Věc C‑405/16 P

Spolková republika Německo

v.

Evropská komise

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 28. března 2019

„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Podpory poskytnuté některými ustanoveními německého pozměněného zákona o obnovitelných zdrojích energie (zákon EEG z roku 2012) – Podpora výrobců elektřiny EEG a nižší příplatek EEG pro uživatele s vysokou spotřebou energie – Rozhodnutí prohlašující podpory za částečně neslučitelné s vnitřním trhem – Pojem ‚státní podpora‘ – Výhoda – Státní prostředky – Veřejná kontrola prostředků – Opatření srovnatelné s daní ze spotřeby elektřiny“

Podpory poskytované státy – Pojem – Podpory pocházející ze státních prostředků – Veřejná politika podpory výrobcům elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie – Prostředky vytvořené příplatkem uloženým dodavatelům elektřiny a spravovaným kolektivně subjekty podléhajícími státní kontrole – Příplatek nesrovnatelný s daní – Absence státní pravomoci disponovat s finančními prostředky – Absence veřejné kontroly nad subjekty spravujícími finanční prostředky – Vyloučení

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

(viz body 64–87)

Shrnutí

Soudní dvůr zrušuje rozhodnutí Komise, podle kterého zákon o obnovitelných zdrojích energie z roku 2012 (zákon EEG z roku 2012) zahrnuje státní podporu

V rozsudku Německo v. Komise (C‑405/16 P), vyhlášeném dne 28. března 2019, Soudní dvůr na jedné straně vyhověl kasačnímu opravnému prostředku podanému Německem proti rozsudku Tribunálu ze dne 10. května 2016, Německo v. Komise (T‑47/15, EU:T:2016:281), kterým tento soud zamítl jako neopodstatněnou jeho žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise (EU) 2015/1585 ze dne 25. listopadu 2014 ( 1 ), a na druhé straně zrušil sporné rozhodnutí. Na rozdíl od Komise a Tribunálu Soudní dvůr shledává, že opatření přijatá Německem ve prospěch výrobců elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů energie a důlního plynu (dále jen „elektřina EEG“), nelze považovat za státní podporu, protože nezahrnují státní prostředky ( 2 ).

Zákon EEG z roku 2012, jehož cílem bylo garantovat výrobcům elektřiny EEG cenu, která byla vyšší než tržní cena, zahrnoval zejména povinnost pro všechny provozovatele sítí nakupovat elektřinu EEG za ceny stanovené zákonem a obchodovat s ní na spotovém trhu burzy s elektřinou. Pokud jim dosažená cena neumožňovala pokrýt finanční zátěž nákupu v cenách stanovených zákonem, mechanismus známý jako „příplatek EEG“ jim umožňoval požadovat, aby jim dodavatelé zásobující konečné zákazníky zaplatili rozdíl ve výši úměrné prodaným množstvím. Uvedení dodavatelé pak měli možnost, nikoli však povinnost, přenést příplatek EEG na konečné zákazníky.

Ve sporném rozhodnutí se Komise zejména domnívala, že takto přijatá opatření, která byla protiprávní, jelikož jí nebyla oznámena ( 3 ), představují sice státní podporu, ale jsou slučitelná s vnitřním trhem, s výhradou provedení závazku Německem. Tribunál ve svém rozsudku zejména konstatoval, že Komise měla právem za to, že zákon EEG z roku 2012 zahrnoval státní prostředky. Podle Tribunálu totiž mechanismy vycházející ze zákona EEG z roku 2012 vyplývají hlavně z provádění veřejné politiky na podporu výrobců elektřiny EEG. Kromě toho příjmy získané příplatkem EEG, které zůstávají pod dominantním vlivem veřejné moci a jsou srovnatelné s daní, zahrnují státní prostředky. Konečně subjekty, jež jsou pověřeny správou uvedených mechanismů, nejednají na vlastní účet a svobodně, ale jako správci podpory poskytované ze státních prostředků.

Soudní dvůr má v projednávaném případě za to, že jak Tribunál v napadeném rozsudku, tak Komise ve sporném rozhodnutí se dopustily nesprávného právního posouzení tím, že došly k závěru, že dotčená opatření zahrnují státní podporu.

V tomto ohledu Soudní dvůr především konstatuje, že jelikož zákon o EEG z roku 2012 neobsahoval povinnost přenést příplatek EEG na konečné zákazníky, nemohl mít Tribunál za to, že tento přípatek byl „z hlediska svých účinků srovnatelný s [daní ze spotřeby] elektřiny“. Dále shledává, že nebylo prokázáno, že stát měl pravomoc disponovat s prostředky získanými příplatkem EEG, ba ani že vykonával veřejnou kontrolu nad subjekty pověřenými správou těchto prostředků. Tribunál pouze prokázal, že orgány veřejné moci uplatňovaly dominantní vliv na prostředky vytvořené příplatkem, aniž došel k závěru, že stát mohl s těmito prostředky disponovat, tj. rozhodnout o jiném určení, než které stanoví zákon EEG z roku 2012. I když důkazy zjištěné Tribunálem umožňovaly zajisté konstatovat, že orgány veřejné moci vykonávaly kontrolu řádného plnění zákona EEG z roku 2012, nemohly naproti tomu vést k závěru o existenci veřejné kontroly nad prostředky získanými samotným příplatkem EEG.

Ze stejných důvodů Soudní dvůr konstatuje, že Komise neprokázala, že výhody stanovené v zákoně EEG z roku 2012 zahrnují státní prostředky, a tudíž představují státní podporu, a proto zrušuje sporné rozhodnutí.

( 1 ) – Rozhodnutí Komise (EU) 2015/1585 ze dne 25. listopadu 2014 o režimu podpory SA.33995 (2013/C) (ex 2013/NN) [který zavedlo Německo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů a uživatelů s vysokou spotřebou energie] (Úř. věst. 2015, L 250, s. 122, dále jen „sporné rozhodnutí“).

( 2 ) – Gesetz zur Neuregelung des Rechtsrahmens für die Förderung der Stromerzeugung aus erneuerbaren Energien (zákon k nové úpravě právního rámce podpory elektřiny z obnovitelných energií) (BGB1. 2011 I, s. 1634, dále jen „zákon EEG z roku 2012“). Tento zákon byl v platnosti pouze od 1. ledna 2012 do 31. července 2014, než byl nahrazen zákonem EEG z roku 2014, schváleným rozhodnutím Komise ze dne 27. července 2014.

( 3 ) – Článek 108 odst. 3 SFEU.