Věc C‑419/14

WebMindLicenses Kft.

v.

Nemzeti Adó- és Vámhivatal Kiemelt Adó- és Vám Főigazgatóság

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi bíróság)

„Řízení o předběžné otázce — Daň z přidané hodnoty — Směrnice 2006/112/ES — Články 2, 24, 43, 250 a 273 — Místo poskytnutí elektronicky poskytovaných služeb — Umělé stanovení tohoto místa prostřednictvím operace zbavené hospodářské podstaty — Zneužití práva — Nařízení (EU) č. 904/2010 — Listina základních práv Evropské unie — Články 7, 8, 41, 47 a 48, čl. 51 odst. 1 a čl. 52 odst. 1 a 3 — Právo na obhajobu — Právo být vyslechnut — Použití důkazů získaných v rámci souběžného a dosud neskončeného trestního řízení bez vědomí osoby povinné k dani ze strany daňového orgánu — Odposlechy telekomunikačních prostředků a zajištění elektronické pošty“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. prosince 2015

1. Harmonizace daňových právních předpisů — Společný systém daně z přidané hodnoty — Plnění představující zneužívající praktiky — Pojem — Licenční smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí know-how umožňujícího provozování webové stránky — Smlouva uzavřená se společností usazenou v jiném členském státě, než je stát společnosti, která licenci poskytuje — Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu — Smlouva představující čistě vykonstruované plnění — Ověření příslušející vnitrostátnímu soudu

   (Směrnice Rady 2006/112)

2. Harmonizace daňových právních předpisů — Společný systém daně z přidané hodnoty — Poskytování služeb — Určení místa rozhodného pro vznik daňové povinnosti — Umělé stanovení tohoto místa prostřednictvím plnění postrádajícího skutečný hospodářský obsah — Daň odvedená ve členském státě fiktivního poskytnutí služeb — Důsledky — Dodatečné vyměření daně v členském státě skutečného poskytnutí služeb — Přípustnost

   (Směrnice Rady 2006/112)

3. Harmonizace daňových právních předpisů — Společný systém daně z přidané hodnoty — Správní spolupráce a boj proti podvodům — Členský stát zkoumající vznik povinnosti odvést daň z přidané hodnoty u plnění, která již byla předmětem této daně v jiných členských státech — Povinnost požádat daňové orgány uvedených jiných členských států o spolupráci — Podmínky

   (Nařízení Rady č. 904/2010)

4. Právo Evropské unie — Zásady — Právo na obhajobu — Dodržování v rámci správních řízení — Rozsah

5. Harmonizace daňových právních předpisů — Společný systém daně z přidané hodnoty — Plnění představující zneužívající praktiky — Dodatečné vyměření daně — Použití důkazů získaných získané v rámci souběžného a dosud neskončeného trestního řízení bez vědomí osoby povinné k dani — Přípustnost — Podmínka — Dodržování práv zaručených unijním právem a zejména základních práv — Právo na respektování rodinného života — Právo být vyslechnut — Právo na účinnou soudní ochranu

   (Článek 4 odst. 3 SEU; čl. 325 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, články 7 a 47 a čl. 52 odst. 1; směrnice Rady 2006/112, článek 2, čl. 250 odst. 1 a článek 273)

1.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že pro posouzení, zda licenční smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí know-how umožňujícího provozování webové stránky, prostřednictvím které byly poskytovány interaktivní audiovizuální služby, uzavřená se společností usazenou v jiném členském státě, než na území kterého je usazena společnost, která poskytuje tuto licenci, vychází ze zneužití práva s cílem využít toho, že sazba daně z přidané hodnoty vztahující se na tyto služby je v tomto jiném členském státě nižší, nejsou skutečnosti, že statutární orgán a jediný akcionář posledně uvedené společnosti, je tvůrcem tohoto know-how, že tato osoba ovlivňuje nebo kontroluje rozvoj a využívání uvedeného know-how a poskytování služeb, které jsou na něm založeny, že řízení finančních operací, lidských zdrojů a technických prostředků nezbytných k poskytování uvedených služeb zajišťují subdodavatelé, ani důvody, které mohly vést společnost poskytující licenci k tomu, že poskytla dotčené know-how společnosti usazené v tomto jiném členském státě místo toho, aby jej sama využívala, samy o sobě rozhodující.

   Předkládající soud musí posoudit všechny okolnosti věci v původním řízení za účelem určení, zda uvedená smlouva představuje čistě vykonstruované plnění zakrývající skutečnost, že dotčená služba nebyla ve skutečnosti poskytována společností, která nabyla licenci, nýbrž společností, která licenci poskytla, a zejména zkoumat, zda nedochází k tomu, že zřízení sídla ekonomické činnosti nebo stálé provozovny společnosti, která nabyla licenci, není skutečné nebo že tato společnost nemá pro účely předmětné ekonomické činnosti odpovídající strukturu z hlediska prostor, lidských a technických zdrojů nebo že uvedená společnost nevykonává tuto ekonomickou činnost svým jménem a na svůj účet a na svou odpovědnost a své riziko.

   (viz body 49, 50, výrok 1)

2.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě zjištění zneužívající praktiky, která vedla k určení místa poskytnutí služeb v jiném členském státě, než ve kterém by bylo při neexistenci této zneužívající praktiky, skutečnost, že daň z přidané hodnoty byla odvedena v tomto jiném členském státě v souladu s jeho právními předpisy, nebrání tomu, aby došlo k dodatečnému vyměření této daně v členském státě místa, kde tyto služby byly skutečně poskytnuty.

   (viz bod 53, výrok 2)

3.  Nařízení č. 904/2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty musí být vykládáno v tom smyslu, že daňový orgán členského státu, který zkoumá vznik povinnosti odvést daň z přidané hodnoty u plnění, která již byla předmětem této daně v jiných členských státech, je povinen zaslat daňovým orgánům těchto jiných členských států žádost o spolupráci, pokud je taková žádost užitečná či dokonce nezbytná pro určení, zda v prvním členském státě vznikla daňová povinnost.

   (viz bod 59, výrok 3)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 3)

5.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání tomu, aby pro účely uplatnění čl. 4 odst. 3 SEU, článku 325 SFEU, článku 2, čl. 250 odst. 1 a článku 273 směrnice 2006/112 o společném systému daně z přidané hodnoty mohl daňový orgán za účelem prokázání existence zneužívající praktiky v oblasti daně z přidané hodnoty použít důkazy získané v rámci souběžného a dosud neskončeného trestního řízení bez vědomí osoby povinné k dani prostřednictvím například odposlechů telekomunikačních prostředků a zajištění elektronické pošty, pod podmínkou, že získáním těchto důkazů v rámci uvedeného trestního řízení a jejich použitím v rámci správního řízení nebyla porušena práva zaručená unijním právem.

   V této souvislosti musí vnitrostátní soud, jenž přezkoumává legalitu rozhodnutí, kterým se dodatečně vyměřuje daň z přidané hodnoty, založeného na takovýchto důkazech, na základě článků 7 a 47 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie ověřit, zda odposlechy telekomunikačních prostředků a zajištění elektronické pošty představovaly vyšetřovací prostředky stanovené zákonem a nezbytné v rámci trestního řízení a zda použití důkazů získaných těmito způsoby uvedeným orgánem rovněž bylo povolené zákonem a nezbytné. Kromě toho musí ověřit, zda osoba povinná k dani měla v souladu s obecnou zásadou dodržování práva na obhajobu v rámci správního řízení možnost mít k těmto důkazům přístup a být k nim vyslechnuta. Jestliže zjistí, že tato osoba povinná k dani tuto možnost neměla nebo že tyto důkazy byly získány v rámci trestního řízení nebo použity v rámci správního řízení v rozporu s článkem 7 Listiny základních práv Evropské unie, musí uvedený vnitrostátní soud tyto důkazy vyloučit a uvedené rozhodnutí zrušit, jestliže je v důsledku toho nepodložené. Tyto důkazy musí být vyloučeny i tehdy, pokud tento soud není oprávněn přezkoumat, že byly získány v rámci trestního řízení v souladu s unijním právem, nebo se nemůže alespoň ujistit, na základě kontroly již provedené trestním soudem v rámci kontradiktorního řízení, že byly získány v souladu s tímto právem.

   (viz body 90, 91, výrok 4)