Prozatímní vydání

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

5. října 2020(*)

„Státní podpory – Ropný výzkum – Režim podpor zavedený Francií ‐ Implicitní a neomezená státní záruka poskytnutá IFPEN přiznáním postavení EPIC – Výhoda – Domněnka o existenci výhody – Přiměřenost“

Ve spojených věcech T‑479/11 RENV a T‑157/12 RENV,

Francouzská republika, zastoupená P. Dodellerem, jako zmocněncem,

žalobkyně ve věci T‑479/11 RENV,

IFP Énergies nouvelles, se sídlem v Rueil-Malmaison (Francie), zastoupená E. Lagathu a É. Barbier de La Serre, avocats,

žalobkyně ve věci T‑157/12 RENV,

proti

Evropské komisi, zastoupené B. Stromskym a D. Grespanem, jako zmocněnci,

žalovaná,

jejímž předmětem je žaloba založená na článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise 2012/26/EU, ze dne 29. června 2011, o státní podpoře C 35/08 (ex NN 11/08), kterou Francie poskytla veřejné instituci Institut Français du Pétrole (Úř. věst. 2012, L 14, s. 1),

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení A. M. Collins, předseda, M. Kančeva (zpravodajka) a G. De Baere, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: L. Ramette, administrátor,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. listopadu 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Svými návrhy se Francouzská republika a IFP Énergies nouvelles (dále jen „IFPEN“), před 13. červencem 2010 nazývaná Institut français du pétrole, domáhají zrušení celého rozhodnutí Komise 2012/26/EU ze dne 29. června 2011 o státní podpoře C 35/08 (ex NN 11/08), kterou Francie poskytla veřejné instituci Institut français du pétrole (Úř. věst. 2012, L 14, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“).

2        IFPEN je veřejnoprávní výzkumná instituce pověřená třemi úkoly obecného zájmu, a sice výzkumem a vývojem v oblasti vyhledávání ložisek ropy a plynu a v oblasti technologií rafinace a petrochemie, vzděláváním inženýrů a techniků a poskytováním informací a dokumentace souvisejících s těmito odvětvími (bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

3        IFPEN kromě toho přímo či nepřímo ovládá tři obchodní společnosti, Axens, Beicip-Franlab a Prosernat, se kterými uzavřela výhradní výzkumné a licenční dohody.

4        Až do roku 2006 měla IFPEN formu právnické osoby soukromého práva a byla podle vnitrostátních ustanovení francouzského práva pod hospodářskou a finanční kontrolou francouzské vlády. Podle loi 2005-781, du 13 juillet 2005, de programme fixant les orientations de la politique énergétique (zákon č. 2005-781 ze dne 13. července 2005 o programu orientace energetické politiky) (JORF ze dne 14. července 2005, s. 11570), se IFPEN s účinností ke dni 6. července 2006 přeměnila na právnickou osobu veřejného práva, konkrétně na veřejnou instituci průmyslové a obchodní povahy (EPIC) (body 21 až 23 napadeného rozhodnutí).

5        Na jednu stranu vyplývá ze spisu, že důvodem této přeměny byla vůle francouzských orgánů uvést do souladu povahu a způsob fungování IFPEN se způsobem jejího financování. Jelikož byla IFPEN financována především přidělováním rozpočtových prostředků, měla přeměna za cíl zmenšit rozpor mezi soukromoprávní povahou této instituce a veřejným původem významné části jejích zdrojů. Na druhou stranu souvisela tato přeměna s procesem sjednocení právního postavení francouzských výzkumných institucí.

6        Co se týče právního postavení EPIC ve francouzském právu, je třeba upřesnit, že tyto instituce představují kategorii právnických osob veřejného práva, které vykonávají činnosti hospodářské povahy. Mají právní subjektivitu oddělenou od státu a finanční nezávislost, jakož i zvláštní svěřené pravomoci, které obecně zahrnují výkon jednoho nebo několika úkolů veřejné služby. Podle francouzského práva nepodléhají právnické osoby veřejného práva obecnému právu úpadkových řízení podle obecné zásady nezabavitelnosti veřejného majetku. Nepoužitelnost úpadkových řízení na EPIC byla potvrzena judikaturou francouzského Kasačního soudu, formulovanou na základě loi 85-98, du 25 janvier 1985, relative au redressement et à la liquidation judiciaire des entreprises (zákon č. 85-98 ze dne 25. ledna 1985 o vyrovnání a soudní likvidaci podniků) (JORF ze dne 26. ledna 1985, s. 1097).

7        Specifičnosti právního postavení EPIC zaujaly Evropskou komisi, která v rozhodnutí 2010/605/EU ze dne 26. ledna 2010 o státní podpoře C 56/07 (ex E 15/05), kterou Francie poskytla společnosti La Poste (Úř. věst. 2010, L 274, s. 1, dále jen „rozhodnutí La Poste“), poprvé zkoumala toto postavení ve vztahu k pravidlům upravujícím státní podpory v Evropské unii. V tomto rozhodnutí došla Komise k závěru, že EPIC díky své právní formě požívají implicitní a neomezené státní záruky pro své hospodářské činnosti využívající veřejné prostředky. Tento závěr byl založen na následujících poznatcích (bod 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí a body 20 až 37 odůvodnění rozhodnutí La Poste):

–        úpadková řízení obecného práva nejsou na EPIC použitelná;

–        EPIC naopak podléhají ustanovením loi 80-539, du 16 juillet 1980, relative aux astreintes prononcées en matière administrative et à l’exécution des jugements par les personnes morales de droit public (zákon č. 80-539 ze dne 16. července 1980 o donucovacích prostředcích v oblasti veřejné správy a o výkonu rozsudků veřejnoprávními právnickými osobami) (JORF ze dne 17. července 1980, s. 1799) a jeho prováděcích předpisů. Tato ustanovení výslovně stanoví, že stát je orgánem způsobilým k vymáhání dluhů veřejných institucí, udělují mu významné pravomoci, například pravomoc provedení úhrady z moci úřední a pravomoc vytvoření dostatečných zdrojů, a upravují zásadu konečné odpovědnosti státu za dluhy právnických osob veřejného práva;

–        v případě zániku EPIC se použije zásada převodu dluhů na stát nebo na jiný veřejnoprávní subjekt, takže všichni věřitelé EPIC mají jistotu, že nikdy nepřijdou o svou pohledávku vůči instituci tohoto typu;

–        EPIC by mohly využít přednostního přístupu k „účtům záloh státní pokladny“.

8        V rozhodnutí La Poste shledala Komise, že implicitní a neomezená státní záruka, jež je vlastní postavení EPIC společnosti La Poste, představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU tím, že společnosti La Poste umožňuje získat výhodnější úvěrové podmínky, než by získala, kdyby byla posuzována pouze podle svých výsledků (body 256 až 300 odůvodnění rozhodnutí La Poste).

9        Právě v souvislosti s řízením, které vedlo k přijetí rozhodnutí La Poste, informovaly francouzské orgány v průběhu roku 2006 Komisi o přeměně IFPEN na EPIC. Tato informace byla Komisi předána v rámci řízení o pravidlech upravujících státní podporu zahájeného v roce 2005, které se týkalo přezkumu veřejného financování poskytnutého IFPEN francouzskými orgány (body 1 až 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

10      Komise tedy rozhodla o oddělení zkoumání otázky, zda přeměna IFPEN na EPIC mohla představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU od zkoumání veřejného financování IFPEN. Dne 16. července 2008 tak ukončila zkoumání veřejného financování poskytnutého IFPEN přijetím rozhodnutí 2009/157/ES o opatření podpory C 51/05 (ex NN 84/05), které provedla Francie ve prospěch skupiny IFP (Úř. věst. 2009, L 53, s. 13). Ve stejný den rozhodnutím uveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2008, C 259, s. 12, dále jen „rozhodnutí o zahájení formálního řízení“) rozhodla o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, které se týkalo neomezené státní záruky ve prospěch IFPEN a vyzvala dotčené účastníky k předložení vyjádření.

11      V rozhodnutí o zahájení formálního řízení Komise zejména uvedla, že IFPEN ze své přeměny na EPIC získala výhodu především prostřednictvím podmínek financování, jichž mohla využít na finančních trzích a které byly považované za výhodnější. Tato výhoda financovaná prostřednictvím státních zdrojů, podle Komise představovala státní podporu ve smyslu jejího sdělení o použití článků [107] a [108 SFEU] na státní podpory ve formě záruk (Úř. věst. 2008, C 155, s. 10, dále jen „sdělení o zárukách“).

12      Francouzské orgány sdělily Komisi své připomínky k tomuto rozhodnutí dopisem ze dne 14. října 2008. Následně ještě odpověděly na doplňující otázky Komise a poskytly informace o vztazích mezi IFPEN a různými skupinami věřitelů. Dne 20. května 2010 bylo rovněž zorganizováno setkání Komise s francouzskými orgány.

13      Kromě toho konkurent společnosti Axens, společnost UOP Limited, která je anglickou společností usazenou v Guilfordu (Spojené království), předložila komentář v reakci na rozhodnutí o zahájení formálního řízení. Francouzské orgány měly možnost předložit připomínky k tomuto komentáři.

14      Dne 29. června 2011 přijala Komise napadené rozhodnutí.

15      Na prvním místě s použitím stejného odůvodnění jako v rozhodnutí La Poste, a také s použitím četných odkazů na toto rozhodnutí v napadeném rozhodnutí (viz zejména bod 98 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí) měla Komise za to, že přeměna IFPEN na EPIC v červenci 2006 jí přinesla prospěch v podobě neomezené a implicitní státní záruky. Komise rovněž shledala, že uvedená záruka měla za následek převod státních zdrojů ve smyslu bodu 2.1 sdělení o zárukách, jelikož IFPEN za tuto záruku nezaplatila žádnou prémii. Tímto způsobem podle Komise dochází na straně podniku zároveň ke vzniku výhody a k čerpání státních prostředků, protože stát se zříká odměny, která je s poskytnutím záruk obvykle spojena. Podle Komise kromě toho záruka vytváří riziko možného a budoucího čerpání státních zdrojů, jelikož stát by byl povinen platit dluhy IFPEN (body 134 a 135 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16      Co se naopak týče dceřiných společností IFPEN, Komise poznamenala, že jako obchodní společnosti podléhají úpadkovým řízením obecného práva a jejich věřitelé nemohou automaticky uplatnit odpovědnost jejich hlavního akcionáře. Vyvodila z toho, že se na tyto dceřiné společnosti nevztahuje neomezená státní záruka, jakou získala IFPEN díky svému postavení EPIC (body 176 a 177 napadeného rozhodnutí).

17      Na druhém místě Komise upřesnila, že neomezená státní záruka vyplývající z postavení EPIC instituce IFPEN může představovat státní podporu, pokud pokrývá její hospodářské činnosti. Komise tedy rozhodla o omezení rozsahu svého přezkumu existence státní podpory pouze na ty činnosti prováděné IFPEN, které mají hospodářskou povahu, na rozdíl od činností dceřiných společností, které nejsou kryty uvedenou zárukou, a nehospodářských činností IFPEN. Komise uvedla, že hospodářské činnosti IFPEN se omezují na činnosti v oblasti smluvního výzkumu, které prováděla na účet svých dceřiných společností a na účet třetích stran, na činnosti přenosu technologií v oblasti výhradní činnosti dceřiných společností Axens, Prosernat a Beicip-Franlab, jakož i činnosti umístění infrastruktury, poskytování zaměstnanců a poskytování právních služeb ve prospěch svých dceřiných společností (body 187 a 189 až 191 napadeného rozhodnutí).

18      Na třetím místě Komise posuzovala zejména otázku, zda dotčená implicitní a neomezená záruka přinesla selektivní výhodu skupině vytvořené IFPEN a jejím dceřiným společnostem (dále jen „skupina IFPEN“).

19      V tomto ohledu se Komise rozhodla nejprve prozkoumat otázku, zda IFPEN sama o sobě mohla z implicitní a neomezené státní záruky získat výhodu, a poté ověřit, zda mohla tuto výhodu přenést na své dceřiné společnosti (bod 192 napadeného rozhodnutí).

20      Co se týče výhody, kterou mohl využít IFPEN, rozhodla Komise prozkoumat vztahy této instituce EPIC s bankovními a finančními institucemi, dodavateli a zákazníky (body 193 a 194 napadeného rozhodnutí).

21      Co se týče vztahů IFPEN s bankovními a finančními institucemi, Komise dospěla k závěru, že tato instituce neměla žádnou skutečnou hospodářskou výhodu ze státní záruky spjaté s jejím postavením EPIC v období od její přeměny na EPIC v červenci 2006 až do konce roku 2010 (dále jen „dotčené období“) (body 195 a až 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise však zdůraznila, že se tento závěr týká pouze minulosti, jelikož nemůže předvídat budoucí jednání tržních subjektů ani vývoj jejich vnímání vlivu státní záruky na riziko neplacení závazků ze strany IFPEN (bod 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V důsledku toho se Komise rozhodla uložit Francouzské republice povinnost, aby jí sdělila informace týkající se úrovně a podmínek zadlužení IFPEN a předložila důkaz, že tyto půjčky byly v souladu s tržními podmínkami, nebo aby do odhadu maximálních částek účinků záruky připojila ekvivalent odpovídající podpory. Komise uvedla, že povinnosti Francouzské republiky a její závazek uvést u každé transakce do smlouvy o financování písemnou poznámku, která vylučuje, aby stát v případě platební neschopnosti IFPEN převzal její finanční závazky při placení pohledávky, aniž vyřešil všechny problémy se zárukou, by umožnily uplatnit výjimku přijatého rizika a omezit případné negativní dopady záruky (body 201 a 202 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

22      Pokud jde dále o vztahy IFPEN s dodavateli, Komise dospěla k závěru, že IFPEN získala skutečnou hospodářskou výhodu spočívající ve snížení cen uplatňovaných jejími dodavateli. Toto snížení cen vyplynulo z příznivějšího posouzení rizika ze strany dodavatelů, pokud jde o neplnění závazků IFPEN z důvodu neomezené státní záruky, která jí přiznávala postavení EPIC (body 203 až 215 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

23      Co se konečně týče vztahů IFPEN se zákazníky, Komise uvedla, že vzhledem k záruce poskytnuté IFPEN ze strany státu mají její zákazníci jistotu, že se IFPEN nikdy nedostane do insolvenčního řízení, a bude tudíž vždy schopna plnit své smluvní závazky, nebo pokud tak neučiní, budou odškodněni za neplnění závazků z její strany. Bez této záruky by přitom zákazník, který chce získat stejnou úroveň ochrany, si byl nucen sjednat u některého finančního zprostředkovatele záruku za řádné provedení smlouvy. IFPEN tedy požívala skutečné hospodářské výhody, která spočívala v tom, že nebyl zaplacen poplatek odpovídající záruce za řádné provedení smlouvy nebo přinejmenším záruku za vynaložení maximálního úsilí, což je výhoda, kterou nabízela svým zákazníkům (body 216 až 237 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

24      Komise konstatovala, že hospodářská výhoda, kterou IFPEN získala díky státní záruce, je selektivní, jelikož konkurenti IFPEN, na které se vztahuje obecná insolvenční úprava, nepožívají srovnatelné státní záruky (body 215 a 238 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

25      Pokud jde o případný převod výhody vzniklé IFPEN na její soukromoprávní dceřiné společnosti, s odkazem na analýzu vztahů mezi IFPEN a jejími dceřinými společnostmi provedenou v rozhodnutí 2009/157, Komise dospěla k závěru, že kdyby vztahy mezi IFPEN a Beicip-Franlab byly uskutečňovány za obvyklých tržních podmínek, dceřiné společnosti Axens a Prosernat mohly v určité míře těžit z hospodářské výhody, která vznikla IFPEN na základě záruky, kterou získala vzhledem ke svému postavení EPIC. Kvalifikovala tuto výhodu jako selektivní z toho důvodu, že konkurenti společností Axens a Prosernat neměli přístup k technologiím a personálním a materiálním zdrojům IFPEN za stejně výhodných podmínek (body 226 a 243 až 250 napadeného rozhodnutí).

26      Na čtvrtém místě Komise zkoumala otázku narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu. Komise poukázala na to, že státní záruka „mohla [...] vést ke snížení provozních nákladů [IFPEN] na služby poskytované třetím stranám (smluvní výzkum) a ke snížení provozních nákladů společností Axens a Prosernat na služby, jež jim poskytuje jejich mateřská společnost (výzkum ve výhradní oblasti jejich činnosti, smluvní výzkum, přidělování personálu a poskytování materiálu a správních služeb), což má za následek zvýhodnění skupiny IFP[EN], a tudíž narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.“ Podle Komise, jelikož trhy, na nichž působí skupina IFPEN, jsou široce otevřené obchodu v rámci Unie, může mít poskytnutí státní záruky IFPEN nepříznivý dopad na konkurenční podniky, jež vykonávají nebo hodlají vykonávat obdobné hospodářské činnosti na dotyčných trzích, a tím narušit hospodářskou soutěž a nepříznivě ovlivňovat obchod ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (body 251 až 253 odůvodnění).

27      Komise dospěla k závěru, že tato záruka představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (bod 255 odůvodnění).

28      Na pátém místě Komise přezkoumala slučitelnost této podpory tím, že rozlišila jednak podporu v oblasti smluvního výzkumu a poskytování služeb IFPEN jak na účet třetích osob, tak na účet jejích dceřiných společností a jednak podporu skupině IFPEN ve výhradních oblastech činností společností Axens a Prosernat. Komise dospěla k závěru, že státní podpora udělená skupině IFPEN je slučitelná s vnitřním trhem, s výhradou určitých podmínek, přesněji popsaných v napadeném rozhodnutí.

29      Podstatné body výroku napadeného rozhodnutí jsou zaznamenány níže:

„Článek 1

1. Tím, že Francie udělila veřejné instituci [IFPEN] postavení veřejné instituce průmyslové a obchodní povahy, poskytla jí počínaje dnem 7. července 2006 neomezenou veřejnou záruku (dále jen ‚státní záruka‘) pokrývající všechny její činnosti.

2. Krytí nehospodářských činností [IFPEN] státní zárukou, zejména krytí jejích činností týkajících se vzdělávání s cílem zvýšit množství a zlepšit kvalifikaci lidských zdrojů, činností nezávislého výzkumu a vývoje s cílem zvýšit objem znalostí a zlepšit chápání stávajícího know-how a činností týkajících se šíření výsledků dosažených v oblasti výzkumu, nepředstavuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

3. V případě činností týkajících se převodů technologií, které [IFPEN] provádí v oblastech stanovených ve výhradní dohodě o vývoji, uvádění na trh a užití – uzavřené s její dceřinou společností Beicip-Franlab – nepředstavuje krytí státní zárukou státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

4. V případě činností týkajících se převodů technologií, které [IFPEN] provádí v oblastech stanovených ve výhradních dohodách, jež byly uzavřeny s jejími dceřinými společnostmi Axens a Prosernat, uvedených v čl. 3 odst. 1 rozhodnutí [2009/157], krytí státní zárukou představuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

5. V případě služeb v oblasti smluvního výzkumu a služeb poskytovaných [IFPEN] jak třetím stranám, tak dceřiným společnostem, krytí státní zárukou představuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

[…]

Článek 3

Krytí hospodářských činností uvedených v čl. 1 odst. 4 a 5 tohoto rozhodnutí státní zárukou v období od 7. července 2006 do 31. prosince 2009 představovalo podporu slučitelnou s vnitřním trhem.

Článek 4

Krytí hospodářských činností uvedených v čl. 1 odst. 4 tohoto rozhodnutí státní zárukou – od 1. ledna 2010 do ukončení platnosti výhradních dohod mezi [IFPEN] a jejími dceřinými společnostmi Axens a Prosernat, které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 1 rozhodnutí [2009/157] – představuje podporu slučitelnou s vnitřním trhem s výhradou dodržování podmínek uvedených v článcích 5 a 6 tohoto rozhodnutí.

Článek 5

1. Výroční finanční zpráva uvedená v čl. 4 odst. 2 rozhodnutí [2009/157] obsahuje kromě prvků již uvedených v čl. 5 odst. 1 uvedeného rozhodnutí také prvky uvedené v odstavcích 2, 3 a 4 tohoto článku.

2. Výroční finanční zpráva obsahuje údaje o výši, úrokové sazbě a smluvních podmínkách pro poskytnutí půjček, které si vzala [IFPEN] v průběhu daného ročního období, jakož i hrubý grantový ekvivalent případného úrokového zvýhodnění spojeného se státní zárukou, pokud se nepředloží důkaz o tom, že tyto smlouvy o úvěru jsou v souladu s běžnými tržními podmínkami, a to buď porovnáním jejich podmínek s podmínkami získanými [IFPEN] před změnou jejího postavení, nebo na základě přesnější metodiky, jež byla předem schválena Komisí.

3. Výroční finanční zpráva obsahuje údaje o hodnotě majetku a služeb, jež [IFPEN] získal od dodavatelů za účelem poskytování hospodářských služeb uvedených v čl. 1 odst. 4 a 5 tohoto rozhodnutí v průběhu daného ročního období, jakož i maximální odhad hrubého grantového ekvivalentu podpory, jenž vyplývá ze skutečnosti, že dodavatelé příznivěji hodnotili riziko neplnění závazků podnikem. Toto hodnocení se provádí buď uplatněním paušální sazby ve výši 2,5 % na hodnotu provedených nákupů, nebo na základě přesnější metodiky, jež byla předem schválena Komisí.

4. Výroční finanční zpráva obsahuje údaje o hodnotě hospodářských činností uvedených v čl. 1 odst. 4 a 5 tohoto rozhodnutí, které veřejná instituce [IFPEN] realizovala v průběhu daného ročního období, jakož i maximální odhad hrubého grantového ekvivalentu podpory, jenž vyplývá ze skutečnosti, že nebyl zaplacen poplatek odpovídající záruce za řádné provedení smlouvy, nebo alespoň za vynaložení maximálního úsilí, která byla příjemcům uvedených hospodářských služeb poskytnuta. Toto hodnocení se provádí buď uplatněním paušální sazby ve výši 5 % na hodnotu poskytnutých služeb, nebo na základě přesnější metodiky, jež byla předem schválena Komisí.

Článek 6

1. Celková výše veřejných finančních prostředků přidělených na činnosti [IFPEN] ve výhradních oblastech činnosti společností Axens a Prosernat, včetně maximálního dopadu státní záruky, tak jak byl odhadnut v čl. 5 odst. 2, 3 a 4 tohoto rozhodnutí, musí být nižší než maximální intenzita povolená Rámcem Společenství pro státní podporu na výzkum, vývoj a inovace.

2. V případě překročení prahové hodnoty uvedené v odstavci 1 tohoto článku vrátí případně společnost Axens nebo Prosernat přebytek podpory [IFPEN].

Článek 7

Krytí hospodářských činností uvedených v čl. 1 odst. 5 prostřednictvím státní záruky ode dne 1. ledna 2010 představuje státní podporu slučitelnou s vnitřním trhem s výhradou dodržování podmínek uvedených v článku 8 tohoto rozhodnutí.

Článek 8

1. Činnosti v oblasti smluvního výzkumu a poskytování služeb, jež provádí [IFPEN] – uvedené v čl. 1 odst. 5 tohoto rozhodnutí – musí pouze doplňovat její hlavní činnost v oblasti nezávislého veřejného výzkumu.

[…]

3. Francie Komisi každoročně předloží zprávu o činnostech v oblasti smluvního výzkumu a poskytování služeb, jež provádí [IFPEN], ve které je upřesněn podíl těchto činností v poměru k rozpočtu [IFPEN] vyčleněnému touto institucí na její činnosti v oblasti nezávislého veřejného výzkumu.

Článek 9

1. Francouzské orgány a [IFPEN] zajistí, aby při každé transakci byla ve smlouvě o financování (pro všechny nástroje, na které se smlouva vztahuje) uvedena tato zmínka:

‚Emise/program/půjčka nejsou kryty žádnou přímou či nepřímou státní zárukou. V případě platební neschopnosti není stát povinen převzít finanční závazky veřejné instituce [IFPEN] při placení pohledávky.‘

2. Francouzské orgány zajistí vložení obdobné doložky, kterou se vyloučí odpovědnost státu, do všech smluv týkajících se služeb v oblasti smluvního výzkumu či služeb uvedených v čl. 1 odst. 5 tohoto rozhodnutí.

3. Francouzské orgány zajistí vložení obdobné doložky, kterou se vyloučí odpovědnost [IFPEN] a státu, do všech smluv, které zahrnují pohledávku a které byly uzavřeny akciovými společnostmi Axens, Beicip-Franlab a Prosernat.

4. [IFPEN] se zdrží vydání jakéhokoli druhu ručení, avalu, záruky, prohlášení o splnění závazků či doporučujícího dopisu ve prospěch akciových společností Axens, Beicip-Franlab a Prosernat, které by nebyly v souladu s běžnými tržními podmínkami.

[…]“

 Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem

30      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 9. září 2011 podala Francouzská republika žalobu proti napadenému rozhodnutí, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑479/11.

31      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 5. dubna 2012 podala IFPEN žalobu proti napadenému rozhodnutí, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑157/12.

32      Usnesením ze dne 2. prosince 2013 předseda osmého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastníků řízení přerušil řízení ve věcech, ve kterých byl od té doby vydán rozsudek ze dne 26. května 2016, Francie a IFP Énergies nouvelles v. Komise (T‑479/11 a T‑157/12, dále jen „původní rozsudek“, EU:T:2016:320), až do vydání rozhodnutí Soudního dvora, kterým se ukončí řízení ve věci, ve které byl mezitím vydán rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217).

33      Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), zamítl kasační opravný prostředek, který podala Francouzská republika proti rozsudku ze dne 20. září 2012, Francie v. Komise (T‑154/10, EU:T:2012:452), kterým Tribunál zamítl její žalobu proti rozhodnutí La Poste, vyzval Tribunál Francouzskou republiku, IFPEN a Komisi, aby předložily vyjádření k důsledkům, které je třeba vyvodit z rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), pro žaloby ve věcech, které mezitím vedly k původnímu rozsudku.

34      Dopisem ze dne 5. května 2014 vzala Francouzská republika zpět žalobní důvody, kterými zpochybnila existenci implicitní a neomezené státní záruky spjaté s postavením EPIC, jakož i spojitost mezi údajnou výhodou ve prospěch IFPEN z uvedené záruky a převodem státních prostředků. Dopisem z téhož dne IFPEN rovněž upustila od žalobního důvodu, kterým zpochybnila existenci implicitní a neomezené státní záruky spjaté s postavením EPIC.

35      Rozhodnutím ze dne 8. září 2015 předseda osmého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastníků řízení sloučil věci, které mezitím vedly k vydání původní rozsudku, pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž se končí řízení.

36      Řeči účastnic řízení ve spojených věcech a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 8. října 2015.

37      Původním rozsudkem vyneseným dne 26. května 2016 Tribunál částečně vyhověl žalobám Francouzské republiky a IFPEN a zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž kvalifikovalo záruky vyplývající ze skutečnosti, že IFPEN má postavení EIPC, jako „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a určilo důsledky této kvalifikace. Ve zbývající části Tribunál žaloby zamítl.

38      Tribunál konkrétně rozhodl, že pokud jde o definici výhody ve vztahu mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky, Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění, jakož i povinnost prokázat tuto výhodu a dopustila se nesprávného právního posouzení tím, že pro výpočet výše dotčené výhody zvolila použití faktoringu a záruky za řádné provedení smlouvy. Tribunál rovněž rozhodl, že Komise k předložení důkazu o této výhodě nemohla uplatnit domněnku o existenci výhody, kterou EPIC poskytla implicitní a neomezená státní záruka spjatá s jejím postavením, založenou Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217). Tribunál totiž rozhodl, že předpoklad, na němž je tato domněnka založena, není možný, pokud jde o vztah mezi IFPEN a jejími dodavateli, a že Komise nevymezila výhodu, která by vyplývala ze záruky poskytnuté IFPEN v jejích vztazích s jejími zákazníky, takže domněnka, které se hodlá dovolávat, je bezpředmětná. Navíc Tribunál rozhodl, že se tato domněnka o výhodě omezuje na transakce, které zahrnují financování, půjčku nebo obecněji úvěr, a nemůže se tedy vztahovat na vztahy EPIC s jejími dodavateli a zákazníky. Tribunál rovněž rozhodl, že i když se Komise mohla dovolávat domněnky založené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), aby prokázala existenci výhody, kterou IFPEN požívala z jejího postavení EPIC ve vztazích s bankovními a finančními institucemi, byla tato domněnka v projednávané věci vyvrácena. Tribunál totiž poukázal na to, že od přeměny IFPEN na EPIC v červenci 2006 až do konce období přezkoumávaného v napadeném rozhodnutí, totiž do konce roku 2010, nezískala IFPEN ze svého postavení EPIC žádnou skutečnou hospodářskou výhodu v podobě výhodnějších úvěrových podmínek, které by jí byly poskytnuty bankovními a finančními institucemi. Tribunál měl rovněž za to, že jelikož byla domněnka vyvrácena pro posuzované období, nelze se jí znovu dovolávat za účelem předložení důkazu, že dotčená záruka poskytla IFPEN výhodu ve vztazích s bankovními a finančními institucemi v budoucnu bez podstatné změny okolností, za kterých byla tato domněnka vyvrácena. V tomto ohledu měl Tribunál za to, že se Komise nemohla dovolávat pouhé ve stanovách uvedené možnosti zadlužení, aby mohla být prostřednictvím domněnky prokázána budoucí výhoda ve prospěch IFPEN.

39      V návaznosti na kasační opravný prostředek Komise Soudní dvůr rozsudkem ze dne 19. září 2018, Komise v. Francie a IFP Énergies nouvelles (C‑438/16 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2018:737) zrušil původní rozsudek a vrátil věc Tribunálu.

40      Soudní dvůr tedy vyhověl druhému důvodu kasačního opravného prostředku uplatněnému Komisí, když měl za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že možnost dovolávat se domněnky založené v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), se opírá o existenci skutečných účinků ve prospěch příjemce záruky a že pokud jde o vztahy mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi, byla tato domněnka vyvrácena. Soudní dvůr upřesnil, že dotčená domněnka může být vyvrácena pouze v rozsahu, v němž bylo prokázáno, že IFPEN s ohledem na hospodářský a právní kontext záruky spjaté s postavením dotyčné EPIC nezískala v minulosti a se vší pravděpodobností nezíská v budoucnosti skutečnou hospodářskou výhodu plynoucí z této záruky.

41      Soudní dvůr rovněž vyhověl třetímu důvodu kasačního opravného prostředku Komise. Soudní dvůr tak rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že domněnka založená v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), se omezuje na transakce, které zahrnují financování, půjčku nebo obecněji úvěr věřitele EPIC, zejména na vztahy mezi touto EPIC a bankovními a finančními institucemi. Soudní dvůr však upřesnil, že vzhledem k tomu, že domněnka založená v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), vychází z předpokladu, že dotčená EPIC díky záruce spjaté s jejím postavením požívala nebo mohla požívat výhodnějších finančních podmínek, než jsou podmínky běžně poskytované na finančních trzích, může být tato domněnka uplatněna na vztahy EPIC s jejími dodavateli a zákazníky pouze tehdy, pokud takové podmínky existují ve vztazích s těmito dodavateli a zákazníky na dotčených trzích, což přísluší ověřit Komisi.

42      Kromě toho Soudní dvůr zamítl první důvod kasačního opravného prostředku Komise v plném rozsahu. Soudní dvůr měl konkrétně za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že vzhledem k tomu, že přeměnu IFPEN na EPIC lze kvalifikovat jako „státní podporu“, představuje tato přeměna individuální podporu ve smyslu čl. 1 písm. e) nařízení č. 659/1999.

43      Soudní dvůr rovněž poznamenal, že na rozdíl od toho, co tvrdila Komise, Francouzská republika a IFPEN opakovaně a dostatečně podrobně zpochybnily závěry Komise týkající se existence výhody ve prospěch IFPEN v jejích vztazích s bankovními a finančními institucemi.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení po vrácení věci Tribunálu

44      Rozhodnutím ze dne 19. září 2018 Tribunál spojil věci T‑479/11 RENV a T‑157/12 RENV pro účely písemné části řízení, případné ústní části řízení a pro účely rozhodnutí, jímž se končí řízení. Tyto věci byly přiděleny osmému senátu Tribunálu.

45      V souladu s čl. 217 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu předložily Francouzská republika a IFPEN, jakož i Komise svá vyjádření. Vyjádření IFPEN byla předložena dne 28. listopadu 2018, zatímco vyjádření Francouzské republiky a Komise byla předložena dne 29. listopadu 2018.

46      V souladu s čl. 217 odst. 3 jednacího řádu předložily Francouzská republika a IFPEN, jakož i Komise dne 21. února 2019 také doplňující vyjádření.

47      Dopisem ze dne 12. března 2019 požádala IFPEN o konání jednání.

48      V rámci organizačních procesních opatření položil Tribunál účastníkům řízení písemné otázky. Účastníci řízení odpověděli ve stanovených lhůtách.

49      Dne 28. listopadu 2019 byly vyslechnuty řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu.

50      Francouzská republika navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

51      IFPEN navrhuje, aby Tribunál:

–        primárně zrušil napadené rozhodnutí;

–        podpůrně, zrušil vadné části výroku napadeného rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

52      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil Francouzské republice a IFPEN náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

53      Ve věci T‑479/11 se nyní Francouzská republika na podporu své žaloby dovolává dvou žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala existenci státní podpory. Druhý žalobní důvod vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž Komise nesprávně použila pojem „selektivní výhoda“. V rámci tohoto žalobního důvodu, rozděleného na dvě části, Francouzská republika na jedné straně tvrdí, že Komise dospěla k chybnému závěru, že existence záruky dala vzniknout výhodě ve prospěch IFPEN jak v jejích vztazích s dodavateli a zákazníky, tak ve vztazích s bankovními a finančními institucemi. Na druhé straně, a podpůrně napadá Francouzská republika závěry Komise týkající se převodu uvedené výhody na soukromoprávní dceřiné společnosti IFPEN, Axens a Prosernat.

54      Ve věci T‑157/12 uplatňuje nyní IFPEN čtyři žalobní důvody na podporu své žaloby.

55      První žalobní důvod vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž Komise neprokázala existenci skutečné hospodářské výhody ve prospěch IFPEN a jejích dceřiných společností. V rámci tohoto žalobního důvodu, rozděleného na tři části, IFPEN nejprve tvrdí, že Komise neprokázala v souladu s důkazním standardem požadovaným judikaturou existenci skutečné hospodářské výhody vyplývající ve prospěch IFPEN z dotčené záruky, zejména co se týče jejích vztahů s dodavateli a jejích vztahů se zákazníky. Dále tvrdí, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala převod uvedené hospodářské výhody na její soukromoprávní dceřiné společnosti Axens a Prosternat. Konečně má IFPEN za to, že neexistuje dostatečná souvislost mezi uvedenou hospodářskou výhodou a převodem státních prostředků pocházejících z dotčené záruky.

56      Druhý žalobní důvod vychází z porušení sdělení o zárukách nebo podpůrně čl. 107 odst. 1 SFEU. V rámci tohoto žalobního důvodu IFPEN v podstatě tvrdí, že bod 1.2 sdělení o zárukách nemůže být vykládán tak, že uznává existenci automatické vazby mezi nemožností vyplývající z právních předpisů a ze stanov stát se předmětem úpadkového řízení a mezi prospěchem z příznivějších podmínek financování na trzích, které představuje selektivní výhodu.

57      Třetí žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení skutkového stavu, pokud jde o určení výše výhody poskytnuté IFPEN. Tímto žalobním důvodem, rozděleným do dvou částí, IFPEN na jedné straně napadá vhodnost použití faktoringu a záruky za řádné provedení smlouvy nebo záruky za vynaložení maximálního úsilí za účelem odhadu výše výhody, kterou měl získat z dotčené záruky ve vztazích s dodavateli a zákazníky. Na druhé straně tvrdí, že Komise chybně určila míru státní podpory údajně identifikované jak ve prospěch IFPEN, tak jejích dceřiných společností.

58      Konečně čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality. V tomto žalobním důvodu IFPEN v podstatě tvrdí, že důsledky, které vyplývají z uznání existence implicitní a neomezené státní záruky ve prospěch EPIC, která představuje státní podporu, zejména předběžná oznamovací povinnost a další povinnosti uložené jí a Francouzské republice, jsou nepřiměřené.

59      Úvodem je třeba poznamenat, že jelikož existence implicitní a neomezené státní záruky spjaté s postavením EPIC již není v rámci projednávaného sporu zpochybněna, s ohledem na žalobní důvody vznesené Francouzskou republikou a IFPEN je na Tribunálu, aby nejprve přezkoumal otázku, zda se Komise nedopustila pochybení, když dospěla k závěru, že krytí touto zárukou jednak činností týkajících se technologických převodů prováděných IFPEN v oblastech stanovených ve výhradních dohodách s jejími dceřinými společnostmi Axens a Prosernat a jednak služeb v oblasti smluvního výzkumu a služeb poskytovaných IFPEN jak třetím stranám, tak dceřiným společnostem, představuje státní podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

60      V tomto rámci Tribunál nejprve přezkoumá otázku, zda měla Komise v projednávané věci právem za to, že IFPEN požívala výhody ve vztazích s bankovními a finančními institucemi, svými zákazníky a dodavateli, které vyplývají z implicitní a neomezené státní záruky spjaté s jejím postavením, jakož i otázku, zda Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že tato výhoda byla převedena na dceřiné společnosti IFPEN, tedy na Axens a Prosernat. Dále bude případně na Tribunálu, aby přezkoumal žalobní důvody, kterými Francouzská republika a IFPEN zpochybňují, že tato výhoda zahrnuje převod státních prostředků.

61      V případě, že by Tribunál konstatoval, že Komise v projednávané věci právem dospěla k závěru o existenci státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, bude na Tribunálu, aby poté ověřil, zda podmínky slučitelnosti této podpory s vnitřním trhem uložené Komisí porušují zásadu proporcionality, jak tvrdí IFPEN.

 K žalobním důvodům vycházejícím z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a týkajícím se existence a výpočtu výhody poskytnuté IFPEN

62      První část druhého žalobního důvodu a čtvrtý žalobní důvod žaloby ve věci T‑157/12, jakož i druhá část prvního žalobního důvodu a první část třetího žalobního důvodu žaloby ve věci T‑479/11 se týkají především existence výhody, kterou měla IFPEN získat ze státní záruky spjaté s jejím postavením EPIC a v menším rozsahu odhadu výše této výhody.

63      Argumenty Francouzské republiky a IFPEN se v podstatě týkají toho, že Komise prokázala existenci výhody ve vztazích IFPEN s jejími zákazníky a dodavateli. Nicméně Francouzská republika rovněž napadá určitá vyjádření Komise týkající se výhody, která se mohla projevit v jejích vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi.

64      Je tedy třeba přezkoumat nejprve argumenty týkající se výhody vzniklé ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky, a poté výhody, která mohla vzniknout ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi.

 K výhodě, pokud jde o vztahy mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky

65      Na prvním místě Francouzská republika a IFPEN ve svých návrzích tvrdí, že Komise neprokázala v rámci důkazního standardu stanoveného judikaturou existenci skutečné hospodářské výhody ve prospěch IFPEN, pokud jde o její vztahy s dodavateli a zákazníky. Francouzská republika a IFPEN tedy tvrdí, že i když se analýza Komise může týkat výhledů do budoucnosti, nemůže být úplně hypotetická, ale musí naopak umožňovat vymezení skutečné hospodářské výhody.

66      Podle Francouzské republiky a IFPEN bylo přitom v projednávané věci prokázání existence výhody ve vztazích IFPEN s jejími dodavateli a zákazníky založeno na předpokladech nepodložených důkazy. Francouzská republika a IFPEN zdůrazňují, že Komise především nepředložila svědectví žádného dodavatele nebo zákazníka a a fortiori neprokázala obvyklost a soustavnost představy dodavatelů a zákazníků o nemožnosti podrobit subjekt EPIC úpadkovému řízení. Kromě toho pokud jde o vztahy mezi IFPEN a zákazníky, Francouzská republika a IFPEN zdůrazňují nejasnost a dokonce nesrozumitelnost určitých částí odůvodnění napadeného rozhodnutí. Francouzská republika a IFPEN z toho dovozují, že Komise nedostála svým povinnostem v oblasti vyšetřování, protože k odůvodnění použila domněnky namísto toho, aby mezi dodavateli a zákazníky IFPEN vyhledávala případné přesvědčivé důkazy o jednáních, která jsou jim přisuzována.

67      Francouzská republika a IFPEN ve svých vyjádřeních k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku pro vyřešení sporu, tvrdí, že se Komise nemohla dovolávat domněnky o existenci výhody založené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), k prokázání existence výhody, kterou IFPEN získala z neomezené státní záruky ve vztazích s jejími dodavateli a zákazníky, aniž předtím ověřila, že chování subjektů na trhu odůvodňuje podložení hypotézy o existenci výhody obdobné výhodě, kterou IFPEN získala ve vztazích s bankovními a finančními institucemi. Podle Francouzské republiky a IFPEN takové ověření v napadeném rozhodnutí chybí.

68      Kromě toho podle Francouzské republiky přezkum hospodářského a právního kontextu trhu dotčeného vztahy IFPEN s jejími dodavateli a zákazníky umožňuje vyloučit pravděpodobnost hypotézy o existenci výhody obdobné výhodě, která IFPEN získala ve vztazích s bankovními a finančními institucemi. Francouzská republika a IFPEN dále ve svých vyjádřeních uvádějí různé skutkové okolnosti, aby prokázaly, že domněnka o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky je v každém případě vyvrácena.

69      Na druhém místě Francouzská republika a IFPEN napadají metodu, kterou Komise zvolila k odhadu výše výhody poskytnuté dotčenou zárukou IFPEN v jejích vztazích s dodavateli a zákazníky. Konkrétně Francouzská republika a IFPEN tvrdí, že faktoring a záruky za řádné provedení smlouvy nebo za vynaložení maximálního úsilí, které Komise zvolila jako srovnávací ukazatele, nejsou pro provedení takového odhadu relevantní.

70      Komise ve svém vyjádření k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku pro vyřešení sporu, tvrdí, že použití domněnky bylo odůvodněné k prokázání existence výhody ve vztazích mezi IFPEN a jejími zákazníky a dodavateli. Komise poznamenává, že pokud jde o trh, na kterém IFPEN působí, hospodářské činnosti výzkumných institucí zahrnují zejména smlouvy o výzkumu a poskytování služeb podnikům nebo dokonce, jako je tomu v případě IFPEN, činnosti spočívající v převodu technologií. Komise zdůrazňuje, že výzkumná instituce může od dodavatelů nakupovat nástroje, vybavení a různé prostředky pro výzkum pro své laboratoře. Pokud jde o zákazníky IFPEN, Komise uvádí, že s ní uzavírají smlouvy o výzkumu. Podle Komise přitom pouhá okolnost, že se výzkumné projekty IFPEN vyznačují vysokou mírou nejistoty, a tedy tím, že obchodní partneři výzkumné instituce akceptují vysoké riziko, neznamená, že tito partneři jsou lhostejní k riziku úpadku jejich smluvního partnera. Uzavírání smluv o výzkumu a vývoji na dlouhou dobu naopak zdůrazňuje zájem, který může pro zákazníky IFPEN představovat ochrana proti úpadku jejich smluvního partnera, zejména pokud se dlouhodobě zavážou do komplexního výzkumu. Podle Komise je třeba rozlišovat mezi rizikem spojeným s výzkumným projektem a rizikem úpadku smluvního partnera. Pokud jde o dlouhodobé smlouvy, záruka ve prospěch IFPEN tedy může představovat konkurenční výhodu ve srovnání s ostatními výzkumnými institucemi. Mimoto určité smlouvy o výzkumu a vývoji zahrnují důležité poprodejní služby, takže obchodní partneři jsou na sobě nadále více závislí než v rámci nákupu standardizovanějšího výrobku nebo služby. Podobná úvaha by mohla být použita, pokud jde o vztahy IFPEN s jejími dodavateli. I v tomto případě, i když je určitá část dodávek standardizovaná, se mohou další smlouvy o dodávkách týkat vysoce specializovaných nástrojů, které mohou být dodány až po delší době. Tato okolnost by mohla podněcovat dodavatele výzkumné instituce k tomu, aby se pokusili chránit před rizikem úpadku svého smluvního partnera. Stejně tak by podle Komise vysoká cena takových nástrojů mohla vést k odložené platbě ve splátkách, což by rovněž vystavilo dodavatele riziku a vytvořilo stejnou pobídku. Komise z toho vyvozuje, že použití domněnky k prokázání existence výhody plynoucí z neomezené státní záruky poskytnuté IFPEN v jejích vztazích se zákazníky a dodavateli bylo plně odůvodněné.

71      Komise ve svých doplňujících vyjádřeních rovněž zpochybňuje argument Francouzské republiky a IFPEN, podle kterého přezkum hospodářského a právního kontextu trhu, na kterém se IFPEN vyvíjí, vede k tomu, že zbavuje pravděpodobnosti hypotézu, podle které neomezená státní záruka umožňuje IFPEN získat v jejích vztazích s dodavateli a zákazníky výhodu obdobnou výhodě, kterou má EPIC ve vztazích s bankovními a finančními institucemi. Komise kromě toho zpochybňuje tvrzení, že domněnka o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky byla v projednávané věci vyvrácena.

72      Komise dále tvrdí na rozdíl od toho, co tvrdí Francouzská republika a IFPEN, že použití faktoringu a záruky za řádné provedení smlouvy pro výpočet výhody, kterou IFPEN získala z neomezené státní záruky ve vztazích s jejími dodavateli a zákazníky, bylo vhodné. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že použití „odůvodnění pomocí nákladů na krytí rovnocenného rizika“ pro účely odhadu hodnoty výhody, kterou mohla IFPEN získat z dotčené záruky, bylo odůvodněno obtížemi, které musela překonat při provádění tohoto odhadu, kdy obtíže vyplývaly zejména z toho, že na trhu neexistovala služba srovnatelná se zárukou proti riziku platební neschopnosti, která by byla jako taková poskytována.

73      Nejprve je třeba připomenout, že kvalifikace opatření přijatého ve vztahu k některému podniku jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje splnění čtyř podmínek. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí poskytovat výhodu výlučně určitým podnikům nebo určitým odvětvím činnosti. Začtvrté narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2006, Enirisorse, C‑237/04, EU:C:2006:197, body 38 a 39 a citovaná judikatura, a ze dne 29. září 2000, CETM v. Komise, T‑55/99, EU:T:2000:223, bod 39 a citovaná judikatura).

74      Pojem „podpora“ zahrnuje nejen pozitivní plnění, ale rovněž různé formy opatření, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a mají tutéž povahu a stejné účinky, ač nejsou dotacemi v užším slova smyslu. Za státní podpory jsou tedy považovány všechny státní zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 94 a citovaná judikatura).

75      Dále je třeba připomenout, že je to Komise, komu přísluší předložit důkaz o existenci státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Olympiaki Aeroporia Ypiresies v. Komise, T‑68/03, EU:T:2007:253, bod 34 a citovaná judikatura). Podle judikatury při ověřování, zda podnik, který je příjemcem, získal hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískal, je Komise v tomto ohledu povinna provést kompletní analýzu všech relevantních aspektů sporné transakce a jejího kontextu, včetně situace podniku, který je příjemcem, a dotčeného trhu (rozsudky ze dne 6. března 2003 Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, EU:T:2003:57, bod 251, a ze dne 3. března 2010, Bundesverband deutscher Banken v. Komise, T‑163/05, EU:T:2010:59, bod 37).

76      Co se týče opatřování důkazů týkajících se státních podpor, ustálená judikatura ukládá Komisi provést pečlivý a nestranný přezkum dotyčných opatření, aby měla při přijímání konečného rozhodnutí stanovujícího existenci, a případně i neslučitelnost nebo protiprávnost podpory k tomuto účelu úplné a spolehlivé poznatky (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 63 a citovaná judikatura).

77      Jak však Soudní dvůr rozhodl, v rámci uvedeného přezkumu se Komise může dovolávat vyvratitelné domněnky, podle níž poskytnutí implicitní a neomezené státní záruky podniku, který nepodléhá běžným postupům vyrovnání a likvidace, má za následek zlepšení jeho finanční situace snížením zátěže, kterou by za obvyklých okolností musel nést jeho rozpočet. Z toho důvodu Komisi v rámci řízení týkajícího se režimů stávajících podpor stačí pro prokázání výhody dané takovou zárukou přijímajícímu podniku, aby prokázala samotnou existenci této záruky, a nemusí prokazovat skutečné účinky, které tato záruka měla od okamžiku jejího poskytnutí (rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, body 98 a 99, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 110).

78      Pokud jde o rozsah soudního přezkumu napadeného rozhodnutí s ohledem na čl. 107 odst. 1 SFEU, z judikatury vyplývá, že pojem „státní podpora“, jak je definován tímto ustanovením, má právní povahu a musí být vykládán na základě objektivních skutečností. Z tohoto důvodu musí unijní soud v zásadě a s přihlédnutím jak ke konkrétním skutečnostem sporu, který je mu předložen, tak k technickému nebo komplexnímu charakteru posouzení provedených Komisí vykonávat úplný přezkum otázky, zda se na opatření vztahuje čl. 107 odst. 1 SFEU (viz rozsudek ze dne 2. března 2012, Nizozemsko a ING Groep v. Komise T‑29/10 a T‑33/10, EU:T:2012:98, bod 100 a citovaná judikatura).

79      Z judikatury rovněž vyplývá, že mají-li posouzení Komise technický či komplexní charakter, soudní přezkum se omezí na otázku, zda se na opatření vztahuje čl. 107 odst. 1 SFEU. Přísluší však Tribunálu, aby určil, zda jde o takový případ (viz rozsudek ze dne 2. března 2012, Nizozemsko a ING Groep v. Komise, T‑29/10 a T‑33/10, EU:T:2012:98, bod 101 a citovaná judikatura).

80      I když má Komise v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc, jejíž výkon zahrnuje hospodářská hodnocení, která musí být provedena v kontextu Unie, neznamená to, že by se unijní soud musel zdržet přezkumu výkladu údajů hospodářské povahy, který provedla Komise. Podle judikatury totiž unijní soud musí zejména ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (viz rozsudek ze dne 2. března 2012, Nizozemsko a ING Groep v. Komise, T‑29/10 a T‑33/10, EU:T:2012:98, bod 102 a citovaná judikatura).

81      Jak přitom Soudní dvůr rozhodl v rozsudku o kasačním opravném prostředku, dotčené opatření, a sice přeměna IFPEN na EPIC, nespadá pod pojem „režim podpor“ uvedený v čl. 1 písm. d) nařízení č. 659/1999, nýbrž v rozsahu, v němž jej lze kvalifikovat jako „státní podporu“, představuje jednotlivou podporu ve smyslu čl. 1 písm. e) nařízení č. 659/1999. Z toho vyplývá, že se Komise nemohla omezit na přezkum obecných charakteristik tohoto opatření, aby prokázala, že představuje státní podporu (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 64 až 73 a 82).

82      Dále je třeba uvést, že domněnka o existenci výhody založená Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), uvedená v bodě 77 výše, vychází z předpokladu, že dotčená EPIC díky záruce spjaté s jejím postavením požívá nebo může požívat výhodnějších finančních podmínek, než jsou podmínky běžně poskytované na finančních trzích. Uplatnění uvedené domněnky na vztahy EPIC s dodavateli a zákazníky je tak odůvodněné pouze v případě, že jsou takové výhodnější podmínky na dotčených trzích dány i ve vztazích s těmito dodavateli a zákazníky (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 150).

83      Z toho vyplývá, že Komise musí zkoumat hospodářský a právní kontext trhu dotčeného předmětnými vztahy, pokud hodlá uvedenou domněnku uplatnit. Komise musí konkrétně ověřit, zda je chování aktérů na dotčeném trhu důvodem k podložení hypotézy o existenci výhody obdobné výhodě, jakou má EPIC ve vztazích s bankovními a finančními institucemi (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 150).

84      Právě ve světle těchto úvah je třeba posoudit žalobní důvody předložené Francouzskou republikou a IFPEN.

–       K části žalobního důvodu vycházející z neexistence důkazu o výhodě ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli

85      Je třeba uvést, že z bodů 203 a 214 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle Komise existuje fenomén nižší ceny, která vyplývá z příznivějšího posouzení smluvními partnery rizika neplnění závazků ze strany subjektu, o němž vědí, že je chráněn před rizikem soudní likvidace právním postavením veřejné instituce.

86      V bodě 204 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise popsala metodu, kterou použila pro posouzení výše poklesu cen, takto:

„Pro účely posouzení nižších cen následkem příznivějšího posouzení rizika neplnění závazků ze strany instituce s postavením EPIC jejími dodavateli, má Komise v úmyslu vycházet v úvahách z nákladů na krytí případného rizika. Při neexistenci státní záruky by totiž dodavatel veřejné instituce IFP, který by chtěl získat srovnatelnou záruku (neboli získat úplné krytí rizika neplnění závazků ze strany smluvního partnera), mohl využít služeb peněžního ústavu nebo specializované pojišťovny. Takové převzetí rizika neplnění závazků především běžně nabízejí společnosti, které se specializují na faktoring.“

87      Vyjádření uvedená v bodech 203 a 204 odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 214 odůvodnění uvedeného rozhodnutí zdůrazňují skutečnost, že Komise předpokládala existenci nižších cen díky příznivějšímu hodnocení rizika neplnění závazků IFPEN ze strany dodavatelů bez ověření opodstatněnosti tohoto předpokladu, a že se následně pokusila odhadnout rozsah tohoto snížení cen prostřednictvím ukazatele, který neměří vlastní snížení cen, ale pouze hodnotu záruky, kterou považovala za srovnatelnou s tou, kterou využívala IFPEN. Tento závěr je posílen skutečností, že v napadeném rozhodnutí neexistuje jakákoliv studie vývoje cen skutečně uplatňovaných dodavateli IFPEN před a během posuzovaného období.

88      Komise byla organizačním procesním opatřením vyzvána, aby upřesnila, zda se tvrzení, podle kterého výhoda, kterou získala IFPEN ve vztazích se svými dodavateli, spočívala ve snížení cen uplatňovaných dodavateli, zakládá na takovém přezkumu, a případně v jaké části napadeného rozhodnutí byl tento přezkum proveden.

89      V odpovědi na toto organizační procesní opatření Komise upřesnila, že v bodech 203 a 204 odůvodnění napadeného rozhodnutí „předpokládala, že existence implicitní a neomezené záruky mohla mít vliv na to, jak dodavatelé IFPEN vnímají riziko nezaplacení IFPEN, což by se mělo logicky projevit řadou výhod poskytnutých zpět příjemci záruky (a zejména snížením ceny)“. Ve své odpovědi Komise rovněž uvedla, že „závěr o existenci skutečné hospodářské výhody IFPEN ve vztazích s jejími dodavateli z dotčené záruky spočívající ve snížení cen uplatňovaných těmito dodavateli, vycházel nikoliv z empirické a konkrétní analýzy určení cen dodavateli IFPEN na tomto trhu, nýbrž z domněnky doplněné určitými empirickými poznatky“, a že „se jinými slovy jedná o nepřímé důkazy z velké míry opírající se o logické poznatky“. Závěrem Komise uvedla, že její útvary přezkoumávají odůvodnění napadeného rozhodnutí s ohledem na požadavky stanovené v rozsudku o kasačním opravném prostředku.

90      Je třeba rovněž uvést, že Komise na jednání sama prohlásila, že pokud jde o vztahy mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky, v napadeném rozhodnutí se nacházely skutečnosti nasvědčující tomu, že postupovala na základě domněnky, jakož i určitých tržních prvků, ale že do něj nezahrnula řádný a úplný důkaz toho, co Soudní dvůr považoval za nezbytné v rámci rozsudku o kasačním opravném prostředku. Podle Komise právě tato okolnost vysvětlovala závěr její odpovědi na otázku Tribunálu citovanou v bodě 89 výše.

91      Je tedy třeba konstatovat, jak Komise uznala ve svých písemnostech před Tribunálem a následně prohlásila na jednání, že napadené rozhodnutí neobsahuje důkaz, že jednání subjektů na dotčeném trhu odůvodňovalo domněnku o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli, která je obdobná výhodě existující ve vztazích mezi EPIC a bankovními a finančními institucemi, vyžadovaný Soudním dvorem v rozsudku o kasačním opravném prostředku.

92      Komise tedy v bodech 203 a 214 odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně dospěla k závěru, že IFPEN požívala skutečné hospodářské výhody spočívající ve snížení cen uplatňovaných jejími dodavateli a vyplývající z jejich příznivějšího hodnocení rizika neplnění závazků ze strany IFPEN.

93      Z předcházejícího vyplývá, že není třeba přezkoumávat argumenty, kterými Francouzská republika a IFPEN napadají vhodnost použití faktoringu pro odhad výše výhody poskytnuté IFPEN dotčenou zárukou v jejích vztazích s dodavateli. Komise totiž nemohla přistoupit k odhadu výhody, jejíž existence nebyla nijak prokázána.

–       K části žalobního důvodu vycházející z neexistence důkazu o výhodě ve vztazích mezi IFPEN a jejími zákazníky

94      Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise definovala výhodu, kterou mohla IFPEN získat ze státní záruky spjaté s jejím postavením EPIC ve vztazích s jejími zákazníky, jako nezaplacení poplatku odpovídajícího záruce za řádné provedení smlouvy nebo přinejmenším záruce za vynaložení maximálního úsilí, které mohla IFPEN nabídnout svým zákazníkům.

95      Tato definice se opírá o zjištění podpořené pouze vyjádřeními společnosti UOP Limited, podle kterých jsou v oblasti převodu technologií nabyvatelé obzvláště citliví na záruky, které jsou jim jejich dodavatelé schopni poskytnout z hlediska krytí smluvní i mimosmluvní odpovědnosti (bod 216 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na základě tohoto zjištění a po vyloučení jakožto irelevantní neexistence krytí mimosmluvní odpovědnosti IFPEN dotčenou zárukou, Komise uvedla následující:

„(220)      […] se zřetelem na záruku, kterou poskytl stát [IFPEN], mají její zákazníci jistotu, že se instituce nikdy nedostane do situace soudní likvidace, a bude tedy vždy schopna plnit své smluvní závazky, nebo pokud tak neučiní, budou odškodněni za neplnění závazků z její strany[…]

(221)            Podobně jako při úvahách [...] vysvětl[ených] v 204. bodě odůvodnění a bodech následujících, se Komise domnívá, že pokud jde o vztahy s dodavateli, při neexistenci státní záruky je zákazník, který chce získat stejnou úroveň ochrany, nucený sjednat u finančního zprostředkovatele (bankovní instituce nebo pojišťovny) záruku za řádné provedení smlouvy (anglicky ‚performance bond‘), aby získal jistotu o řádném plnění smlouvy, která ho váže s [IFPEN]. Cílem takové ochrany je zaručit tomuto zákazníkovi finanční náhradu v případě škody, která vznikla následkem (úplného nebo částečného) neplnění smlouvy.“

96      V následujících bodech odůvodnění provedla Komise odhad nákladů na záruku za řádné provedení smlouvy nebo záruku za vynaložení maximálního úsilí a měla za to, že taková záruka by znamenala maximální sazbu ve výši 5 % obratu vytvořeného krytou službou (body 223 až 225 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž se pokusila mezi hospodářskými činnostmi IFPEN určit služby, které by byly „takovou zárukou“ kryty (body 226 až 235 odůvodnění). V bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala následující:

„[…] při výkonu svých hospodářských činností [IFPEN] požívala skutečné hospodářské výhody, která spočívala v tom, že neplatila prémii odpovídající záruce za řádné provedení smlouvy nebo přinejmenším záruce za vynaložení maximálního úsilí, a mohla tuto výhodu nabídnout v oblasti výzkumu svým zákazníkům, mezi něž patřily i její dceřiné společnosti Axens a Prosernat v jejich výhradních oblastech činnosti. Aniž by Komise byla schopna tuto výhodu kvůli specifičnosti krytého rizika přesně vyčíslit, domnívá se, že tato výhoda v každém případě, službu po službě, rok po roce, nebude vyšší než částky uvedené v tabulce 5 v tomto bodu odůvodnění [...]“

97      Z bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí citovaných v bodech 95 a 96 výše vyplývá, že výhoda, kterou údajně požívala IFPEN ve svých vztazích se zákazníky, vyplývá ze skutečnosti, že vzhledem k neomezené státní záruce spjaté s jejím postavením EPIC tato výhoda zákazníkům přináší ujištění, že IFPEN nebude předmětem řízení o soudní likvidaci, a tedy že bude vždy schopna dostát svým smluvním závazkům, nebo v případě, že by tak neučinila, že budou odškodněni za toto neplnění smlouvy, zatímco kdyby takové ujištění neexistovalo, uvedení zákazníci by byli nuceni sjednat si u některého finančního zprostředkovatele záruku za řádné provedení smlouvy.

98      Jak uvádějí Francouzská republika a IFPEN, odůvodnění použité Komisí pro definování výhody, kterou měla IFPEN ve vztazích se svými zákazníky se opírá o domněnku, že v běžných tržních podmínkách zákazníci výzkumných ústavů jako je IFPEN využívají záruky za řádné provedení smlouvy nebo záruky za vynaložení maximálního úsilí, aby se chránili proti riziku platební neschopnosti svého smluvního partnera, a že v případě takové záruky, které požívá IFPEN, nemusí již její zákazníci takovou záruku za řádné provedení smlouvy nebo za vynaložení maximálního úsilí sjednávat.

99      S výjimkou vyjádření společnosti UOP Limited uvedených v bodě 216 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých „v oblasti převodu technologií [...] jsou nabyvatelé obzvláště citliví na záruky, které jsou jim jejich dodavatelé schopni poskytnout z hlediska krytí smluvní i mimosmluvní odpovědnosti“, Komise neuvádí žádný tržní prvek, který by mohl odůvodnit opodstatněnost domněnek shrnutých v bodě 98 výše.

100    I když napadené rozhodnutí obsahuje úvahy týkající se záruky za vynaložení maximálního úsilí nebo záruky za řádné provedení smlouvy v bodech 221 až 236 odůvodnění, je třeba konstatovat, že tyto úvahy měly za cíl pouze vyčíslit výši předpokládané výhody, jak vyplývá z odkazu na úvahy uvedené v bodech 204 a následujících odůvodnění napadeného rozhodnutí týkajících se vyčíslení předpokládané výhody ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli. V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise ve své žalobní odpovědi uvedla, že záruku za vynaložení maximálního úsilí a záruku za řádné provedení smlouvy nelze klást na roveň neomezené státní záruce poskytnuté IFPEN, která pokrývá mnohem širší rozsah než tyto dvě záruky, a že z napadeného rozhodnutí velmi jasně vyplývá, že tyto druhy záruk použila jako srovnávací nástroje, aby se co nejspravedlivěji přiblížila hodnotě výhody poskytnuté IFPEN státní zárukou v jejích vztazích se zákazníky. Komise tedy upřesňuje, že v bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřela tuto část svých úvah ohledně možného vyčíslení již získané výhody, a nikoliv ohledně způsobilosti opatření poskytnout výhodu.

101    Je tedy třeba konstatovat, že Komise uplatnila hypotetické úvahy. Je však třeba uvést, že Komise nemůže v projednávané věci takové úvahy odůvodnit odkazem na domněnku o existenci výhody založenou Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217).

102    Je totiž třeba uvést, že rozhodnutí Komise neobsahuje předchozí přezkum hospodářského a právního kontextu dotčeného trhu ve smyslu judikatury citované v bodě 83 výše, který by umožňoval připustit pravděpodobnost hypotézy o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a jejími zákazníky, obdobné té, kterou má EPIC ve vztazích s bankovními a finančními institucemi, což Komise ostatně na jednání výslovně připustila, jak Tribunál připomněl v bodě 90 výše.

103    Z toho vyplývá, pokud jde o definici výhody, kterou IFPEN získala z implicitní a neomezené státní záruky, kterou jí přiznává její postavení EPIC ve vztazích s jejími zákazníky, že Komise nesplnila svou povinnost předložit důkaz o existenci této výhody v souladu s judikaturou citovanou v bodě 75 výše. Komise tedy v bodě 236 odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně dospěla k závěru, že IFPEN díky dotčené záruce požívala skutečné hospodářské výhody, která spočívala v nezaplacení poplatku odpovídajícího záruce za řádné provedení smlouvy nebo přinejmenším záruce za vynaložení maximálního úsilí, a mohla tuto výhodu nabídnout v oblasti výzkumu svým zákazníkům, mezi něž patřily i její dceřiné společnosti Axens a Prosernat v jejich výhradních oblastech činnosti.

104    Z toho vyplývá, že není třeba zkoumat argumenty, kterými Francouzská republika a IFPEN napadají vhodnost použití záruk za řádné provedení smlouvy nebo záruk za vynaložení maximálního úsilí pro odhad výše výhody poskytnuté IFPEN dotčenou zárukou v jejích vztazích se zákazníky.

105    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, co se týče existence výhody, kterou mohla IFPEN získat z dotčené záruky ve svých vztazích s dodavateli a zákazníky, že Komise neunesla důkazní břemeno, jak je definováno judikaturou citovanou v bodě 75 výše.

 K výhodě, pokud jde o vztahy IFPEN s bankovními a finančními institucemi

106    V žalobě ve věci T‑157/12 IFPEN tvrdila, že nezískala žádnou výhodu ze státní záruky, pokud jde o její vztahy s bankovními a finančními institucemi, což Komise sama uznala v bodě 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí. IFPEN tedy tvrdila, že není namístě se k této otázce vracet.

107    Ve věci T‑479/11 Francouzská republika rovněž uvedla, že Komise v bodě 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznala, že IFPEN v období od změny svého postavení do roku 2010 nezískala skutečnou hospodářskou výhodu ze svého postavení EPIC ve svých vztazích s bankovními a finančními institucemi.

108    Francouzská republika kromě toho tvrdila, že se tvrzení Komise uvedené v bodě 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které také zpochybňuje, podle kterého se skutečná hospodářská výhoda může projevit v budoucnu ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi, nezakládá na žádném důkazu.

109    Francouzská republika v tomto ohledu zpochybnila tvrzení Komise uvedené v žalobní odpovědi, podle kterého bylo na francouzských orgánech, aby prokázaly, že podmínky půjček IFPEN jsou od 1. ledna 2011 stále srovnatelné s podmínkami, které získala před změnou svého postavení. Francouzská republika tvrdila, že takový důkaz nelze předložit z důvodu nepředvídatelnosti hospodářské konjunktury. Francouzská republika zdůraznila, že Komise sama připustila, že nemůže předpokládat budoucí jednání tržních subjektů.

110    Na jednání konaném dne 8. října 2015 se Francouzská republika dovolávala článku 12 loi 2010/1645, du 28 décembre 2010, de programmation des finances publiques pour les années 2011 à 2014 (zákon 2010/1645 ze dne 28. prosince 2010 o plánování veřejných financí na roky 2011 až 2014) (JORF ze dne 29. prosince 2010, s. 22868), podle kterého „[b]ez ohledu na jakékoli ustanovení, které stanoví jinak, uplatnitelných předpisů, francouzské instituce, které spadají do kategorie vnitrostátních ústředních vládních orgánů ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 2223/96 ze dne 25. června 1996 o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství, jiné než stát, Caisse d’amortissement de la dette sociale [(fond pro amortizaci sociálního dluhu)], Caisse de la dette publique [fond veřejného dluhu)] a Société de prises de participation de l’État [(společnost se státními podíly)] nemohou od úvěrové instituce získat půjčku, jejíž doba splatnosti přesahuje dvanáct měsíců, či vystavit dluhový nástroj, jehož doba splatnosti je delší než tato doba“ a „společná vyhláška ministra hospodářství a ministra pověřeného správou rozpočtu stanoví seznam institucí, na které se tento zákaz vztahuje“. Podle Francouzské republiky z tohoto ustanovení vyplývá, že si IFPEN nemohla sjednat u úvěrové instituce půjčku s dobou splatnosti delší než dvanáct měsíců, což v každém případě vylučovalo, aby ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi došlo v budoucnu k výhodě. Komise namítala nepřípustnost tohoto argumentu, přičemž tvrdila, že francouzské orgány se během formálního vyšetřovacího řízení znění tohoto zákona nedovolávaly.

111    V rámci svých vyjádření k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku Francouzská republika, tvrdí, že judikatura, kterou Komise uplatnila, aby zpochybnila přípustnost argumentu vycházejícího z článku 12 zákona ze dne 28. září 2010, je irelevantní s ohledem na objektivní a veřejnou povahu uvedeného zákona. Francouzská republika ostatně tvrdí, že v souladu s judikaturou se přezkum provedený Tribunálem musí vztahovat na všechny relevantní údaje předložené žalobcem, ať již jsou starší než napadené rozhodnutí nebo jsou pozdější a ať už byly předloženy předem ve správním řízení nebo poprvé v rámci žaloby přeložené Tribunálu. V tomto ohledu Francouzská republika zejména zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení nebyla projednána ani existence domněnky o výhodě, ani nezbytnost vyvrátit tuto domněnku do budoucna, nelze jí vytýkat, že Komisi neoznámila článek 12 zákona ze dne 28. září 2010.

112    Francouzská republika dodává, že zákaz stanovený v článku 12 zákona ze dne 28. září 2010 byl převzat do loi 2014-1653, du 29 décembre 2014, de programmation des finances publiques pour les années 2014 à 2019 (zákon 2014–1653 ze dne 29. prosince 2014 o plánování veřejných financí na roky 2014 až 2019)(JORF ze dne 30. prosince 2014, text č. 1), jakož i do loi  2018-32, du 22 janvier 2018, de programmation des finances publiques pour les années 2018 à 2022 (zákon 2018–32 ze dne 22. ledna 2018 o plánování veřejných financí na roky 2018 až 2022) (JORF ze dne 23. ledna 2018, text č. 1). Francouzská republika rovněž poukazuje na vyhlášku ze dne 4. září 2018, kterou se stanoví seznam různých subjektů ústřední správy, které mají zakázáno sjednat s úvěrovou institucí půjčku s dobou splatnosti delší než dvanáct měsíců, nebo vydat dluhový nástroj, jehož doba splatnosti překračuje tuto dobu (JORF č. 230 ze dne 5. října 2018, text č. 22).

113    IFPEN ve svých vyjádřeních k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku, tvrdí, že sama Komise vyloučila použití domněnky o existenci výhody založené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), a to i do budoucna. To vyplývá z bodu 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž Komise uzavřela svůj přezkum případné výhody IFPEN ve vztazích s bankovními a finančními institucemi, přičemž uvedla, pokud jde o vztahy následující po napadeném rozhodnutí, že Komise „nemůže předpokládat budoucí chování subjektů na trhu, ani vývoj jejich vnímání dopadu státní záruky na riziko neplnění závazků veřejné instituce IFP“. Podle IFPEN tento závěr ohledně neuplatnění domněnky platí tím spíše, že Komise v napadeném rozhodnutí nedospěla k žádnému jasnému závěru, pokud jde o existenci výhody v její prospěch. I když článek 107 SFEU ukládá Komisi, která nese důkazní břemeno, aby prokázala výhodu, a nikoli možnost výhody, Komise se spokojila s tím, že v bodě 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázala v souvislosti s minulostí na potenciální výhodu, které se neprojevila, a v bodě 200 odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázala v souvislosti s budoucností na nemožnost předpokládat budoucí chování relevantních hospodářských subjektů na trhu.

114    IFPEN má v každém případě za to, že vyvratitelná domněnka o existenci výhody je vyvrácena nejen, pokud jde o minulost, jak prokazuje analýza nákladů na půjčky, které získala od změny svého postavení až do listopadu 2018, ale rovněž pokud jde o budoucnost.

115    V tomto ohledu IFPEN tvrdí, že nepravděpodobnost budoucí výhody v její prospěch, je potvrzena všemi skutečnostmi kontextu, které francouzské orgány předložily Komisi v průběhu správního řízení. IFPEN tak odkazuje na tři konkrétní skutečnosti. Zaprvé na nulový dopad její přeměny na EPIC na její finanční situaci nebo podmínky jejího financování v souladu se zásadou obecné kontinuity zakotvenou v čl. 95-VI zákona ze dne 13. července 2005. Zadruhé na vynikající finanční řízení IFPEN vedoucí k trvalému zvyšování jejích vlastních zdrojů. Zatřetí na skutečnost, že si nesjednala půjčku se splatností delší než jeden rok za posledních pět let a že má jedinou půjčku v zanedbatelné výši se splatností kratší než jeden rok, jak je uvedeno v bodech 197 a 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

116    IFPEN uvádí obdobnou argumentaci jako Francouzská republika a tvrdí, že nepravděpodobnost budoucí výhody ve prospěch IFPEN je mimoto prokázána článkem 12 zákona ze dne 28. září 2010.

117    IFPEN má kromě toho za to, že nelze tvrdit, že Francouzská republika a IFPEN měly v průběhu správního řízení mnoho příležitostí informovat Komisi o existenci tohoto předpisu vzhledem k tomu, že byl zveřejněn dne 29. prosince 2010, tedy více než měsíc po odpovědi francouzských orgánů na poslední žádost o informace, která jim byla zaslána v rámci správního řízení, ani že nepředložení tohoto předpisu během správního řízení lze vysvětlit vůlí použít jej v rámci soudního řízení.

118    IFPEN konečně tvrdí, že argument Komise, podle kterého článek 12 zákona ze dne 28. prosince 2010, i když strukturálně snižuje její možnosti půjčky, nebrání možnosti, aby jí půjčka ve vysoké výši poskytovala výhodu v průběhu jednoho roku, je vyvrácen údaji předloženými třemi bankovními institucemi.

119    Komise ve svých vyjádřeních k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku, tvrdí, že Soudní dvůr potvrdil, že není povinna prokázat skutečné účinky záruky ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi, jelikož existuje vyvratitelná domněnka, že tato záruka představuje v uvedených vztazích výhodu. Podle Komise z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že k vyvrácení této domněnky nestačí konstatovat, že záruka neměla v minulosti žádný skutečný dopad na vztah mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi, ale bylo třeba rovněž prokázat, že s ohledem na hospodářský a právní kontext záruky spjaté s postavením dotyčné EPIC by tato instituce se vší pravděpodobností v budoucnu nezískala jakoukoli skutečnou hospodářskou výhodu plynoucí z této záruky.

120    Komise na jednání zpochybnila argument IFPEN, že v napadeném rozhodnutí neuplatnila domněnku týkající se výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi.

121    Komise kromě toho tvrdí, že v souladu s judikaturou argumenty Francouzské republiky a IFPEN směřující k vyvrácení této domněnky do budoucna musí být odmítnuty jako nepřípustné, jelikož se opírají o skutkové okolnosti, které nastaly po vydání napadeného rozhodnutí, nebo které jí nebyly sděleny Francouzskou republikou a IFPEN v průběhu správního řízení, přestože toto řízení vedlo k řadě výměn informací týkajících se vnitrostátních právních předpisů použitelných na IFPEN.

122    Komise kromě toho zpochybňuje argumentaci Francouzské republiky a IFPEN, i kdyby byla přípustná, podle níž článek 12 zákona ze dne 28. prosince 2010 mohl vyvrátit domněnku o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi do budoucna.

123    V tomto ohledu je třeba uvést, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku o kasačním opravném prostředku, že samotná okolnost, že IFPEN získala státní záruku, umožnila Komisi, aby se dovolávala domněnky o existenci výhody založené v rozsudku Soudního dvora ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), jelikož se tato domněnka opírá o myšlenku, že EPIC má nebo mohla mít díky záruce spjaté s jejím postavením lepší finanční podmínky, než jaké jsou obvyklé na finančních trzích (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 116).

124    Je třeba rovněž uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí IFPEN, Komise v projednávané věci skutečně použila úvahy založené na domněnce o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi.

125    Nejprve Komise poté, co v bodech 196 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumala údaje poskytnuté Francouzskou republikou, dospěla v bodě 199 odůvodnění tohoto rozhodnutí k závěru, že taková výhoda se v období od změny právního postavení IFPEN do roku 2010 neprojevila.

126    Zadruhé v bodě 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že závěr, podle kterého v posuzovaném období státní záruka nepřinesla IFPEN výhodu ve vztazích s bankovními a finančními institucemi, se týká pouze minulosti, jelikož „nemůže předvídat budoucí chování tržních subjektů, ani vývoj, pokud jde o jejich vnímání vlivu státní záruky za riziko neplacení závazků ze strany [IFPEN].“

127    Dále v bodě 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že „bude v rámci ročních zpráv, které musí zasílat Komisi, potřebné, aby francouzské orgány poskytly informace týkající se úrovně a podmínek zadlužení veřejné instituce [IFPEN] a předložily důkaz o tom, že jsou tyto půjčky v souladu s tržními podmínkami, a aby v odhadu maximální hodnoty vlivu záruky doplnily informace o hrubém ekvivalentu odpovídající podpory s pomocí podobné metodiky, jako je ta, která je popsána [napadeném rozhodnutí].“

128    Z bodu 200 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že Komise implicitně, avšak nutně předpokládala existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi, když měla za to, že nemůže takovou výhodu vyloučit do budoucna, a v důsledku toho stanovila povinnost francouzských orgánů prokazovat, že tato výhoda nevznikla, a v případě, že vznikla, že zůstala v mezích maximálních povolených účinků záruky.

129    Je třeba připomenout, jak Soudní dvůr upřesnil v rozsudku o kasačním opravném prostředku, že k vyvrácení takové domněnky musí být prokázáno, že dotčená EPIC s ohledem na hospodářský a právní kontext záruky spjaté s postavením EPIC nezískala v minulosti a se vší pravděpodobností ani v budoucnosti nezíská žádnou skutečnou hospodářskou výhodu vyplývající z této záruky (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 117).

130    V projednávané věci je třeba poukázat na to, že Komise sama v bodě 199 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že výhoda ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi se neprojevila v období od přeměny IFPEN na EPIC do roku 2010, a tudíž připustila, že domněnka o existenci výhody byla, co se týče minulosti, vyvrácena.

131    Je tedy třeba ověřit, zda argumenty předložené Francouzskou republikou a IFPEN mohou vyvrátit domněnku o existenci výhody do budoucna za podmínek stanovených Soudním dvorem v rozsudku o kasačním opravném prostředku, které jsou připomenuty v bodě 129 výše.

132    V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že legalita rozhodnutí v oblasti státních podpor musí být posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2017, SACE a Sace Bt v. Komise, C‑472/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:885, bod 76 a citovaná judikatura).

133    Argumenty IFPEN vycházející z analýzy podmínek financování, které jí byly poskytnuty bankovními institucemi v letech 2011 až 2018, jakož i z toho, že IFPEN postupovala vůči bankám s cílem prokázat, že jí v roce 2016 byla poskytnuta krátkodobá úvěrová linka za tržních podmínek, je tudíž třeba odmítnout jako nepřípustné, jelikož se tyto argumenty opíraly o informace, které následovaly po přijetí napadeného rozhodnutí. Totéž platí pro argument Francouzské republiky, podle kterého byl zákaz pro některé veřejnoprávní instituce sjednat s úvěrovou institucí půjčku, jejíž doba splatnosti byla delší než dvanáct měsíců, zavedený v článku 12 zákona ze dne 28. prosince 2010, systematicky převzat do programových zákonů o veřejných financích přijatých po napadeném rozhodnutí.

134    Pokud jde o argument Francouzské republiky vycházející z článku 12 zákona ze dne 28. prosince 2010, je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou byla Komise povinna provést pečlivý a nestranný přezkum dotyčných opatření, aby měla při přijímání konečného rozhodnutí k tomuto účelu úplné a spolehlivé poznatky (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Ryanair a Airport Marketing Services v. Komise, T‑53/16, EU:T:2018:943, body 223 a 224 a citovaná judikatura).

135    Je však rovněž třeba připomenout, že podle judikatury nemůže být Komisi vytýkáno, že nepřihlédla k případným skutkovým či právním skutečnostem, které jí mohly být, ale nebyly předloženy během správního řízení, vzhledem k tomu, že Komise není povinna bez návrhu a odhadem zkoumat, jaké skutečnosti jí mohly být předloženy (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Ryanair a Airport Marketing Services v. Komise, T‑53/16, EU:T:2018:943, bod 223 a citovaná judikatura).

136    V projednávané věci je třeba uvést, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že Francouzská republika a IFPEN neoznámily tento předpis Komisi během formálního vyšetřovacího řízení a ze spisu nevyplývá, že by Komise v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí byla s dotčeným předpisem obeznámena.

137    Je tedy třeba konstatovat, že argument Francouzské republiky vycházející z článku 12 zákona ze dne 28. prosince 2010 musí být odmítnut jako nepřípustný.

138    Tento závěr nemůže být argumenty Francouzské republiky zpochybněn.

139    Zaprvé je tak třeba uvést, že judikatura vycházející z rozsudku ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise (C‑603/13 P, EU:C:2016:38), citovaná Francouzskou republikou, není v projednávané věci relevantní.

140    Je totiž pravda, že Soudní dvůr v bodě 72 rozsudku ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise (C‑603/13 P, EU:C:2016:38), rozhodl, že rozsah přezkumu legality stanoveného v článku 263 SFEU zahrnuje všechny prvky rozhodnutí Komise přijatých v řízení podle článku 101 SFEU a článku 102 SFEU, jejichž důkladný přezkum Tribunál provádí po právní i skutkové stránce ve světle důvodů vznesených navrhovatelkami a s ohledem na všechny skutečnosti předložené navrhovatelkami bez ohledu na to, zda se jedná o skutečnosti, které nastaly před přijatým rozhodnutím či následně po něm, a zda byly předtím předloženy v rámci správního řízení nebo poprvé v rámci žaloby předložené Tribunálu, v rozsahu, v němž jsou posledně uvedené skutečnosti relevantní pro přezkum legality rozhodnutí Komise (rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise, C‑603/13 P, EU:C:2016:38, bod 72).

141    Ze samotného znění výše uvedeného bodu 72 rozsudku ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise (C‑603/13 P, EU:C:2016:38), však vyplývá, že se tato judikatura týká přezkumu legality rozhodnutí přijatých na základě článků 101 a 102 SFEU, a nikoli přezkumu legality rozhodnutí přijatých na základě článku 107 SFEU.

142    Zadruhé Francouzská republika nemůže tvrdit, že by měla být před Tribunálem oprávněna dovolávat se znění článku 12 zákona ze dne 28. ledna 2010 za účelem vyvrácení domněnky o existenci výhody, kterou IFPEN získala ve vztazích s bankovními a finančními institucemi, pouze z toho důvodu, že se jej nemohla dovolávat ve stadiu formálního vyšetřovacího řízení, neboť v tomto řízení se o uvedené domněnce vůbec nediskutovalo.

143    Je totiž třeba uvést, že v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení Komise uvedla, že bez ohledu na vysvětlení poskytnutá francouzskými orgány nemohla vzhledem k charakteristikám státní záruky, kterou získala IFPEN z důvodu svého postavení EPIC, vyloučit skutečnost, že IFPEN získala hospodářskou výhodu spojenou s možností, že v krajním případě bude jednat stát. Komise rovněž upřesnila, že tato výhoda vyplývá z příznivějšího posouzení rizika splacení úvěrů věřiteli díky neomezené státní záruce a že se může projevit lepšími úvěrovými podmínkami. Z toho vyplývá, že bylo na Francouzské republice, která se účastnila formálního vyšetřovacího řízení, aby předložila informace, o nichž měla za to, že mohou zpochybnit posouzení Komise v rozhodnutí o zahájení uvedeného řízení ohledně existence hospodářské výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi, případně včetně znění článku 12 zákona ze dne 28. prosince 2010.

144    V každém případě i za předpokladu, že by se Francouzská republika mohla v rámci tohoto řízení dovolávat znění článku 12 zákona ze dne 28. prosince 2010, je třeba konstatovat, že toto znění samo o sobě nemohlo vyvrátit domněnku o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi v době, kdy Komise přijala napadené rozhodnutí.

145    Článek 12 odst. 1 zákona ze dne 28. prosince 2010 totiž stanovil, že „„[b]ez ohledu na jakékoli ustanovení, které stanoví jinak, uplatnitelných předpisů, francouzské instituce, které spadají do kategorie vnitrostátních ústředních vládních orgánů ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 2223/96 ze dne 25. června 1996 o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství, jiné než stát, Caisse d’amortissement de la dette sociale [(fond pro amortizaci sociálního dluhu)], Caisse de la dette publique [fond veřejného dluhu)] a Société de prises de participation de l’État [(společnost se státními podíly)] nemohou od úvěrové instituce získat půjčku, jejíž doba splatnosti přesahuje dvanáct měsíců, či vystavit dluhový nástroj, jehož doba splatnosti je delší než tato doba“ a „společná vyhláška ministra hospodářství a ministra pověřeného správou rozpočtu stanoví seznam institucí, na které se tento zákaz vztahuje“.

146    Je tak třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdila Francouzská republika na jednání, pouhý odkaz na kategorii ústředních orgánů veřejné správy ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 2223/96 ze dne 25. června 1996 o evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství (Úř. věst. 1996, L 310, s. 1; Zvl. vyd. 10/02, s. 3) neumožňuje dospět k závěru, že se toto ustanovení vztahuje na IFPEN, jelikož uvedené ustanovení samo stanoví, že seznam subjektů, na které se má vztahovat, bude stanoven ministerskou vyhláškou.

147    Je třeba ostatně zdůraznit, že Francouzská republika v odpověď na otázku položenou Tribunálem upřesnila, že IFPEN byla zapsána na seznamu francouzských subjektů spadajících do kategorie ústředních vládních institucí uvedených v článku 12 zákona ze dne 28. prosince 2010, připojenému k vyhlášce ze dne 28. září 2011, kterou se stanoví seznam uvedených subjektů, které mají zákaz sjednat u úvěrové instituce půjčku s dobou splatnosti delší než dvanáct měsíců, nebo vystavit dluhový nástroj, jehož doba splatnosti překračuje tuto dobu (JORF č. 232 ze dne 6. října 2011, s. 16907).

148    Pokud jde o argument IFPEN, že skutečnosti týkající se kontextu, které francouzské orgány sdělily Komisi během správního řízení a které byly připomenuty v bodě 115 výše, postačovaly k vyvrácení domněnky o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi do budoucna, je třeba uvést, stejně jako to učinila Komise, že tyto skutečnosti, které se týkaly minulosti, nepostačovaly k vyloučení existence výhody v budoucnu, jelikož stanovy IFPEN obsahovaly ustanovení upravující možnost této instituce uzavírat půjčky bez omezení doby splatnosti či částky.

149    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že Francouzské republice a IFPEN se nepodařilo vyvrátit domněnku o existenci výhody ve vztazích mezi IFPEN a bankovními a finančními institucemi do budoucna.

150    Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise měla právem za to, že státní záruka, kterou získala IFPEN z důvodu svého postavení EPIC, jí poskytovala hospodářskou výhodu.

151    Bez ohledu na konstatování v bodě 105 výše, podle kterého Komise neunesla důkazní břemeno ohledně existence výhody, kterou mohla IFPEN získat z implicitní a neomezené státní záruky ve vztazích s jejími dodavateli a zákazníky, je tedy třeba žalobní důvody vycházející z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, které se týkají existence a výpočtu výhody ve prospěch IFPEN, zamítnout jako neopodstatněné.

 K žalobním důvodům vycházejícím z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, které se týkají převodu výhody na Axens a Prosernat, dceřiné společnosti IFPEN

152    Argumenty týkající se převodu výhody, kterou získala IFPEN z důvodu implicitní a neomezené státní záruky spjaté s jejím postavením EPIC, na její soukromoprávní dceřiné společnosti Axens a Prosernat jsou uvedeny v druhé části druhého žalobního důvodu ve věci T‑157/12 a v druhé části třetího žalobního důvodu ve věci T‑479/11.

153    IFPEN a Francouzská republika tvrdí, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala převod hospodářské výhody, kterou údajně získala IFPEN z dotčené státní záruky, na její soukromoprávní dceřiné společnosti Axens a Prosernat.

154    IFPEN v tomto ohledu poukazuje na nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. IFPEN kromě toho tvrdí, že jelikož je Komise povinna zkoumat v každém ze svých rozhodnutí konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci, její postup spočívající v tom, že odůvodnění uvedené v napadeném rozhodnutí je založeno na analogii s úvahami použitými v rozhodnutí Komise C(2005) 5412 final ze dne 21. prosince 2005, státní podpora N 531/2005, Francie – Opatření související se zřízením a fungováním banky Banque Postale (dále jen „rozhodnutí Banque postale“), je neodborné a neopodstatněné. V tomto ohledu IFPEN uvádí, že toto rozhodnutí zohledňuje zvláštní strukturu fungování skupiny La Poste, která se liší od fungování skupiny IFPEN, a že vědecká povaha činností IFPEN a jejích dceřiných společností není nijak srovnatelná s poštovními činnostmi. IFPEN dále tvrdí, že z bodu 246 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jelikož Komise nenašla v jejím účetnictví záznam o převedení výhody, založila důkaz o tomto převodu pouze na domněnce, že k převedení výhody došlo tím, že IFPEN neúčtovala dceřiným společnostem náklady spojené s krytím služeb, které poskytovala na jejich účet, prostřednictvím státní záruky.

155    Francouzská republika tvrdí, že se Komise jednak dopustila nesprávného výkladu rozhodnutí Banque postale a jednak nepřihlédla ke skutečnosti, že služby a výzkumné služby poskytované IFPEN byly fakturovány na základě nákladů, které vznikly IFPEN, navýšených o marži, a tedy obchodní vztahy mezi IFPEN a jejími dceřinými společnostmi byly uzavírány za obvyklých tržních podmínek. Francouzská republika rovněž tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení a nesprávného skutkového zjištění, když měla za to, že odůvodnění, které uvedla v rozhodnutí 2009/157/ES, lze vztáhnout na veškeré vztahy mezi IFPEN a jejími dceřinými společnostmi, ačkoli se měla omezit pouze na vztahy vytvořené v rámci výhradních dohod uzavřených mezi IFPEN a jejími dceřinými společnostmi Axens a Prosernat.

156    Kromě toho Francouzská republika tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Komise, z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že otázka převedení výhody na dceřiné společnosti je neoddělitelná od zbývající části uvedeného rozhodnutí.

157    Komise tvrdí, že otázka převedení výhody je podpůrná pro účely prokázání existence státní podpory ve prospěch IFPEN vyplývající z postavení EPIC a může směřovat pouze k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí, a sice části týkající se převedení podpory na dceřiné společnosti. Podle Komise je otázka případného převodu výhody na dceřiné společnosti IFPEN oddělitelná od předběžné otázky existence výhody ve prospěch IFPEN.

158    Komise mimoto zpochybňuje argumentaci Francouzské republiky a IFPEN a navrhuje projednávané žalobní důvody zamítnout.

159    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 4 napadeného rozhodnutí se týká krytí činností převodu technologií prováděných IFPEN v oblastech stanovených výhradními dohodami uzavřenými se společnostmi Axens a Prosernat státní zárukou.

160    Je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 249 a 250 odůvodnění napadeného rozhodnutí, hospodářská výhoda ve výhradních oblastech činností dceřiných společností Axens a Prosernat, plynoucí z krytí státní zárukou poskytnutou IFPEN, je selektivní výhodou, jelikož umožňuje dceřiným společnostem využívat přístup k technologii a lidským a materiálním zdrojům IFPEN za výhodnějších podmínek než jejich konkurenti.

161    Z toho vyplývá, že k tomu, aby bylo opatření uvedené v čl. 1 odst. 4 napadeného rozhodnutí kvalifikováno jako státní podpora podle čl. 107 odst. 1 SFEU, je nezbytné prokázat převedení výhody, která svědčila IFPEN, na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat.

162    Je třeba rovněž připomenout, že čl. 1 odst. 5 napadeného rozhodnutí se týká krytí služeb smluvního výzkumu a služeb poskytovaných IFPEN jak na účet třetích osob, tak na účet dceřiných společností, prostřednictvím státní záruky.

163    Je třeba uvést, že kvalifikace tohoto opatření jako státní podpory již pojmově neznamená důkaz o převedení výhody svědčící IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat, pokud jde o služby smluvního výzkumu a služby poskytované IFPEN na účet třetích osob, jakož i na účet jejích dceřiných společností mimo oblasti stanovené výhradními dohodami.

164    Naproti tomu je třeba zdůraznit, že prokázání převodu výhody z IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat je rozhodující pro kvalifikaci krytí státní zárukou, které se vztahuje na služby smluvního výzkumu a služby poskytované IFPEN na účet uvedených dceřiných společností v oblastech stanovených výhradními dohodami uzavřenými s těmito dceřinými společnostmi, jako státní podpory. V posledně uvedeném případě jsou příjemci podpory právě dceřiné společnosti IFPEN, tedy Axens a Prosernat, neboť na základě výhradních dohod může IFPEN uvedené služby poskytovat pouze na jejich účet.

165    Z toho vyplývá, jak v podstatě tvrdí Komise, že žalobní důvod vycházející z neprokázání převodu výhody musí být zamítnut jako irelevantní v rozsahu, v němž směřuje ke zpochybnění kvalifikace opatření uvedeného v čl. 1 odst. 5 napadeného rozhodnutí jako státní podpory, jelikož se toto opatření týká krytí služeb smluvního výzkumu a služeb poskytovaných IFPEN jak na účet třetích osob, tak na účet dceřiných společností mimo oblast působnosti výhradních dohod prostřednictvím státní záruky.

166    Žalobní důvody předložené Francouzskou republikou a IFPEN je třeba zkoumat právě ve světle těchto úvah.

167    Zaprvé, pokud jde o část žalobního důvodu IFPEN, podle kterého Komise nesprávně založila svůj důkaz převodu výhody svědčící IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat na nevhodné analogii s odůvodněním použitým v rozhodnutí Banque postale, a tudíž nesplnila svou povinnost uvést odůvodnění, je třeba uvést, že tento žalobní důvod se opírá o nesprávný předpoklad.

168    V bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise upřesnila, že „s ohledem na skutečnost, že ve francouzském právu neexistuje obecná odpovědnost akcionáře za dceřiné společnosti ve skupinách společností, nelze mít za to, že [IFPEN], a tedy francouzský stát, mohou nést odpovědnost za úhradu pohledávek, které mají třetí strany v důsledku hospodářských činností společností Axens a Prosernat, zejména v případě, že by tyto společnosti byly ve stavu soudní likvidace“.

169    Komise tak vyloučila, že společnosti Axens a Prosernat mohly mít prospěch z přímého převedení výhody, kterou IFPEN údajně získala ve vztazích se svými věřiteli.

170    Komise však měla v bodech 241 až 247 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že Axens a Prosernat měly prospěch z nepřímého převodu dotčené výhody, a to na základě následujícího odůvodnění:

„(241)      Je však třeba poznamenat, že i když se v rozhodnutí [Banque postale] mělo za to, že La Banque Postale [...] podléhala jakožto akciová společnost z hlediska soudního vyrovnání a likvidace obecnému právu, a proto neměla prospěch z žádné neomezené státní záruky, Komise přesto posuzovala otázku případného převodu účinků státní záruky, které požíval její jediný akcionář, na dceřinou společnost.

(242)            Komise konkrétně usoudila, že struktura fungování skupiny umožňovala průniky mezi akcionářem (La Poste) a dceřinou společností (La Banque Postale), protože i) dceřiná společnost využívala personální a materiální zdroje mateřské společnosti a ii) platila za využívání těchto zdrojů na základě nákladů mateřské společnosti, takže v případě existence hospodářské výhody, která by snížila náklady společnosti La Poste, by byly poměrně sníženy poplatky, které společnost La Banque Postale odváděla své mateřské společnosti, čímž by došlo k (alespoň částečnému) přenosu této hospodářské výhody na dceřinou společnost.

(243)            Komise v rozhodnutí C 51/2005 obdobně konstatovala, že existuje možnost průniků, zejména pokud jde o rozhodování o tarifech, které veřejná instituce IFP účtuje za služby, které poskytuje společnostem Axens a Prosernat v jejich výhradních oblastech činnosti, takže obchodní vztahy uvnitř skupiny neodpovídají tržní logice, ale nabízejí naopak možnost křížového dotování hospodářských činností dceřiných společností z veřejných prostředků, jimiž disponuje mateřská společnost […].

(244)            Ve věci, která se týkala společnosti La Banque Postal, dospěla Komise k názoru, že je nutné, aby se francouzské orgány zavázaly k zavedení mechanismu, který by na úrovni dceřiných společností neutralizoval eventuální výhody, kterých požívala mateřská společnost […]

(245)       V tomto konkrétním případě se francouzské orgány ve věci úvěrových podmínek dceřiných společností veřejné instituce IFP (Axens, Beicip-Franlab, Prosernat) zavázaly, že v každé smlouvě o financování (pro všechny nástroje, na které se smlouva vztahuje) při každé transakci písemně uvedou, že ‚v souladu s francouzským právem (zejména s nutností výslovného povolení každé záruky zákonem) tato transakce nebude kryta žádnou přímou či nepřímou státní zárukou.‘

(246)            Pokud jde o skutečnost, že dceřiné společnosti využívají personální a materiální zdroje, které jim poskytuje mateřská společnost, jak Komise uvedla v rozhodnutí C 51/2005, ‚pokud existuje dotace hospodářských činností, vyplývá z úrovně odměn vyplacených dotyčnými dceřinými společnostmi mateřské společnosti a odrazí se v účtech IFP.‘ Ovšem při posuzování účtů veřejné instituce IFP byly jedinými nákladovými položkami, které Komise zatím nezohlednila, jak pro rok 2006 v rozhodnutí C 51/2005, tak pro další roky ve výročních zprávách předaných francouzskými orgány, položky, které se týkaly pokrytí služeb poskytovaných veřejnou institucí IFP jejím dceřiným společnostem v souvislosti s neomezenou zárukou. Vzhledem k tomu, že se státu neplatila prémie odpovídající záruce za řádné provedení smlouvy nebo alespoň záruce za vynaložení maximálního úsilí, nemohla být započtena do sazeb za služby poskytované dceřiným společnostem.

(247)            Proto je třeba mít za to, že hospodářská výhoda spočívající ve statutární záruce, které veřejná instituce požívala z důvodu svého postavení, byla tímto způsobem převedena na soukromoprávní dceřiné společnosti Axens a Prosernat.“

171    Kromě toho v bodě 269 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že „[c]eny služeb v oblasti smluvního výzkumu [IFPEN] jsou stanoveny na základě jejich úplných výrobních nákladů, na něž se uplatní marže, jejíž sazba se mění v závislosti na výsledku jednání se zákazníkem […]“ a že „[z] předchozího vyplývá, že jediná složka nákladů, která [IFPEN] pravděpodobně nebyla zohledněna, odpovídá právě poplatku za krytí záruky za řádné provedení smlouvy (nebo za vynaložení maximálního úsilí) [IFPEN]“.

172    Z výše uvedených bodů odůvodnění vyplývá, že důkaz o převedení výhody IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat je založen na konstatování účtování nízkých cen za služby IFPEN uvedeným dceřiným společnostem, které vyplývá jednak z rozhodnutí 2009/157, v němž Komise konstatovala existenci propustnosti těchto služeb, zejména ve výlučných oblastech společností Axens a Prosernat, které umožňovaly křížové dotace, pokud jde o rok 2006, a jednak z okolnosti, že roční zprávy, které za roky 2007 až 2009 poskytly francouzské orgány, aby prokázaly, že ceny služeb poskytovaných IFPEN na účet jejích dceřiných společností byly v souladu s tržní cenou, nezohledňovaly skutečnost, že IFPEN nefakturovala svým dceřiným společnostem, jakožto zákazníkům, krytí uvedených služeb státní zárukou, která jí byla poskytnuta z důvodu jejího postavení EPIC.

173    Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí IFPEN, Komise své prokázání převodu výhody IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat nezaložila na pouhé analogii s odůvodněním uplatněným v rozhodnutí Banque postale, ale zohlednila specifické okolnosti vnitřních vztahů skupiny IFPEN.

174    Z tohoto důvodu je třeba rovněž odmítnout jako irelevantní část žalobního důvodu Francouzské republiky, podle které Komise nesprávně vyložila rozhodnutí Banque postale.

175    Zadruhé s ohledem na konstatování uvedené v bodě 172 výše, pokud jde o úvahy, o které se Komise opřela, aby prokázala převod výhody svědčící IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat, je třeba jako neopodstatněný rovněž odmítnout argument IFPEN, podle kterého Komise založila uvedený důkaz pouze na domněnce převodu výhody spočívající v neúčtování nákladů spojených s krytím služeb poskytovaných IFPEN na účet jejích dceřiných společností prostřednictvím státní záruky.

176    Zatřetí, pokud jde o argument Francouzské republiky, podle kterého se Komise v podstatě nemohla opírat o rozhodnutí 2009/157, aby prokázala převod výhody IFPEN na její dceřiné společnosti v rámci služeb smluvního výzkumu a služeb poskytovaných IFPEN na účet uvedených dceřiných společností mimo oblasti exkluzivity těchto dceřiných společností, je třeba mít za to, že jelikož se tento argument netýká převedení výhody v oblastech, na které se vztahují výhradní dohody, musí být z důvodu uvedeného v bodě 165 výše odmítnut jako irelevantní.

177    Začtvrté Francouzská republika Komisi vytýká, že nezohlednila okolnost, že IFPEN fakturuje služby a plnění smluvního výzkumu svým dceřiným společnostem podle tržních podmínek.

178    V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise zohlednila tuto okolnost týkající se prokázání převodu výhody IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat mimo výlučnou oblast činností těchto dceřiných společností. Jak poznamenává Komise ve své žalobní odpovědi, z bodu 269 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že popis způsobu stanovení cen IFPEN poskytnutý francouzskými orgány sice prokazuje, že stanovování cen za služby smluvního výzkumu IFPEN mimo oblast jejích výhradních vztahů s jejími dceřinými společnostmi bylo určeno na základě jejich celkových pořizovacích nákladů, na které byla uplatněna marže, neobjevuje se v něm však poplatek za riziko vyplácený státu jako odměna za jeho neomezenou záruku.

179    Na druhé straně, jak rovněž tvrdí Komise, z bodu 246 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Komise opírala, pokud jde o prokázání převodu výhody IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat ve výlučné oblasti činností těchto dceřiných společností, o rozhodnutí 2009/157, z jehož bodů 146 a 147 odůvodnění vyplývá, že odměny, které společnosti Axens a Prosernat platily IFPEN za služby poskytované v jejich výlučných oblastech, byly nižší než jejich výrobní náklady a vedly k převodu státní podpory. Je přitom třeba uvést, že Francouzská republika v rámci tohoto řízení nenapadla rozhodnutí 2009/157 ani nezpochybnila závěry tohoto rozhodnutí týkající se odměn, které společnosti Axens a Prosernat platily IFPEN za služby poskytované v jejich výlučných oblastech.

180    Část žalobního důvodu Francouzské republiky vycházející z toho, že Komise nezohlednila okolnost, že IFPEN fakturuje služby a plnění smluvního výzkumu svým dceřiným společnostem za tržní cenu, je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

181    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba žalobní důvody vycházející z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, které se týkají převodu výhody IFPEN na její dceřiné společnosti Axens a Prosernat, zamítnout jako neopodstatněné.

 K žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a týká se existence převodu státních prostředků

182    V rámci argumentu rozvinutého ve třetí části druhého žalobního důvodu žaloby ve věci T‑157/12 IFPEN jen pro úplnost tvrdí, že neexistuje dostatečná spojitost mezi výhodou, která jí byla poskytnuta, a převodem státních prostředků pocházejících z neomezené záruky. Ať se jedná o vztah s jejími dodavateli nebo zákazníky, spojitost mezi údajnými nižšími cenami nebo údajným využitím záruky za řádné provedení smlouvy na straně jedné a převodem státních prostředků na straně druhé je objektivně umělá a zcela založena na hypotetických konstrukcích, které se nezakládají na žádném objektivním údaji.

183    V tomto ohledu je třeba uvést, že ačkoli jsou argumenty IFPEN uvedeny v části její žaloby týkající se existence výhody, odkazují na další podmínku existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a sice na závazek použití státních prostředků.

184    Kromě toho je třeba poznamenat, že tyto argumenty se týkají pouze vztahů mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky.

185    Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že Tribunál v bodě 105 výše konstatoval, že Komise neprokázala, že implicitní a neomezená státní záruka ve prospěch IFPEN poskytla nebo mohla poskytnout výlučnou výhodu IFPEN v jejích vztazích s dodavateli a zákazníky, je třeba tento žalobní důvod zamítnout jako irelevantní.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

186    IFPEN předkládá argumenty týkající se porušení zásady proporcionality v pátém žalobním důvodu své žaloby ve věci T‑157/12.

187    Tyto argumenty jsou uvedeny ve dvou částech. V první části IFPEN v podstatě tvrdí, že vzhledem k tomu, že se Komisi nepodařilo předložit objektivní důkaz o existenci implicitní a neomezené státní záruky ve prospěch EPIC, a tudíž opřela své úvahy o řadu neověřených předpokladů, požadavek, aby byl vznik EPIC systematicky podřízen povinnosti předchozího oznámení a následně řadě administrativních zpráv z důvodu slučitelnosti, je nepřiměřený. Porušení zásady proporcionality je o to zjevnější, že jednak zásady použitelné na EPIC předcházejí Římské smlouvě a francouzská vláda se k prokázání nesprávnosti tvrzení Komise odvolávala na důkladnou právní argumentaci a jednak francouzská vláda poskytla dostatečnou nápravu k rozptýlení pochybností Komise ohledně existence záruky ve prospěch EPIC tím, že navrhla změnu prováděcí vyhlášky k zákonu ze dne 16. července 1980.

188    Ve druhé části IFPEN tvrdí, že napadené rozhodnutí ukládá francouzským orgánům, a v důsledku toho jí samé dodržování určitých povinností, které jsou zjevně nepřiměřené jak ve vztahu ke sledovanému cíli, tak k velmi omezenému rozsahu účinků postavení EPIC v jejím případě.

189    IFPEN tedy zaprvé poznamenává, že napadené rozhodnutí ukládá francouzským orgánům, a tedy i jí samotné, povinnost od 1. ledna 2010 až do konce platnosti výhradních dohod předkládat každý rok výroční finanční zprávu, která obsahuje údaje uvedené v článku 5 uvedeného rozhodnutí. Podle IFPEN přitom postup, požadovaný Komisí, aby do výroční zprávy zahrnula posouzení horní meze účinku údajné neomezené záruky odpovídající příznivějšímu posouzení rizika neplnění závazků IFPEN dodavateli a nezaplacení poplatku za údajnou záruku za řádné provedení smlouvy, vede k plýtvání jejími vlastními zdroji, i když takový postup je zcela umělý a neodpovídá žádné hospodářské realitě. Skutečnost, že taková „horní mez“ v účetnictví IFPEN neexistuje a Komise není schopna po několika letech najít přijatelné srovnávací sazby, potvrzuje přehnaně vykonstruovanou, ne-li smyšlenou povahu jakéhokoliv návrhu „horní meze“. IFPEN dále uvádí, že v období od data přijetí napadeného rozhodnutí do data podání projednávané žaloby francouzské orgány v souladu s čl. 3 odst. 2 rozhodnutí 2009/157 oznámily obnovení smluv o průmyslovém výzkumu mezi ní a jejími dceřinými společnostmi Axens a Prosernat ve výlučných oblastech činností těchto společností. Podle IFPEN napadené rozhodnutí výslovně podmiňuje pozitivní přezkum slučitelnosti obnovení uvedených smluv dodržením napadeného rozhodnutí v plném rozsahu. V praxi přitom napadené rozhodnutí francouzským orgánům ukládá povinnost předkládat výroční zprávu až do ukončení platnosti výhradních dohod, tedy po dobu deseti let, což je zjevně nepřiměřené s ohledem na cíl kontroly státní podpory, o jejíž existenci lze legitimně pochybovat.

190    Na druhém místě IFPEN vytýká Komisi, že uložila francouzským orgánům povinnost, aby do smluv IFPEN vložily ustanovení uvedená v článku 9 napadeného rozhodnutí, což představuje opatření mimořádně omezující, které je tím méně odůvodněné, že Komise dospěla k závěru o existenci státní podpory na základě řady nepotvrzených předpokladů a zjevně nesprávných posouzení.

191    Pokud jde o první část tohoto žalobního důvodu, je třeba uvést, že tato část vychází z předpokladu, že Komise neprokázala, že postavení EPIC poskytovalo IFPEN výhodu implicitní a neomezené státní záruky.

192    Je však třeba připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), rozhodl, že pro účely prokázání existence takové záruky, která výslovně nevyplývá z žádného legislativního nebo smluvního aktu, by měla Komise při ověřování toho, zda ve vnitrostátním právu existuje skutečná povinnost státu použít vlastní prostředky na krytí ztrát EPIC v obtížích, a tedy, podle ustálené judikatury, dostatečně konkrétní hospodářské riziko výdajů zatěžujících státní rozpočet, vycházet z metody souboru závažných, přesných a shodujících se nepřímých důkazů (rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise, C‑559/12 P, EU:C:2014:217, bod 65).

193    Dále je třeba rovněž připomenout, že IFPEN uvedla ve svém dopise ze dne 5. května 2014 v odpovědi na dotaz Tribunálu ohledně důsledků rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Francie v. Komise (C‑559/12 P, EU:C:2014:217), pro projednávaný spor, že má za to, že úvaha uvedená v bodě 192 výše je v projednávané věci použitelná, a že v důsledku toho bere zpět první žalobní důvod vycházející z nesprávného právního posouzení, podle kterého Komise překročila meze svého oprávnění pro výklad vnitrostátních právních předpisů týkajících se státních podpor.

194    Z toho vyplývá, že první část tohoto žalobního důvodu musí být v rozsahu, v němž ji IFPEN nevzala zpět, zamítnuta jako neopodstatněná.

195    Pokud jde o druhou část tohoto žalobního důvodu, IFPEN tvrdí, že povinnosti uložené Francouzské republice a nepřímo jí samotné v článku 5 a čl. 9 odst. 1 až 3 napadeného rozhodnutí jsou nepřiměřené.

196    Je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou platí, že zásada proporcionality, jež je jednou z obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty orgánů Unie nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, a pokud se nabízí volba mezi více vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudek ze dne 24. května 2007, Maatschap Schonewille-Prins, C‑45/05, EU:C:2007:296, bod 45).

197    V projednávané věci je třeba uvést, že z článku 4 napadeného rozhodnutí vyplývá, že opatření uvedené v čl. 1 odst. 4 téhož rozhodnutí představuje od 1. ledna 2010 až do ukončení platnosti výhradních dohod mezi IFPEN a jejími dceřinými společnostmi Axens a Prosernat státní podporu slučitelnou s vnitřním trhem s výhradou dodržení podmínek stanovených v článcích 5 a 6 uvedeného rozhodnutí.

198    Článek 5 odst. 1 napadeného rozhodnutí stanoví, že „[v]ýroční finanční zpráva uvedená v čl. 4 odst. 2 rozhodnutí C 51/05 obsahuje kromě prvků již uvedených v čl. 5 odst. 1 uvedeného rozhodnutí také prvky uvedené v odstavcích 2, 3 a 4 tohoto článku.“

199    Článek 5 odst. 2 napadeného rozhodnutí stanoví, že „[v]ýroční finanční zpráva obsahuje údaje o výši, úrokové sazbě a smluvních podmínkách pro poskytnutí půjček, které si vzala [IFPEN] v průběhu daného ročního období, jakož i hrubý grantový ekvivalent případného úrokového zvýhodnění spojeného se státní zárukou, pokud se nepředloží důkaz o tom, že tyto smlouvy o úvěru jsou v souladu s běžnými tržními podmínkami, a to buď porovnáním jejich podmínek s podmínkami získanými [IFPEN] před změnou jejího postavení, nebo na základě přesnější metodiky, jež byla předem schválena Komisí.“

200    Článek 5 odst. 3 napadeného rozhodnutí stanoví, že „[v]ýroční finanční zpráva obsahuje údaje o hodnotě majetku a služeb, jež [IFPEN] získal od dodavatelů za účelem poskytování hospodářských služeb uvedených v čl. 1 odst. 4 a 5 tohoto rozhodnutí v průběhu daného ročního období, jakož i maximální odhad hrubého grantového ekvivalentu podpory, jenž vyplývá ze skutečnosti, že dodavatelé příznivěji hodnotili riziko neplnění závazků podnikem“ a že „[t]oto hodnocení se provádí buď uplatněním paušální sazby ve výši 2,5 % na hodnotu provedených nákupů, nebo na základě přesnější metodiky, jež byla předem schválena Komisí.“

201    Článek 5 odst. 4 napadeného rozhodnutí stanoví, že „[v]ýroční finanční zpráva obsahuje údaje o hodnotě hospodářských činností uvedených v čl. 1 odst. 4 a 5 tohoto rozhodnutí, které [IFPEN] realizovala v průběhu daného ročního období, jakož i maximální odhad hrubého grantového ekvivalentu podpory, jenž vyplývá ze skutečnosti, že nebyl zaplacen poplatek odpovídající záruce za řádné provedení smlouvy, nebo alespoň za vynaložení maximálního úsilí, která byla příjemcům uvedených hospodářských služeb poskytnuta“ a že „[t]oto hodnocení se provádí buď uplatněním paušální sazby ve výši 5 % na hodnotu poskytnutých služeb, nebo na základě přesnější metodiky, jež byla předem schválena Komisí“.

202    Z těchto ustanovení vyplývá, že článek 5 napadeného rozhodnutí v podstatě ukládá IFPEN povinnosti, jejichž cílem je ověřit slučitelnost podpory, kterou jí poskytuje stát, s vnitřním trhem. Citované ustanovení ukládá tomuto subjektu povinnost každoročně předávat Komisi údaje o podmínkách půjček, které získal, o množství zboží a služeb, které mu poskytli dodavatelé za účelem uskutečňování jejich hospodářských činností, s maximálním odhadem grantového ekvivalentu podpory a konečně množství hospodářských činností, které provedl s maximálním odhadem grantového ekvivalentu podpory.

203    V tomto ohledu je třeba uvést, že v případech, kdy lze státní opatření kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, podléhá oznamovací povinnosti stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU. Nelze tedy mít za to, že povinnost oznámit Komisi nezbytné informace pro posouzení slučitelnosti podpory je jako taková v rozporu se zásadou proporcionality.

204    Kromě toho je třeba uvést, jak tvrdí Komise, že povinnosti uložené IFPEN plynule navazují na povinnosti, které jsou jí uloženy rozhodnutím 2009/157, které IFPEN ani Francouzská republika nezpochybnily.

205    Kromě toho je třeba uvést, jak rovněž tvrdí Komise, že předložení výroční zprávy v rámci režimu podpory je běžnou praxí, která je přiměřená cíli kontroly státních podpor.

206    V projednávané věci je však třeba uvést, že povinnost uložená v čl. 5 odst. 2 napadeného rozhodnutí sice souvisí s domněnkou o existenci výhody ve prospěch IFPEN v jejích vztazích s bankovními a finančními institucemi, u níž Tribunál konstatoval, že byla Komisí správně použita k tomu, aby opatření uvedené v čl. 1 odst. 4 téhož rozhodnutí kvalifikovala jako státní podporu, to však neplatí pro povinnosti uložené v čl. 5 odst. 3 a 4 téhož rozhodnutí.

207    Je totiž třeba konstatovat, že povinnosti uložené těmito ustanoveními se týkají výhody, která údajně svědčila IFPEN v jejích vztazích s dodavateli a zákazníky, u níž Tribunál v bodě 105 výše konstatoval, že Komise její existenci neprokázala. Z toho vyplývá, že takové povinnosti již pojmově nemohou být považovány za přiměřené a nezbytné ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 196 výše.

208    Kromě toho je třeba uvést, že čl. 9 odst. 1 až 3 napadeného rozhodnutí francouzským orgánům v podstatě ukládá povinnost zahrnout do smluv uzavíraných IFPEN doložku o vyloučení odpovědnosti státu a do smluv uzavíraných dceřinými společnostmi IFPEN doložku o vyloučení odpovědnosti IFPEN, jakož i odpovědnost státu.

209    IFPEN se však v tomto ohledu omezuje na tvrzení, že povinnost vložit doložky o vyloučení odpovědnosti je pro ni zvláště závazná, aniž vysvětluje, v čem nejsou jednotlivá ustanovení uvedená v článku 9 napadeného rozhodnutí v projednávané věci nezbytná nebo přiměřená.

210    Takovou část žalobního důvodu je tedy třeba odmítnout jako nepřípustnou s ohledem na judikaturu, podle které musí návrh na zahájení řízení podle čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na řízení před Tribunálem v souladu s čl. 53 prvním pododstavcem téhož statutu a čl. 76 písm. d) jednacího řádu, obsahovat stručný popis žalobních důvodů. Tento popis musí být dostatečně jasný a přesný, aby umožnil žalované připravit její obhajobu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, podle okolností bez dalších podpůrných informací. Z toho důvodu musí žaloba ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá, takže pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky jednacího řádu. Obdobné požadavky jsou vyžadovány, pokud je na podporu žalobního důvodu uplatňována určitá výtka (viz rozsudek ze dne 7. června 2018, Winkler v. Komise, T‑369/17, nezveřejněný, EU:T:2018:334, bod 53 a citovaná judikatura).

211    Je tudíž třeba vyhovět druhé části tohoto žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady proporcionality v rozsahu, v němž se týká čl. 5 odst. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, a zbývající část odmítnout jako nepřípustnou.

212    Z toho vyplývá, že je třeba žalobě IFPEN ve věci T‑157/12 částečně vyhovět.

213    Vzhledem k tomu, že všechny žalobní důvody vznesené Francouzskou republikou byly zamítnuty, je třeba žalobu ve věci T‑479/11 zamítnout.

 K rozsahu zrušení

214    IFPEN primárně navrhuje zrušit napadené rozhodnutí v plném rozsahu a podpůrně zrušit vadné částí výroku uvedeného rozhodnutí.

215    V tomto ohledu je třeba uvést, že se žalobní důvod, kterému bylo vyhověno a který vychází z porušení zásady proporcionality, týká pouze podmínek slučitelnosti opatření kvalifikovaných jako státní podpora v čl. 1 odst. 4 napadeného rozhodnutí.

216    S ohledem na výše uvedené je třeba zrušit čl. 5 odst. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, jakož i čl. 6 odst. 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkají maximálního dopadu státní záruky, jak je odhadnut v čl. 5 odst. 3 a 4 uvedeného rozhodnutí, a ve zbývající části je třeba žaloby zamítnout.

 K nákladům řízení

217    Podle článku 219 jednacího řádu rozhoduje Tribunál v rozhodnutích vydaných po zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem.

218    Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku zrušil původní rozsudek a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později, přísluší Tribunálu, aby v tomto rozsudku rozhodl o veškerých nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním, včetně řízení v prvním stupni, jakož i o nákladech řízení souvisejících s řízením o kasačním opravném prostředku ve věci C‑438/16 P.

219    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 3 téhož článku platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

220    Vzhledem k tomu, že Francouzská republika, IFPEN a Komise neměly zčásti úspěch v řízení v prvním stupni, ponese každá z nich vlastní náklady tohoto řízení.

221    Francouzská republika, IFPEN a Komise ponesou každá vlastní náklady řízení vynaložené v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

222    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Francouzská republika neměla ve věci T‑479/11 RENV úspěch, ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí v rámci tohoto řízení.

223    Vzhledem k tomu, že IFPEN a Komise neměly ve věci T‑157/12 RENV úspěch, Tribunál částečně zrušil napadené rozhodnutí a žalobu ve zbývající části zamítl, IFPEN a Komise ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 5 odstavce 3 a 4, jakož i čl. 6 odst. 1 v rozsahu, v němž se vztahuje na maximální dopad státní záruky odhadovaný v čl. 5 odst. 3 a 4 rozhodnutí Komise 2012/26/EU ze dne 29. června 2011, o státní podpoře C 35/08 (ex NN 11/08), kterou Francie poskytla veřejné instituci „Institut Français du Pétrole“, se zrušují.

2)      Žaloby se ve zbývající části zamítají.

3)      Evropská komise, Francouzská republika a IFP Énergies nouvelles ponesou každá vlastní náklady řízení vynaložené ve věcech T‑479/11 a T‑157/12.

4)      Francouzská republika, IFP Énergies nouvelles a Komise ponesou každá vlastní náklady řízení vynaložené ve věci C‑438/16 P.

5)      Francouzská republika ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí ve věci T‑479/11 RENV.

6)      IFP Énergies nouvelles a Komise ponesou každá vlastní náklady řízení vynaložené ve věci T‑157/12 RENV.

Collins

Kančeva

De Baere

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. října 2020.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení po vrácení věci Tribunálu

Právní otázky

K žalobním důvodům vycházejícím z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a týkajícím se existence a výpočtu výhody poskytnuté IFPEN

K výhodě, pokud jde o vztahy mezi IFPEN a jejími dodavateli a zákazníky

– K části žalobního důvodu vycházející z neexistence důkazu o výhodě ve vztazích mezi IFPEN a jejími dodavateli

– K části žalobního důvodu vycházející z neexistence důkazu o výhodě ve vztazích mezi IFPEN a jejími zákazníky

K výhodě, pokud jde o vztahy IFPEN s bankovními a finančními institucemi

K žalobním důvodům vycházejícím z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU, které se týkají převodu výhody na Axens a Prosernat, dceřiné společnosti IFPEN

K žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a týká se existence převodu státních prostředků

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

K rozsahu zrušení

K nákladům řízení

---

*– Jednací jazyk: francouzština.