Věc C‑699/21

E. D. L.

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte costituzionale)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. dubna 2023

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 1 odst. 3 – Článek 23 odst. 4 – Postupy předávání mezi členskými státy – Důvody pro odmítnutí výkonu – Článek 4 odst. 3 SEU – Povinnost loajální spolupráce – Odklad výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Článek 4 Listiny základních práv Evropské unie – Zákaz nelidského či ponižujícího zacházení – Vážné, chronické a potenciálně nevyléčitelné onemocnění – Vážné ohrožení zdraví osoby dotčené evropským zatýkacím rozkazem“

Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Předávání odsouzených nebo podezřelých osob vystavujícím justičním orgánům – Povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady – Zákaz nelidského či ponižujícího zacházení – Vážné ohrožení zdraví – Okolnosti, které mohou odůvodnit odklad předání nebo i odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu – Povinnost loajální spolupráce – Povinnosti vykonávajícího justičního orgánu, včetně povinnosti vést dialog s vystavujícím justičním orgánem

(Článek 4 odst. 3 první pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 4; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 1 odst. 3 a čl. 23 odst. 1 a 4)

(viz body 35–42, 45–53, 55 a výrok)

Shrnutí

V roce 2019 vydal chorvatský soud evropský zatýkací rozkaz na E. D. L., který má bydliště v Itálii, za účelem trestního stíhání. V rámci výkonu tohoto zatýkacího rozkazu nechal Corte d’appello di Milano (odvolací soud v Miláně, Itálie) vyhotovit ohledně E. D. L. psychiatrický posudek, který ukázal, že uvedený trpí psychotickými poruchami vyžadujícími pokračování v léčbě, což jej činí neschopným života ve vězení. Odvolací soud v Miláně měl tedy za to, že výkon zatýkacího rozkazu by přerušil léčbu E. D. L. a vedl by ke zhoršení jeho zdravotního stavu, či dokonce k prokázanému riziku sebevraždy. Ustanovení italského zákona ( 1 ) provádějícího rámcové rozhodnutí 2002/584 ( 2 ) v oblasti evropského zatýkacího rozkazu však nestanoví, že předání vyžádané osoby může být odmítnuto z takových zdravotních důvodů.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud v Miláně měl pochybnosti o ústavnosti těchto vnitrostátních ustanovení, obrátil se na Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie). Podle posledně uvedeného soudu ani důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu stanovené rámcovým rozhodnutím 2002/584 nezahrnují případ vážného ohrožení zdraví dotyčné osoby kvůli chronickým onemocněním s potenciálně neurčitou dobou trvání, jakými trpí E. D. L. Rozhodl se tedy dotázat se Soudního dvora, jak má být v takovém případě vykládáno toto rámcové rozhodnutí.

Velký senát Soudního dvora se ve svém rozsudku vyjádřil k podmínkám, za nichž má vykonávající justiční orgán podle rámcového rozhodnutí 2002/584 možnost nebo povinnost odložit předání vyžádané osoby a odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu v případě vážného ohrožení zdraví této osoby, jakož i k existenci povinnosti vést v takovém případě dialog s vystavujícím justičním orgánem.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že rámcové rozhodnutí 2002/584 nepočítá s tím, že by vykonávající justiční orgány mohly odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu pouze z toho důvodu, že osoba, na kterou se vztahuje takový zatýkací rozkaz, trpí závažným, chronickým a potenciálně nevyléčitelným onemocněním. S ohledem na zásadu vzájemné důvěry, na níž je založen prostor svobody, bezpečnosti a práva ( 3 ), platí totiž domněnka, že péče a léčba nabízené v členských státech mimo jiné u těchto onemocnění jsou odpovídající, a to i ve vězeňském prostředí.

Nicméně s ohledem na čl. 23 odst. 4 ( 4 ) rámcového rozhodnutí 2002/584 může vykonávající justiční orgán dočasně odložit předání vyžádané osoby, existují-li závažné důvody domnívat se, na základě objektivních skutečností, jako jsou lékařská potvrzení nebo znalecké posudky, že výkon evropského zatýkacího rozkazu může zjevně ohrozit zdraví této osoby, například z důvodu nemoci nebo přechodného onemocnění před stanoveným datem jejího předání.

Zadruhé Soudní dvůr konstatoval, že nelze vyloučit, že předání vážně nemocné osoby může pro tuto osobu znamenat skutečné nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, a to z důvodu kvality péče dostupné ve vystavujícím členském státě, nebo za určitých okolností bez ohledu na tuto kvalitu, v případech, kdy toto zacházení dosáhne minimální závažnosti, která přesahuje nevyhnutelnou míru strádání spojenou se zbavením osobní svobody.

Pokud tedy vykonávající justiční orgán ve světle objektivních skutečností, které má k dispozici, má závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že předání vyžádané osoby, která je vážně nemocná, by ji vystavilo skutečnému nebezpečí podstatného zkrácení délky života nebo rychlého, podstatného a nenapravitelného zhoršení zdravotního stavu, musí tento orgán předání dočasně odložit. Kromě toho musí uvedený orgán požádat vystavující justiční orgán o poskytnutí veškerých nezbytných informací, aby se ujistil, že podmínky, za nichž bude probíhat trestní stíhání, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nebo podmínky případného zbavení osobní svobody této osoby umožňují dotčené nebezpečí vyloučit. Pokud vystavující justiční orgán takové záruky poskytne, musí být evropský zatýkací rozkaz vykonán a musí být dohodnuto nové datum předání.

Zatřetí Soudní dvůr uvedl, že by nicméně bylo v rozporu s obecnou systematikou čl. 23 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, který hovoří o „dočasné“ povaze odkladu předání, kdyby vykonávající justiční orgán mohl v zájmu zabránění realizace vážného ohrožení zdraví odložit předání vyžádané osoby na dlouhou dobu, či dokonce na neurčito.

Za výjimečných okolností tedy může vykonávající justiční orgán dospět s ohledem na informace poskytnuté vystavujícím justičním orgánem, jakož i na veškeré další informace, které má k dispozici, k závěru, že existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že v případě předání do vystavujícího členského státu bude vážně ohroženo zdraví vyžádané osoby a že toto nebezpečí nelze v přiměřené lhůtě vyloučit. V takovém případě musí vykonávající justiční orgán na základě čl. 1 odst. 3 ( 5 ) rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládaného ve světle článku 4 Listiny výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout.

( 1 ) – Legge n. 69 – Disposizioni per conformare il diritto interno alla decisione quadro 2002/584/GAI del Consiglio, del 13 giugno 2002, relativa al mandato d’arresto europeo e alle procedure di consegna tra Stati membri (zákon č. 69 o ustanoveních pro uvedení vnitrostátního práva do souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy) ze dne 22. dubna 2005 (GURI č. 98, ze dne 29. dubna 2005, s. 6), ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu ve věci v původním řízení.

( 2 ) – Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).

( 3 ) – Tato oblast unijního práva je upravena v článcích 67 a násl. SFEU a zahrnuje mimo jiné justiční spolupráci v trestních věcech.

( 4 ) – Toto ustanovení stanoví, že „[p]ředání lze výjimečně dočasně odložit ze závažných humanitárních důvodů, například existují-li závažné důvody domnívat se, že by to zřejmě ohrozilo život nebo zdraví vyžádané osoby“.

( 5 ) – Podle tohoto ustanovení není rámcovým rozhodnutím 2002/584 dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU.