Věc T‑389/21

Landesbank Baden-Württemberg

v.

Jednotný výbor pro řešení krizí

Rozsudek Tribunálu (osmého rozšířeného senátu) ze dne 20. prosince 2023

„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 – Povinnost uvést odůvodnění – Účinná soudní ochrana – Rovné zacházení – Zásada proporcionality – Prostor pro uvážení Jednotného výboru pro řešení krizí – Námitka protiprávnosti – Posuzovací pravomoc Komise – Časové omezení účinků rozsudku“

1. Právo Evropské unie – Zásady – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Rozsah – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se stanoví příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Zásada kontradiktornosti – Výjimky – Obecná zásada ochrany obchodního tajemství – Vyvážení – Přípustnost

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 47; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59; nařízení Komise 2015/63, články 4 až 7 a 9 a příloha I)

   (viz body 37–42, 45–49)

2. Právo Evropské unie – Zásady – Právní jistota – Unijní právní úprava – Požadavky jasnosti a přesnosti – Meze

   (viz body 64–67)

3. Právo Evropské unie – Zásady – Právní jistota – Unijní právní úprava – Požadavek jasnosti a předvídatelnosti – Nařízení Komise v přenesené pravomoci 2015/63, kterým se doplňuje směrnice 2014/59, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí – Přiznání prostoru pro uvážení Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB) ohledně metody výpočtu příspěvků předem – Podmínky – Dostatečně jasně vymezená definice rozsahu a způsobů výkonu tohoto prostoru pro uvážení

   (Nařízení Komise č. 2015/63, čl. 6 odst. 5 až 7, a čl. 7 odst. 4)

   (viz body 87–90, 92)

4. Orgány Evropské unie – Výkon pravomocí – Pravomoc svěřená Komisi k přijímání aktů v přenesené pravomoci – Rozsah – Komplexní posouzení a hodnocení – Široký prostor pro uvážení – Směrnice 2014/59, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků – Stanovení kritérií pro úpravu příspěvků předem – Soudní přezkum – Meze

   (Článek 290 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014; bod 41 odůvodnění; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59)

   (viz body 105, 107, 112, 162)

5. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se stanoví příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Neexistence nezbytnosti uvést v tomto rozhodnutí všechny prvky umožňující ověřit správnost výpočtu příspěvků – Poměření povinnosti uvést odůvodnění s obecnou zásadou ochrany obchodního tajemství dotyčných institucí – Legalita ustanovení nařízení 2015/63 upravujících metodu výpočtu příspěvků předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Zásada dodržování obchodního tajemství – Povinnost Jednotného výboru pro řešení krizí zveřejnit a předat dotyčným institucím v souhrnné a anonymizované podobě informace týkající se institucí pro účely výpočtu příspěvku předem

   (Článek 296 druhý pododstavec SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59; nařízení Komise 2015/63, články 4 až 7 a 9 a příloha I)

   (viz body 261–272, 292, 294)

6. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Vysvětlení důvodů aktu jeho autorem v průběhu řízení před unijním soudem – Podmínky – Absence vnitřních rozporů a povinnost zajistit soulad vysvětlení s uvedenými důvody

   (Článek 296 druhý pododstavec SFEU)

   (viz body 329, 330)

7. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se stanoví příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Povinnost Jednotného výboru pro řešení krizí sdělit dotyčným institucím metodu výpočtu těchto příspěvků a metodu stanovení roční cílové úrovně

   (Článek 296 druhý pododstavec SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014; nařízení Rady 2015/81, článek 4; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59; nařízení Komise 2015/63, články 4 až 7 a 9 a příloha I)

   (viz body 332, 333)

8. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se stanoví příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Odůvodnění spočívající pouze na jiných právních aktech, jako jsou mezitímní rozhodnutí, která upřesňují a doplňují určitá hlediska stanovení uvedených příspěvků – Nezveřejnění a nesdělení těchto jiných aktů institucím – Protiprávnost

   (Článek 296 druhý pododstavec SFEU)

   (viz body 442, 447)

Shrnutí

Landesbank Baden-Württemberg (dále jen „žalobkyně“) je veřejnoprávní úvěrovou institucí se sídlem v Německu. Je součástí institucionálního systému ochrany (dále jen „ISO“) Sparkassen-Finanzgruppe (finanční skupina spořitelen, Německo).

Dne 14. dubna 2021 přijal Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) (dále jen „Jednotný výbor“) rozhodnutí, v němž stanovil ( 1 ) příspěvky předem na rok 2021 do Jednotného fondu pro řešení krizí bankovních institucí, včetně žalobkyně (dále jen „napadené rozhodnutí“) ( 2 ).

Tribunál, u něhož byla podána žaloba na neplatnost napadeného rozhodnutí, se vyjadřuje k několika dosud neřešeným otázkám týkajícím se výpočtu příspěvků předem do Jednotného fondu pro řešení krizí a k různým námitkám protiprávnosti nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ( 3 ), které všechny zamítá.

Rozsudek má jako celek novátorský charakter. Tribunál navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění, kterou má Jednotný výbor.

Závěry Tribunálu

Tribunál nejprve zamítá všechny námitky protiprávnosti předložené žalobkyní.

V první řadě zamítá konkrétně námitku vycházející z porušení zásady právní jistoty v rámci souboru ukazatelů rizik „dodatečné ukazatele rizika, které stanoví [Jednotný výbor]“.

Pro připomenutí, podle článků 6 a 7 nařízení 2015/63 musí Jednotný výbor provést úpravu základního ročního příspěvku institucí s přihlédnutím ke čtyřem souborům ukazatelů rizik, přičemž každý soubor se skládá z jednotlivých ukazatelů rizika, které mohou sestávat z dílčích ukazatelů rizika.

První z těchto článků přiznává Jednotnému výboru prostor pro uvážení, pokud jde o způsob, kterým musí při určování těchto ukazatelů rizik „vzít v úvahu“ jejich význam „podle toho, s jakou pravděpodobností by v dané instituci mohl být zaveden režim řešení krize, a podle toho, s jakou pravděpodobností by pak při řešení krize této instituce došlo k využití mechanismu financování k řešení krizí“.

U prvního ukazatele rizika, který spadá do souboru ukazatelů rizik „dodatečné ukazatele rizika, které stanoví [Jednotný výbor]“ a týká se obchodních činností, podrozvahových expozic, derivátů, složitosti a způsobilosti k řešení krize instituce, musí Jednotný výbor zohlednit při jeho stanovení několik dílčích ukazatelů rizika, z nichž některé mohou vést ke zvýšení rizikového profilu dotyčné instituce a jiné k jeho snížení. Tyto dílčí ukazatele rizika přitom neobsahují upřesnění týkající se provedení srovnání, které vyžadují.

Pokud jde o ukazatel rizika ISO, Jednotný výbor má prostor pro uvážení při posouzení splnění podmínek, které se týkají zaprvé dostatečné výše dostupných finančních prostředků dotyčného ISO pro nezbytné financování dotyčné instituce, a zadruhé stupně právní či smluvní jistoty ohledně těchto prostředků. Totéž platí pro relativní váhu jednotlivých ukazatelů rizika v rámci souboru ukazatelů rizik IV ( 4 ) za účelem určení váhy jednotlivých dílčích ukazatelů rizika tvořících tyto ukazatele rizika, které je třeba zohlednit ( 5 ).

Tribunál tedy zkoumá, zda lze čl. 6 odst. 5 až 7 a čl. 7 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 považovat za ustanovení, která dostatečně jasně vymezují rozsah a způsoby výkonu prostoru pro uvážení svěřeného Jednotnému výboru vzhledem ke stanovenému legitimnímu cíli, takže poskytují přiměřenou ochranu proti svévoli a jednotlivci mohou s dostatečnou jistotou rozptýlit případné pochybnosti o působnosti nebo smyslu uvedených ustanovení.

V projednávané věci Tribunál zaprvé uvádí, že použitelná právní úprava stanoví výsledek, jehož má být dosaženo a podle něhož musí dostupné finanční prostředky v Jednotném fondu pro řešení krizí dosáhnout do konce osmiletého počátečního období, které počíná dnem 1. ledna 2016 (dále jen „počáteční období“), konečné cílové úrovně, jakož i metodu k dosažení tohoto výsledku, což snižuje dopad prostoru pro uvážení, který Jednotný výbor vykonává při stanovování příspěvků předem. Výše příspěvku předem každé instituce závisí na výši roční cílové úrovně, kterou stanoví Jednotný výbor na základě odhadu částky, která k 31. prosinci 2023 odpovídá nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů ve všech členských státech zúčastněných v jednotném mechanismu pro řešení krizí ( 6 ). Dále je příspěvek předem, který má uhradit každá instituce, stanoven zejména na základě základního ročního příspěvku, který se vypočítá z částek čistých závazků dotyčných institucí. Jednotný výbor přitom nemá při určování těchto částek žádný prostor pro uvážení. Dotyčná instituce navíc zná výši svých čistých závazků a může mít přístup k celkové částce čistých závazků ostatních institucí.

Zadruhé ukazatele rizika, na jejichž nejasnost žalobkyně poukazuje a u nichž má Jednotný výbor určitý prostor pro uvážení, mají vliv na rizikový profil instituce pouze do výše, která nepřesahuje 20 %. Kromě toho je dopad těchto ukazatelů na konečnou výši příspěvku předem omezen také tím, že Jednotný výbor nemá žádný prostor pro uvážení ohledně stanovení výše základního ročního příspěvku a úprava tohoto příspěvku podle rizikového profilu instituce je jasně ohraničena v předem vymezeném rozpětí od 0,8 do 1,5 ( 7 ).

Tribunál z toho vyvodil, že rozsah a způsoby výkonu prostoru pro uvážení přiznaného Jednotnému výboru ( 8 ) nelze považovat za nedostatečně vymezené nebo za nedostatečně jasně definované vzhledem k stanovenému legitimnímu cíli, a nelze tedy mít za to, že neposkytují přiměřenou ochranu proti svévoli. To platí tím spíše, že žalobkyně je obezřetným hospodářským subjektem, který může případným obstaráním si služeb právního a ekonomického poradenství s dostatečnou přesností předvídat metodu výpočtu a výši svého příspěvku předem.

Ve druhé řadě Tribunál zamítá námitku protiprávnosti vycházející z toho, že rozlišování mezi institucemi patřícími do téhož ISO na základě ukazatele rizika „obchodní činnosti a podrozvahové expozice, deriváty, složitost a způsobilost k řešení krize“ je v rozporu s jednotným a koherentním zacházením se všemi členy tohoto systému ISO, které vyžaduje směrnice 2014/59 ( 9 ) a nařízení č. 575/2013 ( 10 ). Poté, co konstatuje, že je-li součástí téhož ISO více institucí, lze institucím, kterým je u ukazatele rizika „obchodní činnosti a podrozvahové expozice, deriváty, složitost a způsobilost k řešení krize“ přiznána lepší váha než ostatním členům tohoto ISO, přiznat u ukazatele rizika ISO příznivější váhu oproti těmto ostatním členům, poukazuje na to, že pokud jde o směrnici 2014/59, není v ní stanoveno, že Komise měla při přijetí nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 přiřadit stejnou váhu všem institucím, které jsou součástí téhož ISO. Komise má mimoto širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o metodu úpravy základních ročních příspěvků. Komise a Jednotný výbor přitom nejprve vysvětlily, aniž žalobkyně předložila důkazy ke zpochybnění jejich tvrzení, že členové ISO nemají bezpodmínečný nárok získat od tohoto ISO bezpodmínečnou podporu, že selhání instituce s rozsáhlou a komplexní rozvahou by mohlo zcela vyčerpat finanční prostředky takového systému ISO, a konečně, že ukazatel rizika „obchodní činnosti a podrozvahové expozice, deriváty, složitost a způsobilost k řešení krize“ umožňuje posoudit, zda má instituce rozsáhlou a komplexní rozvahu. Pokud jde o nařízení č. 575/2013, jeho čl. 113 odst. 7 definuje podmínky povolení ISO, a nikoli výpočet příspěvků předem a nezakazuje, aby se při výpočtu příspěvků předem rozlišovalo mezi institucemi, které jsou členy téhož ISO. Kromě toho toto ustanovení nejde tak daleko, aby vyžadovalo, že ISO musí mít dostatečné prostředky k tomu, aby zabránil řešení krize všech svých členů, včetně všech velkých institucí.

Ve třetí řadě Tribunál zamítá námitku protiprávnosti vycházející z porušení zásady rovného zacházení. Připomíná, že zvláštní povaha příspěvků předem spočívá v zajištění toho, že finanční sektor poskytne na základě pojistného principu dostatečný objem finančních prostředků pro jednotný mechanismus pro řešení krizí, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, a zároveň v pobízení dotyčných institucí k působení podle méně rizikového modelu. Všechny instituce, které jsou členy určitého ISO, se nenacházejí nutně a pouze z důvodu této příslušnosti ve srovnatelné situaci. Členové ISO nemají totiž bezpodmínečný nárok na získání podpory od ISO, která by pokrývala veškeré jejich závazky. Dále by selhání instituce s rozsáhlou a komplexní rozvahou mohlo na rozdíl od případu selhání institucí s menšími a jednoduššími rozvahami zcela vyčerpat finanční prostředky ISO. A konečně objektivní kritérium pro posouzení, které instituce se ohledně takového rizika nacházejí ve srovnatelné situaci, představuje ukazatel rizika „obchodní činnosti a podrozvahové expozice, deriváty, složitost a způsobilost k řešení krize“.

Ve čtvrté řadě Tribunál zamítá námitku protiprávnosti vycházející z porušení řady norem vyšší právní síly. V tomto ohledu uvádí, že vzhledem k tomu, že je třeba zohlednit cíle jednotného mechanismu pro řešení krizí, a zejména cíl, který spočívá v pobídce institucí k působení podle méně rizikového modelu, metoda „binning“, která spočívá v přidělení institucí do téhož intervalu („koše“), byť vykazují u stejného ukazatele rizika vzájemně se značně odlišující hodnoty, neporušuje zásadu proporcionality, neboť tyto instituce mají odlišné charakteristiky z hlediska stupně rizik měřeného tímto ukazatelem. I když je s těmito institucemi zacházeno stejně, je toto zacházení náležitě odůvodněno, jelikož jednak souvisí s právně přípustným sledovaným cílem, který spočívá ve stanovení obecných pravidel, která jsou snadno uplatnitelná a snadno kontrolovatelná příslušnými orgány, a jednak s ohledem na široký prostor pro uvážení, který má Komise, umožňuje dotčená metoda „binning“ dosáhnout sledovaného cíle, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení, a nelze ji považovat za nepřiměřený nepříznivý důsledek.

V páté řadě Tribunál zamítá námitku protiprávnosti vycházející z porušení „zásady výpočtu příspěvků upraveného podle rizika“, jelikož čl. 20 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je údajně stižen zjevně nesprávným posouzením, neboť toto ustanovení brání tomu, aby Jednotný výbor vhodným způsobem upravil základní roční příspěvky s ohledem na skutečný rizikový profil institucí. Podle tohoto článku, nadepsaného „Přechodná ustanovení“, se některý z ukazatelů rizika nepoužije, pokud informace vyžadované v souvislosti s některým ukazatelem podle přílohy II tohoto nařízení v přenesené pravomoci nejsou zahrnuty do požadavků na oznamování orgánům dohledu uvedených v jeho článku 14. Nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 bylo přijato na základě čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, který Komisi ukládá povinnost, aby pro účely upřesnění pojmu „úprava příspěvků v poměru k rizikovému profilu institucí“ přihlédla ke všem skutečnostem uvedeným v písmenech a) až h) tohoto ustanovení.

S ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou má Komise při provedení tohoto ustanovení, může však tato okolnost znamenat nutnost stanovit přechodná období. Článek 20 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 přitom takové období zavádí, jelikož opravňuje Jednotný výbor k tomu, aby přechodně nepoužil některé z těchto skutečností, které se odrážejí v ukazatelích rizika stanovených v tomto nařízení v přenesené pravomoci.

Kromě toho odůvodnění přechodného období stanoveného v tomto ustanovení úzce souvisí s postupnou povahou procesu zavádění obezřetnostních požadavků a odpovídajících požadavků na poskytnutí informací. V této souvislosti je cílem čl. 20 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zabránit tomu, aby byla institucím při výpočtu příspěvků předem případně uložena nepřiměřená nebo diskriminační zátěž právě z důvodu tohoto postupného zavádění obezřetnostních požadavků a s nimi souvisejících požadavků na informace.

A konečně, i když tato výjimka může vést k situaci, kdy některé ukazatele rizika zůstanou po celé počáteční období nepoužity, je jednak takový důsledek výsledkem postupného zavádění obezřetnostních požadavků a jednak se uvedené ukazatele rizika mají použít i po uplynutí počátečního období.

Tribunál poté zkoumal žalobní důvody týkající se legality napadeného rozhodnutí a vyhověl žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o určení roční cílové úrovně.

Stran posledně uvedeného žalobního důvodu, který je nepominutelným důvodem, Tribunál nejprve připomíná, že v souladu s použitelnou právní úpravou musí dostupné finanční prostředky v Jednotném fondu pro řešení krizí dosáhnout do konce počátečního období konečné cílové úrovně, která odpovídá nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených na území všech zúčastněných členských států. Dále musí být během počátečního období příspěvky předem co nejrovnoměrněji rozděleny v čase, dokud není dosaženo konečné cílové úrovně. Kromě toho příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí každý rok 12,5 % konečné cílové úrovně. Pokud jde navíc o způsob výpočtu příspěvků předem, Jednotný výbor stanoví jejich výši na základě roční cílové úrovně, přičemž zohlední konečnou cílovou úroveň, a na základě čtvrtletně počítané průměrné hodnoty vkladů pojištěných v předchozím roce všemi institucemi povolenými na území všech zúčastněných členských států. A konečně Jednotný výbor vypočítá příspěvek předem pro každou instituci na základě roční cílové úrovně, která musí být stanovena podle konečné cílové úrovně a v souladu s metodou popsanou v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

V projednávané věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil Jednotný výbor pro příspěvkové období 2021 roční cílovou úroveň ve výši 11287677212,56 eura. V uvedeném rozhodnutí v podstatě vysvětlil, že roční cílová úroveň musí být určena na základě analýzy vývoje pojištěných vkladů v předchozích letech, veškerého relevantního vývoje hospodářské situace, jakož i na základě analýzy ukazatelů týkajících se fáze hospodářského cyklu a dopadů procyklických příspěvků na finanční situaci institucí. Jednotný výbor považoval za vhodné stanovit koeficient, který vycházel z této analýzy a z finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí a tento koeficient pak použil na jednu osminu průměrné hodnoty vkladů pojištěných v roce 2020, aby získal roční cílovou úroveň. Následně popsal postup pro stanovení koeficientu. S ohledem na tyto úvahy stanovil Jednotný výbor hodnotu koeficientu na 1,35 %. Poté vypočítal výši roční cílové úrovně vynásobením průměrné výše vkladů pojištěných v roce 2020 tímto koeficientem a výsledek tohoto výpočtu vydělil osmi.

Ačkoli je Jednotný výbor povinen vysvětlit institucím prostřednictvím napadeného rozhodnutí metodu určení roční cílové úrovně, musí být tato vysvětlení soudržná s vysvětleními, která poskytl v průběhu soudního řízení, a týkat se skutečně použité metody. Tak tomu v projednávané věci není.

Na jednání totiž Jednotný výbor uvedl, že roční cílovou úroveň na příspěvkové období 2021 stanovil podle metody sestávající ze čtyř etap, z nichž poslední dvě spočívaly v tom, že od konečné cílové úrovně odečetl finanční prostředky dostupné v Jednotném fondu pro řešení krizí, aby vypočetl částku, kterou zbývalo vybrat do konce počátečního období, a tuto částku vydělil třemi.

Tribunál přitom poznamenává, že poslední dvě fáze tohoto výpočtu nejsou vyjádřeny v matematickém vzorci, který je v napadeném rozhodnutí popsán jako základ pro určení výše roční cílové úrovně.

Je pravda, že žalobkyně znala informativní přehled zveřejněný Jednotným výborem po přijetí napadeného rozhodnutí, ale před podáním projednávané žaloby, v němž byla uvedena odhadovaná výše konečné cílové úrovně. I kdyby však žalobkyně znala rovněž výši finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu, nemohla na základě těchto samotných okolností rozpoznat, že Jednotný výbor obě posledně uvedené operace skutečně použil, zvláště když se o nich nezmiňuje ani matematický vzorec stanovený v napadeném rozhodnutí.

Podobnými nesoudržnostmi je stižen i způsob, jakým byl stanoven koeficient ve výši 1,35 %, přestože mu v tomto matematickém vzorci náleží prvořadá úloha. Jak totiž uznal Jednotný výbor na jednání, tento koeficient byl stanoven tak, aby mohl odůvodnit výsledek výpočtu výše roční cílové úrovně, tedy poté, co Jednotný výbor tuto částku vypočítal ve čtyřech etapách skutečně použité metody. Tento postup však z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá.

Mimoto rozpětí, ve kterém se podle informativního přehledu nacházela výše odhadované konečné cílové úrovně, zjevně nesouhlasí s rozpětím míry růstu pojištěných vkladů mezi 4 % a 7 %, uvedeným v napadeném rozhodnutí. Za těchto podmínek nebyla žalobkyně schopna určit způsob, jakým Jednotný výbor použil rozpětí týkající se míry vývoje těchto vkladů, aby vypočetl odhadovanou konečnou cílovou úroveň.

Tribunál má za to, že pokud jde o určení roční cílové úrovně, metoda skutečně použitá Jednotným výborem, kterou popsal na jednání, neodpovídá metodě popsané v napadeném rozhodnutí, takže ani instituce, ani Tribunál nemohly na základě napadeného rozhodnutí identifikovat skutečné důvody pro stanovení této cílové úrovně. Napadené rozhodnutí je tedy stiženo vadami odůvodnění, pokud jde o určení roční cílové úrovně.

Poté, co zamítl z věcného hlediska ostatní žalobní důvody zkoumané v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, dospěl Tribunál k závěru, že nedostatek odůvodnění, kterým je stiženo napadené rozhodnutí, může sám o sobě odůvodnit jeho zrušení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.

Za okolností projednávané věci však rozhodl zachovat účinky napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká žalobkyně, do doby, než v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne šest měsíců ode dne vyhlášení tohoto rozsudku, vstoupí v platnost nové rozhodnutí Jednotného výboru, kterým se stanoví příspěvek žalobkyně předem do Jednotného fondu pro řešení krizí na rok 2021.

( 1 ) – Podle čl. 70 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1).

( 2 ) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí SRB/ES/2021/22 ze dne 14. dubna 2021 o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 do Jednotného fondu pro řešení krizí.

( 3 ) – Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44).

( 4 ) – Podle čl. 7 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

( 5 ) – Podle čl. 6 odst. 5 až 7 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

( 6 ) – Na základě čl. 69 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014.

( 7 ) – V souladu s čl. 9 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

( 8 ) – Na základě čl. 6 odst. 5 až 7 a čl. 7 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

( 9 ) – Článek 103 odst. 7 písm. h) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190).

( 10 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1), čl. 113 odst. 7.