52014PC0087

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

1.           SOUVISLOSTI NÁVRHU

Odůvodnění a cíle návrhu

Tento návrh se týká souladu s rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 2. února 2012 ve věci Brosmann a další, C-249/10 P, a ze dne 15. listopadu 2012 ve věci Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd, C-247/10 P.

Platné předpisy vztahující se na oblast návrhu

Nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství[1] (dále jen „základní nařízení“).

Nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 ze dne 5. října 2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla[2].

Nařízení Rady (ES) č. 388/2008 ze dne 29. dubna 2008 kterým se rozšiřují konečná antidumpingová opatření uložená nařízením (ES) č. 1472/2006 na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky na dovoz téhož výrobku zasílaného ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao[3].

Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1294/2009 ze dne 22. prosince 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a Čínské lidové republiky rozšířeného na dovoz některé obuvi se svrškem z usně zasílané ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao, na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 384/96[4].

Soulad s ostatními politikami a cíli Unie

Nevztahuje se na tento návrh.

2.           VÝSLEDKY KONZULTACÍ SE ZÚČASTNĚNÝMI STRANAMI A POSOUZENÍ DOPADŮ

Konzultace se zúčastněnými stranami

Zúčastněné strany dotčené tímto řízením měly možnost hájit své zájmy v průběhu šetření v souladu s ustanoveními základního nařízení.

Sběr a využití výsledků odborných konzultací

Nebylo třeba využít externích odborných konzultací.

Posouzení dopadů

Tento návrh je výsledkem provádění základního nařízení.

Základní nařízení nestanoví obecné posouzení dopadů, obsahuje však úplný seznam podmínek, které musí být posouzeny.

3.           PRÁVNÍ STRÁNKA NÁVRHU

Shrnutí navrhovaných opatření

Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ve svých rozsudcích ze dne 2. února 2012 ve věci Brosmann a další, C-249/10 P, a ze dne 15. listopadu 2012 ve věci Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd, C-247/10 P, zrušil nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 ze dne 5. října 2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (dále jen „nařízení“). Nařízení bylo zrušeno v rozsahu, v němž se týká těchto výrobců: Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co. Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd (dále jen „dotčení vyvážející výrobci“).

V příslušných rozsudcích Soudní dvůr prohlásil, že orgány Unie měly posoudit žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podané dotčenými vyvážejícími výrobci a měly o těchto žádostech rozhodnout.

Článek 266 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví, že orgány musí přijmout nezbytná opatření vyplývající z rozsudků Soudního dvora.

Za účelem splnění této povinnosti se Komise rozhodla prošetřit bod dotčený protiprávností a přezkoumat, zda v případě dotčených vyvážejících výrobců převládaly v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005 podmínky tržního hospodářství.

Přiložený návrh Komise prováděcího nařízení Rady o uložení konečného antidumpingového cla dotyčným vyvážejícím výrobcům za období, na něž se vztahuje nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 (7. dubna 2006 až 7. října 2009), se předkládá poté, co byl zúčastněným stranám poskytnut dostatek času na uvedení připomínek k dokumentu poskytujícímu konečné informace ze dne 22. listopadu 2013.

Navrhuje se, aby Rada přijala přiložený návrh nařízení, jež by mělo být co nejdříve vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie.

Právní základ

Nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, a článek 266 Smlouvy o fungování EU.

Zásada subsidiarity

Návrh spadá do výlučné pravomoci Unie. Zásada subsidiarity se proto neuplatní.

Zásada proporcionality

Návrh je v souladu se zásadou proporcionality, protože podoba opatření je popsána ve výše uvedeném základním nařízení a neponechává žádný prostor pro rozhodnutí na vnitrostátní úrovni.

Údaje o způsobu, jakým je dosaženo toho, aby finanční a administrativní zátěž Unie, vlád členských států, regionálních a místních orgánů, hospodářských subjektů a občanů byla co nejmenší a přiměřená cíli návrhu, není třeba uvádět.

Volba nástrojů

Navrhované nástroje: prováděcí nařízení Rady.

Jiné prostředky by nebyly přiměřené, jelikož základní nařízení nestanoví náhradní možnosti.

4.           ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY

Návrh nemá žádné důsledky pro rozpočet Unie.

2014/0044 (NLE)

Návrh

PROVÁDĚCÍ NAŘÍZENÍ RADY

o opětovném uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a vyráběné společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co. Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd a o konečném výběru uloženého prozatímního cla

RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“),

s ohledem na článek 266 SFEU,

s ohledem na nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství[5] (dále jen „základní nařízení“), a zejména na článek 9 a čl. 14 odst. 3 uvedeného nařízení,

s ohledem na návrh Evropské komise (dále jen „Komise“) předložený po konzultaci s poradním výborem,

vzhledem k těmto důvodům:

A. POSTUP

(1)       Dne 23. března 2006 přijala Komise nařízení (ES) č. 553/2006, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo z dovozu některé obuvi se svrškem z usně (dále jen „obuv“) pocházející z Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) a Vietnamu (dále jen „prozatímní nařízení“)[6].

(2)       Nařízením Rady (ES) č. 1472/2006[7] uložila Rada konečná antidumpingová cla v rozmezí od 9,7 do 16,5 % na dovoz obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a z ČLR na dobu dvou let (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 1472/2006“ nebo „napadené nařízení“).

(3)       Nařízením Rady (ES) č. 388/2008[8] rozšířila Rada konečná antidumpingová opatření na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z ČLR na dovoz téhož výrobku zasílaného ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao.

(4)       K okamžiku uplynutí opatření Rada na základě přezkumu před pozbytím platnosti zahájeného dne 3. října 2008[9] znovu prodloužila antidumpingová opatření o dobu patnácti měsíců[10], tj. do 31. března 2011, pomocí prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1294/2009 (dále jen „nařízení Rady (EU) č. 1294/2009“).

(5)       Společnosti Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co. Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd (dále jen „dotčení vyvážející výrobci“) podaly žaloby proti spornému nařízení k Soudu prvního stupně (nyní Tribunál). Tribunál tyto žaloby zamítl rozsudky ze dne 4. března 2010 ve věci Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada, T-401/06, Sb. rozh. 2010, s. II-671, a ze dne 4. března 2010 ve spojených věcech Zhejiang Aokang Shoes a Wenzhou Taima Shoes v. Rada, T-407/06 a T-408/06,Sb. rozh. 2010, s. II-747 (dále jen „rozsudky Tribunálu“).

(6)       Dotčení vyvážející výrobci se proti těmto rozsudkům odvolali. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) zrušil rozsudky Tribunálu ve svých rozsudcích ze dne 2. února 2012 ve věci Brosmann a další, C-249/10 P, a ze dne 15. listopadu 2012 ve věci Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd, C-247/10 P, (dále jen „rozsudky“). Byl toho názoru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, neboť se domníval, že Komise nebyla povinna zkoumat žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podle čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení od obchodníků nezařazených do vzorku (bod 36 rozsudku ve věci C-249/10 P a body 29 a 32 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(7)       Soudní dvůr poté sám vydal rozsudek v dané věci. Uvedl, že: „[…] Komise měla přezkoumat odůvodněné žádosti, které jí navrhovatelky předložily na základě čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení za účelem přiznání STH v rámci antidumpingového řízení upraveného napadeným nařízením. Dále je třeba konstatovat, že není vyloučeno, že takový přezkum povede k tomu, že jim bude uloženo konečné antidumpingové clo lišící se od cla ve výši 16 %, které se na ně vztahuje podle čl. 1 odst. 3 napadeného nařízení. Z téhož ustanovení totiž vyplývá, že ve sporném nařízení bylo konečné antidumpingové clo ve výši 9,7 % uloženo pouze jedinému čínskému hospodářskému subjektu zařazenému do vzorku, kterému byl přiznán STH. Platí přitom, jak vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, že pokud by Komise konstatovala, že podmínky tržního hospodářství převažují i v případě navrhovatelek, měla by se posledně uvedená sazba cla, v případě nemožnosti vypočítat individuální dumpingové rozpětí, vztahovat i na ně“ (bod 42 rozsudku ve věci C-249/10 P a bod 36 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(8)       V důsledku toho zrušil Soudní dvůr napadené nařízení v rozsahu, ve kterém se týká dotčených vyvážejících výrobců.

(9)       Článek 266 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) stanoví, že orgány musí přijmout opatření k zajištění souladu s rozsudky Soudního dvora. V případě zrušení aktu přijatého orgány EU v rámci správního řízení, jako je antidumpingové řízení, spočívá zajištění souladu s rozsudkem Soudního dvora v nahrazení zrušeného aktu novým aktem, ve kterém je protiprávnost zjištěná Soudním dvorem odstraněna[11].

(10)     Podle judikatury Soudního dvora lze v postupu nahrazení zrušeného aktu pokračovat v okamžiku, kdy nastala protiprávnost[12]. To zejména znamená, že za situace, kdy je akt uzavírající správní řízení zrušen, nemá toto zrušení nutně vliv na přípravné akty, jako je zahájení antidumpingového řízení. Za situace, kdy je zrušeno nařízení, které ukládá konečná antidumpingová opatření, to znamená, že pokud k protiprávnosti nedošlo v době zahájení řízení, je po zrušení nařízení antidumpingové řízení stále ještě otevřené, protože akt uzavírající antidumpingové řízení byl odstraněn z unijního právního řádu[13].

(11)     V tomto případě nastala protiprávnost po zahájení řízení. Proto se Komise rozhodla pokračovat ve stávajícím antidumpingovém řízení, jež bylo v okamžiku, kdy nastala protiprávnost, stále ještě otevřené, a přezkoumat, zda v případě dotčených vyvážejících výrobců převládaly v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005 podmínky tržního hospodářství.

(12)     Orgány proto přezkoumaly dotyčné žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, jež se týkají období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005, což bylo období šetření.

(13)     Dotčení vyvážející výrobci byli vyzváni ke spolupráci. Měli možnost se písemně vyjádřit a ve lhůtě uvedené v příslušných dopisech požádat o slyšení.

(14)     Jelikož antidumpingová řízení, která vedla k přijetí napadeného nařízení, proběhla v letech 2005 až 2006, nebyla si Komise jista, zda má správné kontaktní údaje potenciálních zúčastněných stran. Proto Komise vyzvala všechny potenciální zúčastněné strany, aby uvedly, zda si přejí obdržet informace podle článku 20 základního nařízení zveřejněním oznámení v Úředním věstníku[14].

B.        NAHRAZENÍ NAPADENÉHO NAŘÍZENÍ NOVÝM AKTEM ZA ÚČELEM DOSAŽENÍ SOULADU S ROZSUDKY

(15)     Orgány Společenství mají možnost opravit ty prvky napadeného nařízení, které vedly k jeho zrušení, a části, jež nebyly napadeny a jež nejsou rozsudkem dotčeny, ponechat beze změn[15].

(16)     Cílem tohoto nařízení je opravit prvky napadeného nařízení, které nejsou v souladu se základním nařízením, a které tudíž vedly ke zrušení v rozsahu, který se týká dotčených vyvážejících výrobců.

(17)     Veškerá ostatní zjištění uvedená ve sporném nařízení, která nebyla Tribunálem zrušena, zůstávají platná a jsou začleněna do tohoto nařízení.

(18)     Následující body odůvodnění se tedy omezují na nové posouzení nezbytné k dosažení souladu s rozsudky.

1.           Přezkum žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství

(19)     Důvodem zrušení napadeného nařízení v případě dotčených vyvážejících výrobců bylo, že orgány měly přezkoumat odůvodněné žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, které jim dotčení vyvážející výrobci předložili na základě čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení.

(20)     Orgány proto analyzovaly žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství. Z posouzení vyplynulo, že poskytnuté informace nebyly postačující k tomu, aby prokázaly, že dotčení vyvážející výrobci působili v podmínkách tržního hospodářství (podrobné vysvětlení viz 23. bod odůvodnění a následující níže).

(21)     Je nutné připomenout, že podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení leží důkazní břemeno na výrobci, který chce požádat o zacházení jako v tržním hospodářství. Za tímto účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec stanoví, že žádost podaná takovým výrobcem musí obsahovat dostatečné důkazy, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou vymezeny v daném ustanovení. Orgány EU tedy nemají žádnou povinnost prokázat, že výrobce nesplňuje podmínky stanovené pro uznání takového statusu. Úkolem orgánů EU je naopak posoudit, zda důkazy poskytnuté dotčeným výrobcem jsou dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněna, aby výrobci udělily status zacházení jako v tržním hospodářství, a úkolem soudní moci EU je přezkoumat, zda toto posouzení není zjevně nesprávné (bod 32 rozsudku ve věci C-249/10 P a bod 24 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(22)     Bez ohledu na skutečnost, že důkazní břemeno leží na dotčených výrobcích, Komise přesto dala dotčeným vyvážejícím výrobcům možnost poskytnout doplňující informace. Žádný z dotčených vývozců požadované doplňující informace neposkytl, a to ani poté, co byli upomenuti a varováni ohledně důsledků neposkytnutí těchto informací.

(23)     Šetřením bylo zjištěno, že jeden vyvážející výrobce, který má sídlo v Hong Kongu (společnost 1), byl v průběhu původního období šetření ve spojení s jiným dotčeným vyvážejícím výrobcem (společnost 2). Proto byly jejich žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství posouzeny společně. Společnost 2 nenapravila nedostatky, které Komise zjistila; Komise na základě informací, které měla k dispozici, vyvodila závěr, že společnost 1 a společnost 2 neprokázaly, že působily v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou stanoveny v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, z následujících důvodů.

(24)     Pokud jde o kritérium 1 (obchodní rozhodnutí), úřední dokument společnosti „Osvědčení o schválení“ odkazoval na množstevní omezení výroby dotčeného výrobku a povinnost prodeje pouze pro vývoz. Stanovy společnosti zmiňovaly v několika kapitolách povinnost podávat zprávy místním orgánům, zejména ve vztahu k určování prodejních cen a devizovým operacím. Formulář žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství uváděl, že společnost měla nezajištěné, bezúročné a dlouhodobé půjčky bez pevných podmínek splacení. Kritéria 2 (účetnictví) a 3 (aktiva a „převody“) nebyla splněna, neboť nebyly poskytnuty zprávy o externím auditu ani zprávy o ověření kapitálu.

(25)     O jiném dotčeném vyvážejícím výrobci sídlícím taktéž v Hong Kongu (společnost 3) bylo zjištěno, že je ve spojení s výrobci dotčeného výrobku v ČLR. Proto byla společnost 3 požádána, aby předložila formuláře žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství i pro své výrobce ve spojení v ČLR. Žádné informace nebyly poskytnuty. Byl vyvozen závěr, že společnost 3 neposkytla dostatečné důkazy prokazující, že její výrobci ve spojení působili v podmínkách tržního hospodářství, jak je požadováno podle čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. Proto nebylo společnosti 3 možno přiznat zacházení jako v tržním hospodářství.

(26)     Žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podané společností 4 obsahovaly mnoho dokumentů a příloh pouze v čínštině, bez jakéhokoli překladu do angličtiny. Uvedená společnost navíc neposkytla informace umožňující posouzení jejího splnění kritérií 1 (obchodní rozhodnutí), 2 (účetnictví) a 3 (aktiva a „převody“), jak je stanoveno v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

(27)     Pokud jde o kritérium 1 (obchodní rozhodnutí), neposkytla stanovy společnosti a požadované kopie smluv. Pro kritéria 2 a 3 nebyly poskytnuty překlady auditorem ověřených účetních závěrek do angličtiny. Společnost také nevysvětlila, jak bylo požadováno, proč neměla během období šetření žádné prodeje na domácím trhu. Nebyly poskytnuty zprávy o ověření kapitálu. Navíc nebyly poskytnuty podpůrné dokumenty dokládající různé kroky v oblasti obchodních rozhodnutí a nákladů, jako jsou jednání s velkými dodavateli a příklady pracovních smluv, jak bylo požadováno.

(28)     Žádost o zacházení jako v tržním hospodářství podaná společností 5 neprokázala, že společnost působila v podmínkách tržního hospodářství, neboť neobsahovala informace nezbytné k posouzení jejího splnění kritérií 1 (obchodní rozhodnutí), 2 (účetnictví) a 3 (aktiva a „převody“).

(29)     Konkrétněji, pokud jde o kritérium 1, společnost 5 nepodala žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství pro pět jiných společností ve spojení, které patřily do skupiny a které zřejmě prodávaly dotčený výrobek. Pokud jde o kritérium 2, společnost 5 neposkytla auditorem ověřenou účetní závěrku za rok 2003 a zprávy o auditech za roky 2002 a 2004 obsahují připomínky, které zpochybňují spolehlivost příslušných finančních výkazů. Společnost 5 navíc neposkytla zprávu o ověření kapitálu ani informace o tom, kdy a za jakých podmínek získala výrobní zařízení.

(30)     Ustanovení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce uvádí, že žádost podaná výrobcem žádajícím o zacházení jako v tržním hospodářství musí obsahovat dostatečné důkazy, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou vymezeny v daném ustanovení. Žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství takové důkazy neobsahovaly.

(31)     Komise navíc zaslala dotčeným vyvážejícím výrobcům písemná upozornění na nedostatky, aniž by byla na základě právních předpisů povinna tak učinit, avšak bez výsledku.

(32)     Na základě toho informovala Komise dotčené vyvážející výrobce o svém záměru zamítnout status zacházení jako v tržním hospodářství a poskytla jim příležitost podat připomínky.

(33)     Dotčení vyvážející výrobci při ústním jednání a ve svých písemných vyjádřeních posouzení svých žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství Komisí nezpochybnili.

(34)     Vyvozuje se závěr, že žádný z dotčených vyvážejících výrobců nesplnil všechny podmínky stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, a v důsledku toho se žádnému z těchto výrobců nepřiznává zacházení jako v tržním hospodářství.

(35)     Připomíná se, že Soudní dvůr rozhodl, že pokud by orgány konstatovaly, že v případě dotčených vyvážejících výrobců převažují podmínky tržního hospodářství, měla by se na ně vztahovat stejná sazba cla jako na společnost ve vzorku, které bylo zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno.

(36)     Jelikož je však v důsledku nálezů obnoveného šetření všem dotčeným vyvážejícím výrobcům odmítnuto zacházení jako v tržním hospodářství, neměla by se na žádného z dotčených vyvážejících výrobců vztahovat individuální sazba cla společnosti zařazené do vzorku, jíž bylo zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno.

(37)     Proto by dotčeným vyvážejícím výrobcům mělo být za období platnosti nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 uloženo zbytkové antidumpingové clo použitelné pro ČLR. Období platnosti uvedeného nařízení bylo původně od 7. října 2006 do 7. října 2008. Po zahájení přezkumu před pozbytím platnosti bylo dne 30. prosince 2009 prodlouženo do 31. března 2011. Protiprávnost zjištěná v rozsudcích spočívá v tom, že orgány nezjistily, zda by výrobky vyrobené dotčenými vyvážejícími výrobci měly podléhat zbytkovému clu nebo clu společnosti ve vzorku, které bylo přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství.

(38)     Na základě protiprávnosti zjištěné Soudním dvorem neexistuje žádný právní důvod pro úplné osvobození výrobků vyrobených dotčenými vyvážejícími výrobci od platby jakéhokoli antidumpingového cla. Nový akt napravující protiprávnost zjištěnou Soudním dvorem musí proto pouze přehodnotit použitelnou antidumpingovou celní sazbu, nikoli samotná opatření.

(39)     Pokud by orgány upustily od opětovného uložení cel na odpovídající úrovni, vedlo by to k bezdůvodnému obohacení, neboť vývozy výrobku vyrobeného dotčenými vyvážejícími výrobci se uskutečňovaly za předpokladu, že bude uloženo odpovídající clo. Proto bylo clo zohledněno při rozhodování o prodejní ceně dotčených výrobků.

(40)     Jelikož je vyvozen závěr, že by v případě dotčených vyvážejících výrobců mělo být opětovně uloženo zbytkové clo ve stejné sazbě, v jaké bylo původně uloženo nařízením Rady (ES) č. 1472/2006, nejsou zapotřebí žádné změny nařízení Rady (ES) č. 388/2008 a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1294/2009. Tato nařízení zůstávají pro dotčené vyvážející výrobce v platnosti.

2.           Připomínky zúčastněných stran

(41)     Dotčení vyvážející výrobci tvrdí, že bylo za prvé mimořádně obtížné, ne-li nemožné, poskytnout doplňující informace požadované Komisí vztahující se na období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005.

(42)     Za druhé tvrdí, že Soudní dvůr nejenže zrušil napadené nařízení pouze z toho důvodu, že orgány vůbec nepřezkoumaly jejich žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, ale také proto, že orgány neprovedly určení zacházení jako v tržním hospodářství pro společnosti zařazené i nezařazené do vzorku v tříměsíční lhůtě po zahájení šetření, jak stanoví čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Strany uvedly, že tuto vadu již nelze napravit. Mají za to, že v důsledku porušení tříměsíční lhůty by v každém případě mělo být se všemi společnostmi zařazenými do vzorku, které žádaly o zacházení jako v tržním hospodářství, také nakládáno, jako by jim bylo zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno, a že orgány proto měly povinnost přepočítat průměrné dumpingové rozpětí pro společnosti, kterým bylo přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství.

(43)     Za třetí tvrdí, že antidumpingové řízení bylo uzavřeno po uplynutí platnosti antidumpingových opatření dne 31. března 2011, a že proto nebylo možné, aby orgány toto řízení obnovily od okamžiku, v němž nastala protiprávnost. Jsou spíše toho názoru, že orgány mají povinnost zahájit nové šetření vztahující se nejen na žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, ale také na existenci dumpingu, újmu a zájem Unie.

(44)     Za čtvrté tvrdí, že by navržený způsob zajištění souladu s rozsudky vedl k uložení antidumpingových cel se zpětnou působností. To by následně bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, právem na účinný soudní opravný prostředek a s čl. 10 odst. 1 základního nařízení.

(45)     Za páté tvrdí, že se orgány nemohou omezit na posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství předložené dotčenými vyvážejícími výrobci. Jsou spíše toho názoru, že orgány musí posoudit všechny žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství předložené společnostmi nezařazenými do vzorku. Pokud by tak neučinily, porušily by tím zásadu nediskriminace.

(46)     A konečně strany zpochybnily tvrzení, že by neprovedení opětovného uložení cel vedlo k bezdůvodnému obohacení. Tvrdily, že jelikož zrušená antidumpingová cla pro dotčené vývozce nikdy neexistovala, jejich neuložení by nevedlo k bezdůvodnému obohacení dotčených subjektů.

3.           Analýza připomínek

(47)     V odpovědi na první tvrzení orgány připomínají, že podle judikatury leží důkazní břemeno na výrobci, který chce požádat o zacházení jako v tržním hospodářství podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Za tímto účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec stanoví, že žádost podaná takovým výrobcem musí obsahovat dostatečné důkazy podle daného ustanovení, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství. Jak uvádí Soudní dvůr ve svých rozsudcích (viz 21. bod odůvodnění výše), orgány EU tedy nemají žádnou povinnost prokázat, že výrobce nesplňuje podmínky stanovené pro uznání takového statusu. Úkolem orgánů EU je naopak posoudit, zda důkazy poskytnuté dotčeným výrobcem jsou dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněna, aby výrobci udělily zacházení jako v tržním hospodářství.

(48)     Orgány tudíž mohly žádost o zacházení jako v tržním hospodářství jednoduše odmítnout na základě toho, že žádosti neobsahovaly dostatečné důkazy, že výrobci působí v podmínkách tržního hospodářství. Skutečnost, že se orgány rozhodly poskytnout dotčeným vyvážejícím výrobcům možnost jejich žádosti doplnit, nemůže proto být kritizována z důvodu, že se tak stalo údajně pozdě.

(49)     Pokud jde o druhé tvrzení, že určení zacházení jako v tržním hospodářství mělo být dokončeno v tříměsíční lhůtě po zahájení šetření, připomíná se, že podle judikatury čl. 2 odst. 7 písm. c) druhý pododstavec základního nařízení neuvádí nic ohledně důsledků nedodržení tříměsíční lhůty Komisí. Tribunál proto zastává názor, že rozhodnutí o zacházení jako v tržním hospodářství v pozdější fázi nemá vliv na platnost nařízení, které ukládá konečná opatření, pokud žaloba neprokázala, že pokud by Komise nepřekročila tříměsíční lhůtu, mohla Rada přijmout odlišné nařízení, příznivější pro jejich zájmy než napadené nařízení[16]. Soudní dvůr navíc uznal, že orgány mohou měnit posouzení zacházení jako v tržním hospodářství až do přijetí konečných opatření.[17]

(50)     Tato judikatura nebyla rozsudky zrušena. Soudní dvůr v rozsudcích vychází z povinnosti Komise provést posouzení do tří měsíců s cílem dokázat, že povinnost tohoto posouzení existuje nezávisle na tom, zda Komise používá výběr vzorku nebo ne. Soudní dvůr se nevyjadřuje k otázce, jaké právní důsledky má skutečnost, že Komise uzavře posouzení zacházení jako v tržním hospodářství v pozdější fázi šetření. Soudní dvůr pouze rozhodl, že orgány nemohou zcela ignorovat žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, ale musí je posoudit nejpozději tehdy, když ukládají konečná opatření.

(51)     V daném případě dotčení vyvážející výrobci neprokázali, že pokud by Komise provedla posouzení zacházení jako v tržním hospodářství do tří měsíců po zahájení antidumpingového řízení v roce 2005, mohla by Rada přijmout odlišné nařízení příznivější pro jejich zájmy než napadené nařízení. Druhé tvrzení se proto odmítá.

(52)     Co se týče třetího tvrzení, totiž že platnost dotyčných opatření skončila dnem 31. března 2011, orgány nechápou, proč by skončení platnosti opatření mělo jakýkoli význam pro možnost Rady přijmout nový akt k nahrazení zrušeného aktu.

(53)     Jak bylo vysvětleno výše v 9. až 11. bodu odůvodnění, antidumpingová řízení jsou v důsledku zrušení aktu uzavírajícího řízení nadále otevřená. Orgány mají povinnost tato řízení uzavřít, neboť základní nařízení stanoví, že šetření musí být uzavřeno aktem orgánů.

(54)     Pokud jde o čtvrté tvrzení, čl. 10 odst. 1 základního nařízení, který přebírá znění čl. 10 odst. 1 antidumpingové dohody WTO, stanoví, že prozatímní opatření a konečné antidumpingové clo se uplatní pouze na výrobky, které jsou propuštěny do volného oběhu po dni, k němuž vstoupí v platnost rozhodnutí přijaté podle čl. 7 odst. 1 nebo čl. 9 odst. 4 základního nařízení. V tomto případě se dotyčná antidumpingová cla uplatní pouze na výrobky, které jsou propuštěny do volného oběhu po dni, k němuž vstoupily v platnost prozatímní a napadené (konečné) nařízení přijatá podle čl. 7 odst. 1 a čl. 9 odst. 4 základního nařízení v daném pořadí.

(55)     Dále se má také za to, že uložení antidumpingových cel nemá za následek porušení obecných zásad práva Unie, jako jsou ochrana právní jistoty, oprávněného očekávání a práva na účinný procesní prostředek, a to z následujících důvodů.

(56)     Pokud jde o ochranu právní jistoty a oprávněného očekávání, je nutno nejprve poznamenat, že podle judikatury se obchodníci nemohou dovolávat ochrany právní jistoty a oprávněného očekávání, pokud byli upozorněni na bezprostřední změnu obchodní politiky Unie[18]. V daném případě byli obchodníci upozorněni na riziko, že se na výrobky vyrobené dotčenými vyvážejícími výrobci může začít vztahovat antidumpingové clo, a to zveřejněním oznámení o zahájení řízení a prozatímního nařízení v Úředním věstníku, jež jsou i nadále součástí právního řádu Unie. Dotčení vyvážející výrobci se proto nemohli odvolávat na obecné zásady práva Unie, tj. ochranu právní jistoty a oprávněná očekávání.

(57)     Za druhé je důležité zdůraznit, že uložení konečných opatření nemá zpětnou účinnost. Judikatura Soudního dvora rozlišuje v tomto ohledu mezi uplatňováním nového pravidla na situaci, jež se stala konečnou (na kterou se odkazuje také jako na „stávající“ nebo „s konečnou platností stanovenou“ právní situaci)[19], a na situaci, která začala před vstupem nového pravidla v platnost, ale která ještě není konečná (na niž se odkazuje také jako na „dočasnou“ situaci)[20].

(58)     V tomto případě se situace dovozu dotčených výrobků, která nastala během období použitelnosti nařízení Rady (ES) č. 1472/2006, dosud nestala konečnou, protože v důsledku zrušení napadeného nařízení nebylo antidumpingové clo, které se na ně vztahuje, dosud s konečnou platností stanoveno. Současně byli obchodníci zveřejněním oznámení o zahájení řízení a prozatímního nařízení varováni, že takové clo může být uloženo. Podle ustálené judikatury soudů Unie nemohou subjekty nabýt oprávněných očekávání, dokud orgány nepřijmou akt uzavírající správní řízení, jenž se stane konečným[21].

(59)     Uložení antidumpingových cel tudíž nemá zpětnou účinnost.

(60)     Navíc, i kdyby uložení cel mělo zpětnou účinnost, což není tento případ, hmotná pravidla práva Unie se mohou použít na situace, které existovaly před jejich vstupem v platnost, pokud z jejich znění, účelu nebo celkového pojetí jasně vyplývá, že jim takový účinek musí být přiznán[22]. Jmenovitě ve věci Euroagri v. Komise[23], T-180/01, bylo uvedeno, že: „Zásada právní jistoty sice obecně brání tomu, aby časová působnost právního aktu Společenství byla stanovena k datu předcházejícímu jeho vyhlášení, avšak může tomu být výjimečně jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob“[24].

(61)     V tomto případě je cílem splnit povinnost orgánů podle článku 266 SFEU. Jelikož Soudní dvůr shledal protiprávnost pouze v určování použitelné sazby cla a nikoli ohledně uložení opatření samotných (tj. ohledně zjištění dumpingu, újmy a zájmu Unie), dotčení vyvážející výrobci nemohli legitimně očekávat, že nebudou uložena žádná konečná antidumpingová opatření. Proto nelze toto uložení vykládat jako porušení oprávněného očekávání, a to ani tehdy, pokud by mělo zpětnou účinnost, což není tento případ.

(62)     Není porušeno ani právo na účinný soudní opravný prostředek. Dotčení vyvážející výrobci mohou napadnout zákonnost tohoto nařízení u soudů Unie.

(63)     Pokud jde o páté tvrzení, je třeba poznamenat, že dotčení vyvážející výrobci jsou v jiné právní situaci než ostatní společnosti nezařazené do vzorku, které podaly žádost o zacházení jako v tržním hospodářství, ale které nepodaly žaloby proti napadenému nařízení k soudu. Ve vztahu k posledně uvedeným se napadené nařízení stalo konečným.

(64)     A konečně, pokud by orgány nenavrhly žádná opatření, vedlo by to k neodůvodněnému obohacení, jak je vysvětleno v 39. bodě odůvodnění výše. Tvrzení, že zrušená cla nikdy neexistovala, protože rozsudek odstraňuje se zpětnou účinností napadené nařízení z právního řádu Unie, přehlíží skutečnost, že obchodníci byli varováni ohledně rizika uložení cel pomocí oznámení o zahájení řízení a prozatímního nařízení a že rozhodnutí o stanovení cen pro výrobky vyrobené dotčenými vyvážejícími výrobci byla přijímána v okamžiku, kdy konečné clo bylo v platnosti. V judikatuře Soudního dvora se uznává, že vrácení poplatků, jež byly uloženy neoprávněně, lze odmítnout, pokud by vedlo k neodůvodněnému obohacení příjemců[25] . Tvrzení stran je proto odmítnuto.

4.           Připomínky zúčastněných stran po poskytnutí informací

(65)     Některé zúčastněné strany po poskytnutí informací zopakovaly, že pokud jde o dotčené vyvážející výrobce, Soudní dvůr zrušil nařízení v celém rozsahu. Domnívaly se, že orgány byly na základě článku 266 SFEU povinny vrátit antidumpingová cla vybraná podle napadeného nařízení, pokud se týkala výrobků vyrobených dotčenými vyvážejícími výrobci, a že orgány měly možnost, ale ne povinnost, přijmout nový akt, pokud tento nový akt neporušuje právo Unie a není dotčený stejnou protiprávností, jež byla zjištěna Soudním dvorem v jeho rozsudku.

(66)     Pokud jde o vrácení antidumpingových cel, útvary Komise nařídily vnitrostátním celním orgánům oznámením ze dne 31. května 2012, aby takovým žádostem o vrácení vyhověly, ale aby zároveň informovaly dovozce, že nelze vyloučit, že Komise může navrhnout Radě, aby na příslušné dovozy opětovně uložila cla. Tato informace měla výslovný účel zabránit vzniku oprávněného očekávání.

(67)     Pokud jde o přijetí nového aktu nahrazujícího zrušený akt, připomíná se, že v rámci správních řízení, jako jsou antidumpingová řízení, mají orgány povinnost uzavřít otevřené šetření konečným aktem (viz 9., 10. a 53. bod odůvodnění výše). Přijetí konečného aktu, který uzavírá otevřené řízení, proto není možností, nýbrž povinností orgánů. Je samozřejmé, že jakýkoli nový akt musí být v souladu s právem Unie a musí napravit protiprávnost zjištěnou Soudním dvorem. Pokud jde o porušení práva Unie, zúčastněné strany za prvé tvrdily, že neexistuje žádný právní základ pro pokračování šetření od okamžiku, kdy nastala protiprávnost. Poukazují na skutečnost, že platnost antidumpingových opatření na dovoz některé obuvi se svrškem z usně (dále jen „obuv“) od dotčených vývozců uplynula v březnu 2011. Podle jejich názoru je „vzkříšení mrtvého antidumpingového cla“ v rozporu jak s právem Unie, tak s právem WTO.

(68)     Zúčastněné strany opomněly skutečnost, že v důsledku zrušení napadeného nařízení je antidumpingové řízení, které vedlo k jeho přijetí, pokud jde o dotčené vyvážející výrobce, stále ještě otevřené (viz 9. až 11. a 52. a 53. bod odůvodnění výše). Skutečnost, že platnost opatření uložených nařízením Rady (ES) č. 1294/2009 skončila v roce 2011, tj. před tím, než Soudní dvůr vynesl rozsudky, je v tomto ohledu nepodstatná. Jinak by opatření, která orgány musí přijmout za účelem dosažení souladu s rozsudkem Soudního dvora, závisela na době trvání řízení u soudů Unie.

(69)     Za druhé tvrdí, že dotčení vyvážející výrobci napadli u Soudního dvora nejen zamítnutí žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství, ale také zjištění dumpingu. Navíc vykládají rozsudky tak, jako by uváděly, že napadené nařízení nebylo zrušeno, protože orgány před přijetím napadeného nařízení neposoudily žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, ale protože tak Komise neučinila do tří měsíců. Podle jejich názoru z toho plyne, že orgány neposoudily platně ani žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství společností zařazených do vzorku, a proto řádně nezjistily dumping. Jedna zúčastněná strana zachází ještě dále a naznačuje, že orgány měly pro zajištění souladu s rozsudkem posoudit také všechny žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podané jinými společnostmi nezařazenými do vzorku.

(70)     Tento výklad rozsudku byl vyvrácen v 49. až 51. bodě odůvodnění výše. Odkaz na tříměsíční lhůtu v rozsudcích je argument založený na znění aktu, který má prokázat, že i v případě výběru vzorku musí být posouzeny všechny žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství. Soudní dvůr nikde v rozsudcích neruší dřívější judikaturu týkající se neexistence sankcí za porušení tříměsíční lhůty. Skutečnost, že Soudní dvůr zajistil hospodárnost řízení tím, že nezkoumal šest z devíti žalob proti rozsudkům Tribunálu, znamená, že dotčení vyvážející výrobci mohou tyto žaloby znovu vznést, pokud se rozhodnou zahájit nové řízení. Komise a Rada se při zajištění souladu s rozsudky mohly odvolat na zjištění Tribunálu zamítající tyto argumenty, neboť tato zjištění Soudní dvůr za neplatná neprohlásil. A konečně, v tomto okamžiku není nutné zkoumat žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství jiných společností nezařazených do vzorku, protože pro tyto jiné společnosti nezařazené do vzorku se napadené nařízení stalo konečným.

(71)     Zúčastněné strany za třetí tvrdily, že se orgány odchýlily od své obvyklé praxe zajištění souladu s rozsudky zrušením konečných antidumpingových opatření, včetně toho, co orgány učinily po rozsudku Soudního dvora ve věci Industrie des Poudres Spheriques („IPS“)[26]. Poukazují zejména na to, že Komise zveřejnila oznámení o opětovném zahájení šetření v Úředním věstníku a navrhla Radě nová opatření, jež mají být v budoucnosti přijata.

(72)     Skutečnosti jsou však v daném případě odlišné od předchozích zrušení. Jak bylo vysvětleno výše v 38. a 61. bodě odůvodnění, protiprávnost zjištěná Soudním dvorem se netýká nálezů ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie, a proto ani zásady uložení cla, ale pouze přesné sazby cla. Předchozí zrušení, kterých se dovolávají zúčastněné strany, se naopak týkala nálezů ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie. Orgány proto považovaly za vhodnější přijmout v budoucnosti nová opatření.

(73)     Jedna zúčastněná strana se také dovolává zrušení ve věci Huvis v. Rada, T-221/05 a ve věci Interpipe Nikopolsky v. Rada, T-249/06. Tato zrušení byla částečná; ponechala část cla v platnosti. Důvodem bylo, že Tribunál mohl sám rozhodnout o vhodné výši cla, neboť byl toho názoru, že je nutné provést určitým způsobem úpravu. V tomto případě Soudní dvůr naopak konstatoval, že nemůže namísto Komise a Rady rozhodnout, zda by dotčeným vyvážejícím výrobcům mělo být přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství. Toto rozhodnutí bylo možno učinit pouze na základě posouzení jejich žádostí, což spadá do pravomoci Komise a Rady. Skutečnost, že Soudní dvůr sám nerozhodl o otázce, zda dotčeným vyvážejícím výrobcům má být přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství nebo ne, ukazuje také, že porušení tříměsíční lhůty nevede automaticky k přiznání zacházení jako v tržním hospodářství, jak některé zúčastněné strany tvrdí.

(74)     Za čtvrté zúčastněné strany také zopakovaly, že uložení antidumpingových cel na dovozy obuvi od dotčených vývozců by mělo zpětnou účinnost, a proto by porušovalo čl. 10 základního nařízení a čl. 10 antidumpingové dohody WTO. Tvrdily, že uložení antidumpingových cel s údajně zpětnou působností by také porušovalo oprávněná očekávání. Tato oprávněná očekávání by vznikla na základě rozsudků, popřípadě skutečnosti, že se Komise odchýlila od své předchozí praxe tím, že nezveřejnila oznámení o obnovení řízení v Úředním věstníku ihned po zrušení, ale teprve více než jeden rok poté, co byl první rozsudek vynesen. Navíc tvrdí, že obecná zásada práva Unie ohledně ochrany právní jistoty brání tomu, aby právní akt Unie vstoupil v platnost k datu předcházejícímu jeho zveřejnění.

(75)     V 54. až 59. bodě odůvodnění bylo vysvětleno, že uložení antidumpingových cel v tomto nařízení nemá zpětnou účinnost.

(76)     Rozsudky nemohly vytvořit oprávněná očekávání, neboť vysvětlovaly, že Komise a Rada musí určit, v jaké sazbě bude clo stanoveno (viz 7. bod odůvodnění výše).

(77)     Pokud jde o oznámení, orgány za prvé podotýkají, že v první řadě neexistuje povinnost takové oznámení zveřejňovat, neboť orgány pokračují v řízení od okamžiku vzniku protiprávnosti a oznámení o zahájení řízení zůstává součástí právního řádu Unie. Za druhé by údajná oprávněná očekávání byla založena na době mlčení. Nečinnost orgánů však podle judikatury nemůže zakládat oprávněná očekávání[27]. Údajně pozdní zveřejnění v Úředním věstníku se v každém případě netýkalo oznámení o obnovení řízení, nýbrž oznámení vyzývající (zúčastněné) strany, aby se přihlásily. To bylo zveřejněno z důvodů uvedených ve 14. bodě odůvodnění výše a ani ono nemůže vytvářet oprávněná očekávání.

(78)     Pokud jde o obecnou zásadu práva Unie týkající se ochrany právní jistoty, v 60. bodě odůvodnění výše je uvedeno, že opatření Unie může nabýt účinku od okamžiku předcházejícího jeho zveřejnění, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob, což v daném případě platí.

(79)     Zúčastněné strany za páté zopakovaly také své tvrzení o neexistenci „neodůvodněného obohacení dovozců“, jež bylo vyvráceno v 64. bodě odůvodnění výše.

(80)     Zúčastněné strany za šesté rovněž tvrdily, že navržené provádění bude porušovat zásadu zájmu Unie, jak je stanovena v čl. 21 základního nařízení, neboť uložení cel bude nepřiměřenou zátěží pro dovozce v Unii, aniž by průmyslu Unie jako celku poskytovalo jakýkoli přínos. Tvrzení přehlíží, že se toto nařízení týká dovozů dotčeného výrobku, jež se uskutečnily během období použitelnosti napadeného nařízení, a nikoli budoucích dovozů. Pokud jde o dovozy v průběhu období použitelnosti napadeného nařízení, orgány stanovily zájem Unie ve 241. až 286. bodě odůvodnění napadeného nařízení. Soudy Unie nezjistily v souvislosti s těmito body odůvodnění žádnou protiprávnost.

(81)     Zúčastněné strany také za sedmé tvrdily, že hájit svá práva nemohly všechny zúčastněné strany, ale pouze ty, jež byly schopny prokázat, že byly v původním šetření evidovány jako zúčastněné strany. Podle jejich názoru budou mít navržená cla dopad rovněž na společnosti, které v původním šetření jako zúčastněné strany evidovány nebyly. Kromě toho tvrdily, že orgány nezveřejnily ihned po rozsudku Soudního dvora žádné oznámení, a že proto neexistovaly žádné informace ohledně zamýšleného časového průběhu provádění.

(82)     Jelikož orgány pokračovaly v řízení od okamžiku, kdy nastala protiprávnost, je normální, že adresovaly oznámení těm stranám, jež jsou zúčastněnými stranami v daném řízení. Jiným zúčastněným stranám kromě toho nic nebránilo, aby se přihlásily, a některé tak opravdu učinily a od okamžiku, kdy se přihlásily, byly považovány za zúčastněné strany. Skutečnost, že oznámení bylo zveřejněno teprve více než jeden rok po vyhlášení prvního z obou rozsudků, nemá vliv na zákonnost tohoto nařízení, neboť všechny zúčastněné strany byly včas informovány, aby se mohly vyjádřit.

(83)     Dotčení vyvážející výrobci za osmé tvrdili, že byla porušena jejich práva na obhajobu, neboť Komise posoudila jejich žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství teprve v letech 2012–2013, a nikoli v letech 2005–2006. Tvrdí, že pokud by se posouzení konalo v letech 2005–2006, mohli by poskytnout určité informace, které již poskytnout nemohou, protože dokumenty byly zničeny a/nebo protože osoby odešly do jiného zaměstnání.

(84)     V tomto ohledu se připomíná, že neexistuje žádná povinnost Komise, aby žádala vyvážející výrobce o doplnění žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství. Komise a Rada mohou založit své posouzení na informacích poskytnutých vyvážejícím výrobcem (viz 21., 22. a 31. bod odůvodnění výše). Dotčení vyvážející výrobci navíc nezpochybnili posouzení svých žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství Komisí a neuvedli, na jaké dokumenty nebo na jaké osoby se již nemohou odvolávat. Toto tvrzení je proto natolik abstraktní, že orgány nemohou tyto obtíže brát v úvahu, když provádí posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství. Jelikož je toto tvrzení založeno na spekulaci a není doloženo přesným uvedením toho, jaké dokumenty a jaké osoby již nejsou dostupné a jaká je relevance těchto dokumentů a osob pro posouzení žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství, je nutné toto tvrzení vyvrátit.

(85)     Zúčastněné strany tvrdily, že navržené provádění bude porušovat čl. II odst. 1 písm. b) GATT 1994, neboť orgány navrhly uložení antidumpingového cla na dovozy obuvi od dotčených vývozců, pro které platnost antidumpingových opatření již skončila, se zpětnou působností. Zúčastněné strany navíc tvrdily, že jelikož pro dotčený dovoz nejsou v platnosti žádná zákonně použitelná antidumpingová opatření, navržené provádění porušuje články 10, 5.1 a 5.6 antidumpingové dohody WTO. Podle těchto článků mohou orgány opětovně uložit konečná antidumpingová cla po zahájení nového šetření a nového rozhodnutí ve smyslu čl. 9.1 antidumpingové dohody WTO.

(86)     Tyto argumenty vycházejí z názoru, že orgánům bylo zabráněno v pokračování v řízení v okamžiku, v němž nastala protiprávnost a že uložení cel by mělo zpětnou účinnost. Tento názor je z důvodů uvedených výše mylný. Není proto nutné zabývat se předloženými argumenty ohledně údajného porušení pravidel WTO podrobněji.

5.           Článek 221 celního kodexu Společenství

(87)     Článek 221 nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství[28], stanoví, že sdělení výše cla nelze provést po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. Použití článku může znemožnit provádění rozsudků ve všech případech, kdy vnitrostátní celní orgány a/nebo soudci přijali protiprávnost vnitrostátních celních sdělení, jež byla založena na napadeném nařízení a týkala se výrobků vyrobených dotčenými vyvážejícími výrobci. V takových situacích musí mít vnitrostátní celní orgány možnost sdělit výši cla později než tři roky ode dne vzniku celního dluhu.

(88)     Na rozdíl od stanoviska zúčastněných stran není článek 221 celního kodexu Společenství automaticky použitelný v případě uložení antidumpingového cla. Celní kodex Společenství ani základní nařízení neobsahují ustanovení, které by stanovilo příslušnost celního kodexu Společenství pro uložení antidumpingových cel. Podle čl. 14 odst. 1 základního nařízení je to nařízení, jímž se ukládá clo, které určí formu, sazbu a další podmínky uložení cla.

(89)     Toto nařízení tudíž nestanoví použitelnost článku 221 celního kodexu Společenství, ale stanovuje samostatná pravidla o promlčecí lhůtě. Tato samostatná pravidla jsou odůvodněna takto: z důvodů uvedených v 54. až 59. a 66. bodě odůvodnění navrhované opětovné uložení cla nemá zpětný účinek a v každém případě z důvodů uvedených v 60. a 61. a 76. až 80. bodě odůvodnění neodporuje obecným zásadám práva Unie o ochraně právní jistoty a oprávněného očekávání.

(90)     K původnímu sdělení výše cla navíc došlo ve lhůtě tří let. Po rozsudcích se však stalo nutným znovu posoudit, zda by celní dluh měl být snížen v důsledku posouzení žádostí dotčených vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství. Jelikož do skončení tohoto posouzení neexistoval žádný právní důvod pro zadržování zaplaceného cla, Komise nařídila vnitrostátním celním orgánům, aby vyhověly takovým žádostem o vrácení, ale aby zároveň informovaly dovozce, že nelze vyloučit, že Komise může navrhnout Radě, aby na příslušné dovozy opětovně uložila cla (viz 66. bod odůvodnění výše).

(91)     Z těchto důvodů jsou samostatná pravidla týkající se promlčecí lhůty, odlišná od článku 221 celního kodexu Společenství, odůvodněná.

(92)     Nicméně aby byla zaručena právní jistota a zohlednily se konkrétní okolnosti tohoto případu, považuje se za vhodné stanovit, že sdělení výše cla dlužníkovi proběhne nejpozději do dvou let od vstupu tohoto nařízení v platnost.

(93)     Zúčastněné strany tvrdily, že se orgány nemohou na základě čl. 14 odst. 3 základního nařízení odchýlit od článku 221 celního kodexu Společenství. Mají za to, že základní nařízení svěřuje pouze pravomoc ukládat antidumpingová cla, ale nikoli vyhlašovat pravidla pro vybírání a vracení těchto cel. Tato posledně uvedená pravidla by musela být stanovena výhradně celním kodexem Společenství. Odvolávají se na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Molenbergnatie, C-201/04. Zúčastněné strany také tvrdily, že prováděcí akt, jako je nařízení Rady, které ukládá antidumpingová opatření, se nemůže odchylovat od legislativních aktů, jako je celní kodex Společenství. A konečně, strany tvrdily, že odchýlení se od článku 221 celního kodexu Společenství naruší právní jistotu, neboť ustálená judikatura uvádí, že po uplynutí promlčecí lhůty není clo dlužné ze zákona již vymahatelné.

(94)     Jak je uvedeno v 88. bodě odůvodnění, celní kodex Společenství není automaticky použitelný v případě uložení antidumpingového cla, ale pouze tehdy a v rozsahu, v jakém nařízení, jímž se ukládá clo, stanoví jeho použitelnost. Tvrzení se z tohoto důvodu zamítá jako neopodstatněné. V každém případě článek 14 základního nařízení, což je legislativní akt, který představuje lex specialis k celnímu kodexu Společenství, svěřuje Radě rozsáhlé pravomoci odchýlit se od celního kodexu Společenství. Podle čl. 14 odst. 1 základního nařízení členské státy vybírají cla v podobě, podle sazby a za ostatních podmínek, které jsou stanoveny v nařízení o uložení takového cla. Článek 14 základního nařízení zahrnuje v rozporu s názorem vyjádřeným zúčastněnými stranami také výběr cel, nikoli pouze jejich ukládání. Ustanovení čl. 14 odst. 3 základního nařízení uvádí, že Rada může přijmout „zvláštní ustanovení“; uvedený příklad společné definice pojmu týkajícího se původu dokládá, že taková zvláštní ustanovení se mohou odchýlit, mimo jiné, od celního kodexu Společenství. Ve věci Molenbergnatie byl článek 221 celního kodexu Společenství použitelný právě z toho důvodu, že se od něj nařízení ukládající antidumpingová cla neodchýlilo. Navíc je zřejmé, že jakákoli odchylka musí být orgány odůvodněna a musí zachovat soulad se smyslem článku 221 celního kodexu Společenství, jmenovitě právní jistotu, jak je tomu v tomto nařízení. Tvrzení jsou tedy vyvrácena.

(95)     Jedna zúčastněná strana tvrdila, že dvouletá lhůta pro sdělení výše cla dlužníkovi uvedená v 92. bodu odůvodnění odst. 1 výše by měla být uplatněna v souvislosti s čl. 221 odst. 3 druhou větou celního kodexu Společenství, jež předpokládá prodloužení lhůty tří let pro výběr cla celními orgány v případě trestné činnosti. Zúčastněná strana navíc tvrdila, že stejné prodloužení by se mělo použít na tříletou lhůtu předpokládanou pro dovozce na žádost o vrácení cla podle článku 236 celního kodexu. Orgány nevidí žádný důvod, proč by takovým žádostem měl vyhovět. Výjimka z pravidla tří let stanovená v čl. 221 odst. 3 druhé větě celního kodexu Společenství není dost široká, aby umožňovala účinné zajištění souladu s rozsudky. Neexistuje žádné opodstatnění pro prodloužení lhůty pro dovozce, kteří dováželi dotčený výrobek od dotčených vyvážejících výrobců a nenapadli svůj celní dluh včas.

6.           Závěr

(96)     S přihlédnutím k učiněným připomínkám a jejich analýze byl vyvozen závěr, že by dotčeným vyvážejícím výrobcům mělo být za období použitelnosti napadeného nařízení opětovně uloženo zbytkové antidumpingové clo použitelné pro ČLR.

(97)     Jak je vysvětleno v 40. bodě odůvodnění, nejsou zapotřebí žádné změny nařízení Rady (ES) č. 388/2008 a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1294/2009, jež zůstávají pro dotčené vyvážející výrobce v platnosti.

C.        ZVEŘEJNĚNÍ INFORMACÍ

(98)     Dotčení vyvážející výrobci a všechny strany, které se přihlásily, byli informováni o podstatných skutečnostech a úvahách, na jejichž základě vznikl záměr doporučit uložení konečného antidumpingového cla dotčeným vyvážejícím výrobcům. Byla jim poskytnuta lhůta na předložení stanovisek po zveřejnění informací, a řada zúčastněných stran této možnosti využila. V této souvislosti se konalo také slyšení s úředníkem pro slyšení,

PŘIJALA TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

1.           Ukládá se konečné antidumpingové clo na dovoz obuvi se svrškem z usně nebo z kompozitní usně, kromě sportovní obuvi, obuvi, která se vyrábí speciální technologií, pantoflí a ostatní domácí obuvi a obuvi s ochrannou špičkou, pocházející z Čínské lidové republiky a vyrobené společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co. Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd (doplňkový kód TARIC B999), kódů KN: 6403 20 00, ex 6403 30 00[29], ex 6403 51 11, ex 6403 51 15, ex 6403 51 19, ex 6403 51 91, ex 6403 51 95, ex 6403 51 99, ex 6403 59 11, ex 6403 59 31, ex 6403 59 35, ex 6403 59 39, ex 6403 59 91, ex 6403 59 95, ex 6403 59 99, ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 11, ex 6403 99 31, ex 6403 99 33, ex 6403 99 36, ex 6403 99 38, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98 a ex 6405 10 00[30] za období použitelnosti nařízení Rady (ES) č. 1472/2006. Kódy TARIC jsou uvedeny v příloze tohoto nařízení.

2.           Pro účely tohoto nařízení se použijí tyto definice:

– „sportovní obuví“ se rozumí obuv ve smyslu poznámky k položkám 1 ke kapitole 64 přílohy I nařízení (ES) č. 1719/2005[31],

– „obuví, která se vyrábí speciální technologií,“ se rozumí obuv, jejíž cena CIF za jeden pár činí nejméně 7,5 EUR, určená pro sportovní použití, s jednoduchou nebo vícevrstvou litou podešví, bez vstřikování, vyráběná ze syntetických materiálů speciálně určených k tlumení nárazů způsobených vertikálními nebo laterálními pohyby, a s technickými prvky, například hermeticky uzavřenými polštářky naplněnými plynem nebo kapalinou, mechanickými komponenty, které tlumí nebo neutralizují nárazy, nebo takové materiály jako například polymery s nízkou hustotou, kódů KN ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98,

– „obuví s ochrannou špičkou“ se rozumí obuv mající ochranou špičku a odolnost proti nárazu alespoň 100 joulů (1) kódů KN: ex 6403 3000[32], ex 6403 51 11, ex 6403 51 15, ex 6403 51 19, ex 6403 51 91, ex 6403 51 95, ex 6403 51 99, ex 6403 59 11, ex 6403 59 31, ex 6403 59 35, ex 6403 59 39, ex 6403 59 91, ex 6403 59 95, ex 6403 59 99, ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 11, ex 6403 99 31, ex 6403 99 33, ex 6403 99 36, ex 6403 99 38, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98 and ex 6405 10 00,

– „pantoflemi a ostatní domácí obuví“ se rozumí obuv kódu KN ex 6405 10 00.

3.           Sazba konečného antidumpingového cla použitelná na čistou cenu s dodáním na hranice Unie před proclením pro výrobky uvedené v odstavci 1 a vyrobené společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co. Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd činí 16,5 %.

4.           Použijí se platná ustanovení týkající se cel s výjimkou článku 221 nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství[33]. Sdělení výše cla dlužníkovi provést později než po uplynutí tří let ode dne vzniku celního dluhu, ale nejpozději dva roky po vstupu tohoto nařízení v platnost.

Článek 2

Částky zajištěné prostřednictvím prozatímního antidumpingového cla podle nařízení (ES) č. 553/2006 ze dne 27. března 2006 se s konečnou platností vyberou. Zajištěné částky, které převyšují konečnou sazbu antidumpingového cla, se uvolňují.

Článek 3

Toto nařízení vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

V Bruselu dne

                                                                       Za Radu

                                                                       předseda

[1]           Úř. věst. L 343, 22.12.2009, s. 51

[2]               Úř. věst. L 275, 6.10.2006, s. 1.

[3]               Úř. věst. L 117, 1.5.2008, s. 1.

[4]               Úř. věst. L 352, 30.12.2009, s. 1.

[5]               Úř. věst. L 343, 22.12.2009, s. 51.

[6]               Úř. věst. L 98, 6.4.2006, s. 3.

[7]               Nařízení Rady (ES) č. 1472/2006 ze dne 5. října 2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (Úř. věst. L 275, 6.10.2006, s. 1).

[8]               Nařízení Rady (ES) č. 388/2008 ze dne 29. dubna 2008 kterým se rozšiřují konečná antidumpingová opatření uložená nařízením (ES) č. 1472/2006 na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky na dovoz téhož výrobku zasílaného ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao (Úř. věst. L 117, 1.5.2008, s. 1).

[9]               Úř. věst. C 251, 3.10.2008, s. 21.

[10]             Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1294/2009 ze dne 22. prosince 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a Čínské lidové republiky rozšířeného na dovoz některé obuvi se svrškem z usně zasílané ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao, na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 384/96 (Úř. věst. L 352, 30.12.2009, s. 1).

[11]             Spojené věci Asteris AE a další a Řecká republika v. Komise, 97, 193, 99 a 215/86, Recueil 1988, s. 2181, body 27 a 28.

[12]             Věc Španělsko v. Komise, C-415/96, Recueil 1998, s. I-6993, bod 31; věc Industrie des Poudres Sphériques v. Rada, C-458/98 P, Recueil 2000. s. I-8147, body 80 až 85; věc Alitalia v. Komise, T-301/01, Sb. rozh. 2008, s. II-1753, body 99 a 142; spojené věci Région Nord-Pas de Calais v. Komise, T-267/08 a T-279/08, Recueil 2011, s. II-0000, bod 83.

[13]             Věc Španělsko v. Komise, C-415/96, Recueil 1998, s. I-6993, bod 31; věc Industrie des Poudres Sphériques v. Rada, C-458/98 P, Recueil 2000, s. I-8147, body 80 až 85.

[14]             Úř. věst. C 295, 11.10.2013, s. 6.

[15]             Věc Industrie des Poudres Sphériques v. Rada, C-458/98 P, Recueil 2000, s. I-8147.

[16]             Věc Shanghai Exceli M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T-299/05, Sb. rozh. 2009, s. II- 565, („Shanghai Excell“), bod 116 až 146.

[17]             Věc Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware Co. Ltd, v. Rada, C-141/08 P, bod 94 a následující.

[18]             Věc Edeka v. Německo, 245/81, Recueil 1982, s. 2746, bod 27.

[19]             Věc Licata v. ESC, 270/84, Recueil 1986, s. 2305, bod 31; věc Butterfly Music v. CEDEM, C-60/98, Recueil 1999, s. 1-3939, bod 24; věc Bundesknappschaft v. Brock, 68/69, Recueil 1970, s. 171, bod 6; věc Westzucker GmbH v. Einfuhrund Vorratsstelle für Zucker, 1/73, Recueil 1973, s. 723, bod 5; věc SOPAD v. FORMA a.o., 143/73, Recueil 1973, s. 1433, bod 8; věc Bauche, 96/77, Recueil 1978, s. 383, bod 48; věc KoninklijkeScholten-Honig NV e.a. v. Floofdproduktschaap voor Akkerbouwprodukten, 125/77, Recueil 1978, s. 1991, bod 37; věc Ρ v. Komise, 40/79, Recueil 1981, s. 361, bod 12; věc Řecko v. Komise, T-404/05, Sb. rozh. 2008, s. 11-272, bod 77; věc Komise v. Freistaat Sachsen, C-334/07 Ρ, Sb. rozh. 2008, s. 1-9465, bod 53.

[20]             Věc Ferrière Nord ν. Komise, T-176/01, Sb. rozh. 2004, s. 11-3931, bod 139; věc Komise v. Freistaat Sachsen, C-334/07 Ρ, Sb. rozh. 2008, s. 1-9465, bod 53.

[21]             Věc Španělsko v. Komise, C-169/95, Recueil 1997, s. I-135, bod 51 až 54; spojené věci P&O European Ferries (Vizcaya) SA, T-116/01 a T-118/01, Recueil 2003, s. II-2957, bod 205.

[22]                    Věc GruSa Fleisch v. Hauptzollamt Hamburg-Jonas, C-34/92, Recueil 1993, s. 1-4147, bod 22. Stejné nebo obdobné znění lze nalézt například ve spojených věcech Meridionale Industria Salumi α.δ., 212 a 217/80, Recueil 1981, s. 2735, bod 9 a 10; věc 21/81, Bout, Recueil 1982, s. 381, bod 13; věc Eyckeler & Malt v. Komise T-42/96, Recueil 1998, s. 11-401, body 53 a 55 až 56.

[23]                    Sb. rozh. 2004, s. II-369, body 36 to 37.

[24]             Viz také věc Società agricola fattoria alimentare (SAFA), C-337/88, Sb. rozh. 1990, s. I-1, bod 13.

[25]                    Věc San Giorgio, 199/82, Recueil 1983, s. 3595, bod 13.

[26]             Věc Industrie des Poudres Spheriques v. Rada, 458/98 P, ze dne 3. října 2000.

[27]             Spojené věci Demesa a Territorio Histórico de Álava v. Komise, C-183/02 P a C-187/02 P, Sb. rozh. 2004, s. I-10609, bod 44; spojené věci Francie v. Komise, T-427/04 a T-17/05, Sb. rozh. 2009, s. II-4315, bod 261.

[28]             Úř. věst. L 302, 19.10.1992, s. 1.

[29]             Na základě nařízení Komise (ES) č. 1549/2006 ze dne 17. října 2006, kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. L 301, 31.10.2006, s.1) je tento kód KN dne 1. ledna 2007 nahrazen kódy KN ex 6403 51 05, ex 6403 59 05, ex 6403 91 05 a ex 6403 99 05.

[30]             Jak je definováno v nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 ze dne 27. října 2005, kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. L 286, 28.10.2005, s. 1). Škála výrobků je určena spojením popisu výrobku v čl. 1 odst. 1 a popisu výrobku v odpovídajících kódech KN.

[31]             Úř. věst. L 286, 28.10.2005, s. 1.

[32]             Na základě nařízení Komise (ES) č. 1549/2006 ze dne 17. října 2006, kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. L 301, 31.10.2006, s.1) je tento kód KN dne 1. ledna 2007 nahrazen kódy KN ex 6403 51 05, ex 6403 59 05, ex 6403 91 05 a ex 6403 99 05.

[33]             Úř. věst. L 302, 19.10.1992, s. 1.

PŘÍLOHA

návrhu prováděcího nařízení Rady

o opětovném uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a vyráběné společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co. Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd a o konečném výběru jim uloženého prozatímního cla

Kódy TARIC pro obuv se svrškem z usně nebo z kompozitní usně podle definice v článku 1

a) Od 7. října 2006:

6403 30 00 39, 6403 30 00 89, 6403 51 11 90, 6403 51 15 90, 6403 51 19 90, 6403 51 91 90, 6403 51 95 90, 6403 51 99 90, 6403 59 11 90, 6403 59 31 90, 6403 59 35 90, 6403 59 39 90, 6403 59 91 90, 6403 59 95 90, 6403 59 99 90, 6403 91 11 99, 6403 91 13 99, 6403 91 16 99, 6403 91 18 99, 6403 91 91 99, 6403 91 93 99, 6403 91 96 99, 6403 91 98 99, 6403 99 11 90, 6403 99 31 90, 6403 99 33 90, 6403 99 36 90, 6403 99 38 90, 6403 99 91 99, 6403 99 93 29, 6403 99 93 99, 6403 99 96 29, 6403 99 96 99, 6403 99 98 29, 6403 99 98 99 a 6405 10 00 80

b) Od 1. ledna 2007:

6403 51 05 19, 6403 51 05 99, 6403 51 11 90, 6403 51 15 90, 6403 51 19 90, 6403 51 91 90, 6403 51 95 90, 6403 51 99 90, 6403 59 05 19, 6403 59 05 99, 6403 59 11 90, 6403 59 31 90, 6403 59 35 90, 6403 59 39 90, 6403 59 91 90, 6403 59 95 90, 6403 59 99 90, 6403 91 05 19, 6403 91 05 99, 6403 91 11 99, 6403 91 13 99, 6403 91 16 99, 6403 91 18 99, 6403 91 91 99, 6403 91 93 99, 6403 91 96 99, 6403 91 98 99, 6403 99 05 19, 6403 99 05 99, 6403 99 11 90, 6403 99 31 90, 6403 99 33 90, 6403 99 36 90, 6403 99 38 90, 6403 99 91 99, 6403 99 93 29, 6403 99 93 99, 6403 99 96 29, 6403 99 96 99, 6403 99 98 29, 6403 99 98 99 a 6405 10 00 80

c) Od 7. září 2007:

6403 20 00 20, 6403 20 00 80, 6403 51 05 15, 6403 51 05 18, 6403 51 05 95, 6403 51 05 98, 6403 51 11 91, 6403 51 11 99, 6403 51 15 91, 6403 51 15 99, 6403 51 19 91, 6403 51 19 99, 6403 51 91 91, 6403 51 91 99, 6403 51 95 91, 6403 51 95 99, 6403 51 99 91, 6403 51 99 99, 6403 59 05 15, 6403 59 05 18, 6403 59 05 95, 6403 59 05 98, 6403 59 11 91, 6403 59 11 99, 6403 59 31 91, 6403 59 31 99, 6403 59 35 91, 6403 59 35 99, 6403 59 39 91, 6403 59 39 99, 6403 59 91 91, 6403 59 91 99, 6403 59 95 91, 6403 59 95 99, 6403 59 99 91, 6403 59 99 99, 6403 91 05 15, 6403 91 05 18, 6403 91 05 95, 6403 91 05 98, 6403 91 11 95, 6403 91 11 98, 6403 91 13 95, 6403 91 13 98, 6403 91 16 95, 6403 91 16 98, 6403 91 18 95, 6403 91 18 98, 6403 91 91 95, 6403 91 91 98, 6403 91 93 95, 6403 91 93 98, 6403 91 96 95, 6403 91 96 98, 6403 91 98 95, 6403 91 98 98, 6403 99 05 15, 6403 99 05 18, 6403 99 05 95, 6403 99 05 98, 6403 99 11 91, 6403 99 11 99, 6403 99 31 91, 6403 99 31 99, 6403 99 33 91, 6403 99 33 99, 6403 99 36 91, 6403 99 36 99, 6403 99 38 91, 6403 99 38 99, 6403 99 91 95, 6403 99 91 98, 6403 99 93 25, 6403 99 93 28, 6403 99 93 95, 6403 99 93 98, 6403 99 96 25, 6403 99 96 28, 6403 99 96 95, 6403 99 96 98, 6403 99 98 25, 6403 99 98 28, 6403 99 98 95, 6403 99 98 98, 6405 10 00 81 a 6405 10 00 89