Věc C‑142/22

OE

v.

Minister for Justice and Equality

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko)]

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 6. července 2023

„Řízení o předběžné otázce – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 27 – Stíhání pro trestný čin, jejž osoba spáchala před svým předáním a který nebyl důvodem jejího předání – Žádost o souhlas zaslaná vykonávajícímu justičnímu orgánu – Evropský zatýkací rozkaz vydaný státním zástupcem členského státu, který nemá postavení vystavujícího justičního orgánu – Důsledky pro žádost o souhlas“

1. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Případné stíhání pro jiné trestné činy – Žádost o souhlas zaslaná vykonávajícímu justičnímu orgánu – Evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě došlo k předání a který nebyl vydán vystavujícím justičním orgánem ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí – Udělení souhlasu požadovaného vystavujícím justičním orgánem – Přípustnost

   [Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 27 odst. 3 písm. g) a odst. 4]

   (viz body 33, 34, 41–45, 48, 49, 52 a výrok)

2. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Zásada speciality – Žádost o souhlas za účelem neuplatnění zásady speciality

   (Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 27 odst. 2)

   (viz body 39, 40)

3. Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy – Zásada vzájemného uznávání – Rozsah – Výjimky – Cíle rámcového rozhodnutí spočívající v usnadnění a zrychlení předávání mezi justičními orgány členských států

   (Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, čl. 1 odst. 2 a články 27 a 28)

   (viz body 47, 50)

Shrnutí

Usnesením High Court (Vrchní soud, Irsko), týkajícím se výkonu tří evropských zatýkacích rozkazů vydaných v roce 2016 nizozemskými státními zástupci, byl OE v roce 2017 předán do Nizozemska. Následně byl odsouzen k trestu odnětí svobody.

V roce 2019 vyšetřující soudce v Amsterodamu (Nizozemsko) požádal Vrchní soud v souladu s pravidlem uvedeným v čl. 27 odst. 3 písm. g) a odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 1 ) o udělení souhlasu se zahájením trestního stíhání OE pro jiné trestné činy spáchané před jeho předáním, než kvůli kterým byly prvotní evropské zatýkací rozkazy vydány. OE vznesl proti této žádosti námitku k Vrchnímu soudu a tvrdil, že prvotní zatýkací rozkazy, které byly vydány státními zástupci, byly vydány orgány, které nelze považovat za „vystavující justiční orgány“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Podle OE tato okolnost bránila tomu, aby bylo žádosti o souhlas vyhověno. Usnesením ze dne 27. července 2020 však Vrchní soud souhlas udělil.

V květnu 2021 Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) zamítl odvolání podané OE, když měl za to, že je třeba použít vnitrostátní procesní zásadu estoppel, která brání tomu, aby bylo napadeno usnesení o předání z roku 2017, které založilo překážku věci pravomocně rozsouzené.

Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko), který je předkládajícím soudem a k němuž OE podal kasační opravný prostředek proti posledně uvedenému rozhodnutí, se táže na právní kvalifikaci vztahu mezi postupem předávání a postupem udělování souhlasu.

Soudní dvůr rozhodl, že čl. 27 odst. 3 písm. g) a odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že okolnost, že evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě bylo rozhodnuto o předání osoby, byl vydán orgánem, který není „vystavujícím justičním orgánem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nebrání tomu, aby vykonávající justiční orgán, jemuž byla vystavujícím justičním orgánem ve smyslu uvedeného čl. 6 odst. 1 předložena příslušná žádost, později udělil souhlas s tím, aby byla tato osoba stíhána, odsouzena nebo zbavena osobní svobody pro jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním, než kvůli kterému byla předána.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve připomněl, že evropské zatýkací rozkazy, které byly vydány státním zástupcem členského státu, který může při výkonu rozhodovací pravomoci dostávat individuální pokyny od výkonné moci, nejsou vydány v souladu s požadavky vyplývajícími z rámcového rozhodnutí 2002/584.

Soudní dvůr dále uvedl, že rozhodnutí o udělení souhlasu má vlastní předmět. Z tohoto důvodu musí být rozhodnutí vykonávajícím justičním orgánem přijato po přezkumu, který je odlišný a autonomní ve vztahu k přezkumu provedenému v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem. Tento přezkum musí být proveden v souladu s tím, co stanoví čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584. Vykonávající justiční orgán tak musí zaprvé ověřit, zda mu byla žádost o souhlas předána společně s údaji, které za tímto účelem vyžaduje rámcové rozhodnutí, a s překladem ( 2 ). Zadruhé musí tento orgán ověřit, zda trestný čin, pro který je souhlas požadován, sám o sobě zakládá povinnost předání podle tohoto rámcového rozhodnutí. Zatřetí musí s ohledem na důvody pro povinné či fakultativní odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, stanovené v tomto rámcovém rozhodnutí ( 3 ), posoudit, zda lze povolit rozšíření stíhání na jiné trestné činy, než kvůli kterým byla dotyčná osoba předána. Ze znění dotyčných ustanovení přitom nevyplývá, že by vada, kterou je stižen prvotní evropský zatýkací rozkaz, mohla vykonávajícímu justičnímu orgánu bránit v udělení požadovaného souhlasu.

Soudní dvůr měl kromě toho za to, že pokud by mělo být připuštěno, že podmínky, za kterých bylo předání provedeno, mohou být předmětem přezkumu v rámci žádosti o souhlas podané na základě čl. 27 odst. 3 písm. g) a odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, vedlo by to k oddálení přijetí rozhodnutí o souhlasu z jiných důvodů, než jaké jsou stanoveny v odstavci 4, což by bylo v rozporu s požadavkem rychlosti, který je základem tohoto rámcového rozhodnutí.

Soudní dvůr konečně poznamenal, že v projednávaném případě usnesení o předání z roku 2017 nabylo právní moci navzdory tomu, že bylo přijato v návaznosti na evropské zatýkací rozkazy vyznačující se okolností, že byly vydány orgány, které nelze kvalifikovat jako „příslušné justiční orgány“ ve smyslu článku 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Bylo by tedy paradoxní zpochybnit z důvodu této okolnosti souhlas, který je základem věci v původním řízení a byl udělen na základě žádosti předložené příslušným justičním orgánem.

( 1 ) – Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34).

( 2 ) – Viz čl. 8 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2002/584.

( 3 ) – Viz články 3 a 4 rámcového rozhodnutí 2002/584.