Věc C-67/08

Margarete Block

v.

Finanzamt Kaufbeuren

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesfinanzhof)

„Volný pohyb kapitálu — Články 56 ES a 58 ES — Dědická daň — Vnitrostátní právní úprava neumožňující započítat na dědickou daň, která má být zaplacena v členském státě, ve kterém měl vlastník majetku v okamžiku své smrti bydliště, dědickou daň odvedenou dědicem v jiném členském státě v případě, že je pozůstalost tvořena kapitálovými pohledávkami — Dvojí zdanění — Omezení — Neexistence“

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. února 2009   I ‐ 885

Shrnutí rozsudku

Volný pohyb kapitálu – Omezení – Dědická daň

(Články 56 ES a 58 ES)

Články 56 ES a 58 ES musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, která, pokud jde o výpočet dědické daně, kterou má zaplatit dědic s bydlištěm v tomto členském státě z kapitálových pohledávek, jež má vůči finanční instituci se sídlem v jiném členském státě, neumožňuje, pokud měl zůstavitel v okamžiku své smrti bydliště v prvním členském státě, započtení dědické daně odvedené v jiném členském státě na dědickou daň, která je splatná v prvním členském státě.

Tato daňová nevýhoda totiž vyplývá z paralelního výkonu daňové pravomoci oběma dotyčnými členskými státy, a to tak, že jeden z nich si zvolil vybírat z kapitálových pohledávek vnitrostátní dědickou daň tehdy, pokud má v tomto členském státě bydliště věřitel, zatímco druhý z nich se rozhodl uvalit na takové pohledávky vnitrostátní dědickou daň, pokud má v tomto posledně uvedeném členském státě sídlo dlužník. Právo Společenství přitom za současného stavu svého vývoje a v situaci ohledně platby dědické daně, nestanoví obecná kritéria pro rozdělení pravomocí mezi členské státy, co se týče vyloučení dvojího zdanění v rámci Evropského společenství. Z toho vyplývá, že za současného stavu vývoje práva Společenství disponují členské státy – s výhradou dodržování práva Společenství – v dané oblasti jistou autonomií, a nemají tedy povinnost přizpůsobit svůj vlastní daňový systém různým daňovým systémům jiných členských států za účelem mj. vyloučení dvojího zdanění, které vyplývá z paralelního výkonu daňových pravomocí uvedených členských států, a umožnit v důsledku toho odpočet dědické daně odvedené v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém má dědic bydliště.

Tyto úvahy nemohou být zpochybněny okolností, že právní úprava stanoví výhodnější pravidla pro započtení v případě, že zůstavitel měl v okamžiku své smrti bydliště v jiném členském státě, jelikož toto rozdílné zacházení, pokud jde o pozůstalost osoby, která neměla v okamžiku své smrti bydliště v tuzemsku, vyplývá rovněž z volby dotyčného členského státu, kterou má v rámci své daňové pravomoci ohledně místa bydliště věřitele jako kritéria pro určení, zda pozůstalost má „zahraniční“ charakter, a zda v důsledku toho může být dědická daň odvedená v jiném členském státě započtena.

(viz body 28, 30–32, 34, 36 a výrok)