Věc C‑69/14

Dragoș Constantin Târșia

v.

Statul român

a

Serviciul public comunitar regim permise de conducere și înmatriculare a autovehiculelor

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunalul Sibiu)

„Řízení o předběžné otázce — Zásady rovnocennosti a efektivity — Překážka věci rozsouzené — Vydání bezdůvodného obohacení — Vrácení daní vybraných členským státem v rozporu s unijním právem — Konečné soudní rozhodnutí ukládající povinnost zaplatit daň neslučitelnou s unijním právem — Návrh na obnovu řízení v případě takového soudního rozhodnutí — Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují obnovu řízení s ohledem na pozdější rozsudky Soudního dvora vydané v řízeních o předběžných otázkách pouze v případě konečných soudních rozhodnutí vydaných ve správních věcech“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. října 2015

1. Předběžné otázky — Přípustnost — Nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce a relevance položených otázek — Posouzení vnitrostátním soudem — Domněnka relevance položených otázek

   (Článek 267 SFEU)

2. Předběžné otázky — Pravomoc Soudního dvora — Meze — Zjevně irelevantní otázky a hypotetické otázky položené v kontextu, který vylučuje užitečnou odpověď — Otázky, které nemají vztah k předmětu sporu v původním řízení — Neexistence — Přípustnost

   (Článek 267 SFEU)

3. Právo Evropské unie — Přímý účinek — Individuální práva — Ochrana vnitrostátními soudy — Soudní žaloba — Zásada procesní autonomie — Dodržení zásady rovnocennosti a zásady účinnosti

4. Členské státy — Povinnosti — Překážka věci rozsouzené — Povinnost vnitrostátního soudu nepoužít vnitrostátní procesní pravidla za účelem přezkumu soudního rozhodnutí zakládajícího překážku věci pravomocně rozsouzené — Neexistence — Výjimka — Zakotvení možnosti obnovy řízení, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené, v případě rozhodnutí vydaných v určitých oblastech

   (Článek 4 odst. 3 SEU; článek 267 SFEU)

5. Členské státy — Povinnosti — Překážka věci rozsouzené — Zásady rovnocennosti a efektivity — Povinnost obnovit občanskoprávní řízení, jež vedlo k soudnímu rozhodnutí zakládajícímu překážku věci pravomocně rozsouzené, které se ukáže být neslučitelným s pozdějším výkladem unijního práva — Neexistence — Možnost obnovit řízení o správní žalobě, v němž bylo vydáno konečné soudní rozhodnutí — Neexistence vlivu

   (Článek 4 odst. 3 SEU; článek 267 SFEU)

6. Právo Evropské unie — Práva přiznaná jednotlivcům — Porušení členským státem — Povinnost nahradit újmu způsobenou jednotlivcům

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 12, 13, 19)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 14, 19, 21, 22)

3.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 26, 27)

4.  Význam zásady překážky věci pravomocně rozsouzené se projevuje jak v právním řádu Unie, tak ve vnitrostátních právních řádech. Za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je totiž důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných opravných prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto opravné prostředky stala konečnými, již nemohla být zpochybněna. Unijní právo tedy vnitrostátní soud nenutí k tomu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla přiznávající soudnímu rozhodnutí povahu rozhodnutí zakládajícího překážku věci pravomocně rozsouzené, třebaže by jejich nepoužití umožnilo napravit vnitrostátní stav neslučitelný s tímto právem. Avšak pokud použitelná vnitrostátní procesní pravidla dávají za určitých podmínek vnitrostátnímu soudu možnost, aby pozměnil rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené tak, aby byl vzniklý stav slučitelný s vnitrostátním právem, musí být tato možnost v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity využita, jsou-li tyto podmínky splněny, k tomu, aby byl obnoven soulad dotčeného stavu s unijním právem.

   (viz body 28–30)

5.  Unijní právo, zejména zásady rovnocennosti a efektivity, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní soud neměl možnost obnovit řízení, jež vedlo ke konečnému soudnímu rozhodnutí vydanému v rámci občanskoprávního řízení, pokud se ukáže, že toto rozhodnutí je neslučitelné s výkladem unijního práva, který provedl Soudní dvůr Evropské unie po dni, ke kterému se uvedené rozhodnutí stalo konečným, třebaže taková možnost existuje u konečných soudních rozhodnutí neslučitelných s unijním právem, která byla vydána v rámci řízení o správní žalobě.

   Zásada rovnocennosti vyžaduje rovné zacházení s nároky vycházejícími z porušení vnitrostátního práva a podobnými nároky vycházejícími z porušení unijního práva, nikoli rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel, která se použijí na spory odlišné povahy, jako jsou občanskoprávní spor na jedné straně a správní spor na straně druhé. Kromě toho zásada rovnocennosti není relevantní v situaci, která se týká dvou druhů žalob, jež jsou obě založeny na porušení unijního práva.

   Zásada efektivity musí být analyzována s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu tohoto řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních soudních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního soudního systému, jako například zásadu ochrany práva na obhajobu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení. Unijní právo přitom nevyžaduje, aby soudní orgán musel v zásadě pozměnit své rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené tak, aby zohledňovalo výklad relevantního ustanovení tohoto práva, který Soudní dvůr přijal až po vydání daného rozhodnutí.

   (viz body 34, 36–39, 41 a výrok)

6.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 40)