Věc C-141/08 P

Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware Co. Ltd

v.

Rada Evropské unie

„Kasační opravný prostředek — Obchodní politika — Dumping — Dovozy žehlicích prken pocházejících z Číny — Nařízení (ES) č. 384/96 — Článek 2 odst. 7 písm. c) a článek 20 odst. 4 a 5 — Status podniku působícího v tržním hospodářství — Právo na obhajobu — Antidumpingové šetření — Lhůty stanovené podnikům k předložení jejich stanovisek“

Stanovisko generální advokátky E. Sharpston přednesené dne 14. května 2009   I ‐ 9151

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 1. října 2009   I ‐ 9177

Shrnutí rozsudku

1. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Antidumpingové řízení – Práva obhajoby – Poskytnutí konečných informací podnikům Komisí – Předání návrhu na přijetí konečných opatření Komisí Radě do deseti dnů od uvedeného poskytnutí – Vada

   (Nařízení Rady č. 384/96, čl. 20 odst. 4 a 5)

2. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Antidumpingové řízení – Právo na obhajobu – Rozhodnutí Komise, kterým bylo odmítnuto přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství, při jehož přijetí nebyla dodržena lhůta stanovená v čl. 20 odst. 5 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 – Možnost domoci se zrušení uvedeného rozhodnutí prokázáním pouhé možnosti, že by rozhodnutí bylo odlišné, pokud by nedošlo k této procesní vadě

   (Nařízení Rady č. 384/96, čl. 20 odst. 5)

3. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí – Určení běžné hodnoty – Šetření

   [Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 7 písm. c)]

1.  Komise, aby dodržela čl. 20 odst. 4 a 5 základního antidumpingového nařízení č. 384/96, je povinna, pokud má v úmyslu zvýšit antidumpingové clo ve srovnání s tím, co navrhovala v prvním konečném sdělení, o tom informovat dotčené podniky tím, že jim předá nové konečné sdělení, a vyčkat uplynutí lhůty předepsané v odstavci 5 tohoto ustanovení, než předá Radě návrh na přijetí konečných opatření, aby tak dala těmto podnikům příležitost předložit své stanovisko.

   Takový výklad vyplývá nejen ze systematického rámce, do něhož dotčené ustanovení spadá, nýbrž je nezbytný rovněž proto, aby bylo zaručeno, že případná stanoviska dotčených osob budou vzata v úvahu účinným způsobem a bez předpojatosti. Samotná okolnost, že Radě byl již podán návrh konečných opatření, je totiž sama o sobě s to ovlivnit důsledky, které lze z těchto stanovisek vyvozovat.

   Konečně případné obtíže, na něž při dodržování lhůt stanovených základním antidumpingovým nařízením č. 384/96 narážejí orgány, nemůže mít za následek, že by byly porušovány tyto lhůty na ochranu práva dotčených podniků na obhajobu. Je naopak na těchto orgánech, a to zejména na Komisi, aby braly v úvahu omezení vyplývající ze lhůt stanovených dotčeným nařízením a dodržovaly práva dotčených podniků na obhajobu.

   Nicméně nedodržení desetidenní lhůty zakotvené v čl. 20 odst. 5 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 může vést ke zrušení sporného nařízení pouze tehdy, jestliže existuje možnost, že z důvodu této vady by správní řízení bývalo mohlo vést k jinému výsledku, čímž by došlo ke konkrétnímu zásahu do práva navrhovatelky na obhajobu.

   (viz body 74, 76, 78–79, 81)

2.  Dodržování práva na obhajobu v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou práva Společenství, která musí být zajištěna, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se řízení. Tato zásada vyžaduje, aby osoby, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly užitečně vyjádřit své stanovisko.

   Dodržování této zásady má v antidumpingových řízeních klíčový význam. Aby se dotčený podnik domohl zrušení rozhodnutí Komise, kterým bylo odmítnuto přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství, při jehož přijetí nebyla dodržena lhůta stanovená v čl. 20 odst. 5 základního antidumpingového nařízení č. 384/96, nelze dotčenému podniku ukládat, aby prokázal, že by uvedené rozhodnutí bylo mělo jiný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena, pokud by dotčený podnik byl mohl lépe zajistit svou obhajobu a nebylo by došlo k procesní vadě

   (viz body 83–85, 89, 91, 93–94)

3.  Pokud si Komise v průběhu antidumpingového řízení uvědomí, že v rozporu s jejím původním posouzením určitý podnik splňuje kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního antidumpingového nařízení č. 384/96, které mu umožňují požívat statusu podniku působícího v tržním hospodářství, je na ní, aby z toho vyvodila odpovídající důsledky a současně zajistila dodržování procesních záruk zakotvených uvedeným nařízením.

   Komise tak může ještě změnit svůj postoj, pokud zjistí, že věcná kritéria zakotvená uvedeným ustanovením byla původně splněna. Ve světle zásady legality a zásady řádné správy totiž nelze poslední větu článku 2 odst. 7 písm. c) základního antidumpingového nařízení vykládat tak, že zavazuje Komisi k tomu, aby Radě navrhovala konečná opatření, která by byla k tíži dotčeného podniku natrvalo stižena vadou, která vznikla při původním posuzování dotčených věcných kritérií.

   (viz body 111–112)