Věc C‑696/15 P

Česká republika

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek – Doprava – Směrnice 2010/40/EU – Zavedení inteligentních dopravních systémů v oblasti silniční dopravy – Článek 7 – Přenesení pravomoci na Evropskou komisi – Meze – Nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 885/2013 – Poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla – Nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 886/2013 – Údaje a postupy pro bezplatné poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům – Článek 290 SFEU – Výslovné vymezení cílů, obsahu, rozsahu a doby trvání přenesení pravomoci – Podstatný prvek předmětné oblasti – Zřízení kontrolního orgánu“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 26. července 2017

1. Doprava–Silniční doprava–Inteligentní dopravní systémy–Povinnost členských států zavést aplikace a služby takových systémů–Neexistence

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/40; nařízení Komise č. 885/2013 a č. 886/2013)

2. Právo Evropské unie–Výklad–Metody–Výklad prováděcího nařízení z hlediska základního nařízení

3. Orgány Evropské unie–Výkon pravomocí–Pravomoc svěřená Komisi k přijímání aktů v přenesené pravomoci–Nutnost, aby unijní normotvůrce tyto pravomoci jasně vymezil v základním legislativním aktu–Dosah

   (Článek 290 odst. 1 druhý pododstavec SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady2010/40, art. 6 et 7)

4. Kasační opravný prostředek–Důvody kasačního opravného prostředku–Odůvodnění rozsudku vykazující porušení unijního práva–Výrok založený na jiných právních důvodech–Zamítnutí

   (Článek 256 odst. 1 SFEU; statut Soudního dvora, čl. 58 první pododstavec)

5. Kasační opravný prostředek–Důvody kasačního opravného prostředku–Nedostatečné odůvodnění–Implicitní odůvodnění Tribunálem–Přípustnost–Podmínky

   (Článek 256 odst. 1 SFEU; statut Soudního dvora, čl. 58 první pododstavec)

6. Orgány Evropské unie–Výkon pravomocí–Pravomoc svěřená Komisi k přijímání aktů v přenesené pravomoci–Povinnost neměnit podstatné prvky základního legislativního aktu–Kvalifikace podstatných prvků–Zohlednění charakteristik a zvláštností předmětné oblasti–Soudní přezkum–Rozsah

   (Článek 290 odst. 1 první pododstavec SFEU)

1.  Nařízení č. 885/2013, kterým se doplňuje směrnice 2010/40, pokud jde o poskytování informačních služeb týkajících se bezpečných a chráněných parkovacích míst pro nákladní a užitková vozidla, a nařízení č. 886/2013, kterým se uvedená směrnice doplňuje, pokud jde o údaje a postupy pro poskytování minimálních univerzálních informací o dopravním provozu souvisejících s bezpečností silničního provozu uživatelům, pokud možno bezplatně, neobsahují žádné ustanovení, které by stanovilo členským státům výslovnou povinnost zavést na svém území aplikace a služby inteligentních dopravních systémů. Z odkazu na směrnici 2010/40 obsaženého v článku 1 každého z uvedených nařízení totiž jednoznačně vyplývá, že tato nařízení ukládají členským státům pouze povinnost přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby specifikace obsažené v uvedených nařízeních byly použity na aplikace a služby inteligentních dopravních systémů při jejich zavádění.

   (viz body 25, 30)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 33)

3.  I když na základě článku 7 směrnice 2010/40 o rámci pro zavedení inteligentních dopravních systémů v oblasti silniční dopravy a pro rozhraní s jinými druhy dopravy je Komise povinna přijmout specifikace nezbytné k zajištění kompatibility, interoperability a návaznosti, pokud jde o zavádění a provozní využití inteligentních dopravních systémů, nic to nemění na tom, že z hlediska článku 290 SFEU nelze přenesení pravomoci podle uvedeného článku 7 vyložit tak, že zmocňuje Komisi k překročení rámce stanoveného v článku 6 uvedené směrnice, který vymezuje výslovně nejen cíl specifikací, a to v odstavci 1, nýbrž i jejich obsah a rozsah, když výslovně stanoví, zejména v odstavci 4, opatření, která mohou být jejich předmětem.

   Podle čl. 290 odst. 1 druhého pododstavce první věty SFEU totiž legislativní akty výslovně vymezují nejen cíle, ale i obsah, rozsah a dobu trvání přenesení pravomoci. Tento požadavek implikuje, že účelem svěření přenesené pravomoci je přijetí pravidel, která patří do normativního rámce, jak jej vymezuje základní legislativní akt. Vymezení svěřené pravomoci kromě toho musí být dostatečně přesné v tom smyslu, že musí jasně stanovit meze této pravomoci a umožnit, aby použití této pravomoci ze strany Komise bylo podrobeno kontrole z hlediska objektivních kritérií stanovených unijním zákonodárcem. V tomto ohledu nelze platně tvrdit, že jediné omezení unijního zákonodárce v rámci úpravy přenesení pravomoci spočívá v zákazu přenést pravomoc přijmout podstatné prvky dané oblasti. Je pravda, že čl. 290 odst. 1 druhý pododstavec první věta SFEU umožňuje unijnímu zákonodárci přiznat Komisi při výkonu pravomoci, kterou na ni přenáší, prostor pro uvážení, který může být v závislosti na charakteristikách dané oblasti více či méně široký. Nicméně přenesení pravomoci ve smyslu článku 290 SFEU – a jakýkoliv prostor pro uvážení, který s sebou toto přenesení nese – musí být vymezeno hranicemi stanovenými základním aktem.

   (viz body 47–50, 52)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 56)

5.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 72)

6.  Podle čl. 290 odst. 1 druhého pododstavce druhé věty SFEU jsou podstatné prvky dané oblasti vyhrazeny legislativním aktům, a tedy nesmějí být předmětem přenesení pravomoci. Prvek má podstatný charakter ve smyslu tohoto ustanovení zejména tehdy, když jeho přijetí vyžaduje politická rozhodnutí, za která je odpovědný unijní zákonodárce, jelikož zahrnuje vážení dotčených rozdílných zájmů na základě četných posouzení, nebo pokud umožňuje tak významné zásahy do základních práv dotyčných osob, že je nutný zásah unijního zákonodárce.

   Článek 290 odst. 1 druhý pododstavec druhá věta SFEU tím, že výslovně stanoví, že podstatné prvky dané oblasti jsou vyhrazeny legislativním aktům, a nesmějí tedy být předmětem přenesení pravomoci, vymezuje prostor, který má unijní zákonodárce v rámci úpravy přenesení pravomoci. Toto ustanovení má totiž zajistit, aby rozhodnutí o takových prvcích byla vyhrazena uvedenému zákonodárci. Pokud tedy unijní soud nezkoumal otázku, zda určitý aspekt základního legislativního aktu představuje jeho podstatný prvek, nýbrž spokojil se s tím, že odkázal na rozsah přenesení pravomoci uvedeného v tomto legislativním aktu, je nutné konstatovat, že porušil čl. 290 odst. 1 druhý pododstavec druhou větu SFEU. Na rozdíl od toho, co vyžaduje toto ustanovení, se unijní soud neujistil o tom, že přijetí pravidel týkajících se podstatných prvků předmětné oblasti zůstalo vyhrazeno unijnímu zákonodárci a nebylo předmětem přenesení pravomoci.

   (viz body 75, 78, 81–83)