Věc C‑536/23

Bundesrepublik Deutschland

v.

Mutua Madrileña Automovilista

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Landgericht München I)

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 30. dubna 2025

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Příslušnost ve věcech pojištění – Článek 11 odst. 1 písm. b) – Článek 13 odst. 2 – Přímá žaloba podaná poškozeným proti pojistiteli – Pojem ‚poškozený‘ – Státní zaměstnanec, který se stal obětí dopravní nehody – Plat, který byl nadále vyplácen během pracovní neschopnosti – Členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky tohoto státního zaměstnance na náhradu škody – Příslušnost soudu místa, kde má bydliště žalobce – Místo sídla správního subjektu zaměstnávajícího uvedeného státního zaměstnance“

Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 1215/2012 – Příslušnost ve věcech pojištění – Žaloby směřující proti pojistiteli – Přímá žaloba poškozeného – Pojem „poškozený“ – Členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky státního zaměstnance zraněného při dopravní nehodě, jemuž po dobu jeho pracovní neschopnosti nadále vyplácel plat – Zahrnutí – Příslušnost soudu místa bydliště žalobce – Členský stát, který může žalovat pojišťovnu vozidla zúčastněného na této nehodě před soudem místa sídla správního subjektu zaměstnávajícího uvedeného státního zaměstnance

[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, body 15, 16 a 18 odůvodnění a čl. odst. 1, čl. 11 odst. 1 písm. a) a b), čl. 13 odst. 2 a čl. 63 odst. 1]

(viz body 27–49, výrok)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému Landgericht München I (Zemský soud Mnichov I, Německo) položil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se vyjádřil ke zvláštním pravidlům pro určení příslušnosti stanoveným nařízením č. 1215/2012 ( 1 ) ve věcech pojištění v situaci, kdy zaměstnavatel oběti dopravní nehody, na něhož přešly nároky této oběti, podal žalobu proti pojišťovně vozidla odpovědného za tuto nehodu.

V březnu 2020 byla spolková státní zaměstnankyně pracující v Mnichově (Německo) s bydlištěm v tomto městě zraněna při dopravní nehodě, ke které došlo ve Španělsku, za účasti vozidla pojištěného u společnosti Mutua Madrileña Automovilista. Během doby pracovní neschopnosti této státní zaměstnankyně její zaměstnavatel, Spolková republika Německo, pokračoval ve vyplácení platu.

Spolková republika Německo jednající jako zaměstnavatel podala k Amtsgericht München (Okresní soud v Mnichově, Německo) občanskoprávní žalobu, kterou se domáhala, aby byla společnosti Mutua Madrileña Automovilista uložena náhrada škody vyplývající z vyplácení platu její zaměstnankyni. Tato společnost vzhledem k tomu, že má sídlo ve Španělsku, namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena, a zpochybnila opodstatněnost žaloby.

V únoru 2022 Okresní soud v Mnichově odmítl svou mezinárodní příslušnost, jelikož měl za to, že se na Spolkovou republiku Německo nemohou vztahovat zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění stanovená v čl. 11 odst. 1 písm. b) a čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012. Spolková republika Německo poté podala odvolání k Zemskému soudu Mnichov I.

Podle tohoto soudu je nesporné, že Spolková republika Německo hodlá podat přímou žalobu proti společnosti Mutua Madrileña Automovilista a že se obrátila na soud z důvodu zákonného přechodu nároků. Za účelem posouzení opodstatněnosti odvolání se tento soud rozhodl položit Soudnímu dvoru otázku, zda se členský stát, který jako zaměstnavatel podá přímou žalobu proti pojistiteli na základě zákonného přechodu nároků na náhradu škody státního zaměstnance zraněného při nehodě, může dovolávat zvláštních pravidel pro určení příslušnosti ve věcech pojištění stanovených ve prospěch „poškozeného“ nařízením č. 1215/2012.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr zaprvé připomněl, že odchylně od obecného pravidla příslušnosti soudu místa bydliště žalovaného stanoveného v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, žalovány u soudů jiného členského státu na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II tohoto nařízení. Konkrétně ustanovení oddílu 3 kapitoly II uvedeného nařízení mají napravit určitou nerovnováhu mezi stranami žaloby ve věcech pojištění tím, že zajišťují, aby slabší strana mohla podat žalobu proti silnější straně u soudu členského státu, který je snadno dostupný. Konkrétněji podle čl. 13 odst. 2 téhož nařízení se článek 11 tohoto nařízení – který v odstavci 1 upravuje příslušnost ve věcech pojištění v případě, že má pojistitel bydliště v některém členském státě ( 2 ) – použije na žalobu, kterou poškozený podává přímo proti pojistiteli, je-li taková žaloba přípustná.

Zadruhé z judikatury vyplývá, že pravidla pro určení příslušnosti, která se odchylují od obecného pravidla příslušnosti soudu místa bydliště žalovaného, je třeba vykládat striktně. Soudní dvůr již přitom upřesnil, že zvláštní pravidla pro určení příslušnosti ve věcech pojištění stanovená nařízením č. 1215/2012 se vztahují na osoby, kterým vznikla újma, aniž je okruh těchto osob omezen na osoby, kterým vznikla újma bezprostředně. Některé kategorie osob, na které přešly nároky poškozeného, jemuž vznikla újma bezprostředně, se totiž rovněž mohou dovolávat pravidel pro určení příslušnosti stanovených v čl. 13 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, aby žalovaly pojistitele u jiného soudu, než je soud místa bydliště tohoto pojistitele, pokud lze tyto osoby, na které přešla práva, kvalifikovat jako „poškozené“ ve smyslu čl. 13 odst. 2.

Soudní dvůr však zdůraznil, že k tomu, aby se na osobu mohl vztahovat pojem „poškozený“ ve smyslu tohoto ustanovení, není namístě v každém jednotlivém případě posuzovat otázku, zda lze osobu, která podala žalobu proti dotčenému pojistiteli, považovat za „slabší stranu“. Pokud jde v této souvislosti o vztahy mezi podnikateli v odvětví pojišťovnictví, o nichž nelze mít za to, že se jeden z nich nachází ve slabším postavení vůči druhému, Soudní dvůr vyloučil použití čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení (nebo odpovídajících ustanovení nařízení č. 44/2001 ( 3 )), v případech, kdy postupníkem nároků bezprostředně poškozeného je takový podnikatel. O podobném vyloučení bylo rozhodnuto v případě orgánu sociálního zabezpečení, který jedná za účelem dosažení náhrady plnění poskytnutých jeho pojištěnci poškozenému při dopravní nehodě.

Naproti tomu z judikatury Soudního dvora týkající se těchto odpovídajících ustanovení nařízení č. 44/2001 vyplývá, že zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance na základě pokračujícího vyplácení platu tomuto zaměstnanci po dobu jeho pracovní neschopnosti a který z téhož důvodu podal žalobu na náhradu škody, již utrpěl zaměstnanec, může být považován za slabší stranu než pojistitel, kterého žaloval před soudem, jakožto osoba, které byla způsobena škoda, a to bez ohledu na její velikost a právní formu.

Pokud jde o otázku, zda z této judikatury vyplývá, že členskému státu jednajícímu jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky bezprostředně poškozené státní zaměstnankyně na náhradu škody za zranění při nehodě, jíž se zúčastnilo pojištěné vozidlo, musí být samotnému přiznáno postavení „poškozeného“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, kvůli skutečnosti, že po dobu pracovní neschopnosti této státní zaměstnankyně jí nadále vyplácel plat, takže by takový stát coby zaměstnavatel mohl žalovat dotyčného pojistitele u soudu místa bydliště žalobce podle čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, je-li taková přímá žaloba přípustná, Soudní dvůr uvedl, že posuzovaná věc je obdobná věci, v níž byl vydán rozsudek MMA IARD ( 4 ). Způsob uvažování zvolený Soudním dvorem v tomto rozsudku lze proto přenést i na projednávanou věc. Tento rozsudek byl totiž vydán v kontextu a za skutkových okolností podobných těm, které vedly ke sporu v původním řízení. Tato analogie platí tím spíše, že Spolková republika Německo jedná za účelem náhrady škody pouze jako zaměstnavatel, na kterého přešla práva jednoho z jeho zaměstnanců, a nikoli jako subjekt mezinárodního práva veřejného.

Podle nařízení č. 1215/2012 ( 5 ) musí být tedy zaměstnavatel, který nadále vyplácel plat svému zaměstnanci po dobu jeho pracovní neschopnosti v důsledku dopravní nehody a na něhož přešly nároky tohoto zaměstnance vůči pojistiteli vozidla zúčastněného na této nehodě, považován za „poškozeného“, a to i v případě, kdy je žalobcem členský stát, který jedná jako zaměstnavatel. V tomto ohledu je irelevantní okolnost, že takový členský stát kromě toho plní funkce orgánu sociálního zabezpečení, v případě, kdy dotyčný členský stát podá žalobu na náhradu škody pouze jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance na náhradu škody, a nikoli jako orgán sociálního zabezpečení.

Zatřetí Soudní dvůr odmítl tezi předkládajícího soudu, podle níž je podle nařízení č. 1215/2012 v případě, kdy je žalobcem, který podal žalobu proti pojistiteli, členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešla práva jeho bezprostředně poškozeného zaměstnance, je místně příslušným soudem soud místa bydliště tohoto zaměstnance. V případě, že je použitelný čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, který označuje „soud místa bydliště žalobce“, toto ustanovení určuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost takto určeného soudu. Navíc vzhledem k tomu, že zaměstnavatel, na kterého přešly nároky jeho zaměstnance z důvodu, že mu vyplácel plat, utrpěl vlastní škodu, a je tedy sám „poškozeným“, může využít možnosti stanovené v tomto ustanovení podat žalobu proti pojistiteli u soudu místa, kde má bydliště. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel, na kterého přešly nároky, je jediným, kdo může uplatnit nároky na náhradu škody vyplývající z přechodu nároků, není nutné mu za účelem zabránění riziku znásobení jurisdikcí ukládat, aby se obrátil na soud místa bydliště svého zaměstnance. Tyto úvahy platí rovněž v případě, kdy je stejně jako v projednávané věci uvedeným zaměstnavatelem, na něhož přešly nároky, členský stát. Pokud jde o určení místa, kde má takový členský stát coby zaměstnavatel bydliště, je třeba vycházet z místa sídla správního subjektu, který dotyčného státního zaměstnance zaměstnává a fakticky utrpěl újmu spojenou s jeho nepřítomností.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy rozhodl Soudní dvůr, že podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení členský stát jednající jako zaměstnavatel, na kterého přešly nároky státního zaměstnance zraněného při dopravní nehodě, jemuž po dobu pracovní neschopnosti nadále vyplácel plat, může jako „poškozený“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 žalovat společnost, která pojišťuje občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidla zúčastněného na této nehodě, a to nikoli u soudu místa bydliště tohoto státního zaměstnance, ale u soudu místa sídla správního orgánu, který uvedeného státního zaměstnance zaměstnává, je-li taková přímá žaloba přípustná.

( 1 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“).

( 2 ) – Podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 1215/2012: „Pojistitel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován: a) u soudů členského státu, v němž má bydliště, b) v jiném členském státě v případě žaloby podané pojistníkem, pojištěným nebo oprávněnou osobou u soudu místa bydliště žalobce, […]“.

( 3 ) – Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen „nařízení Brusel I“). Přesněji řečeno, těmito „odpovídajícími ustanoveními“ jsou čl. 11 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001.

( 4 ) – Rozsudek ze dne 20. července 2017, MMA IARD (C‑340/16, EU:C:2017:576).

( 5 ) – Článek 13 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.