18.3.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 81/25

(1)

Dopisem ze dne 27. května 2002, zaevidovaným 31. května 2002 (A/14263), Komise obdržela stížnost na usnesení č. 57–5400 regionální rady regionu Piemont ze dne 25. února 2002.

(2)

Dopisem D/55115 ze dne 13. září 2002 byla italským orgánům zaslána žádost o doplňující informace. Stěžovatel, který byl dopisem Komise D/55127 ze dne 16. září 2002 informován o prošetřování jeho stížnosti, zaslal dopisem A/38090 ze dne 5. listopadu 2002 doplňující informace.

(3)

Italské orgány odpověděly dopisem č. 12998 ze dne 24. října 2002, který byl zaevidován 8. listopadu 2002 (A/38204).

(4)

Dopisem ze dne 21. března 2003 (SG(2003)D/229057) Komise informovala Itálii o svém rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy ohledně daného režimu podpory, který se uplatňuje nejen v regionu Piemont, ale téměř na celém území členského státu.

(5)

Rozhodnutí Komise zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (2). Komise vyzvala třetí zúčastněné strany, aby podaly své připomínky.

(6)

Dopisem ze dne 6. června 2003 (A/33954) Komise od třetích zúčastněných stran obdržela jejich připomínky. Itálii byly zaslány dopisem D/55630 ze dne 4. září 2003. Itálie zaslala dopisem A/37007 ze dne 10. října 2003 žádost o prodloužení lhůty na odpověď. Dopisem A/37736 ze dne 11. listopadu 2003 Itálie sdělila své připomínky.

(7)

Po schůzce mezi italskými orgány a útvary Komise, ke které došlo 16. dubna 2003, byly dopisem A/34148 ze dne 13. června 2003 zaslány připomínky, které Itálie k zahájení řízení vyjádřila.

(8)

Dopisem ze dne 18. prosince 2003 (D/58151) Komise Itálii požádala, aby jí předala další informace.

(9)

Italské orgány dopisem A/31204 ze dne 19. února 2004 požádaly o prodloužení lhůty, kterou Komise dopisem D/51435 ze dne 26. února 2004 poskytla, a prostřednictvím dopisů A/32487 ze dne 7. dubna 2004 a A/32628 ze dne 14. dubna 2004 dodaly požadované údaje.

(10)

Podle stěžovatele byly některým subjektům odborného vzdělávání působícím na území regionu Piemont uděleny protiprávní podpory na základě usnesení č. 57–5400 regionální rady regionu Piemont ze dne 25. února 2002, které bylo prováděno v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy.

(11)

Z dokumentace přiložené k odpovědi italských orgánů na žádost Komise o další informace (A/38204) ihned vyplynulo, že usnesení 57–5400/2002, na jehož základě byla stížnost podána, je v případě regionu Piemont pouze prováděcím pravidlem ministerské vyhlášky 173/2001 (dále jen „MV 173/2001“) a zejména jednoho z jejích podprogramů nazvaného „podpory na splacení nákladů z minulosti“.

(12)

Podpora udělená na základě výše uvedeného podprogramu je určena především na úhradu dluhů, které subjekty odborného vzdělávání mají a které se týkají předešlých finančních a mzdových nákladů; podpora se poskytuje formou nevratných dotací. Podpora může být poskytnuta subjektům odborného vzdělávání různých forem, ziskovým i neziskovým, a to včetně velkých podniků.

(13)

V MV 173/2001 jsou stanoveny rovněž jiné podprogramy, jak je dále uvedeno:

(14)

Italské orgány dopisem A/38204 ze dne 8. listopadu 2002 potvrdily, že podpora byla poskytnuta prostřednictvím národního fondu v celkové hodnotě 180 miliard italských lir (zhruba 93 milionů EUR), jež byly na základě MV 173/2001 rozděleny mezi různé italské regiony. Zmíněná vyhláška je prováděcím pravidlem zákona 388 ze dne 23. prosince 2000, kterým se stanoví „Ustanovení pro sestavení ročního a víceletého rozpočtu státu (finanční zákon 2001)“ (dále jen „zákon 388/2000“), jenž v čl. 118 odst. 9 stanoví restrukturalizaci subjektů odborného vzdělávání za účelem jejich akreditace.

(15)

V témž dopise, uvedeném v bodě 14, italské orgány potvrdily, že opatření nepovažují za státní podporu, neboť podle jejich mínění bylo určeno na podporu neobchodních činností v obecném zájmu.

(16)

Itálie kromě toho tvrdila, že systém akreditace, který má být přijat, byl, alespoň fakticky, spjat s restrukturalizací subjektů odborného vzdělávání dohodou mezi státem a regiony z května 2000 a na základě ustanovení článku 17 zákona č. 196 ze dne 24. června 1997, kterým se stanoví „Pravidla v oblasti podpory zaměstnanosti“ (dále jen „zákon 196/97“). Toto pojetí bylo potvrzeno čl. 118 odst. 9 zákona 388/2000, který je prováděn prostřednictvím MV 173/2001.

(17)

Podle Itálie měly dotace subjektům odborného vzdělávání odstranit organizační nedostatky na straně příjemců, které by případně mohly ohrozit úspěch při akreditaci. Totiž pouze akreditovaným subjektům odborného vzdělávání bylo v zásadě povoleno věnovat se vzdělávací činnosti financované z veřejných zdrojů od července 2003.

(18)

Na druhé straně subjekty odborného vzdělávání již mohly poskytovat určitý druh „soukromého“ vzdělávání – totiž obchodní vzdělávací služby na konkurenčním základě – od roku 1997 podle vývoje příslušných vnitrostátních předpisů (zejména tzv. „balíku Treu“; zákona č. 144 ze dne 17. května 1999, kterým se stanoví „opatření v oblasti investic, zmocnění vlády k reorganizaci pobídek k zaměstnanosti a předpisů pro INAIL a ustanovení pro reorganizaci pojišťovacích subjektů“ a dohoda mezi státem a regiony z března 2000) a v mnoha případech jej skutečně provedly.

(19)

Podle Itálie však posuzované opatření nepřineslo výhodu oproti konkurentům, jelikož má zachovat zkušenosti a know-how „zavedených“ subjektů (například jednou z požadovaných podmínek pro získání podpory jsou ujednání, jež musí být uzavřeny s veřejnými finančními subjekty na nejméně 3 až 5 let) a v dané fázi bylo nezbytné, aby tyto subjekty splnily podmínky akreditace a aby se mohly i nadále věnovat vzdělávací činnosti na liberalizovaném trhu. Navíc by tyto subjekty, které vyvíjejí činnost většinou na místní úrovni (subregionální), nebyly schopny narušit obchodní výměnu.

(20)

Pokud jde o provádění posuzovaného opatření na území státu, podle informací, které Itálie zaslala, regiony Furlandsko-Julské Benátsko, Sicílie a Kampánie režim nezačaly uskutečňovat. Sardínie a autonomní provincie Trento opatření provedly na základě nařízení Komise (ES) č. 69/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis (3) (dále jen „nařízení de minimis“). Regiony Toskánsko a Umbrie po zahájení řízení k tomuto případu přijaly stejné řešení. Pouze autonomní provincii Bolzano nebyly přiděleny žádné dotace ve smyslu MV 173/2001, a tudíž tato provincie opatření neprovedla Jiné regiony ve skutečnosti provedly pouze částečně dotyčné podprogramy.

(21)

Komise především podotkla, že pouze subjekty odborného vzdělávání jsou příjemci podpory, která je poskytována z fondu, který byl výslovně vytvořen na základě vnitrostátních předpisů. Navíc byly vybrány na základě specifických kritérií, které stanovily regiony, a Komise tudíž opatření považovala za selektivní a vyžadující využití veřejných zdrojů.

(22)

Komise poté vyjádřila silnou pochybnost o tom, zda může být celkově odborné vzdělávání považováno za neobchodní činnost v obecném zájmu, jak od počátku italské orgány tvrdily. V tomto ohledu Komise vyjádřila mínění, že tyto podpory mohou zlepšit finanční situaci příjemců podpory, jelikož snižují náklady, které by příjemci museli za normální situace nést sami.

(23)

Konečně, přestože vzdělávání je předmětem obchodních výměn v rámci Společenství pravděpodobně pouze v omezené míře, nebylo možné vyloučit, že některé subjekty odborného vzdělávání vyvíjejí činnost na úrovni Společenství. Tyto subjekty by mohly mít zájem o přístup na italský trh.

(24)

Komise se proto domnívala, že dané opatření může představovat státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(25)

Jesliže by bylo posuzované opatření považováno za státní podporu, muselo by být hodnoceno na základě ustanovení Smlouvy a dalších příslušných právních předpisů Společenství.

(26)

V tomto ohledu Komise vyjádřila názor, že pouze část podpory na „přizpůsobení provozních budov a zařízení“ by měla mít výjimku, a to v té míře, kdy se vztahuje na dodatečné náklady spojené se zaměstnáváním tělesně postižených pracovníků. Obdobně by „vzdělávání školitelů“ mohlo mít výjimku, pokud budou splněna kritéria stanovená nařízením Komise (ES) č. 68/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podpory na vzdělávání (4).

(27)

Naopak všechny ostatní podprogramy, které spis obsahuje, měly být podle Komise posuzovány jako podpory na provoz a podle žádného ustanovení Smlouvy jim tudíž neměly být uděleny výjimky.

(28)

Připomínky třetích stran Komise obdržela pouze od jednoho italského subjektu odborného vzdělávání, který zjevně vyvíjí činnost přinejmenším na vnitrostátní úrovni a který je rovněž příjemcem posuzovaného opatření.

(29)

Zatímco uvedený subjekt se domnívá, že italské předpisy pro přístup na trh v oblasti vzdělávání jsou pro vnitrostátní subjekty i pro subjekty na úrovni Společenství totožné, podotýká rovněž, že podle kritérií stanovených regiony musí provozní oddělení subjektů odborného vzdělávání, chtějí-li zajišťovat vzdělávání financované z veřejných zdrojů, dosáhnout ve své předchozí činnosti určité úrovně efektivity a musí mít úzké vztahy se společenskými a podnikatelskými kruhy. Z tohoto důvodu žádný zahraniční subjekt odborného vzdělávání doposud nedokázal splnit stanovené podmínky.

(30)

Podle Itálie dané opatření neovlivní obchodní výměnu v rámci Společenství, jelikož systém akreditace, který je založen na objektivních kritériích stanovených regionálními prováděcími pravidly, neklade žádnou překážku či omezení právu vzdělávacích agentur z jiných regionů nebo členských států na usazení.

(31)

Podle italských orgánů by navíc nově příchozí subjekty nebyly poškozeny podporou, která by byla poskytnuta italským subjektům odborného vzdělávání, u nichž se předpokládá, že již obtížně zvládají vlastní území, jak potvrzují v minulosti utrpěné ztráty, jež mělo posuzované opatření kompenzovat. Podle Itálie zejména podpora ve formě kompenzace za předešlé ztráty, způsobené výkonem odborného vzdělávání, jímž byly subjekty odborného vzdělávání pověřeny a jež bylo uskutečňováno v rámci systému veřejného odborného vzdělávání, nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(32)

Kromě toho podle mínění Itálie zahraniční subjekty nemají žádný zájem vstoupit na italský trh v oblasti „veřejného“ vzdělávání kvůli jeho neziskovosti, což rovněž dosvědčuje nezbytnost posuzovaných podpor.

(33)

Neziskové odborné vzdělávání, financované z veřejných zdrojů, které příjemci neplatí přímo a které je poskytováno v rámci systému veřejného odborného vzdělávání, by podle italských orgánů nemělo být považováno za obchodní činnost, a to zejména ve světle judikatury „Humbel“ (5) a „Wirth“ (6).

(34)

Region Piemont připouští, že opatření je selektivní a vyžaduje využití veřejných zdrojů, popírá však, že přináší jakoukoli výhodu nebo že má vliv na obchodní výměnu v rámci Společenství. S ohledem na první aspekt je toho názoru, že udělená podpora je pouze kompenzací za služby poskytnuté subjekty odborného vzdělávání, pokud se jednalo o vzdělávání poskytované v rámci veřejného odborného vzdělávání. Pokud jde o druhý aspekt, podle jeho mínění mezi členskými státy neexistuje obchodní výměna služeb v oblasti vzdělávání, jelikož největší překážky představuje odlišný jazyk a chybějící spjatost s územím. Podle jeho názoru naopak může účinně existovat trh v rámci Společenství v oblasti „soukromého“ vzdělávání (tzn. obchodní služby v oblasti vzdělávání na základě hospodářské soutěže).

(35)

V každém případě by tato opatření nepřivodila nově příchozím žádnou újmu, jelikož by nemuseli nést náklady, jež příjemci v minulosti museli hradit. I kdyby tato výhoda byla prokázána, podle regionu Piemont by se jednalo pouze o narušení čistě místního trhu tak, že by se podle jeho názoru nepoužil čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(36)

Analýza Komise se týká režimu podpory tvořeného danými obecnými opatřeními a nikoli jednotlivých podpor poskytovaných určitým subjektům. Již od zahájení řízení italské orgány jasně věděly o pochybnostech, které Komise k režimu má. Kdyby se bývaly domnívaly, že by tyto specifické případy měly být posuzovány jednotlivě, bývaly by měly informovat Komisi o jejich specifické povaze a poskytnout všechny nezbytné informace, aby mohlo dojít k jednotlivému posouzení.

(37)

Čl. 87 odst. 1 Smlouvy stanoví, že, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, nejsou se společným trhem slučitelné podpory poskytované státem nebo ze státních prostředků, které tím, že zvýhodňují určité podniky nebo odvětví výroby, narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž.

(38)

Posuzovaná podpora spočívá v poskytnutí veřejných zdrojů z fondu o hodnotě 180 miliard italských lir (zhruba 93 milionů EUR), který byl výslovně vytvořen na základě vnitrostátních předpisů a rozdělen mezi téměř všechny italské regiony, jak vyplývá z přílohy k MV 173/2001. Je tedy splněna podmínka využití veřejných zdrojů.

(39)

Příjemci z tohoto režimu podpory jsou pouze subjekty odborného vzdělávání. Kromě toho jsou příjemci vybíráni na základě regionu, podle dostupné finanční dotace a podle případných doplňkových kritérií ve vztahu ke každému italskému regionu; výběr opatření je tedy dvojí.

(40)

Existenci výběru a veřejných zdrojů kromě jiného potvrdily italské orgány ve svých připomínkách.

(41)

Především je třeba zdůraznit, že v obecné rovině pojetí podniku v kontextu předpisů v oblasti hospodářské soutěže zahrnuje podle judikatury Soudního dvora (7) jakýkoli subjekt vykonávající hospodářskou činnost, a to bez ohledu na jeho právní postavení (např. neziskový subjekt), na míru nebo způsob jeho financování, a že jakákoli činnost spočívající v nabízení zboží či služeb na určitém trhu je hospodářská činnost.

(42)

Tento postoj byl rovněž vyjádřen ve sděleních Komise z roku 1996 (8) a z roku 2000 (9) o službách v obecném zájmu v Evropě, jakož i ve zprávě Komise o zasedání Evropské rady v Laekenu (10).

(43)

Pokud jde zejména o rozlišení mezi službami hospodářské povahy a službami nehospodářské povahy, Komise nedávno zdůraznila (viz zejména bod 44 Zelené knihy o službách obecné povahy (11), který je mimo jiné uveden v Bílé knize na stejné téma (12)), že jakákoli činnost spočívající v nabízení zboží či služeb na daném trhu je hospodářská činnost. Hospodářské i nehospodářské činnosti mohou tudíž společně existovat ve stejném odvětví a někdy mohou být dokonce poskytovány stejnou organizací. Pravidla vnitřního trhu, hospodářské soutěže a zejména státních podpor se použijí v případě hospodářských činností.

(44)

Pravidla vnitřního trhu a hospodářské soutěže se naopak nepoužijí v případě nehospodářských činností a nemají tudíž žádný vliv na služby v obecném zájmu, pokud tyto služby jsou skutečně nehospodářské činnosti. S odvoláním na odborné vzdělávání na vnitrostátní úrovni se Soudní dvůr Evropských společenství rozsudku Humbel domníval, že stát se zavedením a udržováním tohoto systému nesnaží vykonávat ziskovou činnost, ale zamýšlí plnit svou úlohu vůči obyvatelstvu v sociální, kulturní a výchovné oblasti (13).

(45)

Rozsudek v záležitosti Humbel zejména stanoví, že kursy konané v technickém institutu v rámci systému odborného vzdělávání na vnitrostátní úrovni nemohou být považovány za „služby“ pro účely článku 50 Smlouvy. První odstavec tohoto článku totiž stanoví, že výkony poskytované zpravidla za úplatu mají být podle Smlouvy považovány za služby.

(46)

Rozsudek ve věci Wirth (14) potvrzuje závěry Soudního dvora v případě Humbel, podle nichž základní charakteristika úplaty spočívá v tom, že tvoří přiměřený zisk za danou službu a je zpravidla sjednána mezi poskytovatelem a příjemcem služby. V tomtéž rozsudku má Soudní dvůr za to, že v kursech poskytovaných v rámci systému odborného vzdělávání na vnitrostátní úrovni tato charakteristika chyběla.

(47)

Na základě judikatury Soudního dvora v případu Wirth jsou v obecnější rovině zpravidla mnohé činnosti realizované organizacemi vykonávajícími především společenské funkce, které jsou neziskové a jejichž záměrem není provozovat průmyslovou či obchodní činnost, vyňaty z používání pravidel Společenství týkajících se hospodářské soutěže a vnitřního trhu (15).

(48)

V posuzovaném případě z informací, které Itálie poskytla, vyplynulo, že činnosti provozované zúčastněnými vzdělávacími instituty se překrývaly. Na jedné straně zajišťovaly institucionální služby v oblasti vzdělávání, jež měly společenský záměr a byly určeny jednotlivcům a které byly součástí systému veřejného odborného vzdělávání a byly financovány státem nebo jeho regiony, a to na základě prosté úhrady určitých způsobilých výdajů. Na druhé straně měly možnost vykonávat, a v mnoha případech skutečně vykonávaly, obchodní činnosti v oblasti vzdělávání určené jak podnikům a jejich zaměstnancům, tak jednotlivcům, jež byly hrazeny v tržních cenách. V důsledku toho italské orgány příjemcům uložily povinnost oddělit účetnictví.

(49)

Lze se tedy domnívat, že první druh služeb nezahrnuje žádnou hospodářskou činnost. Z toho by vyplývalo, že daná činnost nepodléhá pravidlům o hospodářské soutěži a vnitřním trhu a tudíž nespadá do oblasti působnosti čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(50)

Komise nicméně podotýká, že, jak vyplývá z nedávné judikatury, pojetí hospodářské činnosti se vyvíjí a že částečně souvisí s politickými rozhodnutími každého členského státu. Členské státy se mohou rozhodnout na podniky převést úkoly, které jsou tradičně považovány za spadající do svrchované pravomoci států. Členské státy mohou rovněž vytvořit podmínky nezbytné k zajištění trhu pro výrobek či službu, pro něž by jinak takový trh neexistoval. Výsledkem takového zásahu je, že se dané činnosti stanou hospodářskými a že spadají do oblasti působnosti pravidel o hospodářské soutěži.

(51)

Soudní dvůr například podotkl, že přeprava pacientů je činností, kterou různé subjekty na trhu v oblasti přepravy v naléhavých případech nebo přepravy pacientů nabízejí za úplatu. V případě, který byl předložen Soudnímu dvoru, byly tyto služby zajišťovány neziskovými subjekty. Soudní dvůr však připomněl, že vzhledem k dané charakteristice nelze vyloučit klasifikaci těchto organizací jakožto podniku ve smyslu článku 87 Smlouvy v případech, kdy stejné subjekty vykonávají rovněž hospodářskou činnost (16).

(52)

Soudní dvůr měl rovněž za to, že v rámci nemocnice výroba látky, která je používána v rámci lékařské služby nemocnice, je činností hospodářského typu. Skutečnost, že služba nebyla hrazena přímo pacientem, ale byla financována veřejnými fondy, nemá na klasifikaci jakožto hospodářské činnosti (17) vliv.

(53)

Tento přístup byl potvrzen jinými dvěma rozsudky Soudního dvora (18). Některé členské státy se domnívaly, že lékařské služby nejsou hospodářskými činnostmi, jelikož pacienti, kteří jsou v nemocnicích ošetřováni, za služby, které jim jsou poskytovány, nutně neplatí. Soud měl za to, že lékařské činnosti jsou hospodářskými činnostmi bez ohledu na skutečnost, že příslušné služby nemusí být hrazeny přímo pacienty, ale orgány veřejné moci nebo zdravotními pojišťovnami.

(54)

Kromě toho určitý podíl solidarity nezbytně nevylučuje možnost vykonávat činnost, která může být zisková. Některé subjekty mohou vzít v úvahu tyto aspekty solidarity vzhledem k výhodám, které mohou vstupem do uvedeného odvětví získat. Neziskové subjekty mohou naopak konkurovat ziskovým podnikům a mohou být tudíž podniky ve smyslu čl. 87 Smlouvy.

(55)

V důsledku toho Komise nemůže vyloučit, že určité činnosti vykonávané vzdělávacími institucemi, i v případě odborného vzdělávání poskytovaného v rámci veřejného systému odborného vzdělávání, budou muset být posuzovány jako hospodářské činnosti.

(56)

V tomto případě by se použil čl. 86 odst. 2 Smlouvy, který se vztahuje na podniky pověřené provozováním služeb v obecném hospodářském zájmu. Uvedený článek stanoví, že tyto podniky podléhají pravidlům obsaženým v této Smlouvě, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Článek kromě jiného upřesňuje, že rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství.

(57)

V důsledku toho lze ve smyslu čl. 86 odst. 2 Smlouvy udělit výjimku, neboť subjekty odborného vzdělávání byly v rámci příslušných vnitrostátních a regionálních předpisů pověřeny veřejnou službou prostřednictvím závazných aktů, totiž ujednání sjednaných mezi italskými regiony a vzdělávacími subjektymi, a jelikož nehrozilo nebezpečí nadměrných náhrad, protože podpora nemohla přesáhnout výši způsobilých nákladů, jak vyplývá z odděleného účetnictví.

(58)

Komise naopak dospívá k závěru, že hospodářská činnost je dostatečně prokázána u druhého typu činnosti, který je uveden v bodě 48, a to na základě údajů, které dodaly samy italské orgány.

(59)

Aby podpora spadala do oblasti působnosti čl. 87 Smlouvy, musí narušovat hospodářskou soutěž nebo jejím narušením hrozit, pokud je ovlivněna obchodní výměna mezi členskými státy. Tyto dvě podmínky jsou v případě státních podpor často spojené.

(60)

Pokud jde zejména o obchodní výměnu v rámci Společenství, Soud prvního stupně (19) připomněl, že když finanční podpora upevňuje postavení určitého podniku ve vztahu k jiným konkurenčním podnikům na trhu Společenství, tento trh ovlivňuje. Tento případ nastane, když podnik, který je příjemcem podpory, se aktivně podílí na obchodu mezi členskými státy nebo je smluvní stranou smluv sjednaných na základě postupu při nabídkovém řízení ve více členských státech.

(61)

Kromě toho podpora může být takové povahy, že ovlivňuje obchodní výměnu mezi členskými státy a narušuje hospodářskou soutěž, i když podnik, který je příjemcem podpory a který je konkurentem podniků ostatních členských států, není přeshraničních činností přímo účasten. Pokud totiž některý členský stát poskytne podporu určitému podniku, domácí nabídka může zůstat stejná nebo být navýšena s tím důsledkem, že podniky se sídlem v jiných členských státech budou mít menší příležitost nabízet své služby na trhu tohoto členského státu.

(62)

Proto ani přímá účast příjemců podpory (20) na vývozních činnostech, ani existence skutečné obchodní výměny mezi členskými státy ve stejném segmentu trhu nejsou pro prokázání vlivu na obchodní výměnu nezbytné. Navíc ani omezená částka podpory, ani poměrně malá velikost subjektu, který je příjemcem podpory, nedovolují, aby byly předem vyvozovány závěry, že obchodní výměna není ovlivněna.

(63)

Komise v tomto ohledu podotýká, že v posuzovaném případě jsou někteří příjemci podpory aktivní alespoň na regionální nebo nadregionální úrovni (a někdy vnitrostátní) a jejich obchodní obrat je značný, z čehož lze usuzovat, že jim umožňuje překonat překážky bránící proniknutí nabídky služeb v oblasti vzdělávání na trh Společenství. Komise kromě jiného podotýká, že tito příjemci podpor jsou již aktivní na nadnárodní úrovni.

(64)

Tak zejména jednotlivý příjemce podpory již působí v některých členských státech, jako v Belgii (se čtyřmi sídly), Francii (sedm sídel), Německu (čtyři sídla) a Spojeném království (jedno sídlo), v nečlenských státech jako je Švýcarsko a také v mimoevropských státech (Argentina). Tento příjemce je rovněž partnerem mezinárodní sítě „Exemplo“, která se skládá ze čtrnácti evropských vzdělávacích agentur a která sleduje cíle, jakými jsou např. výměna poznatků, stanovování referenčních ukazatelů („benchmarking“), spolupráce v rámci projektů Společenství, rozvoj specifických segmentů trhu pro elektronický obchod a „on–line“ vzdělávání.

(65)

Na základě uvedených údajů a pokud jde o vliv na obchodní výměnu, Komise dospívá k závěru, že posouzení státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy, pokud jde o předmětná opatření, musí být potvrzeno, jelikož tato opatření mohou mít skutečně vliv na obchodní výměnu uvnitř Společenství.

(66)

Komise podotýká, že povinnost předběžného oznámení vyplývající z čl. 88 odst. 3 Smlouvy nebyla v daném případě dodržena.

(67)

Vzhledem k tomu, že případ nebyl předběžně oznámen Komisi, aby mohla ověřit jeho slučitelnost s pravidly v oblasti státní podpory, byl výše udělený režim prováděn v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy a je tudíž protiprávní.

(68)

Podprogram „podpory na splacení nákladů z minulosti“ by v zásadě mohl spadat do oblasti působnosti nařízení „de minimis“ (21), jelikož režim nepamatuje ani na odvětví, která jsou z nařízení „de minimis“ vyňata, ani na podpory činností spjatým s vývozem či na činnosti, které podléhají přednostnímu využití tuzemských výrobků. Nicméně je třeba zdůraznit, že výše podpory často překračuje mezní hranici 100 000 EUR.

(69)

Komise tudíž setrvává v názoru, že posuzované opatření není v souladu s nařízením „de minimis“ a nelze je za takové považovat. Italské orgány navíc nikdy daný režim neposuzovaly jako režim „de minimis“.

(70)

Jelikož se v tomto podopatření neberou v úvahu žádné způsobilé náklady stanovené v čl. 4 odst. 7 písm. a) až f) nařízení o podporách na vzdělávání (22) nemůže mu být ve smyslu výše uvedeného nařízení udělena výjimka. Navíc ani italské orgány jej nikdy neposuzovaly jako podporu na vzdělávání.

(71)

Je–li podpora posuzována na základě nařízení Komise (ES) č. 70/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory malým a středním podnikům (23), Komise podotýká, že v rámci daného podprogramu není stanovena žádná podpora na investice, a to jak do hmotného, tak nehmotného majetku. Jeho cílem je naopak pouze snížit běžné výdaje, a to prostřednictvím podpor na splacení nákladů z minulosti, které lze posuzovat jako náklady na provoz a k nimž Komise obvykle nezaujímá příznivý postoj.

(72)

Poskytnutí podpory na provoz, která nebude spojena s žádným dodatečným nákladem způsobeným realizací veřejné služby, může být příčinou ke snížení režijních nákladů, které podniky musí zpravidla nést samy.

(73)

Skutečností je, že podpory na provoz mohou být výjimečně poskytovány pouze v oblastech, na které se vztahuje výjimka podle čl. 87 odst. 3 písm. a) za předpokladu, že jsou dodrženy náležitosti stanovené v bodě 4.15 pokynů pro regionální podporu (24). V daném případě je třeba zdůraznit, že příslušné vnitrostátní pravidlo se bez rozdílu použije na celém území členského státu bez jakéhokoli odlišování majícího za cíl odstranit regionální znevýhodnění.

(74)

Komise má za to, že posuzovaný režim nesplňuje žádnou z výše uvedených podmínek. Kromě toho ani nařízení o podporách malým a středním podnikům, ani pokyny pro regionální podporu nebyly v souvislosti s případnou slučitelností režimu italskými orgány uplatněny.

(75)

Navíc se nezdá, že daná podpora má nějaký další horizontální cíl Společenství na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy, jako výzkum a vývoj, zaměstnanost, životní prostředí nebo záchranu a restrukturalizaci podniků majících potíže, ve smyslu příslušných pokynů, rámců a nařízení.

(76)

Výjimku stanovenou v čl. 87 odst. 2 písm. a) až c) (25) Smlouvy zjevně nelze použít pro tento případ. Stejný závěr lze vyvodit v souvislosti s výjimkami podle čl. 87 odst. 3 písm. b) až d) (26).

(77)

V případě podprogramů „pobídky k dobrovolnému odchodu ze zaměstnání“ a „přizpůsobení informačních systémů“ lze uplatnit stejnou úvahu jako v případě podprogramu „podpory na splacení nákladů z minulosti“.

(78)

Komise má totiž za to, že většina těchto podpor musí být považována za podpory na provoz; z toho důvodu se domnívá, že se na ně nevztahují výjimky.

(79)

(15) Má zejména za to, že cílem podpor je vybízet zaměstnance k dobrovolnému odchodu ze zaměstnání, čímž je pravděpodobně poskytována neoprávněná konkurenční výhoda, neboť subjekty odborného vzdělávání, kterým je podpora poskytována, mohou oproti svým konkurentům uměle snížit náklady na zaměstnance, nemohou využívat žádné výjimky, a to jak na základě nařízení Komise (ES) č. 2204/2002 ze dne 12. prosince 2002 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory zaměstnanosti (27), tak na základě jiných platných právních předpisů.

(80)

Obdobně výdajům na přizpůsobení informačních systémů nemůže být udělena žádná výjimka, jelikož nejsou počáteční investicí ve smyslu nařízení o podporách malým a středním podnikům (28) a nepředstavují ani nástroj regionálního rozvoje ve smyslu pokynů pro regionální podporu (29).

(81)

Na podporu na přizpůsobení budov a zařízení závazným bezpečnostním normám se ve smyslu v současnosti platných pravidel o státních podporách nemůže vztahovat žádná výjimka, a to z důvodů uvedených v bodech 68 až 76.

(82)

Naopak na část podpory na přizpůsobení budov a zařízení, která se vztahuje na dodatečné náklady vyplývající ze zaměstnávání tělesně postižených pracovníků, může být na základě nařízení o podporách zaměstnanosti (30) využito výjimky.

(83)

Obdobně na podpory na základě podprogramu „vzdělávání školitelů“ může být na základě nařízení o podporách na vzdělávání (31) využito výjimky.

(84)

Jelikož odborné vzdělávání, jež je součástí systému veřejného odborného vzdělávání a jež je poskytováno jednotlivcům, jak je uvedeno v bodech 44 – 49 a jak vyplývá z odděleného účetnictví, není považováno za hospodářskou činnost, nevztahuje se na podpory poskytnuté v souvislosti s náklady spjatými s takovou činností ustanovení čl. 87 odst. 1 Smlouvy; tyto podpory tudíž nepředstavují státní podporu.

(85)

Na druhé straně, pokud by některé činnosti vykonávané v rámci systému veřejného odborného vzdělávání byly na základě vývoje v pojetí hospodářské činnosti považovány za hospodářské činnosti, jak je uvedeno v bodech 50 až 55, mohou ve smyslu čl. 86 odst. 2 Smlouvy využít výjimky.

(86)

Naopak podpory poskytované v souvislosti s náklady způsobenými obchodní činností splňují všechny podmínky, aby byly považovány za státní podporu a tudíž se na ně vztahuje čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(87)

Komise vyjadřuje politování, že režim podpor na reformu systému odborného vzdělávání je protiprávní vzhledem k tomu, že byl v míře, kdy podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy představuje státní podporu, uskutečněn v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy.

(88)

Podprogramy „přizpůsobení provozních budov a zařízení závazným právním předpisům v oblasti bezpečnosti a pro potřeby tělesně postižených osob“ v části, která se týká dodatečných nákladů na zaměstnávání tělesně postižených pracovníků, a „vzdělávání školitelů, aby splnili podmínky akreditace“ mohou využít výjimky podle nařízení Komise č. 2204/2002 ze dne 12. prosince 2002 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory zaměstnanosti (32) (v případě prvního podprogramu) a nařízení Komise č. 68/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podpory na vzdělávání (33) (v případě druhého podprogramu).

(89)

Podpory poskytnuté v rámci podprogramů „podpory na splacení nákladů z minulosti“, „pobídky k dobrovolnému odchodu ze zaměstnání“, „přizpůsobení provozních budov a zařízení závazným právním předpisům v oblasti bezpečnosti a pro potřeby tělesně postižených osob“ jsou v části týkající se přizpůsobení závazným bezpečnostním normám neslučitelné se společným trhem.

(90)

Komise podotýká, že nařízení „de minimis“ (34) by se v zásadě mohlo pro zvažovaná opatření použít, neboť při těchto opatřeních se neberou v úvahu ani odvětví, na která se toto nařízení nevztahuje, ani podpory na činnosti spjaté s vývozem či podpory, které podléhají přednostnímu využití tuzemských výrobků. V důsledku toho, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené nařízením „de minimis“, a zejména je-li dodržena mezní hranice 100 000 EUR pro jednotlivého příjemce podpory na každé tříleté období, může být podpora poskytovaná na základě posuzovaných opatření považována za „de minimis“ a tudíž za nespadající do oblasti působnosti čl. 87 odst. 1 Smlouvy.

(91)

Toto rozhodnutí o posuzovaném režimu podpor musí být neprodleně uplatněno. Zavedenou praxí Komise je, že na základě článku 87 Smlouvy po příjemci podpory požaduje, aby navrátil podporu, která byla podle článku 88 Smlouvy poskytnuta protiprávně a je neslučitelná se společným trhem. Tato praxe byla potvrzena v článku 14 nařízení Rady (ES) č. 659/99, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 88 Smlouvy o ES (35).

(92)

Komise kromě jiného podotýká, že rozhodnutím o režimu podpory není dotčena možnost, že by jednotlivá opatření netvořila podporu (jelikož se na jednotlivé poskytnutí podpory vztahuje pravidlo de minimis) nebo může být zcela nebo částečně považována na základě vlastních charakteristik za slučitelnou se společným trhem (například na základě nařízení o výjimce).

(93)

Podle čl. 14 odst. 2 nařízení (ES) č. 659/99 se musí k podpoře, která má být navrácena, připočíst úroky vypočítané na základě příslušné sazby, jež stanovila Komise. Úroky běží ode dne, kdy byla protiprávní podpora dána příjemci k dispozici, do dne, kdy byla navrácena.

(94)

Úroky se vypočítávají v souladu s ustanoveními v kapitole V nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (36).

(95)

Za tímto účelem Itálie možným příjemcům podpory z režimu nařídí, aby do dvou měsíců od přijetí tohoto rozhodnutí podporu navrátili i s úroky, jež jsou specifikovány v bodě 94. Celá podpora musí být navrácena nejpozději ke konci prvního daňového roku, který následuje po dni oznámení tohoto rozhodnutí.

(96)

Itálie Komisi poskytne požadované informace a použije při tom dotazník, který je součástí přílohy I tohoto rozhodnutí; vystaví seznam dotčených příjemců a jasně uvede stanovená a již přijatá opatření, aby neprodleně a účinně dosáhla navrácení protiprávní státní podpory. Itálie do dvou měsíců od přijetí rozhodnutí zašle Komisi veškeré dokumenty prokazující, že vůči příjemcům nezákonných podpor bylo zahájeno řízení o návrácení (jedná se o oběžníky, rozhodnutí o navrácení atd.).