ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(prvního senátu)

6. října 2015

CH

v.

Evropský parlament

„Veřejná služba — Akreditovaní parlamentní asistenti — Článek 266 SFEU — Opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku Soudu — Zrušení rozhodnutí o propuštění — Zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc podané na základě článku 24 služebního řádu — Rozsah povinnosti poskytnout pomoc v případě neúplného důkazu o obtěžování — Povinnost OOUS provést správní šetření — Možnost úředníka nebo zaměstnance zahájit vnitrostátní soudní řízení — Poradní výbor zabývající se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti, který se zabývá stížnostmi akreditovaných parlamentních asistentů vůči členům Parlamentu — Postavení a výsady — Majetková a nemajetková újma“

Předmět:

Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se CH domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 3. března 2014, kterým tento orgán odmítl z titulu opatření vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, F‑129/12, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203, dále jen „rozsudek CH“), ve smyslu článku 266 SFEU zahájit správní šetření směřující k prokázání existence skutečností obviňujících člena Parlamentu, oznámených v její žádosti o pomoc podané dne 22. prosince 2011; zadruhé zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 2. dubna 2014, kterým jí Parlament odmítl zaplatit částku 5686 eur odpovídající rozdílu odměny, o které žalobkyně tvrdí, že na ni měla nárok z titulu opatření vyplývajících z rozsudku CH ve smyslu článku 266 SFEU; zatřetí zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 4. srpna 2014, kterým Parlament zamítl stížnost podanou žalobkyní proti oběma výše uvedeným rozhodnutím ze dne 3. března a 2. dubna 2014, a začtvrté uložení povinnosti Parlamentu zaplatit jí částku 144000 eur a 60000 eur z titulu náhrady její majetkové a nemajetkové újmy.

Rozhodnutí:

Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 2. dubna 2014 potvrzené rozhodnutím ze dne 4. srpna 2014 o zamítnutí stížnosti se zrušuje v části, v níž jím Evropský parlament v rozporu s článkem 266 SFEU odmítl vyplatit CH dodatečnou částku 5686 eur z titulu výkonu rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203). Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 3. března 2014 potvrzené rozhodnutím ze dne 4. srpna 2014 o zamítnutí stížnosti se zrušuje v části, v níž jím Evropský parlament v návaznosti na zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 15. března 2012 o zamítnutí žádosti o pomoc CH ze dne 22. prosince 2011 rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), nerozhodl o zahájení správního šetření o údajném psychickém obtěžování, a porušil tak článek 266 SFEU. Návrhová žádání na zrušení se ve zbývající části zamítají. Evropskému parlamentu se ukládá povinnost zaplatit CH částku 5686 eur zvýšenou od 1. července 2014, data ukončení zaměstnání CH, o úroky z prodlení v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní operace refinancování zvýšené o dva procentní body. Evropskému parlamentu se ukládá povinnost zaplatit CH částku 25000 eur jako náhradu vzniklé nemajetkové újmy zvýšenou od 4. srpna 2014 o úroky z prodlení v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní operace refinancování zvýšené o dva procentní body. Návrhová žádání na náhradu škody se ve zbývající části zamítají. Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené CH.

Shrnutí

1. Žaloby úředníků — Zrušující rozsudek — Účinky — Povinnost přijmout opatření k výkonu rozsudku — Zrušení rozhodnutí o propuštění akreditovaného parlamentního asistenta — Výpočet dlužných odměn — Odečtení příspěvku na dovolenou vyplaceného soukromým zaměstnavatelem — Nepřípustnost

   (Článek 266 SFEU)

2. Žaloby úředníků — Zrušující rozsudek — Účinky — Povinnost přijmout opatření k výkonu rozsudku — Zrušení rozhodnutí o propuštění akreditovaného parlamentního asistenta — Zbavení plnění pracovních úkolů v zájmu služby — Povinnost vrátit dotyčné osobě pracovní nástroje související s jejím pracovním místem — Neexistence

   (Článek 266 SFEU)

3. Žaloby úředníků — Zrušující rozsudek — Účinky — Povinnost přijmout opatření k výkonu rozsudku — Posuzovací pravomoc správního orgánu — Rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání smluv zamítnout žádost o pomoc bez správního šetření — Nezohlednění poznatků předložených autorem žádosti a skutečností známých administrativě — Nepřípustnost

   (Služební řád, články 12a a 24)

4. Žaloby úředníků — Žaloba na náhradu škody — Zrušení napadeného aktu, které nezajišťuje přiměřenou náhradu majetkové újmy — Náhrada za ztrátu příležitosti být přijat — Kritéria

   (Článek 340 SFEU)

1.  Zruší-li unijní soud podle článku 266 SFEU rozhodnutí o propuštění, je žalovaný orgán povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku, přičemž má vycházet ze stavu ke dni, kdy bylo přijato rozhodnutí o propuštění, zrušené uvedeným rozsudkem. Jedná-li se v tomto ohledu o žalobce vázaného smlouvou akreditovaného parlamentního asistenta (APA), mělo by obnovení právního stavu, v jakém se žalobce nacházel před přijetím zrušeného rozhodnutí o propuštění, v zásadě vést k tomu, že mu orgán vyplatí rozdíl mezi výší odměny, na niž by měl nárok, kdyby zůstal ve funkci a skutečně vykonával činnosti APA, a odměnou nebo dávkami v nezaměstnanosti, které jinak skutečně pobíral. Zohlednit částku příspěvku na dovolenou, který žalobce obdržel od soukromého zaměstnavatele, z titulu odměny nebo náhrady obdržené během období dvojího příjmu, to znamená období od data protiprávního propuštění do okamžiku, kdy žalobce přestal pobírat odměnu od soukromého zaměstnavatele, by přitom znamenalo zohlednit příjem, který sice již byl předem vyplacen, ale ve skutečnosti bude muset být v zásadě následně odečten od vyplacené mzdy, takže se nakonec ukáže, že jde o odměnu za období dovolené, která bude čerpána mimo období dvojího příjmu a kterou má tento příspěvek pokrývat z titulu odměny.

   (viz body 61, 62 a 65)

2.  Z titulu opatření vyplývající z rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o propuštění akreditovaného parlamentního asistenta (APA), a vzhledem k tomu, že APA nemají vzhledem k jejich zvláštnímu postavení charakterizovaného a odůvodněného existencí vztahu důvěry se členem Parlamentu, kterému poskytují služby, zastávat stálé pracovní místo, se orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv mohl oprávněně domnívat, že není již povinen přidělit žalobce dočasně nebo trvale na pracovní místo v některé ze svých služeb, které může zastávat dočasný zaměstnanec ve smyslu článku 2 pracovního řádu ostatních zaměstnanců nebo smluvní zaměstnanec ve smyslu článku 3a téhož pracovního řádu.

   V tomto ohledu dotyčný orgán navzdory tomu, že činní úředníci a ostatní zaměstnanci tohoto orgánu mají obvykle pro výkon funkcí právo na trvalý přístup do prostor orgánu a je jim vydán zvláštní doklad ke vstupu ve formě průkazu, jakož i případně známka ke vjezdu na parkoviště orgánu, která jim umožňuje tohoto práva využít, nebyl – z důvodu zbavení pracovních povinností žalobce co do plnění jeho úkolů APA na zbývající dobu jeho pracovní smlouvy – povinen vrátit průkaz ani známku, které žalobce požadoval jako opatření vyplývající přímo ze zrušujícího rozsudku.

   Kromě toho platí, že pokud orgán může případně umožnit svým úředníkům či zaměstnancům, aby používali jeho infrastrukturu, včetně té informatické, mimo čas věnovaný práci a za účely nesouvisejícími se službou, nelze tuto možnost orgánu povýšit na právo úředníků a zaměstnanců podle služebního řádu, tím spíše ne v takové situaci, kdy je dotyčný zbaven plnění svých pracovních úkolů v zájmu služby.

   (viz body 68, 70, 71 a 74)

3.  Povinnost poskytnout pomoc zahrnuje, zejména v případě tvrzeného obtěžování, povinnost administrativy s vážností, rychle a ve vší důvěrnosti přezkoumat stížnost na obtěžování a informovat stěžovatele o postupu jejího vyřizování. Co se týče opatření, která je třeba přijmout, má administrativa při volbě opatření a prostředků uplatnění článku 24 služebního řádu širokou posuzovací pravomoc podléhající kontrole ze strany unijního soudu. Přezkum unijním soudem tedy spočívá pouze v posouzení, zda se dotyčný orgán pohyboval v přiměřených mezích a neužil své posuzovací pravomoci zjevně nesprávným způsobem.

   V oblasti obtěžování dále platí, že je‑li obviněnou osobou osoba, která plní volební mandát stanovený Smlouvami, může orgán přijmout disciplinární či jiná opatření vůči osobě, které se stížnost na obtěžování týká, ať už se jedná o nadřízeného domnělé oběti, či nikoli, pouze tehdy, pokud nařízené šetření s jistotou prokáže, že se ze strany osoby obviněné úředníkem nebo zaměstnancem jednalo o chování poškozující řádné fungování služby nebo důstojnost a pověst domnělé oběti.

   Proto vzhledem k tomu, že informace poskytnuté při žádosti o pomoc zamítnuté bez zahájení správního šetření a informace zjištěné následně při návrhu na opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku představují nepřímé důkazy, jež mohou vyvolat vážné pochybnosti o tom, zda byly splněny podmínky stanovené v článku 12a služebního řádu, je orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv v důsledku zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc znovu předložena žádost o pomoc, která nebyla vyřízena. Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv Parlamentu má tudíž povinnost v rámci opatření vyplývajících ze zrušujícího rozsudku žádosti o pomoc vyhovět zejména zahájením správního šetření, a to tím spíše že Parlamentu nic nebrání, aby s odkazem na čl. 9 odst. 2 svého jednacího řádu vyzval člena Parlamentu, aby spolupracoval při správním šetření za účelem ověření údajného jednání v rozporu s článkem 12a služebního řádu, o kterém žalobce tvrdil, že byl jeho obětí.

   (viz body 86, 88 až 90, 93 a 94)

   Odkazy:

   Soudní dvůr: rozsudek ze dne 9. listopadu 1989, Katsoufros v. Soudní dvůr,55/88, EU:C:1989:409, bod 16

   Soud prvního stupně: rozsudky ze dne 28. února 1996, Dimitriadis v. Účetní dvůr,T‑294/94, EU:T:1996:24, bod 39; ze dne 15. září 1998, Haas a další v. Komise, T‑3/96, EU:T:1998:202, bod 54; ze dne 4. května 2005, Schmit v. Komise,T‑144/03, EU:T:2005:158, body 98 a 108; ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise,T‑154/05, EU:T:2007:322, bod 137

   Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 27. listopadu 2008, Klug v. EMEA,F‑35/07, EU:F:2008:150, bod 74; ze dne 16. září 2013, Faita v. EHSV,F‑92/11, EU:F:2013:130, bod 98; ze dne 26. března 2015, CN v. Parlament,F‑26/14, EU:F:2015:22, bod 56, a ze dne 26. března 2015, CW v. Parlament,F‑124/13, EU:F:2015:23, body 38, 39 a 143, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑309/15 P

4.  V rámci žádosti o náhradu majetkové újmy vyplývající ze ztráty možnosti být zaměstnán musí být ztracená možnost jednak skutečná, a jednak musí být tato ztráta konečná. V této souvislosti je stupně jistoty ohledně příčinné souvislosti dosaženo tehdy, když protiprávní jednání, jehož se dopustil unijní orgán, někoho s určitostí připravilo nikoli nezbytně o přijetí do zaměstnání, u kterého dotyčný nebude moci nikdy prokázat, že na ně měl nárok, ale o vážnou šanci na přijetí na místo úředníka nebo zaměstnance s tím, že dotčené osobě tím vznikla majetková újma spočívající ve ztrátě příjmů.

   V takovém případě, jako je případ akreditovaného parlamentního asistenta (APA), u něhož je přijetí a případné pokračování pracovního poměru nebo obnovení pracovní smlouvy z povahy věci závislé na existenci vztahu důvěry se členem Parlamentu, kterému poskytuje služby, si APA činný u člena Parlamentu nemůže být jistý, že bude zaměstnán za účelem poskytování služeb jinému členovi Parlamentu ani že po jeho přijetí bude tentýž člen Parlamentu, opětovně zvolený, nadále využívat jeho služeb. Ke snížení šance být zaměstnán nově zvoleným členem Parlamentu z důvodu pozdního poskytnutí pracovních nástrojů je třeba podotknout, že tyto aspekty mohou sice usnadnit komunikaci, avšak nepředstavují ani neposkytují žádnou záruku zaměstnání nebo přístupu k zaměstnání. Nelze je tedy spekulativně prohlásit za skutečnosti zakládající skutečnou a určitou možnost získat zaměstnání.

   (viz body 109 až 112)

   Odkazy:

   Soudní dvůr: rozsudek ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot,C‑348/06 P, EU:C:2008:107, bod 54

   Soud prvního stupně: rozsudky ze dne 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, EU:T:2004:290, bod 165, a ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise,T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 96

   Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 5. července 2011, V v. Parlament,F‑46/09, EU:F:2011:101, bod 159; ze dne 17. října 2013, BF v. Účetní dvůr,F‑69/11, EU:F:2013:151, bod 73, a ze dne 19. května 2015, Brune v. Komise,F‑59/14, EU:F:2015:50, bod 76