Keywords
Summary

Keywords

1. Předběžné otázky – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Podmínky – Přezkum provedený Soudním dvorem z úřední povinnosti

(Jednací řád Soudního dvora, čl. 104 b první pododstavec)

2. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Osvědčené rozhodnutí vydané v členském státu původu a nařizující navrácení protiprávně přemístěného dítěte

[Listina základních práv Evropské unie, článek 24; nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 42 odst. 2 první pododstavec písm. a)]

3. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Osvědčené rozhodnutí vydané v členském státu původu a nařizující navrácení protiprávně přemístěného dítěte

(Listina základních práv Evropské unie, článek 24; nařízení Rady č. 2201/2003, článek 42)

Summary

1. Soudní dvůr uznává naléhavost rozhodnutí v situacích přemístění dítěte zejména tehdy, jestliže by odloučení dítěte od rodiče, kterému bylo předtím přiznáno právo péče, i když jen předběžně, mohlo zhoršit nebo poškodit vztahy mezi dítětem a daným rodičem, a způsobit duševní újmu.

Pokud je tedy dítě od otce odloučeno déle než dva roky a pokud z důvodu vzdálenosti a napjatých vztahů mezi rodiči dítěte existuje vážné a konkrétní nebezpečí úplné absence styků mezi dítětem a jeho otcem po dobu řízení před předkládajícím soudem, Soudní dvůr může rozhodnout projednat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení, protože projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v běžném řízení by mohlo závažně, či dokonce nenapravitelně porušit vzájemné vztahy mezi rodičem a jeho dítětem, jakož i dále ohrozit začlenění dítěte do jeho rodinného a sociálního prostředí v případě navrácení na místo, kde bydlelo před svým únosem.

(viz body 39–41)

2. Jak je stanoveno v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie a v čl. 42 odst. 2 prvním pododstavci písm. a) nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000, právo dítěte být vyslechnuto nevyžaduje nezbytně provedení výslechu před soudem členského státu původu, ale ukládá, aby byly dítěti dány k dispozici právní postupy a podmínky, které mu umožní svobodně vyjádřit svůj názor, který musí být soudem zohledněn. Jinými slovy, je-li pravda, že článek 24 Listiny základních práv a čl. 42 odst. 2 první pododstavec písm. a) nařízení č. 2201/2003 neukládají soudu členského státu původu dítě v každém případě vyslechnout v rámci slyšení, a ponechávají tak soudu jistý prostor pro uvážení, nic to nemění na tom, že pokud se rozhodne dítě vyslechnout, daná ustanovení vyžadují, aby v závislosti na nejvlastnějším zájmu dítěte a s ohledem na konkrétní okolnosti případu přijal veškerá vhodná opatření k provedení výslechu za účelem zachování užitečného účinku uvedených ustanovení, a aby dal dítěti skutečnou a účinnou příležitost se vyjádřit. Za tímtéž účelem musí soud členského státu původu v možném rozsahu a vždy s ohledem na nejvlastnější zájem dítěte využít veškeré prostředky, jimiž disponuje na základě vnitrostátního práva, jakož i nástroje vlastní přeshraniční soudní spolupráci, případně včetně těch, které stanoví nařízení č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech.

(viz body 65–67)

3. Bylo-li rozhodnutí nařizující navrácení protiprávně přemístěného dítěte vydáno, aniž by toto dítě bylo vyslechnuto, příslušný soud členského státu výkonu nemůže bránit výkonu takovéhoto osvědčeného rozhodnutí z důvodu, že soud členského státu původu, který dané rozhodnutí vydal, porušil článek 42 nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000 vykládaný v souladu s článkem 24 Listiny základních práv Evropské unie, neboť posouzení takového porušení spadá výhradně do pravomoci soudů členského státu původu.

Systémy uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných v členském státě stanovené nařízením č. 2201/2003 se totiž zakládají na zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy ohledně skutečnosti, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných na úrovni Unie, a zejména v Listině základních práv. Zúčastněné osoby proto musí využít opravných prostředků umožňujících napadnout legalitu rozhodnutí osvědčeného podle článku 42 nařízení č. 2201/2003, které jim nabízí právní řád členského státu původu.

(viz body 70–71, 75 a výrok)