28.8.2010   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 227/62

(1)

Dopisem ze dne 4. prosince 2003 byla Komise upozorněna na různé články v tisku oznamující úmysl italské vlády uplatnit zvýhodněné sazby za elektrickou energii ve prospěch některých společností na Sardinii.

(2)

Tyto sazby byly zavedeny podle článku 1 nařízení předsedy vlády ze dne 6. února 2004, přičemž toto nařízení mělo dva různé účinky: a) zavedlo zvýhodněné sazby za elektrickou energii pro podniky Portovesme Srl (2), ILA (3) a Euroallumina (4) a b) prodloužilo platnost zvýhodněných sazeb, kterých již využívala společnost Alcoa Trasformazioni (výrobce surového hliníku, dále jen „Alcoa“).

(3)

Dopisy ze dne 22. ledna a 19. března 2004 požádaly útvary Komise o vysvětlení k těmto opatřením. Italské orgány odpověděly dopisy ze dne 6. února a 9. června 2004 a zaslaly doplňující informace dopisem ze dne 20. září 2004.

(4)

Dopisem ze dne 16. listopadu 2004 Komise uvědomila Itálii o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES ve věci zmíněné podpory.

(5)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (5). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby předložily připomínky k daným opatřením.

(6)

Itálie podala své připomínky v dopisech ze dne 4. a 11. února 2005.

(7)

Komise rovněž obdržela připomínky zúčastněných stran a předala je dopisem ze dne 22. března 2005 Itálii, která měla možnost se k nim vyjádřit. Její připomínky Komise obdržela dopisem ze dne 20. září 2005.

(8)

Dopisem ze dne 23. prosince 2005 Komise požádala o doplňující informace, které jí italské orgány poskytly v dopise ze dne 3. března 2006. Dopisem ze dne 22. srpna 2006 Komise požádala Itálii o další upřesňující informace, které jí Itálie sdělila v dopise ze dne 28. září 2006.

(9)

Dne 29. října 2008 byla věc rozdělena na část A, která se týká opatření ve prospěch společnosti Alcoa, a na část B, která se týká podniků Portovesme, ILA a Euroallumina. Toto rozhodnutí se týká pouze společnosti Alcoa (část A).

(10)

Komise byla v rámci související věci státních podpor (6) informována o druhém prodloužení platnosti zvýhodněných sazeb za elektrickou energii poskytnutých společnosti Alcoa. Toto prodloužení bylo poskytnuto podle čl. 11 odst. 11 legislativního nařízení č. 35 ze dne 14. března 2005 změněného na zákon č. 80/2005 ze dne 14. května 2005 o naléhavých opatřeních v rámci akčního plánu pro hospodářský, sociální a teritoriální rozvoj. Příjemci byli Alcoa a tři nástupnické společnosti společnosti Terni (7).

(11)

Dopisem ze dne 23. prosince 2005 si Komise vyžádala informace od italských orgánů, které jí byly sděleny dopisem ze dne 24. února 2006. Itálie poskytla rovněž dodatečné informace v dopisech ze dne 2. března a 27. dubna 2006.

(12)

Dopisem ze dne 19. července 2006 Komise informovala Itálii o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES ve věci obou režimů (věc C 36/2006).

(13)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (8). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby předložily připomínky k daným opatřením.

(14)

Itálie podala své připomínky dopisem ze dne 25. října 2006 a poskytla další informace v dopisech ze dne 9. listopadu a 7. prosince 2006.

(15)

Komise obdržela připomínky zúčastněných stran a předala tyto připomínky italským orgánům, které měly možnost se k nim vyjádřit. Jejich připomínky Komise obdržela v dopise ze dne 22. prosince 2006.

(16)

Dopisem ze dne 20. února 2007 si Komise vyžádala podrobnější popis režimů sazeb, který jí italské orgány poskytly v dopisech ze dne 10. a 14. května 2007.

(17)

Dne 18. září 2007 byla věc rozdělena na část A, která se týká tří společností vzniklých rozdělením společnosti Terni, a na část B, která se týká společnosti Alcoa. Dne 20. listopadu 2007 přijala Komise konečné zamítavé rozhodnutí o navrácení podpory vůči společnostem Terni (9).

(18)

Komise mezitím dopisem ze dne 19. ledna 2007 začala ve věci režimu sazeb uplatněného na společnost Alcoa na Sardinii zkoumat možnost přijetí přechodných opatření s podmínkou, že Itálie zavede program prodeje virtuálních kapacit (Virtual Power Plant, dále jen „VPP“). Itálie odpověděla dopisy ze dne 16. dubna a 5. listopadu 2007. Dne 13. března 2008 se konalo jednání italských orgánů s Komisí a Itálie byla vyzvána, aby do dne 12. května 2008 zaujala stanovisko. Itálie požádala o prodloužení této lhůty dopisem ze dne 29. května 2008 a poskytla informace v dopisech ze dne 12. června a 7. července 2008.

(19)

Itálie požádala o schůzku s Komisí, aby ji seznámila s možnými podmínkami VPP. Tato schůzka se konala dne 9. prosince 2008 a Itálie poskytla další informace dopisy ze dne 19. prosince 2008 a 19. května 2009.

(20)

Další schůzka se konala dne 26. května 2009. Itálie poskytla doplňující informace dopisy ze dne 10. července a 18. srpna 2009.

(21)

Výrobce hliníku Alcoa využívá od roku 1996 zvýhodněné sazby za elektrickou energii pro své dvě hutě na výrobu surového hliníku, které se nacházejí na Sardinii (Portovesme) a v Benátsku (Fusina). Tato sazba byla původně poskytnuta v rámci projektu privatizace na období deseti let (které skončilo 31. prosince 2005) a byla schválena Komisí v souladu s předpisy o státních podporách, a to rozhodnutím, ve kterém Komise dospěla k závěru, že opatření nepředstavuje státní podporu. Povaha této sazby se však časem změnila, přičemž Itálie dvakrát prodloužila její platnost, a to nejprve v roce 2004 a poté znovu v roce 2005.

(22)

Sporná sazba je dotována platbou v hotovosti, kterou provádí veřejný subjekt, tzv. vyrovnávací pokladna (10), což vede ke snížení ceny stanovené smlouvou mezi společností Alcoa a jejím dodavatelem elektrické energie ENEL. Potřebné zdroje jsou vybírány prostřednictvím parafiskálního poplatku, kterému podléhají všichni spotřebitelé elektrické energie (položka A4 sazby za elektrickou energii).

(23)

Zvýhodněný režim sazeb, jehož využívá společnost Alcoa byl zaveden zvláštními právními předpisy (2.2.1) a podrobným předpisovým rámcem stanoveným agenturou pro elektrickou energii a plyn AEEG (2.2.2.1). Subjektem odpovědným za provádění režimu je vyrovnávací pokladna (2.2.2.2). Proto musí Komise při analýze režimu sazeb, jehož využívá společnost Alcoa, brát v úvahu jak právní předpisy, tak italský předpisový rámec.

(24)

Dotčenými právními předpisy se rozumí článek 1 nařízení předsedy vlády ze dne 6. února 2004 (11) (dále jen „nařízení z roku 2004“), jak byl proveden podle právních předpisů stanovených za tímto účelem a čl. 11 odst. 11 legislativního nařízení č. 35 ze dne 14. března 2005 změněného na zákon č. 80/2005 o naléhavých opatřeních v rámci akčního plánu pro hospodářský, sociální a teritoriální rozvoj (dále jen „zákon 80/2005“), jak byl proveden na základě právních předpisů stanovených za tímto účelem (12).

(25)

V roce 1995 Itálie zřídila úřad pro elektrickou energii a plyn (13) (dále jen „AEEG“), kterému byla svěřena celá řada regulačních činností i rozsáhlé pravomoci. Tento úřad zejména stanoví a aktualizuje sazby za elektrickou energii a určuje způsoby shromažďování zdrojů k financování režijních nákladů italské elektroenergetické soustavy (14). Při výkonu svých funkcí AEEG zohledňuje vládní politiku v oblasti poskytování služeb obecného zájmu země (15).

(26)

V minulosti přijal AEEG v rámci pravomocí, které mu byly svěřeny, četná rozhodnutí, která vymezují konkrétní postupy při správě režimů zvýhodněných sazeb v Itálii.

(27)

Správou příplatků a dalších příspěvků v oblasti elektrické energie je pověřena Cassa per il Settore Conguaglio Elettrico (dále jen „vyrovnávací pokladna“), veřejný subjekt, který byl zřízen legislativním nařízením č. 98 ze dne 26. ledna 1948. Vyrovnávací pokladna, která podléhá pokynům AEEG, řídí především finanční toky související se zvýhodněnými sazbami za elektrickou energii (výběr poplatků a platby konečným příjemcům).

(28)

Pro posouzení sazby Alcoa, která je předmětem tohoto rozhodnutí, je nutné připomenout kontext, ve kterém byla přidělena, i její historický vývoj.

(29)

Na začátku devadesátých let byla společnost italského výrobce hliníku Alumix restrukturalizována, privatizována a prodána společnosti Alcoa v rámci zrušení veřejného seskupení EFIM (16). Alumix provozovala dvě hutě na výrobu surového hliníku, z nichž jedna se nacházela v Portovesme (Sardinie) a druhá ve Fusině (Benátsko).

(30)

Podmínkou odkupu společnosti Alumix společností Alcoa bylo, že veřejný dodavatel elektrické energie (ENEL) přizná oběma hutím zvýhodněné sazby na dodávky elektrické energie.

(31)

Zvýhodněné sazby přiznané společnosti Alcoa byly ustaveny dne 19. prosince 1995 ministerským nařízením (dále jen: „nařízení z roku 1995“). Toto nařízení stanovilo, že Alcoa bude využívat zvýhodněného režimu ustaveného rozhodnutím CIP 13/1992 do konce roku 2005 (17). Po tomto datu měl být režim uplatňovaný na společnost Alcoa uveden do souladu s režimem platným pro všechny spotřebitele elektrické energie.

(32)

Tato snížená sazba byla posouzena v souladu s předpisy o státních podporách v rámci věci C 38/1992. V rozhodnutí přijatém dne 4. prosince 1996 (18) (dále jen „rozhodnutí Alumix“) Komise dospěla k závěru, že z důvodů, které jsou shrnuty níže, tato sazba nepředstavuje státní podporu.

(33)

Stát v rámci předmětného režimu stanovil sazbu uplatňovanou na společnost Alcoa, přičemž ENEL, která byla v té době jediným poskytovatelem elektrické energie, zásobovala společnost za tuto sazbu. Ceny platné pro obě hutě byly stanoveny na dobu deseti let. V případě Sardinie byla cena stanovena ve výši 36,3 ITL/kWh pro rok 1996 a postupně měla do roku 2005 vzrůst na 39,6 ITL/kWh. V případě Benátska činila sazba 39,9 ITL/kWh v roce 2005. V přepočtu na EUR se tyto ceny pohybovaly mezi 18 a 20 EUR/MWh.

(34)

V té době byla ENEL veřejným subjektem v monopolním postavení v oblasti rozvodu elektrické energie (19). Komise se proto snažila zjistit, zda ENEL, když uplatňoval ceny stanovené pro společnost Alcoa, jednal způsobem, jakým by jednal racionální tržní subjekt.

(35)

Komise posoudila situaci v oblasti nabídky dodávek elektrické energie v obou dotčených regionech v průběhu deseti let, kdy byla uplatňována zvýhodněná sazba. Komise zjistila, že na Sardinii a v Benátsku se trh s elektrickou energií vyznačuje nadměrnou kapacitou výroby, která nebude pravděpodobně v příštím desetiletí odstraněna. Komise také zjistila, že výrobci elektrické energie nebyli schopni elektrickou energii z těchto regionů vyvážet, a to jednak z důvodu nedostatečného propojení mezi Sardinií a italským poloostrovem a jednak vzhledem k nedostatečné poptávce v regionech sousedících s Benátskem (20).

(36)

Komise dospěla k názoru, že v této situaci měl velký průmyslový spotřebitel, jakým je Alcoa, velkou vyjednávací sílu vůči ENEL, neboť uzavření obou hutí, které patřily mezi nejlepší zákazníky ENEL v Itálii, by ještě zhoršilo stávající situaci nadměrné kapacity a vedlo by ke zhoršení nákladové struktury elektrárenské společnosti. Bylo proto v hospodářském zájmu společnosti ENEL dodávat hutím v Portovesme a Fusině energii za velmi pečlivě stanovené ceny.

(37)

Komise měla za to, že racionální dodavatel elektrické energie by byl ochoten prodávat energii za cenu, která pokryje jeho průměrné mezní výrobní náklady vypočtené na základě skladby energetických zdrojů elektráren dotčených regionů zvýšenou o mírný příspěvek na fixní náklady. Ukázalo se, že cena stanovená pro společnost Alcoa odpovídala těmto kritériím. Pokud šlo o mírná roční navýšení plánovaná v následujících deseti letech, Komise je považovala za odůvodněné, neboť vycházela z předpokladu, že zlepšení skladby energetických zdrojů a výrobních technologií přinese postupem času snížení mezních výrobních nákladů společnosti ENEL.

(38)

Komise proto dospěla k závěru, že ENEL stanovil sazbu jakožto racionální tržní subjekt a prohlásila, že opatření nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES.

(39)

V dalších letech, které bezprostředně následovaly po rozhodnutí Alumix, byl italský energetický systém restrukturalizován s výhledem na postupnou liberalizaci trhu s elektřinou v EU (21).

(40)

V roce 1997 standardní sazba za elektrickou energii (22) změnila strukturu a byla rozdělena na tarifní složky (23). Režim, kterého využívala Alcoa, byl změněn poprvé. Sazba společnosti Alumix, která před reformou odpovídala celkové částce, byla přizpůsobena nové struktuře sazby a byla rozdělena do několika složek. Tarifní složky uplatňované na společnost Alcoa byly sníženy tak, aby konečná cena přesně odpovídala sazbě v souladu s rozhodnutím Alumix. V této fázi byla sazba ještě poskytována přímo společností ENEL, která jakožto jediný dodavatel elektrické energie v Itálii účtovala bez jakékoli náhrady společnosti Alcoa sazbu Alumix.

(41)

V roce 1999, kdy Itálie provedla první směrnici o liberalizaci trhu EU s elektřinou (24), přestala být ENEL monopolním dodavatelem v Itálii a byla rozdělena na několik právních subjektů.

(42)

V roce 2000 se Itálie rozhodla zahrnout sazbu Alumix do „režijních nákladů energetického systému“ (25), přičemž toto nové zařazení vedlo k první významné změně mechanismu jeho financování. Zatímco dosud poskytovala společnost ENEL zvýhodněnou sazbu přímo společnosti Alcoa, podle nového mechanismu (26) měla obdržet plnou cenu běžně účtovanou velkým průmyslovým spotřebitelům, přičemž nezbytné finanční prostředky k tomu, aby Alcoa mohla i nadále využívat ceny dle rozhodnutí Alumix, měli poskytnout ostatní spotřebitelé elektrické energie. Společnosti Alcoa byla v podstatě účtována plná cena, společnost však využívala přímé slevy při fakturaci. ENEL financovala tuto slevu z příjmů z nového parafiskálního poplatku odpovídajícího složce A4 sazby za elektrickou energii, který odváděli všichni uživatelé (27). V roce 2002 uzavřela Alcoa s ENEL dvoustrannou smlouvu na dodávky elektrické energie za nominální cenu, která více méně odpovídala standardní sazbě uplatňované dodavatelem elektrické energie pro dodávky na hladině vysokého napětí.

(43)

Další významná změna nastala v roce 2004, když AEEG přijal rozhodnutí č. 148/04, kterým svěřil veškerou administrativní správu předmětné sazby vyrovnávací pokladně. V rámci tohoto systému si již ENEL neponechávala výnos ze složky A4, ale odevzdávala jej v plné výši vyrovnávací pokladně, která prováděla výpočty a vracela příslušné částky společnosti Alcoa. V rámci tohoto mechanismu Alcoa hradila cenu stanovenou na základě smlouvy s ENEL a zpětně dostávala od vyrovnávací pokladny kompenzační příspěvek, díky kterým ve skutečnosti i nadále platila sazbu dle rozhodnutí Alumix. Pro společnost Alcoa vstoupil tento nový správní systém v platnost v září 2004 a je stále v platnosti (28).

(44)

Nařízením, které v roce 2004 přijaly italské veřejné orgány, byla zvýhodněná sazba za elektrickou energii stanovená nařízením ze dne 19. prosince 1995 pro „dodávky elektrické energie určené ke zpracování hliníku, olova, stříbra a zinku s omezením na zařízení, která ke dni vstupu v platnost této vyhlášky existují na ostrovním území, jež se vyznačuje absencí či nedostatkem připojení k vnitrostátním sítím plynu a elektrické energie“ (29) prodloužena do 30. června 2007.

(45)

Cílem nařízení z roku 2004 bylo ve skutečnosti a) prodloužit platnost sazby uplatňované na společnost Alcoa do června 2007 a b) rozšířit tuto sazbu na další společnosti sídlící na Sardinii, a to: Portovesme, ILA a Euroallumina.

(46)

Pokud jde o předpisový rámec, prodloužení platnosti sazby Alcoa stanovené nařízením z roku 2004 bylo provedeno rozhodnutím AEEG č. 148/04, kterým byly rovněž zavedeny změny finančního mechanismu popsané v 43. bodu odůvodnění výše.

(47)

Toto první prodloužení bylo předmětem formálního vyšetřovacího řízení ohledně nařízení z roku 2004 zahájeného v rámci věci C 38/04 (30). Podle Itálie (31) se nařízení z roku 2004 nepoužilo na společnost Alcoa, neboť ta nadále využívala sazby uplatňované v souladu s původním právním základem, a sice nařízením z roku 1995.

(48)

Ve smyslu čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005 prodloužily italské orgány zvýhodněnou sazbu přiznanou společnosti Alcoa za podmínek platných ke dni 31. prosince 2004 (32) až do roku 2010. V souladu s tímto zákonem mělo prodloužení platnosti sazby nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2005. Toto datum však bylo následně rozhodnutím č. 286/05 přijatým AEEG na pokyn vnitrostátních orgánů změněno a nahrazeno datem 1. ledna 2006.

(49)

Ke stanovení ceny, kterou měla Alcoa platit po roce 2005, byl zákonem č. 80/2005 zaveden systém indexace, podle kterého se zvýhodněná cena (tedy cena stanovená v rozhodnutí Alumix pro rok 2005) měla od 1. ledna 2006 zvyšovat buď o 4 % ročně nebo o průměrné procento nárůstu velkoobchodních cen zaznamenaných na energetických burzách v Amsterodamu a ve Frankfurtu, v případě, že by toto procento bylo vyšší (33).

(50)

AEEG si nicméně po konzultaci s příjemci vyložil tento systém aktualizace odlišně. Rozhodnutí AEEG č. 217/2005 totiž stanovilo, že meziroční zvýšení sazby bude odpovídat vývoji průměrných velkoobchodních cen, avšak bude omezeno na 4 %. Tento systém aktualizace ve skutečnosti způsobil, že meziroční navýšení zvýhodněné sazby bylo nižší než bylo původně stanoveno právními předpisy.

(51)

Toto druhé prodloužení je předmětem formálního vyšetřovacího řízení zahájeného v rámci věci C 36/06. Poté, co Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ohledně čl. 11 odst. 12 zákona č. 80/2005, AEEG rozhodnutím č. 190/06 podmínil v souladu se zákonem č. 80/2005 platby povinností společnosti Alcoa předložit bankovní záruku nebo záruku mateřské společnosti ke krytí rizika, že podpora bude muset být navrácena.

(52)

Platby, které vyrovnávací pokladna odvedla společnosti Alcoa v období od ledna 2006 do ledna 2009 jsou uvedeny v následující tabulce. Číselné údaje pro rok 2009 jsou neúplné, neboť obsahují pouze platby provedené v lednu, zatímco Alcoa obdržela ještě další platby v následujících měsících.

(53)

Komise rozhodla o zahájení formálního vyšetřovacího řízení z důvodů uvedených níže.

(54)

Komise zařadila sazby zavedené nařízením z roku 2004 mezi provozní podpory a snažila se určit, zda předmětná podpora mohla být schválena na základě pokynů k regionální podpoře (34), vzhledem k tomu, že Sardinie byla v roce 2004 regionem způsobilým pro podporu podle čl. 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy o ES. Komise vyjádřila pochybnosti, pokud jde o možnost schválit předmětnou podporu na tomto základě, neboť se nezdálo, že by tato podpora ad hoc poskytnutá omezenému počtu společností napomáhala regionálnímu rozvoji.

(55)

Pokud jde o zvláštní případ společnosti Alcoa, Komise zdůraznila, že nová sazba se zdá být odlišná od sazby Alumix v tom smyslu, že tato sazba byla původně poskytnuta podnikem ENEL, monopolním italským dodavatelem elektrické energie, zatímco nový způsob uplatňování sazeb předpokládal selektivní zásah státu za účelem vyrovnání rozdílu mezi tržní cenou dohodnutou s výrobcem elektrické energie a zvýhodněnou cenou stanovenou v roce 1996.

(56)

Kromě toho se Komise obávala, že toto opatření mohlo mít za následek snížení daňové sazby těchto podniků. Toto snížení mělo mít svůj právní základ ve směrnici Rady č. 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (35).

(57)

Rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, přijaté v roce 2006 se týkalo konkrétně sazby Alcoa (36). Komise zjistila, že předpisový rámec i podmínky trhu se v mezidobí od přijetí rozhodnutí Alumix do období, na něž se vztahuje rozhodnutí o zahájení řízení významně změnily, a to zejména proto, že trh s elektřinou byl liberalizován a že správa režimu byla svěřena vyrovnávací pokladně. Komise dospěla k názoru, že je třeba znovu přezkoumat, zda sazba Alcoa obsahuje státní podporu či nikoli.

(58)

Komise byla toho názoru, že sazba představuje státní podporu, a to vzhledem k tomu, že a) snížení sazeb za elektrickou energii poskytovalo hospodářskou výhodu; b) rozhodnutí o přiznání sazeb bylo přijato italskými orgány a bylo financováno převodem státních prostředků ve formě parafiskálního poplatku; c) opatření hrozilo narušením hospodářské soutěže a d) ovlivňovalo obchod uvnitř Společenství, neboť hliník je obchodován na světových trzích. Komise toto opatření hodnotila jako provozní podporu.

(59)

Komise rovněž prohlásila, že její předchozí závěr, podle nějž sazba Alumix nepředstavuje státní podporu, neumožňuje považovat nové opatření za existující podporu. Souhlas se sazbou Alumix, který Komise udělila na základě posouzení ekonomické situace v té době, byl časově omezený a nemohl se vztahovat na prodloužení platnosti sazby stanovené zákonem č. 80/2005.

(60)

Pokud jde o slučitelnost opatření, Komise ověřila, zda zvýhodněná sazba mohla být povolena na základě pokynů k regionální podpoře.

(61)

Pokud jde o závod umístěný v Benátsku, Komise shledala, že se nenachází v oblasti způsobilé pro podporu podle článku 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy o ES a proto nemůže být příjemcem regionálních podpor.

(62)

Sardinie byla podporovanou oblastí ve smyslu čl. 87 odst. 3 písm. a) až do konce roku 2006. Komise však vyjádřila pochybnosti, že by předmětná podpora mohla být schválena na základě pokynů k regionální podpoře platných pro toto období (37).

(63)

Přes opakovaná tvrzení italských orgánů, že vysoké ceny elektrické energie na Sardinii brání rozvoji ostrova, dospěla Komise k závěru, že Itálie nedoložila, že by ceny na Sardinii byly podstatně vyšší, a to ať v průměru, nebo zejména pro podniky s vysokou spotřebou elektrické energie (Itálie neposkytla žádné informace o dvoustranných smlouvách uzavřených mezi těmito podniky a jejich dodavateli s tím, že tyto údaje nejsou veřejně dostupné). Itálie rovněž nevysvětlila, v čem vyšší ceny představují regionální znevýhodnění, ani jakým způsobem předmětný poplatek přispívá k rozvoji regionu. Komise upřesnila, že ve věci C 34/02 (38) odmítla uznat nedostatečné připojení Sardinie na energetickou síť za překážku rozvoje malých a středních podniků v tomto regionu (a přijala zamítavé rozhodnutí). Proto vyjádřila pochybnosti o nezbytnosti podpory.

(64)

Komise měla rovněž pochyby o tom, že podpora ad hoc proporcionálně odpovídá znevýhodněním daného regionu, zejména vzhledem k metodě výpočtu zvýhodněných sazeb, které nijak nesouvisí k cenami uplatňovanými ve zbytku Itálie.

(65)

Komise zjistila, že podpora se v reálných hodnotách postupně nesnižovala, protože zvýšení sazeb bylo omezeno na 4 %.

(66)

Pokud jde o období, na něž se vztahují pokyny k regionální podpoře na období 2007-2013 (39), Komise konstatuje, že Sardinie již nemůže uplatňovat nárok na regionální podpory podle čl. 87 odst. 3 bod a) Smlouvy o ES, zejména pokud jde o podpory provozu. Ačkoli tyto pokyny povolují přechodnou dobu dvou let na postupné zrušení existující provozní podpory, nezdá se vhodné umožnit zavedení nových provozních podpor na dobu několika měsíců a plánovat jejich postupné zrušení, zejména s ohledem na vyjádřené pochybnosti i na negativní vliv podpory na hospodářskou soutěž.

(67)

Komise vyjádřila také pochybnosti o možnosti schválit zvýhodněnou sazbu přiznanou společnosti Alcoa, ať už z titulu regionální podpory či z jakéhokoli jiného titulu s ohledem na důvody, které Itálie neuvedla.

(68)

Alcoa podala žalobu proti rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2006 k Soudu prvního stupně. Dne 25. března 2009 vynesl Soud rozsudek (dále jen „rozsudek Soudu“), ve kterém potvrdil rozhodnutí o zahájení řízení a v plném rozsahu zamítl argumenty, které společnost uvedla (40).

(69)

Výzva Komise k předložení připomínek k oběma rozhodnutím o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vyvolala reakci společnosti Alcoa i dalších zúčastněných stran. V předmětném případě jsou shrnuty pouze připomínky, které se týkají sazby společnosti Alcoa.

(70)

Podle společnosti Alcoa bylo účelem sazby kompenzovat selhání trhu, a sice neschopnost nedávno liberalizovaného trhu s elektřinou poskytnout konkurenceschopné ceny vzhledem k velké tržní síle zavedených provozovatelů. Tato selhání trhu je údajně zvlášť patrné na Sardinii. Za těchto okolností jsou nutné regulační iniciativy, zejména v podobě režimů zvláštních sazeb, které doprovázejí přechod od monopolního prostředí k prostředí plné hospodářské soutěže.

(71)

Právní analýza společnosti Alcoa trvá na tom, že sazba nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES z toho důvodu, že okolnosti odůvodňující rozhodnutí z roku 1996, které dospělo k závěru, že v případě Alumix se nejedná o státní podporu, stále trvají. Proto dle jejího tvrzení sazba neposkytuje žádnou výhodu, její způsob financování nezahrnuje žádný převod státních prostředků a vzhledem k povaze obchodu se surovým hliníkem nemá žádný dopad na obchod uvnitř Společenství, ani neovlivňuje hospodářskou soutěž.

(72)

Alcoa rovněž tvrdí, že i kdyby bylo opatření považováno za státní podporu, sazba uplatňovaná na Sardinii by byla v souladu s pokyny k vnitrostátní regionální podpoře.

(73)

Alcoa tvrdí, že sazba napravuje selhání trhu, neobsahuje žádnou státní podporu, že v každém případě by představovala nanejvýše existující podporu a nikoli podporu novou, a že zásada legitimního očekávání vylučuje jakékoli navrácení podpory.

(74)

Alcoa poskytuje obsáhlé informace o výrobě a obchodování s hliníkem. Výroba surového hliníku (tavení) je největším spotřebitelem energie ze všech průmyslových procesů (se spotřebou 15 kWh/kg vyrobeného hliníku). V roce 2006 bylo ve světě vyrobeno přibližně 33,7 milionů tun surového hliníku, z toho 4,5 milionu pouze v EHP. EU-25 a EHP jsou velkými čistými dovozci surového hliníku. V roce 2006 dovezly země EU-25 4,7 milionu tun hliníku a očekává se, že v roce 2010 jeho dovoz dosáhne 5,5 milionu tun. V roce 2006 zpracovatelský průmysl hliníku v EU-25 zaměstnával přímo 106 000 (41) osob a nepřímo zhruba 300 000 osob. V době, kdy Alcoa předložila své připomínky bylo v EU-25 22 hutí na výrobu surového hliníku (31 v EHS), přičemž všechny byly v plném provozu.

(75)

Hliník je komoditou, jejíž světová referenční cena je stanovována na londýnské burze kovů. Obě italské hutě ve Fusině a v Portovesme jej vyrobí cca 200 000 tun. Podle společnosti Alcoa tato omezená produkce není schopna cenu surového hliníku ovlivnit.

(76)

Elektrická energie je hlavní složkou výrobních nákladů při výrobě surového hliníku. Podle Alcoa mohou hutě fungovat pouze pokud uzavřou dlouhodobé smlouvy na dodávky s výrobci elektrické energie. I dnes je možné uzavřít s některými dobře zavedenými dodavateli dlouhodobé smlouvy zaměřené na náklady, o čemž svědčí dohoda, kterou Alcoa uzavřela na Islandu (42). Alcoa dále tvrdí, že pokud by neexistovaly smluvní dohody orientované na výrobní náklady, hutě by byly nuceny uzavřít provoz. Od roku 2003 v EU-25 ukončily činnost z tohoto důvodu tři hutě a byly oznámeny další plány pro uzavření provozů. Alcoa uzavírá, že bez prodloužení platnosti sazby by byla nucena okamžitě uzavřít provoz obou italských hutí ve Fusině (Benátsko) a Portovesme (Sardinie).

(77)

Alcoa zdůrazňuje, že vlády různých členských států podporují uzavírání nákladově orientovaných dlouhodobých dodavatelských smluv mezi velkými průmyslovými spotřebiteli elektrické energie a jejími výrobci, neboť trhy s elektrickou energií nefungují správně. Tato řešení jsou považována za přechodná opatření, která jsou nezbytná k zajištění spravedlivých cen a umožňují zabránit ukončení činnosti podniků. Alcoa uvádí stručný popis opatření přijatých: Finskem (konsorcium investující do nového jaderného reaktoru, kterému bylo přiznáno právo čerpání za cenu založenou na výrobních nákladech), Německem (sleva 35 až 50 % na náklady na přenos a další slevy na náklady spojené s energiemi z obnovitelných zdrojů přiznané velkým průmyslovým spotřebitelům), Španělskem (regulované sazby), Francií (konsorcia velkých spotřebitelů investujících do nových jaderných elektráren, kteří „na oplátku“ využívají regulovaných sazeb), Švédskem (konsorcia investující do nových elektráren) a Belgií (nákupní konsorcium).

(78)

Alcoa zdůrazňuje, že Komise sama v rámci šetření v odvětví energetiky (43) uznává, že evropské trhy s elektřinou nefungují správně. Dále uvádí řadu iniciativ v odvětví energetiky, které Komise přijala nebo oznámila, jako např. práce skupiny na vysoké úrovni pro hospodářskou soutěž, energetiku a životní prostředí (44).

(79)

Alcoa trvá na tom, že sazba nepředstavuje státní podporu, vzhledem k tomu, že: a) okolnosti, které vedly Komisi k závěru, že sazba Alumix neposkytuje výhodu se podstatně nezměnily, takže cena, kterou Alcoa platí je v souladu s kritérii stanovenými Komisí v rozhodnutí Alumix b) opatření nenarušuje hospodářskou soutěž a neovlivňuje obchod uvnitř Společenství; a c) dle judikatury soudů Společenství opatření nezahrnuje žádný převod státních prostředků.

(80)

Alcoa tvrdí, že aby bylo možné posoudit, zda sazba poskytuje výhodu či nikoli, je důležité určit, zda cena, kterou platí, je nižší než normální tržní cena. Dle jejího tvrzení tato zvláštní cena odpovídá ceně, kterou by musela platit za normálních tržních podmínek, tedy na plně konkurenčním trhu. Ve věci Alumix Komise dospěla k závěru, že na plně konkurenčním trhu by soukromý dodavatel elektrické energie prodával energii svým nejlepším zákazníkům za mezní náklady navýšené o mírný příspěvek na fixní náklady, a že stát by mohl stanovit takové sazby za použití stejných kritérií. Podle společnosti Alcoa je určujícím kritériem v předmětném případě to, zda ceny, které platila byly vyšší nebo nižší než mezní náklady jejího dodavatele elektrické energie (navýšené o určitý příspěvek na fixní náklady). Alcoa podporuje toto své tvrzení výpočty.

(81)

Jak v případě Sardinie, tak v případě Benátska používá Alcoa k odhadu mezních nákladů výrobců nejnižší ceny zaznamenané na burze IPEX (20,2 a 21,00 EUR/MWh v roce 2005 a 2006) s tím, že nejnižší ceny na okamžitém trhu jsou údajně vyšší než mezní výrobní náklady, neboť žádný dodavatel by neprodával energii na okamžitých trzích za nižší ceny než jsou jeho mezní náklady. Společnost tvrdí, že spolehlivost výše uvedených nejnižších cen je možné potvrdit jejich porovnáním se standardními mezními náklady uhelných elektráren, které odhaduje na 20 EUR/MWh.

(82)

Souhrnně lze říci, že podle společnosti Alcoa metody uvedené v 80. a 81. bodě odůvodnění potvrzují, že ceny zaplacené společností jsou v souladu s kritérii uvedenými v rozhodnutí Alumix, a to jak v případě Benátska tak v případě Sardinie.

(83)

Alcoa nesouhlasí s použitím průměrných cen na burze IPEX jako kritéria pro stanovení existence výhody, jak údajně činí Komise. Průměrná cena na burze IPEX totiž podle jejího tvrzení neodpovídá ceně, kterou platí velký průmyslový spotřebitel jako je Alcoa, neboť ten spotřebovává elektrickou energii nepřetržitě 24 hodin denně, a proto by nenakupoval elektrickou energii na okamžitém trhu, nýbrž by uzavřel dlouhodobou dvoustrannou smlouvu na dodávku energie.

(84)

Navíc, jak tvrdí Alcoa, má ENEL dominantní postavení na trhu dodávek elektrické energie téměř v celé Itálii. Zejména na Sardinii je ENEL chráněn před hospodářskou soutěží s dodavateli mimo Sardinii omezenou kapacitou propojení mezi ostrovem a poloostrovem. Proto v současné době v Itálii nemá okamžitý trh ani trh dlouhodobých smluvních dodávek doopravdy konkurenční strukturu. Z toho důvodu ceny, které ENEL účtuje společnosti Alcoa, neodpovídají cenám, které by za normálních okolností na Sardinii a v Benátsku převládaly na plně konkurenčním trhu.

(85)

V závěru Alcoa uvádí, že ceny, které byly uplatňovány v jejím případě v Itálii, jsou plně v souladu s kritérii stanovenými Komisí v rozhodnutí Alumix a přesně odpovídají úrovni cen, která by převládala, kdyby byl trh fungoval správně. Společnosti Alcoa tedy nebyla poskytnuta žádná výhoda, kterou by nemohla obdržet na plně konkurenčním trhu.

(86)

Alcoa tvrdí, že sazba nemá žádný vliv na obchod uvnitř Společenství a nemůže narušovat hospodářskou soutěž. Cena surového hliníku je stanovována londýnskou burzou kovů a místní rozdíly ve výrobních nákladech nevedou k rozdílným cenám. Podle společnosti Alcoa je objem výroby surového hliníku v Itálii tak malý, že nemůže ovlivňovat světové ceny.

(87)

Poptávka po surovém hliníku v EU-25 se trvale zvyšovala (o 42 % v letech 1996 až 2005). Objem evropské výroby však nerostl stejným tempem. V roce 2004 tato výroba pokrývala pouze 41 % poptávky v EU-25, oproti 50 % v roce 1996. Výroba v EU tedy vykazuje rostoucí schodek, zatímco stále větší podíl poptávky je uspokojován vývozy z třetích zemí.

(88)

Alcoa tvrdí, že pokud by italský průmysl hliníku zanikl, žádný nový subjekt v EU, ať z Itálie nebo z jiné země, by nemohl nahradit zaniklé kapacity v Itálii, protože výrobní zařízení EU jsou již provozována na plný výkon a žádný nový subjekt ani stávající výrobce by se nepokoušel zvyšovat své kapacity, neboť si vůbec nemůže být jist, že bude moci dlouhodobě odebírat elektrickou energii za rozumné ceny.

(89)

Alcoa dodala, že zachování italských režimů zvýhodněných sazeb nijak neohrožuje zájmy ostatních evropských výrobců, neboť zaručují jen nepatrně nižší cenu elektrické energie než je vážený průměr cen, které platí výrobci surového hliníku v EU-25.

(90)

Srovnání průměrných sazeb poskytovaných hutím

(91)

Alcoa opírá svůj výklad, podle kterého předmětné opatření není financováno ze státních prostředků, o judikaturu ve věci Preussen Elektra  (45) a Pearle  (46). Dle jejího tvrzení jsou finanční prostředky potřebné k financování sazeb převáděny od soukromých osob (spotřebitelů elektrické energie) na soukromou osobu (Alcoa), přičemž zásah státu se omezuje na přijetí zákona, který stanoví povinnost platby požadovaných částek, přičemž stát nemá jakoukoli diskreční pravomoc těmito finančními prostředky disponovat, s výjimkou pravomoci uplatňovat režim stanovený zákonem. Alcoa zejména tvrdí, že vyrovnávací pokladna nevykonává žádnou kontrolu nad těmito finančními prostředky a pouze plní funkci účetního prostředníka.

(92)

Alcoa rovněž tvrdí, že v případě, že by sazba měla být přesto považována za státní podporu, představovala by „existující podporu“, a nikoli „novou podporu“.

(93)

Podle jejího tvrzení nebylo rozhodnutí Alumix časově omezeno a nepřestalo být účinné dne 31. prosince 2005. Podle ní je výklad Komise, podle nějž „změna okolností“ ukončila účinnost rozhodnutí Alumix neopodstatněný, protože ani liberalizace trhu ani úloha svěřená vyrovnávací pokladně neměly za následek podstatné změny, pokud jde o výhodu (nebo spíše absenci výhody) vyplývající z režimu Alumix. Po reformách Alcoa nadále platila stejnou čistou cenu, která neposkytla kupujícímu elektrické energie žádnou výhodu, jak bylo uznáno v rozhodnutí Alumix. Reformy proto nepředstavovaly žádnou „změnu okolností“, která by zrušila platnost rozhodnutí. Co se týče úlohy svěřené vyrovnávací pokladně, jde podle společnosti Alcoa o čistě administrativní změnu, která nemá vliv na podstatu mechanismu.

(94)

Společnost Alcoa rovněž prohlašuje, že i kdyby připustila, že došlo ke změně okolností, měla by nárok na zacházení, které se uplatňuje v případě „existujících podpor“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu v) první věty nařízení (ES) č. 659/1999 (47) (podpora, která se stala podporou následkem vývoje společného trhu), což, jak uvádí, potvrzuje judikatura ve věci koordinačních center usazených v Belgii  (48). Podle Soudního dvora totiž pokud Komise již stanovila, že daný režim nepředstavuje státní podporu, pak může přehodnotit svůj postoj pouze v rámci řízení pro existující podpory a tato revize může mít účinek pro futuro.

(95)

Podle Alcoa nemá skutečnost, že energetické trhy byly liberalizovány po přijetí rozhodnutí Komise Alumix význam, neboť tato liberalizace nic nezměnila na důvodech, které vedly k závěru, že opatření nepředstavuje státní podporu (tj. že ceny pokrývají mezní náklady) a nemohla změnit povahu opatření. Komise se proto nemůže dovolávat čl. 1 písm. b) bodu v) druhé věty nařízení (ES) č. 659/1999 (49), chce-li označit opatření za „novou podporu“. Alcoa se rovněž domnívá, že i za předpokladu, že liberalizace hrála jistou roli, Komise se nemůže opírat o čl. 1 odst. b) bod v) druhou větu nařízení č. 659/1999 s ohledem na judikaturu ve věci Alzetta  (50).

(96)

Kromě toho byl trh s elektřinou liberalizován před přijetím nařízení (ES) č. 659/1999. V důsledku toho nemůže být toto nařízení použito na opatření v odvětví elektrické energie, i když se tato opatření stala podporou následkem liberalizace. Tato opatření se však řídí čl. 1 písm. b) bodem v) první větou nařízení (ES) č. 659/1999 (existující podpora) a judikaturou ve věci Alzetta.

(97)

Alcoa rovněž tvrdí, že i kdyby nebyl současný režim považován za existující podporu, mohla by se v každém případě dovolávat principu legitimního očekávání, a to vzhledem ke značným investicím, které provedla v obou závodech v přesvědčení, že sazba nepředstavuje státní podporu, i precedentů v rozhodovací praxi Komise, které ukazují na určitý prostor ve výkladu pojmu „existující podpora“ při jeho uplatňování, zejména pokud jde o rozhodnutí Komise o režimu rezerv z daňového osvobození pro usazování podniků v zahraničí (51).

(98)

Alcoa tvrdí, že pokud jde o závod na Sardinii, sporné opatření splňuje v každém případě podmínky pro poskytování regionálních podpor.

(99)

Alcoa popisuje regionální znevýhodnění Sardinie a problémy, kterým zde čelí průmyslová odvětví s vysokou spotřebou elektrické energie vzhledem k nedostatečnému propojení energetických sítí a zdejšímu duopolu subjektů ENEL/ENDESA, který narušuje normální hospodářskou soutěž a udržuje vysoké ceny, a to i pro velké spotřebitele. Účelem sazby je údajně toto znevýhodnění kompenzovat.

(100)

Alcoa zdůrazňuje, že uzavření hutí by způsobilo ztrátu 2 500 přímých pracovních míst. Mělo by také nepřímé dopady na tisíce dalších pracovních míst, neboť Alcoa patří mezi největší zaměstnavatele v této oblasti. Okamžité uzavření by mělo ještě dramatičtější dopad než postupné zastavení činnosti.

(101)

Alcoa tvrdí, že sazba splňuje podmínku proporcionality, neboť je omezena na minimum potřebné ke kompenzaci selhání trhu (neexistence konkurenčního trhu na Sardinii), a že cena odpovídá váženému průměru cen, kterou za elektrickou energii platí jiné hutě v EU-25.

(102)

Alcoa je toho názoru, že nebylo prokázáno, že sazba se postupně nesnižovala. Toto kritérium by mělo být posuzováno s ohledem na mezní náklady dodavatelů; chce-li Komise prokázat, že se sazba postupně nesnižovala, měla by zvýšení těchto nákladů důkazně doložit. Pokud jde o omezení zvýšení na 4 %, které Komise napadá vzhledem k tomu, že podle ní nezajišťuje postupné snižování sazeb, Alcoa uvádí, že je normální, stanovovat cenu na určitou dobu. Kromě toho by měl strop být stanoven s ohledem na normální vývoj a nikoli s ohledem na neobvyklé události jako je mimořádné zvýšení cen ropy. Alcoa také upozorňuje na to, že Komise uznala jako postupně se snižující mechanismus, který zachovával výhodu po dobu čtyř až pěti let a teprve poté se postupně snižoval (52).

(103)

Alcoa tvrdí, že sazba je přechodná v tom smyslu, že její platnost má trvat do doby, než bude vyřešen problém propojení s italským poloostrovem (pravděpodobně v roce 2010). Kromě toho výklad Komise, podle nějž je opatření v platnosti po dobu více než pět let je neopodstatněný, neboť do této chvíle sazba nepředstavovala státní podporu.

(104)

A konečně Alcoa tvrdí, že pokyny k regionální podpoře z roku 2007 pro období 2007-2013 (53) nelze v tomto případě použít, neboť sazba byla přiznána před rokem 2007, a proto musí být posouzena z hlediska pokynů z roku 1998 (54), jak stanoví přechodná ustanovení pokynů z roku 2007.

(105)

Jeden z konkurentů společnosti Portovesme Srl (55) předložil analýzu sazby Alumix, ve které dospěl k závěru, že všechny zvýhodněné sazby přiznané na Sardinii italskými veřejnými orgány na základě nařízení z roku 2004 představují protiprávní státní podpory, které nemohou být schváleny jako provozní podpory, a měly by proto být prohlášeny za neslučitelné.

(106)

Dvě sdružení výrobců hliníku tvrdí, že předmětné sazby jsou nezbytné, aby se zabránilo přemístění průmyslu mimo EU do té doby, než bude nalezeno dlouhodobé řešení.

(107)

Konkurent Portovesme Srl zmíněný v 105. bodě odůvodnění požádal Komisi, aby při posouzení předmětného případu vzala v úvahu jeho příspěvek ve věci C 13/06 (56). Tato společnost rovněž uzavírá, že sazby by měly být prohlášeny za neslučitelné.

(108)

Itálie požádala Komisi, aby nepřihlížela k těmto připomínkám, které považuje za nesouvisející s předmětným případem, vzhledem k tomu, že věc C 13/06 se nezabývá stejnou otázkou, neboť opatření posuzovaná v případě C 13/06 představují novou podporu, zatímco v případě sazby Alcoa jde o rozšíření stávajícího opatření. Kromě toho třetí zúčastněná strana, která není výrobcem hliníku, není podle ní přímo dotčena opatřením, jehož příjemcem je Alcoa.

(109)

Komise nemůže vyhovět požadavku Itálie. Skutečnost, že historický kontext sazby Alcoa je jiný než u ostatních sazeb, nijak nesnižuje případnost uvedených připomínek, neboť se týkají tak důležitých otázek, jako je povaha státní podpory sazeb za elektrickou energii uplatňovaných na Sardinii, jejich přínos k regionálnímu rozvoji a jejich vliv na hospodářskou soutěž. Kromě toho není nutné, aby třetí strana byla přímo a osobně dotčena opatřením, ke kterému podává připomínky v rámci šetření podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy o ES.

(110)

Itálie trvá na tom, že trh s elektřinou v EU ještě není plně konkurenční, což, jak říká, Komise sama uznala. Společnosti, a to především ty, které spotřebovávají velké množství elektrické energie, nejsou schopny nakupovat elektrickou energii v různých členských státech za srovnatelných podmínek.

(111)

Navzdory liberalizaci odvětví trh v Itálii trpí strukturálními nedostatky (jako je například nedostatečné propojení sítí), které jsou příčinou vysokých cen energií i koncentrované struktury trhu a téměř neumožňují spotřebitelům si dodavatele elektrické energie volit. Problémy jsou zvláště naléhavé na Sardinii, neboť v této oblasti jsou pouze dva dodavatelé. Itálie tvrdí, že zvláštní režim sazeb by proto s ohledem na profil poptávky měl být považován za odůvodněné regulační opatření, jež simuluje mechanismy, které by měly fungovat na plně konkurenčním trhu. Takováto intervence údajně obnovuje rovné podmínky mezi velkými průmyslovými spotřebiteli elektrické energie, kteří působí v různých členských státech.

(112)

Pokud jde o společnost Alcoa, Itálie uvádí, že Komise uznala, že původní sazba Alumix ustavená nařízením z roku 1995 nepředstavovala státní podporu, protože objektivně souvisela s profilem spotřeby hutě a zohledňovala specifičnost nabídky a poptávky v oblasti energie v dotčených regionech.

(113)

Podle Itálie se nařízení z roku 2004 opírá o stejné skutečnosti, jaké vedly Komisi k závěru, že opatření nepředstavuje státní podporu, a zohledňuje i krizi, kterou v současné době prochází hutní průmysl na Sardinii. Jediný rozdíl mezi starým a novým systémem spočívá ve „struktuře sazeb“. Podle Itálie byly tyto změny nezbytné z hlediska zajištění „neutrality sazeb“ po vytvoření vnitřního trhu s energií.

(114)

Itálie konkrétně tvrdí, že sazba Alcoa nespadá do působnosti zákazu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, neboť nevede k žádnému převodu státních prostředků a nemůže narušit hospodářskou soutěž nebo ovlivnit obchod uvnitř Společenství. Právě proto, že tento režim nepředstavoval státní podporu, nepokládala za nutné oznámit nařízení z roku 2004. Dle jejího tvrzení, tak či onak přestala toto nařízení uplatňovat na společnost Alcoa v důsledku zahájení důkladného šetření.

(115)

Pokud jde o použití státních prostředků, Itálie tvrdí, že režim sazeb je plně srovnatelný s režimem, který byl předmětem řízení ve věci Preussen Elektra o které Soudní dvůr prohlásil, že nezahrnuje státní prostředky. Vyrovnávací pokladna nemůže jako „technický účetní orgán“ volně nakládat s prostředky, které spravuje. Skutečnost, že AEEG a ministerstvo financí mohou vykonávat určitou kontrolu nad její činností neznamená, že stát má možnost s předmětnými prostředky libovolně nakládat.

(116)

Pokud jde o dopad na obchod uvnitř Společenství, argumenty, které uvádí Itálie, jsou totožné s argumenty společnosti Alcoa (viz 86. a 90. bod odůvod výše).

(117)

Itálie se domnívá, že sazby uplatňované na Sardinii lze v každém případě považovat za slučitelné se společným trhem na základě regionální podpory, a to vzhledem k následujícím úvahám. Nedostatky trhu s elektřinou na Sardinii představují regionální znevýhodnění, které se sazba snaží odstranit. Tato sazba má pozitivní dopad na zaměstnanost i na zachování společenských a hospodářských struktur ostrova. Je přiměřená znevýhodnění, kterými trpí příjemce, je krátkodobá a přechodná.

(118)

Itálie nepovažovala za nutné oznámit v souladu s pokyny ke státní podpoře prodloužení sazby podle čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 proto, že toto opatření nadále nepředstavuje státní podporu. Itálie se totiž domnívá, že prodloužení jakéhokoli opatření, které nemá povahu státní podpory se od prodloužení opatření, které podporu představuje liší, a to v tom smyslu, že jen druhý případ může podle ní být považován za novou podporu.

(119)

Itálie stejně jako Alcoa tvrdí, že rozhodnutí Alumix nebylo časově omezeno, a to údajně záměrně, což podle jejího názoru dokazuje, že sama Komise uznala, že sazba představuje dlouhodobě nezbytné opatření. Na podporu těchto argumentů se Itálie odvolává na bod rozhodnutí Alumix, ve kterém Komise uvedla, že „restrukturalizace Alumix a obnovení životaschopnosti společnosti skutečně zajišťuje dlouhodobý rozvoj těchto regionů“.

(120)

Itálie tvrdí, že sazba neobsahuje žádnou výhodu, a to z důvodů, které již rozvedla Alcoa, a které jsou uvedeny v 80. až 85. bodě odůvodnění, že nemá žádný vliv na obchod (viz 86. a 90. bod odůvodnění), a že nezahrnuje žádný převod státních prostředků (viz 115. bod odůvodnění).

(121)

Itálie zmiňuje nadměrnou výrobní kapacitu v oblasti elektrické energie na Sardinii a zdůrazňuje, že vzhledem k této situaci by Alcoa za normálních okolností měla mít značnou vyjednávací sílu a obdržet konkurenční cenu, jejíž výše těsně převyšuje mezní výrobní náklady výrobce. Skutečnost, že to v případě Sardinie není možné, lze podle Itálie vysvětlit chováním dominantního provozovatele, který může cenu na ostrově stanovit, aniž by měl jakýkoli obchodní zájem na tom, aby prodával za nižší cenu, vědom si toho, že Alcoa nemůže elektrickou energii, kterou potřebuje, nakoupit jinde. Navíc v situaci duopolu (ENEL a ENDESA – nyní E.ON (57) mohou mít oba provozovatelé zájem na uplatnění vyšší ceny než je optimální cena z hospodářského hlediska, aby zabránily vytvoření „negativního precedentu“ ve zbytku Itálie. Vzhledem ke značnému tržnímu podílu, který ENEL, bývalý monopolní subjekt (58), stále drží, dochází Itálie k závěru, že neexistuje žádný významný rozdíl mezi cenou přiznanou společnosti Alcoa za monopolní situace (kterou Komise schválila v rozhodnutí Alumix) a sazbou uplatňovanou v aktuálních tržních podmínkách, které jsou přinejmenším nedokonalé.

(122)

Itálie také nesouhlasí s odkazem na průměrné ceny na burze IPEX z důvodů již zmíněných v 83. bodě odůvodnění.

(123)

Itálie dále tvrdí, že ekonomické důvody, které vedly k rozhodnutí Alumix se v průběhu let nezměnily, takže prodloužení sazby neobsahuje žádný nový prvek, a nemůže proto být považováno za novou podporu. Je také nesprávné považovat opatření za protiprávní podporu.

(124)

Itálie tvrdí, že Komise měla ve svém hodnocení rovněž zohlednit závěry první zprávy skupiny na vysoké úrovni pro hospodářskou soutěž, energetiku a životní prostředí, které poukazují na dva nové faktory, které způsobily omezení výroby hliníku v posledních letech, a to globalizace odpovídajícího trhu pro tento produkt a vytvoření vnitřního trhu s energií.

(125)

Konkrétně problém vysokých nákladů na elektrickou energii nezbytnou k výrobě hliníku na Sardinii a v Benátsku, který byl uznán v rozhodnutí Alumix, nebyl od roku 1996 dosud vyřešen. Jeho přetrvávání odůvodňuje prodloužení sazby, která byla každopádně navržena jako dlouhodobé opatření na podporu rozvoje průmyslu. Itálie zdůrazňuje, že ostatní faktory, ke kterým Komise přihlédla v rozhodnutí Alumix, zůstaly rovněž beze změny, a to zejména typický profil spotřeby hliníkových hutí a nedostatečná liberalizace trhu s elektrickou energií.

(126)

Itálie tvrdí, že do té doby, než dojde k úplné liberalizaci trhu, je nezbytné prodloužit zvýhodněné sazby za elektrickou energii, případně další podobné nástroje zavedené jinými členskými státy k zachování a posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu.

(127)

Podle názoru Itálie je jediným dlouhodobým řešením, jak snížit náklady na elektrickou energii, vybudování odpovídající infrastruktury pro výrobu elektrické energie a propojení energetických sítí, která skutečně otevře trh novým provozovatelům. Itálie zmiňuje plynovod GALSI, který bude přepravovat alžírský zemní plyn přes Sardinii do Evropy, a systém podmořských kabelů SAPEI, který posílí propojení s poloostrovem. Itálie tvrdí, že sazby by měly být zachovány až do dokončení těchto infrastruktur, které jsou v současné době ve výstavbě.

(128)

Itálie rovněž zdůrazňuje, že tento případ není srovnatelný s věcí C 34/02, na kterou se Komise odvolává v rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2006 s tím, že již dospěla k závěru, že nedostatek propojení energetických sítí nepředstavuje regionální znevýhodnění Sardinie. Podle ní se tato věc týkala podpor určených malým a středním podnikům, které nespotřebovávají tolik elektrické energie, a proto se jich nedostatek přiměřené energetické infrastruktury a nedostatky trhu na Sardinii dotýkají méně než společnosti Alcoa.

(129)

Itálie také upozorňuje na to, že skupina na vysoké úrovni si je vědoma toho, že energeticky náročný průmysl, jako je průmysl železných a neželezných kovů (59), je nutné udržet na území EU a zlepšit jeho konkurenceschopnost, zejména usnadněním jeho přístupu k elektrické energii za konkurenční ceny.

(130)

Itálie podrobně popisuje opatření přijatá v některých jiných členských státech, zejména Německu, Španělsku, Francii, Finsku a Řecku, za účelem snížení nákladů na elektrickou energii u energeticky náročných průmyslových odvětví, aby se tak zabránilo jejich přemístění mimo EU. Itálie poznamenává, že přestože tato opatření mají různé formy, jejich hospodářský účinek bude stejný jako v případě zvýhodněné sazby a zdůrazňuje, že by bylo vhodné, aby EU harmonizovala všechna tato opatření a vyrovnala tak podmínky konkurence mezi evropskými podniky a jejich konkurenty ze třetích zemí. V krátkodobém horizontu by však jí přijatá opatření neměla být považována za podporu. Bylo by třeba je spíše posuzovat podle stejných pravidel, podle jakých byla posuzována opatření zavedená v jiných členských státech.

(131)

Komise pokládá za nezbytné v prví fázi upřesnit časový a věcný rozsah působnosti, jak byly vymezen v rozhodnutí o zahájení řízení.

(132)

Toto vysvětlení je nutné, neboť v době, kdy vstoupilo v platnost nařízení z roku 2004, byla v dubnu téhož roku podle pokynů ke státní podpoře povolena zvýhodněná sazba pro společnost Alcoa (rozhodnutí Alumix) do prosince 2005 (60).

(133)

Vzhledem k tomu, že režim Alumix a sporná ustanovení z roku 2004 se časově překrývají, je třeba určit, zda rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2004 zpochybnilo prodloužení sazby Alcoa na dobu delší než bylo původní trvání režimu Alumix (tj. déle než do 1. ledna 2006) nebo zda rovněž napadlo režim Alumix jako takový v období 2004-2005, a to vzhledem ke změnám v jeho finančním mechanismu.

(134)

Při pozorném čtení tohoto rozhodnutí je zřejmé, že obecně vzato napadá nový režim sazeb zavedený nařízením z roku 2004 ve prospěch několika příjemců (Portovesme Srl, ILA Spa, Euroalluminia Spa a Alcoa) a nemůže být vykládáno jako zpochybnění režimu Alumix jako takového. Tento závěr podporují následující připomínky.

(135)

Především je dotčené opatření předmětem uceleného posouzení, které nijak nerozlišuje mezi příjemci. Proto není zvláštní právní situace společnosti Alcoa, jakožto příjemce schválené sazby Alumix, ani popsána, ani podrobně posuzována.

(136)

Zadruhé, cílem připomínek Komise k zásadnímu rozdílu mezi režimem Alumix a novým režimem sazeb (61) je pouze prokázat to, že závěry ve věci Alumix nemohou být rozšířeny na nový režim, protože jeho mechanismus financování je jiný.

(137)

Za třetí, pokud by záměrem rozhodnutí o zahájení řízení v roce 2004 bylo napadnout původní režim Alumix, zmínila by právní základ, který umožnil jeho schválení (nařízení z roku 1995) a uvedla by několik poznámek k důvodům, pro které mechanismus sazeb změněný novým předpisovým rámcem ovlivnil platnost závěrů, které Komise učinila ve věci Alumix před datem ukončení režimu.

(138)

Komise je proto toho názoru, že pokud jde o Alcoa, rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2004 napadá prodloužení režimu Alumix po jeho ukončení ke dni 31. prosince 2005. Časová působnost šetření z roku 2004 byla omezena na období, které začíná dnem 1. ledna 2006.

(139)

K tomuto datu bylo však nařízení z roku 2004 nahrazeno zákonem č. 80/2005, který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2006 (viz 48. a 142. bod odůvodnění). Zmíněné nařízení proto ve své podstatě nemá význam pro toto šetření.

(140)

Znění rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2006 neumožňuje jiný výklad a jednoznačně napadá prodloužení sazby do roku 2010 stanovené zákonem č. 80/2005 (62), nikoli režim Alumix jako takový.

(141)

Pokud jde o časovou působnost šetření z roku 2006, Komise shledává, že v tomto případě se režim Alumix, jehož platnost skončila v prosinci 2005, a sporné prodloužení platnosti sazeb, které vstoupilo v platnost dne 1. ledna 2006 (viz 48. bod odůvodnění výše), nijak nepřekrývají, jak potvrzuje bod 132 rozsudku Soudu.

(142)

Vzhledem k tomu, že ke dni 1. ledna 2006 bylo nařízení z roku 2004 nahrazeno zákonem č. 80/2005, nemá tento právní základ již přímý význam pro potřeby šetření. To se proto týká konkrétního opatření, a sice prodloužení sazby Alcoa na období od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2010 provedené zákonem č. 80/2005 ve spojení s předpisy přijatými v této souvislosti AEEG. V případě, že by však Itálie měla za to, že navzdory přijetí zákona č. 80/2005, může nařízení z roku 2004 sloužit jako právní základ pro období od ledna 2006 do června 2007, je třeba uvážit, že závěry tohoto rozhodnutí se použijí rovněž na opatření zavedené nařízením z roku 2004 (63).

(143)

Opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky: opatření a) ekonomicky zvýhodňuje příjemce; b) je poskytováno státem nebo ze státních prostředků; c) je selektivní; d) ovlivňuje obchod mezi členskými státy Společenství a může narušit hospodářskou soutěž v EU.

(144)

Jak Itálie tak Alcoa tvrdí, že sazba nepředstavuje státní podporu.

(145)

Komise úvodem konstatuje, že v rámci režimu sazeb zavedeného ve smyslu čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 stát zasahuje, aby udržel cenu za elektrickou energii na výrazně nižší úrovni, než za jakou by ji Alcoa mohla získat (a získala) v podmínkách reálného trhu. Pokud by byla Alcoa schopna získat tuto nižší cenu přímo od některého z dodavatelů elektrické energie v dotčených oblastech, žádný zásah státu by nebyl nutný. Ani Itálie, ani Alcoa nezpochybňují tvrzení, že v těchto oblastech jsou tržní ceny vyšší než je cena, kterou Alcoa ve skutečnosti platí díky refundaci prováděné vyrovnávací pokladnou.

(146)

Pokud jde o metodu posouzení existence či neexistence výhody (tj. určení, zda zvýhodněná sazba je nižší než cena, kterou by mohla Alcoa získat na plně konkurenčním trhu), kterou navrhuje Alcoa, je třeba v prvé řadě upřesnit, že tento argument byl v rozsudku Soudu zamítnut (bod 71). Ani soudy Společenství, ani Komise nikdy nepřihlížely při určování existence či neexistence výhody k podmínkám, které převažují na účinnějším hypotetickém trhu. Referenční rámec odpovídá vždy podmínkám převažujícím na reálném trhu, což je patrné například z věci „nizozemských zahradnictví“ (64), ve které Komise použila kritérium subjektu v tržním hospodářství, aby posoudila, zda některé ceny plynu poskytovaly výhodu či nikoli.

(147)

Kromě toho argument Alcoa předpokládá, že špatné fungování trhu je důvodem k tomu, aby členský stát stanovil ceny simulující podmínky účinné hospodářské soutěže. V případě, že by zvoleným referenčním rámcem byl plně konkurenční trh, ceny takto stanovené státem by neposkytovaly žádnou výhodu. Taková logika je v rozporu se zásadou, která je pevně zakotvena v judikatuře Společenství, a sice že „okolnost, že se jeden členský stát snaží jednostrannými opatřeními přiblížit podmínky hospodářské soutěže v určitém hospodářském odvětví podmínkám, které převažují v jiných členských státech, nemůže tato opatření zbavit povahy státní podpory“ (65). Komise se domnívá, že výše uvedená zásada se vztahuje i na případy, kdy členský stát usiluje o přiblížení podmínek hospodářské soutěže k podmínkám, které převažují na plně konkurenčním trhu.

(148)

Navíc, pokud bychom přijali návrh společnosti Alcoa, podpory poskytnuté členskými státy za účelem překlenutí rozdílu mezi cenou volně dohodnutou mezi dvěma hospodářskými subjekty a teoretickou cenou, na které by se mohli dohodnout v plně konkurenčních podmínkách, by nepředstavovaly státní podporu, což by popřelo hlavní cíl kontroly státních podpor.

(149)

Alcoa však tvrdí, že právě tuto metodu Komise použila ve věci Alumix.

(150)

Komise připomíná, že metoda použitá ve věci Alumix se týkala velmi specifické situace. V této věci byla sazba poskytnuta společností ENEL, která byla v té době veřejným dodavatelem elektrické energie v monopolním postavení na dosud neliberalizovaném trhu (66). V této situaci měla Komise zjistit, zda ENEL uplatňoval uměle nízké ceny nebo zda se choval jako racionální tržní subjekt. Vzhledem k jeho monopolnímu postavení v oblasti výroby a rozvodu elektrické energie Komise neměla k dispozici žádné tržní ceny, se kterými by mohla srovnávat a rozhodnout, zda se jednalo o výhodu či nikoli. Proto vyvinula metodu pro určení nejnižší teoretické tržní ceny, za kterou by byl racionální dodavatel ochoten prodat svému „nejlepšímu zákazníkovi“ (největší spotřebitel s plochou spotřebou profilu) v podmínkách, které jsou typické pro trh na Sardinii a v Benátsku. Racionální dodavatel by se totiž snažil pokrýt alespoň své mezní výrobní náklady a část svých pevných nákladů.

(151)

Tuto metodu však není možné uplatňovat obecně a mimo její původní kontext v situaci, kdy ceny již neurčuje držitel monopolu, ale jsou volně vyjednávány na trhu, a kdy cena, kterou platí Alcoa, již nemůže být považována za výsledek běžné obchodní transakce a představuje zcela zřejmě dotovanou sazbu. Následkem změn popsaných v 39. až 43. bodě odůvodnění již režim není „sazbou“ v pravém slova smyslu, neboť se již nejedná o cenu uplatňovanou dodavatelem společnosti Alcoa, ani o čistou cenu, která je jím nějakým způsobem financována, ale o „výslednou cenu“ po refundaci části ceny, kterou platí Alcoa svému dodavateli, vyrovnávací pokladnou. Proto analýza uvedená v rozhodnutí Alumix, které zkoumalo chování ENEL, v této souvislosti zcela postrádá jakýkoli význam, jak přesněji potvrzuje bod 132 rozsudku Soudu.

(152)

Vzhledem k tomu, že kritéria Alumix již pro stanovení, zda stávající režim sazeb společnost Alcoa zvýhodňuje či nikoli nemají význam, nejsou případné ani výpočty, které poskytla Itálie a uvedená společnost za účelem prokázat, že cena je v souladu s těmito kritérii, neboť pokrývá mezní výrobní náklady společnosti ENEL.

(153)

Komise se v každém případě domnívá, že výpočty, které poskytla Itálie a Alcoa podhodnocují cenu, kterou by Alcoa platila „v normálních podmínkách“ na plně konkurenčním trhu, dokonce i pokud by připustila - což však nečiní - že mezní výrobní náklady výrobce mohou být vhodným srovnávacím ukazatelem.

(154)

Konkrétně nejnižší ceny na burze IPEX, které podle společnosti Alcoa odpovídají ceně, kterou by platila „normálně“ na plně konkurenčním trhu (20 EUR), se rovnají mezním výrobním nákladům elektráren pokrývajících základní výkon (nejekonomičtějších). Elektrická energie vyrobená těmito elektrárnami se však prodává za nízké ceny pouze v době mimo špičku (67). V době špičky se veškerá vyrobená elektrická energie (včetně energie vyrobené elektrárnami pokrývajícími základní výkon) prodává mnohem dráž, neboť cenu určuje mezní elektrárna s vyšším průměrným přínosem (mid-merit) neboli špičková elektrárna (68). Alcoa nespotřebovává elektrickou energii pouze v době mimo špičku, ale nepřetržitě 24 hodin denně. Proto by cena věrohodně odpovídající situaci plně konkurenčního trhu měla vycházet z váženého průměru cen, který by zohledňoval jak nízké ceny mimo špičku tak vysoké ceny ve špičce.

(155)

Na Sardinii, kde není k dispozici zemní plyn, určují cenu po 80 % roku uhelné elektrárny a po zbývajících 20 % roku elektrárny naftové. I kdybychom použili přinejmenším hypotetické odhady společnosti Alcoa, pokud jde o mezní náklady na výrobu elektrické energie z uhlí (20 EUR/MWh) a z nafty (60 EUR/MWh), vážený průměr nákladů by byl blíže 28 EUR/MWh, což je více než 26 EUR/MWh, které platí v současné době. Komise se proto domnívá, že alespoň v případě Sardinie je sazba společnosti Alcoa nižší než mezní výrobní náklady výrobců elektrické energie, takže nesplňuje kritéria Alumix, i kdyby byla v tomto případě použitelná.

(156)

Alcoa a Itálie tvrdí, že Komise se mýlí, navrhuje-li použít průměrné ceny na burze IPEX jako ukazatele tržní ceny, kterou velcí průmysloví spotřebitelé obvykle platí v dotčených regionech (viz 83. bod odůvodnění). To je však chybný výklad odůvodnění rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2006. V tomto rozhodnutí mělo srovnání s průměrnými cenami na burze IPEX pouze zpochybnit tvrzení, že ceny elektrické energie jsou na Sardinii mnohem vyšší než v jiných oblastech Itálie. Komise poukazovala na to, že rozdíly mezi průměrnými cenami v jednotlivých regionech na burze IPEX by mohly odpovídat rozdílům v cenách dohodnutých dvoustrannými smlouvami.

(157)

Přesněji řečeno Komise nikdy nenaznačovala, že průměrné ceny na burze IPEX by mohly sloužit jako odhad tržní ceny, které Alcoa mohla získat. V tomto případě totiž není třeba používat odhad. Alcoa uzavřela smlouvu se společností ENEL na nominální cenu, která podle dostupných informací přibližně odpovídala standardní sazbě účtované touto společností za dodávky elektrické energie na hladině vysokého napětí. Právě na základě této smlouvy je třeba posoudit, zda a nakolik byla společnost zvýhodněna.

(158)

Závěrem lze konstatovat, že sazba snižuje náklady vyplývající ze smlouvy uzavřené s ENEL, které by měly za normálních okolností zatěžovat rozpočet společnosti, a proto v souladu s ustálenou judikaturou opatření poskytuje hospodářskou výhodu společnosti Alcoa (69). Komise je toho názoru, že tato výhoda spočívá v kompenzačních příspěvcích, vyplácených vyrovnávací pokladnou, které pokrývají rozdíl mezi smluvní cenou a zvýhodněnou sazbou. Tento závěr platí pro obě hutě společnosti Alcoa, které se nacházejí na Sardinii a v Benátsku.

(159)

Zvýhodněná sazba za elektrickou energii byla přiznána výhradně společnosti Alcoa a proto výhoda, kterou poskytuje, je selektivní.

(160)

Podle ustálené judikatury může být výhoda definována jako státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES pouze tehdy, pokud je přidělena přímo nebo nepřímo ze státních prostředků (70) a lze ji přičíst státu (71).

(161)

Jak je uvedeno v 43. bodě odůvodnění, předmětná sazba je financována z parafiskálního poplatku odpovídajícího složce A4 sazby za elektrickou energii, který dostává vyrovnávací pokladna. Tento poplatek je povinný, neboť je uložen rozhodnutími AEEG, kterými jsou prováděny vnitrostátní právní předpisy. Vyrovnávací pokladna je veřejný subjekt zřízený zákonem, který vykonává své úkoly podle přesných pokynů uvedených v rozhodnutích AEEG.

(162)

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že příjmy z poplatku, který je podle vnitrostátního práva povinný a je odváděn zákonem zřízenému veřejnému subjektu, představují státní prostředky ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, jsou-li určeny k financování opatření, které splňuje ostatní kritéria stanovená v uvedeném článku (72).

(163)

Itálie a Alcoa se na podporu svého výkladu, podle nějž předmětné opatření není financováno ze státních prostředků, dovolávají rozsudků ve věci PreussenElektra  (73) a Pearle  (74). Dle jejich tvrzení jsou finanční prostředky potřebné k financování sazeb převáděny od soukromých osob (spotřebitelů elektrické energie) na soukromou osobu (Alcoa), přičemž zásah státu se omezuje na přijetí zákona, který stanoví povinnost platby požadovaných částek, přičemž stát nemá jakoukoli diskreční pravomoc těmito finančními prostředky disponovat, s výjimkou pravomoci uplatňovat režim stanovený zákonem. Itálie a Alcoa tvrdí zejména, že vyrovnávací pokladna nemá právo s těmito finančními prostředky jakkoli nakládat a jednoduše plní funkci účetního zprostředkovatele.

(164)

Ve věci PreussenElektra Soudní dvůr rozhodl, že povinnost soukromých provozovatelů rozvodných sítí elektrické energie nakupovat energii vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za minimální ceny, které jsou vyšší než skutečná hospodářská hodnota tohoto druhu energie, nepředstavuje státní podporu z toho důvodu, že opatření nezahrnuje žádný přímý nebo nepřímý převod státních prostředků. Z pohlednu Itálie a společnosti Alcoa je tento případ obdobný jako věc PreussenElektra v tom, že prostředky jsou stejným způsobem převáděny ze soukromých osob (spotřebitelů elektrické energie) na soukromou osobu (Alcoa), a že stát nevykonává žádnou kontrolu nad dotčenými prostředky.

(165)

Komise poznamenává, že ve věci PreussenElektra byly prostředky k financování opatření poskytnuty výrobcům energie z obnovitelných zdrojů přímo provozovateli rozvodných sítí, aniž by jejich převod zprostředkovával veřejný subjekt. V rámci tohoto systému nebyly převáděné částky skutečně nikdy k dispozici orgánům členského státu. V předmětném případě se však částky před vyplacením konečnému příjemci převáděly prostřednictvím vyrovnávací pokladny, která je veřejným subjektem. Judikatura ve věci PreussenElektra tedy spadá do jiného skutkového rámce a nemá význam ve vztahu k předmětnému případu.

(166)

Judikatura ve věci Pearle poskytuje vodítka, která s předmětným případem souvisejí více. Výklad Komise se však liší od výkladu Itálie a společnosti Alcoa. V rozsudku ve věci Pearle Soudní dvůr dospěl k závěru, že za určitých zvláštních okolností nejsou příjmy z poplatků, které jsou převáděny prostřednictvím veřejného subjektu, státními prostředky. V této věci byla opatření plně financována hospodářským odvětvím pouze z jeho podnětu. Finanční prostředky pocházely z parafiskálních poplatků, které byly převáděny prostřednictvím veřejného subjektu, který s nimi nemohl v žádném okamžiku nakládat. Strany, které poplatky odváděly, byly navíc příjemci daného opatření.

(167)

Itálie a Alcoa se domnívají, že klíčové kritérium ve věci Pearle spočívá v určení, zda stát měl právo použít prostředky na jiné účely než na uplatňování zákonem stanoveného režimu. Tvrdí, že vyrovnávací pokladna nemá žádnou diskreční pravomoc, pokud jde o přidělení finančních prostředků, které jsou určeny k financování sazby, a nemohou v žádném okamžiku spadat „do oblasti veřejných financí“. Z jejich pohledu tedy stát nemůže s těmito prostředky volně nakládat, a proto nepředstavují státní prostředky.

(168)

Předem je třeba poznamenat, že i když lze určitým kritériím ve věci Pearle objektivně přisoudit větší význam než jiným, žádné z nich nelze považovat za „zásadní kritérium“. Podmínky uvedené v rozsudku jsou kumulativní. To je také výklad Soudu prvního stupně uvedený v rozsudku ve věci Earl Salvat  (75), kdy tento soud posuzoval daňový poplatek napadený v rámci této věci z hlediska jednotlivých kritérií Pearle.

(169)

Komise před tím, než přezkoumala úlohu vyrovnávací pokladny ověřila, zda byla splněna ostatní kritéria uvedená ve věci Pearle. Je zcela zřejmé, že na rozdíl od toho, co bylo zjištěno ve věci Pearle, byla sazba Alcoa zavedena z podnětu státu, a nikoli z podnětu hospodářského odvětví. Navíc ve věci Pearle přispívali na financování opatření pouze jeho příjemci a cílem zásahu veřejného subjektu bylo zabránit vzniku výhody, která by mohla představovat dodatečnou zátěž pro stát. V předmětném případě příjemce, tedy Alcoa, nenese žádnou finanční zátěž spojenou s poplatkem; tu nesou pouze spotřebitelé elektrické energie. Proto se judikatury ve věci Pearle nelze platně dovolávat, a to bez ohledu na případnou opodstatněnost argumentů, které Alcoa a Itálií uvádí, pokud jde o úlohu pouhého účetního zprostředkovatele, kterou měla vyrovnávací pokladna.

(170)

Pokud jde o vyrovnávací pokladnu, Komise uvedla, že podle ustálené judikatury „nelze rozlišovat mezi případy, kdy je podpora poskytnuta přímo státem a kdy je poskytnuta prostřednictvím veřejného nebo soukromého subjektu určeného nebo zřízeného státem“ (76). V důsledku toho není pro uplatňování pravidel pro státní podpory rozhodující, zda vyrovnávací pokladna má postavení veřejného nebo soukromého subjektu. Skutečnost, že vyrovnávací pokladna je veřejným subjektem není samo o sobě určující pro uplatnění článku 87 Smlouvy o ES (77). Stejně tak intervence veřejného subjektu sama o sobě nevylučuje uplatnění tohoto článku (78).

(171)

Analýza se nicméně nemůže omezit pouze na pravomoci, které jsou svěřeny vyrovnávací pokladně z titulu jejího postavení veřejného subjektu. Je třeba stanovit, zda obecněji stát, ať přímo nebo prostřednictvím jiného subjektu, který určí, může či nikoli vykonávat kontrolu nad finančními prostředky použitými k financování sazby. Stejné ověření by bylo nutné, pokud by vyrovnávací pokladna byla soukromým subjektem.

(172)

V rozsudku, který byl nedávno vynesen ve věci Essent  (79), Soudní dvůr rozhodl v této otázce s konečnou platností. V této věci Nizozemsko zákonem zavedlo příplatek k ceně, kterou odběratelé elektřiny platili provozovatelům elektrické sítě, kteří pak odpovídající částky poukazovali společnosti SEP. Ta neměla žádnou diskreční pravomoc pro správu finančních prostředků a prováděla svou činnost pod přísným dohledem orgánů. Soud dospěl k závěru, že příjmy z tohoto příplatku představovaly státní prostředky z těchto důvodů: příplatek byl uložen vnitrostátním zákonem a proto představoval zdanění. Společnost SEP neměla právo používat výnos z tohoto příplatku na jiné účely, než stanovil zákon, takže prostředky zůstávaly pod veřejnou kontrolou a vnitrostátní orgány s nimi mohly nakládat. Soud rozhodl, že tyto skutečnosti jsou dostačující k tomu, aby prohlásil dotčené prostředky za státní prostředky.

(173)

Podobnosti s předmětným případem jsou zřejmé. Příplatek k sazbě sloužící k financování režimu Alcoa je uložen zákonem, stejně jako ve věci Essent. Vyrovnávací pokladna má stejnou funkci jako společnost SEP v tom smyslu, že soustřeďuje a spravuje výnos z parafiskálního poplatku a podléhá stejným omezením, neboť obdržené finanční prostředky nemůže použít na jiné účely, než na účely stanovené zákonem (financování režimů zvýhodněných sazeb). Stát je schopen kontrolovat a řídit využívání prostředků: vyrovnávací pokladna podléhá ve výkonu svých účetních funkcí přesným pokynům AEEG, který jedná v rámci svých statutárních pravomocí a/nebo jako vykonavatel vnitrostátních právních předpisů (viz 26. a 27. bod odůvodnění výše). V důsledku toho prostředky spravované vyrovnávací pokladnou jsou neustále pod veřejnou kontrolou.

(174)

Tato analýza se řídí stejnou logikou, jakou Komise rozvinula ve svém rozhodnutí ohledně italského případu „uvízlých nákladů v odvětví elektroenergetiky“ (80), ve kterém označila finanční prostředky spravované vyrovnávací pokladnou v rámci účtu A6 za veřejné prostředky.

(175)

V každém případě skutečnost, že prostředky spravované vyrovnávací pokladnou představují veřejné prostředky již byla nevývratně potvrzena v nedávné judikatuře Soudu prvního stupně ve věci Iride  (81).

(176)

Nejvyšší kasační soud již ve svém rozsudku č. 11632/03 ze dne 3. dubna 2003 dospěl k závěru, že vyrovnávací pokladna nemá právní subjektivitu, kterou by se odlišovala od italského státu, a že za vlastníka částek poukázaných vyrovnávací pokladně, i když pocházejí od soukromých osob a jsou určeny soukromým společnostem, musí být považován právě italský stát. Ve věci Iride podaly žalobkyně Iride Spa a Iride Energia Spa žalobu k Soudu prvního stupně proti rozhodnutí Komise, která označila prostředky spravované vyrovnávací pokladnou v rámci účtu A6 za veřejné prostředky. Argumenty, které žalobkyně uváděly, byly velmi blízké argumentům společnosti Alcoa. Obě společnosti napadly podstatu rozsudku Nejvyššího kasačního soudu, přičemž tvrdily, že vyrovnávací pokladna vykonává funkci pouhého účetního prostředníka mezi soukromými osobami, které mají povinnost k peněžitému plnění, a příjemci vybraných částek, což jí ani na krátkou dobu neumožňuje nakládat s vloženými částkami. Žalobkyně se rovněž dovolávaly použitelnosti judikatury ve věci PreussenElektra.

(177)

V rozsudku ze dne 11. února 2009 se Soud prvního stupně k této otázce jasně vyjádřil. Soudní dvůr - poté, co zdůraznil, že mu nepřísluší zpochybňovat výklad italských právních předpisů, který podal Nejvyšší kasační soud - potvrdil, že částky uložené na účtu A 6 u vyrovnávací pokladny musí být kvalifikovány jako státní prostředky nejen proto, že jsou ve vlastnictví státu, ale také proto, že jsou neustále pod kontrolou veřejné správy (82).

(178)

Tento závěr se týká účtu A6 vyrovnávací pokladny, ze kterého jsou financovány uvízlé náklady v odvětví elektroenergetiky. Může však být logicky uplatněn i na účet A4, ze kterého jsou financovány náklady na spornou sazbu. Rozsudek Nejvyššího kasačního soudu vycházel z analýzy právní subjektivity vyrovnávací pokladny, proto závěr, podle nějž předmětné částky jsou ve vlastnictví státu, se vztahuje na všechny částky uložené u vyrovnávací pokladny. Totéž platí pro závěr Soudu prvního stupně, podle nějž může stát kontrolovat zdroje spravované vyrovnávací pokladnou. Mezi účty A6 a A4 není žádný rozdíl, s výjimkou určení prostředků (platba uvízlých nákladů z účtu A6 a zvýhodněné sazby z účtu A4). Proto částky poukázané společnosti Alcoa z účtu A4 musí být rovněž kvalifikovány jako veřejné prostředky.

(179)

Kromě skutečnosti, že sazba Alcoa je financována z veřejných prostředků, je také přičitatelná státu (83), neboť právním základem tohoto opatření jsou vnitrostátní právní předpisy a rozhodnutí AEEG, který je veřejným subjektem.

(180)

Pokud jde o vliv opatření na obchod uvnitř Společenství a narušení hospodářské soutěže, které z něj vyplývá, není pochyb o tom, že trh s hliníkem je plně otevřen hospodářské soutěži. V rozhodnutích přijatých v oblasti spojování podniků Komise vždy prohlašovala, že zeměpisný trh surového hliníku má celosvětový rozměr (84).

(181)

Jak je uvedeno v 214. bodě odůvodnění, prodloužení platnosti sazeb Alcoa nebylo Itálií oznámeno. Podle ustálené judikatury (85)„pokud jde o neoznámenou podporu, Komise není povinna prokazovat její skutečný dopad. Pokud by totiž musela ve svém rozhodnutí prokazovat skutečný dopad již poskytnutých podpor, vedlo by to ke zvýhodňování členských států, které vyplácejí podpory v rozporu s oznamovací povinností k újmě těch, které podpory oznamují ve stadiu záměru.“

(182)

V důsledku toho je Komise pouze povinna prokázat případný negativní vliv opatření na obchod uvnitř Společenství a na hospodářskou soutěž.

(183)

Komise přihlédla k argumentům společnosti Alcoa a Itálie, že sazba nemá žádný vliv na obchod uvnitř Společenství a nenarušuje hospodářskou soutěž, protože neexistují žádné skutečné obchodní toky mezi členskými státy, a že je nepravděpodobné, že takovéto toky vzniknou v blízké budoucnosti (viz 86. až 88. bod odůvodnění), a že vzhledem k vlastnostem odvětví hliníku sazba nepoškozuje evropské konkurenty společnosti Alcoa (viz 89. bod odůvodnění).

(184)

Je třeba připomenout, že v rozhodovací praxi Komise a judikatuře Soudního dvora nebyla neexistence skutečných obchodních toků nikdy přijata jako důkaz neúčinnosti opatření podpory na obchody uvnitř Společenství. Soudní dvůr vždy prohlašoval, že podpora určité společnosti může ovlivňovat obchod mezi členskými státy a narušovat hospodářskou soutěž, i když se společnost obchodu uvnitř Společenství sama neúčastní. Pokud totiž členský stát udělí podniku podporu, může se tím vnitrostátní výroba udržet na stejné nebo vyšší úrovni s tím, že se o to sníží možnosti podniků sídlících v jiných členských státech vyvážet své výrobky do onoho členského státu (86).

(185)

Kromě toho situace, která se vyznačuje poklesem výroby v EU a zvýšením dovozů ze třetích zemí, s omezenými nebo neexistujícími obchodními toky mezi členskými státy není vzácná a je dokonce typická pro odvětví, která trpí strukturálními problémy a/nebo jsou vystavena silnému konkurenčnímu tlaku. Tato odvětví jsou zvláště citlivá na opatření přijatá členskými státy za účelem zlepšení konkurenceschopnosti jejich domácího průmyslu.

(186)

Skutečnost, že nízký objem italské výroby surového hliníku není schopen ovlivnit referenční cenu, je nepodstatná. Existence referenční ceny hliníku, kterou snadno neovlivní podmínky výroby v jediném členském státě, nevylučuje hospodářskou soutěž mezi společnostmi, které jsou usazeny v EHP a obchodují se svými výrobky na světovém trhu s hliníkem. Je možné, že podpora poskytnutá italským hutím společnosti Alcoa neumožní společnosti snížit světovou cenu hliníku a vyřadit konkurenty z trhu, a že ostatní evropští výrobci budou moci pokračovat v činnosti tak dlouho, jak dlouho budou schopni se ziskem prodávat za světovou cenu. Zisky, které může Alcoa díky zvýhodněné sazbě vytvářet, však celkově posilují její konkurenceschopnost. Může například použít kapitálové rezervy, které nahromadila, k nákupu konkurenčních společností a zvýšit tak svůj podíl na trhu.

(187)

Na rozdíl od tvrzení společnosti Alcoa, nelze skutečnost, že cena, která je jí přiznána v Itálii údajně odpovídá „standardní“ ceně, kterou platí za elektrickou energii hliníkové hutě v Evropě, považovat za důkaz toho, že italská sazba neohrožuje zájmy ostatních evropských výrobců. Judikatura ve věci Itálie v. Komise  (87) jasně stanoví, že jednostranná opatření, jejichž cílem je přiblížit podmínky hospodářské soutěže v určitém členském státě podmínkám, které převažují v jiných členských státech, ovlivňují obchod mezi členskými státy (a nemohou tedy být zbaveny povahy státní podpory). Kromě toho mohou některé dohody o dodávkách elektrické energie, které jsou v platnosti v jiných evropských zemích, obsahovat státní podpory a Komise zahájila důkladná šetření ohledně různých opatření tohoto typu (88). Přestože tuto obrannou námitku výslovně neuvedla ani Itálie, ani Alcoa, považuje Komise za vhodné připomenout zásadu, která je pevně zakotvená v judikatuře (89), a sice, že existence nezákonných podpor v některých členských státech neopodstatňuje přijetí obdobných opatření v jiných členských státech.

(188)

Argument společnosti Alcoa, že zaniklé výrobní kapacity v Itálií by nebyly vytvořeny jinde v EU/EHP, je zcela v rozporu s jejím nedávným rozhodnutím postavit huť na Islandu (který je součástí EHP).

(189)

Je proto možné uzavřít, že zvýhodněná sazba přiznaná společnosti Alcoa přispívá ke zvýšení její konkurenceschopnosti vůči jejím konkurentům na úrovni obchodů uvnitř Společenství. Podle ustálené judikatury (90) se za takových okolností předpokládá, že podpora má vliv na obchod uvnitř Společenství a narušuje hospodářskou soutěž.

(190)

Komise vzhledem k výše uvedenému dospěla k závěru, že zvýhodněná sazba přiznaná společnosti Alcoa podle čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 a nařízení z roku 2004 (za předpokladu, že opatření může být výsledkem uplatnění tohoto nařízení na období od ledna 2006 do června 2007) představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES a může být povoleno pouze pokud je způsobilé na základě některé z výjimek stanovených v uvedené smlouvě.

(191)

Rozhodnutí Soudu v bodě 132 jednoznačně potvrzuje předběžný závěr Komise, že sazba musí být považována za novou podporu. „je třeba poznamenat, že dotčené opatření nemůže být považováno za existující podporu nejen z toho důvodu, že se týká jiného období, než je období zkoumané v rozhodnutí Alumix, ale také proto, že již nespočívá v uplatňování poplatku stanoveného legislativním nařízením z roku 1995 společností ENEL, který odpovídá tržní sazbě, ale v poskytnutí finanční náhrady vyrovnávací pokladnou z veřejných prostředků k vyrovnání rozdílu mezi sazbou účtovanou společností ENEL a sazbou stanovenou legislativním nařízením z roku 1995 prodlouženou legislativním nařízením z roku 2005.“

(192)

I když proti rozsudku Soudu byl podán kasační opravný prostředek (věc C-194/09), Komise považuje za užitečné podat zde úplný rozbor této otázky s ohledem na ustanovení čl. 1 odst. b) nařízení (ES) č. 659/1999, které vymezuje všechny kategorie existujících podpor.

(193)

Je nesporné, že toto opatření nebylo zavedeno před přístupem Itálie k EU (bod i) výše uvedeného ustanovení), nemůže být považováno za povolené z titulu nesplnění Komise povinnosti rozhodnout v řízení ve stanovené lhůtě (iii)), a nemůže být považována za existující podporu z titulu uplynutí promlčecí lhůty (bod iv)) (91).

(194)

Ustanovení čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení (ES) č. 659/1999 stanoví, že „pokud se některá opatření stala podporou následkem liberalizace činnosti právem Společenství, taková opatření nebudou považována za existující podporu po datu stanoveném pro liberalizaci“. Komise v rozhodnutích o zahájení řízení svůj závěr, že sazba Alcoa představuje novou podporu neopírá o toto ustanovení. Nicméně vzhledem k tomu, že odvětví elektrické energie bylo pro profesionální odběratele elektrické energie liberalizováno až po schválení počáteční sazby Alumix, která nepředstavovala podporu, Komise pro úplnost ověřila, zda je třeba k této liberalizaci přihlédnou při rozhodování o tom, zda je sazba podporou existující nebo novou. Alcoa tvrdí, že nikoli a Komise s tímto názorem souhlasí (92). Sazba se nestala státní podporou následkem otevření elektroenergetického odvětví hospodářské soutěži, neboť odpovídajícím rámcem pro posouzení podpory poskytnuté společnosti Alcoa není trh elektrické energie (na kterém Alcoa nepůsobí), ale trh surového hliníku. Kromě toho neexistuje žádná příčinná souvislost mezi liberalizací odvětví elektroenergetiky a rozhodnutím o financování sazby prostřednictvím povinného příspěvku.

(195)

Ve svých připomínkách Alcoa uvádí, že i za předpokladu (velmi hypotetického), že sazba by se mohla podporou stát, bylo by to v důsledku změny tržních podmínek nebo jiných vnějších okolnosti, tedy z důvodu vývoje společného trhu, což by bylo důvodem, aby byl pokládán za existující podporu. Komise tedy přezkoumala, zda lze na předmětný případ uplatnit čl. 1 písm. b) bod v) první větu nařízení č. 659/1999. Toto ustanovení považuje za existující podporu každou podporu, která se „stala podporou následkem vývoje společného trhu bez toho, že by byla členským státem pozměněna.“

(196)

Komise neshledala žádný vývoj společného trhu ve smyslu definice Soudního dvora (93), který ji chápe jako „změnu hospodářské a právní situace v oblasti dotčené předmětným opatřením“, který by mohl změnit sazbu na podporu. Společnosti Alcoa samotné se nepodařilo prokázat vývoj tohoto druhu a dokázat, že existuje příčinná souvislost se změnou povahy sazby. Navíc, i kdybychom připustili, že došlo k vývoji společného trhu, což však nečiníme, tento vývoj by nic nezměnil na posouzení předmětného opatření: status existující podpory, který by získal díky hypotetickému faktoru „vývoje společného trhu“, by nemohl trvat poté, co by členský stát zavedl podstatnou změnu daného opatření (a mechanismu financování zahrnujícího veřejné prostředky), a to i s ohledem na druhé kritérium uvedené v čl. 1 odst. b) bodu v) první větě nařízení (ES) č. 659/1999. Vzhledem k tomu, že období, na něž se vztahuje toto řízení, následovalo po této změně, nelze při posouzení opatření k vývoji společného trhu přihlédnout. Faktor „vývoje“, který by následoval po zavedení nového mechanismu financování, by byl také zcela bez významu, neboť dané opatření by již bylo státní podporou ve chvíli tohoto „vývoje“. Argumenty společnosti Alcoa v tomto ohledu lze tedy odmítnout.

(197)

A konečně Komise ověřila, zda sazba Alcoa může být považována za existující podporu na základě čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení (ES) č. 659/1999, který se týká „schválených podpor, což znamená režimů podpor a jednotlivých podpor schválených Komisí nebo Radou“. Argumenty, které uvádí Alcoa a Itálie jsou založeny na údajné neomezené platnosti rozhodnutí o schválení Alumix, které údajně činí ze sazby Alcoa existující podporu na základě výše uvedeného ustanovení.

(198)

Alcoa a Itálie tvrdí, že rozhodnutí bylo Alumix není časově omezeno (viz 93. a 119. bod odůvodnění). V rozhodnutí Alumix Komise podle jejich tvrzení dospěla k závěru, že sazba Alcoa nepředstavuje podporu, ani by jej časově omezila. Kromě toho by novou podporu údajně představovalo pouze prodloužení existující podpory, a nikoli prodloužení opatření, které se definici podpory vymyká. Proto pokud by Komise změnila své původní posouzení a došla by k závěru, že opatření představuje státní podporu, sazba, jíž Alcoa dosud využívala, by měla být v každém případě považována za „existující podporu“ nebo být způsobilá k „zacházení vyhrazenému existujícím podporám“, na základě judikatury ve věci koordinačních center usazených v Belgii  (94), přičemž navrácení podpory by tak mělo být vyloučeno (viz 94. bod odůvodnění)

(199)

Je normální, že rozhodnutí, ve kterém Komise konstatuje, že dané opatření nepředstavuje státní podporu, podléhá časovému omezení, pokud se toto konstatování opírá o kritérium subjektu v tržním hospodářství a o výhledové hodnocení podmínek trhu, které může být provedeno správně pouze na omezenou dobu (95). Toto časové omezení však neznamená, že Komise má za to, že opatření se po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí nutně stane podporou.

(200)

Rozhodnutí Alumix bylo založeno na nařízení z roku 1995, které stanovilo sazbu na dobu deseti let a výslovně předpokládalo jeho zrušení po dni 31. prosince 2005. V rámci této věci Komise provedla komplexní posouzení cen a trendů v odvětví elektroenergetiky na období deseti let, jak vyplývá z tabulek, které jsou součástí rozhodnutí, a které stanoví cenu Alcoa pouze do roku 2005. Tyto ceny a trendy podléhají ze své podstaty změnám a Komise nemohla rozhodnout na neomezenou dobu o neexistenci podpory v případě předmětného opatření, zejména s ohledem na postupnou liberalizaci trhů s elektrickou energií.

(201)

Proto závěry tohoto rozhodnutí lze vykládat pouze ve smyslu omezení do roku 2005, což Soud jasně uvedl v bodech 105 a 106 rozsudku, kterým potvrdil rozhodnutí o zahájení řízení z roku 2006 (96).

(202)

Ze stejného důvodu je třeba odmítnout tvrzení Itálie, že rozhodnutí Alumix bylo přijato záměrně na neomezenou dobu, neboť byla uznána nutnost dlouhodobého opatření (viz 119. bod odůvodnění). Odstavec rozhodnutí Alumix, o který se Itálie opírá („restrukturalizace Alumix a obnovení životaschopnosti společnosti skutečně zajišťuje dlouhodobý rozvoj těchto regionů“), neodkazuje na sazbu, o které bylo rozhodnuto, že nepředstavuje státní podporu, ale na jiná opatření podpory na restrukturalizaci ve prospěch společnosti Alumix. Kromě toho předmětný odstavec pouze uvádí, že zachování společnosti Alumix přispěje k dlouhodobému rozvoji regionu a nemůže být vykládán v tom smyslu, jak navrhuje Itálie.

(203)

Závěrem lze říci, že jelikož platnost rozhodnutí Alumix byla omezena do 31. prosince 2005, přestavuje sazba uplatňovaná od 1. ledna 2006 podle čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 novou podporu s ohledem na změnu doby trvání opatření, a to v souladu s judikaturou ve věci Diputación Foral de Álava  (97).

(204)

Komise přezkoumala argument společnosti Alcoa, podle nějž nikdy nedošlo ke „změně okolností“, která by mohly mít za následek ukončení užitečného účinku rozhodnutí Alumix, neboť ani liberalizace trhu, ani úloha svěřená vyrovnávací pokladně neměly dopad na placenou cenu. Alcoa je přesvědčena, že jestliže cena zůstala v souladu s kritérii Alumix, závěr Komise, že toto opatření nepředstavuje státní podporu, zůstává zcela v platnosti (viz 93. bod odůvodnění výše).

(205)

Z posouzení skutečností nicméně vyplývá, že mechanismus sazeb schválený Komisí ve věci Alumix prodělal podstatnou změnu, kterou se Alcoa snaží zmenšovat tím, že ji označuje za pouhý administrativní detail, a sice přechod ze sazby uplatňované dodavatelem za tržních podmínek na sazbu, která se tak pouze nazývá, avšak je výsledkem státní dotace.

(206)

Jen těžko lze mít za to, že tato změna je „čistě formální povahy“ a „nemění podstatu povolené sazby“, neboť nový mechanismus financování změnil hospodářské předpoklady, na kterých bylo rozhodnutí Alumix založeno.

(207)

Stačí připomenout, že posouzení ve věci Alumix se týkalo chování dodavatele elektrické energie ENEL. Zvýhodněná sazba neposkytovala společností Alcoa výhodu, neboť Komise s ohledem na kritérium hospodářského subjektu v tržním hospodářství usoudila, že bylo pro ENEL racionální prodávat elektrickou energii za tuto cenu. Kritérium subjektu v tržním hospodářství nicméně postrádá veškerý smysl, pokud sazba již není poskytována společností ENEL (které je placena normální cena) na dobrovolném základě, ale je výsledkem náhrady vyplacené státem. V rámci nového mechanismu již není přihlíženo k chování dodavatele elektrické energie.

(208)

Kromě toho mechanismus indexace omezující roční nárůst ceny Alcoa na 4 %, který byl zavedený od 1. ledna 2006 (viz 49. bod odůvodnění), představuje další podstatnou změnu původního režimu sazeb, kterou lze těžko považovat za odpovídající trhu, neboť od roku 2005 až do hospodářské krize na konci roku 2008 ceny elektrické energie neustále rostly.

(209)

Na rozdíl od tvrzení společnosti Alcoa, skutečnost, že cena, kterou platila v rámci nového režimu do konce roku 2005, je totožná s cenou, která nepředstavovala podporu v rámci rozhodnutí Alumix, nemůže podle stanoviska generálního advokáta Fennellyho ve věci Itálie a Sardegna Lines v. Komise  (98) vést k závěru, že opatření neprodělalo podstatnou změnu. Při posuzování toho, co představuje podstatnou změnu opatření podpory, generální advokát Fennelly uvedl, že „zavedení zcela nové metody vedoucí ve skutečnosti ke stejné výši podpory představuje významnou změnu původního režimu“. Sporná sazba je tedy zcela odlišným opatřením než je opatření, který bylo zkoumáno v rozhodnutí Alumix. Stanovisko ve věci Alumix není tedy použitelné na projednávaný případ, a to ani v případě, že by rozhodnutí Alumix nebylo časově omezené.

(210)

Ze stejných důvodů není judikatura ve věci koordinačních center usazených v Belgii, které se dovolává Alcoa, platným základem pro to, aby bylo možné se dožadovat uplatnění stejné procesní záruky jako v případě existující podpory. Tento rozsudek se vztahuje na případy, kdy Komise změní své posouzení režimu podpor, o kterém měla původně za to, že nepřestavuje státní podporu. Soudní dvůr v bodě 77 rozsudku stanoví zásadu, že řízení, které musí Komise uplatnit v tomto případě je řízení o kontrole existujících režimů podpor. Tuto zásadu je však možné uplatnit pouze v případě, že režim nebyl podstatně změněn. V předmětném případě byla sazba Alcoa podstatně změněna členským státem, jak je uvedeno v 250. až 208. bodě odůvodnění. Komise se proto neodchyluje od svého předchozího posouzení téhož opatření, ale posuzuje opatření jiné.

(211)

Popsané změny nelze oddělit od původního režimu, protože se dotýkají samotné podstaty mechanismu, takže v souladu s judikaturou ve věci Gibraltar (99) sporná sazba představuje podporu v plném rozsahu.

(212)

S ohledem na uvedené skutečnosti má Komise za to, že sporné prodloužení sazby Alcoa představuje novou podporu ode dne 1. ledna 2006, resp. ode dne, kdy vstoupil v platnost zákon č. 80/2005.

(213)

Podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES jsou členské státy povinny informovat Komisi o záměrech poskytnout nebo upravit podpory a nemohou zamýšlená opatření provést, dokud není přijato konečné rozhodnutí.

(214)

Vzhledem k tomu, že Itálie neoznámila čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005, podpora je nezákonná.

(215)

Odchylně od obecného zákazu poskytovat státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, lze podporu považovat za slučitelnou tehdy, pokud se na ni vztahuje některá z výjimek uvedených ve Smlouvě.

(216)

Státní podporu poskytnutou společnosti Alcoa podle čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 lze označit za provozní podporu, která je v zásadě neslučitelná se společným trhem. Ve věci Itálie v. Komise (100) Soudní dvůr uvedl, že „předmětná podpora, která je poskytnuta bez jakýchkoli zvláštních podmínek a pouze v závislosti na použitých množstvích, by měla být považována za provozní podporu dotčených společností, a že jako taková by narušovala podmínky obchodu v míře, která je v rozporu se společným zájmem“.

(217)

Ve věci Siemens v. Komise  (101) Soud prvního stupně rovněž potvrdil zásadu podle níž: „provozní podpory, tedy podpory, jimiž má být podnik osvobozen od nákladů, které by normálně musel v rámci svého běžného provozu nebo své obvyklé činnosti nést, v zásadě nespadají do rozsahu působnosti čl. 92 odst. 3, (později čl. 87 odst. 3) […] V souladu s judikaturou totiž tyto podpory v zásadě narušují podmínky hospodářské soutěže v odvětvích, ve kterých jsou poskytovány, aniž by vzhledem ke své povaze umožnily dosáhnout cílů stanovaných výše uvedenými ustanoveními o odchylkách“.

(218)

Existují však jasně vymezené situace, ve kterých je možné provozní podpory poskytnout. Zejména provozní podpory zaměřené na určitý cíl v oblasti ochrany životního prostředí mohou být poskytnuty v souladu s pokyny ke státní podpoře na ochranu životního prostředí (102). Stejně tak v podporovaných oblastech mohou být provozní podpory výjimečně povoleny jako podpory regionální. Komise se snažila určit, zda sazba Alcoa by mohla být zařazena do jedné nebo druhé z těchto kategorií.

(219)

Komise konstatuje, že je vyloučeno, aby sazba byla povolena jako podpora na ochranu životního prostředí, neboť nemá žádné ekologické cíle.

(220)

Ve výjimečných případech mohou být provozní podpory poskytovány v podporovaných oblastech způsobilých pro podporu podle výjimky v čl. 87 odst. 3 písm. a) Smlouvy o ES. V posuzovaném období nebylo Benátsko, kde byla umístěna huť Fusina, způsobilé pro podporu podle článku 87 odst. 3) písm. a) Smlouvy o ES. Pokud jde o Sardinii, ta byla příjemcem tohoto druhu podpory do konce roku 2006. Komise proto přezkoumala, zda zvýhodněná sazba pro huť v Portovesme mohla být povolena až do tohoto dne na základě pokynů k vnitrostátní regionální podpoře z roku 1998 (103).

(221)

V souladu s odstavcem 4.15 pokynů k vnitrostátní regionální podpoře, lze ve výjimečných případech provozní podporu poskytnout za předpokladu, že i) je odůvodněná ve smyslu svého přispění k regionálnímu rozvoji a svou povahou a ii) její úroveň proporcionálně odpovídá znevýhodněním, která mají být zmírněna. Je na členských státech, aby prokázaly znevýhodnění a posoudily jejich důležitost. Ve smyslu bodu 4.17 těchto pokynů se musí provozní podpora časově omezit a postupně snížit.

(222)

Itálie tvrdí (viz 125. bod odůvodnění), že přetrvávání problému, jenž představují vysoké náklady na elektrickou energii při výrobě hliníku na Sardinii a v Benátsku, který byl uznán v rozhodnutí Alumix, odůvodňuje prodloužení sazby.

(223)

Rozhodnutí Alumix sazbu pro období 1996-2005 neschválilo jako regionální podporu, ale dospělo k závěru, že nepředstavuje státní podporu. Argument, že Komise v rozhodnutí Alumix údajně uznala, že poskytování provozní podpory bylo odůvodněné na základě regionálních hledisek nelze přijmout.

(224)

Ve smyslu bodu 2 pokynů k vnitrostátní regionální podpoře „jednotlivá platba podpory ad hoc jednotlivému podniku nebo podpora omezená na jednu oblast činnosti může mít velký vliv na soutěž na daném trhu a její vliv na regionální rozvoj bude pravděpodobně příliš omezený. (…) Proto budou uvedené výjimky běžně udělovány pouze pro víceodvětvové režimy podpory otevřené pro všechny podniky dotyčných odvětví v daném regionu.“ Sazba za elektrickou energii přiznaná selektivně jednotlivým společnostem v odvětví hutnictví zjevně není v souladu s duchem regionálních podpor, které musí být víceodvětvové. Nicméně vzhledem k tomu, že na podpory ad hoc se nevztahuje absolutní zákaz, Komise přezkoumala, zda poskytnutí sazby může být odůvodněno výjimečnými okolnostmi.

(225)

Na základě informací poskytnutých Itálií a společností Alcoa Komise zejména přezkoumala nedostatky v odvětví elektrické energie na Sardinii.

(226)

Obecně platí, že italský trh s elektrickou energií je vysoce koncentrovaný, i když v severní části méně. Dominantním provozovatelem ve všech regionech země je bývalý držitel monopolu ENEL, avšak s výjimkou Sardinie, kde má duopol se společností E.ON. ENEL má významnou tržní sílu, které, jak shledal italský orgán pro ochranu hospodářské soutěže, zneužil v letech 2004-2005. Ceny za elektrickou energii jsou v Itálii obecně vyšší, v důsledku kombinované výroby, která z velké části spočívá na fosilních palivech (především plynu), neexistence jaderné kapacity a přetížených propojení se zbytkem Evropy.

(227)

Na Sardinii, tedy v regionu, který představuje 4,1 % instalovaného výkonu v Itálii (104), vyrábí elektrickou energii především tepelné elektrárny na fosilní paliva (uhlí, topný olej, rafinovaný asfalt). Ostrov nemá infrastrukturu pro rozvod zemního plynu.

(228)

Sardinie trpí nadměrnou kapacitou výroby, a to zejména v tržním segmentu s vysokými náklady (naftové elektrárny), v důsledku neuskutečněného záměru vlády soustředit italský těžký průmysl na tento ostrov, který vedl společnost ENEL k nadměrným investicím do elektráren. Tyto elektrárny, které mají vyšší strukturální náklady, také mnohem rychleji zastarávají. Vývoz elektrické energie z ostrova na poloostrov je také omezen malou kapacitou propojovacího vedení (105), které je přetíženo.

(229)

Dvě energetické společnosti ENEL a E.ON společně drží tržní podíl, který odpovídá 95 % dodávek elektrické energie na Sardinii (tj. cca 58 % E. ON a 42 % ENEL). Podle průzkumu o stavu hospodářské soutěže v odvětví elektrické energie (106), lze Sardinii z hlediska hospodářské soutěže, považovat za duopol ve společném dominantním postavení. Trh je zde velmi koncentrovaný, i když míra koncentrace není nejvyšší v Itálii (107). Vzhledem k tomu, že E. ON a ENEL ovládají téměř všechny elektrárny s vyšším průměrným přínosem (mid-merit) neboli špičkové, určují cenu pro téměř všechny časové intervaly. Situace se však zdá být méně kritická na Sardinii než na jihu Itálie (108), kde ENEL určuje ceny pro všechny časové intervaly.

(230)

Italské velkoobchodní ceny elektrické energie patří k nejvyšším v Evropě (109) a ceny na Sardinii mezi nejvyšší v Itálii. V roce 2007 byla průměrná vnitrostátní cena (PUN) 70,99 EUR/MWh, zatímco průměrná cena na Sardinii činila 75 EUR/MWh oproti 80 EUR/MWh v předchozím roce (110). Rostoucí trend průměrné regionální ceny na Sardinii pokračoval v roce 2008 a 2009. Během první poloviny roku 2009 se ceny na Sardinii držely nepřetržitě nad celostátním průměrem (při průměrné ceně 106,60 EUR/MWh oproti celostátnímu průměru, který činil 60,50 EUR/MWh). Ceny na Sardinii stanovené dvoustrannými smlouvami nejsou k dispozici, vzhledem k tomu, že tyto údaje nejsou veřejně dostupné a Itálie je nechtěla sdělit (viz 63. bod odůvodnění výše).

(231)

Závěrem lze říct, že trh elektrické energie na Sardinii má řadu problémů (z nichž některé jsou však stejné jako ve zbytku Itálie), které lze shrnout takto: vysoké ceny, vysoká koncentrace trhu, silní provozovatelé s dominantním postavením na trhu, nadbytečné výrobní kapacity v tržním segmentu s vysokými náklady, relativní neefektivnost zastarávajících elektráren, nedostatečný přístup k zemnímu plynu a nedostatek propojení.

(232)

Především je třeba určit, zda tyto problémy mají vážný dopad na hospodářský rozvoj Sardinie. Ceny za elektrickou energii jsou na ostrově vysoké a propojení je omezeno. Ve věci C 34/02 (111), Komise neuznala nedostatečné propojení energetické infrastruktury za překážku rozvoje malých a středních podniků.

(233)

I když je pravda, že malé a střední podniky jsou vysokými cenami elektrické energie postiženy méně než velká energeticky náročná průmyslová odvětví, zájmy jediného odvětví nelze automaticky ztotožňovat se zájmy celého regionu. Jinými slovy provozní podpory určené podporovaným oblastem, nemohou být povoleny z důvodu obtíží, se kterými se setkává jediné odvětví. Musí být prokázáno, že trvale přispívají k regionálnímu rozvoji. Komise má za to, že Itálie dostatečně neprokázala, že stav trhu s elektrickou energií na Sardinii představuje regionální znevýhodnění.

(234)

I když tedy regionální znevýhodnění existuje, kritéria uvedená v pokynech pro regionální podporu musí být v každém případě splněna. Podpora musí trvale přispívat k regionálnímu rozvoji a musí proporcionálně odpovídat znevýhodněním, které se snaží zmírnit.

(235)

V předmětném případě není věrohodné, že by tato provozní podpora trvale přispívala k regionálnímu rozvoji. I za předpokladu, že zachování hliníkové hutě Alcoa (či jiných příjemců zvýhodněných sazeb) přispívá k zaměstnanosti a zachování průmyslové základny na Sardinii, by její účinky nebyly trvalé. Alcoa sama tvrdí, že odstranění sazeb by mělo za následek okamžité uzavření hutě v Portovesme. Italské orgány prezentují sazby jako dočasné opatření, které má být ukončeno v roce 2010 po dokončení projektů v oblasti infrastruktury spojených s výrobou energie a propojení (plynovod GALSI a podmořský kabel SAPEI) které jsou v současné době ve výstavbě. Je třeba stanovit, zda tento strukturální vývoj je schopen přivést ceny elektrické energie na úroveň odpovídající potřebám výrobců hliníku. Komise se domnívá, že tyto nové infrastruktury umožní Sardinii vyrábět a prodávat elektrickou energii za cenu, které se víceméně rovná ceně na italském poloostrově, čímž budou odstraněny regionální rozdíly. Nechápe však, jak by tyto projekty mohly snížit ceny elektrické energie o polovinu až na úroveň 30 EUR/MWh, což je cena, která je podle společnosti Alcoa nutná k zajištění ziskovosti huti.

(236)

Komise rovněž konstatuje, že existence státního příspěvku ke snížení nákladů na výrobu elektrické energie u velkých spotřebitelů, nepodněcuje dodavatele elektrické energie k tomu, aby snížili své ceny a předešli tak ztrátě velkých zákazníků a nebrání zhoršení nákladové struktury. Dotace spíše posiluje motivaci dodavatelů elektrické energie k využívání jejich tržní síly. Proto i kdyby byla pravda, že vzhledem ke stávající nadbytečné kapacitě by Alcoa za normálních okolností měla možnost získat konkurenční cenu, a bez ohledu na tržní sílu dodavatelů elektrické energie (kteří mohou mít zájem na udržení vysokých cen, jak je uvedeno v 121. a 99. bodě odůvodnění), se Komise domnívá, že zvýhodněné sazby nejsou vhodným nástrojem ke snížení tržní síly.

(237)

Komise mimochodem poznamenává, že rozhodnutí Alumix bylo založeno na opačném předpokladu, totiž že velcí zákazníci jako Alcoa mají tržní sílu ve smyslu velké vyjednávací síly vůči ENEL, a že z toho důvodu, pokud by tento byl soukromou společností, by musel prodávat za nižší cenu.

(238)

Příspěvek vyplácený společnosti Alcoa je mnohem vyšší, než jakýkoli možný rozdíl mezi cenami za elektrickou energii na italském poloostrově a na Sardinii účtovanými stejné kategorii zákazníků. Z toho důvodu sazba proporcionálně neodpovídá znevýhodněním, která se údajně snaží zmírnit.

(239)

Regionální provozní podpora se musí postupně snížit (viz bod 4.17 pokynů k vnitrostátní regionální podpoře). Podle mechanismu indexace zavedeného čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005, jak jej vykládá AEEG (viz 49. a 50. bod odůvodnění), se sazba každoročně zvyšuje o procentní podíl, který odráží vývoj cen elektrické energie v EU, avšak tento nárůst je omezen na 4 %. Tato sazba se snižuje pouze tehdy, když klesají průměrné ceny v čistých hodnotách v EU (neboť sazba Alcoa se nemůže snižovat, ale pouze zvyšovat). Ve všech ostatních případech se sazba postupně zvyšuje a poskytuje stále větší výhodu společnosti Alcoa (112). V situaci, která se vyznačuje vysokým růstem cen v rámci EU, podpora ve prospěch společnosti Alcoa ve skutečnosti od zavedení předmětné sazby neustále rostla v reálných hodnotách.

(240)

Komise se tedy domnívá, že prodloužení sazby nemůže být považováno za regionální podporu slučitelnou v souladu s pokyny z roku 1998. Vzhledem k tomu, že v období 2007 až 2013 již Sardinie nepatří mezi podporované oblasti ve smyslu čl. 87 odst. 3) písm. a), není nutné zkoumat slučitelnost podpory podle pokynů k regionální podpoře za toto období.

(241)

Itálie a společnost Alcoa tvrdily, že účelem sazby bylo kompenzovat selhání trhu s elektrickou energií, v jehož důsledku nejsou ceny zatím konkurenceschopné. Vysoké ceny elektrické energie by podle jejich názoru ohrozily konkurenceschopnost energeticky náročných odvětví jako je odvětví surového hliníku. Dle jejich názoru podpora zabraňuje přemístění firmy mimo Evropu. Má údajně motivační účinek v tom smyslu, že bez ní by Alcoa musela hutě na Sardinii a v Benátsku uzavřít.

(242)

Tato prohlášení vedla Komisi k následujícím obecným úvahám. Nedokonalé fungování trhů s elektrickou energií nemůže být považováno za selhání trhu v pravém slova smyslu, protože tento pojem znamená neschopnost konkurenčního trhu samostatně vytvořit optimální situaci v sociální oblasti, zatímco v předmětném případě spočívá problém v tom, že trhy nejsou dostatečně konkurenceschopné. Jediným řešením bude zvýšená konkurence – a nikoli konkurence menší - a tedy skutečné začlenění do trhu s energií. Stanovení sazeb státem má obvykle opačný účinek, a sice ten, že vytváří překážky a zamezuje vstupu nových hospodářských subjektů na trh a zabraňuje tak integraci trhu. Proto se Komise domnívá, že investiční podpora poskytnutá v podobě uměle nízkých sazeb za elektrickou energii není vhodným nástrojem k řešení nedostatků na trhu s elektřinou.

(243)

Je třeba také poznamenat, že často citovaná stanoviska odborných orgánů jako je skupina na vysoké úrovni pro hospodářskou soutěž, energetiku a životní prostředí (viz 78. a 124. bod odůvodnění) nenavrhují poskytovat konkrétně zaměřené státní podpory v rámci řešení problémů konkurenceschopnosti, které jsou důsledkem vysokých cen elektrické energie, ale obhajují nutnost dodržovat v plném rozsahu pravidla v oblasti státních podpor (113).

(244)

Komise vyjádřila pochybnosti o argumentech, které se snaží spojovat opatření podpory s cílem zabránit přemístění podniků mimo EU ve svém rozhodnutí ve věci Terni (114), a z obdobných důvodů tedy není třeba provádět hlubší analýzu v předmětném případě.

(245)

V současné situaci, která se vyznačuje nízkými cenami hliníku na světových trzích (v důsledku klesající poptávky způsobené hospodářskou krizí), je možné, že italské huti společnosti Alcoa by bez zvýhodněné sazby nebyly ziskové nebo by vyráběly se ztrátou, a to alespoň krátkodobě. Jejich uzavření nelze vyloučit, i když rozhodnutí v tomto smyslu mohou ovlivnit jiné faktory, a sice sociální a environmentální náklady na uzavření či náklady a čas na zavedení nových kapacit, které by mohly být nezbytné pro zamezení ztráty podílů na trhu.

(246)

V dopise ze dne 19. ledna 2007 (dále jen „dopis z roku 2007“) útvary generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise přezkoumaly možnost přijetí přechodných opatření umožňujících postupné zrušení sazby přiznané Sardinii, vzhledem k tomu, že tržní podmínky na Sardinii, které jsou mimo jiné důsledkem izolace ostrova, omezených kapacit jeho propojení s poloostrovem a nepříznivých podmínek hospodářské soutěže, se zdálo opodstatněné výjimečně povolit provozní podporu v podobě zvýhodněné sazby, a to přibližně na dvouleté přechodné období (tzv. období postupného zrušení opatření) (115), výměnou za to, že budou přijata opatření ke zvýšení hospodářské soutěže na trhu Sardinie, a to vytvořením virtuální elektrárny (Virtual Power Plant – VPP) (116). V dopise byla výslovně vyloučena huť se sídlem v Benátsku (117).

(247)

Dopis z roku 2007 uvádí, že k nápravě této situace musí VPP zahrnovat prodej virtuálních výrobních kapacit třetím dodavatelům elektrické energie, pokrýt přibližně 25 % poptávky po elektrické energii na Sardinii a být zavedena na dobu nejméně pěti let. V dopisu se rovněž navrhuje, aby se útvary generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž a italské orgány co nejdříve dohodly na upřesnění podmínek VPP.

(248)

Dne 9. července 2009 Itálie přijala se značným zpožděním právní předpisy, které svěřovaly AEEG pravomoc k zavedení takového mechanismu. Dne 17. srpna 2009 přijal AEEG rozhodnutí ARG/elt 115/09, kterým se provádí VPP. Její podmínky odpovídají kritériím stanoveným v dopise z roku 2007. Sazba na Sardinii bude zrušena tři měsíce po zahájení VPP a nejpozději do dne 31. prosince 2009.

(249)

V souladu s podrobnými pravidly stanovenými AEEG musí jak společnost ENEL, tak společnost E.ON prodávat virtuální výrobní kapacity provozovatelům, kteří nejsou spojeny s žádnou z nich. Kapacity, které mají být předmětem prodeje (225 MW v případě ENEL a 150 MW pro E.ON), byly stanoveny v souladu s jednostrannou tržní silou každého z obou provozovatelů v dominantním postavení. VPP bude pokrývat alespoň 25 % poptávky po elektrické energii na Sardinii a bude zavedena na dobu pěti let, a to až do dokončení probíhajících projektů v oblasti infrastruktury určených ke zlepšení energetického propojení mezi Sardinií a poloostrovem.

(250)

Účast na aukcích je otevřena tržním subjektům, které prodávají konečným spotřebitelům. Nabízené produkty budou uzavírány na roční a/nebo pětiletá období. Aukce se budou vztahovat na období po dni 1. ledna 2010.

(251)

Vzhledem k fyzickým omezením energetické sítě na Sardinii je italská VPP koncipována jako finanční nástroj (118). U tohoto druhu VPP nesmějí kupující fyzicky prodávat elektrickou energii, která je předmětem aukce, koncovým uživatelům. Mají nárok na automatické finanční vypořádání pokaždé, když cena zaplacená na mezidenním trhu překročí určitý práh. Pro stávajícího provozovatele nebo pro nového provozovatele, který chce budovat zákaznickou základnu, spočívá výhoda vlastnictví kapacit VPP v tom, že VPP lze použít jako zajišťovací nástroj pro (jiné) uskutečněné fyzické transakce.

(252)

Prosoutěžní účinek tohoto druhu VPP spočívá v tom, že dominantní provozovatelé necítí potřebu využívat své tržní síly k udržení vysokých cen na mezidenním trhu, protože zisk, který by mohli mít z takové strategie by byl převeden na kupující VPP.

(253)

Ačkoli VPP by měla mít prosoutěžní účinky na trh s elektrickou energií na Sardinii, a bez ohledu na návrh předložený v lednu 2007, Komise dospěla k závěru, že v předmětném případě neposkytuje VPP dostatečný základ pro odůvodnění slučitelnosti podpory, ať už v případě přechodného období, které bude následovat po jejím provedení, a tím spíše ani pokud jde o období před jejím provedením, a to z níže uvedených důvodů.

(254)

Komise nevylučuje, že v některých výjimečných případech může nápravné opatření určené k „liberalizaci trhu“ (nebo v předmětném případě spíše strukturální opatření ke zlepšení hospodářské soutěže na trhu, který je zákonně otevřen hospodářské soutěži, ale je stále velmi koncentrovaný) zakládat slučitelnost státní podpory. V předmětném případě Komise zkoumala povahu problému hospodářské soutěže, kterým se vyznačuje trh s elektrickou energií na Sardinii (119), existenci příčinné souvislosti mezi tímto problémem a podporou, a účinnost VPP jako nápravného opatření.

(255)

Za prvé, pokud jde o povahu problému hospodářské soutěže na Sardinii, je třeba poznamenat, že vysoké ceny zaznamenané na ostrově jsou výsledkem současného působení různých faktorů: nedostatek propojení, nákladová struktura výrobního profilu a tržní síla obou hlavních výrobců. Skutečnost, že ostrov se potýká s nedostatkem energetického propojení nemá nic společného s liberalizací a je spíše přirozeným důsledkem jeho zeměpisné polohy. Četné země EU jsou ostrovními státy a téměř všechny členské státy mají ostrovy, jejichž energetické propojení je nedostatečné nebo neexistuje. Nákladová struktura výrobního profilu nesouvisí přímo s fungováním trhu s elektrickou energií ani s uplatňováním tržní síly dominantními provozovateli. Ta spíše závisí na dostupnosti primárních energetických zdrojů a dalších fyzických a zeměpisných omezeních, která podmiňují investiční rozhodnutí výrobců elektrické energie. A konečně velmi koncentrovaná struktura trhu na ostrově je pravděpodobně spíše pravidlem než výjimkou. V důsledku toho jediným faktorem hospodářské soutěže, který lze zdůraznit, je duopolní situace, která může podněcovat dominantní provozovatele ke stanovení vysokých cen. Jedná se však pouze o jeden z faktorů, které přispívají k vysokým cenám na Sardinii.

(256)

Za druhé, Komise přezkoumala, zda existuje příčinná souvislost mezi zvýhodněnými sazbami a situací na trhu na Sardinii. Účelem těchto sazeb nikdy nebylo napravit situaci v oblasti hospodářské soutěže na Sardinii, neboť sazby na Sardinii, které Itálie oznámila, poskytovaly řešení pouze omezenému okruhu uživatelů, kteří navíc patří mezi ty, jež mají největší vyjednávací sílu. Itálie sama uznala, že cílem sazby Alcoa bylo vyrovnat cenu, kterou společnost platila na Sardinii cenám, které jsou účtovány výrobcům hliníku v jiných zemích.

(257)

Předmětná podpora mohla nanejvýš zhoršit situaci vyplývající z existence výrobního duopolu. Systém kompenzačních příspěvků, v nichž zkoumané opatření spočívalo, naprosto nepodněcoval společnost Alcoa, aby využila své kupní síly ke snížení svých nákladů na elektrickou energii, protože její zájem nakupovat zásoby za co nejnižší cenu byl uspokojen kompenzačními příspěvky, které jí byly vypláceny, a nikoli tím, že by na maloobchodním trhu uplatnil vyjednávací sílu, kterou mu dává jeho postavení velkého spotřebitele elektrické energie na Sardinii. Je možné, že kompenzační příspěvky omezením zájmu společnosti Alcoa hledat jiné podmínky zásobování, než byly podmínky, které nabízeli zavedení provozovatelé, do určité míry ovlivnily hospodářskou soutěž na maloobchodním trhu na úkor všech spotřebitelů elektrické energie tím, že posílily finanční postavení dominantního provozovatele.

(258)

Za třetí, zlepšení podmínek účinné hospodářské soutěže, které je od VPP očekáváno, jak se zdá proporcionálně neodpovídá rozsahu a míře poskytnuté podpory. Zdá se, že nápravné opatření má spíše omezený vliv na trh na Sardinii. Zdá se, že má vliv pouze na chování dominantních provozovatelů, neboť VPP koncipovaná jako finanční nástroj, jako je ta, kterou zavedla Itálie, nemá žádný vliv na propojení nebo výrobní náklady a na rozdíl od „pevné kupní smlouvy“ není schopnost změnit strukturu trhu výroby.

(259)

Za čtvrté, podpora narušuje hospodářskou soutěž na trhu surového hliníku, zatímco VPP poněkud zlepší hospodářskou soutěž na jiném trhu, totiž na trhu s elektrickou energií. VPP není ze své podstaty schopna přímo ovlivnit trh s hliníkem.

(260)

S ohledem na výše uvedené se Komise domnívá, že sazba uplatňovaná na hutě společnosti Alcoa, které se nacházejí v Benátsku a na Sardinii, není způsobilá pro žádnou výjimku ve smyslu čl. 87 Smlouvy o ES. Výjimky podle čl. 87 odst. 2 se nepoužijí, neboť podpora není sociální povahy, není určena k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi a není poskytnutá k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených rozdělením Německa. Výjimky podle čl. 87 odst. 3 písm. b) a d) se rovněž nepoužijí, neboť toto opatření nemá napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu, napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu, ani pomoci kultuře a zachování kulturního dědictví. Pokud jde o výjimku podle čl. 87 odst. 3) písm. a), analýza uvedená v 220. až 240. bodě odůvodnění výše prokazuje, že podpora nemůže být schválena jako podpora, která má napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností. Konečně analýza dokazuje, že sazba, a to ani ve spojení s VPP, nemůže být považována za slučitelnou podle čl. 87 odst. 3 písm c) Smlouvy o ES (viz zejména 216., 217., 241. až 245. a 253. až 259. bod odůvodnění).

(261)

V důsledku toho prodloužení zvýhodněné sazby přiznané společnosti Alcoa podle čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 a podle nařízení z roku 2004 (protože sazba může být výsledkem uplatňování tohoto nařízení v období od ledna 2006 do června 2007 – viz 44. bod odůvodnění), musí být prohlášeno za neslučitelné se společným trhem.

(262)

V souladu s čl. 14 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 je-li v případech protiprávní podpory neslučitelné se společným trhem přijato záporné rozhodnutí, je třeba obnovit účinnou hospodářskou soutěž a co nejdříve zajistit navrácení podpory (včetně úroků), ledaže je toto navrácení podpory v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství.

(263)

Podle ustálené judikatury jestliže je podpora uskutečněna bez předběžného oznámení Komisi podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy, nemůže příjemce podpory v takové situaci mít legitimní očekávání, že byla zachována pravidla při poskytování této podpory (120). S řádnou péčí postupující subjekt je normálně schopen zjistit, zda byl dodržen oznamovací postup a zda je podpora v souladu s právem.

(264)

Není však vyloučena možnost příjemce protiprávní podpory odvolat se na výjimečné okolnosti, na nichž mohl založit své očekávání pokud jde o oprávněnost podpory a proti navrácení podpory se ohradit (121). Kromě toho „jestliže však obezřetný a rozvážný hospodářský subjekt mohl předvídat, že bude přijato opatření Společenství, které pravděpodobně ovlivní jeho zájmy, nemůže se na tuto zásadu odvolat, bude-li opatření přijato“ (122).

(265)

Komise zkoumala, zda výjimečné okolnosti spojené s existencí rozhodnutí Alumix, na které se Alcoa odvolává, ji mohly vést k tomu, aby chovala legitimní očekávání.

(266)

Podle ustálené judikatury může legitimní očekávání vzniknout pouze na základě konkrétních, nepodmíněných a shodujících se ujištění ze strany orgánů Společenství, která jsou takové povahy, že mohou vyvolat oprávněné očekávání, že opatření nepředstavuje podporu a je zákonné (123).

(267)

Alcoa tvrdí, že i kdyby současný režim neměl být považován za „existující podporu“, mohla by se alespoň dovolávat legitimního očekávání, protože když převzala Alumix a rozhodla se investovat do obou hutí, opírala se o skutečnost, že rozhodnutí Alumix shledalo, že se nejedná o podporu. Alcoa rovněž cituje jako precedens rozhodnutí Komise o režimu daňového osvobození pro ocelářské podniky, které se usazují v zahraničí (124) (viz 97. bod odůvodnění).

(268)

V tomto rozhodnutí Komise o režimu rezerv z daňového osvobození, který poskytla Francie ocelářským podnikům, nemohla být ustanovení o existujících podporách použita přímo, neboť se jednalo o podporu ocelářskému odvětví, která se řídila Smlouvou o ESUO, která nezná pojem „existující podpora“. Komise uznala legitimní očekávání příjemců, přičemž uplatnila obdobně příslušná ustanovení Smlouvy o ES, a proto nenařídila navrácení podpory. Nicméně tato věc se velmi podobala věci koordinačních center usazených v Belgii, v rámci níž Komise změnila své posouzení opatření, o kterém měla původně za to, že nepředstavuje státní podporu, aniž by toto opatření bylo členským státem pozměněno. Úvahy uvedené v 210. bodě odůvodnění umožňují Komisi odmítnout tvrzení, že citovaného rozhodnutí se lze dovolávat jako základu pro uznání legitimního očekávání společnosti Alcoa.

(269)

Pokud jde o význam, který Alcoa přikládá rozhodnutí Alumix, je třeba poznamenat, že toto rozhodnutí mohlo vzbudit u příjemce legitimní očekávání pouze v tom ohledu, že mechanismus sazeb, který byl v rozhodnutí posuzován, nebyl podporou do dne 31. prosince 2005.

(270)

Rozhodnutí Alumix však nemohlo vzbudit žádné legitimní očekávání pokud jde o prodloužení platnosti sazeb stanovené čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005. Alcoa nemohla chovat žádné legitimní očekávání, že opatření z roku 2005, které prodloužilo platnost sazby do roku 2010, automaticky nebude mít povahu podpory. U opatření, které bylo a) podstatně změněno, a b) prodlouženo, měl s řádnou péčí postupující příjemce zjistit, zda je podpora v souladu s právem.

(271)

Absence legitimního očekávání vzbuzeného rozhodnutím Alumix je výslovně potvrzena v bodě 109 rozsudku Soudu.

(272)

Skutečnost, že Alcoa investovala do svých zařízení v Itálii není takové povahy, aby mohla vyvolat legitimní očekávání, že změněné a prodloužené schválení sazeb je v souladu s právem, neboť v době, kdy byla přiznána původní sazba Alumix, bylo zřejmé, že je stanovena pouze na období deseti let, a že Alcoa plánovala své investice na tomto základě, a nikoliv na základě časově neomezené sazby.

(273)

S ohledem na výše uvedené úvahy Komise dospěla k závěru, že existence povolené sazby Alumix nemohla společnost Alcoa vést k tomu, aby chovala legitimní očekávání, že předmětná podpora je v souladu s právem.

(274)

Pokud jde o závod na Sardinii, Komise rovněž přezkoumala, zda dopis z roku 2007 a události, které následovaly, mohly být pro společnost Alcoa zdrojem legitimního očekávání.

(275)

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v dopise z roku 2007, Komise neposkytla žádné konkrétní a nepodmíněné ujištění ohledně skutečnosti, že VPP umožňuje dojít k závěru o slučitelnosti podpory. Ve svém dopise útvary Komise pouze uvedly, že „evropský komisař pro hospodářskou soutěž je ochoten navrhnout kolegiu povolení krátkého období postupného zrušení sazeb za elektrickou energii na Sardinii“. Z této formulace vyplývalo, že kladný výsledek věci by v každém případě byl podmíněn schválením návrhu rozhodnutí kolegiem komisařů. Proto dopis z roku 2007 vzhledem ke svému statusu (dopis útvarů Komise) a obsahu (podmíněné ujištění) není takové povahy, aby mohl vyvolat legitimní očekávání tak, jak jej uznal Soudní dvůr.

(276)

Itálie ani Alcoa neuvedly žádné úvahy v tomto ohledu. Komise nicméně přezkoumala, zda celkovému nebo částečnému navrácení podpory nebrání jiné obecné zásady práva Společenství.

(277)

Pokud jde o zařízení v Benátsku, Komise má za to, že navrácení podpory nebrání žádná obecná zásada práva Společenství. V rozhodnutí o zahájení řízení vyjádřila Komise vážné pochybnosti o slučitelnosti podpory ve prospěch zařízení, které se nacházejí v oblasti Benátska a v dalším řízení nevyvstala žádná skutečnost, která by rozptýlila tento dojem.

(278)

Pokud jde o zařízení na Sardinii, Komise přezkoumala situaci, která vznikla na základě dopisu z roku 2007 a následné události. Jak bylo prokázáno výše v 275. bodě odůvodnění, dopis útvarů Komise neposkytoval žádné konkrétní a nepodmíněné ujištění o tom, že by VPP umožňovala dojít k závěru o slučitelnosti podpory, neboť pouze uváděl, že pokud by Itálie promptně reagovala na návrh, který v něm byl uveden, komisař pro hospodářskou soutěž by navrhl povolení postupného zrušení sazeb v krátkém období. Nicméně myšlenka VPP byla projednávána během celého řízení, než se Itálie rozhodla ji realizovat.

(279)

Bez ohledu na tento návrh, jak je vysvětleno v 253. až 259. bodě odůvodnění, Komise dospěla k závěru, že VPP nepředstavuje základ pro rozhodnutí o slučitelnosti podpory, a to vzhledem k okolnostem opatření a obecné povaze VPP, nikoli vzhledem k výsledku jednání s Itálií. Je však třeba zvážit, zda prodlužované diskuse o VPP mohly vést k vyvrácení domněnky, že zjištění neslučitelnosti protiprávní podpory musí nutně vést k navrácení celé částky podpory.

(280)

Ačkoliv samo šetření netrvalo nijak výjimečně dlouho (tři roky), Komise uznává, že v předmětném případě bylo prodlouženo díky diskusím o zavedení VPP.

(281)

I když délka těchto diskusí byla z velké části zaviněna opožděnou reakcí Itálie na návrh, Komise uznává, že je v rozporu se zásadou řádné správy a ovlivnila chování příjemce v době následující po šetření. Perspektiva, že VPP umožní dosáhnout příznivého výsledku v případě podniku na Sardinii, kterou Komise podnítila a dostatečně rychle nerozptýlila, mohla totiž vést k tomu, že Alcoa zkresleně vnímala riziko, že podporu poskytnutou na Sardinii po zahájení řízení bude nutné navrátit, což mohlo ovlivnit její strategii v oblasti investic a umístění své činnosti. Kdyby nebylo dopisu z roku 2007, Alcoa se mohla rozhodnout ukončit činnost na Sardinii a omezit tak výši částky, která má být navrácena.

(282)

Za těchto okolností se Komise domnívá, že je vhodné nevyžadovat navrácení podpory poskytnuté podniku na Sardinii za období od data dopisu, tj. ode dne 19. ledna 2007 do dne tohoto rozhodnutí.

(283)

Na závěr lze říct, že všechny částky neslučitelné podpory, které obdržela společnost Alcoa v souladu s čl. 11 odst. 11 zákona č. 80/2005 v době po 1. lednu 2006 musí být navráceny společně s úroky podle kapitoly V nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (125).

(284)

Cílem navrácení podpory je obnovit konkurenční postavení příjemce, které zaujímal před poskytnutím neslučitelné podpory. Pro vyčíslení částek k navrácení je nutné určit cenu, kterou by Alcoa zaplatila na trhu s elektrickou energií v případě, že by sazba nebyla prodloužena.

(285)

Jak je uvedeno v 157. bodě odůvodnění, Alcoa uzavřela se společností ENEL dvoustrannou smlouvu na dodávky elektrické energie za nominální cenu blízké standardní sazbě uplatňované energetickou společností pro dodávky na hladině vysokého napětí. Podle mínění Komise je to cena, kterou by Alcoa zaplatila v případě, že by sazba nebyla stanovena. Komise se proto domnívá, že částka, která má být navrácena, se rovná rozdílu mezi smluvní cenou a zvýhodněnou sazbou. Tato částka odpovídá kompenzačním příspěvkům, které společnost pobírala v dotčeném období (126). Stejnou metodu výpočtu zvolila Komise ve věci Terni  (127), která je přímo srovnatelná s předmětným případem.

(286)

Komise rovněž pro úplnost přezkoumala - a odmítla - argument, že bez státní dotace by Alcoa bývala sjednala se svým dodavatelem výhodnější cenu, a proto by mělo být navrácení založeno na jiném, údajně realističtějším, parametru.

(287)

Komise především a ze zásady není nakloněna myšlence stanovovat teoretické parametry, může-li se odkázat na konkrétní a odpovídající případ. Ve věci Unicredito  (128) Soudní dvůr odmítnul hypotetický přístup tohoto druhu, když prohlásil, že „obnovení stavu, který předcházel poskytnutí podpory […] nezahrnuje obnovení odlišné od minulosti v závislosti na takových hypotetických skutečnostech, jako jsou volby, často vícenásobné, které mohly být učiněny dotyčnými subjekty“.

(288)

Navíc poté, co Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ohledně sazeb v roce 2004 a 2006 a Alcoa byla požádána, aby poskytla záruku mateřské společnosti ke krytí rizika, že podpora bude muset být navrácena, měla společnost jasný zájem na tom, aby s ENEL vyjednala co nejlepší podmínky pro své zásobování energií. Proto neexistuje žádný důkaz toho, že smluvní cena volně dohodnutá mezi společnostmi Alcoa a ENEL není odpovídajícím odrazem tržní ceny, kterou by Alcoa platila, kdyby jí nebyla poskytnuta podpora.

(289)

Komise konstatuje, že Itálie protiprávně v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES provedla ustanovení článku 1 nařízení předsedy vlády ze dne 6. února 2004 a čl. 11 odst. 11 legislativního nařízení č. 35/05 změněného na zákon č. 80/2005, který stanoví prodloužení zvýhodněných sazeb uplatňovaných na společnost Alcoa. Komise se domnívá, že toto opatření, které představuje zcela jednoduše provozní podporu, není způsobilé pro žádnou výjimku z obecného zákazu státních podpor stanoveného Smlouvou o ES, a je tedy neslučitelné se společným trhem. Z toho důvodu musí být veškeré budoucí platby zrušeny a podpora, která již byla vyplacena, musí být navrácena, jak je uvedeno níže. Částka, která má být navrácena, odpovídá součtu všech kompenzačních příspěvků poukázaných společnosti Alcoa vyrovnávací pokladnou. V případě Benátska se navrácení týká období od 1. ledna 2006 do dne přijetí tohoto rozhodnutí. V případě Sardinie se navrácení týká období, které předcházelo dopisu z roku 2007, tedy období od 1. ledna 2006 do 18. ledna 2007,

a)

celkovou částku (jistina a úroky z vymáhané částky), kterou má příjemce vrátit;

b)

podrobný popis již přijatých a plánovaných opatření k dosažení souladu s tímto rozhodnutím;

c)

doklady prokazující, že příjemci bylo nařízeno podporu vrátit.