Věc C‑284/16

Slowakische Republik (Slovenská republika)

proti

Achmea BV

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof)

„Řízení o předběžné otázce – Dvoustranná dohoda o investicích uzavřená v roce 1991 mezi Nizozemským královstvím a Českou a Slovenskou Federativní republikou, která je nadále použitelná mezi Nizozemským královstvím a Slovenskou republikou – Ustanovení, které umožňuje investorovi jedné smluvní strany obrátit se na rozhodčí soud v případě sporu s druhou smluvní stranou – Slučitelnost s články 18, 267 a 344 SFEU – Pojem ‚soud‘ – Autonomie unijního práva“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. března 2018

1. Mezinárodní dohody–Uzavření–Povinnost zajistit autonomii unijního právního řádu–Rozsah

   (Článek 2 SEU, čl. 4 odst. 3 první pododstavec SEU a článek 19 SEU; články 267 a 344 SFEU)

2. Předběžné otázky–Předložení sporu Soudnímu dvoru–Soud členského státu ve smyslu článku 267 SFEU–Pojem–Rozhodčí soud, který není součástí soudní soustavy členského státu–Vyloučení

   (Článek 267 SFEU)

3. Mezinárodní dohody–Dohody členských států–Dohody uzavřené před přistoupením členského státu k Unii–Dvoustranná dohoda o investicích mezi Nizozemským královstvím a Slovenskou republikou–Ustanovení, které umožňuje investorovi jedné smluvní strany obrátit se na rozhodčí soud v případě sporu s druhou smluvní stranou–Neexistence možnosti požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce v souvislosti s otázkami, které se týkají unijního práva–Nepřípustnost–Ohrožení autonomie unijního práva

   (Články 267 a 344 SFEU)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 32, 34-37)

2.  Unijní právo se vyznačuje tím, že vychází z autonomního pramene tvořeného Smlouvami, svou předností před právem členských států a přímým účinkem celé řady ustanovení použitelných ve vztahu k jejich státním příslušníkům i ve vztahu k samotným členským státům. Takovéto charakteristické rysy daly vzniknout strukturovanému systému na sobě navzájem závislých zásad, norem a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány sama Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou [v tomto smyslu viz posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP), ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, body 165 až 167 a citovaná judikatura]. Vzhledem k povaze a charakteristickým rysům unijního práva uvedeným v bodě 33 tohoto rozsudku přitom toto právo musí být považováno za součást práva platného v každém členském státě a práva vyplývajícího z mezinárodní dohody mezi členskými státy.

   Z toho vyplývá, že na základě obou těchto důvodů bude rozhodčí soud uvedený v článku 8 BIT případně vykládat, nebo dokonce uplatňovat unijní právo, zejména ustanovení týkající se základních svobod, včetně svobody usazování a volného pohybu kapitálu. Zadruhé je proto nutno ověřit, zda je takový rozhodčí soud, jako je ten, který je uveden v článku 8 BIT, součástí soudního systému Unie, a zejména, zda může být považován za soud členského státu ve smyslu článku 267 SFEU. Ve věci v původním řízení však rozhodčí soud není součástí soudního systému zavedeného v Nizozemsku nebo na Slovensku. Kromě toho právě výjimečná povaha soudní pravomoci tohoto soudu – v porovnání se soudy těchto dvou členských států – je jedním z hlavních důvodů existence článku 8 BIT. Tento charakteristický rys rozhodčího soudu dotčeného v původním řízení vede k tomu, že tento soud nelze v žádném případě považovat za soud „členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU.

   (viz body 33, 41-43, 45, 46)

3.  Články 267 a 344 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, obsaženému v mezinárodní dohodě uzavřené mezi členskými státy, jako je článek 8 Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Nizozemským královstvím o podpoře a vzájemné ochraně investic, podle něhož investor z jednoho z těchto členských států může v případě sporu týkajícího se investic v druhém členském státě zahájit řízení proti posledně uvedenému členskému státu před rozhodčím soudem, jehož pravomoc je tento členský stát povinen uznat.

   Ustálená judikatura Soudního dvora zajisté uvádí, že mezinárodní dohoda, která počítá s vytvořením soudu pověřeného výkladem jejích ustanovení, jehož rozhodnutí budou pro orgány, včetně Soudního dvora, závazná, v zásadě není s unijním právem neslučitelná. Pravomoc Unie v oblasti mezinárodních vztahů a její způsobilost k uzavírání mezinárodních dohod totiž nezbytně zahrnují možnost podřídit se ve věcech výkladu a použití ustanovení takových dohod rozhodnutím soudu vytvořeného nebo určeného na základě těchto dohod, za předpokladu, že je respektována autonomie Unie a jejího právního pořádku [v tomto smyslu viz posudky 1/91 (Dohoda EHP – I), ze dne 14. prosince 1991, EU:C:1991:490, body 40 a 70; 1/09 (Dohoda o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se patentů), ze dne 8. března 2011, EU:C:2011:123, body 74 a 76, jakož i 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP), ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, body 182 a 183]. V projednávaném případě jde nicméně kromě skutečnosti, že spory spadající do pravomoci rozhodčího soudu podle článku 8 BIT mohou souviset s výkladem jak této dohody, tak unijního práva, o to, že možnost předkládat tyto spory orgánu, který není součástí soudního systému Unie, je stanovena v dohodě, kterou neuzavřela Unie, ale členské státy. Uvedený článek 8 tedy může kromě zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy zpochybnit i zachování specifického charakteru práva zavedeného Smlouvami, který zaručuje řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU, a není proto v souladu se zásadou loajální spolupráce připomenutou v bodě 34 tohoto rozsudku. Za těchto podmínek článek 8 BIT ohrožuje autonomii unijního práva.

   (viz body 57-60 a výrok)