo riziko, že by utrpěli újmu v důsledku ozbrojeného konfliktu ve své zemi, a d) „dočasnou ochranu“ udělovanou v případě hromadných přílivů (22).

4.3.

Syrským občanům, kteří přicházeli hromadně, bylo původně udělováno postavení „návštěvníka“ (misâfir) a poté dočasná ochrana, avšak bez práva podat žádost o postavení uprchlíka. Toto ustanovení má zajistit, aby zůstali v Turecku pouze během doby trvání války v Sýrii, a poté, co se zlepší podmínky v jejich zemi, se do Sýrie vrátili.

4.3.1.

Státní příslušníci ostatních zemí (kteří nejsou státními příslušníky Sýrie) mohou požádat o azyl jednotlivě a jejich žádosti budou zpracovány souběžně podle nového zákona o cizincích a mezinárodní ochraně, který vstoupil v platnost v dubnu 2014. Podle tohoto postupu jsou žádosti zasílány Generálnímu ředitelství pro řízení migrace, které provede postup určování postavení uprchlíka, i úřadu UNHCR, jenž provede souběžný postup určování postavení uprchlíka a vydá doporučení týkající se relokace. Jeho rozhodnutí nemají právní účinek, Generální ředitelství pro řízení migrace je však během svého posouzení zohledňuje. Je tedy jasné, že turecká legislativa v této oblasti uplatňuje odlišné normy ochrany a procesní pravidla na syrské státní příslušníky a na státní příslušníky ostatních třetích zemí, čímž dochází k rozdílům jak v přístupu k ochraně, tak ve způsobu ochrany.

4.4.

Existují rovněž závažné překážky, nedostatky a problémy, pokud jde o přístup k práci a základním službám, jako je zdravotnictví a sociální zabezpečení, vzdělávání a obecněji integrace do společnosti (23). Ačkoli od ledna 2016 Turecko uznalo právo syrských státních příslušníků pracovat, v praxi získalo pracovní povolení jen velmi málo z nich, a většina proto vykonává nehlášenou práci (24). K výše uvedenému je třeba dodat, že osoby požívající mezinárodní ochrany jsou výslovně a rozhodně vyloučeni z možnosti dlouhodobé integrace v Turecku (článek 25 zákona o cizincích a mezinárodní ochraně) a volný pohyb uprchlíků je omezen podle článku 26 téhož zákona. Je tedy jasné, že ochrana udělovaná osobám žádajícím o mezinárodní ochranu v Turecku nedosahuje právních záruk a práv, která mají osoby, jimž bylo přiznáno postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy, jako je právo volně se pohybovat na území smluvního státu (článek 26 úmluvy o uprchlících z roku 1951), právo na udělení státního občanství (článek 34 úmluvy o uprchlících z roku 1951) a právo pracovat (články 17, 18 a 19 úmluvy o uprchlících z roku 1951).

4.5.

Otázka, zda je Turecko „bezpečnou třetí zemí“, vyvstává rovněž v souvislosti s dodržováním zásady nenavracení zakotvené v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP) a čl. 3 odst. 2 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (25). Kromě skutečnosti, že Turecko již v minulosti vracelo zpět mimoevropské žadatele o azyl, se nedávné zprávy mezinárodních organizací činných v oblasti lidských práv zmiňují o případech zamítnutí vstupu a kolektivního vracení zpět na syrské území (26). Je výmluvné, že pouze jeden den po podpisu dohody podala organizace Amnesty International zprávu o dalším výskytu hromadné repatriace afghánských uprchlíků do Kábulu (27). Podobně se v usnesení, které přijalo Parlamentní shromáždění Rady Evropy dne 20. dubna 2016, mimo jiné uvádí, že navracení státních příslušníků Sýrie a dalších zemí do Turecka je v rozporu s právem EU a mezinárodním právem (28). Je tedy zřejmé, že neexistují dostatečné záruky ohledně zajištění dodržování zásady nenavracení v praxi (29).

---

(1)  Evropská komise, Zpráva o Turecku za rok 2016, Brusel, 9. 11. 2016, SWD(2016) 366 final, s. 77–78, k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2016/20161109_report_turkey.pdf.

(2)  Pracovní cesty delegací EHSV ke zmapování situace uprchlíků z pohledu organizací občanské společnosti, Zpráva o pracovní cestě do Turecka, 9.–11. března 2016, s. 2, k dispozici na adrese: http://www.eesc.europa.eu/resources/docs/eesc-fact-finding-missions-refugees_turkey_en.pdf.

(3)  Viz poznámka pod čarou č. 2.

(4)  Amnesty International, Europe’s gatekeeper: unlawful detention and deportation of refugees from Turkey (Strážce Evropy: nezákonné zadržování a deportace uprchlíků z Turecka), s. 14, k dispozici na adrese: https://www.amnesty.org/en/documents/document/?indexNumber=eur44%2f3022%2f2015&language=en.

(5)  Viz poznámka pod čarou č. 2.

(6)  V článku 2 Smlouvy o EU se uvádí: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“

(7)  Evropská rada, Zahraniční věci a mezinárodní vztahy, 18. 3. 2016, http://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2016/03/18-eu-turkey-statement/.

(8)  Evropská komise, Informativní přehled o dohodě mezi EU a Tureckem, 19. 3. 2016, k dispozici na adrese: http://europa.eu/rapid/press-release_MEMO-16-963_en.htm.

(9)  „Na jakém právním základě budou žadatelé o azyl navraceni z řeckých ostrovů do Turecka? Žádosti osob, které požádají o azyl v Řecku, budou posuzovány individuálně v souladu s požadavky práva EU a mezinárodního práva a zásadou nenavracení. Budou prováděny individuální rozhovory, individuální posouzení a bude existovat právo na odvolání. Nebude probíhat plošné ani automatické navracení žadatelů o azyl. Pravidla EU v oblasti azylu umožňují členským státům za určitých jasně definovaných okolností prohlásit žádost za ‚nepřípustnou‘, to znamená zamítnout ji, aniž by prozkoumaly její věcnou stránku. Existují dvě zákonné možnosti, kdy lze žádost o azyl prohlásit za nepřípustnou v souvislosti s Tureckem: 1) první země azylu (článek 35 směrnice o azylovém řízení): pokud bylo žadateli již přiznáno postavení uprchlíka v této zemi nebo zde jinak požívá dostatečné ochrany; 2) bezpečná třetí země (článek 38 směrnice o azylovém řízení): pokud žadatel nezískal ochranu ve třetí zemi, ale třetí země může této osobě převzaté zpět zajistit účinný přístup k ochraně“.

(10)  „V této souvislosti Komise zdůrazňuje, že koncepce bezpečné třetí země definovaná ve směrnici o azylovém řízení vyžaduje, aby existovala možnost obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou, nevyžaduje však, aby bezpečná třetí země uvedenou úmluvu ratifikovala bez geografické výjimky. Kromě toho, pokud jde o otázku, zda existuje vazba k dotčené třetí zemi a zda je tedy odůvodněné, aby se žadatel do této země uchýlil, lze rovněž zohlednit, zda žadatel přes dotčenou bezpečnou třetí zemi projel nebo zda je daná třetí země v zeměpisné blízkosti země, z níž žadatel pochází.“ Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o aktuálním stavu provádění prioritních opatření v rámci evropského programu pro migraci, 10. února 2016, COM(2016) 85 final.

(11)  Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Vytvoření společného seznamu EU bezpečných zemí původu (Úř .věst. C 71, 24.2.2016, s. 82), odstavce 2.4 a 2.11.

(12)  Počet osob, které denně dorazí z Turecka na řecké ostrovy, zůstává od poslední zprávy Komise nízký – v průměru se jedná o 75 osob denně. Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě a Radě Sedmá zpráva o pokroku dosaženém při provádění prohlášení EU a Turecka, Evropská komise, Brusel, 6. 9. 2017, COM(2017) 470 final. K dispozici na adrese: https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/what-we-do/policies/european-agenda-migration/20170906_seventh_report_on_the_progress_in_the_implementation_of_the_eu-turkey_statement_en.pdf.

(13)  Celkový počet relokovaných osob činí podle nejnovějších údajů 27 695 (19 244 z Řecka a 8 451 z Itálie), přičemž v rámci prohlášení EU a Turecka bylo z Turecka do EU přesídleno celkem 8 834 Syřanů. Pokud jde o finanční podporu udělovanou v rámci nástroje pro uprchlíky v Turecku, byly z částky 3 miliard EUR, která byla vyčleněna na období 2016–2017, již podepsány smlouvy v hodnotě přesahující 1,66 miliardy EUR a bylo vyplaceno 838 milionů EUR. Počet zranitelných uprchlíků, kteří dostávají podporu z nouzové záchranné sociální sítě, se zvýšil z 600 000 na 860 000 a do konce roku 2017 by měl dosáhnout 1,3 milionu. Zpráva Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě a Radě Patnáctá zpráva o relokaci a přesídlování, Evropská komise, Brusel, 6. 9. 2017, COM(2017) 465 final. K dispozici na adrese: https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/what-we-do/policies/european-agenda-migration/20170906_fifteenth_report_on_relocation_and_resettlement_en.pdf.

(14)  Uvádí se, že mechanismus bezpečné země je v rozporu s čl. 31 odst. 1 Ženevské úmluvy, neboť mezinárodní právo nestanoví, že žádost musí být podána v první zemi, ve které by mohla být zajištěna mezinárodní ochrana. V této souvislosti viz M. Symes a P. Jorro, Asylum Law and Practice (Azylové právo a praxe), LexisNexis UK, 2003, s. 448; G. Goodwin-Gill a J. McAdam, The Refugee in International Law (Uprchlík v mezinárodním právu), Oxford University Press, 2007, s. 392. Opačné stanovisko viz K. Hailbronner, The Concept of „Safe Country“ and Expeditious Asylum Procedures: A Western European Perspective (Koncepce „bezpečné země“ a efektivní azylová řízení: západoevropský pohled), International Journal of Refugee Law, 1993, roč. 5, č. 1, s. 31–65.

(15)  Podle organizace Hellenic Union for Human Rights od počátku uplatňování dohody o uprchlících mezi EU a Tureckem „považoval odborník z úřadu EASO Turecko za bezpečnou třetí zemi, pokud jde o první žádosti o azyl, které byly prozkoumány […]. Tento názor – standardní text opakovaně uváděný jako důvod všech zamítnutých žádostí – v zásadě žadatelům upírá nezbytné individuální posouzení a, co je nejhorší, uvaluje úkol spočívající v dokázání, že Turecko není bezpečnou třetí zemí, na žadatele o azyl, což zcela odporuje duchu směrnice. V těchto počátečních případech jsou rychlá zamítnutí neoprávněná.“ Hellenic Union for Human Rights, Comments – critical remarks on the provisions and implementation of Law 4375/2016 (Komentáře – kritické připomínky k ustanovením a provádění zákona 4375/2016), 21. dubna 2016, k dispozici na adrese: http://www.hlhr.gr/?MDL=pages&SiteID=1215. Dne 10. května 2016 však bylo vyneseno první řecké rozhodnutí, ve kterém Turecko nebylo označeno za bezpečnou třetí zemi. Konkrétně došlo k tomu, že po odvolání syrského občana na ostrově Lesbos, kterému původně nebyl udělen azyl a měl tedy být vrácen do Turecka, odvolací komise pro uprchlíky rozhodla, že Turecko není bezpečnou třetí zemí, což znamená, že žádost o azyl musela být opětovně prozkoumána, a to podrobněji a na základě více skutečností. Tento „precedens“ daný prvním rozhodnutím, že Turecko nelze považovat za bezpečnou třetí zemi, následovalo velké množství odvolacích komisí pro uprchlíky.

(16)  Co se týče zásady nenavracení, viz mimo jiné E. Lauterpacht a D. Bethlehem, The scope and content of the principle of non-refoulement: Opinion (Rozsah a obsah zásady nenavracení: stanovisko), in E. Feller, V. Tuerk a F. Nicholson (editoři), Refugee Protection in International Law, UNHCR’s Global Consultations on International Protection (Ochrana uprchlíků v mezinárodním právu: Globální konzultace UNHCR týkající se mezinárodní ochrany), Cambridge University Press, Cambridge 2003, s. 87–177. Viz také posudek Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na téma uplatňování povinnosti nenavracení mimo dané území podle úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího protokolu z roku 1967, který je k dispozici na adrese: http://www.unhcr.org/refworld/docid/45f17a1a4.html.

(17)  Note on international protection (Zpráva o mezinárodní ochraně) ze dne 13. září 2001 (A/AC. 96/951, bod 16). Viz také UNHCR, The Principle of Non Refoulement as a Norm of Customary International Law (Zásada nenavracení jako norma mezinárodního obyčejového práva), odpověď na otázky, které UNHCR položil Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo ve věcech 2 BvR 1938/93, 2 BvR 1953/93, 2 BvR 1954/93. Také UNHCR, Note on the Principle of Non Refoulement (Zpráva o zásadě nenavracení) (seminář EU o provádění usnesení EU o minimálních zárukách pro azylové řízení z roku 1995), 1. 11. 1997. Kromě toho viz bod 4 preambule Deklarace smluvních států úmluvy z roku 1951 a/nebo jejího protokolu z roku 1967 o právním postavení uprchlíků, která byla přijata na zasedání ministrů konaném ve dnech 12.–13. prosince 2001, HCR/MMSP/2001/09, a rozhodnutí odvolacího soudu Nového Zélandu ve věci Zaoui v. generální prokurátor (č. 2) [2005] 1 NZLR 690, 20. 9. 2004, body 34 a 136.

(18)  Závěr č. 6 (XXVIII) – 1977 o zásadě nenavracení, písmeno c), závěr č. 79 (XLVIII) – 1996 o mezinárodní ochraně, písmeno j), závěr č. 81 (XLVIII) – 1997 o mezinárodní ochraně, písmeno i).

(19)  UNHCR, Global Consultations on International Protection/Third Track: Asylum Processes (Fair and Efficient Asylum Procedures) (Globální konzultace týkající se mezinárodní ochrany/Třetí cesta: Azylové postupy; Spravedlivá a účinná azylová řízení), EC/GC/01/12, 13. 5. 2001, body 4, 8, 13 a 50 c), a E. Leuterpacht a D. Bethlehem, výše uvedená poznámka pod čarou č. 16, body 87–99.

(20)  Další podrobnosti viz: http://data.unhcr.org/syrianrefugees/regional.php.

(21)  Viz poznámka pod čarou č. 2.

(22)  Znění zákona je k dispozici v angličtině na adrese: http://www.goc.gov.tr/files/files/eng_minikanun_5_son.pdf.

(23)  Viz poznámka pod čarou č. 2.

(24)  Meltem Ineli-Ciger, Implications of the New Turkish Law on Foreigners and International Protection and Regulation no. 29153 on Temporary Protection for Syrians Seeking Protection in Turkey (Důsledky nového tureckého zákona o cizincích a mezinárodní ochraně a nařízení č. 29153 o dočasné ochraně pro syrské státní příslušníky požadující ochranu v Turecku), Oxford Monitor of Forced Migration, 2014, roč. 4, č. 2, s. 28–36.

(25)  Viz poznámka pod čarou č. 2.

(26)  Viz mimo jiné zpráva organizace Human Rights Watch ze dne 23. listopadu 2015, která je k dispozici na adrese: https://www.hrw.org/news/2015/11/23/turkey-syrians-pushed-back-border.

(27)  Amnesty International, Η ψευδαίσθηση της „ασφαλούς χώρας“ για την Τουρκία καταρρέει (Klamná představa Turecka coby bezpečné země se hroutí), 23. března 2016, k dispozici pouze v řečtině na adrese: https://www.amnesty.gr/news/press/article/20243/i-pseydaisthisi-tis-asfaloys-horas-gia-tin-toyrkia-katarreei. Další odkazy viz: Ulusoy, Turkey as a Safe Third Country? (Turecko coby bezpečná třetí země?), 29. března 2016, k dispozici na adrese: https://www.law.ox.ac.uk/research-subject-groups/centre-criminology/centreborder-criminologies/blog/2016/03/turkey-safe-third. E. Roman, Th. Baird a T. Radcliffe, Why Turkey is Not a „Safe Country“ (Proč Turecko není „bezpečnou zemí“), únor 2016, Statewatch, http://www.statewatch.org/analyses/no-283-why-turkey-is-not-a-safe-country.pdf.

(28)  Usnesení 2109 (2016), prozatímní verze, The situation of refugees and migrants under the EU–Turkey Agreement of 18 March 2016 (Situace uprchlíků a migrantů na základě dohody mezi EU a Tureckem ze dne 18. března 2016), autor: Parlamentní shromáždění Rady Evropy, zdroj – debata ze dne 20. dubna 2016 (15. zasedání) (viz dokument 14028, zpráva Výboru pro migraci, uprchlíky a vysídlené osoby, zpravodajka: Tineke Strik). Text přijatý shromážděním dne 20. dubna 2016 (15. zasedání).

(29)  L. Reppeli (2015), Turkey’s track record with the European Court of Human Rights (Výsledky Turecka u Evropského soudu pro lidská práva). Turkish Review, 1. ledna 2015 (k dispozici on-line na adrese: http://archive.is/XmdO5).

---