Věc T‑552/19

Malacalza Investimenti Srl

v.

Evropská centrální banka

Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 25. června 2020

„Přístup k dokumentům ‐ Rozhodnutí ECB zavést dočasnou správu nad Banca Carige SpA ‐ Odepření přístupu ‐ Řízení v nepřítomnosti žalovaného“

1. Soudní řízení – Lhůty pro podání žaloby – Lhůta z důvodu vzdálenosti – Paušální povaha – Výpočet lhůty pro podání žalobní odpovědi – Uplatnění jen jedné lhůty z důvodu vzdálenosti v případě zamítnutí žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení

   (Jednací řád Tribunálu, články 60, 152 a čl. 154 odst. 2)

   (viz bod 37)

2. Soudní řízení – Žaloba podaná k Tribunálu – Uplatnění řízení bez účasti žalovaného – Povinnost Tribunálu vydat rozsudek pro zmeškání – Podmínky

   (Jednací řád Tribunálu, čl. 123 odst. 1 a 3)

   (viz body 40, 45, 48–59)

Shrnutí

V rozsudku Malacalza Investimenti v. ECB (T‑552/19) vydaném dne 25. června 2020 Tribunál zrušil rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) ( 1 ), kterým byl v souladu s rozhodnutím 2004/258 ( 2 ) odepřen žalobkyni, společnosti Malacalza Investimenti Srl, přístup k dokumentům týkajícím se rozhodnutí rady guvernérů ECB ze dne 1. ledna 2019 o zavedení dočasné správy nad Banca Carige SpA.

Žalobkyně, která je společností založenou podle italského práva, je hlavním akcionářem Banca Carige, v níž přímo vlastní 27,555 % kapitálu a v níž jmenovala většinu členů představenstva. Po odstoupení několika členů představenstva Banca Carige dne 22. prosince 2018 zavedla ECB rozhodnutím ze dne 1. ledna 2019 dočasnou správu nad Banca Carige. Dne 15. ledna 2019 podala žalobkyně ECB žádost o přístup ( 3 ) k několika dokumentům týkajícím se rozhodnutí ECB. Rozhodnutí ze dne 1. ledna 2019 nebylo totiž zveřejněno a důvody, na kterých je založeno, nejsou žalobkyni známy. Rozhodnutím ze dne 13. března 2019 zamítla ECB žádost o přístup v plném rozsahu. Dne 8. dubna 2019 podala žalobkyně potvrzující žádost ( 4 ), v níž požadovala změnu rozhodnutí ECB ze dne 13. března 2019. Žalobkyně ve své potvrzující žádosti uvedla, že výňatky z dokumentu, který byl prezentován jako rozhodnutí z 1. ledna 2019, byly zveřejněny v podobě fotografií na internetových stránkách italského deníku. Měla tudíž za to, že výňatky, které obsahovaly, nemohly již být považovány za důvěrné, neboť byly zveřejněny a od té doby byly veřejnosti dostupné.

Dne 12. června 2019 ECB zamítla potvrzující žádost v plném rozsahu. ECB měla za to, že na část dokumentů se vztahovala výjimka uvedená v čl. 4 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2004/258, přičemž se domnívala, že tato výjimka obsahuje obecnou domněnku důvěrnosti vztahující se na veškeré spisy, kterých se týká úkol spočívající v obezřetnostním dohledu. Kromě toho pokud jde o zbývající požadované dokumenty, ECB založila odepření přístupu na výjimce uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2004/258 ve spojení s výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 první odrážce téhož rozhodnutí, přičemž uvedla, že sdělení dokumentů obdržených nebo vyhotovených v rámci průběžného dohledu nad Banca Carige mohlo porušit obchodní zájmy této společnosti, neboť informace, které obsahovaly, nebyly veřejnosti známy a vyplývala z nich podstata současné obchodní pozice uvedené společnosti. Vzhledem k tomu, že ECB neidentifikovala žádný převažující veřejný zájem na zpřístupnění dotčených dokumentů, dospěla k závěru, že zamítne žádost o přístup k těmto dokumentům, aniž konkrétně a individuálně posoudí každý z nich.

Tribunál, kterému byla podána žaloba na neplatnost tohoto rozhodnutí a žádost o projednání žaloby ve zrychleném řízení, nejdříve rozhodl, že v případě zamítnutí žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení se v rámci výpočtu lhůty pro podání žalobní odpovědi uplatní jen jedna lhůta z důvodu vzdálenosti. Tribunál konstatoval, že lhůta pro podání žalobní odpovědi – která by uplynula dne 30. září 2019, pokud by vyhověl žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení – uplynula dne 30. října 2019, a v projednávané věci ECB předložila žalobní odpověď dne 6. listopadu 2019, a sice sedm dnů po uplynutí stanovené lhůty. Podle jednacího řádu Tribunálu ( 5 ) přitom platí, že pokud žalovaný, proti němuž byla řádně vznesena žaloba, nepředložil žalobní odpověď ve stanovené lhůtě, může žalobce navrhnout Tribunálu vydání rozsudku pro zmeškání. Tribunál v rozsudku pro zmeškání vyhoví žalobcovu návrhovému žádání, ledaže zjevně nemá pravomoc nebo je zjevně nepříslušný k rozhodnutí o žalobě nebo je žaloba zjevně nepřípustná nebo po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná ( 6 ).

Poté, co Tribunál měl v tomto ohledu za to, že nepostrádá zjevně pravomoc ani není zjevně nepříslušný k rozhodnutí o projednávané žalobě, a že tato žaloba nemůže být považována za zjevně nepřípustnou žalobu, uznal, že několik výtek předložených žalobkyní není po právní stránce zjevně zcela neopodstatněných.

Žalobkyně totiž na podporu své žaloby správně uvedla, že existence obecné domněnky důvěrnosti vyplývající z čl. 4 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2004/258, která by umožnila ECB zachovat důvěrnou povahu rozhodnutí, kterými byla zavedena dočasná správa nad úvěrovou institucí, nebyla v judikatuře doposud uznána nebo formulována. Kromě toho žalobkyně tvrdila, že ustanovení, která ECB uvedla v napadeném rozhodnutí ( 7 ), nemohou být vykládána jako ustanovení ukládající ECB absolutní povinnost důvěrnosti. Naopak podle těchto ustanovení by podle žalobkyně mohlo být v některých situacích odůvodněno sdělení informací. Žalobkyně kromě toho tvrdila, že prostudování výňatků z rozhodnutí ze dne 1. ledna 2019, které byly zveřejněny, umožňuje konstatovat, že obsah tohoto rozhodnutí není důvěrný, jelikož se týká informací, které byla Banca Carige jakožto společnost kótovaná na regulovaných trzích povinna zveřejňovat. Tato okolnost měla podle žalobkyně dopad na posouzení rizika, které by představovalo zveřejnění.

Ve světle výše uvedeného se Tribunál rozhodl vydat rozsudek pro zmeškání a zrušit napadené rozhodnutí.

( 1 ) – Rozhodnutí ECB LS/LdG/19/185 ze dne 12. června 2019.

( 2 ) – Rozhodnutí ECB 2004/258/ES ze dne 4. března 2004 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropské centrální banky (Úř. věst. 2004, L 80, s. 42).

( 3 ) – Podle článku 6 rozhodnutí 2004/258.

( 4 ) – Podle čl. 7 odst. 2 rozhodnutí 2004/258.

( 5 ) – Článek 123 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

( 6 ) – Článek 123 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu.

( 7 ) – A sice článek 27 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), článek 53 a následující směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338), a článku 84 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190).