Věc C‑391/20

Cilevičs a další

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Latvijas Republikas Satversmes tiesa)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. září 2022

„Řízení o předběžné otázce – Článek 49 SFEU – Svoboda usazování – Omezení – Odůvodnění – Organizace vzdělávacího systému – Vysoké školy – Povinnost poskytovat studijní programy v úředním jazyce dotyčného členského státu – Článek 4 odst. 2 SEU – Národní identita členského státu – Ochrana a podpora úředního jazyka členského státu – Zásada proporcionality“

1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Otázka vznesená v souvislosti se sporem omezeným na jediný členský stát – Vnitrostátní ustanovení použitelná jak na vlastní státní příslušníky, tak na státní příslušníky jiných členských států – Pravomoc s ohledem na případné dotčení osob pocházejících z jiných členských států

   (Články 49 a 267 SFEU)

   (viz body 31, 32)

2. Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Ustanovení Smlouvy – Příslušné oblasti působnosti – Organizace placeného vysokoškolského vzdělávání poskytovaného stálým a trvalým způsobem – Přezkum z hlediska svobody usazování

   (Články 49 a 56 SFEU)

   (viz body 50–53)

3. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení – Přezkum omezení zavedeného vnitrostátní právní úpravou z hlediska svobody usazování – Rozsah – Omezení výkonu práv a svobod stanovených Listinou základních práv – Zahrnutí

   (Článek 49 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, články 15 až 17)

   (viz bod 56)

4. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení – Ochrana a podpora úředního jazyka členského státu – Povinnost vysokých škol poskytovat své programy výhradně v úředním jazyce dotyčného členského státu – Přípustnost – Podmínky – Odůvodnění důvody souvisejícími s ochranou národní identity – Dodržení zásady proporcionality

   (Článek 49 SFEU)

   (viz body 59, 61–64, 67–70, 75, 76, 81, 83–87 a výrok)

Shrnutí

K Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko) podalo 20 členů Latvijas Republikas Saeima (Parlament, Lotyšsko) žalobu směřující k přezkumu ústavnosti některých ustanovení lotyšského zákona o vysokých školách.

Cílem tohoto zákona, ve znění z roku 2018, je podpora úředního jazyka Lotyšské republiky tím, že vysokým školám ukládá povinnost poskytovat své vzdělávací programy v tomto jazyce. Uvedený zákon však z této povinnosti stanoví čtyři výjimky. Zaprvé studijní programy, jež v Lotyšsku studují zahraniční studenti, a studijní programy organizované v rámci spolupráce stanovené v programech Evropské unie a v mezinárodních dohodách mohou být poskytovány v úředních jazycích Unie. Zadruhé lze vzdělávací program poskytnout v úředních jazycích Unie, avšak pouze v rozsahu jedné pětiny počtu kreditů. Zatřetí lze v cizím jazyce poskytovat studium jazyků, kulturní studia a jazykové studijní programy. A konečně začtvrté mohou v úředních jazycích Unie probíhat studijní programy uskutečňované v rámci spolupráce se zahraniční vysokou školou.

Kromě toho se lotyšský zákon o vysokých školách nepoužije na dvě soukromé vysoké školy, které se nadále řídí zvláštními zákony a mohou nadále nabízet vzdělávací programy v jiných úředních jazycích Unie.

Žalobci ve svých žalobách zejména tvrdí, že zákon tím, že vytváří překážku pro vstup na trh vysokoškolského vzdělávání a příslušníkům jiných členských států a podnikům z těchto států zabraňují v poskytování služeb vysokoškolského vzdělávání v cizích jazycích, narušuje mimo jiné svobodu usazování zaručenou článkem 49 SFEU.

Lotyšský Ústavní soud má pochybnosti o tom, zda otázka, zda právní úprava členského státu, která v oblasti vysokoškolského vzdělávání, včetně soukromých vysokých škol, ukládá povinnost používat úřední jazyk tohoto členského státu, přičemž stanoví některé výjimky z této povinnosti, představuje omezení svobody usazování. Proto se rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, aby mohl rozhodnout o slučitelnosti zákona o vysokých školách s unijním právem.

Velký senát Soudního dvora ve svém rozsudku konstatoval, že článek 49 SFEU nebrání právní úpravě členského státu, která vysokým školám v zásadě ukládá povinnost poskytovat výuku výlučně v úředním jazyce tohoto členského státu. Taková právní úprava však musí být odůvodněna důvody souvisejícími s ochranou národní identity tohoto členského státu, to znamená, že musí být nezbytná a přiměřená ve vztahu k ochraně legitimně sledovaného cíle.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr na úvod připomněl, že podle článku 6 SFEU má Unie pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, mimo jiné v oblasti vzdělávání. I když unijní právo nezasahuje do této pravomoci členských států, co se týče jednak obsahu výuky a organizace vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykové rozmanitosti a jednak obsahu a organizace odborného vzdělávání, musí členské státy při výkonu uvedené pravomoci dodržovat unijní právo, mimo jiné ustanovení týkající se svobody usazování.

V projednávané věci poukázal Soudní dvůr na to, že i když se státní příslušníci jiných členských států mohou usadit v Lotyšsku a poskytovat vysokoškolské studijní programy, je taková možnost v zásadě podmíněna povinností poskytovat tyto programy pouze v úředním jazyce tohoto členského státu. Taková povinnost je přitom způsobilá snížit atraktivitu usazování těchto státních příslušníků v Lotyšsku, a představuje tudíž omezení svobody usazování.

V souladu se schématem zavedeným jeho judikaturou Soudní dvůr následně zkoumal, zda může být zjištěné omezení odůvodněno, a ověřil, zda je dodržena zásada proporcionality. Pokud jde o existenci naléhavého důvodu obecného zájmu, je cílem předmětné povinnosti chránit a podporovat používání úředního jazyka Lotyšské republiky, což představuje legitimní cíl, který je v zásadě způsobilý odůvodnit omezení svobody usazování. Podle čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce SEU, jakož i podle článku 22 Listiny základních práv Evropské unie, totiž Unie respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost. Podle čl. 4 odst. 2 SEU Unie ctí rovněž národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž ochrana úředního jazyka dotyčného členského státu. Je třeba uznat význam vzdělání pro realizaci takového cíle.

Pokud jde o přiměřenost zjištěného omezení, musí být toto omezení zaprvé způsobilé zaručit uskutečnění cíle legitimně sledovaného dotčenou právní úpravou. Tato právní úprava může být považována za způsobilou k tomu, aby zaručila dosažení cíle ochrany a podpory lotyšského jazyka, pouze pokud skutečně odpovídá snaze dosáhnout jej a je prováděna soudržným a systematickým způsobem. S ohledem na svůj omezený rozsah nemohou výjimky z předmětné povinnosti, stanovené zejména pro obě vysoké školy, jejichž fungování je upraveno zvláštními zákony, bránit uskutečnění uvedeného cíle. Tyto výjimky, jež určitým vysokým školám umožňují využít odchylného režimu, se uplatňují ve zvláštním kontextu mezinárodní univerzitní spolupráce, a nejsou tudíž způsobilé zbavit předmětnou právní úpravu soudržnosti.

Zadruhé nemůže omezení překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle. Členské státy tedy v zásadě mohou zavést povinnost používat v rámci vysokoškolských programů svůj úřední jazyk, pokud jsou s takovou povinností spojeny výjimky zajišťující, že v rámci univerzitního vzdělávání může být používán jiný než úřední jazyk. V projednávaném případě by takové výjimky měly, aby nepřekročily meze toho, co je za tímto účelem nezbytné, umožňovat používání jiného jazyka než lotyštiny, přinejmenším pokud jde o studium absolvované v rámci evropské nebo mezinárodní spolupráce a vzdělávání týkající se kultury a jiných jazyků než lotyštiny.