Věc C‑499/15

W
a
V

proti X

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vilniaus miesto apylinkės teismas)

„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Články 8 až 15 – Příslušnost v oblasti vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Článek 3 písm. d) – Protichůdná rozhodnutí vydaná soudy různých členských států – Dítě, které má obvyklé bydliště v členském státě, v němž má bydliště jeho matka – Příslušnost soudů členského státu, v němž má bydliště otec, ke změně pravomocného rozhodnutí, které tyto soudy předtím přijaly a které se týká bydliště dítěte, vyživovacích povinností a výkonu práva na styk s dítětem – Neexistence“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 15. února 2017

1. Předběžné otázky–Pravomoc Soudního dvora–Položení předběžné otázky Evropskému soudu pro lidská práva–Neexistence

   (Článek 267 SFEU; jednací řád Soudního dvora, článek 83)

2. Soudní spolupráce v občanských věcech–Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti–Nařízení č. 2201/2003–Příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností–Nařízení č. 4/2009–Příslušnost soudů členského státu, které přijaly rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností k nezletilému dítěti, jež nabylo právní moci, k rozhodování o návrhu na změnu ustanovení uvedeného rozhodnutí–Neexistence–Obvyklé bydliště dítěte nacházející se na území jiného členského státu – Příslušnost soudů posledně uvedeného členského státu

   (Nařízení Rady č. 2201/2003, článek 8, a č. 4/2009, článek 3)

3. Soudní spolupráce v občanských věcech–Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti–Nařízení č. 2201/2003–Pojem „obvyklé bydliště“ dítěte–Kritéria pro posouzení–Fyzická přítomnost dítěte v členském státě

   (Nařízení Rady č. 2201/2003, článek 8)

1.  Podáním došlým dne 20. prosince 2016 podal W na základě článku 83 jednacího řádu Soudního dvora návrh, aby byla znovuotevřena ústní část řízení a aby Soudní dvůr položil Evropskému soudu pro lidská práva předběžnou otázku. Pokud jde zaprvé o návrh na předložení otázky Evropskému soudu pro lidská práva, je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr nemá na základě článku 83 svého jednacího řádu nebo jiného ustanovení tohoto jednacího řádu pravomoc tak učinit.

   (viz body 32, 33)

2.  Článek 8 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 a článek 3 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností musí být vykládány v tom smyslu, že v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, soudy členského státu, které přijaly rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností k nezletilému dítěti, jež nabylo právní moci, již nejsou příslušné k rozhodování o návrhu na změnu ustanovení tohoto rozhodnutí, pokud má dítě obvyklé bydliště na území jiného členského státu. K rozhodování o tomto návrhu jsou příslušné soudy posledně uvedeného členského státu.

   —

   Jak vyplývá z bodu 12 odůvodnění nařízení č. 2201/2003, toto nařízení bylo vypracováno s cílem zohlednit nejlepší zájmy dítěte a za tímto účelem upřednostňuje kritérium blízkosti. Článek 8 nařízení č. 2201/2003 uskutečňuje tento cíl tím, že stanoví obecnou příslušnost ve prospěch soudů členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště. Podle tohoto čl. 8 odst. 1 musí být příslušnost soudu v souladu s článkem 16 tohoto nařízení určena „v době podání žaloby“, tzn. v okamžiku, kdy byl návrh na zahájení řízení podán k tomuto soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2014, E., C‑436/13, EU:C:2014:2246, bod 38). Jak kromě toho generální advokát uvedl v bodě 45 svého stanoviska s odkazem na bod 40 rozsudku ze dne 1. října 2014, E. (C‑436/13, EU:C:2014:2246), tato příslušnost musí být ověřena a určena v každém jednotlivém případě, kdy je u soudu zahájeno řízení, což znamená, že tato příslušnost nepřetrvává po ukončení řízení.

   (viz body 51–54, 70 a výrok)

3.  Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Mercredi (C‑497/10 PPU, EU:C:2010:829, bod 46), který byl potvrzen ustálenou judikaturou (viz zejména rozsudek ze dne 9. října 2014, C, C‑376/14 PPU, EU:C:2014:2268, bod 50), rozhodl, že smysl a dosah pojmu „obvyklé bydliště“ musí být určeny s ohledem na nejlepší zájmy dítěte a zejména na blízkost. Tento pojem odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Toto místo musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Relevantní jsou zejména podmínky a důvody pobytu dítěte na území členského státu, jakož i jeho státní příslušnost. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě, která musí být zohledněna, musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Mercredi, C‑497/10 PPU, EU:C:2010:829, body 47 až 49). Určení obvyklého bydliště dítěte v daném členském státě tedy přinejmenším vyžaduje, aby dítě bylo v tomto členském státě fyzicky přítomno.

   (viz body 60, 61)