52014DC0313

OBSAH

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o provádění členskými státy rámcového rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení

1........... Úvod............................................................................................................................. 3

1.1........ Cíl a oblast působnosti rámcového rozhodnutí............................................................. 3

1.2........ Ochranná opatření týkající se základních práv............................................................. 4

1.3........ Hlavní prvky rámcového rozhodnutí............................................................................ 4

1.4........ Stav provedení ve vnitrostátním právu a důsledky neprovedení.................................. 5

2........... Hodnocení provádění rámcového rozhodnutí členskými státy..................................... 5

2.1........ Předběžné hodnocení obdržených prováděcích předpisů............................................. 5

2.2........ Hodnocení vybraných klíčových ustanovení rámcového rozhodnutí........................... 6

2.2.1..... Příslušné orgány............................................................................................................ 6

2.2.2..... Jazykový režim............................................................................................................. 6

2.2.3..... Výměna informací o věci.............................................................................................. 7

2.2.4..... Postup pro přímé konzultace a dosažení konsenzu....................................................... 9

2.2.4.1.. Postup pro přímé konzultace......................................................................................... 9

2.2.4.2.. Výsledek přímých konzultací a dosahování konsenzu podle článků 10 a 11............. 10

3........... Závěr........................................................................................................................... 11

1. Úvod 1.1 Cíl a oblast působnosti rámcového rozhodnutí

Ve skutečném prostoru práva založeném na vzájemné důvěře mohou občané oprávněně očekávat bezpečnost a ochranu proti trestné činnosti v celé Evropské unii a přitom mohou důvěřovat, že jejich základní práva, pokud se stanou účastníky trestního řízení jako obžalovaní, budou dodržována.

Evropská unie zavedla různé nástroje pro účinnější boj proti přeshraniční trestné činnosti. K trestné činnosti může docházet na území několika členských států: například příprava trestného může proběhnout v jednom členském státě, zatímco samotný trestný čin může být spáchán v jiném členském státě; pachatelé mohou být zatčeni ve třetím členském státě a majetek pocházející z trestné činnosti může být převeden do čtvrtého členského státu. To vede k situacím, kdy by vyšetřování trestné činnosti a trestní řízení proti údajným pachatelům mohlo být oprávněno provádět několik členských států. To představuje problémy nejen z hlediska koordinace a efektivity trestního stíhání, ale také s ohledem na dodržování základní zásady trestního práva, která je rovněž zakotvena v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), že nikdo nemůže být stíhán nebo odsouzen dvakrát za stejný čin.[1]

Evropská unie přijala rámcové rozhodnutí 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení[2], jehož cílem je zabránit v Evropské unii zbytečným souběžným trestním řízením ve věci stejných skutečností týkajícím se totožné osoby.

V zájmu účinného trestního soudnictví v rámci evropského prostoru práva je zajistit, aby trestní řízení probíhalo v nejvhodnějším členském státě, například ve státě, kde došlo k převážné části trestné činnosti, kde vznikla největší škoda nebo kde mají významné zájmy podezřelý či obviněný nebo oběti. Tato příslušnost musí být zvolena transparentním a objektivním způsobem, aby byla zaručena právní jistota pro občany a aby se zlepšila justiční spolupráce v trestních věcech mezi orgány, jež mohou vykonávat souběžnou pravomoc.

Toto rámcové rozhodnutí je prvním významným krokem v právu Evropské unie ohledně předcházení kompetenčním sporům.[3] V kontextu internacionalizace trestné činnosti v rámci Evropské unie toto opatření poskytuje přidanou hodnotu tím, že zlepšuje řádné fungování evropského prostoru práva. Přispívá tak k účinnému výkonu trestního soudnictví v členských státech.

Účelem této zprávy je poskytnout předběžné hodnocení vnitrostátních prováděcích předpisů, které již Komise obdržela.

Od 1. prosince 2014, kdy uplyne pětileté přechodné období Lisabonské smlouvy, se plně použijí soudní pravomoci Soudního dvora a donucovací pravomoci Komise, pokud jde o předlisabonské acquis v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce.

1.2 Ochranná opatření týkající se základních práv

Uvedený nástroj ctí základní práva a dodržuje zásady, které jsou zakotveny v článku 6 Smlouvy o Evropské unii a které jsou vyjádřeny v Listině základních práv EU. Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost se Listina stala právně závaznou a právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán bylo posíleno. Článek 50 Listiny zakotvuje zásadu „ne bis in idem“, kterou jsou členské státy podle článku 51 Listiny při provádění práva EU povinny respektovat, dodržovat a podporovat.

Zásada „ne bis in idem“ je obsažena v článcích 54–58 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, jak ji v několika případech vyložil Evropský soudní dvůr (Soudní dvůr Evropské unie).[4]

1.3 Hlavní prvky rámcového rozhodnutí

Rámcové rozhodnutí stanoví postup, jakým vnitrostátní orgány členských států EU navazují vzájemný kontakt, mají-li oprávněné důvody se domnívat, že v jiném členském státě / jiných členských státech EU je vedeno souběžné řízení. V takovém případě musí požádat o potvrzení existence takového souběžného řízení příslušným orgánem jiného členského státu. Kontaktovaný orgán musí odpovědět bez zbytečného odkladu nebo ve lhůtě stanovené kontaktujícím orgánem.

Toto opatření rovněž vytváří pro tyto orgány rámec, jehož pomocí uvedené orgány zahájí přímé konzultace, pokud je zjištěno souběžné řízení, k nalezení efektivní dohody o tom, který ze zúčastněných členských států je nejzpůsobilejší k tomu, aby pokračoval ve stíhání trestného činu. Konzultace by měla pokud možno vést k soustředění řízení do jednoho členského státu EU, například prostřednictvím předání trestního řízení. V zájmu dosažení konsenzu by příslušné orgány měly posoudit všechna příslušná kritéria, jež mohou zahrnovat kritéria uvedená v návodu zveřejněném ve výroční zprávě Eurojustu z roku 2003, a vzít v úvahu například místo, kde byl spáchán větší díl trestné činnosti, místo, kde byla způsobena většina škody, místo, kde se nachází podezřelá nebo obviněná osoba, a možnosti zajištění jejího předání nebo vydání do jiné jurisdikce, státní příslušnost nebo trvalý pobyt podezřelé nebo obviněné osoby, důležité zájmy podezřelé nebo obviněné osoby, důležité zájmy obětí a svědků, přípustnost důkazů nebo prodlení, k nimž může dojít.

Není-li dosaženo dohody, věc se předloží Eurojustu, pokud je to vhodné a pokud to spadá do jeho pravomoci. Vzhledem k tomu, že Eurojust je zvlášť dobře způsobilý k poskytování pomoci při řešení sporů, mělo by být předložení věci Eurojustu v případě, kdy není možné dosáhnout konsenzu, obvyklým krokem.[5]

1.4 Stav provedení ve vnitrostátním právu a důsledky neprovedení

Do doby, kdy byla tato zpráva vypracována, Komise obdržela oznámení o vnitrostátních prováděcích předpisech od těchto patnácti členských států: AT, BE, CY, CZ, DE, FI, HU, HR, LV, NL, PL, PT, RO, SI a SK.

Více než jeden rok po datu provedení neoznámilo opatření provádějící povinnosti tohoto rámcového rozhodnutí třináct členských států: BG, DK, EE, EL, ES, FR, IE, IT, LT, LU, MT, SE a UK.

Sedm členských států (BG, EL, ES, FR, LT, MT a SE) informovalo Komisi o tom, že příslušná prováděcí opatření na vnitrostátní úrovni právě připravují. Ani jeden z těchto členských států však do dubna 2014 tato opatření nepřijal a Komisi neinformoval.

V příloze je uvedena tabulka o stavu provádění rámcového rozhodnutí.

Rámcová rozhodnutí musí členské státy provést stejně jako v případě jakéhokoli jiného prvku acquis EU. Rámcová rozhodnutí jsou ze své povahy pro členské státy závazná, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo, ale volba formy a způsobu provedení je záležitostí vnitrostátních orgánů.

Neprovedení rámcových rozhodnutí některými členskými státy je problematické, protože členské státy, které rámcová rozhodnutí řádně provedly, nemohou těžit ze spolupráce ve vztazích s těmi členskými státy, které je včas neprovedly. Zásada vzájemného uznávání, jež je základním kamenem evropského prostoru práva, který toto rámcové rozhodnutí usnadňuje, nemůže fungovat, pokud nástroje nejsou prováděny správně ve všech dotčených členských státech. V důsledku toho při spolupráci s členským státem, který je neprovedl včas, budou na náhodný a často zdlouhavý postup tradiční vzájemné právní pomoci v trestních věcech bez spolehlivé záruky včasného odhalení věcí bis in idem, k němuž by mělo dojít již v raných fázích trestního řízení, muset spoléhat i ty členské státy, které je již provedly. Takový postup značně zvyšuje riziko dvojího stíhání v téže věci.

2. Hodnocení provádění rámcového rozhodnutí členskými státy 2.1 Předběžné hodnocení obdržených prováděcích předpisů[6]

Tato zpráva se zaměřuje na vybrané články, jež tvoří jádro rámcového rozhodnutí z hlediska jeho cílů.

Členské státy si obecně zvolily různé metody a přístupy k provedení rámcového rozhodnutí. Některé členské státy se rozhodly provést rámcové rozhodnutí ve svých vnitrostátních trestněprávních předpisech (AT, CZ, DE, FI, HR, HU, LV, PT, RO, SI a SK), jeden členský stát prostřednictvím správního aktu (CY) a dva členské státy provedly rámcové rozhodnutí ve svém interním (správním) postupu (BE, NL).

Jelikož se jedná o předběžné hodnocení, je zatím příliš brzy na vyvozování obecných závěrů o kvalitě provádění. Důvodem je rovněž skutečnost, že mnoho členských států dosud nesplnilo svou povinnost provést rámcové rozhodnutí. Členské státy proto mají navíc málo praktických zkušenosti s uplatňováním uvedeného rámcového rozhodnutí.

2.2 Hodnocení vybraných klíčových ustanovení rámcového rozhodnutí 2.2.1 Příslušné orgány

Klíčovým požadavkem je zásada přímého styku mezi příslušnými orgány stanovená v článku 4.

Článek 4 ukládá členským státům povinnost určit, které vnitrostátní justiční nebo jiné orgány jsou příslušné pro účely uvedeného rámcového rozhodnutí. Jako vedlejší podpůrný prvek však každý členský stát může určit jeden nebo více ústředních orgánů odpovědných za správní doručování a přijímání žádostí o poskytnutí informací a o pomoc příslušným orgánům, je-li to nezbytné s ohledem na jeho vnitřní organizační uspořádání.

Příslušnými orgány pro provádění úkolů podle rámcového rozhodnutí jsou pro většinu členských států justiční orgány, jako jsou soudy (CZ, PL, RO, SK) nebo státní zastupitelství (AT, BE, CZ, DE, FI, HR, NL, PL, RO, SK). V menšině členských států (FI, CY[7], LV) byly určeny policejní orgány, jako jsou policisté pověření vyšetřováním. Kromě toho CZ, LV[8], RO a SI rozlišují mezi příslušnými orgány v závislosti na fázi řízení.

Ústřední orgán, jehož úlohou je poskytovat pomoc / usnadňovat spolupráci, je určen v menšině členských států, například v HU[9], FI, PT[10], RO a do jisté míry v CZ.

Členské státy, které určily ústřední orgány pro provádění úkolů podle tohoto rámcového rozhodnutí, musí splňovat ustanovení, že tyto orgány fungují pouze jako vedlejší orgán a že by měla být zpravidla řádně dodržována zásada přímého styku mezi příslušnými orgány.

2.2.2 Jazykový režim

V zájmu zajištění účinné spolupráce mezi příslušnými orgány v souvislosti s uvedeným rámcovým rozhodnutím je nezbytné, aby příslušné orgány členských států byly informovány o jazycích, které musí být použity při navazování kontaktu.

Podle článku 14 členské státy prohlásí, které z úředních jazyků orgánů Unie lze používat při navazování kontaktu (kapitola 2). Příslušné orgány se navíc mohou svobodně dohodnout na používání kteréhokoli jazyka v průběhu svých přímých konzultací.

Například SK vyžaduje slovenský jazyk pouze pro postupy stanovené v kapitole 2. Některé členské státy akceptují kromě svého vlastního úředního jazyka také angličtinu (CY, NL, HU a SI) nebo některé jazyky používané v sousedních zemích (CZ, NL, FI).

Většina členských států uplatňuje určitou míru pružnosti, přičemž uvádí, že příslušný orgán může navíc přijmout žádosti o styk v neuvedeném jazyce na základě vzájemnosti (AT, PT), pokud jejich použití nebrání žádné překážky (FI, RO), nebo v (ústním) styku, pokud jazyku rozumí a jím hovoří strany v rámci konzultací (NL, SE, SI).

Většina členských států svůj jazykový režim pro přijímání žádostí řádně oznámila. Tři členské státy (DE, HR a LV) svůj prováděcí jazykový režim neuvedly.

2.2.3 Výměna informací o věci

(článek 5 – Povinnost navázat kontakt, článek 6 – Povinnost odpovědět, článek 7 – Způsob komunikace, článek 8 – Minimální informace, které má žádost obsahovat, článek 9 – Minimální informace, které mají být poskytnuty v odpovědi)

Ustanovení čl. 5 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí, jež vyžaduje, aby členské státy navázaly styk s jiným členských státem, pokud mají „oprávněné důvody“ se domnívat, že v jiném členském státě probíhá souběžné řízení, provedly ve svých prováděcích opatřeních přesně těmito slovy téměř všechny členské státy (s výjimkou[11] DE, HR, HU, LV, PL a PT). NL a RO ve svých opatřeních podrobně popsaly, co považují za „oprávněné důvody“.[12]

V této souvislosti by měla být zmíněna úloha Evropské justiční sítě (EJS) (čl. 5 odst. 2). Tato síť byla zřízena především za účelem zlepšení vztahů mezi příslušnými orgány, pokud jde o výměnu informací. Tento účinný a neformální prostředek rychlé výměny informací může také často přispět k lepšímu povědomí o probíhajících trestní řízení vedených ve dvou nebo více členských státech ve věci stejných nebo souvisejících skutečností.

Provedení ze strany BE, FI, HR, HU, NL, PL, RO a SK odkazují na Evropskou justiční síť, což může pomoci podpořit přímý styk mezi příslušnými pracovníky v praxi.

Podle čl. 6 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí by kontaktované orgány měly odpovědět na žádost v „přiměřené lhůtě“ uvedené kontaktujícím orgánem, nebo bez zbytečného odkladu. BE, CZ, FI, HR, HU, PL, RO a SK provedly článek 6 uvedeného rámcového rozhodnutí do svých vnitrostátních právních předpisů/opatření téměř doslova, přičemž jedinou výjimkou je, že FI vyložilo požadavek na informování „bez zbytečného odkladu“ jako „ihned“ a LV jako „co nejdříve“.

Provedení ze strany NL a SI se také liší v tomto ohledu: NL použilo termín „urychleně“ a SI zřejmě provedlo toto ustanovení v opačném pořadí, jelikož vyžaduje odpověď „bez odkladu nebo nejpozději ve lhůtě stanovené v žádosti“. Kromě toho SI vyžaduje, aby jeho vlastní orgány stanovily pro kontaktující orgány „přiměřenou lhůtu“.

Je důležité poukázat na to, že AT, DE, LV, NL, PL, PT, RO a SK opomněly provést prvek čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, který vyžaduje, aby státy v případech, kdy je podezřelý držen ve vazbě, zpracovaly žádosti urychleně.

NL se od ostatních provedení liší tím, že stanoví silnou úlohu Mezinárodních středisek pro právní pomoc (IRC).[13]

Německo neprovedlo článek 6 uvedeného rámcového rozhodnutí do svých vnitrostátních právních předpisů doslovně. Místo toho § 59 zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech pouze obecně ujišťuje, že pokud právní předpisy EU stanoví povinnost spolupracovat, musí se to při výkonu diskrečních pravomocí zohlednit.

BE, CZ, HR, HU, FI, NL, RO a SI přijímají jakoukoliv formu komunikace, včetně elektronické komunikace, pokud může být zaznamenána písemně. Slovinsko zdůrazňuje, že zvolený způsob komunikace by měl dostatečně chránit osobní údaje. Tyto státy způsob komunikace nestanovily: AT, CY, DE, LV, PL, PT, RO a SK. Členské státy, které nezavedly způsob komunikace umožňující vypracování písemných záznamů, nesplňují klíčový požadavek kapitoly 2 o výměně informací.

AT, BE, CZ, FI, HR, HU, LV, NL, RO, SI a SK provedly (téměř) přímo do svých vnitrostátních opatření znění článků 8 a 9 uvedeného rámcového rozhodnutí, kterými se stanoví minimální informace, jež mají být uvedeny v žádosti nebo v odpovědi. Ty členské státy, které požadavek na minimální informace podle článků 8 a 9 ve vnitrostátních právních předpisech ani interních závazných pravidlech neprovedly, tedy nesplňují klíčovou povinnost vyplývající z rámcového rozhodnutí a vyzývají se, aby přezkoumaly své vnitrostátní prováděcí předpisy a sladily s ustanoveními rámcového rozhodnutí.

2.2.4 Postup pro přímé konzultace a dosažení konsenzu

(článek 10 – Povinnost zahájit přímé konzultace; článek 11 – Postup dosažení konsenzu; článek 12 – Spolupráce s Eurojustem)

2.2.4.1 Postup pro přímé konzultace

Většina členských států (AT, BE, CZ, FI, HR, HU, NL, PL, RO, SI, SK) použila k provedení této povinnosti ve vnitrostátních právních přepisech / opatřeních znění podobné čl. 10 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí. Některé členské státy však do postupu pro přímé konzultace a dosažení konsenzu začlenily dodatečná řízení nebo pokyny. Například nizozemské opatření naznačuje, že pomoc ve styku s členskými státy může být poskytována ze strany IRC. Belgický prováděcí předpis stanoví, že pro účely použití tohoto článku „musí být zváženy všechny skutkové okolnosti a právní otázky“.

Podle belgického opatření dále musí státní zástupce v případě „zrcadlového“ nebo společného vyšetřování spolupracovat na postupech stíhání s příslušným orgánem v jiném členském státě a pokud možno stanovit společné lhůty, aby se předešlo kompetenčním konfliktům a zajistila se větší účinnost při stíhání, soudním řízení a vykonávání.

Toto provedení, ačkoli nejde o doslovný překlad znění článku 10 uvedeného rámcového rozhodnutí, odráží ducha rámcového rozhodnutí. Belgie zašla ještě dále než rámcové rozhodnutí tím, že uložila členským státům povinnost zahájit přímé konzultace v případě, že osoba, která se hledá na základě evropského zatýkacího rozkazu, je stíhána pro stejný trestný čin, pro který byl evropský zatýkací rozkaz vydán.[14]

Polský zákon stanoví, že „je-li to nezbytné v zájmu spravedlnosti“, soud nebo státní zástupce konzultuje příslušný soud nebo jiný subjekt členského státu EU, kde bylo trestní řízení týkající se téhož činu téže osoby zahájeno, a požádá o převzetí nebo předání trestního stíhání.

Podle kyperského právního předpisu by vyšetřovatelé v případě potřeby měli bez váhání požadovat pomoc Ředitelství pro policejní spolupráci v rámci Evropské unie a pro mezinárodní policejní spolupráci, které může v případě potřeby požádat o pomoc a/nebo poradenství právní odbor.

Jako předběžný závěr se zdá, že čl. 10 odst. 2 uvedeného rámcového rozhodnutí, který obsahuje povinnost, aby se členské státy navzájem informovaly o důležitých procesních opatřeních, která během řízení přijaly, provedly přímo ve vnitrostátních právních předpisech nebo opatřeních AT, BE, CZ, HR, HU, FI, NL, PL, RO, SI a SK).[15]

Tyto členské státy zmínily použití „výjimky z důvodů národní bezpečnosti“[16] z povinnosti odpovědět na žádosti jiných příslušných orgánů: AT, BE, CZ, FI, HR, HU, NL, PL, RO, SI a SK.

Některé členské státy zdůraznily, že jejich vnitrostátní státní zástupce nemá povinnost zastavit nebo zahájit řízení v rámci těchto konzultací. Pokud se nepodaří dosáhnout dohody na soustředění stíhání v jiném členském státě, a to ani po zprostředkování Eurojustu, může státní zástupce vést trestní řízení pro kterýkoli trestný čin spadající do jeho pravomoci (BE, NL). Slovinsko dodalo, že přímými konzultacemi není dotčeno zahájení nebo provádění úkonů v přípravném řízení.

2.2.4.2 Výsledek přímých konzultací a dosahování konsenzu podle článků 10 a 11

Členské státy zmínily následující scénáře jako potenciální výsledky přímé konzultace za účelem stanovení optimálního místa pro stíhání a/nebo soudní řízení.

· Soustředění/předání vyšetřování nebo řízení, aby bylo zajištěno stíhání obviněného v jednom členském státě (AT, BE, HR, HU, FI, RO, SI a NL). V PL se převzetí nebo předání trestního stíhání uskuteční pouze tehdy, „je-li to nezbytné v zájmu spravedlnosti“;

· uspořádat trestní řízení jinak vhodným způsobem (FI);

· šetření je zastaveno (NL, HR). Chorvatsko uvedlo, že „bylo-li trestní řízení v jiném členském státě dokončeno rozhodnutím, které nabylo právní moci, zastaví státním zastupitelství trestní stíhání nebo zruší obvinění a informuje o tom soud“;

· Souběžné vyšetřování vedené v obou členských státech v těsné spolupráci a vzájemném kontaktu mezi těmito státy (BE, NL);

· zřízení společného vyšetřovacího týmu (BE, NL).

Slovinsko podrobně uvedlo, jaké okolnosti by měly být zváženy v průběhu přímých konzultací za účelem dosažení konsenzu: „zkoumají se všechny skutečnosti a důkazy související s věcí a všechny okolnosti relevantní pro dosažení konsenzu“. Přitom je zejména důležité „zohlednit zájmy trestního řízení, nákladovou efektivnost stíhání, dostupnost důkazů, ochranu rodinného života a také náklady úkonů v přípravném řízení nebo náklady trestního řízení, které byly do té doby vynaloženy nebo které budou brzy vynaloženy, nikoli však délku předepsané sankce.“[17]

3. Závěr

· Toto rámcové rozhodnutí je prvním důležitým krokem, jak předejít porušování zásady „ne bis in idem“ během trestního řízení a zamezit nebezpečí neadekvátního výkonu pravomoci členskými státy. Stupeň provedení uvedeného rámcového rozhodnutí se značně liší. Třebaže se uznává úsilí patnácti členských států, které již rozhodnutí ve vnitrostátním právu provedly, není úroveň provedení tohoto důležitého právního předpisu zdaleka uspokojivá, jelikož třináct dalších členských států rozhodnutí neprovedlo.

· Částečné a neúplné provedení uvedeného rámcového rozhodnutí brání účinnému fungování evropského prostoru práva. Navíc může v některých případech mařit legitimní očekávání občanů EU. Vnitrostátní prováděcí přepisy obdržené od dvanácti členských států (AT, BE, CY, CZ, FI, HR, HU, NL, PL, RO, SI, SK) se zdají být obecně uspokojivé, zvláště pokud jde o nejdůležitější otázky, jako jsou mechanismus výměny informací a postup konzultací.

· Členské státy se vyzývají, aby poskytly přesné statistické údaje, pokud jde o postupování věcí, které by umožnily posoudit účinnost uplatňování uvedeného rámcového rozhodnutí v praxi.

· Dále je politováníhodné opožděné provedení, jelikož uvedené rámcové rozhodnutí by mohlo zvýšit účinnost správy trestního soudnictví v přeshraničních věcech, a to úsporou lidských a finančních zdrojů příslušných orgánů v trestním řízení.

· Je nanejvýš důležité, aby všechny členské státy tuto zprávu zvážily a poskytly Komisi všechny další důležité informace za účelem splnění svých povinností vyplývajících ze Smlouvy. Komise dále nabádá ty členské státy, které signalizovaly, že příslušné právní předpisy připravují, aby tato vnitrostátní opatření přijaly a oznámily co nejdříve. Komise vyzývá členské státy, které tak zatím neučinily, aby urychleně podnikly kroky k provedení uvedeného rámcového rozhodnutí v co největším rozsahu. Dále vyzývá ty členské státy, které rámcová rozhodnutí provedly nesprávně, aby je revidovaly a sladily své vnitrostátní prováděcí předpisy s ustanoveními uvedeného rámcového rozhodnutí.

[1]               Článek 50 Listiny („Ne bis in idem“): „Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin: Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“

[2]               Uvedené rámcové rozhodnutí bylo přijato z podnětu České republiky, Polské republiky, republiky Slovinsko, Slovenské republiky a Švédského království.

[3]               Úmluva Rady Evropy o předávání řízení z roku 1972 vstoupila v platnost pouze ve třinácti členských státech EU.

[4]               Viz například věci Soudního dvora Evropské unie C-187/01 a C-385/01 Gözütok a Brügge, C-436/04 Van Esbroeck, C-367/05 Kraaijenbrink, C-150/05 Van Straaten, C-297/07 Klaus Bourquain, C-261/09 Gaetano Mantello.

[5]               Rozhodnutí Rady 2002/187/SVV ze dne 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) ve znění rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu. Výroční zpráva Eurojustu z roku 2012 konstatuje, že Eurojust v omezené míře formálně využívá svých pravomocí vydávat doporučení pro zabránění a řešení pozitivních či negativních kompetenčních sporů v omezené míře. Z oznámení vyplývá, že většina členských států provedla článek 12 (Spolupráce s Eurojustem) pružně, přičemž v zásadě uvádí, že „pokud orgány nedosáhnou konsenzu na účinném řešení, může být věc předána Eurojustu“. Pouze jeden členský stát ve svém prováděcím opatření výslovně zajistil úlohu „pokynů pro rozhodování o tom, v rámci které jurisdikce by mělo být vedeno trestní stíhání“ vydaných Eurojustem v roce 2003.

[6]               Pokud prováděcí opatření nezahrnuje zvláštní ustanovení o některých prvcích rámcového rozhodnutí, je v této zprávě uvedeno, že dotčený členský stát tyto prvky neprovedl.

[7]               V případě CY byla určena policie, konkrétně Ředitelství pro policejní spolupráci v rámci Evropské unie a pro mezinárodní policejní spolupráci (European Union and International Police Cooperation Directorate).

[8]               Kromě policie LV určilo nejvyšší státní zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti.

[9]               Pro účely článku 4 HU určilo pouze nejvyšší státní zastupitelství.

[10]             Pro účely článku 4 PT určilo pouze vrchní státní zastupitelství.

[11]             Některé členské státy použily mírně odlišnou terminologii, například „pokud je to opodstatněno nebo pokud je zjištěno, že probíhá souběžné řízení“.

[12]             Podle nizozemského prováděcího opatření: „o oprávněné důvody se bude jednat vždy, když podezřelý uvede, že je proti němu vedeno souběžné trestní řízení v jiném členském státě; z žádosti příslušného orgánu v jiném členském státě o právní pomoc vyplývá, že v jiných členských státech může takové řízení probíhat; policejní a justiční orgány poskytnou informace, na základě kterých lze předpokládat, že souběžné trestní řízení může probíhat nebo z nizozemského trestního vyšetřování vyplyne, že souběžné trestní řízení může probíhat.“

[13]             Žádosti od příslušných orgánů v jiných členských státech budou zaslány přímo státnímu zástupci nebo budou předány z IRC. Pokud státní zástupce obdrží žádost přímo, měl by o tom informovat IRC.

[14]             http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32002F0584:cs:HTML.

[15]             Například polský zákon stanoví, že se poskytují informace ohledně postupu pro preventivní opatření a další informace se poskytují na žádost příslušného orgánu. Nizozemské opatření doplňuje, že státnímu zástupci je rovněž doporučeno, aby se s příslušným orgánem dohodl na tom, jak budou vyměňované informace zaznamenávány a používány v trestním řízení. Maďarský právní předpis stanoví, že při zahájení konzultací státní zastupitelství přeruší vyšetřování případně soud přeruší řízení. Nejvyšší státní zástupce informuje příslušný orgán v jiném členském státě o přerušení trestního řízení.

[16]             Pokud by požadované konkrétní informace poškodily zásadní zájmy národní bezpečnosti nebo ohrozily bezpečnost osob, příslušný orgán je v jednotlivých případech není povinen poskytnout.

[17]             V Maďarsku strany v průběhu konzultací zváží všechna významná hlediska za účelem rozhodnutí, který členský stát má v trestním řízení pokračovat. Tato významná hlediska mohou zahrnovat zejména fázi, jíž bylo v rámci trestního řízení dosaženo, členský stát, v němž je k dispozici více důkazů, zda probíhající trestní řízení v různých členských státech souvisejí s jiným trestním řízením ve stejném státě, místo, kde je obviněný držen ve vazbě, nebo státní příslušnost obviněného.

Přehled vnitrostátních prováděcích opatření

|| Oznámení obdrženo || Datum provedení / vstup v platnost || Druh provedení || Příslušné orgány || Jazyky (článek 14)

AT || ANO || 1. 8. 2013 || Spolkový zákon o soudní spolupráci v trestních věcech s členskými státy Evropské unie zveřejněný ve Spolkové sbírce zákonů (Bundesgesetzblatt) I č. 175/2013 || Státní zastupitelství. || Jak je popsáno v kapitole 2, v řízeních lze používat němčinu. Ostatní jazyky mohou být rovněž použity na základě vzájemnosti.

BE || ANO || 27. 3. 2013 || Společný oběžník ministra spravedlnosti a kolegia vrchních státních zástupců || Příslušný státní zástupce. || Jakýkoli jazyk, kterému rozumí a kterým hovoří orgány.

CY || ANO || 10. 8. 2012 || Správní nařízení č. 303/2012 Oběžník ředitele kyperské policie zveřejněný dne 21. 11. 2012 || Kyperská policie. || Řečtina a angličtina.

CZ || ANO || 1. 1. 2014 || Zákon č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních; || Soudy, státní zastupitelství v závislosti na fázi řízení. Úlohu má také Ministerstvo spravedlnosti / Nejvyšší státní zastupitelství v závislosti na fázi řízení  (čl. 4 odst. 3). || Čeština; slovenština ve vztahu k SK a němčina ve vztahu k AT.

DE || ANO || – || Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních; trestní řád || Státní zastupitelství. || Neuvedeno.

FI || ANO || 19. 6. 2012 || Zákon o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci a o předávání předběžného vyšetřování a stíhání mezi Finskem a ostatními členskými státy (295/2012) || Příslušný státní zástupce nebo úředník pověřený vyšetřováním – čl. 4 odst. 3: Nejvyšší státní zastupitelství a Národní úřad pro vyšetřování. || Finština, švédština nebo angličtina; žádosti o navázání kontaktu v jiném jazyce, pokud neexistuje žádná překážka pro jeho použití.

HR || ANO || 1. 7. 2013 || Zákon pozměňující zákon o státním zastupitelství (NN 72/13). || Státní zastupitelství. || Neuvedeno.

HU || ANO || – || Zákon č. CLXXX z roku 2012 || Nejvyšší státní zastupitelství (rovněž jedná jako ústřední orgán podle čl. 4 odst. 3). || Maďarština, angličtina, němčina, francouzština.

LV || ANO || 1. 7. 2012 || Zákon ze dne 24. května 2012 o změnách trestního práva procesního || Úřad Nejvyššího státního zastupitelství; státní policie; ministerstvo spravedlnosti v závislosti na fázi řízení. || Neuvedeno.

NL || ANO || 15. 6. 2012 || Oběžník kolegia vrchních státních zástupců || Všichni státní zástupci. || Nizozemština, angličtina a němčina pro písemné žádosti – ústní styk: jakýkoli jazyk, jemuž rozumí obě strany.

PL || ANO || 17. 10. 2012 || Zákon, kterým se mění trestní řád || Soudy, státní zástupci. || Polština.

PT || ANO || 30. 8. 2001 || Článek 145 zákona č. 144/1999 ve znění zákona č. 104/2001 || Vrchní státní zastupitelství || Portugalština; ostatní jazyky mohou být rovněž použity na základě vzájemnosti.

RO || ANO || 25. 12. 2013 || Zákon č. 300/2013, kterým se mění a doplňuje zákon č. 302/2004 o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních || Státní zástupci pověření danou věcí; soud ve fázi soudního řízení. Čl. 4 odst. 3: Státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a trestním soudu. || Rumunština; žádosti o navázání kontaktu v jiném jazyce, pokud neexistuje žádná překážka pro jeho použití.

SI || ANO || 20. 9. 2013 || Zákon o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních mezi členskými státy EU, zveřejněný v Úředním věstníku republiky Slovinsko č. 48/20133 ze dne 4. června 2013 || Před vydáním rozhodnutí o vyšetřování: státní zástupci; v průběhu vyšetřování: vyšetřující soudci; ve fázi soudního řízení: soudci. || Při navazování kontaktu slovinština nebo angličtina; příslušné orgány se mohou dohodnout na používání jiného jazyka v průběhu svých přímých konzultací.

SK || ANO || 1. 8. 2013 || Zákon č. 204/2013, kterým se mění a doplňuje zákon č. 300/2005 – Trestní zákon ve znění pozdějších předpisů a kterým se mění a doplňují některé zákony Zákon č. 301/2005 – Trestní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 575/2001 o organizaci činnosti vlády a organizaci ústřední státní správy, ve znění pozdějších předpisů || Soudy, státní zástupce. || V řízeních stanovených v kapitole 2 rámcového rozhodnutí je vyžadován slovenský jazyk.