Věc C‑392/22

X

v.

Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Rechtbank Den Haag, zittingsplaats’s-Hertogenbosch)

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 29. února 2024

„Řízení o předběžné otázce – Společná politika v oblasti azylu a přistěhovalectví – Žádost o mezinárodní ochranu – Listina základních práv Evropské unie – Článek 4 – Riziko nelidského či ponižujícího zacházení – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Článek 3 odst. 2 – Rozsah povinností členského státu, který požádal o přijetí žadatele zpět příslušným členským státem s úmyslem žadatele do posledně uvedeného členského státu přemístit – Zásada vzájemné důvěry – Důkazní prostředky a míra dokazování skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení, které vyplývá ze systémových nedostatků – Praxe nuceného navracení (pushback) do třetí země a zajišťování na hraničních přechodech“

1. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení č. 604/2013 – Přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti – Nevyvratitelná domněnka dodržování základních práv Unie tímto posledně uvedeným státem – Neexistence

   (Článek 2 SEU; Listina základních práv Evropské unie, články 1 a 4; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013)

   (viz body 43–46)

2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Přístup k řízení – Praxe nuceného navracení (pushback) do třetí země – Nepřípustnost

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 18 a čl. 19 odst. 2; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, bod 3 odůvodnění; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, článek 6)

   (viz body 50–53)

3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu – Směrnice 2013/33 – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení č. 604/2013 – Zajištění – Důvody – Zajištění pouze z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu – Nepřípustnost – Opatření, které lze nařídit nebo prodloužit pouze v souladu s obecnými a abstraktními pravidly, která stanoví podmínky a pravidla použití

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 6; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, bod 20 odůvodnění; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33, bod 15 odůvodnění)

   (viz body 54–56)

4. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení č. 604/2013 – Přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti – Okolnosti vylučující přemístění – Systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení – Příslušný členský stát, který praktikoval nucené navracení a zajišťování na hraničních přechodech – Praxe bránící přemístění žadatele v případě skutečného rizika, že bude vystaven situaci, kterou lze stavět na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 4; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec)

   (viz body 57–65, výrok 1)

5. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení č. 604/2013 – Přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti – Okolnosti vylučující přemístění – Systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení – Povinnosti dožadujícího členského státu při posuzování tohoto rizika – Možnost pokusit se od příslušného členského státu získat individuální záruky, které takové riziko vylučují

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 4; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec, článek 5, čl. 21 odst. 3 a čl. 22 odst. 2 až 5)

   (viz body 67–81, výrok 2)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému rechtbank Den Haag, zittingsplaats’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch, Nizozemsko) předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, rozhodl o rozsahu povinností členského státu, který žádá o přijetí žadatele o mezinárodní ochranu zpět členským státem příslušným k posouzení této žádosti, v situaci, kdy tento členský stát praktikuje nucené navracení („pushback“) ( 1 ) a zajišťování na hraničních přechodech.

Dne 9. listopadu 2021 X, syrský státní příslušník, podal v Polsku žádost o mezinárodní ochranu. Poté dne 21. listopadu 2021 vstoupil na území Nizozemska a následujícího dne podal novou žádost o mezinárodní ochranu. Dne 1. února 2022 Polsko vyhovělo žádosti Nizozemska o přijetí X zpět v souladu s ustanoveními nařízení Dublin III ( 2 ). Následně, dne 20. dubna 2022 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) rozhodl, že žádost o mezinárodní ochranu podanou X v Nizozemsku nebude posuzovat z důvodu, že je k posouzení této žádosti příslušné Polsko, a odmítl argumenty, které X uplatnil proti svému přemístění.

X podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu, kterou se domáhal zákazu svého přemístění do Polska, přičemž zejména tvrdil, že polské orgány porušily jeho základní práva. Podle svých tvrzení byl po vstupu na polské území třikrát zatlačen zpět do Běloruska. Kromě toho byl přibližně jeden týden zajištěn ve středisku pohraniční stráže, kde byl vystaven velmi špatnému zacházení, zejména z důvodu nedostatečného množství jídla a absence jakéhokoli lékařského vyšetření. X vyjádřil obavy, že pokud by byl přemístěn do Polska, byla by jeho základní práva opět porušena.

Předkládající soud měl za to, že objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace prokazují, že Polsko již několik let systematicky porušuje vícero základních práv státních příslušníků třetích zemí tím, že praktikuje nucené navracení, které je pravidelně doprovázeno použitím násilí, a systematicky a v podmínkách popisovaných jako „otřesné“ zadržuje státní příslušníky třetích zemí, kteří protiprávně vstoupí na jeho území.

Za těchto podmínek se předkládající soud Soudního dvora v podstatě tázal, zda skutečnost, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu státního příslušníka třetí země praktikuje nucené navracení, jakož i zajišťování těchto státních příslušníků, kteří na jeho hranicích usilují o podání této žádosti, na svých hraničních přechodech, brání přemístění uvedeného státního příslušníka do tohoto členského státu. Rovněž požádal Soudní dvůr o vodítka k posouzení existence rizika, že tento státní příslušník bude vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve potvrdil, že taková praxe nuceného navracení a zajišťování na hraničních přechodech, jaká byla zjištěna předkládajícím soudem v projednávané věci, je neslučitelná s unijním právem a představuje závažné nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů. Praxe nuceného navracení totiž porušuje článek 6 směrnice 2013/32 ( 3 ), který je jedním ze základních prvků společného evropského azylového systému ( 4 ). Kromě toho může být v rozporu se zásadou nenavracení zaručenou jakožto základní právo v článku 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ve spojení s článkem 33 Ženevské úmluvy ( 5 ) a čl. 19 odst. 2 Listiny. Pokud jde o praxi zajišťování na hraničních přechodech, bod 15 odůvodnění směrnice 2013/33/EU ( 6 ), jakož i bod 20 odůvodnění nařízení Dublin III připomínají zásadu, podle které by osoba neměla být zajištěna pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu.

Skutečnost, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu státního příslušníka třetí země praktikuje nucené navracení, jakož i zajišťování na svých hraničních přechodech, nicméně sama o sobě nebrání přemístění tohoto státního příslušníka do tohoto členského státu. K tomu, aby bylo přemístění vyloučeno, musí totiž zjištěné nedostatky splňovat obě kumulativní podmínky uvedené v čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci nařízení Dublin III, podle něhož toto přemístění znemožňují pouze „[systémové]“ nedostatky, které „s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny]“ ( 7 ). Z toho vyplývá, že zjištěné nedostatky se musí obecně týkat azylového řízení a podmínek přijetí, které se vztahují na žadatele o mezinárodní ochranu, nebo přinejmenším na určité skupiny těchto žadatelů jako celek. Dále je nezbytné, aby existovaly závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že dotyčnému státnímu příslušníkovi třetí země při přemísťování nebo následkem tohoto přemístění hrozí skutečné riziko, že bude vystaven uvedené praxi, a že jej tato praxe může přivést do situace silné materiální deprivace takové závažnosti, že ji lze postavit na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení zakázanému článkem 4 Listiny.

Pokud jde o míru důkazu a režim dokazování, které umožňují použití čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, je třeba odkázat na obecná ustanovení a systematiku tohoto nařízení, neboť ve zmíněném ustanovení další upřesnění chybí.

Z toho zaprvé vyplývá, že členský stát, který má v úmyslu přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu, musí před tím, než toto přemístění provede, zohlednit veškeré informace, které jsou mu uvedeným žadatelem poskytnuty, zejména pokud jde o možnou existenci skutečného rizika, že bude při uvedeném přemisťování nebo následkem uvedeného přemístění vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.

Zadruhé musí členský stát, který požádal o přijetí žadatele o mezinárodní ochranu zpět, spolupracovat při zjišťování skutečností tím, že posoudí skutečnou existenci tohoto rizika na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných informací a s ohledem na standard ochrany základních práv zaručený unijním právem, případně z vlastního podnětu zohlední relevantní informace týkající se možných systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v příslušném členském státě, které nemůže ponechat bez povšimnutí.

Pokud zatřetí existují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že v případě přemístění existuje skutečné riziko zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny, musí tento členský stát od tohoto přemístění upustit. V takovém případě musí členský stát pověřený určením příslušného členského státu pokračovat v přezkumu kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III, aby zjistil, zda může být určen jako příslušný jiný členský stát.

Členský stát, který má v úmyslu provést přemístění, se však může pokusit získat od příslušného členského státu individuální záruky, které jsou dostatečné pro vyloučení skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení v případě přemístění, a pokud jsou tyto záruky poskytnuty a jeví se jako věrohodné a dostatečné pro vyloučení jakéhokoli skutečného rizika takového zacházení, přemístění provede.

( 1 ) – Praxe nuceného navracení na vnější hranice Unie vede k vyhoštění osob, jež usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu, nebo k vyhoštění osob, které takovou žádost podaly při vstupu na toto území, z uvedeného území ještě před tím, než je tato žádost posouzena podle unijních právních předpisů.

( 2 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

( 3 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

( 4 ) – Toto ustanovení znamená, že každý státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti má právo učinit žádost o mezinárodní ochranu, a to i na hranicích členského státu, tím, že u některého z orgánů uvedených v témže ustanovení projeví vůli požívat mezinárodní ochrany, i když na tomto území pobývá neoprávněně a bez ohledu na to, jakou má taková žádost naději na úspěch [rozsudek ze dne 22. června 2023, Komise v. Maďarsko (Prohlášení o úmyslu před podáním žádosti o azyl), C‑823/21, EU:C:2023:504, bod 43 a citovaná judikatura].

( 5 ) – Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967.

( 6 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96).

( 7 ) – Článek 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III stanoví: „Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k [systémovým] nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny], členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“