Spojené věci C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21

Financijska agencija

v.

Hann-Invest d.o.o.,
Mineral-Sekuline d.o.o.
a
Udruga KHL Medveščak Zagreb

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Visoki trgovački sud Republike Hrvatske)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. července 2024

„Řízení o předběžné otázce – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Účinná právní ochrana v oblastech pokrytých unijním právem – Nezávislost soudců – Soud předem zřízený zákonem – Spravedlivý proces – Útvar pro evidenci soudních rozhodnutí – Vnitrostátní právní úprava, která na úrovni soudů druhého stupně zřizuje funkci evidujícího soudce, jenž má v praxi pravomoc odložit vyhlášení rozsudku, dávat pokyny senátům a žádat o svolání zasedání kolegia – Vnitrostátní právní úprava, která pro zasedání kolegia nebo všech soudců soudu stanoví pravomoc vydávat závazná ‚právní stanoviska‘, a to i k již projednaným věcem“

1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Povinnost členských států stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany – Otázky týkající se vnitrostátního soudu způsobilého rozhodovat o otázkách, které se týkají výkladu nebo uplatňování unijního práva – Zahrnutí

   (Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; článek 267 SFEU)

   (viz body 35–38)

2. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem – Vnitrostátní pravidla týkající se složení senátů – Podmínky

   (Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 druhý pododstavec a čl. 52 odst. 3)

   (viz body 44–59)

3. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Interní mechanismus vnitrostátního soudu, který podmiňuje zaslání soudního rozhodnutí účastníkům řízení schválením jeho obsahu soudcem, který není součástí senátu – Nepřípustnost

   (Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU)

   (viz body 61–69, 81 a výrok)

4. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Interní mechanismus vnitrostátního soudu, podle kterého kolegium soudců soudu disponuje pravomocí přimět senát, aby změnil obsah již přijatého soudního rozhodnutí – Nepřípustnost

   (Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU)

   (viz body 70–79, 81 a výrok)

5. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem – Vnitrostátní opatření, jejichž cílem je zamezit rozdílům v judikatuře nebo je napravit – Procesní mechanismus, který soudci vnitrostátního soudu, jenž nezasedá v senátu, umožňuje postoupit věc rozšířenému senátu tohoto soudu – Přípustnost – Podmínky

   (Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU)

   (viz bod 80)

Shrnutí

Velký senát Soudního dvora měl za to, že interní mechanismus vnitrostátního soudu, který za účelem zajištění soudržnosti své judikatury umožňuje zásah jiných soudců dotčeného soudu do rozhodovacího procesu senátu, kterému byla věc přidělena, je neslučitelný s požadavky vyplývajícími z práva na účinnou právní ochranu, jakož i z práva na spravedlivý proces.

Odvolací obchodní soud (Visoki trgovački sud, Chorvatsko) projednávající odvolání proti usnesením vydaným v rámci insolvenčních řízení se v této věci obrátil na Soudní dvůr. Předkládající soud, zasedající v tříčlenných senátech, tato tři odvolání přezkoumal a jednomyslně je zamítl, čímž potvrdil rozhodnutí vydaná v prvním stupni. Soudci tohoto soudu podepsali rozsudky a následně je postoupili útvaru pro evidenci soudních rozhodnutí uvedeného soudu ( 1 ).

Soudce útvaru pro evidenci (dále jen „evidující soudce“) přitom tato tři soudní rozhodnutí odmítl zaevidovat a postoupil je příslušným senátům spolu s dopisem, v němž bylo uvedeno, že nesouhlasí s přijatými řešeními. Ve dvou z těchto věcí (C‑554/21 a C‑622/21) tento soudce zmínil jiná rozhodnutí předkládajícího soudu, ve kterých byla zvolena odlišná řešení, než která byla zvolena ve věcech v původních řízeních. Ve třetí věci (C‑727/21) uvedený soudce vyjádřil nesouhlas s právním výkladem přijatým senátem, avšak neodkázal na žádné soudní rozhodnutí.

Ve věci C‑727/21 se senát následně sešel za účelem jejího nového projednání. Poté, co tento senát přezkoumal odvolání a stanovisko evidujícího soudce, rozhodl, že dříve přijaté řešení nezmění. Vydal tedy nové soudní rozhodnutí, které postoupil útvaru pro evidenci.

Evidující soudce ve prospěch jiného právního řešení postoupil uvedenou věc v původním řízení kolegiu obchodních a jiných sporů předkládajícího soudu. Toto kolegium poté přijalo „právní stanovisko“, ve kterém zvolilo řešení zastávané evidujícím soudcem. Následně byla tatáž věc v původním řízení vrácena příslušnému senátu, aby rozhodl v souladu s tímto „právním stanoviskem“.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud měl pochybnosti o souladu mechanismu umožňujícího zásah evidujícího soudce a dalších soudců soudu přijímajících „právní stanoviska“ do svého rozhodovacího procesu, rozhodl se předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve zdůraznil, že jakékoli vnitrostátní opatření nebo praxe, jejichž cílem je zamezit rozdílům v judikatuře nebo je napravit a zajistit tak právní jistotu, která je inherentní zásadě právního státu, musí být v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

V prvé řadě s ohledem na tyto požadavky zkoumal praxi, podle níž soudní rozhodnutí přijaté senátem, kterému byla věc přidělena, může být považováno za konečné a zasláno účastníkům řízení pouze tehdy, pokud byl jeho obsah schválen evidujícím soudcem, jenž není součástí tohoto senátu.

V tomto ohledu poznamenal, že i když evidující soudce svým posouzením nemůže nahradit posouzení senátu, kterému byla věc přidělena, může ve skutečnosti blokovat zaevidování přijatého soudního rozhodnutí a tak bránit skončení rozhodovacího procesu a oznámení tohoto rozhodnutí účastníkům řízení. Může tedy tomuto senátu věc vrátit k přezkoumání uvedeného rozhodnutí ve světle svých právních připomínek a v případě přetrvávající neshody s uvedeným senátem vyzvat předsedu dotčeného kolegia ke svolání zasedání kolegia za účelem přijetí „právního stanoviska“ zavazujícího mimo jiné i uvedený senát. Taková praxe umožňuje evidujícímu soudci zasáhnout do dané věci, jelikož jeho zásah může ovlivnit konečné řešení, které bude v této věci přijato.

Zaprvé vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení podle všeho takový zásah evidujícího soudce neupravuje. Zadruhé k tomuto zásahu dochází poté, co senát, kterému byla věc přidělena, tuto věc projednal a přijal soudní rozhodnutí, ačkoli tento soudce není součástí tohoto senátu, a neúčastnil se tedy ani předchozích fází řízení, které vedly k přijetí tohoto rozhodnutí. Zatřetí se nezdá, že by pravomoc evidujícího soudce zasáhnout byla vymezena jasně uvedenými objektivními kritérii, která by odrážela zvláštní odůvodnění a mohla zabránit výkonu diskreční pravomoci.

S ohledem na tyto okolnosti Soudní dvůr rozhodl, že zásah tohoto evidujícího soudce není slučitelný s požadavky vyplývajícími z práva na účinnou právní ochranu.

Ve druhé řadě Soudní dvůr zkoumal vnitrostátní právní úpravu, která zasedání kolegia vnitrostátního soudu umožňuje, aby vydáním „právního stanoviska“ přimělo senát, jemuž byla věc přidělena, aby změnil obsah soudního rozhodnutí, které tento senát předtím přijal, přestože se zasedání tohoto kolegia účastní rovněž jiní soudci než soudci tohoto senátu, případně i externí osoby, které nejsou členy dotyčného soudu, před nimiž účastníci řízení nemají možnost uplatnit své argumenty.

V tomto ohledu uvedl, že právní stanovisko ze zasedání kolegia de facto umožňuje, aby do konečného řešení přijatého ve věci, která již byla projednána a rozhodnuta příslušným senátem, nicméně rozhodnutí v této věci dosud nebylo zaevidováno ani odesláno, zasáhli soudci, kteří se účastní zasedání tohoto kolegia. Skutečnost, že soudní rozhodnutí tohoto senátu bude v případě, že zachová opačný právní názor od názoru zastávaného evidujícím soudcem, podléhat přezkumu na zasedání kolegia a tento senát bude mít povinnost řídit se „právním stanoviskem“, které bylo na zasedání tohoto kolegia formulováno, po již ukončených jednáních, totiž může mít vliv na konečný obsah tohoto rozhodnutí.

Zaprvé se nejeví, že by dotčená pravomoc zasedání kolegia dotčeného ve věci v původním řízení byla dostatečně vymezena objektivními kritérii použitelnými jako takovými. Z ustanovení, které stanoví svolání zasedání kolegia ( 2 ), zejména nevyplývá, že by toto zasedání mohlo být jako ve věci C‑727/21 svoláno pouze z toho důvodu, že evidující soudce nesdílí právní názor příslušného senátu. Zadruhé se svoláním zasedání kolegia a vydáním závazného „právního stanoviska“, jež je závazné zejména pro senát, kterému byla tato věc přidělena, nejsou účastníci řízení v žádné z fází řízení seznámeni. Nezdá se tedy, že by tito účastníci řízení měli možnost v rámci zasedání tohoto kolegia uplatnit svá procesní práva.

S ohledem na tyto skutečnosti Soudní dvůr rozhodl, že dotčená vnitrostátní právní úprava není slučitelná s požadavky vyplývajícími z práva na účinnou právní ochranu a práva na spravedlivý proces.

Soudní dvůr dále upřesnil, že procesní mechanismus, který za účelem zamezení rozdílům v judikatuře nebo jejich nápravy a zajištění právní jistoty, která je inherentní zásadě právního státu, soudci vnitrostátního soudu, jenž nezasedá v příslušném senátu, umožňuje postoupit věc rozšířenému senátu tohoto soudu, není v rozporu s požadavky vyplývajícími z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU za podmínky, že věc dosud nebyla projednána původně určeným senátem, že okolnosti, za nichž lze toto postoupení učinit, jsou jasně uvedeny v použitelných právních předpisech a že uvedené postoupení nezbavuje dotčené osoby možnosti účastnit se řízení před tímto rozšířeným senátem. Kromě toho původně určený senát může o takovém postoupení rozhodnout vždy.

( 1 ) – V souladu s čl. 177 odst. 3 jednacího řádu soudů (Sudski poslovnik), který stanoví: „U soudu druhého stupně se věc považuje za skončenou dnem odeslání rozhodnutí z kanceláře dotčeného soudce poté, co byla tato věc vrácena z útvaru pro evidenci. Po obdržení spisu je útvar pro evidenci povinen jej v co nejkratší lhůtě vrátit kanceláři tohoto soudce. Toto rozhodnutí se poté odešle v nové lhůtě osmi dnů.“

( 2 ) – Článek 40 odst. 1 zákona o organizaci soudnictví (Zakon o sudovima) stanoví, že zasedání kolegia nebo soudců se svolá, pokud se zjistí, že mezi kolegii, senáty nebo soudci existují rozdíly ve výkladu otázek týkajících se uplatňování práva, nebo pokud se senát nebo soudce kolegia odchýlí od dříve zaujatého právního stanoviska.