Věc C‑753/22

QY

v.

Bundesrepublik Deutschland

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesverwaltungsgericht)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. června 2024

„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 33 odst. 2 písm. a) – Nemožnost orgánů členského státu odmítnout žádost o azyl jako nepřípustnou na základě předchozího přiznání postavení uprchlíka v jiném členském státě – Článek 4 Listiny základních práv Evropské unie – Riziko, že osoba bude podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení v tomto jiném členském státě – Posouzení této žádosti o azyl těmito orgány navzdory přiznání postavení uprchlíka v uvedeném jiném členském státě – Směrnice 2011/95/EU – Článek 4 – Individuální posouzení“

Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95 – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Přiznání mezinárodní ochrany v členském státě – Žádost o ochranu v jiném členském státě – Riziko nelidského či ponižujícího zacházení – Nemožnost tohoto jiného členského státu prohlásit tuto žádost za nepřípustnou – Neexistence povinnosti automaticky uznávat rozhodnutí o poskytnutí mezinárodní ochrany – Nové individuální, úplné a aktualizované posouzení uvedené žádosti – Rozsah

[Článek 4 odst. 3 SEU; článek 78 odst. 1 a 2 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 4; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, čl. 3 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, článek 3, čl. 4 odst. 1 a 3, články 13 a 36, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, článek 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 33 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a článek 49]

(viz body 57–59, 68, 71–80 a výrok)

Shrnutí

Velký senát Soudního dvora, kterému Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se vyjádřil k otázce, zda orgány členského státu musí navzdory přiznání postavení uprchlíka v jiném členském státě provést nové posouzení žádosti o azyl, pokud nemohou využít možnosti, kterou dává směrnice 2013/32 ( 1 ), odmítnout tuto žádost jako nepřípustnou.

QY, syrská státní příslušnice, které bylo v roce 2018 přiznáno postavení uprchlíka v Řecku, podala žádost o mezinárodní ochranu v Německu. Následně měl německý správní soud za to, že QY by byla v Řecku vystavena vážnému riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), takže se tam nemůže vrátit.

V říjnu 2019 příslušný německý orgán zamítl žádost QY o přiznání postavení uprchlíka, ale přiznal jí doplňkovou ochranu. QY podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou německý správní soud, jemuž byla věc předložena, zamítl s odůvodněním, že QY nehrozí pronásledování v Sýrii. QY nato podala kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, v němž tvrdila, že příslušný německý orgán je vázán tím, že jí bylo přiznáno postavení uprchlíka řeckými orgány.

Předkládající soud upřesňuje, že v projednávané věci nemohla být žádost QY o mezinárodní ochranu prohlášena za nepřípustnou z důvodu předchozího přiznání tohoto postavení v Řecku, jelikož QY je vystavena vážnému riziku, že bude v tomto členském státě podrobena nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny. Za těchto podmínek si předkládající soud v podstatě klade otázku, zda příslušný německý orgán mohl na základě unijního práva posoudit opodstatněnost této žádosti o mezinárodní ochranu, aniž byl vázán skutečností, že Řecko již QY takovou ochranu poskytlo.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr zaprvé připomněl, že čl. 78 odst. 2 písm. a) SFEU stanoví, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijímají opatření týkající se společného evropského azylového systému, který obsahuje „jednotný azylový status pro státní příslušníky třetích zemí platný v celé Unii“. I když toto ustanovení poskytuje právní základ pro přijetí unijních aktů obsahujících takový jednotný status, nic to nemění na tom, že zásah unijního normotvůrce je nezbytný k tomu, aby byla konkretizována všechna práva související s uvedeným statusem, který bude přiznán jedním členským státem, uznán všemi ostatními členskými státy a platit v celé Unii.

Unijní normotvůrce přitom dosud zcela nekonkretizoval cíl, k němuž směřuje čl. 78 odst. 2 písm. a) SFEU, a sice uvedený jednotný azylový status. Zejména v této fázi nestanovil zásadu, že by členské státy byly povinny automaticky uznávat rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka přijatá jiným členským státem, ani neupřesnil podmínky provádění takové zásady. I když členské státy mohou za současného stavu unijního práva podmínit přiznání všech práv souvisejících s postavením uprchlíka na svém území tím, že jejich příslušné orgány přijmou nové rozhodnutí o přiznání tohoto postavení, mohou stanovit automatické uznávání takových rozhodnutí přijatých jiným členským státem jakožto příznivější ustanovení ( 2 ). Je však nesporné, že Německo této možnosti nevyužilo.

Za těchto podmínek Soudní dvůr zadruhé určil rozsah, v jakém má příslušný orgán členského státu posoudit žádost o mezinárodní ochranu podanou žadatelem, kterému již jiný členský stát přiznal postavení uprchlíka.

Soudní dvůr v této souvislosti konstatoval, že pokud příslušný orgán členského státu nemůže na základě čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 odmítnout jako nepřípustnou žádost o mezinárodní ochranu podanou žadatelem, kterému již takovou ochranu přiznal jiný členský stát, z důvodu vážného rizika, že tento žadatel bude v tomto jiném členském státě podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, je tento orgán povinen provést nové individuální, úplné a aktualizované posouzení žádosti v rámci nového řízení o mezinárodní ochraně vedeného v souladu se směrnicemi 2011/95 a 2013/32. Pokud žadatel splňuje podmínky pro to, aby byl považován za uprchlíka v souladu s kapitolami II a III směrnice 2011/95, musí mu uvedený orgán přiznat postavení uprchlíka, aniž může uplatnit diskreční pravomoc.

V tomto ohledu platí, že i když tentýž orgán není povinen přiznat žadateli postavení uprchlíka jen proto, že toto postavení bylo žadateli přiznáno dříve rozhodnutím jiného členského státu, musí k tomuto rozhodnutí a ke skutečnostem, o které se opírá, plně přihlédnout. Společný evropský azylový systém, který zahrnuje společná kritéria pro zjišťování totožnosti osob, které mezinárodní ochranu skutečně potřebují, je totiž založen na zásadě vzájemné důvěry ( 3 ), podle níž je třeba – až na výjimečné okolnosti – vycházet z toho, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu je v každém členském státě v souladu s požadavky unijního práva, včetně Listiny, Úmluvy o právním postavení uprchlíků ( 4 ) a Evropské úmluvy o lidských právech ( 5 ).

Kromě toho s ohledem na zásadu loajální spolupráce ( 6 ) a v zájmu co největšího zajištění soudržnosti rozhodnutí přijatých příslušnými orgány dvou členských států o potřebě mezinárodní ochrany téhož státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti je třeba mít za to, že příslušný orgán členského státu, který má rozhodnout o nové žádosti, musí co nejdříve zahájit výměnu informací s příslušným orgánem členského státu, který předtím přiznal témuž žadateli postavení uprchlíka. Z tohoto důvodu musí první z orgánů informovat druhý z těchto orgánů o nové žádosti, sdělit mu své stanovisko k nové žádosti a požádat jej, aby mu v přiměřené lhůtě předal informace, které má k dispozici a vedly k přiznání tohoto postavení. Účelem této výměny informací je umožnit orgánu členského státu, který rozhoduje o nové žádosti, aby s plnou znalostí věci provedl ověření, která mu přísluší v rámci řízení o mezinárodní ochraně.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60). Podle čl. 33 odst. 2 písm. a) této směrnice mohou členské státy považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou mimo jiné tehdy, když mezinárodní ochranu přiznal jiný členský stát.

( 2 ) – Viz článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9) a článek 5 směrnice 2013/32.

( 3 ) – Viz bod 12 odůvodnění směrnice 2011/95.

( 4 ) – Úmluva o právním postavení uprchlíků, podepsaná dne 28. července 1951 v Ženevě.

( 5 ) – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná dne 4. listopadu 1950 v Římě.

( 6 ) – Podle zásady loajální spolupráce, zakotvené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU, se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv. Tato zásada je konkrétně vyjádřena v článku 36 směrnice 2011/95 a v článku 49 směrnice 2013/32.