Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 32021D1757

Rozhodnutí Komise (EU) 2021/1757 ze dne 4. prosince 2020 o režimu podpory SA—38399 2019/C (ex 2018/E), který zavedla Itálie Zdanění přístavů v Itálii (Pouze italské znění je závazné) (Text s významem pro EHP)

C/2020/8498

Úř. věst. L 354, 6.10.2021, p. 1–28 (BG, ES, CS, DA, DE, ET, EL, EN, FR, HR, IT, LV, LT, HU, MT, NL, PL, PT, RO, SK, SL, FI, SV)

Legal status of the document In force

ELI: http://data.europa.eu/eli/dec/2021/1757/oj

6.10.2021   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 354/1


ROZHODNUTÍ KOMISE (EU) 2021/1757

ze dne 4. prosince 2020

o režimu podpory SA—38399 2019/C (ex 2018/E), který zavedla Itálie Zdanění přístavů v Itálii

(Pouze italské znění je závazné)

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÁ KOMISE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské Unie (SFEU), a zejména na čl. 108 odst. 2 první pododstavec této smlouvy,

s ohledem na Dohodu o Evropském hospodářském prostoru, a zejména na čl. 62 odst. 1 písm. a) této dohody,

poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek v souladu s výše uvedenými články (1), a s ohledem na tyto připomínky,

vzhledem k těmto důvodům:

1.   POSTUP

(1)

Dopisem ze dne 3. července 2013 zaslala Komise všem členským státům rozsáhlý dotazník s cílem shromáždit informace o zdanění přístavů a možných dalších formách podpory pro různé typy investic souvisejících s přístavy nebo pro správu přístavů. Italské orgány odpověděly na dotazník dopisy ze dne 12. září 2013 a 1. října 2013. Dopisy ze dne 24. ledna 2014 a 2. září 2014 si Komise vyžádala další informace, které Itálie poskytla dopisy ze dne 14. února 2014, 11. září 2014 a 29. září 2014. Dopisem ze dne 14. listopadu 2014 poskytly italské orgány další informace. Dopisem ze dne 27. dubna 2017 zaslala Komise italským orgánům žádost o doplňující informace, na kterou odpověděly dne 24. května 2017.

(2)

Dopisem ze dne 30. dubna 2018 informovala Komise Itálii podle článku 21 nařízení Rady (EU) 2015/1589 (2) (dále jen „procesní nařízení“) o svém předběžném posouzení ustanovení o zdanění přístavů a vyzvala italské orgány, aby předložily své připomínky. Ve dnech 22. května 2018 a 27. června 2018 se uskutečnila setkání mezi Komisí a italskými orgány. Dopisem ze dne 3. července 2018 Itálie odpověděla na výše uvedený dopis Komise ze dne 30. dubna 2018. Italské orgány poskytly další informace dopisem ze dne 10. září 2018.

(3)

Dne 8. ledna 2019 navrhla Komise vhodná opatření podle článku 22 procesního nařízení. Komise vyzvala Itálii, aby přijala opatření, která zajistí, aby přístavní orgány vykonávající hospodářské činnosti podléhaly dani z příjmu právnických osob stejně jako ostatní společnosti. Kromě toho vyzvala Komise italské orgány, aby jí ve lhůtě dvou měsíců od obdržení návrhu písemně uvědomily, že v souladu s čl. 23 odst. 1 procesního nařízení bezpodmínečně, jednoznačně a v plném rozsahu návrh vhodných opatření přijímají.

(4)

Dopisem ze dne 7. března 2019 Itálie návrh Komise oficiálně zamítla. Ve dnech 2. dubna 2019 a 7. května 2019 se uskutečnila další setkání italských orgánů a Komise, na nichž Itálie svůj postoj zopakovala.

(5)

Jelikož italské orgány navrhovaná vhodná opatření nepřijaly, rozhodla se Komise dopisem ze dne 15. listopadu 2019 zahájit řízení v souladu s čl. 108 odst. 2 Smlouvy podle čl. 23 odst. 2 jednacího řádu. Rozhodnutí Komise o zahájení řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (3). Komise vyzvala Itálii a zúčastněné strany, aby předložily své připomínky.

(6)

Itálie zaslala Komisi své připomínky dopisem ze dne 4. února 2020.

(7)

Komise obdržela připomínky těchto zúčastněných stran:

1.

Confetra – Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky

2.

Conftrasporto-Confcommercio (Konfederace světových sdružení dopravy, spedice a logistiky, člen Confcommercio)

3.

Assoporti (Sdružení italských přístavů)

4.

Italská federace pracovníků v dopravě FILT-CGIL, Italská dopravní federace FIT-CISL, Italská unie pracovníků v dopravě UILTRASPORTI

5.

Národní sdružení přístavních podniků ANCIP

(8)

Komise rovněž obdržela připomínky od tzv. Prozatímního mezinárodního zastoupení Svobodného území Terst.

(9)

Komise předala tyto připomínky Itálii a dala jí možnost se k nim vyjádřit. Itálie nepředložila žádné připomínky.

2.   POPIS OPATŘENÍ, KTERÉ JE PŘEDMĚTEM ŠETŘENÍ, A SOUVISLOSTI ŠETŘENÍ

(10)

Přístavní orgány v Itálii nepodléhají dani z příjmu právnických osob (IRES). Osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob v Itálii je opatřením, na které se vztahuje toto rozhodnutí.

2.1.   Organizace a regulace přístavů v Itálii

2.1.1.   Zákon č. 84/1994 a zřízení přístavních orgánů

(11)

Zákon č. 84 z roku 1994 (4), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 84/1994“), upravuje přístavní činnosti a úkoly a funkce přístavních orgánů, námořních orgánů a dalších podniků souvisejících s přístavními činnostmi.

(12)

Přístavy, v nichž sídlí přístavní orgány, jsou vymezeny jako „přístavy nebo konkrétní přístavní plochy národního a mezinárodního hospodářského významu“ (kategorie II, třídy I a II).

(13)

„Přístavy nebo konkrétní přístavní plochy národního a mezinárodních hospodářského významu“ uvedené v kategorii II, třídách I a II, mají tyto funkce:

(1)

obchod a logistika;

(2)

průmysl a ropa;

(3)

osobní doprava, včetně cestujících na rekreačních lodích;

(4)

rybářská plavidla;

(5)

cestovní ruch a zábava.

(14)

Poté, co vstoupilo v platnost legislativní nařízení č. 169/2016, bylo v Itálii zřízeno šestnáct přístavních orgánů, pod něž spadá 57 hlavních přístavů. Přístavy spravované přístavními orgány jsou uvedeny v příloze A, která je nedílnou součástí zákona č. 84/1994. Příloha A může být změněna tak, aby za určitých podmínek umožňovala zahrnutí přístavu nebo převod přístavu pod jiný přístavní orgán.

(15)

Podle zákona č. 84/1994 jsou přístavní orgány nehospodářskými veřejnoprávními subjekty národního významu se zvláštním uspořádáním a mají správní, organizační, regulační, rozpočtovou a finanční autonomii. Podléhají dohledu ministra infrastruktury a dopravy. Rozpočet a rozvahu schvaluje ministr infrastruktury a dopravy po dohodě s ministrem hospodářství a financí. Účetní závěrka přístavních orgánů podléhá kontrole Účetního dvora.

(16)

Podle zákona č. 84/1994 musí přístavní orgány vypracovat dokument o strategickém plánování, který vymezí jejich rozvojové cíle. Musí podporovat vypracování dokumentu o energetickém plánování s cílem zlepšit energetickou účinnost a využívání energie z obnovitelných zdrojů v přístavech.

(17)

Podle zákona č. 84/1994 je odpovědností státu provádět významné infrastrukturní práce (budování námořních kanálů, obranných vlnolamů, vnitřních přístavů, doků a vybavených přístavišť, jakož i výkopy a prohlubování mořského dna) v přístavech kategorie II (třídy I a II). Regiony, obce nebo přístavní orgány se mohou zapojit s vlastními zdroji. K pokrytí nákladů vzniklých v souvislosti s pracemi, které přístavní orgány realizovaly, mohou tyto orgány uvalit mimořádné poplatky za naložené nebo vyložené zboží nebo zvýšit výši koncesních poplatků.

2.1.2.   Úkoly přístavních orgánů a námořního orgánu

(18)

Podle článku 6 zákona č. 84/1994 plní přístavní orgány tyto úkoly:

(1)

řízení, plánování, koordinace, regulace a podpora přístavních činností a služeb, činností v oblasti vydávání povolení a koncesí podle článků 16 (viz bod 2.1.4) 17 a 18 (viz bod 2.1.5) zákona č. 84/1994 a ostatních obchodních a průmyslových činností prováděných v přístavech a dohled nad nimi;

(2)

řádná a mimořádná údržba společných přístavních prostor, včetně udržování mořského dna;

(3)

pověřování k úplatnému poskytování služeb obecného zájmu, které nejsou úzce spojeny s přístavním provozem, uživatelům přístavu a dohled nad jejich poskytováním podle článku 16 (viz bod 2.1.4);

(4)

koordinace administrativních činností prováděných podniky a veřejnoprávními subjekty v rámci přístavů;

(5)

výlučná správa veřejného majetku na březích moří v souladu se zákonem č. 84/1994 a zákoníkem o letecké a lodní dopravě;

(6)

podpora a koordinace propojení s logistickými systémy mimo přístav a mezi jednotlivými přístavy.

(19)

Podle zákona č. 84/1994 je námořní orgán odpovědný za policejní a bezpečnostní funkce stanovené v zákoníku o letecké a lodní dopravě a ve zvláštních předpisech.

(20)

V souladu s článkem 6 zákona č. 84/1994 nesmějí přístavní orgány vykonávat přístavní činnosti (5) nebo činnosti, které s nimi úzce souvisejí, a to ani přímo, ani prostřednictvím dceřiných společností. Přístavní orgány navíc nesmějí poskytovat technicko-plavební služby lodivodství, služby vlečných lodí, vyvazování a kotvení.

(21)

Zřizuje se poradní komise složená z pěti zástupců zaměstnanců podniků působících v přístavu, jednoho zástupce pracovníků přístavního orgánu a jednoho zástupce každé z těchto kategorií podniků působících v přístavu: majitelé plavidel, průmyslové podniky, podniky uvedené v článcích 16 (viz bod 2.1.4) a 18 (viz bod 2.1.5); lodní dopravci, agenti a zasilatelství a silniční dopravci působící v přístavu. Komise má poradní funkce, pokud jde o udělování, pozastavování nebo odebírání povolení a koncesí.

(22)

Přístavní orgán zřizuje své vlastní územní pracoviště, v jehož čele stojí generální tajemník samotného orgánu nebo jeho pověřenec, jehož úkoly zahrnují také udělování koncesí na dobu až čtyř let, po obdržení stanoviska poradní komise a po konzultaci s řídícím výborem, a stanovení příslušných poplatků.

2.1.3.   Finanční zdroje přístavních orgánů

(23)

Příjmy přístavních orgánů tvoří:

(1)

koncesní poplatky podle článku 18 zákona č. 84/1994 (viz bod 2.1.5) týkající se veřejných prostor a přístavišť v rámci přístavu a územních obvodů;

(2)

výnosy z povolení k přístavním činnostem podle článku 16 zákona č. 84/1994 (viz bod 2.1.4);

(3)

kotevní poplatky;

(4)

poplatky vybírané za vyložené a naložené zboží (dále jen „přístavní poplatky“);

(5)

příspěvky regionů, místních orgánů a jiných veřejnoprávních orgánů a subjektů;

(6)

jiné příjmy.

(24)

Podle zprávy italského ministerstva infrastruktury a dopravy přístavní poplatky (tj. výnos z poplatků za vyložené a naložené zboží a výnos z kotevních poplatků) a koncesní poplatky představovaly dvě základní složky příjmů italských přístavů v roce 2017, tedy 53,2 % v případě přístavních poplatků a 27,1 % v případě běžných příjmů (6).

2.1.4.   Přístavní činnosti (článek 16 zákona č. 84/1994)

(25)

Přístavní činnosti zahrnují nakládku, vykládku, překládku, skladování a obecný pohyb zboží a jakéhokoli jiného materiálu v přístavech. Přístavní služby jsou specializované, doplňkové a vedlejší služby cyklu přístavních činností. Tyto služby mohou přístavní orgány stanovit prostřednictvím zvláštní úpravy, která se zavede nařízením ministra dopravy a plavby.

(26)

Přístavní orgány regulují a dohlížejí na provádění přístavních činností a přístavních služeb, jakož i na uplatňování poplatků zveřejňovaných jednotlivými podniky a pravidelně podávají zprávy ministru dopravy a plavby.

(27)

Provádění přístavních činností a služeb vykonávaných na vlastní účet nebo na účet třetí strany podléhá udělení povolení přístavními orgány. Toto povolení se vztahuje na provádění přístavních činností nebo jedné či více přístavních služeb, které musí být uvedeny v samotném povolení.

(28)

Podniky, které získají povolení, se zapisují do příslušných zvláštních registrů vedených přístavními orgány a podléhají uhrazení ročního poplatku a složení kauce.

(29)

Pro účely vydávání povolení ministr dopravy a plavby stanoví vyhláškou:

(1)

osobní, finanční a odborné požadavky na žádající subjekty a podniky;

(2)

kritéria, režimy a podmínky pro vydání, pozastavení a odebrání povolení a rovněž související kontroly;

(3)

parametry pro stanovení minimálních a maximálních limitů ročních poplatků a kaucí ve vztahu k době platnosti a specifičnosti povolení, s přihlédnutím k objemu investic a činnostem, které mají být vykonávány.

(30)

Poplatky za přístavní činnosti zveřejňuje přístavní orgán. Podniky, které získají povolení, musí informovat přístavní orgány o sazbách, které mají v úmyslu účtovat uživatelům, jakož i o veškerých následných změnách.

(31)

Doba platnosti povolení je vztažena k provoznímu plánu navrženému podnikem nebo, pokud je podnik, který získal povolení, zároveň držitelem koncese ve smyslu článku 18 zákona č. 84/1994 (viz bod 2.1.5), má povolení stejnou platnost jako samotná koncese. Povolení může být prodlouženo ve vztahu k novým provozním plánům nebo po prodloužení koncese.

(32)

Přístavní orgán po konzultaci s místní poradní komisí stanoví maximální počet povolení, která budou vydána, s ohledem na provozní požadavky přístavu a dopravy a souběžně zajistí maximální hospodářskou soutěž v odvětví.

2.1.5.   Koncese na přístavní prostory a přístaviště (článek 18 zákona č. 84/1994)

(33)

Přístavní orgány udělují koncesi na veřejné prostory a přístaviště podnikům uvedeným v článku 16 zákona č. 84/1994 za účelem provádění přístavních činností.

(34)

Koncese jsou udělovány na základě vhodných forem zveřejnění stanovených ministrem dopravy a plavby po dohodě s ministrem financí, a to formou nařízení. Toto nařízení dále stanoví:

(1)

dobu trvání koncese, pravomoci orgánů udělujících koncesi v oblasti dohledu a kontroly, způsob prodloužení koncese nebo způsob postoupení zařízení novému koncesionáři;

(2)

minimální limity poplatků, které musí koncesionáři platit.

(35)

Pro vydání koncese se vyžaduje, aby příjemci koncese:

(1)

předložili v době podání žádosti plán činností s vhodnými zárukami zaměřený na zvýšení provozu a produktivity přístavu;

(2)

měli odpovídající technické a organizační vybavení, vhodné i z hlediska bezpečnosti, a splňovali požadavky nepřetržitého a integrovaného výrobního a provozního cyklu pro vlastní potřebu a pro potřeby třetích stran;

(3)

určili zaměstnance ve vztahu k plánu činností.

(36)

V každém přístavu musí podnik, který je držitelem koncese na veřejný prostor, přímo vykonávat činnost, pro kterou mu byla koncese udělena. Podnik, který je držitelem koncese, nesmí být zároveň držitelem koncese na jiný veřejný prostor ve stejném přístavu, ledaže se činnost, pro kterou žádá o novou koncesi, liší od činnosti, na kterou se vztahuje již existující koncese ve stejném veřejném prostoru, a nesmí vykonávat přístavní činnosti v jiných prostorách, než jsou prostory, které mu byly na základě koncese přiděleny.

(37)

Přístavní orgány musí každoročně provádět kontroly s cílem ověřit, zda přetrvávají podmínky stanovené v okamžiku udělení koncese a zda byly uskutečněny investice stanovené v plánu činností.

(38)

Pokud koncesionář neplní přijaté povinnosti a neplní cíle stanovené v plánu činností, přístavní orgány koncesi odeberou.

2.2.   Systém daně z příjmu právnických osob v Itálii a osvobození přístavních orgánů

(39)

Daň z příjmu se v Itálii řídí nařízením prezidenta republiky č. 917 ze dne 22. prosince 1986; Konsolidované znění zákona o daních z příjmů (dále jen „konsolidované znění zákona o daních z příjmů“) (7). Hlava II konsolidovaného zákona o daních z příjmů stanoví pravidla týkající se daně z příjmu právnických osob.

(40)

Hlavní prvky italské daně z příjmu právnických osob (dále jen „daň z příjmu právnických osob“) jsou uvedeny níže (8).

2.2.1.   Osoby povinné k dani (články 73 a 74 konsolidovaného zákona o daních z příjmů)

(41)

Podle čl. 73 odst. 1 konsolidovaného zákona o daních z příjmů podléhají dani z příjmu právnických osob:

(1)

akciové společnosti a komanditní společnosti na akcie, společnosti s ručením omezeným, družstevní společnosti a vzájemné pojišťovny, evropské společnosti ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 (9) a evropské družstevní společnosti ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 (10), které jsou rezidenty na území státu;

(2)

veřejnoprávní a soukromé subjekty, které nejsou společnostmi, jakož i svěřenské fondy, usazené v tuzemsku, jejichž výlučným nebo hlavním předmětem podnikání je provozování obchodních činností;

(3)

veřejnoprávní a soukromé subjekty, které nejsou společnostmi, svěřenské fondy, jejichž výlučným nebo hlavním předmětem podnikání není obchodní činnost, a rovněž podniky kolektivního investování úspor, usazené v tuzemsku;

(4)

společnosti a subjekty jakéhokoli druhu, včetně svěřenských fondů, bez ohledu na to, zda mají či nemají právní subjektivitu, které nejsou usazené v tuzemsku.

(42)

Článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů zavádí zvláštní ustanovení pro stát a veřejnoprávní subjekty a vymezuje činnosti, které nepředstavují výkon obchodních činností.

(43)

Podle čl. 74 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů státní orgány a orgány státní správy, včetně těch, které se řídí autonomním právem, i když mají právní subjektivitu, obce, konsorcia místních orgánů, sdružení a subjekty spravující kolektivní veřejný majetek, sdružení horských a podhorských obcí, provincie a regiony nepodléhají dani z příjmu právnických osob. Podle čl. 74 odst. 2 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů nepředstavuje výkon státních funkcí veřejnoprávními subjekty výkon obchodních činností.

2.2.2.   Zdanitelné příjmy

(44)

Celkový příjem společností, které vykonávají obchodní činnost, se považuje za příjem právnické osoby a vztahuje se na něj daň z příjmu právnických osob (článek 81 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů). Zdanitelný základ tvoří celkové příjmy vykázané ve výsledovce vypracované za dané zdaňovací období v souladu s pravidly práva obchodních společností a upravené v souladu s ustanoveními daňového práva v oblasti příjmu právnických osob.

(45)

Pro účely daně z příjmu právnických osob závisí způsob, jakým se přistupuje k příjmům z nemovitostí, na druhu činnosti v oblasti nemovitostí. Pokud je nemovitost skutečně a výlučně využívána k výkonu obchodní činnosti (nebo vzhledem ke svým vlastnostem může být použita pouze k výkonu obchodní činnosti), považují se příjmy z nemovitosti za příjem právnické osoby. V důsledku toho jsou tyto příjmy zahrnuty do zdanitelných příjmů společnosti.

2.2.3.   Zdaňovací období

(46)

Pro účely daně z příjmu právnických osob je zdaňovacím obdobím hospodářský rok společnosti, jak stanoví právní předpisy nebo zakladatelská listina. Není-li doba trvání hospodářského roku stanovena zákonem nebo zakladatelskou listinou nebo je-li hospodářský rok rozložen do dvou nebo více let, je zdaňovacím obdobím kalendářní rok (článek 76 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů).

2.2.4.   Sazby

(47)

Sazba daně z příjmu právnických osob činí 24 % (článek 77 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů) (11).

(48)

V souladu s čl. 1 odst. 716 zákona č. 160 ze dne 27. prosince 2019 byla sazba daně z příjmu právnických osob zvýšena o 3,5 procentního bodu, pokud jde o příjmy z činností vykonávaných na základě přístavních povolení a koncesí udělených podle článků 16 a 18 zákona č. 84/1994 (12). Jedná se o dočasné opatření, které by se mělo vztahovat pouze na zdaňovací období let 2019, 2020 a 2021.

2.2.5.   Zdanění přístavních orgánů v Itálii

(49)

V Itálii přístavní orgány nepodléhají dani z příjmu právnických osob. Osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob v Itálii je opatřením, na které se vztahuje toto rozhodnutí. Toto osvobození se zakládá zejména na článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, jak je vykládán a uplatňován italskými orgány.

(50)

Podle článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů státní orgány a orgány státní správy, včetně těch, které se řídí autonomním právem, i když mají právní subjektivitu, obce, konsorcia místních orgánů, sdružení a subjekty spravující kolektivní veřejný majetek, sdružení horských a podhorských obcí, provincie a regiony nepodléhají dani z příjmu právnických osob.

(51)

Podle italských orgánů jsou přístavní orgány veřejnoprávními subjekty, které jsou pověřeny výhradně správními funkcemi, a spadají proto do oblasti působnosti článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů. Podle italských orgánů článek 73 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů naopak předpokládá, že dotyčný subjekt vykonává obchodní činnosti, a to i jako vedlejší činnost, a na přístavní orgány se tedy nevztahuje.

(52)

Články 73 a 74, tak jak jsou vykládány a uplatňovány italskými orgány, vytvářejí situaci, kdy jsou italské přístavní orgány osvobozeny od daně z příjmu právnických osob, včetně příjmů z využívání přístavní infrastruktury.

2.3.   Důvody zahájení řízení

(53)

Dne 8. ledna 2019 navrhla Komise vhodná opatření podle článku 22 jednacího řádu a vyzvala Itálii, aby přijala opatření k zajištění toho, aby přístavní orgány vykonávající hospodářskou činnost podléhaly dani z příjmu právnických osob stejným způsobem jako ostatní podniky. Dopisem ze dne 7. března 2019 však Itálie návrh Komise oficiálně zamítla a odmítla přijmout opatření k zajištění toho, aby přístavní orgány vykonávající hospodářskou činnost podléhaly dani z příjmu právnických osob stejným způsobem jako ostatní podniky.

(54)

Jelikož Komise měla i nadále za to, že osvobození přístavních orgánů, které vykonávají hospodářskou činnost, od daně z příjmu právnických osob představuje existující režim státních podpor, a měla pochybnosti o slučitelnosti tohoto režimu podpor s vnitřním trhem, rozhodla se zahájit řízení v souladu s čl. 108 odst. 2 Smlouvy podle čl. 23 odst. 2 jednacího řádu. V tomto rozhodnutí dospěla Komise prozatímně k závěru, že osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob představuje existující státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, kterou nelze považovat za slučitelnou s vnitřním trhem.

3.   PŘIPOMÍNKY ITÁLIE A ZÚČASTNĚNÝCH STRAN

3.1.   Obecné připomínky

(55)

Itálie a další zúčastněné strany tvrdí, že vzhledem k neexistenci právních předpisů Unie týkajících se přístavů a neexistenci společného pojetí přístavních orgánů v právu Unie je na členských státech, aby určily a regulovaly povahu a funkce řídících orgánů přístavů, jak je zdůrazněno v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/352 (13).

(56)

Itálie a další zúčastněné strany se domnívají, že uplatňování zásad stanovených v rozhodnutích přijatých Evropskou komisí ve zvláštních případech týkajících se jiných členských států na Itálii není přiměřené. Podle jejich názoru není situace v Itálii srovnatelná se situací ostatních členských států (14).

3.2.   Podniky / hospodářské činnosti

3.2.1.   Nehospodářské činnosti vykonávané ve veřejném zájmu

(57)

Podle tvrzení Itálie a podle většiny připomínek zúčastněných stran nejsou přístavní orgány podniky a nevykonávají hospodářské činnosti (15). Podle italského právního řádu jsou přístavní orgány nehospodářskými veřejnoprávními subjekty vnitrostátního významu s administrativní, organizační, regulační, rozpočtovou a finanční autonomií.

(58)

Přístavní orgány podléhají dohledu Ministerstva infrastruktury a dopravy a jejich finanční výkazy podléhají auditu Účetního dvora, jako je tomu v případě všech subjektů veřejné správy. Jsou zahrnuty v seznamu vypracovaném Italským statistickým úřadem, který slouží ke stanovení konsolidované rozvahy státu. Přístavní orgány tedy nejsou pouze ve veřejném vlastnictví, ale v každém případě zastupují nehospodářské veřejnoprávní subjekty (16).

(59)

Itálie a většina zúčastněných stran uvádějí, že přístavní orgány jako takové neposkytují přístavní služby ani technicko-plavební služby (17). Regulační pravomoci týkající se technicko-plavebních služeb lodivodství, služeb vlečných lodí, vyvazování a kotvení náležejí námořnímu orgánu, který je decentralizovanou strukturou Ministerstva infrastruktury a dopravy. Pravidla pro zadávání těchto služeb jsou stanovena v italském zákoníku o letecké a lodní dopravě a jeho prováděcích pravidlech. Kromě toho další činnosti, jako je doplňování paliva a sběr odpadu, neprovádějí přímo přístavní orgány.

(60)

Podle italských orgánů a většiny zúčastněných stran zaručují přístavní orgány ve veřejném zájmu nediskriminační přístup na trhy přístavních služeb za podmínek volné hospodářské soutěže a zajišťují, aby byl veřejný majetek spravován v plném souladu se zásadami transparentnosti a nestrannosti (18). Povinnosti přístavních orgánů jsou stanoveny zákonem č. 84/1994 a řídí se veřejným zájmem pro řádné fungování přístavních areálů.

3.2.2.   Neziskové koncese

(61)

Itálie a několik dalších zúčastněných stran se domnívají, že udělování přístavních koncesí ze strany přístavních orgánů je regulační činností zaměřenou na produktivnější přidělování přístavní infrastruktury v zájmu přístavní komunity a uživatelů přístavu. Přístavní orgány zaručují, aby koncese na využívání přístavních ploch ve veřejném vlastnictví byly udělovány s cílem zlepšit správu přístavu a veškeré související činnosti. Udělování koncesí není v žádném případě prováděno za účelem zisku a neprobíhá v rámci konkurenčního trhu (19).

(62)

Itálie a další zúčastněné strany uvádějí, že koncesionáři jsou vybíráni transparentními a nediskriminačními postupy (20). Výběr nutně nezávisí na lepších vyhlídkách ziskovosti ve formě vyšší odměny za obsazenost přístavní plochy. Cílem je spíše optimalizovat prospěšnost a hodnotu přístavních ploch ve veřejném zájmu.

3.2.3.   Koncesní poplatky nejsou tržními cenami

(63)

Itálie a několik dalších zúčastněných stran se domnívají, že poplatky týkající se udělování koncesí a povolení ze strany přístavních orgánů soukromým podnikům pro obchodní využívání základní přístavní infrastruktury a poskytování služeb nepředstavují protiplnění za poskytování služeb nebo nabídku zboží. Podle jejich názoru nemohou být tyto služby považovány za hospodářské činnosti (21).

(64)

Přístavní orgány udělují koncese na základě transparentních, konkurenčních a nediskriminačních postupů. Postup udělování vedoucí k výběru koncesionáře je zcela oddělen od výše poplatku. Přístavní orgány jsou povinny koncesionáře kontrolovat a ověřovat, zda dodržuje podmínky stanovené v koncesi. Provádějí kontroly dodržování podmínek a mají vůči koncesionáři zvláštní sankční pravomoci, jako je pravomoc odebrat koncesi v případě neplnění povinností. Přístavní orgány nemají přímé smluvní vztahy s majiteli a provozovateli plavidel; tyto vztahy zůstávají výsadou koncesionářů.

(65)

Podle připomínek předložených Itálií a několika dalšími zúčastněnými stranami existuje podstatný rozdíl mezi přidělováním veřejného majetku koncesionářům (jako v případě Itálie) a pronájmem takového majetku (22). Práva udělovaná přístavními orgány koncesionářům jsou méně významná než práva typického nájemce v nájemním vztahu, který je udržován v rámci tradičních modelů landlord port authority, jak dokládají následující specifika italského systému:

(1)

výlučné užívání veřejného majetku koncesionářem nesmí být v rozporu s veřejným zájmem;

(2)

přístavní orgány mohou kdykoli odebrat koncesi z konkrétních důvodů souvisejících s využíváním moře nebo z jiných důvodů veřejného zájmu a v takovém případě nemá koncesionář nárok na žádnou kompenzaci;

(3)

poplatky se vybírají prostřednictvím exekučních řízeních podobných těm, která se používají v případě daňových dluhů;

(4)

po uplynutí platnosti koncesí se státním majetkem opět disponují přístavní orgány a díla a zásahy provedené za účelem vylepšení zůstávají ve vlastnictví státu, aniž by koncesionář obdržel jakoukoli platbu nebo náhradu za tato díla a vylepšení.

(66)

Podle Itálie a několika zúčastněných stran proto koncesní poplatky hrazené koncesionáři přístavním orgánům neodpovídají nájemnému ani tržním cenám, neboť mezi stranami jednání neexistuje žádný prostor pro uvážení. Poplatky jsou stanoveny zákonem a mají znaky daní, které koncesionář platí státu prostřednictvím přístavních orgánů výměnou za přístup na trh přístavních hospodářských činností, zejména za provádění činností a poskytování služeb zahrnujících využívání veřejného majetku (23).

(67)

Z toho vyplývá, že přístavní orgány nevykonávají žádnou hospodářskou činnost, jelikož nemohou zasahovat na úrovni toho, co představuje hlavní prvek jakékoli hospodářské činnosti prováděné za tržních podmínek, tj. na úrovni ceny služby (24).

(68)

Některé zúčastněné strany (25) konstatují, že podle judikatury Evropského soudního dvora se nejedná o hospodářskou činnost, pokud jsou konkrétní způsoby nabízení určitého zboží nebo služeb stanoveny přímo zákonem, a nejsou proto založeny na hospodářských posouzeních nabízejících (26). Existence obchodního poplatku přímo stanoveného podnikem, který spravuje infrastrukturu, je tedy podmínkou pro to, aby mohl být považován za podnik (27).

3.2.4.   Hospodářská složka koncesních poplatků

(69)

Itálie a některé zúčastněné strany konstatují, že činnosti vykonávané přístavními orgány, které se týkají správy veřejného přístavního majetku, nemají žádný dopad na veřejný majetek. To znamená, že ačkoli některé prvky činností přístavních orgánů jsou hospodářské povahy, nemůže to vést k závěru, že přístavní orgány jsou podniky (28). Podle Itálie judikatura Evropského soudního dvora vylučuje, aby subjekty zřízené a regulované pro výkon veřejných a nehospodářských funkcí a činností, které však současně vykonávají určité hospodářské činnosti, byly považovány za podniky (29).

(70)

Itálie připouští, že poplatky hrazené koncesionáři zahrnují hospodářskou složku. Poplatky se stanoví na základě kritérií stanovených na vnitrostátní úrovni. Zohledňují však také závazky koncesionáře, pokud jde o objem zboží, druh investic a objem provozu. V důsledku toho může být základní poplatek snížen například v případě, že koncesionáři investují do významných infrastrukturních prací nebo provádějí mimořádnou údržbu veřejného majetku spadajícího do jurisdikce přístavních orgánů.

(71)

Stručně řečeno podle italských orgánů se koncesní poplatky skládají jak z pevné, tak z pohyblivé složky. Pevná složka je úměrná rozloze dotčených oblastí a zohledňuje několik dalších parametrů (polohu a úroveň infrastruktury v dotčených oblastech). Pohyblivá složka se vypočítá na základě pobídkových mechanismů na podporu vyšší produktivity, zlepšení energetické a environmentální výkonnosti a zlepšení úrovně služeb, zejména pokud jde o dopravu a intermodální integraci přístavů. Motivační parametry použité v pohyblivé složce koncesních poplatků obecně zohledňují objem provozu, a to jak z hlediska plavidel, tak z hlediska množství a druhu zboží, a vývoj specifických ukazatelů kvality trhu a služeb (průměrná doba skladování zboží ve skladovacích prostorech; úroveň účinnosti operací přechodu na jiný druh dopravy; úroveň energetické a environmentální účinnosti celého přístavního cyklu a úroveň produktivity na jednotku přístavní plochy, na niž se vztahuje koncese).

(72)

Koncesní poplatek (pevná a pohyblivá složka) proto pokrývá na jedné straně složku odměny za provozování přístavu a využívání přístavního majetku jako základní nehospodářské infrastruktury a na straně druhé provozování a užívání veřejného majetku, který koncesionáři umožňuje vykonávat jeho činnost.

(73)

Itálie se domnívá, že rozlišení mezi nehospodářskou (pevnou) složkou a hospodářskou (pohyblivou) složkou koncesního poplatku nepřímo potvrzuje nařízení (EU) 2017/352. Uvedené nařízení stanoví, že poplatky za infrastrukturu přístavů mohou být odstupňovány v závislosti na vlastní hospodářské strategii a politice územního plánování přístavu s cílem podpořit efektivnější využívání přístavní infrastruktury (30).

(74)

Itálie se rovněž domnívá, že při posuzování povahy koncesních poplatků je třeba zohlednit činnosti vykonávané přístavními orgány jakožto veřejnoprávními subjekty, které spravují veřejný majetek. Z judikatury vyplývá, že v rozsahu, v němž veřejnoprávní subjekt vykonává hospodářskou činnost, kterou lze oddělit od výkonu jeho výsad veřejné moci, jedná tento subjekt v případě této činnosti jakožto podnik, zatímco v případě, že je uvedená hospodářská činnost od výkonu výsad veřejné moci neoddělitelná, zůstávají veškeré činnosti vykonávané uvedeným subjektem činnostmi, které souvisejí s výkonem těchto výsad veřejné moci (31).

(75)

V případě přístavních orgánů jsou činnosti, které mohou mít hospodářský význam pro správu přístavního majetku a které mohou být relevantní pro stanovení koncesního poplatku, v každém případě neoddělitelné od veřejných činností, které jsou podle zákona přístavním orgánům svěřeny, jako je řízení a správa přístavního majetku a plánování všech činností prostřednictvím využívání přístavních ploch. Koncesní poplatky vybírané přístavními orgány by proto neměly být považovány za příjem právnické osoby.

(76)

Itálie uznává, že pohyblivá složka koncesního poplatku má hospodářskou povahu a že by to teoreticky odůvodňovalo její zahrnutí do základu daně pro případné zdanění příjmů právnické osoby.

(77)

Pobídkové parametry pohyblivé složky koncesních poplatků však podle jejího názoru vedou k postupnému snižování výše poplatku, jakmile koncesionáři dosáhnou svých hospodářských cílů. Podle Itálie to vede k celkovému snížení samotného koncesního poplatku. V důsledku toho jsou příjmy přístavních orgánů zcela nebo téměř zcela tvořeny pevnou složkou, která je omezena na odměnu za řídící a regulační činnosti přístavních orgánů. Podle Itálie proto přístavní orgány nevykonávají žádnou hospodářskou činnost.

3.3.   Státní prostředky

(78)

Podle připomínek obdržených od některých zúčastněných stran vyloučení přístavních orgánů z povinnosti platit daň z příjmu právnických osob nevedlo ke ztrátě daňových příjmů, neboť přístavní orgány jsou součástí státu. Proto nedochází ke spotřebě státních prostředků ve formě fiskálních nebo rozpočtových výdajů (32).

(79)

Některé zúčastněné strany rovněž uvádějí, že částky, které by přístavní orgány zaplatily státu v případě zdanění příjmů přístavních orgánů, by tyto orgány připravily o prostředky, které by tedy nebyly k dispozici pro naplňování institucionálního poslání, které jim bylo svěřeno. Stát by byl proto nucen zvýšit své příspěvky přístavním orgánům.

3.4.   Selektivita

(80)

Pokud jde o osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob, Itálie a většina zúčastněných stran uvádějí, že klasifikace podle konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, která přístavní orgány řadí do kategorie veřejnoprávních subjektů nehospodářské povahy, nutně znamená jejich osvobození od daně z příjmu právnických osob (33). Nejedná se o odchýlení od systému ani o zvláštní opatření ve prospěch přístavních orgánů, neboť je zcela v souladu se zásadami italského daňového systému (34).

(81)

Daňový režim stanovený konsolidovaným zněním zákona o daních z příjmů je rovněž plně v souladu s povahou a funkcemi svěřenými přístavním orgánům, neboť tyto orgány jsou veřejnoprávními subjekty pověřenými výhradně správními funkcemi, a podléhají tedy použití článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů. Článek 73 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů naopak předpokládá, že dotyčný subjekt vykonává obchodní činnosti, a to i jako vedlejší činnost, a na přístavní orgány se tedy nevztahuje (35).

3.5.   Narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu

(82)

Jedna ze zúčastněných stran se domnívá, že opatření neovlivňuje obchod a hospodářskou soutěž, neboť v Itálii neexistují žádné soukromé přístavy (36). Přístavní orgány nemusí motivovat potenciální koncesionáře nabídkou nízkých nebo snížených koncesních poplatků, neboť poptávka po přístupu k přístavním plochám je v každém případě vyšší než nabídka dostupných ploch.

(83)

Některé zúčastněné strany rovněž poukazují na to, že přístavy nesoutěží s jinými poskytovateli přepravních služeb, neboť různé dopravní infrastruktury slouží různým trhům zboží a dopravy a nejsou nahraditelné.

4.   POSOUZENÍ

4.1.   Existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy

(84)

Ustanovení čl. 107 odst. 1 Smlouvy uvádí, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem.

4.1.1.   Přítomnost podniků

4.1.1.1.   Pojem podniku

(85)

Podle judikatury označuje pojem „podnik“ jakýkoliv subjekt vykonávající hospodářskou činnost, nezávisle na právním postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování (37). Skutečnost, že subjekt nesleduje cíl dosahování zisku, není rozhodujícím kritériem pro určení toho, zda se jedná o podnik, či nikoli (38). Rozhodující není ani skutečnost, že je ve veřejném vlastnictví.

(86)

Jak upřesnily soudy Evropské unie, hospodářskou činností je zejména jakákoli činnost spočívající v nabízení služeb na daném trhu, což jsou plnění poskytovaná zpravidla za úplatu. V tomto ohledu základní charakteristika úplaty spočívá ve skutečnosti, že úplata představuje hospodářské protiplnění za dotčené plnění (39). Nabízet zboží a poskytovat služby na trhu mohou i neziskové subjekty (40).

(87)

Pokud jde o vybudování a provoz veřejné infrastruktury, evropské soudy objasnily, že právě budoucí využití infrastruktury, tj. její možné hospodářské provozování, určuje, zda financování výstavby této infrastruktury spadá do oblasti působnosti pravidel EU pro státní podporu (41). Judikatura mimoto uznala, že obchodní provoz a výstavba letištních a přístavních infrastruktur pro účely takového obchodního provozu jsou hospodářskými činnostmi (42).

(88)

V souladu s touto judikaturou dospěla Komise v několika dřívějších rozhodnutích k závěru, že výstavba a obchodní využívání přístavní infrastruktury představují hospodářské činnosti (43). Například obchodní provozování letištního nebo přístavního terminálu umožněné uživatelům na základě úhrady poplatku představuje hospodářskou činnost (44). Veřejné financování přístavní infrastruktury tedy zvýhodňuje hospodářskou činnost a v zásadě se na něj vztahují pravidla státní podpory (45).

(89)

Nicméně investice do infrastruktury, jež je zapotřebí pro činnosti, které spadají do odpovědnosti státu při výkonu jeho veřejných pravomocí, do oblasti působnosti pravidel státní podpory nespadají (46). Pouze infrastruktura spadající do základních funkcí státu má nehospodářskou povahu.

4.1.1.2.   Přístavní orgány vykonávají hospodářské i nehospodářské činnosti

(90)

Itálie a většina zúčastněných stran tvrdí, že přístavní orgány jsou nehospodářskými veřejnoprávními subjekty vnitrostátního významu s administrativní, organizační, regulační, rozpočtovou a finanční autonomií. Podle jejich názoru přístavní orgány nevykonávají hospodářské činnosti a nejsou podniky.

(91)

Komise se domnívá, že klasifikace přístavních orgánů jako nehospodářských veřejnoprávních subjektů ve smyslu italských právních předpisů nepostačuje k vyvození závěru, že se nejedná o podniky. Pro určení, zda se v případě činností přístavních orgánů jedná o činnosti podniku ve smyslu Smlouvy, je nezbytné ověřit povahu těchto činností (47).

(92)

Na základě popisu činností přístavních orgánů (viz oddíly 2.1.2 až 2.1.5) se Komise domnívá, že poskytnutí přístupu do přístavů za úplatu (poplatky za kotvení a poplatky za vyložené a naložené zboží), udělování povolení k provozování přístavních činností za úplatu a udělování koncesí za úplatu představují hospodářské činnosti. Komise se proto domnívá, že vykonávají jak nehospodářské, tak hospodářské činnosti.

(93)

Komise nezpochybňuje, že přístavní orgány mohou být pověřeny výkonem některých úkolů, které spadají do pravomoci orgánů veřejné moci nehospodářské povahy (např. řízení a bezpečnost námořní dopravy nebo dohled nad ochranou před znečišťováním prováděné samostatně nebo ve spolupráci s jinými veřejnoprávními subjekty, jako je námořní úřad) (48). Při výkonu těchto činností nejsou přístavní orgány podniky ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy.

(94)

Skutečnost, že přístavní orgány při výkonu části své činnosti vykonávají pravomoci veřejných orgánů, však sama o sobě nebrání tomu, aby byly považovány za podniky (49).

(95)

Přístavní orgány vykonávají také hospodářské činnosti. Poskytují obecnou službu uživatelům přístavu (majitelům a provozovatelům plavidel) a umožňují plavidlům přístup k přístavní infrastruktuře výměnou za poplatek, který se obvykle označuje jako „přístavní poplatky“ (tj. poplatky za vyložené a naložené zboží a poplatky za kotvení). Tím, že přístavy nabízejí povolení a koncese za úplatu, poskytují určité pozemky nebo infrastrukturu podnikům, které tyto prostory využívají pro své vlastní potřeby nebo poskytují majitelům a provozovatelům plavidel zvláštní služby.

(96)

Itálie a několik dalších zúčastněných stran tvrdí, že přístavní orgány nemají přímé smluvní vztahy s majiteli a provozovateli plavidel, ty mají pouze koncesionáři. Komise se však domnívá, že skutečnost, že koncesionáři využívají určité přístavní pozemky a určitou přístavní infrastrukturu k nabízení služeb majitelům a provozovatelům plavidel, nevylučuje, že některé činnosti prováděné přístavními orgány, jako je pronájem výše uvedených pozemků a infrastruktury těmto třetím podnikům, jsou hospodářské povahy (50).

(97)

Tento postoj je v souladu s postojem Komise v několika případech státních podpor poskytnutých italským přístavním orgánům (51). Kromě toho v případech týkajících se osvobození přístavů v Belgii a Francii od daně z příjmu právnických osob Komise rovněž objasnila, že pronájem veřejného majetku za úplatu představuje hospodářskou činnost (52). Tribunál tento postoj potvrdil (53).

(98)

Přístavní orgán bude tedy považován za podnik, pokud – a do té míry, do níž – skutečně vykonává jednu nebo více hospodářských činností (54). Přístavní orgány poskytují majitelům a provozovatelům plavidel přístup k přístavní infrastruktuře výměnou za poplatek (tj. poplatky za vyložené a naložené zboží a poplatky za kotvení). Udělují povolení pro přístavní činnosti za úplatu (poplatky za povolení) a pronajímají veřejný majetek za úplatu (koncesní poplatky). Tyto činnosti se považují za hospodářské činnosti. Komise proto dospěla k závěru, že přístavní orgány jsou ve vztahu k hospodářským činnostem, které vykonávají, podniky.

4.1.1.3.   Neexistence cíle dosahování zisku nepostačuje k vyloučení kvalifikace jako podniku

(99)

Itálie a několik zúčastněných stran tvrdí, že přístavní orgány nesledují obchodní logiku a nesnaží se maximalizovat zisk. V tomto ohledu by Komise ráda upřesnila, že okolnost, že nabídka zboží a poskytování služeb nejsou uskutečňovány za účelem dosažení zisku, nebrání tomu, aby jednotka, která tyto činnosti na trhu provádí, byla považována za podnik (55).

(100)

Komise konstatuje, že ani Itálie, ani zúčastněné strany netvrdí, že sazby účtované přístavními orgány jsou čistě symbolické nebo nesouvisejí s náklady na poskytované služby. Komise rovněž poznamenává, že přístavní poplatky (tj. poplatky za vyložené a naložené zboží a poplatky za kotvení) a poplatky za povolení a koncese jsou pro přístavní orgány hlavními zdroji příjmů. Podle zprávy italského ministerstva infrastruktury a dopravy činily v roce 2017 přístavní poplatky (poplatky za vyložené a naložené zboží a poplatky za kotvení) 53,2 % příjmů přístavních orgánů a koncesní poplatky 27,1 % jejich příjmů (56).

4.1.1.4.   Stanovení poplatků zákonem nevylučuje existenci hospodářské činnosti

(101)

Itálie a několik zúčastněných stran tvrdí, že poplatky za koncese a povolení, které přístavní orgány udělují soukromým podnikům pro obchodní využívání základní přístavní infrastruktury a poskytování přístavních služeb a činností, nepředstavují protiplnění za poskytnutí služby nebo nabízení zboží (viz bod 3.2.3).

(102)

Itálie poukazuje na to, že koncesní poplatky jsou stanoveny zákonem. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že přístavní orgány vykonávají hospodářské činnosti, jelikož nemohou ovlivnit hlavní prvek jakékoli hospodářské transakce uskutečněné za tržních podmínek, a sice cenu služby.

(103)

Zaprvé by Komise ráda připomněla, že podle judikatury jsou službami, které mohou být kvalifikovány jako hospodářské činnosti, plnění obvykle poskytovaná za úplatu. Základní charakteristika úplaty spočívá ve skutečnosti, že úplata představuje hospodářské protiplnění za dotčené plnění (57). Výplata odměny je tedy rozhodujícím faktorem pro stanovení existence hospodářské činnosti (58).

(104)

Poskytování služeb za úplatu stanovenou zákonem nestačí samo o sobě k tomu, aby byla dotčená činnost považována za hospodářskou činnost (59).

(105)

Podle názoru Komise tedy argument, že koncesní poplatky jsou stanoveny zákonem, nestačí k vyvození závěru, že přístavní orgány nevykonávají hospodářské činnosti. Komise rovněž konstatuje, že zákon stanoví pouze minimální sazby za koncese a ponechává přístavním orgánům manévrovací prostor pro ovlivnění poplatků v souladu s jejich obchodními strategiemi. V každém případě, i kdyby bylo pravdou, že koncesní poplatky jsou zcela stanoveny zákonem, nebylo by to relevantní, jelikož přístavní orgány poskytují infrastrukturu nebo pozemky za úplatu, což je považováno za hospodářskou činnost.

(106)

Komise proto dospěla k závěru, že udělování koncesí za úplatu by mělo být považováno za hospodářskou činnost.

4.1.1.5.   Ekonomické pobídky

(107)

Komise konstatuje, že stanovení poplatků zákonem nevylučuje, aby byly tyto poplatky alespoň zčásti stanoveny na základě hospodářské logiky. V posuzovaném případě je před stanovením poplatků za koncese a povolení pro přístavní činnosti na vnitrostátní úrovni konzultováno mnoho veřejnoprávních a soukromých subjektů (vnitrostátní a regionální orgány, přístavní orgány a další veřejnoprávní subjekty, společnosti poskytující přístavní služby a vykonávající přístavní činnosti, odbory). Totéž platí pro přístavní poplatky (poplatky za naložené a vyložené zboží a poplatky za kotvení).

(108)

Komise se domnívá, že osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob těmto orgánům umožňuje účtovat nižší poplatky. Výše poplatků představuje důležitý nástroj obchodní politiky přístavů, jejichž cílem je motivovat majitele a provozovatele plavidel k využívání přístavních infrastruktur a podniky k tomu, aby se zde usadily a vykonávaly zde své činnosti v oblasti výroby a služeb (60).

(109)

V případě koncesí je navíc na vnitrostátní úrovni stanovena pouze část poplatku (minimální poplatek), který odpovídá pevné složce koncesního poplatku. Pohyblivá složka umožňuje přístavním orgánům provádět své obchodní strategie podle konkrétních tržních podmínek.

(110)

Koncesní poplatky se skutečně skládají jak z pevné, tak z pohyblivé složky. Pevná složka je obecně úměrná rozloze oblastí, na něž se vztahuje koncese, a zohledňuje několik dalších parametrů (polohu a úroveň infrastruktury v dotčených oblastech). Pohyblivá složka zahrnuje mechanismy hospodářských pobídek zaměřené na dosažení vyšší produktivity, zlepšení energetické a environmentální výkonnosti a zlepšení úrovně služeb, zejména pokud jde o dopravu a intermodální integraci přístavů.

(111)

Itálie uznává, že pohyblivá složka koncesních poplatků má hospodářskou povahu, což by zdůvodnilo její zahrnutí do výpočtu základu daně pro účely případného zdanění příjmů přístavních orgánů. Jakmile však koncesionáři dosáhnou stanovených hospodářských cílů, odpovídající výše licenčního poplatku by se postupně snížila a vedla by ke snížení celkového koncesního poplatku. V důsledku toho jsou podle italských orgánů příjmy přístavních orgánů z koncesí v praxi téměř zcela tvořeny pevnou složkou, která je omezena na odměnu za řídící a regulační činnosti přístavních orgánů. Jelikož se Itálie domnívá, že pevná složka koncesních poplatků představuje odměnu za nehospodářské činnosti, dospěla k závěru, že přístavní orgány nevykonávají žádnou hospodářskou činnost.

(112)

Komise však konstatuje, že Itálie ani žádná ze zúčastněných stran nepředložily žádné důkazy na podporu svého tvrzení, že pohyblivá složka poplatku vede ke snížení celkového koncesního poplatku.

(113)

Ještě důležitějším aspektem je, že není zpochybňována skutečnost, že koncesní poplatky jsou stanoveny tak, aby odrážely hodnotu poskytované služby (dosah, poloha a úroveň infrastruktury). Nelze ani říci, že koncesní poplatky jsou čistě symbolické.

(114)

Komise proto dospěla k závěru, že skutečnost, že pohyblivá složka koncesních poplatků by mohla snížit celkový příjem z koncesních poplatků, pokud koncesionáři dosáhnou hospodářských cílů koncesní smlouvy, nestačí k vyloučení toho, že přístavní orgány vykonávají hospodářské činnosti. Komise se rovněž domnívá, že skutečnost, že z příjmů z koncesních poplatků mohou být rovněž financovány některé nehospodářské činnosti, nemění nic na tom, že poplatky jsou vybírány výměnou za službu, jako je poskytnutí přístavní infrastruktury (61).

4.1.1.6.   Poplatky nelze srovnávat s daněmi

(115)

Itálie a několik zúčastněných stran rovněž tvrdí, že poplatky vybírané přístavními orgány mají znaky daně, kterou koncesionář platí státu prostřednictvím přístavních orgánů.

(116)

Komise je toho názoru, že tento argument není relevantní pro stanovení toho, zda přístavní orgány vykonávají hospodářskou činnost, protože vnitrostátní klasifikace sama o sobě nemůže být použita k obcházení uplatňování společných pravidel Unie. Službami, které lze považovat za hospodářské činnosti, jsou služby obvykle poskytované za úplatu (62). Poplatky vybírané přístavními orgány představují odměnu placenou uživateli výměnou za poskytování konkrétních služeb. Jak již uvedl Tribunál ve věci španělských přístavů, kde přístavy podpořily argument, že přístavní poplatky odpovídají daním, jsou přístavní poplatky srovnatelné s poplatky vybíranými za využití přístavní infrastruktury (63).

4.1.1.7.   Hospodářské činnosti přístavních orgánů nejsou pomocnou činností

(117)

Itálie tvrdí, že hospodářské činnosti vykonávané přístavními orgány při správě přístavů jsou okrajové a nestačí k tomu, aby mohly být tyto orgány považovány za podniky. Judikatura Soudního dvora vylučuje, aby byly subjekty zřízené a regulované za účelem výkonu veřejných a nehospodářských funkcí a činností, které však současně vykonávají určité hospodářské činnosti, považovány za podniky (64).

(118)

Itálie rovněž dodává, že činnosti, které by mohly mít hospodářskou hodnotu pro správu veřejného přístavního majetku a které mohou být relevantní pro stanovení koncesních poplatků, jsou neoddělitelné od veřejných činností, které jsou přístavním orgánům svěřeny zákonem, jako je kontrola a správa veřejného přístavního majetku. Podle Itálie by proto poplatky vybírané přístavními orgány neměly být považovány za příjem právnické osoby.

(119)

Komise by ráda připomněla, že okolnost, že entita má při výkonu části své činnosti veřejné pravomoci, nebrání sama o sobě, aby se na ni ve zbytku její činností nahlíželo jako na podnik ve smyslu unijního práva hospodářské soutěže (65).

(120)

Podle judikatury v rozsahu, v němž veřejnoprávní subjekt vykonává hospodářskou činnost, kterou lze oddělit od výkonu jeho výsad veřejné moci, jedná tento subjekt v případě této činnosti jakožto podnik, zatímco v případě, že je uvedená hospodářská činnost od výkonu výsad veřejné moci neoddělitelná, zůstávají veškeré činnosti vykonávané uvedeným subjektem činnostmi, které souvisejí s výkonem těchto výsad veřejné moci (66).

(121)

Komise konstatuje, že ani Itálie, ani žádná ze zúčastněných stran nepředložily konkrétní důkazy o tom, že hospodářské činnosti prováděné přístavy jsou neoddělitelně spjaty s výsadami veřejné moci. Pouhá skutečnost, že mezi těmito činnostmi může existovat hospodářská vazba, kdy hospodářské činnosti přístavů umožňují zcela nebo zčásti financování jejich nehospodářských činností, nestačí k prokázání neoddělitelné povahy těchto činností ve smyslu judikatury (67).

(122)

Komise rovněž poukazuje na to, že v projednávaném případě nejsou hospodářské činnosti prováděné přístavními orgány vyžadovány nehospodářskými činnostmi v obecném zájmu a že v případě jejich neexistence nejsou tyto nehospodářské činnosti nutně zbaveny svého účinku (68).

(123)

Komise rovněž konstatuje, že ani Itálie, ani zúčastněné strany neprokázaly, že hospodářské činnosti přístavů jsou ve vztahu k nehospodářským činnostem vykonávaným/prováděným v obecném zájmu akcesorické povahy (69). Naopak přístavní poplatky (tj. poplatky za vyložené a naložené zboží a poplatky za kotvení) a koncesní poplatky představují většinu provozních výnosů přístavních orgánů, neboť související činnosti jsou hlavní činností přístavních orgánů (70).

(124)

Komise proto dospěla k závěru, že hospodářské činnosti přístavních orgánů nejsou ve smyslu judikatury neoddělitelné od jejich nehospodářských činností, které jsou vykonávány/prováděny ve veřejném zájmu (71). Komise se proto domnívá, že přístavní orgány musí být považovány za podniky, pokud – a do té míry, do níž – skutečně vykonávají jednu nebo více hospodářských činností (72).

4.1.1.8.   Zákonný monopol nestačí k tomu, aby byla činnost přístavních orgánů považována za nehospodářskou činnost

(125)

Itálie a několik zúčastněných stran tvrdí, že přístavní orgány nemají konkurenty a že neexistuje žádný trh, na němž působí. Při neexistenci trhu, na kterém by mohly nabízet své služby, nelze přístavní orgány považovat za podniky. Některé zúčastněné strany rovněž poznamenávají, že provozování přístavů se liší od provozování letišť.

(126)

V tomto ohledu Komise konstatuje, že subjekt, který má zákonný monopol, může snadno nabízet zboží a služby na trhu, a tudíž být podnikem ve smyslu článku 107 Smlouvy. Pojem „hospodářská činnost“ je objektivní pojem, který vychází ze skutkových okolností, zejména z existence trhu pro dotyčné služby (73).

(127)

Komise rovněž připomíná, že soudy Unie rozhodly, že poskytování letištní infrastruktury leteckým společnostem s výhradou zaplacení poplatku představuje hospodářskou činnost (74). Komise se domnívá, že mezi poskytnutím přístupu k infrastruktuře letiště výměnou za letištní poplatky a poskytnutím přístupu k přístavní infrastruktuře výměnou za přístavní poplatky neexistuje žádný zásadní rozdíl (75), zejména proto, že letiště mají rovněž zákonný monopol podobný tomu, který mají italské přístavní orgány. Přístavní orgány samy provozují přístavní infrastrukturu, když poskytují přístup k přístavní infrastruktuře majitelům a provozovatelům plavidel nebo ji pronajímají za úplatu (76).

(128)

Komise proto dospěla k závěru, že argumenty předložené Itálií a některými zúčastněnými stranami nepostačují k závěru, že činnosti vykonávané přístavními orgány nemají hospodářskou povahu.

4.1.1.9.   Závěr

(129)

Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že přístavní orgány vykonávají hospodářské činnosti a ve vztahu k těmto činnostem jsou podniky ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy.

4.1.2.   Použití státních prostředků a přičitatelnost státu

(130)

Aby opatření představovalo státní podporu, čl. 107 odst. 1 Smlouvy stanoví, že takové opatření musí být provedeno členským státem nebo ze státních prostředků v jakékoli formě. V posuzovaném případě vychází osvobození od daně z příjmu právnických osob zejména z článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, jak je vykládán a uplatňován italskými orgány (viz 50., 51. a 52. bod odůvodnění). Podle článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů nepodléhají státní orgány a orgány státní správy a jiné územní orgány, jako jsou regiony a obce, dani z příjmu právnických osob. Podle italských orgánů jsou přístavní orgány veřejnoprávními subjekty, které jsou pověřeny výhradně správními funkcemi, a vztahuje se tak na ně článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů. Opatření je proto přičitatelné státu.

(131)

Kromě toho ztráta daňových příjmů odpovídá spotřebě státních prostředků ve formě daňových výdajů.

(132)

Jak rozhodly soudy Unie, opatření, kterým veřejné orgány přiznávají určitým podnikům osvobození od daně, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví jeho příjemce do příznivější finanční situace oproti ostatním poplatníkům, odpovídá pojmu státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy (77).

(133)

Italské orgány se proto tím, že osvobodily přístavní orgány vykonávající hospodářskou činnost od daně z příjmu právnických osob, vzdaly příjmů, které představují státní prostředky. Komise se tedy domnívá, že dotčené opatření představuje ztrátu státních prostředků, a je tudíž poskytnuto ze státních prostředků.

(134)

Pokud jde o argument některých zúčastněných stran, podle kterého vyloučení přístavních orgánů z povinnosti platit daň z příjmu právnických osob nevede k žádné ztrátě daňových příjmů, neboť jsou součástí státu, připomíná se, že právní řád Unie je neutrální, pokud jde o úpravy vlastnictví (78), a nijak nepoškozuje právo členských států jednat jako hospodářské subjekty. Pokud však orgány veřejné moci zároveň přímo či nepřímo provádějí hospodářské činnosti v jakékoli formě, vztahují se na ně pravidla Unie v oblasti hospodářské soutěže (79). V souladu s ustálenou judikaturou je proto nezbytné rozlišovat mezi povinnostmi, které stát přebírá jako vlastník společnosti, a jeho povinnostmi jakožto orgánu veřejné moci (80). To znamená, že příjmy, které stát může získat z vlastnictví veřejné společnosti, nelze zohlednit při posuzování, zda daňové zvýhodnění poskytnuté této společnosti ovlivňuje státní prostředky. Itálie ani žádná zúčastněná strana navíc nepředložily žádný argument, který by prokázal, že daňové zvýhodnění spojené s osvobozením přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob je omezeno na částku nezbytnou k financování institucionálních úkolů těchto orgánů.

4.1.3.   Zvýhodnění

(135)

Aby opatření představovalo státní podporu, musí příjemci rovněž poskytovat finanční výhodu. Pojem zvýhodnění se vztahuje nejen na pozitivní výhody, ale také na zásahy, které v různých formách snižují náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku (81).

(136)

Na základě daného opatření jsou přístavní orgány osvobozeny od daně z příjmu právnických osob, zatímco jiné podniky této dani v zásadě podléhají. Osvobození od daně snižuje náklady obecně zahrnuté do provozních nákladů podniku vykonávajícího hospodářskou činnost. Toto osvobození poskytuje přístavním orgánům hospodářskou výhodu oproti jiným podnikům, které této daňové výhody využít nemohly, přestože vykonávají hospodářské činnosti. Z toho vyplývá, že opatření představuje zvýhodnění pro přístavní orgány.

(137)

Komise konstatuje, že italské orgány netvrdí, že přístavním orgánům jsou svěřeny závazky veřejné služby a že osvobození od daně by přístavním orgánům kompenzovalo náklady vzniklé při plnění závazků veřejné služby. Kromě toho se Komise domnívá, že kritéria stanovená v rozsudku ve věci Altmark (82) nejsou splněna, neboť přístavní orgány nejsou povinny plnit závazky veřejné služby, které jsou jasně definovány. Kromě toho dotčené opatření, které spojuje výši podpory s dosaženým ziskem, není spojeno s čistými náklady na úkoly veřejné služby nebo jimi omezeno, ani nevyplývá z pověření uděleného příjemcům k výkonu této funkce.

(138)

Osvobozením přístavních orgánů vykonávajících hospodářskou činnost od daně z příjmu právnických osob italské orgány poskytují přístavním orgánům výhodu. Komise proto dospěla k závěru, že dotčené opatření poskytuje přístavním orgánům výhodu.

4.1.4.   Narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu

(139)

V souladu s čl. 107 odst. 1 Smlouvy musí opatření, aby bylo kvalifikováno jako státní podpora, ovlivňovat obchod uvnitř Unie a narušovat nebo hrozit narušením hospodářské soutěže.

4.1.4.1.   Existence hospodářské soutěže a konkurenčních trhů

(140)

Komise především připomíná, že v rámci veřejné konzultace se zúčastněnými stranami o návrhu nařízení v přístavním sektoru všechny zúčastněné strany zdůraznily potřebu stabilních a rovných podmínek v oblasti hospodářské soutěže mezi jednotlivými přístavy v Unii (83).

(141)

Je pravda, že v některých členských státech je správa základní přístavní infrastruktury právně vyhrazena určitým subjektům. V tomto ohledu nemohou hospodářské subjekty z jiných členských států spravovat základní přístavní infrastrukturu těchto členských států, takže takový konkrétní trh lze alespoň do určité míry považovat za trh, který není liberalizovaný nebo otevřený hospodářské soutěži. Tento konkrétní trh však není jediným trhem, na němž by výhoda poskytnutá přístavním orgánům mohla narušit hospodářskou soutěž (84).

(142)

V prvé řadě logistické a přepravní společnosti připravené přepravovat zboží k tomu mohou využít různé způsoby, mohou například využít jiné přístavy (zahraniční nebo domácí) spravované jinými přístavními orgány, nebo dokonce nemusí použít žádný přístav. Přístavy v různých členských státech mohou mít stejné vnitrozemí, takže přístavní orgány soutěží o poskytování přepravních služeb subjektům připraveným zásobovat vnitrozemí. Tak je tomu například v případě provozovatelů přístavů na severozápadě Itálie a na jihu Francie. Služby nabízené přístavními orgány (které umožňují přístup do přístavů) tedy přinejmenším do určité míry soutěží se službami nabízenými jinými přístavními orgány a poskytovateli přepravních služeb v Itálii a jiných členských státech. Obecněji Komise poznamenává, že vzhledem k tomu, že přístavy jsou do značné míry zapojeny do mezinárodní přepravy zboží a cestujících, jakákoli výhoda poskytnutá italským přístavním orgánům může svou povahou rovněž ovlivnit hospodářskou soutěž a obchod uvnitř Unie.

(143)

V tomto ohledu skutečnost, že přístavní orgány jsou jedinými subjekty oprávněnými spravovat vlastní přístavní infrastrukturu (a nabízet přístup k přístavní infrastruktuře), nezpochybňuje existenci širšího konkurenčního trhu, na němž přepravní služby (přístup k přístavní infrastruktuře) poskytované přístavními orgány soutěží se službami nabízenými jinými provozovateli dopravy usazenými v Itálii a jinými přístavy nebo provozovateli dopravy usazenými v jiných členských státech (85). Uživatelé přístavní infrastruktury mohou volně využívat jiné přístavy (v Itálii nebo v zahraničí) a jiné druhy dopravy, a proto přístavní orgány poskytují služby v rámci hospodářské soutěže s ostatními provozovateli na širším trhu přepravních služeb a na užším trhu přístavních služeb (ostatní přístavy Unie nabízejí přístup na trh Unie – a tedy do Itálie – někdy v kombinaci s přepravou po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách) (86).

(144)

Kromě toho koncesionáři, kteří chtějí poskytovat přístavní služby, tak mohou činit v jiných přístavech spravovaných jinými přístavními orgány. Přístavní orgány soutěží o přilákání těchto subjektů (koncesionářů poskytujících přístavní služby). Výše poplatků účtovaných přístavními orgány výměnou za pozemky a infrastrukturu (přístavní zařízení) zpřístupněné koncesionářům rovněž ovlivňuje volbu koncesionářů usadit se v jednom přístavu spíše než v jiném přístavu (87). Existence hospodářské soutěže a přeshraničních účinků na tomto trhu je uznána judikaturou (88).

(145)

Podniky, které se chtějí usadit v blízkosti přístavu, se navíc mohou usadit i mimo přístav (a nikoli nutně na pozemku, který přístavní orgány vlastní nebo spravují), takže přístavní orgány soutěží s jinými subjekty, které pronajímají pozemky mimo přístavy.

(146)

Komise se proto domnívá, že přístavní orgány mohou soutěžit mezi sebou i s ostatními přístavy v Evropě, a proto osvobození přístavních orgánů od daně může rovněž ovlivnit hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy.

4.1.4.2.   Narušení hospodářské soutěže

(147)

Má se za to, že opatření provedené státem narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž, pokud může posílit soutěžní postavení příjemce ve vztahu k ostatním podnikům, s nimiž soutěží (89). Narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy zpravidla nastane tehdy, poskytne-li stát finanční výhodu určitému podniku v odvětví, v němž existuje nebo může existovat hospodářská soutěž (90). Veřejná podpora může hospodářskou soutěž narušit i tehdy, pokud podniku, který je jejím příjemcem, nepomáhá rozšířit činnost a získat podíl na trhu. Postačuje, pokud podpora podniku umožňuje udržet si silnější soutěžní postavení, než by měl v případě, že by podpora poskytnuta nebyla. Aby se podpora považovala za podporu narušující hospodářskou soutěž, zpravidla postačuje, aby podpora poskytovala příjemci výhodu tím, že ho osvobodí od nákladů, které by jinak musel vynaložit v rámci běžných činností (91).

(148)

Pokud dotčené opatření představuje režim podpory vztahující se na přístavní orgány, které jsou velmi rozdílné, pokud jde o velikost, zeměpisnou polohu a činnost, není k prokázání toho, že zkoumané opatření představuje státní podporu, nezbytné u každého jednotlivého přístavního orgánu individuálně prokazovat, že toto opatření vede k narušení hospodářské soutěže a k ovlivnění obchodu (92).

(149)

Osvobození od daně z příjmu právnických osob poskytuje přístavním orgánům výhodu, která může zlepšit jejich soutěžní postavení. Jedním z faktorů ovlivňujících relativní konkurenceschopnost různých přístavů je zejména cena služeb poskytovaných přístavními orgány (poplatky za povolení a koncese, poplatky za vyložené a naložené zboží a poplatky za kotvení) (93).

(150)

Italské orgány tvrdily, že přístavní orgány mají pouze omezený vliv na stanovení sazeb za jejich činnost. Kritéria pro stanovení poplatků za povolení a koncese stanovená ve veřejné vyhlášce však vymezují pouze minimální poplatek, a ponechávají tak přístavním orgánům prostor pro uvážení při stanovování výše jejich poplatků (viz bod 4.1.1.5). V každém případě ani existence poplatků stanovených výlučně na centrální úrovni – bez jakéhokoli prostoru pro uvážení pro jednotlivé přístavní orgány, který by mohl ovlivnit výši poplatků stanovených na centrální úrovni – by nevylučovala narušení hospodářské soutěže, jelikož podniky mohou rovněž soutěžit o necelní parametry (kvalita služeb atd.) a protože výhoda poskytnutá přístavním orgánům v podobě osvobození od daně jim může také pomoci zlepšit kvalitu jejich nabídky a přilákat majitele a provozovatele plavidel.

(151)

Komise proto dospěla k závěru, že osvobozením přístavních orgánů provádějících hospodářskou činnost od daně z příjmu právnických osob italské orgány poskytují přístavním orgánům výhodu, která může ovlivnit hospodářskou soutěž. Komise je tedy toho názoru, že dotčené opatření poskytuje přístavním orgánům výhodu, která narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž.

4.1.4.3.   Ovlivnění obchodu

(152)

Veřejné podpory pro podniky představují státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy. Není nutné zjišťovat, zda podpora skutečně ovlivňuje obchod mezi členskými státy, ale pouze zda může obchod ovlivnit (94). Unijní soudy zejména konstatovaly, že pokud podpora poskytnutá členským státem posiluje postavení určitých podniků oproti jiným konkurenčním podnikům v rámci obchodu uvnitř Unie, je třeba mít za to, že tento obchod je podporou ovlivněn (95).

(153)

Tato judikatura může být použita v tomto případě, protože osvobození od daně z příjmu právnických osob posiluje postavení přístavních orgánů, které jsou schopny snížit své poplatky a učinit přístavní infrastrukturu, kterou spravují, přitažlivější pro majitele a provozovatele plavidel, zejména z jiných členských států.

(154)

Jelikož v dané věci se italské přístavy podílejí na obchodu uvnitř Unie, výhoda, která z toho pro dotčené přístavní orgány vyplývá, ovlivňuje obchod uvnitř Unie. Italské přístavy se aktivně podílejí na obchodu uvnitř Unie a některé z nich patří mezi nejdůležitější přístavy na úrovni Unie, pokud jde o kontejnerovou dopravu a tonáž nákladu. Z veřejně dostupných informací vyplývá, že v roce 2019 patřily mezi patnáct největších kontejnerových přístavů v Evropě dva italské přístavy, konkrétně Janov a Gioia Tauro. (96)

(155)

Jelikož jsou tyto přístavní orgány zbaveny daňové povinnosti, kterou by jinak musely nést a která leží na konkurenčních podnicích, osvobození od daně z příjmu právnických osob uvolňuje finanční zdroje, které mohou tyto podniky investovat do svých obchodních činností, což pak ovlivňuje podmínky, za nichž mohou nabízet své výrobky a služby na trhu, a narušuje hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Osvobození přístavních orgánů od daně proto ovlivňuje obchod uvnitř Unie.

(156)

Pokud jde o tvrzení Itálie, že většina italských přístavů zdaleka nesoutěží, a to ani potenciálně, na evropských trzích, ale převážně soutěží s přístavy v severní Africe, Komise konstatuje, že italské orgány žádné důkazy na podporu tohoto tvrzení nepředložily (97).

(157)

Osvobozením přístavních orgánů vykonávajících hospodářskou činnost od daně z příjmu právnických osob tedy italské orgány poskytují přístavním orgánům výhodu, která může ovlivnit obchod uvnitř Unie.

4.1.5.   Selektivita opatření

(158)

Aby se opatření považovalo za státní podporu, musí být selektivní (98) v tom smyslu, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby. Podle ustálené judikatury (99) se posouzení věcné selektivity opatření provádí ve třech fázích: zaprvé je třeba určit obecný nebo „obvyklý“ režim (dále jen referenční rámec“) použitelný v dotyčném členském státě. Zadruhé je třeba určit, zda výhody poskytnuté dotčeným opatřením mohou být selektivní, a to ve vztahu k tomuto obecnému nebo „obvyklému“ daňovému režimu. Za tímto účelem je nutno prokázat, že se opatření odchyluje od obecného režimu v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl daňového režimu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Zatřetí, pokud existuje takováto odchylka, je nutno přezkoumat, zda vyplývá z povahy nebo obecného uspořádání daňového systému, jehož je součástí, a zda ji lze odůvodnit povahou nebo obecným uspořádáním daňového systému. V této souvislosti musí členský stát prokázat, že rozdílné daňové zacházení vyplývá přímo ze základních nebo řídících zásad uvedeného systému (100).

4.1.5.1.   Referenční rámec

(159)

K posouzení případné selektivní povahy daňového opatření je nejprve třeba stanovit vhodný referenční rámec a poté určit, zda dotčené opatření tento rámec diskriminuje. Rámec je ucelený soubor pravidel, která se obecně – na základě objektivních kritérií – vztahují na všechny podniky spadající do oblasti působnosti definované jeho cílem.

(160)

V daném případě se Komise domnívá, že referenčním rámcem je italský systém daně z příjmu právnických osob stanovený v konsolidovaném znění zákona o daních z příjmů (viz 38. až 43. bod odůvodnění), včetně definice osob povinných k dani a zdanitelných příjmů, vyplývající z článku 72 ve spojení s článkem 73 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů.

(161)

Článek 72 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů stanoví zásadu, že daň z příjmu právnických osob se vztahuje na veškeré peněžité nebo nepeněžité příjmy.

(162)

Ustanovení čl. 73 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů podřizuje dani z příjmu právnických osob všechny typy společností, včetně vzájemných pojišťoven, jakož i družstva, veřejnoprávní a soukromé subjekty, které nejsou společnostmi, a svěřenské fondy, bez ohledu na to, zda jejich jediným nebo hlavním účelem je výkon obchodní činnosti.

(163)

Článek 75 stanoví zásadu, podle níž se daň z příjmu právnických osob vztahuje na celkové čisté příjmy a pro definici zdanitelných příjmů platí různá pravidla na jedné straně pro společnosti a veřejnoprávní nebo soukromé subjekty, jejichž jediným nebo hlavním účelem je výkon obchodní činnosti (články 81 až 141 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů) (101), a na druhé straně pro veřejnoprávní nebo soukromé subjekty, jejichž jediným nebo hlavním účelem není výkon obchodní činnosti (články 143 až 150 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů) (102). Články 76 a 77 vymezují sazbu daně a zdaňovací období pro daň z příjmu právnických osob.

(164)

Z výše uvedeného vyplývá, že v Itálii v zásadě všechny druhy příjmů společností (čl. 73 odst. 1 písm. a)) nebo veřejnoprávních či soukromých subjektů, které nejsou společnostmi, (čl. 73 odst. 1 písm. b) a c)) podléhají dani z příjmu právnických osob, a to včetně případů, kdy tyto subjekty nemají jako jediný nebo hlavní účel výkon obchodní činnosti.

4.1.5.2.   Výjimky

(165)

Článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů stanoví pravidla, která se vztahují konkrétně na stát a veřejnoprávní subjekty, a určuje činnosti, které nejsou považovány za obchodní činnost.

(166)

Podle článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů státní orgány a orgány státní správy, včetně těch, které se řídí autonomním právem, i když mají právní subjektivitu, obce, konsorcia místních orgánů, sdružení a subjekty spravující kolektivní veřejný majetek, sdružení horských a podhorských obcí, provincie a regiony nepodléhají dani z příjmu právnických osob. Italské orgány považují přístavní orgány za subjekty spravující veřejný majetek. Článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů tak, jak je vykládán a uplatňován italskými orgány, tedy vytváří situaci, kdy jsou italské přístavní orgány osvobozeny od daně z příjmu právnických osob, a to i pokud jde o příjmy ze správy infrastruktury přístavních orgánů.

(167)

Pokud opatření zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jež se nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci ve vztahu k cíli referenčního systému, je opatření zjevně selektivní. V dané věci se přístavní orgány a jiné právnické osoby nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci s ohledem na cíl daně z příjmu právnických osob, kterým je zdanit příjmy společností a jiných právnických osob bez ohledu na to, zda jejich jediným nebo hlavním účelem je výkon obchodní činnosti, či nikoli. Článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů tak, jak je vykládán a uplatňován italskými orgány, zvýhodňuje přístavní orgány před jinými právnickými osobami podléhajícími dani z příjmu právnických osob s ohledem na cíl této daně.

(168)

Osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob se podle italských orgánů neodchyluje od obecných zásad italského systému zdanění příjmu právnických osob, nýbrž se řídí jeho logikou, neboť neobchodní činnosti obecně nepodléhají dani z příjmu právnických osob. To by znamenalo, že všechny činnosti přístavních orgánů jsou jiné než obchodní činnosti. Komise však poznamenává, že článek 73 podřizuje dani z příjmu právnických osob všechny veřejnoprávní a soukromé subjekty, i když jejich jediným nebo hlavním účelem není výkon obchodní činnosti. Odchylně od této zásady článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů osvobozuje stát a jiné veřejnoprávní subjekty od daně z příjmu právnických osob.

(169)

Italské orgány se rovněž domnívají, že přístavní orgány nespadají do oblasti působnosti článku 73 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, ale spadají do oblasti působnosti článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů. Podle italských orgánů článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů stanoví, že veřejnoprávní subjekty pověřené výhradně správními funkcemi (viz 51. a 52. bod odůvodnění) nepodléhají dani z příjmu právnických osob. Článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů proto podle nich nelze vykládat jako odchýlení od článku 73 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů. Články 73 a 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů mají naopak odlišné a paralelní oblasti působnosti: podle italských orgánů zavádějí dva různé obecné daňové systémy, které se vztahují na určité kategorie subjektů, vymezené obecně a abstraktně, které se nenacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Itálie proto tvrdí, že osvobození od daně z příjmu právnických osob není selektivní, neboť článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů se vztahuje jak na přístavní orgány, tak na stát, na různé veřejnoprávní subjekty a na jiné subjekty veřejné správy na základě objektivních, obecných a abstraktních kritérií. Všechny tyto subjekty, na které se vztahuje článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, se nacházejí ve stejné skutkové a právní situaci.

(170)

Komise konstatuje, že článek 74 osvobozuje stát a další veřejnoprávní subjekty od daně z příjmu právnických osob, pokud jejich činnosti souvisejí s výkonem funkcí veřejné moci. Naproti tomu obchodní činnosti těchto subjektů v zásadě podléhají dani z příjmu právnických osob. Pokud by článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů – nebo jeho výklad ze strany správních orgánů – ve všech případech (včetně výkonu činností považovaných za hospodářské podle pravidel státní podpory) vedl k neplacení daně z příjmu právnických osob ze strany přístavních orgánů, vedlo by to k diskriminaci mezi podniky vykonávajícími hospodářské činnosti ve smyslu článku 107 SFEU. V takovém případě by článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, jak jej vykládají italské orgány, poskytoval výhody zvláštní kategorii podniků (103), a sice přístavním orgánům, i když se nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci jako jiné podniky (pokud jde o příjmy z jejich hospodářských činností (104)).

(171)

Podle Komise se přístavní orgány neřídí „zvláštními provozními zásadami, které je jasně odlišují od jiných hospodářských subjektů“, které podléhají dani z příjmu právnických osob (105). Zejména skutečnost, že nevykonávají činnost za účelem zisku, nepostačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že se přístavní orgány nachází v jiné situaci než jiné subjekty podléhající dani z příjmu právnických osob (106). Žádný z argumentů předložených Itálií k prokázání toho, že přístavní orgány nejsou podniky a nevykonávají hospodářskou činnost (viz bod 3.2), není relevantní a v souladu s cílem systému daně z příjmu právnických osob, kterým je zdanit příjmy společností a jiných právnických osob (107).

(172)

I kdyby tedy článek 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů představoval právní základ pro neplacení daně z příjmu právnických osob ze strany přístavních orgánů, bylo by toto osvobození od daně zjevně selektivní ve vztahu k hospodářským činnostem těchto orgánů. (108)

4.1.5.3.   Odůvodnění na základě logiky systému

(173)

Pokud má Komise za to, že dotčené osvobození od daně je zjevně selektivní, bude muset v souladu s judikaturou unijních soudů určit, zda je toto osvobození odůvodněno povahou nebo obecnou systematikou systému, jehož je součástí. Opatření, které se odchyluje od použití obecného daňového systému, tak může být odůvodněno, pokud dotyčný členský stát může prokázat, že toto opatření vyplývá přímo ze základních nebo řídících zásad jeho daňového systému.

(174)

Italské orgány ani zúčastněné strany nepředložily argumenty na podporu výše uvedeného. Ani Komise nebyla schopna zjistit takovéto odůvodnění. Komise se tedy domnívá, že opatření není odůvodněno logikou daňového systému. Komise proto dospěla k předběžnému závěru, že opatření je selektivní.

4.1.5.4.   Závěr

(175)

Komise tedy dospěla k závěru, že osvobození italských přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob se bez platného odůvodnění odchyluje od zásady italského systému daně z příjmu právnických osob, podle které se daň z příjmu právnických osob vztahuje na všechny druhy příjmů dosahovaných společnostmi nebo veřejnoprávními či soukromými subjekty, které nejsou společnostmi. I kdyby se toto osvobození považovalo za slučitelné s italským systémem zdanění příjmu právnických osob, jelikož podle italských orgánů plní přístavní orgány výlučně veřejné funkce, jednalo by se o situaci, kdy by byly zvýhodněny „určité podniky“ nebo „určité zboží“ ve smyslu článku 107 SFEU (109). Komise proto dospěla k závěru, že skutečnost, že se na hospodářské činnosti vykonávané přístavními orgány nevztahuje daň z příjmu právnických osob, znamená selektivní výhodu.

(176)

Komise rovněž dospěla k závěru, že takové příznivější zacházení, které stát poskytuje podnikům a je mu přičitatelné, může narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod uvnitř Unie. Komise proto dospěla k závěru, že osvobození přístavních orgánů od daně představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy (110).

5.   SLUČITELNOST

(177)

Opatření státní podpory lze považovat za slučitelná s vnitřním trhem na základě výjimek stanovených v článku 93, čl. 106 odst. 2, čl. 107 odst. 2 a čl. 107 odst. 3 Smlouvy.

5.1.   Článek 93 Smlouvy

(178)

Článek 93 SFEU uvádí, že „podpory, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu nebo které představují náhradu za určitá plnění související s pojmem veřejné služby“ mohou být rovněž prohlášeny za slučitelné s vnitřním trhem.

(179)

Komise nejprve poznamenává, že v dané věci nic nenasvědčuje tomu, že by podpory financovaly opatření, která reagují na potřebu koordinovat dopravu. Podpora naopak spočívá v osvobození od daně z příjmu právnických osob, které nesouvisí s žádnou konkrétní investicí a je zcela nezávislé na potřebě koordinace dopravy. Nezdá se ani, že by opatření mělo nahradit závazky veřejné služby.

(180)

Komise se proto domnívá, že opatření nelze považovat za slučitelné podle článku 93 Smlouvy.

5.2.   Ustanovení čl. 107 odst. 2 a 3 Smlouvy

(181)

Jelikož posuzované opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, je vhodné přezkoumat, zda je slučitelné s vnitřním trhem na základě výjimek stanovených v čl. 107 odst. 2 a 3 Smlouvy.

(182)

Italské orgány nepředložily žádné argumenty ohledně použitelnosti výjimek podle čl. 107 odst. 2 nebo 3 Smlouvy na osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob.

(183)

Komise se v této fázi domnívá, že se nepoužije žádná z výjimek stanovených v čl. 107 odst. 2 Smlouvy, jelikož posuzované režimy nesledují žádný z cílů uvedených v tomto ustanovení. Konkrétně posuzovaná opatření nesouvisejí s podporami sociální povahy poskytovanými individuálním spotřebitelům, podporami určenými k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi nebo podporami poskytovanými hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo.

(184)

Ustanovení čl. 107 odst. 3 Smlouvy dále stanoví, že za slučitelné s vnitřním trhem mohou být považovány: a) podpory, které mají napomáhat rozvoji určitých oblastí, b) podpory na některé důležité projekty společného evropského zájmu, c) podpory na rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, d) podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, e) podpory určené rozhodnutím Rady.

(185)

Ustanovení čl. 107 odst. 3 písm. a) Smlouvy povoluje podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností. Tato výjimka se nepoužije.

(186)

Kromě toho opatření nemá napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu ani napravit vážnou poruchu v italském hospodářství, jak stanoví čl. 107 odst. 3 písm. b) Smlouvy.

(187)

Cílem opatření rovněž není pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jak stanoví čl. 107 odst. 3 písm. d) Smlouvy.

(188)

Podle čl. 107 odst. 3 písm. c) Smlouvy podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, lze považovat za slučitelné, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. Na základě dostupných informací se však nezdá, že by poskytnutá daňová výhoda souvisela s konkrétními investicemi způsobilými pro podporu podle pravidel a pokynů Unie.

(189)

Komise se naopak domnívá, že opatření vede ke snížení nákladů, které by zpravidla měly nést přístavní orgány v rámci své běžné činnosti, a proto by mohlo být považováno za provozní podporu. Obecně se takové podpory nepovažují za slučitelné s vnitřním trhem, pokud nejsou časově omezené ani nezbytné nebo přiměřené k financování výdajů souvisejících s jasně vymezeným cílem evropského zájmu.

(190)

Komise se proto domnívá, že se nepoužije žádná z výjimek stanovených v čl. 107 odst. 3 Smlouvy.

(191)

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Komise domnívá, že opatření nelze považovat za slučitelné s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 2 a 3 Smlouvy.

5.3.   Ustanovení čl. 106 odst. 2 Smlouvy

(192)

Pokud byl příjemce podpory státem pověřen poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu, mohou být podpory rovněž slučitelné podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy.

(193)

Italské orgány však neposkytly žádné informace, z nichž by bylo možné vyvodit závěr, že osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob by mohlo být odůvodněno podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy. Dotčené opatření, které spojuje výši podpory se ziskem dosaženým subjekty, není spojeno s čistými náklady na úkoly veřejné služby nebo jimi omezeno, ani nevyplývá z pověření uděleného příjemcům k výkonu této funkce. Komise je proto toho názoru, že opatření nelze považovat za vyrovnávací platbu za závazek veřejné služby slučitelnou s vnitřním trhem, a proto není slučitelné podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy.

6.   ZÁVĚR

(194)

Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob v Itálii nelze považovat za slučitelné s vnitřním trhem.

7.   EXISTUJÍCÍ PODPORA

(195)

Podle čl. 1 písm. b) procesního nařízení se za existující podporu považují všechny podpory existující v Itálii před vstupem Smlouvy v platnost, schválená podpora, podpora, která se považuje za existující podporu podle článku 17 procesního nařízení, nebo podpora, která v době, kdy začala být uskutečňována, nepředstavovala podporu a poté se stala podporou následkem vývoje vnitřního trhu. Každá podpora, která nespadá pod definici existující podpory, se považuje za novou podporu ve smyslu čl. 1 písm. c) procesního nařízení.

(196)

Osvobození italských přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob vyplývá z článku 74 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů, jak jej vykládají a uplatňují italské orgány.

(197)

Italské orgány potvrdily, že daňový režim použitelný na přístavní orgány před rokem 1958 byl shodný se stávajícím režimem, a zejména zdůraznily, že přístavní orgány nikdy nepodléhaly dani z příjmu právnických osob. Kromě toho Komise nemá k dispozici žádný důkaz, který by této skutečnosti odporoval.

(198)

Komise proto dospěla k závěru, že osvobození představuje existující podporu v souladu s čl. 1 písm. b) bodem i) procesního nařízení.

8.   ZÁVĚR

(199)

Osvobození italských přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob představuje existující režim státní podpory, který je neslučitelný s vnitřním trhem.

(200)

Italské orgány by proto měly ukončit režim podpory zrušením osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob. Toto opatření by mělo být přijato do dvou měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí a mělo by se uplatnit nejpozději na příjmy plynoucí z hospodářských činností od začátku zdaňovacího období následujícího po přijetí opatření, nejpozději však v roce 2022,

PŘIJALA TOTO ROZHODNUTÍ:

Článek 1

Osvobození přístavních orgánů od daně z příjmu právnických osob představuje existující režim podpor, který je neslučitelný s vnitřním trhem.

Článek 2

Itálie zruší osvobození od daně z příjmu právnických osob uvedené v článku 1. Opatření, kterým má Itálie splnit své povinnosti, se přijme do dvou měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Dotyčné opatření se použije od začátku zdaňovacího období následujícího po přijetí opatření, nejpozději však v roce 2022.

Článek 3

Itálie bude informovat Komisi do dvou měsíců po oznámení tohoto rozhodnutí o opatřeních, která provedla, aby vyhověla tomuto rozhodnutí.

Článek 4

Toto rozhodnutí je určeno Italské republice.

V Bruselu dne 4. prosince 2020.

Za Komisi

Margrethe VESTAGER

členka Komise


(1)   Úř. věst. C 7, 10.1.2020, s. 11.

(2)  Nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. L 248, 24.9.2015, s. 9).

(3)  Viz poznámka pod čarou č. 1.

(4)  Zákon č. 84 ze dne 28. ledna 1994, Přepracovaná pravidla týkající se přístavů (Úřední věstník, obecná řada č. 28, 4.2.1994 – běžný doplněk č. 21).

(5)  Mezi přístavní činnosti patří nakládka, vykládka, překládka, skladování, obecný pohyb zboží a jakéhokoli jiného materiálu v přístavech. Přístavní služby jsou specializované, doplňkové a vedlejší služby cyklu přístavních činností. Definice přístavních činností viz článek 16 zákona č. 84/1994 a popis v bodě 2.1.4.

(6)  Zpráva o činnosti přístavních orgánů, rok 2017, Ministerstvo infrastruktury a dopravy, zveřejněná dne 16. září 2019 http://www.mit.gov.it/node/11420.

(7)  Konsolidované znění zákona o daních z příjmů, nařízení prezidenta republiky č. 917 ze dne 22. prosince 1986, Úřední věstník, 31.12.1986.

(8)  Standardní sazba daně z příjmu právnických osob v roce 2020 činí 24 %. Sazba daně z příjmu právnických osob byla snížena z 33 % v roce 2004 na 27,5 % v roce 2008 a 24 % v letech 2018 a 2019.

(9)  Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE) (Úř. věst. L 294, 10.11.2001, s. 1).

(10)  Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003 o statutu Evropské družstevní společnosti (SCE) (Úř. věst. L 207, 18.8.2003, s. 1).

(11)  Viz poznámka pod čarou č. 8.

(12)  Zákon č. 160 ze dne 27. prosince 2019, předběžný státní rozpočet na rozpočtový rok 2020 a víceletý rozpočet na tříleté období 2020–2022, Úřední věstník, obecná řada č. 304, 30.12.2019 – běžný doplněk č. 45. Zvýšení se rovněž vztahuje na příjmy z činností vykonávaných na základě dálničních koncesí, koncesí na provozování letišť a železničních koncesí.

(13)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/352 ze dne 15. února 2017, kterým se zřizuje rámec pro poskytování přístavních služeb a stanoví společná pravidla pro finanční transparentnost přístavů (Úř. věst. L 57, 3.3.2017, s. 1).

(14)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(15)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky); FILT-CGIL, FIT-CISL, UILTRASPORTI (Italská federace pracovníků v dopravě – CGIL, Italská federace dopravy – CISL a Italská unie pracovníků v dopravě).

(16)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(17)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(18)  Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(19)  Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky); Conftrasporto-Confcommercio (Konfederace světových sdružení dopravy, spedice a logistiky, člen Confcommercio).

(20)  Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(21)  Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky); Conftrasporto-Confcommercio (Konfederace světových sdružení dopravy, spedice a logistiky, člen Confcommercio); FILT-CGIL, FIT-CISL, UILTRASPORTI (Italská federace pracovníků v dopravě – CGIL, Italská federace dopravy – CISL a Italská unie pracovníků v dopravě).

(22)  Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(23)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky); Conftrasporto-Confcommercio (Konfederace světových sdružení dopravy, spedice a logistiky, člen Confcommercio).

(24)  Conftrasporto-Confcommercio (Konfederace světových sdružení dopravy, spedice a logistiky, člen Confcommercio).

(25)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků).

(26)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 1993, Christian Poucet v. Assurances Générales de France a Caisse Mutuelle Régionale du Languedoc-Roussillon, spojené věci C-159/91 a C-160/91, ECLI:EU:C:1993:63, bod 18.

(27)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. února 1993, Christian Poucet v. Assurances Générales de France a Caisse Mutuelle Régionale du Languedoc-Roussillon, spojené věci C-159/91 a C-160/91, ECLI:EU:C:1993:63, bod 18. Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise Evropských společenství, C-82/01, ECLI:EU:C:2002:617, bod 78.

(28)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků).

(29)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. ledna 1994, SAT Fluggesellschaft v. Eurocontrol, C-364/92, ECLI:EU:C:1994:7. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. března 2009, Selex Sistemi Integrati v. Komise, C-113/07 P, ECLI:EU:C:2009:191.

(30)  Ustanovení čl. 13 odst. 4 nařízení (EU) 2017/352.

(31)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2012, Compass-Datenbank, C-138/11, ECLI:EU:C:2012:449, bod 38. Rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T-347/09, ECLI:EU:T:2013:418, bod 29. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. března 2009, Selex Sistemi Integrati v. Komise, C-113/07 P, ECLI:EU:C:2009:191, body 71 až 80.

(32)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky); FILT-CGIL, FIT-CISL, UILTRASPORTI (Italská federace pracovníků v dopravě – CGIL, Italská federace dopravy – CISL a Italská unie pracovníků v dopravě).

(33)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(34)  Itálie cituje rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group, C-20/15 P, ECLI:EU:C:2016:981, 58. bod odůvodnění.

(35)  ANCIP (Národní sdružení přístavních podniků); Assoporti (Sdružení italských přístavů); Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(36)  Confetra (Italská všeobecná konfederace dopravy a logistiky).

(37)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1991, Klaus Höfner a Fritz Elser v. Macrotron GmbH, C-41/90, ECLI:EU:C:1991:161, bod 21.

(38)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, MOTOE, C-49/07, ECLI:EU:C:2008:376, body 27 a 28.

(39)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, spojené věci C-622/16 P až C-624/16 P, ECLI:EU:C:2018:873, bod 104 a citovaná judikatura.

(40)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. října 1980, Van Landewyck v. Komise, spojené věci 209 až 215 a 218/78, ECLI:EU:C:1980:248, bod 88; rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 1995, FFSA a další v. Ministère de l’Agriculture a de la Pêche, C-244/94, ECLI:EU:C:1995:392, bod 21; rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, MOTOE, C-49/07, ECLI:EU:C:2008:376, body 27 a 28. Viz rovněž sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, Úř. věst. C 262, 19.7.2016, bod 9.

(41)  Rozsudek Tribunálu ze dne 24. března 2011, Freistaat Sachsen a další v. Komise a Mitteldeutsche Flughafen a Flughafen Leipzig/Halle v. Komise, spojené věci T-443/08 a T-455/08, ECLI:EU:T:2011:117, bod 95, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 19. prosince 2012, Mitteldeutsche Flughafen a Flughafen Leipzig-Halle v. Komise, C-288/11, ECLI:EU:C:2012:821, body 42 až 44.

(42)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 47.

(43)  Rozhodnutí Komise ze dne 15. prosince 2009 o státní podpoře N 385/2009 – Veřejné financování přístavní infrastruktury v přístavu Ventspills, Úř. věst. C 72, 20.3.2010, 53. až 58. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 15. června 2011 o státní podpoře N 44/2010 – Veřejné financování přístavní infrastruktury v Krievu Sala, Úř. věst. C 215, 21.7.2011, s. 21, 60. až 68. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 22. února 2012 o státní podpoře č. SA.30742 (N/2010) – Vybudování infrastruktury k terminálu pro trajekty osobní a nákladní dopravy v Klaipedě, Úř. věst. C 121, 26.4.2012, s. 1, 45. až 47. bod odůvodnění.

(44)  Rozhodnutí Komise ze dne 18. září 2013 ve věci státní podpory č. SA.36953 (2013/N), Přístavní orgán přístavu Bahía de Cádiz, Úř. věst. C 335, 16.11.2013, s. 1, 29. bod odůvodnění.

(45)  Rozhodnutí Komise ze dne 27. března 2014 o státní podpoře č. SA.38302, Investiční podpora pro přístav Salerno, Úř. věst. C 156, 23.5.2014, 32. až 36. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 22. února 2012 o státní podpoře č. SA.30742 (N/2010) – Vybudování infrastruktury k terminálu pro trajekty osobní a nákladní dopravy v Klaipedě, Úř. věst. C 121, 26.4.2012, s. 1, 45. až 47. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 2. července 2013 o státní podpoře č. SA.35418 (2012/N), Rozšíření přístavu Pireus, Úř. věst. C 256, 5.9.2013, s. 2, 21. a 22. bod odůvodnění. Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 47 (bod 215).

(46)  Mezi příklady těchto činností nehospodářské povahy patří: a) řízení námořního provozu; b) hasičské činnosti; c) policejní činnosti; d) celní činnosti. Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 47 (bod 215).

(47)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 54.

(48)  Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 5 (bod 17).

(49)  Rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 64; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, body 53 a 54.

(50)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 48.

(51)  Rozhodnutí Komise ze dne 19. prosince 2012 o státní podpoře č. SA.34940, Přístav Augusta, Úř. věst. C 077, 17.3.2013, 42. a 43. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 27. března 2014 o státní podpoře č. SA.38302, Investiční podpora pro přístav Salerno, Úř. věst. C 156, 23.5.2014, 33. až 36. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 19. června 2015 o státní podpoře č. SA.39542, Bagrování pod vodou a likvidace vybagrovaného materiálu v přístavu Taranto, Úř. věst. C 259, 7.8.2015, 38. až 41. bod odůvodnění; rozhodnutí Komise ze dne 28. června 2016 o státní podpoře č. SA.36112, Údajná podpora pro Přístavní orgán Neapol a společnost Cantieri del Mediterraneo, Úř. věst. C 369, 7.10.2016, 44. až 47. bod odůvodnění.

(52)  Rozhodnutí Komise ze dne 27. července 2017 o režimu podpory č. SA.38393, Zdanění přístavů v Belgii, Úř. věst. L 332, 14.12.2017, bod 62; rozhodnutí Komise ze dne 27. července 2017 o režimu podpor č. SA.38398, Zdanění přístavů ve Francii, Úř. věst. L 332, 14.12.2017, bod 55.

(53)  Rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, body 65 a 66. Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 47. Proti rozsudkům nebylo podáno odvolání.

(54)  Rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 64 a citovaná judikatura.

(55)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, MOTOE, C-49/07, ECLI:EU:C:2008:376, bod 27. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C-74/16, ECLI:EU:C:2017:496, bod 46. Rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T-347/09, ECLI:EU:T:2013:418, bod 48; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 80.

(56)  Zpráva o činnosti přístavních orgánů, rok 2017, Ministerstvo infrastruktury a dopravy, zveřejněná dne 16. září 2019 http://www.mit.gov.it/node/11420.

(57)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C-74/16, ECLI:EU:C:2017:496, bod 47 a citovaná judikatura; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 75.

(58)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2012, Mitteldeutsche Flughafen a Flughafen Leipzig-Halle v. Komise, C-288/11, ECLI:EU:C:2012:821, bod 40; rozsudek Tribunálu ze dne 24. března 2011, Freistaat Sachsen a další v. Komise a Mitteldeutsche Flughafen a Flughafen Leipzig/Halle v. Komise, spojené věci T-443/08 a T-455/08, ECLI:EU:T:2011:117, bod 93; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 76.

(59)  Rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T-347/09, ECLI:EU:T:2013:418, bod 30 a citovaná judikatura; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 78.

(60)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 81.

(61)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 82.

(62)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 75.

(63)  Rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2018, Naviera Armas v. Komise, T-108/16, ECLI:EU:T:2018:145, bod 124.

(64)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. ledna 1994, SAT Fluggesellschaft v. Eurocontrol, C-364/92, ECLI:EU:C:1994:7. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. března 2009, Selex Sistemi Integrati v. Komise, C-113/07, ECLI:EU:C:2009:191.

(65)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 85 a citovaná judikatura.

(66)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2012, Compass-Datenbank, C-138/11, ECLI:EU:C:2012:449, bod 38; rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T-347/09, ECLI:EU:T:2013:418, bod 29; rozsudek Soudního dvora ze dne 26. března 2009, Selex Sistemi Integrati v. Komise, C-113/07, ECLI:EU:C:2009:191, body 71 až 80; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 86; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 82.

(67)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 87; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 84.

(68)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2012, Compass-Datenbank, C-138/11, ECLI:EU:C:2012:449, bod 41; rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T-347/09, ECLI:EU:T:2013:418, bod 41; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 89; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 82.

(69)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 90; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 87.

(70)  Zpráva o činnosti přístavních orgánů, rok 2017, Ministerstvo infrastruktury a dopravy, zveřejněná dne 16. září 2019 http://www.mit.gov.it/node/11420.

(71)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 89; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 84.

(72)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2012, Compass-Datenbank, C-138/11, ECLI:EU:C:2012:449, bod 37; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 64.

(73)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 56.

(74)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise, C-82/01 P, ECLI:EU:C:2002:617, bod 78; rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2000, Aéroports de Paris v. Komise, T-128/98, ECLI:EU:T:2000:290, bod 121.

(75)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 71; rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 65.

(76)  Rozsudek Tribunálu ze dne 19. prosince 2012, Mitteldeutsche Flughafen a Flughafen Leipzig-Halle v. Komise, C-288/11, ECLI:EU:C:2012:821; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 72.

(77)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España v. Ayuntamiento de Valencia, C-387/92, ECLI:EU:C:1994:100, bod 14.

(78)  V článku 345 Smlouvy je stanoveno, že „[s]mlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech“.

(79)  Viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, C-40/85, ECLI:EU:C:1986:305, bod 12.

(80)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, spojené věci C-278/92, C-279/92 a C-280/92, ECLI:EU:C:1994:325, bod 22.

(81)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký úřad Evropského společenství uhlí a oceli, C-30/59, ECLI:EU:C:1961:2, bod 19; rozsudek Soudního dvora ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C-143/99, ECLI:EU:C:2001:598, bod 38.

(82)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdeburg, C-280/00, EU:C:2003:415.

(83)  Viz bod 2.1. návrhu nařízení o přístavních službách. Viz také sdělení Komise o evropské přístavní politice, KOM(2007) 616 v konečném znění, bod II.4.2.

(84)  Viz závěry generálního advokáta Wahla v rozsudku Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, ECLI:EU:C:2018:712, bod 66: „... Soudní dvůr již rozhodl, že taková neexistence liberalizace nutně nevylučuje, že státní podpory mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy a mohou narušit hospodářskou soutěž.“ Viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, ECLI:EU:C:2019:51, bod 38 a následující body.

(85)  V tomto smyslu podmínky stanovené v bodě 188 sdělení Komise o pojmu státní podpora tedy nejsou splněny. Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 1).

(86)  Hospodářská soutěž mezi přístavy může rovněž vést k rivalitám mezi orgány, které chtějí nabídnout nejlepší struktury (hmotné i nehmotné) subjektům zapojeným do dodavatelských řetězců různých odvětví (např. společnosti zabývající se nakládkou a vykládkou, přepravní společnosti, zasilatelé a provozovatelé multimodální dopravy). Notteboom T., de Langen P. (2015) Container Port Competition in Europe (Hospodářská soutěž mezi kontejnerovými přístavy Evropě). V: Lee CY., Meng Q. (ed.), Handbook of Ocean Container Transport Logistics, International Series in Operations Research & Management Science, vol. 220.

(87)  Na úrovni přístavních orgánů se boj soustředí především na nabídku nejlepších základních infrastrukturních zařízení (přístaviště, mola) a „infostrukturních“ zařízení (IT), nejlepších logistických/distribučních zařízení a nejnižších nákladů na využívání přístavních zařízení. Notteboom T., de Langen P. (2015) Container Port Competition in Europe. V: Lee CY., Meng Q. (ed.) Handbook of Ocean Container Transport Logistics. International Series in Operations Research and Management Science, sv. 220.

(88)  Rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, bod 99. Rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 103.

(89)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. září 1980, Philip Morris Holland BV v. Komise Evropských společenství, C-730/79, ECLI:EU:C:1980:209, bod 11; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise, spojené věci T-298/97, T-312/97, T-313/97, T-315/97, T-600/97 až 607/97, T-1/98, T-3/98 až T-6/98 a T-23/98, ECLI:EU:T:2000:151, bod 80.

(90)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdeburg, C-280/00, EU:C:2003:415, body 78 a 79.

(91)  Rozsudek Tribunálu ze dne 3. března 2005, Heiser, C-172/03, ECLI:EU:C:2005:130, bod 55.

(92)  Rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T-747/17, ECLI:EU:T:2019:271, bod 102.

(93)  Náklady na dopravní služby poskytované přístavy často představují významnou část celkových nákladů na dopravu. Viz Evropské námořní přístavy v roce 2030: budoucí výzvy, tisková zpráva Evropské komise ze dne 23. května 2013: „Náklady a kvalita přístavních služeb jsou pro evropské podniky důležitým faktorem. Přístavní náklady mohou představovat významnou část celkových nákladů v logistickém řetězci. Nákladové operace, přístavní poplatky a přístavní námořní služby mohou pro podniky využívající pobřežní plavbu k dopravě zboží představovat 40 % až 60 % celkových logistických nákladů. “ (Zvýraznění doplněno Komisí). Viz poznámka pod čarou č. 72.

(94)  Rozsudek Tribunálu ze dne 14. ledna 2015, Eventech, C-518/13, ECLI:EU:C:2015:9, bod 65; rozsudek Tribunálu ze dne 8. května 2013, Libert a další, spojené věci C-197/11 a C-203/11, ECLI:EU:C:2013:288, bod 76.

(95)  Rozsudek Tribunálu ze dne 14. ledna 2015, Eventech, C-518/13, ECLI:EU:C:2015:9, bod 66; rozsudek Tribunálu ze dne 8. května 2013, Libert a další, spojené věci C-197/11 a C-203/11, ECLI:EU:C:2013:288, bod 77; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2001, Regione autonoma Friuli-Venezia Giulia v. Komise, T-288/97, ECLI:EU:T:2001:115, bod 41.

(96)  Top 15 container ports in Europe in 2019: TEU volumes and growth rates. T. Notteboom, 21.2.2020. https://www.porteconomics.eu/2020/02/21/top-15-container-ports-in-europe-in-2019-teu-volumes-and-growth-rates .

(97)  Veřejně dostupné informace ukazují, že přístavní orgány v Itálii soutěží s přístavy v jiných středomořských zemích, jako je Španělsko, Francie, Malta a Řecko. Ministerstvo infrastruktury a dopravy, Národní strategický plán pro přístavy a logistiku (2014) https://mit.gov.it/mit/mop_all.php?p_id=23291, s. 23, 91 a 152. Panaro, Buonfanti, Murgia, Ripoli, Porti e Mediterraneo, Assoporti a SRM (2011). https://www.assoporti.it/media/3047/porti_e_mediterraneo_def.pdf, s. 3. Arianna Buonfanti, Lo shipping e la portualità nel Mediterraneo: opportunità e sfide per l’Italia, Rivista di Economia e Politica dei Trasporti (2013), č. 3, článek 1, ISSN 2282-6599, s. 6 a s. 12.

(98)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise, C-66/02, ECLI:EU:C:2005:768, bod 94.

(99)  Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, Úř. věst. C 262, 19.7.2016, bod 128.

(100)  Rozsudek Tribunálu ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise, C-88/03, ECLI:EU:T:2006:511, bod 81.

(101)  Článek 81 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů zahrnuje do zdanitelných příjmů společností a subjektů, jejichž jediným nebo hlavním účelem je výkon obchodní činnosti, veškeré příjmy pocházející „z jakéhokoli zdroje“.

(102)  Článek 143 konsolidovaného znění zákona o daních z příjmů upřesňuje, že zdanitelné příjmy subjektů, jejichž jediným nebo hlavním účelem není výkon obchodní činnosti, spočívají v „příjmech z půdy, kapitálu, podnikání a jiných aktiv, bez ohledu na to, kde vznikly a jaký je jejich účel, s vyloučením příjmů osvobozených od daně a příjmů podléhajících srážkové dani nebo náhradní dani“.

(103)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělské království v. Government of Gibraltar a Spojené království Velké Británie a Severního Irska, spojené věci C-106/09 P a C-107/09 P, ECLI: EU:C:2011:732, body 101 až 104; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T-696/17, ECLI:EU:T:2019:652, body 132 a 133 a 194 a 195.

(104)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další, spojené věci C-78/08 až C-80/08, ECLI:EU:C:2011:550, bod 54; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Port autonome du Centre et de l’Ouest a další v. Komise, T-673/17, ECLI:EU:T:2019:643, bod 178.

(105)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další, spojené věci C-78/08 až C-80/08, ECLI:EU:C:2011:550, bod 55.

(106)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další, C-222/04, ECLI:EU:C:2006:8, bod 123.

(107)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další, spojené věci C-78/08 až C-80/08, ECLI:EU:C:2011:550, bod 54; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Port autonome du Centre et de l’Ouest a další v. Komise, T-673/17, ECLI:EU:T:2019:643, body 178 až 180.

(108)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělské království v. Government of Gibraltar a Spojené království Velké Británie e Severního Irska, spojené věci C-106/09 P a C-107/09 P, ECLI:EU:C:2011:732, bod 101; rozsudek Tribunálu ze dne 20. září 2019, Port autonome du Centre et de l‘Ouest a další v. Komise, T-673/17, ECLI:EU:T:2019:643, bod 191.

(109)  Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělské království v. Government of Gibraltar a Spojené království Velké Británie a Severního Irska, spojené věci C-106/09 P a C-107/09 P, ECLI:EU:C:2011:732, bod 101.

(110)  V obdobné věci týkající se tříletého osvobození od daně z příjmu právnických osob poskytnutého místními orgány určitým italským veřejným podnikům přijala Komise v roce 2002 záporné rozhodnutí s příkazem k navrácení podpory, což bylo potvrzeno rozsudkem Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011, A2A v. Komise, C-318/09 P, ECLI:EU:C:2011:856.


Top