Věc T‑334/21

Ana Carla Mendes de Almeida

v.

Rada Evropské unie

Usnesení Tribunálu (prvního senátu) ze dne 13. června 2022

„Veřejná služba – Jmenování evropských žalobců Úřadu evropského veřejného žalobce – Jmenování jednoho z kandidátů navržených Portugalskem – Neexistence sporu mezi Unií a některým z jejích zaměstnanců v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu a PŘOZ – Článek 270 SFEU – Zjevný nedostatek pravomoci“

Žaloby úředníků – Pravomoc unijního soudu – Žaloba kandidáta na funkci, která podléhá podmínkám jmenování dle služebního řádu či pracovního řádu ostatních zaměstnanců – Přípustnost – Žaloba kandidáta na funkci evropského žalobce – Nedostatek pravomoci

[Článek 270 SFEU; služební řád, článek 27; pracovní řád ostatních zaměstnanců, čl. 2 písm. a); nařízení Rady 2017/1939, čl. 2 bod 4, články 12, 16 a čl. 96 odst. 1]

(viz body 32–45, 54–58)

Shrnutí

Dne 12. října 2017 přijala Rada Evropské unie nařízení 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce ( 1 ). Tímto nařízením se zřizuje Úřad evropského veřejného žalobce jakožto instituce Evropské unie a stanoví se pravidla jeho fungování.

V souladu s čl. 16 odst. 1 nařízení 2017/1939 má každý členský stát, který se účastní této posílené spolupráce, navrhnout do funkce evropského žalobce tři kandidáty. Článek 16 odst. 2 tohoto nařízení stanoví, že po obdržení odůvodněného stanoviska výběrové komise ( 2 ), která je pověřena sestavením užšího seznamu kandidátů, Rada vybere a jmenuje jednoho z kandidátů do funkce evropského žalobce daného členského státu. Toto ustanovení rovněž upřesňuje, že pokud výběrová komise dojde k závěru, že některý kandidát nesplňuje podmínky požadované k výkonu povinností evropského žalobce, je její stanovisko pro Radu závazné. V souladu s čl. 16 odst. 3 uvedeného nařízení Rada, jež rozhoduje prostou většinou, vybírá a jmenuje evropské žalobce na funkční období šesti let, které nelze obnovit; na konci tohoto šestiletého období může Rada rozhodnout o prodloužení funkčního období o dobu nejvýše tří let.

Článek 96 odst. 1 nařízení 2017/1939 stanoví, že služební řád úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) a pracovní řád ostatních zaměstnanců (dále jen „PŘOZ“) se vztahují zejména na evropské žalobce, „nestanoví-li toto nařízení jinak“.

Dne 23. dubna 2019 byli po skončení vnitrostátního výběrového řízení vybráni tři kandidáti na funkci evropského žalobce, kteří měli být navrženi Portugalskou republikou. Žalobkyně Ana Carla Mendes de Almeida byla jednou z nich. Jména těchto tří kandidátů byla v abecedním pořadí sdělena výběrové komisi.

Po vyslechnutí těchto kandidátů zaslala výběrová komise dne 18. listopadu 2019 Radě své odůvodněné stanovisko a uvedla jejich prioritní pořadí, a sice žalobkyně, následovaná dvěma dalšími kandidáty.

Dne 27. července 2020 přijala Rada prováděcí rozhodnutí 2020/1117 ( 3 ), kterým jmenovala evropské žalobce Úřadu evropského veřejného žalobce, a zejména J. E. Moreira Alves d’Oliveira Guerru ode dne 29. července 2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

Dne 22. října 2020 zaslala žalobkyně Radě na základě článku 90 služebního řádu stížnost proti napadenému rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 8. března 2021 považoval orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) Rady tuto stížnost za zjevně nepřípustnou z důvodu nedostatku pravomoci k jejímu projednání (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“).

Následně žalobkyně podala žalobu na základě článku 270 SFEU znějící na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká jmenování J. E. Moreira Alves d’Oliveira Guerry jako evropského žalobce Úřadu evropského veřejného žalobce, jakož i rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

Tribunál zamítl žalobu a poskytl upřesnění ohledně právního základu, na němž má být podána žaloba týkající se jmenování evropských žalobců, a sice na základě článku 263 SFEU a nikoli na základě článku 270 SFEU. Posledně uvedený článek vytváří opravný prostředek pro spory v oblasti veřejné služby, jenž se liší od takových obecných opravných prostředků, jako je žaloba na neplatnost upravená v článku 263 SFEU.

Závěry Tribunálu

Tribunál nejprve uvádí, že ze znění článku 270 SFEU vyplývá, že pravomoc, která je v něm stanovena, se vztahuje na všechny spory mezi Unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu a PŘOZ.

Tribunál dále připomíná, že pojem spor mezi Unií a jejími zaměstnanci je v judikatuře chápán extenzivně, což vede k tomu, že v tomto kontextu jsou posuzovány spory týkající se osob, které nejsou ani úředníky, ani zaměstnanci, ale které si toto postavení nárokují. To platí pro osoby, které se ucházejí o pracovní místo, u kterého podmínky jmenování určuje služební řád nebo PŘOZ.

Tribunál poté podotýká, že pokud jde o Úřad evropského veřejného žalobce, všechna ustanovení služebního řádu na něj nejsou použitelná per se. Pokud jde o evropské žalobce, pouze pracovní podmínky a podmínky odměňování evropských žalobců spadají do působnosti PŘOZ a do pravomoci orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv Úřadu evropského veřejného žalobce. V případě podmínek a postupů vedoucích k jejich jmenování je tomu jinak.

Vzhledem k tomu, že posledně uvedené podmínky a postupy nejsou stanoveny služebním řádem nebo PŘOZ, ale článkem 16 nařízení 2017/1939, který v tomto ohledu zavádí zvláštní postup s vlastními podmínkami, nemohou být s nimi související spory považovány za spory mezi Unií a jedním z jejích zaměstnanců ve smyslu článku 270 SFEU. Tribunál tedy zjevně nemá pravomoc rozhodnout o projednávané žalobě proti rozhodnutí o jmenování evropského žalobce na základě posledně uvedeného článku.

Dále vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, na které se vztahuje služební řád a PŘOZ, nelze mít za to, že se na stížnost podanou žalobkyní proti tomuto rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí přijaté Radou k zamítnutí této stížnosti mohou vztahovat služební řád a PŘOZ. Tribunál proto zjevně nemá pravomoc rozhodovat o rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

Volba právního základu žaloby je věcí žalobkyně a unijnímu soudu nepřísluší, aby sám vybíral nejvhodnější právní základ. Projednávanou žalobu přitom nelze považovat za žalobu podanou na základě článku 263 SFEU, jelikož se žalobkyně výslovně opřela o článek 270 SFEU.

Pokud jde o rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, v každém případě, i za předpokladu, že by žalobkyně měla v úmyslu podat proti tomuto rozhodnutí žalobu podle článku 263 SFEU, Tribunál konstatuje, že ze stejných důvodů OOJ neměl pravomoc zabývat se stížností proti rozhodnutí o jmenování podanou žalobkyní na základě článku 90 služebního řádu. Proto tuto stížnost právem zamítl, a žaloba je tedy v každém případě v tomto ohledu zjevně neopodstatněná.

( 1 ) – Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1).

( 2 ) – Podle čl. 14 odst. 3 nařízení 2017/1939.

( 3 ) – Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2020/1117 ze dne 27. července 2020 o jmenování evropských žalobců Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2020, L 244, s. 18).