27.3.2010   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 79/58

1.

zvláště zdůrazňuje, že místní a regionální orgány budou i nadále v první linii při provádění evropských právních předpisů týkajících se základních prvků společného evropského azylového systému (SEAS), a opakuje doporučení, která vyslovil v prvním stanovisku k SEAS přijatému na 74. plenárním zasedání (CdR 177/2007 fin);

2.

v tomto druhém stanovisku k SEAS určuje další specifická témata související s plánem politiky obecně a zejména pak s dostupnými navrhovanými právními předpisy, přičemž stvrzuje původní zjištění;

3.

je znepokojen skutečností, že posuzované dokumenty neodkazují dostatečně na místní a regionální rozměr. Zahrnutí místního a regionálního rozměru je nutné jak pro účinné provádění SEAS II, tak pro dodržení zásady subsidiarity;

4.

vítá konstatování, že v oblasti této politiky musí být harmonizace doprovázena zkvalitněním norem, avšak činí tak s určitými výhradami. Konkrétně konstatuje, že to v konečném důsledku může znamenat následné další náklady pro místní a regionální orgány;

5.

zdůrazňuje, že jelikož se SEAS týká žadatelů o azyl a uprchlíků, měl by i nadále dodržovat zásady Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a nemělo by se dopustit ani implikovat jakékoli oslabení těchto norem;

6.

vítá skutečnost, že klíčovou charakteristikou plánu politiky a souvisejících právních předpisů je sjednocení přístupů k azylu a formám podpůrné ochrany. To je důležité, protože jde o uznání omezení definice uprchlíka a toho, že mnoho lidí, kteří vyhledávají mezinárodní ochranu, nemusí být uprchlíky v přísném slova smyslu (například osoby prchající před přírodními katastrofami). Platná opatření a postupy při přijímání, stejně jako udělený status, by měly těmto osobám zaručit rovné zacházení;

7.

domnívá se, že úspěšná harmonizace je prostředkem ke zmírnění nepřiměřené zátěže, které mohou být kvůli své geografické nebo příhraniční poloze vystaveny některé místní nebo regionální orgány v kombinaci s odlišnostmi v národních přístupech. Tam, kde jsou podmínky a procesy přijímání nebo uplatňování kvalifikačních kritérií pro mezinárodní ochranu přísnější v jednom členském státě než v druhém (a nebo jsou tak vnímány), může taková okolnost přispět k druhotné migraci uvnitř EU. To ztěžuje zavádění SEAS a může to pro některé státy a místní a regionální orgány znamenat přílišnou zátěž;

8.

zdůrazňuje, že hlavními příčinami nucené migrace jsou okolnosti nesouvisející s EU, spíše než podmínky v EU;

9.

doporučuje, aby tam, kde je přístup k bydlení, sociální péči, zdravotní péči, vzdělávání a na pracovní trh řízen místními nebo regionálními úřady, by měly členské státy uznat nezbytnost solidarity a sdílení břemene na nižší než celostátní úrovni;

10.

domnívá se, že má-li být politika evropské harmonizace úspěšná, místní a regionální orgány by mohly požadovat buď dodatečnou přímou evropskou podporu, nebo záruky, že budou mít z fondů vyčleněných pro členské státy přiměřený prospěch;

11.

uznává nerovnoměrnou zátěž vyplývající ze zeměpisné polohy u hranic EU a z demografické charakteristiky, která může omezovat účinnost harmonizace, a proto souhlasí, že další harmonizace vnitrostátních norem prostřednictvím SEAS musí provázet posílená praktická spolupráce zaměřená na spravedlivé rozložení azylové odpovědnosti mezi členské státy a regiony;

12.

je znepokojen skutečností, že plán politiky se nezabývá činností agentury pro řízení spolupráce na vnějších hranicích EU FRONTEX, pokud jde o harmonizaci či praktickou spolupráci. Zvýšená pozornost, která je v návrzích v oblasti SEAS věnována lidským právům obecně, a zvláště pak lidským právům zranitelných osob, by měla najít odezvu i v pravidlech fungování agentury FRONTEX;

13.

zdůrazňuje potřebu zlepšit komunikaci na místní a regionální úrovni o rozdílu mezi nucenou a nevynucenou migrací a mezi příjemci mezinárodní ochrany a žadateli o ni tak, aby místní společenství měla kvalitní a pozitivní informace o tom, kterým osobám je tato mezinárodní ochrana určena;

14.

podporuje přístup zvolený v této směrnici, který kombinuje opatření tak, aby pokrývala normy pro přijímání jak žadatelů o azyl, tak osob, které hledají podpůrnou ochranu;

15.

upozorňuje, že při harmonizaci norem pro přijímání musí být sociální pomoc určená žadatelům o azyl týkající se bydlení, sociální péče, zdravotní péče, vzdělávání a přístupu na trh práce v každém případě poskytována na úrovni nejvýše odpovídající péči poskytované občanům příslušné země;

16.

domnívá se, že navrhované záruky lidských práv včetně zvláštních opatření pro zranitelné osoby, by měly být aplikovány na všechny formy zpracování, včetně všech forem vyřizování žádostí mimo území EU, jak se to zamýšlí v odstavci 5.2.3 plánu politiky. Další kroky tímto směrem budou vyžadovat pečlivé zkoumání, zejména ve vztahu k jejich zákonnosti, účinnosti a vhodnosti;

17.

zvláště vítá znění čl. 8 odst. 1, které uznává, že nikdo nesmí být zadržen pouze proto, že se jedná o žadatele o mezinárodní ochranu, jak Výbor požadoval v odstavci 16 svého prvního stanoviska k SEAS. Výbor uznává, že odpovědné orgány mohou mít pádné důvody k zadržení některých žadatelů, např. při podezření z útěku;

18.

souhlasí, že tyto návrhy mohou být prospěšné jak pro žadatele o azyl, tak pro členský stát, přestože uznává, že pro některé členské státy je tento návrh kontroverzní, zvláště pro ty se stoupající nezaměstnaností a pro ty, jež jsou vystaveny tlaku z důvodu své zeměpisné polohy. Výbor vítá skutečnost, že podle čl. 15 odst. 2 přepracované směrnice o přijímání „členské státy stanoví (…) podmínky, za kterých je žadatelům umožněn přístup na trh práce (…)“;

19.

opakuje své postoje uvedené v odstavcích 34–38 prvního stanoviska k SEAS a upozorňuje na své stanovisko ze dne 11. října 2007 k tématu „Uplatňování globálního přístupu k migraci na jižních námořních hranicích evropské unie a ve východních a jihovýchodních regionech sousedících s evropskou unií“ (CdR 64/2007 fin); závěry konference na téma „Úloha regionů a měst při řízení migračních toků“, kterou Výbor regionů uspořádal spolu s vládou Kanárských ostrovů v říjnu 2007 na Tenerife; stanovisko ze dne 15. června 2006 k usnesení Evropského parlamentu o ochraně menšin a politikách proti diskriminaci v rozšířené Evropě (CdR 53/2006), v němž se vyjádřil k integrační politice, a stanovisko ze dne 12. února 2009 k tématu „Integrační politiky – klíčová úloha místních a regionálních samospráv“ (CdR 212/2008); dále též připomíná závěry semináře na téma „Úloha měst a regionů při integrování přistěhovalců“, který Výbor regionů uspořádal spolu s Místní unií měst a obcí Attiky v říjnu 2008 v Aténách;

20.

znovu zdůrazňuje doporučení uvedené v odstavci 4 jeho prvního stanoviska k SEAS, že evropské právní předpisy by měly na členských státech požadovat zřízení systému sítí regionálních orgánů, jež by kvalifikovaným způsobem integrovala uprchlíky;

21.

považuje za problematické stanovit platnost vnitrostátních ustanovení týkajících se sociální péče pro žadatele o azyl, naopak navrhuje zvážit stanovení jednotných evropských minimálních standardů o zaručení základní péče;

22.

uznává, že tato opatření o materiální pomoci jsou obzvláště důležitá pro místní a regionální orgány, které hrají významnou roli při poskytování bydlení, sociální péče, zdravotní péče a vzdělávání. Tam, kde mají pravomoc provádění těchto norem členské státy, měly by ujistit místní a regionální orgány, že tam, kde budou zatíženy dalšími povinnostmi, obdrží úměrnou finanční pomoc;

23.

zjišťuje nutnost odborné přípravy pro úředníky místních a regionálních orgánů, kteří budou pověřeni testováním prostředků navrhovaným v těchto ustanoveních, tak aby příspěvky na náklady spojené s materiálními podmínkami přijetí a zdravotní péčí nebyly zbytečně odebrány samotným žadatelům o mezinárodní ochranu;

24.

opakuje svůj hluboký zájem o zranitelné osoby (odstavce 29–33 prvního stanoviska k SEAS) a vítá kroky, které návrh činí k řešení této otázky. Výbor zvláště upozorňuje na zdravotní potřeby osob, které žádají o mezinárodní ochranu a mohly utrpět zranění, psychické trauma nebo mohou trpět nedostatkem potravy. Vzhledem k tomu, že jsou zdravotní služby často poskytovány na místní nebo regionální úrovni, musí být vyzkoumána, identifikována a zmírněna zátěž, kterou ponesou konkrétní regiony;

25.

harmonizace přístupu k neúspěšným žadatelům o azyl by mohla napomoci omezení výskytu druhotné migrace. Je však nutno umožnit přijetí opatření, jež by příslušné žadatele motivovala k dobrovolnému odchodu. Tato opatření by neměla mít vliv na poskytování nezbytné zdravotní péče a pomoci k uspokojení základních potřeb, které jsou přiznávány lidem v této kategorii;

26.

zdůrazňuje, že nucená chudoba a odmítnutí poskytnout zdravotní péči by nikdy neměly být prostředkem použití imigrační a azylové politiky k vyhoštění žadatelů o mezinárodní ochranu;

27.

vítá skutečnost, že směrnice pro přijímání a ostatní přepracované nástroje SEAS II nyní obsahují jasnou definici nezletilé osoby, jíž je „státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti mladší 18 let“. Podobně je třeba uvítat, že všechny nástroje vytvářejí dodatečné záruky pro nezletilé osoby. Přestože však osoba definovaná jako nezletilá požívá těchto záruk, není zajištěna dostatečná ochrana těch žadatelů o mezinárodní ochranu, jejichž věk zpochybňuje členský stát, který přijímá žadatele, zpracovává jeho žádost a rozhoduje o ní nebo uplatňuje dublinská kritéria;

28.

konstatuje, že materiální podmínky přijetí budou prvním projevem SEAS, se kterým se setkají žadatelé o mezinárodní ochranu. Je proto zásadně důležité, aby tam, kde je zpochybněn věk žadatele, bylo k tomuto žadateli přistupováno jako k nezletilé osobě, dokud nebude prokázáno, že jí není (za současného dodržení práv a bezpečnosti dalších žadatelů o mezinárodní ochranu), aby s ním bylo za všech okolností zacházeno lidsky a důstojně a aby byly použity právní záruky týkající se postupů pro určení věku zvláště tam, kde se přistoupí k lékařskému vyšetření. V případě, že by v této fázi byl nesprávně stanoven věk žadatele, mohla by nezletilému žadateli o mezinárodní ochranu být zamítnuta zvýšená úroveň ochrany, kterou legislativa SEAS II hodlá poskytovat nezletilým osobám;

29.

uznává skutečnost, že některé místní a regionální orgány jsou pod výjimečným tlakem vzhledem k nutnosti poskytovat služby nezletilým osobám bez doprovodu nebo velkým počtům nezletilých, a doporučuje, aby těmto orgánům byly poskytnuty odpovídající prostředky;

30.

konstatuje, že jde o zvláště důležitý prvek pro regiony, protože podle dublinského systému mohou být žadatelé o azyl přemístěni do první země EU, do níž původně přišli, což vyvíjí tlak na určité země a regiony na hranicích EU a hlavních vstupech do EU;

31.

schvaluje cíl zvýšit účinnost systému, avšak pouze tam, kde to bude v souladu s harmonizovanými normami a postupy přijímání. Tím se zajistí, aby členské státy, které přemisťují příslušníky třetích zemí do jiného členského státu, neporušovaly své vlastní povinnosti vyplývající z mezinárodních právních předpisů o lidských právech, včetně práva na respektování rodinného života, nejlepšího zájmu dítěte a zásady nenavracení, včetně nepřímého nenavracení podle článku 19 Listiny základních práv Evropské unie, článku 33 Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a článku 3 Úmluvy OSN proti mučení z roku 1984. Ustanovení navrhovaného nařízení by měla vejít v platnost až v momentě, kdy budou již plně provedeny revidované směrnice o přijímání, o azylovém řízení a kvalifikační směrnice;

32.

vítá článek 6 o ochraně práv nezletilých osob bez doprovodu, který do určité míry řeší obavy vyjádřené v odstavcích 29–33 prvního stanoviska Výboru k SEAS. Měly by být zavedeny účinné záruky pro další zranitelné osoby, jako jsou těhotné ženy a zdravotně postižené osoby. Nařízení by se také mělo zabývat existujícími nedostatky pokud jde o zachování celistvosti rodiny;

33.

zvláště vítá znění článku 27, které uznává, že nikdo nesmí být zadržen pouze proto, že se jedná o žadatele o mezinárodní ochranu, jak Výbor požadoval v odstavci 16 svého prvního stanoviska k SEAS;

34.

schvaluje postupy navrhované v článku 31 o pozastavení platnosti ustanovení obsažených v tomto nařízení v případě, že se členský stát nachází v obzvláště naléhavé situaci, která mimořádně zatěžuje jeho přijímací kapacity;

35.

navrhuje, aby byl vytvořen formální prostředek komunikace mezi regiony a Evropskou komisí s cílem poukázat na situace, které by mohly vést k použití její pravomoci podle čl. 31 odst. 2 v případě, kdy podmínky v členském státě jako celku nesplňují důkazní požadavky podle čl. 31 odst. 1. Aby však nedošlo k nadužívání těchto ustanovení, měla by Komise bedlivě sledovat situaci a posoudit, zda se jedná skutečně o naléhavý stav, nebo zda by nedodržení směrnice, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, a směrnice 2005/85/ES vedlo k řízení pro porušení práva podle článku 226 Smlouvy o ES;

36.

vítá uznání skutečnosti, že harmonizace procesních norem musí být provázena „lepšími normami“ při zpracování žádostí o mezinárodní ochranu. Přínosem je zde zkrácení času potřebného k přijetí rozhodnutí. Dlouhá vyhodnocovací období mohou mít negativní dopad na zdraví a psychickou pohodu, což může vyústit v citelné zatížení místních a regionálních zdrojů. I tam, kde je rozhodovací proces součástí vnitrostátního (spíše než regionálního) rámce, mohou mít průtahy za následek nepřiměřený tlak na místní a regionální orgány, kde probíhají slyšení nebo soudní řízení;

37.

vítá uznání skutečnosti, že harmonizace kvalifikačních norem musí být provázena „lepšími normami“. S ohledem na humanitární kontext všech právních předpisů zabývajících se tématem uprchlíků by řešení problému nedůslednosti v uznávání uprchlíků mělo mít přednost před řešeními problému sekundární migrace způsobené rozdíly v hmotných podmínkách při přijímání a přístupu na trh práce. Důsledky nespravedlivého zamítnutí mezinárodní ochrany jsou obzvláště závažné;

38.

vítá zvýšený důraz na podpůrnou ochranu. Výbor zvláště vítá skutečnost, že v odstavci 3.3 plánu politiky je věnována pozornost možnosti uprchnout do jiné části své země. Tato „možnost“ nesmí být nikdy použita způsobem, jenž by fakticky zakrýval navracení;

39.

uznává, že zlepšení kvality rozhodovacího procesu v oblasti azylu a podpůrné ochrany, což zahrnuje sdílení nejlepšího postupu při výkladu stávajících a navrhovaných právních předpisů, sníží množství odvolání (jejichž počet je v některých členských státech vysoký). Může také přispět k vyšší míře dobrovolných návratů těch, jejichž žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta. Úspěch v obou těchto oblastech sníží míru neúměrného tlaku na regiony, aby poskytovaly pomoc osobám vyloučeným z národní pomoci;

40.

znovu připomíná, že podle mezinárodního práva mají vysídlené osoby právo na mezinárodní ochranu, přestože vstoupily do EU nezákonně; dále trvá na tom, že způsob vstupu do EU nesmí být použit proti žadatelům o mezinárodní ochranu, zvláště v případě obětí obchodu s lidmi;

41.

konstatuje, že „důvěryhodnost“ není součástí definice uprchlíka podle mezinárodního nebo evropského práva, ačkoli řada žádostí o mezinárodní ochranu je zamítána z důvodů nedostatečné důvěryhodnosti. Žadatelé, jejichž žádost o mezinárodní ochranu je zamítnuta, mohou potřebovat značnou podporu místních a regionálních orgánů před opuštěním EU, a proto je zásadně důležité, aby nedocházelo k neoprávněným zamítnutím žádostí z důvodu nedostatečné důvěryhodnosti;

42.

doporučuje, aby přepracovaná kvalifikační směrnice jasněji stanovila, že ustanovení o důvěryhodnosti (současný čl. 4 odst. 5) byla doplněním definice uprchlíka. Uvádějí okolnosti, za nichž mohou být nedoložená tvrzení jednotlivce přípustná jako důkazy při požadovaném dokazování skutečností opravňujících k poskytnutí mezinárodní ochrany;

43.

zdůrazňuje potřebu sítí pro sdílení informací a osvědčených postupů v otázkách udělování azylu na místní a regionální úrovni a nutnost poskytnout činnosti těchto sítí odpovídající finanční podporu;

44.

vítá rozhodnutí zřídit Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO) a domnívá se, že tento úřad aktivně přispěje ke zlepšení mezinárodních norem a ke sjednocení používaných přístupů;

45.

domnívá se, že Výbor regionů by měl být v bodě odůvodnění (17) návrhu nařízení zařazen mezi „ostatní subjekty Společenství“ (článek 49);

46.

poukazuje na důležitost vypracovat výzkumné a srovnávací studie ke zlepšení základních průkazných fakt pro politiku i praxi, a na skutečnost, že klíčová zde bude úloha místních a regionálních orgánů. Místní a regionální orgány by měly být zmíněny v souvislosti s „výměnou informací a osvědčených postupů“ (článek 3) a „shromažďováním a výměnou informací“ (článek 11);

47.

žádá o objasnění navrhovaného regulačního rámce a ukazatelů pro měření účinnosti rozvoje politiky a poskytovaných služeb;

48.

doporučuje vytvoření programů financování, k nimž budou mít přístup místní a regionální orgány, a to s cílem zvýšit informovanost veřejnosti o azylové problematice v oblastech, kde by to mohlo zlepšit informovanost a integraci místního společenství. Poradní sbor by měl zahrnovat místní a regionální orgány a Výbor regionů;

49.

dále doporučuje, aby EASO měl klíčovou úlohu při navazování vztahů se třetími zeměmi, nevládními organizacemi a mezinárodními subjekty;

50.

důrazně podtrhuje přínos místních a regionálních orgánů k dosažení vysoké úrovně praktického řízení pro žadatele o azyl a uprchlíky. Dále je zásadním předpokladem podpory programů mezinárodní ochrany příprava školení pro úředníky v příhraničních oblastech, přijímacích střediscích a zařízeních pro přesídlení;

51.

je hluboce znepokojen nezařazením zástupců místních a regionálních orgánů do správní rady a doporučuje posílit administrativní uspořádání EASO zařazením zástupců VR a zavedením pravidelných konzultací;

52.

konstatuje, že zatímco solidarita mezi členskými státy je uznávána jako klíčový prvek návrhů, zvláště pokud jde o změny nařízení Dublin II, ponechávají návrhy stále značné pravomoci nad prováděním příslušných politik na členských státech. Je třeba uznat, že tak jako existuje potřeba sdílet břemeno a solidaritu mezi členskými státy, tak existuje i vzájemná potřeba tohoto sdílení uvnitř států;

53.

znovu vyjadřuje uspokojení nad praktickou pomocí nabídnutou členským státům Evropským fondem pro uprchlíky a Evropským návratovým fondem, vyjádřené v odstavci 46 první zprávy Výboru k SEAS. Tyto fondy budou zvláště důležité pro úspěšné provádění směrnice o přijímání a směrnice o azylovém řízení. Výbor požaduje opětovné ujištění, že místní a regionální orgány budou mít přímý přístup k těmto fondům a že budou hrát roli při sledování přidělování prostředků z těchto fondů;

54.

zdrženlivě vítá možnost společného zpracování celkového počtu konkrétních případů v rámci EU pod podmínkou vysoké úrovně dodržování lidských práv a zásady individuálního posouzení každého případu;

55.

poukazuje na důležitost dobrovolného přesídlení a vítá návrhy na zlepšení. Výbor požaduje potvrzení, že budou zavedeny konzultační mechanismy pro místní a regionální orgány v této oblasti, zejména s ohledem na jejich význam pro úspěšnou integraci uprchlíků a dalších příjemců mezinárodní ochrany. Výbor konstatuje, že při kvalitním řízení bude dobrovolné přesídlení přínosem pro regiony v podobě konstruktivní řízené migrace;

56.

vítá tato sdělení EK a domnívá se, že tato iniciativa posílí solidaritu v postupech pro znovuusídlování a zkvalitní normy v členských státech, zvláště pokud se jedná o úlohu místních orgánů při přijímání, znovuusídlování a integraci znovuusídlených osob;

57.

zvláště vítá rozvoj odborné skupiny pro otázky znovuusídlování, zdůrazňuje významnou úlohu místních a regionálních orgánů v postupech přijímání a znovuusídlování a žádá o uznání jejich podílu na určení potřeb, stanovení ročních priorit a výměně osvědčených postupů jako odborného vkladu zainteresované strany v rámci této skupiny;

58.

požaduje, aby místním a regionálním orgánům, jejichž práce je zásadním předpokladem úspěšného provádění programu EU pro znovuusídlování, byly poskytnuty dostatečné prostředky z fondů navržených Evropskou komisí na podporu znovuusídlených osob.